Křest knihy Endurance – neuvěřitelné putování Shackeltonovy Královské transantarktické expedice

Slavnostní křest knihy Alfreda Lansinga „Endurance“
o neuvěřitelném putování Shackletonovy Královské transatlantické
expedice. Křtít budou význačné osobnosti vědy a cestování

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Vážení přátelé, nakladatelství DharmaGaia si Vás dovoluje pozvat na křest knihy Alfreda Lansinga: Neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice – Endurance

středa 27. 6. 2007, od 16.00 hodin, Palác knihy LUXOR Václavské náměstí 41, 1. patro

Křtít budou význačné osobnosti vědy a cestovatelé: Doc. RnDr. Josef Sekyra — první Čech, který stanul na jižním pólu za National Geographic Hynek Adámek — účastník stavby české vědecké stanice v Antarktidě PhDr. Josef Schütz — ředitel festivalu TOURFILM Uvádí Alena a Jaroslav Klempířovi

Kniha vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku (V případě dotazů kontaktujte organizátory na tel. 608 241 982 nebo dharmagaia (at) dhar­magaia.cz)


Dále upozorňujeme, že tuto knihu můžete vyhrát v naší soutěži: http://www.ces­tovatel.cz/…-dharmagaia/

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Do historického Bordeaux i na největší dunu Evropy

Nejen politikou ale žilo a žije Bordeaux. Co by to bylo za francouzské
město, kdyby nebylo spjato s proslulým francouzským gurmánstvím, ať
jde o jídlo nebo pití. Při vyslovení jména Bordeaux snad všichni
zareagují: „No přece kdo by neznal bordeauxská vína.“ Ano, jde
především o červená vína, v menší míře o vína
bílá.

Pondělí 2. srpna

„Klasika“ se opakuje i v tomto pondělním ránu. Vyspali jsme se dobře, co bude následovat, je nám jasné. Kolem osmé hodiny ranní jsme připraveni k odjezdu. Ráno sice nic moc, jsme ale optimisté. Prostě – bude lépe. Tak neoblomně věříme. A tak jedeme směrem k pobřeží, i když víme, že se ještě zastavíme u velkého sladkovodního jezera, které též stojí za pozornost.

Nejprve se seznámíme s prvním velkým sladkovodním jezerem, s jezerem Lac d´Hourtin-Carcans. Je tu pusto, mlhavo, dokonce lze říci, že tu je i v tuto letní dobu nevlídno. Nu, co se dá dělat? Ani nepřízeň počasí nás neodradí od návštěvy pobřeží. Název Hourtin-Plage zní povzbudivě. Parkoviště v písečných dunách, nízká oblačnost, moře v dáli a – naše zvědavost, jak toto pobřeží vypadá. Tak by se dala popsat ve stručnosti naše momentální situace.

Po schůdcích sestoupíme až k pláži. Je teplo, spíše dusno. Sundáváme boty a prožíváme ten slastný pocit brouzdání se v teplém písku. Tam a zpět, doprava a doleva, směrem k vodě i směrem ke břehu, za asistence jemného větříku – tak si vychutnáváme dnešní ráno. Nutno říci, že nám je v tuto chvíli více než příjemně. Navíc pozorujeme mladé lidi – chlapce i dívky – vybavené surfy, jak se na pláži rozcvičují a jak zkoušejí kvalitu vln. Ne všem se do této činnost chce s nadšením. I francouzská mládež dokáže nasadit „kyselý ksicht.“

Vnitrozemím objedeme již zmíněné jezero od severu k jihu a dostáváme se k jeho jižnímu cípu. Tam leží městečko Maubuisson. Déšť je na spadnutí a tak se rozhodujeme, že se jen jemně „courneme“ po městě. Zaparkujeme a jdeme na obhlídku. Lidé, především turisté, se už probudili, i oni stejně jako my nakupují, nahlížejí do obchodů, nechávají se zlákat nabídkou. Kupují suvenýry, mnozí z nich sáhnou i hlouběji do peněženky a vybírají z kvalitních vín. Zdejší vinotéka je nádherný obchod s esteticky uspořádanými lahvemi, jejichž cena se pohybuje od deseti až do – pro nás neuvěřitelných – sto padesáti Euro. Nechybí tu samozřejmě ani ochutnávka.

Začíná pršet. Přemýšlíme, čím si v tuto chvíli zlepšit pokaženou náladu. Čím jiným než dobrým jídlem. Rychlá občerstvení jsou otevřená a tak nasáváme vábné vůně a řešíme problém, co ochutnáme. Nakonec se rozhodneme pro dvoje „cosi.“ Obojí je masitý pokrm. Jinak přesněji nevíme, co jíme, můžeme jen zkonstatovat, že obojí je dobré. V tu chvíli nám vůbec nevadí – stejně jako Francouzům – že prší.

Drobně prší – podle naší známé písně: „Prší krásně.“ Francouzi si z toho nic nedělají, pohodově jedou po cyklistické stezce k moři a že to s tím koupáním myslí vážně, tak tomu nasvědčuje fakt, že s sebou vezou slunečník. Asi znají rozmary zdejšího počasí lépe než my. Rádi bychom jim důvěřovali a dočkali se sluníčka.

Dojedeme na pobřeží, do Carcans-Plage, a nerozhodně se motáme po parkovišti a kolem stánků podél cesty vedoucí k moři. Prohlížíme nabízené zboží, u potravin nám tečou sliny, v občerstvení neodoláme nabídce. S „teplem“ v žaludku se vydáváme k moři. Než k němu dojdeme, počasí se opravdu umoudří, vyjasní se a rtuť teploměru rychle šplhá do výšek typických pro léto. Je neoddiskutovatelné, že stejným tempem stoupá i naše nálada.

I zde musíme nejprve vystoupat na vrchol duny a z něho potom sklesat k moři. I tady nás nepustí volně dunou, musíme jít po oplocené stezce. Zase následuje příjemně bezcílné brouzdání se pískem, hledání mušliček, hluboké nádechy pro zdraví, romantické pozorování mořské hladiny i siluet lodí v dáli na obzoru. V této chvíli zapomínáme na čas, na to, že máme jakýsi itinerář cesty. Co na tom, že zde zůstaneme déle. Vždyť je nám tu tak dobře. Tato dvou či tříhodinová pohoda nám dá sílu pro další cestu.

Ještě se usmějeme u trochu humorného plakátu zvoucího k jakémusi představení s býky – asi k rodeu, textu samozřejmě nerozumíme – a vracíme se do vnitrozemí. V piniovém lese nepohrdneme bohatou nabídkou šišek a ty největší kusy končí v kufru našeho auta. Určitě nejsme v tomto počínání první ani poslední, v těsné blízkosti silnice a parkovišť jsou šišky beznadějně vysbírány.

Příjemně naladěni směřujeme do Bordeaux. Náladu nám ale přece jen kazí pohled na již zmíněné morbidní černé postavy. Silnice je rovná, přehledná, počasí letní, auto nás zatím nezklamalo a poslušně nás veze do pátého největšího francouzského města, do křižovatky evropského obchodu již od předřímských dob a samozřejmě i do významného přístavu.


Město Bordeaux (bordó) leží v meandru řeky Garonny a jeho historie je dlouhá, předlouhá, i když zachované památky se váží téměř převážně k 18. století. Původně zde vyrostlo sídlo kmene Biturigů a to se v 1. století př. n. l. dostalo pod nadvládu všemocného Říma. Tak vznikla Burdigala. Císař Dioklecián potom město opevnil. Doba zmatků zvaná stěhování národů přinesla sídlišti zkázu. R. 507 se dostalo do moci Franků, v r. 729 ho zpustošili Maurové (Arabové). Jeho význam odhadl francký král Karel Veliký a učinil z něj hlavní město oblasti Akvitánie. V 9. století, po úpadku francké říše, se město stalo několikrát cílem normanských nájezdů. „Chvilkové“ pány, Normany, vystřídali na dlouhých téměř tři sta let Angličané, ti byli pány města v letech 1154 – 1451. Pod anglické panství přivedla město Eleonora, dcera akvitánského vévody, která se stala anglickou a francouzskou královnou. Je skoro nepochopitelné, že francouzskou nadvládu Bordeaux nechtělo přijmout. V roce 1572 zakusilo hrůzy náboženských válek, bartolomějská noc si zde vyžádala 300 obětí. Pod anglickou nadvládu se pak město dostalo ještě jednou, i když jen nakrátko v roce 1814, za doby posledních Napoleonových bojů. Za věrnost prokázanou Bourbonům udělil francouzský král Ludvík XVIII. synovi vévody z Berry, pozdějšímu hraběti Chambordovi, titul duc de Bordeaux. V 19. století se Bordeaux stalo též bezprostředním centrem politického dění, r. 1870 bylo sídlem prozatímní vlády a r. 1871 se zde sešlo národní shromáždění.

Nejen politikou ale žilo a žije Bordeaux. Co by to bylo za francouzské město, kdyby nebylo spjato s proslulým francouzským gurmánstvím, ať jde o jídlo nebo pití. Při vyslovení jména Bordeaux snad všichni zareagují: „No přece kdo by neznal bordeauxská vína.“ Ano, jde především o červená vína, v menší míře o vína bílá. Právě červená vína se chlubí i zvláštním odstínem rudé barvy a tak označení barva bordó zná každá švadlenka. Jinak o červených vínech z této oblasti se v odborných publikacích tvrdí, že se vyznačují příjemnou trpkostí, charakteristickou vůní a chutí. Pro výrobu červených vín se pěstují zejména odrůdy cabernet, verdot, merlot, malbec a jiné. V oblasti vín nejsme těmi správnými „fajnšmekry“ a tak musíme těmto informacím věřit.

Mapu nemáme, proto ve městě nejprve bloudíme. Po několika pokusech Francouzů vysvětlit nám, kde se nachází „centre ville,“ se přece jen „trefíme.“ Na nábřeží dokonce objevíme vjezd do podzemních garáží, ale – no, jak to nazvat – snad jen že zblbneme. Neumíme najednou do garáží chráněných závorou zajet. A přitom jsme tento akt absolvovali již nespočetněkrát. Jako správní blbci couváme příkrým sjezdem zpět na frekventovanou ulici. Co si o nás myslí Francouzi, kteří nám dávají možnost vyjet, raději nedomýšlíme.

