Rila, Pirin a Soluň (II.): království skal

Přijíždíme tedy z Rily autobusem k Razlogu a před námi se
tyčí vysoká zalesněná hradba. To musíme až nahoru? Ne, my jdeme ještě
výš… Vyrážíme po silničce vstříc horám, procházíme
rozestavěným hotelovým komplexem a vzhledem k pozdní hodině jsme
rádi, že nacházíme schovaný plácek na stany hned v prvním lese.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Přijíždíme tedy z Rily autobusem k Razlogu a před námi se tyčí vysoká zalesněná hradba. To musíme až nahoru? Ne, my jdeme ještě výš… Vyrážíme po silničce vstříc horám, procházíme rozestavěným hotelovým komplexem a vzhledem k pozdní hodině jsme rádi, že nacházíme schovaný plácek na stany hned v prvním lese.


U snídaně se psychicky připravujeme, že dnes to bude pořád nahoru. Červená značka nás vede po lesní pěšině, výškové metry, stovky metrů i kilometr zdoláváme zabráni v různé filosofické i religionistické debaty. Konečně je před námi naše první meta – chata Javorov (1740 m. n. m.). Objednáváme si polévku a čaj a k tomu přikusujeme vlastní chleba se sýrem; už jsme pochopili, že na horských chatách není toto proti etiketě.

Dál stoupáme úbočím rokle, kus pod námi hučí potok a na protější straně je ohromná bílá skalní stěna. Míjíme bivak – kamenný přístřešek, který nás svou čistotou či spíše nečistotou nadobro odrazuje od nápadu tam přespat, a dál už les končí a před námi jsou jen loučky a pásy kleče. Vzadu v ose údolí vidíme hluboko dole Razlog, vpředu stoupají skály a kameny až k obloze. Najednou přicházíme k nádhernému kruhovému jezírku, obklopenému skalkami a svahy porostlými klečí; jen na jedné straně je těsně u vody plošinka, asi tak na čtyři stany. Tábořiště jako z pohádky.


Autor je horským průvodcem CK Alpina – cesty za dobrodružstvím. Popisovaná místa můžete spatřit na zájezdech do Bulharska.

Ráno nás probouzí bubnování deště na stan. Tohle počasí nám byl čert dlužen, zrovna když máme jít nejvyšší úsek hřebenovky! Déšť sice ustává, ale vršky skal se stále skrývají v mracích. Stoupáme na (sedlo) Suchodolski preval, mraky se trochu trhají, ale fouká lezavý vítr. Jdeme traversem těsně pod hřebenem, vlevo se tyčí vrcholy Kamenica (2726 m) a Bajuvi dupki (2820 m). Nad cestou se objevuje zaslon – přístřešek pro pocestné. Je to bouda 2×3 m, uvnitř je šest postelí, vzhledem k jejich šířce by se zde vyspalo deset lidí celkem pohodlně. My to tu využíváme jako příležitost naobědvat se v bezvětří, protože očekáváme, že s plným bachorem půjde všechno líp.


V mlze vycházíme na hřeben Končeto. Někteří jsou možná rádi, že nevidí, kam se dá spadnout, mě to celkem mrzí. Držíme se řetězu, krok vlevo by znamenal dlouhý pád do prázdna, vpravo by se člověk po skalách kutálel až do údolí. Najednou se mraky trhají a otevírá se nám pohádkový výhled. Stojíme na hřebeni připomínajícím ostří gigantické sekery, před námi se zvedá pravidelná pyramida Kutela a vedle ní vykukuje mramorový štít Vichrenu. Vlevo jsou hluboko pod námi červené střechy měst a vesniček a za nimi se zvedají zalesněné Rodopy.

Pirin má charakter podobný Rile, je však o něco divočejší. Tvoří jej více skalních hřebenů i samostatných masivů, mezi kterými jsou desítky jezer a travnatá i lesnatá údolí divokých horských řek. Na jihu pohoří se nachází, obklopena roztodivnými skalními městy a útvary, osada Melnik, u které je prastarý Roženský manastýr a nadto je její okolí vyhlášenou vinařskou oblastí.

Na konci Končeta se řetězy dělí, většina jde traversem a tři nadšenci přes vrchol Kutela (stálo to za to). Potkáváme se v sedle pod Vichrenem a společně lezeme vzhůru po skalních schodech, které určitě vyšlapali dávní obři. Drobně prší a pod námi je nádherná duha. Konečně stojíme na nejvyšším vrcholu naší cesty, 2914 metrů nad mořem. Fotíme vrcholovou fotku, vychutnáváme vrcholovou čokoládu a Maki vytahuje své nezbytné vrcholové lízátko. Radši odcházíme, protože nás čeká ještě sestup ke stejnojmenné chatě ležící o 900 metrů níž.


Unavení a hladoví konečně vidíme štít s nápisem chiša Vichren. Proti večeři v chatě nikdo nic nenamítá, po dnešku si to zasloužíme. Vychutnáváme poctivé porce masa, šopský salát, piva a závěrečnou palačinku. Už potmě vyrážíme podle GPS k půl kilometru vzdálenému Okotu jezeru a stavíme stany na loučce u vody.

Únava z hřebenovky je znát i ráno, takže dopoledne trávíme odpočinkem u jezera. Následně vyrážíme dál po červené značce údolím kolem několika jezer.

Před námi se objevuje Dalgo jezero a za ním kamenné pole až do závratné výšky. Na hřebeni voda nebude, tak musíme nabrat. Uvažujeme, zda nejsou na závadu tisíce pulců v jezeře: „To bude asi známka čistoty, ale dávej pozor ať nějakého nenabereš.“

Po svahu tvořeném ohromnými, náhodně nasypanými kameny zdoláváme 300 metrů vzhůru na hřeben a pak si užíváme zaslouženého výhledu do kraje. Všude okolo jsou skalnaté hřebeny a pod nimi jezera a ostrůvky lesa.

Zběžně se koukám do mapy a při svém vrozeném optimismu říkám: „Je to ještě tři kilometry a tohle byl dneska poslední kopec.“ Obojí bylo příliš optimistické; za soumraku lezeme na nějakou hroznou horu a kdosi mě chce (oprávněně) zabít: „Jirko, tenhle kopec se taky nepočítal?!“ Konečně stojíme v sedle s nádherným názvem Vinarska porta. Všude tu jsou buď kravince nebo kameny, nejčastěji obojí, scházíme tedy kousek k jezeru a stavíme stany na poloostrově.


Probouzíme se na nádherné plošince obklopené ze tří stran jezerem lákajícím ke koupání, za vodou zvoní zvonce pasoucích se krav. Nemusíme spěchat, v plánu máme odpočinkové čtyři kilometry přes sedlo Mozgoviška porta. Náš cíl – Tevnoto jezero je ve výšce 2500 metrů a je u něho nejvýše položená chata na Pirinu. Z jedné strany jej obklopují louky a na nich stáda koní, z druhé kamenné pole táhnoucí se až k hřebeni. Pustá divoká krása.

Přicházíme sem po poledni, většina odpočívá, na krátký výlet nalehko k Samodivski jezerům se nakonec vydáváme jen dva, ale nelitujeme.

Další den se rozdělujeme – pohodová skupina jde přes Kozi preval ke stejnojmenné řece, horalové chtějí zdolat vrchol Kamenice a přijít ke Kozí řece shora. Jsme zvědaví, jak to půjde, v mapě cestu nemáme, ale jeden Bulhar říkal, že tam je. Nechme mluvit deník…

Před námi je pás suti a nestabilních šutrů a skalní žebro, obojí nám kříží cestu a směrem dolů se táhne snad až do údolí. Vrátit se či pokračovat? Navrhuji kompromis – podívám se sám, zda to jde dále. Oblézám suť po skále, o něco níž se dá překonat skalní žebro a jsem na horské louce. Sice tak šikmá, že se jde fakt blbě, ale nic tu nehrozí. O kus dál už vidím až k vrcholu Kamenice – ode mě až k hřebeni je travnatý pás s trochou šutrů, pak je kousíček hřebene docela zubatý a dál až k vrcholu se táhne pruh trávy. Podtrženo, sečteno, to půjde. Vracím se a hlásám dobré zprávy. Nenapadlo mě, že suťová skluzavka není taková sranda. Někomu se pod nohou urval šutr a skončil (ten šutr) o stovky metrů níže – v tu chvíli se už fakt bojím. Uf, všichni jsou v pořádku u mě. Jdeme loukou, přelézáme jedno kamenné políčko, posilňujeme se glukopurem – zatím dobrý. Přicházíme na hřeben v místě, kde ho kříží hluboký zářez. V cestě k vrcholu stojí deset metrů vysoká svislá skalní stěna. Obhlížíme terén a zjišťujeme, že jde oblézt zleva po skalních schodech, tak 2– UIAA. Nevíme ale, zda je toto poslední překvapení, vydávám se tedy na průzkum a po chvíli přináším dobré zprávy. Překonáváme tedy všichni skálu a lehkým terénem dosahujeme vrcholu.


