Mongolsko 2006 – z expedičního deníku

Byli jsme zvědaví, jak vypadá země víc než dvacetkrát větší než Česko, kterou obývá čtyřikrát méně lidí, z nichž víc než čtvrtina žije v hlavním městě. I za krátkou dobu, po kterou trvala naše návštěva, jsme nasbírali množství nezapomenutelných zážitků. Přivezli jsme si vzpomínky na drsnou zemi kočovníků, na zemi, která patří všem a kde kromě několika málo míst není problém postavit stan na jednu noc nebo ger (jurtu) na celou sezónu kdekoli se vám zlíbí. Alespoň trochu jsme poznali lidi i přes svou drsnou povahu neskutečně přátelské a pohostinné. Bez obojího by ve zdejších podmínkách asi nepřežili.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Z Prahy do UB


Na ruzyňském letišti se schází celá naše devítičlenná skupina. Naši vedoucí Vláďa a Piff, Ostraváci Jarda a Radek, Katka a Petra (holky ze severu) a my z jihu republiky – Jitka, Michal a Jana. Neděláme si iluze o tom, že letištní personál bude s našimi batohy jednat v rukavičkách. Doladíme poslední detaily v balení, dotáhneme a zajistíme přezky, zamkneme zipy a pro jistotu si bágly necháme ještě zabalit do fólie. Jdeme se odbavit a po průchodu bezpečnostním filtrem už nic nebrání tomu, abychom se svěřili do péče Aeroflotu a odletěli do Moskvy. Zde musíme přečkat pět dlouhých hodin v nehostinném tranzitním prostoru, ale naštěstí se dočkáme a po dalších sedmi hodinách letu vystupujeme v ranních hodinách mongolského času na Čingischánově letišti. Razítka v pasech máme, zdá se, že naše kletry cestu taky přežily, takže můžeme směle vyrazit do Ulaanbaataru – důvěrně zvaného UB. Ujímá se nás Zoolo, naše průvodkyně a anděl strážný. Po celou dobu, co jsme si s ní mailovali, jsme si mysleli, že je to muž, a ona to zatím je drobná dívčina… Seznamuje nás s pestrým, leč velmi nabitým programem, ze kterého nakonec stihneme tak asi čtvrtinu. Nasedáme do aut a vyrážíme do města. Silnice jsou opravdu rušné a na evropské poměry by se dalo říci až nepředstavitelné. Jede ten, kdo má větší auto, blinkry jsou velkou neznámou a přednost zprava? Co to je? Ještě, že máme místní řidiče a v tom zmatku nemusíme řádit (ten překlep je schválně) sami. Jsme ubytováni v centru města v jednom z mnoha růžových, oprýskaných paneláků. Chvilku se rozkoukáváme a za chvíli vyrážíme vstříc dalším zážitkům.

Překvapení ale dnes není vskutku málo. Sotva vkročíme za brány monastiru Gandan, nastane zde ruch, který připadá neobvyklý i nám cizincům. Policisté, kteří chvílemi vypadají, jako že sami přesně neví, co se bude, vytyčují jakési nepříliš striktně dodržované volné koridory a postupně vytlačují návštěvníky z jedné části klášterního komplexu. Ani naši průvodci z počátku nevědí, co se bude dít. Za chvíli se od nich dozvídáme, že do Gandanu zavítá dalajláma, který je momentálně na návštěvě Mongolska. Pro věřící zajisté dlouho vyčkávaný a vytoužený zážitek, my jsme ohromeni… Nikdo by tomu před pár hodinami ještě nevěřil, ale je to tak…

Prohlídka UB pokračuje… Po obědě v čínské restauraci a návštěvě představení souboru, který převádí do jevištní podoby mongolský folklór, nás místní taxík odváží na „black market“, neboli tržnici, kde seženete čaj, sluneční brýle, značkovou bundu či nábytek do jurty a my se oddáváme poněkud hektickému a radostnému nakupování, smlouvání a dohadování o cenách …

Expedice začíná – naše nejsilnější zážitky

Naše expediční vozidlo, německý mercedes, na nás se zpožděním (řekla bych, že pro Mongoly zcela běžná věc) čeká před apartmánem. Do terénu s námi pojedou řidič Bata, jeho pomocník Alchabaatar a náš „ochránce a tlumočník“ Timur, jemuž tato cesta umožní první setkání s tím, co se ve skutečnosti skrývá za branami UB. Troufám si říci, že mnohdy kouká ještě více vyjeveně než my Evropani. Ale zajisté není sám. Jak se postupně dozvídáme, většina obyvatel UB nikdy neopustila město. Venkovský život je jim naprosto neznámý.

Rána jsou chladná, každodenním rituálem se stává, že nám přes noc zamrzne voda, a tudíž jsme odkázáni na kamarády a jejich zásoby vody prozíravě ukryté ve stanu. Tam je přece jen trochu tepleji. Budíček je vždy spojen s přátelským bušením na stan „denních vůdců“. Následuje rychlá snídaně, nastrkání věcí do kletrů a balení od ranní rosy mokrých stanů, které po celou dobu naší expedice nedostanou šanci úplně uschnout.


Po několika dnech strávených zběsilou jízdou v přeplněné dodávce plné jemného prachu, rozlitého kumysu, svištího masa, spatříme opět větší město. A ne ledajaké. Pokud bychom se vrátili do dávné historie, octli bychom se v hlavním městě Mongolska. Nyní je z Kharkhorinu jen ošklivé stepní hnízdo plné malých chudých domků obehnaných, po ruském vzoru, dřevěnou ohradou. Jedinou zajímavostí je klášter Erdene Zuu nesoucí status prvního mongolského budhistického kláštera, z jehož krásy a vznešenosti toho po pár desetiletích komunistického režimu zbylo žalostně málo.

Cestou kolem překrásného Orchonského vodopádu se stále hlouběji noříme do druhého nejvyššího pohoří Mongolska – Khangai. Všude kolem nás jen rozlehlá step, masivy hor vrhající za soumraku hrozivé stíny, stáda jaků brodící řeku… Každou chvíli kolem nás proběhne Mongol ženoucí své stádo na koni. Jezdci jsou skvělí, to uznal každý z nás. Nikomu by zpočátku nepřišlo, jak může být zkrocení koně a samotná jízda obtížná. Po hodinové projížďce, kdy jsme se proháněli stepí a užívali si kouzelného pocitu svobody, téměř každý z koně slezl a měl velké problémy s udržením se na vlastních nohách. Chybí nám trénink, evropská sedla a znalost mongolských povelů. Projížďky na koňském hřbetu nás velice bavily, možná ale ještě víc naše mongolské přátele, kteří nás vždy pobaveně pozorovali. Možná i právě proto nám koně často ochotně na chvíli svěřili třeba jen za pár bonbonů či tatranku.

Při našem putování stepí, kdy jsme natěžko procházeli kolem obydlí místních venkovanů, jsme se nemohli vyhnout nahlédnutí do tamější kultury a způsobu života. Pozvání do jurty a s ním spojené popíjení kumysu a ochutávání domácího tvarohu nelze odmítnout. Kumys (mongolsky ajrak), bílá nakyslá tekutina vzniklá kvašením kobylího mléka, jenž je velmi obvyklým a oblíbeným nápojem, okamžitě rozdělil členy naší expedice na vyznavače a odpůrce místních mléčných výrobků. Stali jsme se svědky veselých i útrpných pohledů něterých z nás – nikdo však nechtěl urazit hostitele. Popíjení mírně alkoholického kumysu, kterého jsou Mongolové schopni vypít neuvěřitelné množství, je často provázeno hraním mongolských tradičních her. Ani nyní naši členové nezůstali stranou. Vyzkoušeli jsme si, co se dalo.


Ani s naším pěším putováním to nebylo tak úplně jednoduché. Hory jsou sice prakticky nezalesněné a terén je tudíž přehledný. O mapách vhodných k něčemu jinému, než snad letecké navigaci si můžeme nechat jen zdát. Když už ale díky domorodcům známe přibližnou trasu cesty, vydáme se na trek rozlehlou planinou a nahlédneme i do kopců. Sem tam brodíme řeku či zastavujeme u skupinek dětí, se kterými za sladkosti děláme drobný výměnný obchod. Při navigaci často přichází na řadu intuice. Ne vždy se ale názor jednoho shodne s druhými. Naštěstí se nenecháme zdejším terénem zmást natolik, abychom v kopcích museli zůstat.

Našich vrstevníků (kolem dvaceti let) jsme na konci prázdnin moc nepotkali. Dalo by se říci, že téměř žádné. Jsou internátních školách poblíž měst a domů se vracejí jen zřídka.

Dny plynuly, konec stepi stále v nedohlednu…Orientace není zcela jednoduchá. Ne vždycky se dá navigovat metodou dva dny rovně a pak doleva. Někdy je potřeba v místních nekonečných prostorách trefit konkrétní cestu nebo most a to je někdy trochu problém. Proto každou chvíli stavíme u jurty a sledujeme naše průvodce, jak se dohadují s místními lidmi, kteří se nám snaží ukázat tu pravou cestu. Nemyslete si, jízda v tomto terénu by byla velkým oříškem i pro zkušeného řidiče. Místní prašné cesty, které vypadají, jako by jen tak nazdařbůh protínaly step, se zdají být jakž takž rovné, ale stačí chvilka nepozornosti, větší výmol a auto nejede… I to se nám přihodilo. Naštěstí jsme zanedlouho celí vyplašení dojeli k městečku, kde si i s naším autem dokázali alespoň provizorně poradit a opravit jej. S půldenním zpožděním se přibližujeme k jezeru Terkhiin Tsaagar. Počasí nás velmi překvapilo, na zimu už jsme si zvykli, ale sníh nás opravdu zaskočil. Celí zachumlaní a promrzlí se snažíme postavit stany, náhle se u nás však objeví mongolská copatá slečna nabízející nám nocleh v jurtě. To zcela mění situaci. Popadneme všechny sbalené i nesbalené věci a uháníme do tepla.


Vulkán, jenž se vypíná nad jezerem, se stane naším cílem hned následující den. Dlouhá cesta přes lávové pole je ohromným zážitkem pro nás všechny. Když už nám zbývá asi jen 300 metrů převýšení, zastavujeme se u óva (hromada větví s modrými šátky a tím, co každý přihodí). Po vzoru našich průvodců jej třikrát kolem dokola po směru hodinových ručiček obcházíme a přihazujeme kamínky nalezené v těsné blízkosti. Pokud bychom tak neučinili, s velkou pravděpodobností by následující dny mohly být dramatické. Po výstupu nahlédneme do kráteru nyní již po staletí neaktivní sopky Khorgo. Při sestupu v dálce vidíme vesnici, kam máme namířeno… Jelikož step velmi zkresluje vzdálenosti, ještě se pěkně projdeme a pak budeme ještě nějakou dobu čekat, než Bata dojede s autem, které jel před cestou zpět do UB nechat zkontrolovat a opravit.

Čas zde mimo civilizaci ubíhá rychleji než voda, a tudíž si nikdo z nás neuvědomuje, že nás čeká poslední večer v divočině. Díky zastávce na trhu si místo standardní instantní pochoutky, případně občasných pokusů v místních občerstvovnách, dáváme tradiční mongolský pokrm, chorchog. Celé kouzlo spočívá v tom, že se do hliníkové konve dají rozžhavené kameny, na ně skopové maso, zelenina a to vše se zaleje vodou a nechá v ohni. Po necelé hodině jsme se dočkali. Samotné servírování pokrmu do našich ešusů bylo zážitkem. Smrákalo se, ale kosti obalené lojem se nedaly ignorovat. Kupodivu si ale větší část naší expediční skupiny pochutnávala a ti, kteří mají radši libové a ochucené maso se skryli i se svou porcí do tmy. Nejednou mě napadl citát, který jsem si přečetla před naší cestou. „Mongolská strava není pestrá ani chutná. Dalo by se říci, že je až nechutná .“ No, zas taková hrůza to není, jen našinec nesmí být moc velká citlivka. Dlouho do noci jsme opět seděli či postávali u ohně a užívali si zpěvů našich mongolských přátel…

Na přelomu srpna a září 2006 navštívila Mongolsko skupina sedmi mladých lidí z různých koutů Česka, kteří zde pod vedením dvou vedoucích a místních průvodců plnili podmínky programu Edie.

Program Edie (v plném znění Program pro mládež, Cena vévody z Edinburghu) je mezinárodní nesoutěžní program určený mladým lidem od 14 do 26 let, kteří chtějí pracovat na svém zdokonalení. Program založil v roce 1956 manžel britské královny princ Filip, vévoda z Edinburghu. V současné době je do něj u nás zapojeno okolo čtyř stovek lidí.

Více informací najdete na stránkách Programu Edie.

Zpět do civilizace


Sotva se před námi objeví vysoké tovární komíny, je zřejmé, že UB máme nadosah. Čeká nás civilizace, voda, jídlo… A také plánované setkání s mongolským centrem pro mládež. Seznamujeme se s jejich programem, obdivujeme ruční práce holčiček a alespoň částečně se jim snažíme představit ČR. Zdá se, že vše se zaujetím sledují. Není divu, tolik stromů, kolik je na pohlednicích, které jsme dovezli, asi v UB nebudou mít šanci nikdy spatřit.

