Cestovatel.cz

Všechno musí jednou končit a tak i moje cesta kolem Islandu se blížila ke konci. Po více než třech tisících kilometrech jsem se dostal opět do blízkosti Reykjavíku. Celá planina je v podstatě kombinací několika gigantických lávových polí, ostatně během 50 kilometrů z letiště do hlavního města moc jiného neuvidíme.

Gullfoss

Zlatý vodopád, v originále Gullfoss, je nejznámějším vodopádem Islandu, a to na ostrově, kde je jeden vodopád krásnější než druhý, co říci. Také je, samozřejmě především díky blízkosti hlavního města, nejnavštěvovanější. Trošku se k němu projdeme, a jelikož je cestička úzká, budeme trochu jako ve frontě na chleba. Vodopád je slyšet již z dálky, mohutné vlny vodní tříště hrozí promočit fotoaparát, ale konečně jsme až u vody. Voda padá dolů ve dvou skocích a dnes si jen těžko můžeme představit, že tady měla stát vodní elektrárna. Sigridur Tomasdottir, dcera místního farmáře, šla na protest pěšky až do Reykjavíku a hrozila, že pokud se se stavbou opravdu začne, spáchá ve vodopádu sebevraždu. Následovaly masivní protesty, vláda ustoupila a dokonce vykoupila okolní pozemky a z vodopádu udělala národní park. Hrdá Sigridur má dnes nad vodopádem pomník.

Reykjanesfolkvangur

Uprostřed poloostrova je chráněná oblast s nevyslovitelným jménem Reykjanesfolkvan­gur. Většinu tvoří lávové pole. Na jihu je další geotermální oblast Krýsuvík, kde si naposledy můžeme prohlédnout bahenní krátery, sírové potůčky a místa, odkud s větším či menším syčením vychází horká pára. Zapomenout nelze ani na jezero Kleifavatn. Pokud máme štěstí na správný směr slunce, voda překvapí modrou barvou. V některých místech je údajně hluboké až 100 metrů, což zřejmě dalo vznik pověstem o místní příšeře.

Modrá laguna

No a už toho moc nezbylo, takže jak jinak zakončit 14 dnů na Islandu nežli oddychovkou v atrakci největší, v Modré laguně. Vstupenka není z nejlevnějších, 23 euro pocítíme, zvlášť když si k tomu pronajmeme ručník nebo župan. Na druhou stranu není pobyt časově omezen, takže se můžeme cáchat jak dlouho chceme. Vše je propracováno do dokonalosti – na ruku dostaneme náramek s čipem, který nás nejen pustí dovnitř, ale otevře a zavře skříňku v šatně. Vybrat si přitom můžeme, kterou chceme (teda na začátku, potom musíme otevřít tu svoji).

Neuvěřitelně modrá voda je ve skutečnosti odpad z blízké geotermální elektrárny, díky příměsím sinic, minerálů a bahna, které jinak ucpává filtry, má navíc léčivé účinky. Bahýnko na sebe můžeme do sytosti plácat. Teplota vody je 39 stupňů, což se během běžného islandského dne může proklatě hodit. Umělá laguna je mělká, moc si nezaplaveme, takže podle toho, jak zrovna fouká vítr, se více či méně noříme z vln. Obsluha baru je ve větrovce, záchranáři (i když nevím, kdo se ve vodě maximálně po prsa může topit) v oteplovačkách. Černá láva okolo, modrá voda s bělostnými okraji a v dálce sloupce páry z geotermální stanice dělají z celého zážitku poněkud surrealistický moment.