Takže konečně nahoře! Pátý nejvyšší štít Pirinu, rozhodně nejtěžší hora naší cesty. Snažíme se zachytit signál, vyfotit vrcholové panorama a sníst Salko – ani jeden z úkolů není triviální. Valí se mračna a Markéta chce co nejrychleji dolů; souhlasíme. Sice strmě a po šutrech, ale bez problémů se dostáváme ke Kozím jezerům.

Zjišťujeme zradu – naše druhá polovička nám odnesla drtivou většinu zásob, takže obědváme konzervu tuňáka se čtyřmi kousky čokolády na osobu. Takto posilněni scházíme nádherným údolím Kozí řeky až k chatě Kamenica, kde se setkáváme se zbytkem a využíváme možnosti utábořit se a rozdělat oheň.

Ráno už jenom scházíme k silnici a po dvojicích stopujeme do Sandanski. S Maki máme ještě speciální úkol – na nádraží za městem zjišťujeme ceny jízdenek, abychom vyměnili dostatek peněz.

Těžko říct, proč jsme tak aktivní, možná je to deformace vedením skautského oddílu… Prostě, přestože je alespoň 40 °C ve stínu (který ale téměř nikde není), rozhodujeme se najít tábořiště na poslední bulharskou noc. V pražícím slunci překonáváme trať, pás křovin a plotů a ocitáme se na poli, které se táhne až k řece. Maki zůstává s oběma bágly ve stínu stromu a já běžím dobrý kilometr ke Strumě a zpátky. Fajn, lepší tábořiště nenajdeme. Vracíme se k nádraží a úspěšně nastupujeme do autobusu jedoucího do města, přestože nemáme nemáme Leva.

Po setkání se zbytkem nakupujeme zásoby a jdeme se podívat na chrám sv. Georgije, kde obdivujeme tento architektonický skvost a nadto nabíráme vodu a myjeme se u vodovodu v zahradě. Cestou zpátky se zastavujeme na zmrzlinu, kterou mají v Bulharsku vskutku jedinečnou. K večeru jedeme na nádraží a přesunujeme se do vyhlédnutého topolového hájku u řeky Strumy, do které si jdeme hned zaplavat.

A zítra? Zítra ráno odjedeme do Řecka. Zítra už budeme u moře.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Pražské ostrovy – Veslařský ostrov

První zmínky o kousku tohoto ostrova ale pocházejí už od roku 1420.
V podobě, jak jej známe dnes, vznikal postupně naplavováním písku a
dalších naplavenin na nákladní loď, která zde byla potopená proto, aby se
na ní říční nánosy rychle ukládaly. Dnešní jméno Veslařský nese od
roku 1952 díky zde položeným loděnicím.

Veslařský ostrov najdete na jih od Vyšehradu, mezi Podolím a Císařskou loukou, v Praze 4. Nedaleko dnešních Žlutých lázní, které jsou v sezoně nabity k prasknutí, vznikal postupně naplavováním písku a dalších naplavenin. Jeho vznik a ukotvení je značně kuriózní. Byla tady totiž potopena nákladní loď, aby se na ní říční nánosy rychle ukládaly. Ostrov patřil rodu Schwarzenberků a nesl jejich jméno. Ještě v 19. století zde byla pila a sklad dříví a celých kmenů, které připlouvaly z jihu Čech.

Když byla roku 1885 vybudována v Podolí vodárna, brala vodu ze tří filtračních studní právě ze Schwarzenberského ostrova. Měla ale jepičí život. Roku 1922 byla zbourána a místo ní vznikla na stejném místě zbrusu nová filtrační stanice. Už původní vodárna vzala život mnoha kašnám na náměstích i v ulicích. Věřte nebo ne, roku 1872 měla Praha 51 veřejných kašen kamenných a 24 dřevěných. Zkuste se rozhlédnout kolik nám z té nádhery zbylo dodnes. A jestli by nebylo milé v parném létě potkávat v centru Prahy fontány se zurčící vodou?


První zmínky o kousku tohoto ostrova ale pocházejí už od roku 1420. Dnešní jméno Veslařský nese od roku 1952 díky zde položeným loděnicím. Ale i za dob mezi světovými válkami, kdy byl lidově nazýván Švarcák, měl již své koupaliště, tělocvičné vyžití i dětský koutek. Po druhé světové válce byl ostrov vyhrazen pro závodní veslařské kluby. Na ostrově jsou dvě velké loděnice. Obě budovy byly dost poničené povodní roku 2002, protože voda zde stoupla o neuvěřitelných pět metrů. Do letošního roku obnova loděnice VK Blesk značně pokročila a je jednou z nejmodernějších na Vltavě. I loděnice ČVK se skví novotou po rekonstrukci, která ještě není úplně dokončena. Srpnové záplavy 2002 poznamenaly všechny veslařské oddíly v povodí Vltavy tím, že zničily velkou část lodního parku. Vodáci zvládli i toto a jeli a jezdí dodnes. Devadesátý ročník nejslavnějšího českého veslařského závodu Primátorské osmiveslice se jel dokonce rok po povodních, v červnu 2003 na tradiční dvoukilometrové trati ze severního cípu Veslařského ostrova.


Letos (2008) už po páté proběhnul na ostrovech festival United Islands of Prague. Festival letos potvrdil, že patří k hlavním kulturním aktivitám, které oživují veřejná prostranství české metropole, zejména devět pražských ostrovů. V Praze vystoupilo na 100 účinkujících souborů z 12 zemí světa. Oproti loňskému roku se rozšířil program ze dvou na tři hlavní festivalové koncertní dny. Akci rozšířila i desetidenní výstava českých koncertních plakátů v Meet Factory. Oproti předcházejícímu ročníku se téměř zdvojnásobila návštěvnost a tak se akce zúčastnilo více než 25.000 diváků. Na Veslařském ostrově zněla pro Pražany i dechovka.

V polovině 20. století byl vystavěn z podolského břehu na Veslařský ostrov krásný nový most metodou letmé betonáže. Jeho celková délka je přes 70 metrů. Břehy ostrova si dodnes zachovaly přírodní charakter. Podél břehů Pražané odpočívají, za hezkého počasí se i sluní. Jen nejsevernější část ostrova je uzavřena veřejnosti. Jednoduše proto, že se tady nachází jímací objekt pro Podolskou vodárnu a ochranné pásmo.

Ještě bych se jen okrajově zmínila o Podolské vodárně, která leží na pevnině v Podolí nedaleko ostrova a na kterou je od ostrova dobrý výhled. Patří mezi nejzajímavější díla architekta a později také rektora ČVUT Antonína Engela, známého především svým projektem Vítězného náměstí v Dejvicích nebo úpravou bývalé sněmovny v Rudolfinu na koncertní sál.


Praha byla v devatenáctém století zásobována ze čtyř vodáren: Staroměstské, Štítkovské, Novomlýnské a Malostranské. V padesátých letech přibyla ještě vodárna Žofínská. První etapa výstavby nové vodárny spadá do rozmezí let 1922–28. Postavena ale byla pouze jedna ze dvou filtračních stanic a to severní a dvě menší budovy areálu, administrativní a strojovna. Když byla nová filtrační stanice v roce 1929 uvedena do provozu, zařadila se mezi naše největší železobetonové stavby. Engel použil jednoduché a jasné uspořádání budov, což umožnilo její celkem bezproblémovou dostavbu o třicet let později. Časem se posunul vývoj technologií, který musela architektura respektovat. V druhé části vodárny postavené v letech 1953 až 56 vznikl právě z tohoto důvodu věžovitý kubus s valbovou střechou, který umožňoval nutný větší výškový spád. Kvůli neustávajícím požadavkům na větší výkonnost a kvalitu byl komplex neustále přestavován a oficiálně hotov jak po stránce technologické tak architektonické byl až roku 1965, tj. sedm let po smrti Antonína Engela. Podoba stavby byla trochu pozměněna, místo původních oken byly použity sklobetonové tvárnice. V průčelí je jedenáct soch znázorňujících Vltavu a její přítoky. Celá stavba je nepřehlédnutelná dominanta podolského břehu a pokud navštívíte Veslařský ostrov bude to první stavba, na které vaše oko v této lokalitě ulpí.

