Španělská historie se od té portugalské příliš neliší, pouze snad
na dědictví po Maurech se tam ohlížejí poněkud smířlivěji. A není
divu, Maurové své državy milovali a zvláště Andalusie se jim zapsala do
srdce.
Římané, kteří se na Iberijském poloostrově objevili před 2 200 lety, nazývali celý poloostrov Hispánskem, nicméně oblast mezi řekami Tagus a Douro označovali jako Lusitanii. Většinu oblastí potom ovládli Maurové a trvalo to až do roku 1139, kdy se objevil první portugalský král Alfonso I. Španělská historie se od té portugalské příliš neliší, pouze snad na dědictví po Maurech se tam ohlížejí poněkud smířlivěji. A není divu, Maurové své državy milovali a zvláště Andalusie se jim zapsala do srdce. Následující násilná katolizace byla pro obyvatele často drastičtější, nežli uměnímilovná vláda Maurů.
Andalusie nejkrásnější část Španělska
Španělsko je natolik rozlehlé a rozmanité, že není možné v krátkosti jednotlivé oblasti ani přiblížit. Připojím se tedy k miliónům cestovatelů (turisté upřednostní jihovýchodní pobřeží) a přiznám, že jsem si obzvláště zamiloval Andalusii. Ta bezpochyby patří mezi nejkrásnější oblasti celé země. Úžasná je tzv. Jižní cesta, tradičně nazývaná cestou Kalifů, neboť to byla cesta, kterou si maurští panovníci nejen opevnili, ale také nejvíce oblíbili. Cesta z Cordoby vede nejdříve nekonečnými lány slunečnic, které zhruba uprostřed, díky zhoršené kvalité půdy, vystřídají stejně nedozírné olivové háje. Zastavit se můžeme prakticky v každém městečku, neboť každé z nich má několik památek, nad kterými bychom ve zbytku Evropy stáli v němém úžasu. Pokud budeme zastavovat všude, zhruba 180 kilometrů dlouhou cestu pravděpodobně nikdy nedokončíme.
Andalusie nám nabídne vše, co si pod pojmem Španělsko můžeme představit. Úchvatné architektonické památky prakticky všech stavebních slohů, možnost koupání a desítky zajímavých pláží, býčí zápasy, sherry, olivový olej, či výstupy na pohoří Sierra Nevada a procházky v několika přírodních parcích. Po několikadenní návštěvě nám bude jasné, proč sami Španělé považují Andalusii za nejkrásnější část své země a proč poslední Kalif, odcházející po porážce katolickými armádami z Andalusie, plakal lítostí.
Cestování po Andalusii
Andalusie však vedle přírody proslula i svojí historií, země prožila nájezdy snad všech bojovných kmenů a národů, od Féničanů přes Římany, Visigóty a Maury. V roce 1492 se v Granadě vzdal poslední maurský vládce Boabdil a začalo období násilné katolizace. Maurové byli vyháněni nebo obraceni na novou víru, Židé byli pro jistotu pouze vyháněni. Stavební vlivy nájezdníků však v městech a městečkách Andalusie můžeme vidět dodnes, a v žádné části světa dnes nenajdeme takové množství maurských památek jako zde. Města jako Granada, Sevilla či Cordoba jsou jich doslova plná, na své si ale přijdou také milovníci renezance a baroka.
Jižní cesta
Pro prohlídku Andalusie jsem si vybral dva směry cesty mezi Granadou a Cordobou, jižní a severní. I když jsou obě silnice od sebe vzdálené jen relativně nepatrně, připadalo mi, jako bych cestoval dvěma odlišnými zeměmi. O jižní cestě již byla řeč. A tak se zmíním jen o těch nejvíce malebných místech, i když je mi jasné, že jsem vynechal spoustu dalších, stejně cenných a zajímavých památek. Město Estejo chrání mohutný stejnojmenný hrad postavený Kalifem z Cordoby, o kus dál je ještě krásnější a zachovalejší hrad Alcala la Real, strážící přístup do údolí řeky Guadalquivir a do města Granada. Kdysi se zde opevnili již Římané, ale teprve během šest set let trvající nadvlády Maurů zde vznikl dnešní hrad. Z toho později vyjeli katoličtí panovníci Ferdinand a Isabela, aby slavnostně převzali klíče od Granady.
Pevnost Castillo de La Mota má dvě hlavní části, vlastní citadelu ze tří mohutných kamenných věží strážících původní muslimské městečko, a chátrající opatství Santa Maria Mayor. Tam najdeme i původní gotický kostel Iglesia San Miguel s renezanční fasádou a obrazem El Greca a mešitu přestavěnou v roce 1341 na kostel Santo Domingo de Silos. Pokud nás neodradí panující vedro, z věže pevnosti je nádherný pohled jak do celého okolí, tak i do starobylého městečka pod hradbami.
Milovníci renezance si přijdou na své v malém městečku Baeza, které za svoji krásu vděčí skutečnosti, že bylo jako první andaluské město osvobozeno od Maurů. Mezi desítkami památek stojí za zmínku především majestátní katedrála z roku 1567. Milovníci středověkých opevnění si zase vychutnají zastávku v městě Moclín, kde na prohlídku zdánlivě nekonečných opevnění budou potřebovat několik hodin.
Severní cesta
Severní cesta je naprosto odlišná. Příroda je zde sice stejně krásná, nicméně desítky fungujících velkých i menších cementáren halí celé velké oblasti do šedých mraků. Díky pokračujícímu vykupování menších cementáren působí celé velké části krajiny velmi zchátralým a chudým dojmem. Nemůžeme zde ani příliš fotit, protože všudypřítomný prach a smog schovává krajinu na dlouhé kilometry do prašné pokrývky.
Za zastavení stojí středověké centrum Jaen s mohutným maurským hradem Castillo de Santa Catalina v místě, kde kdysi vystavěl první obrannou věž již Hannibal, a katedrála ze 16. století. Dále jsou to krásně zachované maurské lázně z 11. století, kostel Iglesia San Ildefonso, který má každou stranu fasády v jiném stavebním stylu, a klášter Real Monasterio de Santa Clara ze 13. století. Gotický charakter města dokazují uzoučké uličky, ve kterých si naše šoférské umění přijde na své.
Když se vydáme ještě severněji, projedeme první podhůří Sierra Nevada a dostaneme se do oblasti Almeira, kde nehostinná příroda nabízí podívanou natolik připomínající americký Divoký západ, že zde byla natočena většina špagetových westernů sedmdesátých a osmdesátých let. V blízké oblasti Chanca si lidé po staletí vydlabávali svá obydlí v měkkých skalách. Někteří to tak dělají dodnes, což je pro vyvinutou Evropu jen těžko pochopitelné.
Výlet na sever lze zakončit prohlídkou podivuhodné stavby renezančního hradu Lacalahorra z červených cihel. Nejkrásnější je přijet sem na jaře, protože cihlová barva pevnosti se neuvěřitelně odráží od zasněžených vrcholů Sierra Nevada. V létě o tento požitek přijdeme a hrad vypadá poněkud uprášeně.
Ať se ale v Andalusii vydáme kamkoliv, nebudeme litovat.
Římané, kteří se na Iberijském poloostrově objevili před 2 200 lety, nazývali celý poloostrov Hispánskem, nicméně oblast mezi řekami Tagus a Douro označovali jako Lusitanii. Většinu oblastí potom ovládli Maurové a trvalo to až do roku 1139, kdy se objevil první portugalský král Alfonso I. Španělská historie se od té portugalské příliš neliší, pouze snad na dědictví po Maurech se tam ohlížejí poněkud smířlivěji. A není divu, Maurové své državy milovali a zvláště Andalusie se jim zapsala do srdce. Následující násilná katolizace byla pro obyvatele často drastičtější, nežli uměnímilovná vláda Maurů.
