Cestovatel.cz

4. den 7. července – sobota

Znovu sušení * Akční sestup k Dachstein Sudwandhutte * Závěrečná párty u jezírka

Při návratu na Hunerkogel si nás turisté s obdivem fotí, určitě si říkaj, co to tady je za profi-výpravu. Batohy jsou na svých místech v šatně a tak začíná další etapa sušení na záchodě. Docela to byla fuška, 14 kusu bot, do toho ponožky, se divím, že jsme ten sušák na záchodě neodvařili – jel víc jak hodinu na plné obrátky – dokonce nás ani nikdo nevyhnal. Ještě pro lepší sušící účinek bylo ideální narvat do bot papírové ubrousky, které jsme si též na záchodech snadno obstarali.

Dále jsme zjistili zajímavou věc – není problém vařit v místnosti s čidly proti požáru. Zcela bez problému jely oba naše vařiče naplno bezmála půl hodiny zahřívajíc naše ešusy plné dobrůtek. Trošku jsme se obávali, že by se naše vysušené boty po spuštění automatického hasicího systému znovu proměnily v gumáky, ale naštěstí jsme se v klidu mohli nabaštit a vychutnat si i kafíčko.

Pro jistotu necháváme na sobě ještě sedáky a jdeme hledat cestu, kudy se přiblížíme k autu, které je kdesi dole na parkovišti na jižním svahu Dachsteinu. Vpředu lanovky je perfektní vyhlídka na okolí, ale opravdu nechápeme, kudy teď máme jít. Vidíme tam dole nějaké kretény, kteří se vynořili z pro nás záhadného místa, ale tama snad nepůjdeme… hledáme tedy cestu, kudy půjdeme my a ejhle – stačí se to k místům, odkud se vynořili ti machři v přilbách a opascích plně obsypanými karabinami… co to má asi znamenat?!?

Blížíme se k okraji skály a… kurva… co to je? Kam to lezeme? Sešup jak prase, natažené ocelové lano, ferraty a adrenalin, který se výstupu na Dachstein nedal přirovnat. Dokud bylo lano, na kterém jsme se jistili úvazem, bylo vše v poho. Horší, když byly úseky, kde bylo lano totálně zasněžené a nedalo se jistit. Taková místa jsme překonávali opravdu raději pomalu a velice opatrně, protože využít služeb místní horské služby, i když jsme je měli předplacené, nechtěl nikdo. Předbíhají nás Češi, v daleko lepší kondičce a výbavě než jsme byli my – ale nebyli tak akční jako my – šli na lehko bez báglů a doporučili nám Lídu odvolat. Ona sněhová pole, kde se nedalo jistit, byla opravdu o hubu.

Lída s Liborem se tedy vrátili a sjeli si celý masiv lanovkou (super zážitek, ale museli si nejdříve vyžebrat pár eur, protože už sami tolik dohromady neměli – 18 Eur/os) a my se pomalu sesouvali do nižších a nižších částí stěny. Sestup na bezpečné místo nám trval asi hodinu. Za sebe můžu říct, že jsem měl ze sestupu opravdu respekt a dával jsem si sakra bacha při každém kroku – na každý krok ale nebylo vidět – padaly nebo mlžily se mě pořád dokola brejle, zároveň mě padal foťák a zacláněl mě při výhledu na železa pode mnou, dále jsem měl krátký úvaz, no – ale dali jsme to všichni. Obrovská zkušenost.

Po serpentýnkách klesáme dál a na chatě Sudwandhutte vyhlašujeme povinnou pivní zastávku. Počasí se konečně při sestupu umoudřilo a světe div se – vynořil se nám i sám veliký Hoher Dachstein. Jediný, kdo ho neviděl, byl Jakub, který si byl zrovna kupovat pohlednici, aby věděl, jak Dachstein vypadá. Telefonem se s Liborem domlouváme, ať jdou s Lídou napřed, že se potkáme až u auta, že se na chatě ještě asi 20min zdržíme. Zdrželi jsme se pak ještě asi hodinu, nádherné výhledy, nechtělo se nám jít dál a opouštět tyto krásné hory…

No nic, hecujeme se, že si při první další zastávce pochutnáme na Studentské pečeti a pokračujeme v klesání. Příroda se neuvěřitelně mění, skalnaté svahy nahrazují pastviny, lesy, dole šumí potok, ke kterému se nezadržitelně blížíme a jak se tak blížíme, cítíme, že i naše expedice se blíží ke svému závěru. Pořád se ještě ohlížíme za nyní již odkrytým Dachsteinem a zastavujeme na občasné fotozastávky. Špičková mj. byla při západu slunce, kdy byl Dachstein neuvěřitelně nasvícen. Kolem 21h jsme konečně u auta, kde nás už netrpělivě očekává Libor s Lídou s načatou čokoládou a připravenou večeří.

