Jihovýchodní Asie: cyklisté vítáni

V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na
pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Do
Bangkoku a zpět jsme odlétli i s našimi dvoukolými kamarády a zbytek
cesty absolvovali až na malé výjimky s jejich pomocí. Najeli jsme
téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a zase
Thajsko.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

V prosinci 2013 jsme se spolu s přítelem vydali na pětiměsíční cyklistickou výpravu po zemích Jihovýchodní Asie. Do Bangkoku a zpět jsme odlétli i s našimi dvoukolými kamarády a zbytek cesty absolvovali až na malé výjimky s jejich pomocí. Najeli jsme téměř 7000 km, navštívili Thajsko, Laos, Kambodžu, Vietnam a zase Thajsko. Užili asfaltu, šotoliny i terénních zkratek a v dubnu se živí vrátili zpět do vlasti. O našem putování píšu v předchozích dílech seriálu a teď se pokusím shrnout, co asijská cesta dala a vzala.

Ochutnávka asijské kuchyně – největší motivace

Proč jsem se do Asie vlastně vydala? Protože v zimě je v Čechách zima a tu já nemám ráda. Protože jsem v Asii (vyjma Turecko) dosud nebyla a stejně jako ve spoustě dalších destinací i tady platí: Čím dřív, tím líp. Protože mě roky láká vyjet na delší cyklovýlet a poznávat cizí kraje ze sedla bicyklu. A taky proto, že miluji asijskou kuchyni a po pravdě řečeno jedním z hlavních důvodů cestování, je pro mě ochutnávání místních dobrot a toho jsem si v Asii užila do sytosti. I když ne vždy to byly dobroty…



Plánování? To nám jde!

Mnoho informací o cyklistice v jihovýchodní Asii se mi sehnat nepodařilo a na detailní plánování nebylo mnoho času, a tak jsme prostě sedli do letadla s mapami a průvodci v ruce a začali ze dne na den vymýšlet, kam vlastně pojedeme. Začátek v Bangkoku byl jasný a dál se děla vůle naše i Buddhova. Nedocenitelným pomocníkem se stala GPS vybavená open street maps staženými z internetu. V Thajsku, Vietnamu a Kambodže fungovaly mapy výborně, našli jsme v nich každou malou silničku a vyhnuli se tak nepříjemným hlavním tahů. V Laosu to s open street maps bylo o poznání horší, tahle část světa asi ještě nestála za detailní zmapování. Jenže na druhou stranu zde nejezdila téměř žádná vozidla, a tak jsme bez problémů brázdili hlavní tahy země. Jednou za čas jsme prostě sedli na internet, otevřeli google earth a naplánovali postup na dalších pár dnů. Samozřejmě, že občas došlo na prekérní situace provázené nadávkami na „terénní zkratky“ a proklínáním techniky, která nám dodala odvahu opustit jistotu asfaltu, ale to k cestování zkrátka patří. Zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně když je intenzívní.

Jaká je asijská realita?

Co jsem od Asie očekávala? Úplně všechno. Rýži, usměvavé lidi, ušmudlané děti, bambusové chýše, džungli a hlavně bezčasí a pohodu, ve které nikdo nikam nespěchá. Popravdě řečeno, někdy toho bylo příliš. Rýží počínaje a pohodou a nespěcháním konče, zvlášť v Laosu byl často boj přesvědčit majitele bambusového stánku s rýží, aby vstal z hamaky a obsloužil hladového zákazníka. Ne nadarmo se zkratka Lao PDR (People’s Demoratic Republic ) překládá jako „please, don’t rush“. V každé zemi jsme podnikali mnohadenní jízdy mimo hlavní turistické oblasti. Patřily k nejkrásnějším etapám výletu. Rychlost pohybu na kole je ideální na kochání se krajinou, sledování života ve vesnicích a městech, užívání si divočiny v džungli, jenže občas přijde hlad a civilizace může být zatraceně daleko. Příjezd do Luang Prabang a první kuřecí bageta byl jeden z nejhezčích zážitků výletu. Omluvte mou povrchnost, ale hlad je prostě hlad.


Na domorodce jsme obecně působili jako šílenci. Když jsme rukama nohama a pár slovíčky popsali, co máme za sebou a co nás ještě čeká, chytali se za hlavu, váleli se smíchy a ukazovali na své motorky. Kde máme na těch našich kolech motor? Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. S jazykem jsme se za celou dobu v Asii příliš nesžili, ale i „dobrý den, děkuji, bylo to dobré a nashle,“ kvitovali místní s radostným úsměvem, i když jsme možná říkali něco úplně jiného. V zemích, kde „Kááá“ znamená „blízko“, „daleko“ a „kuře“ to našinec nemá jednoduché.

Tento článek je závěrečným dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.

Navštivte s Dominikou Thajsko, Laos, Vietnam nebo Kambodžu na kole.

Co se nám v Jihovýchodní Asii líbilo?

Plán byl splněn na 167 % a možná ještě víc. Proti původnímu itineráři Thajsko – Laos -Kambodža jsme se trochu utrhli a zvládli k tomu ještě Vietnam a Malajsii. Radost nám nemůže zkazit ani to, že jsme do Malajsie dojeli z Bangkoku stopem a strávili tam pouhých 10 minut.



Thajsko: Coby klady jednoznačně vyzdvihujeme pohodové Thajce, jídlo, večerní tržnice a autostop (když bylo nejhůř, naložili nás i s bicykly). Coby zápory hodnotíme sklony silnic ve stylu: Když už do kopce, tak převis! Nepotěšil větší provoz na některých cestách a vyšší cena piva. Ale všeobecně je Thajsko nejpříjemnější země, co jsme v jihovýchodní Asii navštívili.

Laos: Potěšil nás minimální provoz na všech silnicích, plavba po Mekongu, několik překrásných horských oblastí, koloniální městečko Luang Prabang a laoské pivo. Jinak jsme tu zažívali spíš zklamání a pocit bezútěšnosti z chudé země plné zaprášených bambusových chýší u rozbitých cest, kde nikdo nic nemá a o nic se nestará. Pár turistických lokalit ukazuje Laos v úplně jiném světle než venkovská realita.

Vietnam: Jsem pivař, takže obrovské vietnamské plus je točené pivo z tanku za pár korun. Cyklistika získala zcela nový rozměr, k tomu nádherná hornatá krajina, nejlepší káva na světě, kouzelné městečko Hoi An i motorkářská metropole Saigon. Měsíc byl na Vietnam málo, ještě se sem někdy vrátím. Jen někteří Vietnamci a hlavně Vietnamky často lezli krkem, šidili nás, kde mohli a to jsme si vážně dávali bacha. Každodenní hádání o ceně litru vody či suché bagety unavovalo, ale celkový dojem ze země nezkazilo.

Kambodža: Cyklistický omyl. V druhé polovině března, kdy jsou obrovská horka, jsme tam na kolech vážně neměli co dělat. Zažili jsme si pár týdnů utrpení v prachu a potu a rozhodli se, že příště do Kambodži jedině na motorce. Vůči této zemi cítím dluh, přes to vedro jsem neměla sílu prožít si ji se vším všudy. Ale není všem dnům konec. Lidé jsou zde milí a o poznání příjemnější, než v sousedním Vietnamu a Angkor Wat si ráda projedu ještě jednou.


