Počítačový program pro běžkaře

Volně šiřitelný počítačový program Běžecké tratě českého
výrobce EAGLE Software je užitečnou pomůckou pro vyznavače běhu na
lyžích v českých horách. Umožňuje plánovat libovolné trasy a
archivovat již projeté výlety na běžkách. Dne 13. listopadu
2008 vyšla nová verze tohoto software.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Volně šiřitelný počítačový program Běžecké tratě českého výrobce EAGLE Software je užitečnou pomůckou pro vyznavače běhu na lyžích v českých horách. Umožňuje plánovat libovolné trasy a archivovat již projeté výlety na běžkách. Dne 13. listopadu 2008 vyšla nová verze tohoto software.


Po spuštění Běžeckých tratí otevřeme některou z nabízených map. Na výběr máme Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky, Beskydy, Javorníky, Žďárské vrchy, Českou Kanadu a Šumavu. Časem by měly přibýt i Jizerské hory. V mapě najdeme běžecké tratě závodní, upravené i turistické, jsou zde běžkařské rozcestníky, tyčové značení, lanovky, vleky i barevně rozlišené sjezdovky. Z mapy lze zjistit geografické a turistické informace. Program též umožňuje zobrazit zimní fotografie vybraných míst. Fandy turistických známek potěší jejich vyobrazení na mapě. Příznivci geocachingu zase mohou do mapy importovat kešky.

Plánování naší trasy začneme tak, že poklepeme myší v mapě na libovolnou křižovatku, která se nachází na běžkařské stopě. Poklepáním na další křižovatku nebo jejím výběrem ze seznamu se začne vytvářet naše vlastní trasa. Počet námi stanovených průchozích míst je neomezený. Vedení trasy můžeme ovlivnit v nastavení, kde vybereme, jaké značení je pro vyhledávání trasy povolené, na jakých cestách může program trasu hledat a zda má být hledaná trasa nejkratší nebo s co nejmenším stoupáním.


Námi „naklikaná“ trasa se postupně zvýrazňuje v mapě. Zároveň se vykresluje výškový profil, který nám názorně ukazuje, jaká budou převýšení, přes která místa pojedeme, jakého značení bychom se měli držet a jak bude naše trasa dlouhá. Stejné informace v textové podobě najdeme i v itineráři, kde se navíc objevují poznámky k místům a cestám nebo třeba sklony jednotlivých úseků. O naší trase vypovídá také statistika. Z ní zjistíme, kde nás čeká nejprudší klesání a stoupání, který je nejvyšší a nejnižší bod naší trasy, kolik výškových metrů vystoupáme a sjedeme apod.

Co s naší trasou dál? Můžeme ji třeba uložit. U každé mapy najdeme již několik hotových tras, včetně jejich obtížností, kterými se můžeme inspirovat. Naši trasu můžeme také vytisknout nebo exportovat do nějakého z nabízených formátů. Na výběr máme obrázkové soubory JPG a BMP, soubory pro komunikaci s GPS softwarem GPX, PLT a WPT, nebo soubory CSV pro tabulkové kalkulátory. Běžecké tratě také umožňují vygenerovat z trasy webovou stránku, včetně mapy a výškového profilu. Tu můžeme bez problémů umístit na své osobní webové stránky.


Trasu jsme si pomocích Běžeckých tratí naplánovali, vytiskli nebo nahráli do GPS a v terénu projeli. V čem nám ještě může program posloužit? Třeba dokáže zobrazit v mapě a na výškovém profilu skutečný záznam stopy z GPX, kterou importujeme ze souboru GPX. Běžecké tratě také dokáží vést deník našich výletů. U každého výletu můžeme zadat datum konání, trasu vytvořenou programem, počasí, sílu větru, čas zahájení a konce, případně další naše dojmy.

Program Běžecké tratě lze volně stáhnout ze stránek www.bezecketra­te.info. Neregistrovaná verze je omezena opisováním čísla. Pokud někoho program zaujme, může jej samozřejmě registrovat. Opisování čísla se pak vytratí z map, které si uživatel zaregistruje.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Panna Marie Guadalupská – Virgen de Guadalupe

Nevím už, jak téma vzniklo, každopádně jsem podotkla, že oslavy Dne
mrtvých jsou mexickým nejdůležitějším svátkem. Manžel mě pohoršené
ujistil o tom, že jsem na omylu, že něco jiného je nejznámější
svátek a něco jiného nejdůležitější. Přiznávám. Z pohledu
cizince je asi všechno trošku jinak, než z pohledu rodilého Mexičana.
Den mrtvých je sice dokonce uznán UNESCO jako kulturní dědictví a
Mexičané ho slaví s velkým zápalem (jako ostatně všechno), ale
svátek, který každoročně obrátí celé Ciudad de México vzhůru nohama,
které donutí tisíce a tisíce obyvatel nejen Mexika, ale i Střední
Ameriky a možná i Ameriky Jižní, vyrazit směr Guadalupská bazilika,
aby jejich patronce společně zazpívali a vzdali hold, jsou ve skutečnosti
„narozeniny“ Svaté panenky Guadalupské, které se slaví 12. prosince.


Paní z Tepeyaku, Lupita, Patronka Mexika a Latinské Ameriky

Článek o symbolu mexické katolické církve a legendě, která ho obklopuje jsem se chystala psát už před rokem. Jenže jsem to nějak nezvládla, původní plán byl odložen a posléze zapomenut. Letos, když už je oslava Guadalupskeho svátku opět za dveřmi, mi moje rozhodnutí připomnělo manželské pření, jehož původ, byl ale úplně někde jinde než u Lupity z Tepeyaku. Nevím už, jak téma vzniklo, každopádně jsem podotkla, že oslavy Dne mrtvých jsou mexickým nejdůležitějším svátkem. Manžel mě pohoršené ujistil o tom, že jsem na omylu, že něco jiného je nejznámější svátek a něco jiného nejdůležitější. Přiznávám. Z pohledu cizince je asi všechno trošku jinak, než z pohledu rodilého Mexičana. Den mrtvých je sice dokonce uznán UNESCO jako kulturní dědictví a Mexičané ho slaví s velkým zápalem (jako ostatně všechno), ale svátek, který každoročně obrátí celé Ciudad de México vzhůru nohama, které donutí tisíce a tisíce obyvatel nejen Mexika, ale i Střední Ameriky a možná i Ameriky Jižní, vyrazit směr Guadalupská bazilika, aby jejich patronce společně zazpívali a vzdali hold, jsou ve skutečnosti „narozeniny“ Sváté panenky Guadalupské, které se slaví 12. prosince.

Nejsem věřící, a tak se omezím pouze na legendu o Juanu Diegovi a zjevení. Ovšem neodpustím si porovnání Guadalupské panny Marie s předkolumbovskou Coatlicue, jenž mě jako nekatolíka fascinuje tím, jak geniálně je jako náboženský symbol vymyšlena a přizpůsobena „místnímu“ publiku. No a protože, vlastně hlavně jde o cestování, tak je také potřeba zmínit Guadalupskou baziliku jako takovou a park jenž na Tepeyackém vršku můžete navštívit. Začnu ale tou legendou…

Dne 9. prosince 1531, procházel Juan Diego, původem pravděpodobně chichimecký rolník či řemeslník jehož původní jméno bylo Cuauhtlatoatzin – Ten jež mluví jako orel (Codice 1548), přes Tepeyacký vršek do Santiago Tlatelolco. Právě na Tepeyaku se Juanu Diegovi zjevila překrásná paní a hovořila k němu v nahuatlu (původní jazyk především centrálního Mexika). Žádala ho, aby mexickému biskupovi přednesl její přání, aby byl vystaven „svatý dům“, v němž by byli pod ochranou všichni Mexičané. Juan Diego předal vzkaz biskupovi Juanu de Zumárraga. Ten mu však neuvěřil. Při druhém zjevení Juan Diego informoval svatou o neúspěchu a žádal, aby místo něj předal vzkaz někdo vyššího společenského postavení. Svatá panna mu však přikázala, aby dalšího dne opět navštívil biskupa. A tak se v neděli 10. prosince Juan Diego opět vydal do Tlatelolca, kde mu biskup poručil přednést důkaz o pravdivosti zjevení, o nichž mluví. Tepeyacká paní při svém třetím zjevení souhlasila se zasláním žádaného důkazu, ten však Juan Diego z důvodu nemoci jeho strýce nemohl přednést. 12. prosince Juan Diego vyrazil hledat duchovního, který by jeho strýce doprovodil při umírání. Když procházel Tepeyakem, chtěl se setkání s Pannou Marií vyhnout a tak vybral jinou cestu. Svatá se mu i přesto zjevila a požádala ho, aby vystoupal až na vršek Tepeyacu a tam sesbíral květiny pro biskupa. Slíbila mu také, že jeho strýc se uzdraví. Juan Diego tedy splnil vše, co si Guadalupe přála a sesbíral květy do svého bavlněného roucha. Poté se vydal na cestu za biskupem. Při sypáni květů z roucha se pak na prostém oděvu zjevil obraz Panny Marie Guadalupské, před nímž biskup ihned poklekl. Páté zjevení svaté panny se uskutečnilo u lůžka nemocného strýce Juana Diega. Při tomto zjevení se svatá sama představila jako Svatá Marie Guadalupská a znova zopakovala své přání vystavit chrám v němž by sloužila všem Mexičanům.



Základní kámen původní Guadalupské baziliky byl položen 25. března 1695. Do té doby bylo roucho s obrazem Panny Marie v kapli na Tepeyaku. Vzhledem k velkému nárůstu věřících v její kult bylo postupem času nutno vyměnit kapli za původní baziliku a původní baziliku za novou, moderní a monstrózní, jejíž základní kámen byl položen 12. prosince 1976. Nová bazilika vás zaručeně ohromí. Netvrdím však, že svou krásou, ale velikosti, monstrózností, modernosti, přeplněnosti a atmosférou. Já sama o její „eleganci“ značně pochybuji. Pokud vás nepřekvapí hned, tak jistě zůstanete stát s otevřenou pusou před scénou s jezdícím pásem, který vás rychle proveze před originálem Juanova roucha s obrazem Panny Marie Guadalupské. Katolická církev a její dogma v XXI. století. Prosím, nechápejte tento můj komentář špatně, ale nepřipomíná vám forma nové baziliky stan cirkusu? Když se vezme v úvahu korupce a vůbec stav mexické katolické církve napadá mě: Byl to účel škodolibého architekta, nebo tou podobností zamýšlel úplně něco jiného?

Krom nové baziliky se na obrovském nádvoří (Atrio de las Américas) nachází bazilika původní (Antigua basílica), kapucínský konvent (Convento de Capuchinas), Kaple přísah (Capilla de Juramentos), Indiánská kaple (Capilla de los Indios), Guadalupská zvonkohra (Carillon guadalupano) a Kaple se studánkou (Capilla děl Pocito). Za poslední jmenovanou kaplí se nachází vstup do nádherně udržovaného Tepeyackého parku jehož schody vás zavedou až na vrcholek ke Kapli na vršku (Capilla del Cerrito). Po celém parku můžete najít sochy s motivem zejeveni Panny Marie Guadalupské, či jejího oslavováni předkolumbovskými kulturami. Obětním darem (Ofrenda) počínaje a hlavami Quetzalcoatla (repliky těch z Chrámu Quetzalcoatla v Teotihuacanu), jenž se stal ve službách katolické církve pouhým chrličem vody, konče.