Odpoledne zamíříme i s naší průvodkyní do české restaurace, kde si po dlouhé době dopřejeme pravý vepřový řízek i s bramborovým salátem. Chvílemi si opravdu připadáme jako doma. Číšník k nám promlouvá češtinou s úsměvnou intonací, na stěně visí obraz s českou hymnou. Jídelní lístek nabízí pravou česnečku, svíčkovou, moravského brabce… Jako doma!

UB – Praha

Sněhové vločky a ranní mráz nás doprovází celou cestu na letiště. Jurty i socialistické budovy jsou pokryty bílým popraškem. Nejspíš sníh překvapil i místní – začátkem září by zde mělo být nejstabilnější počasí. Taxík pro nás přijel včas, ale… Řidič pravděpodobně přecenil své schopnosti a výdrž vozu, a tudíž je třeba vyměnit kolo. S malým zpožděním ale přijíždíme na letiště. Z letadla pozorujeme rozlehlé stepi a stále se vzdalující prašné cesty a jurty… V Moskvě opět musíme dlouho čekat, ale všichni jsme tak nabyti dojmi, že to nikomu ani nepřijde. Zvlněná barevná krajina a pražské letiště nás vítá ve večerních hodinách…

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Kavkaz, mohutná hradba hor VIII.

Vlečeme se pořád vzhůru, před náma hopká Petr s kamerou, kterej chytl druhej dech, čili laplo mu to pod kotlem jak on říká.
Když si tak konečně sedíme na ledovým platu na šutrech, ozve se rana jak z děla a nad našimi hlavami vyprskne z hřebene kamenná lavina. Rotující šutry letící tak stokilometrovou rychlostí kolem našich hlav jsou zajímavou podívanou, radši se ale skrčím za ten největší šutrák co tu je.

17.07.2005 neděle

V osm ráno stále ještě prší. V noci tu mlátily blesky, lítalo to horizontálně z jedný morény na druhou, do toho řezaly hromy, jednu chvíli jsme se nacházeli v epicentru bouřky jak prase. Tuším, že se dnes nikam nepude.

„Dneska se nikam nejde, prší.“

Jak kdybych to nevěděl. Vstávám v deset a leje. Vstávám ve dvanáct a leje.

Jen v trenkách letím na záchod, hrozná zkušenost. Jsou dvě a leje. Všechno jsme sežrali, teda kromě tří kaší, protože vařit v apsidě plný cepínů, maček a lan se nám teda moc nechce. Nechce se nám vůbec. Jsou tři a začíná nám hrabat.

„Už neprší.“ „Jak jsi na to přišel?“ „To jenom kape ze stromů.“ „Tady žádný nejsou.“ „To neznemaná, že z nich nemůže kapat.“ „Ale zpívaj ptáci.“ „Tady jsou ptáci?“ „Jo, kafky.“ „Kafčata, vole.“ „To jsou malý kafky.“ „To jsou zase kafkátka vole.“

Je pět a leje. Svítí slunce a leje. Začíná hřmít. Řešíme podstatu čtyřiašedesátkový soustavy. Porůznu taky spíme a máme hlad. A leje. Kdybych ráno nešel na ten záchod, tak jsem se odtud ještě nedostal.

„Vidím modro! 2 x 3 metry. A vedle toho modra je mrak, z kterýho na nás prší.“ „Mám rád modro. Šmoulové. To jsou svině.“ „Mám kamaráda a ten neměl rád lečo a ninja želvy.“ „Lečo je dobrý.“ „Ninja želvy byly taky v pohodě.“

No, hrabe nám už docela dost.

„Myslíš, že Leonardo měl něco společnýho se šmoulama?“ „Kterej Leonardo. Di Caprio nebo Da Vinci?“ „Ne vole, želva!“ „Tak to nevím, ninja želvy jsem viděl jen jednou a nějak to ve mně nezanechalo nějaký citový zachvění.“ „Kristepane. Citový zachvění…“

Komunikace s inženýry je věc složitá. Kor, když jim hrabe. Svítí slunce a prší. Už 21 hodin. Teda, 21 hodin prší, slunce do toho svítí stěží pět minut.

„To už je lepší v lágru, tam máš aspoň ty svý 2 x 3 metry.“ „Nebo v nemocnici. Tam máš chleba.“

Večeříme. Žvýkačky.

„Na, dám ti dvě. Ať se pořádně najíš.“ „Kurva, to je bez cukru!“ „Kolik je hodin?“ „Šest.“ „Tý jo, to za chvilu půjdem spát.“ „Mám plnou hubu žvýkaček a hlad mám furt.“ „To jo, nemáš ještě jednu?“ „Když je sežereme teď, tak nebudeme mít co žrát další dva dny.“ „Máme ještě kaši.“ „No právě…“

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

Načež lezeme ven a děláme kaši s chilli. Čaj. Karaf vysomroval vitacit, tak v čaji plavou mezi kusy rozkašených instantních brambor ještě kusy vitacitových hrudek. Začíná pršet. Teda, ono ani pořádně nepřestalo.

Přichází na pokec Rusáci, baba zmalovanej ksicht jak kdyby šla na námluvy, druhá jde v lezečkách, no skvadra jak cip a že jdou zítra na Jantugan. Tihle? Lezeme do stanu a zase se bavíme o jídle. Vysnívám si řízek velikosti lopaty. Tuto představu mi trochu degraduje přítomnost vegetariána, tak nakonec chci cokoliv. Hlavně velikosti lopaty! Asi uškrtím toho kamzíka.

18.07.2005 pondělí

V osm ráno je modroha. Taky to je, po pětatřicetihodinovým dešti, žádoucí. I přes noční slejvák byla pořád slyšet kytara. Buď už mám halucinace, nebo to jsou fanatici. Letím se vysrat k takový srací skalce. Když zaujmu polohu ozve se za mnou:

„Je tu ale nasráno, co?“

A on tu kousek za mnou sere maskovanej Goráč. He he. To má štěstí, že jsem nezačel srát před něj, protože jsem ho absolutně nezaregistroval.

V 9:30 odcházíme do sedla Koiavganaush. Tím ladně přejdeme do doliny Adyr-su. Jantuganští Rusi ještě nevyrazili, pitomci. Teď jsme někde v 2600 metrech. Sedlo má 3572 metrů. Už nástup na morénu dává tušit, že to veselohra nebude. Dole otáčí Goráč, kterej se ještě necítí úplně v pořádku a Richard. Ten to otáčí i s půlkou Slávova stanu a jídlem.


Moréna je fakt brut. To co jsem uviděl na vrcholu snad ani radši popisovat nebudu. Sodoma.

Vlečeme se pořád vzhůru, před náma hopká Petr s kamerou, kterej chytl druhej dech, čili laplo mu to pod kotlem jak on říká.

Když si tak konečně sedíme na ledovým platu na šutrech, ozve se rana jak z děla a nad našimi hlavami vyprskne z hřebene kamenná lavina. Rotující šutry letící tak stokilometrovou rychlostí kolem našich hlav jsou zajímavou podívanou, radši se ale skrčím za ten největší šutrák co tu je.

Potom po ledě, to už jsme pod sedlem, poslední výšvih, dost dlouhej. Neberu si mačky, nicméně to byla chyba, protože sníh zvolna přešel v led. Tak traverzuju na skálu, to je zase spíš hromada šutrů, která u sebe drží jenom na dobrý slovo. Lezu doslova jak laňka (dá-li se toto říct o pětasedmdesáti kilovým chlapovi s pětadvaceti kilama na zádech), bojím se, že to se mnou celý ujede. Tím pádem by to docela solidně pohřbilo většinu naší výpravy co leze pode mnou. Ti si vesele ťapkaj v mačkách.

V sedle jsme na brutální převěji, která jde bohužel obejít, takže žádný akční slaňování nebude. Dolů jdeme za sebou, křižujeme svah, kterej má dobrejch 65° sklon. Nácvik brždění cepínem si prodělala jenom Pavla, která nějako ujela a třicet metrů se to snažila zastavit.

Potkáváme pár Rusů horolezců. Po sněhu po prdeli a později po nohách po trávě se dostáváme na takovou nakloněnou rovinu, kde budeme spát. Jsme zase v cca 2600 metrech. Tož veselej den to byl.

Slunce se schovává a začíná foukat. Bude s námi spát i Sláva, jehož polovina stanu je teď už někde v base campu.

Vaříme kaši kterou jsme ušetřili z rána, protože nám Vlasta daroval polívku a Fugas rozinky. Teď jsme ještě dostali tatranku a od Pavly chleba se sejrem z nějaký tuby, tak to jde. Co je férový, že ani ostatní už nemaj co žrat. No, je to na houby, protože tím pádem nejde od nikoho somrovat. Dneska jsme už měli být v základním táboře, ale ten propršenej den nám to holt natáhl.

Děláme litry čaje což má za následek to, že v noci chodím pořád chcát.

19.07.2005 úterý

Budí mne Karaf se Slávkem fotící ranní inverzi. Brzo ráno nás opouští Mirka s Vlastou. Mirka se chce ještě jednou pokusit o zdolání Elbrusu. Vlasta z toho moc nadšenej není, ale nakonec udělá vše pro to, aby ji to nějak usnadnil. Začíná tím, že jí to dovolil. A teď ještě ji bude dělat společnost do base campu a pak se asi ještě zúčastní transportu pod stěnu. Mě se nechce vstávat vůbec. Vymrčuju si čaj do stanu a posléze i úplně poslední jídlo. Kaši s chilli. Pod námi se v několika patrech povalují mraky, tož si teda taky něco nakonec vyfotím. By se neřeklo, že nemám smysl pro umění, pche.

Potom balíme a valíme z kopca dolů, do údolí Adyr-su. Mezi krávama s chlupatejma ušima, bejkama, kolem tábora na cestu a podél řeky údolím. Během dvouhodinové poměrně rychlé chůze míjíme pět takových dřevěných přístřešků zvláštních jenom tím, že by šly eventuelně použít jako bivak při výstupu či sestupu. Jsou po cestě po čtvrtinovejch úsecích, dobrý. Cesta jinak poměrně nudná, hory vidět nejsou, jsme v lese, je hic a už abychom tam byli. Cestou pokouším stopovat i bez toho, že bych měl u sebe nějaký prachy, ale ty tři auta co kolem projely na mne totálně pečou.

Docházíme k výtahu pro auta. Silně mi to připomíná výtah na hrázi Orlické přehrady pro lodě. Tady by byla ta cesta tak příkrá, že sem radši hodili dvě kolejnice, plošinu a lano a ono to funguje.

Kontrola povolení a jdeme vedle po schodech. Napočítal jsem jich 321 plus nějaký upadnutý, nějaký skalní výstupky, prkna a tak.

Docházíme na hlavní silnici u Baksanu. Shodou okolností celý naše lanový družstvo jde do obchodu, ostatní na stopa. Kupujeme klasicky chleba, vajíčka, piva, sýr a chalvu. Když sedím před magazinem a piju pivo vidím, jak ostatní nastupují na korbu Gruzavika. Honza se rozhoduje taky pro nákup chalvy, tak jde dovnitř a hned na babu spustí:

„Kolik stojí kilo?“

Babě zazáří oči a začne to rvát na váhu.

„Ne, ne, chcu vědět za kolik je kilo.“

Baba pokračuje. Vkládá se do toho Sláva.

„Skolko kilo?“

Baba pochopila.

„Třicet ruble.“ „Dvě kila!“

Domlouváme cenu s jedním borcem s Uazem do Elbrusu, rveme se tam dozadu čtyři a jedeme. Mladej je nějakej nevybouřenej závodník, zatáčí vždycky až v momentě, kdy se skoro převracíme do škarpy, no, vůbec s tím dělá psí kusy. V kempu stavíme stan, žereme a vegetujem. Přichází šest Čechů který nevíme kam zařadit.

„Jdete z Elbrusu?“ „To vypadáme tak euforicky?“ „Ne, spíš zklamaně.“ „To jsme unavení z vlaku.“ „Nekecej, vždyť tam se tři dny jenom leží…“

Si asi mysleli, že jsme sem byli dopraveni busem, nebo co. Másla.

Vyměňujeme ještě 50 $, ať můžem v Piatigorsku nakupovat. Zálusk máme hlavně na ty pruhovaný vojenský trika, kapesní pily a ty šátky co nosí místní vojáci. A když už jsme při penězích, dáváme chičin a pivo. Pro pivo si jdeme, na chičin čekáme hodinu.

Pro změnu přijíždí pět Slováků na motorkách. To je veselá parta. Aspoň. Zjišťujeme, že z Kudrnovců na Elbrus nevylezl nikdo. Tak to otočili a jeli na trek co jsme šli teď my, ale z druhý strany. V dešti nechrápali, ale šli, načež promokli, zmrzli, vzbouřili se a vymohli ještě jeden pokus o Elbrus. Na treku zůstal jenom Roko se čtyřma babama. Ze zbytku to napodruhý dala tak polovina lidí. Zbytek teď nasraně sedí v hospodě a hledá neexistující viníky svých neúspěchů.