Cyklistická bilance a stav našich kol

Skóre defektů je: 4 (partner) + 11 (já, jeden nedobrý trnitý keř mi způsobil 8 najednou). K tomu jeden přetržený řetěz, jeden prasklý ráfek a jeden drobný karambol bez větších následků. Celkem ujeto cca 6 700 km. Fyzické zdraví jen lehce nalomeno infekcí z komářích bodnutí, na která rychle zabrala antibiotika. A těch pár střevních potíží k Asii patří. Duševní zdraví kupodivu vydrželo, ponorka se dostavila v únosné míře a na kolo jsme také nezanevřeli. Za pár let jedem zas, třeba do Jižní Ameriky :-).


Chystáte se na podobný výlet?

Neváhejte se mi ozvat. Ráda poskytnu podrobnější informace. Sama jsem při jejich hledání strávila hodiny na internetu a mnoho použitelného na mne nevypadlo. Jihovýchodní Asie stojí za to a projet ji na kole doporučuji všemi deseti. Kontakt je v redakci Cestovatele.

Autorka je průvodkyní horských a cyklistických zájezdů. Vedle toho píše cestopisné články a pořádá cestovatelské přednášky a promítání. Více informací o Dominičiných aktivitách najdete na jejím webu.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

O soubojích s močovým měchýřem

Zážitky z autobusů, kdy natřásající a drncající rachotina
několik hodin poskakuje po rozbité silnici, zatímco vy pomalu prohráváte
svůj boj s močákem, jistě zná většina z vás.


Zážitky z autobusů, kdy natřásající a drncající rachotina několik hodin poskakuje po rozbité silnici, zatímco vy pomalu prohráváte svůj boj s močákem, jistě zná většina z vás.

Já jsem pro svůj močák oblíbeným soupeřem a tento duel si dáváme pravidelně. Většinou to začne tak, že rychle naskočím na pomalu odjíždějící autobus a nestihnu jít před jízdou na záchod. To se zkombinuje s kombinací nepravdivé informace o době jízdy, chybějících zastávek, hrbolatých cest a promítaného filmu Divoká řeka (a není to Meryl Streep, která by na mě tak působila). Výsledkem bývá něco mezi extází, agónií a posledním dervišůvým tancem. Duel vrcholí, když už notně orosený hledám PET láhev, zvracecí pytlík, případně otvírám okno ke skoku ven. Když autobus konečně zastaví na vymodlenou čůrpauzu, je vítězství moje.

Co dělat před cestou – Jít před cestou na záchod. Základní pravidlo. Nepřekročitelné. Fundamentální. – Protože pít se musí, je dobré to rozložit do více menších dávek na celý den – Vyhnout se močopudnostem – meloun, kafe, kola, pivo. – Neptat se na to, jak dlouho cesta trvá, jak často se staví a jestli má autobus záchod. Odpovědi jsou většinou stejně zavádějící a vedou k podcenění přípravy.

Co dělat během cesty – Nemyslet na to! Nemyslet na to! Je to jasné? Ne? Nemyslet na to! – Nevynechat ani jednu čůrpauzu, pokud se náhodou vyskytne. Je jedno, jak hnusné záchodky si řidič vybral. – Pít jen tolik, kolik dokáže tělo zpracovat. – Nehlasovat pro filmy jako je Divoká řeka, Tajmená řeka, Prokletá řeka, Červená řeka nebo Čelisti.

Musím, říct, že zatím všechny tyto duely jsem vyhrál. Docela nedávno, když jsem opět jednu z podobných historek dával k dobru, mi někdo řekl, že je fajn, že mám šanci takový duel ještě vyhrát. Že jsou lidi, kteří do toho jdou s tím, že prohrají. Vždycky. A že je pak cestování docela na hovno. A tak jsem se dozvěděl, co znamená inkontinence, a že to může od cestování docela odrazovat.

Cestování s inkontinencí

Protože mi to přišlo jako zajímavé téma (ano, kdo ví, jak dlouho ještě dokážu vzdorovat), trochu jsem si o tom přečetl ve wikipedii a trochu se dovzdělal. Není to totiž záležitost pouze našich babiček a dědečků.

Inkontinence je samovolný únik moči, který má různé příčiny a po konzultacích s lékařem je v některých případech možné jej léčit. Dozvěděl jsem se také, že existují i různé Inkontinenční pomůcky (různé vložky a pleny), které mohou, obzvláště na delších cestách autobusem, pomoct. Nejčastějším problémem tedy bývá stud, který lidem neumožňuje svůj zdravotní stav efektivně řešit, a proto já tu veřejně přiznávám, že problém s inkontinencí zatím nemám, ale až jej začnu mít, poznáte to snadno. Už žádnou veselou záchodovou historku z autobusu ode mne neuslyšíte. Budu jako hrob.

Reklama: Doporučujeme inkontinenční pomůcky TENA, které jsou komfortní a přizpůsobitelné pro všechny typy postav i věkové kategorie.

10 míst, která musíte v New Yorku vidět

New York, to je největší, a podle mnohých také nejkrásnější město
Spojených států amerických. Najdete tam opravdu všechno, na co si
vzpomenete. V následujícím článku doporučuji deset věcí, bez
kterých se návštěva The Big Apple, jak se americké metropoli přezdívá,
neobejde.

New York, to je největší, a podle mnohých také nejkrásnější město Spojených států amerických. Najdete tam opravdu všechno, na co si vzpomenete. V následujícím článku doporučuji deset věcí, bez kterých se návštěva The Big Apple, jak se americké metropoli přezdívá, neobejde.

Město New York tvoří čtyři velké čtvrti – černošský Brooklyn, kde vedle krásných pláží naleznete také celou řadu klasických hip hopových klubů, luxusní Manhattan s pověstnými mrakodrapy, údajně nebezpečný Bronx v severní části města a Queens plný přátelských přistěhovalců především z Asie.


1. Socha Svobody

Jižně od Manhattanu na Ostrově Svobody se nachází snad nejvyhledávanější památka celých Spojených států – Socha Svobody. Tu zde koncem devatenáctého století postavili Francouzi jako symbol podpory a přátelství. Málokdy však ví, že autorem Sochy Svobody je Gustave Eiffel, který mimo jiné stojí také za výstavbou neméně slavné Eiffelovy věže v Paříži. Oproti Eiffelovy věži je však Socha Svobody výrazně menší – měří pouhých 46 metrů, s podstavcem pak 93 metrů.

Při cestě k slavnému symbolu Ameriky je však potřeba obrnit se trpělivostí. Fronty před nástupem na trajekt, který na Ostrov Svobody vozí turisty, jsou velmi dlouhé a výjimkou není ani několikahodinové čekání. Samozřejmostí jsou i velmi přísné bezpečnostní kontroly, téměř totožné s kontrolou před nástupem do letadla.



2. Mrakodrap Empire State Building

Výrazně jednodušší, levnější i rychlejší, je však vstup do druhé nejvyšší budovy města – manhattanské Empire State Building. Zhruba za dvacet dollarů se můžete projet ultra rychlým výtahem až do 102. patra a pořídit jedinečné snímky panoramatu města. Na rozdíl například o vyhlídek v Sydney, je zde výhodou otevřená terasa, takže nefotografujete přes sklo.

