Maramagambo – africký prales, který zaklel sám sebe

Maramagambo. Slovo znějící jako zaklínadlo, jež otevírá kouzelné
světy. Nám otevřelo jednu naprosto unikátní vulkanickou jeskyni, nádherný
přírodní útvar, o němž jsme neměli během našeho putování
africkým národním parkem Queen Elizabeth v Ugandě nejmenší
tušení.

Maramagambo. Slovo znějící jako zaklínadlo, jež otevírá kouzelné světy. Nám otevřelo jednu naprosto unikátní vulkanickou jeskyni, nádherný přírodní útvar, o němž jsme neměli během našeho putování africkým národním parkem Queen Elizabeth v Ugandě nejmenší tušení. Maramagambo je jedním z největších deštných lesů, nacházející se na západě rovníkové Ugandy ve vysoké nadmořské výšce (kolem 1500 m) a je součástí národního parku Queen Elisabeth. Tento park je druhým největším parkem v Ugandě, leží na západě Velké příkopové propadliny, jenž známa svými prehistorickými vulkány a velkým počtem druhů zvěře. Název pralesa Maramagambo znamená ve volném překladu „na konci s dechem“ a pochází z domorodého příběhu, který vypráví o skupině lidí, kteří se ztratili v nepřehledných lesních houštinách. A teprve po mnoha dnech a k smrti vyčerpáni nalezli konečně cestu ven. Prales patří mezi vlhké polo-opadavé lesy a je to jediné místo národního parku Queen Elizabeth, kde je možné nalézt hluboká sopečná jezírka azurové barvy – Blue Lakes.


Náš příjezd do této oblasti národního parku byl poněkud nevšední, přijížděli jsme typickou africkou hliněnou hrbolatou cestou, po jejíchž obou stranách hořela savana. Vysoké plameny šlehaly hrozivě do cesty z obou stran. Náš africký řidič šlápl na plyn a snažil se projet ohnivým koridorem, jak mohl na nerovné cestě nejrychleji. Otevřenými okénky na nás dýchl mocný žár, naše obava, že chytne benzínová nádrž, byla zcela reálná. Naštěstí se tak nestalo a mohli jsme pokračovat v cestě do přírodní rezervace Maramagambo, kde jsme měli s místním strážcem lesa domluvenou výpravu s cílem pozorování půvabných černobílých queréz pláštíkových (Colobus quereza). Našeho průvodce jsme si vyzvedli v jeho roztomilé úhledné „pracovně“, kterou představovala polovina otlučeného starého autobusu bez kol, stojící na betonových kvádrech v omšelém palmovém přístřešku.

Během našeho společného putování pralesem neunikla naší pozornosti velká nora v zemi u lesní stezky vyhrabaná vzácným nočním živočichem, skutečným reliktem africké fauny – hrabáčem kapským (Orycteropus afer). Též nás zaujal okrouhlý úkryt ve stromě, který obývá noční poloopička komba ušatá (Galago senegalensis), zvaná díky svému naříkavém hlasu „bushbaby“. Černobílé plaché querézy vířily v korunách stromů nad námi, tlupy paviánů anubi (Papio anubis) se míhaly pralesním podrostem kolem nás, na stromech nad našimi hlavami visela v bizarních útvarech obrovská hliněná mraveniště stromových mravenců. Po cestě jsme míjeli malebná, bohatou vegetací zarostlá, vulkanická jezírka s pověstnou „modrou“ vodou – pozůstatkem sopečné činnosti z dávných dob (8–10 000 let).

Jeskyně a kaloň egyptský – rezervoár nebezpečného viru


Náhle se před námi v lese objevil zajímavý geologický útvar, obrovská prasklina v zemi, kamenná „ústa“ vedoucí do nitra země. Náš čich byl zahlcen silným podivně nasládlým pachem, náš sluch byl zavalen bouří vysokých pištivých tónů, které zněly v neuvěřitelně silném jekotu kolem nás. Ohromný hluk vycházel z tlamiček statisíců kaloňů egyptských (Rousettus aegyptiacus) visících u stropu nízké jeskyně. Byl to jeden ohromný, hnědý, souvislý a stále se vlnící, pulsující koberec netopýřích tělíček pokrývající strop a stěny jeskyně. Bylo to neuvěřitelné hemžení naprosto totožných pištících živočichů, kteří díky svému obrovskému množství z jeskyně téměř vypadávali. Někteří poletovali jeskyní a usedali náhodně na těla obrovských krajt písmenkových (Python sebae), které jeskyni obývaly hned v několika nádherných exemplářích. Jeskyně pro ně je výborným potravinovým rezervoárem, což bylo vidět na jejich nádherně dokonalém zabarvení, délce a tloušťce lesklých těl. Většinou měřily kolem 4 a více metrů.

V jeskyni se povalovaly obrovské stříbřitě lesklé neporušené svlečky hadí kůže. Její dno pokrývala tu a tam maličká netopýří embrya, jež odpadla z matčiných těl. Váhali jsme, zda do jeskyně vůbec vstoupíme, náš africký průvodce tak bez váhání učinil a kynul nám, abychom vešli také. Infekčnost prostředí byla nasnadě, ze stropu pršely netopýří exkrementy jako mlhavý déšt a kamenité nerovné skalnaté dno jeskyně bylo pokryto několik desítek centimetrů silnou vrstvou šedého, neuvěřitelně lepivého guana. Rozhodla má vášeň pro plazy – vidina mých oblíbených krajt písmenkových v jejich přirozeném prostředí. Do jeskyně jsme vstoupili se širokými plátěnými klobouky, chráníce si tak instinktivně oči a ústa před přívalem guana pršícího neustále ze stropu jeskyně. Dlouhé kalhoty a košile s dlouhými rukávy chránily kůži před přímým dotykem netopýřích těl. Doteku kaloního křídla jsme se však tak jako tak nevyhnuli, občas do nás i do klobouků poletující kaloň zavadil. Nebylo také vůbec příjemné vdechovat tamní silně nasládlý vzduch prosycený močí, rovněž tak pochod v lepivém guanu. Boty se lepily tak silně k podloží, že je šlo odtrhnout jen s velkým úsilím. Pohybovali jsme se jeskyní pomalu a opatrně, abychom kaloně nerušili a nepřiměli je k přílišnému víření kolem našich hlav. Rozpětí jejich křídel je úctyhodných 80 cm, zbarvení jsou hnědého až hnědozlatého, dožívají se věku kolem dvaceti let.


Na rozdíl od netopýrů vydávají kaloni echolokační zvuky pomocí vibrujícího jazýčku, živí se ovocem. Chtěli jsme se dostat blíže ke krajtám, které líně polehávaly v zadní části jeskyně či se ukrývaly ve skalních trhlinách na dně jeskyně. Strážce se zmínil také o možném výskytu kober, které jeskyni obývají, a mohou se vynořit ze skalních děr pod našima nohama. Podařilo se nám probrodit lepivým guanem blíže ke dvěma obrovitým krajtám ležícím blíže zadního východu jeskyně a vytvořit v přítmí jeskyně pár unikátních fotek. Natočili jsme také kratičký film, který zachycuje věrně jekot kaloňů a jejich třepotavé poletování jeskyní.

Hemoragická horečka – smrtelný virus Marburg/Ebola

Poté, co jsme vyšli na denní světlo, jsme hned před jeskyní provedli očistu oděvu od exkrementů, především obuvi, což byla práce skutečně nadlidská. Ruce a fotografické přístroje jsme očistili a dezinfikovali přípravkem typu Sterillium ničícím všechny patogenní mikroorganismy včetně virů a nebezpečných filovirů, a který je nezbytnou součástí vybavení na našich cestách do zemí třetího světa. Na tuto důkladnou prevenci i očistu během pobytu v této ugandské jeskyni jsme pak později vzpomínali s vděčností, neboť nám možná zachránila život. Jaké totiž bylo naše překvapení, když jsme se pak po skončení naší nádherné africké expedice, po únavném a dlouhém zpátečním letu do Evropy, hned na letišti v Praze dozvěděli od vítající rodiny, že se vracíme přímo z ohniska původce smrtelné hemoragické horečky – viru Marburg/Ebola. Tímto rezervoárem se stala, shodou okolností, právě během naší návštěvy v pralese Maramagambo, zmiňovaná ugandská jeskyně. Právě v době, kdy jsme jeskyni navštívili, zemřela v Holandsku žena, nakažená infikovaným kaloněm v této jeskyni během své návštěvy krátce před námi na hemoragickou horečku způsobenou smrtelným virem Marburg/Ebola. Nemoc se u ženy projevila teprve v rodném Holandsku, asi 5 dní po návratu z Afriky. Bylo to také poprvé, kdy někdo zemřel, nakažen přímo v Africe, na tuto nemoc v Evropě.


Hned po této smutné události, tedy právě přesně v době naší návštěvy ugandské jeskyně, vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučení do této africké destinace nejezdit, rovněž všechna Ministerstva zahraničí vydala doporučení nenavštěvovat ugandské ohnisko smrtelného viru, proti němuž léčba zatím není známa. Celý svět obletěla tato zpráva. Jen my, kteří jsme v ohnisku nákazy právě stáli, jsme neměli v africké divočině nejmenší tušení o tom, co se právě stalo neblahého v Evropě. A co se nás velice podstatně týká. Ani strážci parku či místní lidé neměli o nákaze a úmrtí žádné informace. Není však vyloučena možnost, že strážci parku o nebezpečí věděli, mohli je však zamlčet v obavách ze ztráty výdělku plynoucí z průvodcovství, neboť chudoba je tam bezmezná a sebemenší peníz je pro Afričany drahocenným zdrojem přežití. Ačkoli je přenos viru v jeskyních poměrně vzácný a neobvyklý, je fakticky možný a také se tak v případě holandské cestovatelky stalo. Dostala se zřejmě do přímého kontaktu s infikovaným netopýrem či jeho trusem a také s potřebnou „infekční dávkou“, stačila k tomu malá oděrka na kůži či kapka moči na rtech, možná stačilo pouhopouhé vdechnutí vzduchu prosyceného aerosolem z moči a trusu. Rovněž v dřívějším roce se stal v Ugandě podobný případ, kdy na západě země zemřelo na tuto zákeřnou horečku několik horníků, kteří se nakazili ve zlatém dole, ve kterém pracovali, zřejmě netopýry či krysami.


Smrtelné filoviry se přenáší ze zvířat na člověka jak přímým kontaktem s uhynulými zvířaty tak otevřenou ranou, ale i pouhým potřísněním sliznice. K nákaze stačí aplikace viru na sliznici úst a nosu, stačí tedy styk kontaminovaných prstů se sliznicí úst nebo spojivek, vdechnutí aerosolu exkretů infikovaných zvířat, rezervoárem jsou tropické deštné pralesy. Přesný zdroj ani hostitel není dosud znám, pravděpodobně jsou jím malí savci tropických pralesů, opice nejsou zdrojem, jen přenašečem. „Královskou“ roli plní zřejmě některé druhy krev sajícího hmyzu. Inkubační doba hemoragických horeček se pohybuje od 2–21 dní, běžně 3 až 7 dní. Mezi první příznaky patří bolení břicha, bolest kloubů, horečka, svalová bolest, bolesti hlavy, schvácenost, zvracení, průjem. Nemoc se projevuje silným krvácením ze všech tělních otvorů, horečkami, selháním jater, šokem, smrt nastává rychle. Choroba je vysoce infekční a hrozí epidemie. Nemocní jsou drženi v přísné izolaci, lékaři s nimi pracují ve specielních izolačních ochranných pracovních oděvech se čtyřmi ochrannými vrstvami, neboť je nutné úplné omezení přímého kontaktu jak s krví a tělesnými tekutinami nemocného tak s povrchem kůže. Na rozdíl od viru HIV je Marburg značně odolný virus, který dokáže přežít mimo lidské tělo. Důležitou roli při propuknutí choroby hraje zřejmě především vnímavost jedince vůči infekční dávce.

Byli jsme tedy zcela jistě posledními návštěvníky zmíněné jeskyně právě v době, kdy bylo vyhlášeno varování. Inkubační dobu 20 dní jsme po návratu z Afriky prožili více méně v bezmocném očekávání. Po uplynutí inkubační doby jsme si skutečně právem a s velkou vděčností oddechli. Možná jen díky své rezistenci, prevenci či pouhopouhému štěstí jsme unikli děsivé formě smrti o vlásek.

Maramagambo. Čarovné slůvko. Svůj nebezpečný poklad uzamklo. Prozatím. Tropické deštné pralesy Afriky, i přes svá skrytá nebezpečí, budou i nadále přitahovat svou magickou krásou, svou jedinečnou diversitou rostlin a živočichů, zájem lidského ducha o objevování nového, nepoznaného.

Maramagambo. Slovo znějící jako zaklínadlo, jež otevírá kouzelné světy. Nám otevřelo jednu naprosto unikátní vulkanickou jeskyni, nádherný přírodní útvar, o němž jsme neměli během našeho putování africkým národním parkem Queen Elizabeth v Ugandě nejmenší tušení. Maramagambo je jedním z největších deštných lesů, nacházející se na západě rovníkové Ugandy ve vysoké nadmořské výšce (kolem 1500 m) a je součástí národního parku Queen Elisabeth. Tento park je druhým největším parkem v Ugandě, leží na západě Velké příkopové propadliny, jenž známa svými prehistorickými vulkány a velkým počtem druhů zvěře. Název pralesa Maramagambo znamená ve volném překladu „na konci s dechem“ a pochází z domorodého příběhu, který vypráví o skupině lidí, kteří se ztratili v nepřehledných lesních houštinách. A teprve po mnoha dnech a k smrti vyčerpáni nalezli konečně cestu ven. Prales patří mezi vlhké polo-opadavé lesy a je to jediné místo národního parku Queen Elizabeth, kde je možné nalézt hluboká sopečná jezírka azurové barvy – Blue Lakes.


Náš příjezd do této oblasti národního parku byl poněkud nevšední, přijížděli jsme typickou africkou hliněnou hrbolatou cestou, po jejíchž obou stranách hořela savana. Vysoké plameny šlehaly hrozivě do cesty z obou stran. Náš africký řidič šlápl na plyn a snažil se projet ohnivým koridorem, jak mohl na nerovné cestě nejrychleji. Otevřenými okénky na nás dýchl mocný žár, naše obava, že chytne benzínová nádrž, byla zcela reálná. Naštěstí se tak nestalo a mohli jsme pokračovat v cestě do přírodní rezervace Maramagambo, kde jsme měli s místním strážcem lesa domluvenou výpravu s cílem pozorování půvabných černobílých queréz pláštíkových (Colobus quereza). Našeho průvodce jsme si vyzvedli v jeho roztomilé úhledné „pracovně“, kterou představovala polovina otlučeného starého autobusu bez kol, stojící na betonových kvádrech v omšelém palmovém přístřešku.

Během našeho společného putování pralesem neunikla naší pozornosti velká nora v zemi u lesní stezky vyhrabaná vzácným nočním živočichem, skutečným reliktem africké fauny – hrabáčem kapským (Orycteropus afer). Též nás zaujal okrouhlý úkryt ve stromě, který obývá noční poloopička komba ušatá (Galago senegalensis), zvaná díky svému naříkavém hlasu „bushbaby“. Černobílé plaché querézy vířily v korunách stromů nad námi, tlupy paviánů anubi (Papio anubis) se míhaly pralesním podrostem kolem nás, na stromech nad našimi hlavami visela v bizarních útvarech obrovská hliněná mraveniště stromových mravenců. Po cestě jsme míjeli malebná, bohatou vegetací zarostlá, vulkanická jezírka s pověstnou „modrou“ vodou – pozůstatkem sopečné činnosti z dávných dob (8–10 000 let).

