Je slunečný den, jako stvořený pro „vodní“ výlet. Stačí se vydat
z Manily asi 100 km na jihovýchod a ocitneme se v městečku
Pagsanjan u stejnojmenné řeky. Jsme tu, abychom na vlastní oči
spatřili kaňon, který „hrál“ v Coppolově filmu ze 70. let
Apokalypsa. Naštěstí tu dnes nezažijeme hrůzy vietnamské války, ale
naopak prý uvidíme téměř ráj.
Je slunečný den, jako stvořený pro „vodní“ výlet. Stačí se vydat z Manily asi 100 km na jihovýchod a ocitneme se v městečku Pagsanjan u stejnojmenné řeky. Jsme tu, abychom na vlastní oči spatřili kaňon, který „hrál“ v Coppolově filmu ze 70. let Apokalypsa. Naštěstí tu dnes nezažijeme hrůzy vietnamské války, ale naopak prý uvidíme téměř ráj.
Na řece už čeká na každou dvojici turistů dlouhá dřevěná kánoe. Usedáme do nich navlečeni v nezbytných záchranných vestách a helmách – jen aby se „turistům z Evropy“ nic nestalo! Filipínci asi netuší, že na rozdíl od většiny asijského přímořského obyvatelstva umíme plavat, ale pravidla jsou pravidla… Pádla však do rukou nedostaneme, na záď a příď s nimi přisedají šlachovití filipínští chlapci. Vyplouváme a konvoj lodí se postupně řadí do „vláčku“ za jednu kánoi s motorem, která nás přiblíží po klidné hladině proti proudu řeky až k první peřeji. Odtud už musí nastoupit lidská síla.
Vodáctví po filipínsku
Dokud to jde, hoši vzadu i vpředu zabírají svými pádly, a když je třeba se odrazit od okolních kamenů, vypomáhají si téměř akrobaticky nohama. A pak je před námi peřej, skoro kamenná hradba. Můj vodácký duch velí „Vystupovat!“ a už sebou cukám. Ale chlapci mě usazují zpět – přece nebude bílá, za dobrodružství draze zaplativší turistka něco dělat! Vyskakují do vody a přetahují loď přes kameny i s námi, co máme dohromady minimálně 150 kg – ještě že částečně pomáhá Archimédův zákon. I tak se ale cítíme trochu trapně.
Ale už jsme zase na klidnější vodě, my se vezeme, hoši pádlují. Vjíždíme do nádherného hlubokého kaňonu porostlého tropickou zelení odshora až dolů. Tu a tam z bujné vegetace crčí malé či větší vodopádky. Je to ráj! Závidíme kamarádům vybaveným „podvodním“ fotoaparátem, že si tu krásu mohou zvěčnit. My jsme se náš obyčejný přístroj do této akce vzít neodvážili a dobře jsme udělali.
Na kanoi k vodopádu
A už jsou tu zase peřeje… a další… a na jednom místě dokonce vybudovaný „most“ pro lodě – přes kameny jsou příčně ukotveny bambusové tyče a po nich nás naši lodníci přestrkávají. Jak trefně napsal kamarád na svém blogu z tohoto výletu: „Byli jsme jeti do kopce.“ V jednom místě to ale chlapci vzdávají – vysazují nás a my musíme kousek po břehu po svých, zatímco oni kánoi přetahují prázdnou. Asi po hodině jsme konečně u cíle. Vystupujeme z lodí a jdeme kousek po skalnaté pěšině. Nejdříve slyšíme jenom hukot a pak je to tady! Vodopád Magdapio se ukazuje v celé své kráse a mohutnosti! Jeho vody se valí ze skalní rozsedliny a padají na hladinu jezírka. Vše halí mlha vodní tříště, mračna kapiček se rozletují na všechny strany. Ale nebudeme se na něj pouze z dálky dívat – dobrodružství pokračuje.
Autorka článku je průvodkyní zájezdů CK China Tours.
Místo kanoe bambusový vor
U břehu kotví malý bambusový vor, na který průvodci usadí asi dvacet pasažérů jednoho za druhým tak natěsno, že se plavidlo začíná i s našimi zadnicemi nořit pod hladinu. Tušíme, že suší už dnes nezůstaneme. Na příď i záď voru si stoupají ohromní svalovci – tak urostlé Filipínce jsme ještě neviděli – a chápou se lana napnutého od břehu až k vodopádu! Posunujeme se blíž a blíž, vodopád mohutní, hukot vody sílí, až není slyšet vlastního slova, ve vzduchu přibývá vody a ubývá kyslíku… Nádech! A jsme tam. Pod hradbou vodního sloupce, který zalévá úplně všechno – oči, nos, ústa – a skoro se topíme! Naštěstí vše trvá jen okamžik a zaplouváme do jeskyně za vodopád. Všichni vřískají, ven přes vodní clonu nevidět. A už nás táhnou zase ven – jak jinak než opět skrz padající masu vody – ještě jsme prý málo mokří!
Jak jsme po řece přijeli, tak odjíždíme. Usedáme do kánoí, naši průvodci berou pádla a odrážíme. Zpátky to mají téměř bez práce, jedeme „z kopce“, občas to chce jen trochu vodácké šikovnosti ve větších peřejích, aby nás nevyklopili, jak se to stalo jedné tchajwanské dvojici – asi se moc vrtěli. Ale naši hoši jsou zkušení, bezpečně s námi plují vstříc zaslouženému obědu. Užíváme si ničím nerušené plavby a kocháme se pohledy na strmé stěny nádherného kaňonu, který, už chápeme proč, se stal slavnou filmovou kulisou.
Za nenápadnými dveřmi do starého činžáku zastíněnými zahrádkou
sousední restaurace bych hostel nečekal. Adresa z webového portálu ale
mluví jasně, hostel se nachází v této ulici nedaleko centra Kyjeva
v domě číslo 25.
Za nenápadnými dveřmi do starého činžáku zastíněnými zahrádkou sousední restaurace bych hostel nečekal. Adresa z webového portálu ale mluví jasně, hostel se nachází v této ulici nedaleko centra Kyjeva v domě číslo 25. S kamarádem Mikem tedy vcházíme do nenápadného domu a stoupáme po starých schodech až do předposledního patra, kde konečně u dveří k jednomu z bytů nacházíme cedulku označující hostel.
Hostel pro uprchlíky
Hostel to není obyčejný, alespoň v době naší návštěvy, na začátku srpna 2014, pár měsíců po majdanské revoluci a v době války na východě země. Cestovatel z Los Angeles si stěžuje, že si tu během několikadenního pobytu nenašel ani jednoho parťáka na večerní pitky, protože tu bydlí samí novináři, pracovníci neziskovek atp. Sami během pár večerů zde strávených zjišťujeme, že turistické noclehárny nemusí být útulkem vyloženě jen pro cizince, kteří zde tráví dovolenou.
Zatímco si večer ve společné místnosti na svém notebooku vyřizuje mladý Francouz víza do Ruské federace, pár metrů od něj vaří večeři slečna z Ghany. Ona a několik jejích přátel, také původem z Ghany, sem přijelo z Doněcku, kde studují různé anglické programy na tamější univerzitě. Dobu války ale raději tráví mimo dosah konfliktu a otevřeně říkají, že pokud do začátku akademického roku zůstane situace v Doněcku stejná, vracet se tam nebudou, ale náhradní plán zatím nemají. Také dva muži ve středních letech sem přišli z Doněcku. Do Kyjeva přišli v pozici uprchlíků, kteří zde chtějí najít práci. Až na večerní rozhovory o komplikované politické situaci zde však vážnější problémy na první pohled cítit nejsou, stejně jako na většině ostatních míst v městě.
Janukovyč závodníkem
Kyjev na mě působí dojmem klidného moderního evropského velkoměsta. Jeho centrum nabízí řadu nádherných památek i překrásných ulic. Přímo v centru nebo i ve čtvrti Podil lze bloudit dlouhé hodiny a nacházet stále nová krásná místa. Kromě významných pravoslavných památek, jako je klášter Pečerská lavra či kostely sv. Sofie, sv. Ondřeje, sv. Michaila nebo sv. Vladimíra při svých toulkách potkávám i dva moderní řeckokatolické kostely, jeden menší blízko centra a druhý obrovský, postavený na kraji jednoho sídliště, který slouží jako katedrála.
Nejvíce se mi však líbí v pásu parků lemujícím centrum města na svahu nad širokým korytem Dněpru. Parky jsou skvěle udržované a čisté. Mezi zelení stojí několik monumentálních pomníků, včetně sochy Rodina-Mať, postavené ve slohu socialistického realismu, i památníku obětem hladomorů v prvních desetiletích sovětské éry.
Přestože město má zhruba dvojnásobný počet obyvatel co Praha, lidé jsou zde příjemní a ochotní pomoci. Na několika místech nezávisle na sobě mě oslovuje náhodný kolemjdoucí a ptá se, jestli nepotřebuji poradit cestu – s mapou v ruce a první pohled vypadám jako někdo, kdo není zdejší. Na různých místech ve městě si všímám ukrajinských vlajek, které občas visí nejen na oficiálních budovách, ale i jen tak u někoho doma na balkoně. Modré a žluté pruhy jsou namalovány i kolem některých stromů, nebo tvoří nátěr zábradlí či zdi. Motiv ukrajinské vlajky nosí i někteří lidé na svém oblečení, dokonce sem tam potkávám ženu, která má modrožlutě nalakované nehty. Na vládních budovách běžně vedle vlajky ukrajinské vlají i vlajky Evropské unie.