3. Noční život na Times Square

Nedaleko zmiňované druhé nejvyšší budovy New Yorku se nachází snad nejrušnější místo města – pověstné Times Square. Návštěva zde má své kouzlo především v noci, kdy obrovské barevné reklamní plochy září a vytvářejí dojem moderního velkoměsta. Zajímavostí je, že v této turisticky preferované oblasti, naleznete i celou řadu restaurací s přijatelnými cenami. A pro pány se právě v okolí tohoto místa nachází i vyhlášené striptýzové kluby.



4. Památník WTC – National September 11 Memorial & Museum

Snad nejpůsobivější místo, které můžete v kosmopolitním New Yorku navštívit, je muzeu postavené na počest obětem po 11. září nedaleko samotného World Trade Center. V jižní části Manhattanu, prakticky v ulici vedle nově postaveného „dvojčete“ se nachází muzeum, v němž uvidíte nejen celou řadu fotografií ze známé tragédie, ale i artefakty přímo z místa neštěstí, jako například kusy letadla, dámské kabelky, které v centru zůstaly či třeba žárem do betonu zatavenou pistoli pracovníka ochranky. Kromě turistů sem chodí také mnoho Američanů.

5. Nákupy na „páté avenue“

Pro milovníky nákupů bude nejzajímavější částí města pravděpodobně slavná „Pátá Avenue“, kde se nachází celá řada obchodů s luxusními značkami, zejména pokud jde o kosmetiku a módu. Ačkoli se jedná o vyhlášenou třídu, cenově se stále vyplatí nakupovat spíše zde, než třeba v Praze. New York je totiž městem módy, což je patrné nejen ze široké nabídky obchodů, ale i při pohledu na běžné Newyorčany na ulicích!

6. Chinatown v srdci New Yorku

Trochu jinou formu nákupů, a především netradiční zážitek, nabízí čtvrť Chinatown. Ta se nachází v samém srdci New Yorku a člověk zde má skutečně pocit, jako by se přesunul na druhou stranu zeměkoule do Číny. Nápisy na ulicích i menu v restauracích jsou většinou psané pouze čínsky. Dokonce není ani překvapením, když si zde zastavíte na ulici taxikáře, který neumí ani slovo anglicky. A v obchodech nebudete zhruba o polovině věcí ani tušit, co to vlastně je.


7. České restaurace v New Yorku – Bohemian Hall & Beer Garden

A protože o New Yorku skutečně platí, že tam koupíte úplně všechno, nelze nezmínit české restaurace. Je jich tam hned několik. Největší a neznámější z nich se nachází v Queensu, přesněji v oblasti zvané Astorie. Restaurace s obrovskou zahradou (nikoli zahrádkou, protože sem se skutečně vejde více než sto padesát hostů) nabízí vše, na co jste doma zvyklí, od klasické svíčkové, přes smažený sýr (nelogicky zařazený v předkrmech) až po tradiční české nápoje jako je třeba Becherovka či Kofola. Mezi obsluhou pracuje hodně turistů z Čech a Slovenska. Zajímavostí však je, že před čtyřmi lety byl vedoucím hospody Američan, který se dosud nikdy do České republiky nepodíval.

8. Koupání na Coney Island Beach

Vzhledem k tomu, že se město nachází u pobřeží, dá se poměrně snadno užívat i sluníčka na pláži. Jednou z nejvyhlášenějších je Coney Island v Brooklynu. Vedle koupání je zde i celá řada dalších atrakcí, ať už je to obří lunapark, množství restaurací či třeba některý z mnoha festivalů, jež se zde pravidelně pořádají. Pokud se zde člověk rozhodně strávit celý den, rozhodně se nudit nebude. Navíc díky velkému množství policistů, kteří zde hlídkují, se i ženy v podvečer v těchto místech mohou cítit bezpečně.



9. Karaoke v Brooklynském Muzeu

Pro zážitek ze skvělého hudebního čísla není třeba chodit na koncerty. V Brooklyn Museum se vedle výstav, z nichž část je přístupna bez vstupného, pořádá také pravidelné večerní karaoke. Zábava je spojená s popíjením drinků, případně i grilování a atrakcemi pro děti. To, co ovšem každého turistu musí uchvátit, je talent některých místních obyvatel. Především černošské ženy v domácnosti a maminky od rodin, to umí rozjet a zapívat tisíckrát čistěji než ledajaký finalista našich slabých českých talentových soutěží.

10. Metrem po New Yorku

Každý, kdo navštíví New York, bez ohledu na to, jak moc je movitý či pohodlný, by měl povinně nastoupit do tamního metra. Ačkoli se nejedná o nejčistší „podzemku“ na světě, je tamní systém velmi dobře propracovaný a skutečně šetří čas. Navíc je levné. Tou hlavní záležitostí je však jisté osobité kouzlo, které slavná americká „podzemka“ má. Pokud chce někdo skutečně ochutnat život Newyorčanů, byť jen na okamžik, musí zkrátka do metra.

7 nejužitečnějších funkcí funkčního trika na cestách

Jsou pláže, hlavně v USA, kam nechcete přijít v plavkách bez
nohaviček. Pružné triko může posloužit jako záložní kraťasy. Jen vám
nemusí ochránit zadek tak komplexně, jak jste původně doufali.

Funkce první: Došla vám voda a ve studánce se hemží něco, co vypadá jako maličký vetřelci? Před napitím stačí přetáhnout triko přes hlavu tak, aby obličej zůstal zakrytý. A dát si z plnýho hrdla. K filtrování menších nečistot, špíny a prachu tričko přehněte před pusou nadvakrát, u vysloveně kontaminované vody natřikrát.

Funkce druhá: Je vám v hromadném dopravním prostředku těsno? Stačí vytáhnout umělé funkční triko, ve kterém jste trávili posledních čtrnáct dní v horách. Bohužel, zabírá jen v Evropě. Západní.


Funkce třetí: Jsou pláže, hlavně v USA, kam nechcete přijít v plavkách bez nohaviček. Pružné triko může dobře posloužit – otočit hlavou dolů, nohy strčit do rukávků a záložní kraťasy jsou na světě. Jen vám nemusí ochránit zadek tak komplexně, jak jste původně doufali.

Funkce čtvrtá: Vracíte se z Argentiny a chcete si vzít stejk jako svačinu? Nechte udělat na grilu z jedný, z druhý strany a pěkně za horka zabalit do trička. Funguje lépe než smršťovací fólie na chlebu s řízkem. Jen jde hůř rozbalit.

Funkce pátá: Klacík, trocha cviku a z funkčního trika je parádní moskytiéra. Nebo hamaka. Pro vaši cestovní čivavu.

Funkce šestá: Když se někde dostanete na místní pohřeb, můžete zkusit trochu uvolnit atmosféru středoevropským vtipem, který nezklame snad nikdy. Přehodíte přes nebožtíka funkční tričko, usmějete se a řeknete: „Dejchá“.

Funkce sedmá: Znáte to, sedíte v autobusu na druhou stranu Himalájí, veškerý prostor vyplněný lidskými těly, slepičími tělíčky a horkým vzduchem. Motor právě naskočil a všechno se zahalilo do černého kouře. Na střeše bečí menší stádo koz. Najednou to ve vás zabublá, zavrčí, a vy víte, že včerejší mléčný koktejl právě dokončil transformaci, a že váš svěrač možná bude potřebovat týlové zabezpečení. Hodně savé.

A jak používáte funkční triko vy?

