Jedna z nejúchvatnějších vyhlídek světa se naskýtá
návštěvníkům Filipínských Kordiller. Rýžové terasy Ifugaů staré
přes dva tisíce let jsou cílem mnoha cestovatelů.
Jedna z nejúchvatnějších vyhlídek světa se naskýtá návštěvníkům Filipínských Kordiller. Rýžové terasy Ifugaů staré přes dva tisíce let jsou cílem mnoha cestovatelů.
Nic ale není zadarmo. Celý den cesty z Manily po špatně udržovaných cestách, často bez krajnic, je zážitkem sám o sobě. Pokud se oprostíte od adrenalinové jízdy a začnete si užívat výhled do krajiny, kde se údolí zařezávají stovky metrů hluboko a horské vrcholky sahají až nad mraky, zatají se vám dech. Na svazích jsou stále častěji vidět rolníci, jednotlivá pole propojují kanály, hráze zamezují úniku vody dolů po svahu. Krajina začíná získávat svoji specifickou tvář. Brzy se ocitáte v Banaue.
Terasový způsob obdělávání půdy se v provincii Ifugao praktikuje už asi dva tisíce let. Dávní budovatelé teras zjevně oplývali značnými znalostmi pozemního i vodního stavitelství. Teoretické vědomosti i praktické dovednosti potřebné k údržbě teras, podporované nejrůznějšími obřady, se předávaly ústně z generace na generaci. První plodinou, která se na terasách v minulosti pěstovala, bylo taro. Teprve později ho postupně nahrazovala rýže, která se do horských oblastí dostala zhruba před tisícem let a dnes je zde plodinou převažující. Zdomácněla tu natolik, že je v zásadě považována za původní plodinu. V současnosti se v kraji pěstuje dokonce dvanáct druhů původní rýže, každá s poetickým názvem a vlastním příběhem. Všechny jsou ale často nahrazovány vyšlechtěnou odrůdou, která je daleko odolnější vůči škůdcům. Kromě rýže se na svazích pěstují i další plodiny, např. zelenina, cukrová třtina, banány, citrusy či káva, která je hlavním vývozním artiklem.
Pěstování rýže bylo spojeno s určitou společenskou prestiží, kdežto obhospodařování hlízovitých rostlin naopak náleželo nižším vrstvám. Jednotlivé klany se tak společensky rozrůznily, k čemuž přispěly i jejich majetkové poměry. Pro sociální postavení bylo rozhodující bohatství představované rýží, vodními buvoly a v minulosti též otroky. V obchodu rýže zcela zastupovala platidlo, Ifugaové ji často směňovali s lidmi z nížin za bavlnu, tkaniny nebo dokonce kov a sklo.
Zemědělství určovalo nejen postavení člověka ve společnosti, ale i běh každodenního života. Hlavními mezníky místního kalendáře byla období setí, sklizně a údržby polí. Ta se od pradávna provádí ručně nebo jen s primitivními dřevěnými nástroji. Terasy se dodnes zahrazují kameny a blátem; vzniká tak důmyslný systém hrází a kanálů, který využívá každičkou kapku vody, jež spadne na vrcholcích hor a postupně projde od svrchních teras až k těm níže položeným. Práce na polích se tradičně účastní všichni příslušníci rodu. Díky tomu se znalosti předávají z generace na generaci v neměnné podobě. Zároveň se utužují sousedské vztahy, jelikož udržení celého systému hospodaření na rýžovištích vyžaduje spolupráci celé komunity.
Způsob života filipínských Ifuagaů
Každou činnost doprovází řada rituálů, které mají zajistit bohatou sklizeň a usmířit bohy. Většinou se odehrávají přímo na polích, případně ve vesnici. Starší lidé vyprávějí za žvýkání betelu mytické příběhy o významu a původu rýže, a předávají tak příběhy svých otců dál.
Zdejší osady tvoří vždy jen několik málo staveb. Tradiční domy Ifugaů jsou charakteristické čtvercovým půdorysem, pyramidovitou střechou ze sloní trávy, ale hlavně tím, že obytná část stojí vyvýšena na čtyřech kůlech nad zemí, což je ochranné opatření proti hadům. Masivní střecha překrývá boční stěny domku, jediným místem, kudy může dovnitř vstoupit světlo, je vchod. Dokonce chybí i komín, kouř prochází při vaření přímo mezi stébly trávy, a střechu tak impregnuje. Nad vchodem nebo po jeho stranách bývá zvykem zavěsit zvířecí lebky. Pro zdejší bohy je to signál úcty a obětování.
S nástupem moderní doby odcházejí mladí lidé stále častěji do měst, a pole nemá kdo obdělávat. Neudržovaná pole se však začínají rozpadat. Zdejší krajina se pravidelně potýká se sesuvy půdy, které jsou pro nezpevněné terasy skutečnou pohromou. K záchraně unikátního systému terasovitých polí, který je jedinou filipínskou památkou nedotčenou kolonialismem, by mělo přispět i to, že byl již v roce 1995 zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO.
Zájezdy do Maroka přes cestovky jsou pro Čechy stále populárnější a
snáze dostupnější. Tato neobvyklá destinace nalákala i nás.
Objednaný hotel v Agadiru jsme využívali jen na přespání a každý
den jsme podnikali celodenní výlety po vlastní ose.
Zájezdy do Maroka přes cestovky jsou pro Čechy stále populárnější a snáze dostupnější. Tato neobvyklá destinace nalákala i nás. Objednaný hotel v Agadiru jsme využívali jen na přespání a každý den jsme podnikali celodenní výlety po vlastní ose.
Agadir je město poměrně nové, pro Maroko netypické. Leží v jihozápadní části země a míří sem spousta leteckých zájezdů. Jsou zde především moderní budovy, které vznikly po silném zemětřesení, které roku 1960 dosáhlo síly 5,7 Richterovy stupnice a bylo skutečně ničivé. Na troskách původního města vznikly mnohdy budovy s železobetonovými konstrukcemi, jiné pouze z cihel, ale nikde už neuvidíte jako stavební materiál dřevo.
Všechny budovy jsou přehlídkou výstavních paláců a moderních staveb 20. a 21. století. Nepřekvapí Vás ohromné množství rozestavěných hotelů stejně jako soukromých domů či kancelářských budov, často i v evropském stylu. S typickým orientem se zde mnoho nesetkáte. Jen u místních obchodníků, kteří prodávají upomínkové předměty a pak na trzích – souku, kde je ten pravý místní život. Tam můžete zakoupit mnoho druhů místních koření, sušených bylin a směsí pro čaje. Najdete zde zboží ručně dělané z kravských, telecích a velbloudích kůží od bot přes kabelky až ke krásným koženým bundám a množství všeho, z čeho až přechází zrak. Například stovky druhů různých šátků, ale pozor, zdaleka ne všechny jsou pravé marocké, velká většina je Made in Vietnam…můžete tady zabloudit na trh s ovocem a zeleninou, stejně jako na trh živých zvířat.
U stánků ochutnat různé místní speciality a zapít přírodním džusem, který Vám před očima vymačkají úplně čerstvý. Nejčastěji pomerančový a grapefruitový. Je zde velký moderní přístav, nedaleko něj malá ZOO. Nad přístavem se tyčí pevnost s panoramatickým výhledem na Atlantik a město s přístavem. Pěstují se hlavně citrusy, které nejsou určeny k jídlu a všude na ulicích se z nich vymačkávají právě ty pravé nefalšované džusy. Je to město obchodní a rybářské, ale dnes především turistické. Má obrovské písečné pláže táhnoucí se kilometry a omývá je Atlantik.
I v parném létě v červenci se zde teploty pohybovaly mezi 26 až 28 stupni Celsia zatímco blíže do vnitrozemí teploty prudce stoupaly. V Marakéši bylo mezi 37–40 stupni. Také rána zde byla chladná, kolem Atlantiku opar přes téměř celé dopoledne, prudké větry, odpoledne slunce a teplo a večer se teploty opět radikálně snižovaly a často byl na místě i svetřík.
Pravý „Orient“ v Marakéši
Je fajn, když Vám vyjde věnovat alespoň jeden z dní tady strávených jednomu ze čtyř královských marockých měst a to Marakéši (původně berbersky „Boží země“), který je na seznamu světového dědictví UNESCO a jeho vznik se datuje do 11. století. Město leží na úpatí Vysokého Atlasu. Obrovské proslavené náměstí mrtvých Djemaa El Fna je plné stánků, kde najdete kejklíře, deku s hadem, lidi se cvičenými opicemi, které se vám budou snažit hodit na rameno, na ruku, na hlavu, prostě kamkoliv, abyste jim zaplatili bakšiš za fotku. Nejkurióznější mi přišel stánek se zubními protézami k prodeji. Všude skrze náměstí jezdí koně, dvouspřeží nebo čtyřspřeží, je dobré dávat pozor, protože jsou poměrně rychlí a mají klapky na očích a Evropané mají oči spíše na vrch hlavy než tam, kde mají být. Oči zahltí typická atmosféra Orientu, vidíte zde mimo jiné žongléry, tanečníky, akrobaty, klasickou kulturu Orientu a spousty stánkařů. I zde jsou na každém rohu přírodní vymačkané šťávy z citrusů a kupodivu levnější než v Agadiru.
