Autobusem přes Turecko do Iráku

V létě jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle
možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku
oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst
Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

V létě 2011 jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.


Rád bych viděl i vykopávky ležící jižně od města Mosúl, ale to je již arabské území a zřejmě bude problém se tam dostat. Lístek mám do Sofie (BG) za 1300 Kč, bus na nádraží přijíždí s hodinovým zpožděním a vyrážíme 1. 7. před půlnocí. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, a 2. 7. v 22.30 místního času (SEČ+1) vystupuju v bulharské Sofii.

Mám štěstí –za půl hodiny jede bus do Istanbulu (za 25 Eu), kde bychom měli být kolem sedmé ranní. Bus je komfortní, v ceně jsou nabízené teplé nápoje, voda a sušenky. Ráno dorážíme na istanbulské autobusové nádraží zvané OTOGAR, měním 200 Eu ( 1 Eu= 2,28 Tureckých Lir) a pozoruju život okolo. Nádraží je třípatrové, v přízemí jsou výstupní prostory a nepřehledné parkoviště, v prostředním patře jsou garáže a sklady, nahoře pak odjezdová stání a kanceláře (tj. prodejny jízdenek) různých přepravců, obchody, služby, hotely, středem projíždí nezastřešené metro. Obcházím kanceláře a hledám ty, které mne dovezou do Diyarbakiru nebo Batmanu. Okolo je pro Středoevropana stěží uvěřitelný mumraj, lidé – často celé rozvětvené rodiny- cestují s velkými zavazadly od pytlů po přepravky plné různých věcí, drogistického zboží, textil, hračky, i třeba zemědělské produkty. Vypadá to, jako by se celé Turecko někam stěhovalo; odtud se dá dostat kamkoliv v rámci regionu – do Iránu, Gruzie, ale i třeba Albánie. Také do Iráku odtud jede bus, ale zdá se mi dost drahý a tak kupuju za 90 TL lístek do Diyarbakiru, neoficiálně hlavního města kurdské části Turecka na jihovýchodě země, asi 160 km nad syrskou hranicí.


Procházím se po Istanbulu v uličkách poblíž otogaru, žádné turistické památky neplánuju. Potřebné WC nacházím v umývárně před mešitou. V čajovně ochutnávám gyrosové tousty (1 za 1TL, čaj za polovic), na otogaru před odjezdem se přejídám skopovým masem s rýží i bramborem a zeleninou, k tomu limonádu a čerstvou ovocnou šťávu (za 15 TL). Ještě kupuju na cestu nějaké sušenky a nápoje a v 13 hodin odjíždím. V buse je opět v ceně malé občerstvení servírované z pojízdného stolku stewardem a v obrazovkách umístěných před každým cestujícím do opěrek na hlavu si můžu zvolit různé programy, filmy, či hudbu. Často zastavujeme na otogarech jiných měst, i na pauzu v motorestech. Navečer si v jednom dávám to, co jiní z “mého“ autobusu – kuřecí špalíčky s rýží- ale cena 20 TL už je na mě opravdu moc – motoresty jsou dosti předražené. Během jízdy spím, koukám z okna, občas poslouchám nějakou muziku – co taky dělat jiného, že?

Osazenstvo autobusu se na stanicích obměňuje, v jedné přistupuje rodina –4 dospělí a 4 děti, na autobus evidentně nejsou zvyklí a během cesty průběžně zvrací do pytlíků k tomu určených, které jsou v každém buse. Občas mě jejich dávivé zvuky probudí i v noci a pohled na jejich zmučené tváře mě vrací do reality. Chlapec sedící vedle mě bleje několikrát, tak se mu cestu snažím ulehčit laděním programů na jeho televizi, což se mu samotnému nedařilo. Ale radost z toho nemá, útrpně kouká před sebe, čas se vleče, ráno v nedohlednu a v ruce pytlík s nevábným obsahem.

Do Diyarbakiru dorážíme 4.7 před 11 H, za půl hodiny odtud jede autobus do Iráku (za 55 TL), což mi výrazně ulehčuje plány; někdo na internetu tvrdil, že dostat se do IRQ z D-bakiru., nebo Batmanu je dost složité a já myslel, že se zde zdržím dva-tři dny, abych zjistil za 1) jak se dostat na hranici, a za 2) jak přes ni. Tak problém č. 1 je vyřešený a já jedu busem do Zakho, iráckého příhraničního města. Cesta je hodně zajímavá, tady se naplno ukazuje suchá kopcovitá krajina s minimem zeleně. Té je naopak hodně kolem řek a působí velmi kontrastně, vzhledem k okolí.

Za Batmanem ve starobylém městečku Hasankeyf přejíždíme řeku Tigris, pak stoupáme do hor, cesta občas vede po kraji srázu a odhaluje se krásná podívaná dolů do údolí. Za městem Silopi zastavujeme v motorestu, všichni dostáváme pečené maso (nevím jaké, připomíná mi chutí vepřové, ale to je tady – ve světě muslimů – nesmysl….), rýži, salát, k tomu kořeněné zálivky a vodu –za 13 TL. V nabídce jsou i jiné pokrmy, ale mě vyhovuje jíst to samé, co ostatní.


Blížíme se k hraničnímu přechodu a osazenstvo autobusu je tak nějak živější; steward vysvětluje ostatním co a jak, já nerozumím a tak čekám, co se bude dít. Na turecké straně hranice si všichni jdou pro potvrzení a kolek do pasu – chci ho taky, ale Turek mluvící anglicky mne uklidňuje, že tohle se týká pouze Tureckých občanů – on sám je z Diyarbakiru a jede do Erbílu, kde studuje. Vyzvídám, zda je pro mě v iráckém Kurdistánu bezpečno – ano, je, ale nesmím do měst Mosúl a Kirkúk, což jsou města obývaná kdysi Kurdy, dnes tam žije hodně Arabů a Turkmenů.

Kirkúk a okolí na jaře 2011 obsadili kurdské milice, což situaci ještě vyhrotilo. Ze zpráv vím, že právě v Kirkúku 19. května 2011 vybuchly 3 bomby. V Mosúlu v prosinci 2010 opět nastaly velké rozepře mezi muslimy a iráckými křesťany, po zavraždění několika křesťanů začali tito houfně utíkat na sever pod ochranu Kurdů.

Následuje turecká kontrola, obvyklé čekání na něco – nikdo neví co a přejezd přes hraniční most. Nad iráckou celnicí vlají červeno-bílo-černá irácká vlajka se zeleným arabským nápisem a vlajka Kurdistánu – vodorovné pruhy červené, bílé a zelené, a uprostřed přes pruhy žluté slunce. I tady vládne docela chaos, vojáci kontrolují pasy při vstupu na celnici, na celnici samotné i při opuštění hranice do vnitrozemí tak, aby všichni prošli příslušnými kontrolami, ale i tak mám pocit, že ten kdo se vyzná, by možná prošel chaosem bez kontrol. Já mám ovšem dost závažný problém – moje fotka v pase mi není vůbec podobná; zatímco z pasu se na celníky zubí veselý vlasatý hubeňour, v reálu na ně kouká tělnatý plešoun – fotka je stará asi dvanáct let (již při vstupu do Srbska jsem s místními tento problém řešil). Probírají to s nadřízenými, shodují se, že jsem to kdysi asi byl já a od kurdských úřadů dostávám spásné razítko Republic of Iraq – Kurdistan Region s vízem na deset dnů pobytu. Platí jen pro Kurdistán, a nelze se s ním pohybovat na arabském území jižně od dříve zmíněných měst Mosúl a Kirkúk, kde je třeba mít vízum iráckých úřadů. Tím zřejmě odpadá možnost navštívit vykopávky Aššúr a Hatra ležících asi 100 km jižně od Mosúlu.


Erbílský student mě navíc ujišťuje, že na jih by nejel ani on a mě zcela jasně vysvětluje, že já –Evropan – tam budu ve velmi reálném nebezpečí, zatímco mezi Kurdy mi nic nehrozí. Já to chápu a jeho ujištění se shoduje s informacemi, které jsem pobral ještě před odjezdem do této neklidné země.

O půl deváté večer opouštím autobus v Zakho. Místo malého romantického městečka nad řekou stojím na periferii aglomerace, která připomíná jedno velké příhraniční překladiště; špína, prach a silný provoz. Ptám se místní omladiny na centrum, kde bych sehnal levný hotel a kráčím podél městské dálnice kamsi do neznáma. Dobíhá mě jeden místní mladík s tím, že jde taky do centra a doprovodí mě. Z rozhovoru vyplývá, že on –Dilbrin- je nejstarším mužem v rodině a tudíž živitelem, i když by chtěl studovat. Otec mu před rokem zemřel a je na vše sám. Do centra dorážíme až po hodině chůze, nacházíme hotel, kde po mě chtějí 40 USD. No to je moc, tady v Zakho by měly stát kolem 10 dolarů. Odcházím, ale hoteliér mě ujišťuje, že jinde zaplatím stejně nebo víc a má pravdu – i v dalším hotelu chtějí 40 dolarů za místnost se čtyřmi postelemi a menší nemají.

Venku je již tma a já vzdávám hledání jiného noclehu, či smlouvání. Za danou cenu je pokoj hnusný, rozbité skříně, oprýskaná omítka, ale po 3 nocích a 3 dnech strávených v autokarech je i sprcha vyvedená přímo nad turecký záchod vítaným luxusem. První noc v Iráku sem prospal jak nemluvně až na malé probuzení ráno ještě za tmy, kdy muezzín vyvolával k první motlitbě.

V létě 2011 jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.


Rád bych viděl i vykopávky ležící jižně od města Mosúl, ale to je již arabské území a zřejmě bude problém se tam dostat. Lístek mám do Sofie (BG) za 1300 Kč, bus na nádraží přijíždí s hodinovým zpožděním a vyrážíme 1. 7. před půlnocí. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, a 2. 7. v 22.30 místního času (SEČ+1) vystupuju v bulharské Sofii.

Mám štěstí –za půl hodiny jede bus do Istanbulu (za 25 Eu), kde bychom měli být kolem sedmé ranní. Bus je komfortní, v ceně jsou nabízené teplé nápoje, voda a sušenky. Ráno dorážíme na istanbulské autobusové nádraží zvané OTOGAR, měním 200 Eu ( 1 Eu= 2,28 Tureckých Lir) a pozoruju život okolo. Nádraží je třípatrové, v přízemí jsou výstupní prostory a nepřehledné parkoviště, v prostředním patře jsou garáže a sklady, nahoře pak odjezdová stání a kanceláře (tj. prodejny jízdenek) různých přepravců, obchody, služby, hotely, středem projíždí nezastřešené metro. Obcházím kanceláře a hledám ty, které mne dovezou do Diyarbakiru nebo Batmanu. Okolo je pro Středoevropana stěží uvěřitelný mumraj, lidé – často celé rozvětvené rodiny- cestují s velkými zavazadly od pytlů po přepravky plné různých věcí, drogistického zboží, textil, hračky, i třeba zemědělské produkty. Vypadá to, jako by se celé Turecko někam stěhovalo; odtud se dá dostat kamkoliv v rámci regionu – do Iránu, Gruzie, ale i třeba Albánie. Také do Iráku odtud jede bus, ale zdá se mi dost drahý a tak kupuju za 90 TL lístek do Diyarbakiru, neoficiálně hlavního města kurdské části Turecka na jihovýchodě země, asi 160 km nad syrskou hranicí.


Procházím se po Istanbulu v uličkách poblíž otogaru, žádné turistické památky neplánuju. Potřebné WC nacházím v umývárně před mešitou. V čajovně ochutnávám gyrosové tousty (1 za 1TL, čaj za polovic), na otogaru před odjezdem se přejídám skopovým masem s rýží i bramborem a zeleninou, k tomu limonádu a čerstvou ovocnou šťávu (za 15 TL). Ještě kupuju na cestu nějaké sušenky a nápoje a v 13 hodin odjíždím. V buse je opět v ceně malé občerstvení servírované z pojízdného stolku stewardem a v obrazovkách umístěných před každým cestujícím do opěrek na hlavu si můžu zvolit různé programy, filmy, či hudbu. Často zastavujeme na otogarech jiných měst, i na pauzu v motorestech. Navečer si v jednom dávám to, co jiní z “mého“ autobusu – kuřecí špalíčky s rýží- ale cena 20 TL už je na mě opravdu moc – motoresty jsou dosti předražené. Během jízdy spím, koukám z okna, občas poslouchám nějakou muziku – co taky dělat jiného, že?

Osazenstvo autobusu se na stanicích obměňuje, v jedné přistupuje rodina –4 dospělí a 4 děti, na autobus evidentně nejsou zvyklí a během cesty průběžně zvrací do pytlíků k tomu určených, které jsou v každém buse. Občas mě jejich dávivé zvuky probudí i v noci a pohled na jejich zmučené tváře mě vrací do reality. Chlapec sedící vedle mě bleje několikrát, tak se mu cestu snažím ulehčit laděním programů na jeho televizi, což se mu samotnému nedařilo. Ale radost z toho nemá, útrpně kouká před sebe, čas se vleče, ráno v nedohlednu a v ruce pytlík s nevábným obsahem.

Do Diyarbakiru dorážíme 4.7 před 11 H, za půl hodiny odtud jede autobus do Iráku (za 55 TL), což mi výrazně ulehčuje plány; někdo na internetu tvrdil, že dostat se do IRQ z D-bakiru., nebo Batmanu je dost složité a já myslel, že se zde zdržím dva-tři dny, abych zjistil za 1) jak se dostat na hranici, a za 2) jak přes ni. Tak problém č. 1 je vyřešený a já jedu busem do Zakho, iráckého příhraničního města. Cesta je hodně zajímavá, tady se naplno ukazuje suchá kopcovitá krajina s minimem zeleně. Té je naopak hodně kolem řek a působí velmi kontrastně, vzhledem k okolí.

Za Batmanem ve starobylém městečku Hasankeyf přejíždíme řeku Tigris, pak stoupáme do hor, cesta občas vede po kraji srázu a odhaluje se krásná podívaná dolů do údolí. Za městem Silopi zastavujeme v motorestu, všichni dostáváme pečené maso (nevím jaké, připomíná mi chutí vepřové, ale to je tady – ve světě muslimů – nesmysl….), rýži, salát, k tomu kořeněné zálivky a vodu –za 13 TL. V nabídce jsou i jiné pokrmy, ale mě vyhovuje jíst to samé, co ostatní.


Blížíme se k hraničnímu přechodu a osazenstvo autobusu je tak nějak živější; steward vysvětluje ostatním co a jak, já nerozumím a tak čekám, co se bude dít. Na turecké straně hranice si všichni jdou pro potvrzení a kolek do pasu – chci ho taky, ale Turek mluvící anglicky mne uklidňuje, že tohle se týká pouze Tureckých občanů – on sám je z Diyarbakiru a jede do Erbílu, kde studuje. Vyzvídám, zda je pro mě v iráckém Kurdistánu bezpečno – ano, je, ale nesmím do měst Mosúl a Kirkúk, což jsou města obývaná kdysi Kurdy, dnes tam žije hodně Arabů a Turkmenů.

Kirkúk a okolí na jaře 2011 obsadili kurdské milice, což situaci ještě vyhrotilo. Ze zpráv vím, že právě v Kirkúku 19. května 2011 vybuchly 3 bomby. V Mosúlu v prosinci 2010 opět nastaly velké rozepře mezi muslimy a iráckými křesťany, po zavraždění několika křesťanů začali tito houfně utíkat na sever pod ochranu Kurdů.

Následuje turecká kontrola, obvyklé čekání na něco – nikdo neví co a přejezd přes hraniční most. Nad iráckou celnicí vlají červeno-bílo-černá irácká vlajka se zeleným arabským nápisem a vlajka Kurdistánu – vodorovné pruhy červené, bílé a zelené, a uprostřed přes pruhy žluté slunce. I tady vládne docela chaos, vojáci kontrolují pasy při vstupu na celnici, na celnici samotné i při opuštění hranice do vnitrozemí tak, aby všichni prošli příslušnými kontrolami, ale i tak mám pocit, že ten kdo se vyzná, by možná prošel chaosem bez kontrol. Já mám ovšem dost závažný problém – moje fotka v pase mi není vůbec podobná; zatímco z pasu se na celníky zubí veselý vlasatý hubeňour, v reálu na ně kouká tělnatý plešoun – fotka je stará asi dvanáct let (již při vstupu do Srbska jsem s místními tento problém řešil). Probírají to s nadřízenými, shodují se, že jsem to kdysi asi byl já a od kurdských úřadů dostávám spásné razítko Republic of Iraq – Kurdistan Region s vízem na deset dnů pobytu. Platí jen pro Kurdistán, a nelze se s ním pohybovat na arabském území jižně od dříve zmíněných měst Mosúl a Kirkúk, kde je třeba mít vízum iráckých úřadů. Tím zřejmě odpadá možnost navštívit vykopávky Aššúr a Hatra ležících asi 100 km jižně od Mosúlu.


Erbílský student mě navíc ujišťuje, že na jih by nejel ani on a mě zcela jasně vysvětluje, že já –Evropan – tam budu ve velmi reálném nebezpečí, zatímco mezi Kurdy mi nic nehrozí. Já to chápu a jeho ujištění se shoduje s informacemi, které jsem pobral ještě před odjezdem do této neklidné země.