Andalusie nejkrásnější část Španělska
Španělsko je natolik rozlehlé a rozmanité, že není možné v krátkosti jednotlivé oblasti ani přiblížit. Připojím se tedy k miliónům cestovatelů (turisté upřednostní jihovýchodní pobřeží) a přiznám, že jsem si obzvláště zamiloval Andalusii. Ta bezpochyby patří mezi nejkrásnější oblasti celé země. Úžasná je tzv. Jižní cesta, tradičně nazývaná cestou Kalifů, neboť to byla cesta, kterou si maurští panovníci nejen opevnili, ale také nejvíce oblíbili. Cesta z Cordoby vede nejdříve nekonečnými lány slunečnic, které zhruba uprostřed, díky zhoršené kvalité půdy, vystřídají stejně nedozírné olivové háje. Zastavit se můžeme prakticky v každém městečku, neboť každé z nich má několik památek, nad kterými bychom ve zbytku Evropy stáli v němém úžasu. Pokud budeme zastavovat všude, zhruba 180 kilometrů dlouhou cestu pravděpodobně nikdy nedokončíme.
Andalusie nám nabídne vše, co si pod pojmem Španělsko můžeme představit. Úchvatné architektonické památky prakticky všech stavebních slohů, možnost koupání a desítky zajímavých pláží, býčí zápasy, sherry, olivový olej, či výstupy na pohoří Sierra Nevada a procházky v několika přírodních parcích. Po několikadenní návštěvě nám bude jasné, proč sami Španělé považují Andalusii za nejkrásnější část své země a proč poslední Kalif, odcházející po porážce katolickými armádami z Andalusie, plakal lítostí.
Cestování po Andalusii
Andalusie však vedle přírody proslula i svojí historií, země prožila nájezdy snad všech bojovných kmenů a národů, od Féničanů přes Římany, Visigóty a Maury. V roce 1492 se v Granadě vzdal poslední maurský vládce Boabdil a začalo období násilné katolizace. Maurové byli vyháněni nebo obraceni na novou víru, Židé byli pro jistotu pouze vyháněni. Stavební vlivy nájezdníků však v městech a městečkách Andalusie můžeme vidět dodnes, a v žádné části světa dnes nenajdeme takové množství maurských památek jako zde. Města jako Granada, Sevilla či Cordoba jsou jich doslova plná, na své si ale přijdou také milovníci renezance a baroka.
Jižní cesta
Pro prohlídku Andalusie jsem si vybral dva směry cesty mezi Granadou a Cordobou, jižní a severní. I když jsou obě silnice od sebe vzdálené jen relativně nepatrně, připadalo mi, jako bych cestoval dvěma odlišnými zeměmi. O jižní cestě již byla řeč. A tak se zmíním jen o těch nejvíce malebných místech, i když je mi jasné, že jsem vynechal spoustu dalších, stejně cenných a zajímavých památek. Město Estejo chrání mohutný stejnojmenný hrad postavený Kalifem z Cordoby, o kus dál je ještě krásnější a zachovalejší hrad Alcala la Real, strážící přístup do údolí řeky Guadalquivir a do města Granada. Kdysi se zde opevnili již Římané, ale teprve během šest set let trvající nadvlády Maurů zde vznikl dnešní hrad. Z toho později vyjeli katoličtí panovníci Ferdinand a Isabela, aby slavnostně převzali klíče od Granady.
Pevnost Castillo de La Mota má dvě hlavní části, vlastní citadelu ze tří mohutných kamenných věží strážících původní muslimské městečko, a chátrající opatství Santa Maria Mayor. Tam najdeme i původní gotický kostel Iglesia San Miguel s renezanční fasádou a obrazem El Greca a mešitu přestavěnou v roce 1341 na kostel Santo Domingo de Silos. Pokud nás neodradí panující vedro, z věže pevnosti je nádherný pohled jak do celého okolí, tak i do starobylého městečka pod hradbami.
Milovníci renezance si přijdou na své v malém městečku Baeza, které za svoji krásu vděčí skutečnosti, že bylo jako první andaluské město osvobozeno od Maurů. Mezi desítkami památek stojí za zmínku především majestátní katedrála z roku 1567. Milovníci středověkých opevnění si zase vychutnají zastávku v městě Moclín, kde na prohlídku zdánlivě nekonečných opevnění budou potřebovat několik hodin.
Severní cesta
Severní cesta je naprosto odlišná. Příroda je zde sice stejně krásná, nicméně desítky fungujících velkých i menších cementáren halí celé velké oblasti do šedých mraků. Díky pokračujícímu vykupování menších cementáren působí celé velké části krajiny velmi zchátralým a chudým dojmem. Nemůžeme zde ani příliš fotit, protože všudypřítomný prach a smog schovává krajinu na dlouhé kilometry do prašné pokrývky.
Za zastavení stojí středověké centrum Jaen s mohutným maurským hradem Castillo de Santa Catalina v místě, kde kdysi vystavěl první obrannou věž již Hannibal, a katedrála ze 16. století. Dále jsou to krásně zachované maurské lázně z 11. století, kostel Iglesia San Ildefonso, který má každou stranu fasády v jiném stavebním stylu, a klášter Real Monasterio de Santa Clara ze 13. století. Gotický charakter města dokazují uzoučké uličky, ve kterých si naše šoférské umění přijde na své.
Když se vydáme ještě severněji, projedeme první podhůří Sierra Nevada a dostaneme se do oblasti Almeira, kde nehostinná příroda nabízí podívanou natolik připomínající americký Divoký západ, že zde byla natočena většina špagetových westernů sedmdesátých a osmdesátých let. V blízké oblasti Chanca si lidé po staletí vydlabávali svá obydlí v měkkých skalách. Někteří to tak dělají dodnes, což je pro vyvinutou Evropu jen těžko pochopitelné.
Výlet na sever lze zakončit prohlídkou podivuhodné stavby renezančního hradu Lacalahorra z červených cihel. Nejkrásnější je přijet sem na jaře, protože cihlová barva pevnosti se neuvěřitelně odráží od zasněžených vrcholů Sierra Nevada. V létě o tento požitek přijdeme a hrad vypadá poněkud uprášeně.
Ať se ale v Andalusii vydáme kamkoliv, nebudeme litovat.
Pozvat bychom Vás chtěli na malé toulky Českým Rájem. Naše cesta
začíná u nádraží v Turnově, které poslouží jako dobrý
orientační bod pro ty, kteří sem přijedou autobusem, vlakem, či svým
vlastním automobilem. Tady nacházíme rozcestník pěších
i cyklistických turistických tras. Pro nás je důležitá modrá,
posléze bílá cykloznačka, která nás po pěti kilometrech dovede do
malebných lázní Sedmihorky.
Pozvat bychom Vás chtěli na malé toulky Českým Rájem. Naše cesta začíná u nádraží v Turnově, které poslouží jako dobrý orientační bod pro ty, kteří sem přijedou autobusem, vlakem, či svým vlastním automobilem.