Nápady některých členů našeho expedičního týmu spát na zemi před zastávkou autobusu nebo postavit stan na kamenitém parkovišti hned u silnice jsme těžce odsoudili a vyhecovali je na závěrečnou párty u jezírka vzdáleného asi 5 minut odsud. Z Megana z tajné kapsy vytahuju 2 plechovky Krušovic a za pár minut už stavíme stany na krásném zeleném trávníku a užíváme si poslední společné noci v horách. K dokonalosti párty nám chybělo víno a vodní dýmka, věci, které byly ukryté v druhém autě odpočívajícím v Hallstattu. No – nemůže být vše dokonalé.

Dlouho do noci Cody vaří různé dobrůtky a my zalezlí ve stanech spokojeně pozorujeme nádhernou hvězdnou oblohu a koštujeme z Codyho kulinářského umu.

5. den 8. července – neděle

Dopolední rozjímání u jezírka * Přesun do Mikulova * Brno

Poslední noc hodnotím jako nejlepší – opravdu kouzelné prostředí, ráno se opět pochlubil holomek Dachstein – zase nám ukázal to, co jsme zblízka neviděli a proč se sem jednou budeme muset vrátit. Tým A si mohl ještě v klídku polenošit a pospat, zato tým B měl plné ruce práce s balením a s přesunem do Hallstattu, kde bylo zaparkované pólo. Kocháme se, lenošíme, kecáme s turisty, kteří chodí kolem nás, zjišťujeme, že Rakušané jsou docela příjemní lidé.

Při balení stanu došlo k malé tragédii – napnutý stanový prut se vyšvihl a trefil Codyho přímo do levého sklíčka brejlí, které okamžitě prasklo a odlítlo a část skla zůstala Codymu v oku – naštěstí se to vyndalo a je to snad v pořádku, ale mrazilo mě při tom, když jsem to viděl na vlastní oči… fuj!!! Vysedáváme na lavičce ve stínu u jezera a děláme mé anglické testíky a vaříme poslední dávku kávy. Kolem poledního konečně přifrčí zpět Roman, takže nasedáme a vzhůru na Moravu. S týmem B se setkáváme na dálnici směr Vídeň na dohodnuté benzínce. Tým B se ukázal s mírným zpožděním, koupačka v Hallstattu a procházka městem něco zabere.

Tentokrát se nám geniálně povedlo odbočit na tom správném místě a docela snadno jsme se vyhnuli Vídni a za pár hodin už jsme byli na první benzínce v ČR, kde jsme do úplně prázdné nádrže (už jsme fakt jeli jen na výpary) mohli cáknout trochu nafty. Krátká přestávka u Lukášků, kde jsme Peškům otrhali meruňku a za chvilku se už všichni loučíme a přemýšlíme, kam to bude příští rok – ještě pořád máme v záloze Maťák.

Snad už jen poznámka, Libor našel nový zajímavý výjezd z Purkyňové ulice a to od Lukášků doprava – nevím, jak to tam projel, jestli vůbec, od té doby jsem Lídu, Libora ani Codyho zatím neviděl.

Ano, Chimborazo v Ekvádoru je opravdu nejvyšší horou světa. Samozřejmě závisí na metodice, kterou použijeme. Aby vyhrála právě tato hora, musíme její výšku počítat nikoliv od hladiny moře, ale od středu Země. Nachází se totiž skoro na rovníku a tam, jak známo, je země nejmacatější (ve škole se teda říká „na pólech zploštělá“). A to je důvod, proč zrovna tato hora tolik lidí láká.