Dáváme druhej chičin, každej po dvou, a na ty čekáme 75 minut. No hotovo, todlencto. Kus těsta ze sejrem a člověk na to čeká celej večer. Všude v baru se válej sušený ryby, ostatně jako kdekoliv tady. Líbí se mi ale, že když člověku nerozumí, pustí ho klidně do kuchyně, aby rukama nohama ukázal co chce. Takže za barem je každou chvíli někdo a Ivan teď v kuchyni dělá langoše. Jsem přežrán, je mi blbě, je půlnoc, jdu spát.

Černá Hora – 16ti denní putování (díl 5.)

Stavíme stan. Je to samej hrbol, jsme z toho pěkně rozlámaní. K večeři kuchtíme rajskou omáčku s kolínkama, kečupem a paprikama. Jeden místní týpek nám dokonce nabízí použití svého sporáku. Povídá: „Slobodno.“ Ale my to zvládli na naší plynové bombičce 😉 A po výborné večeři probíhá důkladná očista ve sprchách! Dosti akutní! Bylo to totální blaho. Sice tekla vlažnější, jen tak jemně kropila a pořád jsem musela držet ruku na páčce, ale i tak to bylo úžasný ;-). Hupky do stanu a spát.


Podgorica, Kotor

11. den – 9. 8. – pondělí

Nasoukat do sebe vločky, sbalit se a vyrážíme na stopa směr Podgorica. V noci trochu zapršelo, tak čekáme až oschne stan. Po půl hodině stopování nám zastavuje autobus. Platíme 2 EUR na osobu. Cesta je pohodová, jen v Podgorici sedostáváme do dopravní zácpy a dlouho trvá, než se dokodrcáme na autobusák. Vlečeme se v koloně aut asi třičtvrtě hodiny.

Batohy dáváme za 1 euro do úschovny a vzhůru do víru velkoměsta – na jídlo a na pivo. Bohužel prší. Chvíli zmateně bloumáme centrem hlavního města, než zabloudíme do jedné z mnoha uliček, kde narazíme na mini jídelničku. Roman nás zve (slaví svátek), tak zkoušíme místní pizzu, k tomu kafe, limču a pivo. Limonáda mě opravdu překvapila! Byla to jen voda s vymačkaným citronem a k tomu cukřenka. Zato pizza (velikost „strednaja“) byla skvělá a jen za 2 eura. Pavel si tradičně objednal pizzu, u které se domníval, že bude pálivá (vybral si tzv. Vesuv). Jenže nepálila ani náhodou a navíc ji omylem dali Romanovi.

Ještě chvíli couráme po městě, uděláme pár fotek a už je čas jít na autobus. Tam se odehraje pro nás docela nemilá situace. Než jsme vyrazili do města, zjistili jsme si z rukou psané tabule odjezdů, jak to jezdí. Každou půlhodinu. Což je pohoda! Koupili jsme si lístek (za 6 EUR) a šli na prohlídku města. Vracíme se s dostatečným předstihem a odsunujeme se k nástupišti. Vtom se k nám žene chlápek pracující u autobusové služby a chce ukázat lístky. V klidu je vytahujeme. Klid nás však přejde, když nám ukazuje, že náš lístek je na 16. hodinu a teď už je 16:10 hod. No, tak to je teda gól. Ani ve snu nás nenapadlo, že je na lístku nějaký časový údaj, kdy máme odjíždět. Co teď? Mává na nás řidič transitu, kam že to chceme jet. „Do Kotoru?“ tak to ať nasedneme k němu. Pavel jde vyměnit lístky a my zatím soukáme bágly to vozidla. Jenže se vrací s tím, že podle informací báby z pokladny už je transit plný a tím pádem jím nemůžeme jet. Začínáme rezignovat. Řidič nás však vyloženě chce. Bere situaci do svých rukou. Lístky vymění. Pokyne, ať si nastoupíme a už jedem. No, takhle se to řeší!

Vzhůru do Kotoru, frčíme přes Budvu, takže během jízdy uvidíme moře :-). Přijíždíme tam kolem půl sedmé. Protože máme obrovskou chuť na meloun, tak rozhodujeme, že si ňáký malý koupíme. No! Má 5 a půl kila! Kluci se melouňáka ujali a střídavě ho nesou. Kdyby tak tušili, kolik se s ním ještě nachodí!!! (To by asi od nákupu upustili ;-)) Hledáme vhodný plácek na stan, ale marně. Původně zamýšlíme, že si stan postavíme u někoho na zahradě, ale jsme odkázáni na kemp. Tak jo, rychle do kempu. Prý to jsou dva kiláky. Ujdeme kus cesty a radši se znovu ptáme, zda jdeme správným směrem. Ejhle. Prý to jsou tři kiláky! Po dalším úseku se ptáme znovu. Prý tady žádný kemp není. „Cožeeeeee?“ Hlavně vydržat a nevzdávat se. Jdeme dál. Dozvídáme se pro změnu, že kemp tu je, a že je to dva kiláky. (Dva kiláky????? To už nám přeci říkali kdesi tam….) Už jdem jen tak ze setrvačnosti. Chudáci kluci, pořád si přehazují ten meloun! Povzbuzením pro nás je chlápek, který tvrdí, že do kempu je to 300 metrů. Jupííííí. Jenže brzo nás to jupíííí přejde. Bylo to ještě další kilák. Tak nevím, co se týká odhadu vzdálenosti, nejsou na tom Černohorci právě nejlíp.

Konečně náš „vysněný“ kemp. Ale aby toho dneska nebylo málo, tak nás čeká ještě další překvapení. Onen kemp v obci Dobrota fungoval tak před 10 – 20 lety. Teď už z něho zbyly jen jakási torza. Došli jsme na pobřeží a ptáme se místního (snad už posté), kde je tady „campsite“? Zvedne prst a ukáže na křoví hned vedle: „Myslím, že toto je kemp?“ Co??? Zíráme nevěřícně. Náhle se z křoví ozve česky: „Jóóó, tady je kemp.“ Byli to dva kluci z Rožnova. Nezbývá nám nic jiného – po pětikilometrové procházce s pětapůlkilovým melounem a vzhledem k tomu, že už je tma – než se ubytovat tady. Večeříme na molu. Jak romantické. A „třešínkou na dortu“ je…, co jiného než meloun! :-). Unaveni usínáme. Kluci říkali, že tu místní měli dlouho do noci párty, takže dělali pořádný rachot. Já nic neslyšela. Spala jsem jak zabitá.


12. den – 10. 8. – úterý

K ránu už tradičně prší, ale brzy přestává. Vaříme si pudink s biscuity a snídáme na molu. Krátce kecáme s klukama z Rožnova a pak jen čekáme až oschne stan, abychom mohli vypadnout z tohoto příšerného místa. Odcházíme až v půl jedenácté. Jeden Černohorec přišel k nám a ukazuje, že tam naproti jsou sprchy a toalety. No, pěkně děkujem. Ale do takovýho humusu ani omylem. Stejně už to tam nefunguje.

Šlapem zpět do Kotoru (oněch slavných 5 kilometrů). Batohy dáváme do úschovny na autobusáku (1 euro za batoh) a vyrážíme zkouknout hradby. Je šílený vedro. Totální pařák. Slunko praží jako blázen. Rožnováci nám poradili, jak se dostat k hradbám bez placení, tak si to šlapeme boční stezkou (kupodivu značenou) a ušetříme euráč, za který si pak dáme pivo. Jdeme po klikatých serpentinách na vyprahlém kopci. Pavel zase viděl hada. Ten na ně má ňáké „štěstí“. Původně jsme plánovali, že se vypravíme na Jezerski vrh k mauzoleu. Ptali jsme se v infocentru, jak se tam dostat. Slečna byla velmi udivena, kam to chceme jít, prý to je daleko a pěšky se to tam ani nedá…

Cestou k hradbám potkáváme rozbořený kostelík sv. Dorde a o kousíček výš prolézáme okýnkem v hradbách na pevnost sv. Ivana. Jsou tam pěkné výhledy. Pevnost oživuje ve větru třepotající se černohorská vlajka. Ale horko je jak ludra! Vracíme se ke kostelíku sv. Dorde, kde si dáváme pauzu na oběd a krmíme sebe i mravence :-). Čeká nás výstup na vyhlídku. Procházíme kolem malého domečku, venku visí prádlo, vedle se pase kráva a štěká pes. Cesta se stále neuvěřitelně klikatí – tam sem, sem tam…. Zdá se to nekonečné, občas to střihneme zkratkou, ale i tak je to dlouhé a navíc jsme totálně uvaření ;-). Šlapeme víc jak hodinu a čtvrt po vyschlém kopci s téměř žádnou vegetací, a když už, tak úplně suchou. Samé kamení, bodláky, kraví lejna, kozí bobky a velcí pavouci. Brrrrr. Na vršku fotíme a říkáme si, že to stálo za to. Výhled na záliv je krásný. Chvílu se kocháme a pak hupky dupky dolů. Je to rychlejší než nahoru, občas využijeme zkratky mezi kamením a ani se nenadějeme a jsme u domku s krávami. Dvě z nich (velmi urostlého vzrůstu 😉 se však rozhodly, že půjdou na výlet a zatarasily nám cestu. Lezeme přes kameny, roštím a trním, jen abychom se s něma nemuseli střetnout tváří v tvář. Roman to bere spodem přes „chýši Inků“.

Dole v Kotoru si dáváme pivko za ušetřený euráč (stálo sice 1,3 eur, ale nevadí) Pořádně mi stouplo do hlavy a taky kleslo do nohou, tak je mám celé domotané :-). Podél pobřeží jdeme na autobusák, kde vyzvedneme batohy (pokud tam teda ještě budou – nemáme o uložení žádné potvrzení :-o) Naštěstí jsou… Chceme si koupit lístky, což se mírně zkomplikuje. Paní tvrdí, že lístky si máme koupit až přímo v autobuse, který pojede do Budvy. Tak obíháme všechny busy a tranzity, které přijíždí na nádraží. Zatím bezúspěšně. Po nějaké době se opět ptáme na informace o lístkách a místní kápo (neustále mobilující) nás odkazuje na pokladnu. Coooo???? „Vždyť tam nám přece říkala….“ No, zkoušíme to znova a k našemu překvapení nám jsou prodány lístky (2 eur + 0,50 eur za bágl) na bus jedoucí v půl sedmé. Klasicky zpoždění, ale jen 20 minut. Jedeme přes Tivat a pak se stáčíme do Budvy, kam dorážíme něco po půl osmé. V úložném prostoru měli pořádnej svinčík. Pavel si tam zašpinil bágl a pak i svoju „sváteční“ košili a kraťasy. Nepřála bych vám slyšet ho, jak nadával ;-).

Začínáme pátrat po kempu. Radí nám taxikář, tak vyrážíme do městečka Bečiči, kempu Avala. Je to asi 3 km podél silnice. Opět se stmívá, ale naštěstí jsme to stihli ještě před kempovou zavíračkou. Ubytovávají do 21. hodiny. Zjišťujeme cenu; 13,5 eur za noc se nám zdá příliš. Zkoušíme smlouvat, třeba aspoň studentskou slevu. Ptají se, zda jsme Češi nebo Poláci a po naší pohotové odpovědi dostáváme cenu 10 eur za noc a berou si do zástavy Romanův pas. Místo pasu dostává kus papíru. Platit budeme až při odchodu z kempu.

Stavíme stan. Je to samej hrbol, jsme z toho pěkně rozlámaní. K večeři kuchtíme rajskou omáčku s kolínkama, kečupem a paprikama. Jeden místní týpek nám dokonce nabízí použití svého sporáku. Povídá: „Slobodno.“ Ale my to zvládli na naší plynové bombičce 😉 A po výborné večeři probíhá důkladná očista ve sprchách! Dosti akutní! Bylo to totální blaho. Sice tekla vlažnější, jen tak jemně kropila a pořád jsem musela držet ruku na páčce, ale i tak to bylo úžasný ;-). Hupky do stanu a spát.

Kavkaz, mohutná hradba hor VII.

V údolí Baksan, kousek od base campu jdeme do muzea přírody, horolezectví a Vladimíra Vysockého. Je vyřešený stylem, že tu nikdo není, zvoníme tedy, přibíhá takovej klučina, beze slova nám prodá lísty, jeden za dvacku a jsme uvnitř. Celý muzeum je jedna místnost s cepínem, mačkama, fotkama, kusem lana, pár vycpanejma turama (tady všechno co má rohy je tur a hotovo) a obrovským obrazem, kde je Putin na lyžích.
Pak kupujeme pár piv, nějaký sladký tyčky a mezi krávama co si tu tak ležérně přešlapují po silnici jdeme de tábora.

14.07.2005 čtvrtek

Karaf se přimotává ve 3:30 a smrdí tak, že vím, že dneska nás nevybere nikdo. Ale pozitivum to je jediný. Já se dusím.