Zvláštní na tomhle zneužití předkolumbovských symbolů je to, že místo aby původní obyvatelstvo pobouřily, pomohly naopak k lepšímu přijetí nového náboženství. Zda to bylo podpořeno strachem z útisku nekatolíků v době kolonie, či potřebou věřit v to nové, „mocnější“, náboženství, které to staré, „slabší“, nahradilo, to je otázkou… Každopádně je opravdu fascinující porovnat Matku mexického katolického národa s Matkou národa mexického ale předkolumbovského. Aztékové a ostatní mesoamerické národy kladly velký důraz na symboliku a tak i obraz Svaté Panny Marie k nim promlouvá stejným jazykem plným symbolů.

Není jistě náhodou, že zjevení se vždy uskutečnila na Tepeyackém vršku, místě, kde byla oslavována matka boha Huitzilopochtliho, Cuatlicue. Také není určitě náhodou, že i Huitzilopochtli je plodem neposkvrněného početí. A už vůbec nebude náhoda, že pro předkolumbovské kultury je žena – matka posvátnou. Většina katolických madon je zobrazována s Ježíškem v náručí. Guadlupská verze je pak vyobrazena jakoby kráčela a zpívala modlitbu, ruce má sepnuté a vytváří s nimi „střechu“ – přístřeší pro všechny jenž ho potřebují, pod šaty se jí rýsuje bříško těhotné a pás, který má pod prsy uvázaný, připomíná hadí pás Cuatlicue, jenž je symbolem pro neposkvrněné početí. Guadalupe je dále zobrazována stojící na měsíci s „rohy“ otočenými nahoru, to znamená Východ, nejdůležitější světovou stranu, která v předkolumbovské symbolice znamená, každodenní východ Slunce. Slunce je pak Huitzilopochtli. Guadalupe se setkala poprvé s Juanem Diegem při svítáni, jenž na obraze znazorňují žluté paprsky okolo její postavy. Svítaní, počátek nového života. Další z nepřehlédnu­telných symbolů je čtyřlistý květ na šatu Panny Marie v místech jejího těhotenského bříška. Tento květ je nazýván Nahui Ollin a je symbolem rodícího se slunce. Svatá panna Guadaluspká dá život slunci. Stejně jako Cuatlicue.


Za pozornost také stojí skutečnost, že Guadalupe je tmavší pleti, hovoří nahuatlem a za prostředníka si vybrala indiánského muže, posla. A tak anděl, který nám přináší její obraz je snědý a jeho křídla jsou velmi pestrá a v barvách, jež nejčastěji používaly předkolumbovské kultury. Jako poslední symbol, i když ve skutečnosti existují další a další, zmíním to, že Guadalupe nejen hovoří nahuatlem, ale dokonce má i aztécké jméno – Tlecuauhtlacopeu, pro Španěly nevyslovitelné a tak změněné při zápisu na Guadalupe tak, jako v mnoha jiných případech aztéckých jmen.

Jak se ke Guadalupské bazilice dostat: Místo kde baziliku najdete se nazývá La Villa a nachází se v dosahu dopravního systému Mexico-City. Je možno dojet tam metrem na stanici LA Villa (nikoliv stanice Basilica) nebo po avenide Reforma, která se později rozdvojí na Calzada de Guadalupe a Calzada de Misterios na jejichž konci se vstup do areálu nachází.


Fascinující není pouze porovnání dvou matek aktuálního a starého Mexika. Fascinující je také celý kult. Květinami ozdobené autobusy a náklaďáky vezoucí věřicí ze všech koutů Mexika a dokonce i Latinské Ameriky. Celoroční pestré průvody po Calzada de Guadalupe, rámusící od rána do rána, brzdicí dopravu a způsobující dopravní chaos v už tak chaotickém městě, aniž by si někdo dovolil protestovat (až na pár jedinců, nevěřicích samozřejmě). Takže, pokud se budete některého 12. prosince nacházet v hlavním městě Mexika, nevadí vám davy a pohled na plazící se, či po kolenou lezoucí věřicí, máte užasnou příležitost shlédnout oslavy toho nejdůležitějšího svátku Mexika. Svátku Svaté Panny Marie Guadalupské. A pokud jste v hlavním městě Mexiku v jiný, než prosincový termín, tak si můžete užít Guadalupskou baziliku s o trošku menším davem a o trošku menší teatrálností. Jinak je to v podstatě stále to samé.

Autorka textu trvale žije v Mexiku. Další texty věnované nejen této úžasné zemi najdete na jejích osobních stránkách http://www.ta­mushf.com/

Po té, co jsem článek dopsala, mě napadlo, jestli to s tím nejdůležitějším svátkem není ještě trošku jinak. Přeci jen Sv. Guadalupe je ikona pouze pro katolíky, kdežto taková oslava nezávislosti Mexika je věc všech mexičanů. Těch pár procent nevěřících je přeci taky třeba brát v úvahu. A tak jsem se dotázala manžela. Ten na předloženou otázku odpovědel s pohoršením nad mou neznalostí, že samozřejmě důležitější je 15. září, to znamená oslava nezávislosti. Takže beru svá slova o nejdůležitějším svátku v případě 12. prosince zpět. O oslavách dne nezávislosti se dočtete v nějakém z mých dalších článků.

Perla západního pobřeží

San Francisco je asi nejlevicovějším a nejsvobodomys­lnějším
městem současných Spojených států a internetová petice upozorňující
konzervativní zbytek Ameriky, že v případě odtržení California Nuovo
bude mít všechno dobré, od 95 procent vína až po 5 nejlepších
univerzit, zatímco konzervativním státům zůstanou moskyti, tornáda,
hurikány, 80 procent obézních a teleevangelisté, byla míněna jen
částečně jako žert.


Stačí pár hodin, a San Francisco si zamiluje snad každý, ono má totiž na rozdíl od většiny ostatních amerických měst svůj svérázný šmrnc. A je toho k okukování vice než dost. Většina turistů asi začne tím, že si přivstaneme a pokud bude mít štěstí, uvidí, jak se z ranní mlhy vynoří majestátní Golden Gate Bridge. Most je ostatně jednou z největších atrakcí města, od svého postavení v roce 1937 úspěšně přežil všechna zemětřesení včetně toho posledního, které vážně poškodilo některé úseky konkurenčního, ale mnohem ošklivějšího mostu na druhé straně zálivu. Je již vice než 50 let starý, takže by měl právo vypadat jako unavený dědeček, ale jeho oranžový nátěr obnovovaný vlastně neustále, takže natírat jej je doživotní práce, jiskřivě odráží paprsky kalifornského slunce. Obrovité rozměry si nejlépe uvědomíme ve chvíli, kdy přijdeme až k němu a máme možnost si z blízka prohlédnout, jak silná jeho ocelová lana opravdu jsou.

Další atrakcí města je samozřejmě jeho tramvaj. Vzhledově sice připomíná pražské tramvaje z konce šedesátých let, takže kam s ní na dříve narozené Pražáky, ale Američané z možnosti přiskočit za jízdy (tramvaj se pohybuje rychlostí splašeného hlemýždě) hýkají nadšením. San Francisco je snad jediné americké velkoměsto postavené na strmém kopci. A protože Američané nemají rádi na silnicích a ulicích příliš zatáček, ulice San Francisca jsou většinou zvláštní. Jedním směrem vedou jako vrstevnice po kopci, druhým směrem pak vedou kolmo vzhůru, a právě tudy většinou jezdí slavná tramvaj. Je to vlastně něco jako horská zubačka, pohání ji lano či řetěz vedoucí pod kolejemi. Řidiče to občas nutí přeřadit, na což má uprostřed vozu podivnou páku připomínající přerostlé kleště. Nejen místní, ale i ostatní Američané jsou na tuto atrakci patřičně hrdí, a tak když před lety byly koleje i celý pohon v dezolátním stavu a město hodlalo tramvaj zrušit a koleje vytrhat, řada organizací po celé Americe demonstrovala za zachování této unikátní technické památky. Následovaly úspěšné sbírky a dnes rejdí tramvaj po městě jako v dobách největší slávy.


Na prohlídku je toho více než dost, kroky turistů zcela neomylně zamíří do přístavu, kde desítky rybích restaurací bojují o přízeň turisty. Přiznejme si ale, že přístav je povětšinou klasická turistická past. Nicméně si odsud můžeme si odsud vyjet na ostrov Alcatraz proslulý coby věznice, kde si své roky prožil i Al Capone.

“I lost my heart in San Francisco” tvrdí i u nás známá písnička, což si po pár prožitých dnes lze docela dobře představit, protože je zde opravdu krásně. Jako v celém pobřežním pásu Kalifornie, i zde dokáže příroda pravé divy, takže nádhernými květy obrůstá i patník u cesty, a tyto květy tvoří ten pravý rámec bělostným domům. Nad městem vlají vlajky dvacetitřídenní Kalifornské republiky s medvědem ve znaku, ze zahrad voní eukalypty a život se zdá na Kalifornii nečekaně málo uspěchaný. Pokud přejedeme most a vydáme se dál směrem k údolím proslulým kvalitním vínem, mineme celkem nepatrnou cedulku, upozorňující že právě tudy probíhá geologický zlom San Andreas, jehož pohyb právě před sto lety prakticky celé město zničil. Asi jsem nebyl sám, kterému maloučko zatrnulo. O zemětřesení sice není příliš radno v San Franciscu mluvit, ale geologové varují, že otázka není jestli ničivé zemětřesení přijde znovu, ale kdy přijde.

San Francisco je také asi nejlevicovějším a nejsvobodomys­lnějším městem současných Spojených států a internetová petice upozorňující konzervativní zbytek Ameriky, že v případě odtržení California Nuovo bude mít všechno dobré, od 95 procent vína až po 5 nejlepších univerzit, zatímco konzervativním státům zůstanou moskyti, tornáda, hurikány, 80 procent obézních a teleevangelisté, byla míněna jen částečně jako žert. Ostatně ve chvíli, kdy při nedávných prezidentských volbách získal Obama 200 hlasů, bylo rozhodnuto, neboť Kalifornia (s malou pomocí spřátelených států Oregon a Washington) prostě udělala svoji povinnost.

Pražské ostrovy – Štvanice

Ostrov Štvanice leží mezi Karlínem a Holešovicemi. Traduje se, že
ostrov existoval už kdysi dávno, když kněžna Libuše věštila hvězdnou
slávu města Prahy. Odedávna byl celý ostrov důležitým místem pro
obyvatelstvo po obou stranách řeky, protože mezi ním a dnešním bubenským
nábřežím byl jediný brod v dolejším toku Vltavy. Jen tudy vedla
jediná a známá cesta od Vyšehradu a Starého Města do severních Čech.


Ostrov Štvanice leží mezi Karlínem a Holešovicemi a má rozlohu zhruba 143.000 m2 v nadmořských výškách od 180 do 190 metrů a bývá nazýván Velké Benátky. Je dlouhý 1250 metrů. Býval tady brod a chatrče rybářů, zastavovala se tady vojska při svých taženích, bývali tu kupci, kteří se snažili udat zboží a celé toto územní po staletí vlastnilo Staré Město Pražské.

Traduje se, že ostrov Štvanice existoval už kdysi dávno, když kněžna Libuše věštila hvězdnou slávu města Prahy. Odedávna byl celý ostrov důležitým místem pro obyvatelstvo po obou stranách řeky, protože mezi ním a dnešním bubenským nábřežím byl jediný brod v dolejším toku Vltavy. Jen tudy vedla jediná a známá cesta od Vyšehradu a Starého Města do severních Čech. V 10. století byl Dvůr Týn ve Starém Městě Pražském hlavním střediskem českého obchodu s cizinou, protože se k němu mohli dostat kupci ze severu po levém břehu Labe a Vltavy. Do Prahy se dostali jen přes brod a převoz na pravém břehu u ostrova Štvanice. Ostrov tedy býval významný odedávna.

