Rubrika: Rubriky

3. část

V úterý zase vyjíždíme v osm ráno a naše cesta vede 40 km na sever od Helsink, do Järvenpäi. Autobus tentokrát není stejný jako v předchozích dnech. V levé přední části je mezi sedadly stolek a celá zadní část je vyplněna velkým stolem a kolem něho jsou do podkovy uspořádána sedadla ve tvaru sedací soupravy. Je to pro nás neobvyklé. Jedeme zase krásnou krajinou a tak interiér autobusu přestává poutat naši pozornost. Sjíždíme z dálnice na úzkou silnici vinoucí se lesem, v němž občas probleskne vodní hladina. Pan Mika vede autobus tzv. pobřežní cestou, která je proslulá svou malebností. A tak není divu, že kolem ní mají chaty a vily významní představitelé finské kultury a vědy. Na okraji samotné Järvenpäi je i bývalé obydlí nám už známého hudebního skladatele Sibelia Villa Ainola. Je to dřevěná stavba z roku 1904, na niž vypracoval plány Lars Sonck. Dnes je změněna na skladatelovo muzeum. V parku je pak hrob Jeana Sibelia a jeho manželky i skladatelova socha. Vše za chvíli uvidíme alespoň z autobusu.

Zastavujeme před poněkud starodávně vyhlížejícím rozlehlým domem. Mezi stromy za ním je vidět vodní hladinu. Ano, škola pro řízení domácnosti /domácí ekonomiku a stravování/ – tak by asi volně zněl překlad názvu – leží na břehu typicky finského jezera. Vítá nás zástupkyně ředitele a studentka Kirsten. Ta nám také pouští video se základními informacemi o škole a o mezinárodních projektech. Budova školy je původním šlechtickým domem, po jeho zestátnění zde byla roku 1928 založena kolej pro další vzdělávání učitelů. V roce 1995 se stali členy konsorcia, jehož členem je i škola v Keravě, již jsme včera navštívili. Počet studentů v této škole je prý každý týden jiný – mění se podle toho, kolik kurzů právě ve škole probíhá – pohybuje se kolem 500 ve věku 16 – 50 let. Škola nemůže přibrat tolik studentů, kolik by chtěla, jejich počty jsou v základě stanoveny. Zároveň zde mají i další vzdělávání učitelů. To ale momentálně končí vzhledem k reformám, které probíhají ve školství. Co všechno se zde studuje? Je toho moc, nestačíme ani všechno zapsat. Především se zde učí vykonávání prací pro každodenní život. Patří mezi ně např. umět ekologickým způsobem uklízet domácnost, umět ekologicky prát, udržovat textilie, připravovat vyváženou stravu, ale i pečovat o nemocné. Náplň výuky připomíná naši rodinnou školu. Dále zde působí asi 50 učitelů, 35 externistů – odborníků v různých oborech a 15 členů dalšího personálu. Školní rok je rozdělen do pěti semestrů. První semestr trvá od 12. 8. do 2. 10., druhý od 3. 10. do 29. 11., třetí od 2. 12. do 3. 2., čtvrtý od 4. 2. do 4. 4. a pátý od 7. 4. do 31. 5. Prázdniny zde začínají už v červnu. Je to logické, červen a červenec jsou na severu nejkrásnější měsíce.

I tato škola si musí vydělávat. Nabízejí např. ubytování se snídaněmi, za pomoci dvou profesionálů studenti připravují i o víkendech různé party, diskotéky a dokonce i svatby, do prádelny si dávají prát lidé z města a samozřejmě za tuto službu platí. Škola nabízí kurzy i různým společnostem, kurzy pro retardované a handicapované, studenti mají svou kancelář pro administrativní práce a i tyto služby nabízejí. Často si takto právě vydělávají na výměnné pobyty v cizině. Pokud se chce student pouze jet do cizí země podívat, vše si platí sám, pokud jede do ciziny pracovat, škola mu přispívá na stravu a kapesné. Paní zástupkyně zároveň podotýká, že největší finanční prostředky se vynakládájí na studium jazyků, protože všem je jasné, že finštinou se nikde ve světě nedomluví. Pokud někdo chce studovat angličtinu, je běžné, že dostane zdarma učebnice a často i celý kurz má bezplatný. Kirsten ještě dodává, že ona studuje zhruba 30 % předmětů přímo v angličtině. Pochvaluje si tento systém a mluví o vlastních zkušenostech. Ona sama už byla na pracovním pobytu v Anglii a moc jí pomohlo, že už z Finska znala odbornou terminologii.

Peníze na studenty škola dostává od obce a státu. 20. 9. a 20. 6. se musí sečíst všichni studenti a podle jejich počtu je škola financována. A tak není nic neobvyklého na tom, že v září se snaží mít co nejvíce studentů. Fakt, že na studenta přispívá obec, vychází ze skutečnosti, že jeho rodiče platí daně právě obci a obec pak platí na studia jejich dítěte. Peníze jdou nejdříve do konsorcia, to oddělí na platy učitelů a zbytek dá na provoz školy. A platy učitelů? Paní zástupkyně se usměje a říká: „Platy nejsou veliké, ale podívejte se na to krásné prostředí, v kterém působíme. Příroda kolem je šlehačkou na našich platech“.

Důraz je zde také kladen na mezinárodní projekty. Jsou sice finančně náročné, ale pomáhají studentům poznávat cizí kulturu, ekonomiku a zvláštnosti života v dalších zemích. O financování pobytu v cizí zemi nás už informovali, teď ještě paní zástupkyně dodává, že i zde se vyskytují pochopitelně problémy. Z čeho například platit učitele, který studenty při výměně doprovází. Zatím se na jeho pobyt skládají studenti. Spolupráce se slibně rozvíjí s Anglií a Holandskem, ve spolupráci s nimi připravili např. studijní moduly. Do života jsou uváděny i projekty spolupráce s Ruskem a s pobaltskými republikami. Paní zástupkyně říká, že spolu s Kirsten se chystají do Prahy a mají zájem o navázání kontaktů i s některou českou hotelovou školou.

Zajímavá je i prohlídka školy. Velké kuchyně, místnosti, kde se studentky učí servírovat jídlo, vlastní jídelna – studenti dostávají obědy zdarma – supermoderní prádelna. Je vidět, že většina studentů se pohybuje v „provozech“, na samotných učebnách jich je jen málo. Vždyť nám už řekli, že velký důraz je zde kladen právě na praxi. Tu mohou žáci vykonávat i na jiné škole, tato škola si s jinými nevyměňuje jen žáky, ale i učitele. K nim zase přicházejí žáci z jiných škol. A navíc úterý a čtvrtek odpoledne mají vyhrazeny pro kurzy pro další zájemce. Navštívíme i školní knihovnu. Rozhlížíme se, všude sedí studenti a knihovnice nikde. Proč? Ředitelka nám říká, že knihovnici zaměstnávají jen na poloviční úvazek, protože zaměstnat ji na celý je pro ně příliš finančně náročné. A to se nic neztratí? Ne, téměř nic. A pokud se něco málo ztratí, škole vyjde levněji knížku znovu koupit, než platit knihovnici. Pokud by ale počet ztrát vzrostl, budou nuceni knihovnu uzavřít. Zatím prý vše založili na vzájemné důvěře. Jak by asi tento „bezdozorový“ systém fungoval u nás?

Druhá škola z našeho dnešního návštěvního programu je odlišného charakteru, jedná se o Vzdělávací centrum pro dospělé. Centrum, založené v roce 1972, je v majetku čtyř okolních oblastí – Järvenpäi, Keravy, Tuusuly a Mäntsäly. Škola nabízí i ubytování. Centrum má kolem 160 zaměstnanců, kteří se v letošním roce věnují téměř tisíci studujících /v roce 1993 to bylo jen 595 studujících/. Specializují se na vzdělávání v oborech elektronika, informatika, stavebnictví, strojírenství, hotelové a restaurační služby, obchod a studium cizích jazyků, poskytují navíc konzultační služby a poradenskou službu pro ty, kteří se rozhodují pro další studium v souvislosti se ztrátou zaměstnání. V jejich náplni jsou i kurzy finštiny pro imigranty. Kurzy probíhají celý rok, v denním i večerním studiu, jsou „prodávány“ odborům /asi 50 % všech kurzů/, oblastní vládě, společnostem i soukromým osobám. Při tom pochopitelně při přípravě kurzů musí reagovat na požadavky trhu a myslet i na finanční efekt. Od roku 1991 si škola musí na všechno vydělat. Za prioritu považují výuku obsluhy počítačů, studium cizích jazyků a studium kultury. Podle slov průvodce je i pro samotné Finy důležité poznat cizí kultury. Souvisí to s přibývajícím množstvím přistěhovalců, právě jim musí Finové na základě pochopení jejich kultury porozumět. Navíc je nutné i cizincům přiblížit finskou kulturu, kulturu země, která se možná stane jejich novým domovem. Nad touto vstřícností směrem k cizincům jen nechápavě kroutíme hlavou. Prostě vstřícnost až na půdu.

V mnohém překvapeni usedáme k obědu. A překvapením dnešního dne ještě není konec. Oběd totiž začíná na náš vkus poněkud netradičně. Studenou polévkou z avokáda. Konzumace tohoto chuťově blíže nedefinovatelného pokrmu – chuť mu dodává pouze česnek – se pro mnohé stává problémem. S pečivem se polévka dá sníst, většina však rezignuje a odevzdává se sklopenýma očima plný talíř. Náladu nám spraví hlavní jídlo. Hovězí maso s kousky sýra, zeleninou a brambory je chutné, většina z nás sní i závěrečný puding.

A opět následuje rychlé rozloučení, úprk do autobusu a zpět do Helsink. Tam se zastavujeme na Městském odboru školství. Po počátečních zmatcích – posílají nás z jednoho poschodí do druhého a Mika je už z toho pořádně nervózní – se dostáváme do té pravé místnosti. Co nás doslova šokuje, je fakt, že paní, která se nám má věnovat, se nejprve hrne k občerstvení. Že ho pak při svém výkladu nestačí ani zkonzumovat, je druhotný problém.

Zde se dozvíme o problematice školství v samotných Helsinkách. Ve městě je celkem 13 vyšších škol nabízejících odborné vzdělání v celkem 39 oborech. V odborných školách se vzdělává kolem 10 000 studentů, ve vyšších školách 6 000 studentů, což je 30 % všech studujících. Ostatních 70 % navštěvuje gymnázia. Největší problémy jsou s technickými obory, protože v těchto oborech je největší nezaměstnanost a studenti vědí, že budou zaměstnání shánět jen velmi těžko. Proto zájem o studium v těchto oborech klesá velmi výrazně. Ptáme se i na finanční politiku a paní – mimochodem nám není příliš sympatická – objasňuje, že 90 % všech finančních prostředků jde přímo na školy a 60 % z rozpočtu se dává na mzdy. Školy jsou prý velmi samostatné, dostávají jen rámcové pokyny pro rozpočet. Ten je určen počtem studentů. A ještě jedna zajímavost. I zde slyšíme, že je položen důraz na cizí jazyky a navíc i to, že Finové jsou prý na tom špatně se znalostmi v matematice a fyzice. Proto byl připraven národní projekt, který má posílit vzdělání právě v těchto vědách, aby Finsko nebylo na jednom z posledních míst, jak odhalil poslední průzkum znalostí.

Do hotelu se vracíme dnes mimořádně brzy, ve čtyři hodiny. Většina z nás ale opět vyráží do ulic. Stále sice fouká vítr, krásně ale svítí slunce. A tak zajásá srdce každého fotografa a hurá za lovem snímků. Procházím znovu už důvěrně známými místy a při fotografování si všímám dalších detailů. Třeba toho, že téměř nevidím bezdomovce – je pravda, že je zima, ale prošla jsem nádraží, svezla se metrem a to jsou přece místa pro bezdomovce nejvhodnější. Zároveň si také uvědomuji, že též velkou vzácností je vidět v městských ulicích policisty. Jejich přítomnost zde asi opravdu není nutností. Ještě večer se nabízí u stánků množství květin, na jejich platy za docela přijatelné ceny. Např. 15 tulipánů za 40 finských marek. Mé kroky provází zase ústřední melodie z filmu Evita Netruchli, Argentino. I zde hrají tento světový „trhák“. Trochu zamyšlená dojdu až ke skalnímu chrámu. A ejhle, mám štěstí. Právě zde zkouší symfonický orchestr. Usedám do lavice a vychutnávám překrásnou akustiku nekonvenčně pojatého chrámového prostoru. Když vyjdu opět na ulici, je už úplná tma. Mohu pokračovat ve fotografování, tentokrát se pokouším udělat několik nočních snímků.

Ještě se zkusím projet metrem. Je obyčejnější než pražské, má pouze jednu větev a na ní 13 stanic. Oproti pražskému má ale jednu zvláštnost obvyklou však u metra v cizině. Na okraji města je vytaženo místy na povrch a na povrchu jsou i některé stanice. Po návratu do centra se opět potkáváme s kolegy v ulicích. Jak jsou ty Helsinky malé. Jeden kolega s kolegyní se rozhodli zopakovat si plavbu na Suomenlinnu – loď prý „pendluje“ až do dvou do noci. Další kolegové zůstali věrni večernímu pivu, jiní prohlížejí osvětlené výlohy obchodů, popřípadě začínají nakupovat drobnosti domů. Obchodní domy jsou otevřené až dlouho do večera.

V hotelu pouštím televizi, chci se dovědět, jak bude zítra. Všichni toužíme po pěkném počasí, protože jedeme na celý den do druhého nejstaršího finského města Porvoo. Ve skrytu duše doufáme, že vedle pracovní náplně budeme moci nahlédnout i do městských ulic. Najednou zpozorním. Na jednom z televizních programů se právě vysílají různé krátké pohádky a mezi nimi i epizoda ze slovenského večerníčku – nám sice důvěrně známého, nemohu si však vzpomenout na jeho název. Hrdiny jsou dva dědové – popletové. Televize poutá mou pozornost ještě dále. Sleduji dva muže v kuchyni a rychle zapisuji recept na to, co právě vaří. Tedy do skleněné mísy dát párky a zeleninu – mrkev, hrášek, kukuřici, brokolici /na tu si Finové obzvlášť potrpí, zatím nám ji servírovali téměř ke všemu v podobě syrové i vařené/, vše posypat strouhaným sýrem a dát zapéct. K tomu se podává salát, jehož ingredience tvoří nakrájené čínské zelí, cibule, rajčata, paprika a okurek – ten se krájí na kostičky, nikoliv na kolečka, jak jsme zvyklí my.Vše se smíchá, trochu osolí a pokape octem. A pak se může už jen popřát: „Dobrou chuť“.

