Nákup v Affekt.cz

Přibližně v polovině ledna 2006 jsme vybírali stan Jurek MIDI 2 Duo v nejrůznějších virtuálních i kamenných obchodech. Nakonec jsme využili služeb internetového obchodu Affekt.cz se sídlem v Havlíčkově Brodě.

Přibližně v polovině ledna 2006 jsme vybírali stan Jurek MIDI 2 Duo v nejrůznějších virtuálních i kamenných obchodech. Nakonec jsme využili služeb internetového obchodu Affekt.cz se sídlem v Havlíčkově Brodě. Konečná cena i s poštovným zůstala na 5065 korunách, což je přibližně o 500 až 900 korun méně než konkurence. Přiobjednání doplňků ke stanu i jeho dodání proběhlo bez problémů, dle ujednaného časového plánu. Cenu i služby hodnotíme 5 z 5.

Pobaltí na kolech: Riga – sháníme duši

V obchodě opravdu měli právě jeden plášť 32×622. Duše už ne.
A neměli ani duše do současného pláště.
V Rize jsme se vydali na tržiště, o tom, že tam ten stánek s koly stojí, nepochybuji, ale najít se nám ho nepodařilo.


Pátek 2.7.

Ráno nás probudil v sedm Jirkův budík, nikomu se nechtělo vstávat a Jirka ho jen posunul o půl hodiny později. O půl osmé jsme doopravdy vstali a začali se rychle balit. V osum přijel majitel chaty a odvezl Jirku k nim domů, kde jsme včera nechali Jirkovo kolo. Než jsme se na místo přepravili my na kolech, Jirka dostal instrukce, kde má v Jelgavě nakupovat, kde vyměnit peníze a nevylučuji, že možná i instrukce, koho zdravit a s kým se nebavit.

Vyrazili jsme tedy vyměnit peníze. Po další úspěšné transakci, při které jsme za 50 DEM získali 12,30 místních zlaťáků (LVL – Latvijas lat), jsme vyrazili do místního obchodu s velocipedy. Jirka se rozhodl, že přezuje z pláště 25×622 na plášť 32×622 (to znamená z velmi tenkého pláště na tenký – je podivuhodné, že se mu s tím povedlo dojet až do Jelgavy. Taky se tomu s odstupem času dost divíme).

V obchodě opravdu měli právě jeden plášť 32×622. Duše už ne. A neměli ani duše do současného pláště. Tak jsem to vzdali, Jirku poslali napřed a dojeli na nádraží (v 9:45 místního času). Po chvíli bádání se nám podařilo pochopit tabule na kterých bylo napsáno, kdy nám jede vlak. (10:10) Jirka si stoupl k okénku a požádal o čtyři lístky do Rigy pro lidi a pro čtyři kola. Paní nám po dvaceti minutách bušení do počítače za asistence dvou dalších pokladních vydala lístky za dva a něco LVL, kde 2 osoby byly za 1,04 a kolo 0,10. Neseděl nám ani součet, natož vrácené peníze (bylo jich víc :-), ale už jsme paní nechtěli trápit a šli jsme na peron. Lístky nám paní vydávala tak dlouho nejspíš proto, abychom se nenudili. Po chvilce přijel „sibiřský plašič medvědů“ a čtyři vagony.

Paní v pokladně nám výslovně řekla vagón číslo 4, dokonce to několikrát napsala na papír, abychom si byli jisti, a tak jsme vyrazili na konec vlaku. Na konci vlaku byl vagon číslo 3, vagón číslo 4 byl před ním, tedy předposlední. Když jsme se přesunuli ke dveřím vagonu č.4, dveře sice byly označeny, ale nešly otevřít. Po chvilce lomcování dveřmi jsme pochopili o co jde. Každý cestující měl konkrétní vagon, do kterého měl nastoupit. Každý vagon měl svou průvodčí, která trhala lístky u jedněch dveří vagonu a druhý byly zamčený. Nechali jsme všechny nastoupit a začali nakládat kola do vysokých a úzkých dveří. Naštěstí původní sovětské vagony jsou o dost širší než naše, a tak jsme to jakžtakž zvládli. Vlak nikde nestavěl, až v Rize. Naštěstí. V Rize jsme se vykutáleli za nádraží, kde jsme obědo-snídali. A vyrazili jsme do víru metropole. Hodní domorodci z Jelgavy nám poradili jednu trafiku, kde prodávali místo novin kola. Na jeho kolo tam stejně nic neměli, ale aspoň nás poslali na tržiště. Vydal jsem se s Jirkou na tržiště. O tom, že tam ten stánek s koly stojí, nepochybuji, ale najít se nám ho nepodařilo. Koupili jsme akorát kvass (už ne giru) a kilo jahod. Sežrali jsme jahody a Jirka, tentokrát s Adamem, se vydal na další lov do džungle lidí, tramvají, aut a ulic. Po hodině se vrátili, pořídili tři duše a Věrošovi lepení. Jirka si ještě v trafice s kolama koupil krásný nový zelený plášť, po přezutí s předním červeným a zadním zeleným pláštěm vypadal jako semafor a vyrazili jsme na prohlídku města.

Prohlédli jsme si starobylý střed s dómem, zkonrolovali WC u McDonalda a Jirka ještě vyměnil přední duši. Vyrazili jsme z Rigy ven. Na první pokus jsme sice našli místní Park Kultury a oddechu, ale uspokojil nás až druhý pokus, když jsme vyjeli směrem na Carnikavu.

Už bylo odpoledne, tak jsme v Carnikavě začali shánět spaní. Za čtyř domů nás vyhodili, v páté chatě nám dovolili postavit si stan na trávníku téměř anglickém. Postavili jsme tedy stan, uvařili polívku, a zalezli spát. Za zmínku ještě stojí, že Jirka hned vedle našeho stanu objevil několik rostlinek konopí. 🙂 Snad ho nikdo v noci nepřijde sklidit.

— Damon

Sobota 3.7.

Na anglickém trávníčku u pána v Carnikavě se pěkně spalo. Probudilo mě, když pán říkal klukům, že až budeme odcházet, tak máme zavřít branku. Já jsem spal dál. Když jsem se probudil, tak jsme šli uklohnit polívku od Blitany. Jirka nechtěl, s tím, že je mu blbě a má průjem. Když jsme se nasnídali, tak nám Jirka oznámil, že jede dom. Nelíbilo se nám to, ale když si postavil hlavu, tak se nedalo nic dělat. Po vzoru české armády jsme použitelné součástky z Jirkova kola a výbavy rozebrali a vyměnili s našimi – zejména Damon dostal po letech pořádný hliníkový nosič výměnou za ten vyztužený ruským prkýnkem (snad ho Jirka nevyhodí), Věroš dostal plnou bombu a já jsem čočku. Na oplátku jsme Jirkovi věnovali pytel smetí, rozloučili v vyrazili směrem na Tallin.