V 9:00 startuje Karosa, že poveze Kudrnovce na pokus o Elbrus. Výfuk nám čudí přímo do stanu. Takže po ránu doslova vybíhám. Chvíli po mně i přidušenej opilec Karaf.


V 10:00 startujeme my a jdeme na jednodenní trek do sedla Becho. Podél řeky Yusengi. Je docela hezky, tak jdeme furt do kopce. Tam trochu kape, tak to otáčíme a jdeme zase z kopce. Nevím co bylo horší.

V údolí Baksan, kousek od base campu jdeme do muzea přírody, horolezectví a Vladimíra Vysockého. Je vyřešený stylem, že tu nikdo není, zvoníme tedy, přibíhá takovej klučina, beze slova nám prodá lísty, jeden za dvacku a jsme uvnitř. Celý muzeum je jedna místnost s cepínem, mačkama, fotkama, kusem lana, pár vycpanejma turama (tady všechno co má rohy je tur a hotovo) a obrovským obrazem, kde je Putin na lyžích.

Pak kupujeme pár piv, nějaký sladký tyčky a mezi krávama co si tu tak ležérně přešlapují po silnici jdeme de tábora.

„Ta kráva je ještě větší tele než tele. Kráva je vůl.“

Abychom si spestřili jídelníček, tak ke kaši jíme ty vařený vajca.

„Kurva, nemáme sůl.“ „Ty sis ještě nezvyk‘?“ „Ne.“

Karaf kdesi sehnal kefír, tady se tomu říká ajran, tak to do sebe lejem. Je dobrej, je to skoro jídlo a od českýho se liší tím, že je z mlíka J. Mezitím przníme Edmundův hrnek. Totiž, Fugas si z Novýho Zélandu dovezl hrnek, přesnou kopii toho, co měl v třiapadesátým Hillary s sebou na Everestu. Nedbaje toho o jakou úžasnou věc se jedná mu tam Pavla rtěnkou dopisuje Clintonová a ještě šup obtisk pusy. Fugas to zjišťuje asi po dvaceti minutách a skoro to nepřežil. He, he.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

Sbíráme na sebe maily, protože tři letci už musí zítra zmizet, aby se doma mohli zdárně zapojit do pracovního procesu. Karaf je odvlečen Osmanem a dělá tam překladatele jakýmusi Němcovi, co přijel sólo autem. Karaf tedy mluví anglicky, ale už to neumí převýst do Ruštiny, Osman to má přesně naopak. Do toho ten Němec. A víno. Tuším, že se Karaf před půlnocí do stanu nedostane.

My luštíme černobílou kopii mapy a zkoumáme co jako zejtra.

15.07.2005 pátek

Je krátce po půlnoci, když se přimotává Karaf. Tak jsem se trefil. Smrdí zase jak včera, asi mu ty ponožky spálím, čímž sice způsobím krátkodobou ekologickou havárii, ale z dlouhodobějšího hlediska zachráním lidstvo.

Vstáváme zase kolem osmý, dnes už naštěstí bez přispění autobusu. V deset vyrážíme na čtyřdenní trek na jih ke Gruzii.

V jedenáct dobýváme šašlikárnu, čili tři takový šopy, kde se nejen šašliky dělají a hodláme jíst. Já si dávám žuljen, aniž bych tušil co to je. Karaf se cpe salátem a medovníkem, co tu relativně levně prodávají za rohem. Kolem mě se zápasí s borščem, šašlikem, chičinem, někdo si donesl větrníky, ke všemu se lemcá pivo, no konečně něco dle našich představ.

Tak, žuljen jsou houby s brynzou, je toho hodně a je to dobrý jak sviňa. Plave to v mastným a bez chleba to žrat nejde, ale to by bylo poslední, co by mi vadilo. Je to supr.

Potom vyrážíme na předlouhou cestu prašnou silnicí stále do kopce, dolinou Adyl-su. Slávův hloubkoměr, nebo co to na tý ruce má ukazuje 35°C, stín neexistuje, ke všemu táhnu zase lano, no na umření. V očích pot a výraz vraha, jak se tak dívám, nejsem sám.

Tak se aspoň fotím s buldozerem, ať se trochu rozptýlím, moc to ale nepomáhá. Konečně se vnořujeme do lesa. Mý brutálně rozpraskaný rty zalejvaný tím slaným potem signalizujou cosi ve smyslu, že se na to tady můžou vysrat. Jejich boj. Docházíme k celnici, či co to je. Plátěnej hangár obestavěnej valem z kamenů a ostnatýho drátu, vepředu mladíček v maskáčích, sandálích a Kalašnikovem. Ukazujeme povolení ke vstupu do týto oblasti a pasy, všechno si pečlivě zapisuje a tváří se věru studovaně.

Maj tu ti vojáci takový dobrý převlečňáky, vypadá to jako maskovaný pyžamo XXXL. Ale co je supr, tak taková hadra na hlavu se špagátem na uvázání vzadu. Kanady co mají nafasovaný nosili asi už i jejich otcové, tak rozpadlý boty jsem v životě neviděl. Proto taky většina z nich chodí v takovejch modrejch gumovejch trepkách, ty zase pro změnu vypadají jako z nějaký akce v Hypernově, ale vzhledem k tomu, že je má většina tak to asi fakt fasujou.

A zase jdeme. A zase do kopce. Překonáváme řeku, potkáváme pořád vojáky, jednoho s pytlem brambor na hrbě, asi nějakej nováček, ostatní spíš tak lelkující na šutrech.

Docházíme na camp Zelenaja Gostinica, tady budeme dvě noci bydlet. Je to tu supr, už tu je několik táborů a hromada odpadků. Jsou to prasata. Flek to je dobrej, lidí, respektive stanů se sem vejde hodně, je do podkovy chráněnej skálama a z boků ještě ledovcovýma morénama. Na několika místech tu vyvěrá ze země voda, ke všemu se filtruje přes písek a je fakt dobrá. Ne jak ta destilka z ledovce.

Žereme vajca na tvrdo, chleba a sejra. A dožíráme žluklou chalvu. Což ovšem znamená, že nám zbyly zase už jenom kaše.


Slunce se střídá s mraky, Karaf z toho všeho flegmaticky usíná před stanem, já vařím čaj. Strava horolezce je čaj. Kousek vedle nás se tyčí Jantugan, jinak taky Kavkazský Matterhorn, suprovej kopec 3991 metrů vysokej. Nevím jestli to bude lezitelný.

Večer se bavím tím, že s Fugasem se snažím o spravení benzínového MSR což se nám i daří. Postup stejnej jak u toho plynovýho. Rozebrat a složit. A funguje to. Potom poměrně dlouho řešíme problémy typu, jestli Helvetica je nebo není produkt Adobe a že Corel je na hovno. To jsem v těchto končinách doopravdy nečekal. A že někomu budu dělat referáty o výrobě nasávané kartonáže a jejím následným potisku, to už tuplem ne.

Už lezu do stanu, když nás přišli omrknou tři kamzíci, jsou kousek od nás, takový kozy, zkrátka. Z Ruského tábora zní do noci kytara. Děsně falešně. Za půl hodiny mne budí Karaf:

„Ty vole, oni hrajou Visáče…“

A taky že jo. Chvíli poslouchám, nakonec zase usínám a cestou do snů mne provází melodie Visacího Zámku. Jede traktor, je to Zetor, jede do hor…

16.07.2005 sobota

Ráno v osm se nám klepe stan. To nás budí Fugas. Vaříme, jak jinak, bramborovou kaši s chilli. Nebo spíš chilli s kaší. Po moréně supíme nalehko nahoru na Jankuatský ledovec. Tam lezeme do úvazků, na lano vážeme uzly a posléze i sebe. Já vážu z jednoho konce lana, Karaf z druhýho a když se setkáváme uprostřed zjišťuju, že zatímco já jsem ty suky dělal po metru a půl, Karaf to tam nabouchal po dvou metrech. Tak to ještě trocha upravuju a jakožto vedoucí lanovýho družstva, který jsou tři po čtyřech lidech, vyrážíme na led. Potkáváme jednoho Rusa, nenavázanýho a v teniskách, kterej nám povídá cosi o trhlinách a nezadržitelně postupujeme vpřed. Cesta to je dlouhá, svítí slunce, sníh taje, nabaluje se na mačky až to pěkný není. Překonáváme trhliny. Po nějaký době docházíme pod trhlinu jednoho z vrcholů Jantugan, který tu jsou samozřejmě tři. Tam jdeme podél obří trhliny, ale nacházíme most, tak ji překonáváme. Padá mi mačka, tak ji beru na těch posledních padesát metrů do ruky a jsme na hranici Ruska a Gruzie. Evropy a Asie. Do Gruzie se táhne Jantuganské plato, jako kdyby tady těch Jantuganů bylo málo.

Tady je konec dnešní cesty. Teda, polovička cesty. Ještě dolů. „Hele, vylezeme na to Gumachi, když jsme tady.“ Slávek je taky pro, tak Karafův návrh akceptujeme. „Musíme ale valit, už je dost pozdě.“

Jdeme nenavázaní, začátkem po skále potom po ledovci a sněhu, tak po 55° svahu, no jdeme, lezeme. Pohybujeme se už v Gruzii, z Ruský strany to tudy dost dobře nejde. Je to dřina, ale daří se mi držet jakejs takejs náskok. Jsem v sedle o něco dřív, zbývá asi tak třicetimetrové lezení po skále. V mačkách, kdy chvílemi stojím jen na předních hrotech a s cepínem v jedný ruce to je moc veliká dobrota. Lezení bych typnul tak za 3 UIAA, Ruská stupnice udává 2A. Ze spoda slyším Slávu.

„Tady to je trochu do kopce.“

Asi právě dolezli na závěrečnej 70° strmej výšvih. Ale to už jsem na vrcholu. Jsou tři hodiny. Dělám tedy rychle foto na samospoušť, buď mám vyfocený nohy nebo půl hlavy, foťák zatíženej kamenem, aby neabsolvoval půlkilometrovej let do údolí, nakonec se ale fotodokumentace daří. Jsem v 3805 metrech nad mořem, pěknej vrchol. Jméno hory Gumachi Turkicky znamená: hora potažená bílým plátnem. Dole vidím ostatní jak pomalu odcházejí, jeden človíček na nás čeká, jen nejsem schopnej identifikovat, kdo to je.

Otáčím se, v sedýlku, odkud je mimochodem nádhernej výhled na dalšího velikána Chegettau-Chat, kterej trčí do 4102 metrů, sbírám Karafa se Slávou a klapeme dolů. Dole poznávám Petra, kterej se kochá Gruzií.

Navazujeme se, i přes to, že jsem už sundal prsák jsem vpředu, on ho koneckonců teď nemá nikdo, a mažeme to dolů. Stíháme to za hodinu a půl, je tedy něco před pátou, odvazujeme se, Karaf motá lano i s uzlama a vracíme se do tábora.

Tam si za odměnu, nebo spíš za trest, vaříme kaši s chilli. Žeru Marsku určenou na zítřejší výstup. Kolem nás pobíhají mladí Rusáci a učí se zatloukat skoby, to je docela veselý. Mají na prdeli takový pěnový destičky, to jsem tu viděl snad u každýho místního. Když si sednou tak jsou v suchu, na měkkým a v teple. Někdo to transportuje na batohu, někdo to z tý prdele nesundává ani u toho zatloukání skob.


Lezu na druhou morénu fotit ledovcový Bashkarinskoye jezero a Jantugan s měsícem. Tím pádem nacházím i supr flek tak na tři čtyři stany i s pitnou vodou. Škrábe se za mnou Karaf, usedá na šutr a čeká na příhodný světelný podmínky. Na druhý straně je dobrá dvojka. Borec v helmě (samozřejmě že stavební, tady nic jinýho nefrčí), s cepínem a vysokohorsky oblečen a obut fotí na ledovci jistou slečnu v sandálích a šatičkách. No to je kombinace J.

V táboře je pořád odkudsi slyšet kytara. Vrací se Goráč, kterej pro střevní problémy typu sračka jak řemen, s námi na ledovec nešel.

„Kam jsi šel?“ „Nahoru.“ „A kde jsi byl?“ „Nahoře.“

Zkrátka voják. Ten žádný tajemství neprozradí.

Kolem nás zase běhají ti kamzíci, tentokrát jenom dva. Hodně lidí odchází na morénu fotit západ slunce, Karaf tam sedí už hodinu bez hnutí. Třeba umřel. Toto zří i Fugas.

„Jen foťte, foťte, já už na to seru. Mám pořád první film a to myslím, že kdybych šestnáctkrát nevyfotil sebe tak tam nemám vůbec nic.“

Karaf je nahoře už dvě hodiny. Ale už se dvakrát pohnul. Spát jdu po devátý a začíná pršet.

Malárie a antimalarika. Malarone, Lariam a ti druzí

V našem bazaru se objevuje dost inzerátů na nákup a prodej antimalarik. Stanovisko naší redakce je takové, že nebudeme tyto inzeráty nijak řešit, ale upozorňujeme, že se jedná o přípravky na lékařský předpis, s poměrně velkým vlivem na tělo. Doporučujeme vhodnost daných antimalarik vždy konzultovat s lékařem.

