Banda Aceh 1/5

Kobka. Přesně tak by se dala nazvat ta malá cimra bez oken o velikosti tři krát tři metry. V ní jedna postel potažená starým červeným už dlouho nepraným prostěradlem s několika dírami. Na něm dva polštáře.
Kdo si na ni lehne, uvidí strop, za který by se musel slušný řemeslník stydět, pokud by jej stvořil svýma rukama. Pár kusů nedbale upevněné staré dřevotřísky se spoustou děr, jednou tak velkou, že to vypadalo, jako by se jí někdy něco propadlo. Stěny se spoustou špinavých fleků. Naštěstí ne krvavých, takže se tam nikdo nemusí bát komárů.
V rohu stojí malý stůl. U něj jedna židle. Ta je asi tím nejhezčím v tom pokoji. Světlo z chodby sem přichází skulinou mezi větrákem a stěnou. Je vcelku malá, ale přesto by jí šla prostrčit ruka. To kdyby třeba někdo chtěl vzít něco z věcí sušících se na šňůře. Ale proč by to dělal?
Pak už jen odpadkový koš s modrým pytlíkem a vedle něj přenosný větrák. Bez něj by se tam baťůžkáři upekli.
Na něco málo, na jiné moc…

Kobka. Přesně tak by se dala nazvat ta malá cimra bez oken o velikosti tři krát tři metry. V ní jedna postel potažená starým červeným už dlouho nepraným prostěradlem s několika dírami. Na něm dva polštáře.

Kdo si na ni lehne, uvidí strop, za který by se musel slušný řemeslník stydět, pokud by jej stvořil svýma rukama. Pár kusů nedbale upevněné staré dřevotřísky se spoustou děr, jednou tak velkou, že to vypadalo, jako by se jí někdy něco propadlo. Stěny se spoustou špinavých fleků. Naštěstí ne krvavých, takže se tam nikdo nemusí bát komárů.

V rohu stojí malý stůl. U něj jedna židle. Ta je asi tím nejhezčím v tom pokoji. Světlo z chodby sem přichází skulinou mezi větrákem a stěnou. Je vcelku malá, ale přesto by jí šla prostrčit ruka. To kdyby třeba někdo chtěl vzít něco z věcí sušících se na šňůře. Ale proč by to dělal?

Pak už jen odpadkový koš s modrým pytlíkem a vedle něj přenosný větrák. Bez něj by se tam baťůžkáři upekli.

Na něco málo, na jiné moc…

Těch několik prvních vět na této stránce jsem si napsal do deníku během jednoho z několika dnů, které jsme s Hankou strávili v hlavním městě Malajsie – Kuala Lumpur.

Trávili jsme tam ty dny mimo jiné i sháněním digitálního foťáku. Hanča si jej chtěla koupit již delší čas, a protože je v Asii takřka vše levnější než u nás v Evropě, řekla si, proč tak neučinit zrovna tady a teď, když jsme na naší cestě teprve pátým dnem, tedy na jejím úplném začátku.

Jak jsme tak ten foťák vybírali, Hanka dlouho přemýšlela, jestli má koupit levnější model od Nikonu, ale bez zvuku a s menším rozlišením fungující i na obyčejné tužkové baterie, anebo dražší, kvalitnější, ale také bohužel s jakousi podivnou baterkou, kterou nelze zaměnit za obyčejné tužkové baterky v případě, že by se jí vybila někde, kde není možné ji opět nabít. A že takových míst je při cestování spousta, není asi ani nutné vzpomínat.

Hanka dlouho váhala, ale nakonec se rozhodla. Koupila ten levnější s menším rozlišením, ale zato praktičtější. Jak moc udělala dobře nejen kvůli možnosti měnit baterie, ale i co se týče ušetřených peněz, se ukázalo až později. Tenkrát jsme totiž ještě nevěděli, že jej domů nakonec stejně nedoveze…

I když těžko říci, jak bychom se zachovali, kdybychom to věděli, protože i tak za ty necelé tři měsíce, co s ním Hanka fotila, nám „Mazlík“, jak jsme si hnedle po koupi nový foťák překřtili, po sobě zanechal mnoho krásných fotek na památku.

V onom pokoji a v okamžiku, kdy jsem si napsal těch několik prvních vět na této stránce do mého ještě novotou se lesknoucího deníku, mě napadlo, že napíšu příběh o naší cestě do Banda Acehu. Příběh, který měl v té době zatím jen začátek. Tedy vlastně i konec, ale ten zatím ještě ani jeden z nás netušil. Jedno bylo ale jisté. Měl končit darováním pětiset devadesáti pěti dolarů, které byly schovány v kapsičce, jež mi vždy, když cestuji, visí na krku pod tričkem.

Příběh začíná…

„Ve středu už odjíždíte, že?“ ptá se mě Raffy při večeři, která není romantickou při svíčkách z potěšení, ale z donucení, protože opět nejde v této části indonéského Banda Acehu elektřina.

Ostatně jako už několik posledních nocí, kdy se střídá večer, kdy máme elektřinu, s nocí, kdy ne, a tudíž nám nefunguje čerpadlo na vodu, takže se nemůžeme ani pořádně umýt vodou, co jsme přes den načerpali do zásoby. Musíme jí šetřit, protože nikdy nevíme, jak dlouho to potrvá. To by ale ještě nebylo tak zlé. Horší je, že nejdou přenosné větráky, díky nimž je v noci v místnostech vcelku snesitelně a dá se díky nim v klidu spát. Dělají totiž příjemný vánek a co víc, zabraňují moskytům v jejich letu, díky čemuž se člověk nerušeně vyspí, jak se říká, do růžova. Město má s elektřinou problémy od doby, co jeho část srovnala se zemí tsunami, která 26. prosince roku dva tisíce čtyři postihla jihovýchodní Asii.

„Jo, v pondělí už odjíždíme,“ odpovídám a nevím, jestli tomu mám být rád nebo ne.

„Však víš, jedeme na nedaleký ostrov Weh,“ dodávám k tomu. „Já vím,“ odpovídá Raffy. „Řekni mi o sobě něco. Proč jsi vlastně tady? Přece jsi sem nepřijel jenom proto, aby jsi dovezl ty peníze? Jste tady už skoro měsíc a ještě jsme neměli čas se trochu víc poznat.“ „To je pravda, ale dnes jej máme. Elektřina nejde, takže balit rýži jako obvykle nebudeme, můžeme si tedy o všem popovídat. Zajímá tě proč?“ „Zajímá.“

„Těch důvodů je moc, ale asi to bude cestou, na kterou jsem vykročil už před třemi roky.“

„Řekni mi něco o té cestě.“

„Byl jsi v armádě, Raffy?“ ptám se ho, protože si nejsem jist, zda pochopí, co je to civilní služba. Ale chápe to. Ví, co znamená nechtít jít do armády, ale muset. On neměl šanci na výběr. Já ji však měl a taky jsem si vybral.

„Víš, ta cesta začala už před třemi roky, aniž bych to nějak tušil, chápeš?“

„Já tomu rozumím. Každá velká cesta začíná, aniž bychom to tušili. Věděl jsi, že se narodíš? Myslím, že ne. A přesto to pro tebe bylo zatím to nejdůležitější…“

Ta cesta začala už před třemi roky

První březen onoho roku byl hodně teplý, takže už v osm hodin ráno o sobě dávalo sluníčko znát. Sjížděl jsem autem do údolí Říčky, kde jsem měl strávit následující rok a půl mého života výkonem civilní služby. Zdena Kaprálová v její knize Zítra bude líp o tomto nádherném místě píše: „Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem Říčky spatřila poprvé. Sjížděli jsme s Alešem autem z kopce dolů serpentinami po úzké silničce ve vysokém lese, když se před námi náhle otevřela vyhlídka. Aleš zastavil a vystoupili jsme z auta, abychom mohli obdivovat panoráma, které se před námi rozprostíralo. Byl to obrázek dokonalé pastorální krásy. Údolí bylo neširoké, kolem dokola lemované hlubokým lesem. Z východu do něj přitékala malá říčka, která se dělila do dvou ramen. Větší z nich pohánělo malebný mlýn, který stál v údolí jako památka na doby, kdy byl život plný poezie a půvabu. Druhé říční rameno se vinulo kolem usedlosti a na okraji velké, zářivě zelené louky se obě říčky opět spojovaly. Na březích rostly vysoké ztepilé břízy, vzduch voněl borovicemi, všechno bylo svěží, plné míru a pokoje.“

A podobný dojem zanechal příjezd do údolí i v mém srdci. V tom okamžiku jsem cítil, že to místo budu milovat. A to jsem o citované knize neměl v té době ještě ani ponětí.

Honza, správce Mlýna, už tam na mě čekal. Dostal jsem výkazy, do kterých jsem pak po rok a půl každý pracovní den psal, co a jak dlouho jsem tam ten den dělal. Hned ten první jsem měl v sadu předělat dvě ohniště, vykopat nějaké pařezy a pořezat dřevo na topení. To jsem také udělal a navečer po seznámení se s Kráťou, kterého jsem už v ten den začal přezdívat Mirkem Dušínem, jsem odjel domů a cestou přemýšlel nad tím, co mě tam asi čeká dál.

Někdo na civilce dělá s dětmi, stará se o jejich zábavu a růst. Jiný zase o blaho starších lidí v domově důchodců. A já se začal starat o starý mlýn. O to, aby nikomu jednoho dne nespadl na hlavu. Ale taky o sad, ve kterém děcka hrávají spousty her. O dřevo na topení v kamnech pro ty, kteří sem v zimě či v podzimním chladnějším počasí zavítají. V létě pak stavěl a boural tábor na louce za sadem. Někdy zajel nakoupit skupině ze zahraničí. A provedl spoustu skupin po okolních jeskyních, za což se mi většinou odvděčili tím, že mě zvali na jejich společné obědy a večeře.

Jeden se ani nenadál a přišel poslední den civilky. Skoro bych i řekl: „Bohužel…“ Seděl jsem na terásce a přemýšlel nad rokem a půl mého života, zády opřený o stěnu mého žlutého pokoje, který jsem si tam zbudoval z místnosti, jež do té doby sloužila jako sklad železa, protože jsem chtěl v údolí bydlet natrvalo a ne stále pendlovat mezi Brnem a Mlýnem. Věděl jsem, že mi civilka vzala svobodu. Ale také to, že mi dala mnohem víc. Vlastně bych možná měl vzít bonboniéru a donést ji s poděkováním na magistrát paní, která mně prvně nechtěla dovolit, abych tam svoji civilní službu vykonal, ale pak se po mé druhé návštěvě s bonboniérou v ruce rozhodla mě přeci jen na tu civilku ke skautům poslat. No nakonec byla myslím i ráda, protože si mohla napsat do výkazu další „bodík“ za přiděleného civiláka.

Dostal jsem totiž možnost strávit jeden a půl roku v poklidné oáze Horního mlýna, který, ač je opravdu hodně starý a rozlehlý, dokáže snad každému nabídnout to, co hledá. Opravdu dlouho se mi bude stýskat nejen po mém čajovém pokojíku, kam jsem večer zvával na čaj holky přijíždějící na Mlýn a hrával s nimi dámu na šachovém stolečku, kterému Kráťa uřízl nohy, aby bylo kam na pódiu stavět hrnky s čajem. Taky jsem poznal spoustu úžasných lidiček, kteří na Mlýně bydleli. Správce Honzu a jeho pohodovou ženu Hanku s dcérenkou Bárou, Kráťu, o kterém jsem už mluvil, Koumese, který tam dělal civilku přede mnou, Grizlyho, díky němuž jsem se málem dostal v rámci civilky i na Balkán. A pak ještě spoustu lidí, kteří tam přijeli třebas jen na víkend, ale kus svého kouzla tam zanechali na dlouhou dobu.

A hodně jsem se toho naučil. Vlastně jsem byl zedníkem, tesařem, truhlářem, malířem, klempířem, instalatérem a kdoví čím ještě. Taky jsem míval na starost skupiny, které přijely a chtěly udělat něco pro zvelebení mlýna. Takže když někdy někdo opovrhoval tím, že jsem na civilce, pouze jsem mu odvětil: „A kde jinde bys mohl skoro týden dohlížet na to, jak parta osmi spoře oděných dvacetiletých Belgičanek pracuje s krompáči a lopatami na zvelebení jednoho plácku?“

stránky autora

Náboženství, víra, zázraky

Při procházce po břehu zamrzlé řeky jsi se mne, můj pane, otázal, jaký je můj vztah k náboženství. Protože je to téma obsáhlé, nechal jsi mi několik dnů na rozmyšlenou. Uplynulo již dostatek času a já se pokusím můj postoj osvětlit.

Při procházce po břehu zamrzlé řeky jsi se mne, můj pane, otázal, jaký je můj vztah k náboženství. Protože je to téma obsáhlé, nechal jsi mi několik dnů na rozmyšlenou. Uplynulo již dostatek času a já se pokusím můj postoj osvětlit.

