Debussy – Faunovo odpoledne

Dnes se, milý příteli, pokusím jako laik vstoupit na příliš křehký led a budu Ti vděčen, budeš –li mne provázet. Věřím, že svými myšlenkami přispěješ k hovoru na téma Debussyho Faunova odpoledne. Tato skladba mne upoutala v mladých letech začátkem druhé světové války, kdy jsem trochu podléhal romantismu a současně byla má mysl jitřena obavami z budoucnosti.

Dnes se, milý příteli, pokusím jako laik vstoupit na příliš křehký led a budu Ti vděčen, budeš –li mne provázet. Věřím, že svými myšlenkami přispěješ k hovoru na téma Debussyho Faunova odpoledne. Tato skladba mne upoutala v mladých letech začátkem druhé světové války, kdy jsem trochu podléhal romantismu a současně byla má mysl jitřena obavami z budoucnosti.

Nebyl jsem a nejsem ani dnes hudebně vzdělán, nehrál jsem nikdy na žádný hudební nástroj. Podědil jsem jen lásku k hudbě, naučil se ji poslouchat, rozlišovat dobrou od populární a pociťoval touhu proniknout do hudby vážné, symfonické.

V té době mého zrání jsem se seznámil s Debussyho Faunovým odpolednem. Současně jsem získal pozoruhodné dílo, eseje španělského filosofa Ortegy y Gasset: smrt a zmrtvýchvstání. V úvaze „Musicalia“ jsem narazil na jeho zmínky o Debussym. Cituji: Koncertní publikum tleská dále freneticky Mendelssohnovi a přijímá chladně Debussyho …široké publikum tedy vypískalo včera Wagnera, dnes Debussyho… Ale dnes přijde před onu krajinu muž zjemnělé citlivosti, opravdový umělec… Jestliže takový hudebník… ovšem ne tak velký jako Beethoven… Vyjádří estetické city onoho muže, a jenom je vzejde z toho Debussyho Faustovo odpoledne. V Šesté symfonii spatří klidný obchodník, počestný profesor, naivní úředník a prodavačka míjeti své vlastní city… Ale Faunovo odpoledne k nim hovoří citovým slovníkem, jehož nikdy neužívali a jemuž nemohou porozumět… Až potud citáty.

Milý příteli, tyto řádky napsal Ortega dávno před 2. světovou válkou. Debussyho skladby jsou ale nyní hrány, našly své obdivovatele. My se také pokusme zamyslet nad tím, jak tato skladba působí na nás, co nám říká, jaké pocity vzbuzuje a jakou představu vyvolává. Pak se pokusme s Ortegou trochu polemizovat.

Než ale začneme, poslechněme si tuto skladbu pozorně a pak se pokusme o svých pocitech hovořit. Ne jako znalci, tím není nikdo z nás, ale jako posluchači, řídící se citem.

První tóny flétny a harfy se zdají probouzet antickou krajinu ze sna, vědomí spáče se probouzí, údy se prohřívají, kolkolem vládne ticho a klid. Slabý závan větru rozčeřil porost, zaleskla se křídla vážky, motýl přeletěl z květu na květ, ale sluneční žár tíží a činí lenivým. Závan větru zesílil, ojedinělý temný mráček vyslal na zemi na krátko stín, pak opět jen sluneční žár uspává. Faun se pozvolna probouzí, v ruce drží syrinx, rozhlíží se, celá antická krajina zalitá sluncem se zvolna probouzí i když odpolední žár činí údy i mysl malátnými.

Vyvolává v Tobě, můj příteli, začátek této skladby jinou představu? Prosím, poslouchám.

Ano, má představa je jiná. Asi mám příliš utkvělou vzpomínku na Švabinského litografie Satyra z Hugovy básně téhož jména. Mohu se sice jen domnívat, že Švabinský znal a nechal se trochu inspirovat Debussyho Faunovým odpolednem, ale jeden z grafických listů nazval také „Faunovo odpoledne“. A tak má představa je trochu hmotnější. Je teplý, sluncem zalitý den. Mezi troskami antického chrámu leží pod keřem spící faun. Dosnívá své předchozí opojení, zvolna se probouzí v teplem se chvějícím vzduchu, kdesi zaznívá cikáda. Nebe je modré, rozpálená zem žhne a závan větru je vzdálenou předzvěstí změny. Pak opět vítězí omamující žár a faun se oddává milostnému snění.

Máš pravdu, příteli, to vše v hudbě zaznívá, Ale jak dále? Můj faun je méně rozkošnický a smyslný. Mé Faunovo odpoledne zůstává romantické. Závany větru a temný mrak jsou jen krátkým náznakem rušení pohody, která pokračuje, tóny jen mírně sílí, ale nijak nemění obraz krajiny zalité sluncem. Faun pouze zdůrazňuje svou nehybností, že je dominantou, ale ani on neruší klid. Naopak se zdá, že opět upadá ve snění a krajina opět podléhá slunečnímu žáru, vše malátní do nehybnosti.

Jak se tváří, můj příteli, Tvůj Satyr?

Cítím, můj pane, že se musím odpoutat od Švabinského. Jeho Satyr je příliš smyslný, holduje své vášni a Debussyho hudba zůstává tlumená. Ono chvilkové rozčeření klidu rychle mizí a i má antická krajina podléhá slunečnímu žáru a malátnému tichu. Dokonce se mi zdá, že jsem příliš podlehl své představě Švabinckého Satyra. Debussy ve Faunově odpoledni neměl zřejmě na mysli představu Satyra příliš smyslného. Jeho Faun je více součástí klidné přírody, citově spjat se svým okolím. Debussyho hudba mně připomíná impresionistické obrazy jemných barev, bez ostrých kontrastů a výrazných barev. Obraz kraje, který je ponořen do jemného oparu tetelícího se vzduchu.

Mám nyní, můj pane, dojem, že jste mne získal na svoji stranu a že se naše myšlenky velmi sblížily. Bylo zajímavé zamyslet se nad vlastními pocity, které tato skladba vyvolala. Tentokrát patří můj dík Tobě, můj pane.

Nikoli, milý příteli, představy které v Tobě poslech Faunova odpoledne vyvolaly, byly na místě, jsou dány Tvým mládím, jsi temperamentnější, představa Satyra je spojena s rozkoší, odrážející se z jeho úsměvu, rtů a pohledu. Tvůj Satyr je chtivý rozkoše a v oněch tónech pouze odpočívá, ale i jej tam lze spatřit.

Můj Faun není Bakchus, je klidný, moudrý, vychutnává klid žhavého dne, neruší jej svojí přítomností, je jeho součástí. Věř, že obě představy jsou správné. Hudba v nás má vyvolat, nebo aspoň přiblížit představu, kterou měl asi skladatel, hudba nás má inspirovat.

Co říci na závěr? Ortéga neměl zcela pravdu. Uplynulo pár desítek let a posluchači Debussyho skladby přijali, zamilovali si je, ale i pochopili.Stejně tak jako obrazy Pisassa, Daliho a díla Miroova.

Bylo příjemné s Tebou, můj příteli, opět rozmlouvat. Díky za těch několik chvilek a někdy opět na shledanou.

Dne 7. prosince 1996

Belgie a Velká Británie IV

Ráno nás budí sluneční paprsky. Slunce nesměle vykukuje z ranního oparu, zatím slibuje, že nedopřeje aktivitu
typickému anglickému dešti. Bylo by to dobré, protože dnes máme na programu celodenní prohlídku Londýna. Nasnídáme se
se vším přepychem, sbalíme věci na celý den a vyrážíme na parkoviště, z kterého nás včera odvezli. Tam jsme si dali v osm hodin sraz. Přicházíme sem poněkud dříve a tak ještě scházíme k vodě. Zjišťujeme, že moře není určitě daleko,
protože voda je slaná, a sbíráme několik kamínků. Na památku. Přesně v osm jsme na parkovišti. Jenže – ouha, nikdo
nikde. Je čtvrt na devět. Co dělat?

4. část

Ráno nás budí sluneční paprsky. Slunce nesměle vykukuje z ranního oparu, zatím slibuje, že nedopřeje aktivitu typickému anglickému dešti. Bylo by to dobré, protože dnes máme na programu celodenní prohlídku Londýna. Nasnídáme se se vším přepychem, sbalíme věci na celý den a vyrážíme na parkoviště, z kterého nás včera odvezli. Tam jsme si dali v osm hodin sraz. Přicházíme sem poněkud dříve a tak ještě scházíme k vodě. Zjišťujeme, že moře není určitě daleko, protože voda je slaná, a sbíráme několik kamínků. Na památku. Přesně v osm jsme na parkovišti. Jenže – ouha, nikdo nikde. Je čtvrt na devět. Co dělat? Přichází ještě třetí rodina, která také nebydlí s ostatními. Jinak nikdo nikde. Začínáme být neklidní. Mužská část osazenstva nakonec rozhodne, že dva z nich se vydají k bungalovům ostatních a zjistí, jak se věci mají. Asi po deseti minutách vidíme přijíždět autobus silnicí kolem vody. Jenže teď tady zatím nejsou naši dva mužští. Musí se na ně počkat. Čekání znamená pro ostatní trochu roztrpčení, ale naše vina to není. Ostatní se totiž dohodli, že v osm je „nabere“ autobus u jejich karavanů a že teprve potom se zastaví pro nás. Když k tomu přičteme akademickou čtvrthodinku, je to jasné. Muži se po čtvrt hodině přiženou a můžeme odjet. Průvodce nejdříve zjišťuje, zda někdo nemá v karavanech jakékoliv problémy. Většina řekne, že je vše v pořádku, pouze někteří odvážně přiznávají, že jim netopí topení, ale že ho nejspíš neumí zapnout. Tušíme, že takových „netechniků“ je více, ti ale taktně mlčí. Vyjíždíme o půl deváté a je před námi více než hodinová jízda do centra Londýna. Tu využíváme k oživení si znalostí o hlavním městě Velké Británie.

Jeho dějiny se začaly psát už kolem r. 4 000 př.n.l., kdy na obou březích řeky Temže byly hospodářské usedlosti a vesničky lidí mladší doby kamenné. Na přelomu doby bronzové a železné, tj. mezi lety 1 000 – 200 př.n.l., osídlily území dnešního Londýna keltské kmeny. Asi r. 55 př.n.l. se zde usadily římské legie G. J. Caesara, toho pak vystřídaly kolem r. 43 n.l. legie císaře Klaudia. Jeho vojsko založilo v Británii novou provincii a k jejímu střežení byly ponechány na místě čtyři legie. Vojenský tábor nazývaný Londinium ( toto jméno pochází asi ze starobritského Llyndum = vysoko položené opevněné místo) se brzy začal slibně rozvíjet a vyrostl v kvetoucí přístav, jež se stal obchodním střediskem. Římané si byli vědomi nebezpečí nájezdů barbarských národů – také je zažili, a proto plochu o rozloze asi 3 km čtvereční silně opevnili (vznikl tzv. London Wall). Rozvoji města přál i císař Dioklecián a to se brzy obrazilo i v jeho výstavnosti. V 5. století však Římané Británii ztrácejí a Londinium se rozpadá.