Obecné informace o malárii
Malárie je závažné a někdy až fatální onemocnění způsobené parazity. Rozlišují se 4 druhy malárie, které mohou postihnout člověka: Plasmodium falciparum, Plasmodium vivax, Plasmodium ovale, Plasmodium malariae.

V našem bazaru se objevuje dost inzerátů na nákup a prodej antimalarik. Stanovisko naší redakce je takové, že nebudeme tyto inzeráty nijak řešit, ale upozorňujeme, že se jedná o přípravky na lékařský předpis, s poměrně velkým vlivem na tělo. Doporučujeme vhodnost daných antimalarik vždy konzultovat s lékařem.

Obecné informace o malárii
Malárie je závažné a někdy až fatální onemocnění způsobené parazity. Rozlišují se 4 druhy malárie, které mohou postihnout člověka: Plasmodium falciparum, Plasmodium vivax, Plasmodium ovale, Plasmodium malariae.

Kde se malárie vyskytuje?
Malárie se vyskytuje ve více než 100 zemích světa. Více než 40% obyvatel celého světa je vystaveno riziku malárie. Velké oblasti střední a Jižní Ameriky, Afriky a Jižní Asie a Středního východu, Oceánie jsou považovány za oblasti s rizikem malárie.


Informace do tohoto článku byly převzaty s laskavým svolením RNDr. Marka Petráše, na jehož serveru vakciny.net najdete další informace o očkování a cestovní medicíně

Jak běžně se malárie vyskytuje?
Podle odhadů SZO se ročně vyskytuje 300-500 miliónů případů malárie a více než 1 milión obyvatel každý rok umírá na malárii. Jen asi 1200 případů malárie je každoročně zaznamenáván ve Spojených státech. Nejvíce případů ve Spojených případů a Evropě bývá importováno přistěhovalci nebo cestovateli z malarických oblastí, většinou ze subsaharní Afriky a Indického subkontinentu.

Jak se člověk malárií nakazí?
Člověk se malárií nakazí po pokousání moskytů nebo komárů infikovaných tímto parazitem. Pokud komár pokousá (poštípá) infikovanou osobu, sáním krve přijme mikroskopické částice parazita malárie od infikované osoby, a tím se komár infikuje a stává se potenciálním přenašečem. Parazit malárie se v těle komára musí nejprve rozmnožit (obvykle k tomu potřebuje 1 týden), než se stává rizikem pro další neinfikovanou osobu. Jestliže takto infikovaný komár po zhruba jednom týdnu poštípe další osobu, parazit se z komára přenese krví do nového hostitele (člověka). Parazit pak putuje do lidských jater, kde napadá jaterní buňky, roste a množí se. Během tohoto období infikovaná osoba nepociťuje žádné klinické příznaky. Následně parazit opouští jaterní buňky a napadá červené krvinky. K tomu dochází v průběhu 8 dní až několika měsíců. Jakmile se parazit nachází v červených krvinkách, opět roste a množí se. Zvětšené červené krvinky prasknou, uvolní se parazit, který může snadno napadat další červené krvinky, Přitom se do krve uvolňuje parazitární toxin, který způsobuje klinické projevy malarického onemocnění. Pokud komár poštípe již infikovanou osobu, dostává se parazit do komára a infikuje ho. Takový komár opět po týdnu může znovu infikovat další zdravou osobu.

Jaké jsou příznaky a symptomy malárie?
Mezi symptomy malárie patří horečka a chřipce podobné projevy, včetně zimnice, bolesti hlavy, bolesti svalů a únavy. Dále se mohou objevit nausea, zvracení a průjmy. Malárie může zapříčinit chudokrevnost a žloutenku (žluté zabarvení kůže a očí) díky ztrátě červených krvinek. není-li okamžitě zahájena léčba malárie s typem P.falciparum, může dojít k vážnému selhání ledvin, k záchvatu, k neurologickému postižení, bezvědomí až k úmrtí.

Kdy nejdřív člověk pocítí, že byl pokousán infikovaným komárem (nebo moskytem)?
U většiny lidí se první symptomy objeví po 10 dnech až 4 týdnech po nákaze, i když jsou známy případy, kdy pacient první příznaky pozoroval již 8. den a nebo po 1 roce. Dva druhy malárie: P.vivax a P.ovale, mohou recidivovat: takový parazit se může ukrýt do jaterních buněk po dobu několika měsíců (až 4 let) po pokousání infikovaným komárem, aniž by došlo k jeho aktivní fázi.

Jak je malárie diagnostikována?
Malárie se diagnostikuje v krvi infikované osoby, pod mikroskopem, s předchozím barvením parazita (pro snadnější odlišení).
Ten, kdo cestoval do rizikových oblastí s malárií, a objeví-li se u něj horečka do 1 roku, by měl vyhledat lékařskou pomoc a vždy upozornit na to, že navštívil takovou oblast.

Jak se malárie léčí?
Malárii lze léčit přípravky na předpis. Volba léku a způsobu léčby je závislá na druhu malárie a oblasti, kde se pacient mohl nakazit, dále na věku pacienta a na závažnosti onemocnění.

Jak se lze bránit před nákazou malárie?
Pro správné zvážení prospěchu a rizika je třeba následující:
a) Zjistit příslušné údaje o zemi, ve které cestovatel plánuje pobyt: Je v cílové zemi původce malárie? Pokud je, působí zde celoročně nebo jen sezónně? A vyskytuje se v celé zemi nebo jen ve vybraných lokalitách? Původce malárie je parazitární? Rezistentní?

b) Od cestovatele je třeba zjistit:
Plánovou dobu pobytu, a v jakém období cestovatel chce do oblasti odjet?
Cestovní styl:
– pobyt ve městech, rekreačních turistických centrech, na venkově?
– ubytování v hotelu nebo lacinější ubytování?
– pobyt na jednom místě nebo turistické cestování po celé zemi?
Zvláštní aktivity (např. pracovní pobyt, odpočinek)?
Je cestovatel zdravý nebo trpí chronickým onemocněním? Užívá pravidelně léky? Trpí např. alergií?
Zvláštní skupinou jsou děti, těhotné ženy, starší lidé a osoby s postižením imunitního systému.

Antimalarická profylaxe spočívá na dvou principech:
1) Expoziční profylaxe
Ochrana před přenašeči – komáry je téměř bez rizika. I dnes má tento způsob velký význam. Jedná se o jednu z typických ochran před malárií. Navíc vede k ochraně nejen před malárií, ale také před dalšími infekcemi přenášenými tímto hmyzem.

DALŠÍ informace o EXPOZIČNÍ PROFYLAXI najdete ZDE.

2) Chemoprofylaxe
Zda-li je chemoprofylaxe podáváním léčiv pro cestovatele důležitá, musí zvážit lékař na základě její prospěšnosti a rizika s ohledem na okolnosti místa pobytu cestovatele. A jaké léčivo se užívá pro danou profylaxi, souvisí mimo jiné i s místní rezistencí původce malárie. Toto platí i pro případné naléhavé užívání léčiv v místě pobytu při výskytu malárie (tzv. „stand-by“).
Od dubna pro Vás rozšíříme informace v rubrice „Očkování do jednotlivých států“ o další údaje týkající se konkrétní profylaxe pro danou zemi či jen její oblast. Tyto údaje pramení z informací WHO (SZO) a CRM.
Cestovatel musí být poučen před cestou, že antimalarická profylaxe neposkytuje absolutní jistotu ochrany před touto nákazou. I když jen snižují riziko nákazy, bývá riziko málárie po této profylaxi minimální. Pokud se navíc malárie rozpozná na počátku, je téměř vždy vyléčitelná. Dojde-li u cestovatele v tropech ke vzniku horečnatého stavu, existuje vždy určitá možnost nákazy malárie, a proto se doporučuje za všech okolností vyhledat lékaře. Stejné pravidlo platí i po návratu domů a to zejména během prvních tří měsíců. Pozdější manifestace malárie se objeví zřídka kdy. Recidiva terciární malárie se může náhodně objevit: její léčba je téměř nemožná, ale není smrtelná.

DALŠÍ informace o CHEMOPROFYLAXI najdete ZDE a o CHEMOPROFYLAXI dětí ZDE.

Kdy se poradit s lékařem – podle WHO
a) Objasnění problematiky malárie – obecně
b) Informace o příznacích (speciálně o M.tropica) malárie, o nutnosti její profylaxe, o potřebnosti případného zahájení profylaxe v místě pobytu, o způsobu užívání léčiv apod.
c) Vysvětlení jak provést profylaxi léčivy u alergických osob, těhotných žen a dětí mladší 5 let (těhotným ženám a dětem mladším 5 let se nedoporučuje navštěvovat oblasti s malárií)
d) Dotazy týkající se plánované aktivity během cesty, např. potápění, horolezectví
e) Informace o přípravcích k ochraně před napadením komárů nebo jiného bodavého hmyzu
f) Informace o zásadách profylaxe léčivy:
Upozornění o
– regulérní profylaxi před cestou do oblastí s malárií nebo naléhavém užívání léčiv/profylaktik v místě s malárií;
– profylaxe se provádí do 4 týdnů po odjezdu z malarických oblastí;
– možnosti nákazy malárií i přes provedenou profylaxi léčivy;
– vysvětlení možných nežádoucích účinků;
g) Písemné informace o malárii
h) Příznaky malárie (nebo jakékoli podezření) po návratu z cesty, kde se malárie vyskytuje.

Překvapení nebývají daleko

Tušíc poklady skryté před chodci putujícími po cestách vyznačených, pustil jsem se přímo do nitra vojenského prostoru. Nejprve míjím polorozpadlou vojenskou nemocnici, kterou už odcházející sovětská armáda nestačila dokončit. Za ní mizím v lese a ztrácím se v zajetí stromů a vysokých křovin. Slunce přes mrazivý vzduch nemá sílu zahřát zkřehlého poutníka, ale svým jasem mu dodává radost a chuť pokračovat dál. Občas mám pocit, že nejsem v Čechách, ale někde uprostřed širé Rusi. Nevím zda je to možné, ale jakoby krajina přejímala ráz a charakter, který si přivezli ve svých srdcích vojáci srpu a kladiva.

Ve světě je mnoho míst, která nás dokáží nadchnout svojí nádherou. Mnohdy cestujeme stovky, tisíce kilometrů, abychom spatřili místo, které jsme tak dlouho a s takovou dychtivostí laskali ve svých snech a fantaziích a pak býváme překvapeni když zjistíme, že docela blízko nás, vlastně téměř za humny jsou zákoutí, která se těm „světovým“ přinejmenším vyrovnají. Není sice možné je označit nálepkou „exotika“ a vyprávění o nich asi nevzbudí dychtivý zájem posluchačů, ale není ani tak podstatné jak reagují druzí, důležitá je naplněnost našeho vlastního srdce.


Bydlím v malém městečku kousek od Prahy. Dříve to byla zakázaná zóna, protože sto tisíc sovětských vojáků s rodinami a především veškerou vojenskou techniku bylo třeba chránit před imperialistickými špehy a temnými silami. Když poslední z nich před patnácti lety opustil Českou republiku, původně životem kypící město, se stalo téměř místem duchů. Milovice byly opět svobodné, ale pusté a prázdné.

Dnes je to rychle se rozvíjející obec s krásně rekonstruovanými domy, které jak hříbky v lese vykukují z masivu zeleně a stromů. Blízkost Prahy však způsobuje, že pro většinu lidí zde žijících se stává pouhým místem k přespání. A tak mnozí snad ani netuší, jaké oázy klidu ve svém okolí mají.

Je krátce před vánocemi, domácnosti povětšinou voní cukrovím a v oknech stojí mnohá hospodyňka, statečně bojující proti špíně. Nemám hospodyňku ani cukroví, zato dobré boty, teplé oblečení a touhu podívat se o kousek dál, než vedou každodenní cesty z domova na vlak a do obchodu.


V roce 1904 zde z několika malých vesnic a přilehlých polností vznikl vojenský výcvikový prostor pro rakousko-uherskou armádu. Obyvatelé byli přesídleni, náležitě vyplaceni a novými usedlíky, se na dlouhá desetiletí stali vojáci. Po armádě císařské zde byli čechoslováci, pak němci, po druhé světové válce opět naše armáda a odsunem vojsk sovětských pobyt vojáků jakýchkoliv nadobro skončil. A protože téměř sto let nikdo do zdejší přírody nezasahoval, vznikla zde jedinečná oblast mnoha endemických živočichů i rostlin. Jsou zde hluboké lesy, krajina připomínající ruské stepi a mnohé další přírodní útvary.

Tušíc poklady skryté před chodci putujícími po cestách vyznačených, pustil jsem se přímo do nitra vojenského prostoru. Nejprve míjím polorozpadlou vojenskou nemocnici, kterou už odcházející sovětská armáda nestačila dokončit. Za ní mizím v lese a ztrácím se v zajetí stromů a vysokých křovin. Slunce přes mrazivý vzduch nemá sílu zahřát zkřehlého poutníka, ale svým jasem mu dodává radost a chuť pokračovat dál. Občas mám pocit, že nejsem v Čechách, ale někde uprostřed širé Rusi. Nevím zda je to možné, ale jakoby krajina přejímala ráz a charakter, který si přivezli ve svých srdcích vojáci srpu a kladiva.