Zcela zahalené ženy v křiklavě barevných hábitech Vás chytají za ruce a nabízí zdobení henou, mladíci a děti nabízejí vodu. Ve stáncích voní marocký kuskus. Na dekách na Vás číhají padělky marockých trilobitů nebo štírů na straně jedné, překrásné stříbrné marocké a berberské šperky či přírodní krystaly běžných nerostů kalcitu, aragonitu, křemene na straně druhé. To vše vytváří obraz arabsko-afrického města, za kterým sem jezdí statisíce turistů z celého světa.
Marakéši najdeme plno kouzelných architektonických památek, překrásnou botanickou zahradu Jardin Majorelle z 20. let 20. století, kterou si opravdu nenechte ujít, pro mě byla z Marakéše největším zážitkem, nafotila jsem tady desítky fotek rozličných kaktusů všech velikostí a květinových zákoutí plných zářících barev. V jezírku, které se modře třpytilo, byly desítky rozkvetlých leknínů různých barev, i žluté a bílorůžové, které stříbřitě zářily v horkém slunci. Kouzelné jsou všechny místní parky a zahrady, malé oázy klidu v ruchu města.
Marakéši se říká „Červená perla Jihu“ kvůli zabarvení vysokých hradeb a země. Je složen ze starého opevněného města mediny a z přilehlé modernější části Gueliz. Velká část mediny je souk, neskutečně obrovské tržiště, kde najdete vše, nač pomyslíte i to nač byste ani nepomysleli. Tento trh je největší v zemi.
Nejzajímavější z něj je ale ta část, kam běžná turistická bota nevkročí a to část rukodělná a výrobní na samém okraji souku. Tam můžete vidět, jak se vydělávají, řežou a vypalují kůže a vzory do kůží, jak se ručně šijí např. boty, kabelky apod. Mně vyrazily dech práce kovářů, neskutečná rukodělná práce, zvířata z kovů, např. kohouti, berani, velbloudi, starodávné typy zámeckých klíčů, které měly délku až 30 cm. Různé zdobené ploty, mříže, vstupy, kašny, dokonalá rutina a fortel černých rukou.
Souk byl mnohdy rozdělen i tématicky, nejen v oblasti trhů se zeleninou nebo masem – živými zvířaty a kuřaty, která Vám porazili dle Vašeho výběru před očima, ale i zvlášť např. celé řady kabelek a bot, celé řady olejů, zejména arganový, a oliv, celé řady stovek různých šátků ve všech materiálech i barvách, celé řady koření a čajů a tak dále. Čím dále jste od středu náměstí a hlouběji v souku, tím je trh autentičtější, plný domorodých obyvatel unavených z celodenního nahánění potenciálních zákazníků. Mnozí jsou již unavení a polehávají mezi svým zbožím bez zájmu o okolní dění. Jiní naopak živě rokují, srocují se, popíjejí sladké čaje, posedávají v kruzích. Na okraji trhu je chudina, bezdomovci, vetešníci, spousta dětí, které zde mají svůj svět.
Jsme zde v období ramadánu. Je to devátý měsíc muslimského kalendáře, který připomíná zjevení koránu Mohamedovi. Ortodoxní muslim od úsvitu do soumraku nepije, nejí, nekouří, sexuálně nežije. Jde o čas, kdy věřící obnovují svůj vztah s bohem, prohlubují svou víru. Celý den se postí a večer se celé rodiny scházejí u bohatých stolů a dohánějí, co přes den zameškali. Je to oslava blízkosti a sounáležitosti.
Zpátky do Agadiru se vracíme se za tmy, přesto stejně jako ráno vidíme stáda černých koz, jejichž vlna je od nepaměti využívána k tvorbě ručně tkaných koberců všech vzorů. Když kozy vše spasou, lezou po stromech a žerou keře a všechno, kam se vyškrábou.
Výlet do regionu Souss Massa Drâa
Další den plánujeme cestu z Agadiru směrem na jih, po široké asfaltové silnici směr Tiznit. Jedeme džípem pro pět lidí a řidiče, který jsme si nasmlouvali opět na celý den. Celodenní Marakeš (odjezd z Agadiru v šest ráno a příjezd v osm večer, aby řidič mohl včas za svou rodinou) nás vyšel po dlouhém dohadování předem za auto s řidičem a celý den jezdění po Marakéši na 220 marockých dirhamů). Trasa dalšího výletu je po rybářských a berberských vesnicích – Sidi Bibi a Massa. Pokračujeme do Tiznitu, města obehnaného rudými hradbami známého svými stříbrotepci a sukem, který je plný překrásných uměleckých prací ze stříbra (byli jsme i v místní manufaktuře), Tiffnitu – rybářské vesnice na pobřeží, navštěvujeme také poušť s krátkým výletem na řeku „Oued Massa“ a přehradu „Barrage Youssef Ibn Tachfin“ . Tento celodenní výlet nás vyšel pro 5 osob na celý den na 250 marockých dirgamů.
Řidič byl velmi mladý, hovorný a vstřícný, dovezl nás do tradiční berberské vesnice, kde jsme se procházeli a sledovali jejich běžný den. Dozvěděli jsme se, že původní berberská jídla se obohatila s příchodem Arabů o nové způsoby přípravy, ale i o jiné druhy zeleniny či koření. Stále se nejvíce jedí chlebové placky všech druhů a různými dochuceními místních koření, minimum soli je ve všech pokrmech. V současné marocké kuchyni jsou patrné i francouzké vlivy. Berberská strava je oproti marocké jednoduchá, mnoho zeleniny, rýže či brambor, ovoce. Nejznámějším jídlem je tady tajine (tažín), který nám byl předložen i tady jako hlavní chod. Jídlo se nazývá podle hliněné nádoby, ve které se nad ohněm připravuje. Je to velký keramický talířohrnec s keramickým komínem, který se pevně přiklopí. V něm se nachází směs různých druhů mas, k tomu směs brambor a zeleniny nebo rýže a zeleniny, to vše se dusí nad ohněm doměkka. Jako další chod jsme měli stejně připravený kuskus se zeleninou a kořením a jako moučník mísu ovoce, hlavně žlutý meloun. Jejich tradičním a svátečním jídlem je prý bstila, která je velmi pracná a tu jsme bohužel neochutnali. Také proto, že jde o směs těsta, mezi které se plní kusy masa, houby, vajíčka a rozinky. Z těch hub jsme měli tak trochu vítr, takže jsme vždy vzali za vděk výtečnými saláty, zejména z rajčat a oliv. Na trzích v několika městech jsme ochutnávali arabský chléb (harsha, baghira), který měl pokaždé úplně jinou chuť i koexistenci. Na každém trhu byly na chuť i k osvěžení haldy opuncií a fíků čerstvě natrhaných.
Vždy, když nám bylo příliš vedro, nebo jsme se cítili unavení, pili jsme s místními silný a velice sladký mátový čaj (thé á la menthe, v restauracích je uveden ve zkráceném názvu athé). Prakticky na každém trhu byly nejen čerstvé listy máty ale i sušené. Plné náruče. To byl tradiční marocký čaj, jen vařená máta s bílým cukrem a vodou. Když jsme si nechali čaj uvařit přímo místními na ulici, berberský čaj se skládal ze sušených listů máty, stevie a citrónu. Bylinky dvakrát přelili vroucí vodou, aby je očistili a následně čaj uvařili, čím déle byl vařen, tím sladší díky aromatické stevii byl. Z Maroka jsme si přivezli ledacos, ale nejvíce sušených listů právě na tuto čajovou směs. Zejména v horku měla osvěžující účinek a stévie nás nabyla rychlou energií k dalšímu putování. Zvládli jsme tak dlouhou cestu džípem po poušti, klouzali jsme pískem, objížděli propadliny, hluboké jámy. Prožili jsme pestrý den v regionu Souss Massa. Projeli se na velbloudech v písečných dunách El Faid, kterým se říká Malá Sahara. Prošli se horkým pískem, který pražil do holých chodidel. Jakub si v poušti vyzkoušel jaké to je mít na rukou dva místní štíry, kteří rychle lezou po horkých dlaních…Prošli jsme se nad oázou plnou banánovníků mezi písečnými dunami, zastavili s džípem a šli podél úplně zelené řeky „Oued Massa“, viděli jsme skleníky pro banány, melouny, rajčata. Potkali jsme chudé vesnice i bohatá města, obě tváře Orientu.
Byli jsme ohromeni monumentální přehradou Ben Youssef Tachefine. Projížděli jsme podél přírodní rezervace Souss Massa, kde žijí různé druhy ptáků, hlavně ibis jihoafrický a plameňáci. Podél pobřeží jsme navštívili několik typických rybářských vesnic. Viděli jsme obydlí ve skalách, široké pláže, spousty škeblí, skalních útvarů a všude jen masa vod Atlantiku s houpajícími se modrými loděmi, které byly jak drobečky domova v mase vody. Některé menší plážičky byly jen z rozdrcených škeblí, jiné z hrubého oranžového písku a jiné z písku jemného a téměř bílého. Pobyt v Orientu umocňovaly nádherné až kýčovité západy slunce a na krásné zážitky se upomeneme ještě po letech při pohledu na více jak 1600 fotografií. Velice kvalitní celodenní výlety nabízeli i tamní místní cestovní kanceláře a vycházeli výrazně levněji než od cestovek českých.
