Connect with us

Nevážně vážně

Stroj času

Milý příteli, se zájmem jsem vyslechl Tvé povídání o nových výzkumech. O tom, jak vědci zkoumají zbytky tkání tvorů, kteří žili před mnoha tisíci či miliony let. Vyprávěl jsi mi, jak věda objevila, že nositelem informací je DNA, ona podivuhodná kyselina deoxyribonukleová, jak ji vědci pojmenovali. Vyprávěl jsi mi o tom, jak na vědecké poznatky navázaly úvahy o tom, že snad, jednou by bylo možné tyto zbytky tkání oživit, nechat buňky množit a vyvolat opět do života celého původního tvora, jehož zbytky se uchovaly. Věda je ale střízlivá a fantazie bezbřehá.

Published

on

Milý příteli, se zájmem jsem vyslechl Tvé povídání o nových výzkumech. O tom, jak vědci zkoumají zbytky tkání tvorů, kteří žili před mnoha tisíci či miliony let. Vyprávěl jsi mi, jak věda objevila, že nositelem informací je DNA, ona podivuhodná kyselina deoxyribonukleová, jak ji vědci pojmenovali. Vyprávěl jsi mi o tom, jak na vědecké poznatky navázaly úvahy o tom, že snad, jednou by bylo možné tyto zbytky tkání oživit, nechat buňky množit a vyvolat opět do života celého původního tvora, jehož zbytky se uchovaly. Věda je ale střízlivá a fantazie bezbřehá.

Toto Tvé povídání se stalo podnětem k mé neméně fantastické úvaze.

Představil jsme si, že jednou bude možné pátrat nejen ve zbytcích tkání, kdysi žijících tvorů, že bude možné vracet se do minulosti, zvrátit běh času. Že každá zlomek čehokoli má v sobě ukryto vědomí, poselství, vzpomínku, či jak bychom onu informaci minula mohli pojmenovat. Že bude vynalezeno něco, co by nás mohlo spojit s děním v minulosti, že bude stačit malý kousek čehokoli, střepina antické vázy, pazourkový hrot šípu či útržek egyptského papyrusu, abychom mohli vyvolat život v minulosti, že bude stačit vložit cokoli z minulosti do jakéhosi přístroje, onoho budoucího vynálezu, umožňujího vyvolat minulost s oním zlomkem spojenou. Nechat definovat na jakési obrazovce ozvučenou dobu dávno minulou.

Můj milý příteli, tato fantazie, zrozená z Tvého povídání o nových vědeckých úspěších, při získávání poznatků z tkání dávno zemřelých tvorů či bytostí, se zrodila zcela náhodou.

Budu muset začít mé povídání trochu ze široka, než se dostanu, tak říkajíc k meritu věci.

Jednou z dominant středu novější části města bývala v prvé polovině tohoto století budova synagogy. Postavena v maurském slohu netvořila organickou součást výstavby svého okolí. Byla něčím zvláštním, neobvyklým, výlučným. Lidé kolem ní chodili nevšímavě. Masivní budova bez chrámových dveří, které by se otvíraly a zvaly ke vstupu. Vchod byl ukryt na západní straně, v úzkém prostoru, omezeném sousední zástavbou. Musel ale být takto umístěn, tak předepisoval rituál a tradice.

Zdálo se, že budova nežije návštěvami věřících, že je spíše symbolem, připomínkou čehosi vzdáleného, zhmotněním myšlenek, učení či víry daleké země. Míval jsem dojem, že věřící o šabatu vstupují do templu nepozorovaně, či spíše tajně. Nikdy nepronikaly navenek zvuky, dlouhá, boční zeď bez oken, kterými by bylo možné nahlídnout dovnitř, ta byla příliš vysoko, budila spíše dojem pevnosti, než chrámu. Barevná okna byla zasazena vysoko, snad z historické zkušenosti, na ochranu před vrženým kamenem nenávistníka. Takto přežíval templ desítky let, strohým zjevem neprovokoval a zůstával nepřístupně nepovšimnut. Kovová mříž u západního vchodu svojí mohutností uzavírala bezpečně nenápadný vchod. K jižní, boční stěně přilehla nízká, zcela běžná, všední a nenápadná budova, byt a kanceláře rabína. Snad jen zasklená skříňka na zdi, připomínala co se v budově nachází. Poslední rabín Friedmann, malé a pohublé postavy, otec dcery a syna, býval oblíbeným společníkem měšťanů. Stejně tak oblíbeni byli mezi studenty dcera Hana a syn Jiří.