Jeskyně a kaloň egyptský – rezervoár nebezpečného viru


Náhle se před námi v lese objevil zajímavý geologický útvar, obrovská prasklina v zemi, kamenná „ústa“ vedoucí do nitra země. Náš čich byl zahlcen silným podivně nasládlým pachem, náš sluch byl zavalen bouří vysokých pištivých tónů, které zněly v neuvěřitelně silném jekotu kolem nás. Ohromný hluk vycházel z tlamiček statisíců kaloňů egyptských (Rousettus aegyptiacus) visících u stropu nízké jeskyně. Byl to jeden ohromný, hnědý, souvislý a stále se vlnící, pulsující koberec netopýřích tělíček pokrývající strop a stěny jeskyně. Bylo to neuvěřitelné hemžení naprosto totožných pištících živočichů, kteří díky svému obrovskému množství z jeskyně téměř vypadávali. Někteří poletovali jeskyní a usedali náhodně na těla obrovských krajt písmenkových (Python sebae), které jeskyni obývaly hned v několika nádherných exemplářích. Jeskyně pro ně je výborným potravinovým rezervoárem, což bylo vidět na jejich nádherně dokonalém zabarvení, délce a tloušťce lesklých těl. Většinou měřily kolem 4 a více metrů.

V jeskyni se povalovaly obrovské stříbřitě lesklé neporušené svlečky hadí kůže. Její dno pokrývala tu a tam maličká netopýří embrya, jež odpadla z matčiných těl. Váhali jsme, zda do jeskyně vůbec vstoupíme, náš africký průvodce tak bez váhání učinil a kynul nám, abychom vešli také. Infekčnost prostředí byla nasnadě, ze stropu pršely netopýří exkrementy jako mlhavý déšt a kamenité nerovné skalnaté dno jeskyně bylo pokryto několik desítek centimetrů silnou vrstvou šedého, neuvěřitelně lepivého guana. Rozhodla má vášeň pro plazy – vidina mých oblíbených krajt písmenkových v jejich přirozeném prostředí. Do jeskyně jsme vstoupili se širokými plátěnými klobouky, chráníce si tak instinktivně oči a ústa před přívalem guana pršícího neustále ze stropu jeskyně. Dlouhé kalhoty a košile s dlouhými rukávy chránily kůži před přímým dotykem netopýřích těl. Doteku kaloního křídla jsme se však tak jako tak nevyhnuli, občas do nás i do klobouků poletující kaloň zavadil. Nebylo také vůbec příjemné vdechovat tamní silně nasládlý vzduch prosycený močí, rovněž tak pochod v lepivém guanu. Boty se lepily tak silně k podloží, že je šlo odtrhnout jen s velkým úsilím. Pohybovali jsme se jeskyní pomalu a opatrně, abychom kaloně nerušili a nepřiměli je k přílišnému víření kolem našich hlav. Rozpětí jejich křídel je úctyhodných 80 cm, zbarvení jsou hnědého až hnědozlatého, dožívají se věku kolem dvaceti let.


Na rozdíl od netopýrů vydávají kaloni echolokační zvuky pomocí vibrujícího jazýčku, živí se ovocem. Chtěli jsme se dostat blíže ke krajtám, které líně polehávaly v zadní části jeskyně či se ukrývaly ve skalních trhlinách na dně jeskyně. Strážce se zmínil také o možném výskytu kober, které jeskyni obývají, a mohou se vynořit ze skalních děr pod našima nohama. Podařilo se nám probrodit lepivým guanem blíže ke dvěma obrovitým krajtám ležícím blíže zadního východu jeskyně a vytvořit v přítmí jeskyně pár unikátních fotek. Natočili jsme také kratičký film, který zachycuje věrně jekot kaloňů a jejich třepotavé poletování jeskyní.

Hemoragická horečka – smrtelný virus Marburg/Ebola

Poté, co jsme vyšli na denní světlo, jsme hned před jeskyní provedli očistu oděvu od exkrementů, především obuvi, což byla práce skutečně nadlidská. Ruce a fotografické přístroje jsme očistili a dezinfikovali přípravkem typu Sterillium ničícím všechny patogenní mikroorganismy včetně virů a nebezpečných filovirů, a který je nezbytnou součástí vybavení na našich cestách do zemí třetího světa. Na tuto důkladnou prevenci i očistu během pobytu v této ugandské jeskyni jsme pak později vzpomínali s vděčností, neboť nám možná zachránila život. Jaké totiž bylo naše překvapení, když jsme se pak po skončení naší nádherné africké expedice, po únavném a dlouhém zpátečním letu do Evropy, hned na letišti v Praze dozvěděli od vítající rodiny, že se vracíme přímo z ohniska původce smrtelné hemoragické horečky – viru Marburg/Ebola. Tímto rezervoárem se stala, shodou okolností, právě během naší návštěvy v pralese Maramagambo, zmiňovaná ugandská jeskyně. Právě v době, kdy jsme jeskyni navštívili, zemřela v Holandsku žena, nakažená infikovaným kaloněm v této jeskyni během své návštěvy krátce před námi na hemoragickou horečku způsobenou smrtelným virem Marburg/Ebola. Nemoc se u ženy projevila teprve v rodném Holandsku, asi 5 dní po návratu z Afriky. Bylo to také poprvé, kdy někdo zemřel, nakažen přímo v Africe, na tuto nemoc v Evropě.


Hned po této smutné události, tedy právě přesně v době naší návštěvy ugandské jeskyně, vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučení do této africké destinace nejezdit, rovněž všechna Ministerstva zahraničí vydala doporučení nenavštěvovat ugandské ohnisko smrtelného viru, proti němuž léčba zatím není známa. Celý svět obletěla tato zpráva. Jen my, kteří jsme v ohnisku nákazy právě stáli, jsme neměli v africké divočině nejmenší tušení o tom, co se právě stalo neblahého v Evropě. A co se nás velice podstatně týká. Ani strážci parku či místní lidé neměli o nákaze a úmrtí žádné informace. Není však vyloučena možnost, že strážci parku o nebezpečí věděli, mohli je však zamlčet v obavách ze ztráty výdělku plynoucí z průvodcovství, neboť chudoba je tam bezmezná a sebemenší peníz je pro Afričany drahocenným zdrojem přežití. Ačkoli je přenos viru v jeskyních poměrně vzácný a neobvyklý, je fakticky možný a také se tak v případě holandské cestovatelky stalo. Dostala se zřejmě do přímého kontaktu s infikovaným netopýrem či jeho trusem a také s potřebnou „infekční dávkou“, stačila k tomu malá oděrka na kůži či kapka moči na rtech, možná stačilo pouhopouhé vdechnutí vzduchu prosyceného aerosolem z moči a trusu. Rovněž v dřívějším roce se stal v Ugandě podobný případ, kdy na západě země zemřelo na tuto zákeřnou horečku několik horníků, kteří se nakazili ve zlatém dole, ve kterém pracovali, zřejmě netopýry či krysami.


Smrtelné filoviry se přenáší ze zvířat na člověka jak přímým kontaktem s uhynulými zvířaty tak otevřenou ranou, ale i pouhým potřísněním sliznice. K nákaze stačí aplikace viru na sliznici úst a nosu, stačí tedy styk kontaminovaných prstů se sliznicí úst nebo spojivek, vdechnutí aerosolu exkretů infikovaných zvířat, rezervoárem jsou tropické deštné pralesy. Přesný zdroj ani hostitel není dosud znám, pravděpodobně jsou jím malí savci tropických pralesů, opice nejsou zdrojem, jen přenašečem. „Královskou“ roli plní zřejmě některé druhy krev sajícího hmyzu. Inkubační doba hemoragických horeček se pohybuje od 2–21 dní, běžně 3 až 7 dní. Mezi první příznaky patří bolení břicha, bolest kloubů, horečka, svalová bolest, bolesti hlavy, schvácenost, zvracení, průjem. Nemoc se projevuje silným krvácením ze všech tělních otvorů, horečkami, selháním jater, šokem, smrt nastává rychle. Choroba je vysoce infekční a hrozí epidemie. Nemocní jsou drženi v přísné izolaci, lékaři s nimi pracují ve specielních izolačních ochranných pracovních oděvech se čtyřmi ochrannými vrstvami, neboť je nutné úplné omezení přímého kontaktu jak s krví a tělesnými tekutinami nemocného tak s povrchem kůže. Na rozdíl od viru HIV je Marburg značně odolný virus, který dokáže přežít mimo lidské tělo. Důležitou roli při propuknutí choroby hraje zřejmě především vnímavost jedince vůči infekční dávce.

Byli jsme tedy zcela jistě posledními návštěvníky zmíněné jeskyně právě v době, kdy bylo vyhlášeno varování. Inkubační dobu 20 dní jsme po návratu z Afriky prožili více méně v bezmocném očekávání. Po uplynutí inkubační doby jsme si skutečně právem a s velkou vděčností oddechli. Možná jen díky své rezistenci, prevenci či pouhopouhému štěstí jsme unikli děsivé formě smrti o vlásek.

Maramagambo. Čarovné slůvko. Svůj nebezpečný poklad uzamklo. Prozatím. Tropické deštné pralesy Afriky, i přes svá skrytá nebezpečí, budou i nadále přitahovat svou magickou krásou, svou jedinečnou diversitou rostlin a živočichů, zájem lidského ducha o objevování nového, nepoznaného.

Tip na kino: Život v jednom dni

Milí čtenáři, ve spolupráci s Aerofilms (kino Aero, Světozor a Bio
Oko) vás chceme pozvat na film Život v jednom dni, vytvořený ze
záběrů lidí z celého světa, kteří je natočili v jediném
dni.

Milí čtenáři, ve spolupráci s Aerofilms (kino Aero, Světozor a Bio Oko) vás chceme pozvat na film Život v jednom dni.


Dle tiskových materiálů se jedná unikátní celosvětový experiment. Poprvé v historii vznikl dokumentární film vytvořený ze záběrů lidí z celého světa, kteří je natočili v jediném dni.


Tvůrci obdrželi od dobrovolníků ze 197 zemí světa 80 000 příspěvků, což dalo celkem 4 500 hodin materiálu. Nejpřesvědčivější a nejzajímavější snímky byly sestříhány do filmu, který produkoval Ridley Scott (Vetřelec, Blade Runner a další) a režíroval Kevin Macdonald (Pád do ticha a další). Nutno říci, že příspěvky nedošly pouze z rozvinutých částí světa. Díky řadě neziskových organizací se mohli projektu zúčastnit i lidé, kteří by jinak přístup ke kamerám neměli. Vznikl tak úplný portrét světa, jak vypadal přesně 24. července 2010. Tento unikátní celovečerní film měl premiéru na filmovém festivalu Sundance v lednu 2011.


Trailer je ke shlédnutí na stránkách Aerofilms

„Když jsem poprvé slyšel o filmovém experimentu Život v jednom dni, okamžitě jsem zpozorněl. Tento nápad se mi zdál úžasný. V prvním minutách při sledování filmu jsem ale dostal strach, zda je v lidských silách prokousat se tak nezměrným množstvím materiálu nejrůznějších kvalit a poskládat z něj něco smysluplného. Po hodině a půl jsem z kina ale odcházel naprosto omráčený, spokojený, dojatý a přesvědčený, že se režiséru Kevinu Macdonaldovi podařilo něco mimořádného. Neposkládal za sebe jen hitparádu nejlepších záběrů, ale vytvořil tvar, který má počátek i konec, adekvátní peripetii s katarzí a spíše než syrovým dokumentem je kvalitním dramatem.“


Díky řadě neziskových organizací se mohli projektu zúčastnit i lidé z méně rozvinutých zemí, kteří by jinak přístup ke kamerám neměli. Vznikl tak nejen portrét světa, jak vypadal 24. července 2010, ale filmem se podařilo zachytit i lidský příběh procházející dějinami. Tento unikátní celovečerní film měl premiéru na filmovém festivalu Sundance v lednu 2011. Film byl uveden i letos na MFF Karlovy Vary a zaznamenal obrovský divácký úspěch.

Do YouTube experimentu se aktivně zapojili i čeští uživatelé, kteří celkem poslali 472 příspěvků a předstihli tak i země jako je Indonésie, Čína nebo z evropských zemí Maďarsko. Mezi příspěvky, které se dostaly do filmu, se objevil i videoklip zástupce České republiky Sergeje Kondakova a slovenského kameramana Marka Mackoviče. Oba tvůrci svým osobním pojetím ztvárnili běh jednoho červencového dne.

„Ve svém filmu jsem zachytil příběh Korejce Okhwana Yoona, který cestuje po celém světě na bicyklu. 24. července, kdy jsem natáčel jeho cestu po Nepálu, měl za sebou již 192 procestovaných zemí. Tento člověk, který svým putováním chce upozornit na problém rozdělené Koreje, zároveň svojí cestou kolem světa tyto země symbolicky propojuje. Do projektu Život v jednom dni se tak ideálně hodí,“ říká Marek Mackovic, autor slovenského příspěvku, a dodává: „Na slavnostní premiéře filmu na festivalu v Sundance jsem se setkal s dalšími autory videí z opačných koutů světa. Skvěle jsme si rozuměli a s některými z nich jsem dodnes v kontaktu.“

Příběh korejského cyklisty, narození žirafího mláděte v Zoo Praha a stovky dalších příběhů jednoho dne na planetě Zemi mohou diváci vidět v kinech od 24. července 2011, tedy přesně rok poté, co byly natočeny jednotlivé příspěvky.

Webové stránky filmu www.aerofilms­.cz/zivotvjed­nomdni Trailer ke zhlédnutí. Další informace najdete na www.youtube.com/li­feinaday

Jiří Šebesta, Aerofilms

Milí čtenáři, ve spolupráci s Aerofilms (kino Aero, Světozor a Bio Oko) vás chceme pozvat na film Život v jednom dni.


Dle tiskových materiálů se jedná unikátní celosvětový experiment. Poprvé v historii vznikl dokumentární film vytvořený ze záběrů lidí z celého světa, kteří je natočili v jediném dni.


Tvůrci obdrželi od dobrovolníků ze 197 zemí světa 80 000 příspěvků, což dalo celkem 4 500 hodin materiálu. Nejpřesvědčivější a nejzajímavější snímky byly sestříhány do filmu, který produkoval Ridley Scott (Vetřelec, Blade Runner a další) a režíroval Kevin Macdonald (Pád do ticha a další). Nutno říci, že příspěvky nedošly pouze z rozvinutých částí světa. Díky řadě neziskových organizací se mohli projektu zúčastnit i lidé, kteří by jinak přístup ke kamerám neměli. Vznikl tak úplný portrét světa, jak vypadal přesně 24. července 2010. Tento unikátní celovečerní film měl premiéru na filmovém festivalu Sundance v lednu 2011.


