Connect with us

Zvířata a ZOO

JAR: Kde Tom Bourke našel zlato

Z Jo´burgu, jak místní nazývají Johannesburg na severovýchod
země, k třetímu největšímu kaňonu, a zároveň největšímu
zelenému svého druhu na světě, Blyde River, je necelých pět set
kilometrů.

Published

on


Z Jo´burgu, jak místní nazývají Johannesburg na severovýchod země, k třetímu největšímu kaňonu, a zároveň největšímu zelenému svého druhu na světě, Blyde River, je necelých pět set kilometrů. Největší kaňon je k vidění v Americe, známý Grand Canyon a v Nambii je druhý největší, Fish River Canyon.

Blyde River kaňon a Krůgerův Národní park

Projíždíme provincii Mpumalanka a Limpopo, která nám nabízí nádhernou panoramatickou cestu. V dálce s pohořím a kolem cesty se střídají plantáže banánů, slunečnic, smíšené lesy, na loukách se prohání koně i pštrosi. O pár kilometrů dále si zase připadáte, jako v Kalifornii. Příroda podél cesty se neustále mění a je se nač dívat. Jelikož jsme páni svého času a nikdo nám nic nenařizuje, volíme prohlídku pohádkového kaňonu obráceným způsobem, jak nám radí tištěný průvodce.


Přehrada Blydepoort Dam leží na horním konci kaňonu a nám se nabízí útesy horské scenérie Escarpmenu, které vyrůstají z nízkého úrodného veldu. Přes všechny vyhlídky nás čeká ujet třicet kilometrů a k tomu dvě řeky s poetickým názvem Radostná – Blyde a Smutná – Treur.

Tři rondavely – Three Rondavels


Stojím na okraji vyhlídkové terasy a sleduji dokonalé dílo přírody. Kaňon pode mnou dosahuje hloubky více jak sedm set metrů. Celé to dílo je dlouhé téměř třicet kilometrů a tvořila ho po staletí pomalu a klikatě tekoucí řeka Blyde, v břidlici a křemeni. Před sebou mám tři okrouhlé útesy se špičatým zakončením. Hned vedle nich je hora Mariepskop, měřící 1 945 metrů, která při trošce fantazie připomíná letadlovou loď. Krása je pode mnou i vedle mě, je prostě všude kolem a já si to plně vychutnávám.

Gold´s Window – Boží okno je na světě jen jedno

O pár kilometrů níže, po proudu řeky, je soutok řek Radostné a Smutné. Vyhlídka pojmenovaná podle stařičkého zlatého dolu, Jámy šťastného Bourkeho. I zde si příroda neskutečně vyhrála a vytvořila díry do skal. Voda se v nich točí a vytváří krásnou bílou pěnu. Tom Bourke zde jako první našel a rýžoval zlato.

Stát na okraji Božího okna ve výšce sem set merů a dívat se na krajinu, budete si připadat stejně jako její první obdivovatelé, kterým připomínala ráj na zemi. A pokud jste viděli film Bohové musí být šílení, kdy se bushman domnívá, že došel na konec světa, když je Boží okno zahaleno v mlze, tak i my tak málem dopadli. Mlha nám neudělala radost u vyhlídky na jámy, kde se Bourke radoval z prvního zlata a málem se jí to podařilo i tady.


Pokud je výhled bez oparu, můžete tady stát dle libosti a maximálně si vychutnávat nádheru celého okolí. Žádná fotografie zde pořízená nemůže dokonale vystihnout tuto podívanou, když každou chvíli výhled zahalí mlha. Ale jelikož jste tam nebyli a neviděli tu krásu na vlastní oči, nic jiného vám nezbývá, než si pár fotek prohlédnout. K ústí kaňonu už to není daleko, stejně jako k branám NP Kruger.

Národní park Kruger

Jedním z mála míst v Africe, kterou se před lidským vlivem podařilo uchránit, je právě Krugerův národní park. Vidíte zde zblízka a bez mříží africká zvířata. Po noční bouřce se ráno řádně ochladilo, ale vypadá to, že bude krásně. Je půl šesté a zatím, co jiní si užívají teplo postele, my vyrážíme vstříc zvířatům. Snad si konečně budeme připadat jak v africkém ráji zvířat, která nám, doufejme, zprostředkují neuvěřitelné zážitky.


Lepší začátek a přivítání jsme si přát nemohli, jako první se na cestě objevuje levhart. Prohlíží si nás svýma nádherně zelenýma očima. Jen o pár metrů dál se před námi ze zatáčky vynořuje slon, další, celé stádo, je v nedaleké buši. V těsné blízkosti vidíme množství antilop, mezi kterými jsou lehce rozpoznatelné antilopy kudu. Pokud jste milovníky sušeného masa, tak právě z nich je to nejlepší. Ke koupi je v každém krámku a chutná opravdu skvěle.