Schody na ostrově dříve sloužily jako tribuna. Dnes jsou zarostlé trávou a náletovými dřevinami a občas na nich posedávají rybáři a čekají na kružnice na hladině. Také se píše v tisku, že na ostrově byl kdysi zahlédnut zpívající samec pěnice mistrovské. Kdo ví jak se tam dostal, jeho domovina je daleká. Já si odtud v září vlezla do řeky a krásně si zaplavala. na rozdíl od břehů Vltavy u Žlutých lázní je tady boží klid, jen lodě způsobují vlnky na řece. Pokud nejsou nějaké závody (pořádá se tu i běh na 2 nebo 5 km) nebo jiná sportovní akce nebo parné léto Veslařský ostrov je oázou klidu a zeleně a mnoho Pražanů tady nebývá. Procházka mezi řekou je tady příjemná a romantická.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Aruba – Holandská část Karibiku

Aruba je rozměry nepatrný ostrov patřící původně mezi Nizozemské
Antily, dnes je relativně nezávislou zemí se samostatně voleným
guvernérem, nicméně holanský vliv je dodnes patrný. Vedle španělštiny a
domorodého jazyka se pohodlně domluvíme angličtinou, a pokud máme
v kapse americké dolary, můžeme na místní měnu (arubský florin)
zapomenout. Jelikož Aruba oficiálně patří k Holandsku a tedy do EU,
nepotřebujeme nic jiného nežli platný pas.

Aruba je rozměry nepatrný ostrov patřící původně mezi Nizozemské Antily, dnes je relativně nezávislou zemí se samostatně voleným guvernérem, nicméně holanský vliv je dodnes patrný. Vedle španělštiny a domorodého jazyka se pohodlně domluvíme angličtinou, a pokud máme v kapse americké dolary, můžeme na místní měnu (arubský florin) zapomenout. Jelikož Aruba oficiálně patří k Holandsku a tedy do EU, nepotřebujeme nic jiného nežli platný pas.


Aruba leží mimo pás pravidelných hurikánů a teplota se během roku nijak výrazně nemění, takže je pro návštěvu ideální po celý rok. Ostrov je příjemnou oázou minimální kriminality v jinak ne zcela bezpečném Karibiku. Mezi nebezpečí patří vedle hadů ještě také provoz na místních silnicích. Domorodci jezdí od podlahy a zvláště pozdní večery jsou na silnicích nebezpečné, protože místní se nějakou tou sklenicí alkoholu nedají od řízení auta nijak odradit.

Lékařská péče je nečekaně kvalitní, základem je moderně vybavená 280 lůžková nemocnice Dr. Horacio Oduber Hospital v hlavním městě Oranjestad. Vedle ní existují ještě dvě ambulanční zařízení. Každý velký hotel má navíc k dispozici vlastního lékaře. Vliv „mateřské“ Evropy je tedy znát.

Hlavním zdrojem příjmů jsou turisté, proto je také pro jejich pohodlí učiněno prakticky vše a pro turisty je připraveno více než 7 000 pokojů. Samotný ostrov příliš pohostinný není, většina ostrova je pokryta nehostinnou polopouští s milióny kaktusů, většina turistů proto neopustí úzký pás na západním pobřeží, kde jsou všechny hotely i kempy a samozřejmě také ty nejkrásnější pláže. Prakticky neustálé severovýchodní větry jsou dostatečně silné nato, aby ohnuly místní stromy divi-divi do 45 procentního úhlu, turistům však přinášejí vítané ochlazení. Na Arubu si s sebou můžeme vzít i svého chlupatého kamaráda, potřebujeme pouze lékařské osvědčení a průkaz očkování proti vzteklině. Žádné zvíře však s sebou nemůžeme vzít pokud cestujeme z Jižní nebo Střední Ameriky.


I když se to zdá nepochopitelné, také Aruba si prožila své období zlaté horečky a zbytky zlatého dolu jsou patrné dodnes. V roce 1929 byla otevřena tehdy největší rafinerie na světě, kouřící komíny využívající směr větru nesoucí dým nad moře jsou na jihozápadním cípu ostrova viditelné dodnes.

Oficiálně je zakázáno odložení plavek na veřejnosti, nicméně na většině plážích je to tolerováno. O to větší pozornost je kladena na čistotu a znečištění pláží se trestá citelnou pokutou 280 amerických dolarů. Aruba si vůbec potrpí na solidnější oblečení nežli je obecně v Karibiku zvykem, do obchodů či hotelů se v plavkách nesmí a v kasínech se dívají nerudně i na šortky. V restauracích si musíme dát pozor na skutečnost, že ke každému účtu je automaticky připočítáno 15 procent ceny, takže účet nepříjemně naroste a další spropitné je zbytečností.

Západní část ostrova je turistickým rájem, počet luxusních hotelů každým rokem narůstá, pláž měří několik kilometrů a pokud nepřijede zrovna v nejvyšší sezóně kolem vánoc, není nijak přeplněná. Pláže i voda jsou neposkrvrněné a čisté, vedle samotného plavání a windsurfingu jsou zde i ideální podmínky pro šnorchlování a sportovní potápění. V každém případě si musíme dát pozor na slunce, blízkost břehů Jižní Ameriky se projevuje opravdu palčivými paprsky a silný vítr sice přináší příjemné ochlazení, může ale způsobit, že získáme pocit, že slunce zase tak moc nebezpečně nepálí.

Javoříčské jeskyně

Javoříčské jeskyně leží u obce Javoříčko v okrese
Olomouc. Je to komplex mnoha chodeb, dómů a propastí v různých
výškových úrovních. Velké dómy vznikly pravděpodobně při
zemětřeseních. To způsobilo zřícení stropů a stěn. Celková délka
dosud objevených chodeb je přibližně 4 km, čímž se tyto jeskyně
řadí mezi nejdelší v České republice.

Javoříčské jeskyně leží u obce Javoříčko v okrese Olomouc. Je to komplex mnoha chodeb, dómů a propastí v různých výškových úrovních. Velké dómy vznikly pravděpodobně při zemětřeseních. To způsobilo zřícení stropů a stěn. Nad jeskyněmi se tyčí kopec Špraněk a blízko protékají potoky Špraněk a Javořička, které se významně podílely na jejich vývoji. Celková délka dosud objevených chodeb je přibližně 4 km, čímž se tyto jeskyně řadí mezi nejdelší v České republice. Vybrat si můžete ze dvou prohlídkových tras. Delší měří 800m a trvá 60 minut, kratší pak 450m a trvá 40 minut. Stálá teplota je 8°C při relativní vlhkosti 99%. Jeskyně jsou tvořeny několika patry spojenými různými propastmi. Největší je horní patro. Střední patro je o 30 metrů níže, jeho největší částí je tzv.Objevná cesta a Hlinité jeskyně. Největším vchodem do podzemí je tzv. Svěcená díra a kruhová propast Zátvořice.


Vznik a vývoj jeskyní

Většina jeskyní vzniká ve vápenci, který pomalu a dlouhodobě rozpouští voda obsahující kyselý uhličitan vápenatý. Ta proniká trhlinami v hornině a postupně je rozšiřuje. Po mnoha tisících letech tak vzniká mnoho komínů, chodeb a propastí. Na stropech se voda odpařuje a vysrážením uhličitanu vápenatého vznikají krápníky různého tvaru a velikosti. Ty visící ze stropu označujeme jako stalaktity. Pokud voda skapává a odpařuje se na zemi, vznikají tak stalagmity. Pokud se stalaktit a stalagmit spojí, vzniká stalagnát. Specifikou Javoříčských jeskyní jsou heliktity – excentrické krápníky. Rostou proti zákonům gravitace. Na jejich vzniku se podílí několik činitelů, např. nečistoty v kalcitu, nebo silní proudění vzduchu aj.

Objevování Javoříčských jeskyní


O části jeskyní nazývané Svěcená díra a propasti Zátvořice věděli lidé odedávna. Podzemní prostory však zůstávaly dlouho utajeny. V roce 1936 zahájil výkopové práce ve Svěcené díře místní lesní správce Vilém Švec. Jeho tzv. Objevná cesta byl úctyhodný výkon. I s moderním vybavením a znalostí terénu je pro dnešní speleology velmi náročná. Skupina Viléma Švece musela i přes nedostatek vybavení zdolat několik propastí, komínů a puklin, až v roce 1938 objevila mohutný Dóm gigantů a následně celé horní patro Javoříčských jeskyní.

V 50. letech byly objeveny velké části spodních pater. Dodnes občas dochází k objevům nových jeskynních prostor zásluhou různých výzkumných skupin. V roce 1983 byla objevena největší prostora – Olomoucký dóm, 130 metrů dlouhý tunel. Končí však obrovským závalem a proto není veřejnosti přístupný, tak jako spousta jiných částí jeskyní. Jsou to různé pukliny a chodby, které nebyly zatím zmapovány.

Veřejnosti jsou Javoříčské jeskyně přístupné od roku 1939. Můžete je navštívit od dubna do října všechny dny mimo pondělí. Za dlouhou trasu zaplatíte 100Kč, za krátkou 80Kč. Připlatíte si 30Kč za fotoaparát a 100Kč za videokameru. Nejlepší přístup je autem. Přijedete na parkoviště v Javoříčku. Půjdete k památníku a pak po značené lesní cestě cca 1km k jeskyním.

