Mystická, kultovní a poutní místa
Zlatý chrám v Amritsaru
Zlatý chrám leží uprostřed jakéhosi bazénu, který je obklopen ze
všech stran budovami z bílého mramoru. V areálu se chodí bez bot
a s pokrývkou hlavy. V celém komplexu projdou denně tisíce Sikhů,
Hinduistů, ale i křesťanů či bezvěrců.
Amritsar je více než milionové městečko ležící na severozápadě Indie, zhruba 30km od hranic s Pákistánem. Amritsar je známý jako spirituální centrum sikhského náboženství a turisticky vyhledávaný pro svůj Golden Temple (Zlatý chrám). Pro nás představuje Amritsar především neuvěřitelný a nezapomenutelný zážitek.
Návštěva Zlatého chrámu
Zlatý chrám leží uprostřed jakéhosi bazénu, který je obklopen ze všech stran budovami z bílého mramoru. V areálu se chodí bez bot a s pokrývkou hlavy. V celém komplexu projdou denně tisíce Sikhů, Hinduistů, ale i křesťanů či bezvěrců. Návštěvnost dokonce předčí i jeden ze sedmi novodobých divů světa – Taj Mahal. Jako důkaz sikhské pohostinnosti může chrám navštívit úplně kdokoliv a za nic se nemusí platit. Turisté se mohou vyspat pár metrů od Zlatého chrámu v jakési ubytovně nebo také najíst v obrovské jídelně. Obojí je skvělý zážitek. Na oplátku se samozřejmě očekávají příspěvky do společné sikhské kasy.
My se do Amritsaru dostáváme těsně po poledni. V průvodci se dočteme, že se v komplexu nachází speciální ubytovna, která je zřízena speciálně pro zahraniční turisty. Nacházíme ji až s pomocí Sikhy a ihned jsme uvedeni dovnitř. Hlavní část tvoří v podstatě chodba, po jejíž celé délce je postavena několik metrů dlouhá postel. V noci tedy ležíme vyskládáni jeden vedle druhého, my konkrétně vedle dvou izraelských rodinek s dětmi v batolecím věku.
Přes den se na přímém slunku příliš kolem chrámu korzovat nedá, proto se ven vydáváme až se západem slunce. Někteří Indové si zrovna dávají lázeň v bazénu kolem chrámu, většina z nich se už ale pomalu připravuje ke spánku a rozkládá své deky podél celého bazénu. My se vydáváme na prohlídku Zlatého chrámu.
Nekonečná fronta s rozcvičkou
Cesta po molu vedoucí přímo k němu je trochu strastiplná. I když se v průběhu celého dne snažíme vychytat okamžik, kdy bude trochu kratší než stometrová jako obvykle (v šestistupu), jsme neúspěšní. Ta fronta tam prostě stojí pořád. Jakmile padne tma, stavíme se tudíž na její konec a pomalu se po molu přibližujeme k chrámu. Po zhruba půlhodinovém čekání již vidíme na začátek fronty, z čehož máme poměrně velkou radost, to čekání nám připomnělo již dávno zapomenuté mačkanice ve školních jídelnách.
Najednou však všichni Sikhové kolem nás začnou zpívat jakousi modlitbu, při které se nikdo nesmí hýbat, fronta se tak na dalších 20 min zastavuje. Dokud všichni stojí, zdá se vše v pořádku. Ve chvíli, kdy se však součástí další modlitby stává sednutí na zem a její políbení, z nevinného čekání na prohlídku chrámu se stává trochu adrenalinová záležitost. Sedím na nohou nějakého Inda (tomu to evidentně nevadí, je plně pohroužen do modlitby), jiný Ind sedí na nohou mně (mně to trochu vadí, ale co mohu dělat?). Po 10 minutách vše utichá, my vstáváme a fronta se opět dává pomalu do pohybu.
V Chrámu
Návštěva Zlatého chrámu je zážitkem nejen z architektonického hlediska. Uvnitř chrámu sedí zasloužilý Sikha, který celé dny čte ze svaté knihy měřící na šířku asi dva metry, hmotnost si netroufáme odhadovat. Jiný Sikha nám nabízí svatou vodu nabranou před našimi zraky přímo z bazénu, ve kterém se i teď v noci koupe nejeden Ind. Máme strach, abychom neurazili, ale více se bojíme se vody napít. Zdvořile odmítáme.
