Cestovatel.cz

Milý příteli, zavedu Tě na začátku asi 20 let zpět. Za našich toulek podhůřím Železných hor, při chůzi po polní cestě, vedoucí k městečku, upoutaly nás hromádky nově navezené suti. Hromádky zeminy, zbytky prken, různý odpad a zlomky kostí. Jakýsi šprýmař zarazil do jedné z hromádek násadu koštěte a nahoru posadil lidskou lebku, která se tam povalovala. Lebku navíc ozdobil starými brýlemi. Na zemi ležel další zbytek lebky.

Zanedlouho jsme zjistili původ i příčinu, na okraji městečka se nacházel hřbitov, na kterém probíhaly jakési úpravy a vykopané hroby i se zbytky nebožtíků byly vyváženy do polí.

Nyní lebka již po léta odpočívá u mne v pokoji, v přátelské společnosti. Vedle ní odlitek hlavy sv. Josefa, za ní na stěně lidová kresba na skle, sv. Maria s děťátkem. V dalším rámečku báseň „Když… od R. Kiplinga. Vedle sv. Josefa starožitné hodiny tiše ukrajují čas. Nejen lebka, i ostatní artefakty se ke mně dostaly podivnými cestami.

Obrázek na skle jsem zachránil z hromady dalších zničených v budově fary ve Velké Úpě v Krkonoších, po odsunu Němců po válce. Odlitek hlavy sv. Josefa mně darovali restaurátoři v pardubickém zámku, když opravovali sochu sv. Josefa, stojící na náměstíčku na Bílém předměstí. Kiplingova básnická sbírka Písně mužů byla jedním z mých literárních objevů začátkem války, snad v roce 1940. Samotná báseň „Když& byla vytištěna pro mne tiskařem, panem Vokolkem, bez udání překladatele. Otokar Fischer byl Žid. Nemohu nepřipomenout za lebkou upevněný kousek podivně tvarovaného dřeva, které jsem zdvihl ze země na pláži moře, na jihu Aljašky.

Jak vidíš, můj trpělivý příteli, ochotný mi naslouchat, všechno má svoji minulost, o každém předmětu bych mohl něco vyprávět, ale chci i naslouchat, co mi ty věci samy povědí. O lebce se mohu ale i domýšlet.

Vydal jsem se dnes opět na toulku podél řeky, ničím nerušen jsem přemítal a vzpomněl si i na lebku.

Voda dole v řece zvolna plynula bez jediné lodičky spadlého listí. Všechny již odepluly nebo ztroskotaly a leží na dně, neviditelné, bez naděje na návrat na povrch hladiny. V temně lesklé hladině, v jejím povrchu, jak v černém zrcadle se opět objevily odlesky vysokých olší. Větve holé, bez jediného lístečku, byly v odlescích vykresleny opět ještě ostřeji, než proti temné obloze. Nemůže již nastat žádná změna, příroda zvolna usíná a odlesky mají svůj letošní epilog.

Za toulky podél řeky se mi tedy mihla i myšlenka na lebku. Bylo možné přemítat zda to byl muž či žena, mladý, či na sklonku života, byl chudý nebo žil přijatelně? Jak asi naplňoval svůj život, úspěšně, nebo jej život zklamal? Byl sám, opuštěn, nebo zde kdesi žijí potomci z rodu ke kterému patřil? Nekonečně otázek a dohadů, na něž nelze dostat odpověď. Lebka je současně i připomínkou, že je tečkou za tím, co předcházelo a co by mělo být smysluplně prožito.

Každý den mám před očima toto společenství věcí, lebku i ostatní. Všechny v sobě ukrývají symboliku a poselství své doby a vzpomínek. Malba na skle i socha sv. Josefa vznikly jako poslové hlubších myšlenek. Lidová malba na skle nebylo víc, než si mohla dovolit více či méně chudá rodina z horské chalupy. Slova St. Maria Hilf, zní jako výkřik v nouzi. Sv. Maria Pomoz – nikoli Děkujeme Ti!

