Na návštěvě u volyňských Čechů

Jen pár minut jízdy od konečné stanice metra velkoměsto vystřídá
rozlehlý borovicový les, za nímž čeká běžný ukrajinský venkov.
Přejíždíme hranice Kyjevské oblasti a dostáváme se do oblasti
Žitomirské, na historické území Volyně.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Přestože sem vede dobrá silnice a vzdálenost činí zhruba sto padesát kilometrů, autobus z Kyjeva do Korostenu jede něco kolem tří hodin. Část času ale zabere čekání na další zastávce ještě v Kyjevu nedaleko autobusového nádraží, kde jsme s kamarádem Mikem do autobusu nastoupili. Jen pár minut jízdy od konečné stanice metra velkoměsto vystřídá rozlehlý borovicový les, za nímž čeká běžný ukrajinský venkov. Přejíždíme hranice Kyjevské oblasti a dostáváme se do oblasti Žitomirské, na historické území Volyně.


V Korostenu nakupujeme jídlo a stavíme se v kavárně na pozdním obědě. Potom najdeme maršrutku, které nás doveze na křižovatku k hlavní silnici, po které jsme přijeli. Zde stopujeme auto, které nás sveze až na kraj vesnice Malá Zubovština.

Ještě před dvaceti čtyřmi lety zde žili převážně volyňští Češi, dnes tu bydlí hlavně Ukrajinci a Čechů zde zůstala jen hrstka. A právě tuto hrstku jsme se sem vypravili najít. Na první pohled je zde patrná chudoba, cesty jsou prašné nebo poctivě vydlážděné, ale již před mnoha desetiletími. Na některých místech na ulici potkáváme slepice, husy či krůty. Po pár minutách potkáváme první lidi, snažíme se zeptat, jestli zde žijí nějací Češi, ale paní nám nerozumí. Teprve na druhý pokus se dozvídáme, že zde opravdu několik Čechů je, jedna babička bydlí kousek odtud. Paní pohotově zavolá na asi desetiletého kluka, který se zrovna okolo nás projíždí na kole, aby nás k ní dovedl. Ukrajinské děti mají tři měsíce prázdnin, ale málo možností, čím je naplnit. Chlapec má spoustu času, nijak ho nezdržujeme a jdeme s ním.


„Přijeli Češi!“ křičí kluk na paní sedící před svojí chalupou. Babička se nejprve diví, co se to děje, jezdí za ní jen příbuzní a ti tu už nedávno byli a dnes nikoho nečekala. Představujeme se a mluvíme o tom, proč jsme do vesnice přijeli. Babička nám říká, že se jmenuje Nováková, což mezi volyňskými Čechy bylo příjmení rozšířené podobně jako v Čechách. Vypráví nám o své rodině žijící v České republice a pak se zvedne, aby nás zavedla na hřbitov. Tam nacházíme starší nápisy v češtině a novější většinou již v ukrajinštině. Paní Nováková ukazuje hroby své rodiny a několika ve vesnici vážených lidí, jako byl třeba oblíbený lékař, který zde mnoho let působil. Paní Nováková nás vede do domu nedaleko za hřbitovem, kde žije další Česka, paní Ema.

Kdo zůstal po Černobylu

Ema nás ochotně vítá u sebe doma a ukazuje, že si máme jít do obýváku, kde nás usazuje na gauč. Chvíli si povídáme a seznamuje se jejím manželem, Ukrajincem Olegem. Oleg nám daruje svou sbírku básní, kterou bohužel kvůli ukrajinskému jazyku nejsme schopni docenit, a chlubí se svými povídkami otisknutými v lokálním tisku. Ema s námi příliš dlouho neposedí, míří do kuchyně podívat se, čím by nás mohla pohostit. Dostáváme bůček s hořčicí, rýži, kousek sladkého červeného vína, vyrobeného někým ze sousedství, i čaj se sušenkami. Zatímco si pochutnáváme na neplánované hostině, ohřívá naše hostitelka vodu, abychom mohli na závěr parného dne ze sebe smýt pot. Do domu není zaveden vodovod, voda se musí tahat vědrem ze studny a ohřát elektřinou. Po večeři se na předzahrádce teplou vodou z lavoru a houbičkou s mýdlem umyjeme a potom nás Ema bere na krátkou procházku vesnicí.


Jdeme se ještě jednou podívat na hřbitov, kde nám Ema ukazuje hroby svých rodinných příslušníků a vypráví staré vzpomínky. Postupně se také dozvídáme i něco o slavné historii Čechů na Volyni. Na jejich příchod z vesnic okolo Hradecka v roce 1870 ani na období první poloviny dvacátého století si paní Ema nevzpomíná, narodila se až v době druhé světové války, ale dosti dobře si pamatuje na klíčovou událost v dějinách volyňských Čechů. Přibližně sto kilometrů od Malé Zubovštiny stála černobylská elektrárna. Poté, co v roce 1986 došlo k její havárii, stala se vlivem povětrnostních podmínek právě oblast, kde se vesnice nachází, jednou z nejvíce postižených radioaktivním zamořením. V prvních dnech oficiální místa informaci o katastrofě tajila, pak najednou přišel zákaz otevírání oken, pobytu venku a příkaz k utěsnění studen. Až za další dva týdny havárii Gorbačov oficiálně oznámil a o čtyři dny později byly v poškozené oblasti vyhlášeny prázdniny. Sovětská vláda byla pod mezinárodním tlakem nucena obětem pomoci a nabídla jim, že se mohou zadarmo přestěhovat. Rodina Emy tedy odešla do Poltavské oblasti. Syn tam již zůstal, ale manželé se vrátili zpět. V roce 1991 bylo českým obyvatelům Malé Zubovštiny nabídnuto další stěhování. Místní krajanský spolek jej složitě vyjednal se sovětskými respektive ukrajinskými úřady a československou vládou. Hlavním důvodem odchodu volyňských Čechů a finanční pomoci ze strany naší vlády bylo přetrvávající zamoření. Ema mohla odejít také, ale zůstala kvůli nemocné matce. Od té doby se žádná podobná nabídka bezplatného přestěhování nenaskytla.


V průběhu vyprávění nám Ema ukazuje úřad, školu, klub (něco na způsob kulturního domu), březový háj nazývaný Březina a školku, kterou sama pamatuje z dětských let. Po návratu do chalupy manželé rozloží pohovku v obýváku, potáhnou povlečením a dají nám polštáře a přikrývku, abychom zde mohli přespat.

Ema odkudsi vytahuje štos papírů, na kterých je vytisknutá historie vesnice sepsaná někdejším ředitelem místní školy panem Jaroslavem Ornstem. Paní Ema ještě na chvíli zapíná televizi a my si čteme poutavě napsaný text, kde jsou pospány dějiny Malé Zubovštiny od příchodu prvních Čechů po začátek dvacátého prvního století. Dozvídáme se tak, že komunitu založilo 15 až 20 rodin z vesnic Nechanice, Předměřice, Neděliště u Hradce Králové, kde byl na zvyšující se počet obyvatel nedostatek zemědělské půdy. Častá příjmení volyňských Čechů byly Novák, Černý, Dvořák, Erps nebo Ornst. Češi na Ukrajinu přinesli moderní technologie, především uměli dobře používat hnojiva, takže se jim zde vedlo lépe než starousedlíkům.

V průběhu stodvacetileté historie zde fungovaly různé spolky, kulturní iniciativy, česká škola atp. o nichž text přináší obsáhlé informace. Stejně podrobně mapuje události po již zmíněné černobylské katastrofě a vyjednávání o přesunu do Čech. V roce 1991 se naprostá většina obyvatel rozptýlila do třiceti čtyř lokalit ve dvaceti českých okresech. Mnoho lidí odešlo třeba do Krupky, Milovic, Kuřivod nebo Rokytnice v Orlických horách. V některých z těchto městeček dnes dost možná žije více volyňských Čechů než v celé Volyni.

Sušenky od paní Anežky

Kolem šesté hodiny ranní slyším z vedlejší místnosti šum, Ema a Oleg vstávají. Já s Mikem ležíme až do osmé. Když vstaneme, popřeje nám paní Ema dobré ráno a přináší ke snídani párky a prejt. Dopoledne se jdeme s Emou podívat do školy. Jdeme kolem nového pravoslavného kostelíku postaveného z peněz ze sbírky místních obyvatel. Žádný starší „český“ kostel, zde není. Kromě školy navštěvujeme také budovu úřadu. Ani jedna z místních institucí již nenese známky české kultury, všechny nápisy a vývěsky jsou jen v ukrajinštině. Když si všechno doprohlédneme, vrací se Ema domů uvařit oběd a posílá s námi manžela.

Oleg nám ukáže, kde ve vesnici sídlí doktor a kde jsou obchody a pak slíbí, že nás zavede ještě k dalším Čechům. V domě na kraji staré poctivě vydlážděné silnice je prázdno, zkoušíme tedy o něco vzdálenější stavení. Druhý pokus je úspěšný, paní Anežka je doma a naše návštěva ji těší. V devadesátých letech do vesnice prý občas nějací Češi na návštěvu přijeli, v posledních letech sem kromě rodin zbylých Čechů přijeli údajně jen nějaké dvě holky (pravděpodobně dělat výzkum do školy) a jistý profesor z Brna. Jinak o vesnici ze strany českých turistů zájem není, na rozdíl například od českých vesnic v rumunském Banátu. Anežka nás zve do kuchyně, postaví na stůl maso a každému nalije štamprli vodky. Pohoštění završuje výbornými sušenkami, které dopéká až po našem příchodu. Když se ptáme, pro koho sušenky pekla, říká, že pro návštěvy. Vždycky prý někdo ze sousedů přijde, i když se třeba neohlásí předem. Chvíli si povídáme o životě ve vesnici dříve a nyní i o Anežčiných přátelích, kteří se přestěhovali do Čech. Před odchodem nám ještě ukazuje svůj dům, nechá se vyfotit a dává nám na cestu celý pytlík křupavých sušenek.