Zemi obsadili Jutové, Anglosasové a Sasové. Sasové vybudovali přístav a pojmenovali jej Lundewic. Město však trpělo nájezdy bojovných Dánů a Vikingů. Bezpečnost oblasti zajistil až anglosaský král Alfréd Veliký (848 – 901), jenž zvítězil nad Dány a město učinil sídlem panovníka. Další rozkvět města nastal po r. 1066, kdy se ve Westminsterském opatství jako první nechal korunovat Vilém Dobyvatel. Udělil městu řadu privilegií a zahájil stavbu své rezidence. V době vlády Jindřicha I. na počátku 12. století přebírá Londýn definitivně úlohu hlavního města a získává nezávislost a samosprávu jako městská republika podléhající přímo králi. Ruku v ruce s těmito politickými změnami jde pochopitelně i rozvoj řemesel a obchodu. Město se stalo také význačným kulturním a společenským střediskem, působilo zde velké množství známých osobností.

Výstavba veřejných i obytných budov pokračovala velmi rychle, takže v 16. století se Londýn stal největším městem Anglie a jedním z nejvýznamnějších obchodních středisek tehdejšího světa. Odhaduje se, že v této době žilo ve městě 300 000 až 500 000 obyvatel.

V 17. století však Londýn postihla celá série pohrom. Nejdříve to byl mor a potom požár, který zničil převážnou část města. Velký požár zuřil čtyři dny a noci, po jeho zdolání zůstalo bez přístřeší 100 000 lidí. Zkáza ale znamenala následné vypětí stavební činnosti. Hlavním architektem při obnově města byl jmenován Sir Christopher Wren, ten kromě jiného postavil i slavnou katedrálu St. Paul’s a dalších 52 kostelů. V roce 1760 došlo ke zbourání hradeb a bran a město se začalo rozšiřovat směrem na Westminster. Znovu také roste počet obyvatel, což dokazuje první oficiální sčítání lidu provedené r. 1801. Tehdy bylo zaznamenáno 860 035 obyvatel.

I když mnoho významných staveb pochází ze 17. a 18. století, největší stavební činnost, která vtiskla Londýnu dnešní podobu, začala až za vlády královny Viktorie (1837 – 1901) Londýnský přístav se stal největším v zemi, rozvíjel se průmysl, vyrostly nejkrásnější veřejné budovy. V roce 1863 se dočká premiéry i londýnské metro. Nejvýraznější vliv na rozvoj města měla stavba železnic, které umožnily zaměstnání i méně majetným vrstvám z větších vzdáleností. Vzniká široký okruh viktoriánských předměstí. Na klid ve městě dohlíží jeho policejní sbor – Metropolitan Police Force. Ten vznikl r. 1830 a podle jména svého prvního šéfa Sira Roberta Peela dostávají policisté přezdívku „Bobbies“ (Robert = Bobby).

V dějinách 20. století přinesla městu zkázu až 2. světová válka. Tehdy po německém bombardování zůstala v troskách větší část centra města, tzv. City, letecké a raketové útoky usmrtily více než 30 000 lidí. Dnes jsou však již rány z 2. světové války zaceleny a Londýn pulsuje mnohotvárným životem. A právě jeho podobu by nám alespoň maličko měla poodhalit dvoudenní návštěva tohoto města.

V ulicích Londýna nás zpomalí ranní zácpa. Prohlídku města začínáme zastávkou u Toweru. Tato pochmurná, nepravidelná soustava budov sloužila v minulosti mnoha ne vždy bohulibým účelům. Pověst vypráví, že Tower byl postaven již za Caesara, ale skutečností je, že s jeho stavbou začal až Vilém Dobyvatel. Postavil tzv. Bílý Tower, který byl jednak královskou rezidencí a jednak pozorovatelnou, z níž bylo možno dohlížet na dopravní ruch na Temži. Výstavba celého komplexu pokračovala i za dalších panovníků, v 19. století byla pevnost restaurována. I přes častá obléhání nebyl Tower nikdy dobyt. Až do období vlády Jakuba I. sloužil jako královský palác, vězení, mincovna, klenotnice, hvězdárna a pět století k němu patřil i zvěřinec. Ve zdejším vězení byly vězněny a popraveny slavné osobnosti. Mezi nimi Sir Thomas More a manželky krále Jindřicha VIII. Anna Boleynová a Catherine Howardová. Po 2. světové válce zde byl vězněn Hitlerův zástupce Rudolf Hess. Místem, které dnes nejvíce láká návštěvníky, je budova Jewel House – klenotnice. Tady jsou uloženy největší státní a národní klenoty, korunovační šperky a hlavně koruna Imperial State Crown, zhotovená ke korunovaci královny Viktorie (do ní je kromě jiných drahých kamenů zasazen i jeden ze dvou největších diamantů světa zvaný Hvězda Afriky). Součástí pokladu je i indická císařská koruna se smaragdem o 34 karátech a s dalšími 6 500 diamanty, nádhernou zlatnickou prací je koruna královny Alžběty, nyní koruna královny – matky, do ní je vsazen pověstný diamant Koh-i-noor.

Všechny tyto krásy nám však zůstávají ukryty, protože na prohlídku Toweru není čas. Můžeme si ho prohlédnout jen zvenčí. Uvidíme alespoň towerské strážce, bývalé příslušníky armády Yeoman Warders, kteří dodnes nosí uniformy z tudorovského období. Dnes slouží návštěvníkům jako informátoři a k jejich povinnostem patří každý večer zamykání hlavní brány. Zatímco Yeoman Warders odpovídají za hlídání a ochranu Toweru, šest zde žijících havranů podle pověsti chrání celou říši. Pověst také praví, že království zanikne, až tito havrani opustí Tower. Proto vláda v období 2. světové války umístila havrany do bezpečí.

Obejdeme hradby Toweru a zastavíme se na nábřeží Temže. I zde se je na co dívat. Pozornost nejprve věnujeme mostu Tower Bridge. Ten se svými dvěma 65 m vysokými neogotickými věžemi patří k nejznámějším symbolům Londýna. Tower Bridge byl postaven podle plánů Horace Jonese a Wolfa Barryho a byl otevřen r. 1894. Most je rozdělen na dvě části. Devět metrů nad hladinou při nejvyšším stavu vody leží těžký zvedací most. Během 90 sekund se dá otevřít a umožní tak plavbu velkým lodím. Toto divadlo se však dnes odehrává jen málokdy, protože velké lodě kotví níže po proudu Temže. Pohyb mostních ramen zajišťuje moderní elektrické zařízení, které r. 1975 nahradilo původní, parou poháněný hydraulický mechanismus. Most pro pěší se nachází 43 m nad hladinou řeky.

V blízkosti mostu také kotví loď H. M. S. Belfast, poslední velký křižník Královského námořnictva. Začal sloužit v roce 1938, o několik měsíců později jej však silně poškodila německá mina, takže do bojů mohl zasáhnout až v říjnu r. 1942. Byl mu určen důležitý úkol při ochraně konvojů plujících do Sovětského svazu a zejména při bitvě na Severu, která skončila potopením německé lodi Scharnhorst. V červnu r. 1944 zajišťoval Belfast vylodění spojenců v Normandii, po skončení války operoval křižník ve vodách Dálného východu. V r. 1963 byl vyřazen z provozu a zpřístupněn veřejnosti jako muzeum.

Vracíme se rychle do autobusu. Chceme totiž stihnout ceremoniál výměny stráží před Buckinghamským palácem, který začíná o půl dvanácté. Zbývá nám hodina na dopravení se v silném provozu k paláci. Jsme unášeni vlnou vozidel od semaforu k semaforu a při tom průvodce upozorňuje: „Vpravo vidíte,……vlevo vidíte……“ Je problém stihnout všechno vidět, protože některé památky se doslova ztrácejí mezi moderní, mnohem vyšší zástavbou, a tak je spatříme jen na nepatrnou chvíli. Tak je to např. i s Monumentem. Ten byl postaven v letech 1671 – 1677 jako vzpomínka na velký požár z r. 1666. Jedná se o 61,5 m vysoký sloup umístěný 61,5 m od místa, kde požár vypukl. Za jeho tvůrce je považován Christopher Wren, je však pravděpodobné, že autorem je Robert Hooke. Uvnitř sloupu je točité schodiště s 311 schody, které vyvede návštěvníky na terasu, z níž je krásný rozhled. Vrchol sloupu je zdoben 14 m vysokou urnou s pozlacenou ohnivou koulí.

Na ostatní památky, které míjíme, se můžeme podívat přece jen déle. Vracíme se na nábřeží a na Temži vidíme další tři lodě. Jsou to H. M. S. President, H. M. S. Chrysanthemum a H. M. S. Wellington. Hned naproti směrem do města se nachází městská čtvrť The Temple, která byla ve 12. a 13. století sídlem rytířského řádu templářů. Po jeho rozpuštění v r. 1312 připadl majetek vévodovi z Pembroku, po jeho smrti řádu johanitů. Od nich jej převzal král a nakonec byl okrsek přenechán společnosti právních učenců. Od té doby je Temple čtvrtí advokátů, kteří z něj nemají daleko k nejvyššímu anglickému soudnímu dvoru nacházejícímu se nedaleko odtud.

Dále míjíme také téměř 200 m dlouhé průčelí budovy Sommerset House. Ta byla postavena v letech 1777 – 1786 Sirem Williamem Chambersem, v 19. stol. bylo dobudováno západní a východní křídlo. Jméno získala podle toho, že byla postavena na místě paláce hraběte ze Sommersetu. Budova sloužila různým vládním úřadům, od r. 1990 je v ní umístěna Courtauld Galleries. V galerii jsou vystaveny práce ze sbírek patřících Londýnské univerzitě a její základ tvoří pozůstalosti pánů Samuela Courtaulda, Lorda Lee of Farehama, Rogera Frye a Princes Gate Collections. Jsou zde umístěny především obrazy (Manet, Monet, Degas, Botticelli, Veronese, Tintoretto, Goya, Rubens) a také předměty ze slonoviny a sochy.

A to už otáčíme zraky opět vlevo směrem k Temži, kde na jejím nábřeží stojí Cleopatra’s Needle. Jedná se o 13 m vysoký a 180 tun vážící obelisk z růžového granitu, který s královnou Kleopatrou nemá nic společného. Pochází přibližně z období 1 500 let př.n.l. z Heliopolisu a hieroglyfické nápisy na něm oslavují činy a vítězství faraónů Thutmose III. a Ramsese Velikého. Obelisk daroval egyptský vícekrál Mohammed Ali britskému království v poslední čtvrtině 19. století. Zajímavostí je, že stejný obelisk stojí i v Central Parku v New Yorku, ten je ale silně poškozen exhaláty.