Teprve zde může začít má fantastická představa o vracení času zpět do minulosti.

Přešla válka, Židé byli povražděni a templ osiřel. Zůstaly holé zdi i uvnitř. Templ se násilím stal skladištěm, ze skladiště se nakrátko stala výstavní síň. Pak padlo konečné rozhodnutí. Nejsou věřící, nemusí být templ. Byla přivezena těžká technika a stavba byla v rychlosti demolována.

Ve chvíli, kdy byly již všechny zdi strženy jsem šel kolem. Nebylo již nic k zachránění. Mezi hromadami cihel, zdiva a trámů se cosi zalesklo. Trosky, střepiny chrámových oken. Puzen zvědavostí jsem vylezl na hromady suti a pátral, zda přece jen nějaký kousek skla přečkal tuto pohromu. Nikdo nepovažoval za užitečné, aspoň jedno celé okno sejmout a uchovat. Všechna se z výše zřítila a v suti roztříštila. A přece jen jsem nepoškozený zlomek objevil.

Okna z mozaiky barevných sklíček byla celá zasazena do olověných pásků, rámečků, jako většina chrámových oken. Odlomil jsem ze změti polámaných pásků a skel několik průhledných medailonků zeleného skla. Ručně malované tak, že průhledný nezačerněný střed tvoří šesticípou hvězdu. Z neznámého důvodu spojují vnitřní rohy hvězdy navzájem černé linky a hvězdy tak netvoří obrazec dvou prostoupených trojúhelníků, jak je vždy hvězda Davidova zobrazována. Symbolika jakéhosi květu nebo listu na další, větší skleněné destičce již zůstane záhadou.

Milý příteli, nikdo již nic nevypoví, co by mohly snad sdělit tyto jediné kousky skel, tyto zlomky oken budovy, jejíž poslání mělo krátkou životnost, jen několik desítek let.

Vím, že se neuskuteční má utopistická myšlenka o stroji času, který by odkryl to, co se kdysi odehrávalo uvnitř templu. Nepromítne opět osoby, tváře známé i neznámé. Nenechá zaznít rozhovory světské ani motlitby. Nelze již nikdy uslyšet slova z předčítání tory ani zpěv kantora. Neodkryje se nic z toho, co se odehrálo za zdmi synagogy, vždy skryto ostatním, zdánlivě tajemné proto, že nepřístupné. Nemohou zaznít slova díků, odpuštění a nadějí v dobách míru, ani slova úzkosti a obav ve dnech loučení.

Můj příteli, dívám se skrz zelený medailónek, kroužek z olova a v něm nezvykle pospojované dva prostoupené trojúhelníky. Je mi líto, ale nemohu jimi prohlédnout do minulosti. Nikdo mi neřekne, proč ty zelené hvězdy jsou vykresleny jinak, než obvykle. Obávám se, že se marně snažím vložit život do vzpomínek. Nemám vynález na navrácení času.

Mohu jen jediné. Shromažďovat střípky vzpomínek a zachraňovat je před zapomněním. Tak jako zlomky oken, zůstanou i mé vzpomínky pouhými zlomky minulosti a jejich osud může být obdobný. Zánik a zapomenutí.

Stroj času by byl báječný vynález, pomohl by rozšifrovat neznámá písma, odkryl by temná místa z historie, padly by spory vědců. Je možné, že by bylo odkryto víc, než je žádoucí, padly by i různé mýty vylepšující historii národů. Bude možná lépe, ponechat volné pole fantazii, bez které by byl život šedivý.

Dne 13. prosince 1997

Continue Reading

Nevážně vážně

Česká stopa Buffalo Billa

Pro některé je legendou Divokého západu. Podle jiných názorů to byl
vychloubačný zabiják bizonů, který nejdřív zabíjel a potom
vykořisťoval americké indiány.

Published

on


Pro některé je legendou Divokého západu. Podle jiných názorů to byl vychloubačný zabiják bizonů, který nejdřív zabíjel a potom vykořisťoval americké indiány. William Frederick Cody alias Buffalo Bill nemá v dnešní USA jednoznačnou pověst. Nedá se mu ale v žádném případě upřít, že přispěl lvím dílem k vytvoření obrazu života v americké divočině v 19. století.