Jirkova poznámka: Cesta domů byla rychlá a snadná. Přes noc z Rigy do Vilniusu, přes den Vilnius – Šeštokai – Warszawa, noc ve Warszawie, ráno pak Warszawa – Wroclaw – Klodzko, na kole do Lichkova a courákama přes Letohrad do Brna. Přijel jsem 5.7. asi v deset večer)

V prvním menším městečku (větší vesnici) jsme se zastavili na oběd. Začalo pršet, a tak jsme zaujali výhodná místa v přístřešku od lékárny. S Damonem jsme šli za 0,34 peněz místní měny (víc nám Jirka nenechal) koupit chleba. Koupili jsme dva bochníky po 0,17 penězích. Damon někde vykouzlil paštiku ještě od března, a tak jsme chleba neměli suchý. Přestalo pršet a my osedlali bicykly a s prázdnou kapsou a plnými žaludky jsme vyrazili dále. Do večera už nezapršelo. K večeru jsme dorazili do Salačgriva, malého městečka u moře. Zde jsme se jali hledat ubytování. Probíhala tady zrovna místní obdoba olympijských her, ale přesněji to nevíme, bylo tam moc lidí a nedalo se tam projet. Raději jsme jeli kousek dál. Hodná paní nás nechala spát na seně a dala nám mléko. Ještě dlouho do noci byl slyšet řev z nedaleké slavnosti k těm „jako“ olympijským hrám.

P.S.: K večeři byla rýže a rajská omáčka a česnek a pepř (který jsem „jen“ trochu vysypal)

Adam

Bóbr – vodákuprostá polská řeka

Popisy na

www.raft.cz hovořily o nenáročné řece s pěknou přírodou. Co je na
Bóbru oproti českým řekám výhodou, je naprostá vodákuprázdnost.
Za celou dobu jsme spatřili jedinou cizí loď. Se spaním také nejsou
problémy, dá se zastanovat kdekoli v přídodě, stačí najít vhodnou
louku. +fotogalerie


Popisy na www.raft.cz hovořily o nenáročné řece s pěknou přírodou. Podrobné mapy oblasti se u nás sehnat nedaly, vytiskli jsme tedy aspoň dvě internetové kilometráže, jednu českou a jednu polskou.

Z Brna jsme se s kamarády z Hnutí Brontosaurus vypravili ve čtyřech autech, protože cesta vlakem by byla dražší a delší. Ve vesnici Pilchowice jsme nafoukli pálavy a vypluli na řeku. Bóbr je opravdu nenáročná řeka, jinak a vodácky řečeno "volej," navíc mnoho jezů bylo nesjízdných. Užili jsme si ale pěkné přírody, vyskytují se zde například vzácní ptáci morčáci. Nejhezčí úseky jsou kolem města Boleslawiec, stojí zato také projet písečné lomy, které se táhnou dále směrem ke Szprotawě. Naše cesta končila u vesnice Malomice.


Co je na Bóbru oproti českým řekám výhodou, je naprostá vodákuprázdnost. Za celou dobu jsme spatřili jedinou cizí loď. Se spaním také nejsou problémy, dá se zastanovat kdekoli v přídodě, stačí najít vhodnou louku. Poláci jsou nám hodně podobní, ale pozor, když hledáte obchod, ptejte se na „sklep“. Zaujalo nás také, že všude kolem se volně pasou koně a krávy.

Podle české kilometráže jsme za pět dní ujeli asi 80 kilometrů, její polská varianta nám jich ale přisoudila 110. Pořádnou mapu jsme sehnali až v Boleslawci. Tento krátký článek sice moc nezaplní české informační vakuum o Bóbru, ale třeba aspoň navnadí další vodáky, aby tuto pěknou řeku zkusili. Jde to v pohodě i bez mapy.

Polsko – Bóbr – vodácký průvodce na serveru RAFT.CZ

Islámský Jeruzalém

Po židovském a křesťanském je ještě třetí Jeruzalém, muslimský. Pro vyznavače islámu je Jeruzalém po Mekkce a Medině třetím nejsvětějším místem na zemi. Zde, ze skály na hoře vystoupil Mohammad na nebesa a vrátil se do Mekky.

Po židovském a křesťanském je ještě třetí Jeruzalém, muslimský. Pro vyznavače islámu je Jeruzalém po Mekkce a Medině třetím nejsvětějším místem na zemi. Zde, ze skály na hoře vystoupil Mohammad na nebesa a vrátil se do Mekky.

Dojít až sem, k Dómu na skále (Omarově mešitě), by mělo být poutí, jakou má jednou za život vykonat každý muslim do Mekky. Já sám se do Mekky a Mediny nikdy nebudu moci vydat. Mojí poutí je tedy cesta, kterou jsem již vykonal zeměmi a místy islámu, po Maroku, Egyptu, Turecku a částečně Indii a pokračuji po ní Syrií, Jordánskem, abych ji podruhé zakončil v Izraeli, u mešity El-Agsa a Dómu na skále.

Na poutí mají být zastavení a nyní je prvé v Edirne u Selimovy mešity. V záři nočních reflektorů se zdají být čtyři vysoké minarety a osmnáct malých kopulí, obklopující ústřední velikou, jako by byly korábem z kosmu.

V Istambulu vyhledávám v parku místo, ze kterého mám pohled na obě, Agyu Sofii, stále ještě růžovou na jedné straně, na Modrou mešitu na druhé. Bohatá a pohnutá historie prvé, nazývané též chrámem sv. Moudrosti, druhá s mozaikovou výzdobou a barevnými okny, obě přitahují zástupy turistů. V prostorách těchto mešit není atmosféra klidu na rozjímání a vzývání Alláha. Neustálý pohyb jednotlivců a skupin, šepot hlasů, znemožňující soustředění.

Snad dále ve vnitrozemí najdu více klidu v Allaettonově mešitě v Konyi. Klášter „tančících dervišů „ vyvolává představu mystických obřadů. Začátkem 13. století sem přivedl sultán Allaetin Kaykobata nejvýznačnější umělce islámského světa a nechal vyzdobit mešitu, medresu (školu ismámu) a mauzolea. Všude je patrné vzácné spojení myšlenek koránu s uměním a řemeslnou zručností stavitelů.

Překračuji hranice Syrie, další země islámu. Nedaleko Damašku našla místo svého posledního odpočinku Zejnab, vnučka Muhammada. Obdivoval jsem již mnoho mozaik v nádvořích i uvnitř mešit, vždy ochoten usoudit, že ta či ona byla nejpůsobivější. Spravedlivější bude považovat mnohé, i zdejší za mistrovské dílo a obdivovat fantazii ornamentů a barev.

Zcela jiné, ojedinělé je mauzoleum vnučky Zejnab, broušený křišťál, v jehož ploškách se násobí odlesky okolí. Spíše křišťálová komnata z pohádky, než komnata. Přísný zákaz fotografování nenápadně porušují, nemohu neodnést si odtud památku.

V muslimských mešitách se mi zdá, že přebývá jiný duch, jiná atmosféra než v evropských katedrálách. Vzepjaté gotické stavby dávají věřícímu pocítit jeho malost. Prostory mešit skýtají pocit volnosti. Koberce jsou květinové louky a barevné mozaiky v kopulích jsou nebesa.