Pak už si ale sedáme se zkříženýma nohama na okraj bazénu a pozorujeme dění a hluk kolem nás. Takovou atmosféru jsme nikde jinde v Indii nezaznamenali, prostě nádhera. Zanedlouho se k nám připojuje Ind, který si chce procvičit angličtinu (známý trik, jak se jednoduše dostat do kontaktu s turisty a pak je okrást). Tento se nám zdá být docela milý. Pak se ovšem stane něco, co dodnes nechápeme. Přijde pán s kopím (strážce chrámu), něco v hindi zakřičí a tento chlapec se ve vteřině zvedá a bleskem mizí v davu. Odpovědí onoho strážce na naši otázku, co se stalo, je střihnutí prsty. Všichni okolo se smějí, nikdo nám to nechce vysvětlit a my tomu nerozumíme. Vymýšlíme tedy několik vlastních teorií, které naši zvědavost sice částečně uspokojí, ale pokud někdo víte, napište nám to do komentářů pod článek. Děkujeme!
V největší jídelně na čaji
Ráno vstáváme na úsvit, což podle průvodce stojí za to, a průvodce opravdu neklame. Slunce vycházející přímo za Zlatým chrámem ukazuje úplně novou tvář celého komplexu. Jakmile se dostatečně nabažíme, necháme se zlákat další frontou Indů, tentokrát mířící do obří jídelny. U vstupu dostáváme misku a snažíme se zapadnout mezi místní. Po vlnách jsme vpouštěni do obrovské jídelny, odhadem pro 500 až 800 lidí, po jejíž celé šířce je nataženo několik koberců (takových těch na gymnastiku). Podle vzoru ostatních sedáme jeden vedle druhého na volné místo na koberci, nohy křížíme do tureckého sedu, misku pokládáme před sebe na zem.
Jakmile se všichni usadí, vběhnou do jídelny desítky Sikhů a rozlévají extrémně sladký masala chai. Sikhové ho mají místo snídaně a je pravda, že po jeho vypití už ji nepotřebujeme ani my. Do stejné jídelny zavítáme na doporučení nějakého pána i na oběd. Kromě misky dostáváme i talíř na thalí (tuším, že i lžíci). Tentokrát se obsluha ještě rozrůstá, Sikhové s obřími kýbly a naběračkami obchází postupně celou jídelnu. Některý s rýží, jiný se sabdží, dalem, rýžovým pudinkem. Nesmí samozřejmě chybět chapatí a masala chai. Při jídle s nohama křížem z talíře na zemi se sice trochu pokydáme, ale o to větší a autentičtější zážitek z toho všeho potom máme. Během celého jídla jsme velkou atrakcí, zdá se, že mnoho zahraničních turistů se zde nestravuje. Na pochvalu jídla, které bylo opravdu vynikající, nám jeden milý Sikha odpovídá: „It’s a gift from the God.“ (je to dar od Boha).
My si uvědomujeme diametrální odlišnost tohoto světa od toho v Dillí, Agře nebo mimo areál Zlatého chrámu a konstatujeme, že Indie by potřebovala více takovýchto Sikhů.
Mystická, kultovní a poutní místa
Pouť do Santiaga na vozíku
Zdraví vás poutnice Linda na mechanickém vozíku. Jsem asi
nejbláznivější vozíčkář, hubená holka s prdlými punčocháči.
S kamarádkou Káčou jsme se rozhodli, že zkusíme zvládnout onu známou
pouť. A to, že jsem na vozíku a plně odkázána na pomoc druhých, pro
nás byla jen o to větší výzva.
Zdraví vás poutnice Linda na mechanickém vozíku. Jsem asi nejbláznivější vozíčkář, hubená holka s prdlými punčocháči. Snažím se být filozof svého vlastního života, i když jsem na vozíku a neudělám si bez pomoci vůbec nic. Bydlím sama a touto cestou bych ráda ostatním lidem s postižením ukázala, že všechno jde, ale musí se chtít.