Vyrůstal a dospíval jsem v době, ve které bylo náboženství potlačováno. Ve škole tento předmět již dávno nevyučovali. Rodiče snad kdysi uváděli, že byli věřící, ale do kostela pravidelně nedocházeli. Literatura, která by mne s otázkou víry a náboženství seznámila, doma dostupná nebyla. Kostely, kláštery, sochy a obrazy byly pro mne spíše památkou na jakousi minulost. Že k jejich vzniku musela přispět nebo je podmínila duchovní síla, jsem chápal. Byl to ale stále jen pohled na minulost. Moderní literatura se hlouběji náboženstvím nezabývá, klasická či obrozenecká literatura, mám na mysli např. Jiráska apod. mne nepřitahovala a mimo povinné školní četby jsem se k ní již nevrátil. Stejně tak jsem neuvažoval o tom studovat jiné náboženské směry – islám, buddhismus či jiné. Musím se přiznat, že obdivuji zástupy lidí všech věků a ras či barev, vítající papeže, neodmítám vliv církve na posilování morálky, souhlasím z názory církevních představitelů. Sám jsem ale mimo toto společenství. Budu Ti proto, můj pane, s potěšením naslouchat a pokusím se i já přispět k rozhovoru.

Děkuji Ti, můj mladý příteli, že jsi byl ochoten svěřit se mi s Tvým postojem k náboženství. Pokud ode mne očekáváš nějaké poučení, navedení na cestu k pochopení tajemství víry, pak Tě musím zklamat. Nejsem na tom o mnoho lépe než Ty. Snad jsem o těchto otázkách více přemýšlel, o to více pochybností vyvstalo. Abych ale předešel jakémukoli nedorozumění. O náboženství, víře, církvích a o všem co s tím souvisí bylo napsáno tolik knih, že by zaplnily mnoho sálů knihoven. Předem se omlouvám, že mé myšlenky budou pouhým nepatrným nahlédnutím do této oblasti.

Můžeme začít otázkou, proč si lidé od pradávna představovali, že jejich život je ovlivňován čímsi nadpřirozeným. Proč uctívali a přinášeli oběti soškám, slunci, měsíci, posvátnému býku, bytostem milosrdným i krutým, vyžadujícím lidské oběti. Proč a kdo je vymýšlel. Byla jejich původem touha šamana, egyptského kněze, kohokoli, kdo pod rouškou čehosi tajemného chtěl míti moc? Nebo si již primitivní lidé v dávnověku a pak všichni další přáli míti nad sebou něco nepochopitelného, mocného, pomáhajícího, odstrašujícího, zkrátka nadpřirozeného a sami dali podnět k tomu, aby se našel mezi nimi prostředník, zajišťující spojení s oním tajemným, nadpřirozeným světem? Vše co bylo nepochopitelné, všechny přírodní úkazy v sobě ukrývaly tajemství a staly se předmětem uctívání. Každá kultura měla svá božstva, nic se v průběhu věků neměnilo, jen jedna božstva vystřídala nová. Zdá se, že člověk bez čehosi nadpřirozeného žít nemůže. Zjednodušeně řečeno by bylo možné tvrdit, že všechna náboženství jsou dílem lidských mozků, že nepřišla z neznáma a že v sobě odráží úroveň myšlení a představivosti té doby, ve které vznikala.

Domníváš se, můj mladý příteli, že k jejich vzniku mohly přispět i jiné důvody?

Zdá se mi, můj pane, že jsi nevyčerpal všechny možnosti. Co na příklad touha po nesmrtelnosti, po životě posmrtném? Také zde bylo nutné býti s bohy smířen a získat jejich podporu a to je velmi pádný důvod ve víru v taková božstva. Podobně lidé toužili po bozích, kteří by je zbavili bolesti, útrap, nejistot, odpustili jim hříchy, požehnali zbraním, zajistit vítězství v boji a porážku nepříteli. Je to asi odvěká touha přenést svá vlastní rozhodnutí na nějakou mocnou, neznámou sílu. Zdá se, že zdaleka nevyčerpám všechny důvody, proč lidé uctívají bohy. Jaká je, můj pane, další otázka?

Milý příteli, stejně nesnadná a odpověď na ni bude neméně obtížná. Zde tedy je. Které náboženství je to pravé? Než budeš míti možnost odpovědět, pokusím se zamyslet nad některými náboženskými směry, které mají větší množství vyznavačů. Kolébkou velké kultury je Indie. Její eposy staré několik let, vedy, purany, upanišady, Bhagavad Cita, Ramajana a Mahabharata jsou označovány za zdroj mnoha božstev. Hinduismus po dlouhé generace ovládá mysl lidí veliké části Asie a přilehlých oblastí. Myslím, že se právem domnívám, že hinduismus je s denním životem vyznavačů spjat mnohem úžeji, než náboženství křesťanská. Pantheon hinduistických božstev čítá asi 2 000 bájných postav i zvířat.

Buddhismus, jehož tvůrcem se stala historická postava královského prince Siddhart Gautma v 6. stol. př. Kr. Smyslem jeho učení je zbavit člověka utrpení, býti „osvícen „, to je zbaven žádosti – použiji-li velmi zjednodušenou formuli.

Islám, taktéž dílo konkrétní osoby, proroka Muhammada (7. stol. po Kr.). Islám představuje, podobně jako jiná z velkých náboženských ideologií, ucelené vyjádření smyslu života. Dokázal řešit zásady soužití, stanovil normy lidského soužití, stanovil normy lidského chování jednotlivců i společnosti. Korán byl předán jako boží poselství Muhammadovi. Bohem je jedině Alláh a člověk se má Alláha obávat a prosit o ochranu.

Antičtí bohové sídlící na Olympu, mající mnoho lidských slabostí, podléhali vášním, plodili levobočky, oplývali tělesnou krásou a soupeřili navzájem. Mohlo by se říci, že celý Olymp byl obrazem tehdejší společnosti a její historie. Přesto i antičtí bohové byli zahaleni hávem nadpřirozenosti a obdařeni mocí.

Jsou náboženství vzniklá v zemích navzájem velmi vzdálených, jejichž kultury se nemohly nikdy setkat a přitom jejich učení mají společný základ v uctívání slunce. Na jedné straně Egypt a na druhé kultury střední a jižní Ameriky. Pro obě bylo slunce nejvyšším božstvem, bez kterého by život nebyl možný. Všechny kultury uctívající slunce rozdělovaly pouze s uctíváním spojené rituály.

Zde maličko odbočím. (Tam kde tyto rituály byly spojeny s krvavými lidskými obětmi, byl příchod nového, nekrvavého učení, přijat s ulehčením). Víra – nevíra.

Z judaismu a křesťanství, posledních dvou náboženství která získala mnoho přívrženců, těžil i Islám.

Židovský bůh Jahve, Adonai, milující své věrné a krutě trestající odpadlíky předal své poselství Mojžíšovi. Jeho poselství je kodexem stále platným a uznávaným. V zásadě se neliší od křesťanských zásad. U obou vyznání uznávejme, že starozákonní postavy žily. Lze pouze věřit či pochybovat o jejich styku s nadpřirozeným. Spíše by stálo za úvahu, proč se postupem doby křesťanství nesjednocovalo ale tříštilo. Pravoslavní, anglikáni, protestanti, baptisti, metodisti, luteráni atd. V mnohém dělení jsou světské, mocenské zájmy, vzdálené vůli boží.

Ani nová doba není ušetřena před vznikem dalších vyznání, či sekt. Za nejvýznamnější lze považovat Mormony, správněji Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Léta 1820 a 1837 nejsou tak vzdálena a přece i ona jsou spojena s nadpřirozeným děním, s božím poselstvím. Ani toto hnutí či náboženství nebylo ušetřeno nenávisti ze strany jinověrců, i když samo od počátku nehlásalo žádné nepřátelství. Pro každého je to jeho to pravé.

Domnívám se, můj mladý příteli, že pro účel našeho rozhovoru můžeme tuto kapitolu uzavřít.

Zbývá poslední ke které vše směřuje a kterou bych mohl nazvat „zázraky a pochybnosti“.

Zázraky a nadpřirozené skutky jsou součástí náboženství. Šamani a kouzelníci u primitivnějších národů tvrdili, že ovládají záhadné síly, které jim umožňují komunikovat s tajemnými bytostmi, zázračně léčit, vyrábět ochranné amulety, atd. Ve vyspělejších společenstvech vystupovali kněží jako prostředníci mezi lidem a božstvy. V některých chrámech byly tajné chodby, které umožňovaly kněžím budit dojem, že v chrámu se dějí nadpřirozené skutky. Nejbližší jsou nám zázraky popisované ve Starém zákoně, připisované Bohu a u Židů Jahvemu. Křesťanská éra vrcholí příchodem Krista, s nímž jsou spojeny mnohé zázraky.

Zázraky ale náhle skončily. Poslední dva byly zjevení Koránu Muhammadovi v 7. století a předání Knihy Mormon božím poslem Mormonům. Žádný zázrak nelze ověřit, lze jim buď věřit, nebo o nich pochybovat.

Z tohoto velmi stručného výčtu je zřejmé, že se historie různých náboženství nepřetržitě odvíjela. V průběhu věků zanikly říše a s nimi i různá náboženství, Řecký Olymp, většina blízkovýchodních náboženství podlehla nástupu islámu, zaniklo uctívání egyptských bohů, zmizely mayské, aztécké a podobné kultury s jejich božstvy. Křesťanské náboženství zapustilo kořeny ve všech světadílech a Židé stále věří v Jehovu. A my se, milý příteli, začínáme přibližovat k průsečíku, k poslednímu bodu, do kterého se pokouším svést svoji úvahu, otázku a pochybnost.

Dříve než budu pokračovat, chci se Tě, milý příteli, otázat, zda souhlasíš s tím, že víra je dar.

Můj pane, nejsem si touto definicí zcela jist. Státi se např. buddhistou je přece možné i pouhým poznáním zásad tohoto náboženství, jeho studiem, bez víry v cokoli nadpřirozeného. Je ale možné, že víra je dar v tom případě, že máme uznat jsoucnost čehosi nadpřirozeného, případně věčnou přítomnost boží.

Zdá se, můj mladý příteli, že jednou definicí nevyřešíme otázku, co je víra. A tam kde není řešení, je pochybnost. Musím se přiznat, že pochybuji o mnohém. O nekonečné dobrotě Boží a zejména o jeho schopnosti a vůli napomáhat dobru a trestat zlo. Ve dvacátém století bylo pokořeno, zdeptáno, umučeno, povražděno a ponecháno zemřít hladem 50 – 100 milionů lidí jen v Sovětském Svazu. V obou světových válkách padly miliony, při čemž v prvé bylo zbraním žehnáno. Miliony obětí byly umučeny v koncentračních táborech. Šest milionů Židů, většinou věřících v Jehovu, se nedovolalo pomoci a bylo povražděno. Ani druhou světovou válkou nic neskončilo. Ve jménu čehokoli, touhy po moci, národnostní nebo náboženské nesnášenlivosti, ve jménu Allaha se vraždí a ničí neustále. Kde je, kde zůstal bůh milosrdný, spravedlivý, pomáhající neb trestající?

Souhlasím, že víra posiluje, pomáhá překonat příkoří. Souhlasím s tím, že věřící snadněji překoná útisk, násilí, ponižování, mučení a hlad. Uznávám, že věřící mohl lépe pomáhat ostatním trpícím. Žádného věřícího ale jeho víra nezachránila od smrtící kulky, šibenice, plynové komory. Víra a motlitba nedokázala zničit děla, bombardovací letadla ani plynové komory, nic z toho, co zabíjelo nevinné. Kruté násilí vždy zastavila jen ještě větší ničivá síla.

Můj milý příteli, nezatracuji víru, naopak, nechť je věřících čím dále tím více. Je nutné, aby lidé obraceli své myšlenky k dobru. Společnost bez víry, náboženství, bez uznávání morálních hodnot, bez pocitu vzájemné zodpovědnosti, tolerance, taková společnost trpí, jak se sami o tom v současnosti přesvědčujeme.

Na začátku našeho povídání jsi řekl, že stojíš mimo společenství věřících. Zajisté jsem nepřispěl k tomu, abych Ti ukázal cestu k víře. Přesto bych Ti rád řekl, že věřit je cosi obdivuhodného, co člověku pomáhá. Vždyť i ti, co prošli tím nejhorším peklem na zemi a vrátili se z táborů smrti, neztratili všichni víru a pokračují v tradici předků. Je to cosi silnějšího než hrůzy, které prožili. Snad jim víra zůstala právě proto, že přežili, jako zázrakem. Někteří víru a boha zavrhli a ani jim to není možné míti za zlé. Bylo pro ně té hrůzy přespříliš.

Vidíš, můj mladý příteli, že náš rozhovor nic nerozřešil. Asi proto, že se v tomto tématu setkávají otázky o pozemském a nadpřirozeném. Nelze úspěšně konfrontovat vědu a víru. Slibme si proto aspoň tolik, že budeme uznávat víru v pozemský, morální kodex.