Naproti tomu socha sv. Josefa vznikla a byla postavena jako důkaz určité majestátnosti měšťanské společnosti, ale i jako důkaz její pokory.

Nejvíce neklidu vyzařuje nakonec z toho, co je v pozadí, z lidové malby na skle. St. Maria-Hilf! Je to stále se opakující volání po zázraku v době, kdy se zázraky nekonají. Snad samo volání po zázraku, po nadpřirozené pomoci, je pomáhající, činí úděl snesitelnějším.

Jen lebka je jaksi nadčasová a je současně spojnicí a průsečíkem symbolů ostatních. V lidské lebce se zrodily myšlenky, ty byly vtěleny do věcí, aby tyto znova vyvolávaly nové úvahy.

Nejen toto, lebka je i připomínkou koloběhu lidského žití, může být i výzvou shakespearovského „být či nebýt“, může vyvolávat úvahy smrtelné i nesmrtelné. Z jejich prázdných očních důlků, již nic nevyzařuje, nelze z nich vyčíst žádnou myšlenku, jsou mrtvé, prázdné a lze jen meditovat. Uvědomovat si, že nelze promrhávat čas, ani tehdy, máme-li většinu životní pouti za sebou, na jejimž konci nebude nic, ani lebka, nad kterou by se mohl někdo zamyslet. Každodenní pohled do prázdných důlků nevyvolává žádný smutek, není výhružným mementem, spíše symbolem jedné etapy v nekonečném běhu času. Snad i připomínkou.

Milý příteli, na jaře se opět k řece vrátím, přivítat a pozdravit odlesky vysokého, jarního nebe, s bílými mráčky a zelenajícími se olšemi. Pak se Ti, můj milý, trpělivě, snad opět s něčím svěřím.

Dne 6. prosince 1997

Milý příteli, děsí Tě pohled na krvavou ránu, jímá Tě hrůza z lidské oběti? Neboj se, nic podobného Tě nepotká. Mám kouzelný, opojný nápoj, který-jsem Ti již jednou nabídl a opět Ti číši nabízím. A jako ve snu Tě přenesu daleko do minulosti, jeątě jednou do země, kterou jsme pojmenovali barevné Mexiko.

Probouzíš se z omámení či ze sna, jsi neviditelný, stejně tak i já, Tvůj průvodce. Jsme na prvých kamenných stupních, stoupajících strmě jednou ze čtyř stěn pyramidy, na jejímž vršku skupina kněží obklopila chrám. K nebi stoupá dým, i dole před pyramidou zapálili kněží vonné byliny. Bůh Kukulkán má býti touto obětí přivolán a příznivě naladěn. Je dnes vyjímečný den, zasvěcený nejmocnějšímu z bohů, který ovlivňuje běh lidských osudů, vítězství v boji i bohatou úrodu.

Všichni kdoľ mohou, staří i mladí, všichni ozdobeni peřím, tyrkysy, jantarem a barevnými pásy jsou již připraveni poklonit se kněžím a oběti, zasvěcené Kukulkanovi. Mnozí přijímají dnešní slavnostní den se skrytým ulehčením, nepadl na ně los, státi se obětí bohům. Kněží sice stále opakují, že je to nejvyšší ctí a vyznamenáním býti obětován, ale nikdo nechce umírat.

Prostranství před pyramidou se již zaplnilo, všechna čtyři schodiště jsou lemována kněžskými novici. Na jedné straně schodiště devadesát jedna mladíků s červenou čelenkou, u protější zdi tentýž počet s čelenkou modrou. Čtyři schodiště dokola, tři sta šedesát čtyři červených a tři sta šedesát čtyři čelenek modrých, před vstupem do chrámu na vršku pyramidy stoji jeden s červenou a jeden s modrou čelenkou. Tři sta šedesát pět každé barvy ze všech čtyř stran, nesmí jich býti více ani méně. Tolik je dnů jedné roční éry, jak spočítali kněží z pohybu hvězd a díky bohu Kukulkanovi. Přízeň boha je zato nutné vykoupit opět dnes lidskou obětí.