Místo, kde se nečekaně střetávám se současnou ukrajinskou realitou, je Národní galerie. Kromě sbírky ukrajinského umění devatenáctého a dvacátého století zde totiž vystavují i obrazy nalezené v Janukovyčově vile krátce po jeho útěku do Ruska. Narychlo vytvořenou expozici tvoří především portréty bývalého prezidenta, kde je většinou stylizován do podoby seriózního státníka, je tu však i obraz Janukovyče coby automobilového závodníka.
Co tu zbylo z revoluce
Při jedné ze svých procházek po centru Kyjeva se k ohnisku politického dění dostávám ještě blíže. Nedaleko hlavního náměstní Nezávislosti potkávám vojenský stan, před kterým jsou vylepené různé politicky angažované plakáty. Jdu blíže, abych si to lépe prohlédl a vyfotil. Zpozorují mě lidé v improvizovaně opevněném stanu a jdou se mě zeptat, kdo jsem a co tam hledám. Jedná se o příslušníky opoziční „armády,“ která svou přítomností v centru města demonstruje proti stávající politické situaci. Dáváme se do řeči, ale přes jazykovou bariéru mnoho informací nepřeneseme. Naštěstí přichází další člen „armády“, sedmnáctiletý Ivan z Luhanské oblasti, který tu s demonstranty žije již měsíc.
Chatrnou angličtinou mě zdraví a nabízí, že mě dovede na Majdan, jak se hlavnímu náměstí zkráceně říká. K tomu, aby mě tam mohl vzít, ale nejprve potřebuje povolení od svého „generála“, který, když se ujistí, že nejsem prorusky orientovaný, po chvíli svoluje. Ivan říká, že se zajímá o dějiny a velice si váží Masaryka. Bohužel spolu nemůže strávit více příliš mnoho času, protože generál po něm chce nějakou práci, takže se u sochy archanděla Michaela loučíme a já se jdu projít po náměstí sám.
Přestože revoluce začala loni v listopadu, hlavní protesty se konaly v prosinci a únoru, a navzdory tomu, že Janukovyč je již několik měsíců mimo zemi a Ukrajina má nového prezidenta, náměstí i několik přilehlých ulic i na začátku srpna stále okupují stovky demonstrantů a samozvaných vojáků ve vojenských stanech. Někteří zde žijí už od začátku revoluce, jiní sem přišli až po skončení hlavních událostí. Jsou za uskutečněné změny rádi, ale tvrdí, že revoluce ještě není hotová a je ještě třeba učinit další změny, jakými je například přijetí lustračních zákonů, první krok ke skutečné demokracii bez nadvlády několika oligarchů. Mezi Ukrajinci současní demonstranti budí značné kontroverze kvůli svým radikálním názorům a projevům odporu.
Většina lidí si myslí, že ti skuteční hrdinové a lídři revoluce z náměstí již dávno odešli a zbyli jen podivíni nelegálně zabírající veřejný prostor. Demonstranti zde žijí ve skupinách podle oblastí, ze kterých přišli, každá oblast má svoji armádu s vlastním režimem, generálem, rotmistrem atd. Mnozí po náměstí chodí v maskáčích a přes den posedávají na plastových židlích před stany. Ve stanech spí, vaří a mají zde veškeré zázemí. Kromě stanů zde jsou i barikády z pneumatik, množství improvizovaných pomníčků padlým během revoluce, ale i řada obchůdků se suvenýry, kde vedle ukrajinských vlaječek nabízejí třeba i toaleťáky s Putinem nebo Janukovyčem. Uprostřed náměstí u kraje Kresčatiku, významného bulváru, který náměstí protíná, stojí velké podium, o kus dál kostel ve stanu, ve kterém prý Panna Maria na zázračné ikoně během revoluce hýbala prsty, nebo basketbalové hřiště. Vánoční strom, stejně jako barikády, zdi i mnohé stany, je ověšen plakáty, všude kolem je spousty nápisů, fotek obětí i karikatur Putina a Janukovyče.
Na mnoha místech vlají nejen vlajky Ukrajiny, ale na několika místech i dalších, spřátelených zemí a sem tam se objeví i červenočerná vlajka partizánské skupiny ukrajinského hrdiny Štěpána Bandery. Na zemi chybí dlažba, kostky použili demonstranti na stavbu barikád. V kontrastu s tím stojí na kraji náměstí okolní budovy dražších hotelů, restaurací i jeden McDonalds. Přímo pod náměstím se nachází rozlehlé obchodní a stanice metra. Mezi tím vším procházejí běžní občané, pro které se z revoluční výzdoby Majdanu stala rutina a podivných staveb si už ani nevšímají.
Press-center MAJDAN
Vedle vchodu do hlavní pošty stojí improvizovaný stánek, u kterého mě oslovuje mladá paní stojící za stolem tvořeným dvěma sudy, přes něž je položená dřevěná deska. Paní se anglicky představuje jako Alexandra a vysvětluje mi, že zde pracují pouze dobrovolníci, kteří zde rozdávají seriózní tisk v angličtině a ukrajinštině. Stánku se proto říkají „Press-center MAJDAN.“ Noviny a časopisy sem dodávají zdarma přímo jejich vydavatelé. Stánek tak vytváří sympatický intelektuální protipól kontroverznímu stanovému městečku. Alexandra si stěžuje, že půl roku po velkém masakru v horní části náměstí se většina lidí přestává o politiku zajímat a málokdo se chce politicky angažovat. Svou činností se Alexandra s dalšími aktivisty snaží podpořit rozvoj občanské společnosti a podněcovat diskuzi. Ke stánku patří také piano, na kterém si může zahrát kdokoli z kolemjdoucích.
Přijímám nabídku Alexandry, abych se na chvíli do aktivit stánku zapojil. Připojuji se k dobrovolnici z Hong Kongu a společně dáváme razítka na pohledy, obálky a noviny určené k rozdávání. Také se bavíme s lidmi, kteří přicházejí s rozličnými reakcemi, někteří činnosti stánku fandí, jiní jakoukoli podobnou aktivitu a všechny protesty na Majdanu považují za zbytečné. V šest hodin večer přichází „majdanský“ básník, účastník revoluce, který zde během kritických měsíců sepsal sbírku poezie. Skupinka asi patnácti lidí sleduje jeho autorské čtení doprovázené hraním na klavír.
Po skončení každodenní kulturní akce ke stánku přichází jeden z demonstrantů ze stanu Lvovské oblasti, který se s lidmi ze stánku zná a nabízí mě a Číňance prohlídku po Majdanu. Rádi možnost využíváme a v doprovodu muže v předdůchodovém věku se jdeme nejprve podívat do jejich stanu, kde dostáváme čaj a kávu a seznamujeme se s dalšími „vojáky“. Potom vidíme kuchyň, ložnici i nějaké vybavení, jako jsou helmy nebo pomalovaný kyj symbolizující připravenost k boji. Opravdové zbraně nám neukáží, ale z rozhovoru je patrné, že zde pravděpodobně nějaké budou. Následně vyrážíme na další místa Majdanu.
Náš průvodce ukazuje, místo, kde bylo v únoru zabito okolo stovky lidí i hotel Ukrajina, ze kterého vraždící snajpr střílel. Dále jdeme kolem domu, který krátkodobě sloužil coby nemocnice, nebo vyhořelé budovy na rohu zakryté obřím plakátem s nápisy „Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“ Muž, který na náměstí žije již od listopadu, mluví rusky a já se snažím pochytit, co jde, a překládat to Číňance do angličtiny. Podle jeho vyprávění se na Majdanu sešli „všichni“, tzn. lidé ze všech koutů Ukrajiny, různého stáří, s různými profesemi a vzděláním, muži i ženy. Zapojit se mohl kdokoli, každý sem přinesl, co měl k dispozici a pomohl podle svých možností. Dlažební kostky na barikády prý nosili nejen statní muži, ale i holky s dlouhými nehty. Byli tu prý všichni důležití a odehrávaly se zde ty nejpodstatnější události revoluce. Na závěr netradiční prohlídky mě pán ze Lvova vybízí k tomu, abych se ještě někdy stavil na návštěvu do jejich stanu.
U stánku s poraněným nosem
Na Majdan se v průběhu několika následujících dní strávených v Kyjevu vracím ještě několikrát. Opět potkávám Ivana, který si tentokrát s generálem domluví delší pauzu, seznamuje mě se svojí dívkou a také se slečnou, o které mluví jako o „hero of the Majdan“. V únoru totiž byla při velkém masakru zraněna, načež byla převezena do nemocnice v Estonsku. Ivan mi pak ukazuje některá místa v okolí, třeba „Janukovyčovu vilu“ – kontejner s vysprejovaným nápisem Janukovyč. Ivan se sice považuje za vojáka ve službě, přesto neodmítá pozvání na pivo, které si dáme v zahrádce jedné restaurace přímo na Kresčatiku.