S parkováním tu není problém, a tak nic nebrání nasednout do sedel a vydat se k železniční zastávce Turnov. Od hlavního nádraží vyjíždíme na hlavní ulici, dáváme se vpravo a na konci ulice uhýbá na chodník, kde nás orientační šipka nasměruje žádaným směrem, tedy k zastávce ČSD. Po cyklostezce sledujeme hlavní dopravní tepnu, kterou po několika stovkách metrů opustíme a sjedeme k bývalému židovskému hřbitovu. Pak už zbývá jen podjezd pod silnicí a místní komunikace nás po pár desítkách metrů přivádí k železniční zastávce Turnov.
{{reklama()}}
Tady nacházíme rozcestník pěších i cyklistických turistických tras. Pro nás je důležitá modrá, posléze bílá cykloznačka, která nás po pěti kilometrech dovede do malebných lázní Sedmihorky, když předtím ještě mineme kemp u rybníka Bažantík. Jedná se o velmi malé, ale o to malebnější lázničky, které návštěvníka osloví už jenom svou tichou malebnou atmosférou. Najdete zde pět samostatných budov, různě posazených ve zdejším lesoparku. I přes svou malou rozlohu se jedná o nejstarší vodoléčebné lázně v Čechách. V souvislosti s jejich historií je třeba zmínit především dr. Václava Šlechtu z nedalekého Turnova, který se o jejich vznik v r. 1841 nejvíce zasloužil. Poděkování však patří i rytíři z Aehrentalu, Aloisovi Lexovi, na jehož pozemcích byly lázně vybudovány. A že se nejednalo o provinční, bezvýznamné místo, svědčí kniha návštěv. Najdeme v ní Jana Nerudu, E. Krásnohorskou a jiné – kteří údajně jako první začali užívat označení Český Ráj pro tuto oblast. A nemůže samozřejmě chybět ani pamětní deska u příležitosti návštěvy prezidenta republiky – T. G. Masaryka. Jen si představujeme, jaký zde musí vládnout klid během týdne, kdy zmizí skupiny turistů a cyklistů, kteří tudy ve volných dnech proudí v celých davech. I když bývalé lázeňské objekty dnes už slouží pouze ubytovacím účelům a z lázeňské kolonády vznikl turistický hotel, přesto lze toto místo vřele doporučit milovníkům klidně strávené dovolené.
Za Sedmihorkami zůstáváme věrní modré značce, která nás bude provázet po většinu cesty a povede nás po asfaltce malebným krajem pod Troskami, jejichž nezaměnitelná silueta se nám co chvíli ukazuje na obzoru. Spíše než vesničky míjíme jednotlivé chalupy roztroušené po kraji, které se jen občas shlukují do malých obcí. Vesměs lze jejich obyvatelům závidět ten klid a pohodu, kterou zde musí prožívat, když usednou na zápraží a poslouchají nádherné ticho, rušené jen zpěvem ptáků a šuměním větru, kochajíce se přitom výhledy do kraje. Zahrádky jsou upravené, pečlivě udržované občas přikrášlené třeba dřevěnou zvoničkou nebo podobnou stavbou. Snad jen jediné nás zaráží – telefonní budka z dob reálného socialismu uprostřed zahrady!
Ke každé správné vyjížďce patří trocha toho bloudění. Takže až projedete Doubravicí a vyjedete z lesa na silnici u Rokytnického rybníka, musíte se dát po silnici vlevo. Chybí tady značka (nebo alespoň my jsme ji nenašli), a tak se musíte držet silnice směr Borek pod Troskami. O kus dále na značku znovu narazíte a ta Vás dovede až ke státní silnici spojující Turnov s Jičínem. My tuto silničku opouštíme první odbočkou doprava a na řadu přichází tříkilometrové stoupání přes Kopaninu až pod Trosky. Útěchou v horkém letním dni je nám fakt, že naprostá většina stoupání je zastíněna lesem, a když se pak les rozestoupí, odměnou za námahu se nabízí výhled na krajinu Českého Ráje.
Odbočka z hlavní silnice, ani prohlídka hradu nezabere příliš mnoho času. Nicméně turistická známka za 30,– korun (normální cena je 25,– Kč) nás odrazuje od oběda. Přesto hrad tyčící se na dvou čedičových vrcholech stojí za návštěvu. Že tato stavba, poprvé zmiňovaná v roce 1396, byla vpravdě bytelná, svědčí to, že nebyla dobyta ani během husitských válek a podlehla teprve vojskům Jiříka z Poděbrad v roce 1467. Pak už to však šlo s hradem rychle z kopce a po třicetileté válce je již zmiňován jako opuštěný. Jako ke každé správné zřícenině, se i k této váže legenda o pokladu. Pod podlahou dnes již zasypané nejspodnější světničky věže Panna by měla ležet přinejmenším část opatovického pokladu.
Trochu odpočinku přináší velmi příjemný sjezd přes Troskovice do Podtroseckých údolí. Kolem cesty se začínají objevovat první skaliska a do cesty se nám staví rybník Věžák, jehož exteriéry posloužily k natáčení hned několika celovečerních filmů. Celý systém zdejších rybníků tu byl vybudován v 16. století z rozsáhlých mokřadů a od roku 1999 je tato oblast chráněna jako přírodní rezervace.
Za rybníkem točíme ostře doleva a údolní silničkou míříme podél toku Žehrovky k Pleskotskému mlýnu. Na křižovatce před ním se uhýbáme vpravo a pouštíme se do táhlého stoupání. Odpočinek je možný u Pekařovy Brány – skaliska, které se klene nad silnicí a vytváří skutečnou skalní bránu. Tato gotická brána byla vytesána při stavbě nové silnice ve skalisku zvaném Mnich, jehož vrcholek je zpřístupněn vytesaným schodištěm. Působivé dílo lidských rukou nese jméno po českém historikovi Josefu Pekařovi, stejně tak jako stezka spojující Valdštejn s hradem Kost. Po chvíli odpočinku testujeme fyzickou kondici v kilometrovém stoupání do Lažan. Přesto naší pozornosti neunikne veverka, která nás juká z koruny jednoho stromů v těsné blízkosti silnice. Se zájmem pozoruje funící postavičky na bicyklech a nechápe!
Konečně máme to nejhorší za sebou a mírně zvlněným terénem dorážíme do Vyskeře s jeho dřevěnou zvonicí z 15. století. Pro ty, kdo mají dost sil, se nabízí možnost výstupu křížovou cestou se 14 zastaveními ke kapli sv. Anny na stejnojmenném vrcholu nad obcí. Věřícím se tu již od roku 1830 dostávalo nejen zbožného rozjímání, ale i nádherného výhledu do kraje, který však zmizel po roce 1886, kdy byl celý vrch zalesněn. Za pozornost stojí i již zmiňovaná zvonice na zdejším hřbitově či kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl novorománsky přestavěn v roce 1914 a v němž za pozornost stojí především raně gotický portál ze 13. století. Tak trošku paradoxní nám připadá, že kostel dostal v roce 1723 jako dar 314 kg těžký zvon, který se však ukázal být příliš těžký pro kostelní věž a musel být umístěn na sousední dřevěnou zvonici. Obě stavby stojí nedaleko pensionu, zbudovaného v budově bývalé školy, kde čeká zasloužené občerstvení. Sedět se tu dá na terase, ze které máme výhled nejen na svá kola, ale i do dalekého kraje.