Na vrcholku pyramidy zazněly bubínky, vzduch rozřízl zvuk píšťal a po západním schodišti začíná sestupovat zástup slavnostně oděných kněží, v jejich středu dívka. Pohybuje se trochu nejisté, dva z kněží ji podpírají. Dívka dostala v chrámu omamný nápoj, její obětování musí boha uspokojit, dívka se nesmí bránit, až bude kráčet širokou lesní cestou k posvátné cenotě, kruhové propadlině s hlubokou vodou.

Dav mužů, žen i dětí se rozestupuje, všichni ztichli, prožívají již po mnohé tento krutý ceremoniál, jehož vyvrcholení končí v bezedné vodě cenoty, do které bude dívka svržena.

Doufám příteli, že můj nápoj zpřetrhal myšlenky poutající Tě k životu, naše snové putování ještě nekončí. Skupiny bubeníků a pištců se střídají, cesta ke svaté cenotě je dlouhá, les tlumí jejich zvuky, řady lidí ztichly, ztichl i les, ptáci vyděšení zvukem bubínků a píšťal zmlkli. Řady lidí houstnou, mnozí již dlouho čekají kol dokola cenoty, jen obětiště, velký, plochý kámen těsně u okraje srázu je prázdný. Na tento kámen se upírají zraky mužů a žen kolem cenoty. Tam již brzo bude stát dívka, ze které sejmou háv ozdobený peřím papoušků, kněží rozdmýchají vonné koření v hliněných pohárech.

Ceremoniál již nelze prodlužovat, již se rozeznívají všechny bubínky a pištci nasadili nejvyšší tóny, jejich zvuk musí přehlušit výkřik dívky, svržené z obětního kamene do hloubi cenoty. Bubínky i pištci neustávají, dívka dole se zdá probírat z omámeni, neumí plavat, těžké ozdoby na její šat připevnili kněží pevně, mají urychlit marný boj oběti, stahují dívku pod hladinu, ani ona stejně jako desítky předešlých nevynese nahoru poselství boha. Potápí se, ještě se krátce vynořují ruce a pak se kruhy na hladině ztišují, doráží ke stěně cenoty a klidnější vodní hladina opět odráží zrcadlení kmenů a korun stromů. Ztichly i bubínky a píšťaly a přihlížející stojí bez dechu, jakoby omámeni.

Zástup se zvolna začíná vlnit, zazní cosi jako hluboké oddechnutí, kněží se řadí k odchodu, bubínky opět doprovází pištce, jen rytmus a melodie zní veseleji.

Neúprosný čas vsunul již mezi přítomnost a minulost klín zapomínání — vždyť ještě žijeme a budeme se radovat, že bůh oběť přijal.

Milý příteli, naše cesta do minulosti je u konce a navracím Tě do přítomnosti. Zmizeli Mayové, odešli neznámo kam a zanechali po sobě mrtvé město. Jejich obydlí se rozpadla, chrámy a pyramidu pohltil deštný prales. Obrostl budovy z kamenných kvádrů, mezi kořeny se zachytil prach a hlína a po staletích se z nekonečného moře vrcholků stromů vynořovalo několik obrostlých pahorků. Zdálo se, že zaniknou všechny stopy těchto kultur, ale nastala nová doba, hledající stopy minulosti. Cesty pralesem byly prosekány a chrámy a pyramidy byly vysvobozeny, keře a stromy vykáceny, trosky odstraněny a já Tě, milý příteli, probouzím z dávné minulosti ve stínu stromu před velkou pyramidou.

Nezůstala ani stopa po barvách, jen šedé a bílé kamenné stavby, upravená travnatá plocha, několik postav a skupinek turistů z různých končin světa a my dva, sedící pod košatým stromem. Zůstaneme ještě mlčky odpočívat a ještě jednou se pokusíme vyvolat sen, představu o barevném životě v mayském městě před mnoha sty léty.

Cenota – vápencová proláklina (závrt) v Chichén Itzá – zaniklém majském městě v Mexiku.