Zaparkujeme na velkém, i když v této době rozkopaném parkovišti na nábřeží a poněkud otřeseni svou blbostí – teď nám teprve dochází, že jsme prostě nedokázali zmáčknout jeden knoflík – vyrážíme za novými poznatky. Nejprve obdivujeme most Pont de Pierre přes široký říční tok s množstvím secesních luceren, potom kolem nás profrčí moderní nízká tramvaj a vstup do starého města nám nabízí brána Porte Cailhau. Ta poněkud nezapadá do dlouhého pásu elegantních klasicistních budov na nábřeží, vznikla určitě o mnoho let dříve než ony. My jdeme po nábřeží ještě o kousek dál a do města vstoupíme vítězným obloukem.

Jen pár kroků a stojíme na náměstí u baziliky St-Michael. Práce na ní byly zahájeny roku 1350 a trvaly dvě stě let. Vznikla tak gotická stavba s bohatě zdobenými portály a krásnými vitrážemi v oknech. Letáček, který je v bazilice k dispozici, nám poskytne další informace. Především vyzývá návštěvníky, aby usedli do lavic a nechali na sebe působit prostor a světlo, perspektivu a ladné linie. Při tom si mohou prohlížet vznešenost tří chrámových lodí, kde klenbu drží 32 pilířů. Z 18 století pocházejí varhany, ve stejné době sem byly umístěny i mříže uzavírající kaple.


Osaměle stojící zvonice je vysoká neuvěřitelných 107 m a je nejvyšší kamennou věží ve Francii. Se starobylou krásou v této chvíli výrazně kontrastuje nepořádek, ba přímo krásně česky řečeno bordel, na přilehlém náměstí. Konal se tu trh a s úklidem si nikdo nedělal problémy. Je pravdou, že než prohlédneme baziliku, již na náměstí nastoupily úklidové čety. A práce jim jde dobře od ruky.

Zabloudíme do starých, nepříliš vábně vypadajících uliček a doufáme, že narazíme na některé architektonické památky na minulé věky. Pár století pamatuje půvabná brána St-Jacobi, její zvon zvěstoval městu šťastné i tragické chvíle. Ulicemi i uličkami dojdeme ke gigantické katedrále St-André a u ní se zastavíme.

Na titulní straně letáčku jsme nejprve upozorněni na tři důležité informace spjaté s katedrálou. Tento kostel je prvním, který byl zasvěcen sv. Ondřejovi, nachází se na poutní cestě do španělského Santiaga de Compostela a byl uznán organizací UNESCO za významné kulturní dědictví. Katedrála byla postavena ve stylu vrcholné gotiky, i když se s její stavbou začalo již v 11. století a měla i svou předchůdkyni. Pravděpodobně ve 4. století zde vznikl první galsko-římský kostel a na konci 11. století byla vysvěcena předrománská stavba. V době vlády Plantagenetů došlo ke zvýšení zdí lodí a ke změně klenby. O dvě století později byla katedrála upravena, chór a příčná loď přibyly ve 14. a 15. století. Svými rozměry soupeří s chrámem Notre-Dame v Paříži – ten je o pouhých 6 m delší a o 4 m širší. Rozměry katedrály jsou opravdu pompézní. Katedrála je 124 m dlouhá, příčná loď je bez pár centimetrů široká 44 m, klenba v chóru dosahuje do výšky 29 m. Věže katedrály jsou 81 m vysoké. Skulptury a obrazy zkrášlují její exteriér i interiér. I tady stojí zvonice mimo kostel, ta pochází z roku 1440 a je 50 m vysoká.

Kolem Velkého divadla, jedné z nejkrásnějších staveb francouzského klasicismu, a kolem dalších budov dorazíme na okraj velké „zelené“ plochy, Esplanade des Quinconces. Toto rozlehlé prostranství se stromořadími, sochami a kašnami bylo vytyčeno v letech 1827 – 58 na místě Chateau de Trompette z 15. století. Najdeme zde i Monument aux Girondins. Je to bohatě zdobený pomník z let 1804 – 1902 a připomíná girondisty, které v době teroru, v letech 1793 – 95, poslal pod gilotinu Robespierre.

Projdeme na nábřeží, zastavíme se ještě na náměstí Place de la Bourse. Toto elegantní, harmonicky vyvážené náměstí obklopují ze dvou stran majestátní budovy z 18. století – Palais de la Bourse a Hotel des Douanes. Déle se v Bordeaux nezdržíme, i když víme, že by tu bylo co prohlížet. V dusném pozdním odpoledni odjíždíme. Chceme dnes ještě „zvládnout“ i jednu přírodní zajímavost.


Ta se nazývá Dune du Pilat – tak praví originální francouzská mapa – nebo v překladu českého průvodce Pilátova duna. Jak se k ní blížíme, začínáme mít v názvu poněkud zmatek. Proč Pilátova – ptáme se. Ukazatelé zvou ke zvláštnosti Dune de Pyla, městečko v její blízkosti nese název Pyla-sur-Mer (tak je označeno i v mapě), ale blízkou pláž zase mapa označuje jako Pilat-Plage. Tak jak to vlastně s tím názvem je? Rozluštit tuto hádanku se nám nedaří.

Na záchytném parkovišti těsně pod dunou je i v tomto předvečerním čase plno. Po cestě proudí davy lidí tam a sem, prohlížejí jídelní lístky okolních občerstvení a zastavují se v prodejnách suvenýrů. Do davu vystupujícího po cestě k duně se zařadíme i my a jsme patřičně napjatí zvědavostí, co nám zde příroda předvede. Prý se jedná o největší evropskou dunu vysokou 110 m, širokou 500 m a dlouhou 3 km.

Po schodech vystupujeme na neskutečnou masu písku a pozorujeme, jak lidé na písečném svahu „vyvádějí.“ Sjíždějí dolů po nohách, po zadní části těla, na prknech. Jiní se obtížně šplhají nahoru. Je to docela pěkné divadlo. Vystoupáme nahoru a vydáváme se na procházku po duně. Sundáváme boty, boříme se do příjemně teplého jemného písku. Hluboko pod námi se na jedné straně zrcadlí ve večerním slunci mořská hladina, na druhé straně pozorujeme, jak věčně se pohybující písek nezadržitelně pohlcuje blízký borovicový les. A před námi do dáli jen samý písek.

Místo uhlazeného návratu po schodech podlehneme touze sklouzat po písku dolů. A jaké to je? No prostě – zážitek. Dole máme chodidla zdravě oškrabaná a v žaludku nám kručí hlady. K tomu se přidává i „mlsná slina.“ Vyhlédneme si jednu z restaurací a v ní povečeříme. Jednou moules a lá creme a frités, jednou frito mixto. První zmíněné jídlo jsou slávky v ochucené smetaně, druhé tvoří fritované kousky ryby, moules, kalamáry a krevety – vše v těstíčku – a k obojímu hranolky. Vychutnáváme si labužnicky dobré jídlo i pohodu vlahého večera.

Hledat kemp se nám moc nechce a tak zakotvíme v nekřesťansky drahém kempu La Foret hned pod dunou. Je umístěn právě v tom lese, na který jsme se z duny dívali. Svým obyvatelům poskytuje snad veškeré myslitelné služby počínaje bazénem a taneční zábavou konče. Než nám v recepci s úsměvem a perfektní němčinou vysvětlí, co vše v kempu najdeme, uplyne úctyhodně dlouhá doba.

„Předjezdec“ nás dovede k určenému místu a vysvětlí nám, že auto máme parkovat na cestě a nemáme zajíždět na plochu vedle. Sice nevíme proč, ale ctíme zákaz. Hygiena, večeře a chvíle rozjímání. Naše zraky letí opět k duně a k lidem, kteří ještě po 22. hodině brouzdají pískem a jezdí na něm na prknech. Kolem nás projdou dvě štěbetající holčičky, slyšíme češtinu. Promluvíme na ně též česky a přivodíme jim tím šok. S otevřenou pusou se na nás ohlédnou a rychle mizí mezi stany a přívěsy.

Soutěž Endurance: Valle Verzasca, kamenné srdce Tessinu

Další soutěžní článek ze soutěže s nakladatelstvím DharmaGaia o knihu Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice
Autorka Ivana Filipová je pouze pilnou dopisovatelkou Cestovatel.cz, i když se to podle počtu článků nezdá. Proto se může účastnit našich soutěží.


Nedávno jsem tu psala o české řece Vydře, která mě vzala za srdce. Stejně tak na mě zapůsobila podobná říčka, daleko na jihu Švýcarska, v oblasti Tessino.

Nevím tak úplně přesně proč, ale niterní pocity při chůzi kolem řeky a vnímání tekoucí vody z těchto dvou horských říček bylo velmi podobné a velmi intenzívní. Rozdíl, který člověka bouchne do očí je v barvě vody. Jak je Vydra tmavá, hnědá, tak je Verzasca čirá, světlá a zelená. Tak zelená, že celé údolí dostalo přídomek, který ve volném překladu do češtiny znamená Údolí zelené vody.

Údolí Řeky Verzasce je pokládáno za nejmalebnější část jižního Švýcarska. Je tady největší pravděpodobnost, že Vám na výlet vyjde krásné počasí, protože zdejší oblast má z celého Švýcarska nejvyšší počet slunečných dnů v roce. Za nás se pravděpodobnost potvrdila, slunce svítilo od božího rána po celý den, až navečer se začaly honit mraky a za to jsem byla vděčná, protože daly vyniknout bělostným a barevně žíhaným kamenům na fotografických záběrech.

Tento článek je ze soutěže o knihu:

Obálka knihy Endurance

Alfred Lansing: Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice

Loď Endurance zamrzla v lednu 1915 v ledových polích antarktického Weddellova moře, po deseti měsících ji ledové kry rozdrtily. Ernest Shackleton a jeho posádka 27 mužů zůstali 850 mil od nejbližší základny. Nastal čas tvrdých zkoušek a utrpení…

Brilantně napsaná kniha novináře Alfreda Lansinga je uznávaná jako naprosto úplný popis osudné plavby Endurance. Toto ohromující vyprávění o přežití Shackletona a všech dvaceti sedmi mužů více než rok na ledem pokrytých antarktických mořích označil Time za „definici hrdinství“. Český překlad vychází u příležitosti Mezinárodního polárního roku. Váz., asi 280 str., originální fotografie, mapy a ilustrace, asi 350 Kč.

„Shackleton se stal mým hrdinou.“ (Reinhold Messner)

I vy můžete soutěžit, zkuste to tady

uzávěrka soutěže je stanovena na 20. července!

