Pokud si někde chcete opravdu odpočinout, vychutnat ticho a krásný ničím nerušený výhled na hlavní město, doporučuji procházku a spočinutí právě na vrchu Petříně, který dosahuje výšky 327 metrů. Sice tady občas zakopnete o milence, kteří jsou vidět prakticky všude ale chovají se velmi tiše. A proč by tu nebyli právě milenci, když je tu sousoší Polibek od J. Mařatky z roku 1910. Proč by tu nehledali útočiště, když jsou tu pod ochranou sochy Panny Marie od neznámého autora. A tak jen zlehka pár kratičkých zpráv o tomto místě.

Historické poklady Petřína

Právě z vrchu Petřína kdysi zazněla slova kněžny Libuše o městu, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Právě na vrchu Petříně byli zavražděni Slavníkovci (ti, které Přemyslovci nestačili vyvraždit už na Libici). Nedaleko kostela sv. Vavřince bylo popraviště až do dob stavby Hladové zdi…. Ta zde byla postavena za Karla IV. V letech 1360 – 62, snad aby stavba poskytla obživu pro chudé…. Délka zdi je dnes 1178 metrů, šířka je v průměru 170 cm a výška místy i 8 m.

Na mýtince mezi stromy najdete dřevěný pravoslavný kostel sv. Michala, který je též nazýván „Karpatský“. Byl postavený v 17. století a sem na Petřín převezen v roce 1929 z Medvědovců u Mukačeva. Je celodřevěný včetně 3 věží a jeho střecha je pokrytá šindeli….Stal se součástí sbírek Národopisného muzea.

Na Petříně najdete sloupové sluneční hodiny ze 17. století. Na stranách hodin jsou reliéfy ukřižovaného Krista, sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálie. Pokud budete mít čas na na občerstvení, navštivte restauraci Nebozízek, která byla postavena jako výletní restaurace už v roce 1763! Po té naštivte Letohrádek Kinských z roku 1827 až 1831, empírovou stavbu architekta Jindřicha Kocha. Velkou zajímavostí Petřína je, že po dlouhá léta lámala opuka, tedy kámen, z něhož je postavena velká část města Prahy.

Na Petřín jezdí pozemní lanovka, dlouhá 511 metrů, lanovka, která vznikla roku 1891. Lanovka má 3 stanice: Újezd – Nebozízek – Petřín. Petřínská rozhledna, stojící na vrcholku kopce pochází také z roku 1891. To proto, že byla stejně jako lanovka postavena pro Zemskou jubilejní výstavu a otevřena 20. 8. 1891 díky zakladatelům Klubu českých turistů V. Kurzovi a V. Pasovskému, kteří dali podnět k její výstavbě, byla navržena podle Eiffelovy věže v Paříži a 5 krát zmenšena.

Atrakcí nejen pro děti je již od roku 1893 Bludiště s křivými hravými zrcadly či od roku 1928 planetárium Štefánikova hvězdárna kousek od Hladové zdi. Mimochodem je v něm i knihovna přístupná veřejnosti s více než 10 000 knihami.

Na Petříně také najdete kouzelnou studánku, kterou napájí pramen s léčivými a prý afrodisiakálními účinky. A proč by tedy ti milenci nechodili právě sem… Možná k tomu mají i jiný důvod. Právě sem chodíval český básník Karel Hynek Mácha narozený pod Petřínem a od roku 1912 dodnes tu má svoji sochu, jejímž autorem je sám Myslbek.

Svoji sochu zde má další český básník Jan Neruda, spisovatel a novinář, který se narodil také na úpatí Petřína. Jeho socha je zde od roku 1970 a jejím autorem je Jan Simota. Socha sedící postavy s dvěma génii u nohou představuje dalšího českého básníka, Jaroslava Vrchlického. Je z pískovce a pochází z rukou Josefa a Antonína Wagnera a Jana Sokola z roku 1960. Jsou tu ale ještě další sochy, socha hudebního skladatele Vítězslava Nováka, astronoma a politika Milana Rastislava Stefánika, houslového virtuosa Ferdinanda Lauba a české herečky, členky Národního divadla Hany Kvapilové. Socha sedící postavy s kyticí v klíně je umístěna vedle Letohrádku Kinských a pod pomníkem je uložena urna s hereččiným popelem. Socha je z bílého mramoru od Jana Štursy z roku 1913. Herečka zemřela roku 1907.