Také se zastavuji pozdravit známé z Lvovského stanu a Press-centra Majdan. Poslední večer před odjezdem z města zde potkávám Alexandru z náplastí nad nosem. Během odpoledne prý došlo k potyčce a nějaký muž, který s aktivitami na Majdanu nesouhlasí, ji drobně poranil. Byl to prý náročný den, ale moc ráda mě vidí. Já ji seznamuji s kamarádem Mikem, který se po městě toulal většinou odděleně, a ona nám zase představuje šestiletou holčičku, se kterou pak společně rozdáváme noviny a časopisy. Alexandra mi na rozloučenou věnuje kolekci Majdanských známek a při tom vypráví, že demonstranti obývající náměstí říkali, že nad Majdanem v noci kroužili čápi, které sem podle pověr poslali duchové obětí revoluce chránící obyvatele stanového městečka. Před odchodem na noční vlak se ještě s Mikem, Alexandrou, druhým aktivistou a šestiletou holčičkou fotografujeme u piana a našim přátelům přejeme mnoho štěstí v těžké době zmítané válkou a složitou politickou situací.
Epilog
Po návratu do Prahy jsem se z několika zahraničních zpravodajských webu dozvěděl, že ve dnech bezprostředně po našem odjezdu z města došlo k „vyčistění Majdanu,“ tedy že kyjevský magistrát v čele s Vitalijem Kličkem, významnou osobností někdejší protijanukovyčovské opozice, nařídil odstranění stanového městečka i včetně ostatních improvizovaných staveb z doby revoluce. Alexandra mi po několika dnech napsala e-mail, kam mi nakopírovala několik odkazů na youtube videa, ze kterých je patrné, že „úklid“ proběhl za dosti dramatických okolností, kterému nechyběly potyčky ani veliký požár. A to vše prý jen kvůli plánované vojenské přehlídce. Se smutkem tímto prostřednictvím sdělila, že ani stánek Press-center Majdan již neexistuje a zatím nebyl ničím nahrazen, protože dobrovolníkům chybí potřebné prostředky. Navzdory tomu ale stále hledají nové možnosti, jak ve své činnosti pokračovat.
Hana Hindráková, spisovatelka, která se narodila v Trutnově,
předsedkyně neziskové organizace Fair, má vydaných již šest knížek.
Nejen o dobrovolnické práci v Keni v rozhovoru s Michaelou
Volákovou.
Hana Hindráková, spisovatelka, která se narodila v Trutnově, předsedkyně neziskové organizace Fair, má vydaných již šest knížek.
1. Máte za sebou vydané již šest knížek. Pocházíte z Trutnova, ale přesto je vaší největší vášní Keňa, jíž věnujete všechen svůj čas. Jak se stalo, že jste této krásné zemi propadla? V podstatě stačily dvě cesty do Keni a byla jsem ztracená.
2. Vaší první vydanou knížkou byly Děti nikoho, které v únoru 2013 byly mezi nejprodávanějšími tituly v nakladatelství Alpress. Knížka je psaná z prostředí Keni, s níž také souvisí Vaše spolupráce s neziskovou organizací Fair, o. s. Mohla byste nám tuto organizaci blížeji představit? Naším hlavním posláním je přispět k rozvoji venkova v rozvojových zemích a tím předcházet odchodu venkovských obyvatel do chudinských čtvrtí, rozšiřovat o nich povědomí, snažit se zlepšit situaci v nich. Chceme podporovat místní lidi, kteří jsou sami aktivní a přijdou s konkrétním nápadem.
3. Jak taková spolupráce s Keňou probíhá? Všimla jsem si, že momentálně na stránkách Vaší neziskové organizace prezentujete prodej fotografií z cyklu Děti ulice Keni. Jak tento projekt vznikal? Kde jej čtenáři mohou najít? Jak mohou popřípadě přispět? V současnosti máme v Keni dva hlavní projekty založené na mikrokreditech – šicí salon v nairobském slumu Kibera a chov slepic v západní Keni u Kisumu. Fotografie na putovní výstavu Děti ulice Keni vznikly v roce 2006, kdy je tam nafotil náš tehdejší fotograf. Po šesti letech jsme se rozhodli výstavu ukončit, fotografie prodat a peníze použít na naše keňské projekty. Fotografie prodáváme velmi levně – 150 Kč za kus. Kdo by měl zájem, může se podívat na naše webové stránky www.fair-ngo.eu a případně mě kontaktovat na emailu hana.hindrakova (at) fair-ngo.eu. V současné době jsou pro nás nejlepší pomocí finance – třeba prostřednictvím měsíčních přispěvovatelů, kteří nám posílají pravidelně menší částky.
4. Všimla jsem si, že hodně čerpáte z vlastních zkušeností, které jste nasbírala při častých návštěvách Keni. Které zážitky Vás při psaní nejvíc ovlivnily? Nejvíce mě ovlivnily dramatické zážitky – z chudinských čtvrtí a z místních nemocnic.
5. V rozhovorech jste také zmiňovala mnohoženství, různé starodávné rituály anebo černou magii. Dovolili Vám některým obřadům přihlížet? Bohužel jsem neměla zatím možnost rituálům přihlížet, ale podařilo se mi setkat s čarodějem. Věřím, že při další cestě do Keni už se to podaří.
6. Výše byla zmiňovaná knížka Děti nikoho, kde se zabýváte hodně drsnou realitou panující v Keni. Jak tento příběh vznikal? Využila jste svých zkušeností anebo se jedná o příběh, jenž Vám někdo vyprávěl? Ke knize Děti nikoho mě inspiroval příběh mého kamaráda Davida. David osiřel, dostal se na ulici a několik let fetoval lepidlo. Jako jednomu z mála se mu podařilo ze závislosti dostat a teď vede vcelku normální život. Také jsem hodně čerpala z antropologické studie o životě v dětském gangu.
7. Dalším, v pořadí druhým příběhem ze stejného prostředí je Karibu Keňa, která vyšla v nakladatelství Ikar v roce 2013. Jde o něco méně drsnější vyprávění. Vypráví o Češce, která uprchne do Keni. Zde se zabýváte tak trochu i voodoo, které je v této zemi běžné. Co si o něm myslíte? Setkala jste se někdy s jeho provozováním na vlastní kůži? Věřím bílé i černé magii a myslím si, že není dobré si s ní zahrávat. S provozováním voodoo jsem se na vlastní kůži naštěstí nesetkala.
8. Třetí knihou je příběh nesoucí název Dobrovolnice. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že tentokrát byla inspirace Vaším vlastním životem. Jak Vám tato knížka psala? Určitě. Do knihy jsem dala ze sebe hodně – hlavně postupně měnící se pohled na rozvojovou a humanitární pomoc. Dobrovolnice se mi psala velmi dobře, řekla bych, že ze všech knih nejlépe. A také je má nejoblíbenější.
9. Dobrovolník. Co taková pozice obnáší? Jaké předpoklady člověk musí splňovat? Mít volný čas, který chci obětovat dobrovolnické činnosti a být spolehlivý. To stačí. Ostatní se člověk naučí.
10. Co byste doporučila lidem, kteří by se do Keni chtěli podívat? Co mají očekávat? Ať se tam určitě jedou podívat a nezůstane to jejich pouhým přáním. Keňa je úžasná, ale na některé věci tam se nedá připravit.
11. Máte v nejbližších dnech nějaké plány? Třeba novou knížku, na níž byste chtěla čtenáře odkázat anebo se chystáte vycestovat? Letos v březnu jsem byla v Keni, potom v Itálii a celý červenec ve Skandinávii, takže další cestu zatím neplánuji a věnuji se svým knihám. Právě dodělávám román s pracovním názvem Očarovaná a brzy snad dokončím i román Lovci lebek.
V průběhu druhé poloviny července pomáhala skupina
32 dobrovolníků organizace Brontosauři v Himálajích dětem
z Malého Tibetu. Po čtrnáct dní vyučovali děti a opravovali halu ve
škole Spring Dales Public School ve vesnici Mulbekh.
V průběhu druhé poloviny července pomáhala skupina 32 dobrovolníků organizace Brontosauři v Himálajích dětem z Malého Tibetu. Po čtrnáct dní vyučovali děti a opravovali halu ve škole Spring Dales Public School ve vesnici Mulbekh.
Tento rok dobrovolníci učili děti například základy zubní hygieny nebo základy jednoduchých fyzikálních principů sestavením Rube-Goldbergova stoje. Děti z nejstarších ročníků se učily, jak vzniká film natáčením vlastního krátkého filmu a děti z první až čtvrté třídy nacvičovaly divadelní představení Mauglí, které jim pomáhala trénovat herečka Ivana Jirešová. Manžel Ivany, hudebník Viktor Dyk, vyučoval děti základy hudební výchovy a společně trénovali na závěrečné představení písničku „life is life“ od skupiny Opus.
Děti se dále učily zeměpis, tělocvik, cirkusové aktivity, angličtinu a všechny další možné druhy aktivit a her. Dobrovolníci také opravili dětem jejich školní halu. Peníze na opravení omítek, vymalování a umístění nových nástěnek získali díky pravidelným individuálním dárcům tzv. Himálajským patronům. V polovině pobytu dobrovolníci vyrazili společně s dětmi na piknik, kde společně navštívili meditační jeskyně na svatém místě Fokar Zong. Dobrovolníci se od učitelů učili tancovat tradiční tance a jazyk Hindi. Veškeré aktivity dobrovolníků byly prezentovány rodičům na závěrečném představení.
Děti nebyli jedinými, kteří se díky pobytu prázdninových dobrovolníků inspirovali. Na konci pobytu se učitelka angličtiny Komal svěřila: „Podcenila jsem naše děti. Díky prázdninovým dobrovolníkům vím, že mají na víc.“ Podívejte se na její pozdrav na youtube.