Domů

Potom už toho moc nezbývalo. Poslední noc v Reykjavíku, ještě honem vyřešit problém s benzínem, protože na cestě na letiště je jen jedna pumpa, navíc jako na vztek automatická, čili nutno předem platit benzín a doufat, že se trefím. A tím si v šest ráno nejsem zrovna jistý. Mé nadšení z Islandu pak ještě zvýšila krásná pumpařka, jejíž oxfordská angličtina a olivová pleť rodiště někde v lávovém poli nenaznačovala. Když uslyšela, že je to poslední ze 14 dnů, se závistí v hlase konstatovala, že nepřetržitých 14 dnů slunce a ani kapku deště lze na Islandu zažít tak jednou za padesát let. Asi jsem měl kliku jak od lanovky.

Postupně jsem se začal vracet do Reykjavíku, dostal jsem se na jižní stranu ostrova a směřoval na západ. Místní středisko Hofn nestojí za zmínku, ale na ubytování stačí. Cesta ovšem není prostá zajímavostí. Tou největší jsou oblasti zvané „sandur“, což jsou planiny plné štěrkových zbytků po ustupujících ledovcích. Jedná se o desítky kilometrů štěrků protkaných stále se měnícími koryty řek. Právě proto byla tato oblast tou poslední, kde se podařilo dokončit okružní silnici. Navíc se občas probere sopka ukrytá pod ledovcem a pak se dějí věci. Naposled to bylo v roce 1996 a pod útoky řek a bahna zmizelo 1 600 metrů mostů. A nemusí se zlobit zrovna sopka, stačí pořádný vítr tím správným směrem a budeme se prodírat písečnou bouří, jejímž výsledkem bude nepříjemná debata při vracení auta.

Hlavní atrakcí celé oblast je samozřejmě gigantický ledovec Vatnajokul, který pokrývá 3 280 čtverečních kilometrů a v některých místech je vrstva ledu hluboká až kilometr. Líné turisty ovšem nejvíce zaujme ledovcová laguna Jokulsarlon, kterou jsme si mohli vychutnat hned ve dvou filmech s neprůstřelným špiónem Jamesem Bondem. Pro opravdové fandy je to tedy něco jako poutní místo. Za návštěvu opravdu stojí.

Jokulsarlon

Celá laguna vznikla vlastně náhodou, když se většina odtoku zasypala posunem půdy. Ještě před pár desítkami let navíc ledovec dosahoval téměř k moři, dnes vodu odvádí nejkratší islandská řeka Jokulsa a hrozí, že s sebou vezme i most. Po laguně se můžeme za celkem nevelký poplatek nechat povozit obojživelnou „kachnou“. Kupodivu nikde není žádná budka s prodavačem lístků, místní to mají promyšlené dokonale. Kolem vody se poflakuje chlapík v odrazové vestě a tomu stačí říct, že chci dva lístky na příští cestu. Pěkně na ksicht řekne čas odjezdu. Patřičný počet lidí se potom postaví do frontičky, dvě slečny je zkasírují a jede se. Slabší nátury blednou, protože laguna je až 160 metrů hluboká, kachna se naklání a po palubě se můžeme podle libosti procházet, takže náklon ještě zvětšujeme. Jako bonus nám dají cucnou ledu starého 1 000 let, no neocucejte to. Ale zážitek je krásný, z ledovce padají kusy, které se pomaloučku sunou směrem k moři, slunce dělá z ledu křišťálové kamínky, do toho nejrůznější odstíny modré. Nádhera.

Svartifoss

Součástí gigantického ledovce je i národní park Skaftafell, kde si můžeme dopřát řadu výprav. Ta nejpohodlnější je k vodopádu stejného jména. Po obou stranách vodopádu jsou černé čedičové sloupy, takže máme dojem varhan. Vedle toulání po parku se můžeme vydat i k ledovci. Ten může být pro někoho zklamáním, krásně bělostný je až pěkně daleko, špička připomíná spíše umouněného kominíka, v protisvětle se ale zajímavě třpytí. Můžeme si na něj vylézt, cesta to ale není z nejpohodlnějších a v případě uklouznutí čeká nepříjemná koupel v ledové říčce.