V Agadiru kolem souku, kde je i jejich největší stanoviště jezdí dva druhy taxíků. Červené po městě, maximálně pro čtyři lidi a řidiče, peníze se smlouvají předem. Bílá velká Taxi jsou až pro 6 lidí a jsou meziměstská, s nimi je možné nasmlouvat cokoli – ukázat mapu a trasu, nejlépe den dva předem. Pak Vás ráno vyzvednou přímo u hotelu a ještě na recepci nahlásí, že jedete celý den s nimi a udají trasu. Všude se zde po Maroku setkáte se zahalenými ženami a muži co nosí džilaby, tradiční marocké oděvy velmi pohodlné připomínající tuniku, často i s kapucí. Na souku jich mají doslova stovky na výběr. V úzkých uličkách medin potkáte vyhublé oslíky s nákladem a úplně všude vám budou vnucovat arganové oleje čisté a zaručeně pravé a také jich mnoho s různými přísadami na konkrétní nemoci. Někde nabídnou hašiš, ale naprosto všude za jakoukoliv službičku, kterou Vám rádi sami od sebe poskytnou, budou chtít bakšiš. To všechno umocní arabská barevnost a ráno Vás budící hlas muezzina. Putování po Maroku je zážitkový koktejl.
Impozantní pohled na přehradu přehradu Barrage Youssef Ibn Tachfin
Impozantní pohled na přehradu přehradu Barrage Youssef Ibn Tachfin
Večerní Agadir
Agadir před soumrakem
Marakéš – Jardín Majorelle z 20. let 20. století
Pouštní štíři
Před projížďkou si velbloudi lebedí
Tradiční berberský kuskus
Typické marocké jídlo – Tajine
Vesnice jižního pobřeží Maroka
Rybářská vesnice Tiffnit
Agadir před soumrakem
Agadir – zeleninový trh
Marakéš – Jardín Majorelle z 20. let 20. století
Marakéš-Náměstí Djemaa El Fna
Nabídka zubních protéz v Marakéši
Kýčovitý západ slunce nad Agadirem
Rybářská vesnice Tiffnit z pohledu z velblouda
Impozantní pohled na přehradu přehradu Barrage Youssef Ibn Tachfin
Slunce už se ukázalo nad obzorem. Všude je jen písek, prach a horko. Kam
oko dohlédne, chatrče stlučené ze všeho možného. Slum ještě spí,
protože většina jeho obyvatel stejně nemá kam pospíchat.
Slunce už se ukázalo nad obzorem. Všude je jen písek, prach a horko. Kam oko dohlédne, chatrče stlučené ze všeho možného. Slum ještě spí, protože většina jeho obyvatel stejně nemá kam pospíchat.
Nezaměstnanost v Tseiblaagte dosáhla asi devadesáti procent, sehnat prostředky na živobytí je boj. Katrina se převalí, zhluboka si povzdychne a na tváři se jí objeví drobný úsměv. Na rozdíl od velké většiny sousedů musí odejít do práce. Naštěstí. Ale nebylo to tak vždycky. I ona si zažila své. Není ještě ani osm hodin a už je tu teplo jako v pekle. Katrina si zabalí své černé vlasy do turbanu, rozloučí se s dětmi a vyráží do práce. Míří do chráněné dílny, kterou před deseti lety vystavěla česká nadace Člověk v tísni přímo ve slumu na okraji města Keetmanshoop, chudé oblasti pouště Karas na jihu Namibie.
Smutné dědictví Namibie
Namibie, obrovská země s pouhými dvěma miliony obyvatel, která leží mezi vodami jižního Atlantiku a pouští Kalahari, získala zpět svoji nezávislost na Jihoafrické republice teprve v roce 1990. Odstranění apartheidu přineslo Namibijcům svobodu, ale rozdíly mezi lidmi zůstaly.
Funguje zde moderní ekonomika, která umožňuje zhruba 10% převážně bílých obyvatel žít na velmi nadstandardní úrovni a asi 20% na standardní životní úrovni. Protipólem je 50 až 60% obyvatel, kteří výhod ekonomiky využít nemohou či neumí, žijí v chudobě a jsou nezaměstnaní. Tato chudá většina má k dispozici na den cca 1 až 2 USD, (což nevystačí ani na balíček toustového chleba a mléko), a minimální možnost uživit se mimo omezený formální pracovní trh. Předchozí generace byly kolonisty připraveny o svoje tradiční způsoby obživy – stáda skotu jim byla zabavena a pastviny zabrány. Černošští obyvatelé Namibie byli za apartheidu omezováni i v přístupu ke vzdělání a tak jim chybí i potřebné vzdělání, se kterým by se mohli pustit do podnikání nebo dostat dobrou práci.
50 – 60% obyvatel Namibie žije v chudobě
80 – 90% obyvatel slumu Tseiblaagte, který má přibližně 8000 obyvatel, je nezaměstnaných
Sehnat práci je bez šance
Katrina pochází na namibijské poměry z malé rodiny – má jen čtyři sourozence. Školu ale nedodělala. Dva roky před úplným dokončením ji musela opustit, aby se mohla starat o své těžce nemocné prarodiče. Když oba zemřeli, Katrina se jen těžce protloukala životem, začaly jí těžké časy. Neměla žádný vlastní majetek a těžko sháněla peníze na živobytí. V drahé Namibii neměla na zaplacení nájmu, bydlela v levných bytech bez vody. „V některých pronájmech jsem neměla ani vodu – abych se mohla napít a trochu umýt, musela jsem za ni ještě zvlášť platit. O jídle ani nemluvím,“ vzpomíná mladá žena.
Práci nesehnala žádnou, bez zkušeností neměla šanci. Pak se seznámila s jedním mladíkem a po kratší známosti otěhotněla a měli spolu dvě děti. Katrina se otřese při vzpomínce na další ránu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Netušila, že je přítel HIV pozitivní. Nakazila se a stejně tak i její malá dcerka. Obě se podrobily léčbě, přítel však záhy zemřel. Oporu v té době Katrina našla v rodičích, nicméně musela se postarat o děti a sama uživit celou rodinu. Ale jak a kde? Naštěstí pro ni se zrovna v té době otevřela dílna Člověka v tísni, a když přišla požádat o práci, hned ji vzali. Přednost totiž mají právě ženy, které se samy starají o děti nebo o sirotky.
„Díky práci v dílně jsem získala sebevědomí,“ říká devětadvacetiletá žena a usedá ke stolu s šicím strojem. Bude šít panenky stejně jako dalších dvacet žen v dílně. A pak ještě budou vyšívat zvířecí motivy na látky nebo vyrábět ozdoby z korálku a pštrosích vajíček. Výrobky z dílny putují do stánků a obchodů nejenom v Namibii, ale dostanou se i do Česka. Výtěžek z jejich prodeje se pak vrací zpátky – do toho smutného, prašného místa.
V rámci projektu NAMA společnosti Člověk v tísni, o.p.s byla na jihu Namibie v roce 2004 založena chráněná dílna, která v roce 2010 přešla do rukou místní organizace Karas Huisen Crafts. Dílna dává práci a obživu asi dvaceti ženám. Více o projektu na www.nama.cz Kupte si dárek, který udělá radost dvakrát! www.nama.cz/eshop
Výdělek pár tisíc korun
V roce 2010 převzala dílnu nástupnická organizace Karas Huisen Crafts. Pro zaměstnance se ale odchodem české nadace nic nezměnilo. Díku úsilí vlastního namibijského managementu stále dává práci ženám, jako je Katrina. „Jsem velmi vděčná, že jsem zde dostala místo. Naučila jsem se spoustu nových dovedností a mám pravidelný příjem, kterým můžu platit nájem pro sebe a své děti,“ líčí Katrina. Práce ji baví, není těžká.
Navíc si pochvaluje i další znalosti a dovednosti, které v dílně mohla získat. „Dozvídám se zajímavé věci o tom, co je vlastně HIV, jak mohu s touto nemocí žít, ale i to, jak žádat vládu o různé sociální granty nebo jak si založit vlastní podnikání,“ dodává Katrina.
Po deseti letech od založení dílny prochází projekt transformací. Dílna získala podporu místních úřadů (navštívil ji i premiér) a namibijská vláda se po dlouhých jednáních zavázala, že přestane školní uniformy, které v Namibii nosí prakticky každý školák, dovážet z Číny a začne je odebírat od místních firem. Dílna Karas Huisen Crafts by se tak mohla stát dodavatelem školních uniforem pro jih Namibie a stát se tak nezávislou na podpoře svých zakladatelů.
Příroda Filipín zažila během posledních desetiletí drastické změny.
Velkoplošné odlesňování a zemědělství vyvíjejí na zdejší faunu a
flóru velký tlak. Poslední zbytky nedotčené krajiny se dnes tísní na
pouhém zlomku původní rozlohy na Mindanau a také na severovýchodě Luzonu
kolem Palananu.
Do nitra filipínské přírody
Příroda Filipín zažila během posledních desetiletí drastické změny. Velkoplošné odlesňování a zemědělství vyvíjejí na zdejší faunu a flóru velký tlak. Poslední zbytky nedotčené krajiny se dnes tísní na pouhém zlomku původní rozlohy na Mindanau a také na severovýchodě Luzonu kolem Palananu.
Cesta za panenskou přírodou v pohoří Sierra Madre probíhajícím podél severovýchodního pobřeží Luzonu je zdlouhavá, vede přes nekonečné planiny, které jako by nikdy nepoznaly nic vyššího než rostlinky obilnin. Všechny říční toky jsou zregulovány člověkem, aby veškerou svou vodu dodaly na okolní pole. Každý, koho se zeptáte na Palanan, nevěřícně kroutí hlavou, jako byste hledali cestu do Atlantidy. Vstupní branou do zelené divočiny je město Cauayan. Místo k rekreaci to rozhodně není. Jedinou „zábavou“ těchto končin je pěstování rýže a oprava traktorů. Celé město má atmosféru obřího prašného tržiště. Cizinců tu mnoho není, a proto je na každém kroku sledují zvídavé pohledy.
