Na Sicílii jsem jel bez jakýchkoliv vědomostí o cestě na vrchol Etny. Před pár lety jsem četl něco o výstupu v knize Dopisy z moře od Petra Zemana, jenže jediné co jsem si zapamatoval byla možnost přespání ve staré observatoři. Cílem cesty proto nebylo stanoveno dobytí vrcholu, ale nenáročný výstup, čím výš, tím líp. Svůj naprostý amaterismus přiznávám, těžko ho však změním. Spoléhám na improvizaci. Kdybych prostě ve dvou tisících narazil na celoroční sníh, otočil bych se na sandálech (jediných svých botách) o 180° a s výrazem unuděného vědce, který chodí 2x denně k čáře věčného sněhu měřit jeho teplotu, bych sestupoval dolů a latinsky zdravil protilezce.
Mile, opravdu mile mě překvapil autobus i se svou cenou 4500 lir. V plánech byl původně pěší pochod z města Acireale, které se jevilo jako nejbližší železniční stanice pod Etnou. To sice pravda byla, jenže na turistických informacích mi lámanou (byla tak špatná, že kdybych já uměl plynule, klidně bych napsal přelomenou) angličtinou naznačili, že na Etnu se dostanu pouze z Catánie a pouze autobusem. Odhadli i cenu zpáteční jízdenky na 8 000 lir, což se mi líbilo natolik, že jsem se rozhodl tomu ještě nevěřit a dále připravovat tělo i ducha na 50 km chůzi. Už o den později mi došlo, jak naivní pohled na svět oblboval můj mozek v době, kdy jsem byl ještě o 24 hodin mladší. Nešlo o žádnou náhlou nadprůměrnou bystrost. Prostě jsem měl v autobuse otevřené oči (měl jsem ještě otevřenou pusu, ani ne tak úžasem, ale snahou o důkladnější větrání těla zevnitř neboť autobus nebyl s otevřenými věcmi pozadu a měl otevřené okno. Prostě takové zátiší se 4 otevřenými věcmi.) a koukal na to město zmítající se v dopravní křeči, dusící se vlastními prdy a už zrána umírající vyčerpáním v ničivém vedru. Tento pohled mě tolik nevyděsil. To co mně připomělo mé infantilní myšlenky z předcházejícího dne bylo to, že situace se celou hodinu jízdy nezměnila. Pěšky bych to prostě nešel, ani kdyby mi dole řekli, že láva zchladlá močí chutná za jasného, srpnového měsíčního svitu jako studentská pečeť s většími oříšky. Cesta z Nicolosó už by se ujít dala, je sice delší , ale nevede městem i když silnice je ještě pořád dost rušná. V jedné ze zatáček (cestou nahoru po levé straně) je lávou po střechu vytopený domeček. Z autobusu ho uvidíte asi 10 sekund. Pak už stačí zavřít oči (nenechte se zavíráním věcí unést, některé je lepší nechat otevřené až nahoru) a představovat si. Mě to dalo mnohem víc než 5 minutová vizuálně vydařená televizní reportáž o běsnící sopce.
Další věc, která mě tak trochu překvapila, byl počet lidí na stráni. Turistů, kteří se dostanou od moře do 2900 metrů po 100 metrové chůzi je tu nepočítaně. Přes den až do sedmi nebo osmi hodin večerních tu to opravdu žije. Nad konečnou stanicí terénních autobusů u bývalé observatoře potkáte lidi proudící jak láva v osmdesátým devátým, kteří se chodí dívat o 300 metrů vejš na lávu, která tady v osmdesátém devátém proudila jak lidi, co se ni chodí dneska dívat. Ovšem cesta na samotný kráter je mnohem opuštěnější. Tam je to totiž, nebojím se to napsat, pouze pro drsné drsoně a otrlé otrláře. Prostě pouze pro živočichy od zkušených sandálistů vejš. Jakási magická stěna správného odhadu separuje borce, pouští výše zmíněné dobrodruhy nad 3000 metrů a nechává ostatní savce – podpatkářky a děti do 3 let na i tak pro ně závratné vrstevnici.