Právě tohoto brodu a ostrova bylo v historii celkem jedenáctkrát využito vojensky. Brodem a dále přes ostrov Štvanici k Praze nebo opačně procházela vojska německého císaře Jindřicha III. v roce 1041, v roce 1109 to byla vojska vévody Vladislava I., v roce 1142 ho užil znojemský kníže Konrád. Táhla těmi místy vojska krále Václava I., Ruprechta Falckého, Jana Žižky z Trocnova. Přes ostrov Štvanici se pokoušeli dostat i Pasovští v roce 1611, ale Pražané na ně pálili z ostrova tak silně, že se Pasovští v půlce řeky museli obrátit na ústup nebo přímo na útěk. Štvanice zažila i vpád Švédů. Při vpádu francouzského a saského vojska v zimě roku 1742 byly pokáceny a spáleny všechny stromy ostrova, stejně tak byla zničena všechna stavení a domy místních obyvatel. Poslední válečné zpustošení ostrova včetně obou dřevěných mostů na ostrov bylo při sedmileté válce v roce 1757, když Prusové utíkali z Prahy. V dobách míru se vždycky na ostrov vrátili rybáři a převozníci a postavili si tu nová obydlí. Zahradníci ze Špitálska , dnešního Karlína, znovu zakládali zelinářské zahrady, byly zde vysázeny nové stromy. Je známo, že v 17. století spolek Pražských lukostřelců opětně obnovil na ostrově svou střelnici pro střelbu do terčů.


Ve druhé polovině 17. století se v Praze rozmohla záliba v divadle. I ve šlechtických sídlech se provozovaly opery a balety. Mezi nižším měšťanstvem vzrostla nejen obliba různých představení, ale započaly i štvanice se zvířaty, které byly oblíbeny zejména ve Vídni. Protože původně určené prostranství u městských hradeb nedaleko Poříčské brány nebylo vhod okolnímu obyvatelstvu ve farnosti sv. Petra, propůjčil pro tyto štvanice Staroměstský Magistrát svůj ostrov Velké Benátky, jak se dříve Štvanice jmenovala.

Lidé se dívali na býky, medvědy, jeleny i srnce, ale nepohrdli ani divokými kanci či osly. Aréna měla dvě patra. Děti se mohly koukat za krejcar, jejich dospělí průvodci za dva krejcary. Štvanice se zvířaty byly pořádány s většími či menšími přestávkami až do roku 1802, kdy je císař František I. zakázal pro snižování mravů obyvatel. Jméno ostrova zůstalo dodnes a jméno Velké Benátky bylo postupně zapomenuto.

V 19. století tady probíhala příjemnější zábava. Od roku 1877, kdy tu byla pořízena aréna ze dřeva na východním cípu ostrova, byly v ní provozovány divadelní kusy. Eugenio Averino začal svým prvním představením roku 1877 a od té doby uváděl rozmanitý světový repertoár. Nezůstal jen u divadla. Pražané shlédli v červnu 1878 na Štvanici ohromný ohňostroj od pyrotechnika Stuwera. Prý ho sledovalo na 3000 diváků. Později zde tančili a předváděli svoji kulturu příslušníci domorodých černošských kmenů z Nubie. Používali i předvádění zvířat jako v šapitó. Aréna zanikla roku 1882. Stavební materiál z této arény byl v roce 1883 použit na stavbu novou a tou byla vltavská ledárna. Led z ní byl využíván hlavně na chlazení sudů s pivem v pražských hospůdkách.

Nad Štvanicí dodnes stojí Negrelliho viadukt, po Karlově mostě druhý nejstarší most přes Vltavu. Ve své době byl největší železniční stavbou v Evropě a stavěl se z české žuly a pískovcových obkladů. Na tři tisíce českých, německých a italských dělníků jej stavělo od jara 1846 do roku 1850, kdy po něm 1. června jel první vlak. Další most, který se klene přes dvě ramena Vltavy a nad Štvanicí vznikal ve dvou etapách mezi lety 1909 až 1912 a dostal jméno Hlávkův most. Má překrásnou sochařskou výzdobu od Bohumila Kafky a Ladislava Kofránka.


Na ostrově nepřehlédnete v západní části objekt vodní elektrárny podle návrhu architekta Dlabače. Byl postaven v letech 1913 až 1914 a byl funkční až do roku 1972. Roku 1984 byly zahájeny rekonstrukční práce a jeho provoz byl znovu zahájen v únoru 1988. Vznikl tady také areál pro vodní slalomáře.

Nejznámějším objektem na ostrově je ale už od roku 1930 zimní stadion s umělou ledovou plochou, který byl několikrát za svoji historii místem konání mistrovství světa a Evropy v hokeji i v krasobruslení. Původně byla plocha ledu pod širým nebem, až roku 1956 byl stadion zastřešen. Od roku 1962 ale stejně došlo k přesunutí téměř veškerých sportovních i kulturních akcí na nový stadion na Výstaviště do Holešovic. Dřevěný stadion byl vyhlášen národní kulturní památkou. Dnes v něm probíhá volné veřejné bruslení a ledy jsou nabízeny k pronájmu. Během 20. století bylo ve východní části ostrova oblíbené koupaliště s kabinkami. Povodeň v srpnu 2002 ho ale definitivně zničila a už nikdy nebylo obnoveno.

Ostrov štvanice ale nebyl zasvěcen jen hokeji a plavání, ale také tenisu a je mu zasvěcen dodnes. Sídlí zde ČEZ Koloseum a jeho krásný tenisový areál, který byl otevřen zkouškou 16. června 1986. U stadionu je umístěna na vysokém pylonu socha tenisty od L. Janoucha z roku 1986. Dnes je ostrov znám především svým in line bruslením, závody na kolech BMX a velkým zastřešeným a osvětleným skateparkem, kde se konají různé závody, dokonce světový závod Mystic Skate Cup.


I plážový volejbal opanoval tenisový ostrov! Od středy do neděle v květnu 2008 se na Štvanici uskutečnil třetí podnik Světové tour Swatch FIVB 2008. Nejlepší světoví plážoví volejbalisté v Praze bojovali o body do olympijské kvalifikace a sešla se skutečně celá světová špička. Objevilo se tam 32 týmů a vstup pro diváky byl volný. Štvanice se rázem změnila v písečnou pláž.

Na jižní straně ostrova stojí od roku 1913 dvě plavební komory široké 11 metrů, které začínají už pod Hlávkovým mostem. Téhož roku zde byl dokončen dům plavební správy. Nyní v něm má sídlo Povodí Vltavy – správa zdymadla ostrova Štvanice. Před touto budovou kdysi stávala porodnice, dnes je tam na travnaté ploše umístěna socha akt sedící dívky od Jaroslava Horejce.

Po dřívějších hudebních zábavách tady dodnes zůstal jeden z klasicistních objektů s číslem popisným 858 z roku 1824. Kdysi zde býval taneční sál na celém půdorysu přízemí a taneční zábavy tady bývaly proslavené. Na konci 20. století tu mívalo pár let sídlo ředitelství hudební firmy Bonton.

I ostrov Štvanice čekají změny k lepšímu. Měl by být především rekreačním areálem a do budoucna by měl být propojen s pevninou ještě třemi novými lávkami. Své místo tu budou mít i cyklisté, vodáci a hřiště pro děti.

Fotosoutěž: Známe výherce pátého kola

Základní část druhého ročníku fotosoutěže Domov objektivem
cestovatelů právě skončila. Přinášíme vám výsledky
posledního, pátého kola a tím i poslední várku postupující do
finále.

Základní část druhého ročníku fotosoutěže Domov objektivem cestovatelů právě skončila. Přinášíme vám výsledky posledního, pátého kola a tím i poslední várku postupující do finále.

Na základě výsledků hlasování odborné poroty jsme mohli vybrat pouze tři fotografie v každé kategorii, jejichž autoři budou ohodnocení věcnou cenou. Všem ostatním děkujeme za účast a snad se bude dařit lépe zas za rok.

Na stránce fotosoutez.ces­tovatel.cz se během několika dní objeví přehledná galerie všech fotografií, včetně fotografií minulého ročníku.

Děkujeme našim partnerům, kteří pomohli s věcnými cenami a zvláště děkujeme všem členům odborné poroty za věnovaný čas.

V pátém kole hodnotila porota spolu s hlasem lidu fotografie ve třech vyhlášených kategoriích:

  • Umělecká fotografie – 36 fotografií
  • Fototip na výlet – 32 fotografií
  • Dobrodružství – 9 fotografií

Výsledné pořadí fotografií je následující (všechny fotografie navíc postupují do finálového kola):

Kategorie Umělecká fotografie

1. místo: Eliška Vorlová


2. místo: Tomáš Fibír


3. místo: Zbyněk Máca


hlasování lidu: Šárka Formánková


Kategorie Tip na výlet

1. místo: Ivana Filipová


2. místo: Miroslav Olšák


3. místo: Marta Duchoslavová


hlasování lidu: Ivana Filipová


Kategorie Dobrodružství

1. místo: Tomáš Fibír


2. místo: Miroslav Olšák


3. místo: Karolína Filipová


hlasování lidu: Karolína Filipová


Výhercům blahopřejeme.

Partneři, bez kterých by fotosoutěž nemohla probíhat:

www.Zoner.cz

Do finálového věnuje brněnský Zoner něco ze své dílny.

Zoner sdílí stejné zaujetí pro přidávání GPS souřadnic k fotografiím jako my, proto jsme rádi, že je partnerem naší fotosoutěže již druhým rokem.


Institut digitální fotografie – IDIF.cz

Do každého kola, stejně jako loňský rok, věnuje IDIF ze své nabídky kvalitní publikace o digitální fotografii.


Humi Outdoor

Pro nejlepší fotografy HUMI Outdoor připravil dohromady 4000 Kč v poukázkách na nákup vybavení.

S HUMI Outdoor máme dlouholeté, velmi dobré vztahy a věříme, že se vám nějaká ta voděodolná výbava, až budete na čekat na ten správný fotografický okamžik někde v dešti, bude hodit.


LevnéPrůvodce.cz

Lukáš z LevnéPrůvod­ce.cz věnuje každé kolo slevový kupón na nákup jakéhokoliv zboží (turistické průvodce, mapy, cestopisy, GPS atd.). V každém kole to bude 700 Kč, ve finále pak 1000 Kč.


www.DigitalniS­tudio.cz

Digitální studio věnuje výhercům v každém kole tisky:

  • 430×650 mm zdarma + sleva 30% na jednu další obj.
  • 290×430 mm zdarma + sleva 30% jednu na další obj.
  • A4 zdarma + sleva 30% na jednu další obj.

a ve finále pak:

  • 1. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 9 měsíců
  • 2. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 6 měsíců
  • 3. místo 430×650 mm + sleva 20% na neomezené množství objednávek po dobu 3 měsíců


Nakladatelství Libri.cz

Nakladatelství Libri věnuje do druhého kola fotosoutěže 3 ks publikace Víta Ryšánka Soutoky řek na území Čech, Moravy a Slezska.


Lisabonské MHD

Jednou z lisabonských atrakcí jsou tzv. elevadores (v překladu
výtahy). Jedná se o lanovky, které jsou umístěné v nejprudších
kopcích města. Samotný Lisabon není žádná placka, a tak ani mé chození
nebyla nevinná procházka, ale často pěkná túra s výšlapy do
kopečků a kopců. Pro místní obyvatelstvo tu existují tyto lanovky
(některé jezdí trať dlouhou pouze 200 m) k ulehčení
každodenního života.

První část seriálu o Lisabonu: Lisboa – a boa vida!