Po dobrém, byť pozdním obědě se necháme vést cyklistickou trasou č. 14 po silnici, která nejdříve kličkuje mezi poli a skýtá nám možnost vyhlídky na kopec s kaplí nad Vyskeří. Posléze začíná prudce klesat do údolí a přivádí nás do Kacanov. Nenápadná obec o 180 obyvatelích se může pochlubit překvapivě bohatou historií. První zmínka o vsi pochází z roku 1514, ale další prameny většinou mluví o těžkých životních podmínkách zdejších obyvatel. Kromě možnosti občerstvení ve zdejším pensionu Králíček můžete za příznivého počasí osvěžit své tělo na zdejším koupališti a pak už posledním krátkým stoupáním zamířit k cíli naší cesty – k Turnovu. Po necelých třech kilometrech jízdy přijíždíme ke stejné železniční stanici, odkud jste ráno startovali. A pak už zbývá dojet po staré známé trase k hlavnímu vlakovému nádraží.
Máme za sebou 32 km dlouhé příjemné putování, velmi náročné stoupání na Trosky a Vyskeř bohatě vynahrazují nádherné výhledy a možnost koupání v některém z rybníků po cestě.
A tak tedy vzhůru do sedel!
Turnov, zastávka ČD – červená a bílá cyklotrasa – Sedmihorky (6 km) – modrá cyklotrasa – Doubravice (8 km) – modrá cyklotrasa – Borek pod Troskami (10,5 km) – modrá cyklotrasa – odbočka na hrad Trosky (14 km) – modrá cyklotrasa – Troskovice (14, 5 km) – modrá cyklotrasa – Želejov (17 km) – modrá cyklotrasa – Věžák (18,5 km) – modrá cyklotrasa – Pleskotský mlýn (20 km) – cyklotrasa č. 14 – Vyskeř (23,5 km) – cyklotrasa č. 14 -Kacanovy (27 km) – cyklotrasa č. 14 a modrá cyklotrasa – Turnov, zastávka ČD (31 km)
Pozvat bychom Vás chtěli na malé toulky Českým Rájem. Naše cesta začíná u nádraží v Turnově, které poslouží jako dobrý orientační bod pro ty, kteří sem přijedou autobusem, vlakem, či svým vlastním automobilem.
S parkováním tu není problém, a tak nic nebrání nasednout do sedel a vydat se k železniční zastávce Turnov. Od hlavního nádraží vyjíždíme na hlavní ulici, dáváme se vpravo a na konci ulice uhýbá na chodník, kde nás orientační šipka nasměruje žádaným směrem, tedy k zastávce ČSD. Po cyklostezce sledujeme hlavní dopravní tepnu, kterou po několika stovkách metrů opustíme a sjedeme k bývalému židovskému hřbitovu. Pak už zbývá jen podjezd pod silnicí a místní komunikace nás po pár desítkách metrů přivádí k železniční zastávce Turnov.
{{reklama()}}
Tady nacházíme rozcestník pěších i cyklistických turistických tras. Pro nás je důležitá modrá, posléze bílá cykloznačka, která nás po pěti kilometrech dovede do malebných lázní Sedmihorky, když předtím ještě mineme kemp u rybníka Bažantík. Jedná se o velmi malé, ale o to malebnější lázničky, které návštěvníka osloví už jenom svou tichou malebnou atmosférou. Najdete zde pět samostatných budov, různě posazených ve zdejším lesoparku. I přes svou malou rozlohu se jedná o nejstarší vodoléčebné lázně v Čechách. V souvislosti s jejich historií je třeba zmínit především dr. Václava Šlechtu z nedalekého Turnova, který se o jejich vznik v r. 1841 nejvíce zasloužil. Poděkování však patří i rytíři z Aehrentalu, Aloisovi Lexovi, na jehož pozemcích byly lázně vybudovány. A že se nejednalo o provinční, bezvýznamné místo, svědčí kniha návštěv. Najdeme v ní Jana Nerudu, E. Krásnohorskou a jiné – kteří údajně jako první začali užívat označení Český Ráj pro tuto oblast. A nemůže samozřejmě chybět ani pamětní deska u příležitosti návštěvy prezidenta republiky – T. G. Masaryka. Jen si představujeme, jaký zde musí vládnout klid během týdne, kdy zmizí skupiny turistů a cyklistů, kteří tudy ve volných dnech proudí v celých davech. I když bývalé lázeňské objekty dnes už slouží pouze ubytovacím účelům a z lázeňské kolonády vznikl turistický hotel, přesto lze toto místo vřele doporučit milovníkům klidně strávené dovolené.
Za Sedmihorkami zůstáváme věrní modré značce, která nás bude provázet po většinu cesty a povede nás po asfaltce malebným krajem pod Troskami, jejichž nezaměnitelná silueta se nám co chvíli ukazuje na obzoru. Spíše než vesničky míjíme jednotlivé chalupy roztroušené po kraji, které se jen občas shlukují do malých obcí. Vesměs lze jejich obyvatelům závidět ten klid a pohodu, kterou zde musí prožívat, když usednou na zápraží a poslouchají nádherné ticho, rušené jen zpěvem ptáků a šuměním větru, kochajíce se přitom výhledy do kraje. Zahrádky jsou upravené, pečlivě udržované občas přikrášlené třeba dřevěnou zvoničkou nebo podobnou stavbou. Snad jen jediné nás zaráží – telefonní budka z dob reálného socialismu uprostřed zahrady!
Ke každé správné vyjížďce patří trocha toho bloudění. Takže až projedete Doubravicí a vyjedete z lesa na silnici u Rokytnického rybníka, musíte se dát po silnici vlevo. Chybí tady značka (nebo alespoň my jsme ji nenašli), a tak se musíte držet silnice směr Borek pod Troskami. O kus dále na značku znovu narazíte a ta Vás dovede až ke státní silnici spojující Turnov s Jičínem. My tuto silničku opouštíme první odbočkou doprava a na řadu přichází tříkilometrové stoupání přes Kopaninu až pod Trosky. Útěchou v horkém letním dni je nám fakt, že naprostá většina stoupání je zastíněna lesem, a když se pak les rozestoupí, odměnou za námahu se nabízí výhled na krajinu Českého Ráje.
Odbočka z hlavní silnice, ani prohlídka hradu nezabere příliš mnoho času. Nicméně turistická známka za 30,– korun (normální cena je 25,– Kč) nás odrazuje od oběda. Přesto hrad tyčící se na dvou čedičových vrcholech stojí za návštěvu. Že tato stavba, poprvé zmiňovaná v roce 1396, byla vpravdě bytelná, svědčí to, že nebyla dobyta ani během husitských válek a podlehla teprve vojskům Jiříka z Poděbrad v roce 1467. Pak už to však šlo s hradem rychle z kopce a po třicetileté válce je již zmiňován jako opuštěný. Jako ke každé správné zřícenině, se i k této váže legenda o pokladu. Pod podlahou dnes již zasypané nejspodnější světničky věže Panna by měla ležet přinejmenším část opatovického pokladu.
Trochu odpočinku přináší velmi příjemný sjezd přes Troskovice do Podtroseckých údolí. Kolem cesty se začínají objevovat první skaliska a do cesty se nám staví rybník Věžák, jehož exteriéry posloužily k natáčení hned několika celovečerních filmů. Celý systém zdejších rybníků tu byl vybudován v 16. století z rozsáhlých mokřadů a od roku 1999 je tato oblast chráněna jako přírodní rezervace.
