Musíme do Baoguo. To je výchozí bod k výstupu na horu Emei. Baoguo je tak trošku něco jako krkonošský Špindl. Je tu spousta turistů, restaurací, hotelů a prodejců všelijakých blbostí. Na čínské poměry vesnice, na české už docela městečko. Ubytováváme se v baťůžkářském hostelu Teddy bear. Ubytování ok, stejně jako místní strava. Naštěstí se tu nepokouší o nějaké atrapy zápaďácké stravy, ale vaří dobré čínské jídlo. Večer už nikam nejdeme. Šetříme síly na zítra.

Šetříme síly, protože my volíme pěší výšlap. My nepojedeme na vrchol, jako většina turistů, autobusem a lanovkou, my půjdeme pěšky. Kdybych věděl, co mě čeká, jedeme ale také! Začátek na 500 m. n. m, konec přesně 3099 m. n. m. Slušný převýšení!

První den výšlapu: 15 000 schodů

Máme na Emei 3 dny. Dva dny nahoru, jeden den dolu. To je náš plán. Nejdříve se znovu pořádně natláskneme a pak teprve vyrážíme. S prázdným žaludkem se nikam nedojde, základní to cestovatelské pravidlo!

Platíme vstupné 80 juanů (student) a vyrážíme vzhůru. Zjišťujeme, že výšlap po čínsku znamená chůze po vydlážděném chodníčku. Vzhledem k vlhkému podnebí a strmosti by to asi ani jinak nešlo. Díky Buddho za chodníček!

Máme jen to nejnutnější: spacák, věci na převlečení, trošku jídla a to nejdůležitější, bambusovou tyč. Těmi se máme bránit, až na nás budou útočit komanda agresivních makaků.

Nasazujeme ostré tempo a předháníme ďábelskou rychlostí všechny místní nosiče. I přes lehký náklad z nás po chvíli výstupu leje jako z konve. Vlhko dělá svoje. Nezůstává na nás ani jedna nitka suchá. Překvapuje nás, kolik málo lidí potkáváme. To nám pak vysvětluje jeden Číňan: “China no foot, China on bus.“ Aha rozumíme, Číňané jedou autobusem. Zato otravných krámků a hulákajících prodavačů „Voda pane, studená voda pane, Coca-cola…,“ je tu až moc.

Makaci útočí!

Docházíme do oblasti Guangfu. To je první zóna s makaky. Připravuji si tedy bambusovou tyčku a jsem připraven se bránit. Jako turisti jsme tu ale ve velké přesile. No spíše bych mlátil čínské turisty než makaky. Ti jim totiž dávají najíst doma připravených svačinek a sušenek, přestože se tu dá koupit pro ně kukuřice. Chudáci makaci, jim asi bude za chvíli špatně jak té opici v Machu a Šebestové!

Makaci nevypadají agresivně. Ale jen když vidí jídlo, začnou být opravdu přidrzlý. Vyrvat z ruky láhev s vodou nebo sušenky jim v tomto případě nedělá problém. Pokračujeme dál. Odtud už jde i pár Číňanů, tak asi ne všichni jedou autobusem. Zase z nás leje! Po chvíli leje i skutečně. Přes bouřku se dostáváme do Magic peak monastery. Tady dnes končíme a spíme. Máme toho dost. Jsme docela utahaní. Dneska 1300 výškových metrů a tak 15 000 schodů.

Druhý den výšlapu: dalších 15 000 schodů

Mniši se asi zbláznili. V pět ráno mají nějaký „meeting“ a bubnují při tom jako o život. Krásné představení, ale ne v pět ráno. My nakonec ještě vyleháváme, není kam spěchat. Čaj a sušenková snídaně a už jsme na cestě.

Těsně před autobusovým parkovištěm (2430 m. n. m.) je slavná opičí mýtnice. Makaci se chystají vybírat na mostíku. Chytří to kluci, jinudy se tu projít nedá. Dělám tu ninju se svým bambusovým klacíkem a čekám na mého spolucestovatele. Na dva už si makaci netroufnou a s pomocí tyček nenapadeni procházíme. Makak moc dobře ví, co znamená napřažený klacek!

K autobusáku jsou to 4h, tempo ostré a my fučíme jako dva Zátopci. Stoupáme davem Číňanů a západních turistů. Jsou jich tu tisíce, zápaďáků tak stovky. Že je tu tolik turistů, nedivíme se. Všichni totiž míří, jako my, na zítřejší zatmění slunce!

Další dvě hodiny ostré chůze a jsme na vrcholku. Zase z nás leje. Je to tu docela rozlehlé, a tak se sem ty davy i vejdou. Relaxujeme. Je tu příjemných 25 stupňů. Občas dokonce prokoukne sluníčko, tak nás trošku osuší. Na odsmradění ale budeme potřebovat sprchu. Najít tu dnes volný pokoj je utopie. Je tu tak narváno, že si kupujeme za 30 juanů možnost spaní u stolečku. Je to ale luxus! Máme k tomu i sprchu!

