Předvánoční fofr

Ahoj lidičky! díky všem, kteří si udělali chvilku času a v předvánočním zmatku (vždyť vánoce jsou svátky klidu) nás přišli navštívit.

Statečně jsem se přidal a snažím se dohonit co jsem během roku nestihl. Kromě drobných úprav skriptíků ještě dodělávám dlouho slibovaný server Akce.Cestovatel.cz. Na Home.Cestovatel.cz chystám nějaké změny, zejména automatizaci seznamu uživatelů. A taky se snažím dodělat věci, které jsem nasliboval jinde.

Mimochodem server Cestovatel.cz bude v provozu již rok (na první start raději vzpomínat nebudu). Chystám nějakou oslavu společných narozenin (taky už jsem několik let v provozu).

Mějte se pěkně a nezapomeňte příští týden nakouknou, jak to všechno dopadlo…

Jak cestovat

Jako správný student se snažím naplňovat odkaz Jana Amose Komenského o cestování jako nedílné součásti vzdělání. Jednak mě to fakticky baví, ale taky jsem zjistil, že když člověk pozná cizí kraje, lidi a zvyklosti, pozná teprve zemi svoji a hlavně sebe…

Jako správný student se snažím naplňovat odkaz Jana Amose Komenského o cestování jako nedílné součásti vzdělání. Jednak mě to fakticky baví, ale taky jsem zjistil, že když člověk pozná cizí kraje, lidi a zvyklosti, pozná teprve zemi svoji a hlavně sebe.

Protože cestování je dosti nákladná záležitost, cestuji jak jen to jde. Spím pod stanem, jezdím nejlevnějšími dopravními prostředky, stopem nebo chodím pěšky, jídlo tahám z domova a tak. Je to sice větší dobrodružství, ale přeci jenom bych byl rád, kdybych mohl skočit na letadlo a odletět třeba do Peru. Tam si půjčit auto a odjet do hor. To teprve jsou kraje, které pořádně rozšíří obzory.

No zanechme bezvýznamného snění, protože je tu jedna reálná možnost jak si trochu zacestovat. Možnost, která mi nedává spát od té doby co jsem o ní slyšel. Pravda, musel bych pro to něco udělat, hlavně něco (nejspíš několikrát) podstoupit, ale určitě by to stálo za to.

Slyšel jsem totiž, že Miss World získala jednoroční, úplně volnou jízdenku po celém širém světě…

Opravy a statistiky

Tak vás všechny po týdnu zdravím. Jsem rád, že je ještě někdo, kdo nepropadl vánočnímu běsnění a zajímá se o cestování. Po necelém měsíci provozu databázové verze se včera někdo stal 1000 návštěvníkem. Tímto mu za celou redakci gratuluji.

Jestli jste se dívali na statistiky služby Navrcholu, tak jste si mohli všimnout rozdílu mezi našim a jejich počítadlem. Naše počítadlo počítá úplně každý přístup ke stránce. Počítadlo služby Navrcholu započítá pouze jeden přístup z určité adresy denně. Není to chyba, ale za 1 adresou se může skrývat i více lidí a počítačů (u nás je to 40 PC a asi 300 lidí). I tak si Cestovatel.cz udržuje pozici tak do 30. místa, což není vůbec špatné.

Příští týden už bych měl mít nový db server a tak přibudou články, které se teď do databáze prostě nevešly. Taky začnu vyhodnocovat 10 nejčtenějších článků, i po vymazání výsledků to doufám už bude aspoň trochu objektivní.

Taky se trochu změnila čísla článků a rubrik, takže jestli máte záložky, tak si je budete muset trochu opravit. Přece jenom s databází začínáme a teprve teď zjišťujeme, co všechno se může v ostrém provozu stát…

Mějte se pěkně i když venku třeba prší.

Voda v lednu

Nevím, jak se to stalo, ale zabublalo mi to v šedých kůrách mozkových a já dostal nápad.
Co takhle zase sjet nějakou řeku. Naštěstí se už přes 4 roky s kamarádem vyhýbáme vodáckému
přežitku podzimního zamykání a jarního odemykání vody a tak vždy, když se takhle rozhodnem,
nemusíme nikde shánět klíče. Datum bylo totiž stanoveno na 9. ledna…

Nevím, jak se to stalo, ale zabublalo mi to v šedých kůrách mozkových a já dostal nápad. Co takhle zase sjet nějakou řeku. Naštěstí se už přes 4 roky s kamarádem vyhýbáme vodáckému přežitku podzimního zamykání a jarního odemykání vody a tak vždy, když se takhle rozhodnem, nemusíme nikde shánět klíče. Datum bylo totiž stanoveno na 9. ledna.