Jeruzalém a Dóm na skále jsou poslední zastavení na cestě islámem. Síla islámu je mocná. V průběhu staletí zmizela jeho výtvarná schopnost, nevznikají nové, veliké mešity (mimo Casablanka), které by udivovaly svět. Síla islámu má dnes jinou tvář.

Má cesta a můj obdiv ale patří tomu, co nám islám ve svých dílech zanechal. Španělskou Granadu, perské básníky a miniatury, ručně psané a zdobené korány, mešity s mozaikami, ale i současnou keramiku.

Na konci této cesty je Jeruzalém a místo, jehož historie sahá do daleké minulosti. Chrámová hora spojená se životem Krista, který zde v chrámu, ve svých dvanácti letech diskutoval s kněžími a později vyhnal z chrámu kupce a penězoměnce.

Historie tohoto místa je ale starší. Kdysi v 18. století před Kristem, když Abraham putoval nedaleko Eufratu, západně od města Ur, nařídil mu Bůh, obětovat jeho syna Izáka. Abraham se vydal na 85 km dlouhou cestu do Jeruzaléma, aby na hoře vykonal, co mu Bůh přikázal. Izák ale nezemřel, v poslední chvíli mohl býti obětován beran a nadále byla obětována pouze zvířata.

O 800 let později postavil na hoře David oltář a umístil archu úmluvy. Davidův syn Šalamoun zde postavil první chrám, který stál téměř 400 let, kdy byl zbořen Nabuchadnezarem. Po návratu Židů z babylonského zajetí byl z trosek postaven druhý chrám. Ten byl za makabejského povstání silně poškozen a znova postaven. Za krále Herodesa zvětšen, byl vyzdoben bílým mramorem, chrámová vrata ze zlata a uvnitř velké sedmiramenné svícny. Vnitřní stěny byly pokryty zlatem, takže svatostánek zářil jako slunce.

Tento třetí chrám padl za oběť ve válce s Římany, kteří chrám a Jeruzalém proměnili v trosky.

Přešla další staletí, v roce 638 po Kr. dobyli Jeruzalém Arabové a Omar prohlásil Abrahammovu skálu za svatou pro všechny muslimy. Na paměť Muhammadova vystoupení na nebesa nechal postavit chrám, který je od té doby jednou z dominant Jeruzaléma. Chrám byl v roce 1948 v bojích s Araby o samostatnost Izraele poškozen, znova opraven a po roce 1958 z darů Jordánska, Egypta a Saudské Arábie opatřen kopulí ze zlata. Ale teprve po vyhrané Šestidenní válce byla celá tato oblast, Dóm na skále, mešita a Západní val s celým okolím zpřístupněna všem, bez ohledu na vyznání.

Zdá se mi, že zde osud sehrál jednu ze svých zlomyslných her. Nesmiřitelní vyznavači, Židé a Arabové zde mají svá svatá místa. Pravověrní židé nemohou vystoupat na místa, kde stávaly všechny tři chrámy, archa úmluvy, kde stanul Abraham, král David, Šalamoun. Muslimové zde mají Dóm a mešitu. Židé nemohou postavit na hoře nový chrám a muslimové jsou obklopeni ze všech stran hlavním městem Izraele.

Psáno dne 3. prosince 1998

Inspirace pro cestování v letošním roce

Tento čtvrtek začínají na brněnském Výstavišti dva veletrhy s cestovatelskou tématikou: Regiontour a GO. Na Regiontouru se představují nejen města, obce, kraje, ale i turistické regiony s ucelenou nabídkou služeb. Veltrh GO slouží nejen k prezentaci nabídek cestovních kanceláří, ale vystavují zde i turistické centrály atraktivních zemí, které vám podají informace o možnostech pobytu. Velmi zajímavý doprovodný program tvoří nedílnou součást veltrhů.

Tento čtvrtek začínají na brněnském Výstavišti dva veletrhy s cestovatelskou tématikou: Regiontour a GO. Na Regiontouru se představují nejen města, obce, kraje, ale i turistické regiony s ucelenou nabídkou služeb. Veletrh GO slouží nejen k prezentaci nabídek cestovních kanceláří, ale vystavují zde i turistické centrály atraktivních zemí, které vám podají informace o možnostech pobytu. Veletrh má i velmi zajímavý doprovodný program.

Na Regiontouru lze sehnat opravdu mnoho nejrůznějších materiálů, od kontaktů na hotely, půjčovny vybavení, přes pohlednice, mapy až po kompletní průvodce turistickými regiony, které vznikly teprve nedávno. Všichni vystavovatelé také nabízejí i přehledy akcí, které se u nich v letošním roce uskuteční. Pokud tedy na letošek neplánujte dlouhou zahraniční expedici a chcete se jen tak toulat po České republice, rozhodně si nenechte ujít tuto jedinečnou příležitost k získání inspirace i aktuálních informací.

Veletrh GO potěší sběrače katalogů cestovních kanceláří, ale kromě nich tu lze najít i přímá zastoupení států, nebo jejich centrál pro cestovní ruch, které nabízejí obecné informace vhodné pro naplánování individuálního pobytu.

Pokud vás omrzí, nebo unaví chození kolem stánků, můžete zajít na některou z doprovodných akcí. V pavilonu A2 vystavuje fotografie známý brněnský cestovatel Jiří Kolbaba a sdružení Camera Incognita. V Kongresovém centru můžete navštívit přednášku 9. festivalu cestovatelských filmů, fotografií a publikací GO KAMERA 2006. Kromě toho bude v pavilónu V probíhat zábavný program.

České dráhy připravili na čtvrtek a na sobotu slevu na jízdenku VLAK+ a možnost přijet až na Výstaviště parním vlakem. Více informací se dozvíte na stránkách pořadatele.

Pobaltí na kolech: Bivak u řvoucí krávy

Ráno nás vzbudil zvuk, jako když někdo mlátí železným
kladivem do kovové helmy. To jenom pán s kosou zrovna
přeparkovával krávu.

Středa 30.6. – děti doma dostaly vysvědčení (a v Litvě možná taky)

Ráno nás vzbudil zvuk, jako když někdo mlátí železným kladivem do kovové helmy. To jenom pán s kosou zrovna přeparkovával krávu.

Než jsem se vzbudil do vzhůru, Adam s Jirkou už byli pryč. Než se vrátili, Damonovi bylo špatně, a to tak, že hodně. Posnídali jsme, Jirka s Adamem vlezli do rybníčka a Damon mezitím spolkl prášek a něco jídla. Odpočívali jsme, já jsem se zatím rozhodl, že vyměním šlapátka (trošku se sypala) za nová, která jsem si vezl z Brna a propašoval je přes troje hranice. Problémové levé šlapátko nešlo povolit ani po použití menšího množství magie, takže jsme vyměnili jenom pravé. Pravé šlapátko bylo sice v pořádku, ale když už jsem se na tom kole rozhodl něco opravit, tak se alespoň něco opravit musí.