Trailer je ke shlédnutí na stránkách Aerofilms

„Když jsem poprvé slyšel o filmovém experimentu Život v jednom dni, okamžitě jsem zpozorněl. Tento nápad se mi zdál úžasný. V prvním minutách při sledování filmu jsem ale dostal strach, zda je v lidských silách prokousat se tak nezměrným množstvím materiálu nejrůznějších kvalit a poskládat z něj něco smysluplného. Po hodině a půl jsem z kina ale odcházel naprosto omráčený, spokojený, dojatý a přesvědčený, že se režiséru Kevinu Macdonaldovi podařilo něco mimořádného. Neposkládal za sebe jen hitparádu nejlepších záběrů, ale vytvořil tvar, který má počátek i konec, adekvátní peripetii s katarzí a spíše než syrovým dokumentem je kvalitním dramatem.“


Díky řadě neziskových organizací se mohli projektu zúčastnit i lidé z méně rozvinutých zemí, kteří by jinak přístup ke kamerám neměli. Vznikl tak nejen portrét světa, jak vypadal 24. července 2010, ale filmem se podařilo zachytit i lidský příběh procházející dějinami. Tento unikátní celovečerní film měl premiéru na filmovém festivalu Sundance v lednu 2011. Film byl uveden i letos na MFF Karlovy Vary a zaznamenal obrovský divácký úspěch.

Do YouTube experimentu se aktivně zapojili i čeští uživatelé, kteří celkem poslali 472 příspěvků a předstihli tak i země jako je Indonésie, Čína nebo z evropských zemí Maďarsko. Mezi příspěvky, které se dostaly do filmu, se objevil i videoklip zástupce České republiky Sergeje Kondakova a slovenského kameramana Marka Mackoviče. Oba tvůrci svým osobním pojetím ztvárnili běh jednoho červencového dne.

„Ve svém filmu jsem zachytil příběh Korejce Okhwana Yoona, který cestuje po celém světě na bicyklu. 24. července, kdy jsem natáčel jeho cestu po Nepálu, měl za sebou již 192 procestovaných zemí. Tento člověk, který svým putováním chce upozornit na problém rozdělené Koreje, zároveň svojí cestou kolem světa tyto země symbolicky propojuje. Do projektu Život v jednom dni se tak ideálně hodí,“ říká Marek Mackovic, autor slovenského příspěvku, a dodává: „Na slavnostní premiéře filmu na festivalu v Sundance jsem se setkal s dalšími autory videí z opačných koutů světa. Skvěle jsme si rozuměli a s některými z nich jsem dodnes v kontaktu.“

Příběh korejského cyklisty, narození žirafího mláděte v Zoo Praha a stovky dalších příběhů jednoho dne na planetě Zemi mohou diváci vidět v kinech od 24. července 2011, tedy přesně rok poté, co byly natočeny jednotlivé příspěvky.

Webové stránky filmu www.aerofilms­.cz/zivotvjed­nomdni Trailer ke zhlédnutí. Další informace najdete na www.youtube.com/li­feinaday

Jiří Šebesta, Aerofilms

Klenoty Podyjí

Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada
kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě
mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města
Vranova nad Dyjí.


Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města Vranova nad Dyjí. V této lokalitě si přijde na své nejen ten, kdo míří za kulturou. Pro milovníky přírody se nabízí poznávání Národního parku Podyjí, sportovci mohou využít místních cyklostezek nebo různých tras pro své procházky a ti z vás kteří jsou romantické povahy, mohou vyjet na prohlídku krajiny lodí. Jestli chcete třeba jenom lenošit a užívat si moravského Jadranu, jak je Vranovská přehrada často přezdívána, nic vám v tom nebude bránit.

Za skvosty jižní Moravy

Do Vranova nad Dyjí je možné vyrazit na jednodenní výlet, třeba za poznáním místního zámku. Z Brna trvá cesta něco málo přes hodinu a to především díky rychlostní silnici vedoucí směrem k Pohořelicím.


Ideální je vyrazit do těchto míst trávit vícedenní dovolenou. V okolí Vranova nad Dyjí se nachází několik kempů, či ubytovacích jednotek, které je možné využít. Například kemp Pláž, nacházející se u samotné Vranovské přehrady nabízí místa jak pro stany, tak karavany. Okolí je zde ideální k procházkám. Přímo v kempu obchůdky, restaurace a vodní atrakce. Jestli se chystáte trávit akční dovolenou, tak právě tady se můžete vyřádit na vodní trampolíně, skluzavce, zahrát si vodní fotbálek nebo vyzkoušet zorbing na vodě. Tato oblast se vyznačuje, jako jedna z nejteplejších v ČR. Určitě doporučuji milovníkům relaxování na sluníčku. Během letní sezóny probíhá v kempu řada akcí, tzv. Vranovské kulturní léto. V termínu od 29.7. – 30.7. 2011 bude probíhat například již třetí ročník Miss pláž. Na návštěvníky čeká nejen samotná soutěž miss, ale i bohatý doprovodný program, jak pro dospělé, tak pro děti.

Zámek Vranov nad Dyjí

Jen pár minut cesty autem z kempu přijedete do samotného Vranova nad Dyjí, kde se na kopci tyčí nádherný zámek v barokním stylu. Autem se nedá dojet až nahoru k zámku, ale parkuje se dole pod kopcem. Dál už každý musí šlapat po svých


. Na zámku lze podniknout několik prohlídkových okruhů – kaple, zámecké zahrady a interiér zámku. Který okruh si k prohlídce zvolíte je jen na vás. Interiér zámku si lze prohlédnout během přibližně hodinové prohlídky. Vstupné pro dospělou osobu činí 120 Kč. Pokud jste student, určitě si sebou vezměte ISIC kartu, nebo jiné potvrzení o studiu, prohlídka vás tak vyjde levněji o čtyřicet korun. Zvýhodněné jsou zde i rodinné vstupy nebo vstup pro seniory a děti. Otevřeno je během letních prázdnin od 9 do 18 hod. Jedna z hlavních dominant zámku je především místní keramika tzv. kamenina, jejíž ukázky zdobí interiér zámku.

Hrad Bítov

V oblasti Podyjí si vaši pozornost zaslouží také hrad Bítov. Z Vranova nad Dyjí se zde autem dostanete za dvacet minut. Ani v Bítově nebude problém najít ubytování, ať už v některém z místních hotelů, penzionů nebo třeba místním kempu Bítov Horka nabízející až 150 míst ke stanování.


Stejně jako k zámku Vranov, tak ani tady se nedostanete až přímo k hradu autem. Auto je nutné nechat odstavené na parkovišti a dojít k hradu vzdálenému zhruba půl kilometru pěšky. Cesta vede příjemnou lesní cestou. Další možností je doplavit se k hradu lodí. Zastavuje hned v blízkosti hradu, takže vám tato varianta může ušetřit vaše kroky. Hrad nabízí také hned několik různých okruhů prohlídek. Vstupné se pohybuje přibližně ve stejné cenové relaci jako u zámku. Uvnitř se nachází sbírky různých zvířat a to i exotických – vycpaná lvice, poník a bohaté zastoupení různých druhů ptáků. Každého milovníka nejvěrnějšího přítele člověka určitě zaujme početná sbírka vycpaných psů několika různých plemen.

V okolí se najde spousta míst, která stojí zato poznat. Hranice s Rakouskem jsou, co by kamen dohodil, je tedy možné vydat se i na návštěvu našich sousedů, nebo se jen tak toulat okolím.


Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města Vranova nad Dyjí. V této lokalitě si přijde na své nejen ten, kdo míří za kulturou. Pro milovníky přírody se nabízí poznávání Národního parku Podyjí, sportovci mohou využít místních cyklostezek nebo různých tras pro své procházky a ti z vás kteří jsou romantické povahy, mohou vyjet na prohlídku krajiny lodí. Jestli chcete třeba jenom lenošit a užívat si moravského Jadranu, jak je Vranovská přehrada často přezdívána, nic vám v tom nebude bránit.

Za skvosty jižní Moravy

Do Vranova nad Dyjí je možné vyrazit na jednodenní výlet, třeba za poznáním místního zámku. Z Brna trvá cesta něco málo přes hodinu a to především díky rychlostní silnici vedoucí směrem k Pohořelicím.


Ideální je vyrazit do těchto míst trávit vícedenní dovolenou. V okolí Vranova nad Dyjí se nachází několik kempů, či ubytovacích jednotek, které je možné využít. Například kemp Pláž, nacházející se u samotné Vranovské přehrady nabízí místa jak pro stany, tak karavany. Okolí je zde ideální k procházkám. Přímo v kempu obchůdky, restaurace a vodní atrakce. Jestli se chystáte trávit akční dovolenou, tak právě tady se můžete vyřádit na vodní trampolíně, skluzavce, zahrát si vodní fotbálek nebo vyzkoušet zorbing na vodě. Tato oblast se vyznačuje, jako jedna z nejteplejších v ČR. Určitě doporučuji milovníkům relaxování na sluníčku. Během letní sezóny probíhá v kempu řada akcí, tzv. Vranovské kulturní léto. V termínu od 29.7. – 30.7. 2011 bude probíhat například již třetí ročník Miss pláž. Na návštěvníky čeká nejen samotná soutěž miss, ale i bohatý doprovodný program, jak pro dospělé, tak pro děti.

Zámek Vranov nad Dyjí

Jen pár minut cesty autem z kempu přijedete do samotného Vranova nad Dyjí, kde se na kopci tyčí nádherný zámek v barokním stylu. Autem se nedá dojet až nahoru k zámku, ale parkuje se dole pod kopcem. Dál už každý musí šlapat po svých


. Na zámku lze podniknout několik prohlídkových okruhů – kaple, zámecké zahrady a interiér zámku. Který okruh si k prohlídce zvolíte je jen na vás. Interiér zámku si lze prohlédnout během přibližně hodinové prohlídky. Vstupné pro dospělou osobu činí 120 Kč. Pokud jste student, určitě si sebou vezměte ISIC kartu, nebo jiné potvrzení o studiu, prohlídka vás tak vyjde levněji o čtyřicet korun. Zvýhodněné jsou zde i rodinné vstupy nebo vstup pro seniory a děti. Otevřeno je během letních prázdnin od 9 do 18 hod. Jedna z hlavních dominant zámku je především místní keramika tzv. kamenina, jejíž ukázky zdobí interiér zámku.

Hrad Bítov

V oblasti Podyjí si vaši pozornost zaslouží také hrad Bítov. Z Vranova nad Dyjí se zde autem dostanete za dvacet minut. Ani v Bítově nebude problém najít ubytování, ať už v některém z místních hotelů, penzionů nebo třeba místním kempu Bítov Horka nabízející až 150 míst ke stanování.


Stejně jako k zámku Vranov, tak ani tady se nedostanete až přímo k hradu autem. Auto je nutné nechat odstavené na parkovišti a dojít k hradu vzdálenému zhruba půl kilometru pěšky. Cesta vede příjemnou lesní cestou. Další možností je doplavit se k hradu lodí. Zastavuje hned v blízkosti hradu, takže vám tato varianta může ušetřit vaše kroky. Hrad nabízí také hned několik různých okruhů prohlídek. Vstupné se pohybuje přibližně ve stejné cenové relaci jako u zámku. Uvnitř se nachází sbírky různých zvířat a to i exotických – vycpaná lvice, poník a bohaté zastoupení různých druhů ptáků. Každého milovníka nejvěrnějšího přítele člověka určitě zaujme početná sbírka vycpaných psů několika různých plemen.

V okolí se najde spousta míst, která stojí zato poznat. Hranice s Rakouskem jsou, co by kamen dohodil, je tedy možné vydat se i na návštěvu našich sousedů, nebo se jen tak toulat okolím.

Členství v Alpenverein se vyplatí

V Čechách se vžil pojem Alpenverein jako synonymum pro výhodné
celoroční pojištění všech outdoorových aktivit. Členství
v Alpenverein přináší kromě pojištění i další výhody: až
50% slevy na ubytování na horských chatách v celém alpském sektoru,
možnost účastnit kurzů se zaměřením na výuku horských sportů.

Rakouský horský svaz – Österreichischer Alpenverein (ve zkratce OeAV) sdružuje už téměř 150 let, od roku 1862, všechny zájemce a milovníky hor, horské přírody a všechny aktivně i sportovně založené nadšence i rodiny. K jeho hlavní činnosti patří také starost o horké chaty, chodníky, zajištěné cesty a další lezeckou i turistickou infrastrukturu v Alpách.

Jako „advokát Alp“ se Alpenverein stará o rozšiřování ekologického povědomí mezi návštěvníky hor, mnozí členové se aktivně podílí na projektech a práci v terénu, obnově a ochraně porostů apod. Díky všem těmto aktivitám je Alpenverein důležitým partnerem národních parků a dalších chráněných území. 


V Čechách se vžil pojem Alpenverein jako synonymum pro výhodné celoroční pojištění všech outdoorových aktivit. Zaplacením členství (na kalendářní rok) lze získat poměrně unikátní pojištění, které pokrývá všechny druhy pohybových a sportovních aktivit, od lezení přes zajištěné cesty po jízdu na horském kole nebo lyžování (i mimo značené tratě) a to nejen v Alpách, ale celosvětově. Často tak nejen mladí využívají Alpenverein jako náhradu klasického komerčního cestovního pojištění, které je navíc platné po celý rok. Navíc tato pojistka pokrývá nejen léčebné výlohy v zahraničí, ale také záchranné a pátrací akce, vrtulník, vyprošťování a na území Evropy také pojištění zákonné odpovědnosti a právních výloh. Takovýto druh pojištění vám prakticky žádná komerční pojišťovna nebo sportovní svaz na světě nabídnout nemůže.

Členství v Alpenverein ale přináší kromě pojištění i další výhody – často využívanou jsou například až 50% slevy na ubytování na horských chatách v celém alpském sektoru, možnost účastnit se školení a kurzů se zaměřením na výuku horských sportů nebo slev u partnerů Alpenvereinu nejen v Rakousku, ale i v České republice. (jen namátkou Hudy sport, Rock-point, největší lezecká stěna v Rakousku ve Vídni atd).


Sečteno a podtrženo se každému, kdo tráví svůj život aktivně, cestuje, sportuje nebo chodí po horách, Alpenverein vyplatí. Členství vám rychle a za výhodných podmínek může zprostředkovat např. V-Tour/Alpský klub Brno, stačí vyplnit přihlášku na www.oeav.cz.

A pozor – akce pro všechny stávající členy: doporučte člena nového a získáte mapu z edice Alpenverein dle vlastního výběru zdarma!

Rakouský horský svaz – Österreichischer Alpenverein (ve zkratce OeAV) sdružuje už téměř 150 let, od roku 1862, všechny zájemce a milovníky hor, horské přírody a všechny aktivně i sportovně založené nadšence i rodiny. K jeho hlavní činnosti patří také starost o horké chaty, chodníky, zajištěné cesty a další lezeckou i turistickou infrastrukturu v Alpách.

Jako „advokát Alp“ se Alpenverein stará o rozšiřování ekologického povědomí mezi návštěvníky hor, mnozí členové se aktivně podílí na projektech a práci v terénu, obnově a ochraně porostů apod. Díky všem těmto aktivitám je Alpenverein důležitým partnerem národních parků a dalších chráněných území. 