Cesta do hor

Před více než šedesáti léty vydal se mladý, třiadvacetiletý, rakouský horolezec, Herbert Tichý na motocyklu do Indie a Himaláje. Na zpáteční cestě odbočil v Delhi k horám, překročil hranice Tibetu a s poutníky a mnichy z tibetských klášterů putoval kolem sídel bohů, posvátných hor Kailas a Gurla Mandata. Neměřil sice jako poutníci a mniši déle než měsíc cestu kolem těchto posvátných, věčně bílých vrcholů, délkou svého těla, do Himaláje ho přivedla láska k horám.

Před více než šedesáti léty vydal se mladý, třiadvacetiletý, rakouský horolezec, Herbert Tichý na motocyklu do Indie a Himaláje. Na zpáteční cestě odbočil v Delhi k horám, překročil hranice Tibetu a s poutníky a mnichy z tibetských klášterů putoval kolem sídel bohů, posvátných hor Kailas a Gurla Mandata. Neměřil sice jako poutníci a mniši déle než měsíc cestu kolem těchto posvátných, věčně bílých vrcholů, délkou svého těla, do Himaláje ho přivedla láska k horám.

Ještě dříve, téměř třicet let před ním, se dostal do oněch míst slavný cestovatel Sven Hedin. Také on miloval hory, byl neméně okouzlen krajinou posvátných hor a jezerem Mansarovar, které přirovnal k posvátnému Genezaratskému jezeru (Tiberias) v Izraeli.

Oba milovali hory, přitahovaly je svým kouzlem a k oběma nebyl osud jen milostivý. Herbert Tichý, odvážný cestovatel a horolezec zaplatil za svoji velkou lásku k horám posledními články prstů na obou rukách. Omrzly a musely mu být amputovány. Setkal jsem se s ním v Praze, kde mi po přednášce večer, dne 26. 2. 1958 podepsal zmrzačenou rukou svoji knihu Zum heiligsten Berg der Welt – K nejsvětější hoře světa.

Sven Hedin, jeden z největších cestovatelů ze začátku tohoto století a znalec Asie, přes všechno úsilí a ke svému velkému zklamání, nesměl překonat horská sedla a vkročit do posvátné Lhasy.

Oba, Sven Hedin a Herbert Tichý byli jedněmi z těch, kteří v mých představách a nesplnitelných snech zaseli sémě lásky k horám a touhy po dalekých obzorech. Mnohé zůstalo snem, svět se po druhé světové válce změnil a vydat se na cestu do Indie na motocyklu nepřicházelo v úvahu.

Ptáš se mne, můj mladý příteli, co s těmito vzpomínkami na to, na čem již čas navršil příliš mnoho prachu zapomnění.

Máš pravdu, asi málokdo se dnes vzpomene. Také papír za více než šedesát let v knize zežloutl. Dlouhá léta zůstala i kniha Herberta Tichého v knihovně nepovšimnuta a přece v hloubi vzpomínek nezapomenutá. A v těchto dnech ožila a zrodilo se z ní pokračování. Nezrodilo se však nic nového, nic neznámého. Ani má láska k horám, ani mé velké sny nejsou mojí výsadou. Slézt tatranskou stěnu bylo potěšením, ke vzdáleným velehorským štítům jsem shlížel s obdivem a úctou. Nemusel jsem se na mých cestách do hor a k horám vydávat v nadměrná nebezpečí, rizika mých výstupů nepřekračovala přijatelnou mez.

Ani dnes můj obdiv a má láska neslábne a nezevšedněla. Nedostupné vrcholy sice pro mne nejsou a nebyly sídlem bohů, nejsou již ani výzvou k pokusu o výstup. Mám za sebou příliš dlouhou životní cestu, která mé síly odčerpávala. Nezměnil se ale můj obdiv, nezmenšila se radost z možnosti postát a zahledět se na stěnu rozrytou žleby a žebry, pokrytou sněhem a ledem, či sledovat křivku hřebenu stoupajícího k vrcholu a klesajícího do sedla.

Nevím jaké mají buddhističtí mniši představy o božstvech, sídlících na těchto jejich Olympech. Zda jsou to božstva milostivá či hrozivá. Nevím jakou milost si vyprošují poutníci za útrapy a strasti s touto poutí spojené, když jejich všední život je neustálý boj za přežití bez hladu a nemoci.

Nevím kolik poutníků obchází nyní himálajské, věčně bílé velehory Kailas a Gurla Mandata. V Tibetu vládne krutá a nenávistná moc, kláštery jsou v troskách a mniši zdecimováni. Jiní poutníci dnes jezdí do Himálají a putují kolem Annapurny, nikoli z úcty k bohům.

Můj mladý příteli, vedu Tě oklikou k mému cíli. Neboť já jsem se ještě nezastavil, stále putuji k dalekým cílům a k jednomu jsem letos doputoval. Nebyl to cíl zcela neznámý. Několikrát jsem se na našich cestách po Aljašce přiblížil k Wrangellově pohoří. Jeho čtyřtisícovky, věčně pokryté ledem a sněhem nám občas splynuly s oblaky, jindy zazářily růžově ve světle zapadajícího slunce. Zlákaly mne, vstoupily mezi mé žádoucí cíle a čekaly až nadejde chvíle a možnost se k nim přiblížit.

Do nitra těchto hor nevedou žádné silnice, jen dvě prašné cesty a pak již jen stezky, po kterých putují i medvědi, nebo se lze vydat k horám po ledovcích. A tak jsem se jednoho dne roku 1997 mohl vydat úzkou stezkou za svým cílem k bílé hoře a sedlu, ze kterého se ledovec pode mnou stáčel do údolí. Jíti sám, obklopen tichem, občas rušeným jen uvolněným kamenem, který se kdesi dole skulil k ledovci. Bylo mi potěšením zdáli očima sledovat a hledat možnou cestu výstupu ve stěnách. Každá z hor a stěn má jiný tvar, obrys a kouzlo, tak jako jiná je každá z našich lásek. To byly ony vzácné chvíle, za kterými putuji přes oceány a kontinenty, za možností zastavit se a pohledět tam, kde se čas počítá na tisíciletí.

Došel jsem až tak daleko, kde bílé vrcholy nesplývaly s oblaky, ale ostře se rýsovaly proti modré obloze. A tak jako tibetský poutník nepociťoval jsem touhu stanout na vrcholu, na kterém pro někoho sídlí bohové. Vzdal jsem z dálky dík, že jsem opět mohl doputovat až tam, kam mne má touha vábila.

Lze obtížně rozhodnout, kterému pohledu na horskou scenerii by se mělo dostat přednosti. Pohledu na ještě vzdálený vrchol. Kdy celý majestát hory lze přehlédnout v jeho mohutnosti, nebo vítěznému pohledu z vrcholu, pohledu do dáli na hřebeny a vrcholy celého horstva, pohledu, který je odměnou za námahu výstupu. Kdo by se odvážil rozhodnout, co je víc, zda pouť kolem posvátné hory pro tibetského poutníka, nebo pro horolezce obtížný, až na hranice lidských sil vyčerpávající výstup na vrchol.

Můj milý příteli, domnívám se, že je nutné jediné, neustále jít, pokračovat po cestě k dalekým a vysněným cílům. Zastavit se by znamenalo ocitnout se na konci cesty. Pak by již nebylo nic, byl by konec snům, zmizelo by rozechvění z očekávaného, onoho tajemství, které očekává každého poutníka, skryté za ohbím cesty. Budiž tedy vzdána chvála snům a věčné touze.

Dne 13. září 1997

Belgie a Velká Británie III

První zmínka o Oxfordu pochází z r. 912. Jeho jméno vzniklo pravděpodobně z historické
skutečnosti – byl zde brod pro voly (osca’s ford). Zakladatel však není přesně znám a nejstarší dějiny města zastírá
jen několik pověstí. Skutečností zůstává to, že již ve 12. století zde vznikaly klášterní školy a Oxford začal být
považován za středisko církevního školství. Oxfordští učitelé navíc získali i zvláštní privilegia, řadu privilegií
získala i vzniknuvší univerzita. Ta měla v polovině 13. století už 7 kolejí a stala se tak vážnou konkurentkou
univerzity pařížské.

3. část

Vzhledem k těmto a podobným úvahám nám cesta do Oxfordu rychle uběhne. I tak stihneme ještě narychlo nastudovat bohatou historii tohoto města. První zmínka o Oxfordu pochází z r. 912. Jeho jméno vzniklo pravděpodobně z historické skutečnosti – byl zde brod pro voly (osca’s ford). Zakladatel však není přesně znám a nejstarší dějiny města zastírá jen několik pověstí. Skutečností zůstává to, že již ve 12. století zde vznikaly klášterní školy a Oxford začal být považován za středisko církevního školství. Oxfordští učitelé navíc získali i zvláštní privilegia, řadu privilegií získala i vzniknuvší univerzita. Ta měla v polovině 13. století už 7 kolejí a stala se tak vážnou konkurentkou univerzity pařížské. Během staletí však začalo vznikat nepřátelství mezi univerzitou a městem a docházelo často i k bitkám, při nichž nejen tekla krev, ale po kterých zůstávali také mrtví. Roku 1209 napětí vedlo k pouličním krvavým srážkám, při nichž zahynul jeden místní trhovec a tři, jak už to bývá, zcela nevinní studenti. Členové akademické obce a studenti pak rychle opustili Oxford a část z nich se usadila v Cambridgi a založila jádro pozdější druhé nejstarší anglické univerzity. Trvalo to čtyři roky, než byl spor mezi univerzitou a městem urovnán, nicméně akademická obec získala nové a významné výhody a privilegia. Bylo ustaveno, že za každého zavražděného studenta musí město zaplatit univerzitě pokutu (toto ustanovení platilo až do r. 1825). V roce 1581, po předchozím odtržení se anglické církve od Říma, se univerzita stala anglikánskou a to vedlo k potlačování klášterních kolejí. Rušnou dobu prožíval Oxford v letech 1642 – 1646, kdy se stal sídlem královského dvora. Pak však došlo k úpadku, protože mnoho učitelů vzhledem k přísným předpisům odešlo učit na jiné vysoké školy. Krize se vyhrotila natolik, že v 19. století bylo povoleno vyučování na univerzitě i světským osobám a navíc zde mohly studovat i ženy. Tato opatření vedla k novému rozkvětu univerzity. Dnes patří Oxford spolu s Cambridgí k nejznámějším univerzitním městům na světě. Studenti zde mají k dispozici 34 kolejí a další prostory.