Zabalili jsme nepořádek a vydali se nakoupit a sníst oběd.

Před obchodem jsme zastavili, domluvili se, že půjdeme do jiného obchodu, zvedli se a jeli do jiného obchodu. Tam jsme nakoupili makový chleba, zjistili, že je to spíš vánočka a Jirka prohásil něco v tom smyslu, že od příště nakupujeme v samoobsluze, tam že prý ze sebe neděláme blbce.

Jirkova myšlenka: Samoobsluhu jsem po dlouhém hledání nenašel ani ve Vilniusu, asi v Litvě nejsou a nejlepší bude naučit se litevsky.)


Zlikvidovali jsme zbytek turisty a dostali chuť na něco k pití. Do obchodu jsme teď vyrazili já s Adamem a koupili jsme limonádu v pohodě, paní ukazovala na láhve a stačilo jen kývnout a zaplatit a láhev byla naše. Obsah pochopitelně taky. Venku jsme láhev prozkoumali zvenku a zevnitř a zjistili jsme že:

  • na etiketě je dřevěný panáček (asi jako Pinochio)
  • ze dřeva se limonáda dělá špatně
  • etiketě nerozumíme
  • limonáda je asi bonbónková, kdyby se ve vodě rozpustily bonbóny, chutnalo by to stejně.
  • ze složení jsme moc chytří nebyli, co je to angliarügšte to teda nevím. Pravděpodobně anglický angrešt.

Pak už jsme jen jeli a jeli a jeli až jsme dojeli do Këlmë. Tam jsme koupili limonádu s obrázkemi nějakého ovoce, abychom věděli z čeho je. A pak jsme zase vyrazili a jeli dál. Cestou jsme přibrzdili, abychom se naučili nějaká slovíčka: autoservices, agroservices, plomykva (myčka). Bylo to i s obrázkem.

Pak jsme zase jeli a po zastavení udělali veliký objev. V Litvě mají kvas, ale píše se Gira a čte se to gira. Chutná stejně dobře jako v Rusku – zažehnali jsme tedy největší problém výpravy. Na další cestě jsme potkali cyklostezku, začala asi 10 km před Šiauliai a vedla až tam. Po cyklostezce jsme jechali skoro až k městu a k jezeru, kde jsme chtěli původně přenocovat. Bylo tam nepočítaně komárů a tak jsme nakonec rozbili stan u jednoho dobrého pána.

Ještě večer nám donesl mléko, my si uvařili rýžovou pochoutku s rýží a šli spát.

Ještě předtími jsme se naučili dvě nová slova: pienas – mléko, cašenai – špek. Jak zpívá Pavel Dobeš, když není špeku – nejsou ani výkony.

— Věroš

Čtvrtek 1.7.

Vstali jsme celkem rozumně. Hodný starý pán nám přinesl pienas, zeleninu do polífky, chleba, cašenai a vodu na umytí. Takže jsme snědli všechno kromě chleba a špeku, umyli se a vyrazili do Šiauliai.

Tam jsme našli hlavní třídu, projeli ji tam, postáli zamyšleně na jejím konci, projeli ji zpátky, vyměnili si dalších 20 DEM za 42 LTL (lietuvas lit), dali si kvas, zmrzlinu a vyrazili dál. Ještě jsme si prohlídli kostel a sehnali mapu města a dali si meloun. Nějaká paní se nám litevsko-polsko- rusky snažila vysvětlit, že za městem je křížová hora, a tu že musíme vidět. Asi tam fakt je, je napsaná v katalogu Kudrny. Pak jsme pokračovali po úplně rovné silnici. Na jednom přejezdu na mě někdo volal: „Ahój“. Byli to stěhováci z Brna, jeli do Tallinnu jak my. Ještě se pak vpředu bavili s Věrošem a Damonem, ve stylu:“Šlapej, je to ještě daleko.“

Poznámka: Minout Křížovou horu byla kravina. Ale to jsme tehdy nevěděli. –Věroš

Takže jsme dojeli až do Joniškisu, dali si opět kvas a omylem baltik kolu a vyrazili na hranici. Kontrola byla klasická, dostali jsme bumážky, razítko do pasu, několikrát prohásili, že nevezem nic, co by stálo za řeč, posunuli si hodinky, neb co hranice, to posun času a vjeli do Lotyšska.

V první vesnici jsme zjistili, že jsme minuli poslední banku. Pak se jedlo jako vždycky dál, chtěli jsme dojet za Jelgavu a tam někde přenocovat. Ale já jsem píchl, takže jsme do Jelgavy třikrát lepili, já byl nervozní jak sáňky v létě.

Rozhodlo se, že ráno tam zkusíme sehnat duši a teď večer spaní. Obešli jsme tři lidi. První nás poslal, ať si lehneme na louku. Další by nás vzal, ale ukecali ho příbuzní či co, aby se s náma nebavil. Tak nás aspoň poslal k sousedům. Tam se s námi bavili anglicky a nabídli nám zahradní domek. Kluci tam dojeli na kole, já autem. Zahradní domek byl I.A třídy, vykoupali jsme se v řece, vařili jsme brrr-kaši s česnekem a špekem, pak přijel Ervin (ten hodný človíček) a přivezl buřtíky a pivo a byla „international party“, pilo se pivo, mluvilo o všem možném, dokud neodjeli a my nešli spát. Ještě jsem se chvíli oháněl proti komárům, bzučeli mi do ucha, několik (set) jsem jich pobil a usnul.

— Jirka

Pobaltí na kolech: Pod mostem v Rusku

Ráno jsem se probudil jako první, vstal jsem. Naši hostitelé se
ptali, co tak brzo vstávám. Snažil jsem se vymluvit na to, že u
nás je už osm hodin, to však nevyšlo, protože u nás v tu doby je
hodin šest. Dostal jsem čaj, chleba, máslo, sušenky a vynadáno, že
málo jím, že nechci mlíko, a že si málo mažu. Když jsem skoro
dosnídal začali vstávat ostatní a taky snídali. Po té co opravdu
bohatýrsky posnídali i oni rozloučili jsme se, slíbili, že až
budem příště v Kalinigradu, že se určitě stavíme.

Pondělí 28.6. – průjezd Kaliningradskou oblastí

Ráno jsem se probudil jako první, vstal jsem. Naši hostitelé se ptali co tak brzo stávám. Snažil jsem se vymluvit na to, že u nás je už osm hodin, to však nevyšlo, protože u nás v tu doby je hodin šest. Dostal jsem čaj, chleba, máslo, sušenky a vynadáno, že málo jím, že nechci mlíko, a že si málo mažu. Když jsem skoro dosnídal začali vstávat ostatní a taky snídali. Po té co opravdu bohatýrsky posnídali i oni rozloučili jsme se, slíbili, že až budem příště v Kalinigradu, že se určitě stavíme. Vyrazili jsme přes most a do leva do Talpaki. Jeli jsme 40 km po rovné dálnici stále dopředu. Po cestě jsme potkali dokonce i gaiku a tak jsme si připadali jak ve „velkém“ Rusku. Dojem trošku pokazili jen milicionáři, které jsme vůbec nezajímali a mávli rukou, jako že máme jet.