Naše putování údolím Verzascy začalo po dlouhém stoupání autem a jeho zaparkování kousek od přehradní hráze Diga di Contra. Hráz je monstrózní dílo. Je vysoká 220 m, dlouhá 380 m a široká 25 m v úpatí a 7 m v koruně. Prostě obrovská betonová masa a na ní bungee jumping, který hned po příchodu zaujal mého manžela. Při pohledu dolů se mi zastavilo srdce a nekompromisně jsem ho chytla pod křídlo a táhla promptně odtud, protože se zcela vážně zajímal o to kolik metrů dolů je možné skákat, co to stojí a tak podobně. Vzhledem k tomu, že si již skákání vyzkoušel v Čechách, jeho bezmezné nadšení bylo nebezpečné, naše finance omezené a celodenní výlet před námi ohrožen. Nakonec ho odradila vyřčená finanční částka, kterou jsem já nezaslechla. Přehrada byla plná lidí a výhledy na obě strany řeky rozhodně stály za to. Krásnější je na stranu, kde hráz drží vodu Verzascy než vteče do jezera Lago Maggiore. Po celou dobu našeho pobytu na hrázi chlapci od bungee jumpingu kšeft neudělali ačkoli lidí okolo nich postávalo dost. Pohled z místa odkud se skákalo byl opravdu jen pro silné povahy. Představte si pohled 220 m kolmo dolů obklopeni masou zaobleného betonu a pod ním minimum vody. Ráda bych si nějakého cizího odvážlivce nafotila nebo natočila ale nikdo takový se za tu půl hodinku co jsme procházeli přehradou po obou stranách, nenašel.


Od přehrady je cesta do té nejkrásnější části údolí ještě dlouhá a tak jsme za dopravní prostředek opět zvolili auto a ještě projeli 7 dalších tunelů než jsme se dostali do vesnice Vogorno. Tady je řeka ještě relativně klidná a široká, není tu zatím vidět to typické kamení, kterým je naplněna ve vzdálenějších částech údolí. Místo je spíše charakteristické kamenitými loukami. Odtud jsme už postupně stoupali pěšky a míjeli další a další vesnice: Corippo, Lavertezzo, Brione, Gerra i Frasco. Všechny mají společnou architekturu i stáří, je v nich spousta podobných kamenných domů, velmi strohých, jednoduchých a účelných. Někde mají typický kostelík a všude úzké křivolaké uličky. V duchu jsem si představovala jaké by to bylo tady žít. Pro mě by to znamenalo vrátit se o století zpět. Celé to místo v údolí řeky mi přišlo jako Růženka spící po staletí, neměnné s vlastním typickým koloritem, na který nemá vliv zub času ani vývoj civilizace. Z vesniček podobných jako vejce vejci se mi v paměti nejvíc uhnízdila vesnice nejtypičtější a to Lavertezzo. Právě v ní je známý obloukový most přes řeku a v řece největší množství vyhlazených kamenů vhodných pro koupání a spočinutí. Voda je zde ledová i v letních měsících, ale o to více osvěží. Na velkých masívních placatých kamenech se dá pohodlně ležet a odpočívat a horké kameny nahřívají záda. Dá se po nich v řece skákat a lézt a tak můžete jít velký kus cesty pouze řekou po jak rozsáhlých dlouhých vyhlazených monolitech tak přeskakovat po jednotlivých kulatých a hladkých kamenech. Vždycky je kam šlápnout. V Lavertezzu také najdete nejkrásnější kostel z okolí.

Sponzorem této soutěže je nakladatelství DharmaGaia, které věnuje knihy autorům nejlepších článků. Zaujala-li vás kniha Endurance – neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transantarktické expedice, ale nechce se vám soutěžit, koupit si ji můžete třeba tady.

Směrem k poslední vesnici v údolí, nazvané Sonogno, se řeka mění v horský živel. Divoce naráží do mohutných kamenných bloků, ale i do tisíců drobných kamenů, kterými je řeka doslova zaplavená. Člověka to nutí sbírat vyhlazené oblázky a mnout je v rukou, vnímat jejich energii a nejraději bych si jich nacpala plný batoh a přivezla s sebou domů. Nakonec odolám a přivezu 3 různé barvy pro štěstí, bílou, šedou a růžovou hladké jako alabastr. Vesnici Sonogno projdeme poctivě úplně celou kromě místního muzea, prohlédneme si každý kamenný dům poskládaný jako mozaika. Všechna okna hrají všemi barvami a jsou cítit rozličnými vůněmi právě kvetoucích květin. Květiny jsou tady všude, mnohde rostou i po střechách, mezi kamennou dlažbou, v kamenných dvorech, prostě všude tam, kde semínka rozesetá větrem zabloudila a našla místo k životu. Celou tuto vesnici bych charakterizovala pouze dvěma slovy kámen a květiny. Celé cesty i chodníky mezi kamennými domy jsou také vykládané kamenem, jen příjezdová silnice a přilehlé parkoviště je vyasfaltované. Kdo nechce údolím procházet pěšky, má možnost dojet autem až na samý konec údolí, odkud už dál žádná cesta nevede. Celé údolí je tady uzavřeno hradbou ticinských velehor Existuje jen stejná cesta zpět odkud jste se sem do nitra kamenného srdce Tessinu dostali. Když se člověk prochází mezi jednotlivými kamennými domy nalepenými na sebe jak zrnka máku na koláči a vdechuje čistou a omamnou vůni pnoucích se rostlin má pocit, že je na konci světa kde se navždy zastavil čas.

Švýcarské fondue – jeden z nejznámějších receptů švýcarské kuchyně

Švýcaři si, jak je známo, potrpí na různá fondue. Jsou to fajnšmekři každým coulem a tak v jejich kuchyni najdete fondue na různé způsoby, jak klasické sýrové, tak už nějak vylepšené jako Lesnická fondue (s čerstvými žampiony), Sýrová fondue s ořechy (vlašské ořechy a ještě kus špeku), Burgundská fondue(kousky hovězích řezů s koňakem), Vinná fondue (s bílým vínem a mandlemi) nebo Ženevská fondue, na kterou napíšu recept, protože miluji česnek.

Je potřeba: 400 g ementálu, 2 dl bílého vína, česnek, bílý pepř, muškátový oříšek, škrob, sklenka vodky

Misku, nejlépe keramickou, zhusta vytřeme česnekem pro jeho typickou vůni. Potom nakrájíme 400 gramů ementálu na menší kousky. Misku postavíme na oheň a nalejeme 2 sklenice bílého vína. Může být jakékoli, i když každý kraj jiný mrav a jiné oblíbené víno, tudíž každý Vám bude tvrdit, že právě to, které dává on sám je to jediné pravé. Přidáme půl lžičky mletého bílého pepře a špetičku čerstvého strouhaného muškátového oříšku. Až víno bude vřít, pomalu přidáváme ementál za stálého míchání. Můžeme misku odstavit a přidat v malé trošce vína rozpuštěnou lžičku škrobu. Smícháme a znovu dáme na oheň, navíc přilijeme skleničku vodky ( někdo třeba višňovice) a mícháme až šleháme. A pak je dílo hotovo, když směs je táhlá a jednolitá. Stačí už jen svorně usednout nejlépe kolem kulatého stolu, vytvořit dobrou náladu a popřát si dobrou chuť. V rozteklé směsi pečlivě a pomalu namáčíme chléb napíchnutý na vidličce, užíváme si to a zapíjíme nejlépe suchým bílým vínem. Dobrou chuť i Vám.

Zprávičky a kalendář akcí na Cestovateli

Trošku opomíjené zůstávají zprávičky a kalendář
akcí, kterými se snažíme naplňovat motto našeho serveru,
„Cestovatelé sobě“. Je to možná způsobené
tím, že málo propagujeme to, že každý z Vás má možnost do těchto
dvou aplikací aktivně přispět. Pokusíme se Vás proto seznámit
s možností vytváření zpráviček a zadávání akcí do
kalendáře.

Milí čtenáři,

velice nás těší postupně narůstající statistika o návštěvnosti Cestovatele. Je to pro nás signálem o tom, že to, co děláme, má nějaký smysl a že naše články Vám někdy zpestří šedý všední den, jindy třeba svojí informací pomohou při plánování víkendového výletu, či dovolené. Těší nás, že kromě článků, využíváte i další možnosti, které náš server nabízí, zejména pak diskusní fóra a cestovatelskou seznamku.

Trošku opomíjené zůstávají zprávičky a kalendář akcí, kterými se snažíme naplňovat motto našeho serveru, „Cestovatelé sobě“. Je to možná způsobené tím, že málo propagujeme to, že každý z Vás má možnost do těchto dvou aplikací aktivně přispět. Není v silách redakčního týmu všechno uhlídat a tak úplně se nám nelíbí, že se zde vyskytuje příliš mnoho informací, které postupně přežvýkávají velké servery, noviny a televizní kanály. V následujících řádcích se proto pokusíme seznámit Vás s možností vytváření zpráviček a zadávání akcí do kalendáře.

Zprávičky

Ve zprávičkách by měly být uvedené aktuální informace související s cestováním. Může to být to, že někde mezi Bhútánem a Indií otevřeli nový hraniční přechod, Zpráva o vypuknutí epidemie cholery někde ve střední Africe, informace o nové super levné letecké lince mezi Kazachstánem a Argentinou, ale klidně taky zprávička o úžasném open-air festivalu v Dolních Kotěhůlkách, nebo o interaktivní výstavě kamenných škrabadel v nějakém archeoparku, či o nově otevřené cyklostezce. Zajímavé mohou být krátké informace o počasí, lavinové situaci, novinkách v oblasti outdoorového vybavení. Možností je téměř nekonečně. My už si z Vašich příspěvků vybereme, případně z několika podobných vytvoříme jednu větší zprávičku, či krátký článek.

Do zpráviček rozhodně nepatří reklamní sdělení. Od toho jsou placené reklamní plochy, které máme i na Cestovateli. Hranice mezi tím, co je zprávička obsahující odkaz na zajímavé stránky a co je reklama, je tenká a někdy ne zcela zřetelná. Redakce si proto vyhrazuje právo na konečný verdikt. Vůči neziskovým organizacím a nekomerčním akcím jsme mírně shovívavější.

Odkaz na možnost navrhnout zprávičku najdete v zápatí pole se zprávičkami. Po kliknutí se Vám objeví jednoduchý formulář, do kterého stačí vepsat Název a text zprávičky a jméno autora. To se pak může objevit u zprávičky. Pokud máte něco na srdci, můžete to připsat do poznámky pro redaktora.