Výukové projekty prázdninových dobrovolníků mohou děti inspirovat a motivovat k dalšímu studiu. Čtrnáct dní pobytu umožňuje dobrovolníkům, dětem a jejich rodičům lépe poznat rozdílnou kulturu. Naprostá většina dobrovolníků jsou Himálajští patroni a prázdninové dobrovolnictví jim umožňuje lépe poznat lidi, kterým pomáhají.
Fotografie z akce najdete zde nebo zkuste krátké video z Mulbekhu na youtube.
Kláštery Meteora mě přitahovaly, protože jsem nikdy nechápal, jak se
člověk může dostat až nahoru na nedostupné hladké skály. Věděl jsem,
že mniši se nahoru dopravovali v koši (eventuálně síti) a na
rumpálu. Když jsem pak z verandy jednoho z klášterů Meteory
shlédl dolů do propasti a snažil se představit si tento středověký
způsob přepravy, přepadla mě závrať.
Kláštery Meteora mě přitahovaly, protože jsem nikdy nechápal, jak se člověk může dostat až nahoru na nedostupné hladké skály. Věděl jsem, že mniši se nahoru dopravovali v koši (eventuálně síti) a na rumpálu. Když jsem pak z verandy jednoho z klášterů Meteory shlédl dolů do propasti a snažil se představit si tento středověký způsob přepravy, přepadla mě závrať. Ostatně, traduje se vtip, že mnichů se jednou někdo zvědavě zeptal, po jak dlouhé době se mění lana, která koš drží? Zazněla odpověď: „Když se přetrhnou z vůle Boží.“ Ale zároveň mi bylo jasné, že pro dnešní turisty už asi vymysleli nějaký jiný způsob přepravy. Takže jaký?
Vlakem po Řecku
Moje cesta za bájnými kláštery vlastně začala na aténském hlavním nádraží. Tady je potřeba se zastavit, protože jakkoli mi málokde v Řecku přišlo, že je tam „krize“ nějak viditelná, nejvíc ji asi pocítíte právě na hlavním nádraží. Nebudu vás napínat, je tam ruch srovnatelný s nádražím třeba v Roudnici nad Labem. Snad nebudu Roudnici příliš křivdit.
Koupil jsem si lístek v malé hale a chtěl se zeptat, ze které koleje to jede do města Kalambaka na úpatí Meteory. Naštěstí jsem si to rozmyslel. Asi by to zdejší železničáři brali jako provokaci, protože jsem pak zjistil, že se používá stejně jen první kolej! Ale na ni naštěstí přijel správný vlak, čistší než průměrný český rychlík, který jede přímo až do Kalambaky.
Řecká severojižní páteřní železnice je sama o sobě divem, protože vede z Atén do Soluně přes hory. Počet tunelů a mostů či visutých tras nad propastí je tak velký, že člověk musí opravdu obdivovat zdejší inženýry. Když se občas vykloníte z okna, nevidíte ani násep, jen propast. Výjev po vystoupení na nádraží v Kalambace mi ale teprve vyrazí dech. Nad městem se tyčí gigantická kamenná stěna – úplně kolmá a úplně hladká. Její přítomnost na konci mnohasetkilometrové nížiny jako by ani nedávala logiku. A když chvíli hledáte, najdete kdesi nahoře i maličkou věžičku, tedy první z klášterů. Převýšení nad údolím je to zhruba 200 metrů, což si lze představit jako tři petřínské rozhledny na sobě.
Klášterů Meteora se dochovalo celkem šest: Velká Meteora, Klášter svatého Mikuláše Anapafského, Klášter Varlaam, Klášter Rousannou, Klášter Svaté trojice a Klášter svatého Štěpána. Funguje zde chytrý systém střídajících se otevíracích hodin, takže žádný den nejsou zavřené všechny, a vždycky potřebujete alespoň dva dny, abyste se trefili do otevírací doby všech. Jenže není ani potřeba vidět zevnitř všechny, protože zážitek už se pak opakuje.
Ubytoval jsem se v úžasném penzionu Alsos House v Kalambace s ochotným panem domácím a hlavně pohledem na skály přímo z balkonku. Skály navíc během denní doby měnily barvu, takže člověk může pořád stát na balkónku s foťákem (a řeckým pivem Mythos).
Druhý den jsem se probudil a stoupal skalní stezkou do kopce. Všech šest klášterů se dá pohodlně obejít po okružní silnici během jednoho dne. Vybral jsem si pro návštěvu leden, takže jsem se vyhnul davům a měl jsem i štěstí na teplé a slunečné počasí, až si i pan domácí Yanis stěžoval, že tohle přece není žádná zima (no asi není – rekord byl 23 stupňů). Ale díky tomu se podařily úžasné fotografie se sluncem, modrým nebem a zasněženými horami v pozadí.
Vstoupil jsem po hodinovém stoupání do brány Svatoštěpánského kláštera, který leží nejvýchodněji ze všech. Dnes vede do klášterů většinou můstek přes propast ze sousední skály a nahoru pak schody vytesané ve skále, ale ty vznikly až teprve před sto lety. Takže odpověď na úvodní otázku už jsem znal.
Svatoštěpánský klášter je klášterem ženským. Projdu branou kolem dřevěné budky, kde jedna ze sester prodává vstupenky (jednotné za tři eura pro všechny kláštery) a vyjdu na rajský dvůr. Všechno je tu takové malé, nádvoří, kostel v byzantském stylu s úžasnými pastelově barevnými freskami, zahrádka a strhující výhled do údolí. Výhled z tohoto kláštera je asi nejlepší, protože leží na kraji skalního masivu, nejspíš asi i ze všech nejvýše. Cestou po silnici vinoucí se po horách sám se sebou soutěžím, jestli existuje místo, ze kterého se dají na jednu fotku dostat všechny kláštery. Daří se mi mít tam tři najednou, víc asi nejde.
Jako druhý klášter si vybírám Varlaam. K němu musíte opravdu vystoupat vytesané schodiště ve skále od jeho paty. V pokladně nikdo nesedí, mniši asi zahálejí.…zaháleli jen chvíli, vzápětí mě jeden z nich pronásleduje po klášteře, že jsem nezaplatil. V klášteře Varlaam existuje i malé muzeum, kde stále na dřevěné verandě vystavují středověký rumpál a koš, ve kterém se mniši dopravovali. Rozklepala se mi tady kolena závratí, stačilo se jen naklonit přes zábradlí. V klášterním kostelíku mají unikátní fresku Blahoslavený Sisois na hrobu Alexandra Velikého, kde je mocný vladař vyobrazen coby kostra. ..v prach se obrátíš.
Velká Meteora, nejznámější ze všech klášterů je letos v zimě uzavřen kvůli rekonstrukci, ale v sezóně 2014 už by snad měl být znovu otevřen. Fotím ho alespoň od vstupního mostku. Vracím se okružní silnicí do svého penzionu v Kalambace.
Akropole dobrá, ale Meteoru považuji za jedno z nejpohádkovějších míst Evropy. Skoro se divím, že si ji Peter Jackson nepůjčil do Pána prstenů nebo Hobita. Jiní filmaři ale Meteoru coby na poměry Evropy exotiku skutečně objevili. Takže kláštery můžete vidět v jednom Jamesu Bondovi (Jen pro tvé oči) a v detektivce s Anie Girardotovou a Phillipe Noiretem (Ukradli torzo Jupitera). Ale na vlastní oči je to nejlepší.
Svatoštěpánský klášter
Velká Meteora
Klášter Varlaam – pohled do hlubiny. Z tohoto místa spouštěli koš s pasažérem. Na protějším kopci je okružní silnice mezi kláštery.
První známky secese se objevily ve viktoriánské Anglii, kde se
s novým směrem známým jako Arts and Crafts a později Modern Style
seznámil i maďarský architekt Ödön Lechner. Natolik mu propadl, že po
návratu z Londýna opustil historizující sloh a stvořil maďarskou
podobu secese.
V období na přelomu 19. a 20. stol. poznamenala evropskou architekturu zdobná secese. První její známky se objevily ve viktoriánské Anglii, kde se s novým směrem známým jako Arts and Crafts a později Modern Style seznámil i maďarský architekt Ödön Lechner. Natolik mu propadl, že po návratu z Londýna opustil historizující sloh a stvořil maďarskou podobu secese.
Po stopách Lechnera
V Londýně Lechner pobýval společně s podnikatelem Vilmosem Zsolnayem, který v Pécsi vybudoval největší firmu na výrobu keramiky v rakousko-uherské monarchii. Právě barevné keramické obkládačky, a také do té doby jen málo využívané železo, železobeton, litina a sklo, patřily k netradičním materiálům, které secese přijala za své. Zsolnayova továrna se stala dvorním dodavatelem architekta Lechnera, který své secesní křivky, vlnky, obloučky a hlavně ornamenty, jež jsou v secesi samou podstatou umění, mohl navrhovat v nejrůznějších barevných odstínech pécské keramiky. Umělecky i technicky nadaný Vilmos Zsolnay zavedl do výroby mnoho vlastních patentovaných materiálů, které výborně snášely extrémní klimatické podmínky, a hodily se proto jako ozdobné obklady staveb i jako střešní krytina. Lechner ve snaze odlišit maďarskou architekturu od rakouské vložil do svých návrhů prvky lidové kultury a Orientu, jímž chtěl v době oslav tisíciletého výročí příchodu Maďarů do Evropy připomenout jejich původ. Lechnerova invence a keramika Vilmose Zsolnaye tak určily charakter nastupující maďarské secese, považované za národní styl. Bohatým využíváním rostlinných ornamentů a také keramiky, byť se tento materiál samozřejmě využíval i v dalších uměleckých směrech, má maďarská secese ze všech jejích evropských odnoží, ať již pojmenovaných Art Nouveau, Jugendstil či Modern Art, nejblíž ke Gaudího barcelonskému stylu. Proto se o Lechnerovi také někdy mluví jako o maďarském Gaudím.
