Connect with us

Historické památky a města

Maroko – exotika na dosah ruky

Zájezdy do Maroka přes cestovky jsou pro Čechy stále populárnější a
snáze dostupnější. Tato neobvyklá destinace nalákala i nás.
Objednaný hotel v Agadiru jsme využívali jen na přespání a každý
den jsme podnikali celodenní výlety po vlastní ose.

Published

on

Zájezdy do Maroka přes cestovky jsou pro Čechy stále populárnější a snáze dostupnější. Tato neobvyklá destinace nalákala i nás. Objednaný hotel v Agadiru jsme využívali jen na přespání a každý den jsme podnikali celodenní výlety po vlastní ose.


Na zájezd do marockého Agadiru

Agadir je město poměrně nové, pro Maroko netypické. Leží v jihozápadní části země a míří sem spousta leteckých zájezdů. Jsou zde především moderní budovy, které vznikly po silném zemětřesení, které roku 1960 dosáhlo síly 5,7 Richterovy stupnice a bylo skutečně ničivé. Na troskách původního města vznikly mnohdy budovy s železobetonovými konstrukcemi, jiné pouze z cihel, ale nikde už neuvidíte jako stavební materiál dřevo.

Všechny budovy jsou přehlídkou výstavních paláců a moderních staveb 20. a 21. století. Nepřekvapí Vás ohromné množství rozestavěných hotelů stejně jako soukromých domů či kancelářských budov, často i v evropském stylu. S typickým orientem se zde mnoho nesetkáte. Jen u místních obchodníků, kteří prodávají upomínkové předměty a pak na trzích – souku, kde je ten pravý místní život. Tam můžete zakoupit mnoho druhů místních koření, sušených bylin a směsí pro čaje. Najdete zde zboží ručně dělané z kravských, telecích a velbloudích kůží od bot přes kabelky až ke krásným koženým bundám a množství všeho, z čeho až přechází zrak. Například stovky druhů různých šátků, ale pozor, zdaleka ne všechny jsou pravé marocké, velká většina je Made in Vietnam…můžete tady zabloudit na trh s ovocem a zeleninou, stejně jako na trh živých zvířat.

U stánků ochutnat různé místní speciality a zapít přírodním džusem, který Vám před očima vymačkají úplně čerstvý. Nejčastěji pomerančový a grapefruitový. Je zde velký moderní přístav, nedaleko něj malá ZOO. Nad přístavem se tyčí pevnost s panoramatickým výhledem na Atlantik a město s přístavem. Pěstují se hlavně citrusy, které nejsou určeny k jídlu a všude na ulicích se z nich vymačkávají právě ty pravé nefalšované džusy. Je to město obchodní a rybářské, ale dnes především turistické. Má obrovské písečné pláže táhnoucí se kilometry a omývá je Atlantik.



Podnebí v Agadiru

I v parném létě v červenci se zde teploty pohybovaly mezi 26 až 28 stupni Celsia zatímco blíže do vnitrozemí teploty prudce stoupaly. V Marakéši bylo mezi 37–40 stupni. Také rána zde byla chladná, kolem Atlantiku opar přes téměř celé dopoledne, prudké větry, odpoledne slunce a teplo a večer se teploty opět radikálně snižovaly a často byl na místě i svetřík.

Pravý „Orient“ v Marakéši

Je fajn, když Vám vyjde věnovat alespoň jeden z dní tady strávených jednomu ze čtyř královských marockých měst a to Marakéši (původně berbersky „Boží země“), který je na seznamu světového dědictví UNESCO a jeho vznik se datuje do 11. století. Město leží na úpatí Vysokého Atlasu. Obrovské proslavené náměstí mrtvých Djemaa El Fna je plné stánků, kde najdete kejklíře, deku s hadem, lidi se cvičenými opicemi, které se vám budou snažit hodit na rameno, na ruku, na hlavu, prostě kamkoliv, abyste jim zaplatili bakšiš za fotku. Nejkurióznější mi přišel stánek se zubními protézami k prodeji. Všude skrze náměstí jezdí koně, dvouspřeží nebo čtyřspřeží, je dobré dávat pozor, protože jsou poměrně rychlí a mají klapky na očích a Evropané mají oči spíše na vrch hlavy než tam, kde mají být. Oči zahltí typická atmosféra Orientu, vidíte zde mimo jiné žongléry, tanečníky, akrobaty, klasickou kulturu Orientu a spousty stánkařů. I zde jsou na každém rohu přírodní vymačkané šťávy z citrusů a kupodivu levnější než v Agadiru.