Na toto dobrodružství jsem ještě pozval partu zvanou Fangorien, která dodala ze svého středu další tři drsňáky. Chvíli nám zabralo, než jsme objeli okolí a našli vhodnou řeku s takovým množstvím vody, které by nás uspokojovalo. V našem případě to byla Divoká Orlice v Doudlebech.

Když jsme spouštěli na vodu dva gumové čluny (jeden typu „Pálava“ a druhý typu „invazní člun ruské armády“) netušili jsme, jak je to do Týniště, našeho cíle, po řece daleko. Dokud nám byla jenom zima a vlhko bylo ještě dobře. Dobrodružství začalo, když se setmělo. Řeka pádila celkem rychle a jediná pomalejší reakce mohla znamenat propíchnutí člunu naplaveným větvemi nebo přinejmenším průjezd příbřežním křovím. Ani horké chvilky, o které nebyla nouze, nás, již důkladně promrzlé, nedokázaly zahřát. Když jsme konečně vylezli na břeh, nemohli jsme ani chodit, ani ohýbat ruce, aniž by promrzlé nepraskly a nic by nás nepřesvědčilo pokračovat dál.

V teple domova mohu tento nevšední zážitek doporučit Vám všem, dobrodružství chtivým, kterým nevadí, že se „normální“ lidi vezoucí vlakem lyže a snouprkna budou smát Vašim pádlům a lodím. My jsme si s kamarádem už zvykli a možná nám to dělá i dobře. Vždyť na lyže jezdí v zimě každý.

Třebovské stěny na kole

Jestli seš z blízkýho okolí měst Ústí nad Orlicí nebo České Třebové a máš rád hoský kolo tak neváhej a
ještě dneska na něj sedni…

Start v České Třebové na Starém náměstí.

Jeď dolů na most a 150m za řekou odboč po modré turistické značce doleva (jako bys jel k rotundě). Modrá vede asi 1km po silnici a zatáčí doprava k lesu. Od chaty „U Floriana“ vede cesta (typ DC3) asi 4km do mírného kopce, až do vesnice Skuhrov. Je to pohoda, jenom si dej ve Skuhrově bacha, ať se ti ta modrá neztratí. Přijedeš na hlavní silnici, po který pojedeš asi 100m k vesnici. Tam někde je odbočka doleva (typ DC2). Po týhle cestě jeď až k rozcestníku.

Teď tě čeká nejhezčí úsek cesty. Stará dobrá modrá cesta až k Horákově kapli. Jenom si dej pozor na ten rozcestník. Ukazuje totiž na jinou cestu. Je sice dobrá a z kopce, ale nikam se po ní nedostaneš. Takže jeď až tou cestou o 3 metry dál, s modrejma flekama na stromech. Je to dost dobrá cesta (DC4) skoro pořád z kopce a hlavně vede fakt hezkou přírodou mezi skálama. Myslím, že každý, kdo rád prohání horský kolo po lesích, tuhle cestu ocení. Když dorazíš na silnici tak se ničeho nelekej a dej se po ní doleva, modrá po ní asi půl kiláku vede (než zahne zase doprava). Od silnice to už je asi 2km k Horákově kapli. Tady se můžeš napít vody z pramene a rozhodnout kam dál.

Po červené do Ústí nad Orlicí:
Ze začátku (2km) je to dost nepříjemný kopec a terén (DC5), ale pak se cesta napojí na takovou jakoby silnici (DC2), po který s nejtěžším převodem frčíš až na letiště do Ústí
Po červený do Letohradu:
Je to na druhou stranu než do Ústí, skoro pořád lesem. Já to tam sice neznám, ale určitě to jde.
Pokračovat po modrý na hrad Lanšperk:
Modrá cesta typu DC3 tě dovede až na hrad. Je to pořád do kopce a na tom hradě kromě jedný díry v zemi vůbec nic není. Tím tě nechci ani trochu odrazovat, zas tak hrozný, když už tam jsi, to není. Z hradu můžeš jet po silnici do Ústí nebo do Letohradu.