V Čechách se vžil pojem Alpenverein jako synonymum pro výhodné celoroční pojištění všech outdoorových aktivit. Zaplacením členství (na kalendářní rok) lze získat poměrně unikátní pojištění, které pokrývá všechny druhy pohybových a sportovních aktivit, od lezení přes zajištěné cesty po jízdu na horském kole nebo lyžování (i mimo značené tratě) a to nejen v Alpách, ale celosvětově. Často tak nejen mladí využívají Alpenverein jako náhradu klasického komerčního cestovního pojištění, které je navíc platné po celý rok. Navíc tato pojistka pokrývá nejen léčebné výlohy v zahraničí, ale také záchranné a pátrací akce, vrtulník, vyprošťování a na území Evropy také pojištění zákonné odpovědnosti a právních výloh. Takovýto druh pojištění vám prakticky žádná komerční pojišťovna nebo sportovní svaz na světě nabídnout nemůže.

Členství v Alpenverein ale přináší kromě pojištění i další výhody – často využívanou jsou například až 50% slevy na ubytování na horských chatách v celém alpském sektoru, možnost účastnit se školení a kurzů se zaměřením na výuku horských sportů nebo slev u partnerů Alpenvereinu nejen v Rakousku, ale i v České republice. (jen namátkou Hudy sport, Rock-point, největší lezecká stěna v Rakousku ve Vídni atd).


Sečteno a podtrženo se každému, kdo tráví svůj život aktivně, cestuje, sportuje nebo chodí po horách, Alpenverein vyplatí. Členství vám rychle a za výhodných podmínek může zprostředkovat např. V-Tour/Alpský klub Brno, stačí vyplnit přihlášku na www.oeav.cz.

A pozor – akce pro všechny stávající členy: doporučte člena nového a získáte mapu z edice Alpenverein dle vlastního výběru zdarma!

Everglades – řeka Tančící trávy

Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme
na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček
rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi,
kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun.


Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi, kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun. Letíme nad jedinečnou přírodní lokalitou jižní Floridy, široce rozlehlými prastarými mokřady, bažinami, ostrůvky a cypřišovými lesy plnými divoké zvěře a vzácného ptactva. A právě tam, do specifického národního parku Everglades, který je jedním z nejvýznamnějších mokřadů na světě, jsme po příletu do Miami, vzdálené od této bažinaté přírodní rezervace něco kolem 150 km, zamířili.

Tato nesmírně zajímavá subtropická oblast jižní Floridy, kterou tvoří jen voda a 10 000 ostrůvků s rozmanitou florou a faunou, začíná u Orlanda řekou Kissimmee. Ta se vlévá do velkého mělkého jezera Okeechobee ve střední části Floridy a končí na jihu u Atlantického oceánu na Florida Bay. Zdejší přírodní rezervace je unikátní tím, že ji tvoří jediná nekonečně rozlehlá travnatá řeka. Její rozměry jsou skutečně fascinující, hloubka je sotva 15 cm, však její šíře dosahuje 80 km. A kam oko dohlédne, všude pod vodou vlají a vlní se dlouhé zelené vlasy místní trávy, která dala řece jméno. V jazyce indiánských domorodých obyvatel Seminole „Pa-hay-Okee“ – „Travnatá voda“ nebo-li „Řeka trávy“. Pověstný je pomalý pohyb této mělké řeky, známý jako „sheetflow“, který tak dává možnost vzniknout mokřadům a bažinám. Voda v řece ucestuje kolem 0,8 km za den. Při její délce 200 km trvá tedy několik měsíců i let nežli dosáhne svého cíle – jižního cípu Slunečného státu, Florida Bay. Na posledních 160 m svého toku pokrývá řeka střední část Floridy, sníženou pod hladinou moře. Tato specifická konfigurace je pozůstatkem doby ledové. Celá lokalita Národního parku je svou biologickou podstatou skutečně mimořádná, a to nejen výskytem vzácných a ohrožených druhů. V roce 1979 byla vyhlášena památkou UNESCO.


Stromy „na chůdách“ a tisícileté cypřiše

Bažinaté mokřady Everglades představují systém vzájemně na sobě závislých ekosystémů, cypřišových bažin, mangrovových lesů u ústí řek, tisíce ostrůvků s tropickými stromy, vzácného mahagonu, borovic, palem, leknínů, kapradin. U jezera Okeechobee na střední Floridě, kde se mísí jeho sladké vody se slanou vodou  Mexického a Floridského zálivu, se nachází největší mangrovová oblast v Severní Americe hned se třemi druhy „kráčejících stromů“- mangrovníků – červeným, černým a bílým. Mangrovník červený, jehož kořeny barví vodu do hněda díky taninu v jeho listech, se vyskytuje především podél mořského pobřeží a březích četných kanálů. Dva další druhy, mangrovník černý a bílý, rostou v hlubokých lagunách a zátokách brakických vod, blíže vnitrozemí, a slaná voda k nim dosahuje jen za vysokého přílivu. Bizarní kořeny, které poskytují ochranu mnoha živočišným druhům, pomáhají stromům udržovat stabilitu na pobřeží tak, že mohou odolávat prudkým tropickým dešťům a větru v období hurikánů. Mnohdy jsou stromy zaplavovány až po svou korunu.


Z této jižní oblasti Floridy pochází též hlavní dřevina těchto bažinných lesů (big cypress swamp) – dlouhověký cypřiš holý, známý též jako tisovec dvouřadý, pocházející ze stejné rodiny jako sekvoj. Dorůstá až 40m výše, dožívá se 500–1000 let a je schopen života ve stojaté vodě. Jeho tisíceré vzdušné, z bažin vystupující kůlové kořeny – pneumatofory, kterými vyrovnává nedostatek kyslíku, mají skutečně mystický vzhled. Větve a kmeny hostí četné epifytické rostliny, převážne tillandsie. Další tropické druhy stromů zde mnohočetně zastupuje mahagonovník, palma gumbo-limbo, divoký citron a divoký gumovník, březule balzámová, dub viržinský, červený javor, břestovec, magnólie, fíkovník, platan, jilm a borovice. Na rozptýlení semen těchto stromů a dalších místních rostlin se mnohdy podílí zvláštní faktor – silný vítr pocházející z tropických bouří a hurikánů, které navštěvují tuto oblast poměrně často. Tropické bouře jednou za rok, hurikán přibližně jednou za deset let. Naposledy zde řádil hurikán Andrew v roce 1992.

Diversita živočišných druhů v národním parku Everglades je překvapivě vysoká. Žije zde kolem 326 druhů ptactva, převážně ptáků vodních a brodivých, též mnoho druhů plazů, ryb a obojživelníků. Z vodního ptactva zde nacházejí útočiště především anhingy, kormoráni, kachny, kolpíci, volavky, slípky, ibisové, plameňáci růžoví, čápi, pelikán bílý a hnědý. Vody Řeky trávy jsou též domovem aligátora severoamerického, krokodýla kubánského a kapustňáka širokonosého. Z malých šelem zde žijí lišky a mývalové lesní, z  větších jezevec, vydra, puma, rys, medvěd černý a medvěd baribal, ze spárkaté zvěře pak jelenec běloocasý. Migrující ptactvo využívá tento Národní park k přezimování a k odpočinku při mezipřistání. Též obtížného hmyzu, jako například komárů, jsou v určitých oblastech a v určitém období roku skutečná mračna.

Seminole – indiánský národ z Floridy


Bažinaté mokřady jsou osídleny též lidským národem, hrdým indiánským kmenem Seminole („Svobodný muž“ v jazyce Seminoles), který zde, v divočině na samém jižním cípu Floridy, našel útočiště po válce jak se španělskými tak s americkými dobyvateli. Je to národ nezávislý, velice houževnatý a v otázce přežití silný. Žije rytmem řeky a jeho umění žít v souladu s tamní specifitou přírody je obdivuhodné. Indiánské vesnice jsou velice půvabné, vypadají díky doškovým střechám vystupujícím z prérijních travin jako obydlí pohádkových bytostí. Některé domy jsou postaveny na kůlech. Kostru srubu tvoří cypřišové dřevo, došky jsou tkány z palmového listí, révy a tenkých lanových provazců. Dům má „přírodní chlazení“, neboť je beze stěn a zdí, s ohništěm uprostřed.

Ženy i muži kmene Seminoles si potrpí na velice dekorativní pestré ošacení, plné nápaditých barevných vzorů, především vodorovných pruhů, kabátce, haleny a suknice, zdobné košile, klobouky a čepice zdobené kůží, korálky, ptačím peřím. Specialitou místních žen je záliba v náhrdelnících ze skleněných korálků o velikosti hrášku. Tvoří jim na krku obrovský límec, sahající od ramen ke krku a je až několik kilogramů těžký. Jsou na něj právem hrdé. Neodkládají ho ani při práci, krmení prasat, vaření nad ohněm apod. Pouze na noc je odložen do připraveného koše. Traduje zde pověst, že dítě při narození dostane jeden pramen korálků a další prameny pak každý rok při svých narozeninách. Ve středním věku se sled obrací a do hrobu jde opět s první šňůrou korálků, které dostal při narození. Staly se však, díky tomuto okrasnému závaží, i smutné případy utonutí. Převrácená kanoe a tíha náhrdelníku byla pak kráskám smutným osudem. Ženy kmene Seminoles se proslavily též celosvětově obdivovanou výtvarnou textilní technikou, unikátní mozaikou „Taweekaache“ známou jako patchwork. Tato umělecká práce se stala přední součástí jejich příjmů stejně tak jako tkaní půvabných košů rozličných kreací z divoké trávy „Sweetgrass“. Spolu s rybolovem, řezbářstvím a výrobou panenek z palmového vlákna a bavlny v indiánských tradičních oděvech a účesech, v neposlední řadě pak pěstováním cukrové třtiny, citrusových hájů a dobytka, jsou tyto činnosti převážně zdrojem současné obživy indiánů žijících na Řece trávy.


Země tiché krásy

Národní park Everglades je protkán nesčetným množstvím stezek a přírodních trailů a celou oblast lze tedy poměrně dobře prozkoumat. Náš los padl, mimo jiné, i na stezku Anhinga Trail, která vede přímo skrz mokřady díky dřevěným chodníkům a pozorovacím plošinám na pilotech, přímo nad rozsáhlou vodní hladinou. Během celého našeho putování kolem nás nebojácně poskakovaly zvědavé, antracitově černé vrány americké. V temných jezírkách, obklopených hustou křovinatou vegetací, bylo možno při troše štěstí spatřit z vody vykukující či na břehu se vyhřívající aligátory, vodní želvy, kormorány, žáby a černé dlouhokrké anhingy, vystavující svá roztažená křídla teplu slunečních paprsků. V jedné z mangrovových tůní zaznělo hlasité štěkavé kňučení aligátořího miminka. A skutečně, opatrné tichounké přiblížení a odměnou je mrňavá hlavička vykukující z vody a volající svou matku. Mládě bylo dlouhé asi 15 cm a jeho plachost nesmírná, stačil malinký pohyb mé hlavy a mládě střelhbitě zmizelo v hnědých vodách mangrovových kořenů.


Na stezku Anhinga Trail navazuje trasa Gumbo Limbo, která vede tropickým pralesem, hustou džunglí, kde jsme okouzleně sledovali třepotavé lety barevných tropických motýlů, velké špičaté ulity bílých šneků přilepených na kůře stromů, ve větvích stromů pak zelené růžice bromelií, vlající listy kapradin, orchidejí a roztodivně pokroucených lian. Pralesní zemina příjemně kořenně voněla tlejícím listím a vzdušnou vlhkostí. Se zájmem jsme na stezce sledovali počínání ještěrky vzorované pravidelnými geometrickými vzory, anolise šedého. Místními lidmi je tento druh plazu nazýván „nepravý chameleon“. Anolis je schopen částečně měnit barvu. Nafukováním červeného vaku pod krkem se nás a naši optiku snažil zastrašit velmi statečně.

Na zpáteční cestě jsme ještě zastavili u malebného jezírka, které nese název nám příjemně domácky znějící – „Mrazek Pond“. V pozdním večeru, během mocné tropické bouře a lijavce, pak zbývalo již jen posmutnělé rozloučení s jedinečnou lokalitou a půvabem této „Země klidu a tiché krásy“ a cesta zpět do horkého hlučného Miami.


Tísníme se u malého letadlového okénka a s úžasem hledíme na pohádkový výhled pod námi – po zemi rozhozené tisíce kuliček rtuti, které se třpytí ve slunci jako ryzí stříbro, a pokrývají zemi, kam oko dohlédne. Nekonečná plocha tůněk, močálů, bažin a lagun. Letíme nad jedinečnou přírodní lokalitou jižní Floridy, široce rozlehlými prastarými mokřady, bažinami, ostrůvky a cypřišovými lesy plnými divoké zvěře a vzácného ptactva. A právě tam, do specifického národního parku Everglades, který je jedním z nejvýznamnějších mokřadů na světě, jsme po příletu do Miami, vzdálené od této bažinaté přírodní rezervace něco kolem 150 km, zamířili.

Tato nesmírně zajímavá subtropická oblast jižní Floridy, kterou tvoří jen voda a 10 000 ostrůvků s rozmanitou florou a faunou, začíná u Orlanda řekou Kissimmee. Ta se vlévá do velkého mělkého jezera Okeechobee ve střední části Floridy a končí na jihu u Atlantického oceánu na Florida Bay. Zdejší přírodní rezervace je unikátní tím, že ji tvoří jediná nekonečně rozlehlá travnatá řeka. Její rozměry jsou skutečně fascinující, hloubka je sotva 15 cm, však její šíře dosahuje 80 km. A kam oko dohlédne, všude pod vodou vlají a vlní se dlouhé zelené vlasy místní trávy, která dala řece jméno. V jazyce indiánských domorodých obyvatel Seminole „Pa-hay-Okee“ – „Travnatá voda“ nebo-li „Řeka trávy“. Pověstný je pomalý pohyb této mělké řeky, známý jako „sheetflow“, který tak dává možnost vzniknout mokřadům a bažinám. Voda v řece ucestuje kolem 0,8 km za den. Při její délce 200 km trvá tedy několik měsíců i let nežli dosáhne svého cíle – jižního cípu Slunečného státu, Florida Bay. Na posledních 160 m svého toku pokrývá řeka střední část Floridy, sníženou pod hladinou moře. Tato specifická konfigurace je pozůstatkem doby ledové. Celá lokalita Národního parku je svou biologickou podstatou skutečně mimořádná, a to nejen výskytem vzácných a ohrožených druhů. V roce 1979 byla vyhlášena památkou UNESCO.


Stromy „na chůdách“ a tisícileté cypřiše

Bažinaté mokřady Everglades představují systém vzájemně na sobě závislých ekosystémů, cypřišových bažin, mangrovových lesů u ústí řek, tisíce ostrůvků s tropickými stromy, vzácného mahagonu, borovic, palem, leknínů, kapradin. U jezera Okeechobee na střední Floridě, kde se mísí jeho sladké vody se slanou vodou  Mexického a Floridského zálivu, se nachází největší mangrovová oblast v Severní Americe hned se třemi druhy „kráčejících stromů“- mangrovníků – červeným, černým a bílým. Mangrovník červený, jehož kořeny barví vodu do hněda díky taninu v jeho listech, se vyskytuje především podél mořského pobřeží a březích četných kanálů. Dva další druhy, mangrovník černý a bílý, rostou v hlubokých lagunách a zátokách brakických vod, blíže vnitrozemí, a slaná voda k nim dosahuje jen za vysokého přílivu. Bizarní kořeny, které poskytují ochranu mnoha živočišným druhům, pomáhají stromům udržovat stabilitu na pobřeží tak, že mohou odolávat prudkým tropickým dešťům a větru v období hurikánů. Mnohdy jsou stromy zaplavovány až po svou korunu.