Kambodža na kole: rozpálená rovina, lámání rekordů a chrámy Angkor Wat

První nesmělé setkání s Kambodžany je příjemné. Mávají,
volají „hello“, občas přibrzdí motorkář a zeptá se, kam
jedeme. Do Bangkoku, pane, do Bangkoku. Po měsíci vietnamské školy
smlouvání se v krámu opatrně tážeme, kolik že nám naúčtují za
litr vody, připraveni klepat si na čelo a shodit cenu aspoň na polovinu.

Vietnam opouštíme jen neradi. Po měsíci v zemi strýčka Ho jsme si zvykli na točené pivo a bagety se smaženými vajíčky, vychytali provozuprosté silnice, vyzráli na šidící báby a už zase musíme balit brašny. Oslavili jsme 3 měsíce na cestě, 5000 kilometrů, 300 hodin v sedle a na tělech, na duších i na pláštích je znát kapka únavy. Takto naladěni vyjíždíme vstříc kambodžské rovině.


První dojmy z Kambodži

První nesmělé setkání s Kambodžany je příjemné. Mávají, volají „hello“, občas přibrzdí motorkář a zeptá se, kam jedeme. Do Bangkoku, pane, do Bangkoku. Po měsíci vietnamské školy smlouvání se v krámu opatrně tážeme, kolik že nám naúčtují za litr vody, připraveni klepat si na čelo a shodit cenu aspoň na polovinu. Skoro se zastydím. Jsme v jiné zemi jiných mravů. Kambodžský venkov zatím v bledých tvářích nespatřuje chodící bankomaty, příjemná to změna. Taky jsme zpátky ve světě buddhistických chrámů. Nic proti betonovým památníkům, budovatelským plakátům a válečným artefaktům Vietnamu, ale v buddhistickém chrámu se spí lépe než v tanku. Další body pro Kambodžu. V Laosu na nás nezletilí mniši s cigárem u koutku volali policajty, ve Vietnamu žádní mniši nebyli a v Kambodži nabízejí rohož v kuchyňském přístřešku. S díky přijímáme. Okun!

Rovina, prach, pot a slzy

Kambodža je placka a v březnu navíc pekelně rozpálená. Nadáváme si, že jsme se sem dostali až teď, kdy většina místních tráví dny v houpací síti se sklenicí ledové cukrové třtiny a turisté se zde pohybují výhradně v klimatizovaných autokarech. Cyklistika začíná být očistcem. Šlapeme od ledové kávy, přes studenou plechovku piva k cukrové třtině s ledem a takhle pořád do kola. Na kilometry nemá smysl koukat, neubývají. Zato asfalt, ten tady snad žerou, a tak víříme v prachu a k zastávkám u ledových pochutin přidáváme stále častější pauzy u hadic s vodou. Je fajn vidět aspoň pár metrů na cestu, pak se oči zalepí oranžovým prachem a zase nevím, kam jedeme. Doufám, že na Angkor.



Ani nevím jak, ale benzínky a hadice s vodou najednou mizí, města nakreslená na mapě ve skutečnosti neexistují nebo se před námi schovala. Večer se blíží, ale výheň neubývá. Máme dvě možnosti: spát v poli (snad ne minovém) pokryti několikacenti­metrovou vrstvou prachu nebo prostě jet dál. Dochází na lámání rekordů. Překonáváme 150 km/den (doufám, že poprvé a naposledy), poslední dvacku se akorát modlím a prosím nohy, ať ještě párkrát šlápnou. Zažívám jeden z nejextrémnějších zážitků asijského putování. Večerní spása v podobě sprchy a větráku a bezesná noc plná rotování na matraci a cukání ve spodních končetinách.

Kotvíme v Phnom Penhu


Dobýváme hlavní město Phnom Penh, ale namísto objíždění této „asijské perly“ (National Geographic) lezeme rovnou pod sprchu a větrák. Perlu lze vzhledem k teplotě ovzduší prohlížet pouze v brzkých ranních a pozdních večerních hodinách. Vyrážím za svítání. Ledová káva na artdecové tržnici, prolézání uliček, čím dál od turistického ghetta, tím asijštější (rozuměj větší smrad a bordel). Po pár blocích vyměknu a utíkám zpět do turistické čtvrti guesthousů. Krátce se zastavím před muzeem krutovlády Rudých Khmérů, ale na návštěvu neseberu odvahu. Den příjemně utíká v malé samoobsluze u točeného piva značky Anchor. Kotvíme zde i příští den a kotvili bychom snad dodnes, nebýt posledního velkého lákadla – chrámového komplexu Angkor.

Tento článek je čtvrtým dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.

Navštivte s Dominikou Thajsko, Laos nebo Vietnam na kole.

Khmérský chrám Angkor Wat a město Siem Reap

Angkor, velkolepé dílo khmérských králů, jedna z nejvýznamnějších světových památek 9. – 15. století. Rozlehlé chrámové město Angkor Wat, chrám Bayon s více než dvěma sty tvářemi boha Avalokitéšvary, symbióza džungle a kamene v lesním chrámu Ta Prohm a další stovky staveb, které stojí za zastavení. Nevěřila jsem, že zvládnu tři dny jezdit od chrámu k chrámu, ale zvládla bych to i tři týdny. Angkor je slovy nepopsatelný, každý chrám dokáže svou atmosférou pohltit a vtáhnout tak, že člověk přestane vnímat čas, horko, žízeň, chlad a teprve když vás začne otravovat partner, zjistíte, že tuhle bránu a tamten strom fotíte už půl hodiny.




V těsné blízkosti Angkoru vyrostlo turistické městečko Siem Reap, kde se ubytovává drtivá většina návštěvníků chrámů. Místo je to značně neasijské, plné obchůdků, luxusních restaurací a pokřikujících taxikářů. Jak jsme ráda, že většinu času sedím na kole. „No taxi, no tuk tuk.“ Najít si levnou pouliční jídelnu dá pár kilometrů kroužení, ale ani tady nás nezklame šestý smysl a hned první den objevujeme ideální místo mezichrámového odpočinku s točeným pivem za 8 Kč.

Akvária s ďobacími rybičkami

Ještě jedna atrakce Siem Reapu stojí za zmínku. Akvária s „ďobacími rybičkami“. Za dolar ponoříme unavená kopyta do nádrže a pozorujeme a cítíme stovky rybiček nejrůznějších velikostí, jak oďobávají z chodidel vše, co tam nepatří. Oďobávaly neskutečně dlouho. A pak už jen celí oďobaní vyrážíme zpět do Bangkoku. Čeká nás dalších pár dnů roviny, kilogramy prachu, litry potu a sílící thajský provoz. Ale taky těšení do domoviny a trocha smutku z toho, že asijská cyklojízda končí.


Můj cyklotip

Nejezdit do Kambodži v březnu. Ale pokud už tu jste, projeďte si na kole Angkor. Dostanete se bez problémů k odlehlým chrámům, kde narazíte na minimum turistů. Máte-li horské kolo, nebojte se zkoušet pěšiny v džungli, dříve či později vás zase zavedou k některému z chrámů a jsou mnohem zábavnější než asfaltky. Kola je možné za pár dolarů půjčit v Siem Reapu.

Slavnostní otevření nové školy s 14. Dalajlámou v Mulbekhu

Dnes 26. 6. navštíví 14. vesnici Mulbekh Jeho Svatost 14. dalajláma.
K této příležitosti bude uspořádána oslava k otevření nových
školních tříd a nového školního internátu, které budou uvedeny do
provozu v průběhu roku 2014.