V okolí můžete navštívit krásný hrad Bouzov, o kterém jsem již zde psala: http://www.ces­tovatel.cz/…hrad-bouzov/ .

Informace čerpány převážně z http://www.ca­ves.cz/

Rila, Pirin a Soluň: Jezera v mlze

Na šestnáctidení balkánské putování jsme se vydali v počtu osm
dobrodruhů, vybaveni praženými ovesnými vločkami, pár dalšími
nezbytnostmi pro přežití v horách a hlavně odvahou a odhodláním
v množství větším než malém. Našim cílem je přejít bulharská
pohoří Rilu a Pirin, vychutnat do syta krásy hor, skal a jezer a následně
se přesunout kousek k jihu do míst, odkud před více než jedenácti
stoletími vyšli do našich zemí bratři Cyril a Metoděj – do řecké
Soluně, která nás láká i svými památkami a hlavně mořem.

Bělehrad – nádraží působící pravým balkánským dojmem. Kdyby přijel z dávných dob Orient Express a zastavil na druhé straně nástupiště, jen by to podtrhlo místní atmosféru. Spěcháme po spoře osvětleném nástupišti, protože náš vlak už měl odjet. Je tu! Kupé s nefunkčním světlem a červenými tlustě polstrovanými sedačkami, které je možné posunout a vytvořit jedno velké letiště. Markéta, Pavel, Honza a já sdílíme kupé se dvěma Srby, ostatní jsou na druhém konci vagónu. Slejzáme se nad vínem a pistáciemi, ale brzo se odebíráme na kutě, jsme už celkem utahaní. Z našich čtyř sedaček vytváříme runwaye a za monotónního kodrcání se po srbské trati usínáme. Ani mi nevadí, že jsem podivným způsobem stočený do klubíčka, přes hrudník mám Honzovy nohy a hlava mi leží na Pavlových zádech.


Tak začíná deník z šestnáctidenního balkánského putování, na které jsme se vydali v počtu osmi dobrodruhů, vybaveni praženými ovesnými vločkami, pár dalšími nezbytnostmi pro přežití dvou týdnů v horách a hlavně odvahou a odhodláním v množství větším než malém. Našim cílem je přejít bulharská pohoří Rilu a Pirin, vychutnat do syta krásy hor, skal a jezer a následně se přesunout ještě kousek k jihu do míst, odkud před více než jedenácti stoletími vyšli do našich zemí bratři Cyril a Metoděj – do řecké Soluně, která nás neláká jen jako rodiště slovanských věrozvěstů, ale i svými památkami a hlavně mořem.

Zatím se plán daří, z Prahy jsme vyjížděli o páté ráno a o pětadvacet hodin později se ocitáme v bulharské metropoli Sofii. Nejdříve se jdeme podívat na pamětihodnosti do centra. Nejvíce mě zaujal chrám Alexandra Něvského – obrovský pravoslavný chrám, osvětlený mihotavým světlem svíček a naplněný vůní kadidla, kde člověk jen tiše obdivuje sloupy a klenby pokryté ikonami svatých a výzdobou. Nicméně nejsme tu kvůli památkám, a tak po poledni odjíždíme místním autobusem do Dupnice, kterážto je ideálním východiskem na západní Rilu.


Autor je horským průvodcem CK Alpina – cesty za dobrodružstvím. Popisovaná místa můžete spatřit na zájezdech do Bulharska.

Před námi je panelákové panorama postkomunistického města a na obzoru se tyčí monumentální hory. Je to úplně něco jiného, než známe z Čech – tady se z roviny zvedá strmá hradba lesů a skal, jejíž vrcholky se skrývají v mracích. Nechce se nám šlapat tři kilometry po silnici k úpatí hor, tak se připojujeme k hloučku lidí stojících okolo dopravní značky s nakresleným autobusem. Jízdní řád tu není a kdy autobus jede nikdo neřeší – balkánská pohoda. Po čtvrthodině přijíždí rozpadající se Karosa a vysazuje nás na návsi v Bystrici. Hory nás nevítají zrovna přátelsky – s batohy plnými jídla se škrábeme vzhůru po kozí cestičce a první cíl je 400 metrů před námi a 200 nad námi.


Rila je nejvyšší pohoří celého Balkánu, tvořené žulou a rulou. Může připomínat slovenské Roháče, avšak je výrazně vyšší i rozlehlejší. Naleznete zde jak monumentální skalnaté štíty, tak travnaté hřebeny s pasoucími se stády koní, sněhová pole, ledovcová jezera (na Rile je jich okolo 200), vodopády i hluboké lesy. V srdci hor se nachází Rilský manastýr – prastarý klášter, vzhledem připomínající opevněný hrad, který si dodnes zachoval svou jedinečnou atmosféru.

Stojíme na sluníčku na plošince s lavičkou. Přímo pod námi je nejhorší stoupání naší cesty a otevírá se nám výhled daleko do kraje. Markéta jej maluje, Adam fotí, někteří jen beze slov obdivují krajinu pod sebou a jiní spokojeně leží a jsou rádi, že kopec je za nimi.

Po cestě tvořící rovnou linku uprostřed strmého svahu jdeme do nitra hor. Kilometr co kilometr se hukot Bystrišky přiblíží a zesílí. Najednou se cesta stáčí na dřevěný most a před sebou vidíme vodopád. Řeka padá z mnohametrové výšky do průzračného jezera a pak uhání po kamenité kaskádě dolů. Není čas hrát si na Japonce, za hodinu bude tma. Vydávám se hledat místo na čtyři stany a Pavel se pouští do přípravy tortellini s kečupem. Vařič neurychlíme a tak je čas na koupel pod vodopádem. Je to zážitek. Člověk se ponoří do ledové vody a do těla se mu začnou zabodávat tisíce drobných jehliček. Plave k místu, kde padá voda, proud ho snáší zpátky, pod sebou několik metrů vody a na dně vidí oblázky. Rychle ven, dřív než úplně zmrznem.

Tortellini – dobrý. Sýr – dobrý. Kečup – dobrý. Všechno dohromady – výborný.

Stavíme stany o kus výše na trávníčku u cesty. Vedle bublá potůček. Zpívá nám svou ukolébavku a my pomalu usínáme. První noc v horách…

Celý další den stoupáme údolím Dupnické Bystrišky. Zní to jako nuda, ale opak je pravdou, procházíme krajinou jako z pohádky. Nejprve jdeme úzkou pěšinou lesem, či spíše pralesem. Údolí ohraničují suťová pole a svislé skalní stěny. Postupně les řídne a objevují se rozkvetlé horské louky. Řeka je pořád vedle nás, skáče přes kaskády, točí se v tůňkách a hučí mezi kameny.


Odpoledne stoupáme posledním ostrůvkem lesa kolem dalších vodopádů. Najednou se před námi otevírá pohled do údolí lemovaného skalní hradbou, na jehož rovném dně meandruje říčka a z horského trávníku občas vyrůstá jalovec či divizna. Hezčí to už nikde nebude, utáboříme se tu. Vaříme bramborové knedlíky z cibulkou a mezitím plaveme v tůni, voda je ledově osvěžující.

Úterý bylo bouřlivým dnem. První bouřka se přehnala údolím nad naším tábořištěm ráno a okolo mlátící blesky nadobro překazily naše předsevzetí o časném vstávání. Konečně se hřmění vzdaluje a déšť ustává, dokonce se objevují kousky modré oblohy. S úžasem pozorujeme, že ze skal, které byly včera suché, teď padá několik vodopádů a kousek za stanem je nový potok. Jdeme poslední dva kilometry k chatě Ivan Vazov (2300 m. n. m.), kde rádi využíváme možnosti schovat se na chvíli před větrem. Příjemně nás překvapili – nejen, že prodávají pivo, ale dokonce nám uvařili jídlo (za příjemnou cenu 10 Leva).

Následně vyrážíme k sedlu, které se zdá být tak půl hodinky daleko – náš dnešní cíl je totiž za hřebenem. V půli cesty však mraky znovu útočí a máme tu další bouři. Blesky se vymykají našemu chápání, mlátí jak do skalních štítů, tak do hlubokých dolin. Lehce navlhlí, avšak živí přečkáváme i tuto bouři, překonáváme sedlo a naskýtá se nám nádherný výhled – stojíme nad Sedmi jezery. Sedm očí skalních kyklopů, oddělených kopci, morénami a srázy, ve kterých se zrcadlí mraky, mlhy i azurová obloha, dle jejich nálady.

Stavíme stany nad nejvýše položeným jezerem, pro případ větru či bouřky v dolíku. Zbytečná opatrnost?