U velké louže, kterou tu vytvořila noční bouře, popíjí stádo pruhovaných zeber vypadajících, jako by si zapomněly sundat pyžama. Společně s nimi se ve vodě čabrají volušky, které zase mají ozdobené svůj zadek bílým půlkruhem.

U písečné řeky Sabie vidíme Daniela, místního strážce zdejšího okolí v parku, v řece lebedícího si hrocha a několik metrů dál se na kameni vyvaluje krokodýl. Daniel, pětapadesátiletý černoch s puškou, dalekohledem a velikou svačinou, nám prozradil, že tady jezdí na kole, den co den z domova, odkud to má patnáct kilometrů a od rána do večera svěřený prostor hlídá dlouhých dvacet šest let. A dodal „Pokud chcete vidět lvy, tak ti zde chodí v zimní měsíce a na krokodýly, je třeba přijet ráno kolem sedmé hodiny. V zimě zde napočítáte až třicet pět hrochů, ale přiblížit se k nim je velmi nebezpečné“.


Všechna zvířata od buvolů, opic, pakoňů a těch, které jsem již jmenoval, byly nejkrásnější žirafy. Ne proto, že jsme viděli toto krásné zvíře, jak se stará a krmí své mládě, ale proto, jak ladně chodí, jak každého sledují, co provede. Pro mě jsou to modelky se vším všudy!

Poledne se blíží a zvířata vyhledávají stín pod keři. Teploměr se vyšplhal ke čtyřicítce. Asi jediným komu to žnoucí slunce nevadí, jsou opice. Poskakují, dovádí a pojídají ovoce na cestě, a ne a ne je napadnout odejít a cestu nám uvolnit. Nechtějí pochopit, že žnoucího slunce máme už i my dost a že máme před sebou ještě hodně k vidění.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.


O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Continue Reading

Zvířata a ZOO

Zažijte výjimečný den v Zoo Praha a ubytujte se levně v Praze na jednu noc

Published

on

Krásné počasí láká návštěvníky Prahy trávit čas především venku na sluníčku a čerstvém vzduchu. Vzpomeňte si, kdy naposledy jste navštívili pražskou Zoo. Pokud již to bude nějaká řádka let nebo jste ji dokonce nikdy nenavštívili, je nejvyšší čas to napravit! Vydejte se na celodenní výlet do Zoo Praha a využijte našeho tipu na ubytování v Praze na jednu noc za hubičku!

Pražská Zoo láká do jedné z nejprestižnějších zoologických zahrad světa!

V pražské Zoo na Vás čeká pestrá kolekce zvířat celého světa na 58 hektarech jedinečné přírodní scenérie a dohromady 14 pavilonů. Zlatým hřebem celé zoologické zahrady je Údolí slonů, ve kterém lze pozorovat početné stádo slonů indických včetně slůňat. Výjimečný je také Darwinův kráter, kde se nacházejí vzácní “tasmánští čerti”. V srpnu a v září se tu navíc můžete těšit na večerní prohlídky Zoo se zkušeným průvodcem a speciální technikou jako je například termovizní kamera. Některá zvířata se po západu probouzí a Vy budete moci pozorovat jejich noční život.

Ubytování v Praze na jednu noc pro méně či více náročné návštěvníky

Pokud si nepotrpíte na luxus a neočekáváte od ubytování perfektní služby na úrovni pětihvězdičkového hotelu, zvolte ubytování v ubytovně v Praze! Hlavu zde složíte v příjemných a čistých pokojích, od kterých očekávejte útulné prostředí s ideálně vybavenými pokoji. Vybírat můžete z několika druhů pokojů dle Vašich preferencí. Nejčastější volbou jsou pokoje “Standard”, ve kterých Vám nebude chybět příslušný počet lůžek a dostatek místa na uskladnění svých věcí. Na náročnější návštěvníky čeká varianta “Apartman” s kuchyňským koutem a u vícepokojových variant kuchyň s jídelnou. A to nejlepší na závěr, ubytování v Praze na jednu noc se nachází jen pár minut od centra hlavního města! A jakou variantu pokoje si vyberete Vy?

Continue Reading

Zvířata a ZOO

Po stopách divokých zvířat

Vedle velkých zvířat najdete na Srí Lance i celou řadu
drobnějších živočichů, například papoušky a jiné pestrobarevné
ptáky, tukany, pávy a samozřejmě volně žijící opice. Není nic
neobvyklého, když ve městě potkáte hada a jiné plazi. Zejména ještěrky
jsou doslova všude, včetně hotelů a hotelových koupelen.