Na parkovišti si z automatu zakoupíme panoramatickou mapu, která nám má usnadnit orientaci. Průvodce nás sice provede nejvýznamnějšími místy, my ale chceme vědět třeba i něco víc. Když se podíváme na mapu, je nám okamžitě jasné, že budeme pravděpodobně brzy zmateni. Kolej střídá kolej, jedno nádvoří druhé, kaple za kaplí, tento kostel je zasvěcen jednomu svatému, tamten zase úplně jinému, k tomu všemu obytné trakty, trávníky…. Už teď tušíme, že letopočet bude stíhat letopočet, pojmů nebude také málo a jak to v takovýchto případech bývá, dojmy často splynou. Propleteme se ulicemi a uličkami, jejichž jména ani nestačíme sledovat, a vlastní prohlídku s výkladem začínáme na Broad Street u Scheldonian Theatre z let 1664 – 68, postaveného podle plánů Christophera Wrena, jemuž za vzor sloužilo Marcellovo divadlo v Římě. V jeho bezprostřední blízkosti jsme upozorněni na stavbu Clarendon Building z r. 1713, dále na komplex budov Lincoln College z r. 1427 a na Divinity School, která je příkladem středověké školní budovy z 15. stol. Popojdeme ke stavbě nazývané Radcliffe Camera, což je kruhová stavba zakončená kopulí vysokou 46 m. Název dostala podle lékaře Johna Radcliffa. Přes Catte Street dohlédneme k Herford College, která se jí stala až v roce 1740. V roce 1874 byly její budovy upraveny, čímž se setřel její původní ráz. Zajímavostí je však most, který spojuje její dvě části: měl asi předlohu v benátském Mostě vzdechů. Můžeme potvrdit, je mu skutečně podobný. Ze stejné ulice se pokusíme nahlédnout do další koleje, do All Soul’s College, koleje založené r. 1438. Jsme však zastaveni správcem, který pouští dovnitř pouze ty, kteří mají jakési propustky. A tak její vysoké věže, jež jsou dílem Nicholase Hawksmoora, fotografujeme jen od ústředního vchodu.

Další zastávka je před kostelem Neposkvrněného početí P. Marie s věží vysokou 62 m. Vedlejší budova patří koleji Brasenose College založené r. 1509. Kolem kostela projdeme na jednu z nejznámějších a nejrušnějších oxfordských ulic, na High Street. Po ní se dostaneme do pomyslného centra města, na tzv. Carfax, kde se kříží třídy High Street, Queen Street, Cornmarket Street a St. Aldates Street. Zde také stojí i věž Carfax Tower ze 13. století, na níž upoutají pozornost především sošky rytířů. Stočíme se do Saint Aldates Street a směřujeme k další koleji, ke koleji Christ Church College, založené v roce 1525 kardinálem Wolseyem. V jeho době se kolej nazývala Kardinálskou, v r. 1532 ji však král Jindřich VIII. pojmenoval podle sebe. R. 1546 dostala kolej opět nové jméno, dosavadní. Je to údajně největší a zároveň nejmalebnější kolej. Zajímavý je vstupní portál a velké nádvoří s věží Tom Tower, na níž visí zvon Great Tom (Velký Tomáš) z roku 1680 vážící 7 tun. Ten zvoní denně ve 21 hodin 5 min 101 údery. Tato tradice vychází z toho, že zvon v minulosti svolával všech 101 studentů do koleje. Po ukončení zvonění se dodnes brány všech učilišť zavírají.

Zahneme do malého parčíku v sousedství koleje a odsud sledujeme ladné tvary katedrály Christ Church. Její historie sahá do 12. století, věž, vysoká 48 m, pochází ze 13. stol. V její blízkosti jsou další koleje, kolej Oriel College z r. 1326, jejíž současné budovy pocházejí ze 17. a 18. stol., a Corpus Christi College z r. 1516, na jejímž prvním nádvoří jsou sluneční hodiny z r. 1581, v její kapli pak obraz od P. P. Rubense.

V těchto místech dostáváme volno, abychom se ještě eventuálně mohli sami projít městem. Moc času nemáme a tak jen koupíme pohledy, obejdeme Pembroke College, nahlédneme ještě do několika zákoutí, postojíme před starobylými domy a pak se rychle vydáváme k autobusu, abychom nebyli právě ti, kteří přijdou pozdě. Pozdní návraty se totiž na tomto zájezdu staly jakousi módou.

Prohlídkou Oxfordu měl náš dnešní program končit, po ní jsme se měli vydat do místa ubytování. Souhlasíme však s návrhem, že se ještě zastavíme ve Windsoru, i když jeho návštěva byla na programu až v úterý ráno. Domluvíme se, že většina z nás nemá zájem platit vysoké vstupné, že si sídlo anglických králů prohlédneme pouze z venku. Navíc teď ho máme při cestě, zatímco v úterý bychom museli opět přes celý Londýn, protože ubytování máme na východ od hlavního britského města a Windsor leží západním směrem.

Windsor není jen královský zámek, je to také staré město na břehu Temže. Jeho největší zajímavostí je však skutečně zmíněný zámek, od doby Eduarda III. sídlo anglických panovníků. Je považován za jeden z největších v Evropě a je vůbec největším obydleným zámkem na světě. První, dřevěný hrad zde postavil už Vilém Dobyvatel. Teprve pozdější vladaři jej nahradili kamennou stavbou. O jeho podobu se zasloužili králové Jindřich I., Jindřich II. a Jindřich III., velké úpravy zde prováděl Jiří IV., Vilém IV. a královna Viktorie. Základem zámku jsou dvě velká nádvoří, obestavěná množstvím nejrůznějších budov. K těm nejvýznamnějším patří Round Tower (Kruhová věž), kaple sv. Jiří, budova Military Knigh’s of Windsor (bývalé obytné prostory rytířů řádu ) a samozřejmě největší pozornost návštěvníků přitahují samotné prostory obývané královskou rodinou, jejichž dnešní podoba je výsledkem přestavby v 1. polovině 19. století.

Přijíždíme na velké parkoviště, vyběhneme po schodišti a ocitáme se v prostorách zrestaurovaného viktoriánského nádraží, které dodnes slouží svému účelu. Jakmile opustíme jeho prostory, otevře se nám výhled na mohutné windsorské hradby. Obcházíme je a dostáváme se až k hlavnímu vstupu. Právě ho zavírají. I tak stojíme v údivu nad mohutností a pompézností staveb, které vidíme. Na mysl se nám dere vzpomínka na rok 1992, který se málem stal pro zámek osudným. Tehdy vyhořelo z dosud neobjasněných příčin celé jedno zámecké křídlo, tehdy hasiči bojovali 15 hodin o to, aby zachránili ostatní prostory. I tak škody dosáhly astronomických částek a královně připravily jistě nejednu bezesnou noc. Kde vzít peníze na opravu? Královský majetek totiž není pojištěn a tak se muselo sáhnout do vlastní kapsy. Jenže ta asi zase tak bohatá, jak se na venek tváří, není, a proto v roce 1994 královna rozhodla o tom, že její majetek musí na opravu Windsoru vydělat. Zpřístupnila veřejnosti část Buckinghamského paláce a vstupné do Windsoru zvýšila ze 4 na 9 liber.

Zbývá nám ještě chvíle času a ten věnujeme samotnému městu Windsoru. Je to malebné městečko uchovávající si svůj středověký ráz. Stojí zde domy a hostince převážně ze 17. a 18. století, úzké klikaté uličky jsou dlážděny kočičími hlavami. Co upoutá naši pozornost, je především na první pohled nadměrné množství policistů. To je celkem pochopitelné. Až po chvíli si uvědomujeme další neobvyklost tohoto místa. Nikde nenajdete odpadkové koše. Proč? Windsor by se mohl stát cílem irských teroristů. Aby tito neměli kam uložit bombu, proto odpadkové koše chybí. Na mnoha místech také sledují kamery pohyb lidí. Prostě pro bezpečnost královny je uděláno maximum. I tak ale královská rodina zde zase úplný klid nemá. Neruší ji sice teroristé, ale hluk letadel přistávajících na největším londýnském letišti Heathrow, které se nachází jen o pár kilometrů dál.

Poslední pohled na Windsor z parkoviště a už ujíždíme konečně na ubytování. To ještě netušíme, jak dlouhá cesta nás čeká. I ona je ale mnohým zajímavá. Tak např. míjíme již zmíněné letiště Heathrow. Protože kolem něj jedeme poměrně dlouho, je nám dopřáno sledovat odlety i přistávání letadel. Brzy zjišťujeme, že letecký provoz je zde více než hustý. Zaměříme se na přistávající letadla a spočítáme, že ta přistávají snad v půlminutových intervalech. I když nám je jasné, že na tak velkém letišti je mnoho ranvejí, připadá nám hustota provozu nepochopitelná. Za stálého sledování přistávajících letadel vjíždíme do okrajových čtvrtí Londýna.

Londýnem jedeme nekonečně dlouho, průvodce nás už upozorňuje na některé zajímavosti, jimž bude ale věnován zítřejší den. Projíždíme na východní předměstí, míjíme Greenwich a konečně vyjíždíme z Londýna na venkov. Sjíždíme z dálnice a zase se střídají pastviny, vesnice, osamocená sídla. Vše samozřejmě bez označení. Pouze tušíme, že sledujeme tok Temže směrem k moři. Všichni už asi po dnešním nabitém dni toužíme po slibovaných luxusních dvoulůžkových bungalovech. Ty ale zatím zůstávají v nedohlednu. A začínají ty správné úvahy, zda budeme mít vůbec kde spát. Jakmile uvidíme stodolu nebo dokonce ony budky pro prasata, docházíme k závěru, že třeba i tady by se dalo přespat.

Po více než hodinové jízdě ze samotného Londýna se objevuje konečně spásná cedule s označením Allhallows Holiday Park. Tento název jsme psali do kolonky „místo ubytování“ na landing card. Vjíždíme do komplexu chatek a především karavanů. Většině z nás tvrdne úsměv na rtech a začínáme vážně pochybovat o slibu, že budeme ubytováni v luxusních bungalovech. Po vyřízení formalit a oznámení vedoucího, že budeme v karavanech po čtyřech, nám jsou karavany přiděleny. Každá čtveřice také obdrží plánek celého podle našeho přesvědčení až příliš rozlehlého komplexu. Navíc dvě rodiny jsou „separovány“ od ostatních, jejich karavany jsou téměř na druhé straně komplexu. Představa stěhování se se všemi zavazadly pěšky ke karavanům vzdáleným asi 1 km je přímo děsivá. Leč Angličané se ukáží jako džentlmeni. Předjedou dvě auta, naloží zavazadla i jejich majitele a ke karavanům nás dovezou. Měli by zájem se s námi bavit, ale brání nám naše jazykové neznalosti.