Ve středu se budíme opět do krásného slunečného jitra. Asi se splnilo naše včerejší tajné přání. Autobus nás unáší zase typickou finskou krajinou, v níž se střídají lesy, pár skal, jezery, mořské zálivy a to vše občas oživeno typickými dřevěnými domky. Dnes směřujeme téměř na východ, do druhého nejstaršího finského města, do Porvoo. Osídlení v těchto končinách začalo již ve 13. století, samo město bylo založeno v roce 1346 králem Magnusem Erikssonem. Žili zde především bohatí lidé, obchodníci, často Němci a právě oni vytvořili plán města. Těžkou dobu prožilo město v 16. století, kdy bylo dvakrát zničeno Dány a třikrát Rusy. Za pomoci krále Gustava Vasy bylo obnoveno a v roce 1579 byla opět potvrzena jeho městská privilegia. Tragickou dobou bylo i 18. století, kdy se o novou zkázu města postarala vojska soupeřící ve švédsko – ruské válce. V roce 1723, krátce potom, co Finsko ztratilo Vyborg, se Porvoo stalo sídlem biskupa. Ještě v tomto století jej však znovu zničil požár. Po roce 1760 začala nová výstavba, tentokrát již z kamene. Po získání autonomie pod ruskou nadvládou prosazoval car, aby v Porvoo působil parlament. Alexandrův nástupce Mikuláš I. se též zasloužil o rekonstrukci města. Byl povolán stavitel helsinského Senátního náměstí Engel, aby pomohl při rekonstrukci.

V minulém roce došlo k velké rekonstrukci celého města v souvislosti s výročím jeho založení, které se slavilo. Dnes žije v samotném Porvoo přes 20 000 obyvatel. Porvoo se ale právě loni domluvilo se sousedním malým městem Paris a obě města se spojila. Nově vytvořená koglomerace má 43 000 obyvatel.

Než se nadějeme, vjíždíme na most přes ještě zamrzlou řeku Porvoo. Nevíme, na kterou stranu se dříve dívat, nalevo i napravo se najednou otevřel překrásný výhled. Věnujeme se především pohledu „vlevo“, jak se později dozvíme, je to nejtypičtější pohled na starou část města, na červené staré dřevěné domky. A nad nimi se na mírném návrší zvedají další starší i novější stavby. Pohled jak z jiného světa. Dlouho se jím však nemůžeme kochat, protože volají povinnosti. Snad odpoledne nám bude alespoň chvilička zbývat na prohlídku tohoto půvabného města.

Prokličkujeme několika úzkými ulicemi a už stojíme před školou pro turismus a hotelové služby. Ujímá se nás mladičká členka pedagogického sboru – a ejhle, zase překvapení. Mluví česky. Představí se nám – jmenuje se Lepo Tuija, působí zde dva roky, je učitelkou ruštiny a přes ni se dostala i k češtině. Té se věnuje už 10 let, byla na stáži i v Praze. Zároveň nás seznámí i se zástupcem ředitele, panem Jürgenem Wollstenem. V tu chvíli mnozí z nás klopí zrak a v duchu si říkají: „Tohoto korpulentního muže jsme pokládali za školníka“. První pohled nás tedy totálně zklamal.

Potom se – pravděpodobně slečna – Tuija věnuje základním informacím o škole. Budova pochází z počátku 20. století, dříve zde byl pivovar, pak institut pro mladé ženy a současná škola tu působí asi 20 let. Studuje se tady vše, co souvisí s turistikou, jako jsou restaurační a hotelové služby, cizí jazyky apod. Studium trvá 2,5 roku, letos ale zahájili pokus o zavedení něčeho jako vysokoškolského studia. To by bylo zakončeno diplomovou prací a trvalo by 4 – 5 let. Zatím nevědí, jak se tento experiment bude dále vyvíjet. V současnosti zde studuje 450 studentů a 100 dospělých. Písemné přijímací zkoušky se nedělají, zájemci o studium ale musí podstoupit ústní pohovor. Učí se zde všechno možné, náplň osnov je dána studijním oborem. Ale především se pozornost věnuje cizím jazykům. Finština, švédština a angličtina jsou povinné a k nim si studenti přibírají ještě další cizí jazyky jako volitelné. Nad touto „jazykovou bombou“ jen kroutíme hlavami. Není nám jasné, jak lze studovat 5 jazyků dohromady. Tuija si povzdechne, že by ráda učila i češtinu – snad se někdy dá dohromady kurz zájemců /musí mít alespoň 15 účastníků/ a její sen se stane skutečností. Studenti musí také projít praxí, ta trvá celkem za dobu studia 18 měsíců a odehrává se v restauracích, hotelech, cestovních kancelářích. Studenti za svou práci nedostávají mzdu, ale často jim zaměstnavatel po skončení praxe dá třeba dárek. Studenti mohou pochopitelně pracovat i v cizině. Pokud v cizině i něco studují, pak doma už nemusí studovat totéž. Institut organizuje i kurzy pro další zájemce též v oblasti např. výuky cizích jazyků, práce s počítači apod. Často zde probíhají kurzy pro přistěhovalce.

Organizace školního roku vypadá takto. Na vyšší škole trvá školní rok od 15. srpna do 1. června, 5 – 6 x do roka jsou určeny zkouškové týdny. Na vysoké škole se učí od 30. srpna do 1. června a zkouškové týdny jsou čtyři. Další prázdniny jsou týden na podzim, pak v zimě na vánoce, dále na velikonoce a ještě týden v únoru. Studenti učí 35 – 40 hodin týdně, z toho často 20 hodin zabírá výuka jazyků. Výkony studentů jsou oceňovány známkami 1 – 5, přitom 5 je známka nejlepší /na finské základní škole má klasifikační stupnice 10 známek/. Jedenkrát za rok student skládá zkoušku z daného předmětu, počet zkoušek je různý podle studijního oboru. Zkoušku lze opakovat třikrát.

Tuijina běžná vyučovací hodina vypadá podobně jako naše. Vysvětluje novou látku, poslouchají se cizojazyčné texty, vedou se rozhovory v daném jazyce, zkouší se, procvičuje. Tato hodina trvá 45 minut. Kromě těchto hodin mají učitelé i „kontaktní“ hodiny, prostě něco jako konzultace pro zájemce. Jinak ona učí 9 hodin ruštiny, sama studuje a má na starosti styky s Ruskem. Opět slyšíme, že úvazek učitele je 16 hodin, všechno ostatní je klasifikováno jako přesčasová práce. Normálně učí kantoři 20 – 30 hodin týdně, někteří ale stíhají i 50 hodin týdně. To ale spíše podle nárazových požadavků. Po ukončení studia dostává student diplom, což je vlastně vysvědčení, protože má na něm vypsané absolvované předměty. Student může studovat, jak dlouho chce, studenti při studiu např. pracují. Je ale snaha, aby si studenti studium neprotahovali.

Prohlídka školy je také zajímavá. Učebna výpočetní techniky nás zase tak příliš neohromí, podivujeme se však šíři nabízených studijních možností. Nechybí zde totiž ani nabídka vyučit se službám holičským, kadeřnickým a gastronomickým. Škola provozuje kadeřnictví a restauraci. Kromě toho studenti mají svou jídelnu. Zájem o obojí služby mezi obyvateli města je prý velký i vzhledem k finanční zajímavosti této nabídky. Tak např. za kadeřnické služby zaplatí zákazník asi dvě třetiny sumy, kterou by zaplatil ve městě. Jedinou nevýhodou je dlouhá objednací doba – tři týdny – a to, že samotný výkon trvá déle než u profesionálů.

O kvalitách zdejší kuchyně se také přesvědčíme, máme zde připraven oběd. Předkrmem je tradiční rybí salát se zeleninou, pak následují pečené vepřové plátky s kopečkem čehosi z brambor – to cosi vzdáleně připomíná bramborový salát přizdobený malými smaženými hranolky a naplněný sýrem – a vše je završeno čokoládovým pudingem. Jídlo chutná výborně, jen nám k němu nějak „nesedí“ voda k pití. Už víme, že Finové jsou zvyklí zapíjet jídlo vodou, my ale už po několikáté toužíme spíše po pivu.

Po dvanácté hodině se loučíme, děkujeme za milé přijetí a odjíždíme na okraj Porva, do Institutu pro vzdělání dospělých. Jedná se o něco podobného, co jsme už viděli. Nicméně i zde jsou zvláštnosti. Že se soustředí na vzdělání dospělých, to je jasné z názvu, že si musí na sebe vydělat, je nám už po předchozí návštěvě v Järvenpäi také známo. V tomto institutu se v půměru vzdělává kolem 3 000 lidí, počty studentů se však mění podle období. V zimě zde např. studovalo 1 000 studentů denně. Škola nabízí kurzy v trvání od jednoho dne do tří let v následujících oborech: obchod, administrativa, informační technologie, zabezpečovací zařízení, chemie, ekologie domácnosti, sociální a zdravotní služby, strojírenství, průmysl plastů atd. Podněty pro nové obory berou z okolí, nabídka se pochopitelně mění podle požadavků jednotlivých objednatelů. Největší je zájem o informační technologie, pak o obchod a administrativu, úplně nové jsou kurzy zabezpečovací techniky. Ve škole působí přes 300 zaměstnanců, někteří na plný úvazek, jiní jen jako externí spolupracovníci. Menší část práce institutu tvoří poradenská služba pro organizace, novinkou jsou testy dovedností pro dospělé, které se stávají doslova „šlágrem“ posledního období. Mnoho pozornosti také věnují fiktivním firmám a spolupráci se zahraničím. Fiktivní firmy provozují obchody i s firmami v ostatní Evropě, jejich fiktivní kanceláře simulují, jak to vypadá v bankovnictví, pojišťovnách a podobných institucích. Od roku 1993 se podílejí i na mezinárodních projektech, jako je třeba LEONARDO.

A perličky na závěr. Kromě vyjmenovaného zde také pořádají masérské kurzy – normální masérský kurz trvá 9 měsíců a jeho absolventi pracují už během kurzu v různých masérských salónech. A co je ta perlička? Pořádají i masérské kurzy pro vězně. Ti pochopitelně nemohou na praxi „ven“, nedostávají certifikát, ale při tomto počínání prý vybijí nadbytečnou energii. I to může být chápáno jako pomoc společnosti. Dále i zde pořádají jednoroční kurzy pro uklízečky. Jsou velmi žádané, protože ženy ucházející se o toto zaměstnání, vědí, že bez certifikátu je nikdo nepřijme. Při vstupu do budovy nás navíc zaujala preparovaná dvojice mladých losů. Jak k nim škola přišla? Prý se narodili moc brzy v zimě, nedokázali se vyrovnat s přílišným chladem a zmrzli. Odborníci z této školy jejich mrtvá těla preparovali a dnes jsou vystavena ve vitríně u vchodu, aby poutala pozornost příchozích.

Autobus nás doveze do města, k nejvýznamnější městské stavbě, k dómu. Konečně máme možnost projít se tímto starodávným městem. Už sám dóm je zvláštní tím, že má zvonici zvlášť. Dnešní podobu dostal v 15. století, věž pochází až ze století 18. Při ní je tzv. finský kostel, dřevěná stavba z let 1739 – 47. A pak se nám otvírají městské ulice s mnoha dřevěnými domy a domky. Dostáváme se až dolů, k náměstí, a snažíme se najít cestu k těm krásným malebným domkům na břehu řeky. Podaří se a my – fotografičtí fandové – tady balancujeme na pokraji lávek před domky, nad zamrzlou hladinou, abychom je vyfotografovali z úhlu co nejpříznivějšího. Pak zpět do města. Ze světských staveb je třeba na prvním místě připomenout starou radnici, klasicistní budovu, jež je příkladem severského pojímání tohoto slohu. Postavil ji v letech 1758 – 59 Samuel Berner, městský architekt z Turku. Další významné stavby pocházejí z 19. – 20. století. Biskupská rezidence byla postavena v roce 1927 podle projektu W. Junga, nynější gymnázium postavil v 19. století E. B. Lohrman. Zajímavou stavbou je i tzv. dům básníků. V letech 1765 – 66 ho postavil G. Flensborg jako obytný dům, ale v roce 1921 v něm skladatel H. Schildt založil finsko – švédský spolek spisovatelů. Tak se dům stal přechodným bydlištěm mnoha básníků a literátů.

Zdželi bychom se tu ještě déle, město působí neobyčejně malebně a romanticky, nicméně musíme se vracet do Helsink. I přes zmatky při rozchodu – všichni jsme se totiž rozběhli, aniž jsme vyčkali pokynů paní vedoucí – se vzorně po půl hodině úprku městem scházíme. Někdo prohlédl městskou architekturu, jiný prošel obchody s moderním zbožím či starožitnostmi. Všichni jsou ale spokojeni a okouzleni starobylou krásou a zvláštní poezií tohoto města.

Do Helsink přijíždíme poměrně pozdě, až před šestou hodinou, nikdo z nás však nelituje. Bylo to krásné, ale bylo toho málo. Tedy té prohlídky Porva. A já? Mám poněkud naspěch. Mám na dnešek tolik vytoužené lístky do Opery na Borise Godunova. Rychle osprchovat, přestrojit a úprkem do opery. Za tři hodiny mohu říci, že ten spěch stál zato. Obsah opery znám, takže mi celkem nevadí, že řečí pěvců je finština. Vycházím do nočního klidu s pocitem vynikajícího kulturního zážitku a těším se, co mi přinese následující den. Doufám, že opět mnoho zajímavého.