O půl deváté večer opouštím autobus v Zakho. Místo malého romantického městečka nad řekou stojím na periferii aglomerace, která připomíná jedno velké příhraniční překladiště; špína, prach a silný provoz. Ptám se místní omladiny na centrum, kde bych sehnal levný hotel a kráčím podél městské dálnice kamsi do neznáma. Dobíhá mě jeden místní mladík s tím, že jde taky do centra a doprovodí mě. Z rozhovoru vyplývá, že on –Dilbrin- je nejstarším mužem v rodině a tudíž živitelem, i když by chtěl studovat. Otec mu před rokem zemřel a je na vše sám. Do centra dorážíme až po hodině chůze, nacházíme hotel, kde po mě chtějí 40 USD. No to je moc, tady v Zakho by měly stát kolem 10 dolarů. Odcházím, ale hoteliér mě ujišťuje, že jinde zaplatím stejně nebo víc a má pravdu – i v dalším hotelu chtějí 40 dolarů za místnost se čtyřmi postelemi a menší nemají.

Venku je již tma a já vzdávám hledání jiného noclehu, či smlouvání. Za danou cenu je pokoj hnusný, rozbité skříně, oprýskaná omítka, ale po 3 nocích a 3 dnech strávených v autokarech je i sprcha vyvedená přímo nad turecký záchod vítaným luxusem. První noc v Iráku sem prospal jak nemluvně až na malé probuzení ráno ještě za tmy, kdy muezzín vyvolával k první motlitbě.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Z ČZU do exotické INDIE

Vzdělání je důležitá věc, vysoká škola je potřeba pro nabytí
vědomostí a získání studijních návyků, ale zkušenost se počítá
třikrát tolik. Jsem studentkou ČZU magisterského oboru Economics and
Management a dostala jsem se na stáž do Evropského parlamentu v Bruselu
a vzápětí na stáž přes AIESEC do Indie.

Vzdělání je důležitá věc, vysoká škola je potřeba pro nabytí vědomostí a získání studijních návyků, ale zkušenost se počítá třikrát tolik. Jsem studentkou ČZU magisterského oboru Economics and Management a dostala jsem se na stáž do Evropského parlamentu v Bruselu a vzápětí na stáž přes AIESEC do Indie.


Evropský parlament si klade vysoké požadavky pro přijetí stážistů, stejně jako ostatní evropské instituce, úspěšnost přijetí je asi 3 %. Pracovala jsem ve Výboru pro zemědělství a regionální rozvoj. Je zajímavé vidět, jak taková instituce funguje a jak se kují politické pikle na úrovni EU, člověk dostane mnohem větší rozhled a dostane se do blízkosti velkých hráčů.

Nicméně politici jsou taky jenom lidi, mají svoje přednosti i chyby. Zkušenost v Bruselu pro mě byla taková hořko sladká, některé věci a postupy mi připadaly absurdní, zdlouhavé řízení ve všech směrech, překlady každé i menší změny do všech jazyků, přesuny do Štrasburku. Ale videla jsem i pozitivní proslovy některých politiků a názory, které mají budoucnost. Zkušenost to byla více než hodnotná a získala jsem kontakty na skvělé lidi.

Už během stáže v Bruselu jsem si začala hledat stáž přes AIESEC na dalších půl roku tak, abych si vyplnila celý akademický rok. Dostala jsem se na stáž do Indie, do města Hyderabad, což je cca. uprostřed Indického subkontinentu, do společnosti Surana Ventures Ltd., která vyrábí solární články a solární moduly. Moje práce je mezinárodní marketing a prodej solárních panelů do Evropy.


Indie není země pro lehčí povahy, člověk se musí připravit na těžší podmínky a obrnit se trpělivostí. Nicméně si myslím, že obecný názor Evropanů o Indii je úplně jiný něž realita a je pokřivený médii. Ano, životní podmínky jsou těžší, je tu hodně lidí, tak člověk musí trochu více bojovat o svoje místo na slunci. Ale Indie je bohatá země, problém je, že v lidech je ještě stále zakořeněný systém kast, takže bohatství se prostě nepřerozděluje.

Jsou však věci, ve kterých vidím, že jsou Indové dále než Evropané. Je to jejich mentalita, lidé jsou tu obecně šťastnější, ať jde o člověka, který žije bídně nebo o člověka z vyšší kasty, dokážou být více spokojení se svým životem. Také mají větší respekt jedem k druhému a dokážou lépe akceptovat náboženské a kulturní rozdíly. Jenom v naší kanceláři pracuji společně hinduisté s muslimy a křesťany. Všichni se vzájemně respektují, po práci si nasadí třeba i burku a odejdou domů praktikovat zvyky jim vlastní. Máme se v tomto ohledu, co učit.

Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.

Práce ve firmě je zajímavá a zároveň perfektně sedí k tématu mé diplomové práce o obnovitelných zdrojích energie. Můj šéf mi dává docela volnou ruku, co se týče organizace mé práce mezinárodního marketingu, ale to zároveň vyžaduje více úsilí z mé strany. Pracovni doba je v naší firmě i v sobotu, na to se zvyká hůře. Nicméně mám dohodu, že občas vyrazím na víkend výletovat po okolí. Má stáž v Indii není ještě ani v polovině a já už vím, že nepřijedu domů stejná, jako když jsem odjížděla.

Možnost mezinárodní stáže je podle mě nenahraditelná zkušenost, není to jen o poznání kultur, či pracovní zkušenosti, ale dodá to člověku mnohem větší rozhled, člověk vidí mnohem více možností, jak si poradit v různých situacích. Vyžaduje to ale hodně úsilí a vlastní iniciativy, „Strech yourself to the limits!“ Kateřina Jirková Hyderabad, Indie 38° Celsia (ve stinu)

Vzdělání je důležitá věc, vysoká škola je potřeba pro nabytí vědomostí a získání studijních návyků, ale zkušenost se počítá třikrát tolik. Jsem studentkou ČZU magisterského oboru Economics and Management a dostala jsem se na stáž do Evropského parlamentu v Bruselu a vzápětí na stáž přes AIESEC do Indie.


Evropský parlament si klade vysoké požadavky pro přijetí stážistů, stejně jako ostatní evropské instituce, úspěšnost přijetí je asi 3 %. Pracovala jsem ve Výboru pro zemědělství a regionální rozvoj. Je zajímavé vidět, jak taková instituce funguje a jak se kují politické pikle na úrovni EU, člověk dostane mnohem větší rozhled a dostane se do blízkosti velkých hráčů.

Nicméně politici jsou taky jenom lidi, mají svoje přednosti i chyby. Zkušenost v Bruselu pro mě byla taková hořko sladká, některé věci a postupy mi připadaly absurdní, zdlouhavé řízení ve všech směrech, překlady každé i menší změny do všech jazyků, přesuny do Štrasburku. Ale videla jsem i pozitivní proslovy některých politiků a názory, které mají budoucnost. Zkušenost to byla více než hodnotná a získala jsem kontakty na skvělé lidi.

Už během stáže v Bruselu jsem si začala hledat stáž přes AIESEC na dalších půl roku tak, abych si vyplnila celý akademický rok. Dostala jsem se na stáž do Indie, do města Hyderabad, což je cca. uprostřed Indického subkontinentu, do společnosti Surana Ventures Ltd., která vyrábí solární články a solární moduly. Moje práce je mezinárodní marketing a prodej solárních panelů do Evropy.


Indie není země pro lehčí povahy, člověk se musí připravit na těžší podmínky a obrnit se trpělivostí. Nicméně si myslím, že obecný názor Evropanů o Indii je úplně jiný něž realita a je pokřivený médii. Ano, životní podmínky jsou těžší, je tu hodně lidí, tak člověk musí trochu více bojovat o svoje místo na slunci. Ale Indie je bohatá země, problém je, že v lidech je ještě stále zakořeněný systém kast, takže bohatství se prostě nepřerozděluje.

Jsou však věci, ve kterých vidím, že jsou Indové dále než Evropané. Je to jejich mentalita, lidé jsou tu obecně šťastnější, ať jde o člověka, který žije bídně nebo o člověka z vyšší kasty, dokážou být více spokojení se svým životem. Také mají větší respekt jedem k druhému a dokážou lépe akceptovat náboženské a kulturní rozdíly. Jenom v naší kanceláři pracuji společně hinduisté s muslimy a křesťany. Všichni se vzájemně respektují, po práci si nasadí třeba i burku a odejdou domů praktikovat zvyky jim vlastní. Máme se v tomto ohledu, co učit.

Na tomto tématu spolupracujeme se studentskou organizací AIESEC, která pomáhá studentům, poznávat cizí kultury, aktivně se zapojit v dobrovolnických programech, či získávat profesionální zkušenosti v zahraničí.

Práce ve firmě je zajímavá a zároveň perfektně sedí k tématu mé diplomové práce o obnovitelných zdrojích energie. Můj šéf mi dává docela volnou ruku, co se týče organizace mé práce mezinárodního marketingu, ale to zároveň vyžaduje více úsilí z mé strany. Pracovni doba je v naší firmě i v sobotu, na to se zvyká hůře. Nicméně mám dohodu, že občas vyrazím na víkend výletovat po okolí. Má stáž v Indii není ještě ani v polovině a já už vím, že nepřijedu domů stejná, jako když jsem odjížděla.

Možnost mezinárodní stáže je podle mě nenahraditelná zkušenost, není to jen o poznání kultur, či pracovní zkušenosti, ale dodá to člověku mnohem větší rozhled, člověk vidí mnohem více možností, jak si poradit v různých situacích. Vyžaduje to ale hodně úsilí a vlastní iniciativy, „Strech yourself to the limits!“ Kateřina Jirková Hyderabad, Indie 38° Celsia (ve stinu)

Putování norskou přírodou

Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag –
zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože
orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a
s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme na pěší
cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce.


Uplynulo pět měsíců plánování a my konečně sedíme v letadle, které směřuje do Norského Bergenu. Je půlka června a léto teprve vystrkuje růžky. V plánu máme procestovat známá místa jako Bergen, Preikestolen či Kjerag. Nejvíce se ale těšíme na třídenní cestu čistou přírodou. Po pěti dnech se nám sen splňuje.

Pravá divočina

Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag – zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme v půli cesty z Kjeragu na parkoviště na pěší cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce. Značení je už méně častěji a již zmiňovaná „téčka“ jsou stará a dlouho neudržovaná.

Jdeme travnatým kaňonem a začínáme si vychutnávat pravou divočinu, kterou známe jen z Šumavského pochodu po hřebenech hor při hranici s Rakouskem a Německem. Jdeme proti proudu malého potůčku, který tu a tam naplní jezero o velikosti fotbalového hřiště. Cesta je mokrá a ani naše naimpregnované boty nám sucho v botách nezajistí. Přicházíme k rozcestníku. Je poničený. Mapa nám říká, uhni doleva, ale tam je jen vysoká skála. „Tuhle bych nechtěl šplhat,“ prohlásím a jdeme dál rovně kaňonem.


Po půl hodině zastavujeme. „Jdeme špatně“ vypadne z obou jako bychom se domluvili a ještě jednou studujeme mapu. Vracíme se k rozcestníku. Již vyčerpáni a unaveni. Koukám na ceduli a zjišťuji, že ještě dole na zemi je jedna utrhnutá cedule. Nasazuji ji na původní místo. Je to jasné, dnes si ještě vylezeme na skálu. Nikdo z nás ještě nic takového nevylezl. K tomu je vše mokré, jsme unaveni po několik hodinovém pochodu a na zádech ta zátěž. „Jdeme!“ Pravíme oba. Jdu první, což nechápu, protože mám strach z výšek. Než někam stoupnu nebo se něčeho chytnu, tak vše dvakrát, třikrát prověřím. Kamarád Honza jde pomalu za mnou a radí mi kam šlápnout a na co si dávat pozor. Ani nevím, kolikrát nám proklouzne noha a spustí lavinu kamenů a suti. Uvědomujeme si, že každá chyba může být zaplacena i daní nejvyšší. Jsme nahoře a máme to nejhorší za sebou. Omyl.

Před námi je ledovec, který nemá daleko ke sklonu čtyřiceti pěti stupňů. Opatrně našlapujeme. Je tvrdý a hladký. Výstup na skálu se už zdá jako ta lehčí část. Každý zásek špičkou boty znamená udělat si pořádný důlek pro odraz na druhou nohu. Raději se ani neotáčíme, protože kdo uklouzne, sjede dolů a potom rovnou ze skály k rozcestníku. Padesát metrů jdeme skoro půl hodinky. Jsme tam a podle mapy to je třicet minut na záchytnou chatu. Po čtrnácti hodinovém pochodu ji nalézáme, chatu Langavaten. Zde jsme sami a místní kamna usuší jak naše mokré věci, tak naše na kost zkřehlá těla.

Údolí, naše útočiště

Až ráno zjišťujeme, jak velká chata to je a hlavně jaké má vybavení. Vše tu funguje na poctivosti. Vezmi si jídlo (od sušenek po guláš v konzervě), uvař si, vyspi se, ale vše zaplať. Čteme si staré deníky a náš zápis je první v českém jazyce. Necháváme na nás kontakt a až po dvou měsících zjišťujeme, že v našich stopách šli další Češi dva dny za námi. Chata je stejně jako my stará čtvrt století a nikde ani jeden nápis fixou či jiná stopa po vandalství. Asi jsme vážně první Češi.


Plni sil vyrážíme po proudu říčky směrem k moři. Kolem nás stojí majestátné hory, tu a tam se ještě povaluje sníh nebo nějaký až padesát metrů vysoký vodopád. Samozřejmě nechybí ovce, které vyšplhaly na taková místa, na které bych se nedostal já ani Honza s provazem a cepínem. „A to je po včerejším dnu co říci,“ dodávám. Voda je tak čistá, že chvílemi odhadujeme, kde začíná hladina jezírka. Také z ní pijeme a vaříme vodu. Pro klid duše ji ještě upravujeme kapkami z chemické čističky vody. Krajina nám odhaluje úžasné scenérie a my se nestačíme kochat a fotit vše kolem nás. Kam oko dohlédne je pouze tráva a kameny. Slyšíme jen šumění vody a zvonce ovcí.


Přicházíme k potoku, který se vlévá do „naší“ řeky. Žádná lávka ani prkno. Naštěstí jsou v řece poházené kameny a po chvíli nalézáme cestičku. Žertík přírody si ještě zopakujeme alespoň desetkrát. Čím blíže jsme u moře a tím pádem nížeji, tak začíná být vyšší porost. Nejdříve malé zakrslé borovice, později velké břízy. Blíží se večer a my nacházíme, krásné místo na táboření na soutoku dvou řek. Nikdy bych nevěřil, jak je těžké rozdělat oheň mokrým dřevem, ale naše zkušenosti přeci jen po nějaké době vítězí a my si sušíme mokré boty. Jdeme spát, je po půlnoci a toto šero za dvě hodinky vystřídá bílý den. Zatracené ovce a jejich zvonce.

Jágr, Budvar a Brežněv

Ráno vyrážíme brzy, máme před sebou dlouhý den. Řeka je širší a hory vyšší. Každým krokem jsme blíže k vodopádu Manafossen. Potkáváme první turisty a jsme rádi. S naší bídnou angličtinou a němčinou, ale vše pochopíme a i pokecáme. Když jeden starší Nor zjišťuje, že jsme Češi hned vykřikne: „Hokej, Jágr, Budvar a Brežněv.“ Ani se nesnažíme mu něco vysvětlovat a loučíme se. Ještě dlouho se tomu smějeme.

Líbí se vám článek? Navštivte webové stránky autorů: Cestoběžník.cz.

Po pár hodinách cesty jsme na místě. Přes devadesát metrů vysoký vodopád je pro nás odměnou, která stála za věčné lezení po skalách, sušení mokrých bot a nošení batohu na zádech. Voda, která se dole rozbijí o jezírko a společně s paprsky od slunce vytváří desítek duh. Nemůžeme se vynadívat. Každý z nás sedí v tichosti před vodopádem a zírá na něj jako bychom zmrzli. Já a asi i Honza přemýšlíme nad vším možným. Já si přejíždím poslední dny, které jsem prožil v krásném a čistém Norsku jako nějaký film. Nechce se nám pryč, protože víme, že jak tento vodopád opustíme, začneme se vracet pomalu přes ropné město Stavaneger a rybářský Bergen do Českých Budějovic, ale to je zase jiný příběh.

NAŠE POSTŘEHY

  • Při stopování, stačí zvednout palec vzhůru a do pár minut jedete.
  • My máme Járu Cimrmana, oni Trola a Losa.
  • Potkat nepříjemného Nora je stejně těžké, jako najít Japonce bez fotoaparátu.
  • Jízdenka do autobusu nestojí podle kilometrů, ale převýšení, které musí zdolat.
  • Gumovky na nohách žen nejsou jako u nás otázka módního doplňku, ale nezbytnou součástí oděvu. Město Bergen je jedno z nejdeštivějších měst Evropy.



Uplynulo pět měsíců plánování a my konečně sedíme v letadle, které směřuje do Norského Bergenu. Je půlka června a léto teprve vystrkuje růžky. V plánu máme procestovat známá místa jako Bergen, Preikestolen či Kjerag. Nejvíce se ale těšíme na třídenní cestu čistou přírodou. Po pěti dnech se nám sen splňuje.