Osobnost stvořená v šestákových románech a filmech

Mladý Buffalo Bill klátí jednoho indiána za druhým. Co výstřel, to zásah, co rána pěstí, to omráčený divoch. Takhle vykresluje mladého jinocha film Mladý Buffalo Bill z roku 1940. Dnes je trochu těžké se při sledování takových scén ubránit úsměvu. Přesně takhle ale život na Divokém Západě vykreslovaly nejenom hollywoodské filmy a diváci tomu ochotně věřili. Dnešní veřejnost už je skeptičtější a to odráží také expozice na Billově posledním ranči nedaleko Denveru ve státě Colorado. Historik Steve Friesen napsal o Buffalo Billovi knihu a je kurátorem muzea:

„Ve své době byl jednou z nejznámějších osobností na světě. Setkával se s důležitými státníky a představiteli cizích zemí. My se tady snažíme představit dvě stránky jeho osobnosti: jednak je to podnikatel William Cody, který jedná s politiky a kapitány průmyslu. A pak je to Buffalo Bill, zálesák, legenda Divokého Západu. Oblečený v teletině předvádí v aréně své střelecké umění.“  

Steve Friesen velmi podrobně studoval jednu kapitolu života Buffalo Billa, která nás Čechy, Moravany a Slezany může zvlášť zajímat.

 

„On se svými představeními „Buffalo Bill‘s Wild West“ cestoval opakovaně také po Evropě. My jsme navštěvovali ta místa, kde předváděl své představení a hledali jsme v místních muzeích a archivech jakékoli záznamy a zmínky o tom, jak to na diváky působilo.“  


TIP: Navštivte USA a vydejte se na jeden z jeden z poznávacích zájezdů do USA.


Zájezd Západní okruh USA na 13 dní vás provede po nejzajímavějších místech západní oblasti USA od 69 990 Kč.

V roce 1906 navštívil Buffalo Bill a jeho družina desítek indiánů a jiných aktérů také země Koruny České. Je dobře zdokumentované, že se zastavil v Ostravě, Brně, Jihlavě, v Hradci Králové a v dalších městech. Mimochodem, představení v Přerově skončilo neslavně. Americký zálesák neznalý národností situace v zemi oslovil vlastenecké moravské publikum německy a ono ho vypískalo.  

Dlouho se šířily rozporné zprávy o tom, jestli navštívil také Prahu. Respektovaný pražský historik Antonín Novotný, dlouholetý ředitel Muzea hlavního města, totiž celý život tvrdil, že na Štvanici viděl Buffalo Billa jako malý chlapec. Steve Friesen to ale uvádí na pravou míru:

„Ano, četl jsem o tom. Někdo to přeložil do angličtiny. Samotného mne to zarazilo, protože jsem nenašel žádné důkazy, že by Buffalo Bill to Prahy dorazil. Představil svou show kousek od ní, ale ne přímo v ní.“

Potvrzuje Steve závěr, že pan Antonín Zápotocký na Štvanici nejpravděpodobněji viděl jednoho z početných napodobitelů Buffalo Billa. Jeho vliv byl totiž opravdu velký, mnoho lidí se pro jeho představení nadchlo a vydělávalo na jejich imitaci.

„Určitě se rozhodnou měrou podílel na vytvoření obrazu Divokého Západu. Svými představeními nesmírně ovlivnil představu o životě v americké divočině. Přejímali to nejdřív autoři knih, později samozřejmě také filmaři ve westernech. Podepsal se tak nesmazatelně na vytvoření mýtu o Divokém Západě.“

Slovo mýtus je tady klíčové. Život určitě nebyl tak romantický, jak ho Buffalo Bill představoval. Jenže obraz světa, ve kterém se muži musejí spoléhat sami na sebe, na své pušky a kolty, koně a znalost přírody má dodnes svůj půvab. I teď, v 21. století zůstává vrytý do myslí zdaleka ne jenom Američanů. Chcete se vydat po stopách Buffalo Bila? Vyrazte na dovolenou do USA s CK Go2 a zažijte tu pravou Ameriku.  

Foto: Kongresová knihovna USA

Continue Reading

Nevážně vážně

Magie

Černá magie působí na lidi jako magnet. Vždy se o ni zajímali a
jistojistě se zajímat budou. Magie se obecně dělí na magii černou, která
má uškodit konkrétnímu člověku a magii bílou, která se zabývá spíše
léčitelstvím.