V půlce jídla se najednou zdvihne vichr z hor a starého Jurka musíme držet, aby se nám úplně nesložil. Blesky mlátí všude okolo a hromy nepřetržitě duní mezi skalami. A aby toho nebylo málo, začíná bombardování – kroupy značných rozměrů padají s takovou intenzitou, jako by je někdo házel lopatou. S Honzou jsme nuceni opustit bezpečný stan a jít ostatním dotahovat šňůry a zatloukat kolíky. Honza je na to vybaven nepromokavým skafandrem, já jsem v tričku a bos, abych neměl mokrých věcí více, než je nutné. Kdyby aspoň ty kroupy tolik nestudily na nohy! Ještě vaříme ostatním čaj a rozdělujeme čokoládu.

Víc už toho udělat nemůžeme, tak zalézáme do stanu a zuřící vichřice nás inspiruje k zajímavé debatě – vymýšlíme různé katastrofické scénáře, které v horách můžou nastat, a hledáme jejich řešení.

Ráno se probouzíme a neslyšíme řev vichřice ani bubnování deště na stan. Venku je krásně, po obloze letí mraky závratnou rychlostí a mezerou mezi nimi občas vykoukne slunce. Pomalu vstáváme, snídáme pražené vločky a popíjíme čaj z Darjeelingu. Je relativně hezky, ale když vycházíme zpátky na hřeben, přichází lezavá mlha, že není vidět na padesát metrů. Škoda, tenhle úsek hřebenovky patří k nejhezčím na Rile. Teď je všude bílo a zima – na batozích se objevuje námraza a vzduchem poletují kapičky vody a sníh. Naděje na lepší počasí skomírá, takže měníme plány a odbočujeme na Rilský manastýr, který je v údolí přímo pod námi, což znamená o 1400 metrů hlouběji. V nižších polohách je celkem pěkně, výhledy na údolí a okolní kopce v mracích stojí za to, ale ten sestup je fakt vražedný. Dolů, dolů a dolů. Úplně utahaní přicházíme večer do svého cíle a bez váhání míříme do restaurace.


„Pet kebabče, pražené kartofly s kaškaval, Kamenica adin litr.“ „The same for me.“ „Pro mě to samé.“ „The same.“ Takhle objednáváme, doprovázeje to ukazováním v jídelním lístku. Kdyby se někdo podíval pod stůl, viděl by zcela nespolečensky vyzuté pohory a nohy v ponožkách, ze kterých se vlhkost pomalu vsakuje do koberce. Postupně všichni odcházíme omýt se na záchod. A už tu máme jídlo. Chutná královsky a s každým soustem jako by z nás spadl kus únavy z uplynulých dní. Normálně bychom možná jen řekli: „Hmm, dobrý.“, ale po tom, co jsme prožili, je to důvod k euforii.

Spíme na trávníku schovaném za opuštěným barákem. Dopoledne si prohlížíme klášter, který je opravdu jedinečný. Založil jej v 10. století poustevník svatý Ivan Rilský. Zvenku připomíná spíše pevnost nad řekou, uvnitř je nádvoří lemované ochozy a uprostřed je starobylý chrám.

Následně jedeme autobusem do města Rily, dalším do Blagoevgradu a třetím k Razlogu, kde nás ochotný pan řidič vysazuje na křižovatce, abychom to měli k horám co nejblíž. Zapadající slunce právě barví do červena nedaleké skalní štíty Pirinu.

A co dál? Příště se dočtete, co jsme zažili ve druhých nejvyšších horách Balkánu, jak se jde po metr širokém hřebeni i proč nebrat rady Bulharů doslova…

Pražské ostrovy – Císařská louka

Císařská louka je ostrov ležící na levém břehu Vltavy, dlouhý asi
1,7 km, přístupný z pevniny v jižní části ostrova, se
kterou je spojen ocelovým poloparabolickým příhradovým mostem ze
Smíchova.

Místo kdysi nazývané Královská louka bylo odděleno od obce Smíchov
v letech 1899 až 1903. Stalo se to díky vybudování přístavu,
který tady byl potřeba pro vory a parníky.

Císařská louka je ostrov ležící na levém břehu Vltavy, dlouhý asi 1,7 km, přístupný z pevniny v jižní části ostrova, se kterou je spojen ocelovým poloparabolickým příhradovým mostem ze Smíchova (Praha 5, stanice Lihovar).


Místo kdysi nazývané Královská louka bylo odděleno od obce Smíchov v letech 1899 až 1903. Stalo se to díky vybudování přístavu, který tady byl potřeba pro vory a parníky. Tehdy, když ještě v zimě Vltava zamrzala a bývaly mnohem větší zimy než dnes uchylovaly se sem parníky na celé zimní období. Přístav tehdy nesl jméno Přístav císaře Františka Josefa I.. Jednoduše proto, že byl postaven právě s jeho souhlasem a dá se říci k jeho poctě. I sám císař přístav osobně navštívil v průvodu hodnostářů 19. dubna 1907. Vše prý bylo slavnostně nazdobeno a za vedení přednosty vodního oddělení si ho císař důkladně prohlédnul a díky neustálým otázkám ohledně jeho provozu všichni usoudili, že je pro něj důležitá doprava lodí i vorů po Vltavě a je s prací spokojen.Až při stavbě vyšlo najevo, že přístavní koryto má tak velkou rozlohu, že ji bude třeba hlídat a umístit sem nějaký dozor. Tak tu vyrostl domek pro přístavního pomocníka.

Dnes když se jdete podívat na ostrov na jaře a v létě, vidíte hlavně spoustu téměř neprostupné zeleně. Ostrov je dobře vidět z Vyšehradu, ale také lépe v zimě, kdy výhledu nebrání listí stromů a topoly. I dnes spousta lodí a lodiček kotví v okolí ostrova, ale hlavně v laguně mezi Císařskou loukou a smíchovským břehem.

Kdysi tady také tábořila vojska, později na toto území putovali Pražané za zábavou a nedělními výlety a procházkami, konaly se tady různé sportovní akce koňské a dostihy, pro které tu byla dokonce vystavěna tribuna. Místo odjakživa využívaly tělocvičné jednoty a veslařské kluby. Dokonce se tady hrával i fotbal. Roku 1896 se tady hrálo dokonce derby slavných a úspěšných klubů Sparty a Slavie.


Roku 1921 tu byl vyhlášen zákaz koupání, praní prádla i chytání ryb. Možná už tehdy tušili, že místo se stane slavnostním. O dva roky později, tady zpívala s nevídaným úspěchem hymnus Nastolení Libušino česká a slavná operní hvězda Ema Destinnová. Jako stromy za ní stálo dalších šedesát pěvců a jejich zpěv splýval s šuměním vod Vltavy.

Ve 30. letech se z místa staly rekreační prostory pro Pražany a byly tady zřízeny dokonce pískové lázně na východním břehu ostrova, který býval plný koupajících se lidí, kteří pozorovali lodičky na Vltavě. Tehdy nebývala voda ledová jako dnes, protože nebyla na Vltavě tzv. vltavská kaskáda. Chodím se ráda koupat do Vltavy do žlutých lázní a není dostatečně prohřátá ani v letních měsících. Je to velmi příjemné si v proudu a ve studené vodě zaplavat, když je venku teplo, ale jak se říká, jak pro koho. Už tenkrát stejně jako dnes já, plavající ve Vltavě využívali proplouvání velkých lodí kolem, protože ty vody rozbouří a běhají krásné vlny jako na moři. Už tehdy projížděl Vltavou kolesový parník vltavské flotily a nutil plavce naskákat do vody a pohoupat se na jeho vlnách.


Dnes, roku 2008 se na Císařské louce pořádal Festival proti rasismu. Byl Lajtmotivem letošního 1. máje v Praze. Ani září se nedalo zahanbit. Zábava a mnoho sportů k vyzkoušení, závody plné adrenalinu a dobrá hudba – to je G2 JoyRide. Jedinečný festival, kdy v jeden den 7. září 2008 na Císařské louce v Praze bylo k vidění přes 300 nejlepších českých sportovců, kteří předvedli to nejlepší ze svého umění. K vidění bylo i přes 25 sportovních disciplín a v rámci hudebního programu vystoupilo šest kapel. Co na ostrově určitě nepřehlédnete je uprostřed ostrova na východním břehu stadion s vysokou věží se žlutými pruhy mezi prosklenými okny. Věž slouží rozhodčím.

Císařská louka patří především vodákům. Dodnes se tu konají závody kanoistů i veslařů. Sídlí zde jachtklub TJ Císařská louka a na závodech Regata Laguna 2008 teď v září se jim dokonce sešel rekordní počet 53 startujících lodí. Jinak tady najdete přístav malých plavidel, obyčejné čluny, plachetnice i hausboty, ale i luxusní a krásné lodě, kemp pro malé karavany, hlavně pro cizince, sportovní plochy, hlavně fotbalové hřiště. Můžete si tady zapůjčit lodě, rafty, kanoe i kajaky, dračí lodě nebo zaplatit pronájem lodě i s kapitánem nebo vyhlídkovou plavbu lodí po Vltavě.