  • Budete-li vkládat do textu odkazy na další stánky, napište je pokud možno na zvláštní řádek.
  • Je-li to aspoň trochu možné, dávejte link přímo na informaci, o které je zprávička. Zvlášť u velkých serverů se obsah první stránky poměrně rychle mění a není pak často jednoduché konkrétní informaci dohledat.
  • Pokud existují kvalitní webové stránky, stačí zprávička krátká s vloženým odkazem.

Zde je formulář pro vložení zprávičky.

Kalendář

Do kalendáře akcí se dostanete kliknutím na příslušnou záložku v horním navigačním proužku. Pro vlastní zadání akce pak stačí kliknout na tlačítko „Přidat akci“. Objeví se formulář, který obsahuje i návod k vyplnění jednotlivých kolonek. Ty vyplníte a odešlete tlačítkem „uložit“. Akce spadne do redakčního systému a tam vyčká, až ji někdo z redaktorů schválí (nebo zahodí).

Jsme si vědomi toho, že některé kolonky mohou působit určité potíže. Týká se to zejména kategorizace akcí. Je to dáno historicky z dob, kdy jsme se přizpůsobovali serverům, se kterými jsme si vyměňovali informace. Budete-li mít pocit, že Vám například nějaká kategorie chybí, napište to do poznámek pro redaktora. Pokusíme se s tím něco udělat, ale asi to nebude úplně hned. Budeme ale vědět, jak bychom měli kalendář upravit.

Pro kalendář platí totéž, co pro zprávičky. Nepatří sem nepokrytě reklamní sdělení. Od toho jsou placené reklamní plochy, které máme i na Cestovateli. Hranice mezi tím, co je a co není komerční akce, je ještě nejasnější, než v případě zpráviček. Redakce si proto vyhrazuje právo na konečný verdikt. Vůči neziskovým organizacím a nekomerčním akcím jsme mírně shovívavější. I přes to, že se jisté komerci neubrání, schvalujeme akce typu erbovních slavností, nebo různých závodů, soutěží a jarmarků pořádaných nejen různými městy.

Děkujeme za to, že jste tento poměrně dlouhý a nezáživný text dočetli až sem a těšíme se na Vaše informace, které budeme moci poskytnout i dalším čtenářům.

Redakce

Pražské zahrady – Vrtbovská zahrada

Všem svým přátelům a známým, kteří nejsou z Prahy, doporučuji
jediné. Běžte si navečer sednout na vyhlídku, na nejvyšší bod Vrtbovské
zahrady a potom už můžete jet klidně z Prahy domů! Ať už budou Vaše
zážitky po celodenním maratonu jakékoli, po posezení na tomto místě se
vaše pohledy zasní a místo si vás, sem do hlavního města, přitáhne
zpátky. Uvidíte!

Na svahu Petřína leží čtyři barokní zahrady. Vrtbovská, Vratislavská, Schönbornská, Lobkovická. První z nich je přístupná z Karmelitské ulice č. 25 na Malé Straně a je součástí Vrtbovského paláce, nad nímž stoupá do svahu . Má rozlohu 0,31 ha a nadmořskou výšku od 197 m do 212 m.

Jaká zahrada je v Praze nejkrásnější?

Právě Vrtbovská je pro mě ta nejkrásnější. A nejen pro mě. Říká se o ní, že je nejatraktivnější zahradou svého druhu na sever od Alp. Jejím autorem je František Maxmilián Kaňka, který v letech 1715 až 1720 pracoval pro Jana Josefa Vrbu, hraběte a nejvyššího purkrabího Pražského hradu. Přestavoval jeho palác a následně vybudoval právě tuto velkolepou barokní zahradu. O sochařskou výzdobu se postaral Matyáš Bernard Braun. Fresky v sala terreně pořídil Václav Vavřinec Reiner. Nejznámější a nejkrásnější je freska na klenbě představující Venuši a Adonise.



Tato barokní zahrada je terasová, klasického italského typu. Právě na terasách a jejich gradaci je založena překrásná kompozice a míšení teras, schodů a ploch poskytuje mnoho zorných úhlů pohledů a průhledů a pro fotografa je tady doslova ráj. Jak kdysi tak dnes. Právě tohle bývala ve své historické i přírodní svůdnosti zahrada mého mládí. Dnes, po velmi zdařilé rekonstrukci, je zahradou mé dospělosti. Opravy zde probíhaly v letech 1990 až 1998 a to po celkovém statickém zajištění. Věrně obnovená zahrada, která dostala zpět svůj tehdejší lesk byla otevřena slavnostně dne 3. června 1998 a je vlastnictvím Hlavního města Prahy, i když její údržbu zajišťuje soukromá firma Casus Direct Mail a.s.

Na přiložených fotografiích můžete vidět jak místo, odkud se do zahrady vchází tak spodní část zahrady, kde je umístěn malý bazének se soškou Puttiho na mořské nestvůře. Podrobně je nafocena i celá salla terena s Reinerovými freskami a sochami Bakchuse a Cerery od Brauna a protilehlá voliéra. Střední terasu zakončuje vysoká opěrná zeď a kuželková balustráda. Nahoru se můžete dostat dvoukřídlým schodištěm. Těsně nad ním je řada soch antických božstev a zdobených váz a nejkrásnější pohled na ně je právě v okamžiku, kdy se do nich opírá slunce a ony září svými liniemi a čistotou provedení i materiálu. Na terasách je uplatněn parterový symetrický ornament z keřů a květin a směrem vzhůru se zahrada zužuje. Nejvyšší část zahrady je završena reliéfem vodních božstev a grottovými mušlemi. Zahrada má tedy 3 výškové úrovně.


Kdysi čistě barokní zahrada byla v roce 1845 spolu s úpravami palácového komplexu upravena mírně klasicistně. Mezi spodní a střední částí zahrady vznikly empírové přístavky a na nejvyšší kulisové zdi byla pořízena vyhlídka na Prahu. Právě odtud před vámi leží Praha krásná, stověžatá a svítící stovkami nových oranžových střech. Zblízka je tu vidět na Hrad a na kostel sv. Mikuláše, ale i na Chrám sv. Víta nebo na Týnský chrám. Je tu jako na dlani ale i spousta jiných pamětihodností, kterými se pyšní právě hlavní město. Nicméně i dnes je zahrada nadále označována za barokní terasovou zahradu italského typu, i když v ní měly vliv i cizí stylové formy, a je kulturní památkou I. stupně zapsaná na seznamu UNESCO.

Další autorčiny fotky si můžete prohlédnout na stránkách www.ivanafili­pova.ic.cz Máte-li zájem, můžete si stáhnout prezentaci vytvořenou z vybraných fotografií z galerie.

Prezentace ve formátu pps (4,3MB).

V zahradě je čilý turistický ruch. Navíc nabízí možnosti různých pronájmů pro společenské akce, odborné konference, tiskové semináře, garden party ale i svatby. Pro zajímavost: maximální kapacita Vrtbovské zahrady je 400 osob.



Ačkoli má Praha opravdu spoustu krásných unikátních míst, která opěvují básníci a zpodobňují malíři celého světa, je právě Vrtbovská zahrada jedním z těch mému srdci nejbližších.

Všem svým přátelům a známým, kteří nejsou z Prahy, doporučuji jediné. Běžte si navečer sednout na vyhlídku, na nejvyšší bod Vrtbovské zahrady a potom už můžete jet klidně z Prahy domů! Ať už budou Vaše zážitky po celodenním maratonu jakékoli, po posezení na tomto místě se vaše pohledy zasní a místo si vás, sem do hlavního města, přitáhne zpátky. Uvidíte!

Kahira – můj druhý domov

Fotoreportáž Katky. Kahira jejími slovy je: milovaná, nádherná,
úžasná, jedinečná a nezapomenutelná.

Katka si (nejen) o Káhiře připravuje zápisníček, tady je pár
prvních fotek

Kahira – Ibn Battuta ji ve 14. století pojmenoval Matkou měst, a tento titul ji právem patří – je to největší město v Africe a taky největši metropole arabského světa. Velikost města není v její rozloze – rozprostírá se na 457 čtverečných kilometrech, nýbrž v její zalidnenosti.

Je velmi těžké odhadnout, kolik má obyvatel, ale je to něco mezi 15 – 30 miliony. Několik milionů lidí sem denně dojíždí z okolitých měst za prací. Následující fotky přinášejí pár pohledů na toto město.










Historické slavnosti vyprávějí nevšední příběhy minulosti

Z hodin školního dějepisu vám v hlavě možná uvízly jen
letopočty a fakta. Ale jsou to lidé a jejich příběhy, které vytvářejí
historii. Příběhy o životě králů, měšťanů či řemeslníků,
o událostech svátečních i každodenních vyprávějí historické
slavnosti v českých městech, na hradech a zámcích.

Z hodin školního dějepisu vám v hlavě možná uvízly jen letopočty a fakta. Ale jsou to lidé a jejich příběhy, které vytvářejí historii. Příběhy o životě králů, měšťanů či řemeslníků, o událostech svátečních i každodenních vyprávějí historické slavnosti v českých městech, na hradech a zámcích.


Český Krumlov (www.ckrumlov­.info), jehož historické centrum bylo v roce 1992 zapsáno na seznam památek UNESCO, pravidelně zve své návštěvníky na červnové Slavnosti pětilisté růže (22.–24. 6.) a zářijové Svatováclavské slavnosti (28.–30. 9. 2007). Základní námět Slavností pětilisté růže se nemění: Poslední Rožmberkové a éra renesance – doba největšího rozkvětu Českého Krumlova. Tématem pro letošní rok je čtvrtý sňatek Viléma z Rožmberka s Polyxenou z Pernštejna roku 1587. Diváci si mohou vybrat z velkého počtu scén v celém městě, na nichž vystoupí desítky souborů. Pro děti a dospělé jsou připraveny historické hry a pouliční historická hostina. Chybět nebude slavnostní historický průvod městem, rytíři, muzikanti a kejklíři, novinkou pak bude přehlídka skupin historického šermu. Po celou dobu slavností bude na zámeckém nádvoří probíhat staročeský jarmark s historickým a lidovým zbožím a ukázkou starých řemesel. K Svatováclavským slavnostem neoddělitelně patří jarmark na náměstí Svornosti, který bude po tři dny nabízet produkty hrnčířských dílen, mistrů kovářů a další originální výrobky. Muzea a galerie otevřou své brány pro noční rendez-vous s uměním během Svatováclavské noci otevřených muzeí a galerií. Protože podzim je doba žní a úrody, nebude chybět dobré jídlo a pití, ať už jsou to švestkové koláče, preclíky, klobásy, zelí, víno nebo medovina.