Zdejší letiště na první pohled aeroport opravdu nepřipomíná. Lidé s balíčky posedávají podél prašné cesty a uvnitř menší plechové haly. Postupně jeden po druhém váží své balíky a skládají je na hromadu. Všemu tomu chaosu zřejmě šéfuje menší usměvavá žena. U provizorního okénka se ptám na let do Palananu. Po koupi letenky mne žena posílá na osobní váhu a já zatím vůbec netuším, co je špatně. Po chvíli čekání je čas k odletu. Na pokyn ženy se vydávám na travnatou ranvej a teprve teď mi dochází, že o takovou cestu zase až tolik nestojím. V ten okamžik se mě ale na názor už nikdo neptá. Jeden z pracovníků letiště mi bere batoh a cpe ho do zavazadlového prostoru mezi slepice, zatímco druhý mužík mě usazuje vedle pilota. Ve chvíli, kdy jsem se nadechovala k protestní tirádě, zabouchla se za mnou dvířka a čtyřmístná cessna se dala do pohybu.
Z ptačí perspektivy vypadá kraj zprvu stejně nudně jako ze země. Pod námi leží malá políčka, mezi kterými se klikatí prašné cesty. Po chvíli se ale tu a tam začínají objevovat první stromy a zemědělská krajina začíná ustupovat divočině. Reliéf se rázem mění v hornatou krajinu a po zemědělských planinách už není ani památky. Všude, kam oko dohlédne, se rozprostírají hory pokryté zelenými lesy. Bujná vegetace tropické džungle vytváří celistvý zelený koberec. Po půl hodince letu se krajina opět viditelně mění a znovu ohlašuje přítomnost člověka. Příležitostná políčka narušují celistvost pralesní pokrývky, kterou navíc protkávají klikatící se vodní toky. Na břehu řeky se objevuje několik málo domků a mezi nimi prašná silnice vedoucí odnikud nikam. Pilot začíná pomalu klesat a srovnává se s horizontem. První kontakt se zemí rozhodně není nijak příjemný.
Jakmile letadlo zastaví, začínají se kolem shromažďovat vesničané a přebírají náklad zaslaný z civilizace. Přes všechen ruch panující kolem letadla mi neušlo, že jsem středem pozornosti. Filipínci všeobecně nemají příliš pochopení pro osamocené cestovatele. Často se k vám připojí, jen abyste nebyli sami. V odlehlém místě typu Palananu je pro ně představa osamoceného cestovatele naprosto absurdní.
Život v Palananu
Palanan je město s 16 000 obyvateli převážně pinoyského původu, založené španělskými kolonizátory už v roce 1609. Koloniální éra se však na jeho vzhledu nijak výrazně nepodepsala. Dějiny vstoupily do Palananu jedinkrát, a to v roce 1901, když zde na konci filipínsko-americké války Američané zajali prvního filipínského prezidenta Emilia Aguinalda. Dnešní stavby jsou pravděpodobně velmi podobné těm, jaké stavěli první osadníci. Bambusové domky, na zahrádce palmy a slepice. Snad jen střechy z vlnitého plechu jsou vymožeností moderní doby. Jediná dvoupatrová budova patří místním obchodníkům. V přízemí se nachází malý obchůdek s kávou, sušenkami, hygienickými potřebami, sušenými rybami a rýží. Z betonové terasy ve druhém patře lze přehlédnout takřka celé město. Všechny cesty zde končí za hranicemi lidských příbytků a do neprostupné hradby stromů jako by se neodvažovaly. Stavba cest je v těchto končinách nesmyslnou a sisyfovskou prací. Jejich údržba je kvůli zarůstání vegetací a častým sesuvům půdy nákladná a v zásadě i zbytečná. Hlavní dopravní komunikací je řeka.
Agtové v divoké Sierra Madre
Díky své špatné dostupnosti si svahy nejdelšího filipínského pohoří Sierra Madre uchránily svou divokost a krásu až do dnešních dnů. Stejnojmenný národní park o velikosti Švýcarska je domovem unikátních druhů rostlin a živočichů, např. ohroženého orla opičího nebo krokodýla mořského. Opravdovou raritou jsou ale původní domorodé kmeny Agta.
Agtové jsou příslušníci negritské skupiny. Tento termín nese v dnešní době na Filipínách lehce pejorativní nádech. Přestože Negritos patří k nejpůvodnějším obyvatelům celého souostroví, nejsou jejich přesné kořeny ani v dnešních dobách zcela známy. Černou barvou pleti, kudrnatými vlasy a neobyčejně malým vzrůstem se na první pohled značně liší od všech ostatních obyvatel země. V pralesích severovýchodního Luzonu žije na státem chráněném území o rozloze 50 km2 zhruba 700 příslušníků této etnické skupiny.
Vesnice jednotlivých kmenů leží nejčastěji na březích řek nebo na mořském pobřeží. Jednotlivé rodiny žijí v malých dřevěných chýších s vyvýšenou podlahou, kolem nichž často pobíhají slepice a prasata. V čele každé vesnice stojí náčelník rozhodující o chodu celé osady.
Pralesy na strmých svazích Sierra Madre zůstaly díky své nepřístupnosti po dlouhou dobu nedotčeny děním v okolním světě. Proto i v období, kdy si zbytek Filipín podmaňovaly západní velmoci, si místní kmeny dál nerušeně žily svým tempem. Ne však na dlouho. S narůstajícím zájmem o dřevo začaly těžební společnosti stále více pronikat hlouběji do zdejších lesů a kontakt s civilizací byl nevyhnutelný. S lidmi ze západu sem přišla znalost pěstování plodin a obdělávání půdy, a tak domorodci živící se do té doby pouze lovem divoké zvěře, rybařením a sběrem různých rostlin, začali kolem osad zakládat políčka. Dodnes se však také vydávají s primitivními zbraněmi do lesa na lov, kterému předcházejí rituály k uctění lesních duchů, předávané z generace na generaci.
Navzdory svému malému vzrůstu mají Agtové velice tuhý kořínek. Jejich domovem je úchvatná divočina, která umí být okouzlující, ale i nelítostná a drsná. Silné deště jsou tu na denním pořádku. Při několikadenních loveckých výpravách na pobřeží doprovázejí lovce často jejich ženy a děti. Zatímco muži v rozbouřených vlnách rybaří, ženy v provizorních přístřešcích z banánových listů udržují oheň. Ten je za chladných a deštivých nocí jediným zdrojem tepla, který se na vlhkém plážovém písku i tak poněkud míjí účinkem. Čekání na úlovek si ženy krátí sběrem škeblí, jež posléze vkládají do ohně a drtí na prach. Vápno ze schránek měkkýšů je pak drahocennou přísadou při žvýkání betelových listů a arekových oříšků.
Svět za hranicemi národního parku se až tak neliší od kulturní krajiny, kterou lze nalézt kdekoli v Evropě. Silně zemědělsky využívaný sever už ničím nepřipomíná původní divočinu, která zůstala jen uvnitř parku. Rostoucí počet obyvatel a jejich stále se zvyšující nároky na půdu vyvíjejí každým dnem velký tlak na zemědělsky nevyužívané pralesní oblasti. I zde je častým problémem nelegální těžba dřeva. Lidé z lesa dnes stále více mění luky a šípy za moderní náčiní a z chýší se stále častěji stěhují do větších vesnic, i když jejich místo je na okraji společnosti a ostatní Filipínci jimi pohrdají. Ještě včera Agtové neznali vymoženosti moderní techniky, zatímco dnes se modlí ke Kristovi a jejich děti ve školních lavicích píší první písmena. Stejně jako zdejší divočina, také identita filipínských Negritů postupně nenávratně mizí.
Když jsem se v roce 2009 vrátil z tříměsíční stáže
v Keni, kde jsem pracoval především s dětmi v chudinských
čtvrtích Nairobi, zaujal mě systém mikropůjček Kiva místním
obyvatelům.
Když jsem se v roce 2009 vrátil z tříměsíční stáže v Keni, kde jsem pracoval především s dětmi v chudinských čtvrtích Nairobi, zaujal mě systém mikropůjček Kiva. Po téměř pěti letech si myslím, že stojí za to se ohlédnout, jak celý můj sociální experiment skončil.
Nejdříve jsem půjčil 25 USD 38 leté ženě z Keni – Pasquelina Muthanje Mucira, která má obchod se dřevem. Pasquelina získala od 25 věřitelů celkem 550 USD, které chtěla použít na nákup surového dřeva před nadcházející sezónou. Vše šlo podle plánu a peníze jsem získal zpět podle plánu. A tak se také stalo a moje úvodní „investice“ se mi vrátila. Proto jsem se rozhodl s půjčkách s Kivou pokračovat a mým dalším „klientem“ byl Deya z Palestiny, který potřeboval půjčit 1000 USD (já opět dal 25 USD) na nákup rybářské lodě a nových sítí. I tuto půjčku jsem v předem domluvené době dostal zpět. Zatím poslední půjčkou na Kivě ja Naseem z Pakistánu, která má malý obchod se zvířaty a na jeho rozšíření potřebovala 250 USD. Tato 39 letá žena má nyní splaceno cca 50 % půjčky a vše jde podle plánu.