V případě jiného ledovce se zase dostávám do naplavených štěrků, takže procházka připomíná něco mezi kamenolomem a pískovnou. Sice si nabírám do bot, ale poctivě se brodím dál a dál. Ve chvíli, kdy to pode mnou zarachotí a o pár metrů vedle se propadne sloupec hlíny a štěrku a ukáže se, že se procházím dobrých 70 metrů nad ledovcovou říčkou, která si v náplavě udělala solidní jeskyni, zalapám po dechu a svižným pochodem se vydávám zpět.

Dyrhólaey a Papuchálek severní

Nejdříve musíme minout řeku Fúlilaekur. Tu není možné přehlédnout, díky sírovým pramenům sopky Katla patřičně páchne po pukavcích. Výrazně zajímavější je ale chráněná oblast Dyrhólaey, kde si při procházce pláží z černých oblázků můžeme prohlídnout nejen čedičová skaliska, ale také přírodní oblouk. Pokud máme štěstí, bývá to také jedno z nejlepších míst na fotografování papuchálků severních. Ty jsou něco jako kříženec papouška a kachny, ale stejně tak jsou i symbolem Islandu a najdeme je všude, od pohlednic přes plyšové hračky až po vycpané exempláře. Já ale štěstí neměl.

Skógafoss

Tento vodopád bývá turistickými průvodci vyhlašován za nejvíce fotogenický vodopád na celém Islandu. Není mi jasné, jak na se na to přišlo. Vodopád je to krásný, o tom nijak nepochybuji, ale ať se k němu postavíme jakkoliv, vodní tříšť bude kazit záběr. A nekonečné schody, které na pravé straně lákají k expedici, v podstatě nevedou nikam a námahu si můžeme odpustit.

Gejzír

Teď se konečně dostáváme ke gejzírům. Ten pravý, který dal všem světovým gejzírům jméno, si bohužel nevychutnáme. Již delší dobu nefunguje, a pokud opravdu trváme na tom, že jej chceme spatřit, musíme počkat na islandský státní svátek, kdy se jej někdy podaří k erupci přesvědčit mýdlem. Ani to ale není jisté, takže vyfotografovat jezírko a kámen s nápisem a honem dál. Mnohem spolehlivější je blízký Strokkur, který oslní 20 metrovým sloupcem vody každých pár minut.

Podařilo se vyfotografovat a pak jsem měl čas i klid na pozorování ostatních. A stálo to za to. Díky blízkosti hlavního města sem jezdí každý autobus s turisty. Jeden vyplivne německé babičky, druhý francouzské venkovany a třetí americké turisty, které nenadchne nic. Všichni se hrnou ke gejzíru. Díky provazu okolo do něj naštěstí nemohou spadnout, tak alespoň stojí kolem dokola. Že díky větru bude někde návětrná strana, která nutně dostane sprchu, to nikoho nezajímá. Každý vytáhne foťák a postaví se do pozoru. Po dvou minutách střídavě opadne pozornost nebo se foťák automaticky vypne. Třetina turistů tak dále hlídá gejzír, třetina začne mačkat čudlíky na foťáku a třetina dá fotoaparát k pasu. V tom se gejzír probudí, ale než se podaří nastartovat levné digitály, je po erupci. Část zmáčených turistů znechuceně odchází a stěžuje si průvodci, že je nevarovat. Část ulovila snímek a jde spokojeně do autobusu, zbytek si nadává a čeká na další erupci.

Ještě honem obejít všechny bahenní minikrátery a potůčky s okraji zažlucenými sírou, nafotit všechno možné, pochopit proč sem staří Islanďané jezdili jako do prádelny a kraj gejzírů, který turističtí průvodci prodávají jako to nejdůležitější na celém ostrově je za námi. Ale konečně nejsme sami, turistů jsou hordy a až do konce pobytu se jich už nezbavíme.