Zcela zahalené ženy v křiklavě barevných hábitech Vás chytají za ruce a nabízí zdobení henou, mladíci a děti nabízejí vodu. Ve stáncích voní marocký kuskus. Na dekách na Vás číhají padělky marockých trilobitů nebo štírů na straně jedné, překrásné stříbrné marocké a berberské šperky či přírodní krystaly běžných nerostů kalcitu, aragonitu, křemene na straně druhé. To vše vytváří obraz arabsko-afrického města, za kterým sem jezdí statisíce turistů z celého světa.


Co vidět v Marakéši

Marakéši najdeme plno kouzelných architektonických památek, překrásnou botanickou zahradu Jardin Majorelle z 20. let 20. století, kterou si opravdu nenechte ujít, pro mě byla z Marakéše největším zážitkem, nafotila jsem tady desítky fotek rozličných kaktusů všech velikostí a květinových zákoutí plných zářících barev. V jezírku, které se modře třpytilo, byly desítky rozkvetlých leknínů různých barev, i žluté a bílorůžové, které stříbřitě zářily v horkém slunci. Kouzelné jsou všechny místní parky a zahrady, malé oázy klidu v ruchu města.

Marakéši se říká „Červená perla Jihu“ kvůli zabarvení vysokých hradeb a země. Je složen ze starého opevněného města mediny a z přilehlé modernější části Gueliz. Velká část mediny je souk, neskutečně obrovské tržiště, kde najdete vše, nač pomyslíte i to nač byste ani nepomysleli. Tento trh je největší v zemi.

Nejzajímavější z něj je ale ta část, kam běžná turistická bota nevkročí a to část rukodělná a výrobní na samém okraji souku. Tam můžete vidět, jak se vydělávají, řežou a vypalují kůže a vzory do kůží, jak se ručně šijí např. boty, kabelky apod. Mně vyrazily dech práce kovářů, neskutečná rukodělná práce, zvířata z kovů, např. kohouti, berani, velbloudi, starodávné typy zámeckých klíčů, které měly délku až 30 cm. Různé zdobené ploty, mříže, vstupy, kašny, dokonalá rutina a fortel černých rukou.

Souk byl mnohdy rozdělen i tématicky, nejen v oblasti trhů se zeleninou nebo masem – živými zvířaty a kuřaty, která Vám porazili dle Vašeho výběru před očima, ale i zvlášť např. celé řady kabelek a bot, celé řady olejů, zejména arganový, a oliv, celé řady stovek různých šátků ve všech materiálech i barvách, celé řady koření a čajů a tak dále. Čím dále jste od středu náměstí a hlouběji v souku, tím je trh autentičtější, plný domorodých obyvatel unavených z celodenního nahánění potenciálních zákazníků. Mnozí jsou již unavení a polehávají mezi svým zbožím bez zájmu o okolní dění. Jiní naopak živě rokují, srocují se, popíjejí sladké čaje, posedávají v kruzích. Na okraji trhu je chudina, bezdomovci, vetešníci, spousta dětí, které zde mají svůj svět.


Jsme zde v období ramadánu. Je to devátý měsíc muslimského kalendáře, který připomíná zjevení koránu Mohamedovi. Ortodoxní muslim od úsvitu do soumraku nepije, nejí, nekouří, sexuálně nežije. Jde o čas, kdy věřící obnovují svůj vztah s bohem, prohlubují svou víru. Celý den se postí a večer se celé rodiny scházejí u bohatých stolů a dohánějí, co přes den zameškali. Je to oslava blízkosti a sounáležitosti.

Zpátky do Agadiru se vracíme se za tmy, přesto stejně jako ráno vidíme stáda černých koz, jejichž vlna je od nepaměti využívána k tvorbě ručně tkaných koberců všech vzorů. Když kozy vše spasou, lezou po stromech a žerou keře a všechno, kam se vyškrábou.