Pravá divočina

Máme za sebou půldenní, celkem vyčerpávající pochod na Kjerag – zaklíněný kámen ve skále. Cesta k němu nebyla jednoduchá, protože orientovat se v úplné mlze jen podle červených „téček“ a s dvaceti kily na zádech není vůbec snadné. Odbočujeme v půli cesty z Kjeragu na parkoviště na pěší cestičku, kterou spíše než lidé vyšlapaly všudypřítomné ovce. Značení je už méně častěji a již zmiňovaná „téčka“ jsou stará a dlouho neudržovaná.

Jdeme travnatým kaňonem a začínáme si vychutnávat pravou divočinu, kterou známe jen z Šumavského pochodu po hřebenech hor při hranici s Rakouskem a Německem. Jdeme proti proudu malého potůčku, který tu a tam naplní jezero o velikosti fotbalového hřiště. Cesta je mokrá a ani naše naimpregnované boty nám sucho v botách nezajistí. Přicházíme k rozcestníku. Je poničený. Mapa nám říká, uhni doleva, ale tam je jen vysoká skála. „Tuhle bych nechtěl šplhat,“ prohlásím a jdeme dál rovně kaňonem.


Po půl hodině zastavujeme. „Jdeme špatně“ vypadne z obou jako bychom se domluvili a ještě jednou studujeme mapu. Vracíme se k rozcestníku. Již vyčerpáni a unaveni. Koukám na ceduli a zjišťuji, že ještě dole na zemi je jedna utrhnutá cedule. Nasazuji ji na původní místo. Je to jasné, dnes si ještě vylezeme na skálu. Nikdo z nás ještě nic takového nevylezl. K tomu je vše mokré, jsme unaveni po několik hodinovém pochodu a na zádech ta zátěž. „Jdeme!“ Pravíme oba. Jdu první, což nechápu, protože mám strach z výšek. Než někam stoupnu nebo se něčeho chytnu, tak vše dvakrát, třikrát prověřím. Kamarád Honza jde pomalu za mnou a radí mi kam šlápnout a na co si dávat pozor. Ani nevím, kolikrát nám proklouzne noha a spustí lavinu kamenů a suti. Uvědomujeme si, že každá chyba může být zaplacena i daní nejvyšší. Jsme nahoře a máme to nejhorší za sebou. Omyl.

Před námi je ledovec, který nemá daleko ke sklonu čtyřiceti pěti stupňů. Opatrně našlapujeme. Je tvrdý a hladký. Výstup na skálu se už zdá jako ta lehčí část. Každý zásek špičkou boty znamená udělat si pořádný důlek pro odraz na druhou nohu. Raději se ani neotáčíme, protože kdo uklouzne, sjede dolů a potom rovnou ze skály k rozcestníku. Padesát metrů jdeme skoro půl hodinky. Jsme tam a podle mapy to je třicet minut na záchytnou chatu. Po čtrnácti hodinovém pochodu ji nalézáme, chatu Langavaten. Zde jsme sami a místní kamna usuší jak naše mokré věci, tak naše na kost zkřehlá těla.

Údolí, naše útočiště

Až ráno zjišťujeme, jak velká chata to je a hlavně jaké má vybavení. Vše tu funguje na poctivosti. Vezmi si jídlo (od sušenek po guláš v konzervě), uvař si, vyspi se, ale vše zaplať. Čteme si staré deníky a náš zápis je první v českém jazyce. Necháváme na nás kontakt a až po dvou měsících zjišťujeme, že v našich stopách šli další Češi dva dny za námi. Chata je stejně jako my stará čtvrt století a nikde ani jeden nápis fixou či jiná stopa po vandalství. Asi jsme vážně první Češi.


Plni sil vyrážíme po proudu říčky směrem k moři. Kolem nás stojí majestátné hory, tu a tam se ještě povaluje sníh nebo nějaký až padesát metrů vysoký vodopád. Samozřejmě nechybí ovce, které vyšplhaly na taková místa, na které bych se nedostal já ani Honza s provazem a cepínem. „A to je po včerejším dnu co říci,“ dodávám. Voda je tak čistá, že chvílemi odhadujeme, kde začíná hladina jezírka. Také z ní pijeme a vaříme vodu. Pro klid duše ji ještě upravujeme kapkami z chemické čističky vody. Krajina nám odhaluje úžasné scenérie a my se nestačíme kochat a fotit vše kolem nás. Kam oko dohlédne je pouze tráva a kameny. Slyšíme jen šumění vody a zvonce ovcí.


Přicházíme k potoku, který se vlévá do „naší“ řeky. Žádná lávka ani prkno. Naštěstí jsou v řece poházené kameny a po chvíli nalézáme cestičku. Žertík přírody si ještě zopakujeme alespoň desetkrát. Čím blíže jsme u moře a tím pádem nížeji, tak začíná být vyšší porost. Nejdříve malé zakrslé borovice, později velké břízy. Blíží se večer a my nacházíme, krásné místo na táboření na soutoku dvou řek. Nikdy bych nevěřil, jak je těžké rozdělat oheň mokrým dřevem, ale naše zkušenosti přeci jen po nějaké době vítězí a my si sušíme mokré boty. Jdeme spát, je po půlnoci a toto šero za dvě hodinky vystřídá bílý den. Zatracené ovce a jejich zvonce.

Jágr, Budvar a Brežněv

Ráno vyrážíme brzy, máme před sebou dlouhý den. Řeka je širší a hory vyšší. Každým krokem jsme blíže k vodopádu Manafossen. Potkáváme první turisty a jsme rádi. S naší bídnou angličtinou a němčinou, ale vše pochopíme a i pokecáme. Když jeden starší Nor zjišťuje, že jsme Češi hned vykřikne: „Hokej, Jágr, Budvar a Brežněv.“ Ani se nesnažíme mu něco vysvětlovat a loučíme se. Ještě dlouho se tomu smějeme.

Líbí se vám článek? Navštivte webové stránky autorů: Cestoběžník.cz.

Po pár hodinách cesty jsme na místě. Přes devadesát metrů vysoký vodopád je pro nás odměnou, která stála za věčné lezení po skalách, sušení mokrých bot a nošení batohu na zádech. Voda, která se dole rozbijí o jezírko a společně s paprsky od slunce vytváří desítek duh. Nemůžeme se vynadívat. Každý z nás sedí v tichosti před vodopádem a zírá na něj jako bychom zmrzli. Já a asi i Honza přemýšlíme nad vším možným. Já si přejíždím poslední dny, které jsem prožil v krásném a čistém Norsku jako nějaký film. Nechce se nám pryč, protože víme, že jak tento vodopád opustíme, začneme se vracet pomalu přes ropné město Stavaneger a rybářský Bergen do Českých Budějovic, ale to je zase jiný příběh.

NAŠE POSTŘEHY

  • Při stopování, stačí zvednout palec vzhůru a do pár minut jedete.
  • My máme Járu Cimrmana, oni Trola a Losa.
  • Potkat nepříjemného Nora je stejně těžké, jako najít Japonce bez fotoaparátu.
  • Jízdenka do autobusu nestojí podle kilometrů, ale převýšení, které musí zdolat.
  • Gumovky na nohách žen nejsou jako u nás otázka módního doplňku, ale nezbytnou součástí oděvu. Město Bergen je jedno z nejdeštivějších měst Evropy.


Fotofata 2012 – za kytkami do Troji

Za nádhernými fotografiemi kytek není nutné letět přes půl zeměkoule
ani mít drahé vybavení. Snímek převzácné wolemie nebo thajské orchideje
vyfotíte i v rámci projektu Fotofata 2012 aniž vytáhnete
paty z ČR.

Za nádhernými fotografiemi kytek není nutné letět přes půl zeměkoule ani mít drahé vybavení. Snímek převzácné wolemie nebo thajské orchideje vyfotíte i v rámci projektu Fotofata 2012 aniž vytáhnete paty z ČR.


Co

Fata Morgana není jen pouštní přelud, ale i esovitě zahnutý skleník pražské botanické zahrady v Troji proslulý mimo jiné i každoročními „výstavou“ volně poletujících motýlů. Co je na botanických zahradách skvělé a na té trojské zvlášť, že skutečnost, že tam díky skleníkům vždycky něco kvete. V podstatě pak není možné nenarazit na nějakou kvetoucí zajímavost. Ale i nekvetoucí rostliny se mají čím pochlubit. Nevěříte? Tak se podívejte například po sbírce kapradin a uvidíte sami, že je co fotit i obdivovat. Třeba takovou šídlatku žijící normálně pod hladinou severských jezer nebo rod Lecanopteris s velmi bizarně tvarovanými „těly“? Ne nadarmo se výprava za kapradinami nazývala v nepříliš velké nadsázce „cesta do pravěku“. Ale „klasické kytky“ přece jen táhnou víc. Třeba druh Aristolochia arborea už v přírodě nevyfotíte. „Tato rostlina má velmi zajímavou historii: začátkem minulého století sebrali tento druh na jediné známé lokalitě v Mexiku vědci z botanické zahrady v Leidenu. Rostlinu poté množili a darovali do několika dalších sbírek, mimo jiné i do zahrady Kebun Raya na Jávě. Všechny rostliny pěstované v Evropě postupně uhynuly, přírodní lokalita v Mexiku byla zničena a druh se zachoval pouze v zahradě na Jávě, odkud v sedmdesátých letech dovezli botanici z Bonnu několik řízků zpět do Evropy. Odtud se opět pomalu šířila do dalších zahrad, tedy i do skleníku v Praze. V přírodě nebyla Aristolochia arborea již nikdy znovu nalezena,“ píše na stránkách botanické zahrady o této podivuhodné rostlině Eva Smržová.


Kdy

Pokud se za kytkami rozhodnete cestovat do Troji a nikoli do Mexika, tak můžete krom pondělků kdykoli. Ovšem pokud chcete mít větší záruku, že se fotky povedou a navíc, kdyby se prostě nedařilo (jsou takové dny) tak mít po ruce odborníka – pomocníka, jenž vám s focením poradí a pomůže, tak vezměte v úvahu druhou sobotu v měsíci. V tyto dny od ledna do června pořádá botanická zahrada kurs pro fotoamatéry, kteří chtějí navštívit její prostory, zkusit si něco vyfotit, dozvědět se tipy a triky jak na „kytičkovou“ fotku a ještě mít šanci dostat své fotky na výstavu. „Jsem přesvědčený, že fotka je o oku a i s malým foťákem se dá udělat velká fotka. Ostatně právě ty malé foťáky už jsou docela slušně natlačené softwarem, který běžný uživatel vlastně ani nevyužívá. Botanická zahrada v sobě skrývá takový potenciál, že fotku s výstavními parametry udělá v podstatě každý.


Čím

Ptáte-li se čím, tedy s jakým foťákem na kytky, dá se dá odpovědět, že v podstatě čímkoli. Samozřejmě majitelé drahých zrcadlovek a „vychytaných“ makroobjektivů jsou ve výhodě, ale v tak pestré záplavě rostlin si svou kompozici najde každý. I majitel „krabičky na mýdlo“, jak se někdy pro jejich velikost přezdívá malým kompaktům. Pokud vás výše napsané zaujalo, mrkněte na www.fotofata.cz

Za nádhernými fotografiemi kytek není nutné letět přes půl zeměkoule ani mít drahé vybavení. Snímek převzácné wolemie nebo thajské orchideje vyfotíte i v rámci projektu Fotofata 2012 aniž vytáhnete paty z ČR.


Co

Fata Morgana není jen pouštní přelud, ale i esovitě zahnutý skleník pražské botanické zahrady v Troji proslulý mimo jiné i každoročními „výstavou“ volně poletujících motýlů. Co je na botanických zahradách skvělé a na té trojské zvlášť, že skutečnost, že tam díky skleníkům vždycky něco kvete. V podstatě pak není možné nenarazit na nějakou kvetoucí zajímavost. Ale i nekvetoucí rostliny se mají čím pochlubit. Nevěříte? Tak se podívejte například po sbírce kapradin a uvidíte sami, že je co fotit i obdivovat. Třeba takovou šídlatku žijící normálně pod hladinou severských jezer nebo rod Lecanopteris s velmi bizarně tvarovanými „těly“? Ne nadarmo se výprava za kapradinami nazývala v nepříliš velké nadsázce „cesta do pravěku“. Ale „klasické kytky“ přece jen táhnou víc. Třeba druh Aristolochia arborea už v přírodě nevyfotíte. „Tato rostlina má velmi zajímavou historii: začátkem minulého století sebrali tento druh na jediné známé lokalitě v Mexiku vědci z botanické zahrady v Leidenu. Rostlinu poté množili a darovali do několika dalších sbírek, mimo jiné i do zahrady Kebun Raya na Jávě. Všechny rostliny pěstované v Evropě postupně uhynuly, přírodní lokalita v Mexiku byla zničena a druh se zachoval pouze v zahradě na Jávě, odkud v sedmdesátých letech dovezli botanici z Bonnu několik řízků zpět do Evropy. Odtud se opět pomalu šířila do dalších zahrad, tedy i do skleníku v Praze. V přírodě nebyla Aristolochia arborea již nikdy znovu nalezena,“ píše na stránkách botanické zahrady o této podivuhodné rostlině Eva Smržová.


Kdy

Pokud se za kytkami rozhodnete cestovat do Troji a nikoli do Mexika, tak můžete krom pondělků kdykoli. Ovšem pokud chcete mít větší záruku, že se fotky povedou a navíc, kdyby se prostě nedařilo (jsou takové dny) tak mít po ruce odborníka – pomocníka, jenž vám s focením poradí a pomůže, tak vezměte v úvahu druhou sobotu v měsíci. V tyto dny od ledna do června pořádá botanická zahrada kurs pro fotoamatéry, kteří chtějí navštívit její prostory, zkusit si něco vyfotit, dozvědět se tipy a triky jak na „kytičkovou“ fotku a ještě mít šanci dostat své fotky na výstavu. „Jsem přesvědčený, že fotka je o oku a i s malým foťákem se dá udělat velká fotka. Ostatně právě ty malé foťáky už jsou docela slušně natlačené softwarem, který běžný uživatel vlastně ani nevyužívá. Botanická zahrada v sobě skrývá takový potenciál, že fotku s výstavními parametry udělá v podstatě každý.


Čím

Ptáte-li se čím, tedy s jakým foťákem na kytky, dá se dá odpovědět, že v podstatě čímkoli. Samozřejmě majitelé drahých zrcadlovek a „vychytaných“ makroobjektivů jsou ve výhodě, ale v tak pestré záplavě rostlin si svou kompozici najde každý. I majitel „krabičky na mýdlo“, jak se někdy pro jejich velikost přezdívá malým kompaktům. Pokud vás výše napsané zaujalo, mrkněte na www.fotofata.cz

Inca Trail – Cesta Inků na Machu Picchu

Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky
v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále
o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného
města civilizace Inků, na Machu Picchu.

Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného města civilizace Inků, na Machu Picchu.


Tento trek (túra) je možná vůbec nejpopulárnějším trekem na celé planetě. Čím je tak zvláštní? Fakt, že Vás zavede na Machu Picchu je dostatečně silný, ale je tady více. Během této 4 denní tůry budete následovat stezku, kterou před 500 lety vybudovali sami Inkové a je to originální stezka, kterou se Inkové dostávali do městečka v horách Machu Picchu. Po cestě tudíž máte možnost obdivovat kromě krás hor také zachovalé ruiny staveb Inků, které jsou roztroušeny podél cesty. Můžete se tak lehce cítit jako zpátky v čase, kdy tudy putovali indiáni, a všechna tato obydlí byla funkční a plnila svůj účel.

A teď již k treku samotnému. Jedná se o čtyř denní túru po horách, kdy začínáte nedaleko města Cusco a končíte samozřejmě na mystickém Machu Picchu. Putujete skrze pohoří And a divokou přírodu, organizačně je vše dokonale připraveno a také hlídano Peruánskými úřady. Tento trek je velmi pečlivě chráněn, a to znamená, že se na něj nemůžete vydat sami. K jeho uskutečnění potřebujete jednak koupit povolení a také se dle přísných regulí musíte vydat na trek s průvodcem a nosiči. Tři noci strávené v horách probíhají formou kempování a to na vybraných místech, nic není ponecháno náhodě. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud chcete tento trek uskutečnit, musíte si zakoupit celý výletový balíček u cestovní kanceláře, která se prodejem těchto výletů zabývá. Tím, že se jedná o nejpopulárnější trek světa s dokonalým zajištěním všech služeb, tak je samozřejmě vyšší i cena, která se za celý balíček pohybuje k 10.000 Kč za osobu. Jedná se však o úžasný zážitek a vynaložených peněz určitě nebudete litovat, protože budete mít zážitky do konce života.


A co vše za své peníze dostanete? V ceně máte transfer od hotelu na začátek treku, anglicky hovořícího průvodce po celou dobu treku, nosiče kteří nesou stany a jídlo, všechny noclehy formou kempování, povolení na Inca Trail, veškeré jídla počas treku, vstupenku do areálu Machu Picchu a lístek na vlak z Machu Picchu zpět do Cusca. To znamená, že je o Vás postaráno od začátku až do konce, na začátku budete vyzvednuti z hotelu a po čtyřech dnech Vás tam také vrátí.