Z této jižní oblasti Floridy pochází též hlavní dřevina těchto bažinných lesů (big cypress swamp) – dlouhověký cypřiš holý, známý též jako tisovec dvouřadý, pocházející ze stejné rodiny jako sekvoj. Dorůstá až 40m výše, dožívá se 500–1000 let a je schopen života ve stojaté vodě. Jeho tisíceré vzdušné, z bažin vystupující kůlové kořeny – pneumatofory, kterými vyrovnává nedostatek kyslíku, mají skutečně mystický vzhled. Větve a kmeny hostí četné epifytické rostliny, převážne tillandsie. Další tropické druhy stromů zde mnohočetně zastupuje mahagonovník, palma gumbo-limbo, divoký citron a divoký gumovník, březule balzámová, dub viržinský, červený javor, břestovec, magnólie, fíkovník, platan, jilm a borovice. Na rozptýlení semen těchto stromů a dalších místních rostlin se mnohdy podílí zvláštní faktor – silný vítr pocházející z tropických bouří a hurikánů, které navštěvují tuto oblast poměrně často. Tropické bouře jednou za rok, hurikán přibližně jednou za deset let. Naposledy zde řádil hurikán Andrew v roce 1992.

Diversita živočišných druhů v národním parku Everglades je překvapivě vysoká. Žije zde kolem 326 druhů ptactva, převážně ptáků vodních a brodivých, též mnoho druhů plazů, ryb a obojživelníků. Z vodního ptactva zde nacházejí útočiště především anhingy, kormoráni, kachny, kolpíci, volavky, slípky, ibisové, plameňáci růžoví, čápi, pelikán bílý a hnědý. Vody Řeky trávy jsou též domovem aligátora severoamerického, krokodýla kubánského a kapustňáka širokonosého. Z malých šelem zde žijí lišky a mývalové lesní, z  větších jezevec, vydra, puma, rys, medvěd černý a medvěd baribal, ze spárkaté zvěře pak jelenec běloocasý. Migrující ptactvo využívá tento Národní park k přezimování a k odpočinku při mezipřistání. Též obtížného hmyzu, jako například komárů, jsou v určitých oblastech a v určitém období roku skutečná mračna.

Seminole – indiánský národ z Floridy


Bažinaté mokřady jsou osídleny též lidským národem, hrdým indiánským kmenem Seminole („Svobodný muž“ v jazyce Seminoles), který zde, v divočině na samém jižním cípu Floridy, našel útočiště po válce jak se španělskými tak s americkými dobyvateli. Je to národ nezávislý, velice houževnatý a v otázce přežití silný. Žije rytmem řeky a jeho umění žít v souladu s tamní specifitou přírody je obdivuhodné. Indiánské vesnice jsou velice půvabné, vypadají díky doškovým střechám vystupujícím z prérijních travin jako obydlí pohádkových bytostí. Některé domy jsou postaveny na kůlech. Kostru srubu tvoří cypřišové dřevo, došky jsou tkány z palmového listí, révy a tenkých lanových provazců. Dům má „přírodní chlazení“, neboť je beze stěn a zdí, s ohništěm uprostřed.

Ženy i muži kmene Seminoles si potrpí na velice dekorativní pestré ošacení, plné nápaditých barevných vzorů, především vodorovných pruhů, kabátce, haleny a suknice, zdobné košile, klobouky a čepice zdobené kůží, korálky, ptačím peřím. Specialitou místních žen je záliba v náhrdelnících ze skleněných korálků o velikosti hrášku. Tvoří jim na krku obrovský límec, sahající od ramen ke krku a je až několik kilogramů těžký. Jsou na něj právem hrdé. Neodkládají ho ani při práci, krmení prasat, vaření nad ohněm apod. Pouze na noc je odložen do připraveného koše. Traduje zde pověst, že dítě při narození dostane jeden pramen korálků a další prameny pak každý rok při svých narozeninách. Ve středním věku se sled obrací a do hrobu jde opět s první šňůrou korálků, které dostal při narození. Staly se však, díky tomuto okrasnému závaží, i smutné případy utonutí. Převrácená kanoe a tíha náhrdelníku byla pak kráskám smutným osudem. Ženy kmene Seminoles se proslavily též celosvětově obdivovanou výtvarnou textilní technikou, unikátní mozaikou „Taweekaache“ známou jako patchwork. Tato umělecká práce se stala přední součástí jejich příjmů stejně tak jako tkaní půvabných košů rozličných kreací z divoké trávy „Sweetgrass“. Spolu s rybolovem, řezbářstvím a výrobou panenek z palmového vlákna a bavlny v indiánských tradičních oděvech a účesech, v neposlední řadě pak pěstováním cukrové třtiny, citrusových hájů a dobytka, jsou tyto činnosti převážně zdrojem současné obživy indiánů žijících na Řece trávy.


Země tiché krásy

Národní park Everglades je protkán nesčetným množstvím stezek a přírodních trailů a celou oblast lze tedy poměrně dobře prozkoumat. Náš los padl, mimo jiné, i na stezku Anhinga Trail, která vede přímo skrz mokřady díky dřevěným chodníkům a pozorovacím plošinám na pilotech, přímo nad rozsáhlou vodní hladinou. Během celého našeho putování kolem nás nebojácně poskakovaly zvědavé, antracitově černé vrány americké. V temných jezírkách, obklopených hustou křovinatou vegetací, bylo možno při troše štěstí spatřit z vody vykukující či na břehu se vyhřívající aligátory, vodní želvy, kormorány, žáby a černé dlouhokrké anhingy, vystavující svá roztažená křídla teplu slunečních paprsků. V jedné z mangrovových tůní zaznělo hlasité štěkavé kňučení aligátořího miminka. A skutečně, opatrné tichounké přiblížení a odměnou je mrňavá hlavička vykukující z vody a volající svou matku. Mládě bylo dlouhé asi 15 cm a jeho plachost nesmírná, stačil malinký pohyb mé hlavy a mládě střelhbitě zmizelo v hnědých vodách mangrovových kořenů.


Na stezku Anhinga Trail navazuje trasa Gumbo Limbo, která vede tropickým pralesem, hustou džunglí, kde jsme okouzleně sledovali třepotavé lety barevných tropických motýlů, velké špičaté ulity bílých šneků přilepených na kůře stromů, ve větvích stromů pak zelené růžice bromelií, vlající listy kapradin, orchidejí a roztodivně pokroucených lian. Pralesní zemina příjemně kořenně voněla tlejícím listím a vzdušnou vlhkostí. Se zájmem jsme na stezce sledovali počínání ještěrky vzorované pravidelnými geometrickými vzory, anolise šedého. Místními lidmi je tento druh plazu nazýván „nepravý chameleon“. Anolis je schopen částečně měnit barvu. Nafukováním červeného vaku pod krkem se nás a naši optiku snažil zastrašit velmi statečně.

Na zpáteční cestě jsme ještě zastavili u malebného jezírka, které nese název nám příjemně domácky znějící – „Mrazek Pond“. V pozdním večeru, během mocné tropické bouře a lijavce, pak zbývalo již jen posmutnělé rozloučení s jedinečnou lokalitou a půvabem této „Země klidu a tiché krásy“ a cesta zpět do horkého hlučného Miami.

Poutní místo Křemešník na Pelhřimovsku

Křemešník je významným poutním místem, obklopují jej krásné lesy
s pozoruhodnými prameny, na vrcholu stojí rozhledna a nedaleko je pěkné
lanové centrum. Zavítáte-li na Pelhřimovsko, rozhodně stojí za
návštěvu. Určitě se bude líbit dospělým, rodinám i dětským
oddílům.

Křemešník je významným poutním místem, obklopují jej krásné lesy s pozoruhodnými prameny, na vrcholu stojí rozhledna a nedaleko je pěkné lanové centrum. Zavítáte-li na Pelhřimovsko, rozhodně stojí za návštěvu. Určitě se bude líbit dospělým, rodinám i dětským oddílům.

Leží asi osm kilometrů východně od Pelhřimova. Vlakem můžete krom Pelhřimova dojet i do Zajíčkova o dva kilometry blíže, autobusy zastavují pár minut cesty pod vrcholem a autem se dá vyjet až takřka nahoru. Byla by však škoda neprojít si okolní lesy, kde leží i tři pozoruhodné studánky.


Okolí

Stříbrná studánka se nachází přibližně v půli cesty mezi Prosečí pod Křemešníkem a vrcholem. K vydatnému prameni často přijíždí místní lidé pro mimořádně kvalitní vodu. Má stejné chemické složení jako Zázračná studánka, ke které přijdeme vzápětí. Ta vyvěrá pod malou barokní kapličkou, se sochami svatých Josefa a Anny. Léčivý pramen byl příčinou vzniku poutního místa, lidé k němu přicházeli už odpradávna. Pověst o léčivých účincích vody zesílila za třicetileté války. V dobách epidemie cholery v českých zemích uprostřed 19. století přišly pro zázračnou vodu desetitisíce lidí. Literatura uvádí, že se tato voda vozila na povozech do Hradce Králové, Kutné Hory i mnohem vzdálenějších míst. Pramen vyvěrá periodicky obvykle okolo vánoc a přestává téci v létě (červen, červenec), někdy se objevuje i na podzim. Chemickou analýzou bylo zjištěno, že voda je velice čistá, chudá na minerály, slabě radioaktivní a obsahuje nepatrné množství stříbra. Tím se vysvětluje, že je ji možné uchovávat dlouhou dobu, aniž by ztrácela na kvalitě.

Třetí studánka se nachází na protější straně kopce, nazývá se U Buku a nejspíše je se zázračnou propojena, neboť má vodu podobného složení a pramen se také vyskytuje periodicky. Ale to byla jen odbočka, pijeme vodu ze Zázračné studánky a ještě se musíme podívat k poustevně, která je hned za kaplí. V dávno zapomenuté a nedávno odkryté hornické štole do osmnáctého století žilo asketickým životem několik poustevníků.


Od kaple stoupáme krásným lesem okolo třinácti kapliček křížové cesty k vrcholu Křemešníku. Pokud je vám něco divné, je to v pořádku – čtrnáctou kapličku s obrazem zde nenajdeme, místo ní je jeskyňka se sochou Krista ležícího v hrobu od sochaře Antonína Bílka.

Vycházíme vedle několika budov, u kterých marně přemýšlíme, z jakého období pochází a čemu sloužily. Až tabule nám prozrazuje, že se jedná o Větrný zámek, který v roce 1930 začal stavět sochař a medailér Josef Šejnost. Své medailérské práce chtěl vystavit v prostorách vskutku velkolepých – autorem projektu pseudogotického hrádečku byl známý architekt Kamil Hilbert, který roku 1929 dokončil stavbu katedrály svatého Víta na Pražském hradě. Zámeček však zůstal do dnešních dnů nedostavěn a na rozdělané dílo shlíží jen sochy havranů sedících na věži.

Kostel Nejsvětější Trojice


Najvýznamnější stavbou na Křemešníku je poutní kostel Nejsvětější Trojice. Současný kostel stojí na místě, kde od roku 1555 stála dřevěná kaple. O sto let později byla přestavěna a zvětšena kvůli rostoucímu počtu poutníků a jako díkuvzdání za ukončení třicetileté války. V letech 1710–1720 dostal objekt současnou barokní podobu, poslední stavební úpravy pocházejí z roku 1750, kdy byl kostel slavnostně vysvěcen. Trojlodní svatyně má na východní straně příčnou loď, takže závěr je tvořen třemi rameny. Nad křížením se tyčí nevysoká věž s charakteristickou bání. Také v interiéru nacházíme symboliku Nejsvětější Trojice. Hlavní oltář byl komponován jako trojboký baldachýn do tří stran, aby zde mohly být slouženy současně tři mše svaté najednou. Okolo kostela stojí ambity, které poskytovaly útočiště poutníkům za nepříznivého počasí a během poutí oddělovaly prostor pro církevní slavnosti od stánků, hluku a křiku.

Počátkem dvacátého století zde působil kněz, spisovatel a kulturní organizátor František Bernard Vaněk, který toto období ztvárnil ve svém románu Na krásné samotě.

Křemešník – výška 765 m n. m.

kostel Nejsvětější Trojice – mše svaté každou neděli v 10.45

rozhledna – otevřena v sezóně o víkendech a svátcích od 10 do 17 hodin

lanové centrum – otvírací doba: červenec–srpen denně 10.00–18.00

duben–červen, září–říjen o víkendech 10.00–18.00

vstupné

Rozhledna

Dalším lákadlem na Křemešníku je rozhledna Pípalka, ze které je výhled na značnou část Českomoravské vrchoviny. Jednoduchá ocelová konstrukce napovídá, že slouží nejenom turistům, ale i armádě a telekomunikacím. Podobná věž stojí na Kozákově v Českém Ráji.

První rozhlednou zde byla dřevěná zeměměřičská věž ze třicátých let 20. století, která však dlouho nevydržela. O tuto se zasloužil předseda pelhřimovského KČT Pavel Pípal, po kterém je pojmenována. Stavět se začala v listopadu 1992 a první turisté na ni vystoupali po necelém roce při křemešnické pouti 3. června 1993.

Z vyhlídkové plošiny ve výšce 40 m vidíme na jihu Jihlavské vrchy s televizním vysílačem na Javořici – nejvyšším vrcholu Českomoravské vrchoviny, směrem k jihozápadu Českou Kanadu, na severu Posázaví a přehradní nádrž Želivku, vrch Melechov a hrad Lipnici a na severovýchodě Žďárské vrchy.

Lanové centrum


Nejsilnější dojmy ve mně však zanechalo lanové centrum. Je vybudováno v lese na úbočí hory, čímž se liší od mnoha jiných center. Zejména malým dětem se budou líbit nízké překážky, pro náročnější je připravena cesta v korunách stromů. Mohutné smrky stíní horké sluneční paprsky a díky svahu mohou být mezi překážkami dlouhé lanovky. Další netradiční a příjemnou změnou je, že se na překážkách jistíte sami, systém je podobný via ferratám.

Přicházíme se skautským oddílem do centra a hned se nám věnují ochotní instruktoři. Pomáhají nám obléci celotělové úvazky a vysvětlují, jak se máme jistit. To si vzápětí vyzkoušíme na lanech natažených při zemi, takže oni i my máme jistotu, že ve výšce nebude problém.

Cesta do výšin začíná žebříkem a hned následuje dlouhá lanovka. Přicvaknout kladku, zkontrolovat jištění, sebrat všechno odhodlání… a odrazit se do prázdna. Zvláštní pocit. Člověk nabírá rychost vysoko mezi stromy, blíží se cílové plošince a naráží do měkkého pytle. Přecvaknout obě karabiny a hurá na další překážku. Následuje kříž, volná kláda, zhoupnutí na laně, tramvaj a podobné atrakce, z nichž většinu potkáváme v lanových centrech pravidelně. V prostředí krásného lesa to však rozhodně nevadí.

Překonáváme překážky, když tu najednou začíná krápat a v dálce zahřmí. Zanedlouho les mizí v dešťové cloně, jsme promočení na kůži a mokrá lana kloužou. Instruktoři nabízí, že nás mohou spustit na zem, všichni však s díky odmítáme. Horší než voda za krkem a mokrá lana je však kývání stromů ve větru. Utěšování, že tu za desítky let vydržely mnohem větší vichřice, přestává fungovat.