Scénář slavností nazvaných Královské stříbření Kutné Hory (www.stribreni­.cz) navrátí ve dnech v23.–24. 6. 2007** bývalé královské horní město do dob o šest století zpět, na vrchol jeho největší slávy a prosperity. Každoroční gotická historická slavnost symbolicky otevírá turistickou sezonu města zapsaného na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Hrdí horníci uvítají krále Václava IV. s jeho dvořany, otevře se jarmark a sám král zahájí velký rytířský turnaj. Večer se bude královský pár s dvořany bavit na dvorské slavnosti. Při nedělních pořadech propojených tématem lásky se např. dozvíte, jaké překážky museli překonat nápadníci při namlouvání urozené nevěsty. Jestliže máte rádi zářivé barvy praporců a historických kostýmů, neváhejte a připojte se ke slavnostem ve svém vlastním historickém kostýmu. Sezonu kulturních akcí konaných pod širým nebem v Kutné Hoře pravidelně poslední sobotu v září (letos 29. 9. 2007) neoficiálně uzavírají Svatováclavské slavnosti (www.kutnahora­.cz) s programem, který zahrnuje např. řemeslný minitrh, divadelní představení pro děti, hudbu nejrůznějších žánrů, dobové pochutiny a mnoho dalších lákadel.

Historii a rozkvět města Prachatice (www.prachati­ce.cz) ve 14.–16. století připomínají Slavnosti Zlaté solné stezky. Jejich sedmnáctý ročník vyplní poslední červnové dny v Prachaticích (29.–30. 6. 2007) ukázkami dobových řemesel, kulturními programy, trhy a průvody v historických kostýmech.

V kraji nejslavnějších českých rybníků se tradičně pořádají Historické slavnosti Jakuba Krčína. 21. července se v Třeboni (www.itrebon.cz) konají historické trhy a své chovatelské úspěchy v sokolnictví a loveckých plemenech předvedou členové řádu svatého Huberta. Zklidnění nabitého dne přinese večerní koncert dechového tria na třeboňském zámku a slavnostní ohňostroj.


Obdivovatelé císaře Napoleona by neměli chybět 11. a 12. 8. 2007 při Napoleonských dnech na místech slavné bitvy u Slavkova (www.austerlit­z.org). Co tady uvidí? V polním ležení právě probíhá výcvik vojáků, sem tam se strhne bojová šarvátka. V zámku (www.zamek-slavkov.cz) se při kostýmovaných prohlídkách prochází sám Napoleon a v zámeckém parku se rozléhá veselý šum jarmarku.

Do období vrcholného středověku a husitského hnutí vás vtáhnou Královské slavnosti v Telči (www.telc-etc.cz) ve dnech 17.–18. 8. 2007. Slavnosti ve městě zapsaném na seznamu UNESCO navazují na události spojené s pobytem císaře Zikmunda Lucemburského v Telči před 570 lety. Dvoudenní akce bude zahájena v předvečer Královských slavností otevřením jarmarku s kejklíři, pouličním divadlem, fakíry a historickou hudební show. Vyvrcholí noční ceremonií a příjezdem císaře Zikmunda Lucemburského s rytířským doprovodem za svitu loučí a hřmění bubnů. Sobotní odpoledne zahájí průvod husitských vojsk v čele s Janem Žižkou a bude pokračovat šermířskými a rytířskými hrami pro děti i dospělé.

Návštěvy římského císaře a českého krále Karla IV. v Kadani i po více než sedmi stoletích zůstávají událostí, která se v Kadani (www.mesto-kadan.cz) slaví jako Císařský den (25. 8. 2007). Historickou část města ovládnou kejklíři, trhovci a pouliční herci. O žíznivé poutníky se postarají ve středověkých tavernách a šencích. Na příjezd císaře Karla IV. a jeho honosného doprovodu naváže královské slyšení, rytířská klání a slavnost s dvorními tanci.

Od roku 1982 se hrad Helfštýn (www.helfstyn.cz) stal světovým centrem uměleckého kovářství. Nejvýznamnější událostí v tomto oboru je každoroční mezinárodní setkání uměleckých kovářů – Hefaiston. O víkendu 26. a 27. 8. 2007 proběhne již jeho 26. ročník. Po oba dny budou návštěvníci moci zhlédnout na 300 dovezených exponátů reprezentujících 20 zemí. Paralelně budou probíhat na kovářském dvoře u kovadlin a výhní ukázky tvorby mistrů ohně a kovu. Hefaiston si vydobyl výjimečné postavení mezi obdobnými přehlídkami uměleckého řemesla a pravidelně na něj zavítá na 600 účastníků z oboru a 10 000 zvědavých návštěvníků. V průběhu celé sezony lze na hradě navštívit stálou expozici uměleckého kovářství v suterénu hradního paláce, mincovnu s replikami renesančních mincovních strojů a historickou kovárnu.

Slavnosti královny Elišky (31. 8. – 1. 9. 2007) znamenají pro Hradec Králové (www.calendari­umregina.cz) návrat do 14. století, do dob panování královny Elišky Rejčky. Historické centrum města oživí středověký jarmark, dobové průvody, rytířská klání, středověké hry a zábavy, kejklíři, hudebníci, tanečnice a další kumštýři. Chybět nebudou naučné pořady o životě našich předků či ohňový mumraj, slavnost završí večerní ohňostroj.

Máte-li rádi atmosféru středověku, neměli byste si nechat ujít dvanáctý ročník festivalu Táborská setkání (15.–16. 9. 2007). V historickém centru Tábora (www.tabor.cz) se po tři dny budete cítit jako v první polovině 15. století, kdy městu vládl obávaný husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova. Jana Žižku v doprovodu jeho bojovníků určitě nepřehlédnete, ale k vidění a slyšení toho bude ještě víc: koncerty duchovní a středověké hudby, divadelní představení pod širým nebem, výstavy či hry pro děti.

Z nápadu připomenout tradici, kdy v Boskovicích vykrmovali husy a dodávali je na trh do Vídně, vznikly dnes oblíbené Husí slavnosti. Ty se letos konají 22.–23. 9. v areálu u Zámeckého skleníku (www.boskovice­.cz). Celý víkend bude v Boskovicích vonět husí pečínka, prodávat se budou husí speciality a v restauracích vám naservírují husí menu. Vyhlášena bude i soutěž o nejlepší pečenou husu.

Jak vypadal život v obleženém hradě za dob třicetileté války, vám odhalí program Za čest krále na hradě Sovinci 14. a 15. 7. 2007 (http://akce.so­vinec.cz). Při pilné práci zastihnete kováře a zbrojíře a přímo před vašima očima se strhne i bitva. Už název Kejkle a kratochvíle napovídá, že 25. 8. 2007 bude v Moravské Třebové (http://tis.mtre­bova.cz) opravdu veselo. Středověký festival plný lidového veselí představí kejklíře, šermíře i dobové řemeslníky. Historické tržiště se starými řemesly, rytířské turnaje a šermířské souboje vás čekají také při Oslavanských historických slavnostech (8.–9. 9. 2007) v Oslavanech (www.mesto-oslavany.cz). Čas zábavy a veselí přinášejí do Jablonce nad Nisou (www.eurocentrum­jablonec.cz) Jablonecké podzimní slavnosti (21.–23. 9. 2007). Jejich veselou atmosféru podtrhne jablečný trh, stánky s prodejem tradičních výrobků a ukázky řemesel.

CCCR-CzechTourism je příspěvkovou organizací Ministerstva pro místní rozvoj ČR. Jeho hlavní aktivitou je propagace České republiky jako lákavé turistické destinace v zahraničí. Po celém světě prezentuje Českou republiku 25 zahraničních zastoupení CzechTourism. Od roku 2003 organizace podporuje také domácí turistiku. Více na www.CzechTouris­m.com, www.CzechTouris­m.cz.

Svět panenek v Plzni

Plechovou panenku Minerva z roku 1890 i zástupy různě
vyšňořených moderních Barbie můžete o letošních prázdninách
obdivovat v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské
Týnici. Muzeum zde ve spolupráci s Klubem panenky ČR od
20. 6. do 5. 7. 2007 pořádá výstavu Svět
panenek. Na výstavě bude možné nejen obdivovat množství panenek a
jejich doplňků z různých období, ale proběhnou zde i výtvarné
dílny a poslední červencový víkend zde bude fungovat i nemocnice pro
panenky.


Plechovou panenku Minerva z roku 1890 i zástupy různě vyšňořených moderních Barbie můžete o letošních prázdninách obdivovat v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici. Muzeum zde ve spolupráci s Klubem panenky ČR od 20. 6. do 5. 8. 2007 pořádá výstavu Svět panenek. Na výstavě bude možné nejen obdivovat množství panenek a jejich doplňků z různých období, ale proběhnou zde i výtvarné dílny a poslední červencový víkend zde bude fungovat i nemocnice pro panenky.

Vernisáž výstavy proběhne 20.6. 07 od 17 hod. a mimo jiné bude možné shlédnout taneční vystoupení juniorského páru v latinskoame­rických tancích.

V termínech 7. – 8. 7. a později 28. – 29. 7. 2007 bude možno navštívit akci Nemocnice pro panenky. Tam bude paní Alena Zemanová opravovat panenky, medvídky, případně i jiné hračky od nejstarších exponátů až po hračky nové. Ve stejném termínu bude probíhat výtvarná dílna pro děti. O víkendu 28. a 29.7. 07 si sem mohou přinést holčičky přemalovat nebo opravit obličeje panenek, které se jim zdají okoukané nebo došly jakékoli úhony. Denisa Molitorisová, která se zabývá přemalbou panenek a šitím replik divadelních kostýmů jim namaluje obličej na přání. Dokáže i zavlasit panenky s poničenými vlasy. Pokud bude zájemců hodně a všechno nestihnou na místě, bude možné se na přemalbě i opravách panenek domluvit.


Více informací o pořadatelích výstavy najdete na stránkách Klubu panenky ČR a muzea v Mariánské Týnici.

V Klubu panenky ČR se sdružují sběratelky panenek od mladého věku přes studující vysokoškolačky a ženy na mateřských dovolených, podnikatelky a další dámy až po důchodkyně. Všechny spojuje stejná láska a záliba a to krása a móda. Všechny také sbírají panenky, případně medvídky, pokojíčky, či miniatury, nebo tvoří různými technikami oblečky od replik starých oděvů, přes módní výstřelky na Barbie nebo panenky Tonner až po filmové kostýmy.