Obě „separované“ rodiny obdržíme od řidiče jednoho z aut klíče od karavanů a můžeme se nastěhovat. Nám je přidělen karavan přímo královského jména Tudor, sousedé bydlí v Torinu. S třesem rukou otevíráme a máme strach, jaké další nepříjemné překvapení bude následovat. Jsme ale naopak příjemně překvapeni. Karavan je zařízen vskutku královsky, je to jakýsi „byt v malém“. Takže v bytě nesmí chybět kuchyň se vším všudy (plynový sporák, veškeré nádobí, lednička, v ní připraven led, ve výbavě nechybí ani kotlík na chlazené šampaňské – to kdybychom chtěli něco oslavovat – mezi námi, pokud budeme něco oslavovat, tak to oslavíme raději českou becherovkou, varná konvice je ve výbavě kuchyně samozřejmostí), hned vedle kuchyně je obývací pokoj se sedací soupravou a stolkem, je nám zde dopřána i televize a topné těleso. Pak následují dvě ložnice. Jedna manželská s typickým manželským lůžkem – to se nám však zdá poněkud úzké – a pak ložnice dětí se dvěma lůžky. Jako lůžka by se dala využít samozřejmě i obýváková sedací souprava – karavan je skutečně deklarován jako šestilůžkový. Vše doplňuje příslušenství se sprchou. Nakonec dáváme za pravdu „cestovce“, že se jedná o dvoulůžkové bungalovy, protože vždy dva mají své soukromí. Jako správně nemajetní Češi oceňujeme, že si zde budeme moci uvařit a nebudeme muset se živit jen studenými pokrmy.

Teprve po prohlídce interiéru karavanu se věnujeme prohlídce exteriéru. Naši pozornost upoutá výhled na širokou vodní hladinu. Domníváme se, že se díváme na moře, druhý den se do průvodce dozvíme, že se jedná o ústí řeky Temže. V poslední chvíli zaregistrujeme, že právě zapadá slunce, a tak rychle ven s fotoaparátem a ulovit alespoň nějaký snímek. Samozřejmě využijeme existenci kuchyně, uvaříme teplé jídlo se vším všudy (naše menu sestává z becherovky – ta je prý pro zdraví, jak tvrdí zkušení – následuje polévka – sice ze sáčku, ale přece jen polévka – a pak rýže s vepřovým masem, k tomu neopomenutelné české pivo) a tak není divu, že ke spaní se nedostaneme dříve než před půlnocí.

Práce v zahraničí, aneb jak si vydělat na cestování

Cestování stojí někdy nemalé peníze, proto hodně českých cestovatelů nejprve vyrazí za prací do země, kde finančně lépe oceňují práci. Po našem vstupu do EU je práce v některých zemích legální bez nutnosti vyřizovat povolení.
Neváhejte vlastní zkušenosti připsat do diskuse.

Cestování stojí někdy nemalé peníze, proto hodně českých cestovatelů nejprve vyrazí za prací do země, kde finančně lépe oceňují práci. Již několik let je v tomto směru vyhlášené Skotsko, kde se pracovalo a vydělávalo na cestovatelské sny ještě před vstupem do Evropské unie. Možná je to i proto, že místní sběračská sezóna vrcholí o letních prázdninách. Podobným oblíbeným pracovním rájem je sever Itálie, kde se na podzim sbírají jablka. Do těchto zemí jezdili češi pracovat, legálně i nelegálně, ještě před vstupem do EU a někteří tam jezdí za výdělkem dosud. Proto zde není jednoduché pro nováčky sehnat práci – farmy jsou předem obsazené osvědčenými sběrači, případně jejich kamarády. U farem je zajištěno ubytování – většinou ve vyřazených karavenech, nebo je zde zázemí pro menší stanové městečko.

Po vstupu do EU je možné pracovat i v jiných zemích EU. Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko a od dubna 2006 i Švédsko a snad i Španělsko povolují práci občanům České republiky. Podrobné informace o práci v jednotlivých zemích EU naleznete na portálu Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV). Na těchto stránkách je velmi podrobně popsáno, co je potřeba ve vybrané zemi provést (povinná registrace, sociální a jiná pojištění, apod. …).

Největším uměním je ale práci získat, někdy je k tomu potřeba i hodně velká dávka štěstí. Hledání práce bez přípravy může být zdlouhavé a pobyt v některých zemích se přitom může pěkně prodražit. Proto je dobré se předem informovat o možnostech – pracovních i ubytovacích. V případě sezónních prací i o období, ve kterém v daném státu sezóna začíná. Například sběr jahod ve Španělsku vrcholí v únoru, zatímco ve Skotsku se někdy protáhne až do začátku září.

Velmi dobrý zdroj je seznam vyhledávačů sezonních pracovních nabídek opět na portálu MPSV.

V případě zájmu o jinou práci, než jsou brigády na farmách, v restauracích a hotelech je potřeba daleko lépe plánovat – nejlépe vyhledat si volné místo pomocí Internetu a kontaktovat zaměstnavatele pomocí e-mailu. Informace o práci i seznam volných míst v Evropě poskytuje služba EURES (EURopean Employment Services – Evropské služby zaměstnanosti).

Informace o podmínkách práce v zemích mimo Evropskou unii je možné najít v Encyklopedii – abecedním přehledu států světa, kterou udržuje Ministerstvo zahraničí. Ve většině atraktivních zemí budete patrně potřebovat pracovní povolení a příslušná víza. Pokud již nejste studenti a nemůžete využít některého studentského pracovního programu (Work and Travel), tak například v USA nebudete mít velkou šanci na úspěšné získání legální práce.

Agentury

Pokud nemáte dobrodružnou povahu, můžete zkusit se obrátit na agenturu, která vám práci i bydlení zajistí. Agenturu je ale také potřeba pečlivě vybrat, abyste nenaletěli podvodníkům. Práci v zahraničí může zprostředkovávat pouze agentura, která má k této činnosti licenci Ministerstva práce a sociálních věcí. Ministerstvo vydává tyto licence, pokud agentura splňuje určité podmínky. Agentura práce si nesmí za zprostředkování účtovat peníze. Ale samozřejmě může požadovat úhradu nákladů (např. letenka, jízdenka apod.).

Vyhledávání v seznamu povolených pracovních agentur je také k dispozici na portálu MPSV.

Další rady a postřehy z Internetu

Na Internetu můžete najít mnoho článků o práci v zahraničí. Cestovatel jich kdysi také několik publikoval: Tomův článek s názvem Práce v USA o programu work and travel, o cestování práci ve Španělsku od Běse.

Rubrika „Práce v zahraničí“ magazínu Kalimera má čerstvý příspěvek Práce a bydlení v Irsku a mnoho dalších článků s dobrými i špatnými zkušenostmi cestovatelů.

Server Finance.cz se v tématu „Kam za prací do zahraničí“ velmi podrobně zabýval prací v Irsku, Španělsku, Rakousku, Německu, a Velké Británii. A v pokračování tohoto seriálu také pracovním podmínkám a příležitostem ve Švédsku, Austrálii a Novém Zélandu, Francii, Itálii a Americe.

Pokud máte jakoukoliv zkušenost s prací v zahraničí, podělte se o ni s ostatními v diskuzi nebo o tom napište článek. Velmi rádi jej zveřejníme!

Aktuální informace naleznete ve zprávičkách na téma: práce na cestách

Potápění v Los Roques

Na konci května 2005 jsem navštívil venezuelský atol Los Roques v Karibském moři za účelem potápění.
Při zpětném pohledu se to jeví jako zajímavá expedice, o kterou bych se rád podělil se ctěnými čtenáři.

Na konci května 2005 jsem navštívil venezuelský atol Los Roques v Karibském moři za účelem potápění. Při zpětném pohledu se to jeví jako zajímavá expedice, o kterou bych se rád podělil se ctěnými čtenáři.

1. Jak se tam dostat

Většina návštěvníků přilétá na jeden/dva dny jako fakultativní výlet z Isla Margarita. Já jsem si zakoupil týdenní pobyt pres internetového prostředníka, který zahrnoval let z Caracasu a zpět, ubytování, a dva ponory denně. Po shlédnutí místních cen jsem konstatoval, ze si prostředník přivlastnil asi $200. Nicméně bez znalosti telefonních čísel vhodné ubytovny (posada), potápěčského klubu a letecké společnosti to lze stěží jinak zařídit.

Let byl zajímavý. Můj výpis z počítače ukazoval, ze letím s aerolinkou Blue Star. O té děvčata v informačním kiosku caracaského letiště nic nevěděla, v telefonním seznamu, ani na internetu neexistuje. Po několika chvílích úzkosti (zase si gringo naběhnul, hahaha) mě odkázali na pomocný terminál, toho času rozestavěný. Tam se poflakovalo pár pomocných dělníků, prodavaček a bodyguardů, z okna byl vidět speciál pana Chavéze a hlavně tam byl skromný přenosný pultík s nápisem Blue Star. Kolem nikde žádný cestující, žádná letuška, nic. Posléze se ukázalo, že aerolinie Blue Star vlastní jednu pětisedadlovou Cessnu, která pendluje na Los Roques a zpět, typicky s dvěma pasažéry. GPS navigaci měl pilot izolačkou přilepenou na kniplu, zrovna jako v Čechách, po doletu byla otevřená dvířka od zavazadlového prostoru, což odbyl tím, že stejně vypadnout nic nemohlo z důvodu protivětru. Letiště v Los Roques bylo plné muzeálních letadel, mj. jedna Dakota DC-3. Jestli si chcete vzít svoje potápěčské vybavení se všemi možnými udělátky, do téhle Cessny by se vešla tak jedna souprava.

2. Místní civilizace

Los Roques je atol. Skládá se z jednoho hlavního ostrova a kruhu mnoha menších ostrůvků a mělčin, průměr kruhu je tak dvě hodiny cesty potápěčskou lodí. Kdysi tam obyvatelstvo těžilo fosfáty, pak přešli na rybolov, dnes je to národní park s omezeným rybolovem, turistickým ruchem, a armadní základnou. Diky malým rozměrům hlavního ostrova tam all-inclusive hotely nejsou a nikdy nebudou. V miste se nachází letiště, asi tři potápěčské kluby a množství rodinných hotýlku, pár restaurací a tančíren, kostel, dva doktoři (žádná hyperbaric chamber), škola, pár krámů s nevábnými potravinami, internetová kavárna s obstojným spojením. Místní mluví španělsky a pak nějakým místním jazykem promíšeným s holandštinou. Civilní auta jezdí na ostrově dvě, jedno rozváží vodu a druhé stavebniny. Ulice jsou nedlážděné, s písečným povrchem.

Místní budovy poslouží jako dobrý příklad karibské architektury, s otevřeným dvorem a verandami, nejvýše jedno patro, pastelové barvy, otevřené místnímu stálému větru z východu. Sklo v oknech nenajdete. Místní nepoužívají klimatizaci, jestli nejste na tropy zvyklí, buď si najdete posadu s klimatizací, ty dražší ji mají, nebo si přineste houpací síť a spěte venku na průvanu. Střechy budují zásadně z vlnitého plechu a večer se pokoj mění v pec. S vodou je problém, každý dům má na střeše nádrž, jednou za čas přiveze auto ze společné strategické nádrže další dávku, pít se to nedá, ze sprchy teče voda velmi zvolna. Každý dům stojí na vlastním septiku, po deštích tam přichází pravidelně sanitární katastrofa. Dodávka elektřiny blízkým armádním generátorem nevykazovala výkyvy.

