Cestovatel.cz

Stojíme na hranicích Tanzánie – Zambie a čekáme frontu na vyřízení formalit. I přesto, že je víkend, tak je dost rušno. Byrokracie není v Zambii tak únavná jako v jiných zemích, ale přeci jen nastává malý problém. To by přeci nebyla Afrika, aby se alespoň malá překážka někde neobjevila. I tentokrát máme víza, respektive já mám víza již z ambasády. René je opět nějak nepotřebuje, Německo si umí pro své občany zjednat výhody.

Nastává jen ta potíž, že u okénka, kde se vybírá silniční daň, se platí v dolarech a tam, kde se zajímají o Carnet (doklad k autu) se platí v zambijských kwacha. Máme jen dolary a navíc je sobota, takže banky zavřené. Pouliční směnárníci jsou zloději, navíc černé směnárny jsou zakázané, evidentně to tu celníkům nevadí, neb směnárníků je tu celý zástup. Nakonec měníme, ale s našimi nasazenými pravidly a kurzem z oficiální směnárny. Platíme daň dovozovou i silniční a vyrážíme do srdce Zambie. Do sedmé země na dlouhé cestě k nejjižnějšímu mysu Afriky.

„Potholes“, že by se v nich dalo koupat

Nikde nikdo, neobvyklý klid a čisto. Jedeme po hlavní silnici. Nádherný asfalt, žádná stáda dobytka nebo dokonce divá zvěř. Tachometr stoupá a my konečně zkoušíme, co z našeho Patrola můžeme vytáhnout. „PRÁSK!“ ozve se obrovská rána, která nás probouzí z afrického snění. Zastavujeme a zjišťujeme, že máme proraženou pneumatiku. Pár kroků zpět a polívá nás horko. Obrovská díra přes celou šířku silnice od krajnice ke krajnici, zhruba metr široká a dobrých 30 centimetrů hluboká. „Jak jsi ji mohl přehlédnout?!“ ptám se Reného. „Na rovné silnici a hladkém asfaltu se člověk lehce nechá unést do světa snů,“ odpovídá se stékajícím potem po čele. Tak tohle snění nás stálo, jak jsme později zjistili, nejen opravu pneumatiky, ale i koupi nových ráfků – prasknutý ráfek se nedal opravit. Přehazujeme kolo a pokračujeme v domnění, že to je jen ta jediná a podivná „pothole“. Ale není! Přichází i druhá a třetí a další a další. Problém je, že díry jsou opravdu přes celou silnici a povrch silnice je o dost výše než okolí, není tedy nejvhodnějším a nejbezpečnějším řešením při rychlosti, kterou si na té krásné rovné silnici dovolíte a při hmotnosti, kterou máte na střeše auta, tu díru prostě objet kolem. Může se stát něco mnohem horšího, než jen proražená pneumatika. A při tom minimálním provozu, co tato silnice o víkendu má, je pravděpodobné, že tam na boku můžete ležet i pár dní. Dál už silnici nevěříme a bez snění se vracíme k obvyklé rychlosti, ke které nás Afrika naučila.

Africký čas – nenechte se nakazit!

Když jsme byli v Keni a zjistili jsme, že plánovaná doba na celý výlet přes africký kontinent je už pryč a i finanční prostředky pro těch šest měsíců se pomalu a jistě ztrácí. Když jsme cestu plánovali a sledovali těch pár cizinců, co Afriku projeli napříč, byli jsme v domnění, že šest maximálně sedm měsíců je více než dost k návštěvě VŠECH východních zemí. Ale pokud se člověk nechá nakazit virem zvaným africký čas, je to více než nemožné. Přemýšleli jsme, jak a kudy pojedeme, abychom se na ten Střelkový mys vůbec dostali. Nějak nám ale nešlo vyškrtat země, které nebudeme moci navštívit. Ale museli jsme. Kvůli času, ale i penězům. Pokud by těch bylo dost, asi bychom se ještě dnes toulali někde třeba v Botswaně. Nicméně v září musíme být zpět v práci. Odnesla to tedy Uganda, Rwanda, Burundi, Malawi a Mozambik. S Malawi jsme trochu zachybovali, do Tanzánie jsme mohli vjet právě z Malawi. Plán se přeplánoval a my jedeme po zambijské dálnici k jedné z našich destinací, které jsme si pro Zambii určili.