Když ve čtvrtek vyhlédneme ráno z okna, máme opět po náladě. Vrátilo se nepříjemné počasí. Sice dnes máme v plánu návštěvu tří škol a večer večeři na rozloučenou, takže nebudeme mít asi vůbec volno, i tak by nám ale vyhovovalo včerejší krásné počasí. Po nástupu do autobusu nás nejdříve pobaví jeden z kolegů vyprávěním o tom, co se mu včera stalo. Pravdou ale je, že jemu určitě příhoda nepřipadá příliš zábavná. Včera večer, po návratu na pokoj, mu prý jeho spolubydlící hlásil, že viděl odlétat z jejich okna „pěkně velkou bestii“ – tedy řečeno normálním jazykem obyčejného mořského racka. Onen postižený se podíval za okno, kam si ve středu večer uložil koupený laponský sýr a rybu ve vakuovaném balení, a ejhle, ke svému nemilému překvapení zjistil, že po sýru už není ani památky a z ryby zbylo jen torzo. To postiženému člověku skutečně na dobré náladě nepřidá. Nicméně zbytek účastníků pobytu se náramně dobře baví.

Podmračenými Helsinkami ujíždíme do školy pro kadeřnice a kosmetičky. Většina žen z osazenstva se těší, protože zatím to zajímavé bylo spíše pro muže a ne pro ženy. Teď se nabízí zcela ženská záležitost. Paní ředitelka tuto školu charakterizuje jako ústav, který se stará o krásu, a podle slov je na ni velmi hrdá. Zdůrazňuje skutečnost, že škola je jedinou svého druhu ve Finsku a zároveň je i konzultačním střediskem pro Finsko. Právě na ní studuje přes 500 studentů, z toho 300 na denním studiu, 100 dospělých a 100 na rekvalifikaci. Z celkového počtu studujících je jen 10 chlapců, protože např. nevychovávají tradiční holiče. Mají zde něco, co by se v překladu dalo nazvat „ukrašlovatelem“. O tento obor ale chlapci nemají téměř zájem, protože krása se prý považuje za něco nemužského. Přitom škola je nová, budova stojí 4 roky, i když samotná škola má více než osmdesátiletou tradici. A koho zde vychovávají? Kadeřnice, maskéry pro televizi, divadlo film, kosmetičky, odborníky pro manikúru a pedikúru, odborníky ve speciální péči o tělo, čili maséry.

Dostat se na studium na této škole je velmi těžké, berou uchazeče v poměru asi 1 : 9. A jak se sem dostat? Zájemci se sem hlásí na formulářích po absolvování střední školy, vychází se z průměru na základní či střední škole, přitom základní pro posouzení jsou známky z mateřského jazyka, ručních prací a výtvarné výchovy. Paní ředitelka říká, že by tento systém chtěli změnit, protože potom při studiu narážejí na největší problémy v matematice. Jí samotné připadá, že matematika by byla pro studenty důležitější než třeba mateřský jazyk. Přitom ale dívky jsou většinou v matematice velice špatné, i když jinak jsou šikovné. A tak také nevědí, co s tím dělat. Po podání přihlášky jsou zájemci pozváni k pohovoru, samotné rozhodnutí o přijetí se nechává na škole. Pochopitelně jiné předpisy existují pro děti a jiné pro dospělé.

A kvalifikace učitelů? Musí vystudovat patřičnou odbornou školu, pak vyšší odbornou školu a to vše si musí doplnit ročním studiem pedagogiky. Tito učitelé pak učí 30 hodin týdně. Pochopitelně mají i učitele – absolventy univerzit, ti pak učí 25 hodin týdně. Ředitelka zde také neučí, se zástupcem se domlouvá, zda on bude či nebude učit. Pokud ano, pak jeho vyučovací povinnost je 6 hodin. Problémy v učitelském sboru jsou i zde. Za největší problém paní ředitelka považuje to, že starší učitelé se těžko přizpůsobují častým změnám a nestačí rychlému tempu rozvoje školy. Problémem je ale prý i velké množství nových učitelů, kterým naopak trvá velmi dlouho, než se zacvičí. Ona sama je inženýrkou, dříve vyučovala konstrukce. A jak se stala ředitelkou? Ředitel je jmenován na doživotí. Musí ale jednou ročně dokazovat školskému úřadu, co udělal ve škole nového, na co použil finanční prostředky, o které minulý rok požádal atd. Když je ředitel „nepružný“, může být odvolán. Odvolání ředitele je však především velká administrativa a tak se může tento akt protáhnout i na několik let.

Problémy v této škole jsou podobné jako v jiných finských školách, škola má ale i určité specifické problémy. K nim patří především častá těhotenství dívek. Paní ředitelka říká, že dívky jsou velice hezké, pečují o sebe a tak není pro ně příliš těžké dostat se do problémů. I zde tyto problémy řeší až příliš často potraty. Bohužel v poslední době i sem pronikly drogy a dívky jim často podléhají. Problém drog a způsob zásahu proti jejich uživatelům se právě řeší na městské úrovni. Existují zde dvě možnosti, jak se s problémem vypořádat. Buď nechat všemu volný průběh, nebo požívání a distribuci drog tvrdě postihovat. Která z variant řešení zvítězí, se zatím neví. O tom, jak studenti tráví volný čas, paní ředitelka nic neví.

Prohlídka školy je skutečně tou očekávanou lahůdkou pro ženy. Těch překrásných praktických učeben. Kosmetičky se jedna na druhé učí líčit různé typy obličeje, maskéři připravují různé „zrůdy“ pro ty nejfantastičtější scény, kadeřnice vytvářejí z vlasů hotová umělecká díla. Mnohé z výtvorů všech zdobí volné školní prostory. Hned ve vestibulu nás zaujaly postavy v překrásných starodávných šatech vyrobených z papíru, v učebnách kadeřnic pak překrásné účesy. A těch „šminek“ a dalších prostředků na „zkrášlování“.

Na druhou prohlídku dnešního dne jedeme do školy umístěné asi 10 km od centra Helsink, do Institutu odborného vzdělávání. Ujímá se nás ředitelka školy, paní Tuula Lapila a podává nám základní informace. Studuje zde 750 studentů z řad mladých zájemců i z řad dospělých, na škole studují především dívky a ženy, zaměstnáno mají 65 učitelů. Výuka probíhá ve třech odděleních. První oddělení je věnováno hotelu, restauraci a veřejnému stravování, v druhém oddělení se studenti učí připravovat stravu a ve třetím oddělení se studenti učí tajům oblékání. I zde mají problémy s pracovníky. Paní ředitelka říká, že proto změnili celou organizaci, lidé si prý přestali rozumět. Zavedli týmy expertů, čili menší pracovní skupiny, které by se měly dohodnout lépe než velké kolektivy. V týmu je vždy určen vedoucí a s ním pracuje 5 – 6 lidí. Tento tým si připravuje náplň své práce a koordinuje svou práci s ostatními týmy. A tak zde pracuje několik týmů v oddělení restaurací, několik v odívání, pak mají speciální tým pro cizí jazyky, dále pro všeobecné předměty, polytechnický tým atd. Paní ředitelka ke všemu dodává, že je skutečně velmi obtížné vést tým dospělých, obzvláště v případě, kdy většina členů týmu patří mezi autoritativní typ lidí. I tato škola si vylepšuje svou finanční situaci doplňkovými výdělky. Provozují restauraci, obchod se svými, především textilními výrobky, drogerii. A na závěr svého výkladu ředitelka opět potěší naše „česká“ srdce. I ona je přítelkyní České republiky. A jak se k tomu dostala? Její manžel umí česky a do České republiky často jezdí. Takže další místo, na němž určitě vědí, kde naše republika leží.

Procházíme jednotlivými odděleními, tam se nás ujímají obvykle vedoucí těchto oddělení. V kuchyni a pekárně ochutnáváme výrobky studentů, na konfekční dílně nás zaujme mistr nejen svým perfektně vypracovaným oděvem, ale i takovou drobností, jako je jeho jehlice v kravatě ve tvaru nůžek. A s čím jsme především spokojeni, to je oběd. Každý máme u svého místa na papíře vypsané menu. Výborně chutná předkrm – salát s laponským sýrem, hlavní jídlo je pro většinu z nás přímo zvláštnost, gratinovaný candát. Většina z nás jí candáta ve svém životě poprvé. Jen zákusek, dort s plody cloudberry – cloudberry jsou typické plody severských lesů, oranžové, něco mezi malinou, ostružinou, brusinkou, chutnají nakysle, český překlad názvu neexistuje – je jaksi obyčejný. Tedy až na ty „cloudberry“. Ale jinak také chutná výborně.

Po milém přijetí se nám ani nechce na dnešní třetí návštěvní místo. Jsme ale opět popoháněni našimi vedoucími, na to jsme si už zvykli. Přijíždíme k Vzdělávacímu odbornému institutu ve Vantě. A co nás vítá? Už z dálky nám vlaje vstříc naše vlajka. A ve vstupní hale kromě pracovníků školy nás vítají i na obrazovce monitoru. Docela nám to zase zvedne náladu. Pak už však musíme zasednout a poslouchat informace o škole. Studentů zde mají 550, z toho 450 chlapců a 100 dívek ve věku 16 – 17 let, pracuje zde 50 učitelů a 20 dalších pracovníků, všechny jejich obory nejsou soustředěny v této budově, asi 5 km odsud mají další budovu. Nabízejí studium celkem v pěti oblastech, ve strojírenství a zpracování kovů, v kartografii, v oboru hotely a strava, v technologii konstrukcí a v elektrotechnologii /automatizační technologie, slaboproud a silnoproud/. Mají velký zájem o spolupráci s podobnou školou u nás, několikrát při prohlídce školy slyšíme, že by byli rádi, kdybychom jim dali vědět o existenci některé naší podobné školy. I oni začali totiž navazovat spolupráci s cizinou, zatím tato činnost nemá dlouhého trvání a tak hledají další kontakty. Spolupráce se školami z Francie a Irska je prý výborná.

Do hotelu se dnes vracíme pozdě, až po páté hodině, a jsme značně unaveni. A to máme před sebou ještě jednu akci. Slavnostní večeři na rozloučenou v restauraci Lappi v laponském stylu. A venku zase nepříjemně prší. Mika proto říká, že pojedeme raději metrem. Jenže ta vzdálenost od metra k restauraci nám připadá delší, než by byla vzdálenost od hotelu. V průzoru ulic vidíme obchodní dům Stockmann a ten je jen několik minut chůze od hotelu. Do restaurace přicházíme mokří, vyfoukaní. Usedáme na dřevěné lavice, obsluhuje nás dívka či mladá žena v lidovém kroji. Před námi stojí „stopička“ finské vodky a pan Mika se loučí. Mluví dlouze a v metaforách. Vypráví o jakýchsi skleněných knihách a finských písních v nich skrytých. Někteří z nás – alespoň tedy já, ale podle výrazu obličeje i další – vůbec netuší, jaký je pravý význam Mikova proslovu, prostě „co tím chtěl básník říci“. Čekáme, co se bude dít dále. Mika po skončení proslovu každého obdaruje úhlednou krabičkou. V ní jsou prý skryty ty skleněné knihy. Po otevření a vysvětlení paní doktorky Kazeleové konečně chápeme. Krabička skrývá kromě velké čokolády ještě „placatičku“ tvrdého alkoholu. No samozřejmě. Po alkoholu se zpívají písně.

Připíjíme si na zdraví a na štěstí. Uznáváme, že máme za sebou pracovně náročný, ale zároveň příjemný týden. Pan Mika i paní Pirkko jsou také spokojeni, zhostili se své úlohy hostitelů skutečně na jedničku s hvězdičkou. Je servírována večeře. Předkrm – jikry se zeleninovou oblohou, hlavní jídlo – sobí maso s houbami, brusinkami a bramborem, to vše polito majonézou, zákusek – sladká omeleta se sýrem /poněkud neobvyklé spojení/, ozdobená opět oněmi cloudberry a politá sladkou omáčkou také se sýrem a skořicí. K tomu se podává červené víno z Chile. Jídlo je i na naše na leccos zvyklé žaludky až neúměrně syté, jsme ale rádi, že ochutnáváme další severské speciality, především sobí maso. To chutná podobně jako hovězí „střižené“ divočinou. Podivujeme se především nad jeho měkkostí. Povídáme si mezi sebou, hodnotíme pobyt a zajímavosti z finských škol, rozmlouváme i s Mikem, pro kterého není problémem přecházet z finštiny do švédštiny, angličtiny či němčiny. Tato jazyková „flexibilita“ je nám bohužel cizí a tak ji pochopitelně obdivujeme. Rozcházíme se po desáté hodině a i přes skutečně zase „psí“ počasí mnozí z nás absolvují poslední procházku nočními ulicemi Helsink.

V pátek, poslední den našeho pobytu, nás zdraví slunce a vymetená obloha. Sbalíme věci, někteří z nás se vydávají ještě do ulic za různými cíli – jeden jde fotografovat rychlovlak Pendolino, další utrácejí poslední marky – a pak odjíždíme na poslední návštěvu. Název školy slibuje zase něco zajímavého. Ve volném překladu Škola pro umění a řemesla či Institut pro umění s design. Sídlí ve Vantě. V autobuse nám paní Pirkko ještě vypráví o systému studia na univerzitách. Ty poskytují vzdělání mladým i dospělým v rámci celoživotního vzdělávání, pořádají i kurzy pro nezaměstnané. Pro vysokoškolsky vzdělané nezaměstnané vznikla dokonce speciální služda, centrum APAJA. Je prý v současnosti velmi oblíbené, většina zájemců v něm najde typ na svá další studia. Náklady zde hradí pochopitelně ministerstvo školství. Jinak ve Finsku existuje tzv. otevřená univerzita, tzn. že každý může studovat jakékoliv předměty.