Kolem na ostrůvcích žijí rybáři jako robinsoni, k jednomu jsem diky poruše motoru lodi zašel domů, měl tři boudy z vlnitého plechu a naplaveného dřeva, v jedné loď a klece na langusty, v druhé kuchyň s hořákem a nadrží vody, ve třetí obývák s houpací sítí, tři hnusné a zlé psy a pár kuřat, na písečném jazyku tátův hrob skládající se z pneumatiky zalité betonem, s křížem a kapličkou. Ten ostrůvek měl tak sto metrů napříč, písek, mangrovy a všude hromady velkých mušlí (conchitas), co by mu v Mexiku vynesly spoustu peněz, ale z parku se odvážet nesmí.

Podnebí je horké, s krátkou deštivou sezónou v létě. Atol leží těsně na jih od hurikánového pasu, což znamená velkou bouři tak jednou za deset let. Tihle rybáři za takové velké bouře údajně ztratí všechno, co mají.

3. Potápění

Na atolu najdete asi tři potápěčské kluby. Ti lidi se chovali mile, ale v zásadě to byla typická karibská pakáž, co nemá žádný smysl pro byznys a nejradši leží někde ve stínu. Během toho týdne se jim rozbily motory na dvou lodích, teda podle mého jenom potřebovali nové svíčky, na ostrově neexistuje mechanik, všechno si musí udělat sami. Potápěčské vybavení staleté, bubliny se rojily odevšad, ukazatele mrtvé nebo všelijak nestabilní, mávali nad tím rukou, já jsem si pro sebe vrtěl hlavou.

Potkala mě jedna velká klika v podobě neskutečně zazobané rodinné ruské potápěčské výpravy v počtu asi osmi lidí. Jen jejich vybavení muselo stát víc než můj roční plat, jejich desetiletý synek trousil v restauraci z kapsy stodolarovky, Rusové jak vystřižení. Totiž ukázalo se, ze konec května je z nějakého nejasného důvodu na Los Roques zcela mimo sezónu, následkem toho chybí zákazníci, a s jedním – dvěma nikdo nikam daleko jezdit nebude. Rusové ale zjevně platili dobře a navíc chtěli přivést další moskevské potápěče příští rok, tak se majitel klubu mohl strhnout a jezdili jsme, kam se dalo.

Místní mořská příroda se dá popsat jako spousta fantastického úplně zdravého korálu a hub, jak v Jiříkově vidění. Na druhé straně neuvidíte větší ryby než murény a občasnou barakudu, taky neočekávejte nějaký příliš rozeklaný terén. Viditelnost byla vesměs velmi dobrá, ale to jistě záleží na sezóně. Kolem hlavního ostrova naleznete asi dva ponory které stojí za to, zbytek se nachází na druhé straně atolu, všechno v hloubce do 20m, bez nějakých zrádných proudů. Pět dní potápění úplně postačí ke shlédnutí všeho důležitého.

U atolu kdysi kotvila luxusní potápěčská jachta Antares III, kterou i dnes ještě můžete vygooglovat, nicméně asi před rokem odplula do jiných končin.

4. Jiná moudra

Návštěvníci atolu se dělí do třech základních skupin. A) Evropané na dovolence, typicky pár, co přiletí na jeden den z Isla Margarita, ona ho donutí koupit výlet malou lodí na nějakou „neobjevenou“ pláž, tam se strašně spalí, pak s tou bolestivou červenou barvou dělají ostudu v restauraci a za všeobecného opovržení místního obyvatelstva odtáhnou zpět do svého all-inclusive hotelu na Margarite. B) Venezuelani na výletě, to hned místní pookřejí a štěbetají jak o závod, tohle se údajně hlavně děje kolem Vánoc a Velikonoc. C) Zatoulaní baťůžkáři, nemalá skupina, která ale brzy s nelibostí zjistí, že na atolu vládne drahota a jejich záchranné laciné hotely a restaurace neexistují. Za ten týden jsem tam potkal asi pět zcela šílených postav typu C. Klíčem k příjemnému pobytu je dobrá španělština a snaha místním ukázat, že vám na nich záleží. Během pouze dvoudenního pobytu se od místních dočkáte jen otrávených ksichtů.

Dana cast Karibu je mezi windsurfaři světoznámá svým stálým větrem. Tohle není můj koníček, ale nepamatuji se, že bych tam někde viděl půjčovnu prken.

Všechny posady nabízejí k pobytu i snídani a večeři, kterou vám udělají z toho co mají, což jsou většinou ryby. Restaurace jsou drahé a nepříliš zajímavé, jídlo v nich se opět omezuje na ryby.

Na atolu to nepoznáte, ale pevninská Venezuela se nám mění na stát husákovského typu s latinskoamerickými specifiky. Zejména ti starší z nás si mohou zopakovat takové věci, jako armády veksláků, nešťastníky, co chtějí za každou cenu emigrovat, taxikáře, co vydělávají více než soudci, billboardy „Co je proti Chavézovi, to je proti lidu“ atd.. Pokud by to ve vás vyvolávalo nutkaní bít hlavou do zdi, pamatujte, ze to ničemu nepomůže, a radši se na vaše venezuelské přátele příjemně usmívejte. Budou to potřebovat.

Konečně jsem měl také příležitost vyzkoušet potápěčské hodinky. Přestože jsem z toho měl trochu nepříjemný pocit, fungovaly jako na drátkách.

Když se řekne Zlín

Kdybych měl Zlín, město na jihovýchodní Moravě, charakterizovat ne přídavnými jmény (jak je obvyklé), ale podstatnými jmény (jak je už méně obvyklé), pak by slovo, které by mě napadlo jako první, bylo zcela jistě podnikatel. Druhé slovo – mobil, třetí – Baťa, a tak bych ve výčtu mohl pokračovat do nekonečna.

Kdybych měl Zlín, město na jihovýchodní Moravě, charakterizovat ne přídavnými jmény (jak je obvyklé), ale podstatnými jmény (jak je už méně obvyklé), pak by slovo, které by mě napadlo jako první, bylo zcela jistě podnikatel. Druhé slovo – mobil, třetí – Baťa, a tak bych ve výčtu mohl pokračovat do nekonečna. Jo, jasně že taky hokej („berani, berani“), pan ředitel na místní stavební průmyslovce Sládeček apod., ale to jsou takové sezónní výrazy. V hokeji berani udělají „duc“, pan ředitel bude odvolán, ale jména, která jsou opravdu podstatná zůstanou. A v tom je právě ten vtip! Zlín je prostě město stále mobilních podnikatelů s černými brýlemi a kufříky, kteří mají k Baťovi většinou mnohem dál než já k prezidentské funkci. A že to už je teda co říct!

Pokud mám ale vážně napsat, co je ve Zlíně k vidění, tak toho moc nebude. Návštěvník může klidně zajít do muzea obuvi, podívat se, jaké že boty se to vlastně vyráběly nebo jakou že to měl pan Antonín Baťa vlastně kancelář (mimochodem – opravdu stojí za to!). Může jít obdivovat výstavu pánů Zikmunda a Hanzelky do „zámečku“, která oslovila nejen mě, ale i spoustu dalších. Ale Praha to holt není. Od Zlína se nedá čekat, že Vás naplní krásou barokních soch a chrámů, že to bude město stověžaté nebo, že to, kde právě jste, je přímo „die Perle der Europa“, jak s oblibou říkával o Praze můj spolužák a přítel Pavel R.. Tak to opravdu není. Ale přece se na něm dá najít něco zvláštního a přitažlivého.

Podle mého názoru Zlín především vyniká svou osobitou architekturou. U přijímacích zkoušek na naší školu (pro nevědoucí je to Institut reklamní tvorby a marketingových komunikací sídlící tady ve Zlíně, obor marketingové komunikace, ročník první, číslo studijní skupiny 12, rodné číslo neřeknu), jsem měl otázku, jaký styl architektury je pro Zlín typický. Tehdy jsem odpověděl špatně, protože já se s ničím podobným v životě nesetkal. Dnes už to vím naprosto bezpečně. Je to funkcionalismus. Největší zásluhu na tom má samozřejmě Baťa, kterému se tady podařilo za pár let postavit neuvěřitelné množství továrních hal, rodinných domků pro zaměstnance a mnoho dalších budov, jako je dnes např. PRIOR nebo HOTEL MOSKVA. Zlínská architektura je opravdu velice zajímavá a svérázná, a stojí za to ji shlédnout.

Z kulturního hlediska snad Zlín není ničím vyjímečný. Najdete tu stálý divadelní soubor, který produkuje 6 – 8 premiér ročně, pár muzeí, Velké kino, Malou scénu a ještě jedno kino ve zlínské čtvrti Malenovice. S kluby to není o moc lepší. Je tu klub Golem, pravidelně každou středu hojně navštěvovaný především z řad studentů (pojem studenti – tyn. kromě nás z IRTMK je tu ještě Fakulta technologická a Fakulta managementu a ekonomiky), klub A, klub Z a možná něco navíc. Ale každopádně na to, že ve Zlíně žije asi 80 000 lidí a ještě jsou tady studenti, je to až žalostně málo. Co však přičíst Zlínu k lepšímu je ten fakt, že tu jsou tři (!!!) regionální rádia – Rádio Zlín, Hit Rádio Publikum a AZ Rádio. Bohužel ani jedno z nich nedosahuje podle mého soudu takové kvality, aby se dala poslouchat více než 5 minut denně. To je příklad toho, že kvantita ještě nutně nemusí znamenat kvalitu. Postupně se tu také zabydluje i regionální televize Emurfilm.

Když už jsem zmínil AZ Rádio, pak bych Vám asi měl přiblížit, co tato „značka“ vlastně znamená. Kromě počátečního a koncového písmene abecedy tanto symbol zkracuje název filmových ateliérů, které tady za svojí „vlády“ založili Tomáš a Antoním Baťové. Přesný název je: Ateliéry Zlín a dodnes tyto ateliéry tvoří nedílnou součást československého, později českého animovaného filmu. Pracovali zde takoví velikáni jako například Karel Zeman nebo Jiří Trnka, točily se filmy „Cesta do pravěku“ nebo „Vynález zkázy“ a veliká spousta ještě dnes vysílaných večerníčků.

Zkrátka, jak je vidno, Zlín není až zas tak malé či bezvýznamné město. Nakonec, posuďte sami! Přijeďte se podívat! Pokud nemáte auto, nevadí. Použijte zlínskou hromadnou dopravu! Co že ta zlínská hromadná doprava je? No především trolejbusy (v nářečí trajfly), které stojí buď 6Kč, nebo 8Kč, podle toho, kam chcete a jak dlouho se chcete povozit, anebo vlak, který stojí obdobně, ale drncá. Rozhodně se ale rozhodněte sami. (Pozor, revizoři chodí poměrně často, proto mějte u sebe alespoň o 200Kč navíc!!!) Pokud auto máte a je to ošuntělá Škodovka 120, pak stejně raději zvolte MHD. Ve Zlíně byste s ní mezi „meďákama“ a „BMWákama“ moc nepochodili.