Ptáte se, jak to vše probíhá na treku samotném? Příjemnou sránkou věci je, že Vy si můžete užívat čistě krás přírody, protože nosiči se starají téměř o vše. Nejenom že nesou stany a jídlo, ale nosiči také připravují všechna jídla a chystají stany. Jak to probíhá v praxi? Vy si nesete pouze svůj spacák a věci na převlečení. Nosiči Vás vždy předběhnou na cestě a počkají Vás na místě, kde budete nocovat, než Vy se dostavíte na dané místo, tak nosiči již vaří večeři a Vaše stany jsou postaveny. Je úžasné, jak místní borci dokážou rychle běhat po horách, a to s těžkými náklady na zádech. Pokud si chcete dopřát absolutního komfortu, tak je možnost si najmout i svého nosiče, který Vám odnese i Vaše osobní věci. Každý den je rozdělen do dvou sekcí a to dopolední a odpolední.

Samozřejmě Vás každý den čeká porce kilometrů, které se musí ujít, za tyto čtyři dny je to asi 42 kilometrů. Samotné Machu Picchu leží ve výšce asi 2300 m. n. m., ale Vy budete během treku překonávat nejvyšší bod 4200 m. n. m., který se jmenuje sedlo Mrtvé ženy. Co se týká náročnosti celého treku, tak se nejedná o žádný extrém a běžně se zde vydávají starší lidé, nicméně průměrnou fyzickou zdatnost by měl mít každý, stačí být zvyklý se občas vydat na túru do hor. Inca Trail se odehrává v malých skupinkách, většinou do deseti osob. V naší skupince byl také pán ve věku 73 let, který trek došel až do konce. Je nutné upozornit, že trek se dá vzdát jen během prvního dne, jakmile se vydáte na druhý den, tak již musíte ujít celý trek do konce. Jde se však pohodlným tempem a neustále máte asistenci průvodce, takže se jedná o skvělou procházku přírodou, při které máte vše zajištěno.

  • Podrobný program treku najdete na http://www.vi­vatravel.cz/…ta-inku.html
  • 4 denní trek Inca Trail na Machu Picchu operuje celoročně s výjimkou měsíce února
  • Trek je třeba objednat předem, ideálně alespoň dva měsíce
  • Cena nabízená CK Viva Travel: 9.490 Kč
  • CK Viva Travel – specialista na celou Jižní Ameriku a Antarktidu

Účelem tohoto článku není Vám popisovat aktivity jednotlivých dnů, ale přiblížit atmosféru Cesty Inků a seznámit Vás s tím co můžete očekávat. Celý trek je velmi udržován a drtivou část cesty jdete v panenské přírodě pohoří And. Během cesty se Vám nabízejí překrásné výhledy na hory samotné, bujné lesy anebo divoké potoky. Zpestřením jsou ruiny staveb inků zhruba 500 let staré, které si můžete prohlédnout a většina z nich je velmi zachovalá. Po cestě můžete potkat i pár domorodců, kteří stále žijí starodávným stylem života. Tři dny utečou jako voda a čtvrtý den Vás již čeká Machu Picchu. Brzy ráno se vyráží k tzv. Bráně slunce, odkud můžete pozorovat východ slunce a zahlédnout poprvé Machu Picchu. Tep se Vám zvyšuje, jste již velmi blízko tomuto jedinečnému místu. Už jen sešup z kopce a ocitáte se nad posvátným Machu Picchu. Připadáte si jako ve filmu, vše máte jako na dlani.


Další výhodou celého treku je to, že se k Machu Picchu dostanete jako jedni z prvních a máte tak náskok před davy turistů, kteří přijedou vlaky kolem desáté hodiny dopoledne. Mezitím Vy již vyrážíte s průvodcem na prohlídku tohoto ztraceného města Inků, které je vyhlášeno jako světová památka a jeden z novodobých divů světa. Toto městečko bylo objeveno až na začátku 20. století badatelem, kterého zde zavedli místní lidé. Díky své poloze v horách toto městečko nikdy nebylo odhaleno Španěly a je tudíž zachovalé v celé své kráse. Tento den máte dostatek času na prohlídku a nasání atmosféry tohoto jedinečného místa, které má naprosto úžasnou polohu mezi štíty okolních hor. Pro ty aktivnější z Vás se ještě nabízí možnost zdolat přilehlý vedlejší kopec Huyanu Picchu, který je velmi strmý, nabízí však nádherný pohled na Machu Picchu ze strážní veže Inků. V podvečer Vás již čeká cesta zpět scénickým vlakem do města Cusco, kde si můžete v hlavě přehrát nevšední zížitky posledních dnů. Ještě jedno upozornění nakonec, tento trek má omezený počet míst (povolení) na každý den, tzn., že si musíte své místo objednat s dostatečným předstihem, ideálně několik měsíců předem, minimálně dva. Nezbývá než vřele doporučit tento trek a vydat se po stopách civilizace Inků.

Jste vyznavačem horské turistiky nebo jen máte rádi procházky v přírodě a toužíte po něčem neobvyklém? Tak čtěte dále o této výjimečné cestě v Peru, která Vás zavede do ztraceného města civilizace Inků, na Machu Picchu.


Tento trek (túra) je možná vůbec nejpopulárnějším trekem na celé planetě. Čím je tak zvláštní? Fakt, že Vás zavede na Machu Picchu je dostatečně silný, ale je tady více. Během této 4 denní tůry budete následovat stezku, kterou před 500 lety vybudovali sami Inkové a je to originální stezka, kterou se Inkové dostávali do městečka v horách Machu Picchu. Po cestě tudíž máte možnost obdivovat kromě krás hor také zachovalé ruiny staveb Inků, které jsou roztroušeny podél cesty. Můžete se tak lehce cítit jako zpátky v čase, kdy tudy putovali indiáni, a všechna tato obydlí byla funkční a plnila svůj účel.

A teď již k treku samotnému. Jedná se o čtyř denní túru po horách, kdy začínáte nedaleko města Cusco a končíte samozřejmě na mystickém Machu Picchu. Putujete skrze pohoří And a divokou přírodu, organizačně je vše dokonale připraveno a také hlídano Peruánskými úřady. Tento trek je velmi pečlivě chráněn, a to znamená, že se na něj nemůžete vydat sami. K jeho uskutečnění potřebujete jednak koupit povolení a také se dle přísných regulí musíte vydat na trek s průvodcem a nosiči. Tři noci strávené v horách probíhají formou kempování a to na vybraných místech, nic není ponecháno náhodě. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že pokud chcete tento trek uskutečnit, musíte si zakoupit celý výletový balíček u cestovní kanceláře, která se prodejem těchto výletů zabývá. Tím, že se jedná o nejpopulárnější trek světa s dokonalým zajištěním všech služeb, tak je samozřejmě vyšší i cena, která se za celý balíček pohybuje k 10.000 Kč za osobu. Jedná se však o úžasný zážitek a vynaložených peněz určitě nebudete litovat, protože budete mít zážitky do konce života.


A co vše za své peníze dostanete? V ceně máte transfer od hotelu na začátek treku, anglicky hovořícího průvodce po celou dobu treku, nosiče kteří nesou stany a jídlo, všechny noclehy formou kempování, povolení na Inca Trail, veškeré jídla počas treku, vstupenku do areálu Machu Picchu a lístek na vlak z Machu Picchu zpět do Cusca. To znamená, že je o Vás postaráno od začátku až do konce, na začátku budete vyzvednuti z hotelu a po čtyřech dnech Vás tam také vrátí.


Ptáte se, jak to vše probíhá na treku samotném? Příjemnou sránkou věci je, že Vy si můžete užívat čistě krás přírody, protože nosiči se starají téměř o vše. Nejenom že nesou stany a jídlo, ale nosiči také připravují všechna jídla a chystají stany. Jak to probíhá v praxi? Vy si nesete pouze svůj spacák a věci na převlečení. Nosiči Vás vždy předběhnou na cestě a počkají Vás na místě, kde budete nocovat, než Vy se dostavíte na dané místo, tak nosiči již vaří večeři a Vaše stany jsou postaveny. Je úžasné, jak místní borci dokážou rychle běhat po horách, a to s těžkými náklady na zádech. Pokud si chcete dopřát absolutního komfortu, tak je možnost si najmout i svého nosiče, který Vám odnese i Vaše osobní věci. Každý den je rozdělen do dvou sekcí a to dopolední a odpolední.

Samozřejmě Vás každý den čeká porce kilometrů, které se musí ujít, za tyto čtyři dny je to asi 42 kilometrů. Samotné Machu Picchu leží ve výšce asi 2300 m. n. m., ale Vy budete během treku překonávat nejvyšší bod 4200 m. n. m., který se jmenuje sedlo Mrtvé ženy. Co se týká náročnosti celého treku, tak se nejedná o žádný extrém a běžně se zde vydávají starší lidé, nicméně průměrnou fyzickou zdatnost by měl mít každý, stačí být zvyklý se občas vydat na túru do hor. Inca Trail se odehrává v malých skupinkách, většinou do deseti osob. V naší skupince byl také pán ve věku 73 let, který trek došel až do konce. Je nutné upozornit, že trek se dá vzdát jen během prvního dne, jakmile se vydáte na druhý den, tak již musíte ujít celý trek do konce. Jde se však pohodlným tempem a neustále máte asistenci průvodce, takže se jedná o skvělou procházku přírodou, při které máte vše zajištěno.

  • Podrobný program treku najdete na http://www.vi­vatravel.cz/…ta-inku.html
  • 4 denní trek Inca Trail na Machu Picchu operuje celoročně s výjimkou měsíce února
  • Trek je třeba objednat předem, ideálně alespoň dva měsíce
  • Cena nabízená CK Viva Travel: 9.490 Kč
  • CK Viva Travel – specialista na celou Jižní Ameriku a Antarktidu

Účelem tohoto článku není Vám popisovat aktivity jednotlivých dnů, ale přiblížit atmosféru Cesty Inků a seznámit Vás s tím co můžete očekávat. Celý trek je velmi udržován a drtivou část cesty jdete v panenské přírodě pohoří And. Během cesty se Vám nabízejí překrásné výhledy na hory samotné, bujné lesy anebo divoké potoky. Zpestřením jsou ruiny staveb inků zhruba 500 let staré, které si můžete prohlédnout a většina z nich je velmi zachovalá. Po cestě můžete potkat i pár domorodců, kteří stále žijí starodávným stylem života. Tři dny utečou jako voda a čtvrtý den Vás již čeká Machu Picchu. Brzy ráno se vyráží k tzv. Bráně slunce, odkud můžete pozorovat východ slunce a zahlédnout poprvé Machu Picchu. Tep se Vám zvyšuje, jste již velmi blízko tomuto jedinečnému místu. Už jen sešup z kopce a ocitáte se nad posvátným Machu Picchu. Připadáte si jako ve filmu, vše máte jako na dlani.


Další výhodou celého treku je to, že se k Machu Picchu dostanete jako jedni z prvních a máte tak náskok před davy turistů, kteří přijedou vlaky kolem desáté hodiny dopoledne. Mezitím Vy již vyrážíte s průvodcem na prohlídku tohoto ztraceného města Inků, které je vyhlášeno jako světová památka a jeden z novodobých divů světa. Toto městečko bylo objeveno až na začátku 20. století badatelem, kterého zde zavedli místní lidé. Díky své poloze v horách toto městečko nikdy nebylo odhaleno Španěly a je tudíž zachovalé v celé své kráse. Tento den máte dostatek času na prohlídku a nasání atmosféry tohoto jedinečného místa, které má naprosto úžasnou polohu mezi štíty okolních hor. Pro ty aktivnější z Vás se ještě nabízí možnost zdolat přilehlý vedlejší kopec Huyanu Picchu, který je velmi strmý, nabízí však nádherný pohled na Machu Picchu ze strážní veže Inků. V podvečer Vás již čeká cesta zpět scénickým vlakem do města Cusco, kde si můžete v hlavě přehrát nevšední zížitky posledních dnů. Ještě jedno upozornění nakonec, tento trek má omezený počet míst (povolení) na každý den, tzn., že si musíte své místo objednat s dostatečným předstihem, ideálně několik měsíců předem, minimálně dva. Nezbývá než vřele doporučit tento trek a vydat se po stopách civilizace Inků.

Křížem krážem, údolím říčky Saalbach

Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě
nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie
skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.

Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.


Po vydatné snídani – kávě v termosce na cestu a svačině zabalené v igelitce – stěhuji zavazadla do auta a tiše závidím mým skvělým spolucestujícím, kteří se ještě válí v postelích. Po cestě ze schodů stačím ještě pochválit konstruktéra našeho domovního zábradlí, které mě zákeřně nepodrží zrovna ve chvíli, kdy padám pod tíhou tašek k zemi. Za chvíli už ale všichni spokojeně sedíme v autě narvaném až po střechu a vyrážíme vstříc zasněženým svahům.

Kousek za Brnem zastavujeme na benzince, abychom si koupili na cestu nějaké časopisy. A pak už liduprázdnou cestou uháníme noční krajinou. Cestou k hranicím nás provázejí podivná blikající červená světýlka. Co to je? Že by mimozemská invaze? Bohužel, zábava se nekoná, jsou to jen větrné elektrárny, co naprázdno melou vzduch. A už jsme v Rakousku. Cesta zatím proběhla bez problému, i když to nejhorší na nás ještě čeká.

Zasloužená odměna

Vídeň projíždíme během pár minut a už si to šineme po dálnici A1 na západ. Hrůzostrašné zprávy o sněžné kalamitě na dálnici A1 hážeme za hlavu a bezstarostně si to fičíme po perfektně upravené cestě vstříc novému dobrodružství. Nudná šedá dálnice trvá příliš dlouho. Už se nemůžu dočkat, až uvidím první zasněžené alpské vrcholky. Zanedlouho už se vynořují. Slunce nám vyšlo na pozdrav. Azurová modř nebe a třpytící se sníh v nás vzbuzuje ještě větší chuť zaříznout co nejdříve lyže do sněhu.


Cesta je nesnesitelně únavná. V termosce už nemáme ani doušek kávového životabudiče. Klíží se nám oči, ale vidina cílové stanice Saalbach – Hinterglemm, respektive dnes pouze Vorderglemm, nás žene kupředu. A už jsem skoro na místě. Přijíždíme do městečka jménem Maishofen, které leží v údolí říčky Saalbach. Celé údolí obepínají strmé vrcholky Alp, nad kterými se klene zcela jasná obloha bez mraků. Míjíme budovu pensionu, kde strávíme dnešní noc a kde rádi spočineme po náročné cestě, ale až po odměně, kterou nám je naprosto jasná obloha bez mráčků, prázdné parkoviště a krásně upravené svahy.

První oblouky na sjezdovce

Druhý den ráno šlapeme k první centrální kabince ve Vorderglemmu, která se jmenuje Schönleitenbahn. Ta vyjíždí z necelých 1000 m. n. m. až na vrcholek Wildenkarkogel, který leží ve výšce 1910 m. n. m. U pokladny si koupíme skipasy na 4 dny lyžování a šup, šup, už jedeme nejstarší kabinkou ve středisku vzhůru. Chválabohu za teplé oblečení. Zatím se tu teplota pohybuje něco málo kolem –10 stupňů. Nahoře zahřejeme foťáky a pořídíme si pár obligátních fotografií. A rychle dolů po sjezdovce, než přijedou davy lidí.

Ale kudy? Z vrcholku Wildenkarkogel je hned několik možností, kterou cestou se vydat dolů. Nalevo nás čeká červená trať, po které nás zpátky na Wildenkarkogel vyveze šestisedačková lanovka. Druhá možnost je sjet bokem do lehce odstrčené vesnice Leogang a odtud se kodrcat pomalými lanovkami zpět nahoru. Nebo se můžeme vydat doprava do údolí, kde najdeme přes 200 km sjezdovek a na 55 lanovek a vleků. Čeká nás tu také něco přes 10 km vyznačených běžkařských tratí, U-rampy, závodní dráhy, carvingové tratě, nebo snowparky. Volba je tedy jasná, hurá doprava.


Přes kombinaci modrých a červených tratí se dostáváme až do Saalbachu. Zde máme opět několik možností. Buďto se vydáme lanovkou zpátky nahoru a budeme si vychutnávat jízdu po svahu, kterým jsme sem dojeli, nebo můžeme sjet až na samé dno údolí, sundat lyže a přejít krátkou procházkou pěší zónu malebného Saalbachu.

Malebným údolím s ocelovým gigantem

Ze strany údolí, kde se právě nacházíme vyjíždí netradiční pětikabinka, která nás vyveze na červenou trať. Ti, co znají Saalbach, moc dobře vědí, že svahy červené pětikabinky nejsou nic moc. Neznalé osazenstvo však chce mermomocí vyjet nahoru na Kohlmasikopf ( 1794 m. n. m. ). Dobrá tedy, jedeme. Nahoru a dolů po červené. Pak ještě jednou nahoru, jelikož z vršku, dáme-li se doprava, dostaneme se na modrou „mrazíkovskou“ trať, která vede lesem. Vyhlídková jízda mezi zasněženými stromy končí opět u nástupních kabinek v údolí. Pěkné, ale jednou stačilo.

