Cestovatel.cz

Když jsme 30. července 2005 odjížděli z právě zdolaného Pirinu do Plovdivu, abychom se odtud vypravili vlakem s všeslibujícím názvem Balkan Express do Istanbulu, o Turecku jsme toho mnoho nevěděli. Nikdo z nás neměl s Blízkým Východem žádné zkušenosti, zato jsme měli prověřeného průvodce, pana LP (vřele doporučuju), pár tipů na místa, která jsme chtěli navštívit, dva týdny čistého času a velká očekávání.

Istanbul, Kapadocie, Ala Daglar, Nemrut… všechno to vonělo dálavou a zážitky, ale zároveň to bylo takové ploché, jako vystřižené fotky z časopisu. Ten třetí (čtvrtý, pátý…) rozměr, ten jsme tomu museli teprve dát. Bylo nás devět, povětšinou studenti vyšších ročníků VŠ, šest borců a tři holky. Právě o ty tři holky jsme měli před odjezdem největší strach, pročež se jediná světlovláska rozhodla změnit barvu, ale zpětně jsme uznali, že to nebylo potřeba. Jídla jsme si vezli minimum (většina padla na Pirinu), a vystačilo tak akorát do hor a liduprázdných končin. V civilizaci jsme žili hlavně z místních kebabů, vodu na pití jsme kupovali. Od střevních potíží nám úspěšně pomáhala domácí pálenka, problémy nastaly, až když došla 🙂

Istanbul, tři dny

Do Istanbulu je nejlepší přijet vlakem na nádraží Sirkeci, hlavně proto, že je přímo v centru. Ihned na vás dýchne atmosféra přímořského velkoměsta, které se až tak moc neliší od svých západoevropských kolegů. Rozdíly tu samozřejmě jsou – islámská architektura se nezapře, kam se člověk podívá uvidí široké kopule a štíhlé věže mešit. Nejkouzelnější je Istanbul při západu slunce a v noci.

Naše první kroky vedly do Velkého Bazaru, ale ten je dnes především turistickou atrakcí. Dokonce i proslulé smlouvání s zde smrsklo v pouhé divadélko. Jak poznamenal Kubáč: „Málo křiku, harampádí a bordelu.“ To vše jsme našli o kus dál směrem ke Galatskému mostu, kde se rozkládá bazar pro místní a egyptský trh s kořením. Tyhle končiny určitě stojí za návštěvu. Mešita Süleymaniye je největší v Istanbulu, ale na rozdíl třeba od Modré mešity je méně navštěvovaná turisty – proto se vyplatí sem zajít. Vedle je navíc malý klidný park.

Největším lákadlem Istanbulu a místem, které bych doporučil navštívit každému, je Aya Sofya. Původně křesťanský chrám byl postaven v roce 537 (!) a až do dobytí Istanbulu v roce 1453 byl největší křesťanskou stavbou na světě. Osmané jej pak přestavěli na mešitu a roku 1935 z ní Ataturk udělal muzeum. Mezi hlavní klenoty patří mozaiky s křesťanskými portréty z 10. století. Vyjížďka lodí po Bosporu se nám příliš neosvědčila, ale zahlédli jsme delfína a podjeli dva obří mosty. Před návštěvou stadionu Besiktas můžu jedině varovat, je totiž na úrovni našich prvoligových stadionů.

Ala Daglar, tři dny

Z Istanbulu jsme se autobusem (dálkové autobusy jsou v Turecku poměrně luxusní) přesunuli do stotisícového města Nigde, které i přes svou lidnatost dělá čest svému jménu. Tranzitem jsme zajeli do nedalekého kláštera Gümüsler, který je srovnatelný s kostely v Kapadocii (včetně starých křesťanských fresek), s několika výhodami: vstup je mnohem levnější a máte možnost si ho prolézt odshora až dolů podle libosti.

Odtud jsme zamířili k Ala Daglaru, téměř čtyřtisícovému pohoří, které je zároveň národním parkem. Už zdálky působí majestátně, zblízka se jen tají dech. V půlce léta je Ala Daglar vyprahlým pohořím bez vegetace, proto je potřeba si cestu dobře naplánovat tak, abyste měli dostatek vody. Vyplatí se spát u tábořišť (Sukulpinar, Yedigöller), kde máte pitnou vodu a nechají vás tu přespat zdarma. V Sukulpinaru je dokonce studená sprcha a za příplatek i kropený trávník. Místní pastevci jsou ohromně přátelští.