No, to je už o Zlíně skoro úplně všechno. Jídlo si raději přivezte s sebou (řízky apod.- jste přece Češi), protože fast food není zrovna nejlevnější. Jinak se mějte moc krásně, přeji Vám, aby se Vám Zlín líbil alespoň jako mně, a celou tuto malou „recenzi“ zakončuji opravdu originálními a zřídkakdy slýchanými slovy zlínského primátora: „Těšíme se na Vaši návštěvu!“

Krásnou zimní krajinou Podkrkonoší

běžkař

Pokud máte rádi běžky, stejně jako já, a rádi vyrazíte na zimní pláně,
možná ani nevíte, že krásné terény se člověku občas naskytnou doslova za
humny. A že někdy i za těmi humny mohou být běžecké tratě upraveny lépe
než kdejaké lyžařské stopy ve vyhlášených horských střediscích. A pokud
jste z Východních Čech, pak neváhejte a přijeďte se podívat na běžky do
okolí Hostinného…

Pokud máte rádi běžky, stejně jako já, a rádi vyrazíte na zimní pláně, možná ani nevíte, že krásné terény se člověku občas naskytnou doslova za humny. A že někdy i za těmi humny mohou být běžecké tratě upraveny lépe než kdejaké lyžařské stopy ve vyhlášených horských střediscích. A pokud jste z Východních Čech, pak neváhejte a přijeďte se podívat na běžky do okolí Hostinného v Podkrkonoší.

zimní okolí Hostinného

Pokud jezdíte do Krkonoš, možná právě přes Hostinné projíždíte směrem na Vrchlabí. Okolí Hostinného je mírně zvlněné a vršky nejsou příliš strmé. Skvěle se proto hodí právě pro lyžařské běžecké tratě. A místní Klub českých turistů v Hostinném si toho je vědom a proto zakoupil na úpravu běžeckých tratí sněžný skútr, pomocí kterého upravují několik tratí v okolí Hostinného, obcí Dolní Lánov, Čistá, Rudník či Čermné až k Hoffmannovým boudám, odkud je to jen skok na Černou horu v Krkonoších.

Celkem je dostupných více než 70 kilometrů upravovaných tratí s mnoha kratšími odbočkami. Většina těchto tratí vede po hřbetech místní pahorkatiny a jen několik málo tras je skutečně prudkých. Jedná se většinou jen o krátké úseky v lese při sjezdu do obcí.

Lyžařské trasy se nacházejí v nadmořské výšce 400 – 600 m.n.m. (trasa vedoucí na Hoffmannovy boudy sahá až do nadmořské výšky 800 m.n.m., je proto nutno brát zřetel na to, že sníh se zde neudrží tak dlouho, jako v nedalekých Krkonoších. Ale přesto je zde často sněhu dostatek pro krásné výlety po okolí.

zimní okolí Hostinného

Stopy jsou většinou skvěle upravené, často vede několik souběžných stop a proto se zde jezdí opravdu dobře. Z vrcholků se pak za pěkného počasí otvírají krásné výhledy na panorama Krkonoš (Kotel, Liščí horu, Studničnou, Sněžku i majestátní Černou horu v popředí). Jednotlivé trasy se dají podle schopností dobře kombinovat od krátkých okruhů až po okruhy přes 40 kilometrů. Jelikož prudká stoupání a sjezdy jsou zde jen ojediněle, hodí se tyto trasy i pro začátečníky. Nebudete si tu připadat jako na Václaváku jako někde na hřebenech Krkonoš a krom toho krásná okolní příroda potěší i srdce milovníků přírody.

Óm, mani padmé, húm

Tisíce modlitebních mlýnků se denně otáčí v rukách věřících a vysílají nespočitatelné množství této modlitby na důkaz víry a pokory věrných buddhistů. Rty šeptají Óm, mani padmé, húm, tu nejkratší modlitbu, rty nejen mnichů, ale i těch věřících, kterým osud nedopřál příliš hmotné přízně. Óm, mani padmé, húm vytesaly ruce věřících do kamenných desek a balvanů při cestách, po kterých putují vesničané, poutníci i lidé z dalekých zemí.

Óm, mani padmé, húm – po staletí pronášená modlitba, denně je odváta z nesčetných proužků látek, zdobících na tyčích obydlí Tibeťanů, rozvěšených na keřích a kolem chrámů, klášterů a stup.

Tisíce modlitebních mlýnků se denně otáčí v rukách věřících a vysílají nespočitatelné množství této modlitby na důkaz víry a pokory věrných buddhistů. Rty šeptají Óm, mani padmé, húm, tu nejkratší modlitbu, rty nejen mnichů, ale i těch věřících, kterým osud nedopřál příliš hmotné přízně. Óm, mani padmé, húm vytesaly ruce věřících do kamenných desek a balvanů při cestách, po kterých putují vesničané, poutníci i lidé z dalekých zemí.

Pod Potalou ve Lhase kameníci nepřetržitě, tak jak je to naučili jejich předchůdci, mniši i otcové, tesají do kamenných desek a destiček modlitby a nesčetněkrát i tato posvátná slova. Poutníci putující zdaleka do Lhasy, sídla jejich nejvyššího představitele Dalaj Lamy, nuceného žít v exilu, zakupují tyto kamenné modlitby a budují z nich na úpatí Potaly pyramidy darů.

Ruce věřících roztáčí dlouhé řady modlitebních mlýnů. Lemující posvátné stupy s ostatky lamů. Roztáčí pravou rukou obří mlýny u vchodů do templů i menší kovové, na jejichž povrchu je do žlutého kovu vytepáno a uvnitř na pruzích papíru mnohokráte opakováno Óm, mani padmé, húm – Ó klenote na lotosu, húm. Každým otočením jsou tato slova vysílána, nesčetněkrát opakována, věčná ve své prostotě.

Od templů zaznívají zvony a zvonky, každý věřící, muž i žena, mniši i novici neminou zvon, aniž by jeho zazněním nevyjádřili svoji víru a naději. Modlitby, zvuky zvonů, naděje v jejich zvucích skrytá má nejen posílit naději věřících, ale i otřást svědomím světa. Měly by připomenout přes milion lidských obětí, tisíce zbořených a vyloupených klášterů a templů, zotročení okupovaného Tibetu, exil Dalaj Lamy, uvěznění nejmladšího politického vězně, devítiletého XI. Panšen Lamu a jeho rodiny, jehož tradiční sídlo Tašilhinpo z 15. stol. je v troskách a většina jeho 6 000 mnichů postřílena. Modlitby, holé ruce a mnišský háv byly slabou obranou.

Na každém zvonu a zvonku jsou ulitá posvátná slova a jejich zvukem symbolicky rozeznívají prostor, připomínající všem, jaká myšlenka letí s každým úderem. Zvoní do dály jako věčné poselství Buddhy, aby bylo naplňováno jeho učení, zmírnit utrpení lidu.

Óm, mani padmé, húm šeptají věřící před sochami buddhů a jeho následovníků, totéž a opět opakují ticíce poutníků, kteří se pachtili desítky dnů přes hory, aby se mohli na kamenných deskách, před nejposvátnějším buddhistickým chrámem Ouglaghang ve Lhase, dotknout čelem země, povstat, opět se uklonit, pokleknout a položit a toto opakovat mnohokrát, bez ohledu na únavu.

Setkal jsem se v Indii s Tibeťany, přivezl jsem si z daleké země tibetský zvon a na něm je také ulito Óm, mani padmé, húm. Jeho čistý, jasný zvuk mně připomíná krásy bhútánského templu, zářivé barvy dřevěných trámů a stěn. Připomíná mi pozlaceného Buddhu v Sarnáthu nedaleko Varanasi, kde Buddha došel poznání. Přivezl jsem si z oné cesty do daleké země mnoho vzpomínek, obdivoval jsem díla lidských rukou, ale ani neuzavřel své srdce nad utrpením tibetského lidu doma i v exilu.

Dne 26. května 1998

Belgie a Velká Británie II

Po přístavním nábřeží, kde z restaurací voní mořské speciality, se vracíme k autobusu čekajícímu u celnice. V prostorách přístavního terminálu najdeme i dobré umývárny se sprchami a tak mnozí se nechají tímto „přepychem“ zlákat.
Pak už jen podřimujeme v autobuse a čekáme, až nám bude dán pokyn k nájezdu na trajekt. Stane se tak těsně před
půlnocí. Trajekt se pomalu zaplňuje automobily a autobusy, cestující vybíhají na paluby a hledají v prostorech
nejvhodnější místo pro strávení zhruba čtyř hodin, po něž plavba trvá. Většina z nich také ihned zjišťuje, co všechno
se na trajektu nachází.

2. část

Po přístavním nábřeží, kde z restaurací voní mořské speciality, se vracíme k autobusu čekajícímu u celnice. V prostorách přístavního terminálu najdeme i dobré umývárny se sprchami a tak mnozí se nechají tímto „přepychem“ zlákat. Pak už jen podřimujeme v autobuse a čekáme, až nám bude dán pokyn k nájezdu na trajekt. Stane se tak těsně před půlnocí. Trajekt se pomalu zaplňuje automobily a autobusy, cestující vybíhají na paluby a hledají v prostorech nejvhodnější místo pro strávení zhruba čtyř hodin, po něž plavba trvá. Většina z nich také ihned zjišťuje, co všechno se na trajektu nachází. Není toho málo – kabinky pro pohodlné přenocování, obchod, restaurace, koutek pro děti apod – ale vše je uspořádané poněkud nepřehledně. Není tedy divu, že mnozí z cestujících bloudí a ocitají se několikrát na stejném místě. I my se vydáváme na obhlídku lodi, chceme se dívat na její vyplutí. Zatím zjistíme, že loď nese jméno Princ Albert, zhodnotíme množství záchranných člunů, dozvíme se, kde jsou uloženy záchranné vesty, a než stihneme vše obejít, je 0, 30 hod a loď vyplouvá. Nasvícené věže městského chrámu, množství světel na molu i světla majáku postupně mizí v dálce a nás obklopí tma. Uchýlíme se do vnitřních příjemnějších prostor, vyplníme tzv. landing card – tu musí mít vyplněnou každý, kdo do Velké Británie vstupuje – a pak se můžeme pokusit alespoň na tu krátkou dobu usnout. Tedy pokud nám to jednotvárný kolébavý pohyb lodi dovolí.