Možná teď trochu odbočím, ale neodpustím si drobnou zajímavost, které jste si určitě také všimli. Je bezpochyby, a to v jakýchkoliv horách, že lidi míjející se na cestě se zdraví od určité výš výše. Taková Zdrawinova metoda přirozeného výběru. Cestou vzhůru prochází člověk obecný jakýmsi výškovým sítem, které druh prosévá, třídí, definuje. S přibývajícími metry tak postupně odpadávají aktivní námořníci, taxikáři, pasivní šerpové, místní obyvatelstvo, kojenci bez maminek, maminky s kojenci na zádech, tatínci s maminkami s kojenci na zádech na zádech, puchejřáři, zapomětlivý paraglidisti, kompletní rodiny, cyklisti, paraglidisti, rádoby dobrodruzi, zbloudilí cyklisti s kolem na zádech přes podpadkářky a děti do 3 let až po velehorské ptactvo a nelidi. Zdrawinova výšková linie se samozřejmě liší v jednotlivých pohořích. Někde se vůbec nevyskytuje, u nás jí překročíme (pokud v dané oblasti existuje, nebo pokud máme na zádech usárnu což je jen jeden z mnoha vedlejších faktorů ovlivňující výšku a existenci Zdrawinovy magické hranici) na světové velehorské poměry poměrně brzo, a to do jistých 1602 metrů nad mořem. Na druhé straně nemůžeme chtít po dobrodruzích na svazích Tibetské náhorní plošiny (to zní pěkně blbě) aby ze zdravili od 2000 m. Protože by vůbec nebyli ve svazích ale vertikálním směrem hluboko pod nimi. Překročení oné pomyslné čáry je známkou toho, že jste již mezi nejotrlejšími drsoni a nejdrsnějšími otrláři. A navíc, když pozdravíte i vy (což je to nejjednoduší co můžete udělat a tak trochu i přirozeně povinné) jste jeden z NICH! A to je NĚCO! Je přece úplně jedno, jakým jazykem mluvíte. Každý rozumí, že se mu jedním slovem ve vašem mateřském jazyce nesnažíte sdělit nic jiného než – při cestě nahoru: „Rád Tě vidim, jsem úplně vyřízenej, jak je ten úchylnej vrchol ještě daleko, co myslíš, přežiju to s touhle obuví? (tak zdravíme jen my zkušený sandálisti), jídlo navíc asi nemáš, to je jedno, fakt jsem Tě rád viděl, už se asi nepotkáme, i když to přežiju, měj se všude jak tam nahoře, horám třikrát zdar, ZDAR, ZDAR, ZDAR!“ Ano jedním slovem, neuvěřitelné, ale fakt. No a na cestě dolů tím samým slovem postupně povzbudivě odpovíte na všechny položené otázky a ještě si neodpustíte (pravděpodobně s pomocí drobnější hry mimických svalů): „ještě pár hodin vydrž saláte a budeš stejně dobrej jako já“.
To sem ale opravdu odbočil víc než jsem chtěl. Skončil jsem tím, že od 2900 do 3100 je na Etně zalidněno. Také jsem se zmínil, že závěrečný kilometr je lepší. Vůbec nejlepší je vyrazit mezi 4-6 hodinou ranní. Jste-li totiž ranní ptactvo a vydáte-li se na poslední stoupák před východem slunce, pravděpodobně nikoho nepotkáte, pouze právě ten východ, který je moc příjemný potkat a na který mimichodem Zdrawinova linie neplatí, protože ten se zdraví vždycky, tiše, všemi jazyky světa stejně.
Chtěl bych ještě popřát příjemnou cestu. Vězte, že Etna je, snad ji moc neurazím, na výstup jednoduchý a bezpečný kopec (pokud ji pisálci jako já průměrně 1 za tři roky nerozpálí a nesnaží se dokazovat pravý opak) na jehož slezení stačí dva dny a nulové znalosti terénu. Měl bych také dodat, že pohyb neorganizovaných lezců ke kráteru je na vlastní risk. Kdo si najme průvodce, je v bezpečí, oni pravděpodobně vědí kam kameny vylétávající z kráteru dopadají. Pro úplnost, průvodce (knižní) se zmiňuje o průměrné zdatnosti, odpovídajícímu oblečení, a zejména zkušenějším příteli (lépe čtenáře podcenit než přecenit). Toto je dost vážná věc a sám se přikláním k uvážlivému odhadnutí situace. Dovedu si představit výstup za špatného počasí. Za deště a mlhy by měl i zkušený sandálista především přemýšlet.
Etna hora
Etna je nejvyšší sopka v Evropě (okraj hlavního kráteru dosahuje výšjy 3 261 m. n. m., přesný údaj se však v různých zdrojích trochu liší). Obvod základny činí 165 kilometrů. Kromě hlavního kráteru s třemi kužely na svazích Etny najdeme dalších zhruba 200 kráterů různých velikostí. Největší zaznamenaná erupce sopky zpustošila v roce 1669 město Catánii. V roce 1971 poslední velká erupce zničila vrcholovou lanovku. Za posledních 30 let se Etna probudila průměrně jednou za tři roky. Její erupce v této době trvaly od 5 dnů do více jak jednoho roku. Na svazích byl v roce 1987 na rozloze 58 000 hektarů založen park (Mount Etna Park). Dělí se na 4 zóny. Od zóny A kde se nesmí v podstatě nic až po zónu D nazývanou také „před-park“, kde si můžete i zalovit, ovšem pouze zajíce. Park zahrnuje i 21 měst a správa parku sídlí v Nicoloci.