Je to trochu dál, není úplně nejlevnější se tam dostat, ale stojí to za to. Já jsem do Lisabonu zavítala v říjnu roku 2008. Už dlouho jsem o tom snila, a protože se učím portugalsky, cítila jsem určitou potřebu si po roce bez mluvení jazyk trochu osvěžit.


V nevelkém předstihu se mi podařilo koupit letenku Praha – Lisabon od Skyeurope zhruba za 4.400 Kč . V rámci příprav na cestu jsem začala kontaktovat lisabonské členy Couchsurfingu a domlouvat si s nimi schůzky, případně i ubytování.

Po příletu do Portugalska mě čekaly úžasné tři týdny seznamování se s místní kulturou. Samozřejmě se na mém nadšení pro Portugalsko podílelo také klima. I přesto, že už byl říjen, se v Lisabonu stále dalo chodit v šatičkách a sandálcích. Příjemných 25 stupňů a téměř každodenní slunce jsem s radostí vyměnila za zimu a oblačno v Čechách.

První týden jsem strávila v domě Ricarda v části Arreeiro. Celý první týden jsem se také ještě snažila šetřit, protože jsem netušila, kolik peněz budu na svůj pobyt potřebovat. Vždy, když jsem někam jela na delší dobu, snažila jsem si na místě zároveň nějaké ty peníze vydělat. Na tři týdny ale nemělo cenu si práci shánět nehledě na to, že bych ji stejně nejspíš po sezóně nesehnala. V rámci úspory financí a z důvodu, že jsem měla spousta času, jsem chodila téměř stále pěšky. Z Arreira do centra to bylo tak na 40 minut chůze s občasnými zastávkami v místních obchůdcích a kavárnách. Tento způsob turistiky místní moc nechápali. Co může být zajímavého na naprosto normální lisabonské ulici, která ještě není ani v centru města? Pro mě je právě tohle důležité. Člověk potká běžné obyvatelstvo, které zrovna nakupuje nebo má polední pauzu a obědvá…a navíc, i v těch odlehlejších ulicích Lisabonu se kolemjdoucím dávají na odiv modrobíle malované kachle domů – azulejos (vliv africké kultury).


Nedílnou součástí mých procházek po městě byly vyhlídky – tzv. miradouros. Vyhlídka z Castela (lisabonského hradu) je povinná pro všechny turisty. Ještě lepší výhled se naskýtá poblíž Castela – z Miradoudo da Senhora de Monte (a bez turistů). Mezi mé oblíbené a více ukryté vyhlídky patří ta v Alcantaře (v části Bairro Alto). Mým největším objevem ale byla Santa Catarina taktéž v Bairro Alto. Tato vyhlídka je charakteristická tím, že se zde setkávají imigranti a místní si sem chodí na pivko v příjemné kavárně. Santa Catarina je také místem, které sluneční paprsky hladí déle než jakékoliv jiné místo ve městě, a proto se právě z této vyhlídky dá krásně sledovat západ slunce nad řekou Tejo.

Jednou z lisabonských atrakcí jsou tzv. elevadores (v překladu výtahy). Jedná se o lanovky, které jsou umístěné v nejprudších kopcích města. Samotný Lisabon není žádná placka, a tak ani mé chození nebyla nevinná procházka, ale často pěkná túra s výšlapy do kopečků a kopců. Pro místní obyvatelstvo tu existují tyto lanovky (některé jezdí trať dlouhou pouze 200 m) k ulehčení každodenního života. Pouze jedna z nich ale opravdu vypadá jako výtah – Elevador de Santa Justa ve čtvrti Baixa. Jeho architektem je Raoul de Mesnier, žák slavného Gustava Eiffela. Už od pohledu na tento výtah je jasné, kde bral jeho tvůrce inspiraci. Jeho konstrukce nápadně připomíná styl Eiffelovy věže v paříži. Původně byl výtah využíván místním obyvatelstvem, které se tak pohodlně a rychle mohlo přemístit z dolní čtvrti Baixa do horní čtvrti Bairro Alto. Dnes výtah slouží zejména pro turisty. Za drobný poplatek je možné se svézt nahoru, kde lze posedět v kavárně a porozhlédnout se po městě z výšky. Komu se nechce platit a má zájem o výhled na Lisabon, může se do horního patra výtahu dostat z náměstíčka Largo do Carmo, ze kterého k výtahu vede výškový tunel. Pro ostatní elevadores platí běžné jízdné, protože jsou součástí lisabonské městské hromadné dopravy.

Lisabonské MHD má daleko k tomu pražskému. Na/z letiště se dá dostat autobusem pouze od 8h ráno do půlnoci. Čtyři linky metra jsou základem dopravní sítě Lisabonu (jsou pojmenované podle barev – linha vermelha, amarela, azul a verde). Podzemní doprava metrem je doplňována sítí autobusových linek a několika tramvajemi. Místní tramvaje mají žlutou barvu a tradiční vzhled. Ve všech průvodcích Lisabonem se píše, že nelze vynechat projížďku tramvají číslo 28. Je to pravda, tato tramvaj projíždí centrem Lisabonu, kolem Katedrály Sé ke Castelu až do čtvrti Graça. Vtipné je, že téměř stejnou tratí jezdí další tramvaj – tentokrát červená, určená speciálně pro turisty – a rozdíl mezi nimi je pouze v ceně lístku. Lístky se kupují u řidiče (i v autobusu), jeden stojí 1.35 EUR a je lepší mít drobné. Na přesnost MHD se zde nedá moc spoléhat. Každý, kdo do Lisabonu zavítá, by si měl uvědomit, že zde vládne jižanská kultura, do které spěch nepatří. Velkým nedostatkem lisabonské MHD jsou chybějící noční spoje, takže po jedné hodině ranní (kdy přestává fungovat metro) funkci MHD zastávají taxikáři. Ti jsou hojně využívaní, protože pokud jedou aspoň 2 osoby, tak cesta taxíkem nevyjde o moc dráž než jízdenka na autobus!

Expediční fond: nové kolo!

Chystáte dobrodružnou či sportovní expedici? Máte vědecký či
charitativní projekt v odlehlém koutě světa? Pošlete ho Expedičnímu
fondu. Na dobré projekty je připraveno 300 000 Kč.

Chystáte dobrodružnou či sportovní expedici? Máte vědecký či charitativní projekt v odlehlém koutě světa? Pošlete ho Expedičnímu fondu. Na dobré projekty je připraveno 300 000 Kč.


Zatímco příroda i lidé se pomalu ukládají k zimnímu spánku, najdou se takoví, kteří nezahálejí a připravují své nové expedice a jiné projekty. Pokud mezi ně patříte, zbystřete pozornost! 5. kolo soutěže Expedičního fondu totiž právě začalo.

Kdo může přihlásit projekt?

Expediční fond podporuje cestovatelské, horolezecké, speleologické, vodácké a další expedice a humanitární, vědecké či výzkumné projekty – vždy pokud obsahují prvek dobrodružství nebo objevování. Finanční, materiální a mediální podpora se rozděluje dvakrát ročně ve veřejné soutěži.

Svůj projekt může přihlásit kdokoliv. Soutěž Expedičního fondu je určena jak pro zkušené borce, tak i začínající cestovatele, vědce, dobrodruhy a sportovce.

Jak poslat projekt?

Není nic jednoduššího! Pošlete krátký popis své expedice (stačí třeba jen dvě stránky formátu A4) na e-mailovou adresu projekty (at) ex­pedicnifond.cz. Svoji expedici můžete do soutěže přihlásit do půlnoci 31. 1. 2009. Projekty posílejte ale raději dříve – umožníte nám tak vyžádat si od Vás případné doplňující informace. Výsledky budou zveřejněny do konce února 2009.

Kolik můžete získat?

Díky hlavním partnerům, kterými jsou cestovatelský časopis Koktejl, přední český výrobce outdoorového vybavení HUMI OUTDOOR, cestovní kancelář ESO travel, výrobce člunů, kajaků a raftů GUMOTEX a Evropská cestovní pojišťovna se bude soutěžit o rekordních 300 000 Kč.

Novými oficiálními partnery Expedičního fondu se stala Česká speleologická společnost a Český horolezecký svaz, kteří budou zejména spolupracovat na odborném hodnocení příslušných projektů.

Jak na to?

Přečtěte si, prosím, pozorně podrobná pravidla soutěže i užitečné neformální rady, jak co nejlépe sepsat plán vaší expedice, které najdete na internetových stránkách Expedičního fondu (www.expedicni­fond.cz). Zde také najdete přehled a reportáže z předchozích vítězných projektů.

Vítěze soutěže vybere odborná komise sestavená z partnerů Expedičního fondu.

Případné další dotazy zasílejte na tyto e-maily: jirka (at) hed­vabnastezka.cz nebo david.gladis (at) hed­vahnastezka.cz.

David Gladiš a Jiří Černý, za organizační tým Expedičního fondu.

Kouzelný vánoční čas v České republice

Rozzářené ulice a náměstí, shon vánočních trhů a všudypřítomné
koledy přesvědčí i zaryté odpůrce svátků, že Vánoce
v České republice patří k nejkrásnějším obdobím v roce.
Staré tradice si připomínají nejen muzea a skanzeny, ale i lidé ve
svých domovech. Podívat se na betlém nebo vyslechnout adventní koncert
v kostele, na zámku či na náměstí patří k jedněm
z nich…

Rozzářené ulice a náměstí, shon vánočních trhů a všudypřítomné koledy přesvědčí i zaryté odpůrce svátků, že Vánoce v České republice patří k nejkrásnějším obdobím v roce. Staré tradice si připomínají nejen muzea a skanzeny, ale i lidé ve svých domovech. Podívat se na betlém nebo vyslechnout adventní koncert v kostele, na zámku či na náměstí patří k jedněm z nich…


Mikuláš přináší dětem první nadílku

Šestého prosince slaví jmeniny Mikuláš a to je pro děti i jejich rodiče jasné znamení, že Vánoce už jsou za dveřmi. V předvečer svého svátku, 5. prosince, přichází svatý Mikuláš v doprovodu své družiny, aby navštívil všechny děti. Pro ty hodné má připraveny sladkosti, ovoce a drobné dárečky, zlobidlům podstrčí jejich výslužku v podobě starých brambor nebo uhlí hrozivě namaskovaný čert. Aby se ho děti tolik nebály, přimlouvá se u Mikuláše anděl. Na takto maskované trojice narazíte v tento den kdekoli v České republice. Do hávu nadpozemských bytostí se s radostí oblékají dospělí i větší děti. Náš tip: Mikulášská nadílka v Třebíči (www.kviztrebic­.cz) nebo v hornickém muzeu v Ostravě (www.muzeumok­d.cz).

Vánoční trhy: nápadité dárky a sváteční atmosféra

Pražské vánoční trhy patří mezi nejvyhlášenější v Evropě. Letos začínají rozsvícením vánočního stromu 29. listopadu 2008 a budou trvat až do 1. ledna 2009. Na Staroměstském a Václavském náměstí se otevřou desítky stánků, kde bude možné zakoupit vánoční dekorace, figurky z kukuřičného šustí, ozdoby ze slámy, krásně nazdobené perníčky, vonné svíčky nebo teplé šály a čepice. I když si dárek nevyberete, určitě neodoláte nabízenému občerstvení. Horký punč, vonící medovina, pečené kaštany a kukuřice, staročeské pečivo s veselým jménem „trdlo“ nebo grilovaná klobása jsou malou odměnou za vánoční shon. Pod rozsvíceným živým stromem na Staroměstském náměstí najdete jesličky s malým Ježíškem a jeho věrným zvířecím doprovodem (oslík, kozy, ovečky), které jsou vždy obklopeny houfem dětí. Na podiu se představí pěvecké sbory nebo představení pro děti. Menší pražské vánoční trhy se v prosinci budou konat i na náměstí Míru, náměstí Republiky, na Výstavišti v Holešovicích nebo na Kampě. Módní výstřelky a luxusní zboží objevíte v buticích na nejznámějších pražských nákupních třídách – Na Příkopech a Pařížské. Češi nakupování milují a za dárky často míří také do velkých obchodních center na okraji města. Náš tip: V komornější atmosféře proběhne vánoční jarmark v Mělníku. 6. 12. si tu nakoupíte šikovné dárečky a ve dnech 12.–13. 12. 2008 zase ochutnáte dobroty z adventní kuchyně našich babiček a prababiček. (www.muzeum-melnik.cz).