Nyní své přátele beru na druhou stranu údolí. Sundáme tedy lyže a jdeme po pěší zóně napříč Saalbachem. Míjíme kavárničky a obchůdky. Na náměstíčku poznávám roztomilou kavárničku, kde mají dobrou kávu a croissant. „Kdo má chuť na kávu?“ Všichni, a tak sedíme nad kouřící kávou, zakusujeme čerstvé croissanty a kocháme se nádherou horského údolí. Ale ne na dlouho. Naše nenasytné lyže volají po sněhu, a tak se opět vydáváme na svahy.


Přes pěší zónu dojdeme ke kabince s názvem Schattberg x-press. Jako první nás upoutá ocelový most, který spojuje nástupní stanici s městečkem. Opravdu prapodivná věc v celé té nádherné scenérii alpských kostelíků. Přes převýšení více jak 1000 m se dostaneme na vrchol Schattberg Ost ( 2020 m. n. m. ). Odtud se můžeme vydat nalevo na nejdelší sjezdovku ve středisku – modrou sedmikilometrovou Jausernabfahrt II, která by nás dovezla až na parkoviště, u kterého stojí náš penzion. Tuto trať si ale nechávám pro své přátele až na konec. Malé překvapení jako třešnička na dortu.

Cesta na vrchol

Rozjíždíme se tedy doprava po sjezdovce, která se zařezává ještě hlouběji do údolí. Dojedeme až ke kabince Schattberg Sprinter, která se šplhá na vrchol Schattberg West, do výšky 2096 m. n. m. . Schattberg-West je nejvýše položené místo, kam se můžeme pomocí lanovek dostat. Kdo má zájem, může si udělat pěší túru ještě výš. My ale zůstáváme věrni svým lyžím a obdivujeme zdejší krajinu. Výhled je nádherný. Po chvilce kochání se rozhodneme sjet zpět do údolí po červené sjezdovce.

Projíždíme pod žlutou kabinkou Westgipfelbahn, která vyjíždí již z Hinterglemmu, a nikoliv ze Saalbachu. Dole se nezapomeňte pořádně rozjet, jelikož pokud nebudete chtít tímto žluťáskem vyjet opět nahoru, čeká vás přesun na lyžích po rovině. Napravo od sjezdovky se nachází báječně upravovaný snowpark a několikero lyžařských škol a školek. Toto území patří zábavě. Přes pláň Limbergalm se dostanete k normované FIS sjezdovce s červenou kabinkou.

Odpočinek a hurá na ně

Jen pro orientaci – stále jsme nepřejeli údolí zpět na stranu, kde jsme se na začátku fotili, ale jsme stále na straně, kde se nalézá nejvyšší vrcholek Schatteberg West. Pro zájemce se u nástupní stanice nalézají hned dvě restaurace, tradiční Radler a Almdudler. Odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Někteří si dávají jídlo. Já ale pohrdám, dávám si čokoládovou tyčinku a frčím nahoru sám.


Za mých mladých let to bývala má oblíbená sjezdovka, nicméně postupem času se můj carvingový oblouk vytříbil a sjezdovka se mi zdá pro můj skvělý styl příliš prudká. Ale i přesto si jízdu vychutnávám. Dole se ke mně přidávají přátelé a společně sjezdovku ještě několikrát sjíždíme. Dobrá nálada nás neopouští a tak na vrcholku Zwölferkogel, ve výšce 1984 m. n. m. , vytahujeme fotoaparáty a cvakáme ostošest. Po pár klidných jízdách zavelím a jedeme provětrat nejnáročnější černé sjezdovky. Ale „psst“. Nikomu ani muk.

Jedeme na jednu z nejprudších sjezdovek v Rakousku. Strach nemám, dá se bez problému sjet, a navíc se po ní dostanete do té nejbáječnější lyžařské oblasti v celém areálu. Zvládli jsme to všichni. Stále však ještě nemáme dost.

Nenasytné lyže a unavení lyžaři

Po příjezdu dolů musíme sundat lyže a přejít silnici. Naštěstí je to jen pár metrů a opět můžeme obout lyže a vyrazit k lanovce. Kabinkou vyjedeme do mezistanice Hochalm, odkud se rozbíhají dvě šestisedačky, každá na jeden vrcholek. Kolem mezistanice je dostatek restaurací, kde můžeme doplnit síly. Mezi mé oblíbené patří Sonnhof s terasou, na které je spousta lehátek k odpočinku. Koupíme si jídlo a pití, a uvelebíme se do lehátek. Do obličeje se nám opírá pravé horské slunce. Načerpáváme nové síly, protože den ještě nekončí.

Jak jsem již zmínil, v místech kde se nacházíme, jsou dvě centrální sedačky. Levá lanovka vede na Spieleckogel, a pravá na Reichkendlkogel. Obě lanovky vedou k červeným sjezdovkám, které jsou perfektně připravené pro kvalitní jízdu. Pokud pojedete nahoru pravou lanovkou, dojedete do menší ho ráje na freeride. Nedotčený prostot mimo sjezdovky přímo láká k jízdě. Výhodou je, že ať zahučíte kamkoliv, vždy vyjedete u nástupní stanice! Jediný problém je, že kvalitní freeridová jízda vyžaduje dostatek čerstvého prašanu a tudíž je nutné si ráno přivstat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to ranní vstávání skutečně stojí za to.

Den se krátí, a ačkoli se nám vůbec nechce, je čas na návrat. Takže hurá nehurá dolů nad černou sjezdovkou na Zwölferkogel, pak dolů po FIS sjezdovce, a nakonec nahoru žlutou kabinkou na Schatteberg West. Odtud nás čeká cesta po modré trati, kterou si prodloužíme o 2,5 km. Podtrženo a sečteno, celých 9,5 km dolů k autu. Po cestě se ještě jednou zastavíme. Míjíme totiž jednu zapadlou restauraci. Neodoláme a odpočineme si u dobré kávy. Užíváme si ticha a výhledu na les. Po odpočinku se loudavým tepme svezeme dolů k autu. Rychle nasedáme a přesouváme se do našeho penzionu. Byl to krásný den.

Co můžeš udělat dnes, vychutnej si raději zítra

Zítra nás čeká opět den plný lyžování. Ráno brzy vyrážíme na svahy, během poledne si odpočineme v baru Amor, který se nachází pod červenou pětikabinkou zhruba v půlce sjezdovky, a pak už zase zápolíme se sněhem na tratích. Večer se vydáváme na procházku do městečka. Večerní Saalbach je krásný. Zalezeme do jedné z mnoha hospůdek a popíjíme. Ne však dlouho, jelikož ráno musíme být zase první na svahu, abychom si užili čerstvých sjezdovek a jejich manšestru.

Čert, aby se v tom vyznal


Středisko Saalbach-Hinterglamm nabízí vše potřebné i bez nutnosti přepravovat se autem. Hned po ruce máte zdravotnickou péči, potraviny i jiné obchody. Restaurace a bary jsou všude. Nemusíte se bát, že by nebylo kam jít, nebo že by bylo plno. Celým střediskem od rána do večera křižují skibusy. Snad jen trochu obtížné je, se v nich vyznat. Údolím projíždí několik linek, přičemž každá z nich začíná a končí v jiném místě. Občas ani řidiči sami nevědí, kam jedou, ale pevně věřím, že budete-li v Saalbachu poprvé, zážitek ze skvělého lyžování vám spletitá skibusová síť rozhodně nezkazí.

Konec dobrý, všechno dobré

Závěrem snad jen to, že neznám lepší středisko než Ski Circus Saalbach Hinterglamm Leogang. Vřele jej doporučuji. Je dostupné nejen cenově ale i vzdáleností 547km z Brna a 578km z Prahy. V Saalbachu si na své přijdou všichni milovníci sněhu, od těch nejmenších lyžařů až po zkušené brázdiče sjezdovek.

I takto báječnou dovolenou můžete prožít díky cestovní kanceláři CK PUXtravel, která nabízí ubytování v srdci Hinterglemmu, jen pár metrů od nástupní stanice lanovek, v apartmánech za 550 Kč/os. Nebo snad zvolíte jinou alternativu ubytování? Stačí se mrknout na puxtravel.cz.

Zvoní budík. Je jedna hodina ráno. Být to normální den, ani mě nenapadne na jeho žalostné pípání reagovat. Dnes ale ladně a pln energie skáču z postele. Není se čemu divit, dnes vyrážíme na hory.


Po vydatné snídani – kávě v termosce na cestu a svačině zabalené v igelitce – stěhuji zavazadla do auta a tiše závidím mým skvělým spolucestujícím, kteří se ještě válí v postelích. Po cestě ze schodů stačím ještě pochválit konstruktéra našeho domovního zábradlí, které mě zákeřně nepodrží zrovna ve chvíli, kdy padám pod tíhou tašek k zemi. Za chvíli už ale všichni spokojeně sedíme v autě narvaném až po střechu a vyrážíme vstříc zasněženým svahům.

Kousek za Brnem zastavujeme na benzince, abychom si koupili na cestu nějaké časopisy. A pak už liduprázdnou cestou uháníme noční krajinou. Cestou k hranicím nás provázejí podivná blikající červená světýlka. Co to je? Že by mimozemská invaze? Bohužel, zábava se nekoná, jsou to jen větrné elektrárny, co naprázdno melou vzduch. A už jsme v Rakousku. Cesta zatím proběhla bez problému, i když to nejhorší na nás ještě čeká.

Zasloužená odměna

Vídeň projíždíme během pár minut a už si to šineme po dálnici A1 na západ. Hrůzostrašné zprávy o sněžné kalamitě na dálnici A1 hážeme za hlavu a bezstarostně si to fičíme po perfektně upravené cestě vstříc novému dobrodružství. Nudná šedá dálnice trvá příliš dlouho. Už se nemůžu dočkat, až uvidím první zasněžené alpské vrcholky. Zanedlouho už se vynořují. Slunce nám vyšlo na pozdrav. Azurová modř nebe a třpytící se sníh v nás vzbuzuje ještě větší chuť zaříznout co nejdříve lyže do sněhu.


Cesta je nesnesitelně únavná. V termosce už nemáme ani doušek kávového životabudiče. Klíží se nám oči, ale vidina cílové stanice Saalbach – Hinterglemm, respektive dnes pouze Vorderglemm, nás žene kupředu. A už jsem skoro na místě. Přijíždíme do městečka jménem Maishofen, které leží v údolí říčky Saalbach. Celé údolí obepínají strmé vrcholky Alp, nad kterými se klene zcela jasná obloha bez mraků. Míjíme budovu pensionu, kde strávíme dnešní noc a kde rádi spočineme po náročné cestě, ale až po odměně, kterou nám je naprosto jasná obloha bez mráčků, prázdné parkoviště a krásně upravené svahy.

První oblouky na sjezdovce

Druhý den ráno šlapeme k první centrální kabince ve Vorderglemmu, která se jmenuje Schönleitenbahn. Ta vyjíždí z necelých 1000 m. n. m. až na vrcholek Wildenkarkogel, který leží ve výšce 1910 m. n. m. U pokladny si koupíme skipasy na 4 dny lyžování a šup, šup, už jedeme nejstarší kabinkou ve středisku vzhůru. Chválabohu za teplé oblečení. Zatím se tu teplota pohybuje něco málo kolem –10 stupňů. Nahoře zahřejeme foťáky a pořídíme si pár obligátních fotografií. A rychle dolů po sjezdovce, než přijedou davy lidí.

Ale kudy? Z vrcholku Wildenkarkogel je hned několik možností, kterou cestou se vydat dolů. Nalevo nás čeká červená trať, po které nás zpátky na Wildenkarkogel vyveze šestisedačková lanovka. Druhá možnost je sjet bokem do lehce odstrčené vesnice Leogang a odtud se kodrcat pomalými lanovkami zpět nahoru. Nebo se můžeme vydat doprava do údolí, kde najdeme přes 200 km sjezdovek a na 55 lanovek a vleků. Čeká nás tu také něco přes 10 km vyznačených běžkařských tratí, U-rampy, závodní dráhy, carvingové tratě, nebo snowparky. Volba je tedy jasná, hurá doprava.


Přes kombinaci modrých a červených tratí se dostáváme až do Saalbachu. Zde máme opět několik možností. Buďto se vydáme lanovkou zpátky nahoru a budeme si vychutnávat jízdu po svahu, kterým jsme sem dojeli, nebo můžeme sjet až na samé dno údolí, sundat lyže a přejít krátkou procházkou pěší zónu malebného Saalbachu.

Malebným údolím s ocelovým gigantem

Ze strany údolí, kde se právě nacházíme vyjíždí netradiční pětikabinka, která nás vyveze na červenou trať. Ti, co znají Saalbach, moc dobře vědí, že svahy červené pětikabinky nejsou nic moc. Neznalé osazenstvo však chce mermomocí vyjet nahoru na Kohlmasikopf ( 1794 m. n. m. ). Dobrá tedy, jedeme. Nahoru a dolů po červené. Pak ještě jednou nahoru, jelikož z vršku, dáme-li se doprava, dostaneme se na modrou „mrazíkovskou“ trať, která vede lesem. Vyhlídková jízda mezi zasněženými stromy končí opět u nástupních kabinek v údolí. Pěkné, ale jednou stačilo.

Nyní své přátele beru na druhou stranu údolí. Sundáme tedy lyže a jdeme po pěší zóně napříč Saalbachem. Míjíme kavárničky a obchůdky. Na náměstíčku poznávám roztomilou kavárničku, kde mají dobrou kávu a croissant. „Kdo má chuť na kávu?“ Všichni, a tak sedíme nad kouřící kávou, zakusujeme čerstvé croissanty a kocháme se nádherou horského údolí. Ale ne na dlouho. Naše nenasytné lyže volají po sněhu, a tak se opět vydáváme na svahy.


Přes pěší zónu dojdeme ke kabince s názvem Schattberg x-press. Jako první nás upoutá ocelový most, který spojuje nástupní stanici s městečkem. Opravdu prapodivná věc v celé té nádherné scenérii alpských kostelíků. Přes převýšení více jak 1000 m se dostaneme na vrchol Schattberg Ost ( 2020 m. n. m. ). Odtud se můžeme vydat nalevo na nejdelší sjezdovku ve středisku – modrou sedmikilometrovou Jausernabfahrt II, která by nás dovezla až na parkoviště, u kterého stojí náš penzion. Tuto trať si ale nechávám pro své přátele až na konec. Malé překvapení jako třešnička na dortu.

Cesta na vrchol

Rozjíždíme se tedy doprava po sjezdovce, která se zařezává ještě hlouběji do údolí. Dojedeme až ke kabince Schattberg Sprinter, která se šplhá na vrchol Schattberg West, do výšky 2096 m. n. m. . Schattberg-West je nejvýše položené místo, kam se můžeme pomocí lanovek dostat. Kdo má zájem, může si udělat pěší túru ještě výš. My ale zůstáváme věrni svým lyžím a obdivujeme zdejší krajinu. Výhled je nádherný. Po chvilce kochání se rozhodneme sjet zpět do údolí po červené sjezdovce.

Projíždíme pod žlutou kabinkou Westgipfelbahn, která vyjíždí již z Hinterglemmu, a nikoliv ze Saalbachu. Dole se nezapomeňte pořádně rozjet, jelikož pokud nebudete chtít tímto žluťáskem vyjet opět nahoru, čeká vás přesun na lyžích po rovině. Napravo od sjezdovky se nachází báječně upravovaný snowpark a několikero lyžařských škol a školek. Toto území patří zábavě. Přes pláň Limbergalm se dostanete k normované FIS sjezdovce s červenou kabinkou.

Odpočinek a hurá na ně

Jen pro orientaci – stále jsme nepřejeli údolí zpět na stranu, kde jsme se na začátku fotili, ale jsme stále na straně, kde se nalézá nejvyšší vrcholek Schatteberg West. Pro zájemce se u nástupní stanice nalézají hned dvě restaurace, tradiční Radler a Almdudler. Odpočíváme a doplňujeme tekutiny. Někteří si dávají jídlo. Já ale pohrdám, dávám si čokoládovou tyčinku a frčím nahoru sám.


Za mých mladých let to bývala má oblíbená sjezdovka, nicméně postupem času se můj carvingový oblouk vytříbil a sjezdovka se mi zdá pro můj skvělý styl příliš prudká. Ale i přesto si jízdu vychutnávám. Dole se ke mně přidávají přátelé a společně sjezdovku ještě několikrát sjíždíme. Dobrá nálada nás neopouští a tak na vrcholku Zwölferkogel, ve výšce 1984 m. n. m. , vytahujeme fotoaparáty a cvakáme ostošest. Po pár klidných jízdách zavelím a jedeme provětrat nejnáročnější černé sjezdovky. Ale „psst“. Nikomu ani muk.

Jedeme na jednu z nejprudších sjezdovek v Rakousku. Strach nemám, dá se bez problému sjet, a navíc se po ní dostanete do té nejbáječnější lyžařské oblasti v celém areálu. Zvládli jsme to všichni. Stále však ještě nemáme dost.

Nenasytné lyže a unavení lyžaři

Po příjezdu dolů musíme sundat lyže a přejít silnici. Naštěstí je to jen pár metrů a opět můžeme obout lyže a vyrazit k lanovce. Kabinkou vyjedeme do mezistanice Hochalm, odkud se rozbíhají dvě šestisedačky, každá na jeden vrcholek. Kolem mezistanice je dostatek restaurací, kde můžeme doplnit síly. Mezi mé oblíbené patří Sonnhof s terasou, na které je spousta lehátek k odpočinku. Koupíme si jídlo a pití, a uvelebíme se do lehátek. Do obličeje se nám opírá pravé horské slunce. Načerpáváme nové síly, protože den ještě nekončí.