Za rybníkem točíme ostře doleva a údolní silničkou míříme podél toku Žehrovky k Pleskotskému mlýnu. Na křižovatce před ním se uhýbáme vpravo a pouštíme se do táhlého stoupání. Odpočinek je možný u Pekařovy Brány – skaliska, které se klene nad silnicí a vytváří skutečnou skalní bránu. Tato gotická brána byla vytesána při stavbě nové silnice ve skalisku zvaném Mnich, jehož vrcholek je zpřístupněn vytesaným schodištěm. Působivé dílo lidských rukou nese jméno po českém historikovi Josefu Pekařovi, stejně tak jako stezka spojující Valdštejn s hradem Kost. Po chvíli odpočinku testujeme fyzickou kondici v kilometrovém stoupání do Lažan. Přesto naší pozornosti neunikne veverka, která nás juká z koruny jednoho stromů v těsné blízkosti silnice. Se zájmem pozoruje funící postavičky na bicyklech a nechápe!
Konečně máme to nejhorší za sebou a mírně zvlněným terénem dorážíme do Vyskeře s jeho dřevěnou zvonicí z 15. století. Pro ty, kdo mají dost sil, se nabízí možnost výstupu křížovou cestou se 14 zastaveními ke kapli sv. Anny na stejnojmenném vrcholu nad obcí. Věřícím se tu již od roku 1830 dostávalo nejen zbožného rozjímání, ale i nádherného výhledu do kraje, který však zmizel po roce 1886, kdy byl celý vrch zalesněn. Za pozornost stojí i již zmiňovaná zvonice na zdejším hřbitově či kostel Nanebevzetí Panny Marie, který byl novorománsky přestavěn v roce 1914 a v němž za pozornost stojí především raně gotický portál ze 13. století. Tak trošku paradoxní nám připadá, že kostel dostal v roce 1723 jako dar 314 kg těžký zvon, který se však ukázal být příliš těžký pro kostelní věž a musel být umístěn na sousední dřevěnou zvonici. Obě stavby stojí nedaleko pensionu, zbudovaného v budově bývalé školy, kde čeká zasloužené občerstvení. Sedět se tu dá na terase, ze které máme výhled nejen na svá kola, ale i do dalekého kraje.
Po dobrém, byť pozdním obědě se necháme vést cyklistickou trasou č. 14 po silnici, která nejdříve kličkuje mezi poli a skýtá nám možnost vyhlídky na kopec s kaplí nad Vyskeří. Posléze začíná prudce klesat do údolí a přivádí nás do Kacanov. Nenápadná obec o 180 obyvatelích se může pochlubit překvapivě bohatou historií. První zmínka o vsi pochází z roku 1514, ale další prameny většinou mluví o těžkých životních podmínkách zdejších obyvatel. Kromě možnosti občerstvení ve zdejším pensionu Králíček můžete za příznivého počasí osvěžit své tělo na zdejším koupališti a pak už posledním krátkým stoupáním zamířit k cíli naší cesty – k Turnovu. Po necelých třech kilometrech jízdy přijíždíme ke stejné železniční stanici, odkud jste ráno startovali. A pak už zbývá dojet po staré známé trase k hlavnímu vlakovému nádraží.
Máme za sebou 32 km dlouhé příjemné putování, velmi náročné stoupání na Trosky a Vyskeř bohatě vynahrazují nádherné výhledy a možnost koupání v některém z rybníků po cestě.
A tak tedy vzhůru do sedel!
Turnov, zastávka ČD – červená a bílá cyklotrasa – Sedmihorky (6 km) – modrá cyklotrasa – Doubravice (8 km) – modrá cyklotrasa – Borek pod Troskami (10,5 km) – modrá cyklotrasa – odbočka na hrad Trosky (14 km) – modrá cyklotrasa – Troskovice (14, 5 km) – modrá cyklotrasa – Želejov (17 km) – modrá cyklotrasa – Věžák (18,5 km) – modrá cyklotrasa – Pleskotský mlýn (20 km) – cyklotrasa č. 14 – Vyskeř (23,5 km) – cyklotrasa č. 14 -Kacanovy (27 km) – cyklotrasa č. 14 a modrá cyklotrasa – Turnov, zastávka ČD (31 km)
Tak tady se kdysi procházeli Jan Neruda, Eliška Krásnohorská nebo T.G. Masaryk. Vpravo je bývalá lázeňská kolonáda, ze které je dnes turistický hotel.
Otevřel se nám pohled na ve své době takřka nedobytný hrad Trosky. Zuby si na něm vylámali i husité, neuspěli ani Sirotci.
Napůl přírodní výtvor, napůl práce dělníků – Pekařova brána. Vznikla z přírodního útvaru Mnich, při výstavbě silnice na Vyskeř a nese jméno historika dr. Josefa Pekaře.
Dřevěná zvonice na zdejším hřbitově, je jednou ze zdejších zajímavostí.
Toto chlupaté, malé, ale o to zvědavější stvořeníčko na nás vykouklo ve stoupání z Podtroseckých údolí.
Při pohledu zpět se otevřel nádherný výhled na Kozákov.
Do cesty se nám postavil rybník Věžák – největší z zdejší soustavy rybníků. Podtrosecká údolí nás přivítala svou romantickou atmosférou, které několikrát využili i filmaři při natáčení filmových exteriérů.
Bývalé lázeňské budovy dnes slouží takřka výhradně k ubytovacím účelům.
Za Doubravicemi se nám poprvé otevřel pohled na siluetu hradu Trosky, která nás dorovázela po většinu cesty.
Na Vyskeři na nás čekalo studené pití, dobré jídlo a nádherný výhled do kraje.
Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“,
nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského
souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků
souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle
stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov
vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát.
Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“, nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát. Přes desítky hotelů předhánějících se v nabídce luxusu, od golfových hřišť přes stopy monokulturního pěstování cukrové třtiny či stovky restaurací či butiků a obchůdků se suvenýry, je stále ještě většina ostrova zachována v plné kráse, jak tomu bylo v dobách, kdy sem poprvé zavítal běloch v osobě kapitána Cooka. Tohle všechno jsem věděl z pilné četby turistických průvodců, nebylo to ale nic proti tomu, co jsem zde později viděl a zažil.
Slunce osvětlovalo oranžové a rudé květy všudypřítomných ibišků, z dálky se ozývaly kytarou podbarvené zpěvy, a my jsme se vydávali na dlouhou cestu do Hany. Netušili jsme, co nás čeká, a tak jsme spokojeně odpovídali na pozdravy domorodců, usmívali se a těšili se na poklidný výlet čarokrásnou krajinou. Po několika kilometrech jsme se zastavili v městečku Paia na kafe. V šedesátých letech měla Paia pověst hlavního města hippies na Havaji, soudě podle vzhledu lidí, kteří proudili kolem bistra, moc se tady nezměnilo.
617 zatáček
Další cesta do Hany začala docela nevinně, plantáže cukrové třtiny vystřídaly bambusové háje, občas jsme zastavili a obdivovali exotikou vonící pestrobarevné květy divokých zázvorů. Po několika kilometrech jsme však poznali, že to nebude tak jednoduché. Na této cestě se domorodí Havajané, kteří jsou velcí žertéři, především na úkor turistů, skutečně vyřádili. Značky u silnice byly chvilku v kilometrech, chvilku v Americe v mnohem více obvyklých mílích, uprostřed cesty se jim povedlo nejen silnici přečíslovat, takže mapa byla najednou zbytečná, protože takovými drobnostmi se přece oficiální mapa ostrova nebude zdržovat, ale i vzdálenost najednou začínala od nuly. Co ale následovalo, byla noční můra. Na sedmdesáti kilometrech cesty nás očekávalo 617 zatáček a 56 mostů, povětšinou tak úzkých, že se tam vešlo stěží jedno auto. Ještě že každou chvilku bylo možné zastavit, trošku si odpočinout, pokochat se vyhlídkou, projít se k jednomu z desítek vodopádů, vykoupat se v jezírku nebo alespoň posedět ve stínu opičího stromu, majícího korunu připomínající deštník. Z neproniknutelného deštného pralesa se ozývají skřeky neznámých ptáků, které v hustých korunách není možné vidět. Štíhlé kmeny papájí či banánovníky skrývají květy barevných zázvorů, ibišků, anthurií či divokých haleconií. Okolo visí bělostné, fialové i namodralé orchideje, které by v evropských obchodech vzbudily zasloužený úžas. Cesta do „nebeské“ Hany je vlastně nikdy nekončící projížďkou botanickou zahradou. Silnice povětšinou sleduje pradávné stezky, které zde existovaly dávno před příjezdem kapitána Cooka. Až do roku 1960 byla silnice prašná, ale o nic méně kroucená.