Published

on

Každý cestovatel hledá něco jiného. Zatímco někteří touží po odpočinku na pláži, jiní vyhledávají horské či exotické túry. Jsou i tací, kteří rádi vyráží za zvířaty a roztomilá stvoření „loví“ na svůj fotoaparát. A právě těmto „lovcům“ je určen následující článek. Pokud Vás zajímá, kde se snadno a zblízka podíváte na slony, leopardy či si třeba pohledíte klokana, pak čtěte dál!

Cestování za divokými zvířaty

Každého jistě hned z kraje napadne, že africká safari bude pravděpodobně jasnou volbou. Velmi se doporučují především trasy po Keni, Tanzanii či v Jihoafrické republice. Zkušení průvodci vědí, kde v klidu vyfotografujete smečku lvů, zebry či třeba hrochy a africké slony. Nepříjemností v případě tohoto výletu však zůstává nejen poměrně vysoká cena zájezdů a přeci jen jezdit do Afriky bez jakýchkoli zkušeností takříkajíc na vlastní pěst nemusí být zrovna nejbezpečnější varianta. Nesmíte opominout ani řadu povinných očkování, s nimiž se doporučuje začít zhruba pět měsíců před samotnou cestou. Vedle Afriky existuje ale také celá řada dalších míst, kde lze exotická zvířata ve volné přírodě snadno pozorovat.



Sloni a leopardi na Srí Lance

Například cenově výrazně přijatelnější dovolená na Srí Lance (kam lze navíc vyrazit bez očkování téměř okamžitě). Tato země je známá především díky stádům slonů, která často vidíte i během každodenní přepravy po zemi. V některých oblastech sloni křižují silnice jsou zkrátka všude. Pokud budete mít štěstí na hotel a budete dál od velkých měst, nad ránem uslyšíte i velmi hlasité troubení slonů. V některých částech země se sloni dodnes používají jako dopravní prostředek – a to nikoli jen jako atrakce pro turisty.

Vedle slonů je Srí Lanka také domovem leopardů. Na Srí Lance žije údajně největší kolonie této kočkovité šelmy na světě. Tuto skutečnost dokazují, bohužel, i časté útoky na člověka, a to nejen na vesnicích, ale i ve větších městech. Pokud jako turista toužíte spatřit leoparda v divoké přírodě na vlastní oči, je nejlepším řešením domluvit se s místními průvodci a vyrazit do divočiny v jeepu. Nejvhodnější oblastí je druhý největší národní park země Yala na jihovýchodě země, kde většina leopardů žije. Doporučuje se vyrazit brzo ráno a pozorovat tyto kočky přes den či přes poledne, kdy ve vysokých teplotách pospávají nebo v klidu odpočívají ve stínech stromů. K večeru totiž vyrážejí na lov a jsou obecně více aktivní, což pro pořízení fotografií (a klidný návrat na hotel) nemusí být úplně ideální.

Vedle velkých zvířat najdete na Srí Lance i celou řadu drobnějších živočichů, například papoušky a jiné pestrobarevné ptáky, tukany, pávy a samozřejmě volně žijící opice. Není nic neobvyklého, když ve městě potkáte hada a jiné plazi. Zejména ještěrky jsou doslova všude, včetně hotelů a hotelových koupelen. V jihozápadní části ostrova se ještěrky přemnožily, takže není třeba tvářit se překvapeně, pokud budete každý den jednu vynášet z hotelového pokoje. Je to zkrátka běžné. Hoteloví zaměstnanci je většinou zabíjí.



Chráněná zvířata v Austrálii

Oproti tomu v Austrálii, kde žije celá řada jedinečných tvorů, nikoho jen tak zabíjet zvíře neuvidíte. Zřejmě i proto, že za zabití jakéhokoli zvířete (kromě žáby) hrozí až dvacet tisíc dolarů pokuty. Všechna zvířata jsou totiž v zemi chráněná. Zajímavostí je, že například chráněný je i pták ibis, který je sice nádherný, avšak v zemi jich žije zhruba tolik jako u nás holubů. Takže se tito opeřenci nijak neostýchají nalétávat třeba na zahrádky restaurací ve snaze ukořistit nějakou tu dobrotu. V loňském roce se ve městě Brisbane stal incident, kdy korejský student ibisa usmrtil, protože mu ukradl svačinu přímo ze stolu. Studentova reakce byla sice nepřiměřená, avšak reakce strážníků a následných úřadů byla pro mnoho cizinců šokující – pokuta za zabití chráněného ibisa byla mladému studentu angličtiny vyměřena na hranici oněch dvaceti tisíc dollarů. Tento příběh je možné považovat za dobré varování pro každého turistu či zájemce o studium u protinožců – zkrátka na zvířata je zde skutečně lepší se jenom dívat.