S Olegem se vracíme k Emě na oběd, který po návštěvě Anežky téměř již nejsme schopní zkonzumovat. Po obědě ještě chvíli posedíme v obýváku. Ema přinese odpolední kávu a Oleg nám říká několik vtipných říkanek zesměšňujících Putina. Bohužel jim moc nerozumíme, ale věříme, že jsou vtipné a v době války na východě Ukrajiny i velmi aktuální. Ema nám na cestu dává nedojedené maso od oběda a my předáváme dárek, láhev Becherovky. S Mikem se shodujeme na tom, že na Malou Zubovštinu a pohostinnost lidí, které jsme zde potkali, budeme vzpomínat velmi dlouho. Zároveň se stydíme, že jsme přinesli jenom Becherovku, protože od manželů Emy a Olega se nám dostalo tak veliké a zcela neočekávané pohoštění, že jej není možné jednoduše vykompenzovat jen touto jednou lahví. O to více si vřelého přijetí vážíme, když bereme v potaz, že senioři na Ukrajině dostávají výrazně nižší důchody než senioři u nás, přičemž ceny základních potravin jsou zde sice také o něco nižší, ale rozdíl již není zdaleka tak veliký.

Paní Ema z ledničky vytahuje lahve s vodou, které pro nás během horkého dne vychladila. Bereme na záda batohy a jdeme ven na ulici před úřad, kde za chvíli zastavuje maršrutka. Loučíme se s českoukrajinským párem a nastupujeme do vozu. Když se mikrobus rozjede, platíme řidiči každý po osmi hřivnách za cestu do Korostenu, odkud nás čeká cesta zpátky do Kyjeva.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Diashow turné „Mongolsko 2014“

Mongolsko je země, kterou jsem si předem vůbec nedovedl představit,
takže snad ani nemohu říct, že vybočuje všem představám. Je to země,
kam civilizace v našem pojetí zatím stále nedorazila…

uvádí v 17 městech ČR cestovatel Martin Loew


Říjen 2014 až leden 2015

Informace najdete na: www.promitani.cz

Do nekonečných stepí Mongolska zve diváky cestovatel a fotograf Martin Loew během svého letošního podzimního diashow turné. Při multimediálních živě komentovaných projekcích vypráví Loew poutavý příběh dobrodružné cesty plný úžasných fotografií i skutečně nevšedních zážitků z putování po nejméně obydlené zemi světa. Termíny všech diashow, fotky i cestopis najdete na internetových stránkách autora: www.promitani­.cz/mongolsko.

Z hlavního města Ulánbátaru se vydáme za písečnými dunami a velbloudy do pouště Gobi. Uvidíme nedozírné pláně, osamělé kočovníky, jejich domácké jurty i pasoucí se stáda. Navštívíme i několik buddhistických chrámů, které se po útlumu z období socialismu pomalu probouzejí zpět k životu. Perlou celé cesty pak bude účast na mongolském festivalu Nádam, kde mimo jiné soupeří místní siláci v tradičním zápase.

Ke své diashow o Mongolsku cestovatel Martin Loew říká: „Mongolsko je země, kterou jsem si předem vůbec nedovedl představit, takže snad ani nemohu říct, že vybočuje všem představám. Je to země, kam civilizace v našem pojetí zatím stále nedorazila. A přitom se nezdá, že by někomu chyběla. Skoro polovina obyvatel sice žije v hlavním městě, ale většina té druhé poloviny velkou část roku kočuje se svými stády krajinou. Města podobná těm našim v Mongolsku téměř nenajdete. Stejně jako nezahlédnete asfaltovou silnici. Bohatství Mongolska však tkví v něčem jiném. Mongolové mají to, co my Evropané vlastně už ani neznáme. Zdejší lidé mají nekonečný prostor s volným a čistým obzorem všude dokola. Ve dne mají nad hlavou opravdově modré nebe s úžasnými mraky a v noci oblohu černou jako uhel, posetou tolika hvězdami, že nechápete, kde se jich tolik vzalo. Při nocování v jurtách zažijete v mongolských stepích východy a západy slunce, na které nezapomenete…“ zasnil se nad vzpomínkami na Mongolsko cestovatel Martin Loew.

Kompletní program celého diashow turné „Mongolsko“ najdete na internetové stránce www.promitani­.cz/mongolsko/

Goslar – doly na rudu v Německu

Z rud se získávalo stříbro a olovo, nicméně až do 13. stol. byl
Rammelsberg především „měděnou horou“ a Goslar se v té době stal
jedním z míst, jež ovládala evropský trh s mědí. Současně
vzrůstal i jeho význam politický – bohatnoucí město a nádherná
příroda v okolí byly hlavními důvody, proč v Goslaru často
pobývali němečtí císaři.

Název prvohorního hercynského vrásnění odkazuje k latinskému výrazu hercynium, užívanému ve spojitosti s horským lesem. Z tohoto výrazu se vyvinul i název pohoří Harz, kterému hercynské vrásnění pomohlo na svět a které zaopatřilo značným nerostným bohatstvím. V západní části Harzu bylo obzvlášť štědré k vrchu Rammelsberg (635 m n.m.), v jehož útrobách zanechalo v horninách devonského stáří ložiska polymetalických rud, a ta zase pomohla k bohatství městu Goslar. Jeho založení při úpatí Rammelsbergu se datuje do roku 922.


K objevu starých rudných nalezišť se zpravidla váže legenda a ani v případě Rammelsbergu tomu není jinak. Podle ní zdejší rudnou žílu objevil jistý Ramm, rytíř z družiny císaře Oty I., když na lovu jeho kůň zahrabal kopyty do země a v hlíně se zatřpytily krystalky lesklého kovu. Císař Ramma odměnil tím, že místo nálezu nazval jeho jménem, a k tomu pak ještě jméno rytířovy manželky Gosy nechal zvěčnit v názvu nově zakládaného města. Fakta samozřejmě hovoří jinak, a sice že Ramm měl pradávné předchůdce, kteří zdejší rudu začali využívat již někdy před třemi tisíci lety. Systematická těžba se tu však rozeběhla až po polovině 10. stol. a osudy města potom ovlivňovala dlouhých tisíc let.

Z rud se získávalo stříbro a olovo, nicméně až do 13. stol. byl Rammelsberg především „měděnou horou“ a Goslar se v té době stal jedním z míst, jež ovládala evropský trh s mědí. Současně vzrůstal i jeho význam politický – bohatnoucí město a nádherná příroda v okolí byly hlavními důvody, proč v Goslaru často pobývali němečtí císaři. Tím prvním, kdo Goslar „objevil“ a který sem přesunul císařskou falc z nedaleké Werly, byl Jindřich II., poslední otonský panovník. O rozšíření a zvelebení areálu falce se pak zasloužil Jindřich III. z dynastie sálské, pod jehož dohledem proběhla velkorysá přestavba paláce a vznikl i nový klášter a kolegiátní chrám sv. Šimona a Judy. Jindřich získal ke Goslaru tak silný vztah, že ve své závěti nařídil, aby jeho tělo pohřbili v katedrále ve Špýru, kdežto srdce v chrámu goslarské falce. A tak se i stalo.


Koncem 13. stol. už byl Goslar nejen městem hornickým, ale i hanzovním a od roku 1340 se mohl rovněž těšit ze statutu svobodného císařského města. V průběhu následujících dvou set let vznikla většina významných světských staveb, které dnes společně s několika staršími církevními památkami a souborem obytných hrázděných domů tvoří celek zapsaný od roku 1992 společně s dolem Rammelsberg na seznam Světového dědictví UNESCO. Goslar měl to štěstí, že v dobré kondici přežil jak období bouřlivých sporů o městská práva před třicetiletou válkou, tak těžké chvíle během ní, zvláště za okupace švédskými vojsky. A štěstěna mu zůstala nakloněna i za 2. sv. války, kdy neutrpěl žádné škody.

Dnešní návštěvníci to tady mají snadné, jelikož Goslar je pro turisty městem uživatelsky velice přívětivým – naprostá většina pozoruhodností není od centra vzdálena dále než půl kilometru. Centrem se tu rozumí náměstí, které se jako skoro každé hlavní náměstí v bývalém Západním Německu jmenuje Marktplatz. Po obvodu ho krášlí tři zajímavé historické budovy. Pozdně gotická radnice na západní straně skrývá v patře nádherný zasedací sál s ojediněle řešenou výzdobou, neboť jeho stěny, strop, ale i okenní výklenky jsou kompletně obloženy deskovými obrazy s biblickými a mytologickými výjevy. Tyto motivy prý nebyly zvoleny samoúčelně, postavy apoštolů a proroků měly „dohlížet“ na radní a připomínat jim, aby při jednáních mysleli na obecní dobro. Kvůli ochraně těchto vzácných maleb není možné do sálu vstoupit, lze do něj však nahlédnout přes ochranné sklo.

Nejnápadnější stavbou na náměstí je budova hotelu Kaiserworth, jejíž červenou fasádu zdobí polychromované plastiky osmi německých císařů a několika alegorických postav. Názorným dokladem toho, že pozdně gotickým umělcům nechyběl smysl pro humor, je tzv. Dukátový mužíček (Dukatenmännchen) aneb připomínka dlužníků trestaných kdysi ranami na holou – drobná plastika na východní straně fasády vypodobňuje naturalisticky naháče, kterému vypadávají ze zadní části těla mince.


Přímo naproti radnici uzavírá náměstí budova bývalé městské pokladny, kde si ve středověku horníci z Rammelsbergu jednou týdně vyzvedávali mzdu. Od roku 1988 se ve druhém patře jejího průčelí čtyřikrát denně otevírají malá dvířka a nad náměstím pak za zvuků zvonkohry defilují postavičky horníků vedené císařem Otou, rytířem Rammem a jeho hrabavým lichokopytníkem.

Jihozápadně od náměstí se na místě areálu bývalé falce rozkládá park, v němž nyní dominuje jen císařský palác. Značně zchátralá bazilika sv. Šimona a Judy byla na počátku 19. stol. téměř celá zbořena a do dnešní doby se z ní v parku dochovala pouze předsíň. Palác, ve středověku několikrát poničený požárem a v minulých dvou stoletích několikrát restaurovaný, je nejenom největším románským palácem na území Německa, ale i jednou z nejvýznamnějších státních památek. Tou se stal již po renovaci v poslední čtvrtině 19. stol., která jej proměnila v památník pruské říše. Tehdy byly stěny Císařského sálu, největší palácové prostory, pokryty výmalbou zachycující nejdůležitější události německých dějin od doby vlády Karla Velikého.