Published

on


Černá magie působí na lidi jako magnet. Vždy se o ni zajímali a jistojistě se zajímat budou. Magie se obecně dělí na magii černou, která má uškodit konkrétnímu člověku a magii bílou, která se zabývá spíše léčitelstvím. Dalším odvětvím magie a vlastně nejvíce žádaným u čarodějů a čarodějnic je takzvaná červená magie neboli magie lásky. Mnoho lidí na celém světě věří, že pomocí kouzel či lektvarů dokáží přivábit lásku svého srdce.

Asi nejznámější ve všech koutech světa je voodoo, které se praktikuje hlavně v zemích Benin, Togo, Ghana a Nigérie. Voodoo nejsou jen kouzla a magie, ale celkový způsob života, filozofie, hudba i medicína. Ve voodoo se používají byliny na léčbu nemocí i proti nepřátelům. Také se ovšem zneužívají. Často jsou součástí rituálů oběti. Hlavně ovce a kuřata a alkoholem se polévá země. Většinou se žádá o pomoc božstvo. Jedná se o pomoc v léčbě, nemoci, získání partnera, práce či miminka. Voodoo je spíše nechvalně známé pro poškozování a prokletí osob. Je vnímáno jako čarodějnictví ve špatném slova smyslu. Ale určitě voodoo nejsou jen panenky, které se propíchávají špendlíky, jak je známo u nás.


V Ghaně bylo mnoho žen zavrženo pro čarodějnictví a vypuzeno z domovů jejich rodinami. Některé z velmi absurdních důvodů jsou ty, že se ženy jen objevily někomu ve snu. V Ghaně se ví velmi málo o mentálních poruchách a proto z neznalosti posuzují nemocné jako posedlé ďáblem. Ženy žijí v táboře, který dnes čítá už stovky žen a dětí. Návrat domů je nemožný. Už navždy mají cejch čarodějnic a každá nehoda, problém nebo neštěstí by se připisovaly jim na vrub. Čarodějnice a čarodějové mají těžký život i v Keni. Čarují potají, míchají tzv. kagwiria lektvary, které mají přičarovat lásku manželů k jejich manželkám a nabízí mnoho dalších kouzel jako vyléčení nevyléčitelných nemocí, spojení rozhádaných rodin, nalezení práce či chycení zloděje, který vám něco ukradl. Vše se děje potají, protože jinak jim hrozí upálení. Minulý rok bylo v Mombase upáleno mnoho čarodějnic. Proto čarodějové inzerují své služby pod názvem „bylinkáři“ a „léčitelé“ a tím se chrání.

V Keni se často stávají podivuhodné příběhy. Zloději jsou začarováni jako zloděj mobilu, který začal po začarování jíst trávu. Jiný případ je nevěrný muž a žena, kteří zůstali v sobě při styku zaklíněni a museli být odděleni operativní cestou. Tyto zprávy se dostávají i do hlavních televizních zpráv. Nicméně čaroděje vyhledávají i politici, aby si kouzly zajistili vítězství ve volbách. Nebo fotbalové týmy, aby vyhrály.

Magie má v Keni i své hodně stinné stránky. Věří se, že krev a části těla albínů mají léčitelskou moc. Albíni jsou Afričané s poruchou pigmentu a bílou kůží a červenýma očima. Albíni se chrání a nejsou uváděni ani v telefonních seznamech. Často se stává, že albíni jsou zabíjeni a jejich těla prodávána do sousední Tanzánie tamním čarodějům. Nedávno se pokoušel dokonce otec prodat své dvouleté albínské dítě. Od roku 2007 je známo 59 případů zabití albínů za tímto účelem. Keňané věří na duchy a na to, že žijí v oceánu. Věří také, že duchové občas přijdou v podobě krásné ženy a po čase se promění.


Juju je populární v Beninu. Juju může zabít vaše nepřátele nebo jim připravit velmi pekelný život. Juju se používá pouze k negativním kouzlům. K rituálům se používají kosti mrtvých zvířat i lidí. Juju využívá stále více lidí v Nigérii, aby se stali bohatými a vymanili se ze spárů chudoby. Obecně je známé jako škodící druhým. Použití nadpřirozených sil je velmi běžné. Pokud chce někdo poškodit svého nepřítele, obvykle používá něco z jeho šatstva, měl by znát jeho jméno a detaily. Proto jsou někteří Afričané velmi opatrní ve sdělování svých pravých identit. Často se představují pod smyšlenými jmény a sdělují i falešné další údaje o sobě, aby je někdo nemohl zneužít.