Jak jsem již zmínil, v místech kde se nacházíme, jsou dvě centrální sedačky. Levá lanovka vede na Spieleckogel, a pravá na Reichkendlkogel. Obě lanovky vedou k červeným sjezdovkám, které jsou perfektně připravené pro kvalitní jízdu. Pokud pojedete nahoru pravou lanovkou, dojedete do menší ho ráje na freeride. Nedotčený prostot mimo sjezdovky přímo láká k jízdě. Výhodou je, že ať zahučíte kamkoliv, vždy vyjedete u nástupní stanice! Jediný problém je, že kvalitní freeridová jízda vyžaduje dostatek čerstvého prašanu a tudíž je nutné si ráno přivstat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že to ranní vstávání skutečně stojí za to.

Den se krátí, a ačkoli se nám vůbec nechce, je čas na návrat. Takže hurá nehurá dolů nad černou sjezdovkou na Zwölferkogel, pak dolů po FIS sjezdovce, a nakonec nahoru žlutou kabinkou na Schatteberg West. Odtud nás čeká cesta po modré trati, kterou si prodloužíme o 2,5 km. Podtrženo a sečteno, celých 9,5 km dolů k autu. Po cestě se ještě jednou zastavíme. Míjíme totiž jednu zapadlou restauraci. Neodoláme a odpočineme si u dobré kávy. Užíváme si ticha a výhledu na les. Po odpočinku se loudavým tepme svezeme dolů k autu. Rychle nasedáme a přesouváme se do našeho penzionu. Byl to krásný den.

Co můžeš udělat dnes, vychutnej si raději zítra

Zítra nás čeká opět den plný lyžování. Ráno brzy vyrážíme na svahy, během poledne si odpočineme v baru Amor, který se nachází pod červenou pětikabinkou zhruba v půlce sjezdovky, a pak už zase zápolíme se sněhem na tratích. Večer se vydáváme na procházku do městečka. Večerní Saalbach je krásný. Zalezeme do jedné z mnoha hospůdek a popíjíme. Ne však dlouho, jelikož ráno musíme být zase první na svahu, abychom si užili čerstvých sjezdovek a jejich manšestru.

Čert, aby se v tom vyznal


Středisko Saalbach-Hinterglamm nabízí vše potřebné i bez nutnosti přepravovat se autem. Hned po ruce máte zdravotnickou péči, potraviny i jiné obchody. Restaurace a bary jsou všude. Nemusíte se bát, že by nebylo kam jít, nebo že by bylo plno. Celým střediskem od rána do večera křižují skibusy. Snad jen trochu obtížné je, se v nich vyznat. Údolím projíždí několik linek, přičemž každá z nich začíná a končí v jiném místě. Občas ani řidiči sami nevědí, kam jedou, ale pevně věřím, že budete-li v Saalbachu poprvé, zážitek ze skvělého lyžování vám spletitá skibusová síť rozhodně nezkazí.

Konec dobrý, všechno dobré

Závěrem snad jen to, že neznám lepší středisko než Ski Circus Saalbach Hinterglamm Leogang. Vřele jej doporučuji. Je dostupné nejen cenově ale i vzdáleností 547km z Brna a 578km z Prahy. V Saalbachu si na své přijdou všichni milovníci sněhu, od těch nejmenších lyžařů až po zkušené brázdiče sjezdovek.

I takto báječnou dovolenou můžete prožít díky cestovní kanceláři CK PUXtravel, která nabízí ubytování v srdci Hinterglemmu, jen pár metrů od nástupní stanice lanovek, v apartmánech za 550 Kč/os. Nebo snad zvolíte jinou alternativu ubytování? Stačí se mrknout na puxtravel.cz.

Sabalan: do výšky Mt. Blancu

Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan.
Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před
10000 lety. Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně
jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m.

Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan. Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před 10000 lety, ležící na severozápadě Íránu v provincii Ardabil (pojmenované po stejnojmenném městě). Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m. Původní vrcholový kráter naplnila průzračná tmavě azurová voda, tvořící stálé ledovcové jezero. Svahy vulkánu v létě obývají početné skupiny pastevců žijících v jurtách – v nižších polohách totiž v letních měsících travnatý porost vysychá a není pro ovce a kozy dostatečně výživný.


Prvním krokem k výstupu je cesta pod horu – ta zpravidla začíná v Tabrízu, téměř dvoumilionové metropoli severního Íránu. Odtud autobusem do Meshkin Shar a taxíkem do Shaviloo, horského střediska na úpatí hory. Dle libosti (či spíše lenosti) odtud lze ještě džípem vyjet do samotného basecampu. Tuto variantu volíme i my.


Po příjezdu do Shaviloo zůstáváme stát jako zmražení – parkoviště plní desítky a desítky aut. Je totiž čtvrtek večer, což zde znamená začátek víkendu (ten je jednodenní v pátek), navíc za pár dní začíná ramadán, konec pikniků (Shaviloo je oblíbeným piknikovým místem). Do basecampu, ve výšce okolo 3500 m n.m., naštěstí míří jen část osazenstva těchto aut. I přesto je zde ale přeplněno a proto stanujeme raději opodál, schovaní za velkým monolitickým balvanem.

Druhý den ráno k vrcholu míří celé zástupy a se svítáním se z jejich řad ozývá mocnými hlasy provolávané: „Allah akbar!“ Věta v našich končinách známá jako poslední pokřik sebevražedného atentátníka pár chvil před tím, než se rozmetá na kusy, neznamená nic prostšího než uctění boha. Kdo by také chtěl téměř k pěti tisícům vystupovat opásán náloží.

My tento den věnujeme aklimatizaci, obhlídce terénu a návštěvě pastevců a prozřetelně se vyhýbáme davům na strmě stoupající vrcholové stezce. Kolem oběda se potkáváme s prvním pastevcem, ale komunikace se omezuje pouze na vzájemné potřesení rukou a „Čechoslovak“, tak aby nevázla řeč, dostáváme alespoň malé jehně. Po pokorném poděkování ovčí mládě vracíme a pokračujeme dále.


Odpoledne se nenápadně přibližujeme k jurtám, ale jejich návštěvu znemožňují všudypřítomní ovčáčtí psy odrážející nás svým ostrým štěkotem a nebezpečnými výpady. Když už se zdá, že s prohlídkou pasteveckých obydlí máme utrum, z jednoho z nich vylézají dva muži, zběsilými gesty nás zvou dovnitř a psy ukázňují.

Zvenčí nevelce vypadající jurta je vcelku prostorná. Kopulovitou konstrukci tvoří zohýbané, několik centimetrů silné, větve spojené provázky, pokryté pytlovinou a zvenčí ještě vrstvou ovčích usní. Skromné vybavení sestává ze samozřejmých perských koberců, samovaru a úložných prostorů pro jídlo a oblečení po stranách. Uvnitř sedí dvě rodiny s dětmi – obě na návštěvě a jedna postarší paní – „paní domu“. Naší přítomností jsou všichni nadšeni, okamžitě začínají připravovat čaj a po několikanásobném ujištění, že nevládneme ani perštinou ani turečtinou, začínají vyzvídat lámanou angličtinou. Otázky se týkají víry, našeho vztahu atd. Chápeme, že vysvětlovat ateismus je bezpředmětné, proto tvrdíme, že jsme katolíci a samozřejmě v manželském svazku. Na oplátku se dozvídáme povolání našich hostitelů – učitelka, prodavač koberců, pedolog (půdoznalec)… a dostáváme pozvání na večeři – tenký chleb připomínající tortilu, ovčí sýr a ještě něco ovčího v mističce (později k nelibosti mé a mého žaludku zjišťuji, že se jedná o tučný mléčný škraloup). Rozmluva pomalu začíná váznout, proto se loučíme a vydáváme ke stanu, kam nás ještě oba muži doprovázejí, lamentují něco o nebezpečí a přejí úspěšný zítřejší výstup.


Vystupuju sám, nikam nespěchám, ale vyrážím ještě za tmy kolem páté hodiny. V basecampu ještě doplňuju zásoby vody a vydávám se vstříc vrcholu. Vysoko nad sebou vidím jednu početnou skupinu a v patách mi je jedna asi tříčlenná. Samotný výstup není náročný na vybavení – v letních měsících díky takřka úplné absenci sněhu není potřeba jiná výzbroj než pevné pohorky a alespoň trochu zdatné nohy. S východem slunce předháním onu početnou, asi desetičlennou, skupinu mluvící směsicí jazyků, mezi nimiž nechybí ani ruština. Díky svižnému tempu mizí zanedlouho skupina z dohledu. Praporky pravidelně značená cesta se line všudypřítomným suťovištěm, značně zpomalujícím chůzi. Až na hranici 4200 m n.m., tedy ve výškách, kde v naší severní šířce je už dávno pusto, přestávají růst zbytky občasné vegetace v podobě trsů horských trav a začínají se objevovat první sněhová pole – zpočátku malá, později se rozšiřují a pochod po nich je příjemnou změnou oproti změti kamenů.


Posledních 400 výškových metrů se vyznačuje rostoucí svažitostí a sníženým obsahem kyslíku ve vzduchu. Plíce si začínají stěžovat a tempo klesá. I přesto docházím skupinu, která začínala o hodinu dříve a podřizuju se její rychlosti. Mladí Íránci touží po živém rozhovoru, čehož bohužel nejsem schopen. Asi po hodině společné chůze se blížíme pod vrchol, terén se narovnává a po křupavém firnu se pohodlně šlape. Nadmořská výška si začíná vybírat svou daň v podobě mírné nevolnosti a bolesti hlavy, ale po pěti hodinách téměř nepřetržitého pochodu se přede mnou otvírá pohled na dech beroucí jezero. Teploty kolem nuly a ledový vítr však ke koupeli příliš nevybízejí. Po vrcholovém fotu a menším občerstvení už sám skáču dolů.

Tam, kde předtím byly namáhány především lýtkové a stehenní svaly, teď trpí kolena. Sestup po kamenitém podkladu se podobá nekonečnému schodišti – pokud uvažujeme výšku schodu 20cm a rozdíl nadmořských výšek 1500m, dostaneme úctyhodných 7500 schodů (tedy +-450 pater). Dolů dorážím naprosto vyčerpán, usínám dříve, než stihnu dojíst zasloužený instantní oběd a jen s malými přestávkami načerpávám energii v podobě spánku až do rána. I přesto lze konstatovat, že kromě nadmořské výšky a spousty šlapání není Sabalan při zvolení klasické východní cesty náročnou horou, naopak v této výškové kategorii bude spíše jednou z těch nejlehčích.


V brzkých hodinách přes podsabalanské zelené pláně, údolíčka a vyprahlé říčky pomalu klesáme, kochaje se horskou přírodou. Během pauzy na polední polévku nás v malém schovaném údolí překvapuje svou přítomností muž středního věku. V teniskách, kalhotách s puky, košili, džínové bundě Lacoste a igelitovou taškou v ruce si vesele skáče naším směrem a vybízí nás, ať se přidáme. Komunikace se omezuje pouze na jednoduchou gestikulaci a smích, i tak si s tímto bezejmenným rozumíme lépe než s kdekým mluvícím naším jazykem. Velice svižným tempem se táhlými traverzy chytře vyhýbáme mnoha údolím, a když naznačujeme, že nestačíme, muž zastavuje a z kouzelné igelitky vytahuje bonboniéru plnou tureckého medu. Naše cesty se však zanedlouho rozdělují kousek nad Shaviloo.

Ve večerním světle nám Sabalan, pastevecké pláně s jurtami a okolní údolí plná bizarních skalních útvarů nabízejí neopakovatelné pohledy a piknikující Íránci nám za jeden zdvořilý pozdrav nabízejí dva skopové kebaby, které samozřejmě neodmítáme. Uvažujeme o mentalitě a pohostinství místních a srovnáváme – jak jsou cizinci přijímáni u nás a jak by byli přijati eventuální íránští turisti? Odpověď ani není třeba vyslovovat.

V noci kolem stanu pobíhá smečka polodivokých psů a na jeho rozích se zdviženou nohou libě provádí svou potřebu, ale kromě značkování naštěstí neútočí. Východ slunce nás vítá do prvního ramadánového dne, stavíme se k silnici a stopujeme vstříc dalším íránským dobrodružstvím.

Prvním cílem našeho íránského putování se stal Koh-e-Sabalan. Osamocený horský masiv vulkanického původu, jenž byl aktivní ještě před 10000 lety, ležící na severozápadě Íránu v provincii Ardabil (pojmenované po stejnojmenném městě). Nejvyšší z jeho několika vrcholů měří přesně jako evropský velikán Mt. Blanc – tedy 4811m. Původní vrcholový kráter naplnila průzračná tmavě azurová voda, tvořící stálé ledovcové jezero. Svahy vulkánu v létě obývají početné skupiny pastevců žijících v jurtách – v nižších polohách totiž v letních měsících travnatý porost vysychá a není pro ovce a kozy dostatečně výživný.


Prvním krokem k výstupu je cesta pod horu – ta zpravidla začíná v Tabrízu, téměř dvoumilionové metropoli severního Íránu. Odtud autobusem do Meshkin Shar a taxíkem do Shaviloo, horského střediska na úpatí hory. Dle libosti (či spíše lenosti) odtud lze ještě džípem vyjet do samotného basecampu. Tuto variantu volíme i my.


Po příjezdu do Shaviloo zůstáváme stát jako zmražení – parkoviště plní desítky a desítky aut. Je totiž čtvrtek večer, což zde znamená začátek víkendu (ten je jednodenní v pátek), navíc za pár dní začíná ramadán, konec pikniků (Shaviloo je oblíbeným piknikovým místem). Do basecampu, ve výšce okolo 3500 m n.m., naštěstí míří jen část osazenstva těchto aut. I přesto je zde ale přeplněno a proto stanujeme raději opodál, schovaní za velkým monolitickým balvanem.

Druhý den ráno k vrcholu míří celé zástupy a se svítáním se z jejich řad ozývá mocnými hlasy provolávané: „Allah akbar!“ Věta v našich končinách známá jako poslední pokřik sebevražedného atentátníka pár chvil před tím, než se rozmetá na kusy, neznamená nic prostšího než uctění boha. Kdo by také chtěl téměř k pěti tisícům vystupovat opásán náloží.

My tento den věnujeme aklimatizaci, obhlídce terénu a návštěvě pastevců a prozřetelně se vyhýbáme davům na strmě stoupající vrcholové stezce. Kolem oběda se potkáváme s prvním pastevcem, ale komunikace se omezuje pouze na vzájemné potřesení rukou a „Čechoslovak“, tak aby nevázla řeč, dostáváme alespoň malé jehně. Po pokorném poděkování ovčí mládě vracíme a pokračujeme dále.


Odpoledne se nenápadně přibližujeme k jurtám, ale jejich návštěvu znemožňují všudypřítomní ovčáčtí psy odrážející nás svým ostrým štěkotem a nebezpečnými výpady. Když už se zdá, že s prohlídkou pasteveckých obydlí máme utrum, z jednoho z nich vylézají dva muži, zběsilými gesty nás zvou dovnitř a psy ukázňují.

Zvenčí nevelce vypadající jurta je vcelku prostorná. Kopulovitou konstrukci tvoří zohýbané, několik centimetrů silné, větve spojené provázky, pokryté pytlovinou a zvenčí ještě vrstvou ovčích usní. Skromné vybavení sestává ze samozřejmých perských koberců, samovaru a úložných prostorů pro jídlo a oblečení po stranách. Uvnitř sedí dvě rodiny s dětmi – obě na návštěvě a jedna postarší paní – „paní domu“. Naší přítomností jsou všichni nadšeni, okamžitě začínají připravovat čaj a po několikanásobném ujištění, že nevládneme ani perštinou ani turečtinou, začínají vyzvídat lámanou angličtinou. Otázky se týkají víry, našeho vztahu atd. Chápeme, že vysvětlovat ateismus je bezpředmětné, proto tvrdíme, že jsme katolíci a samozřejmě v manželském svazku. Na oplátku se dozvídáme povolání našich hostitelů – učitelka, prodavač koberců, pedolog (půdoznalec)… a dostáváme pozvání na večeři – tenký chleb připomínající tortilu, ovčí sýr a ještě něco ovčího v mističce (později k nelibosti mé a mého žaludku zjišťuji, že se jedná o tučný mléčný škraloup). Rozmluva pomalu začíná váznout, proto se loučíme a vydáváme ke stanu, kam nás ještě oba muži doprovázejí, lamentují něco o nebezpečí a přejí úspěšný zítřejší výstup.


Vystupuju sám, nikam nespěchám, ale vyrážím ještě za tmy kolem páté hodiny. V basecampu ještě doplňuju zásoby vody a vydávám se vstříc vrcholu. Vysoko nad sebou vidím jednu početnou skupinu a v patách mi je jedna asi tříčlenná. Samotný výstup není náročný na vybavení – v letních měsících díky takřka úplné absenci sněhu není potřeba jiná výzbroj než pevné pohorky a alespoň trochu zdatné nohy. S východem slunce předháním onu početnou, asi desetičlennou, skupinu mluvící směsicí jazyků, mezi nimiž nechybí ani ruština. Díky svižnému tempu mizí zanedlouho skupina z dohledu. Praporky pravidelně značená cesta se line všudypřítomným suťovištěm, značně zpomalujícím chůzi. Až na hranici 4200 m n.m., tedy ve výškách, kde v naší severní šířce je už dávno pusto, přestávají růst zbytky občasné vegetace v podobě trsů horských trav a začínají se objevovat první sněhová pole – zpočátku malá, později se rozšiřují a pochod po nich je příjemnou změnou oproti změti kamenů.