Po ztrátě císařské baziliky naštěstí zůstalo Goslaru ještě několik hodnotných církevních památek, mezi nimiž vyniká trojice kostelů. Nejstarší z nich je katolický sv. Jakub, původně románský, později goticky přestavovaný, v jehož interiéru zvláště zaujmou dvě mistrovská řezbářská díla – gotická Pieta a renesanční kazatelna zdobená reliéfy osmi biblických výjevů. Pozdně románský kostel Neuwerk má nádherný presbytář, jehož strop a částečně i stěny pokrývají fresky z první poloviny 13. stol. S barevností fresek zajímavě korespondují barevné nátěry pilířů, přípor a klenebních žeber v hlavní lodi, přičemž některé z přípor mají dekorativně vyklenuté dříky. Kostel sv. Kosmy a Damiána, také původně románský, naopak zaujme spíše svým exteriérem, především mohutným průčelím s dvojicí odlišně zastřešených osmibokých věží, které ční do šedesátimetrové výše hned za radnicí.


Kdyby se návštěvník Goslaru z nějakého důvodu nedostal k prohlídce všech do teď uvedených pamětihodností a jen se procházel sem a tam úzkými uličkami historického jádra, i tak by patrně z města neodjel zklamán. Podobně půvabný kaleidoskop hrázděných domů, jejichž střechy vesměs pokrývá elegantní šedočerná krytina z břidlice, totiž hned tak někde jinde neuvidí. Údajně jich tu stojí více než tisícovka.


Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Německu pořídit.

Výčet největších zdejších zajímavostí by samozřejmě zůstal neúplný, kdybychom nezmínili lokalitu, bez níž by Goslar nebyl Goslarem. Tou je areál bývalého rudného dolu Rammelsberg, dnes hornické muzeum zapsané na seznam Světového dědictví UNESCO jako jediný důl na světě, v němž se nepřetržitě těžilo více než tisíc let. Z centra se lze k němu dopravit velice jednoduše, během necelé čtvrthodiny jízdy městskou autobusovou linkou, která má konečnou přímo u vstupní brány. Areál dolu je uchováván v podobě, jakou měl v roce 1988, kdy tady skončila těžba. Některé objekty, kupříkladu hornická šatna, koupelny či ambulance, jsou záměrně ponechány tak, jako by odtud pracovníci odešli teprve před chvílí. V jiných budovách mají místo stálé muzejní expozice zaměřené především na kulturně historické aspekty zdejšího dolování, geologii a mineralogii, ocelové pláště obřích rudných mlýnů jsou zase vtipně využívány pro instalaci krátkodobých výstav. Vedle volné prohlídky těchto prostor muzeum nabízí ještě výběr několik různě dlouhých prohlídek s výkladem průvodce, které probíhají v povrchových provozech pro úpravu rud i v podzemí. Do pětisetmetrové hloubky, kam až sahá hlavní šachta, se návštěvníci pochopitelně nedostanou, ale představu o tom, co obnášela práce pod zemí, tu mohou po kratším svezení důlním vláčkem získat poměrně věrnou. Zajímavé jsou také ukázky důmyslného systému odvodnění štol nebo systému využívajícího vodní síly k pohonu různých zařízení, který sloužil po staletí, až do doby, než se přistoupilo k elektrifikaci dolu. A bez zajímavosti není ani pomyšlení, kam všude se asi kovy odsud dostaly – hrubé odhady uvádějí, že jen mědi bylo z místní rudy vyextrahováno více než milion tun.

Stavebnice Merkur v Himalájích

A pak přišly děti. V uniformách ustrojené, šťastné, že
mohou chodit zrovna do téhle školy. Některé každý den chodí pěšky mnoho
kilometrů, některé vozí rodiče malými auty spolu s několika
dalšími spolužáky. Pamatuji si, že z jednoho takového malého
třídvéřového vozítka vyskákalo sedm dětí.

Začátkem tohoto roku (leden 2014) jsem při svých toulkách po internetu narazil na stránky neziskové organizace Brontosauři v Himalájích. Dočetl jsem se tam, že hledají dobrovolníky, kteří by s nimi rádi jeli do Himalájí, konkrétně do indického státu Jammu a Kašmír, oblasti Ladakh (zvané Malý Tibet), do malé vesnice Mulbekh, kde by pomáhali se stavbou tamní školy, a nebo učili místní děti.


Bylo to jako znamení, nebo výzva. Velká příležitost pro mne jakožto pro budhistu amatéra podívat se do míst, kde je budhistická kultura stále ve své původní podobě, nikým nepotlačena. V podstatě během několika málo minut jsem byl rozhodnut, že chci jet. A během několika málo dalších minut jsem měl vymyšleno, co že tam vlastně budu dělat. Jakožto budoucí strojní inženýr, byl pro mne jasnou volbou technický předmět. Zvolil jsem si proto fyziku. V rychlosti jsem sesmolil motivační dopis a napsal přihlášku a odeslal organizaci pár dní před uzávěrkou přihlášek.

Na základě těchto dopisů jsem pak byl pozván na přípravné setkání, kde proběhlo seznámení s ostatními potenciálními dobrovolníky a hlavně s organizátory, kteří si každého jednoho z nás vyslechli a posoudili, jestli jsme vhodnými kandidáty pro tuto cestu. O několik málo dní později mi přišel dopis, že mne berou a zvou mne na druhé setkání, kde plně definujeme obsah kurzu, který povedu.


Jako kolegu mi přidělili čerstvě plnoletého Jirku Nováka, šikovného kluka s nadáním pro techniku. Spolu jsme vymysleli, že by bylo dobré dětem na praktickém projektu ukázat principy jednoduchých strojů, což je, jak všichni víme, první, co se ve fyzice v šesté třídě učí. Zrodil se nápad postavit s dětmi Rube-Goldbergův stroj, který je pro tento účel ideální. Podstatou tohoto stroje je dělat jednoduchou věc, velmi složitým způsobem. Funguje na principu přenosu energie a může obsahovat mimo jiné i jednoduché stroje. Cestou z tohoto setkání mne také napadlo, že bych mohl zkusit oslovit společnost Merkur a požádat je o sponzorský dar ve formě stavebnice. Protože jak jinak bych dětem ukázal kladky, páky, nakloněné roviny atd. než za pomocí oblíbené stavebnice z dětství, Merkuru. A navíc bych do Himalájí přivezl něco ze svého rodného kraje.

Dobrá tedy, rozhodl jsem se zavolat do Merkuru. Nebyl jsem nijak zkušený lobbista, a tak úvod telefonátu byl z mé strany poněkud nesmělý. Nicméně majitel firmy pan Ing. Jaromír Kříž byl trpělivý a dal mi šanci mu vše vysvětlit a posléze mne pozval na osobní schůzku k němu do firmy, za což jsem mu velmi vděčný. Po krátkém rozhovou, při kterém jsem se mimo jiné dozvěděl o jeho vytrvalém boji za lepší technickou vzdělanost české mládeže, mi přislíbil stavebnici. A o několik týdnů později, když jsem se balil na cestu, mi jí věnoval. Za což jsem mu vděčný podruhé. Krabice Merkuru zabírala většinu místa v mém batohu, ale já byl šťastný, že se mi povedlo jí pro děti získat. A těšil jsem se, až s dětmi něco postavíme.

O výuce v Himalájích jsem nevěděl mnoho a nepředstavoval jsem si zrovna Harvard, ale to co jsem uviděl, mne šokovalo a asi jsem na to nebyl připravený. Pár tříd s rozbitými okny, „lavice“ bez desek, všudypřítomný prach a písek, vůbec žádné vybavení. Do těchto malých prostor bylo nutno vměstnat žactvo o počtu asi 190ti žáků. Což bylo pochopitelně nemožné, a proto se několik ročníků učilo venku. Nedokázal jsem pochopit, jak může někdo v takových podmínkách fungovat, vzdělávat se.



A pak přišly děti. V uniformách ustrojené, šťastné, že mohou chodit zrovna do téhle školy. Některé každý den chodí pěšky mnoho kilometrů, některé vozí rodiče malými auty spolu s několika dalšími spolužáky. Pamatuji si, že z jednoho takového malého třídvéřového vozítka vyskákalo sedm dětí. A všechny s úsměvem na tváři zdravili nás cizince: „Good morning sir!“ „Good morning mam!“ Školní den začínají v deset hodin společným srocením, kterému říkají Assembly. Zde si zazpívají (ani nevím, co to zpívali), přečtou několik anglických textů a dozví se novinky od vedení školy. O půl jedenácté pak začala výuka. První hodinu a půl jsme s Jirkou měli sedmou třídu a druhou hodinu osmou třídu spojenou se třídou devátou.

První lekci jsme chtěli pojmout formou teorie, kterou v následujících lekcích aplikujeme v praxi. To ale byla chyba, neboť jsme se okamžitě stali nudnými patrony. První hodina se tedy moc nevyvedla. Ještě že osmáky a deváťáky měla místo nás děvčata, která tam jela vyučovat zubní hygienu. Měli jsme tak do druhého dne dostatek času přehodnotit styl naší výuky.

Druhou lekci jsme už pojali formou práce na projektu. Rozdělili jsme děti do skupin po pěti, a abychom jim byli schopni přesně říct, co po nich chceme, pustili jsme jim pár videí s Rube-Goldbergovým strojem. Pochopili to a pustili se do práce. Nejprve jsme jim dali za úkol pořádně si promyslet, co bude jejich stroj dělat a jak toho dosáhne. Svůj návrh pak měli nakreslit na papír jako schema stroje.