Riobamba

Vystupuji v Riobambě a nemám ani ponětí, jestli na Chimborazo vylezu. Nemám ani ponětí, jak je od Riobamby daleko. Jako vždycky, na autobusáku odmítám všechny nabídky na taxíka a s batohem vyrážím směrem do centra města. Je šest ráno, po čase tráveném v teplých oblastech Jižní Ameriky a Ekvádoru mi je zde, o pár hodin a pár tisící kilometrů výše od místa, kde jsem do autobusu nastupoval, docela zima. Město se probouzí, pár rozespalců v ponču se plouží do práce. Možná se plouží z fiesty domů, ale neptám se. Hledám levný hotel, kde bych mohl přespat. Mám jakýsi tip na hostal Oasis.

Skvělý hostel Oasis

Z Autobusáku mi to trvá, i s čůrpauzou, asi půl hodiny do centra. Hostal Oasis je nedaleko. Zvoním. Otvírá pán a zve mne dovnitř. Po cestování skrz Peru mne omračuje čistota a pořádek. Na udržované zahradě mne pozoruje lama. Pán mi ukazuje pokoje. Nádherné pokoje, čisté a zařízené. Já už vím, že tohle asi nebude moje cenová skupina. Na své půlroční cestě mám opravdu hodně omezený rozpočet. Pán říká cenu šest dolarů. To sice na daný komfort není zas tak moc, ale i tak si to nemůžu dovolit. Nicméně zkouším mu vysvětlit svoji situaci a domlouváme se na pěti dolarech za noc. Se sprchou a televizí. Je to pořád docela hodně, ale líbí se mi tu a líbí se mi i majitel se svou manželkou. Hodní a sympatičtí lidé. Ochotně mi říkají vše, co vědí o možnostech výstupu na Chimborazo. Není toho zas tak moc.

Možnost jít do nějaké z cestovek zavrhuji rovnou. I když se nejedná o extrémní nebo dlouhý výstup, stále je tu nadmořská výška a možné problémy mých potenciálních společníků. Mám za sebou dlouhou dobu strávenou v nadmořské výšce okolo čtyřech tisíc a nechci riskovat, že se nějakému turistovi, který prostě chce zkusit dobýt Chimborazo, udělá špatně a naše výprava se bude muset vracet. Kromě toho, nechce se mi ani platit docela velká částka za výstup. Úplný sólo taky samozřejmě zavrhuji, nemám ani potřebné vybavení, ani zkušenosti a nemám dokonce ani tolik odvahy, abych šel do hor sám.

Chimborazo nanečisto

Pán z hostelu je tak ochotný, že mne následující den odveze na autobusák, odkud jezdí autobusy okolo parku Chimborazo. Chci se tam jen tak mrknout, jak to vypadá a jak se budu v pěti tisících cítit a tak. Autobus mi zastavuje u odbočky k hoře. Vystupuji a na oněch asi pět kilometrů nasazuji ostré tempo. Po chvilce zvolňuji, protože se mi špatně dýchá. Štěrková cesta se kroutí a neustále mírně stoupá vzhůru. Počasí nic moc, je pod mrakem. Po cestě potkávám vicuně, divokou a přísně chráněnou příbuznou lamy. Vítr foukne správným směrem a přede mnou se vynoří obrovský zasněžený kužel Chimboraza. Zastavuji se a chvíli jen zírám.

Ve výšce přibližně 5000 m n. m. je tzv refugio, taková „salaš“, kde se člověk může ubytovat a upokojit svoje základní potřeby. Slouží to jako jakýsi základní tábor pro výstup. Odtud je to na vrchol asi osm hodin výstupu. Protože se celá cesta jde po sněhu, obvykle se vychází v jedenáct v noci, aby byl sníh tvrdý a výstup bezpečnější. Obvykle se na vrchol dostává v sedm ráno, kdy svítá. Cesta dolů obvykle trvá hodiny čtyři.

Krátký výlet po okolí mne utvrzuje v tom, že s nadmořskou výškou problém nemám. Jediný můj problém jsou peníze. Sbíhám zpět k silnici a nechávám se svézt dolů do Riobamby v nějaké pick-upu, který si najal i s řidičem nějaký bohatší turista než jsem já. Okolí Riobamby je úžasný. Škoda jen, že není hezčí počasí.