Dnes 26. 6. navštíví 14. vesnici Mulbekh Jeho Svatost 14. dalajláma. K této příležitosti bude uspořádána oslava k otevření nových školních tříd a nového školního internátu, které budou uvedeny do provozu v průběhu roku 2014. Oslavy k otevření nových školních budov se zúčastní také zástupci Brontosaurů v Himálajích.


Nové školní třídy jsou dvoupatrová budova se 6 třídami, ve které bude studovat 150 dětí a její stavba je financována 14. Dalajlámou. Nový školní internát je dvoupatrová budova kde se ubytuje přibližně 40 dětí a její stavba je financována převážně Brontosaury v Himálajích.

Pro aktuální informace sledujte web Brontosaurů v Himálajích.


Škola ve vesnici Mulbekh byla založena v roce 1992 obyvateli z vesnice Mulbekhu, aby zajistila dobré vzdělání dětem v jejich rodném prostředí. V roce 2008 nastoupil do školy nový ředitel se jménem Norboo, který se jako první začal obracet k zahraničním neziskovým organizacím k zajištění rozvoje školy. Brontosauři v Himálajích pomohli řediteli vypracovat komplexní rozvojový plán tamní školy, který má za cíl v průběhu let 2011 a 2021 rozšířit školní prostory a zkvalitnit vzdělávání. Brontosauři v Himálajích podporují rozvoj školy finanční prostředky (doposud 3,6 mil Kč), zajišťují odborníky pro plánování a realizaci školního rozvoje (desítka odborníků) a zajišťují finanční pomoc od českých dobrovolníků (například David Kraus, Světlana Nálepková, Martin Bursík, Kateřina Jacques, Ivana Jirešová).

Nové školní budovy mají zajištěn ohřev vody, výrobu elektrické energie a vytápění pomocí solární energie. Díky solárnímu vytápění bude v místnostech v průběhu zimy 15°C, což je značný komfor oproti běžným 0°C. Obě budovy jsou postaveny tradičními stavebními technikami, které jsou inovovány o nové technologické a materiálové možnosti. Inovací tradičních stavebních technik, jsme si přáli, aby si tamní obyvatele odnesli z původního kulturního dědictví to nejlepší. Nový školní internát je dvoupatrová budova, která umožní vzdělání 30 dětem. V budově nových školních tříd je 8 tříd, v kterých se bude učit 180 dětí. Budovy nového školního internátu a tříd jsou první dvě budovy nového školního kampusu.


Malý Tibet je posledním místem na světě, kde zůstává tibetská kultura nepotlačena, a proto je Malý Tibet pro Tibeťany velmi významný. V Mulbecké škole dbají na zachování tradičních tibetských kulturních hodnota a tradic a proto je pro 14. dalajlámu důležité, aby škola v Mulbekhu dobře prosperovala a rozhodl se ji financovat.

Koření je kořením cestování

…a dovez mi nějaké koření! bývá častá věta na
rozloučenou, když někam odjíždím. Vzhledem k tomu, o jaké
destinace se jedná, většinou tím myslí nějaké pekelně pálivé čili,
kari a ty sofistikovanější požadavky jsou pak na kardamom nebo třeba
šafrán.

„…a dovez mi nějaké koření!“ bývá častá věta na rozloučenou, když někam odjíždím. Vzhledem k tomu, o jaké destinace se jedná, většinou tím myslí nějaké pekelně pálivé čili, kari a ty sofistikovanější požadavky jsou pak na kardamom nebo třeba šafrán.


Cestování s kořením je spjaté odjakživa, karavany a lodě naložené kořením brázdily svět několik století před Kristem. Nejčastější trasy jsou známé jako Kadidlová a Hedvábná stezka. No a nejen díky požadavkům mých kamarádů, mám i já pár zážitků s kořením na cestách a z cest.

Venezuelské ají

Ají je v Latinské Americe pojem. Jedná se o původně peruánskou pálivou omáčku, která slouží jako univerzální příloha k většině jídel. Region od regionu, a možná i rodina od rodiny, se ají liší recepturou, konzistencí, chutí i stupněm pálivosti. Nejčastěji se skládá z rajčatové omáčky, koriandru, papriček, cibule a vody.

Je to už fakt hodně roků, když jsem byl poprvé ve Venezuele, to byl ještě Hugo Chávez plný síly a začínal budovat svůj ráj na zemi. První pořádná restaurace po několika dnech trmácení horkými nebo naopak ledově vychlazenými autobusy. Objednávka, klasicky, kuře s rýží. A otázka, chcete k tomu ají? Claro, zní naše odpověď, aniž tušíme, co to je. Vrchní se rychle otočí a na stůl položí misku, s tmavě hnědou kaší, ve které je zapíchnutá lžička velikosti poloviční, než kávová.

Nabírám hmotu a rovnou míchám do rýže. Pak předávám kamarádovi. Ten nabere jen na špičku, přibližně pikomilimetr krychlový, ochutná a říká: „Sis tam dal celou lžičku? Seš hrdina!“

Zbytek večeře si moc nepamatuji, jen to, že jsem to dojedl, měl totálně propocené tričko, škytavku a jazyk, který jsem necítil.

To bylo moje první ají. Postupně jsem se naučil dávkovat mnohem více defenzivím způsobem, objevil i pár chuťově velmi dobrých variant, hlavně z domácích podmínek, ale i tak má pro mne ají využití hlavně jako maskování nepříliš chutného jídla.


Marocké trhy

Perfektní vizuální prezentaci koření jsem viděl na jakémkoliv trhu v Maroku. Na různobarevné koření vysypané do úžasných pyramid, vyhlazenějších než tvář televizní rosničky, narazí člověk na každém kroku. Neodolal jsem a pár vzorků jsem nakoupil. Čím míň jsem rozuměl, co mi prodavač říká, tím větší exotiku jsem si myslel, že kupuju.

Doma se z toho ukázaly být druhy jako je paprika červená, méně červená, více červená. Jako dárky teda žádný rajc. Nejvíc jsme používali přivezené čili, bylo silné, bylo dobré, a kdyby se ve skleničce, ve které jsme to skladovali, nevylíhla kolonie cizokrajně vypadajících broučků, používali bychom snad dodnes. Kolonie broučků to mimochodem dotáhla do druhé generace, pak už asi bylo čili moc i na ně a vyhynuli.

Dneska už není nutné pro dobré čili kupovat velbloudy a brát několika měsíční dovolenou. Existuje spousta fajn obchodů, my rádi třeba Rojikovo koření.

Indické kari ze Srí Lanky


Věděli jste, že Kari původně vůbec není koření, ale druh pokrmu? A že koření, které se k přípravě těchto pokrmu používá, takto začali nazývat až Britové, během koloniální epochy v Indii? Věděli jste se, že kari se míchá třeba i z dvaceti druhů koření?

Já tohle všechno nevěděl. Myslel jsem si, že kari je prostě nažloutlý prášek, který nechybí v žádné české kuchyni a že to určitě bude dobrý dárek z cest. Objev, že kari je typ pokrmu, dost často výtečného, pokaždé trochu jiného, mě šokoval. Takže namísto koření kari jsme si dovezli hromadu inspirace a obohatili náš domácí jídelníček.

Za romantikou do Benátek!