Pak ovšem Jirka píchnul. Zalepili jsme tedy díru, kterou Jirka v duši vytvořil, v autobusové zastávce. Vyrazili jsme dál, ale na odbočce na Gvardějsk což bylo asi o 500 m dál měl zase prázdné kolo. Takže jsme lepili znova.

Druhý pokus také nebyl příliš úspěšný, vydrželo to jen do Gvardějska. Jirka šel s Adamem do servisu a nakoupit chleba k obědu. Když se vrátili načali jsme salám z turistů, napili se kvasu a Jirkovi jsme vyměnili duši. Bohužel Jirka nedojel o moc dál než za ceduli „konec Gvardějska“. Po chvíli domlouvání jsme vymysleli, že se ubytujeme v lese a pojedeme vlakem shánět duši a plášť. Na odbočce do lesa jsme povyměňovali duše, zadní plašť za přední a naopak. Hlavně jsme podložili díru v pláštích kterou Jirka vytvořil, když přejel nějaký střep. Věroš si mezitím zalepil svoji duši, která mu pozvolna utíkala. Vše se nám naštěstí podařilo a tak jasme mohli pokračovat dál.

V Talpaki jsme zahnuli do leva a pokračovali po malebné silnici na Sovětsk. Jeli jsme po ni asi 40 km od Bolšakova kde jsme se snažili sehnat ubytování. To se nám nepodařilo, tak jsme nabrali vodu a jeli hledat místo na spaní. Nakonec jsme se ubytovali pod mostem. Uvařili jsme večeři (špagety), uložili se ke spánku, ale žrali nás komáři a tak jsme si pod mostem postavili stan. Trošku nás znervozňovala auta, která jezdila přes most, ale nakonec jsme si zvykli.

— Damon

Úterý 29.6. – ven z Ruska

Ráno nás probudili dva lidé, kteří přišli rybařit. Potom jsme se vyhrabali, si polívku od Blitany s zabalili se. Začalo pršet – naštěstí jen trochu. Vytahali jsme všechno na silnici, zabalili a vyrazili do Sovětsku. Cestou se začal Damonovi rozpadat nosič. V Sovětsku zajel do autoopravny a dostal prkno, které k nosiči přidrátoval. V centru města jsme utratili poslední ruble za kvas, sušenky a čokoládu jak z pohádky – byl na ní kníže Igore, vrány a něco jako Smolíček Pacholíček.

Ruský obchod vůbec vypadal dost zajímavě. Ve městě to byla velká budova – ne nepodobná našim sídlištním samoobsluhám před rokem 1989, uvnitř bylo šero a na konci toho šera se krčil pult a za pultem se tyčila paní prodavačka.

Pak jsme se vydali k hraničnímu přechodu. Po prokličkování městem jsme se dostali k hraničnímu mostu. Jirka šel první. Paní z pasové kontroly mu nemola v pase najít vstupní razítko (měl ho zlomyslně na konci), takže se trochu zdrželo, ale nakonec jsme výstupní razítka s pěticípou hvězdou dostali všichni.

Na litevské straně vše prošlo normálně. V bance s houkajícím alarmem jsme vyměnili 20 DM za 41,60 místní tvrdé měny a vydali se vzhůru do vnitrozemí. Po 10km jsme si vybrali malou odbočku a zaparkovali jsme tam na oběd. Špatně, kolem nás jezdili stále zemědělci a traktory. Přece jen jsme snědli chleba z Moskvy, salám z turisty a čokoládu z knížete Igora. Pak jsme opět vystoupili na kola a vydali se do nejbližšího okresního města Taurage. Paní na poště sháněla někoho, kdo by se snámi domluvil (anglicky). Nakonec se zadařilo a koupili jsme známku a odeslali (snad úspěšně) fax.

— Damon

Poznámka: Fax jsme sice úspěšně odeslali ovšem k Adamovi domu došel jen prázdný papír, ale Adamovi rodiče podle čísla poznali, že je to z Litvy a že jsme asi v pořádku jinak by jsme telefonovali a zjišťovali jestli to došlo.

Z Tauragé jsme postoupili dále. Skončili jsme u nějaké nádrže u vesnice Skautvilé. Kousek od nás bučela kráva, která strašlivě chtěla podojit, stany jsme měli kousek od vody, prostě pohoda. Uvařili jsme hrách ze špekem, vykoupali se a šli spát. Snad nebude pršet. Všechny krámy teď máme ložené jen tak pod stromem.

Přeji si dobrou noc.

— Adam

Pobaltí na kolech: Z Polska do Ruska

Konečně jsme zastavili a vyházeli jsme všechny naše věci včetně
kol z vlaku na nástupiště. Po odjezdu vlaku jsme se začali stěhovat
z nástupiště do haly. Když už jsme tam všechno měli, přišel nervní
děda se stolečkem a vyhodil nás o 5 metrů vedle. Pak si rozložil
stoleček…

Sobota 26.6. – Gdaňsk


Ráno nás probral průvodčí a chtěl lístky. Teď sedíme a čekáme až to zastaví a my vystoupíme v Gdaňsku.

–Damon

Konečně jsme zastavili. Vyházeli jsme všechny naše věci včetně kol z vlaku na nástupiště. Po odjezdu vlaku jsme se začali stěhovat z nástupiště do haly. Když už jsme tam všechno měli, přišel nervní děda se stolečkem a vyhodil nás o 5 metrů vedle. Pak si rozložil stoleček a začal předstírat prodej slunečních brýlí. My jsme se odsunuti pustili do montáže věcí na kola. Po složité operaci, která zabrala nejméně půl hodiny, jsme byli připraveni. Projeli jsme si centrum města, vysvětlili několika místním lidem, že opravdu nechceme měnit peníze. Pak jsme se vydali dále po ošklivé čtyřproudové silnici směrem na Elblag. Po cestě jsme chtěli odbočit na místní komunikaci. Po ujetí 5 km jsme zjistili, že jsme na ostrově (Elblag), na který vede jen jedna silnice – a to ta po které jasme přijeli. Tak jsme se vrátili a pokračovali podle té hlavní, po které jsme přijeli.

Jeli jsme po “cyklostezce” která se stěží vyrovná tankodromu. Jirka píchl. “Cyklostezka” skončila a my pokračovali po silnici. Naplánovali jsme si cestu přes Wisłinu, ale Věroš přejel odbočku a tak jsme jeli ještě dalších 5 km po té hlavní. Pak jsme jeli přes Wocľavy, Miľocin, Cedry Wľk. a Leszkovy. Měli jsme na mapě vyhlídnutý úplně skvělý most přes Vislu. Jenže on tam nebyl teď, ani před rokem, ani před sto lety … Tak jsme museli najet 5 km na sever zpět na zatracovanou silnici č. 7. Po ní jsme jeli naštěstí jen 5 km a dál jsme pokračovali přes Nw. Košcielnicia další přilehlé vesničky do Noweho dwora. Odtud, přes Powalinu, Mazecino a Kepiny Mľ dojeli k přívozu. Pán nás za velmi výhodnou cenu (0 zlotůvek) převezl na druhou stranu. Pak jsme ještě jeli přes pontonový most a několik dalších vesniček na pobřeží. Nad Suchaczem jsme se zasekli na vyhlídce na Záliv Visly (resp. Kalinigradský záliv – tak mu říkají Rusové). Kde také píšu tyto zápisky.