Zbytek dne trávím tím, že sháním někoho, kdo mne na Chimborazo vyvede bez cestovky. S pomocí jednoho taxikáře se mi to daří. Zná průvodce, který by to udělal „načerno“. Jedeme za ním domů a nastává dlouhé smlouvání, na jehož konci je poloviční cena, než bych zaplatil cestovce, včetně půjčení maček a cepínu, sedáku a lana. Taxikář ovšem trvá na tom, že to bude on, kdo nás nahoru vyveze a že za to chce 10 dolarů. Tohle je neusmlouvatelné, bez něj bych průvodce nenašel. A tak místo autobusu si domlouvám taxík.

Chimborazo výstup

Taxikář se mnou a „mým“ průvodcem vyjede odpoledne nahoru k refugiu. Tam se loučíme a jdeme spát do stanu, nedaleko místa, kde začíná sníh. Stmívá se asi v osm a my jdeme spát. Víme, že vstáváme v deset večer abychom mohli tak v jedenáct vyjít. To se nám daří. Venku už je zima a já jsem tak akorát rozespalý, že mne představa výstupu zrovna vpřed nežene. Průvodce jde pomalu, že si říkám, jestli tam vůbec hodlá dojít. Jak zjišťuji později, on tempo nemění ani o tisíc kilometrů výše, zatímco já spíš postávám, než jdu.

Když půjdete na Chimborazo sami, cesta se hledá lehce – pořád přímo vzhůru. Žádný kličkování, stoupáme skoro po schodech. Odpočinek nepřipadá v úvahu, moje oblečení je spíš „out“ než „outdoor“ a rifle by asi docela rychle navlhly. Nedostatek vzduchu je znát, docela často se zastavuji a čekám na dech. Ke konci výstupu už se zastavuji snad každých deset kroků. Cesta vede strmě vzhůru, jen občas vede velmi strmě, že si pomáháme. Navázaní jsme skoro celou dobu. Po čtyřech hodinách chůze bez přestávky si začínám říkat, že to asi vzdám. Blbě se mi dýchá a je mi kosa. Fouká ledový vítr, který prochází skrz bundu, svetr, triko a tričko až na kůži. O rukách a nohách ani nemluvě. Nedovedu si představit, že jsme teprve v polovině. O hodinu později, když už opravdu nemůžu, průvodce říká, že jsme tu a že jsem dobrý, že jsme to zvládli pouze za pět hodin. Rozhlížím se. Pořád tma jaká by se dala krájet. Nevidím nic a je mi zima. Pokrčím rameny, řeknu „hm, bezva“ a zahajujeme sestup. Svítání nás zastihuje v pěti a půl tisících. Konečně je vidět okolí a já můžu fotit. Děláme i falešnou vrcholovou fotku za pomoci výpravy nějakých Čechů zeměměřičů. Moje měkké pohorky mi při sestupu v mačkách připravují hotové peklo. Přesto se mě průvodce ptá, za kolik bych je prodal. V tu chvíli je prodat nechci, ještě s nimi pár kilometrů plánuji. Za pár let je však nechávám zdarma čističi bot v Buenos Aires.

Po osmé hodině ranní přicházíme zpět ke stanu, balíme a jdeme na silnici. Stopujeme auto, které nás za pár dolarů veze zpět do Riobamby. Loučíme se. Klučina byl príma. Hází si batoh plný různých železných věcí na záda a jde domů. Já jdu zpět do hostalu Oasis.

Loučení s Riobambou

Latinská Amerika, to je těžká práce a divoké oslavy čehokoliv. V Riobambě zrovna slaví něco školáci a tak skrz město projíždí ozdobená auta s hlasitou aparaturou na korbě, následovaná malými tanečníky v různých krojích a maskách. Riobambu opouštím nerad, ale už se těším, co mne čeká v okolí Latacungy.

Sušení ve stanici Hunerkogl * Hledání Dachsteinu * Bloudění v mlze * Výstup * Hle, Dachstein je jinde * Návrat na Hunerkogl

Super – stan vydržel nápor větru a dokonce i déšť – propršelo (nebo prosněžilo?) skoro celou noc, ale ráno se udělalo fakt hezky. Na obloze spousta modrých nadějných fleků, občas sluníčko a kolem nás spousta lyžařů a běžkařů. Rychle balíme stany, ať můžeme co nejdříve vyrazit a v rychlosti ještě sušíme v lanovce na hajzlíkách boty. Zjistili jsme, že tam mají fantastický výkonný sušák na ruce se speciálním „náhubkem“, který se akorát vlezl do boty. Na čtyři cykly (stiskem kouzelného tlačítka) byla bota nádherně vysušená, dva cykly na ponožky a vzhůru do hor..