Z Ústí můžeš jet zpět do Český Třebový buď po silnici nebo třeba přes Andrlův chlum, ale to už je jiná pohádka.

Startovat můžeš taky jinde než v Č. T. Třeba při jízdě z Lanškrouna se napojíš na Třebovských stěnách (ze silnice na Ústí). Nebo tu trasu můžeš jet opačně. To však není (aspoň podle mě) takovej zážitek.

Jestli seš z blízkýho okolí a máš rád hoský kolo tak neváhej a ještě dneska na něj sedni.

Vysvětlivky

Druh cesty (DC)
DC1   silnice
DC2 špatná silnice
DC3 lesní, polní cesta
DC4 špatná lesní, polní cesta
DC5 cesta necesta

Východní pól

Stanoven, nalezen, dobyt. Ano přátelé, beze studu za neskromnost si dovolím oznámit, že jsem to byl právě
já, kdo byl vyvolen aby stanovil, nalezl a vzápětí s českou vlajkou mezi zmrzlými prstíky dobyl Východní pól…

Stanoven, nalezen, dobyt. Ano přátelé, beze studu za neskromnost si dovolím oznámit, že jsem to byl právě já, kdo byl vyvolen aby stanovil, nalezl a vzápětí s českou vlajkou mezi zmrzlými prstíky dobyl Východní pól.

Východní pól

Původní plán zněl pokořit nejvyšší bod Vihorlatu. Podmínky tak akorát na vypečený dobrodružství: sólově, 2. ledna, bez mapy, za 48 hodin. K tomu všemu se přidal na první pohled nepřítel – mlha, v tomto případě nefalšovaná hmla a akce začala troskotat v samotných základech. Náplň prvního dopoledne zněla prostě: vyjít v Michalovcích před nádraží, s otevřenýma očima se podél vertikální osy stojícího těla otočit o 360° a pokud možno spatřit hory, v lepším případě hory najít a vydat se jejich směrem, v horším případě hory nenajít, propadnout panice sednout si do sněhu, brečet, plakat, naříkat, ale hlavně se nikoho neptat. Jak dlouho jsem chytal vlka není tak důležitý, jako to, že se nakonec po slabé hodince chůze (podél řeky, která tekla trochu překvapivě opačným směrem) mlha slitovala a na chviličku za mými zády odhalila své tajemství: hory, opravdové hory. Tempo expedice rázem stouplo: druhý průchod Michalovcemi, lákání lišky na salám, nasazení rukavic, ale hlavně nalezení Zemplínské Šíravy.

Ovšem podle jízdního řádu výletu dorážím na zamrzlou hladinu se značným zpožděním a soumrak přátelé, soumrak je, zvláště v zimě, vlak, který na opožděné kolegy rozhodně nečeká. Navíc opět mlha. Mám rád pravé dobrodružství, ale také miluju pokrok a chci vědět, jak se bude žít okolo roku 2040, rozhodnutí nedobýt Vihorlat podepisuji skutečností, že v mlze vypadají všechny hory (a výhledy z nich) dost podobně. Zkrátka, není čas na hrdinství. Nad náhradním programem nemusím dlouho meditovat, mému bejvalému ostrému zraku totiž neujde tak trochu nadpřirozená, v mlze se ztrácející ledovo-sněhová pláň zamrzlé hladiny Z. Š.