Zima zvolna odchází a já doufám, že se nám podaří najít chvilku ke společné vycházce do předjarní přírody. Možná, že by stálo za úvahu, přemýšlet o větě s Talmudu „Každý se bude jednou zodpovídat za radosti, které opomněl zažít“.

Dne 23. února 1997

Belgie a Velká Británie VII

Ráno se zastavíme nejdříve ve starobylém městě Rochesteru. Sídliště se zde připomínalo také už v římské době,
později tu stálo keltské město, v němž r. 604 založil svatý Augustin druhé biskupství v Anglii. Do dějin města se
vepsal též známý spisovatel Charles Dickens, který tu i zemřel. Hned z mostu nad řekou je nám dopřán pohled na dvě
nejvýznamnější městské památky, na katedrálu a na mohutné zříceniny hradu.

7. část

Druhý den nám to stejně nedá, abychom vyspávali déle. Vstáváme v sedm hodin a po snídani děláme „špionáž“. Zapisujeme si všechny míry tohoto útulného domova, snažíme se odpozorovat ještě další detaily. Jenže pak je náhle čtvrt na devět a my se musíme loučit. Třeba někdy zase tady na shledanou.

Ráno se zastavíme nejdříve ve starobylém městě Rochesteru. Sídliště se zde připomínalo také už v římské době, později tu stálo keltské město, v němž r. 604 založil svatý Augustin druhé biskupství v Anglii. Do dějin města se vepsal též známý spisovatel Charles Dickens, který tu i zemřel. Hned z mostu nad řekou je nám dopřán pohled na dvě nejvýznamnější městské památky, na katedrálu a na mohutné zříceniny hradu.

Předchůdcem katedrály byl kostel z roku 604, současná stavba je ze 12. – 14. století a byla budována jako klášterní. Stavba pak byla silně poškozena v občanské válce, v 19. stol. byla nákladně restaurována. Zaujme nás především normanské západní průčelí s portálem z roku 1160, na němž jsou mimo jiné sochy krále Šalamouna a královny ze Sáby považované za nejstarší v Anglii. V interiéru se nacházejí pozůstatky fresek ze 13. století, chórové lavice z roku 1227 a raně gotická krypta, jedna z největších v Anglii. Vedle katedrály jsou zříceniny klášterních budov.

Na návrší naproti katedrále se má své místo hrad, jehož silueta nás vítala při příjezdu do města. Z ostatních městských památek už nevidíme nic, protože opět spěcháme. Vracíme se ještě jednou a naposled do Londýna. Na programu je návštěva Muzea voskových figurín Madame Tussaud’s. Jenže to ještě netušíme, že tento plán zůstane jen zbožným přáním.

To, co zažíváme při jízdě Londýnem, se nedá nazvat jinak než totální zácpa. Popojíždí se asi tak po pěti metrech, to není ani popojíždění od semaforu k semaforu. Sice máme možnost sledovat další detaily života tohoto velkoměsta, ale to neuspokojí všechny ty, kteří touží po návštěvě zmíněného muzea. Tak alespoň k těm zajímavostem. I v samotném Londýně pozorujeme a hodnotíme vozový park. Je poměrně nový, auta nejsou ani příliš poznačená šrámy po srážkách s jinými. Je to asi tím, že ceny aut nešplhají do astronomických výšek jako u nás. Tak např. z novin se dozvíme, že módní Renault Megane stojí 10 000 liber, přitom roční plat řidiče autobusu je právě oněch 10 000 liber, roční plat úředníka se pohybuje mezi 10 000 a 20 000 liber. Cenové relace v Británii jsou vůbec v mnoha směrech pro nás nepochopitelné. Film do fotoaparátu Kodak stojí více než 4 libry, zatímco nejlevnější pneumatiky na auta jsou už od 10 liber. Obyčejnou propisovací tužku koupíte za 2 libry. Zajímavé, že? V Londýně registrujeme také velmi málo motorek. Nejčastěji se na nich v hustém provozu proplétají policisté a také např. pracovníci pošt, aby byli rychlí. Při stání u jednoho ze semaforů pozorujeme policistu, jak zastaví u čekajícího auta, zaťuká na jeho okénko a upozorní řidiče, že nemá zapnutý bezpečnostní pás. Žádná pokuta, jen řidičovo pokývnutí na znamení poděkování. Málo lidí zde také jezdí na kole. Vidíme pár prodejců, u většiny z nich není zvláštností respirátor.

Nejdříve zastavujeme u největšího a nejznámějšího kostela v londýnské City, u St. Paul’s Cathedral. Na místě, kde se dnes tyčí katedrála, stál už v 7. století kostel a ve 12. a 13. stol. zde byl jeden z nejbohatších kostelů světa Old St. Paul’s, velká gotická katedrála se 170 m vysokou věží. Ta byla v r. 1561 značně poškozena požárem, pak byla opravována, ale požár v r. 1666 ji úplně zničil. Stavba dnešního kostela začala v r. 1675 podle návrhů Sira Christophera Wrena a byla dokončena v r. 1711. Původní projekt byl však několikrát změněn. Tak vyrostl chrám 170 m dlouhý a v kopuli 111 m vysoký. Po kopuli dómu sv. Petra v Římě je tato druhou nejvyšší na světě. Z vnějšku nás zaujme mohutné průčelí se dvěma věžemi, dominantou je však velkolepá Wrenova kopule. Bohaté je i vnitřní zařízení, vždyť katedrála je farním kostelem britského Commonwealthu, vdávaly se zde a ženily významné osobnosti a mnohé významné osobnosti zde také spí svůj věčný sen.

Potom se už zase vlečeme Londýnem. Když se konečně dostaneme před Muzeum voskových figurín, zavládne v autobuse zděšení. Fronta před muzeem je tam na dvě hodiny, prohlídka pak trvá také zhruba dvě hodiny. Co teď? Čekat zde a vynechat návštěvu města Canterbury nebo naopak. Nakonec se většina rozhodne pro variantu „naopak“. A tak odjíždíme a opět se vlečeme londýnskými ulicemi. S hlavním městem Velké Británie se loučíme spolu s prvními dnešními kapkami deště.

Dvě hodiny jízdy utečou rychle a my vjíždíme do historického středu hrabství Kent, do Canterbury. Zase víme, že na prohlídku budeme mít málo času, že vlastně stihneme historickým centrem města jen co nejrychleji projít a že větší pozornost budeme moci věnovat jen katedrále. A tak se ještě v autobuse seznámíme s bohatou historií města.

Jeho dějiny se začaly psát také už za Římanů. Ti zde založili město Durovernum. V 5. stol. vystřídali Římany Anglosasové a ti město přejmenovali na Cantwarabyrig. O jeho významu hovoří i ten fakt, že král Kentu Ethelbert je učinil v r. 560 svým sídelním městem. V r. 597 zde byl svatým Augustinem přišlým z Říma, aby obyvatele Britských ostrovů obrátil na křesťanskou víru, založen klášter. Do dějin města se významně zapsalo 12. století, kdy zde žil Thomas Becket, prohlášený králem za canterburského arcibiskupa. Becket však hájil zájmy církve proti králi a šlechtě a tak došlo mezi ním a králem k rozporu. Král poslal Becketa do francouzského vyhnanství, po návratu však pro jistotu nechává v r. 1170 král Becketa na posvátné půdě katedrály zavraždit. Becket byl pak brzy nato zproštěn všech obvinění a dokonce svatořečen. Tak se z Canterbury stalo anglické poutní místo. A při tom všem město bohatlo z rozvoje řemesel a obchodu. Katastrofou pro něj byla 2. světová válka, kdy bylo mnoho památek zničeno při bombardování.

Procházíme, či spíše uháníme kolem zajímavých historických domů, až se dostaneme na malé náměstíčko, jemuž vévodí zvláštní stavba. Je to tzv. Brána Kristova kříže. Byla postavena v letech 1505 – 1517 ve stylu tudorovské gotiky, pozornost návštěvníků poutá především bohatou výzdobou.

Projdeme touto branou a rázem se nám otevírá pohled na monumentální katedrálu, jejímž základem byl kostel založený sv. Augustinem v r. 597. Dnešní stavba pochází z 15. století, avšak někde je použito stavebních prvků z dřívějšího kostela. Zvnějšku zaujme především hlavní průčelí s portály, v interiéru pak barevná mozaiková okna, náhrobky arcibiskupů a dalších významných osob, zajímavá je i fresková výzdoba. Pozornosti návštěvníků pochopitelně neujde místo, kde byl údajně Thomas Becket zavražděn. To je označeno čtyřhranným kamenem. Prohlídku katedrály stihneme těsně před jejím uzavřením, už se vůbec nezlobíme, že jsme se městem tak hnali, aby nám tento zážitek nebyl odepřen. K autobusu se pak vracíme trochu volnějším tempem.

V pozdním odpoledni – nebo snad už je podvečer – přijíždíme tam, kde jsme na britskou pevninu vstupovali, do přístavu Ramsgate. Autobus musí být na místě tři hodiny před odjezdem trajektu, my máme ještě čas projít se městem. Vystoupáme po schodech nad bílé útesy, přehlédneme celý přístav a vydáváme se do města. Hned za rohem narazíme na nenápadný kostelík. A ejhle, je ještě otevřen. Nahlédneme dovnitř a v údivu staneme před krásným reliéfem křížové cesty.

Procházíme městem rozloženým nad útesy, míjíme jeden hotel za druhým, jeden penzion za druhým. Není divu, Ramsgate je lázeňským městem a má pěkné pláže. Část jich také zahlédneme. K příjemnému posezení zve množství restaurací nabízejících pochopitelně především rybí speciality. A tak procházka městem je nejen pastvou pro oči, ale i mukami pro čichové buňky.

Ve městě se pomalu rozsvěcují světla a reklamy a my se vracíme do autobusu, abychom najeli na trajekt a definitivně se pro tentokrát rozloučili s britskou pevninou. Využíváme opět služeb lodní společnosti Saly na Oostende Lines, trajekt, který nás vrátí na pevninu, se jmenuje Reine Astrid. Je poměrně malý, má jen jednu palubu pro cestující, připadá nám ale inteligentněji uspořádán, než byl Princ Albert. Usedneme do pohodlných sedadel na přídi, někteří z nás se „nadopují“ kinedrylem proti případné nevolnosti a všichni si pak čas před vyplutím krátíme „vodním“ humorem stylu, kdy se asi potopíme, jak dlouho bude trvat, než loď půjde ke dnu, a nechybí ani konstatování, že ke dnu je lépe jít v ne zcela střízlivém stavu. V těchto úvahách vede bezkonkurenčně pan „prezident“ Havel. Zábava v podobném duchu pokračuje i po 22. hodině, kdy trajekt vyplouvá. Jisté oživení a změnu do této zábavy vnese černoška, která si bez ptaní sedne na místo, z něhož si na chvilku odskočil jeden z účastníků našeho zájezdu. Ona černá krasavice si vůbec nechce dát vysvětlit, že místo je už obsazené.

Po vyplutí mnozí z nás – především ti „nadopovaní“ – usínají. Budí nás až výzva k nástupu do aut a autobusů a poděkování posádky za to, že jsme využili služeb společnosti Saly. Rozespalí projdeme odbavením, posuneme hodinky na středoevropský, přesněji letní čas a po rozjezdu autobusu kolem 4. hodiny ranní většina z nás pokračuje v příjemném spánku.

Průvodce nás budí až o půl osmé na parkovišti už na německé straně v blízkosti města Cách. Po nejnutnější ranní hygieně, skromné snídani a s konstatováním, že opět mrholí, pokračujeme domů stejnou trasou, jakou jsme použili pro příjezd. Po dalším spaní, jídle, čtení – dle zájmu a nálady každého – po zastávkách na protažení i na něco jiného dorážíme na česko – německé hranice. První zastávka na naší straně je pochopitelně kde jinde než u restaurace. Není nad teplé české jídlo a správně vychlazené točené české pivo.

Následuje Bor, Stříbro, Plzeň, Beroun, Praha, Hradec Králové a – Ústí nad Orlicí. Po půlnoci, už tedy v první hodině čtvrtka jsme doma. Pomalu vytahujeme zavazadla, rozespalí se loučíme. I když se nám celkem dobře v karavanech spalo, všichni se asi těšíme na své postele. A dojmy? Ty se oživí nad diapozitivy a fotografiemi, k mnohému se určitě vrátíme, až se po dovolené zase na konci srpna sejdeme ve škole.

Šalom

Vyslov můj příteli, tento pozdrav. Cítíš, jak měkce zní, jako bys měl v ústech cosi příjemně vonícího. Mír, to „r“ na konci českého slova zní tvrdě, téměř hrozivě, „šalom“ Tě pohladí.

Vyslov můj příteli, tento pozdrav. Cítíš, jak měkce zní, jako bys měl v ústech cosi příjemně vonícího. Mír, to „r“ na konci českého slova zní tvrdě, téměř hrozivě, „šalom“ Tě pohladí.