Zatmění slunce na hoře Emei

Číňani jsou v židlospaní mistři světa, nám by nepomohl ani dlouhý trénink, možná tak deset piv. Na východ slunce ven nejdeme. Venku dost prší a je zataženo. Myslím na velkého Buddhu, jestli nám umožní vidět zatmění. Musel by to být přímo buddhistický zázrak, aby se ta hustá mlha roztáhla. V šest ráno probíhá „check-out“ z našich židliček. Hoteloví hosté se chtějí asi v klidu napapat.

Chce se mi hrozně spát a sluneční představení začíná až za dvě hodiny. Čekáme v chrámu na vrcholu. Už to začíná, už to začíná, běžíme ven! Na Emei už je lidí jako na Václaváku. Zázrak se ale nekoná. Zatmění je pro nás tma v mlze.

30 000 schodů dolů

Představení končí, davy se valí dolů. My také. Makaci tentokrát číhají nad autobusákem, asi jsou tu po ránu pro ně větší zisky. Jsou to vážně kluci chytří! Dolů to sice není tak náročné, ale člověk se musí daleko více koncentrovat na schody. Ty nejsou všechny stejně vysoké a navíc některé jsou opravdu dost strmé jako žebřík a krátké. Krok špatně tu znamená jízdu po schodišti dolů.

Cesta dolů klasika, ostré tempo a předbíhání všech těch málo lidí, co jdou pěšky. Potkáváme ještě pár makaků, ale spíš se nám klidí z cesty. Asi už hodně smrdíme. Příroda krásná, jen ten klid tu trošku kazí námi přezdívaní „Hello, hello, watter, watter,“ prodejci.

Šest hodin ultra rychlého sestupu a jsme v Wuxiangu. Odtud už jedeme předraženým busem zpět do Baoguo. Konečně v hostelu! Konečně sprcha! Konečně čisté a voňavé oblečení! A konečně jídlo!

Následující den ráno odpočíváme, odpočíváme a odpočíváme. Svaly ukrutně bolí a my dva sotva chodíme. Ale výšlap to byl krásný, stálo to za to!

Autor podnikl výstup na horu Emei 20. – 22. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.

Musíme do Baoguo. To je výchozí bod k výstupu na horu Emei. Baoguo je tak trošku něco jako krkonošský Špindl. Je tu spousta turistů, restaurací, hotelů a prodejců všelijakých blbostí. Na čínské poměry vesnice, na české už docela městečko. Ubytováváme se v baťůžkářském hostelu Teddy bear. Ubytování ok, stejně jako místní strava. Naštěstí se tu nepokouší o nějaké atrapy zápaďácké stravy, ale vaří dobré čínské jídlo. Večer už nikam nejdeme. Šetříme síly na zítra.

Šetříme síly, protože my volíme pěší výšlap. My nepojedeme na vrchol, jako většina turistů, autobusem a lanovkou, my půjdeme pěšky. Kdybych věděl, co mě čeká, jedeme ale také! Začátek na 500 m. n. m, konec přesně 3099 m. n. m. Slušný převýšení!

První den výšlapu: 15 000 schodů

Máme na Emei 3 dny. Dva dny nahoru, jeden den dolu. To je náš plán. Nejdříve se znovu pořádně natláskneme a pak teprve vyrážíme. S prázdným žaludkem se nikam nedojde, základní to cestovatelské pravidlo!

Platíme vstupné 80 juanů (student) a vyrážíme vzhůru. Zjišťujeme, že výšlap po čínsku znamená chůze po vydlážděném chodníčku. Vzhledem k vlhkému podnebí a strmosti by to asi ani jinak nešlo. Díky Buddho za chodníček!

Máme jen to nejnutnější: spacák, věci na převlečení, trošku jídla a to nejdůležitější, bambusovou tyč. Těmi se máme bránit, až na nás budou útočit komanda agresivních makaků.

Nasazujeme ostré tempo a předháníme ďábelskou rychlostí všechny místní nosiče. I přes lehký náklad z nás po chvíli výstupu leje jako z konve. Vlhko dělá svoje. Nezůstává na nás ani jedna nitka suchá. Překvapuje nás, kolik málo lidí potkáváme. To nám pak vysvětluje jeden Číňan: “China no foot, China on bus.“ Aha rozumíme, Číňané jedou autobusem. Zato otravných krámků a hulákajících prodavačů „Voda pane, studená voda pane, Coca-cola…,“ je tu až moc.

Makaci útočí!