Ve škole nás vítá ředitel a bez dlouhého úvodu – poví nám jen to nejdůležitější – nás provádí „provozem“. O školu je velký zájem, na konzervátorství např. berou 20 uchazečů z 500 přihlášených, na další obory např. 15 ze 100. Uchazeči skládají talentové zkoušky. Jeden ze studentů nám říká, že on při nich musel splnit dva úkoly. Navrhoval obálku knihy a kreslil vlka jednak v realistickém pohledu a jednak jako logo nějaké společnosti. Pak musel absolvovat ještě ústní pohovor. Studium trvá v základním studiu 3,5 roku a studenti musí zase dosáhnout 140 kreditních bodů, pokud chtějí certifikát. Studovat zde lze grafiku, design textilií a oděvů, konzervování a restaurování papíru, textilií, nábytku, starých objektů. Dnes studuje ve škole celkem 250 žáků. Co nás udiví, je to, že pan ředitel nám dokáže podat informaci o každém studentovi, s nímž se při prohlídce setkáme. V září se budou stěhovat do nové budovy, zde je to už prý velmi stísněné. Studenti už připravují návrhy na výzdobu nové budovy. Jako jiné školy i oni spolupracují s dalšími státy. V jedné třídě zastihneme dva studenty z Holandska, jejich studenti pojedou zase do Maďarska. Rozvíjí se spolupráce s Ruskem, studenti pomáhají restaurovat staré ruské ikony.

V každém oddělení, kterým projdeme, je mnoho zajímavého. V oddělení textilu nám ukazují návrhy vzorování tkanin, různé druhy pletenin, různé vazební techniky při tkaní, návrhy tisku apod. Zaujme nás učebna s mnoha malými tkalcovskými stavy. Jsou napojeny na počítač, na němž si student odzkouší vazbu a kombinaci barev, a pak se pustí do samotného výrobku. Jednotlivá oddělení také spolupracují. Pan ředitel nám ukazuje společný výrobek oddělení designu a oddělení materiálu – krásný kabát. Nad ním zaplesalo srdce mnohé z účastnic pobytu a byly i takové, které si rychle stihly návrh „obkreslit“. Krásné jsou i návrhy obuvi, klobouků a dalších drobností patřících neodmyslitelně k odívání. Zajímavé je i to, že např. celé oddělení textilu má první dva roky studia společné, pro specializaci se studenti rozhodují až pro posledního 1,5 roku studia.

V dalším oddělení nám předvádějí, jak studenti navrhují obaly pro různé druhy zboží, přijdeme do třídy, kde právě probíhá týdenní kurz kreslení, v další třídě vznikají grafické návrhy, dnes kreslí zářivé barvy, procházíme prostorem, v němž stěny jsou pokryty kresbami. I to jsou studentské návrhy. Pan ředitel ukazuje i ve zmenšenině místnost, jejíž zařízení navrhli také studenti. Už prý i přišel zákazník, který si z návrhů vybral pro svou potřebu.

Skutečnou lahůdkou je oddělení konzervátorství. Jedná se o jediné středisko tohoto charakteru v zemi, studuje zde 25 studentů, kteří právě připravují své závěrečné práce. Věkový průměr studentů v tomto oddělení je vyšší, asi 28 let, protože to jsou lidé přicházející už z praxe. Studenti si sami vybírají předměty, které budou restaurovat, předmět jim však může nabídnout i škola, práci dělají zdarma a pracují pro různé instituce /archívy, muzea/. Během studia není studentům dovoleno pracovat soukromě. Chvíli sledujeme konzervaci jakési papírové panenky, kterou prý potrhala kočka, zastavíme se u konzervace fotografií a starých tibetských rukopisů, sledujeme studenta, který restauruje dvě sochy žab pocházející původně z Ruska /tady prý je štěstím, že všechny úlomky se dochovaly, teď jde jen o to, dát vše správně dohromady/, další mladík sleduje změny, které proběhly na textiliích vyzdvižených z hrobů z 18. – 19. století. Nahlížíme do mikroskopu, registrujeme i vlasy mrtvé /jedná se totiž o zbytky dámské čapky/. Poněkud morbidní, ale zajímavé. A co to je v těch dřevěných bednách v rohu místnosti? Pan ředitel se směje a říká, že to je připravený materiál. Studenti do těchto beden dají ústřižky textilií, kousky dřeva, zlomky kovových předmětů, vše zahází hlínou a pískem, pak občas třeba něčím polijí. Další kurz bude tyto zbytky za 3 roky „vykopávat“ a bude se učit restaurovat. Tak to by nás skutečně nenapadlo. Je nám vysvětlena i logika tohoto počínání. Země ve Finsku je hodně dlouho zmrzlá, takže vykopávky mohou probíhat jen v krátkém časovém období, navíc nálezů je velmi málo a studenti se přece musí na něčem učit.

Jak v Jiříkově vidění opouštíme školu. Něco podobného skutečně většina z nás ještě neviděla. U oběda v restauraci v horním patře nedalekého obchodního domu máme o čem diskutovat. Vychutnáme si poslední oběd ve Finsku – krocana v omáčce – naposled nás čeká autobus, aby nás tentokrát dovezl na letiště. Loučíme se, děkujeme panu Mikovi i paní Pirkko. Po osmi dnech práce a splnění mnoha povinností i oni si budou moci vydechnout. A my máme mnoho námětů na různé drobnosti, které by se mohly přenést i do našich škol. Znovu si uvědomujeme srdečný přístup Finů k nám, jejich skutečný zájem o naši zemi – znají ji nejen přes naše výrobky, jako je pivo či Favority a Felicie jezdící i v drsných podmínkách severu. Mnohé problémy máme asi společné. Finové se nám často svěřovali s obavami o finštinu. Začínají prý pochybovat, že finština vůbec přežije jako jazyk. Proniká prý do ní ohromné množství anglických slov. Již dnes, když se přijde na úřad, se zjistí, že se tam mluví jakousi směsí angličtiny a finštiny. I my si uvědomujeme, že možná stejný problém postihne i nás. Vždyť už nenakupujeme v obchodech, ale v shopech, marketech či super a hypermarketech, obědváme ve „vajnkelerech“, pijeme v „bírštubách“, rychle se občerstvujeme v „imbisech“, oblékáme se do body apod. Zatím se třeba nad přehršlí německých a anglických slov jen pousmějeme, ale dokážeme odhadnout, co bude za 5, 10, 20 let? Nebudeme mít stejné obavy, jaké dnes mají Finové? Je to trochu smutné rozjímání pro nás, češtináře.

S velkým předstihem se necháme odbavit a z haly pozorujeme starty a přistání letadel všech možných velikostí i všech možných leteckých společností. Čekáme na přílet linky OK 480 z Prahy, aby tato se změnila na linku OK 481 a dopravila nás do Prahy. Přilétá o něco později, takže i náš dnešní let bude opožděn. Krásné počasí však slibuje přímo vyhlídkový let. A skutečně. Pohled z výšky více než 10 000 m je úchvatný. Letíme nad jižním pobřežím Finska – to množství ostrovů a ostrůvků – Balt přerazíme nejkratší cestou nad švédské pobřeží a nad ním letíme k jihozápadu. Jako na dlani se pod námi rýsuje největší švédský ostrov Öland. Řeším přímo hamletovskou otázku. Je to on, není to on? Vzpomínám na dovolenou roku 1991, kdy jsme zabloudili i sem. Uvidím most spojující ostrov s pevninou? Ano, i z té výšky je pozorovatelný. Pak přelétáme nad dánskou výspou, ostrovem Bornholmem a míříme směr Gdaňsk. Polská krajina pod námi je poněkud fádní, naše hranice si však nemůžeme splést. Jejich signálem jsou zasněžené vrcholky Krkonoš. Klesáme. Zdraví nás vesnice, vesničky, města, městečka, hrady -ano, je to Kokořín, ten obdivujeme z ptačí perspektivy těsně před přistáním. Měkce dosedáme na „ranvej“ ruzyňského letiště. Trochu déle čekáme na kufry, chvíli využijeme k loučení. Tedy ahoj a na shledanou na posledním školení v Brně – Šlapanicích. Každý z nás si veze domů nejen nějakou tu hmotnou maličkost jako vzpomínku na přívětivou zemi na severu, ale především množství zážitků, které musíme především „strávit“. Nebude to jednoduché, protože jich je mnoho na jednu lidskou bytost.

2. část

Nedělní ráno je polojasné a tak doufáme, že by snad mohlo být lépe než včera. Po vydatné snídani spěcháme do přístavu a nastupujeme na loď, která nás má dovést k cíli naší ranní cesty. Na lodní dopravu zde platí stejná jízdenka jako na městskou dopravu. Štípneme si lístek, modlíme se, aby se nezhoršilo počasí a „kocábka“, která nás má během čtvrt hodiny dopravit na Suomenlinnu, nešla ke dnu mezi ledovými krami, které stále ještě pokrývají vodní hladinu. O půl desáté vyjíždíme. Během jízdy střídavě fotografujeme, i když víme, že kvalita fotografií při existujících nepříznivých světelných podmínkách nebude nic moc, a zároveň studujeme z průvodce historii Suomenlinny. Pevnost byla postavena na šesti ostrovech v roce 1747 a měla chránit město od moře. Její vznik je vázán na bouřlivý průběh válečných událostí v 18. století. Potom, co ztratila význam pevnost Hamina /Fredrikshamn/, a potom, co byla v roce 1743, po uzavření míru v Turku, upravena rusko – švédská hranice, bylo rozhodnuto o postavení nové pevnosti. Plány vypracoval Augustin Ehrensvärd, který rozhodl o stavbě celého pevnostního okrsku, jehož centrem by byla samotná pevnost. Práce začaly v roce 1748 a vedl je sám projektant. Dokončení svého díla se nedočkal, po jeho smrti se práce ujal Nils Mannerskantz.

Každý z ostrovů, jež pevnost zaujímá, je něčím zajímavý. Tak na Iso Mustasaari je ortodoxní vojenský kostel z roku 1850, který byl do dnešní podoby přebudován Einarem Sjöströmem z původního luteránského kostela. Pozornost si zaslouží i „Arche Noah“, kasárna z roku 1764, postavená podle projektu Carla Härlemana. Na ostrově Susisaari je samotný střed pevnosti a je zde i hlavní nádvoří. To bylo těžce poškozeno v roce 1855, kdy také dostalo současnou podobu. V jeho středu je náhrobek Augustina Ehrensväda, postavený v roce 1805 Johanem Tobiasem Sergelem. Zde je také Ehrensvädovo muzeum. Na Kustaanmiekka je tzv. královská brána z roku 1753 – 54, postavená Carlem Härlemanem. K muzejním účelům jsou využity i některé další prostory. V pevnosti dnes trvale žije asi 900 lidí.

Před desátou vystupujeme na břehu jednoho u hlavních ostrovů a vydáváme se na prohlídku hlavních částí pevnosti. Počasí je podmračené, díky bohu, fouká opět silný vítr, ale alespoň neprší. Vše je zamžené, nicméně i tak nás láká prohlídka historických pamětihodností. Máme na to něco málo přes hodinu, zpět odjíždí loď v 11 hodin. Dostáváme se až na kamenitou výspu ostrova a rozhlížíme se do dálky. Jen mlha a zamrzlé moře. Můžeme si jen představovat, jak krásně zde musí být v létě, kdy slunce zahřívá pevninu i vodní hladinu. Dnes se klepeme zimou, halíme se do šál a kloužeme se po zledovatělé cestě. Chvíli jako omámení hledíme na mořskou hladinu pokrytou ledovými krami, které do sebe neustále za doprovodu nepříjemného skřípání narážejí. I tak jsme rádi, že jsme Suomenlinnu navštívili.

Na Tržním náměstí nás opět zdraví déšť. Někteří z nás se zastaví ještě v pravoslavném chrámu a pak to bereme úprkem do hotelu. Tam je pro nás připraven oběd formou teplého a studeného bufetu. Máme možnost si vybrat z teplých jídel mezi pečeným lososem a hovězím masem ve velmi chutné omáčce, ze studených je nám k dispozoco maso, omáčky majonézového typu, rajčata, okurek, zelí s ananasem, meloun. K pití voda – na tu nejsme většinou zvyklí, my dáváme spíše přednost pivu – dále káva, čaj. Po obědě máme ještě chvíli času na odpočinek a potom se vydáváme do finského Národního muzea. Naším průvodcem je kdo jiný než opět déšť.

V prostorném sále se nás ujímá průvodkyně, která by nás ráda okamžitě provedla muzejní expozicí. Jenže nás zaujmou ukázky finských národních tanců, které zde předvádějí lidoví umělci. Zcela nezakrytě dáváme průvodkyni najevo, že právě teď máme zájem o něco úplně jiného než o dobu ledovou ve Finsku. Průvodkyně rezignuje a poslušně čeká, až jí budeme věnovat pozornost. Stane se tak zhruba po dvaceti minutách. Pak jsme ochotni poslouchat její výklad u jednotlivých expozic.

Začínáme dobou kamennou. První nálezy uložené v muzeu pocházejí z doby kolem 10 000 let př. n. l. Průvodkyně vysvětluje, že Finsko bylo v době ledové pokryto vrstvou ledu o mocnosti až 3 km. Potom se začalo oteplovat, led odtával a země – slovy průvodkyně – jakoby rostla. Tento jev zvedání se země prý lze pozorovat dosud v některých oblastech, protože se stále otepluje. Velký rozvoj pro oblasti dnešního Finska znamenala doba bronzová. Z tohoto období ale pochází až neskutečně málo nálezů. Prý je to z celého finského území pouhých zhruba 200 exponátů. A vysvětlení? Bronz byl v tehdejší době velice drahý, dovážel se. Proto se odbornící domnívají, že obyvatelé staré bronzové věci přetavovali a ze získané slitiny dělali věci nové. Zároveň se celkem přesně ví, že obyvatelé v této době znali zlato, našla se však jediná zlatá mince. Poměrně málo časté jsou prý i nálezy šperků. Ty pocházejí nejčastěji z hrobů. Jenže tehdy se pohřbívalo žehem a šperky byly po spálení značně zničené ohněm.

Nálezy z římské doby železné naznačují, že tato vzdálená severská země pro tehdejší obchodníky zase tak vzdálenou nebyla. Výmluvným důkazem této skutečnosti je nález překrásného skleněného poháru, který sem přišel až z oblasti Kolína nad Rýnem. V prvních deseti stoletích po Kristu se ke slovu v dnešním Finsku stejně jako v ostatních evropských zemích dostávají Vikingové, neohrožení bojovníci, kteří hledali nejen kořist, ale místa pro své trvalé usídlení v ostatní Evropě a jejichž cesty vedly až do Středozemního moře. Není proto divu, že průvodkyně mluví o vikingské době jako o jednom z nejúspěšnějších období v historii obyvatel Finska. Ukazuje vitríny s předměty upomínajícími na dávné obyvatele.