S kamarádkou Káčou jsme se rozhodli, že zkusíme zvládnout onu známou pouť. A to, že jsem na vozíku a plně odkázána na pomoc druhých, pro nás byla jen o to větší výzva.
A tohle je úryvek z našeho deníku:
Když jsme se dalšího dne probudily a vylezly jsme ze spacáků, každý, koho jsme potkaly, nás obdivoval a měl z nás oči navrch hlavy. Opět jsme netušily, kam nás nohy ten den dovedou. Vždycky, když jsme šly po silnici a potkaly jsme kohokoli, kdo měl u sebe mušli (symbol poutníků), zavolaly jsme na něj: „Buen camino!“, což česky znamená šťastnou cestu. Poutníci se takhle obvykle zdraví, když se potkají. Silnice vedla místy mírně z kopce a jindy zase do kopce. Cesta nám nepřipadala tak prudká, jelikož nás nic nebolelo, a tak nám další úsek uběhl, jako když do stromu uhodí blesk. Byly jsme v pohodě a strašně jsme si to užily. Najednou se v dáli objevilo město jménem Ponferrada. Řekly jsme si, že tímto tempem do Santiaga dorazíme moc brzy. Dohodly jsme se, že krapet přibrzdíme, rozhlédneme se po okolí a dál půjdeme, jen když se nám bude chtít.
Nakonec se nám nikam nechtělo a brzy odpoledne jsme se ubytovaly v albergue. Tentokrát byla ubytovna o něco větší než ty předchozí. Dokonce ji měli rozdělenou na pánskou a dámskou část, což mně dost vyhovovalo. Tísnivě na mě však působilo, že jsme měly společný pokoj se všemi ostatními ženami. Braly jsme to nicméně jako další výzvu na naší cestě. Objevila jsem spoustu nových podnětů k přemýšlení. Potkaly jsme například staršího muže, díky kterému jsem měla možnost poznat, že camino může člověk absolvovat s kýmkoli a za jakýchkoliv podmínek.
Tento neobyčejný pán šel camino s krásným hnědým poníkem, který vypadal velmi mladě. Měl s sebou však nejen koně, ale také exotického papouška. Klec s papouškem stála přivázaná na koni. Po několika minutách pozorování těchto živočichů jsem dospěla k názoru, že camino s vozíkem není až tak bláznivé, daleko ujetější je vydat se na cestu se zvířaty. Ale můžu říct, že kdybych byla zdravá, tak bych byla schopná to uskutečnit i takhle. Vždyť je nakonec fuk, jestli máte vedle sebe čtyřnohého přítele, anebo dvounohého – hlavně, že si rozumíte. Myslím si, že koníkovi procházka nevadila, ale pták evidentně spokojený nebyl. Asi by si raději volně lítal sem a tam v oblacích, než se trmácet v kleci přivázaný ke koni.
Pomalu se začalo stmívat. Dohodly jsme se, že si půjdeme do kuchyně uvařit čaj, a tam jsme objevily podobného blázna, jako jsme my. Každý den ušel 50 km. Dostal od nás přezdívku Forrest Gump. Nadchly jsme ho tím, že jsme absolvovaly camino s vozíkem, bylo to na něm vidět. Chtěl na nás mít památku, tak jsme seznámení zpečetily společnou fotografií.
Taky jsme potkaly chlápka z Andalusie, který nám hrál venku na kytaru, i když byla tma. Z jeho písní bylo cítit, že je dost osamělý a že by byl rád, kdyby se na cestu do Santiaga někdo vypravil s ním. Po nějaké době jsme se odebraly do pokoje, už bylo pozdě a ráno jsme musely brzy vstávat. Než jsme usnuly, povídaly jsme si o tom, že jsme udělaly dobře, když jsme zůstaly v Ponferradě. Byl to odpočinkový den. Vždyť platí, že nic se nemá přehánět.
Celý deník, který Linda diktovala a Kačka zapsala, najdete ke stažení ze stránek sdružení Ultreia
Mystická, kultovní a poutní místa
Velehrad – tip na výlet
Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv.