Nejsem hebrej, ani judaista, nevím nic o původu tohoto slova, mohu si jen představovat židovské kmeny, putující v dobách Abrahámových, se svými stády, po zaslíbené zemi. „Šalom“ bylo znamením klidnějších dob a mezidobí bojů, „šalom“ ale nikdy nezabránilo propuknutí násilí, ale vždy se nad násilí nadřadilo.

Přeneseme „šalom“ do vlastního nitra. Nahlédl jsem trochu do koránu, prošel buddhistickými svatyněmi, pozoroval hinduisty i soustředěně se modlící chasidy. Nic z toho nepostrádalo atmosféru míru. Někde zaznělo, že oproštění od žádostí, které jsou zdrojem nespokojenosti, je cestou k míru v duši.

A tak se, můj milý příteli, snažím pochopit a přiblížit se k vnitřnímu míru. Není to snaha snadná, opakuji si to měkké „šalom“ vyvolávající stav harmonie, na kterou zvenčí stále útočí všední život, ze kterého nelze vystoupit. Jako by to slovo „šalom“ mělo býti štítem proti útokům.

„Šalom“ je ale i darem, pozdravíme-li jím při setkání přítele. Jako by se z nás na něj přenášelo to dobré. Je to jako pokus darovati druhému to, co si přeji sám pro sebe. Jako by „šalom“ bylo vyznáním jakéhosi bratrstva navzájem si sdělujícího heslo je spojující. Je to i jako poselství ode všech dávno zesnulých, poselství předávané neustále, denně. Je to téměř mystérium, ve kterém je ukryto tajemství míru života, bez něhož by nebylo pokračování. Nelze je nahradit, je nesmrtelné, vyslovovaly je nespočetné generace, spojovaly je s nadějí a takto přechází dál, dneškem do budoucnosti.

„Šalom“ příteli, zdravím Tě, mír mé mysli a nitra přenáším tímto pozdravem na Tebe s přáním, aby i Ty jsi byl naplněn tímto poselstvím.

Na stěně mi visí talířek s hebrejským písmem a pod ním latinkou napsáno „šalom“. Můj drahý příteli, je to pozdrav ze země, ve které je „šalom“ doma. Mnohokrát bylo a je v této zemi slovo „šalom“ ztrpčováno stínem smrti. A přece nepřestává znít, měkce, plné naděje.

A tak tedy „ŠALOM“!

Dne 10. března 1998

Putování po Íránu

– Where are you from? Odkud jste? A proč jste přijeli právě do Íránu?

To už jsme slyšeli snad stokrát – a už i víme jaké otázky budou následovat: jestli máme rodinu, jestli jsme křesťané, kde už jsme byli a kam že se ještě chystáme. A většina takových rozhovorů končila výzvou, abychom, až se vrátíme domů, o Íránu všem vyprávěli – o tom, že je to skvělá země. Takže když teď nepotvrdím, že Írán je fakt super – super lidi, super příroda, krásné památky, neuvěřitelná historie, skvělá hudba, kouzelná atmosféra – tak na náš dům snad ty desítky a desítky lidí, kterým jsme to slíbili, shodí svou atomovou bombu.

Nevím, zda lidé, kteří pěšky prošli celý svět a prozkoumali jeho rozlohu i vzhled, nám něco více mohli po návratu zpět o tom, jaký je doopravdy, povědět.
Omar Chajjám, středověký perský básník

– Where are you from? Odkud jste? A proč jste přijeli právě do Íránu?

To už jsme slyšeli snad stokrát – a už i víme jaké otázky budou následovat: jestli máme rodinu, jestli jsme křesťané, kde už jsme byli a kam že se ještě chystáme. A většina takových rozhovorů končila výzvou, abychom, až se vrátíme domů, o Íránu všem vyprávěli – o tom, že je to skvělá země. Takže když teď nepotvrdím, že Írán je fakt super – super lidi, super příroda, krásné památky, neuvěřitelná historie, skvělá hudba, kouzelná atmosféra – tak na náš dům snad ty desítky a desítky lidí, kterým jsme to slíbili, shodí svou atomovou bombu.

Nebo ji ještě nemají?

Ne – z tohoto důvodu jsme do Íránu nepřijeli.


Íránský Ázerbajdžán

Peršané tvoří asi jen polovinu ze 60 miliónů obyvatel země. Nejpočetnější menšinou jsou obyvatelé turkického původu, žijící na severozápadě Íránu, příbuzní Turkům a Ázerbajdžáncům. A právě do Tabrízu, největšího města této oblasti jsme brzy ráno přijeli vlakem z Istanbulu.

Samotný vstup do země nějaký šok nebyl, hranice jsme totiž prospali, žádná obávaná důkladná kontrola se nekonala, jen razítko do pasu a tradá. Takže už musíme zapomenout na alkohol, ten je v celé zemi zakázaný (jedinou výjimkou je křesťanská menšina, která může při mešních obřadech po(u)žívat skutečné víno), v Íránu se nesmí hrát karty a ani nemůžeme chodit po městě v kraťasech. Mnohem horší ale bylo zvyknout si na šílený provoz na ulicích íránských měst, hustý vzhledem k tomu, že benzín stojí v přepočtu méně než 8 Kč za litr. Přejít víceproudou ulici se rovná malému dobrodružství.

Zdejší kraj není téměř vůbec navštěvován turisty, přitom má co nabídnout: středověké pevnosti, skalní města, pohodlně se dá vylézt i na sopečný Sabalan, horu o pár metrů vyšší než Mont Blanc, s kráterem vyplněným krásným zamrzlým jezírkem.

Pořád nás někdo oslovuje, řada lidí umí docela slušně anglicky.


Jazd

Velkým skokem jsme se přesunuli z nejchladnější části Íránu až sem, na okraj pouště. Byli jsme docela zvědaví na teplotu vzduchu, ale nečekalo nás nic mimořádného: vlak přijel totiž už v pět hodin ráno a to bylo docela chladno, přes den se teploměr vyšplhal na cca 38 stupňů. Ve stejné dny bylo v Česku 37 stupňů.

Přestože sami Íránci nepovažují Jazd za mimořádně zajímavé město, pohledem cizince patří k nejhezčím městům Íránu. Staré město s množstvím starých uliček a hliněných domů, nad kterými se zvedají minarety středověkých mešit, je velice působivé. Věže vyrůstající z nízkých domů sloužily jako předchůdce klimatizace – umožňují cirkulaci vzduchu v domě.

Kolem města je také několik zoroastriánských míst ( – zoroastriánství je prastaré a stále živé náboženství, které v zemi převládalo před příchodem islámu, dnes už má jen několik tisíc příznivců). My jsme vyrazili městskou dopravou (lístek stojí asi 50 haléřů) ke věžím ticha. Ještě před několika desítkami let se tady pohřbívalo tak, že se tělo nebožtíka vyneslo na vrchol této věže a nechalo supům. Přitom kněz sledoval, zda sup vyklovne první pravé oko, to pak nebožtíka čeká dobrá budoucnost, nebo levé, což značí budoucnost ponurou. Dnes už pohřbívají klasickým způsobem v nedalekém hřbitově. Ale budoucnost se dozvíme jak?

Zajímavé internetové odkazy (v angličtině):


Šíráz

Město básníků. Město slavíků a růží. Kdysi i město vína. Stále ale srdce perské kultury. Pokud byste v Íránu udělali anketu o nejoblíbenější město v zemi, vyhrál by to Šíráz. U nás více zabodovaly Isfahán a Jazd. Město totiž jako celek příliš oslnivé není, některé detaily jsou ale zase úchvatné. Mauzoleum básníka Háfeze je nezapomenutelné… Člověk ani neví, co všechno se tu děje a co všechno se tu může stát… Atmosféra mauzolea Sádího je chladnější – Sádí totiž místo lásky a vína (jak to dělal Háfez) opěvoval trpělivost, asketismus, odříkání a smíření.

Častým tématem našich rozhovorů s místními lidmi je i tamní současná politická situace. Je v lecčems podobná situaci u nás před rokem 1989 – většina lidí na současné poměry nadává, tohle určitě nechtěli, tvrdí, že je to neudržitelné a že to jednou padne, ale aktivně protestují jen jednou za čas studenti vysokých škol. Až na spoustu naprosto nesmyslných omezení se v Íránu ani nežije tak špatně, je tu zcela bezpečno (jako v každé totalitě) a životní úroveň především těch chudších vrstev (věrných příznivců současného režimu) je vyšší než v okolních státech. I když mnoho lidí už emigrovalo do západního světa.


Isfahán

Isfahán je nejhezčí město Íránu. V dnešní době je město známé výzkumným centrem pro obohacování uranu, v 16. století město znamenalo víc: podle tehdejší říkanky „Esfahan, nesfe žahan“ polovinu světa… Imámovo náměstí je opravdu veliké, patří k největším na světě. Mešity jsou poctivě vyzdobeny do detailů, krásná je malá mešita šejcha Lotfolláha s krémově zbarvenou kopulí i Imámova mešita s kopulí tmavě modrou. Když projdeme z náměstí bazarem, dostaneme se k největší mešitě v Íránu, středověké mešitě Žameh. Na opačné straně od náměstí je tři sta let stará, stále funkční islámská škola Čahar Bag.

Během celé naší cesty jsme byli víckrát zvaní např. na čaj, pozvání k četbě koránu, kterého se mi dostalo zde, si ale vážím asi nejvíce. Podobný význam má např. pozvání katolíků k eucharistii: korán je totiž doslova zapsaným božím hlasem a muslimové právě při četbě koránu v arabštině nejvíce zažívají přítomnost Boha. Do křesťanské katedrály na druhé straně řeky se mi ale po tom všem dostat nepodařilo, pátek odpoledne je zavírací den i pro místní arménskou menšinu…

Cesta trvala 5 týdnů, vyšla nás každého asi na 14 tis. Kč a baťoh při odjezdu vážil zhruba 15 kg. Všem, kteří tohle unesou a snesou, můžu cestu do Íránu jedině doporučit.


Celá cesta trvala 5 týdnů, vyšla nás každého asi na 14 tis. Kč a baťoh při odjezdu vážil zhruba 15 kg. Takže všem, kteří tohle unesou a snesou, můžu cestu do Íránu jedině doporučit – dokud je Írán bezpečná země otevřená turistům.

Belgie a Velká Británie VI

Parlament patří k nejreprezentativnějším budovám v Londýně. Jeho budovy se oficiálně nazývají The Palace of
Westminster, čímž je zdůrazněno, že stojí na místě bývalého královského paláce. Předchůdcem Parlamentu byl skutečně
Wetminsterský palác, stavěný od doby krále Edwarda (1003 – 1066) a v době vlády Viléma Dobyvatele a Williama Rufuse
rozšířený. William Rufus nechal postavit i Westminster Hall. Při velkém požáru města r. 1512 byla stavba těžce
poškozena, ale Westminster Hall, kaple sv. Štěpána a krypta požár přežily bez úhony. Až do r. 1529, kdy Jindřich VIII.
dostal sousední Whitehall Palace jako dar, byl Westminster Palace královským sídlem. V roce 1547 se stal sídlem
Parlamentu.

6. část

Pokračujeme dále až na křižovatku s ulicí vedoucí na Westminster Bridge. Na ní se zastavíme a poslechneme si výklad k dvěma snad nejznámějším londýnským budovám, k Parlamentu a Westminsterskému opatství.

Parlament patří k nejreprezentativnějším budovám v Londýně. Jeho budovy se oficiálně nazývají The Palace of Westminster, čímž je zdůrazněno, že stojí na místě bývalého královského paláce. Předchůdcem Parlamentu byl skutečně Wetminsterský palác, stavěný od doby krále Edwarda (1003 – 1066) a v době vlády Viléma Dobyvatele a Williama Rufuse rozšířený. William Rufus nechal postavit i Westminster Hall. Při velkém požáru města r. 1512 byla stavba těžce poškozena, ale Westminster Hall, kaple sv. Štěpána a krypta požár přežily bez úhony. Až do r. 1529, kdy Jindřich VIII. dostal sousední Whitehall Palace jako dar, byl Westminster Palace královským sídlem. V roce 1547 se stal sídlem Parlamentu. Dolní sněmovna se nastěhovala do St. Stephen’s Chapel a Horní do sálu v jižní straně paláce. V roce 1605 chtěli katoličtí revolucionáři vyhodit budovu do vzduchu. Od té doby se zachovává tradice, že zaměstnanci v historických kostýmech před zahájením jednání parlamentu prohlížejí sklepní prostory, zda v nich není uložena bomba. Další zkázu přinesl objektu požár v roce 1834. Po něm objekt potřeboval nákladnou opravu. Té se ujal Sir Charles Barry, který v letech 1840 – 1888 vytvořil současný komplex budov. Přestavba byla provedena v módním novogotickém slohu, aby tvořila jakýsi protějšek k sousednímu Westminsterskému opatství. Sir Barry navrhl nejen fasádu a další zdobné prvky, ale celý komplex nechal ukončit na severu věží Big Ben a na jihu Viktoriinou věží. Big Ben je hodinová věž, jeden z nejznámějších symbolů Londýna. Big Ben je vlastně jméno zvonu (dostal ho po Siru Benjaminu Hallovi, který se zasloužil o jeho odlití), ale používá se pro celou věž, jejíž výška dosahuje 97,5 m. Ciferníky hodin jsou na každé ze čtyř stran a měří v průměru téměř 8 m. Zvuk zvonu Big Benu je známý téměř po celém světě, neboť ho používá britský rozhlas BBC jako zvukové znamení. Budovy byly těžce poškozeny německými nálety v období 2. světové války, ale v letech 1948 – 50 byly rekonstruovány do původního stavu. Celý komplex je také překrásně vybaven uvnitř a zajímavostí zajisté je, že veřejnost se může zúčastnit v určených hodinách zasedání Horní i Dolní sněmovny.