Je rozhodnuto. Molo pod mýma nohama se mění v palubu škuneru, ze které sestupuji a s nedůvěrou se poprvé dotýkám antarktického ledu. „Na pól!“, velím sám sobě a začínám litovat, že jsem nechal doma sáně (mám), psy (mám), kompas (mám) a sněžnice (nemám). Na ledě je zhruba 20 cm sněhu, který vítr naaranžoval do malých dun a vytvořil tak statickou hladinu rozbouřeného moře mlíka v hrníčku, které jsem ráno neměl. Postupuju k cíli. Ztratím břeh (v mysli samozřejmě stále inverze skutečné polohy vody a pevniny) za zády a s ním ztrácím přehled o vzdálenosti. Záměrně nesleduju hodinky a ztrácím tím přehled i o čase stráveném na ledě. Jdu. Jdu. Sedím. Jdu. Jak asi dlouho, dny, měsíce, minuty, hodiny, roky, sekundy (no dobře, zhruba vím), mlha se začíná ztrácet a přechází v opar vznášející se nad ledem. To je ovšem skvělá zpráva pro člověka, který neví kde je, ztratil pojem o čase, nemá záchranné světlice, nikdy neuměl morseovku a musí být do 30 hodin v Michalovcích na nádraží. Ano správně bílý strop nad hlavou se otevírá a ztroskotanec se bude moci řídit hvězdami. To by ovšem musel počkat do tmy. Opar nedosahuje hustoty, aby zakryl břehy na levé a pravé straně a odhaluje tak moji pozici. Ještě kousek, tak zhruba prostředek, 48°47´46´´s.š., 22°2´53´´. Východní pól je dobyt! Udělám na pólu kříž, vykouzlím úsměv před fiktivním objektivem, párkrát přejdu přes pól v duchu opakujíc dva páry slov, která se stydím říci… nakonec proč se stydět: „na východ, … a na východ“, otáčím se o 180°,“ na západ, … a na západ. Psychicky se vyrovnávám s dosaženým úspěchem a ani si nevšimnu, že se setmělo. Zapomínám na Michalovce a rázem vidím rudou polární záři visící na západě a jelikož nemám přehled o čase, ukončím směšné přemýšlení o tom, jak asi dlouho trvá na východním pólu polární noc…

Malbork

Zbyde-li volný víkend někomu, jehož alespoň jeden z rodičů pracuje u dráhy, neměl by zůstávat doma. Svou
cestovatelskou filozofii zde nebudu dále rozvíjet, podělím se o zážitky z jedné takové soboty a neděle na
konci ledna, kdy jsme se s přítelkyní rozhodli okouknout údajně nejrozlehlejší středověký hrad v Evropě –
polský Malbork, který leží asi 40 km jižně od Gdaňské zátoky na severu Polska. Vedlejším cílem zájezdu bylo
poznání Waršavy, obhlédnutí Polska, našeho soupeře v mezinárodních disciplínách s početným obecenstvem jako
je NATO nebo EU, všeobecně a samozřejmě prožití nějakého toho dobrodružství…

Zbyde-li volný víkend někomu, jehož alespoň jeden z rodičů pracuje u dráhy, neměl by zůstávat doma. Svou cestovatelskou filozofii zde nebudu dále rozvíjet, podělím se o zážitky z jedné takové soboty a neděle na konci ledna, kdy jsme se s přítelkyní rozhodli okouknout údajně nejrozlehlejší středověký hrad v Evropě – polský Malbork, který leží asi 40 km jižně od Gdaňské zátoky na severu Polska. Vedlejším cílem zájezdu bylo poznání Waršavy, obhlédnutí Polska, našeho soupeře v mezinárodních disciplínách s početným obecenstvem jako je NATO nebo EU, všeobecně a samozřejmě prožití nějakého toho dobrodružství.

Hrad Malbork

Plán cesty: Česká Třebová – Waršava – Malbork, noc ve vlaku a nějak se v neděli přes Waršavu (a její prohlídku) vrátit do České Třebové. S sebou: Jídlo na dva dni, ňáký to čtení, psaní, matematika – ne, ta už ne, spacák, foťák, režijní průkaz ČD a průkaz FIP, aby jsme mohli jezdit s PKP přesně, bezpečně, pohodlně a zadarmiko.

Vyjeli jsme v noci z pátku na sobotu s dobrým pocitem, že ve Waršavě budeme mít okolo sedmý hodiny raní asi 15 minut na přestup. A jak tak zpoždění nad pražci ČD přibývalo, pomalu jsme se připravovali na situaci, že IC Warsaw-Gdansk nám přístřeší neposkytne. Dobře jsme udělali. Do podzemí Waršavského hlavního nádraží jsme přijeli tak zhruba okolo odjezdu expresu na sever. Propadli jsme panice, rychle najít halu, cestou koukat na pragotrony, jestli alespoň jeden nezdobí nápis Gdansk, kouknout z kterýho to jede a do vlaku v klidu v klidu nastoupit. Jenže zrovna to ráno bůžek polských drah vykolejil do špatné nálady a na všechny pragotrony na waršavském nádraží (tedy spíše Warsawtrony) udělil nějakou kletbu. Ty pak v 7 hodin ráno nesměle inzerovaly půlnoční vlaky. Na 3 hodinovou prohlídku hlavního města opouštíme halu, ze které nás z reproduktoru vyprovází omluva za ony časové ukazatele, které rozuměli všichni Poláci a nejméně dva přítomní Slovani.