Ještě, než jsem se dostal k hlavnímu městu severu, spokojeně jsem minul záliv s ostrůvkem Drangey. O něm se říká, že kdo chce být skutečným Islanďanem, musí být schopen k němu doplavat. A aby to bylo složitější, musí být přitom nahý, mít v ruce hořící pochodeň a ještě nahlas zpívat islandskou hymnu.

{{reklama()}}

Akureyri

Z pohledu Islanďanů je Akureyri velkoměsto a po Reykjavíku největším městem Islandu. Z pohledu Evropana je to s nějakými 17 tisíci obyvateli prcek. I když je pouhých 100 km od polárního kruhu, je zde jedno z nejteplejších podnebí na celém ostrově, což okamžitě poznáme ze záplavy (na Island) květin na ulicích. Příliš se v něm nenajíme, všichni se totiž hrnou do restaurace Bautinn, vyhlášené po celém ostrově jak levnými cenami, tak gigantickými porcemi. Výsledkem je fronta před vchodem a mizerná nabídka všude jinde.

Místní obyvatelé jsou po celém Islandu vyhlášení nerudové a mrzouti. Při procházce hlavní ulicí to tak nevypadalo. Při fotografování místních oplechovaných domů z 18. století mne zastavila parta místní omladiny a požádala mne o fotografii. Prckové (očividně fotbalová jedenáctka) se fofrem seřadili, já je cvaknul a potom mi jeden po druhém na znamení poděkování potřásli rukou.

Godafoss

O pár kilometrů dál je nejdostupnější z islandských velkých vodopádů, Godafoss. Řeka Skjalfandaflot si udělala cestu lávovým polem a úchvatný vodopád je výsledkem. Svůj název „Vodopád bohů“ si vysloužil již před 1 000 lety, kdy se tehdejší vykladač zákonů Porgeir vracel ze zasedání sněmu, které právě přijalo křesťanství. Porgeir usoudil, že vodopád bude to pravé místo, kam zahodit své pohanské bůžky.

Pravdou je, že z islandského pohledu je vodopád skutečně nejen u silnice, ale přímo u parkoviště. Návštěva ale není pro slabé nátury, dojít si můžeme až k naprostému kraji a kdo chce, namočí si do padající vody ruku. Bohové přející fotografování jsou turistům pravidelně nakloněni a vítr strhává vodní tříšť opačným směrem, takže se může fotografovat do libosti. A že se nejedná jen o jeden šťastný den, je jasné z toho, že protější strana kaňonu je krásně zelená, zatímco na té naší najdeme jen pár kvítků.

Myvatn

Oblast kolem jezera Myvatn patří mezi vulkanicky nejaktivnější. Celá oblast je stále v soukromých rukách a i když se vlastně jedná o národní park, je to podivná, nicméně fungující symbióza mezi státním a soukromým vlastnictvím. Můžeme prakticky kamkoliv, omezený počet hotelů a prakticky nejoblíbenější místo pro domorodce znamená, že ceny za pokoj jsou nejvyšší na celém ostrově.

Samotné jezero je mělké, což sice prospívá ptactvu, takže ornitologové si přijdou na své, ale také nejrůznějším muškám, takže pokud máme smůlu, potkáme jich tolik, že budeme mít pocit, že nás nadnášejí. K vidění je toho tolik, že bychom tady mohli s klidem pobýt celý týden. Tak snad jen namátkou: čedičové městečko Dimmuborgir, kde můžeme 2 000 let starým lávovým polem chodit hodiny, kužel kráteru Hverfjall nebo sopečný komplex Krafla. Ten zrovna nevypadá jako sopka z učebnic, o to je ale čipernější. Vedle procházky po vrcholu sopečného kuželu sopky s příznačným jménem Peklo je zde také termální elektrárna a několik bahenních kráterů. Tady se šťourání do sopky nevyplatilo – pokusné vrty Kaflu dopálily a po téměř 300 letech začala znovu soptit. Série výbuchů jí trvala téměř 11 let.