Velkolepé Uměleckoprůmyslové muzeum
Obytný dům Penzijního ústavu maďarských železničářů v Budapešti z let 1881–1884 a krásně zrestaurovaný Thonetův dům ze stejné doby jsou první stavby, na jejichž fasádě se pro Lechnera tolik typická keramika objevila. Zřejmě nejzásadnější Lechnerovou stavbou je velkolepé Uměleckoprůmyslové muzeum, dokončené v roce oslav milénia 1896. Jeho střecha září žlutozelenými keramickými obklady. Nad hlavní výstavní halou v orientálním stylu se na železných sloupech vypíná střecha skleněná. O rok později Lechner dostavěl budovu Geologického institutu. Secese se zrodila na protest proti těžkopádným historizujícím slohům. Architekty oprostila od přísných zásad pravých úhlů a symetričnosti, poskytla jim větší volnost a tvůrčí radost. Ta přímo vyzařuje z nejpozoruhodnější stavby Ödöna Lechnera, bývalé Poštovní spořitelny v ulici Hold, jež je považována ze vrchol jeho díla. Vznikla v roce 1901. Její fasádu pokrývají žluté keramické ozdoby, které se střídají s malovanými ornamenty na omítce. Po cihlových sloupech na průčelí lezou vzhůru zlaté keramické včely, aby dopravily své úspory až do kupole ve tvaru úlu. Jedinečná střecha ze zelených, žlutých, modrých a hnědých šestihranných dlaždic jasně září proti obloze. Je plná květin známých z lidových výšivek, andělských křídel, tureckých turbanů a děsivých dračích ocasů. Všechna její nádhera je z chodníku velmi vzdálená. Když se Lechnera ptali, proč vytvořil tak okrasnou střechu, když ji z ulice nikdo neuvidí, mistr prý odvětil: „Ptáci ano.“
Další honosnou stavbou budapešťské secese je Greshamův palác na Rooseveltově náměstí, dnes hotel Four Seasons. Jeden z nejosobitějších architektonických skvostů si v maďarské metropoli nechala postavit britská pojišťovna Gresham Life Assurance Company. Návrh vytvořili budapešťští autoři Zsigmond Quittner a bratři József a László Vágóvi. Dokončena byla v roce 1907. Průčelí vyniká charakteristickými secesními motivy včetně přírodních prvků. K recepci pod skleněnou střechou se přichází z ulice vstupní bránou z kovaného železa, na níž vynikají motivy pávů.
Působivými stavbami v secesním slohu jsou také hotel a lázně Gellert na budínské straně Dunaje. Krásnou ukázkou secesní architektury je dům z roku 1906 na náměstí Szervita, v němž původně sídlila Turecká banka. Hlavním magnetem budovy je skvostná barevná mozaika Sláva Maďarsku od Miksy Rótha, umístěná na průčelí. Znázorňuje maďarský lid, jak vzdává hold Panně Marii, patronce země. Vedle andělů a pastevců ji obklopují i postavy maďarských hrdinů. Pozoruhodnou ukázkou secesního stylu je květinářství Philanthia na obchodní třídě Váci, kde se autentická secesní výzdoba setkává s květinami, jež pro ni byly inspirací.
Výrazně dekorativní secesní styl poznamenal nejen architekturu, ale vstoupil i do každodenního života. Secesní design ovlivnil dámskou módu, šperky, plakáty na ulicích, nábytek i nádobí. Výrazně se projevil také ve výzdobě interiérů. V Budapešti to mj. dokládá Schifferova vila v Munkáczyho ulici, kterou si nechal postavit bohatý podnikatel, železniční inženýr Miksa Schiffer. Její autor József Vágó kromě koberců vypracoval pro její interiéry návrhy veškerých detailů včetně perleťové intarzie nábytku, textilií, lustrů a dokonce i konzolí. V budově sídlí Muzeum maďarského celnictví a daní, a tak je přístupná veřejnosti.
Dům secese v Budapešti
Zajímavým místem pro všechny, kdo se chtějí o líbivém stylu přelomu 19. a 20. století dozvědět víc, je Dům secese v ulici Honvéd nedaleko parlamentu. Vznikl v roce 1903 podle projektu Emila Vidora pro rodinu Bedő. Předvádí interiérový design včetně nábytku, dekoračních i užitkových předmětů a maleb. Obchod prodává secesní šperky a doplňky a samozřejmě knihy o umění. Slouží také jako malá kavárna. Posezení v secesním prostředí u šálku kávy je nejlepším výchozím bodem k procházce po secesních památkách, které tady také organizují. Secese přišla do Budapešti v její zlaté éře, kdy se po rakousko-uherském vyrovnání rozvíjela jako novopečená metropole dvoustátí, která se chtěla do té doby významnější Vídni nejen vyrovnat, ale dokonce ji i předčít. Počet obyvatel se během krátké doby ztrojnásobil a množství budov zdvojnásobilo. I díky tomu se secese tak významně uplatnila a město do budoucna viditelně poznamenala.
„To je moje! To je moje!“ a z hromádky neomylně vybírá věci,
které používal 13. dalajlama. Tändzin Gjamccho je rozpoznán jako
„tulku“, tj. člověk uznaný za reinkarnaci zemřelé osoby. Což
v jeho případě znamená, že je duchovně svázán s třinácti
minulými dalajlámy a se samotným Buddhou.
Jak se stal dalajláma dalajlámou?
Šestého července 1935 se ve vesnické osadě Takster, v provincii Amdo narodil v rodině rolníků chlapec. O tři roky později ho se zatajeným dechem pozoruje speciální delegace z daleké Lhasy. Hoch si prohlíží předměty, které přivezli mniši, nadšeně vykřikuje: „To je moje! To je moje!“ a z hromádky neomylně vybírá věci, které používal 13. dalajlama. Tändzin Gjamccho je rozpoznán jako „tulku“, tj. člověk uznaný za reinkarnaci zemřelé osoby. Což v jeho případě znamená, že je duchovně svázán s třinácti minulými dalajlámy a se samotným Buddhou. Ojedinělý případ společenské mobility v lidské historii, kdy se hlavou země mohla stát osoba z kterékoliv vrstvy!
V roce 1939 byl chlapec přiveden do Lhasy a prohlášen hlavou tibetských buddhistů. Následovaly roky intenzivní výuky. V šestnácti letech musel převzít plnou světskou i duchovní odpovědnost vyplývající z jeho funkce vlivem problémů, které vznikly v Tibetu s postupující čínskou okupací. Na pozvání Mao Ce-tunga navštívil Čínu v roce 1954. Mezi tibetským národem a čínskou armádou však nebyla možná žádná dohoda. Po občanském povstání proti Číňanům dne 10. 3. 1959 dalajlama zemi opouští. Začala se naplňovat věštba slavného indického guru Padmasambhavy. Ten v osmém století řekl: „Až přiletí železní ptáci (letadla) a přijedou koně na kolech (auta), budou Tibeťané roztroušeni po světě jako mravenci a Buddhovo učení se dostane do nejvzdálenějších zemí.“ Takováto věštba se před 1200 lety vymykala jakékoliv lidské zkušenosti. Přišla neradostná léta, kdy do ciziny utekly desetitisíce Tibeťanů a mučení, hladomor či popravy přinesly milión obětí.
Dalajlamovi bylo poskytnuto útočiště v Indii, kde až dodnes zůstává v malém městečku Dharamshala. Více než sto tisíc jeho krajanů bylo ochotno ho následovat, většina z nich se usadila v Indii a Nepálu. V Indii byl dalajlama nadále duchovním vůdcem tibetského národa a oficiálním představitelem jeho exilové vlády. V roce 2011 se v březnu vzdal své politické funkce a novým tibetským premiérem se stal Lozang Sanggja, který studoval mimo jiné i práva na Harvardově univerzitě. Tibeťané tak demokraticky ukončili 300 let trvající tradici, kdy jejich duchovní vůdce byl zároveň vůdcem politickým.
Mírové poslání dalajlámy 14.
V roce 1959 zahájil dalajlama kampaň za mírové řešení tibetské otázky. Obhajuje dialog založený na toleranci a vzájemném respektu. Řešení, které ochrání historické a kulturní dědictví tibetského lidu. Význam jeho osobnosti pro Tibet a řešení komplikovaných problémů země je velký. Klade však také důraz na sociální angažovanost a princip odpovědnosti za to, co se děje na celém světě. Za jeho celoživotní snahy mu byla udělena řada významných ocenění včetně Nobelovy ceny míru v roce 1989.
Jeho život protnuly dvě důležité setkání se zástupci českého národa. Poprvé v roce 1953, kdy na pozvání čínských soudruhů přijeli na „střechu světa“ natočit film o stavbě magistrály dva filmaři socialistického Československa – V. Sís a J.Vaniš. Podařilo se jim zachytit Tibet na tisících metrech filmů a na mnoha stovkách fotografií. Brzy po jejich odjezdu čínští komunisté Tibet před světem na dlouhá léta uzavřeli – a pak už nebyl nikdy jako předtím. Dnes světově unikátní fotografie zachycují Tibet jako zemi klášterů, z nichž je dnes více než 99 % zničeno. Jako zemi chudých, ale šťastných Tibeťanů, kteří dnes tvoří minoritu ve své vlasti. Jako zemi svobodných nomádů, kteří jsou dnes nahánění do betonových domků a omezování ve svobodě pohybu.