Budova tech. muzea Hodně kamarádů mě před Waršavou varovalo: tam nic není, všechno bylo za války zbořeno, architektura? – beton, okno, beton, okno!! No, a hodně kamarádů mělo pravdu. Centrum zdobí několik fešných mrakodrapů a vysoká starší budova Technického muzea, kongresu a kdoví čeho ještě. To vše uvidíte hned před (a za) budovou hlavního nádraží. A dál, pokud nechcete vidět jen beton, okno, beton, okno ani nechoďte. Ale dost už bylo Waršavy, byl to jen vedlejší cíl. Sedli jsme do povinně místenkového rychlíku, ve kterém neměli místenku pouze dva, shodou okolností také Slovani. Schovka v uličce se těžko hledá, proto odevzdaně čekáme na katy s kleštěmi v ruce. Průvodčí neměli pro naše nechápavé, prázdné oči (ksichty by bylo více podle pravdy, ale bez kultury), pochopení a utrousili něco ve smyslu příští stanice a dveří. Polština je sice ze skupiny slovanských jazyků, ale některý věci se těžko chápou v rodném jazyce natož v cizím, byť příbuzným. Malbork byla až naše třetí příští stanice. Onen bůžek PKP chtěl zřejmě napravit ranní chybu a udělal nás neviditelnými (alespoň pro průvodčí, ne však pro paní, která jako by žila jenom proto aby si s náma mohla pár hodin popovídat, musím doplnit, že jediné slovo, které polsky umím je uwaga (znám ho pouze foneticky, za pravopis neručím) a tím začínat konverzaci mi přišlo trapné až nebezpečné). Okolo poledne tedy zdobíme peróny nádraží v Malborku svými šlápotami, které by dovedly zkušeného stopaře (úplně zbytečně) k mapě.

Přestože byl Malbork v roce 1945 téměř zničen, budil dojem příjemného, tichého, malého městečka. Válku přežila radnice, několik kaplí a kostelů, části městských hradeb a samozřejmě hrad. Ten byl postaven v letech 1276-1309. Dnes se v interiérech hradu nacházejí dvě muzea, muzeum jantaru a starých zbraní. Já osobně se o interiéry hradů a zámků nezajímám, historie je pro mě tabu v češtině, nepředpokládám tudíž, že jí budu rozumět polsky, proto podám informace z druhé ruky. Prohlídka hradu trvá 4 hodiny, proto by jste tam měli v létě přijít před 14:00 a v době od října do dubna před 11:00. V pondělí jsou muzea zavřena, ne však hrad ani jeho věž, ze které je krásný výhled. Tak, to by jsme měli informace odjinud, teď by se slušelo přiložit také něco z vlastních dojmů.

Malbork Nevím proč, ale měl jsem v hlavě představu ohromné šedé kamenné trvze, z jejíž velikosti půjde strach a korozí narušený kámen prozradí stáří 2 metry širokých zdí. A vidíte jak jsem se pletl v samotných základech. Je z cihel. Červených cihel. Jak už jsem řekl, historie není můj koníček, já jsem rád že si pamatuju letopočet svého narození, ale to jsem opravdu nečekal. Já netušil, že v té době už cihly znali. No né, nesmějte se, mě by už ani nepřekvapilo, kdyby ty soutěže co jsem o nich na začátku mluvil nad náma vyhráli, a co já jim to přeju za ten pokrok, kterej tu na přelomu 13.a 14. století měli.

No tak jsem si zjistil, že cihlu znali už 2000 l. př. n. l. To sem teda větší trouba než jsem si myslel. Jinak stavba budí dojem spíše malého městečka než hradu. Cihly s kombinací dřeva nevypadají tak hrozně (hrozně ve smyslu: pro mě nově), a tloušťka zdí nezklamala. Pořád melu o cihlách, ale ještě jednu poznámku si nedovolím. Je jich tam, no nebojim se napsat, aspoň nepočítaně. Těch je tam nazkládanejch, že si vůbec nedovedu představit tu práci (já totiž si umím představit málokterou práci, postě mě to moc nebaví). No hlavně že to maj za sebou, i když i pečlivé udržování objektu, které je znát na první pohled si řekne o dost. Je trochu škoda, že město, které jak se zdá žije z cestovního ruchu, je tak trochu stranou. Hrad určitě stojí za vidění, ovšem cesta k němu je dlouhá a v okolí nic moc zajímavého není. Kromě Mazurských jezer, která jsou už taky trochu z ruky. Pojedete-li kolem stavte se, a nepojedete-li kolem, nestavte se a taky přežijete.