Cyrila a Metoděje. V ní najdeme místa, která potěší každého
poutníka i návštěvníka. Jde o oltář, kde se slaví liturgie,
kaple Panny Marie, Matky jednoty křesťanů s velehradským palladiem.
Velehrad najdeme 6 km severozápadně od Starého Města u Uherského Hradiště. Jde o kraj zlínský, arcidiecéze olomoucká, děkanát Uherské Hradiště, je to jedno z nejvýznačnějších poutních míst v ČR, spojeno s tradicí cyrilometodějskou. Kult slovanských apoštolů, kteří jsou spolu se sv. Benediktem spolupatrony Evropy, dělá z Velehradu poutní místo, které přesahuje významem hranice našeho státu.
Něco málo z historie Velehradu
Počátky dnešního Velehradu datujeme na začátek 13. století, kdy byl zde postaven první cisterciácký klášter na Moravě založený moravským markrabětem Vladislavem Jindřichem v románském stylu s vlivem rané gotiky. Jde o rozlehlý komplex spolu s konventním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, který byl dokončen ve čtyřicátých letech 13. století. Roku 1421 byl vypálen moravskými husity, znovu obnoven během let 1587–1592, raně barokní přestavba byla realizována v letech 1629–35. Dnešní podoba pochází z přelomu 17 a 18. století.
Roku 1990 se sem znovu vrátil jezuitský řád Tovaryšstva Ježíšova, který zde na velmi významném poutním místě zajišťoval duchovní službu. Papež Pius XI. ocenil cyrilometodějský a unionistický význam Velehradu a r. 1927 udělil zdejšímu chrámu titul a výsady menší baziliky (bazilika minor). U příležitosti jubilea 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje roku 1985 věnoval papež Jan Pavel II. bazilice Zlatou růži. A dne 22. dubna 1990 zde proběhla návštěva hlavy římskokatolické církve, papeže Jana Pavla II. Památkou na tuto událost je zdejší kříž s jeho znakem, který je umístěn na nádvoří před bazilikou.
Bazilika na Velehradě
Zdejším klenotem je bazilika minor Nanebevzetí Panny Marie. Součástí komplexu je rovněž barokní kaple sv. Jana, novogotická kaple sv. Cyrila a Metoděje, podzemní katakomby a lapidárium s expozicí románské architektury.
Srdcem poutního místa Velehrad je bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. V ní najdeme místa, která potěší každého poutníka i návštěvníka. Jde o oltář, kde se slaví liturgie, kaple Panny Marie, Matky jednoty křesťanů s velehradským palladiem (obrazem Panny Marie Matky jednoty křesťanů), hrob arcibiskupa Antonína Stojana v Královské kapli a náhrobek kardinála Tomáše Špidlíka SJ v presbytáři baziliky s nádhernými mozaikami. Dále je zde umístěno sousoší sv. Cyrila a Metoděje na pravé straně od oltáře a obraz věrozvěstů od polského malíře Matejky (1885).
Poutní cesty jsou různé ale láska a víra zůstává
Velehrad je cílem několika poutních cest. Známá je Poutní cesta růžence. Trasa začíná ve Starém Městě u Uherského Hradiště u železniční trati a směřuje na Velehrad. Lze ji ujít zhruba za hodinku, měří čtyři kilometry.
Můžeme se vrátit do starých dávných časů, kdy náš duchovní život měřil tep srdce, modlitba a naše poutní kroky. Rozjímali jsme, věřili, přemýšleli a nikam nespěchali. Tato poutní cesta přetrvala dodnes a je provázena celkem dvaceti zastaveními růžencové modlitby. Úvod představuje Radostný růženec, pokračuje Růženec světla, Bolestný růženec a vyvrcholením je Slavný růženec. Jednotlivá zastavení symbolizují jedno tajemství, které je zpracováno sochařsky z božanovského pískovce. Návrhy vytvořil Milivoj Husák.
Poutní cesta Velehrad – Sv. Hostýn
vznikla v roce 2008 z iniciativy Matice svatohostýnské. Trasa je dlouhá zhruba 59 km je členěna dvaceti pěti zastaveními v podobě dřevěných přístřešků s duchovními, kulturními, přírodovědnými a turistickými informacemi. Na tuto základní poutní trasu navazuje poutní cesta Sv. Hostýn – Sv. Kopeček.