Druhý významný moment se udál v roce 1990, kdy prezident Václav Havel jako první státník na světě přijal Jeho Svátost dalajlamu na oficiální návštěvě. Teprve poté byl tento buddhistický mnich zván mnoha dalšími státníky (se zpožděním 20 let i americkým prezidentem). Přátelství s Václavem Havlem vedlo k mnoha návštěvám naší země, kdy si dalajlama našel prostor pro seznámení se zástupci neziskových organizací zabývajících se tibetskou tématikou.
Opakovaně se setkal i s členy obecně prospěšné společnosti MOST z Ostravy, a to jak v Praze, tak v Indii. Organizaci se tak dostalo velkého ocenění její práce – poskytuje největší českou pomoc tibetskému exilu v Indii. Projektem „Kmotrovství“ – forma adopce na dálku – pomáhá při studiu dětem utíkajícím z Tibetu, podporuje staré Tibeťany a napomáhá udržování původní formy vzdělávání v klášterech Malého Tibetu (Ladakhu). Působí také v městečku Mussoorie, kde dalajlama před 52 lety založil exilovou školu pro malé utečence – Tibetan Homes Foundation. Od roku 2011 MOST obstarává finanční pomoc pro školy ve dvou malých vesnicích přímo ve východním Tibetu. To vše se uskutečňuje díky velké solidaritě českých lidí.
Téměř osmdesátiletý buddhistický mnich jezdí po světě a sděluje, že síla ducha je silnější než síla hmoty, že vždycky existuje cesta z utrpení a že „jeho náboženstvím je laskavost“. Popřejme mu hodně sil a mnoho dalších let plných zdraví. Náš někdy trochu zmatený svět takové osobnosti potřebuje.
I vy můžete podpořit tibetské projekty – třeba symbolickým zasláním SMS ve tvaru DMS PROTIBET na číslo 87 777 (cena 30 Kč). V případě vážnějšího zájmu naleznete informace na stránkách protibet.cz.
V Budapešti žije nejpočetnější židovské společenství ve
východní Evropě. Nejznámější a nejpůsobivější Velká synagoga
v ulici Dohány nemá v Evropě obdoby a patří k největším
na světě. Ohromí vás nejen svým prostorem, ale i výzdobou.
K budapešťskému židovství však patří i holocaust a jméno
Raoul Wallenber.
V Budapešti žije nejpočetnější židovské společenství ve východní Evropě. Nejznámější a nejpůsobivější Velká synagoga v ulici Dohány nemá v Evropě obdoby a patří k největším na světě. Ohromí vás nejen svým prostorem, ale i výzdobou. K budapešťskému židovství však patří i holocaust a jméno Raoul Wallenber.
Největší evropská synagoga
Velká synagoga byla postavena v roce 1859 podle plánů vídeňského architekta Ludwiga Förstera, který projektoval mj. i několik staveb v Brně. Budapešťskou synagogu navrhl v maursko-byzantském stylu, který je patrný zvláště v podobě dvou štíhlých věží zakončených typickými cibulovými kopulemi. Symbolizují dva sloupy Šalamounova chrámu a tyčí se do výšky 43 m. Nad rozetou mezi nimi je hebrejský nápis z Druhé Mojžíšovy knihy. Synagoga, největší v Evropě a po newyorské druhá největší na světě, vás ohromí svými rozměry, délkou 75 m a šířkou 27 m. Její průčelí zdobí pásy bílých a červených cihel a keramické vlysy. Synagogu tvoří tři síně a podle ortodoxní tradice má oddělené galerie pro ženy a muže. Pojme téměř tři tisícovky osob. Některé prvky, například umístění pódia pro předčitatele tóry, odpovídají myšlenkám reformního judaismu. Synagoga je překvapivě vybavena varhanami s pěti tisícovkami píšťal. Zdobný interiér synagogy je dílem maďarského architekta Frigyese Feszla.
Minulost židovského ghetta
Malá plaketa na budově synagogy v ulici Wesselényi vám připomene místo, kde od června 1944 do osvobození Budapešti stála brána budapešťského ghetta, které se odtud táhlo až k ulici Király. V malé zahradě na nádvoří synagogy jsou v masových hrobech pohřbeny tisíce Židů, kteří utrpení ghetta nepřežili. Památník všem maďarským obětem holocaustu, jichž bylo přes půl milionu, najdete o kousek dál. Je to smuteční vrba z ocelových prutů a štítků-listů, do nichž jsou vyryta jména. Nacistické pogromy připravily o život zhruba polovinu židovských obyvatel Budapešti, kterých žilo ve městě před válkou přibližně 180 000.
Nad Židy držel dlouhou dobu ochrannou ruku Miklós Horthy. Byť jeho vláda stála na straně Německa, odmítala posílat Židy do koncentračních táborů. Jakmile ale Horthy dojednal tajně v Moskvě příměří, Němci ho odstavili, Maďarsko obsadili, zřídili ghetto a deportací se v prosinci 1944 ujal sám Adolf Eichmann. Svou kancelář měl přímo za rozetou synagogy, kterou Němci používali jako radiovou věž. Maďarská vláda krajně fašistické Strany šípových křížů Židy masově vraždila přímo ve městě ještě v době, kdy už Budapešť obléhala Rudá armáda. Na nábřeží Dunaje nedaleko parlamentu, kde dnes najdete neobvyklý památník z desítek opuštěných kovových bot, stranické bojůvky Židy střílely a házely do řeky. Další desítky tisíc jich zahynuly na pochodu smrti z Budapešti do Rakouska.
Pomoc židům před deportací
Budapešťským Židům pomáhaly sionistické organizace a neutrální státy Švédsko a Švýcarsko, které jim vydávaly pasy, aby je před deportací ochránily. Důležitou roli sehrál švédský diplomat Raoul Wallenberg, jemuž se od července 1944 podařilo dostat z Maďarska tisíce Židů. Vystavoval jim pasy s třemi korunkami, které jim alespoň dočasně zaručily postavení občana neutrálního státu. Počet zachráněných předem dojednal s maďarskou vládou, ve skutečnosti ho ale několikanásobně překročil. Spolupracoval se švýcarským konzulem Carlem Lutzem a společně vytvářeli chráněné domy, kde ubytovávali Židy s mezinárodními dokumenty. Přežily v nich tisíce lidí, které by jinak čekala jistá smrt. Statečný Wallenberg skončil v rukou sovětské tajné policie a jeho osud nebyl dodnes vysvětlen.
Něco málo z historie Židů v Maďarsku
V původně samostatném domě u synagogy se v roce 1860 narodil rakouský židovský novinář Theodor Herzl, který patřil k nejvýznamnějším představitelům sionismu a stal se duchovním otcem státu Izrael. Muzeum uchovává rozsáhlou sbírku historických duchovních předmětů. Velmi cenná je například kniha pohřebního bratrstva (chevra kadiša) z roku 1792. Muzeum mapuje přítomnost Židů od jejich příchodu do Uher až po současnost. První se objevili v Uhrách ve 13. stol. na pozvání krále Bély IV. Měli posílit populaci zdecimovanou mongolskými nájezdníky. Usadili se v Budíně a Óbudě, věnovali se převážně obchodu a řemeslům. Již od středověku se museli Židé vyrovnávat se střídavou přízní panovníků a pronásledováním. Prominentní postavení měli na dvoře krále Matyáše Korvína, kde se významní členové komunity zúčastňovali královských ceremonií.
Habsburkové na Židy uvalili vysoké daně, Marie Terezie je vyháněla, zato Josef II. jim povolil usazovat se v Pešti, kde žili od počátku 15. stol. jen za hradbami města v ghettu. První synagogu tam otevřeli v roce 1787 a první školu roku 1814. Před polovinou 19. stol. všechny protižidovské restrikce padly. Židé stále více vstupovali do obchodu i finančnictví a zakládali továrny. Mezi světovými válkami dosáhla židovská populace vrcholu, od roku 1869 se zhruba pětačtyřicetitisícová populace rozrostla na přibližně 200 000 Židů v roce 1930. Ve městě existovalo před druhou světovou 125 synagog.
Vznosná synagoga v ulici Rumbach
V letech 1868–1869 se v Budapešti konal židovský kongres, na němž se zformovaly tři hlavní názorové proudy. Největší liberální neologický, konzervativní ortodoxní a mezi nimi umírněný tradicionalistický známý jako „status quo“. Jeho hlavním chrámem byla vznosná synagoga v ulici Rumbach, která byla postavena v roce 1872 podle návrhu vídeňského architekta Otto Wagnera. Budova je příkladem arabeskní synagogy a náboženským účelům sloužila do roku 1959, dnes je otevřena jako muzeum. Dostanete se k ní po ulici Wesselényi, z níž uhnete doleva do ulice Rumbach. Když budete přecházet ulici Dob, povšimněte si na rohu památníku již zmiňovaného Carla Lutze. A v ulici Dob zajděte do cukrárny Fröhlich, která nabízí pestrý výběr tradičních židovských moučníků. Ochutnejte třeba flódni, koláč z jemného těsta, jehož tenké vrstvičky se střídají s náplní z nadrobno nakrájených jablek, máku a vlašských ořechů.