Ještě jsem zapoměl napsat, že Damon taky píchl, a to v Nw. Koscielnici.

— Adam

Vyjeli jsme z hospody do kopce, sjeli z kopce a potkali srocení vozidel. Byla to svatba, na začátku jela nevěsta a ženich v koňském povozu, pak auta a autobus. Nějakou dobu jsme jeli za autobusem, ale pak jsme ho s Damonem předjeli, pak jsme předjeli i sekačku na trávu, (ta do té kolony nejspíš nepatřila), a zaujali místo s výhledem na povoz. Drželi jsme se jich dost dlouho, časem nás dojel i Jirka s Adamem a tak jsme několik kilometrů dělali jsme čestný doprovod.

Když svatba odbočila v Tolkmicku na druhou stranu než měla, vzdali jsme se jejich přítomnosti a začali hledat, kam složíme hlavy a kola. Jedna paní nás poslala někam a tak jsme tam jeli. Ve sportovním klubu nás ubytovali za peníz. Přesunuli jsme se nahoru do pokoje i skoly a po večeři jsme šli navazovat družbu mezi národy. Nenavazovali jsme dlouho, hned za dveřmi nás ulapili Poláci a tak jsme se snimi domlouvali o všem možném ve všech možných jazycích – rusky, polsky, česky, německy a anglicky. Poláky nejvíce zajímalo jak se v češtině řeknou různé anatomické výrazy 🙂 Nakonec jsme šli spát.

— Věroš


Neděle 27.6. – Ruské hranice, Kaliningrad

Ráno jsme se zbalili, nasnídali, zabalili a chystáme se objet. Takže jsme se zvedli. Vyjeli jsme ďábelským tempem, projeli několik vesnic a zastavili se ve Fromborku. Tam nás zaujala katedrála, kromě katerdrály bylo v místě ještě muzeum a planetárium. (Ve městě Frombork nějakou dobu pobýval Mikuláš Koperník, proto to muzeum a planetárium.) Obojí – muzeum i planetárium, jsme navštívili a planetárium bylo, nechci kafrat, lepší než brněnský. Pak jsme pokračovali k hranici.

V Braniewu jsme si vyzkoušeli kruhový objezd, Damon s Věrošem špatně odhadli směr Kaliningrad a vydali se špatnou cestou. Ale zase se rychle našli, jen si několikrát objeli objezd (konec konců k tomu objezd je). Na přejezdu za Braniewem jsme potkali dva Dány. Nebyli tak napití, ale měli píchlo. Tak jsem jim věnoval duši, vnutili mi za ni 10 zlotých, věřte mi, bránil jsem se dlouho. Pak jsme zapěli s pašeráky “Dál, jen dál” a vyrazili k hranici. Dojeli jsme kilometr od hranice a narazili na frontu. Sháněli jsme tou dobou dvě věci. Poštu, nebo aspoň známku na pohled a schránku a za druhé směnárnu. Z prvního jsme nenašli ani ťuk, všichni nám svorně radili, ať se vrátíme zpátky do Braniewa. Směnárnu jsme našli a vyměnili jsme 20 DM za hrst polských groszů a bankovku popsanou nefalšovaným nábytkem s nápisem 100 rublej. Pak jsme předjeli frontu až na dohled k celnici, zařadili se a čekali.

Pán v autě před námi se nás snažil přesvědčit, že nás na kole do Ruska nepustí, ale já se šel zeptat orgána a ten to rychle vyvrátil. Čili jsme dojeli až k známému orgánovi, ten nám orazítkoval pasy a propustil nás dál. Dojeli jsme k jakési pochybené budce se závorou, pánem s čepicí, samopalem a vysílačkou. Pán se vysílačkou dorozumíval, že tam má čtyři molodce na kolech, jestli je má vyhodit nebo pustit. Naštěstí mu shora nařídili nás pusit. Každému nám vyplnil lísteček se jménem a my popojeli k celnici. Paní v okýnku přelouskala naše jména z papírku i pasu, zapsala si je azbukou do počítače a věnovala nám každému do pasu razítko. Pak jsme popojeli k pánovi, co se nás vyptával, jestli umíme rusky, jak se řekne kolo anglicky a podobně. Pak nám zkontroloval lístečky, prohlásil “molodci” a pustil nás dál. S dojmem konce jsme schovali pasy, Adam i lísteček, že se bude dávat při výjezdu z Ruska, ale ouha. U další budky chtěli zase pasy a odevzdat lísteček. Pak se jelo asi půl kilometru. A byl plot s ostnatým drátem a pak fronta aut, protože přes silnici byla brána, jiný pán nám naposledy zkontroloval pasy, otevřel bránu a vpustil nás do Ruska.

Zastavili jsme kousek za první vesnicí (Мамоново – Mamonovo), dali salám s chlebem a Věroš vyměnil konzolu k tachometru, která mu uhnila. Všude kolem samá břízka, jen Mrazík nebyl nikde vidět. Pak jsme jeli dál a asi ve vesnici Ладушкино (Laduškino) jsme zkusili kupní sílu rublíků. Obchod sice vypadal zavřeně, kromě tří čokolád a vodky tam vlastně nic nebylo. Zato vodky měly v různých baleních od malé lahvičky až po třílitrovou. Koupil jsem čokoládu za 12,60 a pán mi ji vydal z pultu, bo byla poslední.

Posilnění čokoládou jsme vyrazili do Kaliningradu. Tam jsme dojeli tak v sedm místního času. První časový posun, o hodinu víc, než u nás. Přejeli jsme několik děr, které opravdu stály za to a zastavili u trafiky, kde se dalo koupit všechno možné – sirky, cigarety, časopisy, kazety, jídlo a cokoliv jiného. Snad jen tank ne, ale ten možná měli schovaný za rohem. My se spokojili s věcí ne všem známou, s borodinským kvasem. Na nálepce dřív bývali krasnoarmějci, dnes tam jsou carští důstojníci. Tak jsme pokojně popíjeli a z balkonu na nás jakási paní cosi volala. Šli jsme s Damonem blíž, sebral jsem zbytky své ruštiny a rozhovor probíhal asi takhle.

J: Paní se ptá, jestli nechcem nahoru. D: Co tam budem dělat?
J: Paní se ptá, jestli nechcem večeři.
D: Nevim.
J: Paní se ptá, jestli nechcem přespat.
D: Jo, to je jiná.

Takže jsme táhli kola do druhého patra. Byt byl nový, ještě nezařízený. Paní byla strašně příjemná, hned stavěla na čaj a chtěla vařit, ale my ještě chtěli do města. Takže jsme si prohlídli Kaliningrad a našli stopy domoviny. Na jedné zahradní restauraci se vyjímal nápis ХОСТАН – поезия с пеной. Na ubrusech pak bylo napsáno HOSTAN – poezie s pěnou. Milé.