Počátek středověku je zde datován zhruba do poloviny 12. století. Ten je spojen i s počátkem švédské nadvlády. Švédský král Erich I. podnikl prní ze tří křížových výprav do Finska / jednotlivé výpravy se uskutečnily v letech 1155 – 57, 1249 a 1293 /. Podmanění Švédy znamenalo pro zemi příklon ke katolické víře a k západoevropské kultuře. K Švédsku pak Finsko patřilo až do r. 1809. Průvodkyně ještě dodává, že středověk měl tady skutečně jakýsi mezinárodní charakter. Finové navíc odcházeli studovat na věhlasné evropské univerzity, jako je pařížská Sorbona, někteří z nich se ocitli i na pražské Karlově univerzitě. Z pobytu v západoevropských zemích si samozřejmě domů přinášeli i nové návyky a nový životní styl. Z exponátů v jednotlivých vitrínách nás zaujme především rekonstrukce ženského oděvu z přelomu 1. a 2. tisíciletí, drobné předměty, které tehdejším lidem usnadňovaly i zpříjemňovaly život, i knihy, jež vždy a všude znamenaly vzdělanost. Z nich jsme upozorněni především na mešní knihu diecéze v Turku, která byla vytištěna r. 1488 speciálně pro Finsko v dalekém Lübecku. Byla to prý první kniha právě speciálně tištěná pro Finsko. I další památky, jejichž vznik souvisí s církevním životem, stojí za pozornost. Mnohé z nich se sem dostaly prostřednictvím hanzy, jejíž moc sahala až do nedalekého Tallinu. Tak např. překrásný oltář svaté Barbory, který k těmto exponátům patří, byl vyroben mistrem Francem a jeho spolupracovníky v dílně v Hamburku.

16. století bylo v dějinách Finska dalším přelomovým obdobím. Ve Švédsku, a tím i ve Finsku se změnila vládnoucí dynastie. Léta 1523 – 1654 jsou léty vlády příslušníků rodu Vasa. A vláda především Gustava Vasy znamenala nástup reformace. Katolicismus byl vystřídán i zde luteránstvím. A to je důvod, proč se dnes skoro 90 % Finů hlásí právě k tomuto náboženství. Památkám z doby švédského panství kraluje portrét krále Gustava II. Adolfa Vasy, který padl v bitvě u Lützenu roku 1632. Na švédské panství se ve Finsku asi příliš příznivě nevzpomíná. Průvodkyně jen stručně podotýká, že Švédové i u nich v této době kradli umělecké předměty prý stejně jako u nás. V 18. století však švédská moc už musela často zápasit s nastupujícím zájmem Ruska o tyto končiny. Tehdy už dokonce bylo Finsko dvakrát okupováno Ruskem / stalo se tak v letech 1714 – 21 a 1741 – 43/.

Události 18. století byly jakousi předzvěstí toho, co se mělo odehrát ve století následujícím. Švédskou nadvládu vystřídala nadvláda ruská. Již po několikáté slyšíme, že počátek ruské nadvlády nebyl tak zlý. Finsko mělo rozsáhlou samosprávu /razili si vlastní peníze, mohli mít svou armádu/, zároveň ale luteránství zůstalo v podstatě státním náboženstvím a švédština úředním jazykem. V roce 1812 přeložil ruský generální guvernér navíc své sídlo z Turku do Helsink a ty se staly hlavním městem země. V roce 1828 sem byla přenesena i univerzita z Turku a začal velký rozvoj nového hlavního města. Neblahá rusifikace přišla až později, Finové pochopitelně na ni vzpomínají neradi. Zastavujeme se před velkým obrazem a průvodkyně vysvětluje jeho historii. Na tomto symbolicky pojatém obrazu z roku 1919 je znázorněna žena představující Finsko. V rukou drží knihu zákonů a tu se jí snaží vyrvat orel, symbol Ruska. Reprodukce tohoto obrazu prý byly ve všech možných velikostech v mnoha finských domácnostech. I průvodkyně si pamatuje, že reprodukce tohoto obrazu nechyběla ani v rodině jejích prarodičů.

Počátek 20. století přinesl mnoho převratných událostí. V roce 1906 byla finským parlamentem odsouhlasena nová ústava. Zároveň poprvé v dějinách země mohly politicky vystupovat i ženy /navíc jako první v Evropě/. Když v roce 1916 získala sociální demokracie převahu v parlamentu, byl již jen malý krůček k tomu, aby se země začala přiklánět k dění, jež probíhalo v Rusku. V říjnu 1917 byly vyhlášeny parlamentní volby. Ve dnech 13. – 19. listopadu vypukla nová generální stávka a začal boj o podobu nového Finska, jehož vznik nebylo možno již odvrátit. Prvním finským říšským správcem se stal P. Evind ze Svinhufvudu. Sovětské Rusko uznalo finskou nezávislost již koncem roku 1917, zemi však terorizovaly stále Rudé gardy. Proto vláda požádala začátkem března o pomoc německé císařství. V prvních dnech dubna se zde vylodil německý expediční sbor a Rudé gardy byly poraženy. Republika zanikla a 1. 8. 1918 byla vyhlášena monarchie. Králem se stal Fridrich Karel Hesenský, říšským správcem a velitelem armády byl zvolen C. G. E. Mannerheim. V roce 1919 byla přijata nová ústava a v polovině téhož roku opět vyhlášena republika. Prvním prezidentem byl 27. 7. 1919 zvolen K. J. Stahlberg.

I další námětově pojaté expozice jsou docela zajímavé. To už se s námi průvodkyně rozloučila, řekla nám ve stručnosti, co ještě všechno v muzeu můžeme vidět, a je dána volnost našim zájmům. Vydávám se do oddělení věnovaného oblékání. Jsou zde shromážděny ukázky módy pro různé příležitosti svatbou počínaje a pohřbem konče. Najdeme zde oblečení chudých i bohatých, nechybí ani různé módní doplňky a ukázky jejich využití. V dalších místnostech se můžeme seznámit s novějšími dějinami Finska, můžeme nahlédnout do starého finského obydlí, podívat se, s jakými hračkami si hrály finské děti a expozice v suterénu seznamuje návštěvníky muzea se specifikou života ugrofinských národů. Jen expozice s ukázkami ze života v Indii nám do tohoto muzea jaksi nezapadá. Postojíme ještě na ochozu v centrální hale, prohlížíme fresku Akseli Gallen-Kallela inspirovanou finským národním eposem Kalevala a pokoušíme se odhadnout děj ztvárněný na jednotlivých částech této mohutné fresky.

Čtvrtá hodina odpolední, hodina, kdy se v zimním období muzeum zavírá, je tady. Opouštíme prostory muzea, procházíme městem, nahlížíme do výloh obchodů a vracíme se do hotelu. Máme čas na večeři a o půl sedmé se znovu vydáváme do helsinských ulic. Počasí se opět zhoršilo, prší a začíná foukat silný vítr. Cílem naší cesty je Sibeliova akademie. Od půl osmé se zde koná absolventský koncert, na programu je hudba francouzských skladatelů. Debussy-Sachs, Pierre Boulez, Edgar Varése, Philippe Hurel a Maurice Ravel. Po první části koncertu jsme poněkud na rozpacích, většina z nás totiž tomuto typu vážné hudby zrovna nefandí. Přetrpíme ještě druhou polovinu – poslední část, tři Ravelovy poémy – nám poněkud spraví náladu. Jakmile ale vyhlédneme ven, naše nálada je zase pod bodem mrazu. Z oblohy se spouští šňůry deště, vše za doprovodu bouřlivého vichru. Použití deštníku je téměř nemožné, vítr ho okamžitě obrátí. A tak uháníme do hotelu, někteří se zastávkou v restauraci. V restauraci u Hemingwaye čepují černé velkopopovické. K zahození není ale ani finské pivo, už jsme byli seznámeni s tím, že nejlepší značky jsou KOFF a KARHU. Jejich pivo má poměrně vysoký obsah alkoholu, 4,6 %. Tzv. lehké pivo má 2,5 % alkoholu.

V pondělí pro nás začíná tvrdá práce. Za pět dní zvládnout návštěvu dvanácti škol a dalších institucí, to bude útok nejen na mozkové závity, ale i na naše nohy. V osm hodin máme přistaven před hotelem pohodlný autobus a můžeme vyrazit. Opět nás provází zatažená obloha a vítr. Dnes nám to nevadí tolik, jako nám to vadilo včera a předevčírem. Jedeme na samý okraj Helsink, na Malmi Commercial College, v překladu zní název Obchodní kolej. Při vystupování před moderní budovou školy nás už dokonce zdraví severské slunce. Jsme uvedeni do světlé místnosti, je nám nabídnuto malé občerstvení – káva, čaj, sendviče se šunkou a zeleninou, později nám je odhaleno, že finským zvykem je diskutovat právě při občerstvení a ne u prázdného stolu – a dovídáme se základní informace o škole.

Škola byla založena v roce 1944, jako obchodní působí od roku 1957. Jejím majitelem je soukromá společnost – prý to není obvyklé – hlavní část jejího rozpočtu ale platí samotné město Helsinky a stát. Vzdělání až po doktorský titul je totiž bezplatné. Ve škole studuje zhruba 700 studentů v denním studiu, stejný počet ve večerním studiu a 1 000 studentů v dalších formách vzdělávání. Studium v nižším stupni trvá 3 roky, ve vyšším 3,5 roku. A obory nabízené ke studiu? Marketing, účetnictví, informační technologie, cestovní ruch /pro úspěšné uplatnění studentů tohoto oboru se nabízí výuka 10 jazyků/, dále zde lze studovat obor sekretářka, zahraniční obchod, v denním studiu navíc ještě marketing pro basketbal a voleybal. Aby škola udržela sepětí s obchodním světem, musí studenti za dobu svého studia absolvovat zhruba 6 měsíců praxe v podnicích a dalších institucích. Toto vzdělávací zařízení patří údajně k nejlepším v zemi hned z několika hledisek. Je mezi pěti nejlepšími podle průzkumu, který sledoval, kolik studentů vystudovavších na této škole v letech 1987 – 92 nalezlo práci. Škola na tom není špatně ani z pohledu výše nákladů na studium jednoho studenta. „Nejdražší“ školy vynakládají na studenta i 40 000 marek, oni necelých 20 000. Přitom se jim ale prý také nežije lehce, potýkají se s mnoha problémy. Sami si musí i něco vydělat. Mají sportovní zařízení, to pronajímají. Dále tím, že v roce 1974 zavedli večerní studium, využili efektivně budovy, jejíž velikost byla pro 700 studentů denního studia předimenzovaná. I tady podobně jako u nás se potýkají s problémem odměňování aktivnějších pracovníků. Odbory a učitelská organizace jim nedovolí velké rozdíly v mzdách. A na hrazení práce navíc připadá málo, jen 5 – 10 % z celkových finančních prostředků.

Po těchto zajímavých informacích se vydáváme na prohlídku školy a při tom se ptáme. Zvláštností je zde pro nás až dost. Tak např. vedle prosklených učeben procházíme i učebnami bez oken, s uspořádáním prostoru, které připomíná starořecké divadlo. Stupňovité hlediště, kulaté jeviště a to je určeno pro učitele a technické zázemí jeho výuky. Sborovna je rozdělena na jakési boxy pro jednotlivé učitele. Každý z nich tam má k dispozici skříňku, telefon a počítač. Jsme upozorněni, že toto uspořádání je netypické, na jiných školách se s ním skutečně už nesetkáme. Dech nám vyrazí i úzké točité schodiště, po němž se vystupuje do patra. Co by tady řekla naše hygiena? Navíc i učebny jsou poměrně nízké. Zaujme nás počítačová učebna. Je veliká, s hnízdovým uspořádáním počítačů. Učitele však nevidíme. Proč? Ten působí jen jako poradce, pomáhá žákům řešit konkrétní problémy, s nimiž se při samostatné práci setkají. Průvodce nám říká, že je ve škole celkem 300 počítačů, že toto množství je nadměrné, počítače nejsou plně využity. Navíc prý každý rok kupují zhruba 100 nových počítačů pro inovaci. Trochu nám vadí svrchní oblečení pohozené vedle každého studenta. Ti zde totiž nemají povinnost svlékat se a zouvat v šatnách. Ještě v rychlosti nahlédneme do prostorné tělocvičny i do místností pro provozování tance a squashe. Pak už nás vedoucí honí, že máme zpoždění, že musíme dodržet časový harmonogram jednotlivých návštěv, že se nesmíme nikde zdržet, byť by to zde bylo sebezajímavější. Finové si prý potrpí na přesnost. V rychlosti se rozloučíme a už nás autobus odváží na Národní výbor školství do Helsink.

Tam nás přijímá paní Marietta Sarimusaka a omlouvá paní Tuiju Kirveskari, o níž jsme byli informováni, že to je ta paní, která „sedí na penězích“. Paní Marietta vypráví, že příslušníci její rodiny jsou velkými obdivovateli České republiky. Jejich devatenáctiletý syn studoval celý rok na gymnáziu v Blansku a bydlel tam v rodině Svobodových. Ve Finsku studuje ruštinu, letos se připravuje k maturitě a chce studovat češtinu na univerzitě v Helsinkách a pak i v Praze. Syn i oni sami prý vzpomínají na krásné zážitky z české rodiny, kterou všichni už navštívili. Jsme docela mile překvapeni. Koho by nazahřálo u srdce, když slyší, že někdo v tak vzdálené zemi se zajímá o jeho rodnou zem.

Paní Tuija Kirveskari nás informuje o práci Národní vzdělávací jednotky, která patří pod ministerstvo školství a pomáhá mu uvádět do praxe jeho cíle. Dokládá to sporadickým komentářem: „Oni mají nápady a my pracujeme“. Vysvětluje, že současný vzdělávací systém nevyhovuje a že by měl být do roku 2 000 přebudován. Nejdůležitější reforma by měla proběhnout právě v oblasti odborného školství. Chtějí připravit hlavně širší odborné vzdělání a součástí reformy je i snaha dosáhnout toho, aby studenti z odborných škol mohli studovat dále na všech typech škol vysokých. Za tímto účelem má být zavedena „odborná“ maturita. Zkoušky, které uzavírají studium na odborných školách, zatím nejsou považovány za rovnocenné s maturitou a studenti z těchto škol mohou pokračovat ve studiu pouze na polytechnických akademiích, nikoliv na univerzitě. Zájemci o univerzitní studium prý těžko dodělávají maturitu. Zatím nevědí, jak toto vše v budoucnu dopadne, prý je to horká politická otázka, všichni vědí, že bude muset být ještě popsáno mnoho papírů a odzkoušeno mnoho nápadů.