České betlémy patří mezi světové unikáty


Příběh o Ježíškově narození byl a je věčnou inspirací pro tvůrce betlémů. Česká republika se v jejich počtu řadí mezi betlemářské velmoci, protože výroba betlémů – ať už ze dřeva, papíru, sádry, keramiky či perníku – zde má tradici už od 16. století. Muzeum v Jindřichově Hradci (www.muzeum.es­net.cz) uchovává největší mechanický lidový betlém na světě – Krýzovy jesličky. Toto monumentální dílo vyráběl jejich autor více než 60 let a obsahuje téměř 1400 figurek! V Třebechovicích pod Orebem (www.betlem.cz) založili dokonce Muzeum betlémů, kde vystavují betlémy z České republiky a Slovenska. Jeho nejcennějším exponátem je Třebechovický pohyblivý betlém. Nejvzácnějším pokladem Muzea betlémů v Karlštejně (www.obeckarlstej­n.cz) není nic menšího než Karlštejnský královský betlém s figurkami českých králů. Každý rok od 26. prosince do 2. února můžete obdivovat výtvory zručných obyvatel města Třešť na Vysočině (www.trest.cz), a to přímo doma u jejich tvůrců nebo v místním muzeu. Svou tradici už mají také výstavy betlémů v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu (www.hrad.cz) Náš tip: Ještě lepší než výtvory z nejrůznějších materiálů jsou živé betlémy. Vidět je můžete v Horní Plané na Šumavě (23. 12.), v Kadani (25. 12.) nebo v Českém Krumlově (23. 12.)

Vánoce a památky UNESCO

Nezapomenutelné Vánoce prožijete se svou rodinou v Českém Krumlově (www.ckrumlov­.info). Město zahájí období adventu rozsvícením vánočního stromu a zpěvem vánočních koled 30. listopadu 2008. Každou adventní neděli je na náměstí připraven kulturní program. K tradici Štědrého dne už patří i předávání dárků pro medvědy z hradního příkopu. Přijedete-li do Krumlova o Štěpánském posvícení (26. 12.), čeká vás spousta dobrého jídla, hudba a tanec. Vánoce se středověkou a renesanční hudbou vyzkoušejte v dalším městě oceněném organizací UNESCO, v historické Telči (www.telc-etc.cz). České koledy zazní jak na vánočních trzích, tak i při společném zpívání na zámku. Náš tip: Dopřejte si romantické chvíle při adventních a vánočních plavbách na řece Dyji (www.lodnidopra­va.com) v Lednicko-valtickém areálu. Čeká vás vánoční výzdoba, zapalování svíček, koledy a svařené víno nebo čaj.

Hrady a zámky

Také při návštěvě hradů a zámků poznáte, že se blíží doba Vánoc. Prozradí je slavnostně vyzdobené komnaty, průvodci v dobových kostýmech a vánoční trhy v podhradí. Na vánočních trzích (13.–14. 12. 2008) na hradě Loket (www.hradloket­.cz) se nudit určitě nebudete. Ukázky řemeslného a šermířského umění zabaví vás i děti, pro které je navíc připraven speciální koláčový turnaj. Hrad Křivoklát (www.krivoklat­.cz) bude po dva adventní víkendy (6.–7., 13.–14. 12. 2008) dějištěm vánočního jarmarku, jehož součástí budou hudební a divadelní představení. Řemeslné výrobky s vánoční tematikou, prohlídky v dobových kostýmech nebo adventní koncerty mají připraveny pro oslavy adventu na zámku Nelahozeves 29. a 30. 11. 2008 (www.lobkowic­zevents.cz). Adventní trhy s šermířským a divadelním program chystají na zámku Sychrov 6.–7. 12. 2008 (www.zamek-sychrov.cz). Náš tip: Vánoční slavnosti v duchu barokní doby poloviny 18. století, projížďky v kočáře, živý betlém, stánky s řemesly, prodej ryb, stromků, horké pochoutky a nápoje, to vše vás čeká 13. 12. 2008 na zámku Mnichovo Hradiště (www.mnichovo-hradiste.cz) během Valdštejnských Vánoc.

Vánoční a adventní hudba

Česká hudba patří k světovým kulturním pokladům a není lepšího dárku pro její příznivce než speciální koncerty vánoční a adventní hudby. V jejich repertoáru často objevíte českou vánoční mši Hej mistře, vstaň bystře, kterou koncem 18. století složil Jakub Jan Ryba. Státní opera v Praze (www.opera.cz) tradičně uvede vánoční koncerty 25. a 26. 12. 2008. Varhanní koncerty s vánoční tematikou budete moci vyslechnout od 26. 12. do 1. 1. 2009 v bazilice svatého Jakuba na pražském Starém Městě (www.auditeor­ganum.cz). Oblibu adventní a vánoční hudby potvrzuje řada festivalů s tímto zaměřením. V Praze se počátkem prosince konají hned dva (11.–14. 12. 2008 www.choirs.cz; 28.–29. 11. 2008 www.orfea.cz). Na festivalu Souznění v Ostravě ve dnech 18. až 21. prosince 2008 představí zpěváci, tanečníci a řemeslníci mizející svět lidových tradic a původní lidové muziky. (www.souzneni-festival.cz). Adventní koncert sólistů pražského Národního divadla si budou moci vychutnat návštěvníci zámku Vranov nad Dyjí 20. 12. 2008 (www.zamekvra­nov.cz)

Jak se slavily Vánoce před 100 lety?


Oživit starého ducha Vánoc s jeho zvyky a tradicemi se pokouší muzea a skanzeny v České republice. Během týdne Vánoce na dědině (8.–17. 12. 2008) se zajeďte podívat do valašské vesničky v Rožnově pod Radhoštěm (www.vmp.cz). Hodný pan učitel naučí děti koledy, hospodyňky ukážou pečení a zdobení perníčků, zručný řezbář vyloupne ze dřeva stádo oveček, a pokud sem přijedete 13. prosince, budete si moci tyto originální výrobky pořídit na vánočních trzích. Na koledování jste pak zváni o svátku svatého Štěpána 26. prosince.

Vánoční program Radujme se, veselme se… připravilo ve dnech 6.–10. 12. 2008 Muzeum jihovýchodní Moravy ve Strážnici (www.nulk.cz). Lidová stavení budou vyzdobena ve stylu venkovských Vánoc minulého století a jejich obyvatelé budou ponořeni do předvánočních příprav, ať už to bude pečení vánočních oplatek, výroba slaměných ozdob nebo figurek do betléma. Když se vám tato ručně vyrobená dílka zalíbí, můžete si je přímo na místě zakoupit.

Do tajemného podzemí se vydáte při návštěvě Hornického muzea v Příbrami (www.muzeum-pribram.cz). Od 8. do 19. prosince 2008 na vás čeká slavnostně vyzdobený hornický domek a prokopská štola, kterou si prohlédnete při jízdě důlním vláčkem. Na tradiční výstavu betlémů jste zváni do příbramské Galerie Františka Drtikola (5. 12. 2008 – 4. 1. 2009).

O Štědrém večeru se otevírá okno do budoucnosti

Štědrý den je významným křesťanským svátkem, ale byly mu přiznány také magické schopnosti. K jejich odhalení vám budou stačit jednoduché metody. Šupinka vložená pod talíř na štědrovečerní tabuli vám přinese štěstí a peníze po celý příští rok. Mimochodem, pokud se v tento den postíte až do večera, měli byste zahlédnout další symbol štěstí, zlaté prasátko. Po bohaté večeři nastává vhodný čas nahlédnout do budoucnosti. Rozkrojíte jablko, a jestli v jádřinci uvidíte jasně vykreslenou hvězdičku, čeká vás štěstí a zdraví. Zdraví po celý rok předpovídají také čtyři rozlousknuté vlašské ořechy se zdravým jádrem. Lití olova a luštění roztodivných tvarů pobaví děti, házet střevícem přes rameno zase budou dívky a ženy, které chtějí vědět, zda se v příštím roce budou vdávat.

Co by byly Vánoce bez kapra a cukroví?

Přípravy na Vánoce zpravidla začínají několik týdnů dopředu. Generální úklid, pečení cukroví, nákupy dárků – to vše by mělo být do Štědrého dne hotovo, aby pak celá rodina mohla v klidu usednout k večeři a poté k nazdobenému stromečku. Štědrovečernímu menu je věnována velká pozornost a připravuje se podle rodinných zvyklostí. Na slavnostní tabuli je nejdříve naservírována rybí polévka (případně bramborová) a poté hlavní jídlo – smažený kapr s bramborovým salátem. Pouze v tomto období můžete na ulicích vidět mohutné kádě s rybami z proslulé rybníkářské oblasti na jihu Čech. Kapřík však nemusí nutně skončit na vašem talíři, ale můžete ho na Štědrý den pustit zpět na svobodu.

Vánoční cukroví je dalším fenoménem českých Vánoc. Ačkoli lze nejoblíbenější druhy bez problémů nakoupit, přednost mají domácí produkty – už jen kvůli radosti z jejich přípravy, na které se rády podílejí i děti. Vánoční cukroví se peče v dostatečném předstihu, aby bylo správně měkké a voňavé. K stálicím sladkého vánočního nebe patří vanilkové rohlíčky, umně zapletená vánočka s mandlemi, linecké pečivo, sněhové pusinky z našlehaných bílků a zdobené medové perníčky. Recepty na tyto laskominy jsou vyzkoušené a vylepšované několika generacemi, a proto byste je při své návštěvě České republiky neměli zapomenout ochutnat.

Silvestr podle vašich přání…

Silvestr s ohňostrojem a zábavou až do rána prožijete ve velkých městech stejně jako v zapadlých vesničkách. Do Prahy jej každoročně přijíždějí oslavit také tisíce zahraničních turistů. Na Staroměstském náměstí začíná zábavný silvestrovský program už odpoledne a po půlnoci vrcholí ohňostrojem. Opravdu velkolepou světelnou show si však hlavní město nechává až na první den nového roku. Vpodvečer 1. ledna 2009 ji mohou v doprovodu svých rodičů obdivovat i malé děti.

…a po Novém roce na hory!

Vánoce skončily a vy máte chuť změnit prostředí a udělat něco pro sebe? V zimních měsících není nic lepšího než dovolená na horách. Čekají na vás kilometry kvalitně upravených běžkařských tras, sjezdové svahy různé náročnosti, sáňkařské a bobové dráhy. Horská střediska s kvalitním zázemím najdete v Krkonoších, Beskydech, Jeseníkách, Jizerských, Krušných a Orlických horách a na Šumavě. Podrobnější informace najdete na www.holidayin­fo.cz a www.ceskehory.cz.