Žádnou horu se nám nepodařilo zdolat, mj. kvůli špatné navigaci :-), i tak jsme ale vystoupali do 3 500 metrů. Pokud chcete chodit natěžko mimo hlavní cesty, určitě se vyplatí lano, minimálně na spouštění báglů. My jsme je neměli a udělali jsme si zbytečnou půldenní zacházku.

Ala Daglar je asi nejkrásnější pohoří, ve kterém jsem kdy byl. Jeho kouzlo je právě v té pustosti a rozlehlosti. Občas si připadáte jako v Mordoru, v tom nejlepším slova smyslu 🙂

Takže tedy váhám jestli lístek na loď do Porto Velha koupit nebo ne. Když koupím, pojedu, když nekoupím, zůstanu v tomhle městě navěky. Nebo aspoň do té doby, než znova zprovozní patnáct let zavřenou silnici přes Amazonii. Prý můžu do zítra přečkat na lodi. Aspoň něco. Už mě vede uličkami do vedlejšího přístavu, posadí na motorový člun a šátečkem zamávám. Ujedeme asi pět set metrů, vysadí mne na palubě a natáhne ruku se slovy pět reálů. V tom moje nervy, tolika prohrami natažené a nesnesitelným vedrem vyšponované k prasknutí, povolily. To už je vážně moc! Obořím se na něj, co si to jako dovoluje, že nic neřekl předem a že jsem si myslel, že je to v ceně jízdenky a tak dál, no, stejně si nerozumíme, on portugalsky, já napůl španělsky, napůl anglicky. Nakonec odchází s jedním reálem a já mám dneska první dobrý pocit z první vyhraný bitvy.

Konečně se můžu pořádně rozhlédnout po lodi. Zatím jsem tu skoro sám. Loď je to jako každá jiná v přístavu, asi patnáctimetrová, tříposchoďová. Jak později uvidím, systém přepravy je tento: první poschodí se naláduje nákladem. Od zemědělských plodin po těžkou techniku (představovanou dvěmi motocykly značky Yamaha). Druhé podlaží se zaplní lidmi, kteří si na háčky u stropu připnou houpací sítě – hamaky a to tak na husto, že hamaky vytvoří naprosto neprostupnou pavučinu, zvláště nebezpečnou, když v noci spěcháte na záchod (zrovna v tom čase takhle na záchod spěchávám víc než často a častěji, než mi je příjemné). Vrchní patro, které je kryté jen z části se využívá na odpočinek a socializaci s ostatními cestujícími. Je tam pár kajut, bar, židle a podél zábradlí lavičky.

Pojedeme zítra. To je jediné, co jsem následných několik dní slýchám. Proč nejedeme a jestli skutečně zítra pojedeme zjistit nedokážu. Jak jsem napsal, oni portugalsky, já česky…

Jedinou společnost mi dělá černý kněz z Guayany, který taky neumí portugalsky, ale hovoří plynně anglicky, francouzsky, španělsky a kdo ví jak ještě. Bohužel, naše náhledy na fungování světa a vesmíru se rozcházejí natolik, že se po několika rozhovorech snažím frekvenci našich konverzací držet na jediné únosné míře, tedy nekonverzovat vůbec. Nechápu, jak takový vzdělaný člověk může tak neskutečně plýtvat svým potenciálem a místo, aby třeba učil děti psát, když už chce být v životě užitečný, vykládá nesmysly pramenící z jeho víry. Na druhou stranu, křesťanství tvoří důležitou součást jihoamerických kultur a člověk se po nějaké době naučí onu středověkou nemoc tolerovat.