Výlet do regionu Souss Massa Drâa

Další den plánujeme cestu z Agadiru směrem na jih, po široké asfaltové silnici směr Tiznit. Jedeme džípem pro pět lidí a řidiče, který jsme si nasmlouvali opět na celý den. Celodenní Marakeš (odjezd z Agadiru v šest ráno a příjezd v osm večer, aby řidič mohl včas za svou rodinou) nás vyšel po dlouhém dohadování předem za auto s řidičem a celý den jezdění po Marakéši na 220 marockých dirhamů). Trasa dalšího výletu je po rybářských a berberských vesnicích – Sidi Bibi a Massa. Pokračujeme do Tiznitu, města obehnaného rudými hradbami známého svými stříbrotepci a sukem, který je plný překrásných uměleckých prací ze stříbra (byli jsme i v místní manufaktuře), Tiffnitu – rybářské vesnice na pobřeží, navštěvujeme také poušť s krátkým výletem na řeku „Oued Massa“ a přehradu „Barrage Youssef Ibn Tachfin“ . Tento celodenní výlet nás vyšel pro 5 osob na celý den na 250 marockých dirgamů.



Marocká kuchyně – tajine a kuskus

Řidič byl velmi mladý, hovorný a vstřícný, dovezl nás do tradiční berberské vesnice, kde jsme se procházeli a sledovali jejich běžný den. Dozvěděli jsme se, že původní berberská jídla se obohatila s příchodem Arabů o nové způsoby přípravy, ale i o jiné druhy zeleniny či koření. Stále se nejvíce jedí chlebové placky všech druhů a různými dochuceními místních koření, minimum soli je ve všech pokrmech. V současné marocké kuchyni jsou patrné i francouzké vlivy. Berberská strava je oproti marocké jednoduchá, mnoho zeleniny, rýže či brambor, ovoce. Nejznámějším jídlem je tady tajine (tažín), který nám byl předložen i tady jako hlavní chod. Jídlo se nazývá podle hliněné nádoby, ve které se nad ohněm připravuje. Je to velký keramický talířohrnec s keramickým komínem, který se pevně přiklopí. V něm se nachází směs různých druhů mas, k tomu směs brambor a zeleniny nebo rýže a zeleniny, to vše se dusí nad ohněm doměkka. Jako další chod jsme měli stejně připravený kuskus se zeleninou a kořením a jako moučník mísu ovoce, hlavně žlutý meloun. Jejich tradičním a svátečním jídlem je prý bstila, která je velmi pracná a tu jsme bohužel neochutnali. Také proto, že jde o směs těsta, mezi které se plní kusy masa, houby, vajíčka a rozinky. Z těch hub jsme měli tak trochu vítr, takže jsme vždy vzali za vděk výtečnými saláty, zejména z rajčat a oliv. Na trzích v několika městech jsme ochutnávali arabský chléb (harsha, baghira), který měl pokaždé úplně jinou chuť i koexistenci. Na každém trhu byly na chuť i k osvěžení haldy opuncií a fíků čerstvě natrhaných.



Tuarég – pravý marocký mátový čaj

Vždy, když nám bylo příliš vedro, nebo jsme se cítili unavení, pili jsme s místními silný a velice sladký mátový čaj (thé á la menthe, v restauracích je uveden ve zkráceném názvu athé). Prakticky na každém trhu byly nejen čerstvé listy máty ale i sušené. Plné náruče. To byl tradiční marocký čaj, jen vařená máta s bílým cukrem a vodou. Když jsme si nechali čaj uvařit přímo místními na ulici, berberský čaj se skládal ze sušených listů máty, stevie a citrónu. Bylinky dvakrát přelili vroucí vodou, aby je očistili a následně čaj uvařili, čím déle byl vařen, tím sladší díky aromatické stevii byl. Z Maroka jsme si přivezli ledacos, ale nejvíce sušených listů právě na tuto čajovou směs. Zejména v horku měla osvěžující účinek a stévie nás nabyla rychlou energií k dalšímu putování. Zvládli jsme tak dlouhou cestu džípem po poušti, klouzali jsme pískem, objížděli propadliny, hluboké jámy. Prožili jsme pestrý den v regionu Souss Massa. Projeli se na velbloudech v písečných dunách El Faid, kterým se říká Malá Sahara. Prošli se horkým pískem, který pražil do holých chodidel. Jakub si v poušti vyzkoušel jaké to je mít na rukou dva místní štíry, kteří rychle lezou po horkých dlaních…Prošli jsme se nad oázou plnou banánovníků mezi písečnými dunami, zastavili s džípem a šli podél úplně zelené řeky „Oued Massa“, viděli jsme skleníky pro banány, melouny, rajčata. Potkali jsme chudé vesnice i bohatá města, obě tváře Orientu.