Hrad Malbork

Karty poskytujicí slevy na cestování

Tyto celosvětově uznáváné karty poskytují držiteli levné letenky, jízdenky na autobus
a vlak, zlevněné vstupy do galerií muzeí apod…

Tyto celosvětově uznáváné karty poskytují držiteli levné letenky, jízdenky na autobus a vlak, zlevněné vstupy do galerií muzeí apod.

ISIC – jediný celosvětově uznávaný doklad o studiu, akceptována v 95 zemích světa, je určena pro studenty denního řádného studia střední, nebo vysoké školy, roční poplatek je 180,- Kč

ITIC – jediný mezinárodně uznávaný průkaz pro učitele, akceptována ve více než 40 zemích světa, široké spektrum slev v síti Countdown, roční poplatek je 200,- Kč

GO25 – mezinárodně uznávaný doklad pro mladé lidi do 26 let, akceptována ve více než 50 zemích světa, jednou z výhod je funkce telefonní karty, roční poplatek je 180,- Kč

Všechny průkazy vydává GTS international s pobočkami v Praze, Plzni, Brně, Českých Budějovicích, Ostravě a Olomouci.

Podrobnější informace naleznete na adrese: http://www.gtsint.cz/

Noví redaktoři???

Na histericky prvni redakční radě, která se málem nesešla, jsme se rozhodli posílit tým redaktorů. Tom sehnal po webu adresy lidí, kteří mají zajímavé stránky o cestování a Gabouš sepsala text zprávy, kterou jsem rozeslal. Celá akce má docela úspěch, akorát nestíhám odpovídat. Takže se těšte na další přísun zajímavých článků.

Tento týden bude pokračovat převod článků do databáze a oprava největších chyb.

Blíží se nám konec roku

Konec roku, to je spousta věcí, které se tváří strašně příjemně a mile, ale ve skutečnosti to je jen hrůza a děs.

Všechno začíná sněhem. Hurá, máme tu první sníh, volají všichni. Dětí vytahují (pětihlavé) saně a důchodci nedočkavě oprašují důchodky. Když se však podíváme skrz mlhu radovánek, uvidíme kilometry neprůchodných a neprůlezných chodníků, okna počmáraná dědkem Mrázkovým, zpoždění vlakových souprav, když nejvíce spěcháte (ale i když nespěcháte) a všechny zkratky dokopcovky úplně na kost zledovatělé…

Konec roku, to je spousta věcí, které se tváří strašně příjemně a mile, ale ve skutečnosti to je jen hrůza a děs.

Všechno začíná sněhem. Hurá, máme tu první sníh, volají všichni. Dětí vytahují (pětihlavé) saně a důchodci nedočkavě oprašují důchodky. Když se však podíváme skrz mlhu radovánek, uvidíme kilometry neprůchodných a neprůlezných chodníků, okna počmáraná dědkem Mrázkovým, zpoždění vlakových souprav, když nejvíce spěcháte (ale i když nespěcháte) a všechny zkratky dokopcovky úplně na kost zledovatělé.

Pokles teploty je užitečný pro všechny krasobruslaře, rychlobruslaře, kačenkáře, hokejisty a jiné amatérské sportovce používající výhody otevřených kluzišť, ale pro nás obrýlené (nesportovce), to je nervy dráždící období, kdy vidíme ještě méně a ještě řidčeji (a řiťčeji) než obvykle, takzvaně prd.

Snad už není nikdo, kdo by věřil, že vánoce jsou chvíle pohody a klidu. Každý snad zná to divoké uklízení, shánění kaprů a strojení (zbytečně zabitých) stromů a keřů. A jak by bylo jednoduché, kdyby každý dával dárek jen a jen sobě…

Silvestr by nemusel být tak hrozný, kdyby se nám nesnažil představovat (a letos obzvlášť) jako super významná událost, kterou musí všichni na super místě super oslavit super pyrotechnikou a se super lidmi, jídlem a pitím. Stejně se dobrá většina národa jenom obyčejně (a vůbec ne super) vožere jako prase.

Ale co, sláva blíží se nám konec roku! A čím dřív začne, tím dřív skončí.