V Togu najdete největší tržiště fetišů na světě. Právě tady lidé věří, že pomocí fetiše dokážete zabránit zlu, které by se vám jinak jistojistě dělo. Uvidíte tu různé části všelijakých zvířat jako netopýrů, hadů, ptáků, opic, gepardů, hrochů, slonů, antilop. Najde se i krokodýl. Prodavači nabízí zboží s radami, k čemu je která část dobrá. Na podporu erekce, na vyléčení, bezpečné cestování nebo i zastavení manželky před nevěrou.


Candomblé je náboženství v Brazílii, kde hraje největší roli tanec a hudba. Jsou to velmi poutavé rituály pro oko, bubínková rytmická hudba, bílá roucha i pokrývky hlavy, spousta korálků. Rituál spočívá v obětování dvounohého zvířete, které vykoná kněz. Většinou se jedná o slepici. Druhá fáze je obětování čtyřnohého zvířete, jako například kozy. Obřad se provádí vždy po ránu. Játra, křídla a hlava se obětují bohům. Celé odpoledne se vaří, pak se pokrm dělí mezi božstvo a všechny účastníky obřadu. Při západu slunce se zpívá u talíře s jídlem a sklenice s vodou, které se pak odnáší na křižovatku. Poté se vzývají bohové pomocí bubínků. Účastníci tančí a zpívají a někteří se dostávají do tranzu. Obřad je zakončen společným jídlem, které má zajistit soudržnost účastníků s božstvem.

Pákistán je velmi ovlivněný černou magií. Každý druhý dům si objednal někdy návštěvu čaroděje. Často magii používají závistiví příbuzní. Většinou jsou navenek sladcí, ale jsou posedlí tím, vám uškodit. Čarodějové mají mnoho zákazníků. Například jedna žena prosila čaroděje, aby jí přičaroval znovu lásku jejího manžela. Ten jí dal lektvar, který měla zředit s vodou a dát mu ho vypít. Za tři dny manžel zemřel. Lidé v Pákistánu jsou ochotni za kouzla zaplatit jmění. Velmi často se dožadují chlapeckého potomka, protože chlapci jsou preferováni. Jindy chtějí přičarovat bohatství nebo dostat životního partnera dle jejich výběru. Ženy často žádají kouzlo, které změní chování jejich manželů. Když některý z mužů více podléhá přáním své manželky, ostatní muži o něm vtipkují, že je ovlivněn právě těmito kouzly.


Velké množství se dožaduje přičarování nové práce nebo práce vůbec při obrovské nezaměstnanosti. Podnikající jedinci prosí o úspěch v byznysu. Když student, který se pilně učí ,stále nemá dobré výsledky, jeho rodina taktéž zaplatí čaroději, aby předčítal svatá slova a ovlivnil jeho studijní úspěchy. Čaroději se může platit čímkoliv. Obvykle nevyžaduje žádnou finanční odměnu, ale čeká, co mu kdo nabídne. Lidé platí penězi, ale i jídlem nebo ošacením. Kouzla většinou fungují tak, že čaroděj napíše svatá slova na papír, který má dotyčný vložit do láhve s vodou a denně z ní upít dva doušky. Další možností je uložit tento „magický papírek“ pod něco těžkého v domě a nechat ho tam. Jiná varianta je, že čaroděj prodá žádajícímu svatá slova vyrytá do kůže, kterou musí nosit na těle jako talisman a nesundávat jej. Pokud má někdo fyzickou bolest, která neustává, čaroděj předčítá svatá slova z Koránu a vyfukuje při tom svůj dech do úst nemocného. Valentýn znamená žně pro čaroděje. Talismany, které vám přivábí muže nebo ženu vašeho srdce jsou žhavým zbožím. Hodně se na svátek lásky prodávají prsteny, které vám zaručí, že potkáte svůj protějšek.

Čarodějem se většinou stává potomek čaroděje. Čarodějové většinou říkají, že jsou Sayed (z rodiny proroka Mohammada). Schovávají se za islám a chtějí tak udělat dojem na klienty. S islámem to samozřejmě nemá co dělat. Ale na kouzla věří všichni bez ohledu na jejich vzdělání.


Někdy si rodina najme čaroděje a žádá ho, aby zjistil, či je někdo neproklel, což je velmi častým jevem. Osobně znám případ, kdy čaroděj přišel, prošel celý dům a zahradu a žádal rodinu, aby začali kopat na jím určeném místě na zahradě. Po chvilce kopání se v zemi objevila igelitová taška, ve které byly schovány verše z Koránu a další propriety, které se používají k proklínaní osob. Rodině oznámil, že existuje žena, která je nenávidí a přeje jim zlo. Prokletí mělo zajistit, aby rodina strádala a všichni potomci měli problémy v manželství a postupně se rozváděli.