Další informace se týkají přehledu vzdělávacího systému. Jedna jeho část je určena mladým, druhá dospělým. Právě dospělým a jejich vzdělávání je ve Finsku věnována velká pozornost, protože Finsko má vysokou míru nezaměstnanost. V zemi činí nezaměstnanost 15 – 17 %, v samotných Helsinkách dokonce 20 %. Aby nevzrůstala např. kriminalita, musí dospělí mít dost možností rekvalifikace. Paní upozorňuje, že asi i pro nás se stane problém vzdělávání dospělých v dohledné době žhavým. Nabízí, že – pokud bychom měli zájem – mohou poskytnout informace, neboť v této problematice se dokáží už slušně orientovat.

V pravé poledne opět sedáme do autobusu a hurá na třetí „štaci“. Jedeme asi 30 km na sever od Helsink, do Keravy. Zdejší Obchodní kolej patří do polytechnického sdružení Espoo – Vantaa, jehož členy je celkem 11 škol. Do školy vstupujeme se smíšenými pocity. Toto že je škola? Budova připomíná spíše továrnu. Brzy nám je jasno. Skutečně původně zde byla gumárenská továrna, kolej byla založena v roce 1989 a je tak nejmladší ve Finsku. Dlouho prý však v těchto nevyhovujících prostorách nepobudou, během dvou let se budou stěhovat do nové budovy ve městě. Jaký bude další osud této budovy, ředitelka školy Tuija Hirvikoski-Uitto, která se nám věnuje, neví.

U vchodu si prohlédneme informační centrum. Pracují v něm studenti, mají k dispozici počítač, fax a monitor a jejich úkolem je předávat důležité informace studentům i učitelům. Na nástěnce vedle centra jsou i mezinárodní informace. Paní ředitelka říká, že jich tu je zatím málo, čekají, až je přivezou studenti právě pracující v cizině. Nahlédneme také do obchodu obsluhovaného studenty – tedy nic moc výběr zboží – a do jedné z učeben a pak nás čeká chvíle klidu při obědě. Všichni se už docela těšíme, úvod prvního pracovního dne byl náročný. K obědu si můžeme vybrat, co chceme. Někteří zůstávají seversky věrní rybě, jiní si dávají cosi jako bramboráky ozdobené brusinkami nebo hovězí kousky s mrkví a omáčkou. K tomu si v boxu vybíráme pečivo, brambory – jsou vařené ve slupce a s touto slupkou se i servírují a konzumují. Nechybí zeleninové saláty, kečup, majonézové omáčky, k pití pivo, limonády, káva, čaj a je tu též něco málo sladkého. Že se nám po obědě nechce do další práce, je celkem logické.

Posadí nás do auly a v následující tři čtvrtě hodině se nám věnuje pan Pentii Rauhala, předseda již zmíněného polytechnického sdružení. Mluví především o změnách, které přineslo posledních 15 let vývoje, i o problémech školství. Před 15 lety byl prý ředitel pouhým vykonavatelem vyšší moci, dnes je skutečným ředitelem. Důkazem toho je i skutečnost, že ředitel dostane peníze a může si s nimi nakládat, jak uzná za vhodné. Je ale pochopitelné, že i v současnosti se musí řídit některými závaznými předpisy. Je např. dána výše platů, existuje závazné rámcové kurikulum. O závěrečném kurikulu si však už rozhoduje sama škola. Za 15 let se také rozvinuly vztahy s cizinou. Zatímco dříve byly kontakty téměř nulové, dnes probíhá v této oblasti čilý ruch. V cizině se snaží i leccos přiučit. Slovy pana Rauhaly: „Proč pracně ověřovat to, co už jinde zkusili“. Proto je také kladen takový důraz na mezinárodní projekty. Opět slyšíme o financování studia. Náklady na studenta, které škola dostane, jsou závislé na charakteru školy i na oblasti, v níž se škola nachází. Zde jsou náklady na studenta asi 20 000 finských marek, někde činí i 35 000 marek a v lesnictví např. až neuvěřitelných 70 000 marek.

Potom se nás zase ujímá ředitelka spolu se studenty, začíná prohlídka školy a dostáváme i další informace. Nejvíce nás zajímá to, že ředitel neučí a nemusí učit ani zástupce ředitele, pokud spolu uzavřou patřičnou dohodu a ředitel uzná, že zástupce má dost práce. Celý sbor je rozdělen do tří jednotek a je určen vedoucí každé jednotky. Ten každoročně uzavírá s ředitelem dohodu o tom, co jeho jednotka bude celý rok dělat, čili předkládá jakýsi plán práce. Pokud chce ředitel učinit nějaké důležité rozhodnutí, musí se ptát jednotek na jejich názor. Ředitel také sleduje spokojenost studentů ve škole a úspěšnost studentů při zajišťování si zaměstnání. Ministerstvo dělá každoročně hodnocení této situace, výsledky poskytne škole a ta se rozhodne, jaké předměty dostanou třeba vyšší hodinovou dotaci, aby se studenti lépe a snáze uplatnili v praxi. Škola je hodnocena z mnoha hledisek. Ředitelka uvádí, že např. loni bylo hodnoceno celkem 16 oblastí. Ve čtrnácti byli hodnoceni na výbornou a pouze ve dvou na dobrou. Jednou z hůře hodnocených oblastí bylo právě prostředí. Budova továrny skutečně není vhodná pro výuku. Vzhledem ke každoročnímu hodnocení ředitelka ví, že musí vždy ukázat něco nového, aby uspěla v konkurenci.

V současnosti zde studuje asi 550 studentů a vědomosti jim předává přes 30 učitelů. Škola nabízí svým studentům nejrůznější zaměření. Je to především obchod, marketing, zahraniční obchod, účetnictví, ekonomie, knihovnické služby, služby v dopravě a další. Studentům jsou během studia přidělovány kreditní body, hodnota jednoho kreditního bodu odpovídá zhruba čtyřiceti hodinám práce a o udělení kreditního bodu rozhoduje učitel. Započítává se práce ve vyučovacích hodinách, samostatná práce, úspěšnost v různých testech, pomoc studentům nižších ročníků, účast v mezinárodních projektech, práce v cizině. Studium trvá 3 – 4 roky a student, pokud chce získat diplom, musí dosáhnout 140 kredítních bodů, z toho 80 ve své specializaci. Pokud je v některém kurzu neúspěšný, opakuje ho tak dlouho, dokud nezíská body. Tím si ale pochopitelně prodlužuje studium. Na náš dotaz, zda z této školy mohou studenti odejít studovat na univerzitu, odpovídá průvodkyně, že jen ti nejlepší, po dosažení 160 kreditních bodů. Tato informace se nám poněkud neshoduje s informací z Národní vzdělávací jednotky.

Po celou dobu naší návštěvy jsou s námi i studenti. Zatím příliš nemluvili, i když jsme se jich ptali. Více se rozpovídají až o účasti v mezinárodních projektech, především o projektu Leonardo. Mají zájem i o spolupráci s naší zemí, ředitelka zve naše studenty na práci na jejich škole. My si jen v duchu říkáme: „Kdyby nebyla ta velká vzdálenost. Tu překonat je pro naše studenty finančně příliš náročné“.

Po třetí hodině se vracíme do Helsink. Počasí se umoudřilo – na jak dlouho nevíme – a tak máme i chuť sledovat krajinu ubíhající za okénky autobusu. V tuto roční dobu působí ještě šedě, ale v létě to musí být samá zeleň. Smrky, borovice, břízy – typický porost finské krajiny. Souvislý les je jen občas přerušen větším či menším shlukem domů, popřípadě budovami některého podniku. Ze všeho dýchá pro nás neobvyklý klid a pohoda. Ani provoz na dálnici není nijak silný, přestože se vracíme v dopravní špičce.

Relativně pěkné počasí – alespoň ve srovnání s počasím uplynulých dvou dnů – nás vyláká do ulic ještě večer. Vítr sice neustal, ale svítí slunce. A je to pro nás nezvyklé severské, ještě nízké slunce, které vytváří i uprostřed městského osídlení nezapomenutelné scenérie. Dlouhé stíny, zvláštní oranžové zabarvení budov i vodní hladiny, nízké tmavé mraky. Před šestou se pomalu stmívá, rozžíhá se pouliční osvětlení a celá atmosféra se opět mění.

1. část

Je pátek, 28. února 1997. Hned po ránu se sluníčko prodírá přes mraky, jakoby chtělo dokázat, že to s tím brzkým příchodem jara myslí vážně. Vždyť jsme si letošní zimy užili až dost. Na ruzyńském letišti se pomalu scházejí účastníci vzdělávacího kurzu pro management škol zařazených do programu PHARE, aby čekali na let OK č. 480, který je dopraví do hlavního finského města Helsink k osmidennímu pobytu. Před desátou přicházejí obě vedoucí, dr. Kazeleová a dr. Tomancová. Obě skutečně v dobré náladě – požadavek „dobrou náladu s sebou“ byl zanesen do prvního informačního letáku, který účastníci cesty obdrželi, vedle vskutku neocenitelné rady nezapomenout si cestovní pas. Dr. Kazeleová nám rozdá letenky a oznámí nám, že let je o půl hodiny posunut, neodlétáme tedy v 11, 05, ale až v 11, 35. Dostavujeme se k odbavení, zhruba na tři hodiny se loučíme se svými kufry a v duchu se modlíme, aby se snad někomu nezachtělo nám kufry odeslat na druhou stranu zeměkoule. Mnozí z nás již dříve něco podobného zažili. Procházíme přísnou kontrolou, někteří musí svléknout ze sebe všechno kovové, aby bezpečnostní zařízení bylo spokojeno a „neřvalo“. Pak teprve čekáme jako mlsní psi u dveří, až nám vydají palubní lístky a odvezou nás autobusem k letadlu.

Dočkáme se a usedáme na rezervovaná místa. Ještě dříve, než se letadlo rozjede po ranveji, studujeme, čím že to do Helsink poletíme. Propagační materiál ČSA nám praví, že se jedná o Boeing 737 – 500 s následujícími technickými údaji. Délka 29, 79 m, šířka trupu 3, 76 m, rozpětí křídel 28, 89 m, počet sedadel 108, užitečný náklad 15 130 kg, maximální cestovní rychlost 790 km za hodinu a výška letu 11 300 m. Než stačíme vše prostudovat, vítá nás na palubě letadla posádka v čele s kapitánem a letušky s každodenní rutinou seznamují cestující s bezpečnostními opatřeními. Jak a kdy použít kyslíkovou masku, kde je uložena plovací vesta, jak ji použít, především kdy zatáhnout za červený terčík, aby se vesta nafoukla. Jen proboha tak neučinit v prostorách letadla, protože pak by se všichni cestující s nafouklými vestami do letadla snad ani nevešli. Doufejme, že nic z těchto pomůcek nebudeme potřebovat.

Letadlo rozvážně „naroluje“ na startovací dráhu, motory zvyšují otáčky a než se nadějeme, jsme ve vzduchu. Pod sebou máme Prahu a stoupáme. Počasí není až zase tak příliš ideální, vidíme ale ještě Krkonoše a až někde nad polským územím se vnoříme do mraků. Z nich potom občas vykoukne ještě záblesk pevniny, pak moře a až začneme opět klesat, registrujeme zase pevninu. To je už však pevnina finská. Mezi tím nám je v letadle nabídnuto teplé občerstvení /dušená zelenina, trojúhelníček těstovin zapečených s uzeným, jakási nádivka ze zeleniny a masa/, k tomu kompot, jako zákusek banán se šlehačkou a čokoládou, k pití si lze vybrat pivo, bílé a červené víno, džus, kolu, čaj či kávu. To vše je ještě obohaceno sýrem, máslem a malou porcí smetany do kávy. Stevardky také nabízejí další zboží k nákupu.

Pod námi se vlevo objevuje finská pevnina, vpravo moře. Obdivujeme z výšky pohled na nekonečné lesy, občas přímo ukázkově finsky doplněné jezery a na některých místech přerušené lidskými sídlišti. Ojedinělé ostrůvky sněhu signalizují, že tady, na severu, se zima ještě nevzdala své vlády. Klesáme níž a níž, posouváme hodinky o hodinu dopředu a přistáváme na letišti Helsinky – Vantaa, necelých 20 km od centra hlavního finského města. Posádka letadla se s námi loučí, přeje nám příjemný pobyt a zve nás znovu na paluby letadel ČSA. Sluníčko se pomalu schovává za mraky, my se dostavujeme k odbavení, vyzvedneme si kufry – sláva, žádný se neztratil – a v hale na nás už čekají finští lektoři. Vítá nás paní Pirkko Uotila a k ní se potom přidává i pan Mika Vepsäläinen, kterého už známe ze školení v Brně – Šlapanicích. Je pro nás připraven autobus a ten nás doveze do hotelu Arthur, který se na osm dní stane naším přechodným domovem. Při cestě na hotel nás paní Pirkko upozorňuje, že jsme přicestovali ve vskutku významném dni. Všude totiž visí finské vlajky. 28. únor je ve Finsku slaven jako den národního eposu Kalevaly.

Během dvaceti minut autobus zastavuje před hotelem téměř v centru města. Ani rozdělení pokojů netrvá dlouho. Scházíme se v 18 hodin, aby nám finští přátelé předali první informace, aby si s námi připili sektem /mnozí z nás ho oceňují dost tvrdě jako něco, co připomíná rozpuštěné bon pari/ a aby nás pozvali na večeři. Ta je připravena v hotelu formou studeného a teplého bufetu. Jako předkrm se podává studený uzený losos se zeleninou podle vlastního výběru, pak následuje teplé jídlo, hovězí maso v omáčce podobné vzdáleně našemu guláši a k tomu rýže. Jídlo si pochvalujeme, vše je chutné, většinu z nás láká především losos, který je pro nás vzácností. Mnozí páni kolegové však protestují proti přemíře zeleniny. Prý tak zdraví zase být nepotřebují.