Neméně bohatou historii má i sousední Westminsterské opatství. Místo, na němž stojí tato nejvýznamnější církevní stavba Londýna, bylo osídleno již v římské době. Předpokládá se, že první kostel stál na místě dnešní katedrály už v 7. století a byl zasvěcen sv. Petrovi. Jeho zakladatelem byl údajně r. 616 první londýnský biskup Mellitus. Kostel byl zničen Dány a na jeho místě založil v r. 1065 král Edward Vyznavač kostel a určil ho za místo svého posledního odpočinku. Nový kostel se v roce 1066 stal také korunovačním kostelem anglických králů, a tím byla založena jeho sláva. Na místě normanského kostela dal počátkem 13. stol. král Jindřich III. postavit dnešní, francouzskou gotikou ovlivněnou stavbu. O její dokončení se však museli zasloužit i Jindřichovi následníci, protože stavba byla nad Jindřichovy síly. Chrám je dlouhý téměř 170 m (některé materiály uvádějí „pouze“ 156 m) a s výškou 34 m je nejvyšší gotickou kostelní lodí v Anglii. Na prohlídku chrámu, přilehlé křížové chodby i budovy kapitulního domu bohužel nemáme čas.

Spěcháme, abychom byli na smluveném místě přesně, aby na nás nemusel autobus čekat. Vydáme se cestičkami St. James’s parku, pozorujeme neuvěřitelné množství poloochočených čiperných veverek a na jezírku věnujeme pohled nejen přítomným labutím, ale mají zde i pelikány. To nás poněkud vyvede z míry. Kolem Buckinghamského paláce a Green parku se dostaneme k Hyde parku. Zastavíme se ještě u Wellingtonova monumentu a Wellingtonova muzea. Wellington Arch je triumfální oblouk postavený na paměť maršála Wellingtona v letech 1825 – 27 D. Burdenem. Na jeho vrcholu je umístěna kvadriga (starověký dvoukolový vůz se čtyřspřežím). Jezdecká socha vévody Wellingtona obklopená 4 vojáky z různých složek anglické armády je dílem Sira E. Boehma. Nedaleký Apsley House postavený v 18. století jako rezidence Wellingtonů je dnes muzeem. A to už je skutečně poslední z památek, které míjíme „po svých“. Zapadneme unaveni, ale přece jen šťastní do sedadel autobusu, abychom byli možná schopni ještě vnímat památky, které budeme míjet při jízdě „domů“.

Jakmile se autobus rozjede, hned na severovýchodním rohu Hyde Parku míjíme tzv. Marble Arch. Tento mohutný mramorový vítězný oblouk navrhl r. 1829 John Nash podle vzoru římského Konstantinova triumfálního oblouku jako hlavní bránu k Buckinghamskému paláci. Pak se ale zjistilo, že brána je příliš úzká, aby jí mohl projet královský kočár. Od roku 1851 tedy stojí na dnešním místě, na ostrově uprostřed kolem proudícího provozu. Toto místo se nazývalo Tyburn a na něm bylo od 12. stol. do r. 1793 popraviště. Sem přivedli z vězení nebo z Toweru delikventy, jejichž život skončil na šibenici, tzv. Tyburn Tree. Proti Marble Arch zahlédneme také plochu Speaker’s Corner. Zde může každý svobodně vyjádřit svůj názor.

Zase absolvujeme dlouhou jízdu londýnskými předměstími. Poznáváme, že Londýn není jen přepychové City, ale že to jsou také čtvrtě s „vybydlenými byty“, okna jsou rozbitá, omítka oprýskaná, některé byty jsou vyhořelé. Ve stejném nebo podobném stavu se nacházejí i některé obchody v přízemí těchto domů. A když se podíváme po lidech na ulici, rázem máme dojem, že jsme se snad ocitli na jiném kontinentě. Už věříme tvrzení, že Londýn se svým okolím má nejhustší osídlení barevných přistěhovalců v celém Spojeném království. Dnes je ve městě mnoho čtvrtí, ve kterých převládají určité skupiny obyvatelstva. Není to tedy jen Soho a Číňané. V Brixtonu v jižním Londýně žijí Jamajčané, v Notting Hillu přistěhovalci z Trinidadu, v East Endu se usadili Bengálci, v Southallu převládají Indové, bohatí Arabové upřednostňují Kensington. Spolu s úvahami o tom, jaké asi problémy všeho druhu toto pestré složení obyvatelstva přináší, dojedeme až do Greenwiche. Bohužel jen z dálky můžeme pozorovat park a v něm tušit observatoř s Greenwichským poledníkem, ale na vlastní oči už můžeme vidět greenwichskou pláň a nad ní se třepotat množství draků těch nejrůznějších tvarů. Jeden je mimořádně velký, má tvar přibližně matrace. A víte, co dokáže? Jak si jen tak poletuje, tahá po zemi svého majitele v blíže nepopsatelném vozítku.

Po sedmé hodině jsme ve „svých“ karavanech. Původně jsme se chtěli jít projít ještě k vodě, ale člověk míní a počasí plány mění. Zatím jsme dnes měli celý den pěkně a tak je nemyslitelné, aby alespoň večer nezapršelo. Ta chvíle přišla právě teď. Dáme se tedy do vaření večeře, po očku ale pozorujeme intenzitu deště. Co kdyby přece jen přestalo. Sníme polévku a – ono už skutečně neprší. A tak hurá k vodě. Ti nejotrlejší mají řeči o tom, že si zaplavou. U vody dost fouká, proto všichni zůstáváme raději jen při té procházce. Přehrabujeme se v oblázcích a zjišťujeme, že se mezi nimi dají najít i polodrahokamy, byť pochopitelně nekvalitní. I to je však úlovek na památku. Od vody nás vyžene až tma a nepříjemný chlad. V teple karavanu uvaříme hlavní jídlo, utřídíme dnešní „přehršel“ dojmů a věnujeme se ještě důkladné prohlídce karavanu samotného. Líbí se nám účelnost jeho zařízení poskytující přitom solidní pohodlí. Ve skříni je totiž ještě připraven kempingový nábytek (lehátka, křesílka, slunečník). Navíc v karavanu je zamontován hlásič plynu a je v něm dokonale zajištěné i větrání. V noci potom obsluha vymění plynové bomby a odveze odpad. Když všechno „prodiskutujeme“, zjistíme, že je už zase více než jedenáct a že bychom tedy měli jít spát.

Pondělní ráno je podmračené a mlhavé. Fouká studený vítr. Vstáváme brzy, rychle nasnídat, sbalit zase věci na celý den a už včera objevenou zkratkou mezi chatkami a karavany sbíháme na smluvené místo. Ostatní pochopitelně dodrží opět akademickou čtvrthodinku a tak místo o půl sedmé se odjíždí ve tři čtvrtě na sedm. Máme před sebou dlouhou cestu, téměř 300 km do města Ilkeston, kde je dohodnuta exkurze v závodě na pletené výrobky.

Londýn objíždíme po okruhu a obdivujeme dlouhý zavěšený most. Než se na něj stačíme „vynadívat“, mizíme v tunelu. Přemýšlíme, co to asi podjíždíme. Že by Temži? Snad. Provoz začíná nepříjemně houstnout a tak i my stále brzdíme a zase rozjíždíme, abychom za pár vteřin znovu brzdili. Hustý provoz je až do blízkosti města Lutonu, pak se situace přece jen zlepší. Dlouhou chvíli při popojíždění si krátíme sledováním okolních aut. Zajímá nás, jakým značkám dávají Angličané přednost. Nejčastěji nás míjejí automobily značky Vauxhall. Vauxhall Corsa, Vauxhall Astra, Vauxhall Vectra, Vauxhall Omega apod. Ale to nám něco připomíná. No ano. My přece známe Opel Corsa, Opel Astra. Takže Opel jen pod jiným jménem – z jakých asi důvodů – zvítězil na britském trhu. Továrnu Vauxhall potom míjíme za Lutonem. Z ostatních aut se často setkáváme s Fordy. I to je pochopitelné, továrna Ford je v Dagenhamu. Z typů Forda je zde asi také jako v Evropě módní Ford Mondeo. Ve větší míře tu jezdí ještě vozy BMW a Peugeot, ostatní vozy evropské i mimoevropské provenience jsou k vidění jen málo. Na silnicích ale samozřejmě nechybí všechny možné druhy typicky anglických Rowerů.

Dálnice je jednotvárná, stejně tak jednotvárná je i okolní krajina. pozornost vzbudí snad jen všude se pasoucí krávy, zámeček svítící do dálky svou bělostí i vyhořelé sídlo, které možná bylo také zámkem. Průvodce nás také upozorní, že tam v dálce vidíme Sherwoodský les Robina Hooda i věžičku hradu, na němž se odehrává Scottův román Ivanhoe. Míjíme velká města Luton, Northampton a Leicester, u města Nottingham uhýbáme do Ilkestonu. V továrně nás očekávají o půl jedenácté, máme trochu zpoždění. Na vrátnici nám řeknou, že jsme již očekáváni.

Rozdělíme se do tří skupin a s překladateli procházíme továrnu. Jmenuje se Charnos a soustředí se na pletené výrobky různého druhu. Průvodce nás seznámí s historií závodu, ukáže nám fotografie jeho zakladatelů a krátce pohovoří i o vyráběném sortimentu. Pak projdeme celou výrobou. Pletené výrobky zde vyrábějí jak na starých strojích – na nich si nemohou dovolit vzorování – tak i na moderních strojích řízených počítačem, které už umí leccos. Z výrobků uvidíme jak tradiční, pro nás až příliš konzervativní a jednoduché svetry a vesty, tak i výrobky s plastickými vzory či geometrickým vzorováním. Něco se nám líbí, něco ne, ale to je věc nejen vkusu, ale určitě i národních zvyklostí. Vše se zde vyrábí z kvalitní vlny, průvodce nás upozorňuje, že jejich výrobky patří mezi ty skutečně dobré, jejichž cena na trhu se pohybuje od 25 liber nahoru.

Po prohlídce jsme uvedeni do jídelny a pohoštěni kávou a sušenkami. Zároveň máme možnost zeptat se na vše, co by nás ještě zajímalo. „Padne“ několik dotazů, zároveň stíháme sledovat i dění v jídelně. Je něco po poledni a lidé přicházejí na občerstvení. Je pravdou, že Angličané neznají většinou oběd v naší podobě, ale i tak se trochu divíme nad tím, co vidíme. Jedna ze zaměstnankyň si koupí něco k pití, sedne si ke stolu a klidně rozbalí jídlo přinesené z domu, druhý zákazník si koupí zeleninový salát, třetí jakousi obloženou housku a k tomu připíjí nápoj z termosky atd., atd. Prostě jiný kraj, jiný mrav. Na dvoře si také všimneme přepychových aut Vauxhall, která jsou k dispozici vedení podniku.

Návrat do Londýna je už rychlejší než jízda do Ilkestonu. Na večer máme naplánovanou noční projížďku městem a tak teď budeme mít až do tři čtvrtě na deset volno. Nechť ho každý zužitkuje tak, jak uzná za vhodné. Parkujeme opět u Hyde parku a sem se máme také vrátit. Někdo se vydává ochutnat speciality do některé z restaurací ve čtvrti Soho, jiní chodí po městě a prohlížejí obchody a zboží v nich, jsou i takoví, kteří se vydají do parlamentu a ve svém snažení jsou úspěšní. My patříme mezi ty, jež se vydají na průzkum ulic. Ale nejen to. Snažíme se také ulovit ještě nějaké fotografické záběry. Tu typická poštovní schránka, tam červená telefonní budka, samozřejmě nesmí chybět klasický poschoďový autobus „double-decker“ a londýnské taxíky. Přímo módní přehlídku „double-deckerů“ nám nabídne rušná třída Oxford Street, zatímco taxíky sledujeme spíše v okolních ulicích a uličkách, do nichž zabloudíme. Londýnské taxíky už nejsou jenom černé, i když ty ještě stále převládají. Ve výzdobě taxíků se skutečně fantazii meze nekladou. Své služby nabízí taxík napůl černý a napůl žlutý, kdo má rád sladké, zajisté se sveze zeleným taxíkem s namalovanou tyčinkou snickers v maxi velikosti atd. atd. My se však i nadále spoléháme na své nohy. Projdeme ještě několika uličkami, posedíme a povečeříme v parku s památníkem prezidentovi Rooseveltovi. Pak se vydáme zpět k autobusu.