Skutečností však je, že Austrálie je rájem pro milovníky zvířat. Celou řadu živočichů jinde nenajdete, třeba klokany, ptakopyska, emu nebo divokého psa dinga. Klokany lze poměrně snadno zachytit i ve volné přírodě a to i v relativní blízkosti větších měst. Zhruba čtyřicet minut jízdy od třetího největšího města Brisbane, u městečka Alberton (připomíná spíše velmi řídce osídlenou vesnici) lze spatřit klokany doslova na každém kroku. Stačí pomalu projíždět autem a v travnatých loukách okolo silnice jich spatříte desítky. Většina z nich jsou plaší jedinci, kteří před zvukem aut utíkají. Pokud si budete chtít klokana pohladit či se s ním vyfotografovat, doporučuje se vyrazit do přírodních parků. Těch je v Austrálii celá řada a zvířata tam jsou na přítomnost lidí zvyklá.



Australská ZOO

V Queenslandu se nachází Australian ZOO (vstupné 60 AUD), kde je možné se s celou řadou zvířat vyfotografovat nebo si je pohladit. Nás, jakožto Evropany, může děsit v názvu slovo „zoo“. Avšak australské „zoologické zahrady“ mají do těch našich hodně daleko. Jedná se spíše o rozsáhlé přírodní rezervace, kde ve výběžcích jsou jen některá zvířata (většinou dovážená), zatímco zbytek živočichů si volně žije v přírodě a turisté se k nim snadno dostanou. Potkat klokana a pohladit si ho je zcela běžné. Zvířata jsou zvyklá na přítomnost turistů a nijak se nenechávají vyrušovat ze svých běžných činností. Nalézt tam můžete vedle klokanů i koaly, psy dingo a velké množství ptáků a ještěrek.

Pokud chcete fotografii s exotickým zvířetem, které je nebezpečné nebo nemá v Austrálii svou domovinu, je možné o to požádat personál, a oni Vám vyjdou vstříc. Například za sto dollarů si můžete půl hodiny hrát s malým tygrem a fotografovat se s ním dle libosti.

Centrum koal v australském Brisbane


Dalším centrem, kde se to australskými zvířaty jen hemží, je brisbaneské Long Pine Koala Senctuary. Ačkoli se tato rezervace zaměřuje spíše na koaly, které si zde můžete jednoduše i pochovat, zde naleznete také několik druhů klokanů, plazů a ptáků. Podívat se můžete třeba i na nejjedovatějšího hada světa – tajpana. Ten při severní pobřeží Austrálie žije volně, avšak spatřit ho ve městech je prakticky nemožné. Naštěstí. Pro zájemce je ale pár jedinců k vidění právě z tomto koalím centru. Milovníci šnorchlování a podmořského světa by si neměli nechat ujít výlet k Velkém bariérovému útesu na severu Austrálie. Ten je právem považován za nejkrásnější místo světa, co se potápění týká.

Drzé opičky na Bali

Pokud patříte mezi milovníky opic všeho druhu, pak nelze doporučit nic jiného než ostrov Bali! Nejznámějším opičím pralesem je Ubud, kde se nachází nejvíce malinkých opiček velikosti zhruba třicet centimetrů. Tyto opice jsou však známé tím, že se velmi často a rády obohacují o turistovu výbavu. Proto se obecně doporučuje sundávat před návštěvou pralesa šperky, čepice a vše, co by si mohla šikovná malá opička nechat jako vzpomínku na Vás. Vstupné vychází na zhruba deset dollarů, což je oproti většina Australských rezervací opravdu jen symbolická cena.

Projížďky na slonech


Vedle opic Bali nabízí i projížďky na slonech pralesem. Jedná se sice o atrakci zaměřenou na turisty, jako třeba na Srí Lance, ale kdo má zájem, může se obohatit i o tento zážitek. Zajímavostí je, že vedle slonů a opic, se můžete na Bali setkat také s medvědy. Nikoli avšak ve volné přírodě, nýbrž chovanými opět jako turistickou atrakci. Za doslova pár drobných si tak můžete medvídě nakrmit či se s ním vyfotografovat. Jedná se sice o další byznys se zvířaty, ale na druhou stranu chápejme, že v chudé zemi jako Bali je, se lidé zkrátka živí čímkoli, co jim může aspoň trochu vydělat – a tím turistický ruch beze sporu je.