Zajímavé bylo, že pět ze sedmi skupin navrhovalo stroj, který nazvali „Balloon blaster“ a mělo stejné schema jako Rube-Goldberg z jednoho videa. Ukázalo se, že děti jsou naučené opakovat a kopírovat. Což bylo smutné. Nejsou zvyklé využívat vlastní kreativitu a vymýšlet vlastní návrhy. A ikdyž slovo kreativita bylo po celou dobu pobytu učiteli a vedením školy opakováno jako mantra, děti k ní přesto nejsou vedeny. Respektive nejsou na ně kladeny takové nároky, aby svou tvořivost rozvíjely. Přesně jak o tom mluví učitelka angličtiny Komal v tomto videu. Rád bych zde uvedl na pravou míru, že v žádném případě nepodrývám učitelské schopnosti učitelského sboru. Ti byli také nějakým způsobem vychováváni a vyučováni a ikdyž neradi, aplikují stejný systém výuky ve svých hodinách. A právě proto tu je program prázdninového dobrovolnictví. Pro vzájemnou inspiraci.



V momentě, kdy jsem uviděl, že kopírují, jsem si konečně uvědomil svou roli. Místo kamaráda na pokec a na hraní jsem se stal prudičem. Chtěl jsem po nich, aby vymysleli vlastní návrh, aby uvažovali, aby zapojili všechny své mozkové závity, aby využili principy co nejvíce jednoduchých strojů, které jsem jim namaloval na tabuli. Mohli také použít některé kroky, některé nápady, které ve formě jednoduchých schemat a popisů funkce předem připravil Jirka. Věděl jsem, že to dokáží, jen bylo nutné je k tomu nasměrovat a tak dlouho „prudit“, že to nakonec udělají. Chodil jsem od jedné skupiny ke druhé a říkal: „Balloon blaster? Ale to měla ta holčička ve videu, udělejte něco vlastního!“ Viděl jsem to zmatení, které měli v očích, jak nevěděli, co mají dělat. Nakonec ale dali hlavy dohromady a vymysleli vlastní návrhy. Sláva! Z pěti skupin, které navrhovaly Balloon Blaster byly nakonec jen dvě a i ty se snažily prásknout balónek jiným způsobem, než jak to viděly ve videu. Někteří navrhli vytažení kyblíku s vodou ze studny, někteří zapínali elektrický vypínač atd.

Když dokončili návrhy, pustili se do díla. Z Čech jsme přivezli spoustu materiálu. Od špejlí, různých balónků a kuliček, přes různá lepidla až po zmíněnou stavebnici Merkur. K merkuru nejdříve přistupovali opatrně, protože nevěděli co to je, k čemu to je a jak se s tím pracuje. Pak si ale prolistovali sešit s návody, a když zjistili, co vše se dá se stavebnicí dělat, snesli se nad krabici doslova jako kobylky a začali stavět. A vůbec ne za pomoci návodu. Protože auta a letadla by jim asi k ničemu nebyly. Stavěli konstrukce a to dokonce tak složité, že jsem je kolikrát musel krotit a ukazovat jim jiné způsoby z jiných materiálů, protože jinak by se nedostalo na všechny. Zanedlouho byla krabice zcela prázdná. Panu Kříži jsem na oplátku za stavebnici slíbil profesionální fotografie od našeho fotografa, ale vzhledem k tomu jak rychle se krabice rozebrala, nebyl vůbec čas ho povolat. Merkur prostě slavil úspěch.


Brontosauři v Himálajích pomáhají škole ve vesnici Mulbekh v jejím rozvoji. Jsou jedinou českou organizací, jejíž rozvojový projekt financuje 14. Dalajláma. S Brontosaury v Himálajích můžete odjet do Mulbekhu jako dobrovolník, více informací na brontosaurivhi­malajich.cz.

Vraťme se ale k projektu. Co mne velmi překvapilo, byla obrovská znalostní propast mezi sedmou třídou a osmou třídou s devátou. Ale opačně, to bylo to překvapení. Sedmáci znali víc, uměli víc, byli kreativnější, uměli i lépe anglicky a byli o projektu mnohem více zapálení, než osmáci a deváťáci. S tím jsem se setkal poprvé za dobu mé praxe s dětmi. Ptal jsem se, jak je to možné. Bylo mi řečeno, že sedmáci se od začátku učí odlišným systémem výuky, než vyšší ročníky. Proto jsou na tom ve všech ohledech lépe. Ten rozdíl je ale neuvěřitelný.

Nakonec ale všechny skupiny dokončily své stroje víceméně vlastními silami. Nejvíce jim pomáhal Jirka a mulbecký kolega Wangchok spolu s kolegyní Stanzin. Já jsem hrál svou roli prudiče, který pouze postrkoval ke zdárnému výsledku. Na závěrečném vystoupení své stroje spustili před publikem rodičů a spolužáků. A ačkoliv nebylo z publika vůbec nic vidět, mohu potvrdit, že všem jejich výtvory fungovaly.

Doufám, že jsme tímto projektem děti inspirovali a motivovali k další práci. Doufám také, že tento projekt byl inspirací i pro Stanzin a Wangchoka, naše mulbecké kolegy. Pro mne rozhodně inspirací a motivací byl. A zkušenost s mulbeckými dětmi v tak skromných podmínkách s tak omezeným vybavením, nicméně s ohromným nadšením a dychtivostí po kvalitním vzdělání je pro mne nezapomenutelná. Doufám, že se tam někdy zase vrátím.

Dodatek: V průběhu našeho dobrovolnického působení se dokončily dvě nové budovy školního kampusu. Budova s učebnami a internát. V obou budovách se nyní usilovně pracuje na jejich vybavení. Jejich otevření požehnal samotný 14. Dalajlama.

Dovolená v Srbsku? 5 důvodů, proč navštívit Zlatibor!

Nudí Vás dovolené ve stylu „lehnu na pláž a týden se nehnu“? Pokud
patříte mezi ty aktivnější turisty, kteří se nebojí chodit a poznávat
okolí hotelu či města, kde dovolenou trávíte, pak může být dobrou volbou
výlet do Srbska.

Nudí Vás dovolené ve stylu „lehnu na pláž a týden se nehnu“? Pokud patříte mezi ty aktivnější turisty, kteří se nebojí chodit a poznávat okolí hotelu či města, kde dovolenou trávíte, pak může být dobrou volbou výlet do Srbska. Byť se nejedná o první pohled známou turistickou destinaci, výlet může příjemně překvapit. Mezi nejvyhledávanější oblasti země patří bezesporu pohoří Zlatiboru. A tady je 5 důvodů, proč!


1. Svěží vzduch a čistá příroda

Zhruba třistakilometrové pohoří Zlatibor se rozkládá na jihozápadě země mezi městy Zlatibor, Užice, Čajetina a Nová Varoš. Svou výškou i vzhledem v mnohém připomíná české Krkonoše. A ne nadarmo se mezi českými Srby často používá přirovnání, že se jedná o jakýsi srbský „Špindlerův mlýn“. Ideální čas pro výlet je v letních měsících, neboť je zde celá řada atrakcí a cílů pro pěší turistiku, jako například šesti-sedačková lanovka na nejvyšší horu Tornik s rozhlednou do širého okolí. V blízkosti nejvyššího vrcholu se nachází také resort několika penzionů Kraljevici Konaci, která svým vysokohorským rozpoložením patří mezi nejvýše situované turistické komplexy na světě. Nachází se mimo města, v čisté horské přírodě. Nutno podotknout, že práce, čistá příroda a svěží horský vzduch je jedním z největších lákadel. Směřují sem rodiny s dětmi i astmatici. Za účelem ozdravných pobytů na čerstvém vzduchu je zde také několik lázní. Zajímavostí jsou také restaurace, které se nacházejí doslova v lesním terénu. Tam pochopitelně nelze dojet autem, ale výlet třeba na oběd, Vás bude stát i menší procházku.



2. Netradiční srbská kuchyně

Srbské zvyklosti, co se stravy týkají, jsou samy o sobě velmi zajímavé a jen těžko by je šlo srovnat s jinou známější světovou kuchyní. Například, již zmiňované, lesní restaurace s oblibou nabízí kvalitní džusy produkované z čistě přírodních bobulí, které v mnoha případech byly ručně nasbírány tentýž den v lesích. Proslulé jsou také srbské džemy, z nichž některé jsou dokonce doplňovány medem. Z klasických jídel je nejvíce známá pravděpodobně plejskavica, což je mleté vepřové, případně jehněčí maso, specificky okořeněné. Plejskavica se často podává v kulatém světlém pečivu zvaném lepinja, což může vyvolávat dojem jakéhosi většího hamburgeru. Pochopitelně nechybí zeleniny, zejména zelí a papriky. Dalším pokrmem, který rozhodně stojí za vyzkoušení je tzv. svadbarski kupus, který se, jak název napovídá, často jí právě na svatbách. Jedná se o zelí vařené s masem, často ještě doplněno slaninou či třeba klobásou.

Vzhledem k tomu, že většina jídel je hodně masitých a mastnějších, nelze opomenout tamní nabídku alkoholických nápojů. Ačkoli srbská vína nejsou příliš známá, jedná se o vysoce kvalitní odrůdy s dlouhou tradicí. Mezi nejznámější luxusní vína patří například ty z vinařství DiBonis. Tradičním alkoholickým nápojem je v Srbsku pálenka rakija, která může vzdáleně připomínat naší slivovici. Zatímco slivovice se však pálí ze švestek, rakiju lze vypálit prakticky z čehokoli.


3. Dostatek turistických atrakcí v okolí

Okolí města Zlatibor je plné nejrůznějších atrakcí pro turisty a zajímavých destinací na výlety. Kromě, již uvedené rozhledny na hoře Točník, je možné se svézt třeba „úzkokolejkou“, což je vlaková trať známá i filmů Emira Kusturici. Trať je v provozu již od roku 1925 a vede skrz 22 tunelů po hřebenech vysokých značně členitých hor. Zajímavostí je i skutečnost, že svézt se můžete i na plošině mezi vagóny.

Mezi atraktivní přírodní úkazy patří pak jeskyně Stopiča, která leží nedaleko vesnice Rožanstvo. Známá je především hlubokými přírodními vany. Výlet na jeskyni je možné spojit s nedalekým skanzenem ve městě Sirogojno. Skanzen nabízí pohled do minulosti, jak se žilo rodinám v této srbské oblasti před několika lety. K prohlídce jsou tradiční domy, škola, dílny i ukázky, ve Zlatiboru dodnes velice populárního, pletení z vlny. V případě, že tamní pletené produkty někoho uchvátí, není problém si různé kousky odvézt jako suvenýr. Celá řada tamních modelů je zcela běžně nositelná, navíc oceněna pro svou kvalitu v mnoha celosvětových soutěžích. Zajímavostí je, že vše je čistě ruční práce, a klasické manufaktury tam neexistují. Zaměstnanci, i těch nejprestižnějších firem podnikajících ve výrobě vlněného oblečení, pracují doma.