Na chvilku se zastavujeme i na černé pláži vytvořené drobným obsidiánovým pískem. Je to zvláštní pocit, stát na písku, který není ani cukrově bílý jako na Floridě, ani nažloutlý jako všude jinde, ale černý jako nejtemnější noc. Člověk se chvilku musí zbavovat pocitu, že se o písek umaže. Moře je ale příliš bouřlivé, takže do vln se raději neodvažujeme a jen němě obdivujeme domorodé kluky, kteří se odvážně pouštějí na svých surfech do těch nejvyšších vln. Vedle těchto dětí, které rejdí po vlnách jako pestrobarevné korkové zátky, jsou na pláži ještě sýrovitě vypadající turisté z Německa, leskle černý písek ještě více zdůrazňuje jejich chorobnou bledost. Večer asi budou litovat, slunce se od černé pláže odráží a opaluje dvojnásobně silně.
Ospalá vesnice
Konečně přijíždíme do Hany. Cesta se rozšiřuje, provoz slábne. Hana je ospalá vesnice, z kostela, postaveného ze zvláštní, nicméně malebné a očividně trvanlivé směsi lávových balvanů a mořského korálu, se ozývá zbožná píseň popisující božskou krásu života v Haně. Pak ještě pár domků, pošta otevřená jen hodinu denně. Původně to byla vesnice, jejíž obyvatelé se živili pěstováním cukrové třtiny. Po poklesu zájmu o třtinu hrozila Haně záhuba. Naštěstí někoho napadlo přeměnit pole na pastviny, dodnes jsou kopce kolem Hany jako poseté dobytkem. Nadšení obyvatelé Hany majiteli ranče po jeho smrti postavili na kopci velký kříž.
O pár mil za Hanou je vysoko na skále hrob Charlese Lindberga, který zde v roce 1974 zemřel. Hrob je zcela neokázalý, pokrytý lávovým štěrkem z blízké pláže, vše jak si Lindberg přál. Pochován byl v eukalyptové rakvi, v nejoblíbenější košili, pracovních kalhotách a bos. Samuel Pryor, Lindbergův přítel, od něhož Lindberg svůj pozemek vlastně koupil, si na borovici na zahradě přitloukl prkno s nápisem: „Jestliže je nebe na zemi, pak je to tady.“
Růžová pláž
Honem se na chvíli protáhnout na zdejší pláži Hokuula, která nemá sobě rovnou na celé Havaji – její písek je růžově červený. Ono se ale řekne protáhnout se na pláži, nejdříve ji člověk musí najít. Je to pláž velice solidně utajená, nikde žádné značení, po delším hledání jsem přišel na to, že je nutné nejdříve přejít jakousi louku, protáhnout se kolem plotu, přejít přes hřbitov a pak po srázu dolů. Konečně jsem ji našel. Vypadá to, jakoby sem ten růžový písek dovezli turistům pro radost. Pláž je tvořena vulkanickým popelem, který ztuhl, zoxidoval a změnil svoji barvu z původní šedi na načervenalou hněď. Ukázalo se ale, že pláž patří nudistům, takže jsem měl po fotografování a s brašnou na foťák na zádech jsem vypadal jako cvok. Jestli se ale někdo domnívá, že jsem si pokochal mé obézní Amerikou poněkud vyprahlé oko okukováním nahatých polynéských krasavic, mohu ho uklidnit, přítomné dámy měly všechny přes metrák.
Sedm posvátných jezer
Je tu ještě jeden turistický magnet, Sedm posvátných jezer, v poslední době se stále více používá původní, byť těžko vyslovitelný název Ohe o Gulch. A poprávu, jezer totiž není sedm ale dvacet čtyři, a dokonce nebyly domorodci nikdy považovány za posvátné. Název Sedm posvátných jezer si někdy v padesátých letech vymyslel podnikavý ředitel hotelu z Hany, který měl dojem, že je toho léta nějak málo turistů.
Od parkoviště vede k jezírkům krátká a celkem pohodlná cesta, takže to ani tak moc dlouho netrvá, když se konečně objeví spodní z mnoha jezírek. Již dva dny nepršelo, takže vodopády spojující jednotlivá jezera se smrskly do drobných potůčků a jezírka připomínají menší tůňky. Normálně je v jezírkách příjemně chladivé vykoupání, dnes je zde vody sotva po kolena. Vyšplhali jsme se až nahoru k sedmému nejmenšímu jezeru, občas jsme se museli probrodit tmavým bahnem, kameny nebezpečně klouzaly, ale za odměnu jsme se potěšili nádherným výhledem na divoké moře. Cesta sem a případné koupání není bez nebezpečí a každoročně několik turistů zaplatí za touhu po exotice životem, zraněné tady ani nepočítají. Pár nezbytných fotografií a zase zpátky. Cesta to bude dlouhá. Jelikož Maui jako ostatně žádný z havajských ostrovů mimo plně civilizovaného a tedy i nejméně zajímavého ostrova Oahu nelze autem objet dokola, čekají nás ty nekonečné zatáčky ještě jednou.
Kráter Haleakala
Ostrov Maui vznikl obrovským výbuchem dvou sopek, nižší Puu Kukui na západě a téměř 4000 m vysoké sopky Haleakala na východě. Masiv Haleakaly je tak enormní, že její láva vyplnila prostor mezi oběma vulkány a vznikl jeden velký ostrov, dnešní Maui. Také proto se ostrovu Maui říká Ostrov údolí. Sopečný kužel se většinou skrývá v oblacích. Pro domorodce je Haleakala, nazývaná Dům slunce, posvátná. Bylo to zde, kde podle staré polynéské legendy polobůh Maui chytil pomocí šestnácti las slunce a držel ho v zajetí. Propustil ho až po slibu, že se bude po obloze pohybovat pomaleji. Neudělal to z žádného sobectví, nebyl to žádný milionář, který ukradl slunce, ale proto, aby svému lidu zajistil více slunečního svitu. Dodnes nacházíme na znamení úcty na jejím okraji obětní kamínky zabalené do listu banánovníku. Ničit tyto obětní kamínky prý přináší smůlu.