Procházím okolo nádherně vzrostlých stromů a občas mne napadne zda najdu cestu z té pustiny, o které jsem neměl ani tušení. Když tu najednou zůstanu stát a nemohu věřit vlastním očím. Do kůry jednoho stromu je vyryt v azbuce nápis, který je tu již téměř dvacet let. Tak tady někde pilovali obranu socializmu, tady vzpomínali na domov a snad ani nechápali, jak daleko od něho jsou. O kousek dál se proti mně vyřítí z lesa dvě mladé srny. Nejprve mne nevidí a klidně, nic zlého netušíc jdou přímo ke mně. Když už nás dělilo snad pouhých deset metrů, zvednou své hlavy a upřeně mě pozorují. Nevím, snad si mě skenují a projíždějí databázi lesních zvířátek. A protože jsem se zapomněl zaregistrovat, bleskurychle se na svých hbitých nohách otáčí a tak jak znenadání se objevily, stejně rychle jsou pryč.

Nějak se nemohu nabažit pocitu naprostého uvolnění a klidu. Tak blízko domova a takové nádherné místo. Jak úžasné to tu musí být v létě, když příroda voní a vydává tisíce zvuků. Určitě budu jezdit i tisíce kilometrů za objevováním světa, ale tady mne čeká tolik pokladů, že znovu se sem vydám určitě dříve než zase za rok.

Sběračem vína v Argentině

Hned ráno následující den po příjezdu jsme se byli na jedné vinici zeptat na práci. Řekli, že dnes bohužel ne, ať přijdeme zítra. Nechtěl jsem ztrácet celý den čekáním a šel jsem se zeptat na další. Tam to dopadlo o poznání lépe. Že když si seženu nůžky, tak mohu hned začít sbírat. Nastoupil jsem v jednu hodinu odpoledne. Jak má práce probíhala? Do výbavy každého sběrače hroznů „cosechadora“ patří „tach“, což je nejčastěji plechová nádoba obdélníkového tvaru, do níž se vejde asi dvacet kilogramů hroznů, nůžky, láhev pitné vody (i na začátku jihoamerického podzimu tu bývá v poledne více než 30 °C) a nějaké starší oblečení, u kterého nevadí, když se potřísní šťávou z hroznů. Když je tach plný, což v mém případě ze začátku trvalo téměř tři čtvrtě hodiny, umístí se na rameno a jde se vyklopit do připravených nádob, nebo častěji do kamionu. U kamionu čekají jeden nebo dva pomocníci „segundos“, kteří kontrolují kvalitu hroznů a dávají dělníkům „fecha“. Fecha je plíšek na němž je vyražen název vinného sklepu, který se později, nejčastěji v pátek odpoledne, vymění za peníze.

Do Argentiny jsem se vydal na konci února ne jako běžný turista na pár týdnů , ale jako člověk, který má možnost strávit v Argentině více než čtvrt roku a tak poznat důkladně místní kulturu, zvyky, přírodu jak ve velkoměstě, tak i na venkově.

Protože mě letenka z Prahy do Mendozy jako studenta finančně značně vyčerpala, musel jsem si již po několika málo týdnech pobytu hledat práci. První otázka, kterou jsem řešil byla, co tady můžu dělat, když španělštinu ovládám jen tak, že se domluvím jen v základních situacích. Protože je Mendoza v oblasti vinic a hrozny zrovna dozrávaly, domluvil jsem se s argentinským přítelem (u něhož jsem dočasně bydlel), že bych zkusil práci na vinici. V tom už mám i menší praxi u mých známých z Modry, tak snad to zvládnu i tady.

Příbuzný mého přítele Damian má domek na venkove nedaleko městečka La Consulta a ten by mi snad mohl poradit. S Damianem jsme se nakonec domluvili, ze není problém u něho par dnů přespávat, když občas s něčím pomůžu nebo koupím něco ke společnému jídlu. Následující týden jsme vyrazili do nedaleké asi 120 km vzdálené vesničky. Cesta ubíhala velmi rychle, ale nebyla moc záživná. Jen nekonečná rovina s jediným menším městečkem. Domeček, který jsem měl v následujících dnech obývat, se nacházel v poslední vesničce pod Kordilierami. Dojet se tam dalo jen po polní cestě, vysušené tak, že když po ní projelo auto, nebylo následujících deset minut kvůli zvířenému prachu vidět nic. Domeček byla novostavba a měl, jako ostatně většina domků nejen na vesnici ale i v Mendoze, jen dvě místnosti. To jsem ještě nevěděl, ze nás tam nakonec bude žít pět a že tam neteče teplá voda. Což se nějaký čas dá vydržet, ale opravdu jsem se velmi těšil na neděle, kdy jsem se vracel do Mendozy a mohl se pořádně osprchovat v teplé vodě.


Argentina, země s čtyři krát více obyvateli než má Česká republika (40 mil), avšak s rozlohou několika násobně vetší(2 700 000 km2). Země kde 1 000 km není žádná dálka, země přátelských lidi, nekonečných lesů na jedné straně a pamp a hor na straně druhé.

Hned ráno následující den po příjezdu jsme se byli na jedné vinici zeptat na práci. Řekli, že dnes bohužel ne, ať přijdeme zítra. Nechtěl jsem ztrácet celý den čekáním a šel jsem se zeptat na další. Tam to dopadlo o poznání lépe. Že když si seženu nůžky, tak mohu hned začít sbírat. Nastoupil jsem v jednu hodinu odpoledne. Jak má práce probíhala? Do výbavy každého sběrače hroznů „cosechadora“ patří „tach“, což je nejčastěji plechová nádoba obdélníkového tvaru, do níž se vejde asi dvacet kilogramů hroznů, nůžky, láhev pitné vody (i na začátku jihoamerického podzimu tu bývá v poledne více než 30 °C) a nějaké starší oblečení, u kterého nevadí, když se potřísní šťávou z hroznů. Když je tach plný, což v mém případě ze začátku trvalo téměř tři čtvrtě hodiny, umístí se na rameno a jde se vyklopit do připravených nádob, nebo častěji do kamionu. U kamionu čekají jeden nebo dva pomocníci „segundos“, kteří kontrolují kvalitu hroznů a dávají dělníkům „fecha“. Fecha je plíšek na němž je vyražen název vinného sklepu, který se později, nejčastěji v pátek odpoledne, vymění za peníze. Jeho hodnota se pohybuje kolem jednoho argentinského pesa ( 1ARS = asi 10 SK). Můj první výdělek za celé odpoledne byl 5,40 ARS, za což se dalo koupit třeba 2,5 kg chleba, nebo 2 sáčky mléka, případně 20 dkg salámu.

Musím se přiznat, že jsem ze začátku měl problém i s tím, jak dostat plný tach na rameno a během cesty ke kamiónu nic nevysypat. Postupně jsem se sice zlepšoval, ale stejně jsem dosahoval jen o něco více než polovičních výkonů s porovnání s nejlepšími sběrači. Ti nejrychlejší z nás si vydělali až 40 ARS za den, kolik jsem si vydělal já je zřejmé. Pracovalo se od východu Slunce, což v polovině března je kolem půl osmé, až do 16 až 17 hodin odpoledne. Podle potřeby se ale práce někdy protáhla až do setmění, někdy se šlo sbírat i v sobotu. Na poli se mnou pracovalo ještě dalších asi šedesát dělníků. Mezi nimi byli třeba i kluci a holky, kterým nebylo ani 15 let. Z části jsem je obdivoval, jak všechno hravě zvládají, ale na druhou stranu i litoval, že už musejí takhle dřít. Pracovali zde také dělníci z jiných provincií, kteří se každý měsíc stěhují na jiné místo podle toho, kde je pro ně zrovna práce. Tito dělníci často živí celé rodiny a tak i s celými rodinami putuji od severu, kde je nejtepleji a ovoce i vino dozrává nejdříve, až po jižní nebo horské oblasti Argentiny, kde je klima chladnější. Pracuji obvykle jen v létě a na podzim a s penězi, které ušetří, musí vyjit i po zbytek roku. Já jsem se hned první den na poli setkal s partou mladíků z provincie Tucuman, která je více než 1000 km severně od místa, kde jsme pracovali. Parta s Tucumanu měla to štěstí, že jim majitel vinice nabídl ubytování. Sice v ubytovně, kde všichni spali společně v jedné místnosti, ale pořád to je lepší, než spát pod stanem. A stan není zase tak neobvyklé obydlí pro zemědělské dělníky. Většina majitelů vinic je sice ubytovává ve svých ubytovnách, ale já jsem potkal při jedné ze svých cyklistických projížděk po okolí i dělníky z Bolivie, kteří bydlí pod stanem celý rok.


Bolivie je daleko chudší země než Argentina a mnoho Bolivijců jezdí právě do Argentiny za prací. Bydlí celý rok ve stanech, před kterým mají většinou jednu káď s vodou, která se používá na praní, mytí nádobí i osob a také na pití a vaření. Děti těchto dělníků se teprve ve škole (ta je tu povinná již od 5 let) učí mluvit španělsky (většina z nich ovládá jen kečuánštinu), učí se používat záchod a seznamují se se základními hygienickými návyky, které pro většinu z nás jsou samozřejmostí.

Druhý pracovní den jsem vstal kolem sedmé a chystal se do práce. Tentokrát na to pole, kde včera neměli práci, ale které bylo o něco blíže od mého dočasného domova. Cesta mi trvala asi tři čtvrtě hodiny a měl jsem štěstí. Tato vinice patří argentinskému výzkumnému ústavu INTA, který se zabývá inovacemi a výzkumem nových metod pěstovaní zemědělských produktů. Kromě vinné révy se v okolí starali o pole s cibulí, mrkví, řepou a dalšími druhy zeleniny. V budově ústavu jsem si připadal jak ve škole na katedře biologie. Všude obrazy a schematické nákresy rostlin, které se zde pěstují a vylepšují. Seznámil jsem se nejen s novými spolupracovníky, ale i s výzkumníky, což byli většinou zemědělští inženýři. Zvláště příjemné bylo, když jsem zjistil, že rodiče jednoho z nich pocházejí z Polska a mohli jsme si polsky i popovídat. Jen mi bylo divné, že se stále nejde na pole. Teprve po nějaké době pobytu tady jsem pochopil, že v Argentině se nespěchá. Tak to bylo i tady. „Půl hodiny tě nezabije“, řekl mi můj nový zaměstnavatel a v zápětí se zeptal: „Máš raději čaj nebo mathé“. Dal jsem si mathé, protože je naprosto vynikající a za tu krátkou dobu tady jsem si na ně zvyknul. Mathé je velmi populární napoj hlavně v Argentině a pije se ze zvláštních hrníčků, které se jmenují stejně jako nápoj mathé. Jsou nejčastěji ze dřeva, ale mohou být i z jiného materiálu. Naplní se asi do tří čtvrtin yerbou, což jsou lístky rostliny Ilex paragueyensis. Ty se zalijí nejprve studenou vodou, později se dolévá voda asi 80 °C teplá. Z jednoho mathé piji všichni společně tzv. „bombiou“ což je věc vzdáleně připomínající brčko. Ta je buď ze dřeva, nebo kovová. Dopili jsme mathé a konečně jsem se dostal na pole, kde už všichni ostatní dělníci pracovali. Po zhruba 4,5 hodinách práce jsme měli přestávku na oběd. Ta nebyla jako většinou u nás půl hodiny, ale hodinu až hodinu a půl. To se řídilo tím, kam dělníci šli, nebo kde si připravovali oběd a jak se stihli vrátit zpět. Někteří bydleli a jezdili pro oběd na kole až 6 km daleko. Kolo je vůbec jedním z místních hlavních dopravních prostředků. Já jsem měl výhodu v tom, že jsem si mohl oběd připravit a sníst přímo v budově výzkumného ústavu a v ušetřeném čase se seznámit s tím, co dělají.


Tento článek byl autorem původně napsán pro časopis .týždeň a my ho otiskujeme s jeho laskavým svolením.

Po necelém měsíci práce skončila. Hrozny byly sklizené a já jsem mohl ještě několik dní zůstat na vesnici. Jeden den jsem chtěl věnovat prohlídce vzdálenějšího okolí. Půjčil jsem si opět od Damiana kolo a vydal se na cesty a silničky různé kvality. Dojel jsem až k řece Tunuyan, která tvoří hranici mezi departamentem San Carlos a Tunuyan a pak dál až ke kempu Dijo de Uva, který leží těsně pod úpatím hor. Dal jsem si svačinu a chtěl se vrátit zpátky. Zadní kolo ale bylo prázdné. Pumpičku jsem samozřejmě neměl, nikde nikdo, musel jsem pěšky. Cesta do nejbližšího městečka mně trvala více než tři hodiny. Tam jsem naštěstí potkal kamarády, se kterými jsem se seznámil ve výzkumném ústavu. Od nich jsem dostal radu, že tu všude existuji tzv. „bicikleterie“, kde mi jakoukoliv závadu na kole na počkání opraví. Duše kola byla propíchnutá na pěti místech, oprava trvala skoro půl hodiny a stála mě jen 2 ARS (cca 20 SK).