Večer si každý z nás volí „soukromý“ program. Většina se rozhoduje pro procházku po nočních Helsinkách. Do centra je to pět minut pěšky a tak nám nic nebrání, abychom procházeli ulicemi, nahlíželi do výkladních skříní, seznamovali se alespoň přes sklo se zbožím ve finských obchodech i s jeho cenami, mnozí se také rozhlížejí po nabídce restaurací, protože i jejich služeb budeme muset využít. Večeře si totiž musíme zajišťovat sami. Přecházíme přes hlavní helsinské náměstí, jehož dominantami jsou Národní divadlo a budova nádraží. Budova Národního divadla odráží vliv národního romantismu a byla vybudována z granitových bloků v roce 1902 podle návrhu Onni Tarjanne. Hlavní nádraží je monumentální budova z let 1906 – 14, postavená podle návrhu Eliela Saarinena. Jí končí ve Finsku národní romantismus a začíná severská secese. První seznámení s Helsinkami je celkem příjemné, docházíme k poznání, že orientace ve městě nebude ani pro méně zdatné v tomto směru problémem. První procházku nám pouze znepříjemňuje silný vítr. A to ještě nevíme, co nás v tomto směru čeká v příštích dnech.

První březnový den, sobota, se „vyznamená“ psím počasím. Po ulicích prohání vítr, či spíše vichřice, loňské listí i chodce. Rozednívá se kolem sedmé a při pohledu ven máme náladu ještě horší, než je to počasí. Vydatně posnídáme, švédský stůl nám nabízí skutečně všechno možné. Na podnosech se předkládá salám, šunka, něco mezi tlačenkou a huspeninou, tvrdý sýr i měkké sýry, kyselé nebo čerstvé okurky, rajčata, jogurt, müsli, lupínky typu corn flakes, máslo, džem, tmavé a světlé pečivo /lze si ho i opéct v opékači/, střídavě se v nabídce objevují i banány, pomeranče, jablka, popřípadě kompot. A k tomu všemu káva, čaj, džus. Jsme si vědomi toho, že dny budou svou náplní náročné, a tak většina z nás se snaží snídat co nejvíce.

V deset hodin je přistaven autobus a v něm na nás čeká překvapení. Průvodkyně mluvící česky. Ihned hlásí, že zná Prahu, že naše hlavní město je krásné a že Helsinky se mu svým historickým významem nemohou zdaleka rovnat. I přesto jsou prý Finové na své hlavní město hrdi, mimo jiné i proto, že zde neexistuje těžká kriminalita. Nějaký ten kapsář a drobný zlodějíček se prý občas objeví, ale k těžkým kriminálním zločinům tu téměř nedochází. Důkazem toho je fakt, že i v noci se může sama žena vydat na procházku do městských ulic a nemusí se obávat o svou bezpečnost. Je to pro nás příjemné zjištění, protože právě večery chceme věnovat procházkám po městě. Autobus se pomalu rozjíždí a nám se dostává hlavních informací o Finsku i samotných Helsinkách.

Finská republika /finsky Suomen Tasavalta, švédsky Republiken Finland – ve Finsku totiž užívají dvou úředních jazyků, finštiny a švédštiny, proto všechna označení – i označení ulic – jsou v obou jazycích/ je po Švédsku druhým největším státem severní Evropy a šestým největším v celé Evropě. Rozlohou 337 032 km2 je více než čtyřikrát větší než Česká republika, ale má pouze 5 milionů obyvatel. Není také bez zajímavosti, že téměř čtvrtina finského území se rozprostírá za polárním kruhem.

Samotné Helsinky rozložené na břehu Finského zálivu, někdy přezdívané bílé město severu nebo dcera Baltu, mají půl milionu obyvatel. Byly založeny r. 1550 švédským králem Gustavem I. Vasou v místech, kde se vlévala řeka Vantaan do Finského zálivu. Brzy po dokončení výstavby se staly obchodním střediskem, jež bylo rivalem nedalekého Talinu /v této době nazývaného Reval/. Na příkaz královny Kristiny byla při něm v r. 1639 postavena pevnost, která měla chránit celou provincii. Ta, spolu s pevností Suomenlinna u Helsink se měla stát dostatečným štítem proti ruské rozpínavosti.

V roce 1713 byly však Helsinky v době tzv. severské války velmi těžce poškozeny. Po uzavření míru v roce 1721 se obyvatelé vrátili a začalo nové budování města. Především bylo zdokonaleno opevnění a obnoveny pevnosti. Po uzavření míru po dalším střetnutí s Ruskem bylo Finsko připojeno k Rusku a tak r. 1809 skončila švédská nadvláda. V roce 1812 prohlásil car Alexandr I. Helsinky hlavním městem nového velkoknížectví. Průvodkyně zdůrazňuje, že na počátku ruské nadvlády se Finové měli dobře, protože získali rozsáhlou autonomii. Všechny tyto změny vedly k rozsáhlé výstavbě Helsink, jejíž výsledky můžeme obdivovat dodnes. Jednotný plán výstavby byl svěřen architektu Johanu Albrechtovi Ehrenströmovi, který spolu s berlínským stavitelem Carlem Ludwigem Engelem vytvořil monumentální empírové centrum města. Na pracích se zde podíleli i jiní stavitelé, jež přinášeli další prvky moderní architektury.

I v 19. stol. bylo však město sužováno menšími lokálními požáry ničícími již dokončené stavby /vyhořela např. i opera a jiné významné stavby/. V roce 1828 byla do Helsink přenesena univerzita z nejstaršího finského města Turku, začal se mohutně rozvíjet i průmysl. Do místních dějin se významně zapsaly i události roku 1917. Po pádu ruského cara vyhlásilo Finsko vlastní republiku. Během 2. světové války se pak Helsinky staly jedním z mála měst, která nebyla obsazena cizími armádami. Z novodobých dějin nám je především připomenuto, že v roce 1952 se zde konaly letní olympijské hry a v roce 1975 byly Helsinky místem mezinárodní konference o míru a bezpečnosti v Evropě.

Projíždíme helsinskými ulicemi, jsme upozorněni na Dům tří stavů. Budova, obměňující klasicistní ráz, byla postavena pro tři stavy – sedláky, klérus a měšťanstvo. Projektantem i stavitelem byl v roce 1891 Gustav Nyström. Z vnějšku je zajímavý především ryzalit nesený mohutnými sloupy a pilíři s korintskými hlavicemi. V jeho tympanonu je bronzový reliéf, jehož ústřední postavou je car Alexandr I. Byl zhotoven v letech 1892 – 1903 Emilem Wilkströmem. Dnes patří dům přírodovědecké společnosti.

Propleteme se dalšími ulicemi a uličkami a než se nadějeme, už autobus stojí na nábřeží. Je nám doporučen sobtoní ranní trh a je nám dán na chvíli rozchod, abychom vychutnali atmosféru ranní tržní nabídky. A skutečně se zde dá koupit všechno možné. Pochopitelně to jsou především ryby a co jiného než především lososi. Mimo nich je nabízená škála ryb také velmi pestrá. Snad téměř všichni ani netušíme, jak se všechny ty „potvory“ jmenují. Se zájmem prohlížíme ryby uložené v ledové tříšti, pozorujeme zručnost prodavačů při porcování ryb a s údivem sledujeme, jak jeden z prodavačů právě jednu z mořských ryb doslova „svléká z kůže“. Po jeho zásahu zůstane ryba – striptýzačka připravená jen ochutit, dát na pánev a pak, žaludku, měj se dobře. Na trhu se však dá koupit i mnoho dalších užitečných věcí. Atrakcí pro nás, středoevropany, jsou sobí kůže. Další obdivují svetry s norskými vzory, vlněné severské rukavice či teplou domácí obuv. Pozornost žen upoutá cosi mezi šálou a kapucí, ušité z flauše a lemované kožešinou. Ihned si uvědomujeme praktičnost tohoto nepatrného módního doplňku a některé z nás neodolají. Cenu nelze přepočítávat na české koruny – pak byste si určitě tuto věc nekoupili. Ještě vyzvídáme na prodavačce, které zvíře darovalo svou kůži na náš módní doplněk. Tak na té vínové kapuci je kůže z lišky a na té černé – toto zvíře žije na severu a nemá ani český název. Tak nám překládá slova prodavačky naše milá průvodkyně.

Z místa trhu se také rozhlédneme po okolí. Vrcholku nad přístavem vévodí ortodoxní Uspenská katedrála. Je to velkolepý kostel, postavený podle návrhu Alexandra Gornostajeva v roce l868. Projektant vycházel ze staroruské architektury, stavebním materiálem se stala cihla. Interiér kostela má pojetí ruských ortodoxních kostelů. Vlevo od hlavní silnice najdeme prezidentský palác. Průvodkyně nás upozorňuje, že v tomto paláci prezident jen pracuje, nebydlí zde. Budova byla postavena v letech 1814 – 18 Pehrem Granstedtem pro obchodníka Heidenstraucha, v roce 1837 byla přestavěna jako carova helsinská rezidence. Od roku 1918 zde pracuje prezident. Naše oči sledují siluety dalších budov – jim vévodí městský dóm, tam se za chvíli vydáme – a sklouznou i k mořské hladině. Ledová tříšť, která ji pokrývá, je neklamnou známkou toho, že zima tady ještě zdaleka nepředala vládu jaru.

Autobus nás veze podél přístaviště, tam v dálce – jak upozorňuje průvodkyně – jsou připraveny finské ledoborce uvolňovat cestu lodím do přístavu. Bez nich si finská plavba nedovede život představit a jejich výroba je pravděpodobně i dobrým artiklem pro vývoz. Finsko prý vyrábí 80 % ze všech ledoborců na světě. Podmračený, deštivý den nám však brání vychutnat všechny krásy přístavu, z mlhy se vynořují jen obrysy kotvících lodí. Pouze těsně u břehu se nám předvádějí ve své ladné kráse soukromé lodi bohatších majitelů.

Další naší zastávkou je nejznámější prostranství Helsink, Senátní náměstí. Jeho dominantou umístěnou na vysokém schodišti je dóm. Byl vybudován v první polovině 19. století stavitelem Carlem Ludwigem Engelem. Stavba stojí na půdorysu řeckého kříže a zdobí ji velkolepé průčelí s korintskou sloupovou halou. Určité problémy nastaly při výstavbě kopule a věže. Proto se stavitel Ernst Bernhard Lohrmann potom, co Carl Ludwig Engel zemřel a on převzal dostavbu, rozhodl pro vybudování menší kopule a čtyř rohových věží. V roce 1839 byla před chrám postavena velkolepá terasa s rohovými pavilóny, postavenými B. Lohrmannem. Průčelí i boční fasády chrámu mají sochařskou výzdobu, která je dílem berlínského sochaře Augusta Wredowa a Hermanna Schievelbeina. Protože se jedná o chrám luteránský, nechybí uvnitř sochy reformátorů Martina Luthera a Jiřího Melanchtona. Pozornost ve strohém empírovém interiéru zaslouží i socha finského reformátora Mikaela Agricoly a překrásné luxusní varhany.

Západní část Senátního náměstí vyplňuje budova univerzity. Objekt byl navržen a postaven v letech 1828 – 32 Carlem Ludwigem Engelem pro vysokou školu, přestěhovanou do Helsink z Turku. Boční trakty byly postaveny v r. 1937 podle projektu S. Siréna. Při bombardování v roce 1944 byla část budovy s aulou těžce poškozena, po ukončení války byla opravena v původní podobě.

Z terasy kostela přehlížíme horizont. Ten lemují střechy přilehlých budov a v dálce i siluety lodních velikánů společností Silja Line a Viking Line. Pokud náš pohled sklouzne poněkud níže, uvidíme další domy lemující náměstí – z nich nejstarší pochází z 18. století – a naši pozornost zaujme i socha cara Alexandra II. odhalená r. 1894 uprostřed náměstí. Mnozí z nás, kteří znají prostory a zástavbu dřívějších sovětských, dnes ruských měst, podotýkají, že tento prostor se jim velmi podobá. Průvodkyně nám dává za pravdu. Vždyť v ruských městech i v Helsinkách pracovali stejní stavitelé. A toho prý dříve hojně využívali různí, především američtí filmaři. Pokud potřebovali exteriéry z ruských měst, hlavně z Petrohradu, filmovali právě zde, na helsinském Senátním náměstí.

A pak se vracíme opět do přístavu. Jedem podél mořského pobřeží a od průvodkyně se dozvídáme další zajímavosti, které nám doslova vyrážejí dech. Autobus např. zpomaluje u jakýchsi lávek nad mořskou hladinou, na nichž jsou dřevěné lavičky. Průvodkyně se nás poněkud škodolibě ptá, zda tušíme, na co lavičky jsou. Pochopitelně netušíme. A ona rozzářena vypráví o finském národním zvyku. Tyto lavičky prý slouží k praní koberců. A to je ten národní zvyk. Finové mají v bytech malé koberce – ne jak u nás koberce pokrývající celé plochy – a když je pěkné počasí, vyrazí celá rodina a její nejbližší příbuzní právě na toto místo a zde se věnují drbání koberců. Baltské moře a jeho úžiny vůbec totiž nejsou příliš slané, protože Balt byl kdysi jezerem, a tak vyprat koberce není problémem. Tímto způsobem se někdy ještě pere i prádlo. Průvodkyně ale zároveň upozorňuje, že tuto očistnou kobercovou lázeň asi brzy úřady zakáží, protože i zde dochází k většímu a většímu znečišťování moře.

Při pomalém průjezdu přístavní oblastí se dozvídáme další a další zajímavosti. Například to, že v okolí Helsink se nalézá mnoho ostrovů. Tyto ostrovy prý nejsou téměř soukromé. Patří buď městu – pak jsou určeny pro rekreaci helsinského obyvatelstva, jsou zde kavárny, divadla a další podobné zábavní podniky – nebo jsou státní a pak na nich sídlí vojsko. Než se stačíme vzpamatovat z „kobercového“ šoku, je tu šok další. Ve své poněkud železné kráse se nám předvádí kotvící ruská ponorka. Proboha, kde ta se tu vzala. Vysvětlení je jednoduché. Jejím majitelem je dřívější manžel dcery bývalého finského prezidenta. A komentář k této skutečnosti? Jak prosté. Vyměnil ženu za ponorku.