Čtyři noci trávím na lodi, která se nehýbe, každé ráno doufám, že teď už konečně vyplujeme a pokaždé jsem zklamán. Pátý den situace vypadá mnohem lépe. Přichází na loď více a více lidí, dokonce nějací mladí turisti ze Španělska a Mexika. Dávám se s nimi do řeči, vděčný za jejich bohatou slovní zásobu, jejíž nejčastějším slovem není ani „bůh“ ani „Ježíš Kristus“. Chvíli to vážně vypadá, že vyplujeme, ale po pár hodinách si opět všichni začínají něco šuškat a několik osob odvazuje a balí hamaky. Vůbec je zajímavé, že z těch přibližně patnácti dvaceti Brazilců, kteří na vyplutí čekají stejně dlouho jako já, čiší taková pohoda a odevzdanost. Nikdo se nerozčiluje, nikdo nenadává, nikomu nevadí, že neplujeme. Jako by měli dost času. Nevím sice, jak to mají v Brazílii zařízené s dovolenýma, ale já z toho už začínám být lehce rozladěný. Tentokrát to ale byl planý poplach, loď odjela na nějakou inspekci či co a po třech hodinách se zas vrátila. Tak jsme zas navázali naše houpací sítě a čekali dál. Moji noví přátelé z mexicko španělské skupinky ale situaci chytají do rukou podstatně pevněji než já. Na večer už mají peníze nejen za svoje lístky zpět, ale po menších problémech i za lístek můj a odcházíme. Přespíme u jejich brazilského kamaráda a druhý den společně najdem jinou loď.

Z jedné noci u brazilského programátora se staly noci tři. Žádná loď připravená k odplutí není. Byly to ale příjemnější dny, než na lodi. Poznal jsem město, čerstvé džusy z druhů ovoce, o kterém jsem ani nevěděl že existuje, křesťanský obřad podle indiánských tradic s magickým nápojem z džungle. Taky jsem zjistil, jak jsou v Brazílii vybaveni na hosty. V každém domě mají různě po místnostech háčky, na které v případě potřeby zavěsí houpací sítě. Praktické. Moji zachránci dost pospíchali, proto nakonec zvolili letadlo a já se naloďuji na loď, která je nejenže za poloviční peníze, a hlavně, která druhý den skutečně vyplouvá.

Čtyři dny. Přesně tolik dní má plavba do Porto Velha trvat. Samozřejmě, že trvá sedm dní. Vody v řece je málo a kapitán si netroufá plout v noci. Snažím se mu naznačit, že to za něj vemu, ale jde to těžko. Skoro nevychází z kabiny. Jednou dokonce jede před námi motorový člun a borci s tyčemi zkoušejí, jak je řeka hluboká. Na téhle lodi už nejsem tak sám. Jsou tu tři holčiny z Nového Zélandu, jeden Izraelec (nebo Izraelita???), tři Argentinci, jedna Francouzska a asi třicet Brazilců. Nálada na lodi je výborná, sice nic moc domluva, ale faktor pařby se celou cestu pohybuje tak mezi trojkou a čtyřkou. I když máme batohy pod houpacími sítěmi a po týdnu tam už není takový úplný pořádek, o kterém se zmiňuje nápis na brazilské vlajce, nikomu se nic neztratilo. Jsem vůbec celkem překvapený jak se všichni k sobě chovají přátelsky. Většinu společného času hrajeme britskou karetní hru s názvem „Shit Head“ nebo brazilskou oblíbenou „Domino“.

O jednu věc se z cesty musím podělit, a to je čistota, kterou posádka udržuje. Všechny odpadky, včetně PET láhví a plechovek od piva se schraňují ve velké plastové popelnici na horní palubě vedle baru a ta když se naplní, je vysypána do řeky. Když to vidím nezmůžu se na jedinou myšlenku. Nechápu. Prostě tomu nerozumím.

Pak, jednoho dne dopoledne, přirážíme k molu v Porto Velho. Balíme a je mi trochu smutno, že to končí. Byla to vážně prima jízda, úplně mimo čas a prostor. Házím batoh na záda a vyrážím přes město na autobusák. Odsud to do Bolívie už bude hračka, zbývá 200 kilometrů po silnici. S úsměvem si nakoupím takové ty malé sladké banány, s úsměvem přijdu na nádraží, s úsměvem požádám o jízdenku do Guayaramerin na brazilsko-bolivijské hranici a maník za přepážkou mi s úsměvem řekne, že žádný autobusy nejedou, že silnice je zavřená.