Posledních 400 výškových metrů se vyznačuje rostoucí svažitostí a sníženým obsahem kyslíku ve vzduchu. Plíce si začínají stěžovat a tempo klesá. I přesto docházím skupinu, která začínala o hodinu dříve a podřizuju se její rychlosti. Mladí Íránci touží po živém rozhovoru, čehož bohužel nejsem schopen. Asi po hodině společné chůze se blížíme pod vrchol, terén se narovnává a po křupavém firnu se pohodlně šlape. Nadmořská výška si začíná vybírat svou daň v podobě mírné nevolnosti a bolesti hlavy, ale po pěti hodinách téměř nepřetržitého pochodu se přede mnou otvírá pohled na dech beroucí jezero. Teploty kolem nuly a ledový vítr však ke koupeli příliš nevybízejí. Po vrcholovém fotu a menším občerstvení už sám skáču dolů.

Tam, kde předtím byly namáhány především lýtkové a stehenní svaly, teď trpí kolena. Sestup po kamenitém podkladu se podobá nekonečnému schodišti – pokud uvažujeme výšku schodu 20cm a rozdíl nadmořských výšek 1500m, dostaneme úctyhodných 7500 schodů (tedy +-450 pater). Dolů dorážím naprosto vyčerpán, usínám dříve, než stihnu dojíst zasloužený instantní oběd a jen s malými přestávkami načerpávám energii v podobě spánku až do rána. I přesto lze konstatovat, že kromě nadmořské výšky a spousty šlapání není Sabalan při zvolení klasické východní cesty náročnou horou, naopak v této výškové kategorii bude spíše jednou z těch nejlehčích.


V brzkých hodinách přes podsabalanské zelené pláně, údolíčka a vyprahlé říčky pomalu klesáme, kochaje se horskou přírodou. Během pauzy na polední polévku nás v malém schovaném údolí překvapuje svou přítomností muž středního věku. V teniskách, kalhotách s puky, košili, džínové bundě Lacoste a igelitovou taškou v ruce si vesele skáče naším směrem a vybízí nás, ať se přidáme. Komunikace se omezuje pouze na jednoduchou gestikulaci a smích, i tak si s tímto bezejmenným rozumíme lépe než s kdekým mluvícím naším jazykem. Velice svižným tempem se táhlými traverzy chytře vyhýbáme mnoha údolím, a když naznačujeme, že nestačíme, muž zastavuje a z kouzelné igelitky vytahuje bonboniéru plnou tureckého medu. Naše cesty se však zanedlouho rozdělují kousek nad Shaviloo.

Ve večerním světle nám Sabalan, pastevecké pláně s jurtami a okolní údolí plná bizarních skalních útvarů nabízejí neopakovatelné pohledy a piknikující Íránci nám za jeden zdvořilý pozdrav nabízejí dva skopové kebaby, které samozřejmě neodmítáme. Uvažujeme o mentalitě a pohostinství místních a srovnáváme – jak jsou cizinci přijímáni u nás a jak by byli přijati eventuální íránští turisti? Odpověď ani není třeba vyslovovat.

V noci kolem stanu pobíhá smečka polodivokých psů a na jeho rozích se zdviženou nohou libě provádí svou potřebu, ale kromě značkování naštěstí neútočí. Východ slunce nás vítá do prvního ramadánového dne, stavíme se k silnici a stopujeme vstříc dalším íránským dobrodružstvím.

Tip na knihu: Legenda H+Z

Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se dostávají do povědomí veřejnosti
díky své první slavné cestě přes Afriku do Latinské Ameriky, kterou
podnikají v proslulé Tatře. Tato první společná cesta je
uskutečněna v letech 1947 až 1950 v automobilu Tatra T
87.

Jiří Hanzelka – Miroslav Zikmund, První a druhá cesta


Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se dostávají do povědomí veřejnosti díky své první slavné cestě přes Afriku do Latinské Ameriky, kterou podnikají v proslulé Tatře. Tato první společná cesta je uskutečněna v letech 1947 až 1950 v automobilu Tatra T 87. Během svých dalších cest sbírají nové cestovatelské zážitky a jejich cesty se stávají populárními.

Snad právě proto, že tato cesta je první velkou výpravou Hanzelky a Zikmunda, možná proto, že si pro tuto cestu vybírají exotické regiony tak odlišné evropskému – černošskou chudou Afriku a vzdálenou indiánskou Latinskou Ameriku, je tato kniha tolik zajímavá. Atraktivnost a sledovanost si získává cesta také tím, že cestování po světě je v době po druhé světové válce pro běžného občana těžko myslitelné.

Tato kniha Legenda H+Z je výbor z několika cestopisných knih z první cesty. Autoři zde vypráví první zážitky z poznávání afrického kontinentu, nevynechávají egyptské pyramidy, ani návštěvu nejmenších žijících lidí pygmejů Bambuti nebo zemi sopek, jak říkají Kongu. Z jihoafrického Kapského města přeplouvají na americký kontinent do Argentiny. Mezi jejich první zastávku patří jedny z nejkrásnějších vodopádů světa Iguazú, dále nahlédnou do Brazílie nebo sbírají zkušenosti při přejezdu vysokohorských Kordiller.


S autem připlují do ekvádorského Guayaquilu na lodi Bolívar, o které se po dvou dnech dozvídají, že na další cestě ztroskotala. Navštěvují pověstné lovce lebek – indiány z kmene Šuárů, se kterými tráví příjemné chvilky a srovnávají některé jejich zvyky s tradicemi některých afrických obyvatel. Další zážitky nasbírají i v Mexiku a ze Spojených států se vydávají zpět do Evropy a Prahy.

Cesta trvá celkem 1290 dní, kdy projedou 44 zemí tří kontinentů a urazí neuvěřitelných 111 000 kilometrů, přičemž Tatra obstarala téměř polovinu – 61 700 kilometrů.

Téměř na všech literárních dílech spolupracují Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka společně. Co se týče jejich cestopisných reportáží, jsou velmi informativního charakteru. Snaží se co nejvíce čtenáři přiblížit realitu z tak vzdálených zemí, tak odlišných kultur, které si československý čtenář, divák či posluchač dokáže jen stěží představit. Na jejich dílech je znát velmi pečlivá příprava každé cesty. Nejen množství najetých kilometrů a nástin získaných zážitků prozrazuje, že tato cesta je opravdovým cestovatelským úlovkem.

Knihy Legenda H+Z a Legenda Z+H vycházejí v nakladatelství JOTA. Knihy jsou precizně zpracované, v přílohách například najdeme i kopie různých povolení, mapek, či novinových článků. Rozhodně by tyto knihy neměly chybět v knihovničce žádného cestovatele.

Jiří Hanzelka – Miroslav Zikmund, První a druhá cesta


Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se dostávají do povědomí veřejnosti díky své první slavné cestě přes Afriku do Latinské Ameriky, kterou podnikají v proslulé Tatře. Tato první společná cesta je uskutečněna v letech 1947 až 1950 v automobilu Tatra T 87. Během svých dalších cest sbírají nové cestovatelské zážitky a jejich cesty se stávají populárními.

Snad právě proto, že tato cesta je první velkou výpravou Hanzelky a Zikmunda, možná proto, že si pro tuto cestu vybírají exotické regiony tak odlišné evropskému – černošskou chudou Afriku a vzdálenou indiánskou Latinskou Ameriku, je tato kniha tolik zajímavá. Atraktivnost a sledovanost si získává cesta také tím, že cestování po světě je v době po druhé světové válce pro běžného občana těžko myslitelné.

Tato kniha Legenda H+Z je výbor z několika cestopisných knih z první cesty. Autoři zde vypráví první zážitky z poznávání afrického kontinentu, nevynechávají egyptské pyramidy, ani návštěvu nejmenších žijících lidí pygmejů Bambuti nebo zemi sopek, jak říkají Kongu. Z jihoafrického Kapského města přeplouvají na americký kontinent do Argentiny. Mezi jejich první zastávku patří jedny z nejkrásnějších vodopádů světa Iguazú, dále nahlédnou do Brazílie nebo sbírají zkušenosti při přejezdu vysokohorských Kordiller.


S autem připlují do ekvádorského Guayaquilu na lodi Bolívar, o které se po dvou dnech dozvídají, že na další cestě ztroskotala. Navštěvují pověstné lovce lebek – indiány z kmene Šuárů, se kterými tráví příjemné chvilky a srovnávají některé jejich zvyky s tradicemi některých afrických obyvatel. Další zážitky nasbírají i v Mexiku a ze Spojených států se vydávají zpět do Evropy a Prahy.

Cesta trvá celkem 1290 dní, kdy projedou 44 zemí tří kontinentů a urazí neuvěřitelných 111 000 kilometrů, přičemž Tatra obstarala téměř polovinu – 61 700 kilometrů.

Téměř na všech literárních dílech spolupracují Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka společně. Co se týče jejich cestopisných reportáží, jsou velmi informativního charakteru. Snaží se co nejvíce čtenáři přiblížit realitu z tak vzdálených zemí, tak odlišných kultur, které si československý čtenář, divák či posluchač dokáže jen stěží představit. Na jejich dílech je znát velmi pečlivá příprava každé cesty. Nejen množství najetých kilometrů a nástin získaných zážitků prozrazuje, že tato cesta je opravdovým cestovatelským úlovkem.

Knihy Legenda H+Z a Legenda Z+H vycházejí v nakladatelství JOTA. Knihy jsou precizně zpracované, v přílohách například najdeme i kopie různých povolení, mapek, či novinových článků. Rozhodně by tyto knihy neměly chybět v knihovničce žádného cestovatele.

Neprávem opomíjená Uruguay

Většina lidí, kteří se vydají za dobrodružstvím a krásami do Jižní
Ameriky, skončí většinou v Peru, Argentině nebo Brazílii. Hovězí
steaky a panenské pláže však může nabídnout i Uruguay neboli
„Země řeky pestrobarevných ptáků“, jak ji ve svém původním jazyce
nazývali příslušníci kmene Guaraní.

Většina lidí, kteří se vydají za dobrodružstvím a krásami do Jižní Ameriky, skončí většinou v Peru, Argentině nebo Brazílii. Hovězí steaky a panenské pláže však může nabídnout i Uruguay neboli „Země řeky pestrobarevných ptáků“, jak ji ve svém původním jazyce nazývali příslušníci kmene Guaraní.

Como el Uruguay no hay

O tom, že na světě opravdu není místo jako Uruguay se koneckonců přesvědčí každý, kdo tuhle zemi sám navštíví. Tím nejpohodlnějším způsobem, jak se do Uruguaje z Evropy dostat, bude asi přiletět přímo do Montevidea, uruguayského hlavního města. Pokud se ale na jihoamerickém kontinentě již nacházíte, můžete připlout trajektem ze sousední Argentiny. Trajekty různého komfortu a velikosti odtam vyplouvají několikrát denně a samotná cesta trvá zhruba čtyři hodiny. Určitě se vyplatí zarezervovat si cestu několik dní předem, kdo tak neučiní, může za lístek zaplatit i několikanásobek.

I když je Uruguay rozlohou dvakrát větší než Česká republika, v porovnání se svými sousedy – Argentinou a Brazílií, je to úplný prcek. Celkový počet obyvatel nedosahuje ani 3,5 milionu a díky vysoké míře emigrace stále ubývá. Jako všude v Jižní Americe je pro Uruguay typická koncentrace obyvatel do měst, takže víc jak jedna třetina obyvatel žije v Montevideu, zbytek je roztroušen po pobřeží.

V Montevideu to žije


Montevideo bylo založeno Španěly v roce 1726 a díky své poloze se brzy stalo nejdůležitějším přístavem severní oblasti zvané Río de la Plata. Osobností pevně spjatou nejen s historií města, ale i celé země, je José Gervasio Artigas, neúprosný bojovník za nezávislost, generál a politik. Jeho památník byl vystavěn počátkem 20. století přímo uprostřed Plaza Independencia, hlavního montevidejského náměstí.

Tou opravdovou atrakcí je ale oblast zvaná Ciudad Vieja neboli Staré město – přes den nejkrásnější a přes noc nejnebezpečnější část uruguayské metropole. Křivolaké uličky, polorozpadlé koloniální domky a ve stínu posedávající Uruguayci dodávají městu atmosféru místa, kde se doslova zastavil čas.

Stylové hospůdky se začínají plnit až kolem poledne, kdy se do Ciudad Vieja sjíždí na oběd celá montevidejská elita. Může se vám tedy klidně stát, že si s vámi při obědě připije třeba velvyslanec nebo některý z ministrů. Vyhlášeným místem pro polední siestu je Mercado del Puerto – zastřešený komplex barů a restaurací, kde si můžete vychutnat šťavnatý steak, jitrničku zvanou „morcilla“ anebo nějakou jinou uruguayskou specialitu.

K večeru se ale všechno mění. S posledními paprsky slunce opouští ulice Ciudad Vieja většina místních i turistů. Někteří se odeberou domů, jiní se jdou bavit do centra a těm málo, co zůstanou, dá svérázná čtvrť poznat svou druhou tvář. Poloprázdné ulice zaplaví bezdomovci a tzv. „cartoneros“ – chudí lidé, kteří se živí sběrem papíru. Většina „cartoneros“ nepředstavuje nějaké zvláštní nebezpečí, na ulici jsou ale i tací, kteří se kromě přebírání odpadků a žebrání živí i krádežemi. Velkým problémem jsou i drogy a alkohol. Především turistům tak nezbývá, než se z večerního flámu vrátit taxíkem, který vás nechá přímo před hostelem anebo se po svých přibelhat až ráno, když už jsou všichni zase pryč.


Pláže, pláže a zase pláže


Šest set šedesát kilometrů dlouhé převážně písčité pláže se táhnou od zálivu Río de la Plata na severovýchod až k hranicím s Brazílií a jsou lákadlem pro turisty z celého světa. Kalné vody Stříbrné řeky definitivně opouští Uruguay v oblasti Punty de Este, jejíž východní pobřeží omývá již Atlantský oceán. Vlny Atlantiku doráží i na další dvě významná přímořská letoviska – Punta del Diablo a Cabo Polonio.

Punta del Este je oblíbenou prázdninovou destinací především bohatších Porteños – obyvatel Buenos Aires, kteří to sem mají, co by kamenem dohodil. Mnoho z nich zde má svá letní sídla, zbytek tráví dovolenou v některém z luxusních hotelových komplexů. Punta del Este je určitě místem, které stojí za to vidět, pokud ale zrovna nepatříte k milovníkům předražených restaurací, kasin a jachtklubů, doporučuji popojet o kousek dál.

Příjemný zastavením pro turisty směřující do Brazílie anebo z Brazílie na jih je zase Punta del Diablo. Tato malebná vesnička nacházející se jen čtyřicet kilometrů od hranic nabízí svým návštěvníkům jedny z nejkrásnějších uruguayských pláží. Při slunění si ale musíte dát pozor, široko daleko není ani jediná palma, žádný kousek stínu, kam se schovat. Se slunečníky tu taky nepočítejte. I když je Punta del Diablo v poslední době docela navštěvovaná, přece jen to ještě není Copacabana.


Na skok v ráji

Tím opravdovým pokladem východního pobřeží, který byste při cestě do Uruguaje neměli minout, je ale Cabo Polonio – řídce osídlený poloostrov, jejž od nejbližší silnice dělí několikakilometrový pás lesů a písečných dun. Dostat se tam tedy není jen tak.

Nejdřív musíte jet několik hodin autobusem, až dorazíte ke vstupní bráně národního parku Cabo Polonio. Tady si koupíte lístek a spolu s ostatními vyčkáváte, až vás obrovská čtyřkolka přes rozpálené duny převeze. Pokud máte kuráž a dobrou obuv můžete jít i pěšky, z vlastní zkušenosti to ale nedoporučuji.

V Cabu je zakázáno stanovat, přespávat na pláži anebo kdekoliv jinde. Ubytovat se tedy musíte v některém z místních hostelů. Je to jedno z řady úspěšných opatření, kterými se uruguayská vláda snaží zamezit masovému přílivu turistů. Cabo je totiž takový skrytý ráj na zemi a jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že zde spíš než na člověka narazíte na želvu nebo tučňáka. To, že se tučňáci v létě běžně promenádují po verandě hostelu, mi koneckonců potvrdil i jeho majitel.


Hlavním orientačním bodem této zapomenuté vesničky je 30-ti metrový maják – jediná budova s trvalým přívodem elektrické energie. Většina místních používá totiž k osvětlení své vlastní generátory anebo je zcela bez elektřiny. Také díky tomu je Cabo jedním z mála míst, odkud máte večer hvězdy doslova nadosah.


Skalní útesy v okolí majáku se staly domovem nemalé kolonie lachtanů hřivnatých, kterým se díky jejich prodloužené srsti na krku říká také lvouni. Dospělý samec váží zhruba 300 kg a největší pochoutkou je pro něj tučňák. Lvouni jsou velmi dobří plavci a pod vodou vydrží i několik hodin. Jejich jediným přirozeným nepřítelem jsou kosatky. Ty můžete v Cabu pozorovat bohužel jen v létě.