Když jsem hledal projekt fungující na stejném principu i u nás, nemusel jsem chodit daleko. Jedna taková neziskovka zaměřená na mikropůjčky, konkrétně pro pěstitele rýže v Tanzánii, vznikla přímo na mojí alma mater. Studenti oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého dali hlavy dohromady a tak v roce 2011 vzniklo „Maendeleo“ tedy svahilsky „Rozvoj“. Rozvíjet se tahle iniciativa snaží lepší podmínky pro ty, kteří si v první řadě chtějí pomoci sami.
Prostřednictvím bezúročných půjček malého rozsahu pomohli už bezmála čtyřiceti rodinám přilepšit si díky zvýšení produkce na jejich políčkách. Proto vznikla v oblasti Usangu, kam finance putují, tréninková pole, na kterých si místní zemědělci zdokonalují své znalosti. Vybrat si toho nejsympatičtějšího, kterého byste rádi podpořili, můžete na maendeleo.cz nebo facebookovém profilu OS Maendeleo. Budete-li chtít svoji půjčku zpátky nebo se rozhodnete peníze darovat, záleží jen na Vás.
Autorem článku je Jirka Pánek // doktorand na Katedře rozvojových studií PřF UP Olomouc.
Deya is a 28-year-old man from Gaza city in the Gaza Strip. Deya is married and a father of two daughters and two sons. Deya is a fisherman. He fishes in the Mediterranean Sea and sells the fresh fish in Gaza city.
Pasquelina is 38 years old and married to Silvester. They have one son and one daughter.
Naseem is a 39-year-old married woman who has been running a business selling animals with her husband for past 15 years. She buys animals (baby goats and calves) at low prices, brings them up and then sells them out in the market at higher prices. She makes enough through her business to contribute to the family income.
Je slunečný den, jako stvořený pro „vodní“ výlet. Stačí se vydat
z Manily asi 100 km na jihovýchod a ocitneme se v městečku
Pagsanjan u stejnojmenné řeky. Jsme tu, abychom na vlastní oči
spatřili kaňon, který „hrál“ v Coppolově filmu ze 70. let
Apokalypsa. Naštěstí tu dnes nezažijeme hrůzy vietnamské války, ale
naopak prý uvidíme téměř ráj.
Výlet z Manily
Je slunečný den, jako stvořený pro „vodní“ výlet. Stačí se vydat z Manily asi 100 km na jihovýchod a ocitneme se v městečku Pagsanjan u stejnojmenné řeky. Jsme tu, abychom na vlastní oči spatřili kaňon, který „hrál“ v Coppolově filmu ze 70. let Apokalypsa. Naštěstí tu dnes nezažijeme hrůzy vietnamské války, ale naopak prý uvidíme téměř ráj.
Na řece už čeká na každou dvojici turistů dlouhá dřevěná kánoe. Usedáme do nich navlečeni v nezbytných záchranných vestách a helmách – jen aby se „turistům z Evropy“ nic nestalo! Filipínci asi netuší, že na rozdíl od většiny asijského přímořského obyvatelstva umíme plavat, ale pravidla jsou pravidla… Pádla však do rukou nedostaneme, na záď a příď s nimi přisedají šlachovití filipínští chlapci. Vyplouváme a konvoj lodí se postupně řadí do „vláčku“ za jednu kánoi s motorem, která nás přiblíží po klidné hladině proti proudu řeky až k první peřeji. Odtud už musí nastoupit lidská síla.
Vodáctví po filipínsku
Dokud to jde, hoši vzadu i vpředu zabírají svými pádly, a když je třeba se odrazit od okolních kamenů, vypomáhají si téměř akrobaticky nohama. A pak je před námi peřej, skoro kamenná hradba. Můj vodácký duch velí „Vystupovat!“ a už sebou cukám. Ale chlapci mě usazují zpět – přece nebude bílá, za dobrodružství draze zaplativší turistka něco dělat! Vyskakují do vody a přetahují loď přes kameny i s námi, co máme dohromady minimálně 150 kg – ještě že částečně pomáhá Archimédův zákon. I tak se ale cítíme trochu trapně.
Ale už jsme zase na klidnější vodě, my se vezeme, hoši pádlují. Vjíždíme do nádherného hlubokého kaňonu porostlého tropickou zelení odshora až dolů. Tu a tam z bujné vegetace crčí malé či větší vodopádky. Je to ráj! Závidíme kamarádům vybaveným „podvodním“ fotoaparátem, že si tu krásu mohou zvěčnit. My jsme se náš obyčejný přístroj do této akce vzít neodvážili a dobře jsme udělali.
Na kanoi k vodopádu
A už jsou tu zase peřeje… a další… a na jednom místě dokonce vybudovaný „most“ pro lodě – přes kameny jsou příčně ukotveny bambusové tyče a po nich nás naši lodníci přestrkávají. Jak trefně napsal kamarád na svém blogu z tohoto výletu: „Byli jsme jeti do kopce.“ V jednom místě to ale chlapci vzdávají – vysazují nás a my musíme kousek po břehu po svých, zatímco oni kánoi přetahují prázdnou. Asi po hodině jsme konečně u cíle. Vystupujeme z lodí a jdeme kousek po skalnaté pěšině. Nejdříve slyšíme jenom hukot a pak je to tady! Vodopád Magdapio se ukazuje v celé své kráse a mohutnosti! Jeho vody se valí ze skalní rozsedliny a padají na hladinu jezírka. Vše halí mlha vodní tříště, mračna kapiček se rozletují na všechny strany. Ale nebudeme se na něj pouze z dálky dívat – dobrodružství pokračuje.
Autorka článku je průvodkyní zájezdů CK China Tours.
Místo kanoe bambusový vor
U břehu kotví malý bambusový vor, na který průvodci usadí asi dvacet pasažérů jednoho za druhým tak natěsno, že se plavidlo začíná i s našimi zadnicemi nořit pod hladinu. Tušíme, že suší už dnes nezůstaneme. Na příď i záď voru si stoupají ohromní svalovci – tak urostlé Filipínce jsme ještě neviděli – a chápou se lana napnutého od břehu až k vodopádu! Posunujeme se blíž a blíž, vodopád mohutní, hukot vody sílí, až není slyšet vlastního slova, ve vzduchu přibývá vody a ubývá kyslíku… Nádech! A jsme tam. Pod hradbou vodního sloupce, který zalévá úplně všechno – oči, nos, ústa – a skoro se topíme! Naštěstí vše trvá jen okamžik a zaplouváme do jeskyně za vodopád. Všichni vřískají, ven přes vodní clonu nevidět. A už nás táhnou zase ven – jak jinak než opět skrz padající masu vody – ještě jsme prý málo mokří!
Jak jsme po řece přijeli, tak odjíždíme. Usedáme do kánoí, naši průvodci berou pádla a odrážíme. Zpátky to mají téměř bez práce, jedeme „z kopce“, občas to chce jen trochu vodácké šikovnosti ve větších peřejích, aby nás nevyklopili, jak se to stalo jedné tchajwanské dvojici – asi se moc vrtěli. Ale naši hoši jsou zkušení, bezpečně s námi plují vstříc zaslouženému obědu. Užíváme si ničím nerušené plavby a kocháme se pohledy na strmé stěny nádherného kaňonu, který, už chápeme proč, se stal slavnou filmovou kulisou.
Za nenápadnými dveřmi do starého činžáku zastíněnými zahrádkou
sousední restaurace bych hostel nečekal. Adresa z webového portálu ale
mluví jasně, hostel se nachází v této ulici nedaleko centra Kyjeva
v domě číslo 25.
Za nenápadnými dveřmi do starého činžáku zastíněnými zahrádkou sousední restaurace bych hostel nečekal. Adresa z webového portálu ale mluví jasně, hostel se nachází v této ulici nedaleko centra Kyjeva v domě číslo 25. S kamarádem Mikem tedy vcházíme do nenápadného domu a stoupáme po starých schodech až do předposledního patra, kde konečně u dveří k jednomu z bytů nacházíme cedulku označující hostel.
Hostel pro uprchlíky
Hostel to není obyčejný, alespoň v době naší návštěvy, na začátku srpna 2014, pár měsíců po majdanské revoluci a v době války na východě země. Cestovatel z Los Angeles si stěžuje, že si tu během několikadenního pobytu nenašel ani jednoho parťáka na večerní pitky, protože tu bydlí samí novináři, pracovníci neziskovek atp. Sami během pár večerů zde strávených zjišťujeme, že turistické noclehárny nemusí být útulkem vyloženě jen pro cizince, kteří zde tráví dovolenou.
Zatímco si večer ve společné místnosti na svém notebooku vyřizuje mladý Francouz víza do Ruské federace, pár metrů od něj vaří večeři slečna z Ghany. Ona a několik jejích přátel, také původem z Ghany, sem přijelo z Doněcku, kde studují různé anglické programy na tamější univerzitě. Dobu války ale raději tráví mimo dosah konfliktu a otevřeně říkají, že pokud do začátku akademického roku zůstane situace v Doněcku stejná, vracet se tam nebudou, ale náhradní plán zatím nemají. Také dva muži ve středních letech sem přišli z Doněcku. Do Kyjeva přišli v pozici uprchlíků, kteří zde chtějí najít práci. Až na večerní rozhovory o komplikované politické situaci zde však vážnější problémy na první pohled cítit nejsou, stejně jako na většině ostatních míst v městě.