Continue Reading

Zvířata a ZOO

Zambie – Na návštěvě u šimpanzů

Nikde nikdo, neobvyklý klid a čisto. Jedeme po hlavní silnici. Nádherný
asfalt, žádná stáda dobytka nebo dokonce divá zvěř. Tachometr stoupá a
my konečně zkoušíme, co z našeho Patrola můžeme vytáhnout.
„PRÁSK!“ ozve se obrovská rána, která nás probouzí z afrického
snění. Zastavujeme a zjišťujeme, že máme proraženou pneumatiku. Pár
kroků zpět a polívá nás horko.

Published

on


Stojíme na hranicích Tanzánie – Zambie a čekáme frontu na vyřízení formalit. I přesto, že je víkend, tak je dost rušno. Byrokracie není v Zambii tak únavná jako v jiných zemích, ale přeci jen nastává malý problém. To by přeci nebyla Afrika, aby se alespoň malá překážka někde neobjevila. I tentokrát máme víza, respektive já mám víza již z ambasády. René je opět nějak nepotřebuje, Německo si umí pro své občany zjednat výhody.

Nastává jen ta potíž, že u okénka, kde se vybírá silniční daň, se platí v dolarech a tam, kde se zajímají o Carnet (doklad k autu) se platí v zambijských kwacha. Máme jen dolary a navíc je sobota, takže banky zavřené. Pouliční směnárníci jsou zloději, navíc černé směnárny jsou zakázané, evidentně to tu celníkům nevadí, neb směnárníků je tu celý zástup. Nakonec měníme, ale s našimi nasazenými pravidly a kurzem z oficiální směnárny. Platíme daň dovozovou i silniční a vyrážíme do srdce Zambie. Do sedmé země na dlouhé cestě k nejjižnějšímu mysu Afriky.

„Potholes“, že by se v nich dalo koupat

Nikde nikdo, neobvyklý klid a čisto. Jedeme po hlavní silnici. Nádherný asfalt, žádná stáda dobytka nebo dokonce divá zvěř. Tachometr stoupá a my konečně zkoušíme, co z našeho Patrola můžeme vytáhnout. „PRÁSK!“ ozve se obrovská rána, která nás probouzí z afrického snění. Zastavujeme a zjišťujeme, že máme proraženou pneumatiku. Pár kroků zpět a polívá nás horko. Obrovská díra přes celou šířku silnice od krajnice ke krajnici, zhruba metr široká a dobrých 30 centimetrů hluboká. „Jak jsi ji mohl přehlédnout?!“ ptám se Reného. „Na rovné silnici a hladkém asfaltu se člověk lehce nechá unést do světa snů,“ odpovídá se stékajícím potem po čele. Tak tohle snění nás stálo, jak jsme později zjistili, nejen opravu pneumatiky, ale i koupi nových ráfků – prasknutý ráfek se nedal opravit. Přehazujeme kolo a pokračujeme v domnění, že to je jen ta jediná a podivná „pothole“. Ale není! Přichází i druhá a třetí a další a další. Problém je, že díry jsou opravdu přes celou silnici a povrch silnice je o dost výše než okolí, není tedy nejvhodnějším a nejbezpečnějším řešením při rychlosti, kterou si na té krásné rovné silnici dovolíte a při hmotnosti, kterou máte na střeše auta, tu díru prostě objet kolem. Může se stát něco mnohem horšího, než jen proražená pneumatika. A při tom minimálním provozu, co tato silnice o víkendu má, je pravděpodobné, že tam na boku můžete ležet i pár dní. Dál už silnici nevěříme a bez snění se vracíme k obvyklé rychlosti, ke které nás Afrika naučila.


Africký čas – nenechte se nakazit!

Když jsme byli v Keni a zjistili jsme, že plánovaná doba na celý výlet přes africký kontinent je už pryč a i finanční prostředky pro těch šest měsíců se pomalu a jistě ztrácí. Když jsme cestu plánovali a sledovali těch pár cizinců, co Afriku projeli napříč, byli jsme v domnění, že šest maximálně sedm měsíců je více než dost k návštěvě VŠECH východních zemí. Ale pokud se člověk nechá nakazit virem zvaným africký čas, je to více než nemožné. Přemýšleli jsme, jak a kudy pojedeme, abychom se na ten Střelkový mys vůbec dostali. Nějak nám ale nešlo vyškrtat země, které nebudeme moci navštívit. Ale museli jsme. Kvůli času, ale i penězům. Pokud by těch bylo dost, asi bychom se ještě dnes toulali někde třeba v Botswaně. Nicméně v září musíme být zpět v práci. Odnesla to tedy Uganda, Rwanda, Burundi, Malawi a Mozambik. S Malawi jsme trochu zachybovali, do Tanzánie jsme mohli vjet právě z Malawi. Plán se přeplánoval a my jedeme po zambijské dálnici k jedné z našich destinací, které jsme si pro Zambii určili.