Ač se nám doba do tři čtvrtě na deset zdála příliš dlouhá na „soukromé“ chození, téměř všichni jsme ji plně využili. Pomalu se rozsvěcují neony, město se odívá do nočního hávu. V deset hodin vyjíždíme a je skutečně na co se dívat. Přestože jedeme nám už známými místy, často je při nočním osvětlení ani nepoznáme. Nasvíceny jsou nejen významné budovy jako Parlament, Westminsterské opatství či Tower Bridge, ale zvláštní kouzlo získávají osvětlením i budovy, které nám ve dne připadaly až příliš fádní. Prostě město se tou noční hrou barev celé proměnilo. Občas se snažíme něco i vyfotografovat, ale to je možné jen ve chvíli, když zastavíme na červené. A těchto příležitostí je bohužel velmi málo.

„Domů“ se vracíme něco málo po půlnoci. Cestou pozorujeme krásně svítící dělící pruhy na silnicích. Jsou do nich vlepeny jakési kapky s dvěma odrazovými skly a ty v noci přesně označují střed vozovky. Dobrým vodítkem jsou také svítící bójky označující objezdové ostrůvky. Bójky jsou z umělé hmoty a tak pokud dojde ke střetu auta s takovouto bójkou, autu se nic nestane. Po návratu na ubytování se nám ani nechce spát, ještě vaříme a pochopitelně také balíme. Vždyť zítra bohužel toto krásné místo opouštíme. Spát jdeme o půl druhé. Nic se neděje, ráno si můžeme přispat, protože odjezd je ohlášen až na půl devátou. Takže krásnou dobrou noc.

Musicalia

Nevěřím, milý příteli, že mám nesmrtelnou duši a přec je v mém nitru cosi nedefinovatelného, schopného reagovat na vnější podněty. Nemá to nic společného s rozumem. Nezávisle na logice pociťuji cosi rozumem neuchopitelné, slastné, vzrušující, pocity smutné, tragické, jindy opět vzrušující, povznášející, teskné, úsměvné, lahodné – nedefinovatelné, nehmotné a přece existující.

Milý příteli, opět Tě zvu k rozhovoru na téma, kterého jsme se již jednou dotkli zastavením u Debussyho Faunova odpoledne. Tentokrát bych se chtěl spolu s Tebou pokusit o pohled z jiného úhlu.

Nevěřím, milý příteli, že mám nesmrtelnou duši a přec je v mém nitru cosi nedefinovatelného, schopného reagovat na vnější podněty. Nemá to nic společného s rozumem. Nezávisle na logice pociťuji cosi rozumem neuchopitelné, slastné, vzrušující, pocity smutné, tragické, jindy opět vzrušující, povznášející, teskné, úsměvné, lahodné – nedefinovatelné, nehmotné a přece existující.

Tyto pocity nevznikají samy o sobě, jsou vždy podmíněny vnějším vlivem. Nevznikají vzpomínkou na onen podnět, jsou s ním přímo spojeny. Jsou přitom prchavé, odeznívají stejně rychle, jako podnět, který je vyvolal. Jedno bez druhého nemůže existovat, nelze to oddělit.

Ano, je řeč o hudbě a pocitech, které vyvolává melodie veselá, smutná či tragická. Hudbou podmíněné pocity nelze vyvolat vzpomínkou. Ožívají jedině společně a zanikají v okamžiku doznívání tónů a melodií. Není zde žádná zákonitost. V každém posluchači, který chce naslouchat, vyvolává jiné vzruchy, jakoby každý posluchač byl naladěn na jinou délku vlny a jeho nitro reagovalo jinak, probouzejíc jeho představivost.

To vše, umění naslouchat hudbě a býti odměněn hudbou vyvolanými pocity, to vše nepadá jen jako dar z nebe. Obojí je odměnou za námahu, za vůli a touhu naučit se aspoň trochu rozumět hudbě a nechat se jí na sebe působit.

Název skladby napovídá mnoho o obsahu, nikoli ale o tom, jaké pocity v nás skladba vyvolá a jaké představy se zrodí.

Nemyslím, že je nutné souhlasit s názorem, že to, s čím se Ti snažím svěřovat je jen z oblasti romantických melodií, které lahodí naší představivosti (José Ortega y Gasset – Smrt a zmrtvýchvstání). Naopak se domnívám, že do této oblasti, ve které hudba má vyvolat a vyvolává ony pocity a představy lze zařadit vše, od starých chorálů a chrámových hudebních děl všeobecně, přes symfonie, komorní skladby a opery až po lehké múzy operet.

Jak jsem se již zmínil, pomocnou ruku nám u většiny skladeb podává sám skladatel a názvem skladby navozuje její atmosféru. Název díla nám pomáhá sledovat skladatele na jeho cestě po tónech a melodiích a vyvolávat vidiny a pocity z hloubi naší fantazie. Obrazy míst, přírodní nálady, reje tanečníků, bouře i pohody, nespočet dějů a nálad, které vedly ke vzniku hudebních děl. To je asi ona filosofie hudby, každé skladby, do které skladatel vložil své pocity, obrazy postav či míst a dějů.

A tak se nechávám unášet melodiemi a fantazií pocitů a představ. Mnohý skladatel asi sledoval jiný, náročnější cíl či myšlenku, než chápu. Jsem ale pouhý laik…

Můj mladý příteli, jak vidíš, není řeč o hudbě veškeré, ne o hudbě mladých posluchačů a ne o oné kulise, která občas pronásleduje náš život, mnohdy nežádaná.

Je nyní na Tobě abys mně pověděl něco o oné hudbě, která uchvacuje tisícihlavé zástupy mladých, komíhajících se postav s rukama nad hlavami a oslepovanými záblesky barevných reflektorů, nebo mi řekl něco o těch, které denně potkávám s miniaturními sluchátky v uších.

Můj pane, domnívám se, že popsat tuto sféru moderní hudby a její působení není obtížné. Jak jsi sám naznačil, působí kolektivně i individuálně. Jenom se mi zdá, že pod stejnými pojmy a názvy se skrývá něco jiného, ať se jedná o melodii, rytmus či virtuozitu hudebníka. Účelem je dosáhnout jiného cíle a efektu. Klid a soustředění posluchače např. symfonického orchestru nahradilo emotivní podmanění až davová psychóza. Kolektivní podmanění rytmem snad jako dávno zapomenutá a z hloubi minulosti vystouplá rituální extáze. Smyslem není tiché, individuální vnímání, ale splynutí s davem, kolektivní reakce na rytmus a vnější efekty. Jednotlivec nečerpá, nezískává, ale fyzicky se oddává, snad jako by svoji energii metafyzicky přeléval do tóny podmíněných pohybů. Do akce jsou zapojeny oči, sluch a celé tělo a to i při tanci, je to odpoutání se, psychické i fyzické splynutí s rytmem. Nezúčastněný divák by konání účastníků mohl právem přirovnat k rituálním tancům primitivních národů. Nikdo z posluchačů neposuzuje přísně kvalitu přednesu (ta je zničena decibelovým výkonem zesilovačů a reproduktorů). Je to svět jiných měřítek a požadavků na uspokojení z rytmu, či dokonce na ukojení smyslů – v duchovním smyslu slova.

Můj pane, mohlo by se zdát, že tyto dvě skupiny posluchačů, Tví a mí, stojí nesmiřitelně proti sobě. Není tomu tak. I jednotlivci s miniaturními sluchátky v uších mají své oblíbené zpěváky, orchestry a skupiny. Navštiv, můj pane, větší obchod s hudebninami. Budeš téměř omráčen rozsahem nabídky, množstvím kazet a cédéček. Jistě bys tam nalezl skladby, které by i Tebe uspokojily. Domnívám se, že reprezentují dobu počítačů. Tvá hudba také nemizí, naopak je její nabídka, díky moderní technice větší než dříve, vedle ní ale zaujala své místo hudba nová, mající své posluchače.

Na závěr bych chtěl říci, že mladí dospějí, změní své zájmy a někteří si oblíbí Tvůj hudební svět. A tak aniž jsme objevili něco nového, neznámého, myslím, že se shodneme, že bylo opět příjemné spolu rozmlouvat.

Dne 14. října 1997

Zubrnická museální železnice: jedinečná technická památka v Severních Čechách

Bývalá místní dráha Velké Březno – Verneřice – Úštěk je jednou z nejzajímavějších železničních tratí v České republice vůbec.
Zubrnické železniční muzeum najdete právě na této trati – 15 km severovýchodně od Ústí nad Labem, v prostorách nádraží v Zubrnicích. Kromě exponátů spojených s místní tratí se v muzeu nachází i mnohé unikátní kousky z celé Evropy.


Bývalá místní dráha Velké Březno – Verneřice – Úštěk je jednou z nejzajímavějších železničních tratí v České republice vůbec. Zubrnické železniční muzeum najdete právě na této trati – 15 km severovýchodně od Ústí nad Labem, v prostorách nádraží v Zubrnicích. Kromě exponátů spojených s místní tratí se v muzeu nachází i mnohé unikátní kousky z celé Evropy.

Dráha byla postavena v letech 1889-1890. Provoz v úseku Velké Březno – Verneřice byl zahájen v den šedesátých narozenin císaře Františka Josefa I. dne 18.8. 1890. Na odbočce z Lovečkovic do Uštěka začaly vlaky jezdit v září téhož roku. Stavitelé rakouské firmy Stern Hafferl se mistrně vypořádali s náročným členitým terénem bez drahých mostů a tunelů. Trať důsledně kopíruje kopcovitou krajinu Českého středohoří, strmě stoupá z labského údolí od Velkého Března (149 m.n.m) a po patnácti kilometrech dospěje do svého nejvyššího bodu v zastávce Mukařov (576 m.n.m.). K dosažení tohoto převýšení musí koleje každým metrem průměrně nastoupat zhruba 30 milimetrů, v nejvyšších spádech až 42 milimetrů. Toto stoupání řadí tuto trať hned za ozubnicové dráhy a činí ji s takovými parametry výjimečnou.

Stoupání 30‰, v největších spádech až 42‰, řadí trať hned za ozubnicové dráhy a činí ji s takovými parametry v ČR jedinečnou.


Malé parní lokomotivy se čtyřmi vagónky každý den stoupaly údolím vzhůru a namáhavě supěly, jako když štěká pes. Proto se pro ně vžil název ,,Čokl“ a jezdily zde plných 70 let. Po druhé světové válce vlivem národnostních proměn v pohraničí však klesly počty cestujících i nákladů a na trati postupně převládla rekreační doprava. Kdo by nepamatoval přeplněné motoráčky směřující k úštěckému rybníku Chmelař. Přestože dráhy vykazovaly velmi solidní výkony v osobní dopravě, nepřežila trať vlnu rušení tratí v sedmdesátých letech. Velký zármutek přihlížejících doprovázel dne 27. května 1978 dvojici motoráčků při posledních jízdách.

Mnoho nadšených lidí se však s krutým osudem lokálky nehodlalo smířit a již od roku 1980 byly podnikány první brigády i nesčetná jednání k zachování alespoň šestikilometrového úseku z Velkého Března do Zubnic. Myšlenku také z části podporovalo Okresní vlastivědné muzeum které dráhu chtělo začlenit do nově budovaného skanzenu v Zubnicích. Po listopadu 1989 převzaly osud trati do svých rukou soukromé iniciativy, kterým se v roce 1993 podařilo krátkodobě prosadit i zkušební provoz. V tomto roce vzniká také občanské sdružení Zubrnická museální železnice (ZMŽ), které se o trať stará dodnes. Stav trati však volal po důkladnější opravě, některé kolejnice pochází často i ze třicátých let. Řada mostních staveb (někdy i dřevěných) je dokonce v původním stavu ještě z roku 1890. Díky tomu byl nesnesený úsek trati Velké Březno – Zubrnice – Lovečkovic v roce 1989 vyhlášen kulturní památkou České republiky.

Nesnesený úsek trati Velké Březno – Zubrnice – Lovečkovice byl v roce 1989 vyhlášen kulturní památkou České republiky.


Od té doby také probíhají daleko intenzivnější opravné práce. Jen počty vyměněných pražců jdou do tisíců. Jen malé srovnání, na šestikilometrovém úseku Velké Březno – Zubrnice leží zhruba pět tisíc pražců. Do dnešní doby bylo vyměněno něco přes čtyři tisíce pražců. Opravy jsou prováděny převážně ručně a za současného respektování památkového charakteru trati. Proto se vlakem dnes bohužel stále nesvezeme nejen pro pracovní ruch, který na trati vládne, ale také díky průtahům při privatizaci.