Ukrajina – Zakarpatská Rus na kole

Již začátkem školního roku 2007 nám bylo jasné, že
tentokráte se stane naším putováním na kolech Ukrajina, konkrétně oblast
„Zakarpatské Rusi“.

aneb na kole v Ukrajině od Užgorodu až po NP Siněvir

Již začátkem školního roku 2007 nám bylo jasné, že tentokráte se stane naším putováním na kolech Ukrajina, konkrétně oblast „Zakarpatské Rusi“. Této „expedice“ se chtělo zúčastnit cca 8 členů z toho dvě dívky. Bohužel nemoci nechodí po horách, ale po lidech, holky nám onemocněly, proto se na východ vydala skupina 6 lidí. A jak probíhaly jednotlivé dny posuďte sami..

Stále ještě na Slovensku…

První den: 28.7.2007
Popis trasy: Michalovce – Velké Kapušany

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
12:30 19:30 21,2 81,20 81,20 163,87


Probudili jsme se do krásného rána. Sbalili jsme stany, nastrojili kola a vyrazili k hranicím. U hraničního přechodu „Malé Slemence“ jsme byli ani ne za půl hodiny. Když jsme přijeli k přechodu byla tam docela dlouhá fronta. Jak nám bylo sděleno jednou místní paní, tak čekání je na dvě hodiny. Za tu dobu jsme se dozvěděli, jak probíhá přechod přes hranice, co nás může na Ukrajině potkat a taky místní poměry. Popíši vám jaký je postup přechodu přes hranice: První je pasová kontrola na Slovenské straně, ta proběhla bez problému. Pak dostanete od Ukrajinců tzv. Imigrační kartu, kterou vyplníte. Má dvě poloviny, jednu si nechávají při vstupu do země a druhou odevzdáváte při odchodu. Potom jdete k pasové kontrole, kde se ptají proč a kam jedete a pak teprve můžete vstoupit na ukrajinské území. Pro člověka zvyklého se pohybovat po území EU dost nezvyklý zážitek. Nakonec jsme tam strávili ty dvě avizované hodiny a mohli jsme se vydat do Užhorodu, našeho prvního cíle. Podle mapy nás čekalo 20 km. Cesty na Ukrajině nejsou zrovna moc kvalitní, proto doporučuji vzít si opravdu kvalitní kolo. Užhorod je stavbou hodně podobný našim městům, občas se tady dá narazit ještě na nápisy z doby, kdy Zakarpatská Rus patřila pod Československo. První co jsme v Užhorodě hledali, byla nějaká restaurace. Nakonec jsme zastavili v místní pizzerii. Po jídle a pivu jsme dále pokračovali k návštěvě místního hradu. Místní obyvatelé jsou velmi vstřícní a rádi nám ukázali cestu. K hradu to bylo celkem složité, tak jsme byli rádi, že nás tam místní člověk zavedl. Vstupné do hradu činilo 5 UAH, zamkli jsme si kola před kasou a šli na prohlídku. Průvodce jako u nás tady nefunguje, hrad je rozdělen na 3 částí.

Historie hradu, místní folklór a místní fauna a flora. Nejzajímavější byla asi expozice zvířectva. Hned pod hradem se nachází skanzen, proto ani ten neušel naší pozornosti. Nechyběl kostelík, kovárna a asi nejzajímavější byla škola. Po prohlídce jsme vyrazili zase kousek dál, další naší zastávkou měla být obec „Perečin“. Podle mapy nás čekalo 18 km, cesta ubíhala vcelku rychle. Pomalu se začal měnit ráz krajiny a začaly se nám ukazovat „kopečky“. V Perečinu jsme se zastavili na jedné zahrádce a vyzkoušeli koupi v místním obchodě. Milé překvapení bylo, že láhev kolkované vodky se dá koupit za 10 UAH. Další náš cíl byla „Poljana“ vzdálená cca 40 km. Řekli jsme si, že dojedeme co nejblíže, přece jen už bylo dosti pokročilá doba a chtěli jsme se ještě okoupat. Nakonec jsme vhodné místo našli u obce „Poroškovo“. Vykoupali jsme se a za obcí si našli odlehlé místo pro spaní.

Alpina – Cesty za dobrodružstvím


Tento článek vám přinášíme ve spolupráci s CK Alpina, která pořádá mnoho cyklistických, turistických a zimních zájezdů na Ukrajinu

Hranice a první návštěva „východu“

Druhý den: 29.7.2007
Popis trasy: Velké Kapušany – Poroškovo

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
7:30 20:00 19,8 82,67 163,87


Probudili jsme se do krásného rána. Sbalili jsme stany, nastrojili kola a vyrazili k hranicím. U hraničního přechodu „Malé Slemence“ jsme byli ani ne za půl hodiny. Když jsme přijeli k přechodu byla tam docela dlouhá fronta. Jak nám bylo sděleno jednou místní paní, tak čekání je na dvě hodiny. Za tu dobu jsme se dozvěděli, jak probíhá přechod přes hranice, co nás může na Ukrajině potkat a taky místní poměry. Popíši vám jaký je postup přechodu přes hranice: První je pasová kontrola na Slovenské straně, ta proběhla bez problému. Pak dostanete od Ukrajinců tzv. Imigrační kartu, kterou vyplníte. Má dvě poloviny, jednu si nechávají při vstupu do země a druhou odevzdáváte při odchodu. Potom jdete k pasové kontrole, kde se ptají proč a kam jedete a pak teprve můžete vstoupit na ukrajinské území. Pro člověka zvyklého se pohybovat po území EU dost nezvyklý zážitek. Nakonec jsme tam strávili ty dvě avizované hodiny a mohli jsme se vydat do Užhorodu, našeho prvního cíle. Podle mapy nás čekalo 20 km. Cesty na Ukrajině nejsou zrovna moc kvalitní, proto doporučuji vzít si opravdu kvalitní kolo. Užhorod je stavbou hodně podobný našim městům, občas se tady dá narazit ještě na nápisy z doby, kdy Zakarpatská Rus patřila pod Československo. První co jsme v Užhorodě hledali, byla nějaká restaurace. Nakonec jsme zastavili v místní pizzerii. Po jídle a pivu jsme dále pokračovali k návštěvě místního hradu. Místní obyvatelé jsou velmi vstřícní a rádi nám ukázali cestu. K hradu to bylo celkem složité, tak jsme byli rádi, že nás tam místní člověk zavedl. Vstupné do hradu činilo 5 UAH, zamkli jsme si kola před kasou a šli na prohlídku. Průvodce jako u nás tady nefunguje, hrad je rozdělen na 3 částí.

Historie hradu, místní folklór a místní fauna a flora. Nejzajímavější byla asi expozice zvířectva. Hned pod hradem se nachází skanzen, proto ani ten neušel naší pozornosti. Nechyběl kostelík, kovárna a asi nejzajímavější byla škola. Po prohlídce jsme vyrazili zase kousek dál, další naší zastávkou měla být obec „Perečin“. Podle mapy nás čekalo 18 km, cesta ubíhala vcelku rychle. Pomalu se začal měnit ráz krajiny a začaly se nám ukazovat „kopečky“. V Perečinu jsme se zastavili na jedné zahrádce a vyzkoušeli koupi v místním obchodě. Milé překvapení bylo, že láhev kolkované vodky se dá koupit za 10 UAH. Další náš cíl byla „Poljana“ vzdálená cca 40 km. Řekli jsme si, že dojedeme co nejblíže, přece jen už bylo dosti pokročilá doba a chtěli jsme se ještě okoupat. Nakonec jsme vhodné místo našli u obce „Poroškovo“. Vykoupali jsme se a za obcí si našli odlehlé místo pro spaní.

Začíná ta pravá „Ukrajina“…


Třetí den: 30.7.2007
Popis trasy: Poroškovo – Volovec

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
7:40 15:30 18,5 54,48 218,35

Ráno jsme se probudili do slunečného dne, první noc na Ukrajině proběhla v poklidu. Po ranní hygieně, sbalení věcí a rychlé snídani jsme vyrazili vstříc dalšímu dobrodružství. Po pár kilometrech začala silnice pozvolna stoupat. Po asi tří kilometrovém stoupání jsme dojeli na místo, kde se dělí „Perečinský rajón“ se „Slajavským rajónem“. Tady jsme si dali malou pauzu, vyřešili drobné technické problémy a vydali se z kopce dolů směr obec „Poljana“. Cesta vedla pořád mírně z kopce, vše rychle ubíhalo a během krátké doby jsme byli v „Poljaně“. Zde jsme si našli pěknou zahrádku a dali si delší pauzu na občerstvení. Odpočinek trval asi hodinu.

Cca 5 km za „Poljanou“ začíná silnice opět mírně stoupat. Po cestě potkáváme další cyklisty, jsou to naši „bratři slovenští“. Ptáme se na jejich trasu, vyměňujeme si pár informací a pokračujeme dál. Vrchol tohoto stoupání je „ozdoben“ netradiční růžovou autobusovou zastávkou. Tady nás na chvíli zdržel déšť. Po této přeháňce se vydáváme dolů směr „Nižná Bogota“. Cesta vede hlubokými údolími, několikrát míjíme stádo krav, které pasáčci vedou po silnici jako by jim celá cesta patřila. Při dojezdu do „Bogoty“ nám silně prší, proto začínáme rychle hledat restauraci. Naštěstí v téhle obci je začátek dálnice směr hlavní město Ukrajiny – Kyjev, o občerstvení tedy není nouze. Zamykáme kola a jdeme se ohřát. Na oběd si dáváme boršč a pivo.

Ptáme se místních, jak daleko je to do města „Volovec“. Jeden nám tvrdí 12 km, druhý 16 km a podle mapy to je nakonec 15 km. Takže nám nezbývá než si to změřit sami. Déšť pomalu ustal a vydáváme se dál. Posledních 5 km do Volovce je přes kopec. Když vyjedeme na kopec vidíme celé město pod námi. Dlouho se nezdržujeme, protože se opět slušně rozpršelo. Ve Volovci hledáme nějakou restauraci, kde by jsme se mohli ohřát a najíst. Nakonec jsme se rozhodli pro hotel. Dáváme si zde oběd a po krátké poradě hlasujeme o tom, zda v hotelu přespíme či nikoliv. Vyhrává varianta zůstat, usušit věci a dobře se vyspat. Noc v hotelu stála 50 hřiven (v přepočtu cca 200 Kč ). Hotel je ovšem luxusní, sprcha, televize se satelitem. A co bylo velice důležité, měli jsme kde usušit věci. Večer hrajeme kostky a těšíme se na další den. Snad už slunečný….


V „srdci“ Zakarpatské Rusi

Čtvrtý den: 31.7.2007
Popis trasy: Volovec – Siněvir

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
9:00 16:00 17,5 60,14 278,49

Ráno svítí sluníčko. Včerejší průtrž mračen připomínaly jen kaluže na cestě. Posnídali jsme, sbalili věci, nastrojili kola a vyrazili směr „Mižgirja“. Z počátku byla cesta hodně pohodová, jeli jsme krásným údolím kolem místní železniční trati. Asi po 5 km začala silnice mírně stoupat, konec stoupáni byl v sedle „Mižgirja“. V sedle je velká tabule popisující okolí. Po delší zastávce, vynucené defektem Vichiho, jsme se vydali krásným sjezdem dolů ze sedla. Silnice byla pořád mírně z kopce, kilometry nám proto ubíhaly velmi rychle. Jednotlivé obce nacházejíce se na naší trase jsme projížděli za pohledu zvědavých domorodců. V jedné takové obci jsme narazili na „Hospůdku u Potoku“. Nedalo nám to, a tak jsme se na chvilku zastavili.