4. Hotely na světové úrovni

Výhodou pro zmlsané turisty může být i skutečnost, že tamní hotelové resorty patří mezi naprostou špičku. Ve Zlatiboru najdete čtyř i pětihvězdičkové hotely, kde výjimkou není bazén, sauna, fitness s trenérem či třeba kosmetickým a nehtovým salonem. Pokud jde o stravu, strádat rozhodně také nikdo nebude. Většina hotelů nabízí tři jídla denně formou velmi bohatého bufetového menu, takže si vybere zaručeně každý. Na hotelech ve Zlatiboru lze platit kartou. Hotelové pokoje jsou prostorné, čisté a většina hotelového personálu mluví slušně anglicky. Ačkoli se totiž může zdát, že srbština je češtině podobná, rozhodně není dobré na to spoléhat.

V Srbsku se používá jako měna srbský dinár, jehož kurz je zhruba čtyřnásobně slabší než česká koruna. Ačkoli v některých restauracích a hotelech přijímají i eura, obecně se přesto doporučuje si bankovky na dináry proměnit.



5. Dovolená dostupná pro každého

Srbský Zlatibor představuje možnost, jak si užít kvalitní dovolenou za přijatelnou cenu. Cenově je srovnatelné s poměry u nás. A pokud jde o vzdálenost, patří mezi ty snadněji dostupnější lokality. Cesta autem trvá kolem jedenácti hodin, autobusem o trochu déle. Využít lze ale i leteckou dopravu z Prahy do Bělehradu a následných spojem do Zlatiboru. Let trvá necelé dvě hodiny a cena se pohybuje okolo šesti tisíc.

Rýžové dědictví lidu Ifugao

Jedna z nejúchvatnějších vyhlídek světa se naskýtá
návštěvníkům Filipínských Kordiller. Rýžové terasy Ifugaů staré
přes dva tisíce let jsou cílem mnoha cestovatelů.

Jedna z nejúchvatnějších vyhlídek světa se naskýtá návštěvníkům Filipínských Kordiller. Rýžové terasy Ifugaů staré přes dva tisíce let jsou cílem mnoha cestovatelů.

Nic ale není zadarmo. Celý den cesty z Manily po špatně udržovaných cestách, často bez krajnic, je zážitkem sám o sobě. Pokud se oprostíte od adrenalinové jízdy a začnete si užívat výhled do krajiny, kde se údolí zařezávají stovky metrů hluboko a horské vrcholky sahají až nad mraky, zatají se vám dech. Na svazích jsou stále častěji vidět rolníci, jednotlivá pole propojují kanály, hráze zamezují úniku vody dolů po svahu. Krajina začíná získávat svoji specifickou tvář. Brzy se ocitáte v Banaue.



Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Filipínám pořídit.

Rýžové terasy na Filipínách

Terasový způsob obdělávání půdy se v provincii Ifugao praktikuje už asi dva tisíce let. Dávní budovatelé teras zjevně oplývali značnými znalostmi pozemního i vodního stavitelství. Teoretické vědomosti i praktické dovednosti potřebné k údržbě teras, podporované nejrůznějšími obřady, se předávaly ústně z generace na generaci. První plodinou, která se na terasách v minulosti pěstovala, bylo taro. Teprve později ho postupně nahrazovala rýže, která se do horských oblastí dostala zhruba před tisícem let a dnes je zde plodinou převažující. Zdomácněla tu natolik, že je v zásadě považována za původní plodinu. V současnosti se v kraji pěstuje dokonce dvanáct druhů původní rýže, každá s poetickým názvem a vlastním příběhem. Všechny jsou ale často nahrazovány vyšlechtěnou odrůdou, která je daleko odolnější vůči škůdcům. Kromě rýže se na svazích pěstují i další plodiny, např. zelenina, cukrová třtina, banány, citrusy či káva, která je hlavním vývozním artiklem.

Pěstování rýže bylo spojeno s určitou společenskou prestiží, kdežto obhospodařování hlízovitých rostlin naopak náleželo nižším vrstvám. Jednotlivé klany se tak společensky rozrůznily, k čemuž přispěly i jejich majetkové poměry. Pro sociální postavení bylo rozhodující bohatství představované rýží, vodními buvoly a v minulosti též otroky. V obchodu rýže zcela zastupovala platidlo, Ifugaové ji často směňovali s lidmi z nížin za bavlnu, tkaniny nebo dokonce kov a sklo.

Zemědělství určovalo nejen postavení člověka ve společnosti, ale i běh každodenního života. Hlavními mezníky místního kalendáře byla období setí, sklizně a údržby polí. Ta se od pradávna provádí ručně nebo jen s primitivními dřevěnými nástroji. Terasy se dodnes zahrazují kameny a blátem; vzniká tak důmyslný systém hrází a kanálů, který využívá každičkou kapku vody, jež spadne na vrcholcích hor a postupně projde od svrchních teras až k těm níže položeným. Práce na polích se tradičně účastní všichni příslušníci rodu. Díky tomu se znalosti předávají z generace na generaci v neměnné podobě. Zároveň se utužují sousedské vztahy, jelikož udržení celého systému hospodaření na rýžovištích vyžaduje spolupráci celé komunity.



Způsob života filipínských Ifuagaů

Každou činnost doprovází řada rituálů, které mají zajistit bohatou sklizeň a usmířit bohy. Většinou se odehrávají přímo na polích, případně ve vesnici. Starší lidé vyprávějí za žvýkání betelu mytické příběhy o významu a původu rýže, a předávají tak příběhy svých otců dál.

Zdejší osady tvoří vždy jen několik málo staveb. Tradiční domy Ifugaů jsou charakteristické čtvercovým půdorysem, pyramidovitou střechou ze sloní trávy, ale hlavně tím, že obytná část stojí vyvýšena na čtyřech kůlech nad zemí, což je ochranné opatření proti hadům. Masivní střecha překrývá boční stěny domku, jediným místem, kudy může dovnitř vstoupit světlo, je vchod. Dokonce chybí i komín, kouř prochází při vaření přímo mezi stébly trávy, a střechu tak impregnuje. Nad vchodem nebo po jeho stranách bývá zvykem zavěsit zvířecí lebky. Pro zdejší bohy je to signál úcty a obětování.


S nástupem moderní doby odcházejí mladí lidé stále častěji do měst, a pole nemá kdo obdělávat. Neudržovaná pole se však začínají rozpadat. Zdejší krajina se pravidelně potýká se sesuvy půdy, které jsou pro nezpevněné terasy skutečnou pohromou. K záchraně unikátního systému terasovitých polí, který je jedinou filipínskou památkou nedotčenou kolonialismem, by mělo přispět i to, že byl již v roce 1995 zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO.

Maroko – exotika na dosah ruky

Zájezdy do Maroka přes cestovky jsou pro Čechy stále populárnější a
snáze dostupnější. Tato neobvyklá destinace nalákala i nás.
Objednaný hotel v Agadiru jsme využívali jen na přespání a každý
den jsme podnikali celodenní výlety po vlastní ose.

Zájezdy do Maroka přes cestovky jsou pro Čechy stále populárnější a snáze dostupnější. Tato neobvyklá destinace nalákala i nás. Objednaný hotel v Agadiru jsme využívali jen na přespání a každý den jsme podnikali celodenní výlety po vlastní ose.


Na zájezd do marockého Agadiru

Agadir je město poměrně nové, pro Maroko netypické. Leží v jihozápadní části země a míří sem spousta leteckých zájezdů. Jsou zde především moderní budovy, které vznikly po silném zemětřesení, které roku 1960 dosáhlo síly 5,7 Richterovy stupnice a bylo skutečně ničivé. Na troskách původního města vznikly mnohdy budovy s železobetonovými konstrukcemi, jiné pouze z cihel, ale nikde už neuvidíte jako stavební materiál dřevo.

Všechny budovy jsou přehlídkou výstavních paláců a moderních staveb 20. a 21. století. Nepřekvapí Vás ohromné množství rozestavěných hotelů stejně jako soukromých domů či kancelářských budov, často i v evropském stylu. S typickým orientem se zde mnoho nesetkáte. Jen u místních obchodníků, kteří prodávají upomínkové předměty a pak na trzích – souku, kde je ten pravý místní život. Tam můžete zakoupit mnoho druhů místních koření, sušených bylin a směsí pro čaje. Najdete zde zboží ručně dělané z kravských, telecích a velbloudích kůží od bot přes kabelky až ke krásným koženým bundám a množství všeho, z čeho až přechází zrak. Například stovky druhů různých šátků, ale pozor, zdaleka ne všechny jsou pravé marocké, velká většina je Made in Vietnam…můžete tady zabloudit na trh s ovocem a zeleninou, stejně jako na trh živých zvířat.

U stánků ochutnat různé místní speciality a zapít přírodním džusem, který Vám před očima vymačkají úplně čerstvý. Nejčastěji pomerančový a grapefruitový. Je zde velký moderní přístav, nedaleko něj malá ZOO. Nad přístavem se tyčí pevnost s panoramatickým výhledem na Atlantik a město s přístavem. Pěstují se hlavně citrusy, které nejsou určeny k jídlu a všude na ulicích se z nich vymačkávají právě ty pravé nefalšované džusy. Je to město obchodní a rybářské, ale dnes především turistické. Má obrovské písečné pláže táhnoucí se kilometry a omývá je Atlantik.



Podnebí v Agadiru

I v parném létě v červenci se zde teploty pohybovaly mezi 26 až 28 stupni Celsia zatímco blíže do vnitrozemí teploty prudce stoupaly. V Marakéši bylo mezi 37–40 stupni. Také rána zde byla chladná, kolem Atlantiku opar přes téměř celé dopoledne, prudké větry, odpoledne slunce a teplo a večer se teploty opět radikálně snižovaly a často byl na místě i svetřík.