Nejstarší panenka výstavy je plechová MINERVA, vyrobená kolem roku 1890, ale najdete zde i téměř nové panenky Tonner či skoro 150 panenek Barbie z různých časových období. Panenky jsou z rozličných materiálů, jako je papírmaš, celuloid, porcelán, vinyl, nebo guma. Celá výstava od historických panenek až po panenky novodobé čítá víc jak 300 exponátů a množství různých doplňků.

La Rochelle a ostrov Ré

Rozkvět La Rochelle často souvisel s rozkvětem blízkých ostrovů
Ré a Oleron. Na první jmenovaný se vydáváme. Ostrov skutečně nabízí to
nejrůznější vyžití – 90 km cyklostezek vede krásnými lesy
i vinicemi, chráněnými oblastmi i salinami.

Neděle 1. Srpna

Nedělní ráno je stejně krásné jako to sobotní. „Rachtáme“ už od sedmi hodin, brzy se k nám přidává i další rodina, jejíž „páníček“ spal ve spacáku venku. Během hodiny máme sbaleno a vyrážíme směr La Rochelle.

La Rochelle (la rošel) patřil a patří k významným francouzským městům a to významným hospodářsky i kulturně. Město je připomínáno poměrně pozdě, tedy až v 10. století. Pravděpodobně je však mnohem starší. Již od 11. století byl centrem obchodu a rušným přístavem. V roce 1154 ho koupil Jindřich Plantagenet a v roce 1199 vdova po Jindřichovi udělila městu mnoho výsad. V roce 1224 se dostalo do moci Ludvíka VIII., v roce 1360 bylo vráceno Anglii. Proti jejímu panství zde vypuklo povstání a jeho výsledkem bylo vyhnání Angličanů. V minulosti bohužel ve válkách mělo tedy město vždy snahu podporovat tu nesprávnou stranu – Angličany ve stoleté válce a hugenoty v náboženských válkách – a tak na to také často doplácelo. Při bojích hugenotů, za kardinála Richelieua, bylo r. 1628 obleženo a při něm zahynulo 23 000 obyvatel. Obyvatelé byli vyhladověni, hradby strženy a město zbaveno všech privilegií. V roce 1648 tu bylo zřízeno biskupství a podle ediktu nantského muselo město opustit 5 000 jeho občanů – protestantů. Dobou rozkvětu pro město bylo 18. století, kdy La Rochelle patřil k nejvýznamnějších francouzským přístavům, přes něž šel obchod s koloniemi.


Sjíždíme do podzemních garáží na náměstí Place Verdun a prohlídka města může začít. Náměstí i ulice jsou zatím liduprázdné, i přes tuto ranní dobu je však katedrála Saint-Louis otevřena. Ta je první památkou, na kterou ve městě narazíme. Již v roce 1152 zde první obyvatelé La Rochelle postavili kostel Saint-Barthélémy. Z něho do dnešní doby „přežila“ gotická věž z 15. století, nacházející se za katedrálou. Kostel byl v náboženských válkách na konci 16. století zničen. Na počátku 17. století přistoupili protestanti k výstavbě nového kostela, který se potom stal katedrálou. I on byl ale zničen. Teprve r.1741 přinesl Jacques-Ange Gabriel, první královský architekt, plány nové stavby a r. 1742 se začalo se stavbou. I ta se protáhla na dlouhou dobu, nakonec byla dovedena do dnešní podoby. Uvnitř nás upoutají především krásné malby na skle.

Procházíme poněkud ponurými podloubími, která rozjasňují výlohy jednotlivých obchodů. Ulici lemují domy většinou ze 16. – 17. století. Míříme do starého přístavu na konci úzké zátoky. Projdeme obloukem v hodinové věži (Porte de la Grosse Horloge). Ta je gotická a slouží i jako zvonice. Před námi se otevře půvabné přístavní zákoutí. I ono se teprve probouzí do krásného dne.

Nejmohutnějšími stavbami jsou dvě věže a to Tour de la Chaine a Tour St-Nicolas. Kdysi byl mezi nimi natažen těžký řetěz, který měl chránit město před nepřáteli z moře. Obě pocházejí ze 14. století. V první jmenované bylo skladiště střelného prachu, druhá sloužila jako pevnost a vězení. Nedaleko odsud, na konci hradeb, zbudovaných na konci 15. století, se nachází věž Tour de la Lanterne též z 15. století. Původně sloužila jako maják, potom i jako vězení. Vězni zanechali na jejích stěnách mnoho kreseb, nejčastěji znázorňujících lodě.

Loudáme se po nábřeží, obhlížíme množství plachetnic kotvících v zátoce. Neméně půvabný pohled poskytují „vyšperkované“ kavárny a restaurace. Stolky a židličky už jsou v řadách vyrovnány na chodnících a zvou k posezení. Jako unikát se nám jeví maják v bytové zástavbě. Zde na nábřeží, na Quai Louis Durand, si také povšimneme, že ulice, pokud nese jméno nějaké osobnosti, není označena jen prostým názvem, ale pod ním je uvedeno, čím se dotyčný proslavil a kdy žil. Opravdu nenásilné předávání informací.

Rozkvět La Rochelle často souvisel s rozkvětem blízkých ostrovů Ré a Oleron. Na první jmenovaný se vydáváme. I na něj vede z pevniny odvážně ladný most, k naší „neradosti“ s poměrně vysokým mýtem. Zaplatíme a můžeme si do libosti ostrov prohlížet. Především dlouhé, prosluněné pláže a příjemné klima dělají z ostrova oblíbený cíl všech milovníků slunce i nezničené přírody. Ostrov skutečně nabízí to nejrůznější vyžití – 90 km cyklostezek vede krásnými lesy i vinicemi, chráněnými oblastmi i salinami. Cyklisté dojedou do půvabných vesniček s malými bílými domečky i kostelními věžemi, které často sloužily i jako majáky, přivádějící lodě do bezpečných přístavů, do přístavů těch nejrůznějších člunů a jachet. A k tomu přistupuje ještě dobrá, ba možná více než dobrá strava, připravovaná z darů moře. Kdo by zase této nabídce odolal? Neodoláme ani my a zbytek dnešního dne věnujeme tomuto ostrovu, bílému ostrovu, typickému svými křídovými útesy a písečnými dunami.

V podmračeném počasí jedeme do nejznámějšího centra ostrova, do „hlavního města“ Saint-Martin-de-Ré. Některé materiály mluví o tom, že v tomto případě jde o vesnici, jiné konstatují, že se jedná o město. Tak tedy nevíme, jaké zásady platí ve Francii pro město či vesnici, pro nás je důležité, že v tomto případě se budeme řídit jen svým instinktem – to znamená, že můžeme pouze konstatovat: „Toto nás okouzlilo, toto o něco méně.“

Projíždíme nevýraznou krajinou, až dojedeme do již zmíněného Saint-Martin-de-Ré. Zaparkujeme na záchytném parkovišti na okraji města, poblíž pevnosti. Je tu téměř plno, čekáme ve městě „nával.“ Ale nic není tak horké, jak se uvaří. Brzy poznáváme, že toto pravidlo platí i tady.

Nejprve zamíříme do parku u hradeb. A ejhle – první překvapení. Po parku se procházejí osli se slušivými nohavičkami na předním i zadním páru nohou a na svém hřbetu poslušně nesou dětské cestující. Podle počtu oslů můžeme pouze soudit, že se jedná o dobrý „byznys.“ Jenže čistota oslích nohaviček je pochybná. Bodejť by ne – nařiďte zvířeti, že se má chovat „čistotně“ ke svému oděvu. Ani pohled z hradeb směrem k moři není příliš estetický. Bahnitá plocha, táhnoucí se do dáli, typický zápach bahna, šeď všech staveb kolem, z níž se vyděluje pouze červeně rámovaný maják na jednom z ostrohů ostrova. Tak to je první dojem z města Saint-Martin-de-Ré.


Procházka městem nás ujistí v tom, že se jedná skutečně o starobylé lidské sídliště. Domy mají tu správnou „patinu věků,“ vnitřní přístav se řídí přílivem a odlivem dnes stejně jako kdysi, lodě leží bezmocně v bahně. I místní kostel nepřežil „tlak doby,“ jeho část jsou pouhopouhé trosky. Jen nabídka restaurací je dnes podřízena turistické komerci, zatímco dříve šlo spíše o prostou obživu. I tímto se projevuje proměna života v běhu věků.

Dojedeme k nejzápadnějšímu cípu ostrova, na němž pochopitelně nechybí maják. Zde jsou dokonce majáky dva –jeden nový a jeden starý a nazývají se Phare des Baleines. Dlouho se tu nezdržíme, i tady vše ovládají požadavky turistického ruchu – množství stánků nabízí všechny možné (a občas i nemožné) suvenýry, restaurace vystavují poutače zvoucí k návštěvě. Nabízejí se v nich především dary moře a hlavně ústřice, které se na ostrově uměle chovají.

Cestou zpět prokličkujeme oblastí solných mokřin, zastavíme se u zřícenin cisterciáckého opatství Abbaye des Chateliers a vykoupeme se u vjezdu na ostrov. Pak nás čeká přejezd zpět na pevninu a po ní pojedeme a pojedeme a pojedeme. Míjíme město Rochefort, kdysi soupeře La Rochelle, silnice za ním směrem na jih vede oblastí kanálů. Připadáme si na ní jako na houpačce – silnice se nejspíš propadá do mokré půdy. A tak máme zácvik na trajekt. Rádi bychom se totiž dostali až do Royanu a z něj se trajektem přeplavili na poloostrov Médoc, vybíhající ve své mohutné mase na sever a západ od města Bordeaux.

Z nekonečné roviny se jakoby náhle zvedá k nebi věž kostela Église St-Pierre-de-Sales v Marennes. Název kostela přeložený do češtiny nám už leccos vypoví o charakteru zdejší krajiny – kostel je zasvěcen sv. Petru na salinách. Když vystoupíme na náměstí u kostela, doslova nás „bací“ vedro. Teploměr se vyšplhal na 36 stupňů. Na pořad dne přichází tedy opět koupání, moře je odsud, co by kamenem dohodil. Písečná pláž, teplá voda, lehký větřík – co více bychom chtěli.