Janukovyč závodníkem
Kyjev na mě působí dojmem klidného moderního evropského velkoměsta. Jeho centrum nabízí řadu nádherných památek i překrásných ulic. Přímo v centru nebo i ve čtvrti Podil lze bloudit dlouhé hodiny a nacházet stále nová krásná místa. Kromě významných pravoslavných památek, jako je klášter Pečerská lavra či kostely sv. Sofie, sv. Ondřeje, sv. Michaila nebo sv. Vladimíra při svých toulkách potkávám i dva moderní řeckokatolické kostely, jeden menší blízko centra a druhý obrovský, postavený na kraji jednoho sídliště, který slouží jako katedrála.
Nejvíce se mi však líbí v pásu parků lemujícím centrum města na svahu nad širokým korytem Dněpru. Parky jsou skvěle udržované a čisté. Mezi zelení stojí několik monumentálních pomníků, včetně sochy Rodina-Mať, postavené ve slohu socialistického realismu, i památníku obětem hladomorů v prvních desetiletích sovětské éry.
Přestože město má zhruba dvojnásobný počet obyvatel co Praha, lidé jsou zde příjemní a ochotní pomoci. Na několika místech nezávisle na sobě mě oslovuje náhodný kolemjdoucí a ptá se, jestli nepotřebuji poradit cestu – s mapou v ruce a první pohled vypadám jako někdo, kdo není zdejší. Na různých místech ve městě si všímám ukrajinských vlajek, které občas visí nejen na oficiálních budovách, ale i jen tak u někoho doma na balkoně. Modré a žluté pruhy jsou namalovány i kolem některých stromů, nebo tvoří nátěr zábradlí či zdi. Motiv ukrajinské vlajky nosí i někteří lidé na svém oblečení, dokonce sem tam potkávám ženu, která má modrožlutě nalakované nehty. Na vládních budovách běžně vedle vlajky ukrajinské vlají i vlajky Evropské unie.
Místo, kde se nečekaně střetávám se současnou ukrajinskou realitou, je Národní galerie. Kromě sbírky ukrajinského umění devatenáctého a dvacátého století zde totiž vystavují i obrazy nalezené v Janukovyčově vile krátce po jeho útěku do Ruska. Narychlo vytvořenou expozici tvoří především portréty bývalého prezidenta, kde je většinou stylizován do podoby seriózního státníka, je tu však i obraz Janukovyče coby automobilového závodníka.
Co tu zbylo z revoluce
Při jedné ze svých procházek po centru Kyjeva se k ohnisku politického dění dostávám ještě blíže. Nedaleko hlavního náměstní Nezávislosti potkávám vojenský stan, před kterým jsou vylepené různé politicky angažované plakáty. Jdu blíže, abych si to lépe prohlédl a vyfotil. Zpozorují mě lidé v improvizovaně opevněném stanu a jdou se mě zeptat, kdo jsem a co tam hledám. Jedná se o příslušníky opoziční „armády,“ která svou přítomností v centru města demonstruje proti stávající politické situaci. Dáváme se do řeči, ale přes jazykovou bariéru mnoho informací nepřeneseme. Naštěstí přichází další člen „armády“, sedmnáctiletý Ivan z Luhanské oblasti, který tu s demonstranty žije již měsíc.
Chatrnou angličtinou mě zdraví a nabízí, že mě dovede na Majdan, jak se hlavnímu náměstí zkráceně říká. K tomu, aby mě tam mohl vzít, ale nejprve potřebuje povolení od svého „generála“, který, když se ujistí, že nejsem prorusky orientovaný, po chvíli svoluje. Ivan říká, že se zajímá o dějiny a velice si váží Masaryka. Bohužel spolu nemůže strávit více příliš mnoho času, protože generál po něm chce nějakou práci, takže se u sochy archanděla Michaela loučíme a já se jdu projít po náměstí sám.
Přestože revoluce začala loni v listopadu, hlavní protesty se konaly v prosinci a únoru, a navzdory tomu, že Janukovyč je již několik měsíců mimo zemi a Ukrajina má nového prezidenta, náměstí i několik přilehlých ulic i na začátku srpna stále okupují stovky demonstrantů a samozvaných vojáků ve vojenských stanech. Někteří zde žijí už od začátku revoluce, jiní sem přišli až po skončení hlavních událostí. Jsou za uskutečněné změny rádi, ale tvrdí, že revoluce ještě není hotová a je ještě třeba učinit další změny, jakými je například přijetí lustračních zákonů, první krok ke skutečné demokracii bez nadvlády několika oligarchů. Mezi Ukrajinci současní demonstranti budí značné kontroverze kvůli svým radikálním názorům a projevům odporu.
Většina lidí si myslí, že ti skuteční hrdinové a lídři revoluce z náměstí již dávno odešli a zbyli jen podivíni nelegálně zabírající veřejný prostor. Demonstranti zde žijí ve skupinách podle oblastí, ze kterých přišli, každá oblast má svoji armádu s vlastním režimem, generálem, rotmistrem atd. Mnozí po náměstí chodí v maskáčích a přes den posedávají na plastových židlích před stany. Ve stanech spí, vaří a mají zde veškeré zázemí. Kromě stanů zde jsou i barikády z pneumatik, množství improvizovaných pomníčků padlým během revoluce, ale i řada obchůdků se suvenýry, kde vedle ukrajinských vlaječek nabízejí třeba i toaleťáky s Putinem nebo Janukovyčem. Uprostřed náměstí u kraje Kresčatiku, významného bulváru, který náměstí protíná, stojí velké podium, o kus dál kostel ve stanu, ve kterém prý Panna Maria na zázračné ikoně během revoluce hýbala prsty, nebo basketbalové hřiště. Vánoční strom, stejně jako barikády, zdi i mnohé stany, je ověšen plakáty, všude kolem je spousty nápisů, fotek obětí i karikatur Putina a Janukovyče.
Na mnoha místech vlají nejen vlajky Ukrajiny, ale na několika místech i dalších, spřátelených zemí a sem tam se objeví i červenočerná vlajka partizánské skupiny ukrajinského hrdiny Štěpána Bandery. Na zemi chybí dlažba, kostky použili demonstranti na stavbu barikád. V kontrastu s tím stojí na kraji náměstí okolní budovy dražších hotelů, restaurací i jeden McDonalds. Přímo pod náměstím se nachází rozlehlé obchodní a stanice metra. Mezi tím vším procházejí běžní občané, pro které se z revoluční výzdoby Majdanu stala rutina a podivných staveb si už ani nevšímají.
Press-center MAJDAN
Vedle vchodu do hlavní pošty stojí improvizovaný stánek, u kterého mě oslovuje mladá paní stojící za stolem tvořeným dvěma sudy, přes něž je položená dřevěná deska. Paní se anglicky představuje jako Alexandra a vysvětluje mi, že zde pracují pouze dobrovolníci, kteří zde rozdávají seriózní tisk v angličtině a ukrajinštině. Stánku se proto říkají „Press-center MAJDAN.“ Noviny a časopisy sem dodávají zdarma přímo jejich vydavatelé. Stánek tak vytváří sympatický intelektuální protipól kontroverznímu stanovému městečku. Alexandra si stěžuje, že půl roku po velkém masakru v horní části náměstí se většina lidí přestává o politiku zajímat a málokdo se chce politicky angažovat. Svou činností se Alexandra s dalšími aktivisty snaží podpořit rozvoj občanské společnosti a podněcovat diskuzi. Ke stánku patří také piano, na kterém si může zahrát kdokoli z kolemjdoucích.
Přijímám nabídku Alexandry, abych se na chvíli do aktivit stánku zapojil. Připojuji se k dobrovolnici z Hong Kongu a společně dáváme razítka na pohledy, obálky a noviny určené k rozdávání. Také se bavíme s lidmi, kteří přicházejí s rozličnými reakcemi, někteří činnosti stánku fandí, jiní jakoukoli podobnou aktivitu a všechny protesty na Majdanu považují za zbytečné. V šest hodin večer přichází „majdanský“ básník, účastník revoluce, který zde během kritických měsíců sepsal sbírku poezie. Skupinka asi patnácti lidí sleduje jeho autorské čtení doprovázené hraním na klavír.
Po skončení každodenní kulturní akce ke stánku přichází jeden z demonstrantů ze stanu Lvovské oblasti, který se s lidmi ze stánku zná a nabízí mě a Číňance prohlídku po Majdanu. Rádi možnost využíváme a v doprovodu muže v předdůchodovém věku se jdeme nejprve podívat do jejich stanu, kde dostáváme čaj a kávu a seznamujeme se s dalšími „vojáky“. Potom vidíme kuchyň, ložnici i nějaké vybavení, jako jsou helmy nebo pomalovaný kyj symbolizující připravenost k boji. Opravdové zbraně nám neukáží, ale z rozhovoru je patrné, že zde pravděpodobně nějaké budou. Následně vyrážíme na další místa Majdanu.