Poutní cesta Velehrad – Sv. Antonínek
spojuje Velehrad s jihomoravským poutním místem v blízkosti Blatnice pod Sv. Antonínkem. Na trase dlouhé zhruba 24 km je rozmístěno dvanáct zastavení. Poutní trasa byla požehnána Mons. Janem Graubnerem v srpnu 2012.
Mešní a košer vína
Vše co se místa týká, najdete vyčerpávajícím způsobem na stránkách velehradinfo.cz včetně pozvánky na mezinárodní výstavu mešních a košer vín, která se na Velehradu koná každoročně. Akce se letos bude konat 7. listopadu od 16:00 hodin ve Slovanském sále Stojanova gymnázia Velehrad.
Největší moravské poutní místo Velehrad je již po staletí symbolem setkávání kultur Východu a Západu. Kulturu východní sem přinesli soluňští bratři sv. Cyril a Metoděj, kulturu západní členové řádu cisterciáků, kteří zde působili v letech 1205–1784. Jedním z důvodů, proč se Matice velehradská, která se stará o všestranný rozvoj poutního místa, rozhodla uspořádat soutěž a výstavu mešních a košer vín, byl fakt, že to byli právě cisterciáci, kteří začali na Velehradě pěstovat révu vinnou.
Cestovat můžete i v okolí Velehradu
Lze navštívit Archeologický skanzen s vyhlídkovou věží, repliku kostela z 9. století. V Modré u Velehradu se můžete projít proskleným tunelem, který vás povede pod hladinou rybníka. Kolem sebe tak prosklenou stěnou uvidíte život ve vodě, pod hladinou mokřadu. V sousední obci Tupesy najdete Muzeum keramiky.
Mystická, kultovní a poutní místa
Svatý Hostýn – nejen poutní místo
Známá a krásná je Jurkovičova křížová cesta s Kohlerovými
mozaikami. Její první zastaveni je umístěné vlevo za bazilikou. Poslední
zastavení, kruhová kaplička Božího hrobu, je kousek od lesního hřbitova.
Zde mají hroby osobnosti, jejichž život byl propojen se Svatým
Hostýnem.
Milí čtenáři, vítám vás mezi řádky miniseriálu o větších a známých poutních místech po České republice.
Svatý Hostýn je dalším významným mariánským poutním místem na střední Moravě, v Olomoucké arcidiecézi, ve Zlínském kraji.
Hostýnské vrchy
Hostýn je také hora, podle které nesou jméno Hostýnské vrchy. Jde o nejzápadnější výběžek moravských Karpat. Hostýn má dva vrcholy, severnější, kde je umístěna 15 m vysoká rozhledna, na kterou se vystoupá po 59 železných schodech. Je postavena v nadmořské výšce 736 m. I dnešní doba zde zanechá dominantu, kterou je větrná elektrárna o výšce 30 metrů s průměrem třílisté laminátové vrtule 27m. Druhý vrchol má výšku 718 m a právě na něm se tyčí poutní chrám a církevní domy. Jde o poutní baziliku Nanebevzetí Panny Marie se sochou Panny Marie, která je obklopena ambity s kaplemi. Na počátku schodiště, které vede až k bazilice, se nachází Vodní kaple s vývěrem zázračné vody. Podél schodiště se nachází desítky krámků se všemi možnými upomínkovými předměty a hlavně s růženci a křížky.
Osídlení tohoto místa je prokázané již ve starší době kamenné. Leží zde dodnes zbytky opevnění tzv. laténské kultury z 1. tis.př.n.l., celkový obvod přes 1800 m, jejímiž představiteli byli Keltové. Zajímavostí je, že z Hostýna pochází jeden ze základních kamenů Národního divadla v Praze.