I tady jsme se opět přesvědčili, že na Ukrajině se dá hodně často narazit na někoho, kdo umí česky nebo slovensky. Poptali jsme se na cestu, zjistili nové podrobnosti o NP Siněvir a pokračovali dále. Těsně před městem „Mižgirja“ v obci „Soňmi“ jsme se setkali s dalším kontrastem. Luxusní hotel nad obci vůbec nezapadal do rázu okolní krajiny.

Do Mižgirje jsme dorazili akorát na oběd. Proto naše první starost byla kde se najíme. Za pomoci místních obyvatel jsme našli celkem slušnou restauraci, kde vařili. Výběr menu byl téměř žádný, takže jsme měli hned jasno co budeme jíst. Boršč, dušené maso s rýži a k tomu pivo. Cena byla opět příjemná, 15 UAH. Po jídle jsme vyrazili dál k našemu dnešnímu cíli – obci „Siněvir“. Podle mapy to nemělo být více než 15 km. Více to sice opravdu nebylo, avšak po cca 5 kilometrech začala silnice prudce stoupat do hor. Na dalším 5 km úseku jsme nabrali značně výšku, ovšem za přítomnosti krásných výhledů do okolí. V sedle nás opět čekala velká dřevěná tabule a přivítání v „Siněvirském národním parku“. Zde jsme udělali pár společných fotek a vydali se na cestu dolů. Musím říct, že ta dřina nahoru stála za to, lepší sjezd jsme už později nejeli.

Další zastávka byla v Kolibě, kde nám udělali místní specialitu – šašlik. Je to vepřové maso na špejli, opékané na přírodním ohni. Když jsme vše spořádali, začali jsme hledat místo k přespání. Za „slušnou“ útratu, kterou jsme v Kolibě udělali, nám bylo nabídnuto, že si můžeme kola uschovat do podsklepení Koliby a stany rozložit v přilehlé zahrádce. Nikdo neprotestoval a po postavení stanů jsme si šli ještě jednou sednout do koliby. Byla velice útulná, uprostřed hořel oheň, na něm se dělal šašlik. Prostě pohoda.


Nejhezčí etapa….

Pátý den: 1.8.2007
Popis trasy: Siněvir – Sokirnica

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
7:00 18:30 21,0 102,04 380,53

Probudili jsme se do poněkud studeného rána, bylo poznat, že jsme v horách, navíc jsme se probouzeli v blízkosti místní říčky. Po sbalení stanů jsme vyrazili na sever k „Siněvirské Poljaně“. Čekalo nás podle informací místních asi 7 km do „Poljany“ a dalších 5 km k jezeru do kopce. Do Siněvirského NP se platí vstup 2 UAH na osobu. Dá se zaplatit buď pod Poljanou, nebo těsně pod jezerem, tam jsme platili i my. V dolní části vstupu do NP o nás nikdo nejevil zájem. Těsně za vjezdem do NP je kemp, byl z části zaplněn. Podél cesty jsou studánky a spousta pastvin. Ve vesnici jsme zastavili, abychom se nasnídali. Našli jsme si místo u řeky. Ráz místní krajiny kazil pohled na spoustu PET lahví a podobného odpadu, válející se u řeky a v blízkém okolí. Tohle nás však provázelo celým naším putováním. Po snídani jsme vyrazili dál, cca po půl hodině šlapání jsme dojeli k místu, které nám dalo tušit, že náš vytoužený cíl, „Siněvirské jezero“ už není daleko. Projeli jsme kolem pár kolib a penzionů a dojeli k bráně se závorou. Tam nás přišel přivítat chlap v uniformě a s cigaretou. Vybral od nás 2 hřivny na osobu a pustil nás dál. Posledních 700 metrů bylo dosti náročné stoupání. Nakonec jsme všichni dojeli na místo a ukázal se nám nádherný pohled na jednu z „perel Zakarpatí“ – „Siněvirské jezero“. Zde jsme pobyli asi hodinku, jezero jsme objeli a udělali nezbytné fotky u symbolu jezera – totemu, na kterém jsou vyobrazeny postavy „Sině“ a „Vira“. K těmto dvěma postavám se váže legenda o vzniku jezera.

Pak jsme se vydali na cestu dolů. V jedné z kolib jsme se posilnili a pokračovali zpátky směr obec „Kolčava“. Po cestě jsme se zdrželi opravou Jirkova defektu, ale jinak jsme jeli svižně až do Koločavy. 24 km nám trvalo necelou hodinku. Prvním naším plánovaným cílem byla hospůdka „Četnická stanice“. Je to objekt bývalé četnické stanice, ze které je teď restaurace a taky se tam dá přespat. Tohle místo je taky zajímavé tím, že se tam bez problému domluvíte česky a taky jsme tam spoustu Ćechů potkali. Dali jsme si zde místní specialitu „Tokáň po Kolčavsku“, ale není o co stát. Jde o kukuřičnou kaši se slaninou a brynzou. Po jídle jsme pokračovali dál do místní školy, kde má své muzeum spisovatel Ivan Olbracht, který zde určitou dobu pobýval. Měli jsme štěstí a natrefili jsme na český autobus, prohlídku jsme proto měli i s výkladem místní občanky. Řekla nám vše o působení pana Olbrachta v Koločavě. Jak to bylo s Nikolou Šuhajem a vysvětlila kudy se dostaneme k jeho hrobu. Že hrob poznáme tak, že u něj leží modrý kbelík. Moc práce nám to nedalo, ale dost jsme se pobavili, když jsme tam lezli přes ostnatý drát. Hrob jsme našli rychle. Vyfotili se a vydali se dál. Ještě bych se rád vrátil k městu Koločava jako takovému. Tato obec na mě působila dosti podivně… Je špinavá a taková nevzhledná. Přitom to je dosti navštěvovaná obec.

Další naše cesta pokračovala směrem na jih k vlaku. Sjížděli jsme z hor hlubokým údolím. Dosti nás překvapila kvalita silnice, je to hlavní tah a místy to byl jen hrubý kámen zalitý jen tak asfaltem, na naše poměry lepší polní cesta. Minuli jsme přehradu, pohled to byl zajímavý, ale smutný a hlavně opět ty PETky. Bylo to vlastně pořád z kopce, úseky, kde byla cesta dobrá, jsme jeli velmi rychle. K vlaku nám to trvalo zhruba 3 hodiny čisté jízdy. Spatřili jsme železnici. První naše starost byla, jestli se vůbec dostaneme do vlaku s koly. Nakonec nám jeden místní občan pomohl, dokonce jsme i věděli v kolik vlak jede apod. Jelikož jsme měli čas do zítře jšího rána, jeli jsme kousek dál podél trati. Našli si pěknou hospůdku, dali večeři a pivko. Pak už jen postavit stany a zalézt do spacáků…


Část trasy po železnici…

Šestý den: 2.8.2007
Popis trasy: Sokirnica – Vojany

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
6:55 20:00 18,0 29,81 410,34

Tohle ráno probíhalo klasicky, balení spacáků, stanů, oblečení a nastrojení kol. Raději jsme si dali pořádnou rezervu před odjezdem vlaku. U nádraží jsme byli za chvilinku, zastavili jsme se v „magazínu“. Nestihli jsme ani posnídat a přijížděl vlak! Naštěstí se na Ukrajině kola řeší jinak než u nás, no vlastně neřeší, jak se nastoupí, tak se jede. To znamená, že jsme nemuseli sundávat kapsy a kola dávat zvlášť. Kola jsme měli hezky u sebe. „Pojezd“ jak je správný název vlaku na Ukrajině je trošku větší než u nás, s polstrovanými sedačkami se tam nesetkáte, ty jsou dřevěné. Vlaky jsou v průměru 45 let staré. Za to cestování vlakem je velmi levné. I s koly jsme platili cca 5 UAH. A to jsme se cestovali přes železnici cca 150 km. Cesta železnicí byla rozdělena na tři etapy.

I.etapa – „Sokornice-Korolevo“ byla v poklidu, ve vlaku moc lidí nebylo. Další část z „Koroleva do Baťova“ už tak pohodová nebyla, vlak byl k prasknutí. Poslední část z „Baťova do Ratifu“ byla po elektrické dráze a ve vlaku jsme byli téměř sami. V „Ratifu“ jsme si ještě nakoupili a dali poslední „levné“ pivo a vyrazili na hranice se Slovenskem. Když jsme se blížili k hranici, potkali jsme další skupinu cyklistů z Čech, připadalo nám to, jako bychom se střídali. V příhraničních obchůdcích jsme směnili poslední hřivny na slovenské koruny a zařadili jsme se do fronty na přechodu. Se směněním nebyly žádné větší potíže. Na hranicích jsme strávili opět dvě hodiny, než jsme stanuli na slovenskou část. Nutno dodat, že přes hranice se může převést maximálně 1 litr tvrdého alkoholu, 2 litry vína a jeden karton cigaret. Jinak se musí platit daň. Pustili nás bez větších problémů a tak jsme se těšili na dobré jídlo v obci „kaplany“. Netrvalo nám to ani hodinu a už jsme si vybírali z jídelního lístku. Dávali jsme si samé klasiky, svíčkovou, guláš, vepřo – knedlo – zelo apod. Po dobré večeři jsme se vydali hledat místo na spaní. Našli jsme ho před obcí „Vojany“, kousek od cesty v polích. Noc byla teplá, proto poslední spaní na cestách bylo pod širým nebem.


Poslední etapa..

Šestý den: 3.8.2007
Popis trasy: Vojany – Košice

Základní cyklistické údaje:

Čas výjezdu Čas dojezdu Čas jízdy AVS Km/den Km/celkem
7:55 13:00 22,3 91,11 501,45

Poslední probuzení na cestách proběhlo jako obvykle, nacvičenými úkony jsme se rychle sbalili a vyrazili směr Košice. Samozřejmě naše první starost byla sehnat něco do žaludku a zjistit nejlepší cestu. Tenhle den nám šlo vlastně jen o kilometry, potřebovali jsme se dostat co nejdříve na vlak, který míří směr ČR a bere i kola. Takže 80 km jsme jeli téměř bez zastávky. Teda až na jednu větší v „Drábovském průsmyku“. Kde je mimo jiné památník sovětské armádě. Odtud ještě přes dva kopečky a byli jsme v Košicích. Nádraží jsme našli celkem v pohodě. Koupili jízdenky, a jelikož jsme měli ještě chvilku času, vyrazili jsme hledat nějakou zahrádku. Nádraží je však kousek od centra, takže najít zahrádku nebyl problém. Pak už jsme jen nasedli na vlak a hurá domů.

Zhodnocení na závěr

Mít možnost nahlédnout do zákulisí již „pravého“ východu byl nezapomenutelný zážitek. Ukrajina nabízí již mnohé nepoznané pro „našince“. Je zde možnost nahlédnout pod pokličku života místních lidí, kteří i přes to, že nemají nic, Vám vždy pomůžou, jsou přátelští a milí. Zde můžete shlédnout domečky, které připomínají skanzeny…O horách ani nemluvě…Poloniny mají svoje kouzlo a je škoda, že jsme se nahoru díky kolům nemohli dostat. Ukrajina je prostě něco neobvyklého, a pokud hledáte netradiční zážitky v netradiční a „zajímavé“ zemi, můžu jen doporučit!