Pokud chcete romantickou dovolenou, není nutné platit za drahou exotiku.
Bohatě postačí vyrazit po Evropě. Vedle Prahy, která je pro našince
pochopitelně trochu nudnější destinací, a Paříže, která patří mezi
nejdražší města světa, zůstávají v nabídce Benátky. Za rozumnou
cenu je možné prožít romantický víkend v plném luxusu.

Pokud chcete romantickou dovolenou, není nutné platit za drahou exotiku. Bohatě postačí vyrazit po Evropě. Vedle Prahy, která je pro našince pochopitelně trochu nudnější destinací, a Paříže, která patří mezi nejdražší města světa, zůstávají v nabídce Benátky. Za rozumnou cenu je možné prožít romantický víkend v plném luxusu. Ovšem jisté nevýhody tato italská metropole také má.


Město Benátky leží na severu Itálie a jak je známo, jedná se o ostrovní město postavené více méně na vodní hladině. V minulosti byla tato metropole považována za centrum zahraničního obchodu a sklářství. V dnešní době sem míří převážně zamilovaní turisté z celého světa. Ročně jich sem zavítá kolem dvanácti milionů, nejvíce z Evropy a Asie. Město, kde na každém kroku dýchá historie, patří mezi památky UNESCO. A není se čemu divit!

Bazilika Sv. Marka v novém

Moderní stavby ve městě člověk prakticky nevidí. O ty staré je pečováno, byť velmi sporadicky a opravy všeho druhu zde trvají, dle slov místních obyvatel, nepřiměřeně dlouho. Jednou z památek, která byla dlouhé období rekonstruována a uzavřena veřejnosti, je bazilika Sv. Marka na Náměstí Sv. Marka – prakticky přímo v centru města. Obrovská monumentální budova z počátku devátého století láká nejen na bohatě zdobený interiér a několik muzejních kousků uvnitř, ale z dlouhého balkónu se nabízí krásný výhled na panorama města. Jedním z nejzajímavějších kousků, jež můžete v této bazilice spatřit, je zlatavá socha koňského čtyř-spřeží, jejíž výroba je datována až do prvního století. Původně stála v Římě, avšak počátkem dvacátého století byla přemístěna do Benátek. Vstupné do baziliky je velmi příznivé – pouhých pět euro.

Vedle baziliky a Náměstí Sv. Marka také mnoho turistů zamíří k nedalekému Mostu Vzdechů. Jedná se o stavbu z druhé poloviny čtrnáctého století a její název je odvozen od častého vzdychání vězňů, kteří po mostě přecházeli cestou do nedalekého vězení. V dnešní době je most častým motivem například pohlednic z Benátek. Je stále funkční pro pěší přecházení.


Za stovku na gondoly

Vedle neodmyslitelných turistických atrakcí v Benátkách patří projížďky na gondolách. Nabízejí je na téměř každém rohu, takže podle místa, kde nastoupíte, budete mít také různou trasu plavby. Pro hezčí trasu je vhodné nastupovat v centru, ideálně v okolí, již zmiňovaného, Náměstí Sv. Marka. Cena za zhruba čtyřicet minut jízdy na gondole je sto euro v centru města. Pokud zajdete do vzdálenějších odlehlejších uliček, můžete se dostat až na cenu sedmdesát euro. Cenu přitom neovlivňuje počet osob na gondole – platí se za jednu jízdu a jednu loďku. Takže pokud se na ní nacpou čtyři lidé, je možné se na jízdu složit. Avšak pro větší požitek je doporučováno, aby si každý pár bral vlastní gondolu. V některých turistických průvodcích se píše, že za příplatek nabízí gondolán také zpěv. Ten má ovšem do profesionálního výkonu daleko, takže pokud si nechcete cestu kazit marnou snahou o vyloudění nefalešného tónu, raději zpěv nepožadujte. Mnohem zajímavější bude si čas od času poslechnout krátké příhody, vážící se k místům, okolo kterých proplouváte. Například jedna z tras v centru vede podél obrovské budovy, v niž kdysi bydlel a pořádal své orgie známý Casanova. Dnes se v budově nachází pošta.



Procházku zaplavenými ulicemi řeší igelitové návleky

Pokud jde o počasí v dané oblasti, je lepší vyrážet do Benátek v letních měsících, případně na pozdním jaře či brzkém podzimu. Zatímco v létě teploty téměř denně překračují třicítku, v zimním období klesají až na nulu, což u větrného pobřeží není vůbec příjemné. Nevýhodou v každém ročním období jsou vydatné srážky. Prší poměrně hodně a často. Zajímavostí je, že se v Benátkách prodávají, a poměrně často nosí kvůli zaplaveným ulicím, igelitové návleky na boty s podrážkou. Za deset euro koupíte v nejrůznějších barvách silnější igelitový (materiál připomínající cosi mezi igelitem, plastem a gumou) návlek. Pro vážnější turisty je však nevýhoda, že jen sotva seženete neutrální decentní barvu jako třeba černou či béžovou. Vše se prodává v zářivých odstínech od modré, přes tyrkysovou až po sytě oranžovou. Ale za koupi to rozhodně stojí, a to jak z praktického důvodu, tak také jako netradiční suvenýr.


V Benátkách zapomeňte na taxi auto, je tu vodní taxi

Pro cestovatele, kteří jsou zvyklí se vždy z letiště přepravovat do hotelu pohodlně taxíkem, nastává v Benátkách nemilé překvapení. Taxi v takové podobě, jak jej známe, zde neexistuje. Většina ulic v centru města je pouze pro pěší. A taxi služba provozuje pouze vodní taxi, které ovšem také nemůže zajet úplně všude. Proto se chození pěšky zkrátka nevyhnete. Pro zajímavost uvádím, že vodní taxi z letiště do centra města vyjde na 110 euro. Za trajekt pak 15 Euro. Ovšem v obou případech budete nuceni jít část své cesty pěšky.

Klady a zápory italské metropole

Závěrem by se slušelo město Benátky shrnout s tím, zda je vhodné jej navštívit či nikoli. Skutečnost je taková, že pro krátkou dovolenou v podobě prodlouženého víkendu, může být toto město ideální volbou. Nezklame romantiky a ani milovníky architektury a historie. Navíc vynikající tradiční restaurace na každém rohu dokážou čas dovolené také zpříjemnit. Cenově velmi přijatelné kvalitní jídlo i pití, zejména italská vína, lze jen doporučit. Pokud jde o ubytování, je lepší připlatit si za hezký a luxusní hotel. To především z toho důvodu, že některé hotely ve městě skutečně nevypadají udržovaně a čistě.

Čistota sama o sobě patří mezi největší slabiny Benátek. Ulice jsou špinavé, místy zahlédnete neuklizené odpadky, prakticky na každém kroku vidíte opadávající omítky budov či polorozpadlé domy. Všude přítomní holubové o tamní hygieně také mnoho napoví. Zajímavostí je, že tamní holubové velmi často zavítají i na zahrádky restaurací, kde lezou po stolech a snaží se utržit něco od hostů. Ačkoli Benátky patří mezi hezká města, je třeba se na výlet pečlivěji připravit.