Cabo Polonio je opravdu jedinečné místo, neuvěřitelně krásné. Jak říkají místní, Cabo je takový klenot Uruguaye a mně nezbývá než souhlasit.

Většina lidí, kteří se vydají za dobrodružstvím a krásami do Jižní Ameriky, skončí většinou v Peru, Argentině nebo Brazílii. Hovězí steaky a panenské pláže však může nabídnout i Uruguay neboli „Země řeky pestrobarevných ptáků“, jak ji ve svém původním jazyce nazývali příslušníci kmene Guaraní.

Como el Uruguay no hay

O tom, že na světě opravdu není místo jako Uruguay se koneckonců přesvědčí každý, kdo tuhle zemi sám navštíví. Tím nejpohodlnějším způsobem, jak se do Uruguaje z Evropy dostat, bude asi přiletět přímo do Montevidea, uruguayského hlavního města. Pokud se ale na jihoamerickém kontinentě již nacházíte, můžete připlout trajektem ze sousední Argentiny. Trajekty různého komfortu a velikosti odtam vyplouvají několikrát denně a samotná cesta trvá zhruba čtyři hodiny. Určitě se vyplatí zarezervovat si cestu několik dní předem, kdo tak neučiní, může za lístek zaplatit i několikanásobek.

I když je Uruguay rozlohou dvakrát větší než Česká republika, v porovnání se svými sousedy – Argentinou a Brazílií, je to úplný prcek. Celkový počet obyvatel nedosahuje ani 3,5 milionu a díky vysoké míře emigrace stále ubývá. Jako všude v Jižní Americe je pro Uruguay typická koncentrace obyvatel do měst, takže víc jak jedna třetina obyvatel žije v Montevideu, zbytek je roztroušen po pobřeží.

V Montevideu to žije


Montevideo bylo založeno Španěly v roce 1726 a díky své poloze se brzy stalo nejdůležitějším přístavem severní oblasti zvané Río de la Plata. Osobností pevně spjatou nejen s historií města, ale i celé země, je José Gervasio Artigas, neúprosný bojovník za nezávislost, generál a politik. Jeho památník byl vystavěn počátkem 20. století přímo uprostřed Plaza Independencia, hlavního montevidejského náměstí.

Tou opravdovou atrakcí je ale oblast zvaná Ciudad Vieja neboli Staré město – přes den nejkrásnější a přes noc nejnebezpečnější část uruguayské metropole. Křivolaké uličky, polorozpadlé koloniální domky a ve stínu posedávající Uruguayci dodávají městu atmosféru místa, kde se doslova zastavil čas.

Stylové hospůdky se začínají plnit až kolem poledne, kdy se do Ciudad Vieja sjíždí na oběd celá montevidejská elita. Může se vám tedy klidně stát, že si s vámi při obědě připije třeba velvyslanec nebo některý z ministrů. Vyhlášeným místem pro polední siestu je Mercado del Puerto – zastřešený komplex barů a restaurací, kde si můžete vychutnat šťavnatý steak, jitrničku zvanou „morcilla“ anebo nějakou jinou uruguayskou specialitu.

K večeru se ale všechno mění. S posledními paprsky slunce opouští ulice Ciudad Vieja většina místních i turistů. Někteří se odeberou domů, jiní se jdou bavit do centra a těm málo, co zůstanou, dá svérázná čtvrť poznat svou druhou tvář. Poloprázdné ulice zaplaví bezdomovci a tzv. „cartoneros“ – chudí lidé, kteří se živí sběrem papíru. Většina „cartoneros“ nepředstavuje nějaké zvláštní nebezpečí, na ulici jsou ale i tací, kteří se kromě přebírání odpadků a žebrání živí i krádežemi. Velkým problémem jsou i drogy a alkohol. Především turistům tak nezbývá, než se z večerního flámu vrátit taxíkem, který vás nechá přímo před hostelem anebo se po svých přibelhat až ráno, když už jsou všichni zase pryč.


Pláže, pláže a zase pláže


Šest set šedesát kilometrů dlouhé převážně písčité pláže se táhnou od zálivu Río de la Plata na severovýchod až k hranicím s Brazílií a jsou lákadlem pro turisty z celého světa. Kalné vody Stříbrné řeky definitivně opouští Uruguay v oblasti Punty de Este, jejíž východní pobřeží omývá již Atlantský oceán. Vlny Atlantiku doráží i na další dvě významná přímořská letoviska – Punta del Diablo a Cabo Polonio.

Punta del Este je oblíbenou prázdninovou destinací především bohatších Porteños – obyvatel Buenos Aires, kteří to sem mají, co by kamenem dohodil. Mnoho z nich zde má svá letní sídla, zbytek tráví dovolenou v některém z luxusních hotelových komplexů. Punta del Este je určitě místem, které stojí za to vidět, pokud ale zrovna nepatříte k milovníkům předražených restaurací, kasin a jachtklubů, doporučuji popojet o kousek dál.

Příjemný zastavením pro turisty směřující do Brazílie anebo z Brazílie na jih je zase Punta del Diablo. Tato malebná vesnička nacházející se jen čtyřicet kilometrů od hranic nabízí svým návštěvníkům jedny z nejkrásnějších uruguayských pláží. Při slunění si ale musíte dát pozor, široko daleko není ani jediná palma, žádný kousek stínu, kam se schovat. Se slunečníky tu taky nepočítejte. I když je Punta del Diablo v poslední době docela navštěvovaná, přece jen to ještě není Copacabana.


Na skok v ráji

Tím opravdovým pokladem východního pobřeží, který byste při cestě do Uruguaje neměli minout, je ale Cabo Polonio – řídce osídlený poloostrov, jejž od nejbližší silnice dělí několikakilometrový pás lesů a písečných dun. Dostat se tam tedy není jen tak.

Nejdřív musíte jet několik hodin autobusem, až dorazíte ke vstupní bráně národního parku Cabo Polonio. Tady si koupíte lístek a spolu s ostatními vyčkáváte, až vás obrovská čtyřkolka přes rozpálené duny převeze. Pokud máte kuráž a dobrou obuv můžete jít i pěšky, z vlastní zkušenosti to ale nedoporučuji.

V Cabu je zakázáno stanovat, přespávat na pláži anebo kdekoliv jinde. Ubytovat se tedy musíte v některém z místních hostelů. Je to jedno z řady úspěšných opatření, kterými se uruguayská vláda snaží zamezit masovému přílivu turistů. Cabo je totiž takový skrytý ráj na zemi a jeho jedinečnost spočívá právě v tom, že zde spíš než na člověka narazíte na želvu nebo tučňáka. To, že se tučňáci v létě běžně promenádují po verandě hostelu, mi koneckonců potvrdil i jeho majitel.


Hlavním orientačním bodem této zapomenuté vesničky je 30-ti metrový maják – jediná budova s trvalým přívodem elektrické energie. Většina místních používá totiž k osvětlení své vlastní generátory anebo je zcela bez elektřiny. Také díky tomu je Cabo jedním z mála míst, odkud máte večer hvězdy doslova nadosah.


Skalní útesy v okolí majáku se staly domovem nemalé kolonie lachtanů hřivnatých, kterým se díky jejich prodloužené srsti na krku říká také lvouni. Dospělý samec váží zhruba 300 kg a největší pochoutkou je pro něj tučňák. Lvouni jsou velmi dobří plavci a pod vodou vydrží i několik hodin. Jejich jediným přirozeným nepřítelem jsou kosatky. Ty můžete v Cabu pozorovat bohužel jen v létě.

Cabo Polonio je opravdu jedinečné místo, neuvěřitelně krásné. Jak říkají místní, Cabo je takový klenot Uruguaye a mně nezbývá než souhlasit.

Schladming, aneb živoucí legenda

Ve výšce 745 m, na úpatí horského masivu Dachstein, který sahá
až do výšky 2995 m. n. m., leží nejdůležitější správní
středisko na jihu celého masivu, Schladming. Kromě toho se jedná
o jedno z nejvýznamnějších lyžařských středisek Rakouska a
v současné době i světa. Bude se zde totiž konat MS světa
v alpském lyžování 2013.

Ve výšce 745 m, na úpatí horského masivu Dachstein, který sahá až do výšky 2995 m. n. m., leží nejdůležitější správní středisko na jihu celého masivu, Schladming. Kromě toho se jedná o jedno z nejvýznamnějších lyžařských středisek Rakouska a v současné době i světa. Bude se zde totiž konat MS světa v alpském lyžování 2013.

Zážitek na čtyřech vrcholcích

Údolím protéká řeka Enns, která pramení v Radstädtských Taurách a po 254 km se vlévá do Dunaje u městečka Mauthausen. Zde se mimochodem našly lidské ostatky z pozdní doby kamenné. Ale zpět ke Schladmingu.


Až vystoupáte k nástupním stanicím lanovek, uvidíte jen část celého ski areálu. Ten je totiž vybudován na čtyřech vrcholcích a tak je expozice svahů dosti členitá. Jejich jména jsou Hauser Kaibling, Reiteralm a samozřejmě Planai a Hochwurtzen. Schladming, společně s dalšími rodinnými regiony ve kterých platí totožný skipas, tvoří jedno z největších středisek v Rakousku.

Čeká zde na vás spousta zábavy jak na svazích, tak i mimo ně. Tento resort disponuje skutečnou flotilou sněžných děl, které jsou schopny vše potřebné zasněžit, takže o sníh se zde skutečně bát nemusíte.

Co Schladming nabízí?

Z vrcholu Planai vede do údolí k Olympia Stadion Planai 4 km dlouhá červená sjezdovka. Z vrcholu Hochwurtzen potom vede 7 km dlouhý FIS sjezd, který je v provozu i za umělého osvětlení. Ve Schladmingu však najdete mnohem více tratí než jen tyto dvě známé sjezdovky. Kromě 12 km modrých, 38 Km červených a 10 km černých tratí na vás čeká například měřený slalom, skicrossová dráha, měřený sjezd a hlavně 7 km dlouhá, osvětlená sáňkařská dráha. Sáňky si můžete půjčit za 5 Euro na den přímo u nástupní stanice lanovky na Hochwurtzen, odkud trať vede.


Ski Amadé, lyžařské nebe

Schladming, stejně jako mnoho dalších věhlasných lyžařských středisek (Flachau, Bad Gastein, …), patří do lyžařského mega regionu Ski Amadé, které vede již zmíněným údolím řeky Enns a poté odbočuje a stoupá do výšek až ke gasteinskému ledovci. Jedná se o stovky kilometrů sjezdovek všech obtížností, které jsou propojeny buďto lanovkami, nebo skibusy, které vás zadarmo odvezou, kam budete chtít. Vzhledem k rozsáhlosti celého Ski Amadé buďte při skibusových přesunech opatrní, ať se stihnete včas vrátit domů. Díky dobré infrastruktuře a neskutečným možnostem se budete zaručeně cítit jako v lyžařském nebi.

Zázemí, které vás rozmazlí

Schladming nabízí tak pestrou paletu činností, které lze v Alpách v zimně dělat, že byste zde mohli strávit půlku zimy a stejně se nezačnete nudit. Kromě lyžování a sáňkování vřele doporučuji jízdu na saních táhnutou koňmi, vysokohorskou turistiku s průvodci, Adventure park – obří lanové centrum, speciálně ozvučenou sjezdovku Sound Sloupe a mnoho dalšího. Výborně si odpočinete, třeba u nějakého koktejlu na Planai Beach, což je místo, kde téměř pořád svítí sluníčko a kde na vás čekají speciální lehátka pro vaše maximální pohodlí. I o děti je ve Schladmingu skvěle postaráno. Je zde nespočet lyžařských škol a dětských arén, které jsou obsluhovány pouze vyškoleným personálem. Pro milovníky freeskiingu je připraven naprosto perfektní Horsefeathers super park.


Novinky, které potěší

Schladming bude v roce 2013 hostit MS v alpském lyžování. Že pořadatelé nenechávají nic náhodě, svědčí obrovské investice do rekonstrukcí a pořizování nové infrastruktury, od zasněžování, přes lanovky, parkoviště, kapacity servisů, restaurací atd., úpravami profilu sjezdovek konče. Díky investicím ve výši okolo 30 mil. Eur se již tak věhlasné středisko stává skutečným konkurentem těch nejznámějších světových středisek a je zapotřebí s ním počítat i v celosvětovém měřítku.

Schladming je po právu jednou z nejlepších destinací, které mohou Alpy nabídnout. Tak neváhejte již ani minutu a rezervujete si svůj zájezd do tohoto báječného střediska. Díky CK PUXtravel zde můžete prožít nezapomenutelnou dovolenou na Silvestra již za 7 990 Kč/os./6 nocí.

Ve výšce 745 m, na úpatí horského masivu Dachstein, který sahá až do výšky 2995 m. n. m., leží nejdůležitější správní středisko na jihu celého masivu, Schladming. Kromě toho se jedná o jedno z nejvýznamnějších lyžařských středisek Rakouska a v současné době i světa. Bude se zde totiž konat MS světa v alpském lyžování 2013.

Zážitek na čtyřech vrcholcích

Údolím protéká řeka Enns, která pramení v Radstädtských Taurách a po 254 km se vlévá do Dunaje u městečka Mauthausen. Zde se mimochodem našly lidské ostatky z pozdní doby kamenné. Ale zpět ke Schladmingu.


Až vystoupáte k nástupním stanicím lanovek, uvidíte jen část celého ski areálu. Ten je totiž vybudován na čtyřech vrcholcích a tak je expozice svahů dosti členitá. Jejich jména jsou Hauser Kaibling, Reiteralm a samozřejmě Planai a Hochwurtzen. Schladming, společně s dalšími rodinnými regiony ve kterých platí totožný skipas, tvoří jedno z největších středisek v Rakousku.

Čeká zde na vás spousta zábavy jak na svazích, tak i mimo ně. Tento resort disponuje skutečnou flotilou sněžných děl, které jsou schopny vše potřebné zasněžit, takže o sníh se zde skutečně bát nemusíte.

Co Schladming nabízí?

Z vrcholu Planai vede do údolí k Olympia Stadion Planai 4 km dlouhá červená sjezdovka. Z vrcholu Hochwurtzen potom vede 7 km dlouhý FIS sjezd, který je v provozu i za umělého osvětlení. Ve Schladmingu však najdete mnohem více tratí než jen tyto dvě známé sjezdovky. Kromě 12 km modrých, 38 Km červených a 10 km černých tratí na vás čeká například měřený slalom, skicrossová dráha, měřený sjezd a hlavně 7 km dlouhá, osvětlená sáňkařská dráha. Sáňky si můžete půjčit za 5 Euro na den přímo u nástupní stanice lanovky na Hochwurtzen, odkud trať vede.


Ski Amadé, lyžařské nebe

Schladming, stejně jako mnoho dalších věhlasných lyžařských středisek (Flachau, Bad Gastein, …), patří do lyžařského mega regionu Ski Amadé, které vede již zmíněným údolím řeky Enns a poté odbočuje a stoupá do výšek až ke gasteinskému ledovci. Jedná se o stovky kilometrů sjezdovek všech obtížností, které jsou propojeny buďto lanovkami, nebo skibusy, které vás zadarmo odvezou, kam budete chtít. Vzhledem k rozsáhlosti celého Ski Amadé buďte při skibusových přesunech opatrní, ať se stihnete včas vrátit domů. Díky dobré infrastruktuře a neskutečným možnostem se budete zaručeně cítit jako v lyžařském nebi.

Zázemí, které vás rozmazlí

Schladming nabízí tak pestrou paletu činností, které lze v Alpách v zimně dělat, že byste zde mohli strávit půlku zimy a stejně se nezačnete nudit. Kromě lyžování a sáňkování vřele doporučuji jízdu na saních táhnutou koňmi, vysokohorskou turistiku s průvodci, Adventure park – obří lanové centrum, speciálně ozvučenou sjezdovku Sound Sloupe a mnoho dalšího. Výborně si odpočinete, třeba u nějakého koktejlu na Planai Beach, což je místo, kde téměř pořád svítí sluníčko a kde na vás čekají speciální lehátka pro vaše maximální pohodlí. I o děti je ve Schladmingu skvěle postaráno. Je zde nespočet lyžařských škol a dětských arén, které jsou obsluhovány pouze vyškoleným personálem. Pro milovníky freeskiingu je připraven naprosto perfektní Horsefeathers super park.


Novinky, které potěší

Schladming bude v roce 2013 hostit MS v alpském lyžování. Že pořadatelé nenechávají nic náhodě, svědčí obrovské investice do rekonstrukcí a pořizování nové infrastruktury, od zasněžování, přes lanovky, parkoviště, kapacity servisů, restaurací atd., úpravami profilu sjezdovek konče. Díky investicím ve výši okolo 30 mil. Eur se již tak věhlasné středisko stává skutečným konkurentem těch nejznámějších světových středisek a je zapotřebí s ním počítat i v celosvětovém měřítku.

Schladming je po právu jednou z nejlepších destinací, které mohou Alpy nabídnout. Tak neváhejte již ani minutu a rezervujete si svůj zájezd do tohoto báječného střediska. Díky CK PUXtravel zde můžete prožít nezapomenutelnou dovolenou na Silvestra již za 7 990 Kč/os./6 nocí.