Přecházíme poslední lanovou lávku a sjíždíme na pevnou zem, jak jinak než další lanovkou. Restaurace v poutním hotelu Křemešník nás přitahuje magickou silou. Převlékáme se do suchého a teplého oblečení a polévka a palačinky jsou zaslouženou odměnou za sportovní výkon mezi provazy deště.

Odkazy a zdroje

Křemešník je významným poutním místem, obklopují jej krásné lesy s pozoruhodnými prameny, na vrcholu stojí rozhledna a nedaleko je pěkné lanové centrum. Zavítáte-li na Pelhřimovsko, rozhodně stojí za návštěvu. Určitě se bude líbit dospělým, rodinám i dětským oddílům.

Leží asi osm kilometrů východně od Pelhřimova. Vlakem můžete krom Pelhřimova dojet i do Zajíčkova o dva kilometry blíže, autobusy zastavují pár minut cesty pod vrcholem a autem se dá vyjet až takřka nahoru. Byla by však škoda neprojít si okolní lesy, kde leží i tři pozoruhodné studánky.


Okolí

Stříbrná studánka se nachází přibližně v půli cesty mezi Prosečí pod Křemešníkem a vrcholem. K vydatnému prameni často přijíždí místní lidé pro mimořádně kvalitní vodu. Má stejné chemické složení jako Zázračná studánka, ke které přijdeme vzápětí. Ta vyvěrá pod malou barokní kapličkou, se sochami svatých Josefa a Anny. Léčivý pramen byl příčinou vzniku poutního místa, lidé k němu přicházeli už odpradávna. Pověst o léčivých účincích vody zesílila za třicetileté války. V dobách epidemie cholery v českých zemích uprostřed 19. století přišly pro zázračnou vodu desetitisíce lidí. Literatura uvádí, že se tato voda vozila na povozech do Hradce Králové, Kutné Hory i mnohem vzdálenějších míst. Pramen vyvěrá periodicky obvykle okolo vánoc a přestává téci v létě (červen, červenec), někdy se objevuje i na podzim. Chemickou analýzou bylo zjištěno, že voda je velice čistá, chudá na minerály, slabě radioaktivní a obsahuje nepatrné množství stříbra. Tím se vysvětluje, že je ji možné uchovávat dlouhou dobu, aniž by ztrácela na kvalitě.

Třetí studánka se nachází na protější straně kopce, nazývá se U Buku a nejspíše je se zázračnou propojena, neboť má vodu podobného složení a pramen se také vyskytuje periodicky. Ale to byla jen odbočka, pijeme vodu ze Zázračné studánky a ještě se musíme podívat k poustevně, která je hned za kaplí. V dávno zapomenuté a nedávno odkryté hornické štole do osmnáctého století žilo asketickým životem několik poustevníků.


Od kaple stoupáme krásným lesem okolo třinácti kapliček křížové cesty k vrcholu Křemešníku. Pokud je vám něco divné, je to v pořádku – čtrnáctou kapličku s obrazem zde nenajdeme, místo ní je jeskyňka se sochou Krista ležícího v hrobu od sochaře Antonína Bílka.

Vycházíme vedle několika budov, u kterých marně přemýšlíme, z jakého období pochází a čemu sloužily. Až tabule nám prozrazuje, že se jedná o Větrný zámek, který v roce 1930 začal stavět sochař a medailér Josef Šejnost. Své medailérské práce chtěl vystavit v prostorách vskutku velkolepých – autorem projektu pseudogotického hrádečku byl známý architekt Kamil Hilbert, který roku 1929 dokončil stavbu katedrály svatého Víta na Pražském hradě. Zámeček však zůstal do dnešních dnů nedostavěn a na rozdělané dílo shlíží jen sochy havranů sedících na věži.

Kostel Nejsvětější Trojice


Najvýznamnější stavbou na Křemešníku je poutní kostel Nejsvětější Trojice. Současný kostel stojí na místě, kde od roku 1555 stála dřevěná kaple. O sto let později byla přestavěna a zvětšena kvůli rostoucímu počtu poutníků a jako díkuvzdání za ukončení třicetileté války. V letech 1710–1720 dostal objekt současnou barokní podobu, poslední stavební úpravy pocházejí z roku 1750, kdy byl kostel slavnostně vysvěcen. Trojlodní svatyně má na východní straně příčnou loď, takže závěr je tvořen třemi rameny. Nad křížením se tyčí nevysoká věž s charakteristickou bání. Také v interiéru nacházíme symboliku Nejsvětější Trojice. Hlavní oltář byl komponován jako trojboký baldachýn do tří stran, aby zde mohly být slouženy současně tři mše svaté najednou. Okolo kostela stojí ambity, které poskytovaly útočiště poutníkům za nepříznivého počasí a během poutí oddělovaly prostor pro církevní slavnosti od stánků, hluku a křiku.

Počátkem dvacátého století zde působil kněz, spisovatel a kulturní organizátor František Bernard Vaněk, který toto období ztvárnil ve svém románu Na krásné samotě.

Křemešník – výška 765 m n. m.

kostel Nejsvětější Trojice – mše svaté každou neděli v 10.45

rozhledna – otevřena v sezóně o víkendech a svátcích od 10 do 17 hodin

lanové centrum – otvírací doba: červenec–srpen denně 10.00–18.00

duben–červen, září–říjen o víkendech 10.00–18.00

vstupné

Rozhledna

Dalším lákadlem na Křemešníku je rozhledna Pípalka, ze které je výhled na značnou část Českomoravské vrchoviny. Jednoduchá ocelová konstrukce napovídá, že slouží nejenom turistům, ale i armádě a telekomunikacím. Podobná věž stojí na Kozákově v Českém Ráji.

První rozhlednou zde byla dřevěná zeměměřičská věž ze třicátých let 20. století, která však dlouho nevydržela. O tuto se zasloužil předseda pelhřimovského KČT Pavel Pípal, po kterém je pojmenována. Stavět se začala v listopadu 1992 a první turisté na ni vystoupali po necelém roce při křemešnické pouti 3. června 1993.

Z vyhlídkové plošiny ve výšce 40 m vidíme na jihu Jihlavské vrchy s televizním vysílačem na Javořici – nejvyšším vrcholu Českomoravské vrchoviny, směrem k jihozápadu Českou Kanadu, na severu Posázaví a přehradní nádrž Želivku, vrch Melechov a hrad Lipnici a na severovýchodě Žďárské vrchy.

Lanové centrum


Nejsilnější dojmy ve mně však zanechalo lanové centrum. Je vybudováno v lese na úbočí hory, čímž se liší od mnoha jiných center. Zejména malým dětem se budou líbit nízké překážky, pro náročnější je připravena cesta v korunách stromů. Mohutné smrky stíní horké sluneční paprsky a díky svahu mohou být mezi překážkami dlouhé lanovky. Další netradiční a příjemnou změnou je, že se na překážkách jistíte sami, systém je podobný via ferratám.

Přicházíme se skautským oddílem do centra a hned se nám věnují ochotní instruktoři. Pomáhají nám obléci celotělové úvazky a vysvětlují, jak se máme jistit. To si vzápětí vyzkoušíme na lanech natažených při zemi, takže oni i my máme jistotu, že ve výšce nebude problém.

Cesta do výšin začíná žebříkem a hned následuje dlouhá lanovka. Přicvaknout kladku, zkontrolovat jištění, sebrat všechno odhodlání… a odrazit se do prázdna. Zvláštní pocit. Člověk nabírá rychost vysoko mezi stromy, blíží se cílové plošince a naráží do měkkého pytle. Přecvaknout obě karabiny a hurá na další překážku. Následuje kříž, volná kláda, zhoupnutí na laně, tramvaj a podobné atrakce, z nichž většinu potkáváme v lanových centrech pravidelně. V prostředí krásného lesa to však rozhodně nevadí.

Překonáváme překážky, když tu najednou začíná krápat a v dálce zahřmí. Zanedlouho les mizí v dešťové cloně, jsme promočení na kůži a mokrá lana kloužou. Instruktoři nabízí, že nás mohou spustit na zem, všichni však s díky odmítáme. Horší než voda za krkem a mokrá lana je však kývání stromů ve větru. Utěšování, že tu za desítky let vydržely mnohem větší vichřice, přestává fungovat.


Přecházíme poslední lanovou lávku a sjíždíme na pevnou zem, jak jinak než další lanovkou. Restaurace v poutním hotelu Křemešník nás přitahuje magickou silou. Převlékáme se do suchého a teplého oblečení a polévka a palačinky jsou zaslouženou odměnou za sportovní výkon mezi provazy deště.

Odkazy a zdroje

Nebe nad Brnem se opět rozzáří ohňostroji

Rok se s rokem sešel a na hladině Brněnské přehrady se znovu
chystá mezinárodní přehlídka ohňostrojů Starobrno – Ignis
Brunensis. Festival tradičně zahájí a ukončí dva ohňostroje odpálené
v v centru Brna. Ohňostroje jsou ale jen částí jarního festivalového
dění v jihomoravské metropoli.


Rok se s rokem sešel a na hladině Brněnské přehrady se znovu chystá mezinárodní přehlídka ohňostrojů Starobrno – Ignis Brunensis. Festival tradičně zahájí a ukončí dva ohňostroje odpálené v v centru Brna.

Ohňostroje jsou však jen částí jarního festivalového dění v Brně. Od 27. 5. do 12. 6. bude ve městě samém i blízkém okolí probíhat festival Brno – město uprostřed Evropy. Ten návštěvníkům nabídne dětské dny, oslavy 65 let lodní dopravy na přehradě a 50. výročí Technického muzea. Nelze opomenout ani festival Zábava pod hradbami, přehlídku historie dopravy Dopravní nostalgie a lidovou hradní slavnost na Špilberku.

Podrobný program festivalu včetně aktuálních organizačních pokynů najdete na stránkách Ignis Brunensis.


Program festivalu ohňostrojů tradičně zahájí 27. 5. v Denisových sadech Ohňostrojné prelude týmu Theatrum pyroboli s názvem Metamorfózy. První přehradní ohňostroj předvede v sobotu 28.5. společnost Flash Barrandov SFX, která tradičně festival technicky zajišťuje. Představení má název Vitamíny pro přátele. DAlší ohňostroje budou již soutěžní. Ve středu 1. 6. to bude Bouřlivý koncert francouzské skupiny Storm Artifices, v sobotu 4. 6. bude následovat ohňostroj Lucembursko přichází do Brna skupiny Fire Event les Pyrotechniciens. Posledním soutěžním ohňostrojem budou Lidské nálady italského týmu Vaccalluzzo ve středu 8. 6. V pátek 10. 6. festival zakončí gradfinále nad Špilberkem opět v režii týmu Flash Barrandov SFX, který představí Polovecké tance kníže Igora. Všechny ohňostroje začínají ve 22:30 a hudbu k nim si budete moci naladit na rádiu Hády.

Kromě samotných festivalů je připravená i řada doprovodných akcí, z nichž některé svým trváním přesáhnou i dobu konání festivalů. Je to interaktivní výstava Play v Technickém muzeu, Evropský pohár juniorů v triatlonu, výstava v Moravském zemském muzeu Beatlemánie, mezinárodní policejní mistrovství ČR v jízdě na koni, mezinárodní festival Divadelní svět Brno, Noc kostelů, přehlídka práce ZUŠ Brno Mozartovy děti, svátek balonového létání Balloon Jam, setkání a orientační jízda youngtimerů Classic Rally 2011, Bitva Midway s obřími modely RC lodí a letadel, veletrh historických vozidel Classic Show Brno a Autosalon Brno.


Rok se s rokem sešel a na hladině Brněnské přehrady se znovu chystá mezinárodní přehlídka ohňostrojů Starobrno – Ignis Brunensis. Festival tradičně zahájí a ukončí dva ohňostroje odpálené v v centru Brna.

Ohňostroje jsou však jen částí jarního festivalového dění v Brně. Od 27. 5. do 12. 6. bude ve městě samém i blízkém okolí probíhat festival Brno – město uprostřed Evropy. Ten návštěvníkům nabídne dětské dny, oslavy 65 let lodní dopravy na přehradě a 50. výročí Technického muzea. Nelze opomenout ani festival Zábava pod hradbami, přehlídku historie dopravy Dopravní nostalgie a lidovou hradní slavnost na Špilberku.

Podrobný program festivalu včetně aktuálních organizačních pokynů najdete na stránkách Ignis Brunensis.


Program festivalu ohňostrojů tradičně zahájí 27. 5. v Denisových sadech Ohňostrojné prelude týmu Theatrum pyroboli s názvem Metamorfózy. První přehradní ohňostroj předvede v sobotu 28.5. společnost Flash Barrandov SFX, která tradičně festival technicky zajišťuje. Představení má název Vitamíny pro přátele. DAlší ohňostroje budou již soutěžní. Ve středu 1. 6. to bude Bouřlivý koncert francouzské skupiny Storm Artifices, v sobotu 4. 6. bude následovat ohňostroj Lucembursko přichází do Brna skupiny Fire Event les Pyrotechniciens. Posledním soutěžním ohňostrojem budou Lidské nálady italského týmu Vaccalluzzo ve středu 8. 6. V pátek 10. 6. festival zakončí gradfinále nad Špilberkem opět v režii týmu Flash Barrandov SFX, který představí Polovecké tance kníže Igora. Všechny ohňostroje začínají ve 22:30 a hudbu k nim si budete moci naladit na rádiu Hády.

Kromě samotných festivalů je připravená i řada doprovodných akcí, z nichž některé svým trváním přesáhnou i dobu konání festivalů. Je to interaktivní výstava Play v Technickém muzeu, Evropský pohár juniorů v triatlonu, výstava v Moravském zemském muzeu Beatlemánie, mezinárodní policejní mistrovství ČR v jízdě na koni, mezinárodní festival Divadelní svět Brno, Noc kostelů, přehlídka práce ZUŠ Brno Mozartovy děti, svátek balonového létání Balloon Jam, setkání a orientační jízda youngtimerů Classic Rally 2011, Bitva Midway s obřími modely RC lodí a letadel, veletrh historických vozidel Classic Show Brno a Autosalon Brno.

Horní Cerekev láká (nejen) na slavnosti

Horní Cerekev leží na česko-moravském pomezí, 15 km jihovýchodně
od Pelhřimova v malebné krajině Českomoravské vysočiny. Městečko
letos oslaví v polovině června významné kulatiny, a to 650 let od
první písemné zmínky. V rámci slavností se představí osobnosti
hudební i sportovní scény a bohatý celodenní program nabídne zábavu
pro celou rodinu.


Horní Cerekev leží na česko-moravském pomezí, 15 km jihovýchodně od Pelhřimova v malebné krajině Českomoravské vysočiny. Městečko letos oslaví v polovině června významné kulatiny, a to 650 let od první písemné zmínky. V rámci slavností se představí osobnosti hudební i sportovní scény a bohatý celodenní program nabídne zábavu pro celou rodinu bez ohledu na věkovou skupinu. Připravena jsou hudební představení Petra Koláře, Rangers a místní rockové formace VIGO, soutěže a atrakce pro děti či zábavně – naučná historická představení.