Po silnici lemované borovicovým lesem s dalším nízkým křovinatým podrostem a za hlasitého doprovodu cikád (tady je slyšíme při této cestě poprvé) dojedeme do Royanu. Bez zaváhání sklesáme k trajektu a – no to snad ne! Fronta aut je možná více než kilometrová. Je tedy otázkou, zda dnes vůbec se na trajekt dostaneme. Je sedm večer a informační tabule praví, že poslední trajekt odplouvá o půl deváté. No nic, zkusíme být trpěliví.

Trpělivost se nám vyplatí. Po osmé hodině už najíždíme na notně se kymácející trajekt a než se rozkoukáme, odrážíme od břehu. Než se rozkoukáme podruhé, jsme na protějším břehu. Protější břeh ale není mořským břehem, tak široce a dlouze ústí do moře řeka Gironde. A vlastně – vždyť to je úplně jedno, zda jde o přívoz přes moře nebo řeku. Jsme spokojeni, že jsme se ještě dnes dostali na mys Grave.

Krajina, kterou projíždíme, je téměř neobydlená a neobdělávaná. Na nekonečných loukách se pasou především koně. Z letargie nás burcují jen černé, asi „plechové“ postavy s naznačenou stékající krví. Umístili je tam, kde došlo k dopravním nehodám se smrtelnými následky. Je jich tu až příliš, pravdou je, že rovná silnice zde svádí k rychlé jízdě. Docela morbidní průvodci. Na nás působí deprimujícím dojmem. A to máme pořád pocit, že Francouzi jsou ukáznění řidiči.

Brzy na nás dolehne obvyklý „večerní“ problém a sice otázka, kde hledat kemp. Nabídka kolem komunikace žádná. Zajedeme i do městeček při hlavní silnici, ani tam nepochodíme. Až jako zázrakem narazíme na poutač kempu. Jedeme podle jeho instrukcí a i když máme docela podrobnou mapu, nevíme, kde jsme. Chvála bohu, kemp najdeme, a ještě jednou chvála bohu, je otevřený. Asi se nachází někde u Naujac-sur-Mer. Tento fakt není v tuto chvíli podstatný, hlavní po nás je to, že nás bez problémů ubytují a dokonce mluví i německy. Na moje znalosti až příliš dobře.


Kemp se jmenuje ROCHADE (až později zjistíme, že v něm pro zábavu ubytovaných postavili šachovnici s velkými figurami), je rozsáhlý, umístěný v listnatém porostu – tomu se asi zatím nedá říkat les. Na něj je příliš nízký. Olše, jívy, břízy poskytují však ubytovaným dostatek stínu v horkých denních chvílích. I nám je zatím až příliš teplo – v 21,00 hod naměříme 31 stupňů. Zvykáme si, že se „suneme“ k jihu a tam i u Atlantiku se turista může ohřát více, než mu je libo.

Rychle stavíme stan – zase za mimořádné pozornosti ubytovaných. Následuje nezbytná hygiena, příprava večeře a nechybí ani chvíle na rozjímání. Kdybychom byli sebevíce unaveni, musíme se vzájemně svěřit se svými dojmy, musíme každý z nás říci, co v tento den pro nás bylo nejsilnějším zážitkem, co nás šokovalo, na co určitě nikdy nezapomeneme. Pak teprve můžeme lidně ulehnout a říci: „Dobrou noc, zítřejší den bude snad pro nás stejně nebo i více objevný jako ten dnešní.“ Tedy dobrou noc a sladké sny. A ještě něco – co nejméně komárů.

Etiopské údolí Omo – černý poklad afrických pralesů (dokončení)

Dokončení velmi poutavého vyprávění Michaely Lorencové a Ondry Havelky
o putování mezi divokými domorodými kmeny v Africe.


Plni očekávání přicházíme k prvním vesnicím nebezpečných Mursiů. Není to dlouho co tu bojovníci a ochránci kmene zabili jednoho německého cestovatele. Právě potkáváme prvního zástupce kmene Mursi a hned za ním hlouček úplně nahých mladíků s ještě mladšími polonahými dívkami. Obě dívky mají proříznuté rty s vloženým hliněným talířem, v uších stejnou parádu a po celém těle lemující pás jizvovým tetováním. Mužskou nahotu zdobí jen pár barevných kreseb na tmavé hrudi a velmi zamračený a nevlídný pohled. Drsný až krutý zjev dává těmto lidem to pravé kouzlo Afriky. Možná proto, že očekáváme nejhorší se nám zdá, že to není tak strašné jak by snad mělo být. Mursi samozřejmě berou do rukou kameny a klacky hned jakmile nás spatří a hrozí s nimi, ale do skutečných útoků se zatím nepouštějí. Zastavujeme se a čekáme, do té doby než zjistí, že nejsme zas tak velké nebezpečí. Chvíli na sebe nejistě hledí, rychle se domlouvají a nakonec odcházejí směrem do vesnice. Trochu si oddechujeme a v zápětí fotíme, zatím jen z dálky, přičemž dáváme pozor, aby si toho nevšimli. Přestože jsme nadšeni alespoň z malého setkání s nejbojovnějším kmenem, které naštěstí dopadlo dobře, rozhodně nám to nestačí. Jdeme pomalu za nimi, hlouběji do nitra džungle k deštným pralesům do centra bydliště nejnebezpečnějších kmenů, tam kde se stále servírují lidé a kde se konflikty řeší jednoduše zabitím. Jdeme do kraje kde neplatí žádné zákony, kde duše není zkažená žádnými přikázáními a kde přežije jen nejsilnější, za to však zcela svobodně jako nespoutané zvíře pohybující se po pralese jak jen si zamane. Jdeme do kraje kde každý loví pro svou potřebu s vědomím, že může být kdykoliv uloven.

Myšlenky si každý ponecháváme ukryté a mlčky se dostáváme blíže do vesničky v hustém lese. Netušíme zda smíme pokračovat dál.

„Co přijde až vkročíme?“

„Musíme to zkusit!“

A tak překračujeme stromovou barieru tvořící pomyslný plot vesnice, kterou tvoří několik hliněných chýší a přístřešků vytvořených ze všeho možného. Vcházíme pomalu úzkou uličkou do brány osady a věříme, že to dobře dopadne, poučeni z minulých nezdarů a vybaveni snad dobrými zkušenostmi. Nikdo nás nevítá, ale také krom dětí nevyhání. Malí černí uličníci jako velcí bojovníci popadají kameny a snaží se je po nás s velkým řevem házet. Starší jsou také připraveni, ale opět vyčkávají. Chvílemi se už vidíme na pomyslném talíři a představujeme si jak bychom asi chutnali těmto čistým, hrubě násilným lidem. Vesnice ztichla a všechny pohledy směřují střídavě na nás a na stařešinu Mursi sedícího pod skromným přístřeškem, pokuřujíc vodní dýmku vyrobenou z plodu lahvovníku. Netušíme co se bude dít a mlčky si prohlížíme všechny ženy, kterým z obličeje visí dlouhý proříznutý ret, muže nahé od hlavy až k patě, ale zato nádherně tetované a pomalované na prsou a na obličeji. V některých vesnicích mají muži i samopaly, které mění v Súdánu za dobytek a tak rychle sledujeme jestli tomu tak není i tady. A bohužel ano. Několik nahých chlapíků opravdu šatí nejen tetování ale i starý samopal. Trošku v nás hrklo, ale doufejme, že nemají náboje.

Krátce z historie


V 1.stol. vznikl v severní Etiopii státní útvar Aksúmské říše, která ve 4.století přijala křesťanství. Spojení s Evropou bylo muslimskými výboji v 7. stol. přerušeno. Až do poloviny 15. století, kdy se etiopští mniši pokusili navázat styky s Římem, věříce, že jsou potomky legendárního vládce Kněze Jana, měli Evropané o Etiopii minimální znalosti.

V roce 1520 navázali kontakt s Etiopií Portugalci a poskytli jí určitou pomoc v dlouhotrvajícím boji proti Turkům a povstaleckým muslimským provinciím na jihovýchodě. Nicméně v roce 1633 byli všichni jezuitští misionáři vyhnáni. Následovalo období oslabení moci vládců – negušů a rozdrobení země. Sjednocení staré říše dokončil až koncem 19.století císař Menelik II (1844–1913).

V té době (1890) však již Italové obsadili Eritreu u pobřeží Rudého moře. V roce 1930 začala za císaře Haile Salassieho modernizace země, přerušená roku 1935 italskou okupací. Italové byli s pomocí Britů v roce 1941 vyhnáni a r. 1950 se Eritrea stala autonomní součástí Etiopie.

V roce 1974 byl stařičký císař vojenským pučem sesazen, byla vytvořena Prozatimní vojenská správní rada, která zahájila socialistické reformy a do jejíhož čela se r. 1977 dostal podplukovník Mengistu Haile Mariam. Nepokoje však pokračovali a separatistické hnutí v Eritrei a Tigre ještě zesílilo. V letech 1977–80 vpadli Somálci do Ogadenu, avšak vždy byli se sovětskou pomocí vyhnáni. V roce 1984 bránila občanská válka rozsáhlé mezinárodní akci organizované na pomoc obětem katastrofálního sucha na severu země.

V roce 1991 byla marxistická Mengistova vláda konečně svržena volným spojenectvím povstaleckých sil. Eritrejci se svých nároků nevzdali a po referendu v květnu 1993 vyhlásila Eritrea nezávislost. V r.1994 byly v Etiopii uskutečněny první svobodné volby do ústavodárného shromáždění, které má podle nové ústavy přeměnit zemi ve volnou federaci 9 etnických států. Počátkem roku 1999 opět vypukly boje na hranicích mezi Etiopií a Eritreou. V současné době je mír a Eritrea je samostatným státem. Válku připomínají rezavé tanky v pohraničních oblastech.

Vše se odehrává v jedné dlouhé minutě. K náčelníkovi přichází několik naze ozbrojených mužů a aniž by nás spustili z očí něco si vyprávějí. Ani ve snu by nás v této chvíli nenapadá vytahovat foťák, i když srdce plesá nad jistě krásnou fotografií. Hned zaháníme nemožnou myšlenku a v tom poznáváme jednoho z mužů. Před chvíli jsme je i s dívkami potkali před vesnicí a v půlce cesty se nám kamsi ztratili, teď už víme kam. Jistě nás sledovali celou cestu. Na rozdíl od nás tu znají každičkou větvičku v kraji a v lese si s námi jistě pěkně pohráli. Trošku nás uspokojuje vzpomínka na příjemný konec setkání. Zjistili, že nejsme nebezpeční, odhodili kameny a pokračovali v cestě.