Košer restaurace, řeznictví a mikve
V ulici Kazinczyn se nachází synagoga ortodoxní komunity, na nádvoří slouží ortodoxním Židům jedna z nejznámějších košer restaurací Hanna. V ulici Kazinczy najdete také košer řeznictví a rituální lázeň mikve. Používala se od roku 1928 až do války a před deseti lety byla obnovena.
Stará židovská čtvrť v budapešťské části Erzsébetváros patří k nejautentičtějším a nejcennějším architektonickým celkům maďarské metropole. Budete tu procházet úzkými křivolakými ulicemi s klasicistními a secesními domy. Propojují je průchody a dvory, zdobí portály a balkony s tepanými mřížemi. Nacházely se v nich továrny a dílny, žili v nich židovští řemeslníci a obchodníci. Valná většina z nich je ale velmi zanedbaná, řada domů je opuštěných a některé drží před zhroucením dřevěné výztuže. V roce 2004 město prodalo řadu budov v židovské čtvrti developerům, kteří je strhli a vystavěli novostavby, jež zdejší kolorit ruší. Proti nesmyslnému ničení čtvrti se ozvali místní obyvatelé a Sdružení pro zachování kulturního a architektonického dědictví Budapešti prosadilo, že památkový úřad zasáhl a devastaci zastavil.
Před válkou tady žila asi třetina budapešťské židovské populace a dodnes čtvrť obývá část ze zhruba 80 000 židovských obyvatel metropole. Tvoří největší židovskou populaci ve střední Evropě. Ze čtyř pětin je neologická, zbytek tvoří ortodoxní Židé. Budapešť má tři židovské školy a Gymnázium Anny Frankové. Rabínský seminář byl rozšířen na židovskou univerzitu, jež připravuje učitele a sociální pracovníky. Komunita se stará o židovskou nemocnici s židovskými lékaři a košer stravou. Ve čtvrti můžete navštívit košer restaurace, macesy ze zdejších pekáren se stejně jako maso exportují.
Cestování do dalekých zemí s sebou většinou nese minimálně jeden
přestup a čekání na letištích. Ne vždy však musí být několik hodin
nucené pauzy nepříjemností. Zejména pak, pokud jste „nuceni“ strávit
jej na oficiálně nejlepším letišti světa – v jihokorejském Soulu,
na letišti Inchoen.
Cestování do dalekých zemí s sebou většinou nese minimálně jeden přestup a čekání na letištích. Ne vždy však musí být několik hodin nucené pauzy nepříjemností. Zejména pak, pokud jste „nuceni“ strávit jej na oficiálně nejlepším letišti světa – v jihokorejském Soulu, na letišti Inchoen.
Korejské aerolinky byly několik let po sobě vyhlášeny jako druhé nejlepší, hned za Singapure Airlines. Nás, jakožto Evropany, může ovšem v letadlech trochu nemile zaskočit nabídka stravy, která je většinou z poloviny korejská. Ovšem na samotném letišti Inchoen žádné výtky nenajdete. Jedná se jednoznačně o nejlepší letiště světa.
Letiště je sice poměrně velké, avšak není členěno do více terminálů, mezi kterými by bylo nutné jezdit autobusy či vlaky. Pokud máte dostatek času, všude pohodlně dojdete pěšky, případně za pomocí výtahů a eskalátorů. Budova je vícepatrová, avšak přehledná. Na každém rohu navíc rozdávají mapy s průvodci, kde jakou atrakci či zajímavost zrovna najdete.
Lázně a bazén na letišti
Většina cestujících se nejvíce těší na lázně či bazén, který je přístupný všem cestujícím za dvacet dollarů. Pokud s sebou nemáte plavky a ručník, nevěšte hlavu. Vše vám bude zapůjčeno. Stejně tak ženy ocení plně vybavenou šatnu u bazénu, kde jsou snad všechny vlasové a kosmetické prostředky, které Vás jen napadnou. Takže se není třeba obávat, že po koupeli budete odcházet s rozcuchanými vlasy. Pokud jde o make up, můžete využít služeb vizážistek, které na letišti pracují a velmi rády Vám vykouzlí svěží obličej i po několikahodinovém letu či koupeli v bazénu.
Z dalších často vyhledávaných služeb je masáž. V nabídce je hned několik druhů masáží, od aromatických a relaxačních, přes masáže lávovými kameny, až po tvrdé nekompromisní práce thajských masérek, které Vám dají co proto. Cenově zaplatíte od dvaceti do sta dollarů, dle délky a druhu masáže. Ačkoli tato služba není zadarmo, je varianta reálné masáže jistě mnohem příjemnější než pouhé, na letištích často instalované, masážní křeslo. To zde najdete také, dokonce zdarma k použití, avšak ruční masáží to nemůže konkurovat.
Když přijde na letišti hlad
Po koupeli nebo masáží může přijít hlad. Restaurace zde jsou z devadesáti procent korejsko-japonské. Pokud ovšem máte dojem, že asijská jídla milujete, protože čínská bistra v Čechách jsou přece dobrá, pak raději zbrzděte. To, co se jako čínská, korejská nebo třeba pákistánská jídla prezentuje u nás, byť často vařeno přistěhovalci z dané země, je většinou silně upravená varianta originálu. Originální korejská jídla stojí za vyzkoušení, avšak nedivte se, pokud Vám zvláštní silně kořeněná chuť nesedne. Vzhledem k tomu, že pravděpodobně chcete v pořádku doletět do cílové destinace, je možná jistější variantou vybrat některou z evropských či amerických restaurací na letišti. Pokud trochu zapátráte, narazíte třeba i na klasické ptáčky s omáčkou a rýží, které chutnají stejně tak, jako jsme zvyklí.
O tom, že letiště je skutečně výjimečné, svědčí i celá řada parků a hájů, které v areálu najdete. Pokud zatoužíte například po oddychu v parku plném stromů a travin, stačí si tam zajít. Mnoho cestujících v tomto téměř dokonale přírodním prostředí čte noviny nebo knihy. Ostatně celou řadu literatury si můžete půjčit v letištní knihovně. Jen je třeba myslet na vrácení všech výpůjček před dalším letem. Park navíc v jedné části plynule přechází do botanické zahrady, kde lze obdivovat exotické květiny, za které by se nemusela stydět ani naše nejslavnější botanická zahrada v Liberci. V Incheonu najdete opravdu velkou různost druhů rostlin.
Muzeum jihokorejské kultury na letišti
Součástí letiště je i několik muzeí, která prezentují jihokorejskou kulturu a historii. Zdejší největší Korean Culture Museum mapuje postupně historii země za posledních pět tisíc let. Dozvíte se tak nejen o způsobu života někdejších obyvatel země, ale také o kultuře, obchodu a politických situacích napříč dějinami. Milé hostesky na každém kroku nabízí průvodcovskou brožuru s informacemi v několika světových jazycích (na češtinu však patrně ani zde nenarazíte).
Kulturně založené turisty vedle muzeí jistě uchvátí i hudba a koncerty, které se v pravidelných časových intervalech na různých místech letiště konají. Jedná se o houslové či klavírní koncerty nebo dokonce tradiční zpěv. Časté jsou i průvody masek prezentující korejské zvyklosti a tradice. Jen při procházkách chodbami mohutného komplexu každého jistě napadne otázka, jak velké množství umělců musí toto letiště zaměstnávat, aby se celý bohatý program každý den podařilo realizovat.
Na druhou stranu, pokud vyloženě netoužíte po setrvání několik hodin na místě jednoho, byť luxusního, letiště, je zde možnost vycestovat. Vzhledem k tomu, že s Jižní Koreou nemáme coby Česká republika vízovou povinnost (dostanete pouze razítko do pasu na místě, ale před odletem netřeba cokoli vyjednávat), můžete velmi snadno brány letiště opustit a vyrazit na obhlídky samotného města. Nepříjemností je fakt, že letiště se nachází pětačtyřicet minut cesty vlakem od centra Soulu. Ovšem při, kupříkladu půldenním, čekání se varianta výletu do města jeví jako zajímavý a realizovatelný nápad. Můžete vyrazit takříkajíc na vlastní pěst, tedy koupit si jízdenku na vlak, vystoupit v centru korejské metropole a prohlédnout si ulice. Pokud toužíte po sofistikovanějším výletu, lze jednoduše využít některou z nabídek zájezdových agentur na letišti, například do buddhistického chrámu nedaleko letiště. Agentura alespoň zaručí, že se v neznámém městě neztratíte a nezmeškáte další let.
Spaní na letišti v Soulu
Na závěr ještě jedna zajímavost: pokud máte let, kdy bude nutné na tomto letišti strávit noc či přespávat, není nutné shánět rezervace hotelů v okolí. Letiště nabízí za pár dollarů buňky na spaní, kde si můžete pohodlně a soukromě odpočinout či zdřímnout. O včasné probuzení se postará speciální budík. Pokud chcete buňku sami pro sebe, je pouze vhodné si ji předem rezervovat. Mohly by totiž být plné. Bezplatně a bez rezervace lze využít pak ještě jakousi hromadnou odpočívárnu, kde jsou na zemi elegantní matrace namísto postelí.
Cesta přes korejské letiště tedy bude, patrně vždy, zajímavým zážitkem. Většina Čechů se sem podívá zejména během letů do Austrálie či Indonésie. Pokud tedy máte jen malou možnost volby, kde strávíte přestup, věřte, že Incheon je tou nejlepší volbou!