Na další dva dny jsem měl úplně jiný program. Využil jsem toho, ze jsem se seznámil s Laurou, učitelkou první třídy z jedné z místních základních škol. Ta mě pozvala, abych se jako student pedagogické fakulty přišel podívat na vyučování. Školu v Campo de los Andes tvoří dvě docela udržované přízemní budovy a hřiště. Výuka je rozdělená na dopolední pro druhý stupeň a odpolední pro stupeň první a školku. S Laurou jsme měli sraz po dvanácté hodině. Škola začíná každý den tím, že všichni nastoupí na chodbě a pozdraví se s učitelským sborem. Pak jde každý do své třídy a začíná výuka. První hodinu jsem se byl podívat na tělocvik první třídy. Děti si vzaly taštičku s ručníkem a mýdlem, které si položily vedle hřiště a pak už hrály různé hry, z nich jedna se velice podobala naší hře na vlky a ovce, kdy vlk stojící uprostřed hřiště chytá ovce přebíhající na druhou stranu. Koho se vlk dotkne, ten se pro příští kolo stává také vlkem. V dalších hodinách jsem dětem v několika třídách nejprve vyprávěl o naší zemi. Na globusu jsem ukazoval, kde se v Evropě nacházíme. Zjistil jsem, že i učitelky si nás často pletou s bývalou Jugoslávii. Dětem jsem ukázal pohledy z rodného Podkrkonoší, z Českého ráje a pár pohledů z Prahy, které jsem měl s sebou.


Děti byly velice zvídavé, nejen že se ptaly na to, jaké je to u nás, ale na oplátku mi zase ukazovaly sešity a knížky a předváděly hry, které znají. Za hodinu a půl výuku přerušil školník, který přišel s mlékem, jogurtem a alfajorem (čokoládová oplatka nejčastěji uprostřed naplněná místní specialitou dulce de leche) pro všechny děti. Během přestávek si děti hrály na hřišti. Jedna přestávka je určena i pro občerstvení učitelů, které mají připravené venku na stolečku. Při tom mají i čas probrat důležité školní záležitosti. Výuka končí po páté hodině tím, že všichni nastoupí na hřiště. Zarecitují společně báseň s národními motivy a spustí argentinskou vlajku. Tu opět vyvěsí ráno žáci druhého stupně.

Do školy jsem šel ještě jednou a to do třídy, kde učitelka Suzana probírala cely den matematiku. Ve třídě stály stoly různých velikostí natřené různými barvami. U většiny stolů sedělo a společně pracovalo třeba i pět dětí. K jedné skupině jsem se přidal i já. Pomáhal jsem dětem rýsovat tabulku, zapojil jsem se i do řešení slovních úloh, které učitelka zadávala. A jako předešlý den jsem musel alespoň chvíli dětem vyprávět o České republice.

Můj pobyt na argentinském venkove se blížil konci. Ještě rozloučení s mnoha novými přáteli musel jsem se vrátit do Mendozy. Na prostředí a hlavně na lidi, které jsem tu poznal, hned tak nezapomenu. Snad se mi podaří se sem ještě někdy vrátit a snad zůstanou stále tak milí a přátelští.

Objektiv slaví 20 let

Nejstarší cestovatelský pořad Objektiv se poprvé objevil na obrazovce tehdejší Československé televize v neděli 11. 1. 1987 dopoledne. Nápad připravit divákům pořad s tématikou zahraničních zajímavostí se ČST zrodil už o pět let dříve, tehdy se na programu objevil měsíčník Perem a kamerou, který si vzápětí získal u diváků značnou oblibu. Vedení se tedy rozhodlo věnovat cestopisnému pořadu více prostoru. S námětem přišel tehdejší generální ředitel Jan Zelenka, který nový půlhodinový týdeník nazval Objektiv.

Nejstarší cestovatelský pořad Objektiv se poprvé objevil na obrazovce tehdejší Československé televize v neděli 11. 1. 1987 dopoledne. Nápad připravit divákům pořad s tématikou zahraničních zajímavostí se ČST zrodil už o pět let dříve, tehdy se na programu objevil měsíčník Perem a kamerou, který si vzápětí získal u diváků značnou oblibu. Vedení se tedy rozhodlo věnovat cestopisnému pořadu více prostoru. S námětem přišel tehdejší generální ředitel Jan Zelenka, který nový půlhodinový týdeník nazval Objektiv.

Již od počátku bylo cílem pořadu nabídnout divákům prostřednictvím odlehčených reportáží možnost nahlédnout do světa nejen spřátelených komunistických zemí, ale poznat i prostředí států Západu, které bylo jinak pro většinu zdejších občanů nedostupné. I přestože se čas od času objevila reportáž kritizující kapitalistické společnosti a vychvalující socialistický blok, většina příspěvků byla díky profesionálnímu přístupu tvůrců výhradně cestovatelská a politicky nezatížená. To byl pravděpodobně důvod, proč si Objektiv velmi rychle získal velkou diváckou oblibu a zařadil se mezi nejsledovanější pořady.


Objektiv v číslech
Premiéra 11.1.1987
Vysílání: neděle dopoledne – téměř celých 20 let si udržuje stálé nasazení
Stopáž : 30 minut
Počet reportáží: 3-4
Moderátor: 1
První pravidelný cestovatelský magazín v českých televizích
První pořad pravidelně využívající virtuální studio
Nejstarší pořad svého druhu s nepřerušenou tradicí

Přípravou magazínu byla od počátku pověřena zahraniční redakce zpravodajství. Reportáže nejprve vznikaly jaksi nad rámec pravidelných redakčních úkolů, kdy tvůrci během doprovodu politických delegací připravili materiál také pro Objektiv nebo využili příspěvků zahraničních zpravodajů. Na přípravě se podílela celá redakce.

Rok 1989 byl zlomovým nejen pro společnost, ale samozřejmě se změny odrazily i ve fungování televize, kde došlo k rozsáhlým personálním změnám. Vedení stejně tak jako většina pracovníků zahraniční redakce zpravodajství bylo nuceno ze svého postu odejít. Na obrazovku se naopak začali vracet ti, kteří ji po roce 1968 nedobrovolně opustili. Takového návratu využil i Objektiv, jeho moderováním byli pověřeni bývalí hlasatelé Kamila Moučková a Richard Honzovič.

Začátkem devadesátých let došlo také ke stažení většiny zahraničních korespondentů, především z míst bývalého sovětského bloku a zmenšila se i produkce pořadu. Díky profesionalitě a duchaplnosti redaktorů tím však pořad neztratil na kvalitě, začalo se více využívat agenturních příspěvků a natáčelo se pro magazín během krátkých reportážních cest. V téže době se také začali objevovat první dobrodruzi, amatérští filmaři a cestovatelé, kteří nabízeli své materiály. Bohužel nedostatečná kvalita těchto záznamů je nedovolovala pro vysílání použít. Tento model cestovatelů-přispěvatelů se začal praktikovat až v druhé polovině 90. let a trvá prakticky dodnes.

Přestože byl Objektiv od počátku oblíbený pořad se stabilní sledovaností, bylo nutné po otevření trhu čelit konkurenci. V redakci se tak v polovině devadesátých let etablovala koncepce dvou později jednoho redaktora, který má na starosti komunikaci se zahraničními zpravodaji a externími přispěvateli a také sleduje materiály zahraničních zpravodajských agentur, aby z nich mohl vytipovat a zpracovat vhodné příspěvky. Od té doby se o magazín také starají dva režiséři. Pořad se změnil i po své vizuální stránce. Tvůrci, kteří se nebáli experimentovat, využili nově koupenou digitální technologii a začali jako první pravidelně vysílat z trojrozměrného studia vytvořeného v počítači, kde se pomocí tzv. klíčování na modrou plochu za moderátorem mění pozadí a prostředí studia přesně podle potřeb.

Objektiv sledujte každou neděli v 10,30 na ČT1

Objektiv během svého dvacetiletého vysílání bez výrazných zvratů přestál většinu společenských i tvůrčích změn, dokázal čelit konkurenci. Na jeho přípravách se vystřídaly generace profesionálů. Ke kmenovým reportérům a moderátorům patřili třeba bývalý mluvčí ministerstva zahraničí Vít Kurfürst nebo současný ředitel zpravodajství ČT Zdeněk Šámal. V dnešní době jsou hlavním zdrojem materiálů příspěvky externistů, jejichž okruh se neustále rozšiřuje, hojně se též využívá zahraničních zpravodajů, kteří systematicky sledují svůj region. Oproti tomu dochází k omezení agenturních příspěvků, takže většina reportáží je dnes originální autorská práce.

Pro diváky je Objektiv synonymem zajímavosti, pořad je v první řadě mozaikou informací ze světa, není pouze televizním cestovatelským průvodcem, ale nabízí publiku hlubší rozměr poznání. Důkazem toho je stálá divácká obliba a sledovanost, která se nejednou řadila po bok Událostí, jednomu z nejledovanějších zpravodajských pořadů.

Snad se o onu diváckou oblibu zčásti zasloužilo i magické datum premiéry, jehož tři jedničky symbolizují hned trojí jedinečnost a prvenství. Objektiv je první pravidelný cestovatelský magazín v českých televizích. Je to nejstarší pořad svého druhu s nepřerušenou tradicí. A v neposlední řadě je to první televizní relace v Česku, která začala ve svém designu pravidelně využívat virtuálního studia a 3D technologií.

Kavkaz, mohutná hradba hor VI.

Jdeme po ledovci, světýlka čelovek ostatních jsou hluboko pod námi. Je hrozná kosa, pořád hejbu prstama na noze abych zachoval krevní oběh. Horší to je s rukama. Dle stržených výrazů ostatních mi je jasný, že v tom nejsem sám. Jdeme s hůlkama, takže pořád musím dotahovat ten pitomej hrot. Jako by to tu trochu praskalo, vítr nám obrovskou rychlostí vmetá do obličejů sníh, už se ani neotáčím, jenom se skláním. Daleko na východě pomalu svítá. Trochu zaostávám za ostatními, Karaf na mne vždy čeká. Taky nevypadá nejšťastněji.

12.07.2005 úterý

Budí mne hukot okolo. Je jedna hodina ráno a vstáváme. Letím se s čelovkou ještě pro jistotu vysrat, což se nakonec ukázalo jako správná volba. Protože jsem spal víceméně oblečenej, beru jenom flísu, bundu, návleky, mačky, kuklu, čepku a dvoje rukavice a jsem ready.

4170 m.n.m. – Před druhou hodinou ranní vyrážíme z šopy. Je logicky tma, zima a dost kurevsky fouká. Taky se ten vítr nemá o co rozbít, Elbrus trčí kilometr a půl nad ostatní kopce kolem. Protože absolutně nevím kudy máme jít, jelikož včerejší aklimatizaci jsem doslova prosral, držím se Karafa, kterej mi tu dělá sparing partnera a trochu se orientuju podle světýlek jdoucích nad námi.

Jde se mi moc dobře, podle rady jsem vyrovnal dech s kroky, dva až tři nádech, teprve potom výdech, no, jde to. Jde se nám až moc dobře, protože za necelou hodinku jsme nad těma světýlkama, takže má jediná orientace je ta tam. Dohání nás Petr, Martin a Jarda, tak se probíjíme dohromady. Ještě cestou sbíráme Slávu a potom se k nám přidává Petra s Martinem. Pod nás přijíždí rolba, tady se tomu říká ratrak a vyhazuje nějaký lidi. To je teda výstup.


4690 m.n.m. – Pastuchovy kameny. Opouštíme hradbu šutrů a dostáváme se na volný ledový pole, který je nekonečný. Nějak se nemůžeme shodnout, kam jít. Já jsem ticho a jdu jak ovce se stádem, protože fakt netuším. Ostatní tu včera na otočku byli. Zatáčíme doleva.

Jdeme po ledovci, světýlka čelovek ostatních jsou hluboko pod námi. Je hrozná kosa, pořád hejbu prstama na noze abych zachoval krevní oběh. Horší to je s rukama. Dle stržených výrazů ostatních mi je jasný, že v tom nejsem sám. Jdeme s hůlkama, takže pořád musím dotahovat ten pitomej hrot.

4800 m.n.m. – Jako by to tu trochu praskalo, vítr nám obrovskou rychlostí vmetá do obličejů sníh, už se ani neotáčím, jenom se skláním. Daleko na východě pomalu svítá. Trochu zaostávám za ostatními, Karaf na mne vždy čeká. Taky nevypadá nejšťastněji.