Pravý „Orient“ v Marakéši

Je fajn, když Vám vyjde věnovat alespoň jeden z dní tady strávených jednomu ze čtyř královských marockých měst a to Marakéši (původně berbersky „Boží země“), který je na seznamu světového dědictví UNESCO a jeho vznik se datuje do 11. století. Město leží na úpatí Vysokého Atlasu. Obrovské proslavené náměstí mrtvých Djemaa El Fna je plné stánků, kde najdete kejklíře, deku s hadem, lidi se cvičenými opicemi, které se vám budou snažit hodit na rameno, na ruku, na hlavu, prostě kamkoliv, abyste jim zaplatili bakšiš za fotku. Nejkurióznější mi přišel stánek se zubními protézami k prodeji. Všude skrze náměstí jezdí koně, dvouspřeží nebo čtyřspřeží, je dobré dávat pozor, protože jsou poměrně rychlí a mají klapky na očích a Evropané mají oči spíše na vrch hlavy než tam, kde mají být. Oči zahltí typická atmosféra Orientu, vidíte zde mimo jiné žongléry, tanečníky, akrobaty, klasickou kulturu Orientu a spousty stánkařů. I zde jsou na každém rohu přírodní vymačkané šťávy z citrusů a kupodivu levnější než v Agadiru.

Zcela zahalené ženy v křiklavě barevných hábitech Vás chytají za ruce a nabízí zdobení henou, mladíci a děti nabízejí vodu. Ve stáncích voní marocký kuskus. Na dekách na Vás číhají padělky marockých trilobitů nebo štírů na straně jedné, překrásné stříbrné marocké a berberské šperky či přírodní krystaly běžných nerostů kalcitu, aragonitu, křemene na straně druhé. To vše vytváří obraz arabsko-afrického města, za kterým sem jezdí statisíce turistů z celého světa.


Co vidět v Marakéši

Marakéši najdeme plno kouzelných architektonických památek, překrásnou botanickou zahradu Jardin Majorelle z 20. let 20. století, kterou si opravdu nenechte ujít, pro mě byla z Marakéše největším zážitkem, nafotila jsem tady desítky fotek rozličných kaktusů všech velikostí a květinových zákoutí plných zářících barev. V jezírku, které se modře třpytilo, byly desítky rozkvetlých leknínů různých barev, i žluté a bílorůžové, které stříbřitě zářily v horkém slunci. Kouzelné jsou všechny místní parky a zahrady, malé oázy klidu v ruchu města.

Marakéši se říká „Červená perla Jihu“ kvůli zabarvení vysokých hradeb a země. Je složen ze starého opevněného města mediny a z přilehlé modernější části Gueliz. Velká část mediny je souk, neskutečně obrovské tržiště, kde najdete vše, nač pomyslíte i to nač byste ani nepomysleli. Tento trh je největší v zemi.

Nejzajímavější z něj je ale ta část, kam běžná turistická bota nevkročí a to část rukodělná a výrobní na samém okraji souku. Tam můžete vidět, jak se vydělávají, řežou a vypalují kůže a vzory do kůží, jak se ručně šijí např. boty, kabelky apod. Mně vyrazily dech práce kovářů, neskutečná rukodělná práce, zvířata z kovů, např. kohouti, berani, velbloudi, starodávné typy zámeckých klíčů, které měly délku až 30 cm. Různé zdobené ploty, mříže, vstupy, kašny, dokonalá rutina a fortel černých rukou.

Souk byl mnohdy rozdělen i tématicky, nejen v oblasti trhů se zeleninou nebo masem – živými zvířaty a kuřaty, která Vám porazili dle Vašeho výběru před očima, ale i zvlášť např. celé řady kabelek a bot, celé řady olejů, zejména arganový, a oliv, celé řady stovek různých šátků ve všech materiálech i barvách, celé řady koření a čajů a tak dále. Čím dále jste od středu náměstí a hlouběji v souku, tím je trh autentičtější, plný domorodých obyvatel unavených z celodenního nahánění potenciálních zákazníků. Mnozí jsou již unavení a polehávají mezi svým zbožím bez zájmu o okolní dění. Jiní naopak živě rokují, srocují se, popíjejí sladké čaje, posedávají v kruzích. Na okraji trhu je chudina, bezdomovci, vetešníci, spousta dětí, které zde mají svůj svět.


Jsme zde v období ramadánu. Je to devátý měsíc muslimského kalendáře, který připomíná zjevení koránu Mohamedovi. Ortodoxní muslim od úsvitu do soumraku nepije, nejí, nekouří, sexuálně nežije. Jde o čas, kdy věřící obnovují svůj vztah s bohem, prohlubují svou víru. Celý den se postí a večer se celé rodiny scházejí u bohatých stolů a dohánějí, co přes den zameškali. Je to oslava blízkosti a sounáležitosti.

Zpátky do Agadiru se vracíme se za tmy, přesto stejně jako ráno vidíme stáda černých koz, jejichž vlna je od nepaměti využívána k tvorbě ručně tkaných koberců všech vzorů. Když kozy vše spasou, lezou po stromech a žerou keře a všechno, kam se vyškrábou.

Výlet do regionu Souss Massa Drâa

Další den plánujeme cestu z Agadiru směrem na jih, po široké asfaltové silnici směr Tiznit. Jedeme džípem pro pět lidí a řidiče, který jsme si nasmlouvali opět na celý den. Celodenní Marakeš (odjezd z Agadiru v šest ráno a příjezd v osm večer, aby řidič mohl včas za svou rodinou) nás vyšel po dlouhém dohadování předem za auto s řidičem a celý den jezdění po Marakéši na 220 marockých dirhamů). Trasa dalšího výletu je po rybářských a berberských vesnicích – Sidi Bibi a Massa. Pokračujeme do Tiznitu, města obehnaného rudými hradbami známého svými stříbrotepci a sukem, který je plný překrásných uměleckých prací ze stříbra (byli jsme i v místní manufaktuře), Tiffnitu – rybářské vesnice na pobřeží, navštěvujeme také poušť s krátkým výletem na řeku „Oued Massa“ a přehradu „Barrage Youssef Ibn Tachfin“ . Tento celodenní výlet nás vyšel pro 5 osob na celý den na 250 marockých dirgamů.



Marocká kuchyně – tajine a kuskus

Řidič byl velmi mladý, hovorný a vstřícný, dovezl nás do tradiční berberské vesnice, kde jsme se procházeli a sledovali jejich běžný den. Dozvěděli jsme se, že původní berberská jídla se obohatila s příchodem Arabů o nové způsoby přípravy, ale i o jiné druhy zeleniny či koření. Stále se nejvíce jedí chlebové placky všech druhů a různými dochuceními místních koření, minimum soli je ve všech pokrmech. V současné marocké kuchyni jsou patrné i francouzké vlivy. Berberská strava je oproti marocké jednoduchá, mnoho zeleniny, rýže či brambor, ovoce. Nejznámějším jídlem je tady tajine (tažín), který nám byl předložen i tady jako hlavní chod. Jídlo se nazývá podle hliněné nádoby, ve které se nad ohněm připravuje. Je to velký keramický talířohrnec s keramickým komínem, který se pevně přiklopí. V něm se nachází směs různých druhů mas, k tomu směs brambor a zeleniny nebo rýže a zeleniny, to vše se dusí nad ohněm doměkka. Jako další chod jsme měli stejně připravený kuskus se zeleninou a kořením a jako moučník mísu ovoce, hlavně žlutý meloun. Jejich tradičním a svátečním jídlem je prý bstila, která je velmi pracná a tu jsme bohužel neochutnali. Také proto, že jde o směs těsta, mezi které se plní kusy masa, houby, vajíčka a rozinky. Z těch hub jsme měli tak trochu vítr, takže jsme vždy vzali za vděk výtečnými saláty, zejména z rajčat a oliv. Na trzích v několika městech jsme ochutnávali arabský chléb (harsha, baghira), který měl pokaždé úplně jinou chuť i koexistenci. Na každém trhu byly na chuť i k osvěžení haldy opuncií a fíků čerstvě natrhaných.



Tuarég – pravý marocký mátový čaj

Vždy, když nám bylo příliš vedro, nebo jsme se cítili unavení, pili jsme s místními silný a velice sladký mátový čaj (thé á la menthe, v restauracích je uveden ve zkráceném názvu athé). Prakticky na každém trhu byly nejen čerstvé listy máty ale i sušené. Plné náruče. To byl tradiční marocký čaj, jen vařená máta s bílým cukrem a vodou. Když jsme si nechali čaj uvařit přímo místními na ulici, berberský čaj se skládal ze sušených listů máty, stevie a citrónu. Bylinky dvakrát přelili vroucí vodou, aby je očistili a následně čaj uvařili, čím déle byl vařen, tím sladší díky aromatické stevii byl. Z Maroka jsme si přivezli ledacos, ale nejvíce sušených listů právě na tuto čajovou směs. Zejména v horku měla osvěžující účinek a stévie nás nabyla rychlou energií k dalšímu putování. Zvládli jsme tak dlouhou cestu džípem po poušti, klouzali jsme pískem, objížděli propadliny, hluboké jámy. Prožili jsme pestrý den v regionu Souss Massa. Projeli se na velbloudech v písečných dunách El Faid, kterým se říká Malá Sahara. Prošli se horkým pískem, který pražil do holých chodidel. Jakub si v poušti vyzkoušel jaké to je mít na rukou dva místní štíry, kteří rychle lezou po horkých dlaních…Prošli jsme se nad oázou plnou banánovníků mezi písečnými dunami, zastavili s džípem a šli podél úplně zelené řeky „Oued Massa“, viděli jsme skleníky pro banány, melouny, rajčata. Potkali jsme chudé vesnice i bohatá města, obě tváře Orientu.