Chimfunshi wildlife orphanage – šimpanzí útulek


Projíždíme celou zemí z východu do středu a pak rovnou na sever ke konžským hranicím. Tam kdesi dál od civilizace je zajímavý útulek, „šimpanzí útulek“. A tam vedou naše kroky.

V roce 1983, aniž by měli pořádně ponětí, britský pár žijící v Zambii založil tento domov pro poraněné, opuštěné a ukradené šimpanze. V tomto roce ranger přinesl těžce poraněné šimpanzí mládě na farmu Davida a Sheily, ty se o něj dobře postarali a šimpanze odchovali. Zpráva, jak je v Africe zvykem, se rychle roznesla a farmáři se nejadnou ocitli obklopení rozrůstající se skupinou šimpanzů. Mnoho jich byla zabavena pytlákům, kteří je do Zambie pašovali k prodeji jako domácí mazlíčky. Ale téměř stejný počet pochází z chátrajících zooparků a dokonce i cirkusů z Asie, Evropy i Ameriky. Útulek nabírá na popularitě. Rozrůstající se šimpanzí rodina obývá téměř 700 hektarů volného výběhu. Černé ovce, agresivní jednotlivci jsou odděleni od ostatních.

Siddleovi se věnují každému jednotlivci s láskou, respektem a mateřským citem. Jejich pečlivá a perfektní práce jim přinesla mnohá ocenění a úctu okolního světa. Mnoholetá práce a zájem o tento druh jim přinesly mnohé poznatky a zkušenosti, které dnes předávají dál v různých projektech na podporu záchrany zvěře, i projektech vzdělávacích (v době publikování článku mají za sebou již 30leté výročí). Dnes je to největší šimpanzí azyl na světě.


Haló, tady šimpanz, těší mě!

Ze zvířecího světa je právě šimpanz nám nejpříbuznější. Více než z 95 % je jeho genetika totožná s genetikou člověka. Lidoopi se od opic odlišují z různých důvodů – jsou větší, chodí vzpřímeně po delší dobu, nemají ocasy a mají mnohem větší a rozvinutější mozek. Jsou to společenští tvorové, žijící v minimálně 25ti členném společenství, rozdělené do několika menších skupin. Jsou vynalézavý a efektivní lovci. Používají a vyrábějí si nástroje a náčiní ulehčující jejich život. Šimpanzi jsou všežravci, živí se především ovocem, ořechy, semínky a hmyzem. Příležitostně i loví a pojídají maso. Vykazují emoce, které kdysi byly přisuzovány výlučně člověku, jakými jsou žárlivost, lenost, soucit, ale i závist, chamtivost, lakomství a zloba. Samice porodí jedno mládě kdykoliv v roce každých 5–6 let, to pak nosí dva roky na zádech a celkem s matkou zůstává maximálně 10 let. Dorůstají až 1,7 m, o váze až 60 kg. Ve volné přírodě se mohou dožít, pokud je nepotká zranění, nemoc nebo pytláci, věku 45 let. Což je úctyhodný věk.

Tito roztomilí primáti pochází z rovníkové Afriky, kde se jich před 50ti lety toulalo napříč západní, střední a východní Afrikou zhruba 5 milionů. Každým rokem jsou tisíce šimpanzů, spolu s gorilami a dalšími druhy zabiti za účelem prodeje. Dospělí jedinci jsou poraženi a naporcováni na masný trh a mláďata prodávána jako domácí mazlíčci mnohokrát i do velmi podivných rodin nebo do zoo a cirkusů. Mláďata se však v zajetí stávají apatickými a bez matky umírají. Díky tomu se populace šimpanzů zmenšila, dnes jich žije méně než 150 tisíc ve čtyřech zemích a jsou vedeni na červeném seznamu ohrožených druhů. Existují pouze omezené právní předpisy v několika zemích na ochranu těchto druhů. Projekty, jakými je právě Šimpanzí útulek v Zambii, jsou nadějí na záchranu těchto druhů a nejen těch. Po celém světě se nachází mnoho různých projektů na záchranu přírody a zvěře, jež jsou pro člověka důležité. Bez nich by tu nebyl! Bohužel pro velkou většinu obyvatel planety jsou důležitější peníze a vlastní blahobyt na úkor toho nejdražšího co máme. Mnoho dalších je lhostejných k tomu, co se kolem děje a velká většina si myslí, že nejdůležitější je pomáhat a zachraňovat lidi, kteří by si v mnoha případech mohli pomoci sami. Jenže takové zvíře nebo deštný prales si proti chamtivému člověku, jeho pušce a motorové pile, jistě nepomůže! Pokud chceme žít v pohodě, štěstí i blahobytu, musíme se zamyslet, kam se populace ubírá a co po ní zůstává. Největším nepřítelem přírody a nejhorším predátorem je člověk!