Známá je stylová restaurace Cinda se zahrádkou a venkovním grilem, která je dnes součástí sportovně relaxačního centra ve středu ostrova, na úrovni podolské vodárny s názvem FUN ISLAND. Najdete tu lanové centrum, lukostřelbu, bugginy, paintball – moderní adrenalinové sporty. K restauraci patří ještě „stodola“ se samostatným výčepem a malý „bárek“ také se samostatným výčepem.

Od nedávna je tady ještě dvoupatrový stan, odkud je milý výhled na řeku Vltavu a kam se vejde 150 lidí. Nedaleko je i táborové ohniště pro nebojácné dobrodruhy, kteří si chtějí takřka v srdci Prahy sami opéct vlastní buřtíky. Z původních dob ostrova se tady zachoval horní domek přístavního dozoru.

Od 1. srpna 2008 je tady v teplých měsících, od poloviny dubna do konce října, zřízen přívoz Císařská louka – Jiráskovo náměstí. Jezdí tady loď Blanice s kapacitou 50 cestujících.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz

Jak jsme sjížděli Salzu

Salza patří k nejkrásnějším řekám v Rakousku. Protéká
hlubokým údolím pod Hochschwabem, což je vápencové pohoří ve Štýrsku.
Na řece se střídají široká údolí, kdy si můžete prohlédnout majestát
okolních kopců, a úzké soutěsky, kde téměř nemáte čas zdvihnout oči
od divoké vody.

Salza patří k nejkrásnějším řekám v Rakousku. Protéká hlubokým údolím pod Hochschwabem, což je vápencové pohoří ve Štýrsku. Na řece se střídají široká údolí, kdy si můžete prohlédnout majestát okolních kopců, a úzké soutěsky, kde téměř nemáte čas zdvihnout oči od divoké vody.


Když mi přítel navrhl jízdu na divoké vodě, byla jsem nadšená. Že budu háček a tím pádem budu na vodě makat jak šroub, mi oznámil raději až v autobuse. On má již zkušenosti, jak řídit loď, a tudíž budu motorem já. Háček se však těšil na svůj křest ohněm /nebo vodou?/.

Ze Zlína jsme vyjeli večer a snažili se v autobuse dobře vyspat. Nad ránem přijíždíme do kempu ve Wildalpenu. Všude se vznáší lehký opar a taky je nám zima. Rozespalí rozbíjíme stany a honem ještě na tři hodiny do spacáků! V osm hodin nás probudí ruch a hlasitý hovor. Instruktoři nás popohání, za chvilku je odjezd na start. Právě zde skončilo období dešťů, takže hladina řeky je zvýšená a to slibuje zajímavou jízdu. Mě se již zmocňuje nervozita. Říká se, že sjíždění vody buď pár stmelí, nebo rozdělí. Viděli jste přece český film Svatební cesta do Jiljí, že?

Po dvaceti minutách jízdy proti proudu nás autobus vysadí a my fasujeme neopreny, přilby, nafukovací loď Pálavu a pádla. No mám teda ránu! Na suchu jsme vyslechli instruktáž a jdeme na to! Na mělké vodě si zkoušíme nasedání do lodi. Řeknu vám, není to žádná sranda. Celé je to vratké, jedna noha vevnitř, druhá venku, loď uhýbá od břehu a kýve se, pádlo padá do vody, do toho na mě křičí přítel… Ale nebyla jsem v tom sama, začátečníků nás bylo víc. Takže jsme se nakonec naší neobratnosti zasmáli a začali pádlovat.


Já, jakožto naprostý vodácký nováček, jsem byla ze začátku dost zmatená ze všech příkazů, co se na mě valily od zadáka. „Zaber!“ střídalo „Přestaň!“ a já nevěděla, co dělat dříve. Naštěstí začátek sjezdu byl celkem jednoduchý, obtížnost I-II, takže jsme měli dost času se spolu navzájem sžít a taky si vychutnat okolní kopce. Nedotknutá alpská příroda podél křišťálově čisté řeky nás uchvacovala. Kochali jsme se tak dlouho, až jsme málem přehlédli, že v korytu začíná přibývat balvanů a řeka nabírá spád. Sotva jsme se vzpamatovali, už téměř najíždíme na kámen. „Kontruj!“, křičí přítel. „A co to sakra je?!“ začínám hystericky řvát já na něj. To mi jaksi zapoměl vysvětlit! Situaci jsme naštěstí zvládli, ale jakmile jsme v mírnějším úseku zastavili a čekali na zbytek vodáků, začala ostrá hádka. Jeden z instruktorů nás slyšel, připlul k nám a říká: „Klid, než dojedeme do cíle, ještě se párkrát pohádáte, to je normální.“ No, to nás tedy uklidnil. Ale světe div se, za chvíli jsme se sehráli a šlo to docela dobře. Z nezvyklého pokleku v neoprenu mě však začala bolet kolena, takže se ráda protáhuju při každé zastávce, kdy vyléváme vodu z lodi.

Kemp ve Wildalpenu se blížil a s ním nás čekaly nejtěžší chvíle tohoto dne. Zde je totiž závěrečná peřej, obtížnost III. Proud je velice silný a s lodí to pořádně hází. V jednu chvíli jsme se tak naklonili na stranu, že převrácení se zdá být nevyhnutelným. Silou vůle se to snažíme vyrovnat a povedlo se! Nadšeni dojíždíme, přirážíme ke břehu a taháme loď z vody. Večer jdeme do nejbližší hospůdky ochutnat šnaps a sdělujeme si své dojmy. Jdeme raději brzy spát, čeká nás náročný den.


Ráno balíme stany a nasedáme do lodi přímo u kempu. Dnes nás čeká přibližně dvacet kilometrů peřejnaté vody se soutěskou na konci. Řeka zde má obtížnost III. Každou chvíli musíme vylévat vodu z lodi, ale zatím projíždíme „bez ztráty kytičky“. Ruce mě bolí, ale prostor k odpočinku není žádný. Blížíme se k dalšímu úseku plnému balvanů. Poslední z nich výhružně trčí z vody. Někteří jej objíždí zprava, jiní zleva. Před sebou vidíme dvě lodě dnem vzhůru. Moc povzbuzující to není. Ale už se blíží naše chvíle. Proud nás hodil doleva, nemáme na vybranou. Tentokrát se nám to srovnat nepodařilo. Za pár vteřin jsme se poprvé cvakli. Narážím rukou na balvan, hlava jde pod vodu, lokám si. Kotrmelec, už jsem nad vodou. Přítel chytá loď, já jedno pádlo, to druhé rychle odnáší proud. Naštěstí poblíž dohlíží instruktoři a rychle nám pomáhají. No, jednou se to stát muselo, říkáme si. Nasedáme do lodi a jedeme dál.

Následuje přestávka, musíme se posilnit. Čeká nás velmi atraktivní, ale také technicky náročný úsek cesty. Je to pět kilometrů dlouhý průjezd romantickou soutěskou. Řeka je zde široká 3–5metrů, peřeje skrývají nepravidelné proudy, válce a víry. Okolí vnímáme jen letmo, sjezd je náročný. Adrenalin stoupá! Jsem přesvědčená, že se musíme rozmlátit o kameny. Už chápu, proč jsou na Salze přilby povinné a pokud je nemáte, můžete dostat tučnou pokutu. V trochu klidnějších místech zdviháme hlavy a jsme unešeni. Po stranách se vypínají skály, mezi nimi se modrá tenký pruh oblohy. Jízda je rychlá a těžká, ale daří se nám mít loď pod kontrolou. Za soutěskou se uklidňujeme my i voda, naše jízda končí. Balíme, nasedáme do autobusu a hurá domů! S ostatními musíme konstatovat, že Salza je nádherná. Sjezd byl super, všem můžeme tento zážitek vřele doporučit!

Tahiti – poslední ráj

Dnešní Tahiti představuje svět jen o něco méně šťastnější
nežli ten, který v roce 1767 objevil anglický kapitán Samuel
Wallis, který zde přistál se svou lodí Delfín. O pouhých několik
měsíců později zde přistály dvě lodi francouzského mořeplavce
Louis-Antoine de Bouganville. Nešťastný Francouz sice o slávu
objevitele přišel, nicméně měsíční pobyt ho tak nadchl, že ostrov
prohlásil za součást Francie a po návratu napsal knihu oslavující
přednosti polynéské civilizace.