5000 m.n.m. – Krize. Pomalounku vylízá slunce, mám toho dost, motá se mi hlava, je mi jasný, že jsme zakufrovali, vidíme postavičky lidí jdoucích po cestě. Je od nás napravo a dost daleko. Ostatní jsou už nahoře pod sedlem. Jsem schopnej udělat tak tři kroky, celou vahou napadám do hůlek. Není mi vůbec dobře. Jeden krok a vždy to pode mnou celý ujede. Do toho ten vítr, chvílemi jdu na všechny čtyry aby mě to nesmetlo. Do hajzlu. Karaf si toho vyloženě všiml, a tak v pauzách mezi focením východu slunce fotí mě. Pěkný. Dává mi ale napít čaje, na chvíli si sedám, vytahuju ještě jedny rukavice, který mají na sobě ještě jedny bez prstů. Soukám do sebe Carbosnack a snažím se nějak ty prsty rozehřát. Do údolí z mých úst vyletí několik nadávek. Vlastně docela dost. Prsty brní a pálí, což je příznak toho, že se mi tam vrací krev, teď už jen chvilku počkat. Kurva, ono se řekne chvilu, ale to co teď v prstech probíhá je masakr. Nasazuju ty rukavice, takže teď mám na sobě čtvery.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

5100 m.n.m. – Je světlo a vidím kousek od sebe cestu, která se stáčí do traverzu do sedla. Neuvěřitelný. Supím tam. Najednou před obličejem vidím mačku. To ke mně přiskákal nějakej místní guide s tím, že asi trochu zamachruje před svými klienty.

„Where are you from?“ „Čechia.“ „What are you here?“ „I‘m look for a way.“ „It‘s a glacier, a lot of marginal crevasse, it is a very dangerous!“ „I’m know…“

Tím jsem ho odzbrojil, tak zas hopká ke svým klientům, kteří jsou sotva živí a jeden se chystá toto potvrdit tím, že to tu pozvrací. Koneckonců, jeho informace o trhlinách mě utvrdila v tom praskání. Kurva teda, ještě že jsem to nevěděl tam.

Jsem ale na cestě, do kopca to je jen už mírně. To je silně pozitivní, ke všemu vylezlo slunce. Ne, že by nějak pálilo, ale ta žlutá koule dodává sílu. Při traverzu předbíháme nejen ty jeho klienty, ale i jeho samotnýho.

5200 m.n.m. – Ještě se teda schováváme za šutr, kterej nás vůbec nechrání a já opakuju proceduru s prstama na rukách s tou vyjímkou, že už na ně nic nedám. Tentokrát bolestí řvu. Že zase sprostě je nasnadě. Všude kolem nás je nablito, tak se tu Karaf ještě vyhrčí a už traverzem do sedla. Dostávám se do pohody, vydejchávám tak po dvaceti krocích, musím teda ještě odolávat tomu rozvířenýmu sněhu. Už nehejbu prstama na nohách. Zmrzly mi na kost pohory a nějak se stáhly, takže jsem jak ve skeletech.

5416 m.n.m. – Sedlo. První koho vidím je Fugas. Sakra, myslel jsem, že už to mají všichni od nás za sebou. Jako že jsou nahoře, ne mrtví. Spravuje Martinovi mačku, ten sem došel jenom s jednou. Pomáháme mu. Poprvý se dívám na hodinky, je devět.

„Ty vole, to je bomba, já myslel, že je tak poledne.“

Vedle nás leží nějakej totálně vyčerpanej Rus. Vedle sebe tradičně nablito, ale všichni ho překračujou a kašlou na něj. Když se k němu přiblížíme, trochu se pohne a dělá pokusy o posazení se. To se mu nakonec daří, tak si ho už nevšímám. Při pohledu nad sebe vidím na cestě asi 15 lidí a všichni sedí. To mi, zároveň se zjištěním toho času, dodává novou sílu. Vyrážíme k vrcholu. Jdu první, za mnou Martin, Karaf a Fugas. Nějak jsem ožil, to se mi pod vrcholama, nevím proč, stává vždycky, ale tady ožívám takovým stylem, že během deseti minut mám těch patnáct lidí za sebou, odpočívám po padesáti krocích tak na tři, čtyři nádechy a zase supím dál. Jako lokomotiva.

5500 m.n.m. – Dohnal jsem Slávu s Richardem. Dostávám trochu čaje a vyrážím vpřed. Cesta se narovnává, tak se jde ještě líp. Vůbec mi nepřijde, že jsem tak vysoko.

5600 m.n.m. – Potkávám Petra, Martina, Jardu, Vlastu, Jirku a Goráče jak se vrací z vrcholu. Ten už je na dohled. Už kolem mne proběhl Honza. Mažu to, ať tam už jsem. Ti tři, co vyrazili ze sedla se mnou nejsou vidět.


5642 m.n.m. – 10:30 hodin místního času stojím na vrcholu. Mazec. Strkám nějakým Estonkám foťák, ať mě vyfotí když už tady jsem.

„Spasiba, chvala, danke, díky…“

Na thank’s jsem si nějak nevzpoměl. Už vidím Slávu a Richarda, ten poslední výšvih se škrábou pomalounku, ale jsou tu. Ještě mi to nedá a že si zkusím zapálit. No, stálo mě to osm sirek, předělání zapalovače v plamenomet a dvacet minut času, ale podařilo se.

Karaf doráží necelou hodinu po mě. Tak ještě fotku s vlajkou Rajbas a mažeme dolů. Na vrchol jsem šel 8,5 hodiny, na vrcholu hodinu, tak schválně, za jak dlouho se dostaneme dolů.

Cestou dolů mám zase trochu náskok. Fugase potkávám, jak se škrábe nahoru, je někde v místech, kde jsem potkal toho Slávka a Richarda.

„Nic si z toho nedělej, už nejsi nejmladší.“

Není nad to prohodit k někomu pár povzbuzujících slov. Čekám v sedle na ty tři. Asi půl hodiny. Ale nefouká tu tolik, sedl jsem si na bágl, tak to jde. Dolů to je hodně z kopce, hodně dlouhý a hodně na hovno. Pokusy o sjezdy na prdeli nejsou nic moc. Když vidím, kudy jsme to šli potmě, tak mi z toho jde hlava kolem.

Na boudě jsme po třech a půl hodinách. Konečně. Po třinácti hodinách sundávám mačky. Fasujeme čaj v termosce, supr. A žereme. Fugas přichází tři hodiny po nás. Z nás jsem byl na vrcholu osmej, dohromady se tam vyškrábalo 13 lidí z 19. Mám ranky okolo očí, jak mi vítr hnal do obličeje ledový krystalky. Oči byly totiž v noci jediný nezakrytý. Karaf má pobodaný jedno oko, jak se mu to povedlo vážně netuším. Vypadá jak boxer.

Vlasta povídá, jak dole potkal borce z Adventury, který měli před výstupem školení:

„Tak, teď se trochu prospíme, po půlnoci vyběhneme na brdeček…“

Poměrně zajímavej popis jeden a půl kilometrovýho převýšení. V pěti tisíci metrech nad mořem.

„Vy rychlejší půjdete trochu pomaleji, vy pomalejší půjdete trochu rychleji. Je to jasný? Opakuju, vy rychlejší…“

Většina z nich to prej otočila poměrně brzy. Fugas se ještě vrací k mé povzbuzující větě.

„To je hrozný, člověk leze úplně vyfluslej, Angličani mu říkaj samý good luck a on mi řekne todle.“

Spát jdeme záhy. Ještě aby ne.

13.07.2005 středa

Budíme se před devátou. Snídáme kaši s chilli. V deset opouštíme budku a částečně po nohách, částečně po prdeli se dopravujeme k horní stanici lanovky. Tam se nachází Garabashi botchki, 11 velkejch ocelovejch rour, kde se bydlí a garáž pro ratraky. Mám asi halucinace, bo slyším saxofon. Mezi těma barelama na bydlení stojí boreček, fakt hraje na saxík a okolo lidi tancujou. Zjišťujeme možnosti ubytování v zimě a helio ski.


Sedačková lanovka nejezdí, tak zase po prdeli dolů, nacházím Karafův cepín, co právě ztratil, aniž by o tom věděl.

Kabinka jezdí, tak se tam rveme zadara, chlapovi jsme nakecali, že to už máme zaplacený. Takže zase načerno. Sice trvá asi dvacet minut než se to dá do pohybu, ale dolů se dostáváme.

Poslední lanovka taky nejezdí. Tak naši lest ženeme do extrému a chceme vrátit prachy který jsme nikdy nikomu nezaplatili. Prej, že jo, ale ať mu dáme lístek. Vzhledem k tomu, že tady dostat od někoho lístek, je úkol nadmíru obtížný dostáváme hovno a jdeme pěšky. Brutální kopec, brutální šotoliště.

Jsem spálenej, vysušenej, hubu mám rozpraskanou, kolem očí ranky od toho lítajícího ledu a ještě se šinu prachem dolů.

První co dole dělám je koupě piva a později i sýrový chičiny. Potom se nás třináct rve do maršrutky pro osm a jedeme do Base Campu. Karaf ještě valí pěšky do toho kšeftu se šroubama.

Stavím stan, lezu do sprchy a zároveň i peru. Dáváme si kafe s 80% rumem. Přijíždí žigul a vysypává tu Karafa a spol. Karaf má v ruce igelitku s jídlem. Vajca, ajran, 2 kila sýra a chleba.

Děláme smaženici a po tom, co nám kdosi jedno vejce rozšlápl a co jsem jedno rozbil já radši zbytek vaříme na tvrdo ať z nich ještě něco máme.

Přišlo pár lidí z přechodu Kavkazu. Osman instaluje světla. Na večer si nás svolává, jenže večer je jak nudla, tak to tlumočí Ivan. Zkrátka, už tu vybrali tři tábory, takže všechno budeme zamykat. Včetně bot. Vzhledem k tomu, že mají pistole, tak by to z jejich strany bylo vyřízený rychle.

Večer nad flaškou Four Roses slavíme úspěchy. Potom přesun dovnitř na středeční disco. Já vyžeru půl piva a jdu spát. Ve stanu se skoro napíchnu na cepín, co si Karaf připravil na obranu a případný protiútok proti brokovnici. Asi mu to chce narvat do hlavně. Před půlnocí jsem tuhej.

Stezky okolo Ponávky

Už jste viděli za nekonečno? Víte, co je lelkovadlo? Ne? Tak to je nejvyšší čas podívat se do kraje říčky Ponávky. Já jsem si tam s foťákem zašel v půlce listopadu. Pěkně je tam samozřejmě kdykoli. Nejspíš proto je to někdy až příliš oblíbené vycházkové místo obyvatel Brna.


Stezka krajem říčky Ponávky vznikala od roku 2001 z podnětu svazku obcí Ponávka (Vranov, Lelekovice, Česká). Postupně dosáhla délky asi 11 kilometrů a vede převážně po místních značených cestách. Autoři stezky mysleli nejen na pěší, ale i na cyklisty. Podle charakteru terénu jsou v některých místech trasy vedeny odděleně. Pro cyklisty jsou ještě navíc místy vedené „prémiové trasy“ označené jako krosovky.

Stezka začíná u kláštera ve Vranově. Ten tvoří jednu z dominant krajiny. Je to stavba i jinak pozoruhodná. Byl postaven jako čtyřkřídlá stavba, ale po svém zrušení za josefinských reforem byl z větší části zbořen. V současné době je dostavován do své původní ranně barokní podoby.

Druhou dominantu pěší větve stezky tvoří zubatý hřeben Babího lomu s rozhlednou na severním vrcholu. Rozhledna tady stála již od osmdesátých let devatenáctého století. V šedesátých letech minulého století tu Klub českých turistů postavil zděnou rozhlednu připomínající maják. Stezka od rozhledny padá dolů do Lelekovic a odtud podél meandrující Ponávky pokračuje až k rybníčku u staré Tišnovky. Odtud se stáčí dál na sever k nádraží v České. Mezi Lelekovicemi a rybníčkem je její trasa společná se Stezkou zdraví vedoucí z Mokré hory.

Více o stezce Krajem říčky Ponávky se dozvíte na stránkách mikroregionu Ponávka.

A jak že je to vlastně s tím pohledem za nekonečno a lelkovadlem? Lelkovadlo se říká úplně obyčejné pasti na lelky stojící pod stoupáním na jižní konec hřebene Babího lomu. Každý člověk by jím měl aspoň jednou za rok projít, aby se zde zbavil lelků, které kdy kde pochytal, aby zbytečně nelelkoval. Lelkovadlo i pohled za nekonečno jsou dvě z několika dřevěných plastik, které byly při stavbě stezky umístěny v krajině. Ukázku dávám do galerie a na ten zbytek se přijeďte podívat.


Pohled za nekonečno.

Nehmatatelné pojmy člověka přitahují. Potřebuje si je nějak přiblížit. Toto dalo vzniknout právě této soše nekonečna.

Sbíhající se břevna mají na sobě vysekánu značku rovnoběžek. Ty se, jak známo, stýkají v nekonečnu, tj. kousek před vámi.

Na horním příčníku stylizovaném do kompasové střelky je vytesán znak nekonečna, severu a jihu.

Sednete-li si na sedátko, průzorem mezi svislými kůly vidíte kostel s věžemi, na nich kříže, což jsou atributy Boží a Bůh je, jak známo, nekonečný.

Vy vidíte ještě kousek dál.