Další tipy na výlety z Agadiru

Byli jsme ohromeni monumentální přehradou Ben Youssef Tachefine. Projížděli jsme podél přírodní rezervace Souss Massa, kde žijí různé druhy ptáků, hlavně ibis jihoafrický a plameňáci. Podél pobřeží jsme navštívili několik typických rybářských vesnic. Viděli jsme obydlí ve skalách, široké pláže, spousty škeblí, skalních útvarů a všude jen masa vod Atlantiku s houpajícími se modrými loděmi, které byly jak drobečky domova v mase vody. Některé menší plážičky byly jen z rozdrcených škeblí, jiné z hrubého oranžového písku a jiné z písku jemného a téměř bílého. Pobyt v Orientu umocňovaly nádherné až kýčovité západy slunce a na krásné zážitky se upomeneme ještě po letech při pohledu na více jak 1600 fotografií. Velice kvalitní celodenní výlety nabízeli i tamní místní cestovní kanceláře a vycházeli výrazně levněji než od cestovek českých.

V Agadiru kolem souku, kde je i jejich největší stanoviště jezdí dva druhy taxíků. Červené po městě, maximálně pro čtyři lidi a řidiče, peníze se smlouvají předem. Bílá velká Taxi jsou až pro 6 lidí a jsou meziměstská, s nimi je možné nasmlouvat cokoli – ukázat mapu a trasu, nejlépe den dva předem. Pak Vás ráno vyzvednou přímo u hotelu a ještě na recepci nahlásí, že jedete celý den s nimi a udají trasu. Všude se zde po Maroku setkáte se zahalenými ženami a muži co nosí džilaby, tradiční marocké oděvy velmi pohodlné připomínající tuniku, často i s kapucí. Na souku jich mají doslova stovky na výběr. V úzkých uličkách medin potkáte vyhublé oslíky s nákladem a úplně všude vám budou vnucovat arganové oleje čisté a zaručeně pravé a také jich mnoho s různými přísadami na konkrétní nemoci. Někde nabídnou hašiš, ale naprosto všude za jakoukoliv službičku, kterou Vám rádi sami od sebe poskytnou, budou chtít bakšiš. To všechno umocní arabská barevnost a ráno Vás budící hlas muezzina. Putování po Maroku je zážitkový koktejl.

Continue Reading

Historické památky a města

Barcelona – kopec Montjuïc a fontána Font Màgica

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým
největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře
na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí
do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná
pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin.
Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí
od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky
Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de
Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý
výhled na přístav, moře i město.

Published

on

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.

Tip: Pokud jste dobrodružnější povahy a rádi cestujete ve větší skupině, tak do Španělska se dá dojet i autem. Cesta po německých dálnicích je pro osobní vozy zdarma a po cestě přes Německo i Francii je hodně odpočívadel, restaurací i ubytovacích zařízení.

Na kopci můžete navštívit i galerii Joana Miró nebo Národní muzeum umění (Museu Nacional d‘Art de Catalunya nebo MNAC), které bylo zprovozněno roku 1990. Na místě je k vidění nejlepší sbírka románských nástěnných maleb na světě. Jsou tu umístěny i některé skutečné skvosty z oblasti Pyrenejí. Zajímavá je sbírka gotických maleb ze 14. a 15. století, které pocházejí z katalánské umělecké školy i od umělců z jiných regionů Španělska a Evropy. Velmi zajímavé je prohlédnout si sbírku moderního umění ve Fundació Joan Miró a zároveň stejný den i jednoduché a konkrétní nástěnné malby . Budete tak moci porovnat staré a současné malířské umění, jednoduchost pohledu dávných “výtvarníků” narozdíl od značně komplikovaných výtvorů doby současné. {{reklama()}}

Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.


Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.

Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.


Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.

Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .

Barcelona je hlavním městem Katalánska a hned po Madridu druhým největším španělským městem. Leží na pobřeží Středozemního moře na severovýchodě Španělska. Kousek nad barcelonským přístavem se tyčí do výšky 213 metrů kopec Montjuic, který kdysi sloužil jako obranná pevnost přístavuDnes je protkán botanickými zahradami plnými květin. Zahrady lze vidět i při jízdě lanovkou Teleféric de Montjuïc. Jezdí od konečné stanice pozemní dráhy Montjuïc Funicular a má tři zastávky Parc de Montjuïc, Mirador a Castell. Na vršku kopce stojí hrad Castell de Montjuïc s nádhernými zahradami Jardins del Mirador, odkud je zajímavý výhled na přístav, moře i město.