Než dojedeme k olympijskému stadiónu, informuje nás průvodkyně o průměrných platech a výdajích finské rodiny. Tedy průměrný plat se pohybuje kolem 10 000 finských marek, ale daně jsou podle slov průvodkyně poměrně vysoké. Činí 35 – 40 procent. Vzápětí na to však dodává, že každý pracovník má na každý rok vypočítávány jakési „soukromé“ daně. Každý totiž platí daň sníženou o úlevy vzhledem k půjčkám, majetku a podobným náležitostem. Při tomto výkladu projíždíme oblastí nejdražších bytů v Helsinkách. Jedná se o domy zhruba čtyř až pětipatrové. Je nám vysvětleno, že se ve městě nesmí stavět výškové domy. Nejvyšší je totiž věž olympijského stadiónu a nic ji nesmí převýšit. Chloubou Helsink je také nebývalé množství zeleně. Smíšené lesíky, břízy – to je symbol zdejší „přírody“. My tuto skutečnost příliš nevnímáme, protože v tuto dobu nás zdraví spíše hněď se zbytky špinavého sněhu.

Projíždíme kolem hlavního helsinského hřbitova. Průvodkyně upozorňuje, že zde spí svůj věčný sen vedle sebe luteráni, pravoslavní, katolíci, židé i muslimové. Všichni najdou ve městě i své kostely, nikdo nikoho zde v jeho víře neomezuje. Všichni žijí v míru vedle sebe. Na hřbitově Hietaniemi je pohřbena celá řada významných politiků i umělců, na výzdobě jejich náhrobků se podíleli přední sochaři Finska. V části zvaní Pohřebiště hrdinů je nejznámějším náhrobek Carla Mannerheima, který v roce 1953 vytvořil Väinö Aaltonen. A my zatím zastavujeme u Sibeliova pomníku. Průvodkyně přirovnává finského skladatele Sibelia k našemu Antonínu Dvořákovi a vypráví historii vzniku tohoto pomníku. Jeho autorkou je sochařka Eila Hiltunenová , která v roce 1967 tento monument vytvořila. Tehdy jí nebylo ani 30 let. Výsledek její práce je značně abstraktní. Ona sama řekla, že pomník tvořila podle toho, jak sama cítila Sibeliovu hudbu. Pomník připomíná silně varhany i katedrálu dohromady. Ještě než se rozběhneme k pomníku, průvodkyně nám doporučí, že máme vstrčit hlavu do některé z trubic – máme si ale pro svou bezpečnost vybrat takovou trubici, do které se nám naše hlava bezpečně vejde – a máme do této trubice příšerně řvát. Pak prý odhalíme kouzlo tohoto monumentu a budeme slyšet Sibeliovu hudbu. Mnozí z nás samozřejmě poslechnou rady, nelení a do trubic skutečně příšerně řvou. Všichni se potom shodneme na tom, že zvuk je opravdu zvláštní. Finové však v době vzniku tento pomník nepřijali s uspokojením, vadila jim jeho přílišná abstraktnost. To byl jeden z důvodů, proč sochařka byla donucena vedle pomníku vytvořit realističtější Sibeliův portrét. Když se na něho zadíváme, řekneme si, že ani ten není tak úplně realistický. Sibelius má kolem hlavy cosi jako oblak. I to má být prý vyjádřením jeho hudby.

Kloužeme se parkem kolem pomníku k autobusu a jedeme dál. Autobus zpomalí až u olympijského stadionu. Historie jeho vzniku je také zajímavá. Byl stavěn už v roce 1938 pro olympiádu, která se měla konat v roce 1940. Jenže tehdy byla v plném proudu válka a tak se olympiáda nekonala. Stavba, jejímiž projektanty byli Yrjö Lindgren a Toivo Jäntti, byla využita až o 12 let později. V roce 1952 se olympijské hry v Helsinkách skutečně konaly. Pro ně byl stadion zvětšen a doplněn i o funkcionalisticky pojatou, 72 m vysokou bílou věž. Průvodkyně nezapomene připomenout, že tyto hry byly šťastnými i pro tehdejší Československo. Tady přece slavil největší úspěch náš Emil Zátopek. A prý každý Fin ho zná. I když pochopitelně Finové znají především svého, finského hrdinu těchto her, Paava Nurmiho, jehož socha se nachází před stadionem. A průvodkyně přidá hned něco zajímavého. Běžec Paavo vyhrál v jednom dni na hrách běh na 1 500 m i marathón. To bylo něco neobvyklého. A proč byl tak zdatný? Prý měl dívku v Turku a často za ní běhal. A tento trénink mu přinesl zlato z olympiády. Tváříme se nevěřícně, průvodkyně však tvrdí, že to je pravda, žádná lež.

Při další jízdě si především vyslechneme ještě stížnosti paní průvodkyně na letošní zimu a zároveň politování i pro nás, že počasí nám totálně nesvědčí. Letošní zimu charakterizuje jako divnou – jeden týden je prý -15 stupňů, druhý rázem + 5. Celý minulý týden pršelo, ba prý přímo lilo, ale ani my jsme si nepřivezli ideální počasí. Za onoho špatného počasí jsme jakoby mimo řeč upozorňováni na další významné stavby hlavního finského města. Míjíme budovu nové opery. Všímám si, že právě dávají Borise Godunova – to by mohlo být zajímavé. Můj šestý smysl velí : zapamatovat si, pokusit se sehnat si lístky. Při tomto přemýšlení pochopitelně vnímám i slova průvodkyně. Vybavení této opery patří k nejmodernějším na světě. Stejně moderní zařízení má údajně jen opera v Tokiu. Bez problémů se sem dá vjet kamiónem na scénu a přímo z něho instalovat dekorace a podobně.

Dále míjíme koncertní halu a Národní muzeum. Jeho návštěvu máme v plánu na zítřek odpoledne. Nedaleko, vpravo ve směru naší jízdy se nachází budova parlamentu. Jedná se o monumentální budovu v novoklasicistním stylu, postavenou v letech 1927 – 31 podle plánů Sigfrieda Siréna. Průčelí je zdobeno mohutným sloupovím. A průvodkyně se opět chlubí finskými „vymoženostmi“. V současnosti je ve finském parlamentu celkem 200 členů, z toho je 67 žen. Poměrně vysoký počet, že? A kdy získaly finské ženy volební právo? Prý dávno tomu. Už v roce 1906 jako jedny z prvních žen v Evropě.

A opět. Vpravo vidíte, vlevo vidíte. Tentokrát to je Sibeliova akademie – tam půjdeme zítra na absolventský koncert – a Ramada Presidentti hotel, v němž je jediné kasino světového typu ve Skandinávii. Tak po jeho poznání zrovna netoužíme, naše peněženky se nenadouvají množstvím dolarů, německých marek, či jiných tvrdých měn. Zastavujeme až u další městské pozoruhodnosti, u skalního chrámu. Máme pět minut na jeho prohlídku. Poněkud šibeniční čas. Vrháme se do jeho útrob a jsme mile překvapeni. Skalní chrám je jednou ze stěžejních moderních staveb města. Projektanti Timo a Tuomo Suomalainenovi navrhli v roce 1960 kostel, který byl doslova spojen s materiálem, z něhož vyšel – se skálou. Ženy údajně na této skále sušily prádlo a obyvatelé chtěli, aby na skále vznikl kostel. Architekti se však rozhodli pro netradiční řešení – kostel postavili nikoliv na skále, ale ve skále. Jako stavební materiál byl použit granit a beton, velkolepě řešená moderní prostora je završena plochou kopulí. Dnes je chrám považován za hlavní dílo architektonického expresionismu a je využíván i pro konání koncertů. Jeho obdivuhodnou akustiku budu mít možnost ještě plně ocenit. Kostel pochopitelně slouží především svému původnímu, církevnímu účelu. V neděli se v něm např. konají bohoslužby nejen ve finštině, ale i v angličtině.

Kolem poledne naposled vystupujeme z autobusu. Tentokrát před čínskou restaurací, v níž se máme naobědvat. Restaurace je prázdná, jsme zatím jejími jedinými hosty. Paní Pirkko nám říká, co budeme všechno jíst, a pak už přicházejí jednotlivé chody jídla. Předkrmem je jarní rulička. Jedná se závitek z těsta podobného listovému naplněný směsí pečeného masa a zeleniny. K ruličce je přidán plátek rajčete a zelí polité majonézou. Obsluhující personál nám doporučuje, abychom si ruličku polili čímsi, co má hodně blízko ke kečupu. Hlavní jídlo je servírováno na trojdílné míse. V jedné její části se nám nabízí vepřové v těstíčku se sladkou omáčkou – je v ní kečup a ananas – v další části čeká na nás hovězí se směsí zeleniny /hrášek, cibule, zelí/ a třetí část je určena pro pečené kousky kuřete s arašídy, zeleninou a houbami. K tomu všemu se podává správně „matlavá“ rýže – matlavá proto, aby mohla být úspěšně konzumována tyčinkami. My však v tomto směru zůstáváme raději u osvědčeného evropského příboru. Nápojem je třetinka čínského piva. Není špatné, ale na požadavky typických Čechů ho je poněkud málo. Za obědem by neměl chybět ani zákusek a tak se brzy i ten objevuje před námi. Mnozí jsme už více než „plní“ a banán se zmrzlinou dojídáme z posledních sil. Z restaurace odcházíme po půl druhé – tedy spíše se „valíme“ – a zbytek dne můžeme strávit každý podle svých představ.

Počasí se poněkud umoudřilo, už tak vytrvale neprší, občas vykoukne z hustého příkrovu mraků i slunce. Většina z nás se na chvíli zastaví na hotelu a pak se vrací do helsinských ulic a obchodů. Stejně tak činím i já. Procházím místy, kterými jsme ráno projížděli, a docházím k poznání, že orientace ve městě skutečně není tak náročná ani pro můj téměř neorientační smysl. Dostávám se zase až na Tržní náměstí u přístavu, postojím u kašny a pozdravím se s dívkou Amandou, jejíž socha kašnu zdobí. Amanda je dívka vystupující z moře, symbol Helsink. Kolem čtvrté hodiny s trochou napětí telefonuji domů. Nejsem si totiž jista, zda můj pokus bude úspěšný. Na telefonu v hotelu jsem si přečetla, že předvolba do ciziny je 990, ve zdejší budce se tvrdí, že předvolba do ciziny je 999. Že by existovaly různé způsoby volání do ciziny? Následující okamžik je toho dokladem. Dceru slyším v telefonu úplně perfektně, za 10 finských marek si i dlouho povídáme.

Pomalu se vracím zpět k hotelu, nijak ale nespěchám. Nahlížím do výloh luxusních obchodů na třídě Esplanade i do méně luxusních, i tak ale na naše finanční poměry drahých na Mannerheimově třídě. Neodolám ani návštěvě dvou velkých obchodních domů, jeden nese název Sokos a druhý Stockmann. A opět mohu – tak jako už tolikrát v cizině – žasnout nad cenovými relacemi. Cena pánského obleku se pohybuje mezi 1 000 a 1 500 finskými markami, cena kravaty mezi 400 a 1 000 marek. Sobí kůže stojí na trhu 200 marek, v obchodě 300 marek a více. Doplňky z kůží jsou vůbec drahé. Např. ceny dámských čepic se pohybují od 800 marek nahoru. Levné nejsou ani ručně pletené výrobky. Svetry, čepice, rukavice, ponožky, podkolenky. Široká škála vzorů, barev i cen, typická krása a praktičnost severu.

Jsem na severu a tak mě zajímá především nabídka rybích výrobků. Na žádnou speciální prodejnu při své procházce nenarážím, proto beru za vděk oddělením potravin v obou obchodních domech. Zatímco nabídka ve Stockmannovi mě zklame, v Sokosi jsem plně uspokojena. Nabídka konzerv je široká, ještě širší je škála nabízených zmrazených ryb. A všem těm rybím specialitám pochopitelně i tady vévodí losos. Nechybí ani škeble – ty jsou dovezeny z Francie – našli by se i chobotnice, krabi, humři, krevety. A ten výběr různých past z mořských živočichů. Oči přecházejí, chuťové buńky dostávají zabrat.

Do hotelu se vracím už za tmy. A na pořad přichází otázka, co s načatým večerem. Počasí se zase zhoršilo a tak volím seznámení s prostředím pokoje a vším, co se zde nabízí. Prohlédnu televizní kanály – je jich celkem devět /první nabízí hotelové informace, pak následuje Tv 1 -3, 5. kanál je vyhrazen pro švédské vysílání, na 6. kanálu vysílá televize Helsinky, na 7. se usídlila francouzská televize, 8. kanál si zadalo vysílání Super Chanel a z 9. kanálu zní nepřetržitě hudba/ a potom se věnuji „studiu“ informací, které jsou sepsány v úhledných deskách. Jedná se o informace o hotelu Arthur poskytnuté ubytovaným ve finštině, švédštině, v menší míře i v ruštině, angličtině a najdu zde i něco málo v němčině. Např. cena dvoulůžkového pokoje od pondělí do pátku je 495 finských marek, od pátku do pondělí 400 marek. Cena jednolůžkového pokoje činí 395 a 330 marek. V této ceně jsou započítány snídaně. Ty se podávají od pondělí do soboty mezi 6,30 a 9,30 hod, v neděli mezi 7, 30 a 10,30 hod. Na oběd mohou zájemci přijít od 11 do 2, 30 hod. Večeře se nevaří, přáním zájemců může vyhovět pouze jednoduchý bufet. V informacích se zdůrazněno, že v hotelu je k dispozici i sauna. Pro 1 – 2 osoby stojí 40 marek. Chvíli se ještě dívám na televizi, zajímají mě především informace o počasí. Hlasatelka neslibuje nic optimistického. Teptoly pod nulou, déšť a sníh, silný vítr. Tedy pokud bude pokračovat dnešní vichřice, před níž neobstály ani pokrývky hlavy, ani deštníky, máme se zítra na co těšit. Ráno chceme jet na nedaleký ostrov s pevností Suomenlinnu a tak abychom se patřičně nabalili.