Nesmím opomenout nejnovější sochy na Petříně, jsou symbolem utrpení politických vězňů rané totality, pomník mučedníků 50. let z dílny sochaře Olbrama Zoubka, umístěný na úpatí Petřína na pražském Újezdě. Pomník obětem komunismu byl odhalen v roce 2002. Zoubek na něm spolupracoval s architekty Zdeňkem Hölzelem a Janem Kerelem.

Možná ale důvod, proč pražští milenci chodí právě na tato místa, je mnohem prozaičtější. Třeba tím správným důvodem jsou kouzelné, tiché a romantické zahrady Petřína. Spousta zeleně, stromů a vysoké trávy, spousta cestiček a zákoutí, spousta ticha, které se tu prolíná se zpěvem ptáků a cinkotem tramvají projíždějících dole Újezdem k Andělu nebo na Malou Stranu. Ale o zahradách zase příště……

Vltava na území hlavního města Prahy zabírá délku skoro čtyřicet kilometrů. V délce jejího toku městem byly odjakživa ostrovy. Mnohé z nich časem zanikly samy, jiné se staly pevninou rukou člověka a jiné naopak lidské ruce dovedly k zániku. Jen některé z nich doposud zbyly i naší generaci, nejen k obdivu, ale hlavně k zábavě a sportům.

Tak, jak je proud Vltavy stále živý a po celé věky jemně mění své koryto během své cesty k soutoku s Labem, tak živé bývají přes léto ostrovy, které na Vltavě září dodnes a nabízí možnosti vyžití pro nás Pražany i návštěvníky Prahy. Na třech z nich, na Žofíně, Střeleckém ostrově a Císařské louce probíhají už tradičně hudební festivaly, kde je prezentována hudba velmi různých žánrů. Rok od roku se festival šíří na další ostrovy i pevninu a hudba se šíří jako lavina do dalších míst Prahy. Hudbou spojené pražské ostrovy rozezní koncerty pod širým nebem i pod stany. A nejen hudba zní Prahou a splývá s šumem Vltavy. Na Štvanici si můžete přijít třeba zabruslit, na Kampě bývají skvělé čarodějnice nebo vánoční trhy, na Císařské louce se můžete věnovat mnoha vodním sportům, Na Slovanský ostrov se chodí tančit, na Střelecký za tenisem, lukostřelbou a volejbalem či jen posedět do kavárny s výhledem na Národní divadlo. Různé celoroční akce vás nenechají na pochybách, že Pražané se snaží ostrůvků užít jak mohou. A proč by ne? Z jejich restaurací a kavárniček je romantický výhled na třpytící se vodu, kterou brázdí lodě a loďky všeho druhu, často podmalovaný hudbou a s rozbouřenými chuťovými buňkami podpořenými něčím dobrým k pití i k snědku. Některé restaurace tady jsou jen pro náročné, hodně z nich si ale může dovolit každý.

Dříve, když přes Vltavu nebývalo tolik mostů, jednotlivé ostrůvky spojovaly s pevninou hlavně přívozy. A divte se, na počátku 20. století jich bylo kolem padesáti. Dnes už tuhle romantiku na mnoha místech nezažijete, ale věřte že přece jen někde ano. Ráda se chodím koupat do ledové Vltavy a ta možnost je v Praze ve Žlutých lázních. Koncem srpna jsem se tady nechala převézt na protější stranu na Zlíchov právě přívozem.Jezdil velmi často a bylo to hodně příjemné, protože mi ušetřil spoustu času cestování přes most. A hlavně ten zážitek, i když krátký, stál za to. Dva břehy Vltavy v Praze letošní léto propojily celkem čtyři přívozy.

Co je ale stále možné a bývalo odedávna, to jsou lodičky po Vltavě. Můžete si je pronajmout na jak dlouho chcete (nebo na jak dlouho peněženka dovolí) a toulat se tokem Vltavy třeba sami a třeba ve dvou. Nic romantičtějšího v Praze nenajdete, než večerní projížďku osvětlenou řekou a výhledem na zeleň ostrovů a na průčelí překrásných smíchovských nebo staroměstských domů. Lodičky na Vltavě to je její pražský kolorit.