V roce 1996 bylo pro veřejnost otevřeno železniční muzeum. K původní expozici o historii dráhy se postupně přidala unikátní sbírka historických drezín, malá dopravní kancelář, či zajímavá železniční kolejová vozidla. Mezi největší lákadla patří jistě svezení na drezíně a to jak na ruční nebo motorové. Za pozornost stojí například velocipédová šlapací drezína z dvacátých let nebo inspektorská drezína Tatra.

V roce 1996 bylo otevřeno železniční muzeum. K původní expozici o historii dráhy se přidala i unikátní sbírka historických drezín.

Svou vlastní sílu si můžete vyzkoušet na ručním kolejovém jeřábu. Funkční technický unikát pochází z roku 1877. Zájemce o válečnou techniku jistě zaujme zřejmě nejstarší dochovaná motorová lokomotiva u nás. Pochází z roku 1916. Byla vyrobena pro francouzskou armádu. K vidění jsou i jiní svědkové železniční historie.


Samotná trať i dopravní staby byly několikrát využity při filmování. Kdo viděl film Rebelové, tak si určitě vzpomene na vyzdobenou drezínu, na které jezdili hlavní hrdinové. Film byl natáčen na trati a na nádraží v Zubnicích v roce 1999. Neméně slavný film Páni kluci se natáčel jen o pár kilometrů dále na nádraží Levín v roce 1975.

Drezínu, která hrála ve filmu Rebelové můžete spatřit ve sbírce drezín. Na trati se v roce 1975 natáčel i film Páni kluci.

Aktuální informace o pořádaných akcích, další fotografie a podrobnosti naleznete na webových stránkách: http://www.zmz.cz/

Článek byl připraven ve spolupráci s občanským sdružením Zubrnická museální železnice. Děkujeme.

Belgie a Velká Británie V

Celkem v limitu se nám podaří projet dalšími zacpanými ulicemi a doslova na poslední chvíli nás autobus vyklopí na
jedné z nich v blízkosti Buckinghamského paláce. Už z dálky vidíme neuvěřitelné množství lidí čekajících na výměnu
stráží. Tento pestrý ceremoniál se koná v 11,30 hod. Nejprve všudypřítomní policisté zastaví dopravu na ulici před
palácem, pak se ozve kdesi zdáli hudba, dlouho nic nevidíte, až za hodnou chvíli spatříte jako prvního muže vedoucího
psa (jeho plemeno nebylo určeno, stáli jsme moc daleko, nicméně zajisté má také královský rodokmen), potom jedou muži
na koních a následuje sama stráž…

5. část

Celkem v limitu se nám podaří projet dalšími zacpanými ulicemi a doslova na poslední chvíli nás autobus vyklopí na jedné z nich v blízkosti Buckinghamského paláce. Už z dálky vidíme neuvěřitelné množství lidí čekajících na výměnu stráží. Tento pestrý ceremoniál se koná v 11,30 hod. Nejprve všudypřítomní policisté zastaví dopravu na ulici před palácem, pak se ozve kdesi zdáli hudba, dlouho nic nevidíte, až za hodnou chvíli spatříte jako prvního muže vedoucího psa (jeho plemeno nebylo určeno, stáli jsme moc daleko, nicméně zajisté má také královský rodokmen), potom jedou muži na koních a následuje sama stráž – muži v botách na vysokých podrážkách (přemýšlíme, jak jen se dá v těchto botách vůbec pochodovat), v tmavých kalhotech, červených kabátcích s tmavými výložkami a zlatým premováním, na hlavě posazené proslulé chlupaté „medvědí“ čepice, přes jejichž okraj snad nemohou ani vidět. Celou parádu zakončují opět muži na koních. Ti, kteří stojí u plotu Buckinghamského paláce, vidí i samotnou výměnu stráží, my se musíme spokojit zase až se závěrečným defilé. Vzápětí nato policisté uvolní provoz na ulici a davy se rozcházejí. My jsme na počátku pětihodinové procházky po nejznámějších památkách Londýna.

A začneme hned Buckinghamským palácem a jeho nejbližším okolím. Samotný Buckinghamský palác nechal postavit vévoda z Buckinghamu v r. 1703, v r. 1762 ho odkoupil král Jindřich III. V r. 1825 pověřil Jindřich IV. svého dvorního stavitele Johna Nasha přestavbou a rozšířením paláce. Od r. 1837 v něm sídlí královská rodina, přítomnost krále v paláci signalizuje vztyčená královská zástava. Dnes je Buckinghamský palác po všech úpravách velkolepou klasicistní budovou s mohutnou fasádou, ozdobenou korintskými polopilíři. Před palácem stojí památník věnovaný královně Viktorii. Podle návrhu Sira Astona Webba ho vytvořil sochař Sir Thomas Brock. Památník představuje královnu obklopenou alegorickými postavami znázorňujícími např. Vítězství, Vytrvalost, Odvahu, Pravdu, Vědu, Umění, Spravedlnost, Zemědělství.

Od Viktoriina monumentu odbočíme do stínu stromů v Green Parku. Tady lidé odpočívají. Nejen na zeleném trávníku, ale i na připravených lehátkách. Dostaneme se na Piccadilly Street, jednu z hlavních tepen města. Své jméno dostala ulice po krejčím, který se v 18. století stal mistrem ve zhotovování „pickadille“ – vysokých límců s tuhými rohy. Na této ulici jsme upozorněni především na budovu Burlington House, v níž sídlí umělecká akademie. Budova se vyznačuje pěknou renesanční fasádou. Nahlédneme do některých pasáží, zastavíme se u mnoha přepychových obchodů a tak dorazíme až na Piccadilly Circus.

Piccadilly Circus znamená pro obyvatele Londýna centrum světa. Sbíhají se zde hlavní ulice Regent Street, Piccadilly, Haymarket a Shaftesbury Avenue, na stanici metra se křižují tři linky. Tím je toto náměstí nejživější, nejhlučnější a nejfrekventovanější ve městě. Současně se stalo centrem zábavního světa West End, nachází se tam mnoho nočních lokálů, divadel a kin. V noci náměstí osvětlují obrovské světelné reklamy – ty se nám tentokrát představují i ve dne. Na náměstí stojí pomník filantropa – vévody z Shaftesbury odlitý z hliníku. Jeho autorem je Alfred Gilbert. Památník je známý pod dřívějším jménem „Erosův pramen“, postava totiž představuje anděla lásky k bližnímu.

Odtud zabočíme do dalšího proslulého zábavního kouta Londýna, do Soho. Názory na tuto čtvrť jsou různé. Angličtí podnikatelé ji považují za „dobrou adresu“. Vzhledem ke vhodné poloze se zde usadily filmové společnosti, gramofonové firmy, nahrávací studia apod. Labužníci oceňují Soho pro množství obchodů a restaurací s mnoha delikatesy a mezinárodními specialitami. Mezinárodně se v Soho vaří už od 16. stol., když se sem nastěhovaly tisíce francouzských hugenotů. Potom sem přišli Italové, Švýcaři, Číňané, Indové a příslušníci dalších národů. Z domácích kuchyní se postupně stávaly veřejné restaurace, jejich původními zákazníky byli šetrní cizinci a chudí studenti. U cizinců je Soho spojeno s představou podsvětí, pochybné zábavy, neseriózních barů, porno obchodů, peep-show a prostituce. Takže z předložených názorů si můžete vybrat.

V těsné blízkosti Soho je i známá China Town – Čínská čtvrť, která se rozložila mezi Gerrard Street a Leicester Square. I ona má své kouzlo, vchod do ní např. označují brány v čínském stylu, na ulicích předvádějí své umění nejrůznějšího druhu čínští umělci. A všude se to hemží nepřeberným množstvím turistů.

Brzy dojdeme na další významné londýnské náměstí, na Trafalgar Square. Náměstí vzniklo v letech 1829 – 51 podle návrhů Charlese Barryho. Svým názvem připomíná vítězství admirála Nelsona nad francouzsko-španělskou flotilou u španělského mysu Trafalgar 22. října 1805. V centru náměstí stojí 56 m vysoký sloup Nelson Column. Byl postaven v letech 1840 – 1843 podle návrhu Williama Railtona z devonského granitu. Na korintském sloupu stojí 5 m vysoká (některé materiály dokonce uvádějí 6 m vysoká) socha Horatia Nelsona. Podstavec zdobí bronzové reliéfy odlité z ukořistěných francouzských děl. Znázorňují scény ze čtyř vítězných Nelsonových bitev (Abukir, Kodaň, St. Vincent, Trafalgar). Reliéf zobrazuje admirálovy poslední chvíle a jeho výrok znějící v překladu „Anglie očekává od každého, že bude konat svou povinnost“. Čtyři obrovští lvi na obrubách jsou dílem Edwina Landseera z r. 1868.

Trafalgarské náměstí ale není jen Nelsonův sloup. Kromě dalších památníků připomínajících slavné osobnosti anglické historie zde najdeme i mnohé významné budovy. Z nich je třeba připomenout alespoň kostel St. Martin, což je farní kostel admirality, a budovu National Gallery pocházející z let 1834 – 38 a postavenou podle plánů W. Wilkinse. Původní objekt však potřebám galerie brzy nepostačoval a tak byl postupně zvětšován. Zajímavostí je, že pod zdí na straně National Gallery jsou do kamene zapuštěny britské standartní míry : 1 inch, 1 foot, 2 feet, 1 yard, 1 chain a 100 feet. Kuriózní je vysvětlení původu jednoho yardu. Má to být vzdálenost mezi špičkou nosu a konci prstů natažené ruky jistého anglického krále (jeho jméno však již upadlo v zapomenutí).

Před National Gallery si dáváme na čas rozchod, abychom si mohli buď odpočinout a nebo se podívat alespoň na některé skvosty, které tato budova ukrývá. Vždyť National Gallery vlastní největší a nejcennější sbírku obrazů na světě. Vstup je zdarma a každý si může vybrat tu oblast, která ho zajímá. Prohlídka všech sbírek by snad zabrala i několik dní. Takže si vybírejte. Je libo italské malířství 16. století zastoupené mimo jiné obrazy Michelangelovými, Raffaelovými, Tintorettovými či Tizianovými, nebo raději postojíte před mistry vlámského umění, jakými byli Rubens, van Eyck a van Dyck. Chcete snad věnovat pozornost italskému malířství po roce 1600, německému malířství, španělskému malířství, francouzskému či domácímu britskému. Vše zde najdete.

Na samotném náměstí se můžeme v praxi také přesvědčit o tom, že toto náměstí bývá často místem politických manifestací. Jedna taková tady právě probíhá. Je dost hlučná, podle písma použitého na transparentech usuzujeme, že by se mohlo jednat o Araby. Někdo z kolegů pronese, že jde o manifestaci alžírských fundamentalistů. Z jakých zdrojů tuto informaci získal a zda je pravdivá, nevíme, pokud ale pravdivá je, pak rychle pryč, abychom nebyli ještě svědky třeba pumového atentátu. O tuto atrakci zajisté nikdo z nás nestojí.

Ve čtyři hodiny odpoledne vyrážíme opět do londýnských ulic. V jihozápadním rohu Trafalgarského náměstí postojíme před Admirality Arch – obloukem Admirality, který jako velká kamenná opona uzavírá širokou třídu The Mall vedoucí od Buckinghamského paláce. Prostřední ze tří bran Admirality Arch má svého osobního klíčníka. Vždy, když tu má projíždět královské spřežení, např. při slavnostním ceremoniálu při zahájení sezení parlamentu či při státních návštěvách, přichází zvláštní královský dveřník, aby bránu jen pro tento účel otevřel.

Dále pokračujeme třídou Whitehall, jež je synonymem vládní čtvrti. I zde se pochopitelně nachází množství budov s bohatou historií a žhavou současností. Nás nejvíce zajímá budova Horse Guards. Je pravda, že dříve, než si všimneme architektonických zvláštností této budovy, zaujme nás něco úplně jiného. Před budovou drží stráž dva jezdci z Corps the Household Cavalry. Neustále se vedle nich staví turisté a někdo druhý je fotografuje. S jezdci to ani nehne, koně občas jen pohodí hlavou. Ani my neodoláme zvěčnění se na fotografii. Od průvodce se potom dozvíme, že Corps se skládá ze dvou samostatných regimentů – Life Guards se šarlatově červenými kabáty a bílými chocholy na přilbách a Blues and Royalds s modrými kabáty a červenými chocholy na přilbách. Life Guards pocházejí z jednotky kavaleristů, která sloužila v občanské válce jako osobní stráž krále Karla I. Blues and Royalds pak mají původ v Cromwellově jezdeckém regimentu. Poštěstí se nám ještě uvidět i výměnu jezdců a potom jsme teprve ochotni si poslechnout, že budovu Horse Guards postavil r. 1753 William Kent. Dodnes poutá pozornost zvláštními proporcemi a zvonicí. Na jejím místě stála kdysi strážnice starého paláce Whitehall.