Tip autorky do Benátek

Já osobně jsme letěla do Benátek na konci května. Teploty byly příjemné kolem pětadvaceti stupňů, avšak déšť nás neminul. Z letiště doporučuji jet trajektem, protože doba přepravy a trasa, kterou musíte následně ujít pěšky, je téměř stejné, jako byste jeli taxíkem. Hotel jsme měli hned u pobřeží, kde se z terasy našeho pokoje nabízel příjemný výhled. Osobně doporučuji si připlatit a pronajmout jeden z těch luxusnějších pokojů. V okolí je celá řada italských restaurací. Pro milovníky ryb a mořských plodů, pak jednoznačně navštivte podnik Al Covo v oblasti Castello. Za těstovinami je dobré zajít si do vyhlášené restaurace Corte Sconta. Večeře vyjde zhruba na sto euro na osobu, včetně vína a malého desertu.

Komik a jeho svět aneb život v tibetském klášteře

Ocitnul jsem se na tomto klidném místě jako dobrovolník organizace MOST.
Jezdíme do Indie pomáhat tibetským utečencům, ale také malým studujícím
mnichům. Díky českým dárcům se může vzdělávat či důstojně
v Indii žít více než 350 dětí a starých lidí. Program pomoci
tzv. adopce na dálku jsme pojmenovali „Kmotrovství“.

Pod tímto názvem si nejeden z čtenářů vzpomene na populární cyklus asi 150 velice oblíbených pořadů, které v letech 1979 až 1994 uváděl Milan Neděla (nebo Miloš Kopecký). Scénáře připravoval historik českého a němého filmu, propagátor archivních materiálů Karel Čáslavský. Zkušený průvodce „světem komika“ dobře a vtipně sestavil jednotlivé scény z oblíbených filmů i českých a světových grotesek a předložil je divákovi. Pořad byl velice oblíbený mezi malými i velkými diváky.

„Komik a jeho svět“ – tato parafráze mě napadla, když jsem stanul uprostřed buddhistického kláštera s názvem Komik nedaleko tibetských hranic. Svět sám o sobě, ve výšce 4 500 m. n. m., vzdálený běžnému lidskému hemžení. Svět nejvýše položeného kláštera v Asii, který je dosažitelný autem. V 70. letech minulého století byl zničen zemětřesením a nový klášter byl postavený opodál na bezpečnějším místě. Osmisetletá tradice však přetrvává. Místo, kde se – tak blízko oblakům – ve zklidnění medituje. Avšak i tento Komik vás může rozesmát – třeba při volejbale.


Ale popořádku. Ocitnul jsem se na tomto klidném místě jako dobrovolník organizace MOST. Jezdíme do Indie pomáhat tibetským utečencům, ale také malým studujícím mnichům. Díky českým dárcům se může vzdělávat či důstojně v Indii žít více než 350 dětí a starých lidí. Program pomoci tzv. adopce na dálku jsme pojmenovali „Kmotrovství“.

Tady v klášterní škole Komiku se učí zhruba 30 dětí, které navštěvují 1. až 5. třídu. Malí žáci pochází z nejchudších rodin z blízkého i vzdálenějšího okolí. Dětem chybí dostatek teplého oblečení, škole vybavení – nábytek, psací potřeby, dostatek matrací v ubytovně. Starších žáků (u nás obdoba 6. – 9. třídy) je méně. Šest učitelů předává poznatky z matematiky, buddhistické filozofie, vyučuje se hindština, angličtina, tibetština, obřady a buddhistické rituály.

Dospělí mniši vstávají ráno v pět hodin. Probíhají soukromé modlitby a popíjí vroucí vodu a čaj. Pak je společná pudža (recitace posvátných textů) v chrámu. Poté následuje běžný pracovní den. Někdo jde na pole, jiný zase do kuchyně, na někoho připadne služba průvodcovství případných turistů. Na oběd se podává rýže a čočka, výjimečně něco jiného. A zpátky do práce. Navečer si mniši povídají nebo si na prašném plácku zahrají volejbal. A přizvou i cizince – což je zážitek pro obě strany.

Měl jsem čest se této zábavy (nedovolím si napsat utkání) zúčastnit. Prvních pár minut probíhalo jako u nás doma někde u vody na písku. Soupeři (mniši) nastoupili jednotně v červeném, my Evropané zase s jasným cílem vyhrát. S přibývajícím časem nám však míč začal připomínat medicimbal, každé podání ránu dlaní do zdi. Pobíhání po plácku se změnilo v boj o nádech. Ruce na kolenou a pokorný předklon ukázaly i nám bezvěrcům, že pokora zde je na místě. A do toho se začal Pema, náš věrný průvodce z Kazy, nakažlivě smát na plné kolo. Zarudlí hrou, smíchem, nedostatkem kyslíku jsme se přesunuli k šálku dobrého čaje.


Na závěr snad ještě pár slov o zmíněné Kaze. Je to název blízkého města, které je zároveň správním centrem údolí Spiti. Je zde také klášter (cca 3600 m n.m.), který poskytuje útočiště komickým mnichům (rozuměj z Komiku) přes nejstudenější zimní měsíce. Mniši z Kazy včetně aktivního Pemy založili společnost Sapan Buddhist Foundation a už léta budují ženský klášter buddhistické linie Sakya. Stavba bude zároveň školou pro 40 mnišek, internátem, knihovnou a muzeem. Pravidelně se do údolí blízko tibetských hranic vracíme, v létě 2013 jsme se zúčastnili slavnostního otevření první části kláštera. Do školy nastoupilo prvních deset mladých mnišek, zbytek dokončuje tříleté studium v Dehradúnu. Centrum napomůže k zachování tibetských i spitských tradic. Na stavbu jsme od roku 2006 přispěli s českými dárci částkou téměř 800 000 Kč.

Podívejte se s námi do srdce Himálají – ať už virtuálně na protibet.cz nebo s dobrovolníky, kteří pomáhají při stavbě kláštera. Tento ojedinělý český projekt lze podpořit finančním příspěvkem na účet programu Kmotrovství. Nebo můžete snadněji přispět zasláním jedné třicetikorunové „esémesky“ ve tvaru DMS PROTIBET, Tibeťané obdrží 28,50 Kč. Také lze jedinou zprávou ve znění DMS ROK PROTIBET přispět hned dvanáctkrát – každý měsíc jednou.

V našem internetovém obchůdku najdete mnoho věcí odkoupených od Tibeťanů nebo vyrobených v námi podporovaných dílnách. Určitě udělají radost Vám i Vašim blízkým.

Vietnam na kole: troubící vozidla, litry točeného piva a nejlepší káva na světě

Tak jsme se dočkali, laoská víza vypršela a my můžeme překročit
hranici do jiného světa. Jsem nadšená, kolem silnice je na co koukat. Domy.
Po měsíci jízdy kolem bambusových chýší je člověk nadšen i z
obyčejných domů.

Dobré ráno, Vietname!

Tak jsme se dočkali, laoská víza vypršela a my můžeme překročit hranici do jiného světa. Jsem nadšená, kolem silnice je na co koukat. Domy. Po měsíci jízdy kolem bambusových chýší je člověk nadšen i z obyčejných domů. A ty vietnamské jsou vážně hezké, částečně prorostlé dekorativními pokroucenými stromy a jinou zelení. A před domy zahrádka, věc dlouho neviděná.