Horní Cerekev ale nabízí více než „světské radovánky“, ale v rámci výletu určitě stojí za to navštívit nedaleký zatopený lom, kde se nachází místní čtyřmetrový dřevěný žralok či renesanční zámek, který byl ve 14. století zbudován jako vodní tvrz, starý židovský hřbitov ze 17. století a v neposlední řadě kapličku Svatého Františka. Příznivce cyklistického sportu zve Horní Cerekve každoročně na Trek Bikemaraton „Přes tři vrchy Vysočiny“ Ubytovat se výletníci mohou například v Apartmánu u Freyů, či na privátě U Fousů. Doprava do Horní Cerekve je jednoduchá, a to vlakem, autobusem z Jihlavy, Pelhřimova anebo přímým ranním spojem z Prahy.


Historie Horní Cerekve

Přesné datum založení není dle historických pramenů známo. Původní osada byla nazvána po svém zakladateli Líčkovice, později byla pojmenována podle dřevěného kostela, v tehdejším jazyce – cierkev. Osadu rozšířil ve 13. století Dobeš z Bechyně, nejvyšší maršál Království českého, po kterém se nazývala Cerekev Dobešova. Městečko bylo přes své české jméno od počátku německé. Bylo založeno pro německé horníky okolních stříbrných dolů, které však byly již v průběhu 14. století vytěženy. Nový přísun českého obyvatelstva zaznamenala obec až v průběhu husitských válek.


První doklad o městě je až z roku 1361. Dobeš z Bechyně vystavěl při kraji největšího rybníka vodní tvrz s příkopy. Ve druhé polovině 14. století vládli v Cerekvi páni z Vlašimi a Jankova, po nich ji drželi Krušinové z Lichtenberka. Jistě nejvýznamnějšími majiteli se však stali příslušníci jednoho z nejstarších rodů zdejšího kraje – Léskovcové (r. 1411 – 1655). Po nejstarším známém členu rodu, Janu, byla pojmenována Cerekev Léskovcova Superiori (Horní). Roku 1655 přechází dědictvím na Maxmiliána Valentina z Martinic. Od roku 1662 se na cerekvickém panství vystřídala v rychlém sledu řada majitelů. V roce 1821, za vlády hraběte Kryštofa Cavrianiho, byla Horní Cerekev postižena velkým požárem, který zachvátil 82 domů. Posledním majitelem panství se stává rod Hohenzollernů, a to v letech 1842 – 1945.

Od 50. let minulého století prošlo město několika změnami, přežilo období socialismu a po revoluci se zde začalo ještě více rozvíjet zemědělství a soukromé podnikání. K Horní Cerekvi v současnosti patří (Hříběcí, Chrástov, Těšenov, Turovka) a má téměř 2.000 obyvatel. Malebné okolí a zámek Horní Cerekve či nedaleký lom každoročně láká rodiny s dětmi i výletníky z Čech i Moravy.

Mezi slavné rodáky Horní Cerekve patří matka Karla Havlíčka Borovského, Josefina Havlíčková či známý herec Josef Dvořák, jehož tvorbě je věnovaná i část zdejšího muzea.

Více informací na webových stránkách www.hornicere­kev.cz.


Horní Cerekev leží na česko-moravském pomezí, 15 km jihovýchodně od Pelhřimova v malebné krajině Českomoravské vysočiny. Městečko letos oslaví v polovině června významné kulatiny, a to 650 let od první písemné zmínky. V rámci slavností se představí osobnosti hudební i sportovní scény a bohatý celodenní program nabídne zábavu pro celou rodinu bez ohledu na věkovou skupinu. Připravena jsou hudební představení Petra Koláře, Rangers a místní rockové formace VIGO, soutěže a atrakce pro děti či zábavně – naučná historická představení.

Horní Cerekev ale nabízí více než „světské radovánky“, ale v rámci výletu určitě stojí za to navštívit nedaleký zatopený lom, kde se nachází místní čtyřmetrový dřevěný žralok či renesanční zámek, který byl ve 14. století zbudován jako vodní tvrz, starý židovský hřbitov ze 17. století a v neposlední řadě kapličku Svatého Františka. Příznivce cyklistického sportu zve Horní Cerekve každoročně na Trek Bikemaraton „Přes tři vrchy Vysočiny“ Ubytovat se výletníci mohou například v Apartmánu u Freyů, či na privátě U Fousů. Doprava do Horní Cerekve je jednoduchá, a to vlakem, autobusem z Jihlavy, Pelhřimova anebo přímým ranním spojem z Prahy.


Historie Horní Cerekve

Přesné datum založení není dle historických pramenů známo. Původní osada byla nazvána po svém zakladateli Líčkovice, později byla pojmenována podle dřevěného kostela, v tehdejším jazyce – cierkev. Osadu rozšířil ve 13. století Dobeš z Bechyně, nejvyšší maršál Království českého, po kterém se nazývala Cerekev Dobešova. Městečko bylo přes své české jméno od počátku německé. Bylo založeno pro německé horníky okolních stříbrných dolů, které však byly již v průběhu 14. století vytěženy. Nový přísun českého obyvatelstva zaznamenala obec až v průběhu husitských válek.


První doklad o městě je až z roku 1361. Dobeš z Bechyně vystavěl při kraji největšího rybníka vodní tvrz s příkopy. Ve druhé polovině 14. století vládli v Cerekvi páni z Vlašimi a Jankova, po nich ji drželi Krušinové z Lichtenberka. Jistě nejvýznamnějšími majiteli se však stali příslušníci jednoho z nejstarších rodů zdejšího kraje – Léskovcové (r. 1411 – 1655). Po nejstarším známém členu rodu, Janu, byla pojmenována Cerekev Léskovcova Superiori (Horní). Roku 1655 přechází dědictvím na Maxmiliána Valentina z Martinic. Od roku 1662 se na cerekvickém panství vystřídala v rychlém sledu řada majitelů. V roce 1821, za vlády hraběte Kryštofa Cavrianiho, byla Horní Cerekev postižena velkým požárem, který zachvátil 82 domů. Posledním majitelem panství se stává rod Hohenzollernů, a to v letech 1842 – 1945.

Od 50. let minulého století prošlo město několika změnami, přežilo období socialismu a po revoluci se zde začalo ještě více rozvíjet zemědělství a soukromé podnikání. K Horní Cerekvi v současnosti patří (Hříběcí, Chrástov, Těšenov, Turovka) a má téměř 2.000 obyvatel. Malebné okolí a zámek Horní Cerekve či nedaleký lom každoročně láká rodiny s dětmi i výletníky z Čech i Moravy.

Mezi slavné rodáky Horní Cerekve patří matka Karla Havlíčka Borovského, Josefina Havlíčková či známý herec Josef Dvořák, jehož tvorbě je věnovaná i část zdejšího muzea.

Více informací na webových stránkách www.hornicere­kev.cz.

Benefiční koncert Lenky Dusilové zakončil veřejnou sbírku v Brně

Ve čtvrtek 12. 5. zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci
Společně pro školu v Himálajích benefičním
koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Koncert v krásném
prostředí vygradoval velmi úspěšnou dražbou.


Ve čtvrtek 12. 5. 2011 zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci Společně pro školu v Himálajích benefičním koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Příznivci projektu i široká veřejnost měli nejen krásný kulturní zážitek, ale také si připomněli, co všechno Brontosauři udělali pro pomoc v Mulbekhu a jaké mají další plány!

„Mým snem je podívat se do Himálají a líbí se mi, jak Brontosauři podporují právě místní děti,“ vysvětlil na začátku koncertu herec Pavel Liška. Potom Lenka rozezněla svou kytarou koncertní sál pověstný výbornou akustikou. Sto padesát posluchačů si vychutnalo úžasnou hudbu a pohled na osvětlené pódium krásného barokního sálu.

Dražba všechny překvapila. Obrázky a fotografie se podařilo vydražit skoro za 40 tisíc. Na neuvěřitelných osm tisíc, se vyšplhal obrázek Draka a těsně za ním skončil Jak, který byl vydražen za 7100 Kč. Nejcennější fotografií se stala fotka Údolí vesnice Mulbekh, kterou za sedm tisíc vydražila majitelka obchodu Tibet v Brně (www.tibetvbrne­.cz) paní Jurečková. Dražby se zúčastnila i samotná Lenka Dusilová. Ta si odnesla obrázek Setí za 3500 Kč.

Na závěr koncertu rekapituloval Jiří Sázel co všechno se pro školu v Mulbekhu podařilo udělat. Díky sbírce pořádané v Brně první květnový týden mohli lidé přispět a zároveň se dozvědět více o životě v Himálajích. „Ze sbírky mám super pocit. U stánku se zastavila spousta milých lidí, s kterými jsme vedli skvělé rozpravy nad fotkami. Jsem ráda, že jsem mohla pomoci a těším se, až si to příště zopakuji,“ hodnotní své dojmy dobrovolnice Alice v závěrečném feedbacku.


„Sbírka v Brně však nebyla jediná akce, kterou jsme uspořádali. Prodejem kalendáře, listopadovým a květnovým benefičním koncertem, dražbou obrázků a fotografií, dary firem a individuálních dárců a dalšími aktivitami jsme získali pro školu v Mulbekhu neuvěřitelných 750 tisíc korun, díky kterým pokryjeme 60% rozpočtu nového školního internátu,“ shrnul Jiří Sázel, koordinátor projektu.

Díky za vaši důvěru a taky všem, kteří se zapojili!

Kontakt:

Ing. Jiří Sázel

Email: jiri.sazel (at) bron­tosaurus.cz

Tel: +420 603 534 730

www.brontosau­rivhimalajich­.cz


Ve čtvrtek 12. 5. 2011 zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci Společně pro školu v Himálajích benefičním koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Příznivci projektu i široká veřejnost měli nejen krásný kulturní zážitek, ale také si připomněli, co všechno Brontosauři udělali pro pomoc v Mulbekhu a jaké mají další plány!

„Mým snem je podívat se do Himálají a líbí se mi, jak Brontosauři podporují právě místní děti,“ vysvětlil na začátku koncertu herec Pavel Liška. Potom Lenka rozezněla svou kytarou koncertní sál pověstný výbornou akustikou. Sto padesát posluchačů si vychutnalo úžasnou hudbu a pohled na osvětlené pódium krásného barokního sálu.

Dražba všechny překvapila. Obrázky a fotografie se podařilo vydražit skoro za 40 tisíc. Na neuvěřitelných osm tisíc, se vyšplhal obrázek Draka a těsně za ním skončil Jak, který byl vydražen za 7100 Kč. Nejcennější fotografií se stala fotka Údolí vesnice Mulbekh, kterou za sedm tisíc vydražila majitelka obchodu Tibet v Brně (www.tibetvbrne­.cz) paní Jurečková. Dražby se zúčastnila i samotná Lenka Dusilová. Ta si odnesla obrázek Setí za 3500 Kč.

Na závěr koncertu rekapituloval Jiří Sázel co všechno se pro školu v Mulbekhu podařilo udělat. Díky sbírce pořádané v Brně první květnový týden mohli lidé přispět a zároveň se dozvědět více o životě v Himálajích. „Ze sbírky mám super pocit. U stánku se zastavila spousta milých lidí, s kterými jsme vedli skvělé rozpravy nad fotkami. Jsem ráda, že jsem mohla pomoci a těším se, až si to příště zopakuji,“ hodnotní své dojmy dobrovolnice Alice v závěrečném feedbacku.


„Sbírka v Brně však nebyla jediná akce, kterou jsme uspořádali. Prodejem kalendáře, listopadovým a květnovým benefičním koncertem, dražbou obrázků a fotografií, dary firem a individuálních dárců a dalšími aktivitami jsme získali pro školu v Mulbekhu neuvěřitelných 750 tisíc korun, díky kterým pokryjeme 60% rozpočtu nového školního internátu,“ shrnul Jiří Sázel, koordinátor projektu.

Díky za vaši důvěru a taky všem, kteří se zapojili!

Kontakt:

Ing. Jiří Sázel

Email: jiri.sazel (at) bron­tosaurus.cz

Tel: +420 603 534 730

www.brontosau­rivhimalajich­.cz

Ararat – nejvyšší hora Turecka

Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna
z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu
všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední
chvíli, můžete taky zůstat doma.

Další článek věnuji loňské cestě na východ Turecka. Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední chvíli, můžete taky zůstat doma. Doporučuji si víza vyřizovat 2–3 měsíce předem.


Martin, Jiří a já jsme původně nechtěli cestovat po Turecku. Měli jsme namířeno do Íránu na horu Damavand (5671 m, jedná se o nejvyšší sopku v Asii). Toto tvrzení jsme si však na vlastní kůži neověřili, protože víza nám nedošla včas a letenku do Istanbulu, z kterého jsme chtěli vlakem přejet do Íránu, jsme nechtěli nechat propadnout. Byli jsme proto nuceni změnit plány. Naši novou prioritou se stala hora Ararat (5137 m).

Ještě teď má pro mne toto téma příchuť slupky grepu máčenou v pelyňkovém čaji, protože obě tyto hory od sebe leží pouhých 800 km a Ararat je od íránských hranic vzdálen jen 15 km. Snad se mi jednou povede vstoupit na íránskou půdu, slyšel jsem, že jde o zemi s bohatou kulturou a velkou náklonností k cestovatelům, nemluvě o tom, že je tam levně. V následujících řádcích bych se chtěl věnovat horské části naší cesty.

Konec keců, pojďme cestovat!

Celkem jsme se vydrápali na 3 vrcholy. Každý z nich byl něčím jedinečný a odlišný od těch ostatních. Nejprve bych si vzal na paškál Ararat. Než jsme se dostali do terorismem trochu utlumené oblasti, vesničky Dogubeyazit, museli jsme urazit cestu dlouhou 1200 km začínající v Istanbulu. Pro cestování jsme si zvolili autobus, protože vlaková trasa nebyla v provozu. Nakonec se ukázalo, že autobus byla dobrá volba. Byl levný, se servisem a vodou zdarma. Řekl bych, že autobus byl srovnatelný s autobusy Student Agency, ale dvakrát levnější. Po pár přestupech jsme se dostali do vesničky Dogubeyazit, která je střežena velikánem jménem Ararat. Zde se na nás sesypali žebráci v podobě místních dítek. Na jejich výzvy k obdarování jsme nereagovali. Platí zde pravidlo, dáš jednomu, seběhne se sto dalších a stokrát vytrvalejších, a proto jsme nasadili ty nejdrsnější výrazy okoukané od akčních hrdinů amerických béčkových filmů devadesátých let a vyrazili jsme směr pekárna. Za pár tureckých lir jsme dostali chléb tak křupavý a čerstvý, že jsem ho nechtěl nikdy dojíst. Vychutnával jsem si tu atmosféru blízkého východu s kusem chleba, který v sobě měl tu atmosféru poctivé práce. Další kroky nás směrovaly k nalezení někoho, kdo nám řekne co dál.


Jelikož v přilehlých horách byli v roce 2008 separatis­tickou stranou kurdských pracujících (PKK) uneseni 3 němečtí horolezci, je zde turistům povolen vstup jen s průvodcem. Ale nenechte se mýlit, asi o 6 dnů později jsme stopovali a jediní, kdo nám za 2 hodiny zastavil, byli právě 3 kurdští chlápci. No, jak jsem se již zmínil, bylo potřeba povolení a průvodce. Tato situace samozřejmě nahrává místním cestovkám, které nabízejí své průvodce a doufají, že zákaz nikdy neskončí. Asi po 20 minutách si nás našel nějaký chlapík, to víte, 3 bílí kluci s krosnami na zádech, to přímo křičí „Ararat“. Byl tak v našem věku, pozval nás na čaj, u kterého nám udělá nabídku. Asi po 10 minutách jsme dostali celkem dobrou cenu a navíc jsme mohli jít bez průvodce. Navrch jsme dostali 3 páry maček k zapůjčení, které jsme sice nepoužili, ale jako zátěž v batohu posloužily skvěle. Ten den jsme nocovali nad městem u nedalekého kláštera.