Závěrem bych chtěl touto cestou poděkovat svým kamarádům a přátelům za opětovný perfektní zážitek, který jsem s jejich přítomností mohl prožít! Díky a na příští výpravě ahojky!:o)

Základní údaje:

Počáteční místo: Michalovce
Konečné místo: Košice
Délka: 501,45 km
Doporučená mapa: Zakarpatská Ukrajina 1:50 000
Projeté oblasti: NP Siněvir, Poloninský hřbet (Poloniny Runa, Krásná, Boržava), Verchovinské Karpaty (Užanský masív, Bukovská polonina, Verchovina), Horhany
Projeté hl.obce a města: Užgorod, Mižgirja, Volovec, Sobrance, Michalovce, Košice

Kuala Lumpur, město budoucnosti

Kuala Lumpur je jedno z nejmodernějších měst Jihovýchodní Asie –
člověk se o tom může přesvědčit ihned po příletu na mezinárodní
letiště KLIA. Vše je nové, čisté, upravené a dobře značené, takže
problémy s orientací zde opravdu nejsou.

Kuala Lumpur je jedno z nejmodernějších měst Jihovýchodní Asie – člověk se o tom může přesvědčit ihned po příletu na mezinárodní letiště KLIA (Kuala Lumpur International Airport). Vše je nové, čisté, upravené a dobře značené, takže problémy s orientací zde opravdu nejsou. Mezi technické vymoženosti letiště patří např. speciální automaticky řízený vlak, jenž vozí cestující mezi jednotlivými terminály. Letiště je vzdáleno 70 km od centra města, ale možností, jak se dopravit do města, je poměrně dost. Dá se jet buďto rychlodráhou za 35 ringgitů (RM), malým taxíkem (pro 3 osoby) za 66 RM, velkým taxíkem za 130 RM nebo obyčejným autobusem za 10 RM, což je cenově nejvýhodnější řešení. Co se týče směnného kurzu mezi malajskou a českou měnou, 1 RM odpovídá necelým 5 Kč (údaj je z července 2008).

V centru je celá řada zajímavých míst k vidění. Nejdříve se zmíním o náměstí Merdeka, kde byla 31. srpna 1957 vůbec poprvé vyvěšena malajská vlajka, což znamenalo konec britské nadvlády a vznik samostatné Malajsie. Jinak se tu každoročně konají přehlídky a oslavy Dne nezávislosti, kdy se na náměstí shromáždí tisíce lidí a vychutnávají si atmosféru. Místo dříve známé jako Selangor Club Padang vybudovali v roce 1884 britští kolonizátoři, aby jim alespoň trochu připomínalo rodnou zem. Travnatá plocha uprostřed byla oblíbeným místem pro společenské aktivity a příležitostně se používala i pro hraní kriketu. V rohu náměstí najdete fontánu z roku 1897 a zajímavostí je i 95 metrů vysoký stožár, který patří mezi největší na světě.


Asi 5 minut chůze od náměstí Merdeka se nachází mešita Masjid Jamek z roku 1909, která je jednou z hlavních turistických atrakcí ve městě. Je postavena z červených cihel a mramoru, čímž se podobá některým mešitám v Severní Indii. Vstup je zdarma, ale abyste vůbec mohli do areálu, musíte být zahalení. Dostanete dlouhý tmavomodrý „hábit“ a ženy samozřejmě i šátek na hlavu. Po pár minutách pobytu na prudkém slunci, navíc v kombinaci s vysokou vlhkostí vzduchu, si každý bude připadat jako v sauně. Nicméně mešita je to krásná a dalo by se říci, že patří mezi nejkrásnější v celé Malajsii.

Neměli byste vynechat ani čínskou čtvrť, kde najdete nespočetné množství stánků se sortimentem všeho druhu. Můžete nahlédnout do několika čínských chrámů nebo navštívit nejznámější hinduistický chrám ve městě, Sri Mahamariamman, jehož střechy a stěny jsou doslova přeplněny pestrobarevnými soškami nejrůznějších hinduistických božstev. Boty si musíte zout před vchodem, a poté již můžete dovnitř. Pokud budete mít štěstí, budete svědky náboženského obřadu zvaného púdža, kdy se přítomní Indové modlí ke svým božstvům a dávají obětiny, vše je doprovázeno hudbou a bubnováním. Obřad trvá zhruba 15 minut a pro Evropana je to opravdu zajímavý a barvitý zážitek. Když chrám opustíte, očekává se od vás symbolický příspěvek, ale je to jistě pro dobrou věc.


Na jih od čínské čtvrti narazíte na staré vlakové nádraží, které zde postavili Britové v roce 1911 a dodnes zde staví a projíždějí vlaky. Na první pohled však tato krásná bílá budova se špičatými věžičkami rozhodně nádraží nepřipomíná. Kousek odsud nalezneme národní mešitu Masjid Negara, která byla oficiálně otevřena v roce 1965. Je situována na 13 akrech, má 73 metrů vysoký minaret a může pojmout až 15 000 věřících. Bohužel, na ceduli u vstupní brány je napsáno, že nemuslimští turisté dovnitř nesmějí, takže vám nezbývá nic jiného, než se kochat její krásou pouze zvenčí.


Když už máte dost chození v únavném horku, dojeďte si jednou z linek městské dráhy do KLCC (Kuala Lumpur City Centre), kde můžete obdivovat hlavní atrakci a symbol města – Petronas Towers. Věže „dvojčata“ měří 452 metrů a v roce 1996 byly oficiálně uznány za největší budovy na světě. Prvenství hájily až do konce roku 2003, kdy je s 509 metry předstihl mrakodrap Taipei 101 na Taiwanu. Každá z věží Petronas Towers váží 300 000 tun a má 88 podlaží. Ve 41. patře (170 metrů nad zemí) je umístěn Skybridge, nebeský most, který umožňuje pohyb mezi oběma věžemi a v případě nebezpečí slouží jako úniková cesta. Díky své stavební konstrukci mohou věže odolat nárazům větru až o síle 180 km/h, přičemž maximální rychlost větru naměřená v Kuala Lumpur nedosahovala ani 60 km/h.


Jelikož jsou Petronas Towers hlavním lákadlem města, každý turista, který do Kuala Lumpur zavítá, je chce navštívit. Kromě pondělků se zde zdarma vydávají vstupenky na Skybridge, ale jejich počet je omezen. Takže si musíte ráno přivstat a čekat ve frontě až v 8:30 otevřou – to je jediná jistota, že se na vás dostane. Vedle výdeje lístků je místnost věnovaná výstavbě věží Petronas a dalším zajímavostem týkajících se výškových budov. Je zde například zařízení, které vás změří a po stisknutí tlačítka ukáže, kolikrát se svou výškou vejdete do věží Petronas, Menary a dalších výškových staveb.

Ještě než začne samotná prohlídka Skybridge, zhlédnete v malém kinosále propagační 3D film o petrochemické společnosti Petronas. Po vstupní kontrole nastoupíte s průvodkyní do speciálního vysokorychlostního výtahu (rychlost cca 6 m/s) a za chvíli už zastavujete ve 41. patře u Skybridge, kde máte asi 10 minut volno na fotky a užívání si pohledu na město z ptačí perspektivy. Bohužel se přes most do druhé věže nedostanete, ale i tak jde o zajímavý zážitek.

V Kuala Lumpur najdete ještě jednu zajímavou stavbu, která rozhodně stojí za návštěvu. Jedná se o televizní věž Menara, která je postavena na malém kopci jménem Bukit Nanas (1,5 km od věží Petronas) a se svými 421 metry je pátou nejvyšší věží světa. K věži dojdete pěšky nebo speciálním taxíkem – jízda je zdarma. U pokladny zaplatíte 20 RM a výtah vás vyveze do výšky 276 metrů, kde se nachází prosklená kruhová vyhlídka pro veřejnost, ze které je nádherný výhled do všech světových stran. Někteří lidé si zde nechávají udělat fotografii s Petronas Towers, ale cena je asi 30 RM. Můžete navštívit i otočnou restauraci, která je umístěna ve výšce 282 metrů, takže zatímco čekáte na jídlo, můžete se kochat panoramatickým výhledem na město.

Pokud si chcete zpříjemnit zpáteční cestu do centra trochou přírody, lesní rezervace Bukit Nanas je docela dobrým místem. Na značených stezkách a dřevěných chodníčcích uvidíte mnoho zajímavých tropických rostlin a při troše štěstí i pár zvířat – ptáky, veverky a opice. Zaručeně však narazíte na hejna dotěrných štípajících komárů, takže je dobré mít po ruce pořádný a účinný repelent.

Co se týče stravování ve městě, největší výběr restaurací a jídelen je v čínské nebo v indické čtvrti, v KLCC mnoho restaurací nenajdete, snad jen uvnitř Petronas Towers. Ochutnat můžete kuchyni malajskou, čínskou, indickou, evropskou nebo dát přednost rychlému občerstvení. Není třeba se obávat typických asijských jídel – vše je velmi chutné (rovněž i velmi ostré) a nezávadné, takže případné žaludeční či střevní potíže by vás neměly ohrozit.

Pokud máte centrum Kuala Lumpur již prochozené, udělejte si půldenní výlet k Batu Caves, nejvýznamnější hinduistické svatyni v Malajsii. Již od roku 1890 jsou tyto jeskyně dějištěm hinduistického svátku Thaipusam, kdy si někteří oddaní stoupenci boha Murugana nechávají probodnout tváře a jazyk ostrou jehlicí a na sobě nesou konstrukci zvanou „kavadi“, jež je zakončena háčky, které mají dotyční zabodnuty v zádech. Tato třídenní náboženská slavnost, během níž navštíví Batu Caves přes milion lidí, se odehrává každoročně na konci ledna nebo na začátku února (samozřejmě i v jiných částech roku stojí návštěva jeskyní za to). Na místo se dostanete městským autobusem č.11, který má nástupní zastávku poblíž čínské čtvrti. Jednosměrná jízdenka stojí 2 RM na osobu a po necelé hodině jízdy jste u cíle.

Když projdete zdobenou vstupní branou, na první pohled vás upoutá obrovská zlatá socha boha války Murugana, největší svého druhu na světě. Hned vedle se nachází poměrně příkré schodiště se 272 schody vedoucími do chrámové jeskyně Gua Kecil. Každý schod má své číslo, aby člověk během namáhavého výstupu věděl, kolik mu ještě zbývá. Uvnitř se nachází několik stánků se suvenýry, malé hinduistické chrámky, největší z nich je umístěn v zadní části jeskyně. Tradičními obyvateli těchto prostor jsou skupinky makaků dlouhoocasých, kteří vybírají odpadkové koše a nechávají se krmit od turistů.



Další významnou jeskyní je Gua Galleri nacházející se v dolní části schodiště. Vstupné do této „jeskynní galerie“ činí 15 RM na osobu. Nejdříve přejdete lávku vedoucí přes rybníček s oranžovými rybkami, a poté se dostanete ke vstupu do jeskyně. Uvnitř na stěnách můžete vidět obrazy a popisky z hinduistické mytologie, dále několik soch a sousoší hinduistických božstev, např. Šiva, Ganéša, Hanuman atd. V zadních chodbách jeskyně je i miniaturní zoologická zahrada, kde mají krokodýla, pár hadů a bezobratlé živočichy. V areálu Gua Galleri je i malý parčík s několika voliérami (opice, ptáci), pódiem a restaurací. Pro turisty se zde konalo i čtvrthodinové představení indických tanců v podání místních umělců, a kdo chtěl, mohl si to také zkusit.

V dolní části areálu jsou umístěny stánky se suvenýry a několik hinduistických chrámů, z nichž jednomu např. dominuje velká zelená socha opičího boha Hanumana.

Co říci závěrem? Kuala Lumpur patří k nejzajímavějším městům v celé Malajsii a nabízí turistům široké spektrum nevšedních zážitků: hinduistické či čínské chrámy s tradičními rituály, krásné mešity, moderní výškové budovy, skvělou místní kuchyni a samozřejmě širokou možnost nákupů. Pokud zde strávíte alespoň 2 nebo lépe 3 dny, rozhodně nebudete litovat.