Náš průvodce ukazuje, místo, kde bylo v únoru zabito okolo stovky lidí i hotel Ukrajina, ze kterého vraždící snajpr střílel. Dále jdeme kolem domu, který krátkodobě sloužil coby nemocnice, nebo vyhořelé budovy na rohu zakryté obřím plakátem s nápisy „Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“ Muž, který na náměstí žije již od listopadu, mluví rusky a já se snažím pochytit, co jde, a překládat to Číňance do angličtiny. Podle jeho vyprávění se na Majdanu sešli „všichni“, tzn. lidé ze všech koutů Ukrajiny, různého stáří, s různými profesemi a vzděláním, muži i ženy. Zapojit se mohl kdokoli, každý sem přinesl, co měl k dispozici a pomohl podle svých možností. Dlažební kostky na barikády prý nosili nejen statní muži, ale i holky s dlouhými nehty. Byli tu prý všichni důležití a odehrávaly se zde ty nejpodstatnější události revoluce. Na závěr netradiční prohlídky mě pán ze Lvova vybízí k tomu, abych se ještě někdy stavil na návštěvu do jejich stanu.
U stánku s poraněným nosem
Na Majdan se v průběhu několika následujících dní strávených v Kyjevu vracím ještě několikrát. Opět potkávám Ivana, který si tentokrát s generálem domluví delší pauzu, seznamuje mě se svojí dívkou a také se slečnou, o které mluví jako o „hero of the Majdan“. V únoru totiž byla při velkém masakru zraněna, načež byla převezena do nemocnice v Estonsku. Ivan mi pak ukazuje některá místa v okolí, třeba „Janukovyčovu vilu“ – kontejner s vysprejovaným nápisem Janukovyč. Ivan se sice považuje za vojáka ve službě, přesto neodmítá pozvání na pivo, které si dáme v zahrádce jedné restaurace přímo na Kresčatiku.
Také se zastavuji pozdravit známé z Lvovského stanu a Press-centra Majdan. Poslední večer před odjezdem z města zde potkávám Alexandru z náplastí nad nosem. Během odpoledne prý došlo k potyčce a nějaký muž, který s aktivitami na Majdanu nesouhlasí, ji drobně poranil. Byl to prý náročný den, ale moc ráda mě vidí. Já ji seznamuji s kamarádem Mikem, který se po městě toulal většinou odděleně, a ona nám zase představuje šestiletou holčičku, se kterou pak společně rozdáváme noviny a časopisy. Alexandra mi na rozloučenou věnuje kolekci Majdanských známek a při tom vypráví, že demonstranti obývající náměstí říkali, že nad Majdanem v noci kroužili čápi, které sem podle pověr poslali duchové obětí revoluce chránící obyvatele stanového městečka. Před odchodem na noční vlak se ještě s Mikem, Alexandrou, druhým aktivistou a šestiletou holčičkou fotografujeme u piana a našim přátelům přejeme mnoho štěstí v těžké době zmítané válkou a složitou politickou situací.
Epilog
Po návratu do Prahy jsem se z několika zahraničních zpravodajských webu dozvěděl, že ve dnech bezprostředně po našem odjezdu z města došlo k „vyčistění Majdanu,“ tedy že kyjevský magistrát v čele s Vitalijem Kličkem, významnou osobností někdejší protijanukovyčovské opozice, nařídil odstranění stanového městečka i včetně ostatních improvizovaných staveb z doby revoluce. Alexandra mi po několika dnech napsala e-mail, kam mi nakopírovala několik odkazů na youtube videa, ze kterých je patrné, že „úklid“ proběhl za dosti dramatických okolností, kterému nechyběly potyčky ani veliký požár. A to vše prý jen kvůli plánované vojenské přehlídce. Se smutkem tímto prostřednictvím sdělila, že ani stánek Press-center Majdan již neexistuje a zatím nebyl ničím nahrazen, protože dobrovolníkům chybí potřebné prostředky. Navzdory tomu ale stále hledají nové možnosti, jak ve své činnosti pokračovat.
Hana Hindráková, spisovatelka, která se narodila v Trutnově,
předsedkyně neziskové organizace Fair, má vydaných již šest knížek.
Nejen o dobrovolnické práci v Keni v rozhovoru s Michaelou
Volákovou.
Hana Hindráková, spisovatelka, která se narodila v Trutnově, předsedkyně neziskové organizace Fair, má vydaných již šest knížek.
1. Máte za sebou vydané již šest knížek. Pocházíte z Trutnova, ale přesto je vaší největší vášní Keňa, jíž věnujete všechen svůj čas. Jak se stalo, že jste této krásné zemi propadla? V podstatě stačily dvě cesty do Keni a byla jsem ztracená.
2. Vaší první vydanou knížkou byly Děti nikoho, které v únoru 2013 byly mezi nejprodávanějšími tituly v nakladatelství Alpress. Knížka je psaná z prostředí Keni, s níž také souvisí Vaše spolupráce s neziskovou organizací Fair, o. s. Mohla byste nám tuto organizaci blížeji představit? Naším hlavním posláním je přispět k rozvoji venkova v rozvojových zemích a tím předcházet odchodu venkovských obyvatel do chudinských čtvrtí, rozšiřovat o nich povědomí, snažit se zlepšit situaci v nich. Chceme podporovat místní lidi, kteří jsou sami aktivní a přijdou s konkrétním nápadem.
3. Jak taková spolupráce s Keňou probíhá? Všimla jsem si, že momentálně na stránkách Vaší neziskové organizace prezentujete prodej fotografií z cyklu Děti ulice Keni. Jak tento projekt vznikal? Kde jej čtenáři mohou najít? Jak mohou popřípadě přispět? V současnosti máme v Keni dva hlavní projekty založené na mikrokreditech – šicí salon v nairobském slumu Kibera a chov slepic v západní Keni u Kisumu. Fotografie na putovní výstavu Děti ulice Keni vznikly v roce 2006, kdy je tam nafotil náš tehdejší fotograf. Po šesti letech jsme se rozhodli výstavu ukončit, fotografie prodat a peníze použít na naše keňské projekty. Fotografie prodáváme velmi levně – 150 Kč za kus. Kdo by měl zájem, může se podívat na naše webové stránky www.fair-ngo.eu a případně mě kontaktovat na emailu hana.hindrakova (at) fair-ngo.eu. V současné době jsou pro nás nejlepší pomocí finance – třeba prostřednictvím měsíčních přispěvovatelů, kteří nám posílají pravidelně menší částky.
4. Všimla jsem si, že hodně čerpáte z vlastních zkušeností, které jste nasbírala při častých návštěvách Keni. Které zážitky Vás při psaní nejvíc ovlivnily? Nejvíce mě ovlivnily dramatické zážitky – z chudinských čtvrtí a z místních nemocnic.
5. V rozhovorech jste také zmiňovala mnohoženství, různé starodávné rituály anebo černou magii. Dovolili Vám některým obřadům přihlížet? Bohužel jsem neměla zatím možnost rituálům přihlížet, ale podařilo se mi setkat s čarodějem. Věřím, že při další cestě do Keni už se to podaří.
6. Výše byla zmiňovaná knížka Děti nikoho, kde se zabýváte hodně drsnou realitou panující v Keni. Jak tento příběh vznikal? Využila jste svých zkušeností anebo se jedná o příběh, jenž Vám někdo vyprávěl? Ke knize Děti nikoho mě inspiroval příběh mého kamaráda Davida. David osiřel, dostal se na ulici a několik let fetoval lepidlo. Jako jednomu z mála se mu podařilo ze závislosti dostat a teď vede vcelku normální život. Také jsem hodně čerpala z antropologické studie o životě v dětském gangu.
7. Dalším, v pořadí druhým příběhem ze stejného prostředí je Karibu Keňa, která vyšla v nakladatelství Ikar v roce 2013. Jde o něco méně drsnější vyprávění. Vypráví o Češce, která uprchne do Keni. Zde se zabýváte tak trochu i voodoo, které je v této zemi běžné. Co si o něm myslíte? Setkala jste se někdy s jeho provozováním na vlastní kůži? Věřím bílé i černé magii a myslím si, že není dobré si s ní zahrávat. S provozováním voodoo jsem se na vlastní kůži naštěstí nesetkala.
8. Třetí knihou je příběh nesoucí název Dobrovolnice. Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že tentokrát byla inspirace Vaším vlastním životem. Jak Vám tato knížka psala? Určitě. Do knihy jsem dala ze sebe hodně – hlavně postupně měnící se pohled na rozvojovou a humanitární pomoc. Dobrovolnice se mi psala velmi dobře, řekla bych, že ze všech knih nejlépe. A také je má nejoblíbenější.
9. Dobrovolník. Co taková pozice obnáší? Jaké předpoklady člověk musí splňovat? Mít volný čas, který chci obětovat dobrovolnické činnosti a být spolehlivý. To stačí. Ostatní se člověk naučí.
10. Co byste doporučila lidem, kteří by se do Keni chtěli podívat? Co mají očekávat? Ať se tam určitě jedou podívat a nezůstane to jejich pouhým přáním. Keňa je úžasná, ale na některé věci tam se nedá připravit.
11. Máte v nejbližších dnech nějaké plány? Třeba novou knížku, na níž byste chtěla čtenáře odkázat anebo se chystáte vycestovat? Letos v březnu jsem byla v Keni, potom v Itálii a celý červenec ve Skandinávii, takže další cestu zatím neplánuji a věnuji se svým knihám. Právě dodělávám román s pracovním názvem Očarovaná a brzy snad dokončím i román Lovci lebek.
V průběhu druhé poloviny července pomáhala skupina
32 dobrovolníků organizace Brontosauři v Himálajích dětem
z Malého Tibetu. Po čtrnáct dní vyučovali děti a opravovali halu ve
škole Spring Dales Public School ve vesnici Mulbekh.