Na kopci můžete navštívit i galerii Joana Miró nebo Národní muzeum umění (Museu Nacional d‘Art de Catalunya nebo MNAC), které bylo zprovozněno roku 1990. Na místě je k vidění nejlepší sbírka románských nástěnných maleb na světě. Jsou tu umístěny i některé skutečné skvosty z oblasti Pyrenejí. Zajímavá je sbírka gotických maleb ze 14. a 15. století, které pocházejí z katalánské umělecké školy i od umělců z jiných regionů Španělska a Evropy. Velmi zajímavé je prohlédnout si sbírku moderního umění ve Fundació Joan Miró a zároveň stejný den i jednoduché a konkrétní nástěnné malby . Budete tak moci porovnat staré a současné malířské umění, jednoduchost pohledu dávných “výtvarníků” narozdíl od značně komplikovaných výtvorů doby současné. {{reklama()}}

Nejen obsah staveb ale i architektura samotná jistě upoutá vaši pozornost. Palau Montjuic, palác, ve kterém nyní sídlí sbírky Národního muzea katalánského umění je stavba velmi pozoruhodná a monstrózní, velmi podobná Národnímu muzeu v Praze. Od něj je možný výhled na panorama města. Nedaleko od Palau Nacional se rozkládá také skanzen španělské vesnice Poble Espanyol s kopiemi nejrůznějších budov z celého Španělska. Nejpozoruhodnější stavbou široko daleko, která dokáže vyprodukovat běžně nevídanou show, je fontána Font Màgica na Španělském náměstí. Nasvícená tryskající fontána hraje za tmy pestrými neonově zářícími barvami a doprovázená hudbou klasickou i moderní láká stovky turistů, kteří posedávají po schodech jak v několika patrech na kopci, tak v jejím bezprostředním okolí. Její program „Hudba a světlo“ začíná večer v sezoně každých 30 minut. Pokud chcete fotit se stativem je třeba najít si své místo opravdu včas, nejlépe na některé z centrálních teras na středu. Tam je navíc nad fontánou ještě další vodní nádrž s malými fontánkami a schodišti vedoucími po obou stranách, které v záběru umocňují obrovský prostor a mocný výhled z ptačího pohledu.


Doporučuji scházet po patrech postupně dolů, protože z každého z nich je ojedinělý výhled jak na město a hrající fontánu ale i na množství dalších malých vodních nádrží, kde také tryská žlutě nasvícená voda. Dolů se dostanete postupně schodištěm nebo eskalátory. Krásný pohled je nejen směrem dolů na fontánu a město, ale od poloviny kopce i směrem vzhůru na velkou vodní kaskádu. Jde o ojedinělý až magický zážitek s pohádkovou atmosférou. Nespěchejte a zvolna vnímejte krásu a harmonii zvuků, barev a tryskající vody od malých nízkých pramínků až po závratnou výši. Nejen hra barev zaujme svou krásou. O přestávkách , tryská voda ve své přirozené barevnosti tvořící bílou něhu večera. Za úplné tmy kolem 23 hodiny lze skrze čistě bílou vodu vidět prozařující neony nočního města a okolní osvětlenou architekturu.

Jakási fontána Font Magica byla původně postavena v parku Ciutadella u příležitosti Světové výstavy roku 1888. Neměla ale takový úspěch, jak se čekalo. Možná to bylo i díky místu, kde se nacházela. Stejná myšlenka přišla na svět i na Světové výstavě EXPO roku 1929. Tehdy byla postavena dnešní fontána u kopce Montjuïc, která uspěla a má po celém světě tisíce obdivovatelů. Pražanům připomene Křižíkovu fontánu na Výstavišti.