Jdeme nahoru


Hned ráno nás vyvezla dodávka do poslední osady zhruba ve výšce 2000 m a odtud jsme pokračovali po svých. Po chvíli jsme si dali pauzu na sváču a dojedli jsme poslední zbytky řízků z domova, ještě podotknu, že na strouhance byla plíseň, ale řídili jsme se Jiřího heslem „Přece to nevyhodíme“.

Cestou jsme v jedné ze skal ukryli přebytečné věci (jídlo, oblečení). Tento bod jsme uložili do „dží-pí-esky“ a plni entusiasmu jsme pokračovali směr vrchol. Cestou na vrchol se nic dramatického nestalo až na to, že jsem po Jiřím házel koule sněhu a on na to reagoval, pro něj typicky – uražením se. Když nám pomalu slunce mávalo svými paprsky na rozloučenou, dorazili jsme do základního tábora ve výšce 4000 m, bohužel tam bylo plno a my jsme pokračovali o pár desítek metrů výše. Tábor jsme rozbili přímo ve svahu. Vykopat patřičný zářez pro stan bylo po celodenním pochodu a ve výšce nad 4000 m dosti vysilující, přirovnal bych to k posledním kolu dvanácti kolové bitvy o titul šampiona v boxu. Po našem boji se sněhem byla už tma.


Když jsme se konečně uvelebili ve spacácích, bylo nám pěkně zle. Zimnice lomcovala celým mým tělem jako bych byl panák sešitý z hadrů. Moje zuby o sebe klepaly tak, že je mohl Beethoven použít jako hudební nástroj ve své Deváté. Stále mi nelezlo na rozum co se děje, byl jsem ve svém druhém domově jménem Marmot-Never Summer (spacák) a na sobě jsem měl snad všechno oblečení. Chvíli jsem si myslel, že za to může ten zkažený řízek, ale potom jsem to zavrhl, protože Jiřímu nic nebylo. Po dvou hodinách „tance“ v rytmu tekna jsem se do sebe snažil dostat nějaké jídlo, ale zmohl jsem se jen na 4 lžičky a předal jsem pochodeň jídla Jiřímu, který byl jediný vitální. Nakonec se mi podařilo usnout. S odstupem času a nabytými zkušenostmi jsem zjistil, že jsme to ten den asi přehnali s převýšením. Ráno už jsme byli v pořádku a připraveni k výstupu.

Vyšli jsme asi kolem desáté, což bylo hodně pozdě. Důvodem bylo počasí, které bylo jako na houpačce. Martin byl proti výstupu, ale já a Jiří jsme ho přehlasovali, což, jak se později ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Zhruba ve výšce 5000 m jsme potkali skupinku, která už mířila dolů. Na vrcholu nebyli z důvodu špatného počasí. My jsme to nevzdali a s tvrdohlavostí raněného býka v koridě, jsme pokračovali dále. Počasí už se tak zhoršilo, že viditelnost byla jen 30–50 m. Martin šel kousek před námi, a když jsem viděl, že se zastavil, tak to znamenalo buď vrchol anebo nějaký problém. První myšlenka byla správná.

Sestup plný adrenalinu

Nahoře jsme se moc nezdržovali, ale pamatuji si, že vytáhnout náhradní baterky z foťáku, byl téměř nadlidský úkol. Když jsme byli dostatečně zbičováni větrem, otočili jsme to dolů. Po třech minutách jsme ztratili cestu a řídili se jen GPS navigací. Ta nás sice vedla správným směrem, ale špatnou cestou. Ocitli jsme se v lavinovém svahu. Za ty dvě hodinky napadlo pěkných pár centimetrů sněhu a my měli vážné obavy, aby se na ledovém podkladu sníh neproměnil v lavinu. Začínali jsme se utěšovat myšlenkou, že přinejhorším sejdeme do údolí a noc už nějak přečkáme. Hlavně že zmizíme z té výšky. Všude by to bylo lepší, než být ve výšce 5000 m zády k lavině. Doteď nevím, jak jsme se dostali ke stanu, ale prostě se nám to pomocí GPS nějak povedlo. Přišli jsme z úplně jiné strany, než jsme vycházeli. Pozitivní na celém sestupu bylo to, že jsme nezpanikařili a pořád si udržovali pozitivní myšlení, které je v takových momentech to nejdůležitější. V takové chvíli, vám mozek pracuje na plné obrátky a to musíte využít ve svůj prospěch.


Nálada ve stanu byla dobrá, akorát se vyměnily role z předešlého večera. Já a Martin jsme byli plni euforie a vitality, ale Jiří byl, jak říkáme „na sračky“. Po výstupu je ideální pořádně pít. Tak jsem donekonečna roztápěl sníh a snažil se nás zavodnit. Další den už bylo vše úžasné, skvělé a my si užívali slunce při sestupu. Nohy byly lehké jako nikdy. Užíval jsem si to, jak se mi nekontrolovatelně bořily v měkké moučce, kterou slunce proměnilo ze zmrzlé, ledové krusty.

Příjemný byl také nalezený pomeranč, který tu musela vytratit nějaká jiná parta. Když jsem se podíval na Jiřího obličej, v hlavě mi proběhla věta „přece to nevyhodíme“ a za pár vteřin už jsme do sebe ládovali zmrzlé ovoce, což byl náš pomeranč na vrcholu pomyslného tureckého dortíku s názvem Ararat. Je mi líto, že nemám fotky ze sestupu, ale vždycky, když jste v takové situaci, nemáte myšlenky na focení.

Další článek věnuji loňské cestě na východ Turecka. Než se dostanu k zemi, na jejímž území se odehrála jedna z největších bitev, aspoň podle Homérovy Iliady, rád bych dal radu všem cestovatelům ohledně víz. Nenechávejte vyřizování na poslední chvíli, můžete taky zůstat doma. Doporučuji si víza vyřizovat 2–3 měsíce předem.


Martin, Jiří a já jsme původně nechtěli cestovat po Turecku. Měli jsme namířeno do Íránu na horu Damavand (5671 m, jedná se o nejvyšší sopku v Asii). Toto tvrzení jsme si však na vlastní kůži neověřili, protože víza nám nedošla včas a letenku do Istanbulu, z kterého jsme chtěli vlakem přejet do Íránu, jsme nechtěli nechat propadnout. Byli jsme proto nuceni změnit plány. Naši novou prioritou se stala hora Ararat (5137 m).

Ještě teď má pro mne toto téma příchuť slupky grepu máčenou v pelyňkovém čaji, protože obě tyto hory od sebe leží pouhých 800 km a Ararat je od íránských hranic vzdálen jen 15 km. Snad se mi jednou povede vstoupit na íránskou půdu, slyšel jsem, že jde o zemi s bohatou kulturou a velkou náklonností k cestovatelům, nemluvě o tom, že je tam levně. V následujících řádcích bych se chtěl věnovat horské části naší cesty.

Konec keců, pojďme cestovat!

Celkem jsme se vydrápali na 3 vrcholy. Každý z nich byl něčím jedinečný a odlišný od těch ostatních. Nejprve bych si vzal na paškál Ararat. Než jsme se dostali do terorismem trochu utlumené oblasti, vesničky Dogubeyazit, museli jsme urazit cestu dlouhou 1200 km začínající v Istanbulu. Pro cestování jsme si zvolili autobus, protože vlaková trasa nebyla v provozu. Nakonec se ukázalo, že autobus byla dobrá volba. Byl levný, se servisem a vodou zdarma. Řekl bych, že autobus byl srovnatelný s autobusy Student Agency, ale dvakrát levnější. Po pár přestupech jsme se dostali do vesničky Dogubeyazit, která je střežena velikánem jménem Ararat. Zde se na nás sesypali žebráci v podobě místních dítek. Na jejich výzvy k obdarování jsme nereagovali. Platí zde pravidlo, dáš jednomu, seběhne se sto dalších a stokrát vytrvalejších, a proto jsme nasadili ty nejdrsnější výrazy okoukané od akčních hrdinů amerických béčkových filmů devadesátých let a vyrazili jsme směr pekárna. Za pár tureckých lir jsme dostali chléb tak křupavý a čerstvý, že jsem ho nechtěl nikdy dojíst. Vychutnával jsem si tu atmosféru blízkého východu s kusem chleba, který v sobě měl tu atmosféru poctivé práce. Další kroky nás směrovaly k nalezení někoho, kdo nám řekne co dál.


Jelikož v přilehlých horách byli v roce 2008 separatis­tickou stranou kurdských pracujících (PKK) uneseni 3 němečtí horolezci, je zde turistům povolen vstup jen s průvodcem. Ale nenechte se mýlit, asi o 6 dnů později jsme stopovali a jediní, kdo nám za 2 hodiny zastavil, byli právě 3 kurdští chlápci. No, jak jsem se již zmínil, bylo potřeba povolení a průvodce. Tato situace samozřejmě nahrává místním cestovkám, které nabízejí své průvodce a doufají, že zákaz nikdy neskončí. Asi po 20 minutách si nás našel nějaký chlapík, to víte, 3 bílí kluci s krosnami na zádech, to přímo křičí „Ararat“. Byl tak v našem věku, pozval nás na čaj, u kterého nám udělá nabídku. Asi po 10 minutách jsme dostali celkem dobrou cenu a navíc jsme mohli jít bez průvodce. Navrch jsme dostali 3 páry maček k zapůjčení, které jsme sice nepoužili, ale jako zátěž v batohu posloužily skvěle. Ten den jsme nocovali nad městem u nedalekého kláštera.

Jdeme nahoru


Hned ráno nás vyvezla dodávka do poslední osady zhruba ve výšce 2000 m a odtud jsme pokračovali po svých. Po chvíli jsme si dali pauzu na sváču a dojedli jsme poslední zbytky řízků z domova, ještě podotknu, že na strouhance byla plíseň, ale řídili jsme se Jiřího heslem „Přece to nevyhodíme“.

Cestou jsme v jedné ze skal ukryli přebytečné věci (jídlo, oblečení). Tento bod jsme uložili do „dží-pí-esky“ a plni entusiasmu jsme pokračovali směr vrchol. Cestou na vrchol se nic dramatického nestalo až na to, že jsem po Jiřím házel koule sněhu a on na to reagoval, pro něj typicky – uražením se. Když nám pomalu slunce mávalo svými paprsky na rozloučenou, dorazili jsme do základního tábora ve výšce 4000 m, bohužel tam bylo plno a my jsme pokračovali o pár desítek metrů výše. Tábor jsme rozbili přímo ve svahu. Vykopat patřičný zářez pro stan bylo po celodenním pochodu a ve výšce nad 4000 m dosti vysilující, přirovnal bych to k posledním kolu dvanácti kolové bitvy o titul šampiona v boxu. Po našem boji se sněhem byla už tma.


Když jsme se konečně uvelebili ve spacácích, bylo nám pěkně zle. Zimnice lomcovala celým mým tělem jako bych byl panák sešitý z hadrů. Moje zuby o sebe klepaly tak, že je mohl Beethoven použít jako hudební nástroj ve své Deváté. Stále mi nelezlo na rozum co se děje, byl jsem ve svém druhém domově jménem Marmot-Never Summer (spacák) a na sobě jsem měl snad všechno oblečení. Chvíli jsem si myslel, že za to může ten zkažený řízek, ale potom jsem to zavrhl, protože Jiřímu nic nebylo. Po dvou hodinách „tance“ v rytmu tekna jsem se do sebe snažil dostat nějaké jídlo, ale zmohl jsem se jen na 4 lžičky a předal jsem pochodeň jídla Jiřímu, který byl jediný vitální. Nakonec se mi podařilo usnout. S odstupem času a nabytými zkušenostmi jsem zjistil, že jsme to ten den asi přehnali s převýšením. Ráno už jsme byli v pořádku a připraveni k výstupu.

Vyšli jsme asi kolem desáté, což bylo hodně pozdě. Důvodem bylo počasí, které bylo jako na houpačce. Martin byl proti výstupu, ale já a Jiří jsme ho přehlasovali, což, jak se později ukázalo, nebyl nejlepší nápad. Zhruba ve výšce 5000 m jsme potkali skupinku, která už mířila dolů. Na vrcholu nebyli z důvodu špatného počasí. My jsme to nevzdali a s tvrdohlavostí raněného býka v koridě, jsme pokračovali dále. Počasí už se tak zhoršilo, že viditelnost byla jen 30–50 m. Martin šel kousek před námi, a když jsem viděl, že se zastavil, tak to znamenalo buď vrchol anebo nějaký problém. První myšlenka byla správná.

Sestup plný adrenalinu

Nahoře jsme se moc nezdržovali, ale pamatuji si, že vytáhnout náhradní baterky z foťáku, byl téměř nadlidský úkol. Když jsme byli dostatečně zbičováni větrem, otočili jsme to dolů. Po třech minutách jsme ztratili cestu a řídili se jen GPS navigací. Ta nás sice vedla správným směrem, ale špatnou cestou. Ocitli jsme se v lavinovém svahu. Za ty dvě hodinky napadlo pěkných pár centimetrů sněhu a my měli vážné obavy, aby se na ledovém podkladu sníh neproměnil v lavinu. Začínali jsme se utěšovat myšlenkou, že přinejhorším sejdeme do údolí a noc už nějak přečkáme. Hlavně že zmizíme z té výšky. Všude by to bylo lepší, než být ve výšce 5000 m zády k lavině. Doteď nevím, jak jsme se dostali ke stanu, ale prostě se nám to pomocí GPS nějak povedlo. Přišli jsme z úplně jiné strany, než jsme vycházeli. Pozitivní na celém sestupu bylo to, že jsme nezpanikařili a pořád si udržovali pozitivní myšlení, které je v takových momentech to nejdůležitější. V takové chvíli, vám mozek pracuje na plné obrátky a to musíte využít ve svůj prospěch.


Nálada ve stanu byla dobrá, akorát se vyměnily role z předešlého večera. Já a Martin jsme byli plni euforie a vitality, ale Jiří byl, jak říkáme „na sračky“. Po výstupu je ideální pořádně pít. Tak jsem donekonečna roztápěl sníh a snažil se nás zavodnit. Další den už bylo vše úžasné, skvělé a my si užívali slunce při sestupu. Nohy byly lehké jako nikdy. Užíval jsem si to, jak se mi nekontrolovatelně bořily v měkké moučce, kterou slunce proměnilo ze zmrzlé, ledové krusty.

Příjemný byl také nalezený pomeranč, který tu musela vytratit nějaká jiná parta. Když jsem se podíval na Jiřího obličej, v hlavě mi proběhla věta „přece to nevyhodíme“ a za pár vteřin už jsme do sebe ládovali zmrzlé ovoce, což byl náš pomeranč na vrcholu pomyslného tureckého dortíku s názvem Ararat. Je mi líto, že nemám fotky ze sestupu, ale vždycky, když jste v takové situaci, nemáte myšlenky na focení.