Docházíme do oblasti Guangfu. To je první zóna s makaky. Připravuji si tedy bambusovou tyčku a jsem připraven se bránit. Jako turisti jsme tu ale ve velké přesile. No spíše bych mlátil čínské turisty než makaky. Ti jim totiž dávají najíst doma připravených svačinek a sušenek, přestože se tu dá koupit pro ně kukuřice. Chudáci makaci, jim asi bude za chvíli špatně jak té opici v Machu a Šebestové!

Makaci nevypadají agresivně. Ale jen když vidí jídlo, začnou být opravdu přidrzlý. Vyrvat z ruky láhev s vodou nebo sušenky jim v tomto případě nedělá problém. Pokračujeme dál. Odtud už jde i pár Číňanů, tak asi ne všichni jedou autobusem. Zase z nás leje! Po chvíli leje i skutečně. Přes bouřku se dostáváme do Magic peak monastery. Tady dnes končíme a spíme. Máme toho dost. Jsme docela utahaní. Dneska 1300 výškových metrů a tak 15 000 schodů.

Druhý den výšlapu: dalších 15 000 schodů

Mniši se asi zbláznili. V pět ráno mají nějaký „meeting“ a bubnují při tom jako o život. Krásné představení, ale ne v pět ráno. My nakonec ještě vyleháváme, není kam spěchat. Čaj a sušenková snídaně a už jsme na cestě.

Těsně před autobusovým parkovištěm (2430 m. n. m.) je slavná opičí mýtnice. Makaci se chystají vybírat na mostíku. Chytří to kluci, jinudy se tu projít nedá. Dělám tu ninju se svým bambusovým klacíkem a čekám na mého spolucestovatele. Na dva už si makaci netroufnou a s pomocí tyček nenapadeni procházíme. Makak moc dobře ví, co znamená napřažený klacek!

K autobusáku jsou to 4h, tempo ostré a my fučíme jako dva Zátopci. Stoupáme davem Číňanů a západních turistů. Jsou jich tu tisíce, zápaďáků tak stovky. Že je tu tolik turistů, nedivíme se. Všichni totiž míří, jako my, na zítřejší zatmění slunce!

Další dvě hodiny ostré chůze a jsme na vrcholku. Zase z nás leje. Je to tu docela rozlehlé, a tak se sem ty davy i vejdou. Relaxujeme. Je tu příjemných 25 stupňů. Občas dokonce prokoukne sluníčko, tak nás trošku osuší. Na odsmradění ale budeme potřebovat sprchu. Najít tu dnes volný pokoj je utopie. Je tu tak narváno, že si kupujeme za 30 juanů možnost spaní u stolečku. Je to ale luxus! Máme k tomu i sprchu!

Zatmění slunce na hoře Emei

Číňani jsou v židlospaní mistři světa, nám by nepomohl ani dlouhý trénink, možná tak deset piv. Na východ slunce ven nejdeme. Venku dost prší a je zataženo. Myslím na velkého Buddhu, jestli nám umožní vidět zatmění. Musel by to být přímo buddhistický zázrak, aby se ta hustá mlha roztáhla. V šest ráno probíhá „check-out“ z našich židliček. Hoteloví hosté se chtějí asi v klidu napapat.

Chce se mi hrozně spát a sluneční představení začíná až za dvě hodiny. Čekáme v chrámu na vrcholu. Už to začíná, už to začíná, běžíme ven! Na Emei už je lidí jako na Václaváku. Zázrak se ale nekoná. Zatmění je pro nás tma v mlze.

30 000 schodů dolů

Představení končí, davy se valí dolů. My také. Makaci tentokrát číhají nad autobusákem, asi jsou tu po ránu pro ně větší zisky. Jsou to vážně kluci chytří! Dolů to sice není tak náročné, ale člověk se musí daleko více koncentrovat na schody. Ty nejsou všechny stejně vysoké a navíc některé jsou opravdu dost strmé jako žebřík a krátké. Krok špatně tu znamená jízdu po schodišti dolů.

Cesta dolů klasika, ostré tempo a předbíhání všech těch málo lidí, co jdou pěšky. Potkáváme ještě pár makaků, ale spíš se nám klidí z cesty. Asi už hodně smrdíme. Příroda krásná, jen ten klid tu trošku kazí námi přezdívaní „Hello, hello, watter, watter,“ prodejci.

Šest hodin ultra rychlého sestupu a jsme v Wuxiangu. Odtud už jedeme předraženým busem zpět do Baoguo. Konečně v hostelu! Konečně sprcha! Konečně čisté a voňavé oblečení! A konečně jídlo!

Následující den ráno odpočíváme, odpočíváme a odpočíváme. Svaly ukrutně bolí a my dva sotva chodíme. Ale výšlap to byl krásný, stálo to za to!

Autor podnikl výstup na horu Emei 20. – 22. července 2009 v rámci svého půlročního putování přes Asii do Austrálie.