Dnešní Tahiti představuje svět jen o něco méně šťastnější nežli ten, který v roce 1767 objevil anglický kapitán Samuel Wallis, který zde přistál se svou lodí Delfín. O pouhých několik měsíců později zde přistály dvě lodi francouzského mořeplavce Louis-Antoine de Bouganville. Nešťastný Francouz sice o slávu objevitele přišel, nicméně měsíční pobyt ho tak nadchl, že ostrov prohlásil za součást Francie a po návratu napsal knihu oslavující přednosti polynéské civilizace. Mořeplavec se sice nestal největším objevitelem historie, přesto však lidstvu věnoval něco mnohem cennějšího, v podobě Tahiti dal lidem nekonečné sny a představu ráje na zemi.


Celé souostroví známé pod jménem Tahiti je složeno ze dvou menších oblastí nazvaných Závětrné a Návětrné ostrovy, každé oblasti potom z řady menších ostrůvků. Spojení je možné lodí i letecky, jelikož jsou však vzdálenosti velké, většině turistů nic jiného než letadlo stejně nezbyde. Většina ostrůvků má své nepatrné letiště, většinou se jedná o pozůstatky polních letišť, které zde zůstaly po americké posádce z dob bojů o Tichomoří. Loď lze doporučit pouze v případě cesty mezi hlavním ostrovem Tahiti a ostrovem Moorea, kde přívoz jezdí denně a trvá jen asi hodinu, ostatní ostrovy leží příliš daleko od sebe. Samotný ostrov Tahiti je známý především postavou francouzského malíře Paula Gauguina, který sem v roce 1891 přijel a celkem neúspěšně pobyl několik let. Vyčerpaný chudobou, těžkou nemocí a neustálými boji s úřady a církví nakonec Gauguin prchá na Markýzy, kde po necelých třech letech umírá.

Papeete zůstává rušným a překvapivě moderním městem, i když Francouzi v posledních letech ukončili nukleární výbuchy a tím i výrazně omezili provoz námořní základny. Město si tvrdošíjně zachovává tradiční ráz s nezaměnitelným francouzským šarmem. Městský trh by si nikdo neměl nechat ujít, nabídka květin, ovoce, ryb a zeleniny je opravdu nepřeberná. O své místo se hlásí i stovky pestrobarevných oděvů pareo, což je univerzální polynéský oděv používaný jako sukně či šaty.

I když je mezinárodní letiště v Papeete, takže každý návštěvník přiletí právě sem, většina míří rovnou na další ostrovy. Těch je celá řada, ale z turistického pohledu jsou nejdůležitější dva ostrovy, Moorea a Bora Bora. Moorea je tak blízko od Tahiti (pouhých 17 km), že přelet letadlem, poněkud připomínajícím letadlo práškovací, trvá jen 5 minut letu nízko nad vodou. Pro turisty je zde připraveno vše, co si mohou přát, od solidně vybavené infrastruktury, spočívající především z luxusních pětihvězdičkových hotelů, až po nejrůznější atrakce jako safari do vnitrozemí nebo cesty lodí kolem ostrova. Nicméně počet firem nabízejících tyto atrakce je omezen, takže musíme volit šikovně a několik dní dopředu, firmy většinou nabízejí jeden den cestu jeepem, druhý den cestu lodí. Vnitrozemí je značně hornaté, jednotlivá pohoří a údolí jsou hustě porostlá tropickou vegetací, a většinou patří francouzské vládě. Pravou perlou souostroví Tahiti je však malinký ostrůvek s kouzelným jménem Bora Bora. Je tvořen půlkruhovým zbytkem kráteru, korálový útes obklopuje celý ostrov a ohraničuje překrásnou lagunu. Život zde je neuspěchaný, hodiny snad nikdo nezná, takže pokud potřebujeme nějakou službu, raději ji objednáme o půlhodiny dřív. Okolo celého ostrova je čarokrásná laguna, lákající k snorklování či potápění. Je zde i několik písečných pláží, většinou se ale doporučuje vstupovat do vody v botách, korály bývají nepříjemně ostré. Není snadné se vytrhnout ze zajetí kouzla, kterým Tahiti spoutá každého, kdo sem zavítá. Kouzla spočívajícího z jednoduchého způsobu života, ve kterém nikdo nikam nespěchá, věci se berou takové jaké jsou, nic se nepředstírá a dění se řídí spíše pohybem slunce na obloze nežli přesným časem.


I tomuto ráji ale v poslední době hrozí problémy. Ještě nedávno regulovaný počet hotelů prudce narůstá. S tím rostou i ceny. Na baťůžkáře si zde moc nepotrpí a počet kempů každoročně klesá. Levnou alternativou je možnost bydlení v soukromí, ale i zde je počet pokojů omezen. A kdo si chce opravdu dopřát (a sáhnout mimořádně hluboko do kapsy, může si rezervovat bungalov na soukromém ostrově La Tahaa.

Většina lidí kombinuje návštěvu několika ostrovů najednou. Vzhledem k tomu, že letadla z Papeete do zámoří odlétají brzy ráno, spojení lze stihnout pouze prvním ranním letem z blízkého ostrova Moorea, a ti, kteří si vybrali některý ze vzdálenějších ostrovů, musí před odletem zpět přespat v Papeete.

Polsko Kosovo

Patřím mezi ty, kteří využívají moderní doby levných letenek.
Patřím také mezi ty, kteří na svých cestách nocují u místních
obyvatel, a to ne proto, aby ušetřili peníze za ubytování, ale aby lépe
poznali místní život.

Patřím mezi ty, kteří využívají moderní doby levných letenek. Patřím také mezi ty, kteří na svých cestách nocují u místních obyvatel, a to ne proto, aby ušetřili peníze za ubytování, ale aby lépe poznali místní život.

Na jedné z mých cest jsem zamířila do Bulharska s tím, že se po této zemi trochu porozhlídnu. S přítelem jsme s mapou v ruce vymysleli okruh, který částečně zasahoval i do Rumunska, a začali kontaktovat lidi na webu, jestli by nás ubytovali.


Sem tam se nám někdo ozval, ale i tak jsme ještě v den odletu měli zajištěné asi jen tři noci z osmi. Měli jsme ale štěstí, po dvou dnech mi přišla zpráva od Miroslava z vesnice Polsko Kosovo. Nabídl nám, že u něj můžeme zůstat. Původně jsme měli namířeno trochu jiným směrem, ale lákavé nabídce poznat bulharský venkov ve vesnici takového jména jsme nemohli odolat.

Další den naše kroky pomocí autostopu vedly na sever Bulharska do regionu Ruse, kde nedaleko Polského Trambeše leží náš cíl – Polsko Kosovo. Každý, kdo nám zastavil, nás před touto vesničkou varoval, a to i přes jazykovou bariéru. Trochu nás vylekaly řeči o tom, že to je vesnice plná Cikánů a že předtím, než půjdeme k tomu člověku, co nás tam má ubytovat, se na něj máme poptat v místní samoobsluze. Nicméně jsme už ale byli na cestě a večer neměli kde spát. Nebo naše zvědavost byla silnější?

Cestu jsme urazili poměrně rychle a na silnici u Polska Kosova jsme se ocitli kolem šesté večer. To už jsem si nebyla úplně jistá, jestli toužím po poznání cikánské vesnice, a doufala, že Miroslav bude slušný člověk. Samoobsluhu jsme nehledali, dali jsme vědět našemu hostiteli, že se blížíme na jeho adresu, a vydali se do útrob vesnice.

Pohled na dva „baťůžkáře“ procházející podvečerní vesnicí, kde se všichni znají minimálně z drbů, musel být opravdu zajímavý. Bylo to vidět z pohledů místních, u kterých jsem nebyla schopna identifikovat, ke kterému etniku patří. Všichni byli opálení od silného letního slunce a špinaví nejspíš od tvrdé práce…

Po chvíli před námi zastavilo auto a z něj vystoupil usměvavý méně opálený Miroslav. V Polsku Kosovu vyrůstal a po studiích se sem rozhodl vrátit. Žije tu se svou ženou a dvěmi dětmi. Mají velký dům, velkou zahradu a v ní plno záhonků se zeleninou a květy, ovocné stromy a také zvířata: jedno tele, jedno sele, dva psy, desítku slepic a doma jedno morče. K tomu všemu se rodina stará i o několik políček a místní obchod se zbožím od oblečení, přes hygienické potřeby až k pánvím. Už kvůli tomuto obchůdku se Miroslavova rodina vymyká běžnému obyvatelstvu Polska Kosova. Moc podobných rodin tu nežije, a tak je těžké tu najít blízkého přítele. Takhle Miro vysvětlil, proč u sebe doma ubytovává neznámé cestovatele.