Chimfunshi wildlife orphanage – šimpanzí útulek

Projíždíme celou zemí z východu do středu a pak rovnou na sever ke konžským hranicím. Tam kdesi dál od civilizace je zajímavý útulek, „šimpanzí útulek“. A tam vedou naše kroky.

V roce 1983, aniž by měli pořádně ponětí, britský pár žijící v Zambii založil tento domov pro poraněné, opuštěné a ukradené šimpanze. V tomto roce ranger přinesl těžce poraněné šimpanzí mládě na farmu Davida a Sheily, ty se o něj dobře postarali a šimpanze odchovali. Zpráva, jak je v Africe zvykem, se rychle roznesla a farmáři se nejadnou ocitli obklopení rozrůstající se skupinou šimpanzů. Mnoho jich byla zabavena pytlákům, kteří je do Zambie pašovali k prodeji jako domácí mazlíčky. Ale téměř stejný počet pochází z chátrajících zooparků a dokonce i cirkusů z Asie, Evropy i Ameriky. Útulek nabírá na popularitě. Rozrůstající se šimpanzí rodina obývá téměř 700 hektarů volného výběhu. Černé ovce, agresivní jednotlivci jsou odděleni od ostatních.

Siddleovi se věnují každému jednotlivci s láskou, respektem a mateřským citem. Jejich pečlivá a perfektní práce jim přinesla mnohá ocenění a úctu okolního světa. Mnoholetá práce a zájem o tento druh jim přinesly mnohé poznatky a zkušenosti, které dnes předávají dál v různých projektech na podporu záchrany zvěře, i projektech vzdělávacích (v době publikování článku mají za sebou již 30leté výročí). Dnes je to největší šimpanzí azyl na světě.

Haló, tady šimpanz, těší mě!

Ze zvířecího světa je právě šimpanz nám nejpříbuznější. Více než z 95 % je jeho genetika totožná s genetikou člověka. Lidoopi se od opic odlišují z různých důvodů – jsou větší, chodí vzpřímeně po delší dobu, nemají ocasy a mají mnohem větší a rozvinutější mozek. Jsou to společenští tvorové, žijící v minimálně 25ti členném společenství, rozdělené do několika menších skupin. Jsou vynalézavý a efektivní lovci. Používají a vyrábějí si nástroje a náčiní ulehčující jejich život. Šimpanzi jsou všežravci, živí se především ovocem, ořechy, semínky a hmyzem. Příležitostně i loví a pojídají maso. Vykazují emoce, které kdysi byly přisuzovány výlučně člověku, jakými jsou žárlivost, lenost, soucit, ale i závist, chamtivost, lakomství a zloba. Samice porodí jedno mládě kdykoliv v roce každých 5–6 let, to pak nosí dva roky na zádech a celkem s matkou zůstává maximálně 10 let. Dorůstají až 1,7 m, o váze až 60 kg. Ve volné přírodě se mohou dožít, pokud je nepotká zranění, nemoc nebo pytláci, věku 45 let. Což je úctyhodný věk.

Tito roztomilí primáti pochází z rovníkové Afriky, kde se jich před 50ti lety toulalo napříč západní, střední a východní Afrikou zhruba 5 milionů. Každým rokem jsou tisíce šimpanzů, spolu s gorilami a dalšími druhy zabiti za účelem prodeje. Dospělí jedinci jsou poraženi a naporcováni na masný trh a mláďata prodávána jako domácí mazlíčci mnohokrát i do velmi podivných rodin nebo do zoo a cirkusů. Mláďata se však v zajetí stávají apatickými a bez matky umírají. Díky tomu se populace šimpanzů zmenšila, dnes jich žije méně než 150 tisíc ve čtyřech zemích a jsou vedeni na červeném seznamu ohrožených druhů. Existují pouze omezené právní předpisy v několika zemích na ochranu těchto druhů. Projekty, jakými je právě Šimpanzí útulek v Zambii, jsou nadějí na záchranu těchto druhů a nejen těch. Po celém světě se nachází mnoho různých projektů na záchranu přírody a zvěře, jež jsou pro člověka důležité. Bez nich by tu nebyl! Bohužel pro velkou většinu obyvatel planety jsou důležitější peníze a vlastní blahobyt na úkor toho nejdražšího co máme. Mnoho dalších je lhostejných k tomu, co se kolem děje a velká většina si myslí, že nejdůležitější je pomáhat a zachraňovat lidi, kteří by si v mnoha případech mohli pomoci sami. Jenže takové zvíře nebo deštný prales si proti chamtivému člověku, jeho pušce a motorové pile, jistě nepomůže! Pokud chceme žít v pohodě, štěstí i blahobytu, musíme se zamyslet, kam se populace ubírá a co po ní zůstává. Největším nepřítelem přírody a nejhorším predátorem je člověk!