Vltava, která se vyvíjela po tisíciletí a jejíž meandry se měnily s časem, je známa ostrovy zapomenutými, zmizelými a bezejmennými. Vltava a Praha, voda a město se vzájemně prolínají, žijí v symbióze po staletí, ovlivňují se a sžívají se, jak jen lidské mozky dovolují. Už kdysi dávno byly břehy i ostrovy Vltavy plné náplavek, pil, mlýnů, brusíren a barvíren a hlavně zařízení vodárenských, které byly životem pro mnoho pražských kašen, ale i paláců a domů, kam proudila voda z Vltavy. Voda s sebou přinášela povodně, při nichž vznikaly nové ostrovy. Některé, které voda stvořila, zůstaly, jiné si zase matka voda vzala zpět. Vystopovat dnes počty pražských ostrůvků je zhola nemožné, protože mnohé zůstaly bezejmenné, jiné měly naopak v každé epoše svého trvání jméno jiné. Velmi často se totiž jejich jména přepisovala a to podle jednoduchého klíče. Jmenovaly se totiž nejvíce po svých majitelích, a ti se často střídali tak rychle, jak voda plyne. Některé ostrovy se mlýnem mívaly dokonce jména podle nájemců těch kterých mlýnů a tak si jistě dovedete představit co záznamů některé kroniky, později katastry mají a jaký je v tom galimatyáš.

O pár ostrovech se zachovaly celkem věrohodné záznamy. Víme, že u dnešního Jiráskova mostu zbyla část ostrovu jménem Petržilkovský se stejnojmennou vodárenskou věží, nebo že další tři z ostrovů, Korunní, Jerusalémský a Primátorský, zanikly po roce 1908 zasypáním průtoku Vltavy v místech dnešního ministerstva zemědělství na Těšnově. Nejvíce ztracených ostrůvků se nacházelo kdysi poblíž dnešní Štvanice. Podle nákresů je vidět, že vznikaly z naplavenin, některé ze zachycených písků už po povodni roku 1432. Podle záznamů z kroniky pražské to vypadá, že tato povodeň mohla být stejně ničivá jako ta, kterou pamatuje naše generace v roce 2002. Po povodni roku 1432 tu zakotvilo pět ostrovů, Vrbový, Kamenský, Papírnický, Rohanský a jeden bezejmenný. Ostrovy zanikly po roce 1900 vybudováním koryta o 100 až 130 metrů užšího díky kamennému zpevnění nábřeží. Tak se ostrůvky staly pevninou. I Primátorský ostrov byl připojen k pevnině Nového Města. Na přelomu 19. a 20. století zanikl rozlehlý Holešovický ostrov, který byl spojen s trojským břehem.Definitivně zanikl stavbou trojského zdymadla.

Na oproti tomu dnes ještě existuje ostrov, který je bezejmenný a pokud byste pluli po toku řeky, narazíte na něj jako na první ze všech. Je přímo uprostřed vod mezi železničním mostem v Bráníku a Barrandovským mostem. Je sice úzký a dlouhý a velmi kamenitý, ale je tam a mezi kamením se tyčí šest nižších topolů a řada keřů a trav. Bývá útočištěm ptáků, proto mu já sama pro sebe říkám Ptačí ostrov. Je na něm klid a topoly vzpínají své větve jako ruce k nebi, aby na nich občas nějaký ten létající krasavec mohl spočinout. Z vody na něj vylézají kačeny a potápky a nikdo je tu neruší. Mají tu svoji oázu bezpečí na 50st1´53´´ severní šířky a 14st24´5´´ východní délky. Mezi Karlovým mostem a Novotného lávkou je další zatím nepojmenovaný maličký ostrůvek. Není veřejnosti přístupný, za to je dobře obehnán vysokou zdí.

Ostrovy na Vltavě můžete nejlépe spatřit z parníků. Ty patří ke koloritu Vltavy už od 40. let 19. století. Jestli si vzpomenete, tradice paroplavby v Čechách se započala už prvním pokusem Josefa Božka ve Stromovce. Úplně první parník na Vltavě byl ale ukázán Pražanům v květnu 1841. Nesl hrdé jméno BOHEMIA. Parník ale postavil Angličan John Joseph Ruston a majitelem této lodi byl John Andrews. Navíc parník Bohemia ale žil svůj život na Labi a jezdil po trase do Drážďan.

Na Vltavě v Praze je nejstarším parníkem parník se jménem Praha z roku 1865 a parník Vltava z roku 1866. Oba parníky byly majetkem Pražské společnosti pro paroplavbu na řece Vltavě založené 1865 Františkem Dittrichem, pozdějším primátorem Prahy. Jistě znáte i známé parníky jako restaurační salonní parník Vyšehrad, osobní lodě Lužnice a Hamburk nebo vyhlídkové lodě Visla a Odra. Na Vltavě jsou provozovány i linkové plavby z Prahy do Mělníka nebo na Slapy a nejvíce využívané okružní plavby Prahou, kterou jsem nedávno po mnoha letech absolvovala i já. Samozřejmě na lodích si můžete udělat i soukromý večírek nebo oslavit narozeniny či prožít svatební hostinu. Všechno je v Praze na vodě možné, jen na to mít.