Známá a krásná je Jurkovičova křížová cesta s Kohlerovými mozaikami. Její první zastaveni je umístěné vlevo za bazilikou. Poslední zastavení, kruhová kaplička Božího hrobu, je kousek od lesního hřbitova. Zde mají hroby osobnosti, jejichž život byl propojen se Svatým Hostýnem. V květnu 2012 v rámci oslav 100. výročí korunovace sochy Panny Marie Svatohostýnské vydala Matice svatohostýnská s podporou Zlínského kraje knihu PhDr. Josefa Paly a kolektivu autorů, která obsahuje medailonky duchovních, historiků, spisovatelů, malířů, sochařů, hudebníků, archeologů, stavitelů i zasloužilých příznivců Svatého Hostýna žijících v různých stoletích. Někteří z nich zde mají svůj odpočinek. Cesta se prochází při duchovních cvičeních, jiný ale dá přednost projít se zastaveními sám a v klidu rozjímat a přes den si člověk může odpočinout, číst si na lavičkách v přírodě nebo vyšplhat na rozhlednu a dívat se do kraje.
Tradiční poutě na sv. Hostýn
Padesát kilometrů měří trasa mezi dvěma moravskými poutními místy, Svatým Kopečkem, minulým zastavením, a Svatým Hostýnem, kam se podíváme dnes. Poutníci chodívají již tradičně na pěší noční postní pouť. Cílem je bazilika minor na Svatém Hostýně, kam docházeli dle svých možností po zhruba osmi až jedenáctihodinovém putování ze Svatého Kopečku. Stezka ze Svatého Kopečku na Svatý Hostýn byla otevřena v roce 2010. Na padesátikilometrové trase je instalováno 19 informačních panelů. Věřící pouť pojmenovali Moravská Compostela podle pěších poutí do španělského města Santiago de Compostela, asociuje dobu pěšího putování a délku překonané vzdálenosti. Další poutní cestou, která je ještě starší je Poutní cesta Velehrad – Svatý Hostýn, která vznikla v roce 2008 z iniciativy Matice svatohostýnské. Trasa, která má délku cirka 60 kilometrů je lemována 25 zastaveními v podobě dřevěných přístřešků s duchovními, kulturními, přírodovědnými a turistickými informacemi určenými poutníkům.
V poutní bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Svatém Hostýně uvidíte nad hlavním oltářem sochu Panny Marie v životní velikosti s malým Ježíšem na ruce a ten metá blesky, určené Tatarům zobrazeným dole. Oni ohrožovali Evropu a roku 1241 dorazili až na Moravu, kde zabíjeli a ničili vše, nač přišli. Lidem nezbylo, než se uchýlit do lesů a hor jen s tím nejnutnějším k přežití. Podle tradující se pověsti byli ti, kdo našli útočiště na Hostýně zachráněni přímluvou Panny Marie, která údajně bleskem zapálila ležení divokých nájezdníků. Úctu k Panně Marii šířili na Moravě sv. Cyril a Metoděj. Podle legendy i oni došli až na Hostýn a zde rozmetali pohanské obětiště a postavili na místě mariánskou kapli. Poprvé se o tomto zázraku dočteme u Balbína v Dodatcích k dílu Diva Montis Sancti z roku 1665. V díle Jiřího Crugeria Sacri pulveres z roku 1669 je napsáno, že „lidé zachráněni při tatarském vpádu postavili z vděčnosti na hostýnském vrchu sochu Panny Marie Ochranitelky“. Básní Josefa Lindy Jaroslav v Rukopisu královédvorském (1819) se pověst šířila po celém kraji a Hostýn se stal posvátnou horou českého národa. Nejstarší zápis o poutích na Hostýn je ale z roku 1625 a píše se v něm, že je zde stará svatyně, kam dvakrát ročně chodívá procesí.