Napříč Amazonií

Sedím na náměstíčku v Santě Eleně, kousek od hranic s Brazílií. Zvažuju co dál. Můj původní plán zůstat ve Venezuele, najit si tam nějakou práci a učit se španělsky je v troskách už po 14ti dnech. Ne, že by Venezuela nebyla pěkným místem, mají tam hory, džungle, moře, litr benzínu za par korun, pěkný holky, vlastně všechno, co si můžete přát. Ale taky vysokou kriminalitu a celkově takovou nervózní atmosféru. Když i místňáci, u kterých jsem pobýval, se setměním zavřou na dveřích u domu mříž a začnou ukazovat starou, rezavou, ale tutově funkční pistoli, člověk si na dovolené moc nepřipadá. Ani to, že tu pistoli ukazuje padesátiletá paní domu v kostkované zástěře oblečené na ostro, člověka vůbec neuklidní. Přesto neodjíždím ze strachu, až tak horké to tu není, jen mi nesedí ta neuvolněná atmosféra. Možná jsem se nezdržoval na těch správných místech, možná je to rozdíl mezi tím, když ve Venezuele cestuju po venkově a tím, když chci ve Venezuele dlouhodobě pobývat, čili tak nějak krátkodobě žít.

Santa Elena je nudné městečko s vlhkým, horkým klimatem, trochou tradičních odpadků v příkopech, nefunkčními telefonními budkami, pod mostem uprostřed města v zarostlým potoce povalujícím se krokodýlem a s přejetým červeno černo bílým hadem na silnici (ne, nezjišťoval jsem, jestli to byl ten super jedovatý druh, nebo ten vychcánek, co ho imituje, jen jsem se od té doby držel dál od houští).

Můj nový plán přejet Brazílii a pobýt nějaký čas v Bolívii nabýval s každým ujitým metrem k Brazilské hranici jasnějších kontur. O Bolívii jsem slyšel samé pěkné věci a začínám se tam těšit.

Hranice s Brazílií byla dál než jsem čekal a tak jsem použil místní MHD. Už když otřískaná dodávka zastavovala, byla k prasknutí plná. Maminka s dětma, starší pán a já s velkým batohem jsme se však dovnitř nějakým záhadným způsobem vsublimovali. Ještě se mi nikdy nestalo, že bych zůstal na chodníku. Dopravu totiž zajišťuje nespočet soukromých společnůstek a ty si nenechají ujít žádný kšeftík. Veřejnou dopravou jsem se po Jižní Americe něco nacestoval a musím říct, že jsem se nikdy nesetkal s takovou nevraživostí mezi cestujícími jako v pražské tramvaji. Když už někdo vycení zuby (nebo oblast, kde normálně zuby bývají), je to vždy v přátelském úsměvu a ne proto, že vám chce ukousnout ucho. Tady za mne ona maminka s dětma dokonce zaplatila jízdné. Brazilská hranice. Hranice neznáma. První nenavštívená země latinské ameriky do které vstupuju sám. Navíc je Brazílie zemí, kde mluví portugalsky. Portugalština sice zní jako když se opilý Francouz snaží mluvit španělsky a já jim nerozumím ani slovo. Fakt. Přitom se říká, že je to španělštině velmi podobné. Není. I rodilý španělský mluvčí má s portugalštinou problémy. Ale naopak s Italem si Španěl povykládá téměř plynule. Pche. Ale ono to zas až tak nevadí. Oni se ti Brazilci baví stejně jen o fotbale a o tom českým vědí i tak víc než já a nepotřebují mne tedy kvůli novinkám v klubech. Vstupuji na brazilské imigrační. Moderně zařízená, leč stará a oprýskaná budova, vybavená dvěma psacími stroji, třemi úředníky, četníkem s nablýskanou brokovnicí a přísným výrazem a brazilskou vlajkou na stěně. „Nemáte v pasu vízum, vraťte se zpátky do Santa Eleny“ říká s přimhouřenýma očima úředník, zatímco si četník láskyplně přejíždí konečky prstů po brokovnici. No to víte, taková situace nepotěší. Chvilku si to však vysvětlujeme, až druhý úředník vytáhne stoh papírů, ze kterých se vyklube nejnovější aktualizace vízové povinnosti. Prý jak dlouho se hodlám zdržet. „jen přejíždím do Bolívie, takže pár dní“ odpovídám rozšafně. Mám ale velké štěstí, jak se teprve ukáže, že tentokrát se mým doporučením úředník s přimhouřenýma očima neřídí a mně v pasu zasychá razítko s měsíční platností.