Praha byla založena na řece. Právě ta řeka jí dodává punc a krásu ale zrovna tak řeka může být tím ničivým elementem, který přemění krásu na zkázu uprostřed bláta. Historie Vltavy je také historií povodní. Nejen ta zkázonosná roku 1432, výše zmíněná, ale i mnoho dílčích vod, charakterizované jako padesátiletá voda, nebo povodeň z roku 1890, která byla dokonce způsobena „pouze zvýšenými dešťovými srážkami“ odpovídajícími stoleté povodni. Ještě ničivější povodní byla ta ze 14. srpna 2002. Kulminační průtok 5160 m3/s byl opakován po 500 letech. Vyčíslené škody byly sečteny na 35 miliard Kč, nevyčíslené škody se odhadnout nedají a ty citové přetrvají po zbytek života. Po této povodni se stalo prioritou zajištění protipovodňové ochrany vnitřního města. Zatím byly vydány přibližně dvě miliardy a pokračuje se dále na Zbraslavi, v Radotíně a Troji. Celkové částky vyčleněné na stavby protipovodňových opatření jsou odhadovány na 3,24 miliardy Kč.

Sama jsem povodeň roku 2002 zažila, procházela městem se slzami v očích a nafotila přes 100 fotografií na film, které zachycovaly břehy Vltavy, ostrovy, Zbraslav, Libeň a další smutná místa. Snad nejemociálnější mojí fotografií je Invalidovna kolem hotelu Olympik, kde plula ulicemi mezi domy loď a z oken sbírala staré lidi a město v Karlíně a Libni vypadalo jako proslavené Benátky. Svíralo se mi srdce, když jsem fotila Kampu a Malou Stranu. K fotografiím jsem se už nikdy nevracela.

Nejvíce tehdy vzaly za své hlavně pražské ostrovy. Po povodních břehy Vltavy i ostrovy hodně mění svoji tvář a vlastně v současné době tu na nějaké období tvář současnou právě získávají. Ale o tom více až v jednotlivých dílech seriálu.

Krásný k procházkám ruku v ruce jak stvořený je tady Sad na Nebozízku, místo, které se rozprostírá mezi Hladovou zdí a lanovou dráhou až k vrcholu pod Štefánkovu hvězdárnu. Stejně kouzelná je i Seminářská zahrada. Je to ovocná zahrada založená v 17. století na východním svahu Petřína. Sousedí přímo s Nebozízkem na straně jedné a s Schönbornskou a Lobkovickou zahradou na straně druhé. Právě v ní je studánka Petřínka, kam milenci chodí pít za horkých letních dnů, a nedaleko je i restaurace Petřínské terasy, kam se dá schovat za náhlých dešťů. Zahrada je dodnes plná ovocných stromů.

Schönbornská zahrada je terasovitá barokní zahrada, která se rozprostírá nad Vrtbovskou zahradou. Kousek z ní odtud možná zahlédnete. Jinak je veřejnosti nepřístupná. Patří od roku 1924 Spojeným státům americkým spolu s palácem, který je využíván jako velvyslanectví. Z různých částí Petřína je ale z dálky vidět bílý vyhlídkový pavilon s vlajkou USA v horní části zahrady. Palác i zahrada byly založeny kolem roku 1650.

Lobkovická zahrada (někdy zvaná Přehořovská zahrada) rovněž patřící k paláci. Vznikla v roce 1696, kdy F. Karel Přehořovský začal s budováním palácového komplexu na místě domu U Tří mušketýrů s pivovarem a pěti vinicemi. Roku 1723 přešel palác do rukou Antonie Černínové, od roku 1753 byl majitelem Augustin Josef Lobkovic. Za jeho éry došlo v paláci a zahradě k rozsáhlým úpravám, při kterých vznikla barokní zahrada italského typu osově provázaná na palác. Další úpravy byly až po roce 1790 v anglickém krajinářském slohu. V paláci se dnes nachází velvyslanectví Spolkové republiky Německo a část zahrady k ní patří a je nepřístupná veřejnosti. Zbývající část zahrady je na severním svahu Petřína bujně zarostlá vegetací.