Vrátili jsme se zpátky k hostitelům a nastalo vaření. Já se mezitím vykoupal a po mně i ostatní. V jiné vodě, samozřejmě. Kluci mezitím paní udivili rýží ve varných sáčcích, pro naše hostitele to byla Amerika. Pán se nás ptal odkud jsme, když zjistil, že z Čech, okřál a pak se prozradil, že u nás sloužil se “spřátelenou” armádou. Pojedli jsme vskutku bohatýrsky. Nejdřív rýži s čínou z pytlíku, pak paní nakrájela na půlky 6 vajec a bohatě je zalila majonézou, pořád říkala, jezte, jezte, vždyť vůbec nejíte, ale do nás už se nic nevešlo. Ale přesto nám ještě vnutila čaj, kondenzované mléko, sušenky a bonbony. Jo a taky ještě salát a bůhví co ještě, ale to těžko vzpomínat. Dostali jsme taky vynadáno, že nemyslíme rusky, protože když si nevezmeme, tak urážíme hostitele. To jsme samozřejmě nechtěli, tak jsme si brali. Do spacáku jsem se dovalil jen tak tak a usnul těžkým spánkem.

— Jirka

Pobaltí na kolech: Z Brna do Polska

V roce 1998 jsme založili sdružení
137.NRS Klub bludný kořen.
Bylo to volné sdružení dobrodruhů, kteří vypověděli boj plíživému
zaostávání ducha a těla. S klubem jsme podnikli jsme mnohé povedené i méně
povedené akce, jednou z nich byla i expedice Pobaltí `99, ze
které pochází tyto dosud nepublikované zápisky.

Při cestě jsme navštívili Polsko, Rusko (resp. Kaliningradskou oblast), Litvu, Lotyšsko a Estonsko.


Jak to vlastně začalo

Bylo nebylo… Ale spíš bylo…

V roce 1998 jsme založili sdružení 137.NRS Klub bludný kořen. Bylo to volné sdružení dobrodruhů, kteří vypověděli boj plíživému zaostávání ducha a těla (inspirace knihou Proč bychom se netěšili a sdružením PCW byla velká). V dobách největší slávy a rozmachu mělo naše sdružení šest členů a podnikli jsme mnohé povedené i méně povedené akce. Jednou z akcí byla i expedice Pobaltí `99, ze které pochází tyto dosud nepublikované zápisky.

Při expedici Pobaltí `99 jsme navštívili Polsko, Rusko (resp. Kaliningradskou oblast), Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Vyjeli jsme vlakem z Brna, u Českého Těšína přejeli česko-polské hranice a pak přejeli Polsko vlakem až do Gdaňsku. Z Gdaňsku už jsme jeli po svých, na kolech přes výše popsané země až do Talinnu, odkud jsme se s různými odbočkami vraceli zpět do vlasti. Celkem jsme na kolech najeli asi 1500 km.

Původní syrové zápisky z expedice psal pokaždé každou psal jiný účastník expedice přímo na cestě. Po několika letech jsem je zkusil srovnat zápisky z cesty do trochu čtivějšího kabátku. Případné pochvaly tedy prosím původním autorům, popel na moji hlavu.

–Věroš Kaplan

Den první (Začátek) — Pátek 25.6.

Začalo to celkem nevinně …. — Delegace, Hop-Trop

Sraz na brněnském nádraží byl v 13:00. Když jsem 13:00 přijel, nikdo ze dalších členů expedice tam ještě nebyl. Pak jsem zjistil, že už všichni Bludnokořeni přijeli, ale jinam. Nakonec jsme se sešli, zakoupili lístky do Těšína a vyrazili plni nadšení k vlaku.

Znáte scénku Šimka a Grossmana o byrokratech? Tak přesně tak jsme si připadali my, když jsme podávali kola na nádraží.

Podat kola není to tak jednoduché jako za mých mladých let, kdy člověk přišel, podal, zaplatil a odjel. Dneska se na víc musí vyplnit dva formuláře. Nezalekli jsme se šimla úředního, formuláře jsme vyplnili, prošli jsme i testem na znalost kola (součástí hry na podávání kola do vlaku je i úkol „popiš svoje kolo“) a dostali jsme propustky pro kola na nástupiště. První level splněn.

Kola jsme převedli na místo, kam měl přijet vlak. Přijel, dokonce to byl i náš vlak. Nejsa však ve věcech dráhy dostatečně honění, netušili jsme, že každý kousek vlaku jede jinam. Druhý level splněn.

Poté co jsme kola do služebního vagónu naložili a zase vyložili (byla to špatná polovina vlaku) (-10 bodů), dovedli jsme je k druhému hytláku a dozvěděli jsme se, že chybí nějaký děsně důležitý papír, bez kterého nám kola nenaloží. V té době, už měl být vlak pomaličku v Heršpicích. Vyjednávání dopadlo dvakrát neúspěšně, my jsme žádný důležitý papír neměli a paní průvodčí trvala na tom, že nám ho musel dát. Dodneška nevím, kde byl, nakonec to skončilo remízou. Když se přišla ptát vlaková četa z druhé poloviny vlak, proč ještě nejedeme, paní průvodčí to vzdala a kola nám (do vlaku) vzali. Třetí level splněn.

Ve vlaku jsme se usadili, ti šťastnější začali svačit a ti méně šťastní psát expediční deník.

–Věroš

Tak jsme jeli a jeli, až jsme přes moravskou zemi a Slezko dojeli až do Bohumína. Tam jsme koupili vodu a zapalovač, nechali se od hodného domorodce vyfotit a vyrazili k hranicím. Přejeli jsme most přes Olši (Olzu, co za ní žije Jacek) a ukázali pasy, ani to nemuselo být, vyměnili tvrdou polskou měnu a vyzkoušeli silnice. Popojeli jsme asi 20 km a dojeli do Wodzisława Śl. Tam jsme koupili lístek přes celé Polsko do Gdańska a teď sedíme ve vlaku do Katowic a čekáme, až vyrazíme. Pak sedneme na rychlík a pojedeme nocí do Gdaňsku, kde ráno vystoupíme a budeme dělat kdo ví co.

–Jirka


Vytáhli jsme trička a začali je v klidu přemalovávat na klubová. Po nějaké chvíli přišel pan průvodčí a začal se rozčilovat, že nemáme nárok na 50% slevu. Máme nárok na slevu, jsme přece studenti. Ne, nemáme, jsme studenti z cizí země. Museli jsme tedy doplatit poměrně dost peněz, které jsme neměli. Naštěstí nám vzal i marky, trošku nás natáhl, prohodil nějaký vtípek o tom, že kola nemusí být z Polska a odešel. Dojeli jsme do Katowic.