Jako každé hraniční město, i tady to žije trhovci a obchodem. Já si jen měním venezuelské Bolívary do brazilských Realů a jdu na autobusák. Podle mé mapy v učebnici Španělštiny odhaduji cestu na hranici s Bolívií tak na tři, maximálně čtyři dny. Ze začátku ubíhá cesta pěkně, superluxusním autobusem do Boa Visty, přestup na další pěkný autobus do Manausu, klimatizace, za okny krajinka s výrazným zemědělským motivem a holandští spolucestující, kteří, když jim říkám o pověsti Nizozemců v ČR, ve který hraje v hlavní roli karavan, s úsměvem obracejí oči v sloup a odpovídají: „ach ne, tak u vás taky?“

Manaus, Město boží matky

Město Manaus je neuvěřitelné tím, že se jedná běžné velkoměsto, které je však uprostřed amazonské džungle. Žijí tu přibližně dvě třetiny všech obyvatel brazilského státu Amazonie, který má okolo 2,8 miliónu obyvatel. Město bylo založeno 1669 jako malá pevnost São José da Barra, jako obrana proti Španělům. V roce 1832 bylo přejmenováno na Manaós, což v jazyce místních obyvatel znamená Boží matka. Mezi roky 1890 a 1920 zažilo město obrovský rozvoj díky kaučuku. Zlaté období skončilo vynálezem syntetické gumy. Město se rozkládá téměř na rovníku, takže den je tu přibližně stále stejně dlouhý jako noc a hlavně slunce vám v poledne smaží přímo na pleš, což je dokázáno tím, že stojíte svému stínu na hlavě. Další zajímavostí je to, že slunce po obloze skutečně pospíchá. To je dáno vaší vyšší obvodovou rychlostí na rovníku.

Chci si v Manaosu na autobusáku koupit lístek do města Porto Velho, odkud je to do Bolívie co by kamenem dohodil. Ó, jak jsem narazil. Prodavač mi vysvětluje, že autobusy do Porto Velha nejezdí, že silnice je už 15 let zavřená a že mám jet lodí. Házím batoh na záda a přes všechny rady ohledně MHD jdu do přístavu pěšky. Vedro. Lepkavo. Nekonečné město. Vedro. Lepkavo. Jdu hodinu a scenérie se nemění. Rušná ulice, domy, takový paneláky. Jdu dvě hodiny. Ruce se mi kvůli batohu už ani neprokrvují, dávám odpočinky čím dál častěji, tričko můžu ždímat. Rozhoduju se přeci jen pro tu MHD. Né že bych to nedošel, to zas né, ale asi bych zdechnul vedrem a naprostým vyčerpáním.

Nejhorší na MHD je to, že v každém státě, někdy i v každém městě mají jiný systém přepravy. Kupují se tady lístky dopředu jako u nás? Nebo mně skásne řidič? Nebo pomocník? Leze se do autobusu předními dveřmi, nebo zadními? Zastavuje autobus na zastávkách, nebo na něj stačí mávnout? V Manausu lezu do autobusu zadními dveřmi, koupím si u sympaticky nevrlé paní s obočím jako Brežněv lístek a prolezu turniketem si sednout. Jednoduché. Jen v tom mrňavém turniketu, který sahá až po strop, si připadám s obrovským batohem jako ježek v kleci. Zašprajcnu se a už už začínám vzlykat. Ale po chvilce si vzpomenu na poučku „když nastavíme nejdelší osten tak…….“ a s úspěchem si sedám na židle.

Autobusem jedu ještě dlouho, proklatě dlouho, než se dostanu do centra do přístavu. Koupit lístek si člověk může na dvou místech. Jedno je oficiální, v klimatizované hale a druhé je sice taky oficiální, ale v sousední části přístavu, u různých obchodníčků a překupníčků. Ale o tom zatím nevím. Lístky v hale jsou proklatě drahé, ale ani se nestihnu pořádně porozhlídnout a už mě má ve spárech nahaněč a ptá se, kam jedu. Zavede mne ke „kapitánovi“ a ten hodí cenu 150 Realů (jeden Real v té době asi 14 Kč). To se mi zdá skutečně hodně a tak poděkuji a vyrazím hledat něco levnějšího do města. Centrum se rozkládá hned u přístaviště a já sázím na cestovky v okolí. Bezúspěšně. Nic. Nada. Jak zpráskaný pes se vracím do přístavu a před halou vyhledám kapitána. Vysázím 150 reálů a v duchu pláču. Ještě víc začnu plakat, když se dozvím, že loď vyplouvá až zítra. Zítra! To je přímo nehoráznost, takového času ztratit tady, uprostřed Brazílie. Jen ještě nevím, že dobrodružství právě začíná.