I na lodi spíše podřimujeme, než že bychom tvrdě spali. Z toho „klimbání“ nás bezpečně probudí hlášení lodní posádky a světla blížícího se přístavu. Rychle do autobusu, na povel přístavních pracovníků vyjet z lodi, zastavit, vystoupit a vydat se k celnímu a pasovému odbavení. Taková je zhruba náplň následujících dvaceti minut. První zážitky na britské půdě za moc nestojí. Trpně se stavíme do fronty, do níž nás vykázali pracovníci pasové kontroly, a sledujeme, jak příslušníci národů – členů Společenství – bez problémů procházejí odbavením a my čekáme a čekáme. Vždy na chvíli se fronta pohne, to když se korpulentní pracovnice Immigration office uvolí dalšího z nás vyzpovídat a vybrat si od něj landing card. Ovládá pár českých slov, ta použije v případě, když předstupující na její dotaz, zda umí anglicky, zavrtí hlavou že nikoliv. Pokud snad dáte nediplomaticky najevo, že ovládáte alespoň trochu angličtinu či němčinu, je rozhovor delší a důkladnější. „Na jak dlouho jedete do Anglie, jste zde jako turista, kolik máte liber, odkud přijíždíte – nestačí uvést jen stát, pracovnice chce i název města – kam v Anglii míříte, kde jste ubytováni, jedete sama nebo s rodinou ?“ Atd, atd. Ještě štěstí, že tu němčinu ovládá asi stejně mizerně jako já. Na některé odpovědi se totiž tváří, jakoby vůbec nerozuměla, a vzápětí se ptá na téměř totéž.

Když konečně všichni projdeme „zpovědí“, spěcháme do autobusu. Ani nás příliš nezajímají křídové útesy, které vítají návštěvníky ostrovní říše nejen ve známém Doveru, ale i ve zdejším přístavu. A informaci pana průvodce, že právě podle těchto bílých skal se dostalo Anglii označení Albion, mnoho z nás už ani nevnímá. Zapadli jsme do svých sedadel a zkonstatovali jsme, že Anglie nás nezklamala – alespoň ne v tom, že prší. Je pět hodin ráno a to je doba, kdy téměř všichni pokládáme za normální si ještě pospat. Víme, že k nejbližšímu dnešnímu cíli máme ještě dost desítek kilometrů, a tak proč nevyužít čas ke slastnému oddání se snům.

Neochotně a pomalu se probíráme ve chvíli, kdy už autobus stojí na jednom z dálničních parkovišť. Následuje povinná ranní hygiena, káva nebo čaj z automatu v autobuse, prohlídka zdejšího obchodu a příjemné zjištění, že kupodivu přestalo pršet. Při další jízdě nás doslova vyburcuje hned několik událostí. Právě např. jedeme kolem letiště, kde se asi něco chystá. V okolí je zaparkováno mnoho aut a na letišti nafukují ohromné balóny. Jeden je dokonce už ve vzduchu. A cože je zajímavého na tom poli, které právě míjíme? Na poli se popásají prasata a – světě, div se – pole je poseto půkruhovými boudičkami, příbytky zmíněných prasat. Některá v nich tak brzy po ránu ještě spí. Prostě zase se potvrzuje jedno staré české přísloví – jiný kraj, jiný mrav. Jako správní Češi okamžitě uvažujeme o tom, zda by se takto volně mohla popásat prasata i u nás. Asi těžko, protože zloději by okamžitě využili situace. Jinak ale při průjezdu krajinou jižní Anglie docházíme k závěru, že se příliš neliší od naší, je jen velmi mírně zvlněná, pohřešujeme však větší lesy. Místy se objeví pár stromů – většinou listnatých – a pak opět dlouho nic.

Po osmé hodině ranní přijíždíme do malebného městečka Salisbury. Alespoň tak to tvrdí průvodce. Na přesvědčení se o tom, zda to je pravda, máme bohužel pouhou hodinu. Doslova úprkem to bereme k nejvýznamnější městské památce, k St. Mary’s Cathedral. Tento chrám byl postaven v letech 1220 – 1280 ve stylu anglické gotiky. V letech 1330 – 1370 vyrostla 123 m vysoká věž, dnes nejvyšší kostelní věž v Británii, projektovaná v dekorativním stylu Robertem z Farleighu. Do dnešní doby se chrám nezachoval ve své původní podobě, výrazných úprav se dočkal v 18. a pak v 19. století. Návštěvníka na první pohled kromě výšky věže – je problém ji vyfotografovat i „širokým“ objektivem – zaujmou překrásné sklomalby pocházející též ze 13. – 15. století. Ke katedrále přiléhá křížová chodba z let 1270 – 1380, postavená podle vzoru londýnského Westminsterského opatství.

V rychlosti prohlédneme katedrálu a s počítáním minut, které nám ještě zbývají do návratu, se rychle vydáváme do města. Proběhneme kolem několika budov, které už něco pamatují, projdeme jednou z městských bran, kolem dalšího kostela a pak už spěcháme k autobusu. Jsme na minutu přesní, s přesností ostatních to není tak docela v pořádku. Že by akademická čtvrthodinka? Doslova se vrháme na průvodce Velkou Británií, kterého před několika lety vydalo naše nakladatelství Olympia , a zjišťujeme, co všechno jsme vlastně viděli a jak starou historii toto město má.

Jeho historie skutečně začíná v šerém dávnověku. Údajně zde bylo prehistorické sídliště, pak se tady nacházel římský vojenský tábor nazývaný Sorviodunum. Později tu postavili Sasové město, v němž dal Vilém Dobyvatel vystavět hrad. V 11. století se město stalo také sídlem biskupa. Pak vznikly spory mezi vojskem a církví a to vedlo v roce 1220 k založení nového města, nazvaného New Sarum. Stará katedrála byla opuštěna a na novém místě postavena větší. A to byl právě počátek katedrály St. Mary’s.

Při čtení průvodce jsme překvapeni, kolik historických hospod se ve městě zachovalo. My jsme míjeli jen některé z nich – v paměti nám zůstaly Bay Tree Restaurant, pocházející původně že 14. století, a hostinec Haunch of Venison Inn. Naši pozornost zaujala také brána High Street Gate, v její blízkosti se nacházející měšťanský dům, potom i tzv. Tržní kříž a kostel sv. Tomáše.

Než se stihneme zorientovat v mapě Salisbury a bezpečně určit, co jsme vlastně ze středověkého jádra tohoto města viděli, už vystupujeme u další, tentokrát skutečně prehistorické památky. Nejedná se o nic méně známého než o samotné Stonehenge, o němž se říká, že je jednou z největších prehistorických zajímavostí a záhad nejen v Británii, ale vlastně v celé Evropě. Vznik této obří svatyně je dodnes obestřen rouškou tajemství. Kdo byli její stavitelé? Jakému účelu stavba sloužila? Tyto a mnohé další otázky zůstávají stále nezodpovězeny. Celkem s jistotou mohou odborníci říci, že stavba pochází z doby bronzové, z 2. tisíciletí př.n.l., a že vznikala postupně. Nejdříve vznikl pravděpodobně kruhový val s příkopy. Asi kolem r. 2 100 př.n.l. byl postaven kruh ze 60 malých modrých (čedičových) kamenů pocházejících asi z Walesu. K tomuto vnitřnímu kruhu byl později přistavěn ještě vnější o průměru 30 m. Ten se skládá ze 30 dvojitých kamenných pilířů, spojených v horní části příčně položeným kamenem – většina těchto pilířů dosud stojí a zachovalo se i 6 vrchních spojovacích kamenů. Ještě o něco později vznikla velká podkova, která byla původně složena z 19 monolitů. Poslední stavební fází bylo osazení monolitů uprostřed, spolu se středovým kamenem – o tom se dnes mluví jako o oltářním kameni. A využití stavby? Do dnešní doby bylo zde prozkoumáno asi 300 hrobů – takže třeba pohřebiště – nebo stavba mohla být využívána jako kalendář. V den letního slunovratu 21. června totiž slunce prochází od oltářního kamene k Heel Stone a označuje tak osu poutní cesty vedoucí k řece Avoně, při zimním slunovratu pak paprsek prochází středem oltářního kamene.

Po prohlídce této památky zůstáváme ještě věrni době téměř pravěké a směřujeme k Silbury Hill. V tomto případě se jedná o nejvyšší uměle navršený kopec v Evropě. A zase existuje více než 10 teorií o tom, jak kopec – vlastně pyramida – vznikl a čemu sloužil. Byla to pozorovatelna nebo observatoř, postavili ji snad sami Egypťané, kteří se sem nějak dostali? Otázky, otázky. Většina renomovaných vědců se dnes kloní k názoru, že kopec byl pravděpodobně místem pro určité náboženské rituály. Jak tyto rituály měly vypadat? To asi už nikdo nevypátrá.

Z místa nejhezčího pohledu na kopec nás vyžene déšť. A tak není divu, že u další památky, také pravěké, u Avebury, se nám vůbec nechce vystupovat. Tuto největší megalitickou památku v Anglii sledujeme jen z oken autobusu. Registrujeme kameny, které podle tvrzení průvodce jsou zase uspořádány nejčastěji do kruhů nebo lemují jakousi kultovní cestu. Při pohledu ze země si člověk často pravidelnost uspořádání kamenů ani neuvědomuje, až letecký pohled odhalí zvláštnosti tohoto místa v plné míře.

Další naše cesta vede po křivolakých silnicích do města Swindon a odtamtud už po kvalitnější silnici do univerzitního města Oxfordu. Protože jsme se konečně skutečně probudili, sledujeme také s větší pozorností krajinu ubíhající kolem nás. Je stále mírně zvlněná, téměř bez lesů, ani pole příliš nevidíme, většinu plochy zabírají pastviny. A na nich především ovce a krávy. Při projíždění vesnicemi nebo kolem osamocených usedlostí si všímáme také zdejších staveb. Mnohými svými rysy připomínají stavby v Nizozemí a Dánsku. Především i zde převládají cihlové stavby a i zde se pravděpodobně dostaly do módy došky. Ač to zní neuvěřitelně, mnoho očividně nových staveb má tuto krytinu.

Jako správní cestovatelé se snažíme podle mapy sledovat, kudy vlastně jedeme. Jenže naše snaha vychází poněkud naprázdno. Při projíždění vesnicemi i městečky jsme si totiž všimli, že na začátku ani na konci neexistuje označení místa. Nejdříve si myslíme, že špatně sledujeme cestu, když se ale tento fakt opakuje s téměř neporušenou pravidelností, ptáme se průvodce. A ten potvrzuje, že skutečně Angličané města a vesnice většinou neoznačují. A jak turista zjistí, kde je? Pouze odhadem. Téměř každá křižovatka má kruhový objezd, na něm je umístěn ukazatel směru do různých míst a poloha místa je udána s přesností na čtvrt míle. Ne všechny obce jsou však takto označené. Tento fakt nám stále vrtá hlavou, jak jen se ti Angličané orientují? A co ubohý zahraniční turista. Když k tomuto utajování jmen měst a vesnic přidáme levostranný provoz, nemá to zahraniční návštěvník v této zemi skutečně lehké.