Ježíš, to jsem se zase nechala unést. Ale pokud člověk cestuje, cestuje rád a s otevřenýma očima. Navíc cestuje proto, aby poznal svět, jeho kultury, krajiny, bohatství, ale i nástrahy. Nenechají ho situace, které při setkání tváří v tvář, mají na člověka mnohem silnější vliv než neúplné nebo zkreslené informace z médií, v klidu a když už nic jiného, alespoň přemýšlí o tom, co zažil či viděl a změní svůj vlastní přístup. Je ovšem pravdou, že v mnohém je následně outsiderem, neboť většina společnosti získává informace právě jen z médií, která organizují, kam a jak se společnost bude ubírat, a tím je jejich smýšlení opačné.

Setkání se Sylvií a línou Billy

K bráně útulku se prodíráme po rozmočené cestě plné hlubokých kaluží. Je právě období dešťů a v Zambii pršelo nějak extrémně. Vítá nás překvapená Sylvie. Vzhledem ke vzdálenosti od Lusaky a ostatních turstických destinací, je návštěvnost oblasti Chingola minimální. Provádí nás po útulku. Potkáváme obrovskou hrošici Billy, domácího mazlíčka, která si každý den líně chodí pro svou láhev s teplým mlékem. Dříve pospávala na gauči, dnes je na něj přerostlá, tak nocuje jako ostatní zvířata. Rendu si oblíbil malý kočkodan, který byl ohromen jeho neudržovanou kšticí. Hned jí začal dávat dohromady a Rendovi to evidentně dělalo dobře. O šimpanzech bychom rádi věděli víc, a tak čekáme na ráno a vydáme se se skupinkou na dvě hodiny do buše. I když se to zdá jako turistická atrakce, která mimo jiné není vůbec levná, dvě hodiny v buši vyjdou na 100 USD za osobu, tak je to i způsob finanční podpory útulku, který nikdy nemá peněz dost. Podpořit tyto projekty můžete i jako dobrovolníci při práci přímo na místě nebo si nějaké zvířátko adoptovat.

Kemp si rozbalujeme v malém útulném kempu na břehu říčky. Dojídáme zbytky z předešlého dne a za zvuku v ohni praskajícího dřeva pozorujeme rybáře až do sytého afrického západu slunce. Není nic krásnějšího než pozorovat západ slunce doprovázený koncertem afrického divočiny. Když opomenu otravné komáry a moje snad tisíckrát seštípané nohy i ruce, tak to je romantika. Noc je chladnější.

Vyprázdnit kapsy, overal na sebe, chytit se za ruce a jdeme!

Vstáváme brzy, ještě je šero. V kanceláři dostáváme modrý overal, všechno musíme vyndat z kapes, sundat všechny ozdoby včetně mé gumičky na vlasy. Prolézáme malým okénkem do výběhu, kde se na nás hned sesypou čtyři nádherní šimpanzi všech věkových kategorií. Ve výběhu jich je pět, ale ten jeden se s námi nechtěl vůbec družit. Uhhhh! Jsme nedočkaví a vzrušení, co nás čeká a jací tihle společníci budou. Dodnes jsme je viděli pouze na obrázku, v televizi nebo zoo. Přichází ranger a vyrážíme na túru. Hned na začátku se projevili jako pěkní lenoši. Nejmladšímu tříletému Dominikovi a o rok starší DeeDee se prostě nechce chodit, lepší je se nechat nosit jako mimčo v náručí. Je to také mnohem pohodlnější pro šacování kapes. Neuvěřitelní „kleptomani“, jeden jim tu ručku nestačí uhlídat. Vytáhnete ji z kapsy a šup, už je zase za knoflíkama. Nenudíme se. 12letá Cindy je velmi klidná a přátelská a ráda se s někým vede za ruku. Přeci jen u ní by se člověk prohnul, než by ji poponesl o pár metrů.