Z Whitehallu lze vstoupit i do nenápadné slepé uličky Downing Street. Tento vstup je povolen však jen vyvoleným, pro obyčejnou veřejnost je ulice uzavřena. Od r. 1735, kdy král Jiří II. dal dům k dispozici prvnímu ministerskému předsedovi Siru Robertu Walpolovi, je číslo 10 sídlem úřadujícího ministerského předsedy. Ulice má jméno po Siru Georgovi Downingovi, který zastával vysokou státní funkci za Cromwella, a přesto byl Karlem II. po restauraci Stuartovců jmenován rytířem.

Ve vládní čtvrti Whitehall stojí také britský národní památník obětem obou světových válek, tzv. Cenotaph. Jeho název znamená v překladu přibližně „prázdný hrob“. Původně byl zhotoven ze sádry podle návrhu Sira Edwarda Lutyense jako památník obětem „Velké války“ (1. světové války). Na žádost veřejnosti byl vytesán z portlandského mramoru a v roce 1920 odhalen. Pomník nenese žádné symboly vzhledem na to, že vyjadřuje úctu padlým bez rozdílu víry. Jsou na něm jen emblémy pozemního, leteckého a námořního vojska. Vždy druhou listopadovou neděli, která je vzpomínkou na válku, se u Cenotaphu v 11 hod setkají zástupci Commonwealthu, aby vzdali hold obětem válek. Následné bohoslužby se účastní i královna, členové parlamentu, zástupci vojenských složek a veřejného života.

Při procházce třídou Whitehall naši pozornost také upoutá nebývalé množství policistů. Pomalu procházejí mezi turisty, pokud jsou dotázáni, ochotně poradí. A také stejně ochotně se nechávají s turisty fotografovat. Vždyť kdo by si nechtěl z Londýna přivést fotografii s typickým anglickým „bobíkem“. Této možnosti po mnoha váháních využije i naše dcera. Právě procházejícího policistu požádá, zda by mohl na chvíli počkat. On nejdříve nechápavě kouká, pak se dozví, že má být vyfotografován. Rozesměje se, „drapne“ Dášu kolem ramen, cvak a už je fotografie. S úsměvem neznámý policista odchází.

Pobaltí na kolech: Přes tři státy zpátky do Brna

Víte, jak se v Polsku vozí vlakem kola, jak v Estonsku opravují silnice, že v Lotyšsku nemají na každém nádraží jízdní řád a v Polsku vlaky létají?

Závěr bohatýrské cyklistické cesty po pobaltských státech. Z Estonska přes Lotyšsko a Litvu do Polska a celonoční přejezd vlakem do ČR.

Neděle 11.7.


Dnes ráno začal Věroš plašit už velmi brzo. Uvařil zelňačku se slepičí krémovou. Snědli jsme to asi v 7:00 místního času a zase ulehli, protože byl mokrý stan od rosy a vůbec.

Když už slunko pralo do stanu moc, začal jsem palšit já a začalo se balit. Když už jsme měli téměř vše zabaleno, přinesl nám pan domácí vdolky s cukrem a mléko od krávy. Dobalili jsme vše a vyrazili na silnici. Tentokrát jsme byli na silnici v 10:00, možná ve tři čtvrtě. Šlapali jsme jako o závod, do Valgy nám zbývalo 60 km. Po cestě jsme jednou zastavili na cukr a pak jsme narazili na značku práce na silnici práce na silnici 12km..

Zprvu jsem myslel, že 1,2 km a tu tečku někdo ukradl, ale za chvíli to bylo opravdu 12 km. Kodrcali jsme se po vyfrézované silnici, pak po uválcované hlíně a štěrku, kousek jen po štěrku, to ani nejelo a taky v protisměru. Když jsme zdolali tento úsek, který měl opravdu 12 km už nám scházelo do Valgy je 6 km a to bylo hned.

Na náměstí jsme spočítali všechny naše estonské korunky a šli jsme Věroš a já koupit oběd. Na první pokus jsme koupili 4 krát chleba, paštiku a 2 krát sýr a zbylo nám ještě 20 korun. Jo a taky kvas. Vše jsme snědli a Adam a Věroš utratili zbytek za čokoládu, zmrzlinu a banány.

Vyrazili jsme na přechod, ale dřív, než jsme opustili Estonsko, zeptal jsem se, jestli si můžeme vyměnit peníze na laty. Poslali nás zpět, odkud jsme přišli, na rozestavěný přechod, do kterého jsme už jeli. Tam nám opravdu vyměnili 20 DM na laty (dostali jsme asi 6,48 LVL).

Po této úspěšné transakci jsme vyrazili hledat nádraží do Valky. I přesto, že jsme se ptali dvou domorodých obyvatel, nádraží se nám najít nepodařilo. Vydali jsme se tedy po silnici směr … na další nádraží. Po 6 km jsme narazili na přejezd a o kousek dál i na nádraží. Paní, která hlídala nádraží jsme se zeptali kde je voda a jestli nemá jízdní řád. Pro vodu nás poslala k nedaleké studni, kde jsme si napumpovali, ale neřád neměla. Ve stínu WC jsme uvařili večeři, brkaši + špek a taky ji sežrali. No a v 19:30 přijel vlak, do kterého jsme se nalodili. Paní průvodčí nám řekla (rusky), že máme jít na konec vlaku, že je tam místo na kola. Tak jsme se svezli na kole vlakem, protže vlaky tady jsou dlouhé a hlavně široké. Možná i bystrozraké :-). No a teď tu sedíme ve velice pohodlných křeslech, Věroš a Adam vykládají pasians a já píšu deník. Už ne.

— Damon


Ještě pořád Damon: Během cesty jsme se dali do řeči se jedním pánem, který nás přesvědčoval, že máme vystoupit v … a jet dál do Rigy na kolech,že je to tam moc krásné. My jsme ale byli rádi, že už jedem domů a vlakem, a tak jsme jeli až do Rigy. V Rize jsme Věroš a já šli otravovat paní v pokladně, kdy jede vlak do Kaunasu. Paní nám řekla, že vlak jede ve 23:35 a bylo 22:20 a že stojí 6 latů do spacího, 9 latů do singlu plus 2,54 za kola. To je hodně peněz, ale nakonec jsme se domluvili, že pojedem. Vyměnili jsme teď 90 DM a dostali 27 latů a kooupili jsme si lístky. No nakonec lístek stál 5,54, takže nám zbylo 5 latů. Jako na sviňu pán ve směnárně zavřel. Vydali jsme se k vlaku, dokonce jsme ani nemuseli po schodech, tak dobře jsme s věrošem koupili lístky.

Ještě než jsme se nalodili (navlačili), pozdravili nás tři individua. byli to Češi, kteří tu byli na pěšárně a jeli do Šiauliai. Paní průvodčí se sice ošívala, že takovým vlakem velocipedy vozit nelze, ale měli jsme na ně lístky, a tak nám je naložili úplně na konec vlaku.

Totiž to nebyl jen tak ledajaký vlak, byl to lehátkový rychlík do Vilniusu. Každý vagon měl dvě průvodčí, každý lístek byl na určité lehátko. Nafasovali jsme čisté prostěradlo a deku, no a do takového vlaku jsme chtěli naložit kola. Ale odjeli jsme. Kousek za Jelgavou jsme rozestlali a šli spát.

— Damon

Poznámka při přepisu: Místa označená … nejsou ta, kam lidi běžně posíláme, ale nikdo si nevzpomene, jak se to vlastně jmenovalo.

Pondělí 12.7.

Po další hodině jízdy nás vyrušila průvodčí. Jsou hranice. Jsme rozchrápaní, a tak celníkovi vnucujeme pasy a pasovému říkáme, že nic nevezeme. Přesto nás pustili. Spali jsme dál, cesta ubíhala pěkně. Věroš půl hodiny před Kaunasem začal plašit, že už budeme vystupovat. Tak jsme se trochu otřepali a ve 3:45 jsme stáli na perónu v Kaunasu. Kola nám neukradli, a tak jsme vyrazili na prohlídku spícího něsta.

Damon si dal slalom mezi čárami jinak rušné šestiproudé silnice. Všude bylo zavřeno, ale podařilo se nám přece jen nalézt otevřenou směnárnu. Tak jsme se zbavili pěti latů a získali 22 litů. Poté jsme vyrazili pryč, než začne ranní špička. Všude měli zavřeno, ale v žaludku kručelo. Tak jsme si řekli jednomu pánovi o vodu a uvařili si polívku.

Nad mapou jsme pak vydumali, že to dnes dotáhnem až do Suwalek a odtud pojedem domů. Je to sice pěkný flák cesty, ale když je teď sedm hodin ráno…

Pak jsme vyrazili. Cestou do Marijampole, které je v půlce cesty se nic zvláštního nestalo.

Protože bylo teprve 10 hodin, tak jsme oběd nechali do dalšího městečka. Zde jsme si koupili jen zmrzku, buchty s rozinkami a giru (kvas). Pak jsme pokračovali. Já jsem předstíral, že to tady znám, tak jsem zakufroval. Než jsem se stačil vymotat, Věroš se někoho zeptal a ten mu ukázal správnou cestu. To ovšem nebyl konec obtíží. Z Marijampole byla silnice uzavřena a my pokračovali po objížďce. Nastavili jsme si tak cestu asi o 6 km, z toho 3 km po opravované vozovce bez asfaltu. Holt ta objížďka šla jinudy. Pak jsme ale najeli na správnoou silnici, po které dalších 20 km nejezdily náklaďáky.

Ve městečku Kalvarija – Jirka jsme šli nakoupit oběd. Nebyla to samoobsluha, a tak nákup byl dobrodružstvím. Zvítězili jsme. Po obědě jsme ještě utratili zbytky místní měny a vyrazili do 40 km vzdálených Suwalek. V nohách jsme přece jen už něco měli (90 km), takže se nejelo úplně lehce, ale nebylo to zas tak hrozné. Na hraničním přechodu si nás polský úředník prohlížel a srovnával nás s fotkama v pasech. Nakonec se zeptal, odkud a kam jedeme a popřál nám šťastnou cestu.

Silnice do Suwalek byla ve stavbě, a tak na některých úsecích se nejelo nejlépe. Navíc ještě ubývaly síly.


V Suwalkách nastalo další dobrodružství. Hledání nádraží. Každý domorodec nás poslal jiným směrem. Nakonec jsme ale zvítězili. Z paní v okénku jsme dostali, že vlak v 19:20 do Gliwic opravdu jede. Pak šel Věroš s Damonem zpět do města vyměnit peníze. Přinesli zlaťáky, takže jsme si mohli koupit lístky. Nakonec jsem je koupil až do Chalupek přes Katowice.

Ještě jsme si uvařili večeři na peróně a pak jsme nastoupili. Ještě jsem zapomněl říci, že jsme si všichni umyli nohy pod vodovodním kohoutkem na peróně. Pak ještě Damon odskočil koupit zmrzlinu.

Teď sedíme ve vlaku, a pokud nezapomeneme v Katowicích vystoupit, tak se snad už nic nemůže stát.

— Adam

Úterý 13.7.

Adam v předchozím dni poznamenal, že pokud v Katowicích nezapomeneme vystoupit, nemůže se nic stát. Leč Adam míní a život mění.

Tentokrát se život vtělil do průvodčího. Vlak se v Czestochowe rozděluje na dvě poloviny, jedna letí do Krakówa, druhá na Katowice a potom do Gliwic. My jsme seděli v té polovině, co jela (po polski letěla) do Krakówa a my chtěli jet do Katowic.

Už jsme docela sehraní, vylodění jsme zvládli docela rychle. Kola jsme posadili do vlaku až na konec. Pak přišel průvodčí a chtěl rozsvítit koncová světla v nějaké skříňce, o kterou jsme měli opřená kola. U polských vlaků se to totiž dělá až na konci posledního vagónu. To i v naší staré Škodovce 120 to šlo udělat z místa řidiče. PKP se zřejmě v oblasti technických vymoženstí mají ještě co učit. Odtud byla cesta velmi pohodlná.

V Katowicích jsme vystoupili a viděli něco, co se u nás jen tak nevidí. Dva polští cyklisté vykládali v vlaku kola. Nejdřív přední, potom zadní a nakonec rám. Na nástupišti je složili dohromady a odjeli. Už chápu, proč se průvodčí rozhlížel po kupé, kde ta kola máme.

Z Katowic jsme dojeli do Rybnika a s přestupem do Chalupek. V Chalupkach jsem najednou měl pocit, že jsme v České republice, všude spousta aut s bílou SPZ vytlačovala ze silnice tu trošku s černými.

V kantoru jsme směnili zlotówki za české koruny a utratili zbylé zlotówki. V pohodě a už bez razítka jsme překročili hranice a ocitli se v ČR. Dojeli jsme na nádraží, podali kola, snědli smažák, na který jsme se těšili minimálně od Šiauliai, ale spíš dřív, nakoupili koblihy a čokoládu a teď sedíme ve vlaku a jedeme domů, do Brna…

–Věroš