Dettifoss

Cesta se stále více točí na západ. Nejdřív jsem si dopřál jeden z mnoha kostelíčků, o kterých se vypráví, že když ho nejvíce ohrožoval lávový proud, místní pastor zachránil kostel i celou vesnici svým ohnivým kázáním. Láva opravdu těsně před kostelem končí, ale soudě podle toho, kolikrát jsem se s podobným povídáním na Islandu setkal, musejí být zdejší duchovní mimořádně účinní. Brzy ale přede mnou byl národní park s těžko vyslovitelným názvem Jokulsárgljúfur. Značná část je ale přístupná jen těm, kteří jsou ochotni za unikátní vyhlídkou propotit tričko či dvě. V tomhle ohledu jsem zůstal mastňákem a dopřál si pouze vodopád Dettifoss.

Cesty k němu vedou dvě, ale tu západní lze doporučit jen majitelům čtyřkolek a ještě k tomu pořádných. I tak se budou ploužit rychlostí splašeného hlemýždě. Já se vydal cestou východní a po pravdě řečeno ani ta za moc nestála. Pokud přijedeme z východní strany, jsme navíc na závětrné straně, takže nám nebude vlhnout objektiv.

Zato vodopád za nějaký ten prach rozhodně stál. Po islandském zvyku si dojdeme až k místu, kde se voda láme a padá dolů a můžeme si do ní klidně hrábnout rukou. Slabší nátury sice dostávají ve chvíli, kdy vidí živitele rodiny, či majitele klíčků od auta, stát 20 cm od vody padající do propasti, infarkt, ale trocha adrenalinu neškodí. Prohlížet si vodopád můžeme buď přímo z úrovně vody (kde se navíc dočkáme nádherné duhy), nebo si můžeme vylézt „o patro“ výš a pěkně vše kontrolovat ze skal.

Překonat poušť

Další cesta znamená překonání pouště, a pokud nemáme nervy či čas na pravou cestu do vnitrozemí, tady budeme tomuto zážitku nejblíže. Musíme překonat velkou vzdálenost, ve které nás mimo více či méně dobré silnice budou doprovázet jen pole sopečného prachu a ledovcové splazy. Na rostlinu narazíme jen velmi zřídka. Za krásného počasí má cesta svoji divokou přitažlivost, ale pokud máme smůlu a prší, je to cesta nekonečná a značně depresivní. Prakticky jediné místo, kde uvidíme živáčka, je Modruhalur, s 459 metry pravděpodobně nejvýše situovaná farma na celém Islandu. V podstatě se jedná o zastávku autobusů, takže mimo potřebných záchodů a teplého jídla máme na velmi dlouho dobu jedinou možnost načerpat benzín. A že ty pumpy stojí za to. Dalším lákadlem je i kostel (bohužel zamčený), který v roce 1949 postavil místní farmář na památku své ženy.

Egilsstadir

Toto město je skutečným centrem, i když teprve nedlouho. Dokud totiž nebyla dokončena okružní silnice, muselo se sem buď letecky nebo objet celý ostrov. Možnost ubytování a jídla je příjemná, jinak město nic moc. Prakticky vše postaveno někdy v padesátých letech a určitý prefabrikovaný pocit zůstal. Výrazně hezčí pohled na město je ale z druhé strany, zájemcům o fotografii připomínám, že to musí udělat ráno, jinak to mají proti slunci.

I tak se ale oblast může pochlubit dvěma specialitami – v jezeře Logurinn žije islandská obdoba lochnesky, o kus dál je zase jediný les na Islandu hodný svého jména.

Mnohem zajímavější je ale prodloužit si cestu až do Seydisfjorduru, což je město, kam dodnes jezdí ferry, takže je pro řadu lidí prvním kouskem Islandu, který uvidí. A jsme opět u okružní silnice – před jejím dostavením musel každý, kdo přijel na ferry, objet Island severní cestou.