V průběhu druhé poloviny července pomáhala skupina 32 dobrovolníků organizace Brontosauři v Himálajích dětem z Malého Tibetu. Po čtrnáct dní vyučovali děti a opravovali halu ve škole Spring Dales Public School ve vesnici Mulbekh.
Tento rok dobrovolníci učili děti například základy zubní hygieny nebo základy jednoduchých fyzikálních principů sestavením Rube-Goldbergova stoje. Děti z nejstarších ročníků se učily, jak vzniká film natáčením vlastního krátkého filmu a děti z první až čtvrté třídy nacvičovaly divadelní představení Mauglí, které jim pomáhala trénovat herečka Ivana Jirešová. Manžel Ivany, hudebník Viktor Dyk, vyučoval děti základy hudební výchovy a společně trénovali na závěrečné představení písničku „life is life“ od skupiny Opus.
Děti se dále učily zeměpis, tělocvik, cirkusové aktivity, angličtinu a všechny další možné druhy aktivit a her. Dobrovolníci také opravili dětem jejich školní halu. Peníze na opravení omítek, vymalování a umístění nových nástěnek získali díky pravidelným individuálním dárcům tzv. Himálajským patronům. V polovině pobytu dobrovolníci vyrazili společně s dětmi na piknik, kde společně navštívili meditační jeskyně na svatém místě Fokar Zong. Dobrovolníci se od učitelů učili tancovat tradiční tance a jazyk Hindi. Veškeré aktivity dobrovolníků byly prezentovány rodičům na závěrečném představení.
Děti nebyli jedinými, kteří se díky pobytu prázdninových dobrovolníků inspirovali. Na konci pobytu se učitelka angličtiny Komal svěřila: „Podcenila jsem naše děti. Díky prázdninovým dobrovolníkům vím, že mají na víc.“ Podívejte se na její pozdrav na youtube.
Výukové projekty prázdninových dobrovolníků mohou děti inspirovat a motivovat k dalšímu studiu. Čtrnáct dní pobytu umožňuje dobrovolníkům, dětem a jejich rodičům lépe poznat rozdílnou kulturu. Naprostá většina dobrovolníků jsou Himálajští patroni a prázdninové dobrovolnictví jim umožňuje lépe poznat lidi, kterým pomáhají.
Fotografie z akce najdete zde nebo zkuste krátké video z Mulbekhu na youtube.
Kláštery Meteora mě přitahovaly, protože jsem nikdy nechápal, jak se
člověk může dostat až nahoru na nedostupné hladké skály. Věděl jsem,
že mniši se nahoru dopravovali v koši (eventuálně síti) a na
rumpálu. Když jsem pak z verandy jednoho z klášterů Meteory
shlédl dolů do propasti a snažil se představit si tento středověký
způsob přepravy, přepadla mě závrať.
Kláštery Meteora mě přitahovaly, protože jsem nikdy nechápal, jak se člověk může dostat až nahoru na nedostupné hladké skály. Věděl jsem, že mniši se nahoru dopravovali v koši (eventuálně síti) a na rumpálu. Když jsem pak z verandy jednoho z klášterů Meteory shlédl dolů do propasti a snažil se představit si tento středověký způsob přepravy, přepadla mě závrať. Ostatně, traduje se vtip, že mnichů se jednou někdo zvědavě zeptal, po jak dlouhé době se mění lana, která koš drží? Zazněla odpověď: „Když se přetrhnou z vůle Boží.“ Ale zároveň mi bylo jasné, že pro dnešní turisty už asi vymysleli nějaký jiný způsob přepravy. Takže jaký?
Vlakem po Řecku
Moje cesta za bájnými kláštery vlastně začala na aténském hlavním nádraží. Tady je potřeba se zastavit, protože jakkoli mi málokde v Řecku přišlo, že je tam „krize“ nějak viditelná, nejvíc ji asi pocítíte právě na hlavním nádraží. Nebudu vás napínat, je tam ruch srovnatelný s nádražím třeba v Roudnici nad Labem. Snad nebudu Roudnici příliš křivdit.
Koupil jsem si lístek v malé hale a chtěl se zeptat, ze které koleje to jede do města Kalambaka na úpatí Meteory. Naštěstí jsem si to rozmyslel. Asi by to zdejší železničáři brali jako provokaci, protože jsem pak zjistil, že se používá stejně jen první kolej! Ale na ni naštěstí přijel správný vlak, čistší než průměrný český rychlík, který jede přímo až do Kalambaky.
Řecká severojižní páteřní železnice je sama o sobě divem, protože vede z Atén do Soluně přes hory. Počet tunelů a mostů či visutých tras nad propastí je tak velký, že člověk musí opravdu obdivovat zdejší inženýry. Když se občas vykloníte z okna, nevidíte ani násep, jen propast. Výjev po vystoupení na nádraží v Kalambace mi ale teprve vyrazí dech. Nad městem se tyčí gigantická kamenná stěna – úplně kolmá a úplně hladká. Její přítomnost na konci mnohasetkilometrové nížiny jako by ani nedávala logiku. A když chvíli hledáte, najdete kdesi nahoře i maličkou věžičku, tedy první z klášterů. Převýšení nad údolím je to zhruba 200 metrů, což si lze představit jako tři petřínské rozhledny na sobě.
Klášterů Meteora se dochovalo celkem šest: Velká Meteora, Klášter svatého Mikuláše Anapafského, Klášter Varlaam, Klášter Rousannou, Klášter Svaté trojice a Klášter svatého Štěpána. Funguje zde chytrý systém střídajících se otevíracích hodin, takže žádný den nejsou zavřené všechny, a vždycky potřebujete alespoň dva dny, abyste se trefili do otevírací doby všech. Jenže není ani potřeba vidět zevnitř všechny, protože zážitek už se pak opakuje.
Ubytoval jsem se v úžasném penzionu Alsos House v Kalambace s ochotným panem domácím a hlavně pohledem na skály přímo z balkonku. Skály navíc během denní doby měnily barvu, takže člověk může pořád stát na balkónku s foťákem (a řeckým pivem Mythos).
Druhý den jsem se probudil a stoupal skalní stezkou do kopce. Všech šest klášterů se dá pohodlně obejít po okružní silnici během jednoho dne. Vybral jsem si pro návštěvu leden, takže jsem se vyhnul davům a měl jsem i štěstí na teplé a slunečné počasí, až si i pan domácí Yanis stěžoval, že tohle přece není žádná zima (no asi není – rekord byl 23 stupňů). Ale díky tomu se podařily úžasné fotografie se sluncem, modrým nebem a zasněženými horami v pozadí.
Vstoupil jsem po hodinovém stoupání do brány Svatoštěpánského kláštera, který leží nejvýchodněji ze všech. Dnes vede do klášterů většinou můstek přes propast ze sousední skály a nahoru pak schody vytesané ve skále, ale ty vznikly až teprve před sto lety. Takže odpověď na úvodní otázku už jsem znal.
Svatoštěpánský klášter je klášterem ženským. Projdu branou kolem dřevěné budky, kde jedna ze sester prodává vstupenky (jednotné za tři eura pro všechny kláštery) a vyjdu na rajský dvůr. Všechno je tu takové malé, nádvoří, kostel v byzantském stylu s úžasnými pastelově barevnými freskami, zahrádka a strhující výhled do údolí. Výhled z tohoto kláštera je asi nejlepší, protože leží na kraji skalního masivu, nejspíš asi i ze všech nejvýše. Cestou po silnici vinoucí se po horách sám se sebou soutěžím, jestli existuje místo, ze kterého se dají na jednu fotku dostat všechny kláštery. Daří se mi mít tam tři najednou, víc asi nejde.
Jako druhý klášter si vybírám Varlaam. K němu musíte opravdu vystoupat vytesané schodiště ve skále od jeho paty. V pokladně nikdo nesedí, mniši asi zahálejí.…zaháleli jen chvíli, vzápětí mě jeden z nich pronásleduje po klášteře, že jsem nezaplatil. V klášteře Varlaam existuje i malé muzeum, kde stále na dřevěné verandě vystavují středověký rumpál a koš, ve kterém se mniši dopravovali. Rozklepala se mi tady kolena závratí, stačilo se jen naklonit přes zábradlí. V klášterním kostelíku mají unikátní fresku Blahoslavený Sisois na hrobu Alexandra Velikého, kde je mocný vladař vyobrazen coby kostra. ..v prach se obrátíš.
Velká Meteora, nejznámější ze všech klášterů je letos v zimě uzavřen kvůli rekonstrukci, ale v sezóně 2014 už by snad měl být znovu otevřen. Fotím ho alespoň od vstupního mostku. Vracím se okružní silnicí do svého penzionu v Kalambace.
Akropole dobrá, ale Meteoru považuji za jedno z nejpohádkovějších míst Evropy. Skoro se divím, že si ji Peter Jackson nepůjčil do Pána prstenů nebo Hobita. Jiní filmaři ale Meteoru coby na poměry Evropy exotiku skutečně objevili. Takže kláštery můžete vidět v jednom Jamesu Bondovi (Jen pro tvé oči) a v detektivce s Anie Girardotovou a Phillipe Noiretem (Ukradli torzo Jupitera). Ale na vlastní oči je to nejlepší.
Svatoštěpánský klášter
Velká Meteora
Klášter Varlaam – pohled do hlubiny. Z tohoto místa spouštěli koš s pasažérem. Na protějším kopci je okružní silnice mezi kláštery.