Haleakala je spící vulkán, naposledy chrlil lávu v roce 1790, zato tak pořádně, že dolétla až k jižním břehům ostrova, k zátoce La Perouse. Cesta na její vrchol neustále stoupá a kroutí se přitom jako nekonečný had. Přestože je podle odhadů odborníků Haleakala již dávno vyhaslá a poslední výbuch nastal před více než dvěma sty lety, v určitých oblastech nutí sirné výpary ke kašli. Zvolili jsme zdejší specialitu – jízdu na kole spojenou s vítáním rozbřesku na okraji vulkánu. Ne že bychom toužili šlapat 15 kilometrů do kopce, na to jsme moc líní, až nahoru nás pohodlně vyvezou vyhřátým autobusem a ještě cestou dostaneme snídani. Zabaleni ve větrovkách tápeme spolu s ostatními ve tmě a vzdorujeme mrazu a ledovému větru, jehož nárazy nevěští nic dobrého. Snažíme se do nikoho nenarazit, ve tmě bychom ho lehce mohli srazit do propasti. Najednou oranžový paprsek slunce dole hluboko pod námi protíná oblohu jako ohnivý meč, kráter se pomalu projasňuje oranžovou září, nad mořem sílí světlemodrý pruh, obloha získává namodralý nádech, začíná nový den. Chvíli stojíme v němém úžasu, potom se pomalu a mlčky rozcházíme po jednotlivých stezkách vedoucích do nitra enormního kráteru, jeho plocha je 40 čtverečních kilometrů. Vybíráme si tu nejjednodušší a nejkratší cestu, protože ve zdejší vysoké nadmořské výšce brzy lapáme po vzduchu. Pomalu sestupujeme dolů, sopečný prach přechází z tmavošedivé barvy přes oranžovou do zelené a zase zpět, každý krok zvedá malinké obláčky prachu. Nad námi se tyčí oválné obrysy kráteru, mezi nimi se prohánějí první obláčky. Moc rád bych si vzal kousek lávy na památku, ale manželka mi káravě připomíná bohyni ohně Pelé, která podobné suvenýry považuje celkem oprávněně za krádež a trestá věčnou smůlou. Průvodci nám ráno vyprávěli o nesčíslných balíčcích, které havajské pošty dostávají každoročně z celého světa. Obsahují kousky lávy a omluvu nesmiřitelné bohyni ohně.
Zaprášení, zpocení, unavení a hladoví nasedáme na kola a pomaloučku se pouštíme po silnici dolů do údolí. Slunce svítí, okolo je jen pestrobarevný sopečný prach, z něj občas vyráží rostlina připomínající plamenný meč. Proto jí také říkají stříbrný meč. Havajsky se jí říká ahinahina, pro vzdělance přidávám latinský název Argyroxiphium sandwicense. Je velice vzácná, kvete jen jednou za dvacet pět let na pouhý jeden měsíc, takže každý kvetoucí exemplář je po zásluze obsypán zuřivě fotografujícími turisty. Kdysi zde bývala velice běžná, rostla v tak velkých plochách, že za měsíčního svitu měnila barvu sopky na stříbrnou. Dobytek, divoké kozy a prasata, a také asi trocha nenechavých rukou tuto nádhernou rostlinu dohnaly na pokraj záhuby.
Na několika místech stále vyvěrají sopečné plyny, smrdí to tu jako v blízkosti plynárny, některá místa mají nažloutlý nádech od krystalků čisté síry. Stále rychleji se řítíme dolů, proti nám se do kopce drápou autobusy přivážející první, dorůžova vyspané turisty. Plni zážitků jim ani nezávidíme. Slunce brzy vystřídají mraky. Ne, nezkazilo se počasí, to jsme jen sjeli níž a právě projíždíme vrstvou mraků, které při pohledu od moře zahalují celý vulkán. Silnice je navlhlá, brzdit se moc nedoporučuje. Před každou zatáčkou bychom nejraději zavřeli oči, přitom provoz směrem vzhůru houstne. Konečně prorážíme mlžná oblaka a krajina se zase zcela mění, Haleakala je najednou zbarvená do zelena, jsme v oblasti pastvin. Na svazích sopky kovbojové oblečení jak na Divokém Západě objíždějí velké stádo krav, bláznům na bicyklech nevěnují žádnou pozornost.
Projíždíme snad nejúrodnějším územím na celém ostrově. Zdejší pastviny a na nich pracující honáci, vyučení od Portugalců, kteří vlastně přivezly ukulele na Havaj, daly vyrůst i malé město Paniolos, město havajských kovbojů. Dnes zde žije snad největší koncentrace věštkyň, astrologů a podobných podfukářů na celém světě. Nejvíce se mi ale líbil nápis na hospodě s mexickým jídelníčkem: „Pojď se ke mně najíst nebo umřeme hladem oba dva“.
Lahaina
Lahaina, dnes rušné město tak plné turistů, že v něm po deváté hodině ranní nenajdete místo na zaparkování, bylo kdysi sídlem králů a hlavním městem ostrova. Se svým dvorem i se svými jednadvaceti manželkami zde v první polovině 19. století sídlil mocný král Kamehameha I. Jeho nejdůležitější manželka, vlastní sestra Keupuolani, je zde dokonce pohřbená. Poté, co havajští panovníci přestěhovali svá sídla do Honolulu, se v Lahaině usídlili misionáři a posléze velrybáři. První z lodí velrybářů připlula v roce 1819. Dodnes po nich zůstala celá řada památek, misionářská obydlí přebudovaná na muzea, hotely či restaurace. Právě kvůli nim Lahaina dodnes neztratila svoje zvláštní kouzlo.
Nejdříve jsme poklidně poseděli pod údajně největším fíkusem na světě. Před 125 lety sem byl přivezen z Indie na oslavu padesátiletého výročí křesťanské misie. To byl pouhé dva metry vysoký. Dnes je to obr mající dvanáct spojených kmenů, jejichž větve se rozpínají do úctyhodné 70ti metrové vzdálenosti a poskytují příjemný stín celému náměstí. Hrají si tu děti, občas je tu nějaká výstava pod širým nebem, vlastně pod stromem, na kraji někdo hraje na kytaru, na druhém kraji se nějaký potulný kazatel snaží vnutit posluchačům svůj výklad bible.
Procházeli jsme se zbytky pevnosti, postavené na obranu obyvatel proti příliš čiperným velrybářům. Ti se totiž cítili uraženi novými zákony zakazujícími nahým domorodým ženám v pověstném plavání vstříc přijíždějícím lodím, a zahájili na Lahainu palbu z palubních děl. Zajímavá byla i stará radnice, která původně obsahovala celnici, poštu, výběrčí daní, úřadovnu guvernéra, soudní síň, policejní stanici a místnost, kde soudci nechávali porotu hladovět tak dlouho, dokud se porotci neshodli na jednohlasném výroku o vině či nevině souzeného nebožáka.
Večer se obrací větry, chladnější vítr od moře ochlazuje rozpálenou ulici, v přístavu se objevují lodě místních rybářů a úlovky ryb s exotickými jmény ahi, oho či mahimahi, občas je k vidění i korálová rybka humuhumunukunukuapua’a, symbol státu Havaj.
Ostrov Maui je, jak říkají místní obyvatelé, „no ka oi“, nejlepší místo na světě. Druhý největší ostrov celého Havajského souostroví si tento superlativ určitě zaslouží. Milióny návštěvníků souhlasí s domorodci, ano, Maui je země neporovnatelné krásy. Vedle stovek kilometrů bělostných pláží nabízí tento čarokrásný ostrov vše, co si i ten nejnáročnější turista může přát. Přes desítky hotelů předhánějících se v nabídce luxusu, od golfových hřišť přes stopy monokulturního pěstování cukrové třtiny či stovky restaurací či butiků a obchůdků se suvenýry, je stále ještě většina ostrova zachována v plné kráse, jak tomu bylo v dobách, kdy sem poprvé zavítal běloch v osobě kapitána Cooka. Tohle všechno jsem věděl z pilné četby turistických průvodců, nebylo to ale nic proti tomu, co jsem zde později viděl a zažil.
