Nevážně vážně

Slunný den a mrazivý vítr mne provázely po břehu řeky. Bylo ještě málo mrazivých nocí, které by strhly listí ze stromů. Jen ty nejcitlivější jsou již holé a kreslí své kontury kmenů a větví, jak ostré perokresby, na modré, bezmračné nebe. Některé olše jsou ještě zelené, jiné nažloutlé, ale listí je již povadlé, dech prvých nočních mrazíků je pomačkal a zviklal jejich sepětí s větvemi tak, že závany větru s nimi zalomcují, ty slabší odtrhnou a vanou je pod nohy putujícího, či padají na pomalu tekoucí hladinu řeky.

Pro dnešní putování nepotřebujeme, můj milý příteli, bezmračné nebe ani sluneční jas. Naopak je vítaný pošmourný den, kdy slunce sice zazáří, ale nezahřeje a častěji zmizí za mraky. Je to čas žloutnoucího listí, padajícího na zem a na vodní hladiny. Zvu Tě, můj milý příteli, na toulku v této roční době. Chtěl bych Ti nechat nahlédnout do podivuhodné říše odlesků, která žije tiše a téměř nepozorovaně vedle nás.

Milí příteli, již delší dobu mne trápí myšlenka, přicházející jakoby z jiného světa. Jakési poselství, vybízející mne oživit na okamžik ty, kteří nás již opustily. Snad je to způsobeno i tím, že mám stále před očima černou, kovovou skřínku, které se někteří oni dávní před léty dotýkali a cosi z nich na oné skřínce ulpělo. Snad proto, že byla darována z lásky a ještě z ní toto poselství nevyprchalo.

Opět se, můj milý příteli, vracím k bengálskému básníkovi Rabíndranáth Tagoremu. Byl pro mne před šedesáti léty velkým, literárním objevem. Ne jako významný spisovatel. Upoutala mne jeho milostná poezie, ve které jsem hledal odlesk vlastních pocitů, nálad, tužeb, vyjádření skrytých myšlenek, které jsem sám neuměl formulovat.

Po židovském a křesťanském je ještě třetí Jeruzalém, muslimský. Pro vyznavače islámu je Jeruzalém po Mekkce a Medině třetím nejsvětějším místem na zemi. Zde, ze skály na hoře vystoupil Mohammad na nebesa a vrátil se do Mekky.

Znáš, milý příteli, ten pochmurný, podzimní čas. Ne ten, ve kterém padá barevné listí a vodní plochy kaluží a toků jsou plné odlesků. Ten, podzimní čas, kdy olověné nebe padá svojí tíhou na duši, kdy země je vlhká a poutá k sobě již hnědé listí a prudký vítr se zakusuje do tváře zvěstujíc, že je předvojem mrazivějších následovníků. Je to čas, kdy jen zoufalec bloudí venku a vymývá v nečase své chmury myšlenek. Je to vskutku čas pochmurný jako rekviem. Zahání každého z úkrytu, závětří, mezi čtyři stěny.

Hodiny, hodinky – nezbytná věc určující naše konání, rytmus našeho života, hodinu vstávání, pracovní dobu, poledne, čas schůzky či porady, začátek divadelního představení, odjezd vlaku či odlet a přílet letadla. Nelze vypočítat důvody, které nás vedou pohledět na naše zápěstí nebo hodiny na stěně či na věži. Neuvažujeme o podstatě digitálních hodinek či mechanice bicích hodin. Jsou zde, musí zde být, bez nich by se naše konání zhroutilo ve zmatek. Stejně tak máme za samozřejmé, že bylo stanoveno časové dělení používané na celé zeměkouli, že astronomové mají své pojmy pro časomíry planetárních a hvězdných prostorů. Snad jediné na všech druzích hodin nás zajímá jejich přesnost.

Jakkoli přemýšlím nám dojem, že jsem dosud barevná okna chrámů neodděloval od celkového dojmu, jaký na mne chrámová stavba vykonala. Zejména při vstupu do zšeřelého nitra katedrál jsem byl upoután chrámovou lodí, vystřelující do výše gotické sloupy končící žebrovým klenby. Neoddělitelnou součástí jsou vysoká, barevná okna, bez nichž si nelze chrámy představit.

Zřejmě nejrozšířenějším adrenalinovým sportem, který si vyzkoušel snad úplně každý je běh na vlak, autobus či jiný dopravní prostředek. Někteří lidé se po několika zkušenostech tomuto sportu snaží vyhýbat– vstávají nejméně o hodinu dříve a na nádraží se dostavují alespoň o půl hodiny před odjezdem. Druhým extrémem jsou lidé kteří chodí vždy na poslední chvíli – prostě ti správní adrenalinoví sportovci. V tomto sportu nejde o překonání sebe sama, ale o vítězství v závodě s časem. Padají zde neuvěřitelné rekordy, někdy snad i v rozporu s fyzikálními zákony.

V roce 1904 nacházeli ve Fairbanksu zlatokopové zábavu ve 33 saloonech, které prosperovaly a odčerpávaly výtěžky z úsilí zlatokopů. Díky zlatu se stalo kdysi bezvýznamné místo pozdějším Golden Heart City of Alaska druhým největším městem této země.