U starého Mursi se nyní strhává hlučná debata. Jistě se jedná o nás, to beze sporu, ale jestli se máme těšit, či raději utíkat, zatím netušíme. Všichni ostatní jsou stále v pozoru připraveni zaútočit. Nahé, vyhublé děti se uklidnily a pomalu si na nás zvykají. Okukují batohy a jistě přemýšlí copak se asi uvnitř ukrývá za neznámé poklady. Stále stojíme v bezpečné vzdálenosti od kamenů a klacků a jsme připraveni kdykoli vycouvat, nebo utíkat před sprchou tvrdých balvanů a při nejhorším i svištících kulek. Snažíme se alespoň očima navázat kontakt s náčelníkem a ujistit ho, že nejme nebezpeční. Víme, že jakýkoli delší pobyt v tomto nevlídném kmeni je naprosto vyloučený. Nikdy si nepustili a nepustí nikoho cizího mezi sebe. Tento kmen vždycky byl a vlastně musí být velice ostražitý a nepřátelský. V celé historii a i nadále bojuje nejen o půdu, svá stáda, ale o své rodiny mezi nepřátelskými kmeny této tvrdé a nehostinné džungle. Mladí válečníci této oblasti se řadí mezi ty nejbojovnější a nejzákeřnější v celé Africe. Jsou bezesporu perfektně připravováni a dlouhodobě učeni svými staršími bratry, které musejí vystřídat v nejdůležitější úloze, ochránit celý kmen a jeho majetek. Mladíci jsou odmalička učeni zabíjet a netruchlit pro nikoho kdo byl zabit. Jakákoli smrt blízkého je učí být ještě zákeřnější.

Všechno se nám honí hlavou, ale zrovna není vhodný čas na dlouhé přemýšlení, a tak se rychle rozhodujeme poukázat na foťák a zkusit se přiblížit o trochu blíž. Odpovědi se nám nedostává. Dodáme si trochu kuráže a začínáme fotit. Při každé úspěšně provedené fotografii riskujeme vše a domorodci stále neupouští kameny a klacky, stále však zvědavě čekají co bude a jsou připraveni. To už si všímá i sám nejstarší a přímým a hlubokým hlasem s rázným povelem ruky zakazuje jakékoli další focení a vyhání nás pryč z vesnice. Děti jakoby dostaly povel „Vezměte si je!“ opět začínají skákat, křičet a házet kameny. Ostatní dospělí se také přidávají a nám je jasné, že naše návštěva tady končí. Otáčíme se a odcházíme pryč a ještě dlouho slyšíme rozdrážděné obyvatele nedobytné vesničky. Odcházíme kamsi za nosem, je nám jedno kam. Cítíme mírné zklamání, ale taky radost z toho, že jsme vyvázli i s fotografiemi, zdraví a bez kulky v zádech. Bloudíme tak údolím a nemyslíme na nic, čekáme kam nás nohy zavedou.

O autorech



V letech 2004–2005 uskutečnili dva mladí lidé Michaela Lorencová (24) a Ondřej Havelka (25) velice zajímavou cestu po africkém kontinentě. Jejich leckdy velice nebezpečná a náročná cesta, kterou absolvovali stopem a pěšky trvala plné dva roky a vedla přes 27 států Afriky. Pohybovali se po územích zmítaných válkou, stejně jako po dech beroucích plážích. Noci trávili ve stanu, nebo pod širým nebem, v poušti nebo džungli, která jim připravovala nečekaná překvapení.

Prožili nádherná setkání s domorodými kmeny, stejně tak napadení vedoucí téměř ke smrti, několik okradení, množství potyček a zajímavá setkání nejen s divokými zvířaty. Hodiny a dny strávené stopováním v oblastech kde téměř neexistuje doprava a cesty, nahradila chůze, kterou vystřídaly okamžiky setkání s toužebně očekávanými kmeny černé Afriky. Nevyhnuli se ani voodoo, které prožili na vlastní kůži a protrpěli tropické nemoci.

Jako profesionální potápěči poznali i hluboká místa korálového světa. Potápěli se na řadě míst okolo celého kontinentu, z čehož se jim nejvíce líbil Mozambik a Zanzibar.

Afriku prošli a prostopovali křížem krážem od severu na jih a znovu na sever. Při svém dlouhém putování se zúčastnili i podvodního archeologického výzkumu v Rudém moři.

Za nedlouho potkáváme dvě mladé dívky, které mají taktéž ozdobená záda a trupy jizvovým tetováním, ale ještě nemají proříznutý ret, z čehož vidíme, že ještě nejsou vdané. Když se podíváme pozorněji spatříme další vesnici. Je o poznání větší a dostupnější, nechráněná žádnými keři, ani nahými vojáky s puškami. Vcházíme do vesnice vnímaje běžný život těchto lidí a zjišťujeme, že jejich práh bolesti se pohybuje úplně někde jinde. Jsme stále velice opatrní, ale když vidíme, že naše přítomnost tomuto kmeni příliš nevadí, začínají nás lákat šílené myšlenky. A tak se domlouváme, že bychom rádi poznali místního šamana a strávili s ním nějaký čas. „Bylo by jistě hodně zajímavé porovnat jeho umění s praktikami šamanů z jiných kmenů“ „Rozhodně lákavé, ale v tomhle kraji naprosto nereálné.“ Přesto nechceme házet flintu do žita a ptáme se místních dětí, které po nás neustále agresivně skáčou a s naučenou bojovností nás ženou pryč. A tak se po chvilce opravdu dostáváme až k chýši samotného šamana šíleného kmene Mursi, která je na první pohled k nerozeznání od těch ostatních. Jen na malý rozdíl, který pozná jen Afrikou cvičené oko, a to zdobení malými skoro neviditelnými amulety, ve tvaru psaníček, kuliček, kamínků a jiných nepatrných předmětů, zavěšených v různých částech střechy, zábradlí nebo jen tak ledabyle pohozených na zemi. Jakmile bychom přistoupili blíže bez očištění, nebo bychom se na neštěstí nějakého předmětu dotkli, bylo by možná nenávratně zle. Černá magie šamanů těchto stále nebezpečných kmenů je velice silná. Své umění si předávají kouzelníci z generace na generaci a jejich síly jsou v přímém kontaktu s jejich mrtvými předky. Po našich předchozích zkušenostech s voodoo už z celé jižní, střední ale převážně západní Afriky se raději nepřibližujeme aniž bychom byli připraveni.

V tom nás zdejší šaman zahlédl a nám je ihned jasné, že tím naše návštěva končí. Nenávistně zlostný pohled a neuvěřitelná, nepopsatelná vnitřní síla nás sežehla od základů a žene daleko pryč. Kdo by snad nevěřil africkému voodoo, měl by se přijít podívat na tohoto muže a udělat si tak objektivní názor. To už není člověk ale samotný ďábel. Jestli tento člověk nežije z větší poloviny v pekle, tak jen proto, že by se ho tam báli. Samo peklo na nás plivlo nepopsatelnou ohnivou slinu a ohořelé surovou zkušeností nás právě zahání dál. Potřebujeme se z toho oklepat a tak odpočívaje pod stromem na kameni probíráme své čerstvé zážitky.

„Napadlo mě jak by asi vypadal souboj tohoto šamana s tím, který nás uhranul pouhým pohledem v Beninu.“

„Tak to bych snad ani nechtěla vidět, to by byla naprostá šílenost.“

Strčili jsme opět hlavu hluboko do sršního hnízda, ale ty sršni jsou velikosti slona a snad jen kroutí hlavou nad naší drzostí a nechávají nás ještě jednou pořádně si to rozmyslet. Není to ale tak jednoduché. Jdeme dále a dále beze slov, pocity už téměř vymizely. Zmizel strach, zmizelo uspokojení. Zažíváme zvláštní stav čisté nicoty a my máme chuť si lehnout na zem a jen tak ležet. Nakonec zmizela i ta chuť. Prostě jdeme. Možná, že to na nás je i znát a s odstupem času se nám zdá, že průchody dalších vesnic byly bezproblémové jakoby domorodci cítili, že jsme na jejich vlně. Dál už jdeme bez myšlenek a cítíme se součástí všech lidí a okolní přírody. Dostáváme se i k dalším kmenům, ale ani je zvlášť nevnímáme. Nefotíme, nezastavujeme se, jdeme.


Kniha nahá Afrika popisuje naši jedinečnou dvouletou cestu po celé Africe, která byla ve svém rozsahu a stylu naprosto výjimečná. Popisuje cestu stopem a pěšky přes 27 africký států a dalších několik zemí Asie a Evropy, které jsme během této cesty navštívili.

Kniha se zaměřuje zejména na divoké domorodé kmeny celého černého kontinentu. A to nejen na jejich exotický vzhled, ale také na jejich náboženství, problémy, nálady a myšlenky. 98 stran textu popisuje ty nejzajímavější události, které jsme právě mezi divokými kmeny zažili. Leckdy šlo o život, jindy byla setkání veskrze příjemná.

více na www.nahaafrika.cz

Na pokraji fyzického vyčerpání se v jedné vesnici zastavujeme a s místními v klidu pijeme nečistou vodu a skromně jíme ze zásob, rozdávaje své suché placky ostatním. Opět mám pocit, že jsme jedni z nich, zmizely rozdíly, ale všichni víme, že pouze procházíme a že nás nic nezastaví. Jsme v kraji Surmů a Tirmů. Plynou dny a stále se protloukáme pralesem, překonáváme řeky, brodíme se močály a šplháme jen tak na visící liány přejíce si , aby to nikdy neskončilo. Ten pocit bychom nazvali smrtelnou svobodou. Takto vypadá syrové dobrodružství. Toto je ten zaslíbený kraj, kde člověk odhodí poslední klamy své mysli a přežívá z minuty k minutě nemyslíce na nic.

Jenže co začne, musí také skončit a abychom uzavřeli i tento kruh vracíme se později zpět do relativní civilizace prezentované Jinkou. Ještě dlouho žijeme a vnímáme svět úplně jinak, očima lidí z pralesa, nemající nic ale přesto úplně všechno.

Po několika dnech navštěvujeme místní kino, respektive kůlnu, kde je umístěno staré video a nepříliš fungující televizor. Děti tu promítají akční film odehrávající se v budoucnosti, kde se v prvních záběrech objevuje scéna, která má ukazovat něco jako hrozný svět po apokalypse. Jenomže představy amerických filmařů se ani z poloviny nepřiblížily našemu okolí, takže děti obdivují čistou, upravenou a bezpečně vzhlížející krajinu na obrazovce a my se musíme dlouze smát..