V Polsku mají vysoké peróny, takže vykládání našich těžkotonážních kol nebylo žádný problém. S Jirkou jsme šli zjistit odkud pojede náš vlak do Gdaňska. Štěstěna stála opět při nás a vlak byl po hodince a půl přistaven ke stejnému nástupišti, kde už jsme byli, jen na druhou kolej, takže jsme nemuseli zaposilovat při stěhování po schodech dolu a nahoru. Milé. V první chvíli po příjezdu vlaku to vypadalo, že kdo se nebude prát, nebude sedět. Protože jsme před sebou měli ještě 9 hodin cesty, tak jsme se s Věrošem jsme prali jako lev (jako lvi ne to už je moc) a nakonec se nám podařilo zabrat místa v jednom kupé spolu s dalšími cestujícími. Začali jsme skrz okno nakládat naše věci.

Když už bylo vše ve vlaku nechali jsme tam Věroše, aby hlídal, zbytek výpravy vzal kola a šel hledat bagažový vůz. Poté co jsme navštívili oba konce vlaku, jsme se zeptali (tedy Jirka zeptal, protože jako jediný tvrdil, že umí polsky). Zodpovědný ajzlboňák nám vynadal a řekl ať si ty kola vyndáme a dáme do posledního vagónu.

Naložili jsme tedy kola do uličky posledního vozu druhé třídy a zahájili jsme skrz vlak stěhování našich věcí ke kolům (asi 4 vagóny). Věroš mezitím navázal družbu se dvěma Polákama. Nabízeli nám vodku a nemohli pořád pochopit, kam ty věci stěhujeme. Konečně se nám podařilo vše odstěhovat. Věroš si ještě na tričko přimaloval vlaječku a z Jirkou šli na polskou vodku za našimi novými kamarády. Adam si zatím dodělával svoje tričko. Já jsem si taky namaloval vlaječku na rukáv a vyrazil za Jirkou a Věrošem. Po chvíli jsme šli zase za Adamem (přes několik vagónů, takže z nás měla průvodčí strašmou radost). Jelikož poslední vagón druhé třídy, tedy ten náš byl prázdný, zabrali jsme ji každý jedno čtyřsedadlo a zalehli. Já jsem ještě pomocí mého univerzálního klíče vypnul topení a světlo a uložili jsme se ke spánku.

–Damon

Tím zatím končí zápisky z cesty vlakem, ráno jsme se už probudili v Gdaňsku.

Thanka

Znáš, milý příteli, ten pochmurný, podzimní čas. Ne ten, ve kterém padá barevné listí a vodní plochy kaluží a toků jsou plné odlesků. Ten, podzimní čas, kdy olověné nebe padá svojí tíhou na duši, kdy země je vlhká a poutá k sobě již hnědé listí a prudký vítr se zakusuje do tváře zvěstujíc, že je předvojem mrazivějších následovníků. Je to čas, kdy jen zoufalec bloudí venku a vymývá v nečase své chmury myšlenek. Je to vskutku čas pochmurný jako rekviem. Zahání každého z úkrytu, závětří, mezi čtyři stěny.

Znáš, milý příteli, ten pochmurný, podzimní čas. Ne ten, ve kterém padá barevné listí a vodní plochy kaluží a toků jsou plné odlesků. Ten, podzimní čas, kdy olověné nebe padá svojí tíhou na duši, kdy země je vlhká a poutá k sobě již hnědé listí a prudký vítr se zakusuje do tváře zvěstujíc, že je předvojem mrazivějších následovníků. Je to čas, kdy jen zoufalec bloudí venku a vymývá v nečase své chmury myšlenek. Je to vskutku čas pochmurný jako rekviem. Zahání každého z úkrytu, závětří, mezi čtyři stěny.

Snad proto je to čas vzpomínek na dny pohody venku, na cestách, v přírodě a tam, kde oči a mysl nacházely uspokojení.

Tak sedím i já, za okny je šedo, na keřích trosky pavučin s perličkami vody a holé větve stromů trčí k obloze, jak zalomené ruce kajícníků, s jejímiž konci, jak s prsty k motlitbě občas pohne závan větru.

Šero je i v místnosti, na stěně v temných barvách thanka. Nahoře Buddha, pod ním kruhy a čtverce se čtyřmi a osmi sedícími bodhisatvy. V jejich středu opět Buddha. Po okraji thanky jakási příšerná božstva.

Thanka není na stěně osamocená, několik menších rámečků jí tvoří společnost a každý rámeček je pohledem do jiného světa, doby či historie. V každém rámečku i v thance není jen má vzpomínka, v každém je ukryt jeho vlastní život, který se odehrál a jeho vyvrcholením je obraz sám. A tak žádný, ani thanka nejsou jen připomínkou na okamžik.

Neznám autora thanky. Byl-li mlád, musel již znát učení buddhizmu. Počet všeho co namaloval, každý detail je symbolem mně neznámým. Jsou v nich skryta tajemství víry, hrozby i milosti i toho, jak dosáhnout zasvěcení, pokyny k oproštění od žádostivosti až ke konečnému vítězství nirvány, skrytého v klenotu na květu lotosu.

Kdo ví, jak dlouho ležela tato thanka stočena a pohozena v krámku, mezi mnohými jinými. Nebylo s ní zacházeno nejšetrněji, kdy malíř uchopil ostré štětečky, usedl na zem před prázdné plátno, nakreslil kruh a započal s malbou své vize v Buddhu a jeho souputníky. Ani rok, ani jméno, nic co by odhalilo malíře, snad jen stupa vpravo dole byla jeho symbolem. Je jisté, že maloval, aby obhájil chudé živobytí a cena jeho práce byla zoufale nízká v Kathamandu či kdekoliv v Nepálu. Nevytvářel jiné motivy a přece, každá thanka byla jiná, i když každá vznikala z jeho představy Buddhy a jeho poselství věřícím. Snad nacházel ve své tvorbě i trochu útěchy z toho, že svým uměním může vzdáti hold svému Buddhovi. Netušil, kam až se jeho thanka dostane, že nebude zdobit obydlí v Nepálu, že nebude hlavní částí domácího oltáře, ale bude putovat do té části světa, o které malíř, asi neměl tušení, ani představy.

Pohled na thanku mne vrací do oné daleké země, do krámku v Thamelu, v té části Kathmandu, která žije z turistů.

Milý příteli, odkazuji Tě opět do role posluchače mého vzpomínání. To je jedním z mých velkých bohatství a nudou pro posluchače.

Z cest po dalekých zemích jsem přivezl řadu drobností a znovu s nimi takto putuji po vzdálených místech, do blízké i dávné minulosti. Antický střep, soška čínského bůžka, indiánská keramika, eskymáček z nefritu či egyptský šakal, bůh Anup, ochránce pohřebišť a další, skrývající v sobě tajemství, která se pokouším v nich vypátrat, z nich vymámit a vpustit je do mé fantazie. Je to má nekonečná cesta časem a prostorem, po osudech tvůrců a tajemstvích toho, co představují.

Můj mladý příteli, život je plný kouzel. Já se z nich raduji a děkuji osudu, že mi je dopřává. Putuj a hledej, budeš také odměněn.

Dne 25. října 1997