K mému údivu jsme v této rodině nebyli první hosté. Pár zvědavců sem zamířilo už před námi. Polsko Kosovo se v posledních letech dokonce stalo oblíbenou destinací Britů, kteří zde za pět svých platů kupují domy a pak sem jezdí na dovolenou. Čím je tato malinká vesnice může přitahovat? Možná tak nízkými cenami, přírodou, atmosférou. Jsou tu tedy k vidění domy obydlené pouze v období prázdnin a opuštěné během zbytku roku.

Ještě před deseti lety v Polsku Kosovu žilo přes 2 500 obyvatel. Dnes to je něco mezi 1000 a 1 200. Příčinou nejsou pouze podnikaví Britové, ale také místní mládež odcházející za městským životem a za prací, mnohdy až za hranice Bulharska. Nemálo z nich pracuje v Řecku, někteří ve Španělsku. Co vydělají, posílají domů rodinám.

Běžný občas vesnice, která v překladu znamená Kosí pole, se věnuje zemědělství. Téměř každý tu chová dobytek, koně a osli jsou zapřažení do povozu a doma se jí zelenina ze zahrádky. Navečer se muži sejdou v hospodě, kde nám natočili bulharské pivo, které i s Fantou stálo v přepočtu 18 Kč!

Pro místní jsme byli evidentně zajímavou atrakcí, a tak abychom na sebe jen tak okatě nepokukovali, začala jsem s nimi komunikovat. Napůl česky, napůl bulharsky jsem místním pivařům vysvětlila, že jsme z České republiky a že „spáváme“ u Miroslava. Hned každý kýval hlavou a poté, co jsem jim řekla, že jsme v Bulharsku na „sedm dana“, veškerá konverzace skončila. Jen jsme se na sebe navzájem usmívali.

Není ale pravda, že by se s námi místní nechtěli bavit. Jen prostě nevěděli jak. Když jsem začala dělat fotografie, všichni mi ihned ochotně pózovali. Jak děti, tak chlapi. Jeden dědeček byl z našeho zájmu o osla uvázaného u cesty tak nadšen, že nás zatáhl až k sobě domů, kde jsem musela povinně nafotit všechna jeho zvířata od psa až po králíky.

Asi 50% občanů Polska Kosova jsou Cikáni, se kterými tu nikdo nemá problém. Každý si žije po svém a až na letmý pozdrav si jeden druhého moc nevšímá. 40% tvoří Bulhaři a 10% Vlasi – původně křesťanští Rumuni, kteří do této oblasti přišli před 200 lety a dodnes používají starorumunštinu.

S okolím je Polsko Kosovo spojeno železnicí, ale téměř každý tu vlastní nějaké postarší vozidlo. Když ne auto, tak se do vedlejších měst dopravuje na povozu s koňmi nebo osly, kteří se zdají být o dost rychlejší!

Na první pohled vypadá Polsko Kosovo jako pravá nefalšovaná vesnice, kde místo budíku zakokrhá kohout. Ale i do těchto končin pronikl pokrok moderní doby. Chystá se zde totiž celoplošné zavedení internetu. Že by to byl nápad britských vlastníků zdejších nemovitostí? To spíše řádových občanů, kteří tím, že žijí na vesnici, nezavírají dveře okolnímu světu. A co si vlastně víc přát, než život v klidu a míru na jedné bulharské vesnici a přitom mít k dispozici veškeré informace ze světa!

Snad se tato vesnička nedá a nepodlehne investičním nápadům vyspělých (nebo aspoň vyspělejších) zemí. S tímto pocitem jsme se loučili s Miroslavem a jeho pohostinnou rodinou.

Také neumíte kreslit? Zkuste to s pravou hemisférou!

Ráda a často cestuji. A také moc ráda fotografuji, ale přesto jsem
vždycky tiše záviděla těm, kteří si to, co viděli, uměli
i nakreslit. Fotografie je krásná vzpomínka, ale obrázek nakreslený
vlastní rukou je srdeční záležitost.

Ráda a často cestuji. A také moc ráda fotografuji, ale přesto jsem vždycky tiše záviděla těm, kteří si to, co viděli, uměli i nakreslit. Fotografie je krásná vzpomínka, ale obrázek nakreslený vlastní rukou je srdeční záležitost.

Když jsem poprvé slyšela o kreslení za pomoci pravé hemisféry, byla jsem nadšená. To musím zkusit, vážně – to byla moje první myšlenka. A čím víc jsem se o kurzu takového kreslení dovídala, tím jsem byla víc utvrzená v tom, že moje první myšlenka je správná. Následovalo rozhodnutí se do kurzu přihlásit. A než se ponořím do světa kreslení, tak pár informací o kurzu by se asi hodilo.


Společnost Serafin (SEbevědomí, RAdost, Fantazie, INtuice) na svých kurzech následuje myšlenku paní Betty Edwardsové, která vytvořila metodu kreslení za pomoci pravé hemisféry. Ta je totiž odpovědná za naše tvůrčí úsilí, za naši kreativitu. A co víc, tato metoda kreslení je vlastně jakási forma relaxace mozku, neboť levá hemisféra je ve své činnosti potlačená. Američanka Betty Edwardsová studovala rozdíly ve funkcích mozkových hemisfér na základě objevů kalifornského rodáka Rogera Sperryho, který za své výzkumy činnosti mozku dostal Nobelovu cenu. Betty Edwardsová vytvořila metodu, která je jakousi formou odblokování pomocí kreslení, protože právě prostřednictvím kreslení v sobě lidé mohou znovu najít své skryté nebo nepoužívané tvůrčí schopnosti.

Než jsem jela na kurz, přepadla mě myšlenka, že jsem asi dost nemehlo a že se kreslit nejen nenaučím, ale že se ještě někde ztrapním. Kromě toho bylo vedro k nevydržení a představa, že se povleču kamsi do rozpáleného velkoměsta mě rozhodně na náladě nepřidala. Ale když jsem vstoupila do místnosti, umínila jsem si, že dva dny strávené v kurzu kreslení pojmu jako své vlastní dobrodružství. Nebudu muset s nikým soutěžit a dokonce ani sama se sebou. A podvolím se prostě kresbě. A dobře jsem udělala. Prostě jsem všechno nechala procházet svými smysly. A v průběhu dvou dnů jsem zapomínala na čas i na hlad. Kreslení mě prostě vtáhlo do sebe. Vzpomněla jsem si, jak jsem jako dítě strašně ráda kreslila a jak mě to bavilo. Jak jsem svět viděla svýma očima. Ale pak přišla ve škole výtvarná výchova a mé obrázky mě už netěšily, protože sklidily kritiku. A tak jsem na kreslení zanevřela.


Ale na tomto kurzu to bylo jiné. Tady jsme nesrovnávali, která kresba je lepší. Tady jsme se sobě obdivovali, co jsme dokázali nakreslit. Učili jsme se používat pravou hemisféru ke kreativní činnosti. Učili jsme se rozeznávat hrany, prostor, vztahy, světlo a stíny. Čekaly nás cvičení na koordinaci ruky a očí. Kreslili jsme negativní prostory, abychom napomohli zlepšit naše pozorovací schopnosti kresbou různých tvarů. Zkoušeli jsme škálu odstínů černé a bílé. Naučili jsme se různé techniky kreslení. Ale hlavně, naučili jsme se dívat a vidět. Ve své kresbě jsme nehledali chyby, ale radost z tvoření. Probouzeli jsme svou intuici vedeni pravou hemisférou. Ta je totiž intuitivní, pocitová, prostorová a tvořivá. A využít naši pravou hemisféru znamená také posunout své osobní hranice dál. A když dokážeme propojit obě hemisféry našeho mozku, dokážeme také plně prožívat přítomnost. A já jsem ji opravdu prožívala.


Tak tohle jsem dokázala, tohle jsem dokázala já. Tomuto portrétu jsem dala to nejlepší ze sebe. Takovéto myšlenky mě napadaly při pohledu na hotovou kresbu portrétu Jana Krause. Určitě má z kreslířského hlediska spoustu nedostatků, ale co…. Na tom nesejde, takto jsem ho dokázala nakreslit já, to malé nadšené dítě, které kdysi dávno rádo kreslilo.

A ještě něco. Ještě dlouho, dlouho po ukončení kurzu jsem měla pocit radosti jako když od někoho dostanete dárek. Já jsem si z kurzu odnášela dárek v podobě zkušenosti, že dokážu něco, o čem jsem neměla ani ponětí. Doba strávená v kurzu mi připadala jako dobrodružná cesta k vlastnímu dávno zapomenutému já.

Kdo z nás by nechtěl zažít dobrodružství! Objevovat, prozkoumávat, vidět nové věci v nejrůznějších zákoutích. Vždyť kdo by nechtěl na konci své dobrodružné cesty potkat sám sebe? Je to vážně prima pocit. Zkuste to.

Možná by se někomu hodila web adresa: www.konecnekres­lim.com