Kousek dále na kopci Montjuic najdeme olympijský stadion Estadi Olímpic Lluís Companys (pojmenovaný po katalánském premiérovi z období občanské války), známý též jako Estadi Olímpic de Montjuïc. Přední část stadionu byla vyzdobena sochami Vicenç Navarra a na hlavním vchodu můžete vidět sochařskou zručnost Pau Gargalla. Zde proběhla otevírací ceremonie Olympiády 1992, kdy lukostřelec Antonio Rebollo šípem zapálil olympijský oheň. Dodnes má stavba pozitivní ohlasy a spousty obdivovatelů a sportovních nadšenců. Pro dobré zabezpečení přenosů z olympiády byla v Olympijském parku Montjuïc postavena 136 metrů vysoká Telecommunications Tower, známá i pod jmény Torre Telefónica či Torre Calatrava. Je to jedna z nejslavnějších telekomunikačních věží v celém městě, která úplně změnila vzhled kopce Montjuïc i celkové panorama Barcelony.

Krásný pohled na město je také z protější strany , kde daleko za obytnými čtvrtěmi, dominuje Barceloně hora Tibidabo. Na jejím vrcholu je sto let starý poutní kostel Nejsvětějšího srdce. Je vidět téměř z celé Barcelony, nejlépe z kopce Montjuïc .

Continue Reading

Historické památky a města

Rodinná klasika: Pustevny – Rožnov pod Radhoštěm

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací
pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro
spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Published

on

Zima je sice v plném proudu, ale budiž náš letní výlet inspirací pro další sezónu. Radhoštěm sice neobjevujeme Ameriku, ale Beskydy jsou pro spoustu Čechů natolik odlehlým koutem, že trocha opakování neuškodí.

Ideální pro rodinu s dětmi

Celá trasa je dlouhá 13 km a od Radhoště se až do Rožnova klesá, takže to v pohodě zvládnou i malé děti. Navíc, socha Radegasta dokáže děcka dovést k naprostému úžasu. Vyrazte autobusem na Pustevny, pak přes hřeben zpět do Rožnova. Na Pustevnách si nenechte ujít unikátní secesní budovy.


Radhošť 1125 m n. m.

Na vrchol vede pohodlná, nepříliš příkrá cesta po hřebeni, která je v zimě velmi oblíbená u běžkařů. Míjet budete již zmíněného Radegasta, obří sochu, kterou zná každý i jen trochu občasný pivař.


Na vrcholku Radhoště je kaple Cyrila a Metoděje, kříž a vysílač. Dřív tu bůh Radegast sídlil, ale dnes už je asi na nějakém klidnějším místě. Dodnes se ale na vrcholek konají poutě několika tisícovek lidí.



Sestup do dřevěného městečka

Cesta z vrcholku hory do Rožnova pěkně utíká a než se člověk naděje, stojí před vstupem do dřevěného městečka Valašského muzea v přírodě. To je, s rokem založení 1925, jedno z nejstarších v Evropě.


Pro panelákové děti je to naprosto unikátní zážitek, představa dřívějšího způsobu života nemůže být zprostředkována lépe.

Dřevěné městečko a Mlýnská dolina jsou pouze dvě části muzea, my navštívili i Valašskou dědinu s větrným mlýnem.



Cesta z (velko)města do Radhoště?

Ideálně je to na víkend, s dětmi spíš prodloužený. Nejblíž je to samozřejmě z Ostravy, což je samo o sobě skvělá základna pro objevování severomoravského kraje. Pojedete šedesát kilometrů, asi hodinku. Hůře na tom jsou obě hlavní města, z Prahy je to 350 km a více než tři a půl hodiny autem. Z Bratislavy je to lehce pod tři. Z jihomoravské metropole se to dá zvládnout za necelé dvě hodinky.

Rádi objevujete města? Potřebujete-li ubytování v Praze, zkuste hotel Ibis Praha, základnu pro objevování severomoravského kraje můžete založit v hotelu Mercure Ostrava a vydáte-li se do hlavního města našich sousedů, budete potřebovat ubytování v Bratislavě.

Continue Reading

Historické památky a města

Marakéš – město mnoha tváří

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých
okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás,
nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Published

on


Marrakesh – turisty nejvíce navštěvované město v Maroku vás uchvátí. Marrakesh je někdy nazýván červeným městem podle červených zdí ohraničujících medinu. Slovo „marrakesh“ pochází z berberského sousloví „země boha“. Téměř celý rok tu svítí slunce, lidé se více usmívají, v ulicích je neustále rušno, všude kolem pestrá nabídka čerstvého ovoce a zeleniny, prodavači vám před očima připraví bezkonkurenční pomerančový fresh džus, který nastartuje vaši imunitu ze stresující Evropy.