Strahovské zahrady a zahrady kláštera jsou v klášterním komplexu řádu premonstrátů. Leží jižně od ulic Pohořelec a Úvoz. Byly založeny spolu s kostelem roku 1140 knížetem Vladislavem II. jako užitkové. To znamená, že zde byly především vinice, zelinářské zahrady a zahrady potřebné k pěstění léčivých rostlin a koření. Jedná se o zahrady Konventní, Opatskou, Velkou strahovskou zahradu a Vyhlídku s vinicí.

Konventní zahrada přiléhá k jižní fasádě konventu, je maličká 0,27 ha, rozkládá se v nadmořské výšce 290 – 295 metrů na Strahovském nádvoří č.1. Je to jedna z mála dobře opečovávaných zahrad a není běžně přístupná veřejnosti.

Opatská zahrada je dnes využívána komerčně, a to pro účel letní restaurace s překrásnou vyhlídkou na Prahu. Zahrada leží na Strahovském nádvoří č.1 a přiléhá přímo ke zdi konventu. Rozkládá se na velmi malé ploše a to 0,2 ha v nadmořské výšce 285 m.V zahradě je umístěna v kruhovém půdorysu kašna s vodotryskem. Pamatuji se na 80. léta, kdy byla zahrada pro svůj neutěšený stav nepřístupná veřejnosti. Až roku 1991 započala její obnova dle plánů architekta Kuči. Její plná obnova není dokončena dodnes, proto je v ní provizorně letní restaurace a dětské hřiště s velkými plastovými hračkami. Výhled na Prahu je tady ale opravdu skvostný a zahrada bývá plná cizinců, kteří si sem jdou posedět přímo po procházce po hradních nádvořích.

Přímo pod touto zahradou, označovanou také jako Strahovské nádvoří č.1, se nachází vyhlídka s vinicí, která má výměru 306 metrů čtverečních a nadmořskou výšku 276–284 m. Pečlivě obdělávaná vinice je oddělená plotem. Vinná réva se zde pěstuje na čtyřech sestupných terasách. Jsou tu lavice, stolky a židle a překrásný výhled na Prahu. Zahrada je velmi mladá, vznikla až v letech 1991–1995 podle návrhu architekta Kuči na místě tehdejší části Velké strahovské zahrady.

Velká strahovská zahrada se nachází jižně až východně od klášterních budov. Má rozlohu 11 ha a rozprostírá se v nadmořské výšce 225–320 metrů. Je to tedy velmi rozlehlé a krásné území z velké části přístupné veřejnosti, místy polodivoké s velkou plochou ovocných stromů podél Hladové zdi a s nezanedbatelnou plochou lesnatých porostů (duby a habry obecné) nad vyhlídkovou cestou. Podle návrhu Milana Bubenky a Luboše Gaudníka byla v letech 1996–1998 značná část ploch rehabilitována.

Na úplném vrcholu, náhorní plošině Petřína, okolo Petřínské rozhledny se nachází Park u rozhledny. Jeho výměra je 2,5 ha, nadmořská výška 300–326 m. Park je celý přístupný pro veřejnost. Jeho dominantou je právě Petřínská rozhledna a kostel sv. Vavřince. Známá je nejen již zmíněná Hladová zeď, Bludiště ale i kaple Křížové cesty.

Na náhorní plošině Petřína, jihozápadně od Hladové zdi , na výměře 5,6 ha, v nadmořské výšce 320–328 m leží park Petřína a to Růžový sad. Ten je nejkrásnější v létě, od června do srpna. Dá se sem vyjet lanovkou a tak je jedním z nejvíce navštěvovaných míst Petřína. Skutečné rozárium zde vzniklo až po roce 1932 až 1943. Květnice, která navazuje na Růžový sad z jihu vznikla v letech 1935 až 1937. Prostory parku vymezují zdi barokního opevnění a Hladové zdi s vyhlídkovou věží. Zahradní cesty mají kompozici rozevřeného vějíře a kruhu. V Květnici je kompozice čtvercová a obdélníková.

Pamatuji, že v letech 1992 – 1997 probíhala rozsáhlá obnova sadu a porostů a vegetace. Kromě nových odrůd růží a vybudování jiných rozvodů vody, byly také nahrazeny ošklivé asfaltové cesty cestami z dekorativně barveného betonu a byly instalovány nové konstrukce pro pnutí růží.

Jo, Petřín, ten dobře zná každý rodilý Pražák. Petřín a jeho zahrady to je romantika mládí a vzpomínky stáří. Petřín a láska jedno jest. A to bez nadsázky, pro každou generaci.