Je to hodnotný zážitek se spoustou informací a děsně prima. Carla se neustále upřednostňuje, zamilovala se do Reného. Cindy se se mou dělí i o výtečnou, dobře rozžvýkanou, trávu a připadá jí divné, že se po ní nevrhám stejně jako ostatní. Dee Dee skotačí a favorit Dominik vydává za všechny a vyvádí spoustu lumpáren. Mrzí nás, že jsme museli nechat vše, včetně fotoparátu v kanceláři. A nyní nemůžeme zaznamenat ty veselé okamžiky v jejich společnosti. A nejen ty veselé. Carla představuje neuvěřitelnou sílu primátů. Objevuje Rendovo tetování a musí ho prostě mít taky. Pokouší se ho seškrábat. Nejde to, což jí děsně rozčiluje a tak mu jednu „ubalí“. René se sbírá ze země. „To byla rána! Myslím, že vydala za všechny.“ Carla s námi chvilku nemluví, ale pak se zase začíná vnucovat. Evidentně jí ten náš nezájem činil smutnou. Dominik šacuje vše, na co přijde. Je sice nejroztomilejší, stále se svou světlou tvářičkou ale také nejdrzejší. I žvýkačku z pusy se mi snaží ukrást. Dvě hodiny jsou pryč.

Ještě jdeme se Sylvií nakrmit problémové, většinou starší, šimpanze. Napadají ostatní a jsou agresivní, bylo třeba je oddělit a zavřít odděleně. Jeden se mi snaží projevovat svou náklonnost, neustále mě sleduje, hází na mě banány a ostatní ovoce, které od ošetřovatele právě dostal k večeři. Mezi tím přihazujee neodolatelný pohled a srolovanými pysky i jakýsi opičí polibek. Asi mám velké štěstí, že je za silnými mřížemi, nejspíš bych jeho svádění neunikla.

Řezbáři pod stříškou a upovídaný farmář v Lusace

Vše jednoou končí. Vydáváme se zpátky na hlavní silnici do Lusaky. Již po cestě na sever jsme zahlédli na krajnici pod stříškou posedávat několik místních mladíků. Teď se u nich i zastavujeme. Likalatu z kmene Luvali s pár jeho přáteli zde vyrábí masky, obrazy z přírodních materiálů, misky a další sošky. Kupujeme masky hned dvě a třetí měníme za, pro nás nepotřebné nářadí, dláto.

V Zambii ještě nakukujeme do národního parku Kafue a Blue Lagoon. Převážná část je kvůli povodním zavřená, tak se točíme jen poblíž hlavní silnice, která park protíná. Nikde ani živáčka. Za celou cestu jsme nepotkali jediné cestovatele, jediného turistu. Lidem se asi do Zambie moc nechce. Policie je tu maximálně zkorumpovaná. Dodržování pravidel vyžaduje především od bělochů. Také tady máme tu čest se přesvědčit, že „v Africe máte buď peníze, nebo čas“. Nejspíš také proto se nám naše cesta napříč kontinentem tak protahuje.

Lusaka je poslední destinací v téhle zemi. Do hlavních měst se vždy vydáváme především pro vyřízení formalit. Zajištění víz do následujících zemí, kam je samozřejmě především potřebuji já jako Češka. Renda má cestu levnější. Namibijská víza jsou hotová přes víkend a Botswana (v době naší cesty jsou stále potřeba si o víza žádat) nám dělá starosti. Vyřízení víz trvá několik dní, je třeba přesný itinerář cesty, rezervace veškerých parků a ubytování, a také zpáteční letenka. Obtloustlý černoušek si nenechává vysvětlit, že nemáme a nebudeme mít žádné letenky, když do Botswany jedeme vlastním autem dovezeným z Evropy. A tím také z Botswany vyjedeme do Namibie. No hádat se nám s ním nechce, měníme plán. Botswana počká, až bude v kanceláři ambasády sedět vstřícnější úředník.

Ale pobyt v Lusace přeci jen přináší ovoce. Potkáváme Colina, bývalého farmáře ze Zimbabwe, kterému v roce 2001 vláda odcizila velkou komerční farmu. Zimbabwe byla na našem itineráři od počátku, jen jsme nevěděli, jak to bude s dostatečnou zásobou paliva a potravin, když v zemi nic není. V příjemném kempu hned na okraji Lusaky, za dohledu žiraf, podupávání stáda buvolů a hýkání mezi chatkami pasoucích se zeber, nás Colin u dobrého zambijského piva a hamburgeru zasvěcuje do tajů „Zimbabwe dnes“. A my následující ráno spokojeně míříme k jejím hranicím.