Nevážně vážně

Nemohu odolati pokušení a nevrátit se k větě, kterou jsem uzavřel předchozí povídání, k větě z Talmudu : „Každý se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít.“ Jaké tajemství je v těchto slovech skryto? Moudří rabíni znali vykládat smysl svatých písem. Dokázali se o skrytý smysl přít a výklad obhajovat. Nemohu ale zajet do Lublinu ani navštívit jiné haličské chasidy a poprosit je o pomoc. Svět chasidů zanikl, čas nelze otočit zpět a já se mohu pouze pokoušet přemítat, za jaké radosti, které jsem opomněl začít, se jednou budu zpovídat. Snad pochopím smysl těchto slov.

Můj mladý příteli, dovol, abych Ti položil otázku. Souhlasíš s tím, co je napsáno v záhlaví, jako moto naší úvahy, nebo se domníváš, že lid není vždy zodpovědný za osud, který mu je určen a stal se mnohdy proti své vůli hříčkou v rukách mocnějších, nebo běhu událostí.

Milý příteli, zavedu Tě na začátku asi 20 let zpět. Za našich toulek podhůřím Železných hor, při chůzi po polní cestě, vedoucí k městečku, upoutaly nás hromádky nově navezené suti. Hromádky zeminy, zbytky prken, různý odpad a zlomky kostí. Jakýsi šprýmař zarazil do jedné z hromádek násadu koštěte a nahoru posadil lidskou lebku, která se tam povalovala. Lebku navíc ozdobil starými brýlemi. Na zemi ležel další zbytek lebky…

Milý příteli, děsí Tě pohled na krvavou ránu, jímá Tě hrůza z lidské oběti? Neboj se, nic podobného Tě nepotká. Mám kouzelný, opojný nápoj, který-jsem Ti již jednou nabídl a opět Ti číši nabízím. A jako ve snu Tě přenesu daleko do minulosti, ještě jednou do země, kterou jsme pojmenovali barevné Mexiko.

Jaro je tu! Jaro je tu! Volalo nebe oblečené do barvy sváteční nebeské modře. Jaro je tu! Volalo smějící se slunce a svoje skvrny tentokrát skrylo za vrstvu pečlivě naneseného zlatého make upu . Jaro je tu! volali ptáčci, co letěli napřed nebo se jen překoukli v africkém kalendáři. Jaro je tu! Odvážně volaly odvážně oblečené slečny odvážně zavěšené do svých odvážných svalovců. Jaro je tu! Volal zubící se bezdomovec zvesela, když si labužnicky balil cigaretu do novinového papíru. Jaro je tu! Volaly odpadky na ulici a ve světle slunečních paprsků dnes vypadaly jaksi svátečně a uklizeně. Jaro je tu! Volaly moje smutné sáňky a jen nerady se uklízely do temného kouta sklepa. Jaro je tu! Volalo všechno svorně.

Dřív než člověk vyrazí za nějakým dobrodružstvím, je vždycky dobré opatřit si co nejvíce užitečných informací dopředu. Často nám to ušetří spoustu peněz za nesprávně koupené jízdenky (nebo koupené sice správně, ale do míst, kam normální smrtelníci chodí pěšky a tudíž zadarmíko), kopy minut strávených v zaprděných informačních centrech, milimetrů z podrážek na botách (a vosku na skluznicích v zimních měsících), šampónu a zubní pasty (platí pro ty, kdo mají dlouhé zuby a touhu po zářivě bílých vlasech a navíc extrémně vyvinutý smysl pro osobní hygienu), nervů a nervíků (prý pokaždé, když řekneme TO KDYBYCH VĚDĚL… dostává přes milión nervových buněk v mozku malý záchvat) a zároveň to sníží šance, že mineme něco fakt moc dobrého (nebo že nemineme něco fakt moc špatného).

Každý asi ví, jaká sranda je, když člověk každý večer hledá místo na spaní. Uprostřed divoké a nespoutané přírody je to celkem jednoduché. Lehne se a leží (dobře, taky to nejde úplně všude). Horší to začne být, jakmile si člověk užije dost divočiny a rozhodne se obdivovat cenné výtvory lidské jako jsou třeba skvostné budovy, starobylé hrady, úchvatné ocelárny a koksovny, dálniční nadjezdy a podjezdy, výjezdy a sjezdy, příjezdy, nájezdy, objezdy, zájezdy, průjezdy a projezdy.

Po velmi náročné a (jako obvykle) vyčerpávající přednášce odpočíváme na chodbě. Chodba je to široká, velmi, velmi frekventovaná a moc pěkně (a už dlouho) vyzdobená. My sedíme na lavičce a klábosíme (převážně nadáváme na rozvrh, který nám drze určil školu na celé a nechutně dlouhé tři (slovy 3) dny). Kolem nás chodí spousta studentů (a to různého, někdy i divokého vzezření), inženýrů, docentů, profesorů a jiných vědeckých pracovníků (a to různého, někdy i divokého vzezření)a spolu s jejich šoupáním bot, hovorem a smíchem (těch několika šťastných jedinců) tvoří obvyklou a pod kůži již zalezlou a zabydlenou kulisu. Když tu se najednou udělalo takové ticho, že by v hrobě bylo slyšet špendlík na zem spadnout…

Mám rád čaj (když se to s množstvím nepřežene a já pak mohu usnout,
neležím a nepřevaluji se v posteli, není mi hrozné vedro, v hlavě mi
nehučí a nemusím počítat ty blbé ovce, které stejně nezabírají, neležím
jednu, dvě nebo dokonce tři hodiny a nemusím se děsit časné hodiny
vstávání), piji ho často a rád, ale nejsem žádný velký čajový znalec, spíš
co se čajování týče, někdo by mohl říct, že jsem úplný barbar, nebo
alespoň vůči (a snad jen) čajové kultuře naprostý ignorant.

Sakra, hlavní vchod školy je zavřený. Vlak mi odjíždí přesně v 10:56. Na
nádraží jede tramvaj 10 minut. Od tramvaje k vlaku to taky kousek je. Je
přesně 10:30. A hlavní vchod je zavřený. Musím jít okolo, ale to už musím
pohnout. Zrychluji chůzi. K druhému vchodu je to na opačnou stranu, než je
tramvajová zastávka. Běžím, přesto mám zpoždění 5 minut oproti plánu. Za
roh zabočuje tramvaj. Moje tramvaj. No snad pojede ještě další. Naštěstí
jede další v 10:43. To mi stačí, budu si moct ještě koupit nějaké
počteníčko. Začínám být trochu netrpělivý, tramvaje zpoždění obvykle
nemívají, to spíše nehody. V 10:44 konečně přijíždí. Naskakuji, né tak
ostatní cestující. Ti nastupují velmi rozvážně. Čekám,že řidič bude chtít
svou ztrátu dohnat, proto se pevně chytám madel a přivírám oči…