Další tipy na výlety z Agadiru

Byli jsme ohromeni monumentální přehradou Ben Youssef Tachefine. Projížděli jsme podél přírodní rezervace Souss Massa, kde žijí různé druhy ptáků, hlavně ibis jihoafrický a plameňáci. Podél pobřeží jsme navštívili několik typických rybářských vesnic. Viděli jsme obydlí ve skalách, široké pláže, spousty škeblí, skalních útvarů a všude jen masa vod Atlantiku s houpajícími se modrými loděmi, které byly jak drobečky domova v mase vody. Některé menší plážičky byly jen z rozdrcených škeblí, jiné z hrubého oranžového písku a jiné z písku jemného a téměř bílého. Pobyt v Orientu umocňovaly nádherné až kýčovité západy slunce a na krásné zážitky se upomeneme ještě po letech při pohledu na více jak 1600 fotografií. Velice kvalitní celodenní výlety nabízeli i tamní místní cestovní kanceláře a vycházeli výrazně levněji než od cestovek českých.

V Agadiru kolem souku, kde je i jejich největší stanoviště jezdí dva druhy taxíků. Červené po městě, maximálně pro čtyři lidi a řidiče, peníze se smlouvají předem. Bílá velká Taxi jsou až pro 6 lidí a jsou meziměstská, s nimi je možné nasmlouvat cokoli – ukázat mapu a trasu, nejlépe den dva předem. Pak Vás ráno vyzvednou přímo u hotelu a ještě na recepci nahlásí, že jedete celý den s nimi a udají trasu. Všude se zde po Maroku setkáte se zahalenými ženami a muži co nosí džilaby, tradiční marocké oděvy velmi pohodlné připomínající tuniku, často i s kapucí. Na souku jich mají doslova stovky na výběr. V úzkých uličkách medin potkáte vyhublé oslíky s nákladem a úplně všude vám budou vnucovat arganové oleje čisté a zaručeně pravé a také jich mnoho s různými přísadami na konkrétní nemoci. Někde nabídnou hašiš, ale naprosto všude za jakoukoliv službičku, kterou Vám rádi sami od sebe poskytnou, budou chtít bakšiš. To všechno umocní arabská barevnost a ráno Vás budící hlas muezzina. Putování po Maroku je zážitkový koktejl.

Nezaměstnanost – Smutné dědictví Namibie

Slunce už se ukázalo nad obzorem. Všude je jen písek, prach a horko. Kam
oko dohlédne, chatrče stlučené ze všeho možného. Slum ještě spí,
protože většina jeho obyvatel stejně nemá kam pospíchat.

Slunce už se ukázalo nad obzorem. Všude je jen písek, prach a horko. Kam oko dohlédne, chatrče stlučené ze všeho možného. Slum ještě spí, protože většina jeho obyvatel stejně nemá kam pospíchat.


Nezaměstnanost v Tseiblaagte dosáhla asi devadesáti procent, sehnat prostředky na živobytí je boj. Katrina se převalí, zhluboka si povzdychne a na tváři se jí objeví drobný úsměv. Na rozdíl od velké většiny sousedů musí odejít do práce. Naštěstí. Ale nebylo to tak vždycky. I ona si zažila své. Není ještě ani osm hodin a už je tu teplo jako v pekle. Katrina si zabalí své černé vlasy do turbanu, rozloučí se s dětmi a vyráží do práce. Míří do chráněné dílny, kterou před deseti lety vystavěla česká nadace Člověk v tísni přímo ve slumu na okraji města Keetmanshoop, chudé oblasti pouště Karas na jihu Namibie.

Smutné dědictví Namibie

Namibie, obrovská země s pouhými dvěma miliony obyvatel, která leží mezi vodami jižního Atlantiku a pouští Kalahari, získala zpět svoji nezávislost na Jihoafrické republice teprve v roce 1990. Odstranění apartheidu přineslo Namibijcům svobodu, ale rozdíly mezi lidmi zůstaly.


Funguje zde moderní ekonomika, která umožňuje zhruba 10% převážně bílých obyvatel žít na velmi nadstandardní úrovni a asi 20% na standardní životní úrovni. Protipólem je 50 až 60% obyvatel, kteří výhod ekonomiky využít nemohou či neumí, žijí v chudobě a jsou nezaměstnaní. Tato chudá většina má k dispozici na den cca 1 až 2 USD, (což nevystačí ani na balíček toustového chleba a mléko), a minimální možnost uživit se mimo omezený formální pracovní trh. Předchozí generace byly kolonisty připraveny o svoje tradiční způsoby obživy – stáda skotu jim byla zabavena a pastviny zabrány. Černošští obyvatelé Namibie byli za apartheidu omezováni i v přístupu ke vzdělání a tak jim chybí i potřebné vzdělání, se kterým by se mohli pustit do podnikání nebo dostat dobrou práci.

  • 50 – 60% obyvatel Namibie žije v chudobě
  • 80 – 90% obyvatel slumu Tseiblaagte, který má přibližně 8000 obyvatel, je nezaměstnaných

Sehnat práci je bez šance

Katrina pochází na namibijské poměry z malé rodiny – má jen čtyři sourozence. Školu ale nedodělala. Dva roky před úplným dokončením ji musela opustit, aby se mohla starat o své těžce nemocné prarodiče. Když oba zemřeli, Katrina se jen těžce protloukala životem, začaly jí těžké časy. Neměla žádný vlastní majetek a těžko sháněla peníze na živobytí. V drahé Namibii neměla na zaplacení nájmu, bydlela v levných bytech bez vody. „V některých pronájmech jsem neměla ani vodu – abych se mohla napít a trochu umýt, musela jsem za ni ještě zvlášť platit. O jídle ani nemluvím,“ vzpomíná mladá žena.


Práci nesehnala žádnou, bez zkušeností neměla šanci. Pak se seznámila s jedním mladíkem a po kratší známosti otěhotněla a měli spolu dvě děti. Katrina se otřese při vzpomínce na další ránu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Netušila, že je přítel HIV pozitivní. Nakazila se a stejně tak i její malá dcerka. Obě se podrobily léčbě, přítel však záhy zemřel. Oporu v té době Katrina našla v rodičích, nicméně musela se postarat o děti a sama uživit celou rodinu. Ale jak a kde? Naštěstí pro ni se zrovna v té době otevřela dílna Člověka v tísni, a když přišla požádat o práci, hned ji vzali. Přednost totiž mají právě ženy, které se samy starají o děti nebo o sirotky.

„Díky práci v dílně jsem získala sebevědomí,“ říká devětadvacetiletá žena a usedá ke stolu s šicím strojem. Bude šít panenky stejně jako dalších dvacet žen v dílně. A pak ještě budou vyšívat zvířecí motivy na látky nebo vyrábět ozdoby z korálku a pštrosích vajíček. Výrobky z dílny putují do stánků a obchodů nejenom v Namibii, ale dostanou se i do Česka. Výtěžek z jejich prodeje se pak vrací zpátky – do toho smutného, prašného místa.

V rámci projektu NAMA společnosti Člověk v tísni, o.p.s byla na jihu Namibie v roce 2004 založena chráněná dílna, která v roce 2010 přešla do rukou místní organizace Karas Huisen Crafts. Dílna dává práci a obživu asi dvaceti ženám. Více o projektu na www.nama.cz Kupte si dárek, který udělá radost dvakrát! www.nama.cz/eshop

Výdělek pár tisíc korun

V roce 2010 převzala dílnu nástupnická organizace Karas Huisen Crafts. Pro zaměstnance se ale odchodem české nadace nic nezměnilo. Díku úsilí vlastního namibijského managementu stále dává práci ženám, jako je Katrina. „Jsem velmi vděčná, že jsem zde dostala místo. Naučila jsem se spoustu nových dovedností a mám pravidelný příjem, kterým můžu platit nájem pro sebe a své děti,“ líčí Katrina. Práce ji baví, není těžká.


Navíc si pochvaluje i další znalosti a dovednosti, které v dílně mohla získat. „Dozvídám se zajímavé věci o tom, co je vlastně HIV, jak mohu s touto nemocí žít, ale i to, jak žádat vládu o různé sociální granty nebo jak si založit vlastní podnikání,“ dodává Katrina.

Po deseti letech od založení dílny prochází projekt transformací. Dílna získala podporu místních úřadů (navštívil ji i premiér) a namibijská vláda se po dlouhých jednáních zavázala, že přestane školní uniformy, které v Namibii nosí prakticky každý školák, dovážet z Číny a začne je odebírat od místních firem. Dílna Karas Huisen Crafts by se tak mohla stát dodavatelem školních uniforem pro jih Namibie a stát se tak nezávislou na podpoře svých zakladatelů.

Za poslední filipínskou divočinou

Příroda Filipín zažila během posledních desetiletí drastické změny.
Velkoplošné odlesňování a zemědělství vyvíjejí na zdejší faunu a
flóru velký tlak. Poslední zbytky nedotčené krajiny se dnes tísní na
pouhém zlomku původní rozlohy na Mindanau a také na severovýchodě Luzonu
kolem Palananu.

Do nitra filipínské přírody


Příroda Filipín zažila během posledních desetiletí drastické změny. Velkoplošné odlesňování a zemědělství vyvíjejí na zdejší faunu a flóru velký tlak. Poslední zbytky nedotčené krajiny se dnes tísní na pouhém zlomku původní rozlohy na Mindanau a také na severovýchodě Luzonu kolem Palananu.

Cesta za panenskou přírodou v pohoří Sierra Madre probíhajícím podél severovýchodního pobřeží Luzonu je zdlouhavá, vede přes nekonečné planiny, které jako by nikdy nepoznaly nic vyššího než rostlinky obilnin. Všechny říční toky jsou zregulovány člověkem, aby veškerou svou vodu dodaly na okolní pole. Každý, koho se zeptáte na Palanan, nevěřícně kroutí hlavou, jako byste hledali cestu do Atlantidy. Vstupní branou do zelené divočiny je město Cauayan. Místo k rekreaci to rozhodně není. Jedinou „zábavou“ těchto končin je pěstování rýže a oprava traktorů. Celé město má atmosféru obřího prašného tržiště. Cizinců tu mnoho není, a proto je na každém kroku sledují zvídavé pohledy.