Ježíš, to jsem se zase nechala unést. Ale pokud člověk cestuje, cestuje rád a s otevřenýma očima. Navíc cestuje proto, aby poznal svět, jeho kultury, krajiny, bohatství, ale i nástrahy. Nenechají ho situace, které při setkání tváří v tvář, mají na člověka mnohem silnější vliv než neúplné nebo zkreslené informace z médií, v klidu a když už nic jiného, alespoň přemýšlí o tom, co zažil či viděl a změní svůj vlastní přístup. Je ovšem pravdou, že v mnohém je následně outsiderem, neboť většina společnosti získává informace právě jen z médií, která organizují, kam a jak se společnost bude ubírat, a tím je jejich smýšlení opačné.

Sledujte další díly v seriálu Afrikou od severu k jihu!

Setkání se Sylvií a línou Billy

K bráně útulku se prodíráme po rozmočené cestě plné hlubokých kaluží. Je právě období dešťů a v Zambii pršelo nějak extrémně. Vítá nás překvapená Sylvie. Vzhledem ke vzdálenosti od Lusaky a ostatních turstických destinací, je návštěvnost oblasti Chingola minimální. Provádí nás po útulku. Potkáváme obrovskou hrošici Billy, domácího mazlíčka, která si každý den líně chodí pro svou láhev s teplým mlékem. Dříve pospávala na gauči, dnes je na něj přerostlá, tak nocuje jako ostatní zvířata. Rendu si oblíbil malý kočkodan, který byl ohromen jeho neudržovanou kšticí. Hned jí začal dávat dohromady a Rendovi to evidentně dělalo dobře. O šimpanzech bychom rádi věděli víc, a tak čekáme na ráno a vydáme se se skupinkou na dvě hodiny do buše. I když se to zdá jako turistická atrakce, která mimo jiné není vůbec levná, dvě hodiny v buši vyjdou na 100 USD za osobu, tak je to i způsob finanční podpory útulku, který nikdy nemá peněz dost. Podpořit tyto projekty můžete i jako dobrovolníci při práci přímo na místě nebo si nějaké zvířátko adoptovat.

Kemp si rozbalujeme v malém útulném kempu na břehu říčky. Dojídáme zbytky z předešlého dne a za zvuku v ohni praskajícího dřeva pozorujeme rybáře až do sytého afrického západu slunce. Není nic krásnějšího než pozorovat západ slunce doprovázený koncertem afrického divočiny. Když opomenu otravné komáry a moje snad tisíckrát seštípané nohy i ruce, tak to je romantika. Noc je chladnější.



Vyprázdnit kapsy, overal na sebe, chytit se za ruce a jdeme!

Vstáváme brzy, ještě je šero. V kanceláři dostáváme modrý overal, všechno musíme vyndat z kapes, sundat všechny ozdoby včetně mé gumičky na vlasy. Prolézáme malým okénkem do výběhu, kde se na nás hned sesypou čtyři nádherní šimpanzi všech věkových kategorií. Ve výběhu jich je pět, ale ten jeden se s námi nechtěl vůbec družit. Uhhhh! Jsme nedočkaví a vzrušení, co nás čeká a jací tihle společníci budou. Dodnes jsme je viděli pouze na obrázku, v televizi nebo zoo. Přichází ranger a vyrážíme na túru. Hned na začátku se projevili jako pěkní lenoši. Nejmladšímu tříletému Dominikovi a o rok starší DeeDee se prostě nechce chodit, lepší je se nechat nosit jako mimčo v náručí. Je to také mnohem pohodlnější pro šacování kapes. Neuvěřitelní „kleptomani“, jeden jim tu ručku nestačí uhlídat. Vytáhnete ji z kapsy a šup, už je zase za knoflíkama. Nenudíme se. 12letá Cindy je velmi klidná a přátelská a ráda se s někým vede za ruku. Přeci jen u ní by se člověk prohnul, než by ji poponesl o pár metrů.