Vedle velkých zvířat najdete na Srí Lance i celou řadu
drobnějších živočichů, například papoušky a jiné pestrobarevné
ptáky, tukany, pávy a samozřejmě volně žijící opice. Není nic
neobvyklého, když ve městě potkáte hada a jiné plazi. Zejména ještěrky
jsou doslova všude, včetně hotelů a hotelových koupelen.
Každý cestovatel hledá něco jiného. Zatímco někteří touží po odpočinku na pláži, jiní vyhledávají horské či exotické túry. Jsou i tací, kteří rádi vyráží za zvířaty a roztomilá stvoření „loví“ na svůj fotoaparát. A právě těmto „lovcům“ je určen následující článek. Pokud Vás zajímá, kde se snadno a zblízka podíváte na slony, leopardy či si třeba pohledíte klokana, pak čtěte dál!
Cestování za divokými zvířaty
Každého jistě hned z kraje napadne, že africká safari bude pravděpodobně jasnou volbou. Velmi se doporučují především trasy po Keni, Tanzanii či v Jihoafrické republice. Zkušení průvodci vědí, kde v klidu vyfotografujete smečku lvů, zebry či třeba hrochy a africké slony. Nepříjemností v případě tohoto výletu však zůstává nejen poměrně vysoká cena zájezdů a přeci jen jezdit do Afriky bez jakýchkoli zkušeností takříkajíc na vlastní pěst nemusí být zrovna nejbezpečnější varianta. Nesmíte opominout ani řadu povinných očkování, s nimiž se doporučuje začít zhruba pět měsíců před samotnou cestou. Vedle Afriky existuje ale také celá řada dalších míst, kde lze exotická zvířata ve volné přírodě snadno pozorovat.
Například cenově výrazně přijatelnější dovolená na Srí Lance (kam lze navíc vyrazit bez očkování téměř okamžitě). Tato země je známá především díky stádům slonů, která často vidíte i během každodenní přepravy po zemi. V některých oblastech sloni křižují silnice jsou zkrátka všude. Pokud budete mít štěstí na hotel a budete dál od velkých měst, nad ránem uslyšíte i velmi hlasité troubení slonů. V některých částech země se sloni dodnes používají jako dopravní prostředek – a to nikoli jen jako atrakce pro turisty.
Vedle slonů je Srí Lanka také domovem leopardů. Na Srí Lance žije údajně největší kolonie této kočkovité šelmy na světě. Tuto skutečnost dokazují, bohužel, i časté útoky na člověka, a to nejen na vesnicích, ale i ve větších městech. Pokud jako turista toužíte spatřit leoparda v divoké přírodě na vlastní oči, je nejlepším řešením domluvit se s místními průvodci a vyrazit do divočiny v jeepu. Nejvhodnější oblastí je druhý největší národní park země Yala na jihovýchodě země, kde většina leopardů žije. Doporučuje se vyrazit brzo ráno a pozorovat tyto kočky přes den či přes poledne, kdy ve vysokých teplotách pospávají nebo v klidu odpočívají ve stínech stromů. K večeru totiž vyrážejí na lov a jsou obecně více aktivní, což pro pořízení fotografií (a klidný návrat na hotel) nemusí být úplně ideální.
Vedle velkých zvířat najdete na Srí Lance i celou řadu drobnějších živočichů, například papoušky a jiné pestrobarevné ptáky, tukany, pávy a samozřejmě volně žijící opice. Není nic neobvyklého, když ve městě potkáte hada a jiné plazi. Zejména ještěrky jsou doslova všude, včetně hotelů a hotelových koupelen. V jihozápadní části ostrova se ještěrky přemnožily, takže není třeba tvářit se překvapeně, pokud budete každý den jednu vynášet z hotelového pokoje. Je to zkrátka běžné. Hoteloví zaměstnanci je většinou zabíjí.
Oproti tomu v Austrálii, kde žije celá řada jedinečných tvorů, nikoho jen tak zabíjet zvíře neuvidíte. Zřejmě i proto, že za zabití jakéhokoli zvířete (kromě žáby) hrozí až dvacet tisíc dolarů pokuty. Všechna zvířata jsou totiž v zemi chráněná. Zajímavostí je, že například chráněný je i pták ibis, který je sice nádherný, avšak v zemi jich žije zhruba tolik jako u nás holubů. Takže se tito opeřenci nijak neostýchají nalétávat třeba na zahrádky restaurací ve snaze ukořistit nějakou tu dobrotu. V loňském roce se ve městě Brisbane stal incident, kdy korejský student ibisa usmrtil, protože mu ukradl svačinu přímo ze stolu. Studentova reakce byla sice nepřiměřená, avšak reakce strážníků a následných úřadů byla pro mnoho cizinců šokující – pokuta za zabití chráněného ibisa byla mladému studentu angličtiny vyměřena na hranici oněch dvaceti tisíc dollarů. Tento příběh je možné považovat za dobré varování pro každého turistu či zájemce o studium u protinožců – zkrátka na zvířata je zde skutečně lepší se jenom dívat.
Skutečností však je, že Austrálie je rájem pro milovníky zvířat. Celou řadu živočichů jinde nenajdete, třeba klokany, ptakopyska, emu nebo divokého psa dinga. Klokany lze poměrně snadno zachytit i ve volné přírodě a to i v relativní blízkosti větších měst. Zhruba čtyřicet minut jízdy od třetího největšího města Brisbane, u městečka Alberton (připomíná spíše velmi řídce osídlenou vesnici) lze spatřit klokany doslova na každém kroku. Stačí pomalu projíždět autem a v travnatých loukách okolo silnice jich spatříte desítky. Většina z nich jsou plaší jedinci, kteří před zvukem aut utíkají. Pokud si budete chtít klokana pohladit či se s ním vyfotografovat, doporučuje se vyrazit do přírodních parků. Těch je v Austrálii celá řada a zvířata tam jsou na přítomnost lidí zvyklá.
V Queenslandu se nachází Australian ZOO (vstupné 60 AUD), kde je možné se s celou řadou zvířat vyfotografovat nebo si je pohladit. Nás, jakožto Evropany, může děsit v názvu slovo „zoo“. Avšak australské „zoologické zahrady“ mají do těch našich hodně daleko. Jedná se spíše o rozsáhlé přírodní rezervace, kde ve výběžcích jsou jen některá zvířata (většinou dovážená), zatímco zbytek živočichů si volně žije v přírodě a turisté se k nim snadno dostanou. Potkat klokana a pohladit si ho je zcela běžné. Zvířata jsou zvyklá na přítomnost turistů a nijak se nenechávají vyrušovat ze svých běžných činností. Nalézt tam můžete vedle klokanů i koaly, psy dingo a velké množství ptáků a ještěrek.
Pokud chcete fotografii s exotickým zvířetem, které je nebezpečné nebo nemá v Austrálii svou domovinu, je možné o to požádat personál, a oni Vám vyjdou vstříc. Například za sto dollarů si můžete půl hodiny hrát s malým tygrem a fotografovat se s ním dle libosti.
Dalším centrem, kde se to australskými zvířaty jen hemží, je brisbaneské Long Pine Koala Senctuary. Ačkoli se tato rezervace zaměřuje spíše na koaly, které si zde můžete jednoduše i pochovat, zde naleznete také několik druhů klokanů, plazů a ptáků. Podívat se můžete třeba i na nejjedovatějšího hada světa – tajpana. Ten při severní pobřeží Austrálie žije volně, avšak spatřit ho ve městech je prakticky nemožné. Naštěstí. Pro zájemce je ale pár jedinců k vidění právě z tomto koalím centru. Milovníci šnorchlování a podmořského světa by si neměli nechat ujít výlet k Velkém bariérovému útesu na severu Austrálie. Ten je právem považován za nejkrásnější místo světa, co se potápění týká.
Drzé opičky na Bali
Pokud patříte mezi milovníky opic všeho druhu, pak nelze doporučit nic jiného než ostrov Bali! Nejznámějším opičím pralesem je Ubud, kde se nachází nejvíce malinkých opiček velikosti zhruba třicet centimetrů. Tyto opice jsou však známé tím, že se velmi často a rády obohacují o turistovu výbavu. Proto se obecně doporučuje sundávat před návštěvou pralesa šperky, čepice a vše, co by si mohla šikovná malá opička nechat jako vzpomínku na Vás. Vstupné vychází na zhruba deset dollarů, což je oproti většina Australských rezervací opravdu jen symbolická cena.
Vedle opic Bali nabízí i projížďky na slonech pralesem. Jedná se sice o atrakci zaměřenou na turisty, jako třeba na Srí Lance, ale kdo má zájem, může se obohatit i o tento zážitek. Zajímavostí je, že vedle slonů a opic, se můžete na Bali setkat také s medvědy. Nikoli avšak ve volné přírodě, nýbrž chovanými opět jako turistickou atrakci. Za doslova pár drobných si tak můžete medvídě nakrmit či se s ním vyfotografovat. Jedná se sice o další byznys se zvířaty, ale na druhou stranu chápejme, že v chudé zemi jako Bali je, se lidé zkrátka živí čímkoli, co jim může aspoň trochu vydělat – a tím turistický ruch beze sporu je.
Vyhřívající se ještěrky v Austrálii
Krmení medvědů na Bali. Pozor – turistická atrakce!