Čarodějové v Pákistánu se odebírají do hor, aby o samotě meditovali a honili duchy a víly. Když se jim podaří navázat kontakt a ducha „chytit“, pak po návratu do civilizace využívají jejich pomoci, rady a odpovědi na otázky, které jim pomohou předpovídat budoucnost nebo ovlivnit jakoukoliv situaci. Obvykle v horách zůstávají po 40 dní a někdy při těchto nesmírně náročných rituálech dochází i k jejich úmrtí.

Zajímavé je, že zatímco u nás máme strach venku po setmění hlavně z živých lidí (přepadení, okradení, zabití, znásilnění), v Pákistánu mají lidé strach hlavně z lidí zemřelých. Věří na duchy a na to, že jsou všude kolem nás. Hlavně, když někdo v okolí zemře, tak cítí úzkost a v noci se bojí, že je duch přijde strašit. Mnoho lidí tu má zkušenost s viděním duchů. V městečku Gilgit v pákistánských horách stojí strom, o kterém se traduje, že na něm bydlí žena se svými sedmi dětmi. Všichni zemřeli a jejich duchové se v noci zjevují kolemjdoucím. Gilgit je také známý tím, že hlavně muži si platí čaroděje, aby ovlivnil výsledky kriketových zápasů.


Ani Češi nezůstávají pozadu, i když většina věří spíše jen na věštění a předpovídání budoucnosti. Čteme rádi horoskopy, mnozí věří na numerologické výklady a někteří zajdou i ke kartářce. Magie může přinést mnoho pozitivního, pokud je i naše myšlení pozitivní. Ale jak říkají Afričané:na magii pozor, má velkou moc.











Continue Reading

Nevážně vážně

Muzeum soudobého umění v Teheránu

Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor v připojené diskuzi poznamenává: „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.

Published

on

Před nedávnem se na tomto serveru objevil zajímavý článek, zpověď „Proč cestovat“. Autor Martin Lejsal v připojené diskuzi poznamenává „…víš, mě třeba u různých cestopisů až tak nezajímá, kdo co viděl, to si mohu najít v kterémkoliv průvodci, ale spíš mě láká se dozvědět, co ten který člověk prožíval…“, což mě přimělo sepsat následující text, takové malé podobenství jedné galerie s jedním lidským životem.


V úterý 16. srpna 2006 jsem v Teheránu s mými přáteli Jirkou a Pavlem navštívil Muzeum soudobého umění. Už o rok dřív jsem si chtěl galerii prohlédnout, ale byla zavřená. Nemá žádnou stálou expozici, jednotlivé výstavy se mění přibližně po třech měsících, a předchozí rok jsem se trefil právě do doby mezi dvě výstavy. Expozice tohoto léta měla téma „Východní představy“. Většina obrazů byla abstraktních, proto jejich obsah nemohu snadno sdělit slovy.

V galerii jsou pohodlná křesla, takže se obrazy velmi příjemně prohlížely a mohl jsem nejen o nich v klidu přemýšlet…

Měl jsem dost času si uvědomit, že většinu plochy galerie (více jak 95%) tvoří bílé stěny. Ty mají pro chápání vystavených děl naprosto zásadní význam. Právě na jejich podkladu obrazy vnímáme. Jsou také pojítkem jednotlivých děl mezi sebou a vždy na nich byl i odlesk (stín) mne, pozorovatele. Vkládal jsem do nich představy, jaký obraz bude následovat a jaký to má všechno význam. Pokud by např. byly obrazy vystavené těsně vedle sebe nebo se dokonce překrývaly, člověk by byl zmatený a působivost obrazů by zcela zanikla. Bílé stěny jsou nutnou součástí, doslova základem galerie, základem každé galerie. Proč jen se na ně tak často zapomíná? Proč nemluvíme o jejich kráse? Snad proto, že se na ně nevztahují estetická měřítka? Dnešní obrazy již nemají mohutné rámy a jednotlivá díla hraničí s bílou stěnou bez výrazné hranice. Obrazy se tak stávají součástí stěn a společně vytváří jedno velké, společné dílo.

A jak je to s celým životem? Netvoří i ten z více jak 95% bílé, prázdné stěny, které jsou podobně prosvětleny obrazy událostí tvořících třeba jen 5% našeho času?

Continue Reading