Na ulicích potkáte povozy tažené osly s nejrůznějším nákladem, kočáry tažené koňmi, a to vše v kontrastu s nejnovějšími modely luxusních aut. Tržiště překypující zbožím a usměvavými prodavači nabízejícími od potravin, bylinek, koření, sušeného ovoce, datlí, fíků, oříšků, meruněk, přírodních parfémů, koberců, látek, šperků po suvenýry a oblečení. To vše obklopené nádhernými palmami a hotely, které vypadají jako královské paláce.


Místa, která v Marakéši nevynechat

Mešita Kotoubia – 70 metrů vysoký minaret, který je chloubou celého města a jeho dominantou. Je nejstarší a nejzachovalejší na světě.

Jemaa El Fnaa (v překladu „sněm mrtvých“) – náměstí v centru města s tržišti a mnoha atrakcemi pro turisty jako jsou zaklínači hadů nebo akrobaté. Většinou tu můžete slyšet velmi příjemnou rytmickou berberskou hudbu.

Královské zahrady – ty nebývají otevřené po celý rok, ale pokud budete mít štěstí, stojí za nádhernou procházku v magickém světě, který vytvořily ruce šikovných zahradníků.

Menara zahrady – tady můžete uniknout ruchu centra, zaprášeným ulicím nebo i velkému horku. Můžete si vydechnout pod palmami. Uvidíte mnoho žen, které se přišli napít ze zdejšího potůčku. Místní věří, že tato voda přináší štěstí. Mnoho rodin sem jezdí na pikniky.


Marocká kuchyně

Maročané si potrpí na dobré jídlo. Jejich kuchyně je hodně kořeněná, ale ne vysloveně pálivá. Hojně se využívají olivy, citrony a pomeranče, kterým se tu velmi daří. Snídaně se většinou skládá z marockého chleba s olivovým olejem, marocké tradiční bílé zahuštěné polévky harira, do které se přidává olivový olej a samozřejmostí je bylinkový čaj hodně slazený a káva. Klasický oběd je kuskus s kuřecím nebo hovězím masem a dušenou zeleninou. Odpolední čaj se podává se sladkostmi podobným našim koblihám, dále palačinkami, sezamovými sušenkami, pečenými řezy nebo chlebem. Večeři pak završí ryba, tajine maso, což je dušené maso připravované v kameninových nádobách např. dušené jehněčí, hovězí, kuřecí a zelenina, brambory.

Reklama:

Užíjte si Maroko a ochutnejte výborný berberský čaj!



Poznatky z Marakéše

Na ulicích si přijdou na své ženy, které se mohou kochat módou všech možných barev a stylů. Uvidíte muže i ženy v evropském oblečení, ale i tradičním muslimském dlouhém až na zem. Dívky často chodí oblečené po evropsku, ale přidají k tomu aspoň šátek, aby bylo vidět, že jde o muslimku. Jako by se tady protínaly dva světy. Oblečení se dá koupit hotové, ale stále ještě mnoho Maročanů, hlavně střední a starší generace dává přednost ušití u krejčího na míru.

Po městě se dá snadno pohybovat autobusem, ale lidé často využívají taxi, když jich jede víc, třeba 3, potom cena vyjde téměř na stejno. Bezpečnost je možná vyšší než u nás, policii potkáte na každé křižovatce, u velkých hotelů i na mnoha místech po celém městě. Turisté převládají hlavně z Francie, domluvíte se tu francouzsky a arabsky. Ale většina lidí rozumí i anglicky. Nádherné pláže Atlantiku jsou veřejné a přístupné zdarma.


Autorka článku Sakina Haider nedávno vydala svoji knihu Hotýlek v centru Prahy. Hotýlek odkrývá svá tajemství. Skutečné příběhy, které se staly za zdmi turisty vyhledávaného hotelu na Praze 1. Občas humorné, často dramatické a skoro vždy nečekaně překvapivé. Personál hotýlku Vás vítá a zve k příjemnému pobytu na stránkách této knihy. Více informací na stahuj-knihy.cz.

Co vás však nadchne ze všeho nejvíce, jsou sami Maročané. Za každých okolností usměvaví, příjemní, projevující skutečný zájem o Vás, nikdy nikam nespěchají a ochotně poradí, pokud potřebujete.

Continue Reading

Nové články