Zdejší letiště na první pohled aeroport opravdu nepřipomíná. Lidé s balíčky posedávají podél prašné cesty a uvnitř menší plechové haly. Postupně jeden po druhém váží své balíky a skládají je na hromadu. Všemu tomu chaosu zřejmě šéfuje menší usměvavá žena. U provizorního okénka se ptám na let do Palananu. Po koupi letenky mne žena posílá na osobní váhu a já zatím vůbec netuším, co je špatně. Po chvíli čekání je čas k odletu. Na pokyn ženy se vydávám na travnatou ranvej a teprve teď mi dochází, že o takovou cestu zase až tolik nestojím. V ten okamžik se mě ale na názor už nikdo neptá. Jeden z pracovníků letiště mi bere batoh a cpe ho do zavazadlového prostoru mezi slepice, zatímco druhý mužík mě usazuje vedle pilota. Ve chvíli, kdy jsem se nadechovala k protestní tirádě, zabouchla se za mnou dvířka a čtyřmístná cessna se dala do pohybu.


Tento článek Vám přinášíme ve spolupráci s časopisem Země světa. V internetovém obchodě si můžete vydání věnované Filipínám pořídit.

Z ptačí perspektivy vypadá kraj zprvu stejně nudně jako ze země. Pod námi leží malá políčka, mezi kterými se klikatí prašné cesty. Po chvíli se ale tu a tam začínají objevovat první stromy a zemědělská krajina začíná ustupovat divočině. Reliéf se rázem mění v hornatou krajinu a po zemědělských planinách už není ani památky. Všude, kam oko dohlédne, se rozprostírají hory pokryté zelenými lesy. Bujná vegetace tropické džungle vytváří celistvý zelený koberec. Po půl hodince letu se krajina opět viditelně mění a znovu ohlašuje přítomnost člověka. Příležitostná políčka narušují celistvost pralesní pokrývky, kterou navíc protkávají klikatící se vodní toky. Na břehu řeky se objevuje několik málo domků a mezi nimi prašná silnice vedoucí odnikud nikam. Pilot začíná pomalu klesat a srovnává se s horizontem. První kontakt se zemí rozhodně není nijak příjemný.

Jakmile letadlo zastaví, začínají se kolem shromažďovat vesničané a přebírají náklad zaslaný z civilizace. Přes všechen ruch panující kolem letadla mi neušlo, že jsem středem pozornosti. Filipínci všeobecně nemají příliš pochopení pro osamocené cestovatele. Často se k vám připojí, jen abyste nebyli sami. V odlehlém místě typu Palananu je pro ně představa osamoceného cestovatele naprosto absurdní.

Život v Palananu

Palanan je město s 16 000 obyvateli převážně pinoyského původu, založené španělskými kolonizátory už v roce 1609. Koloniální éra se však na jeho vzhledu nijak výrazně nepodepsala. Dějiny vstoupily do Palananu jedinkrát, a to v roce 1901, když zde na konci filipínsko-americké války Američané zajali prvního filipínského prezidenta Emilia Aguinalda. Dnešní stavby jsou pravděpodobně velmi podobné těm, jaké stavěli první osadníci. Bambusové domky, na zahrádce palmy a slepice. Snad jen střechy z vlnitého plechu jsou vymožeností moderní doby. Jediná dvoupatrová budova patří místním obchodníkům. V přízemí se nachází malý obchůdek s kávou, sušenkami, hygienickými potřebami, sušenými rybami a rýží. Z betonové terasy ve druhém patře lze přehlédnout takřka celé město. Všechny cesty zde končí za hranicemi lidských příbytků a do neprostupné hradby stromů jako by se neodvažovaly. Stavba cest je v těchto končinách nesmyslnou a sisyfovskou prací. Jejich údržba je kvůli zarůstání vegetací a častým sesuvům půdy nákladná a v zásadě i zbytečná. Hlavní dopravní komunikací je řeka.



Agtové v divoké Sierra Madre

Díky své špatné dostupnosti si svahy nejdelšího filipínského pohoří Sierra Madre uchránily svou divokost a krásu až do dnešních dnů. Stejnojmenný národní park o velikosti Švýcarska je domovem unikátních druhů rostlin a živočichů, např. ohroženého orla opičího nebo krokodýla mořského. Opravdovou raritou jsou ale původní domorodé kmeny Agta.

Agtové jsou příslušníci negritské skupiny. Tento termín nese v dnešní době na Filipínách lehce pejorativní nádech. Přestože Negritos patří k nejpůvodnějším obyvatelům celého souostroví, nejsou jejich přesné kořeny ani v dnešních dobách zcela známy. Černou barvou pleti, kudrnatými vlasy a neobyčejně malým vzrůstem se na první pohled značně liší od všech ostatních obyvatel země. V pralesích severovýchodního Luzonu žije na státem chráněném území o rozloze 50 km2 zhruba 700 příslušníků této etnické skupiny.

Vesnice jednotlivých kmenů leží nejčastěji na březích řek nebo na mořském pobřeží. Jednotlivé rodiny žijí v malých dřevěných chýších s vyvýšenou podlahou, kolem nichž často pobíhají slepice a prasata. V čele každé vesnice stojí náčelník rozhodující o chodu celé osady.

Pralesy na strmých svazích Sierra Madre zůstaly díky své nepřístupnosti po dlouhou dobu nedotčeny děním v okolním světě. Proto i v období, kdy si zbytek Filipín podmaňovaly západní velmoci, si místní kmeny dál nerušeně žily svým tempem. Ne však na dlouho. S narůstajícím zájmem o dřevo začaly těžební společnosti stále více pronikat hlouběji do zdejších lesů a kontakt s civilizací byl nevyhnutelný. S lidmi ze západu sem přišla znalost pěstování plodin a obdělávání půdy, a tak domorodci živící se do té doby pouze lovem divoké zvěře, rybařením a sběrem různých rostlin, začali kolem osad zakládat políčka. Dodnes se však také vydávají s primitivními zbraněmi do lesa na lov, kterému předcházejí rituály k uctění lesních duchů, předávané z generace na generaci.


Navzdory svému malému vzrůstu mají Agtové velice tuhý kořínek. Jejich domovem je úchvatná divočina, která umí být okouzlující, ale i nelítostná a drsná. Silné deště jsou tu na denním pořádku. Při několikadenních loveckých výpravách na pobřeží doprovázejí lovce často jejich ženy a děti. Zatímco muži v rozbouřených vlnách rybaří, ženy v provizorních přístřešcích z banánových listů udržují oheň. Ten je za chladných a deštivých nocí jediným zdrojem tepla, který se na vlhkém plážovém písku i tak poněkud míjí účinkem. Čekání na úlovek si ženy krátí sběrem škeblí, jež posléze vkládají do ohně a drtí na prach. Vápno ze schránek měkkýšů je pak drahocennou přísadou při žvýkání betelových listů a arekových oříšků.

Svět za hranicemi národního parku se až tak neliší od kulturní krajiny, kterou lze nalézt kdekoli v Evropě. Silně zemědělsky využívaný sever už ničím nepřipomíná původní divočinu, která zůstala jen uvnitř parku. Rostoucí počet obyvatel a jejich stále se zvyšující nároky na půdu vyvíjejí každým dnem velký tlak na zemědělsky nevyužívané pralesní oblasti. I zde je častým problémem nelegální těžba dřeva. Lidé z lesa dnes stále více mění luky a šípy za moderní náčiní a z chýší se stále častěji stěhují do větších vesnic, i když jejich místo je na okraji společnosti a ostatní Filipínci jimi pohrdají. Ještě včera Agtové neznali vymoženosti moderní techniky, zatímco dnes se modlí ke Kristovi a jejich děti ve školních lavicích píší první písmena. Stejně jako zdejší divočina, také identita filipínských Negritů postupně nenávratně mizí.

Zkušenost s mikropůjčkami v Africe

Když jsem se v roce 2009 vrátil z tříměsíční stáže
v Keni, kde jsem pracoval především s dětmi v chudinských
čtvrtích Nairobi, zaujal mě systém mikropůjček Kiva místním
obyvatelům.

Když jsem se v roce 2009 vrátil z tříměsíční stáže v Keni, kde jsem pracoval především s dětmi v chudinských čtvrtích Nairobi, zaujal mě systém mikropůjček Kiva. Po téměř pěti letech si myslím, že stojí za to se ohlédnout, jak celý můj sociální experiment skončil.


Nejdříve jsem půjčil 25 USD 38 leté ženě z Keni – Pasquelina Muthanje Mucira, která má obchod se dřevem. Pasquelina získala od 25 věřitelů celkem 550 USD, které chtěla použít na nákup surového dřeva před nadcházející sezónou. Vše šlo podle plánu a peníze jsem získal zpět podle plánu. A tak se také stalo a moje úvodní „investice“ se mi vrátila. Proto jsem se rozhodl s půjčkách s Kivou pokračovat a mým dalším „klientem“ byl Deya z Palestiny, který potřeboval půjčit 1000 USD (já opět dal 25 USD) na nákup rybářské lodě a nových sítí. I tuto půjčku jsem v předem domluvené době dostal zpět. Zatím poslední půjčkou na Kivě ja Naseem z Pakistánu, která má malý obchod se zvířaty a na jeho rozšíření potřebovala 250 USD. Tato 39 letá žena má nyní splaceno cca 50 % půjčky a vše jde podle plánu.


Když jsem hledal projekt fungující na stejném principu i u nás, nemusel jsem chodit daleko. Jedna taková neziskovka zaměřená na mikropůjčky, konkrétně pro pěstitele rýže v Tanzánii, vznikla přímo na mojí alma mater. Studenti oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého dali hlavy dohromady a tak v roce 2011 vzniklo „Maendeleo“ tedy svahilsky „Rozvoj“. Rozvíjet se tahle iniciativa snaží lepší podmínky pro ty, kteří si v první řadě chtějí pomoci sami.


Prostřednictvím bezúročných půjček malého rozsahu pomohli už bezmála čtyřiceti rodinám přilepšit si díky zvýšení produkce na jejich políčkách. Proto vznikla v oblasti Usangu, kam finance putují, tréninková pole, na kterých si místní zemědělci zdokonalují své znalosti. Vybrat si toho nejsympatičtějšího, kterého byste rádi podpořili, můžete na maendeleo.cz nebo facebookovém profilu OS Maendeleo. Budete-li chtít svoji půjčku zpátky nebo se rozhodnete peníze darovat, záleží jen na Vás.

Autorem článku je Jirka Pánek // doktorand na Katedře rozvojových studií PřF UP Olomouc.