Jenže pozor na přílišné kochání, neboť na silnici je překvapivý provoz, jehož účastníci nenechávají nic náhodě a intenzivně troubí. Pardon, uhýbám z prostředku vozovky a disciplinovaně kopíruji krajnici. Jenže Vietnamci troubí dál. Zanedlouho zjišťuji, že klakson je zkrátka nejdůležitější součástí vozidla. Není problém jet bez plynu, spojky, světla či sedla, ale bez klaksonu ani metr. Brzdy? Koloniální přežitek.



Po třech dnech mě při každém zatroubení začíná škubat levé ucho a tikat pravé oko a ubohý spolujezdec je na tom ještě o stupeň hůř. Začíná být agresivní a na každé druhé troubící vozidlo (tj průměrně 3× za minutu) ukazuje prostředníček. Coby odpůrce vulgárních gest a hlasitých verbálních projevů tento enthusiasmus nesdílím a tiše čekám, kdy mu banda místních řidičů rozbije ústa. Jenže oni stejně nevědí, co ten vztyčený prst znamená, takže vesele troubí dál. A ještě se u toho smějí. Bod pro Vietnam.

Nejlepší káva na světě a džbánek točeného pivka

Je jeden způsob, jak se dá na hrůzy silnic zapomenout. Usednout na kávu. Vietnamská překapávaná káva je tou nejchutnější a nejvoňavější kávou na světě. S kapkou kondenzovaného mléka a dvěma kostkami ledu vytváří neskutečně lahodnou kombinaci. Mám plán pro příští život – budu vietnamským kavárenským povalečem. Je ještě jeden způsob, jak si z klaksonů přestat dělat hlavu. Najít ve městě podnik s nápisem „Bia Hoi“, objednat si džbánek točeného tankového piva (2 litry za 20 Kč) a pak to párkrát otočit. Plán pro přespříští život – budu vietnamským hospodským povalečem.

Vietnam je po všech stránkách návrat k dobrotám, po měsíci v Laosu se skoro neodvažuji sníst nudlovou polévku. Jenže tady je vážně dobrá a neplavou v ní slepičí hřebínky. A k rýži se servíruje kus dobrého masa, tofu a zelenina. Jenže bacha, jsi-li bledá tvář, mají pro tebe dvojnásobek až trojnásobek běžné ceny. Smažené vajíčko za tři pětky? Žádný problém, jsi z Evropy, máš na to. Syčáci! A tak obrněni trpělivostí (mojí) a vyzbrojeni nadávkami (přítelovými) obcházíme jídelny, bagetárny, krámy tak dlouho, dokud nenarazíme na někoho, kdo nás nenatáhne anebo natáhne v únosné míře.



Blízká setkání se zelenými mužíky

Jako tradičně vyrážíme vstříc divočině a minimálnímu provozu. Tentokrát to bude rovinatá oblast poblíž hranice s Kambodžou. Fotím vypálená pepřoviště, když tu se u mého bicyklu zastavuje tříčlenné motorkářské komando a naznačuje, že dál pokračovat nesmíme. Pánové jsou v pantomimě zdatnější než drtivá většina obyvatel Vietnamu, o to krutější je tvářit se, že nerozumíme a pokračovat v započaté cestě. O pár kilometrů dál jsme zastaveni znovu, tentokrát u cedule „Frontier Area“ (20 km vzdušnou čarou od hranice), kromě onoho motorkářského gangu přibíhá pár zelených mužíků (Vietnamci v zelených policejních uniformách různého odstínu a střihu). Nejsou ozbrojeni, a tak mi ani nevadí, že se partner začíná hádat. Ukazujeme pasy a do nekonečna vysvětlujeme, že nehodláme ilegálně překročit vietnamsko-kambodžské hranice, že pouze volíme méně frekventovanou trasu, která jak na potvoru hranice kopíruje. Samozřejmě v uctivé vzdálenosti.

Telefonuje se na desítky míst, občas nám do ruky přistane mobil a na druhé straně se ozývá rádoby angličtina, a tak desetkrát opakujeme odpověď na otázku „Where are you from?“ k tomu padá tma a situace se zdá být čím dál víc bezútěšná. Do komedie je zatažen i právě projíždějící manažer gumovníkové fabriky, umí pár slov anglicky a dostává bojový úkol: Naložit nás na korbu (i ve Vietnamu se zřídka kdy stane, že auto nemá korbu), odvézt k sobě domů, nakrmit, uložit ke spánku, ráno vzbudit, nakrmit a poslat na hlavní vnitrozemní dálnici.



Ráno míříme do pohraničí jinou trasou. Tentokrát mineme ceduli „Frontier Area“ bez ztráty kytičky, času a rychlosti. Krajina je liduprázdná a nádherná, kávové a pepřové plantáže střídá vzrostlý listnatý les, předzvěst národního parku Yok Don. Už se skoro radujeme a těšíme na kafe v blízké vesnici, když tu je před námi další zelený mužík. A kdyby jeden, za chvíli jich tu máme deset. Takže znovu a lépe: ukazujeme pasy, telefonujeme, kreslíme trasu, telefonujeme, přísaháme, že do Kambodži nechceme, telefonujeme, dozvídáme se, že „bitch is broken“ rozuměj: „most je zbořený“, telefonujeme, vysvětlujeme že přes bridge ani přes bitch do Kambodži nejedeme, telefonujeme… Po hodině jeden ze zelených mužíků rezignuje a mávne zelenou končetinou konečně tím správným směrem. Nevěříme svým uším a očím, objímáme onoho oficíra, v úžase nasedáme na kola a pokračujeme. Dalších 30 km mě děsí každá zelená barva lakem na projíždějícím motocyklu počínaje a stromy na obzoru konče. Jedeme pohraniční plackou, provoz je minimální, osídlení žádné, kolem jen listnatý les a k tomu hřejivý pocit vítězství nad přesilou zelených mužíků.

Tento článek je třetím dílem seriálu Jihovýchodní Asií na kole.

Navštivte s Dominikou Thajsko nebo Laos na kole.

Nový ráfek? Jedině ze Saigonu

Nic netrvá věčně, ani ráfek mého zadního kola. Proč jsem ho jen nevyměnila v teple domova? Jenže pozdě bycha i ráfek honiti. Schází 200 km do Saigonu, vypojuji zadní brzdu, odlehčuji, jak se dá, a modlím se, aby prasklina pár dnů vydržela. Oprava ve vesnicích a malých městech je nereálná a představa stopování se dvěma koly nás vůbec netěší. Bez dechu dojíždíme do města strýčka Ho, kde začíná několikadenní peripetie se sháněním správného typu. Mezi třemi miliony motorek křižujeme z jednoho cykloshopu do druhého, z jednoho krámu s hromadou těžko probratelného cyklomateriálu ke třetímu, čtvrtému, desátému a nic. Ho Chi Minhovi vnuci neznají ráfky s dvaatřiceti dírkami. Spásu přináší až cykloshop Le Hoang Pro Bike. Prasklý ráfek vyměněn, dráty přemotány, kolo vycentrováno, brzdy seštelovány a to vše za rekordních 50 minut. Zbývají dva dny na prohlídku krás Saigonu, odpočinek a posledních pár džbánků Bia Hoi. Vietnamská víza končí a Kambodža volá.




Můj vietnamský cyklotip

Z Hoi An do Plei Canu po Ho Chi Minh Highway,což je 190 km. Nadmořská výška je mezi 30 – 1137 m.n.m., nastoupáno a naklesáno kolem 4000 výškových metrů. Slušný asfalt. 2,5 dne pohodové jízdy.