Exercicie pro celou rodinu na Hostýně
Podrobnou a spletitou historii místa si můžete přečíst na výše uvedených webových stránkách místa. Na Hostýně se každoročně konají exercicie, program pro letošní rok najdeme zde: hostyn.cz/exercicie
Exercicií jsem se zde zúčastnila před třemi lety. Matice svatohostýnská je pořadatelem veřejně přístupných duchovních cvičení, do kterých se může přihlásit každý věřící člověk. Tento termín označuje několikadenní duchovní obnovu, kterou vede obvykle kněz a která má dalekou tradici v naší historii z dob pradávných, kdy naši předci, křesťané, pobývali na osamělých místech, aby zde mohli prožít čas s Bohem a se sebou samým. Už ve středověku byly v mnohých klášterech takto zařízené místnosti, prostě a jednoduše. Známe z té doby i pojem poustevna. Samota, klid, rozjímání, mystické zážitky a spojení úzce spojené s askezí. Známá kniha s názvem „Exercitia spiritualia“ – Duchovní cvičení od Ignáce z Loyoly pochází z 16. století a je v ní popsána asketická praxe. Duchovní cvičení zde bývají třídenní, týdenní nebo měsíční. Já zvolila zlatou střední cestu. Program si každý účastník může vybrat dle svých potřeb a nabídky. Často cvičení absolvují i partnerské páry nebo rodiny s dětmi. Víkend, pár dní nebo dovolená v klášteře nebo v exercičním domě patří stále častěji k psychohygienické praxi dnešní doby, kdy si člověk potřebuje odpočinout od stresu všedního dne, ujasnit si svoje postoje, touhy, splynout s přírodou či daným řádem věcí, srovnat si své žebříčky hodnot nebo pochopit pravý význam božských ctností víry, naděje a lásky. A někdy v životě člověk dostane i něco navíc, co vůbec nečeká.
Svatohostýnské muzeum v Jurkovičově sále
Zřizovatelem a provozovatelem muzea je Matice svatohostýnská, která do přízemí umístila exponáty z historického vývoje Hostýna a na galerii expozici fauny a flory Hostýnských vrchů. Toto muzeum bylo založeno roku 1913. Založili ho hostýnští jezuité. Sbírky během krátké doby obsahovaly přes 100 exemplářů.
Zajímavá je sbírka starých svatohostýnských písní z roku 1773 a také nálezy archeologické, jako např. šípy, kopí, úlomky z popelnic a tuhových nádob na obilí, brousky, kamenné koule apod. Najdeme zde portrét světitele hostýnského kostela v roce 1845 P. Šlosara, obraz Svatého Hostýna z roku 1886, dva obrazy sutin zpustošeného chrámu od prof. Veselého z roku 1827, obraz Zakončení poutí roku 1883 od bystřického rodáka Františka Ondrušky, obrázek nemocné matky barona Laudona konající pouť v roce 1842, obraz blahoslaveného Jana Sarkandera a jiné obrazy, staré pohlednice, medailky, a další umělecké předměty. Původní muzeum mělo své místo v rozhledně, v roce 2007 bylo obnoveno právě v Jurkovičově sále v areálu poutních domů.
Köhlerovi mozaiky
Filmaři v těchto dnech dokončují natáčení dokumentárního filmu o akademickém malíři Jano Köhlerovi, který je zaměřen na proces restaurování keramických mozaiek. Vznik tohoto dokumentárního filmu finančně podpořil Olomoucký kraj a Arcibikupství Olomoucké. Premiéra filmu je plánována na jaro 2016. Štáb navštíví v souvislosti s natáčením dokumentárního filmu sv. Hostýn také v neděli 11. října 2015, kdy v 11:00 hod. proběhne slavnostní odhalení restaurované mozaiky Pilátův soud na sv. Hostýně za přítomnosti akademických sochařů Passionarie a Vojtěcha Paříka. Bude tak možno spatřit světový unikát. Dne 20. října 2015 v 17 hod. v sále Okresního archívu v Prostějově se mohou zájemci zúčastnit přednášky akademických sochařů Passionarie a Vojtěcha Paříka s názvem “Dílo, které prošlo ohněm. Pilátův soud na sv. Hostýně”. Uvidíte model mozaiky prvního zastavení na sv. Hostýně v měřítku jedna ku jedné.
Olomoucký kraj je však krásný celý. Jeho prozkoumání by vám mohlo zabrat celé týdny a my se v dalších článcích určitě vydáme i do jeho dalších zákoutí. Zatím se můžete pustit do jeho objevování sami ze zázemí některého z jeho 202 ubytovacích zařízení.
Úplně nejvíce se o Svatém Hostýně dozvíte na hostyn.cz.