Je to hodnotný zážitek se spoustou informací a děsně prima. Carla se neustále upřednostňuje, zamilovala se do Reného. Cindy se se mou dělí i o výtečnou, dobře rozžvýkanou, trávu a připadá jí divné, že se po ní nevrhám stejně jako ostatní. Dee Dee skotačí a favorit Dominik vydává za všechny a vyvádí spoustu lumpáren. Mrzí nás, že jsme museli nechat vše, včetně fotoparátu v kanceláři. A nyní nemůžeme zaznamenat ty veselé okamžiky v jejich společnosti. A nejen ty veselé. Carla představuje neuvěřitelnou sílu primátů. Objevuje Rendovo tetování a musí ho prostě mít taky. Pokouší se ho seškrábat. Nejde to, což jí děsně rozčiluje a tak mu jednu „ubalí“. René se sbírá ze země. „To byla rána! Myslím, že vydala za všechny.“ Carla s námi chvilku nemluví, ale pak se zase začíná vnucovat. Evidentně jí ten náš nezájem činil smutnou. Dominik šacuje vše, na co přijde. Je sice nejroztomilejší, stále se svou světlou tvářičkou ale také nejdrzejší. I žvýkačku z pusy se mi snaží ukrást. Dvě hodiny jsou pryč.



Ještě jdeme se Sylvií nakrmit problémové, většinou starší, šimpanze. Napadají ostatní a jsou agresivní, bylo třeba je oddělit a zavřít odděleně. Jeden se mi snaží projevovat svou náklonnost, neustále mě sleduje, hází na mě banány a ostatní ovoce, které od ošetřovatele právě dostal k večeři. Mezi tím přihazujee neodolatelný pohled a srolovanými pysky i jakýsi opičí polibek. Asi mám velké štěstí, že je za silnými mřížemi, nejspíš bych jeho svádění neunikla.

Pokud Vás zajímá více o naší cestě, podívejte se na náš web divokaafrika.cz, Andrea Kaucká a René Bauer propadli závislosti zvané cestování a lásce jménem Afrika.

Partneři naší cesty Dalix a Humidor nám poskytli do teplých krajin potřebnou cestovní lednici Engel, plachty a sítě proti slunci, na safari a Kilimandžáro vhodné outdoorové oblečení.

Řezbáři pod stříškou a upovídaný farmář v Lusace


Vše jednoou končí. Vydáváme se zpátky na hlavní silnici do Lusaky. Již po cestě na sever jsme zahlédli na krajnici pod stříškou posedávat několik místních mladíků. Teď se u nich i zastavujeme. Likalatu z kmene Luvali s pár jeho přáteli zde vyrábí masky, obrazy z přírodních materiálů, misky a další sošky. Kupujeme masky hned dvě a třetí měníme za, pro nás nepotřebné nářadí, dláto.

V Zambii ještě nakukujeme do národního parku Kafue a Blue Lagoon. Převážná část je kvůli povodním zavřená, tak se točíme jen poblíž hlavní silnice, která park protíná. Nikde ani živáčka. Za celou cestu jsme nepotkali jediné cestovatele, jediného turistu. Lidem se asi do Zambie moc nechce. Policie je tu maximálně zkorumpovaná. Dodržování pravidel vyžaduje především od bělochů. Také tady máme tu čest se přesvědčit, že „v Africe máte buď peníze, nebo čas“. Nejspíš také proto se nám naše cesta napříč kontinentem tak protahuje.

Lusaka je poslední destinací v téhle zemi. Do hlavních měst se vždy vydáváme především pro vyřízení formalit. Zajištění víz do následujících zemí, kam je samozřejmě především potřebuji já jako Češka. Renda má cestu levnější. Namibijská víza jsou hotová přes víkend a Botswana (v době naší cesty jsou stále potřeba si o víza žádat) nám dělá starosti. Vyřízení víz trvá několik dní, je třeba přesný itinerář cesty, rezervace veškerých parků a ubytování, a také zpáteční letenka. Obtloustlý černoušek si nenechává vysvětlit, že nemáme a nebudeme mít žádné letenky, když do Botswany jedeme vlastním autem dovezeným z Evropy. A tím také z Botswany vyjedeme do Namibie. No hádat se nám s ním nechce, měníme plán. Botswana počká, až bude v kanceláři ambasády sedět vstřícnější úředník.


Ale pobyt v Lusace přeci jen přináší ovoce. Potkáváme Colina, bývalého farmáře ze Zimbabwe, kterému v roce 2001 vláda odcizila velkou komerční farmu. Zimbabwe byla na našem itineráři od počátku, jen jsme nevěděli, jak to bude s dostatečnou zásobou paliva a potravin, když v zemi nic není. V příjemném kempu hned na okraji Lusaky, za dohledu žiraf, podupávání stáda buvolů a hýkání mezi chatkami pasoucích se zeber, nás Colin u dobrého zambijského piva a hamburgeru zasvěcuje do tajů „Zimbabwe dnes“. A my následující ráno spokojeně míříme k jejím hranicím.

Continue Reading