V šatnách lanovky necháváme batohy a vyrážíme jen na lehko znovu navázáni na jedno lano vstříc Dachsteinu. Holomek se ale skryl do mlhy. Opravdu se dá říct, že bloudíme v mlze. Vzpomínáme na Járu Cimrmana, Výstup po ledovci ke stěně Dachsteinu jak překračoval 70. rovnoběžku a navštěvoval Petrohradskou ermitáž. Předbíhají nás dva chlapci a nečekaně odbočují doleva. Koukáme do mapy a odhadujeme kam v té mlze jít dále. Vyrážíme nějakým směrem po částečně vyplužené trase pro běžkaře, ale zase bloudíme, je kolem nás akorát mlíko. Trošku se odkrývají okolní kopce a odhadujeme, kam zabočit. Za chvilku se kolem nás znovu prohnali Ti dva borci, kteří také Dachstein hledají a zdá se, že ani oni si nejsou zcela jistí, kde je.

S Romanem se shodujeme, že tamten kopec vlevo vypadá jako ten, který máme zdolávat (něco podobného jsme viděli na internetu), ale jsme ostatními členy přehlasováni, že je to zcela jistě tamten druhý kopec, ke kterému se blíží i ostatní výpravy. Tož přeskakujeme jednu ledovcovou puklinu a už stojíme pod kopcem a díváme se na krásnou ferratu, která vede až někam nahoru na Dachstein. Členové ostatních výprav znají pravidlo, že kdo dřív přijde dřív mele, takže vyrážíme na průzkum skály jako první. Počasí je katastrofální, dneska tu před námi určitě ještě nikdo nebyl a v předchozích 2 dnech určitě také ne. Fouká vítr, drobně prší nebo sněží, už sami ani nevíme. Zdoláváme skálu a čekáme na ostatní, když se před námi na chvíli ukáže nějaký ještě vyšší kopec, než ten na kterém stojíme.

Od jiných borců, kteří to tady zdá se již dobře znají, se dozvídáme, že je třeba ze skály druhou stranou slézt na další ledovec a pak podél se vyšplhat k další skále a teprv pak se vydrápat na Dachstein. Zkoušíme to, ale je to nebezpečné a někteří z nás by to asi nedali. Vracíme se zpět a za Dachstein prohlašujeme kopec kousek od nás, který ještě v rychlosti za děsného větru zdoláváme. Hurrrááá – Dachstein padl, jsme borci. Ještě vrcholová fotka a vzhůru zpět dolů na ledovec. Připíjíme z pleskačky na náš super úspěch, dáváme bidýsku a už se zase vážeme na lano a vracíme se zpět k Hunerkogelu.

Počasí se vylepšuje, ale Dachstein stále vidět není, je kompletně zahalen v mlze. Proti nám chodí davy turistů a zděšeně se na nás dívají, když vidí, že jsme navázaní na laně, cepíny v rukách, mačky… opravdu to tam na takovou výbavu asi nebylo – dokonce by se dala celá cesta jít i bez maček, protože ledovec byl celý zasněžený čerstvým sněhem, takže to vůbec nepodkluzovalo. Ale v rámci tréningu jsme si aspoň vše řádně vyzkoušeli a jsem tomu rád. A ještě jsme pomohli aspoň chvílu nést Liborovi lano.

Při návratu na Hunerkogel si nás turisté s obdivem fotí, určitě si říkaj, co to tady je za profi-výpravu. Batohy jsou na svých místech v šatně a tak začíná další etapa sušení na záchodě. Docela to byla fuška, 14 kusu bot, do toho ponožky, se divím, že jsme ten sušák na záchodě neodvařili – jel víc jak hodinu na plné obrátky – dokonce nás ani nikdo nevyhnal. Ještě pro lepší sušící účinek bylo ideální narvat do bot papírové ubrousky, které jsme si též na záchodech snadno obstarali.