Slunce osvětlovalo oranžové a rudé květy všudypřítomných ibišků, z dálky se ozývaly kytarou podbarvené zpěvy, a my jsme se vydávali na dlouhou cestu do Hany. Netušili jsme, co nás čeká, a tak jsme spokojeně odpovídali na pozdravy domorodců, usmívali se a těšili se na poklidný výlet čarokrásnou krajinou. Po několika kilometrech jsme se zastavili v městečku Paia na kafe. V šedesátých letech měla Paia pověst hlavního města hippies na Havaji, soudě podle vzhledu lidí, kteří proudili kolem bistra, moc se tady nezměnilo.
617 zatáček
Další cesta do Hany začala docela nevinně, plantáže cukrové třtiny vystřídaly bambusové háje, občas jsme zastavili a obdivovali exotikou vonící pestrobarevné květy divokých zázvorů. Po několika kilometrech jsme však poznali, že to nebude tak jednoduché. Na této cestě se domorodí Havajané, kteří jsou velcí žertéři, především na úkor turistů, skutečně vyřádili. Značky u silnice byly chvilku v kilometrech, chvilku v Americe v mnohem více obvyklých mílích, uprostřed cesty se jim povedlo nejen silnici přečíslovat, takže mapa byla najednou zbytečná, protože takovými drobnostmi se přece oficiální mapa ostrova nebude zdržovat, ale i vzdálenost najednou začínala od nuly. Co ale následovalo, byla noční můra. Na sedmdesáti kilometrech cesty nás očekávalo 617 zatáček a 56 mostů, povětšinou tak úzkých, že se tam vešlo stěží jedno auto. Ještě že každou chvilku bylo možné zastavit, trošku si odpočinout, pokochat se vyhlídkou, projít se k jednomu z desítek vodopádů, vykoupat se v jezírku nebo alespoň posedět ve stínu opičího stromu, majícího korunu připomínající deštník. Z neproniknutelného deštného pralesa se ozývají skřeky neznámých ptáků, které v hustých korunách není možné vidět. Štíhlé kmeny papájí či banánovníky skrývají květy barevných zázvorů, ibišků, anthurií či divokých haleconií. Okolo visí bělostné, fialové i namodralé orchideje, které by v evropských obchodech vzbudily zasloužený úžas. Cesta do „nebeské“ Hany je vlastně nikdy nekončící projížďkou botanickou zahradou. Silnice povětšinou sleduje pradávné stezky, které zde existovaly dávno před příjezdem kapitána Cooka. Až do roku 1960 byla silnice prašná, ale o nic méně kroucená.
Na chvilku se zastavujeme i na černé pláži vytvořené drobným obsidiánovým pískem. Je to zvláštní pocit, stát na písku, který není ani cukrově bílý jako na Floridě, ani nažloutlý jako všude jinde, ale černý jako nejtemnější noc. Člověk se chvilku musí zbavovat pocitu, že se o písek umaže. Moře je ale příliš bouřlivé, takže do vln se raději neodvažujeme a jen němě obdivujeme domorodé kluky, kteří se odvážně pouštějí na svých surfech do těch nejvyšších vln. Vedle těchto dětí, které rejdí po vlnách jako pestrobarevné korkové zátky, jsou na pláži ještě sýrovitě vypadající turisté z Německa, leskle černý písek ještě více zdůrazňuje jejich chorobnou bledost. Večer asi budou litovat, slunce se od černé pláže odráží a opaluje dvojnásobně silně.
Ospalá vesnice
Konečně přijíždíme do Hany. Cesta se rozšiřuje, provoz slábne. Hana je ospalá vesnice, z kostela, postaveného ze zvláštní, nicméně malebné a očividně trvanlivé směsi lávových balvanů a mořského korálu, se ozývá zbožná píseň popisující božskou krásu života v Haně. Pak ještě pár domků, pošta otevřená jen hodinu denně. Původně to byla vesnice, jejíž obyvatelé se živili pěstováním cukrové třtiny. Po poklesu zájmu o třtinu hrozila Haně záhuba. Naštěstí někoho napadlo přeměnit pole na pastviny, dodnes jsou kopce kolem Hany jako poseté dobytkem. Nadšení obyvatelé Hany majiteli ranče po jeho smrti postavili na kopci velký kříž.
O pár mil za Hanou je vysoko na skále hrob Charlese Lindberga, který zde v roce 1974 zemřel. Hrob je zcela neokázalý, pokrytý lávovým štěrkem z blízké pláže, vše jak si Lindberg přál. Pochován byl v eukalyptové rakvi, v nejoblíbenější košili, pracovních kalhotách a bos. Samuel Pryor, Lindbergův přítel, od něhož Lindberg svůj pozemek vlastně koupil, si na borovici na zahradě přitloukl prkno s nápisem: „Jestliže je nebe na zemi, pak je to tady.“
Růžová pláž
Honem se na chvíli protáhnout na zdejší pláži Hokuula, která nemá sobě rovnou na celé Havaji – její písek je růžově červený. Ono se ale řekne protáhnout se na pláži, nejdříve ji člověk musí najít. Je to pláž velice solidně utajená, nikde žádné značení, po delším hledání jsem přišel na to, že je nutné nejdříve přejít jakousi louku, protáhnout se kolem plotu, přejít přes hřbitov a pak po srázu dolů. Konečně jsem ji našel. Vypadá to, jakoby sem ten růžový písek dovezli turistům pro radost. Pláž je tvořena vulkanickým popelem, který ztuhl, zoxidoval a změnil svoji barvu z původní šedi na načervenalou hněď. Ukázalo se ale, že pláž patří nudistům, takže jsem měl po fotografování a s brašnou na foťák na zádech jsem vypadal jako cvok. Jestli se ale někdo domnívá, že jsem si pokochal mé obézní Amerikou poněkud vyprahlé oko okukováním nahatých polynéských krasavic, mohu ho uklidnit, přítomné dámy měly všechny přes metrák.
Sedm posvátných jezer
Je tu ještě jeden turistický magnet, Sedm posvátných jezer, v poslední době se stále více používá původní, byť těžko vyslovitelný název Ohe o Gulch. A poprávu, jezer totiž není sedm ale dvacet čtyři, a dokonce nebyly domorodci nikdy považovány za posvátné. Název Sedm posvátných jezer si někdy v padesátých letech vymyslel podnikavý ředitel hotelu z Hany, který měl dojem, že je toho léta nějak málo turistů.
Od parkoviště vede k jezírkům krátká a celkem pohodlná cesta, takže to ani tak moc dlouho netrvá, když se konečně objeví spodní z mnoha jezírek. Již dva dny nepršelo, takže vodopády spojující jednotlivá jezera se smrskly do drobných potůčků a jezírka připomínají menší tůňky. Normálně je v jezírkách příjemně chladivé vykoupání, dnes je zde vody sotva po kolena. Vyšplhali jsme se až nahoru k sedmému nejmenšímu jezeru, občas jsme se museli probrodit tmavým bahnem, kameny nebezpečně klouzaly, ale za odměnu jsme se potěšili nádherným výhledem na divoké moře. Cesta sem a případné koupání není bez nebezpečí a každoročně několik turistů zaplatí za touhu po exotice životem, zraněné tady ani nepočítají. Pár nezbytných fotografií a zase zpátky. Cesta to bude dlouhá. Jelikož Maui jako ostatně žádný z havajských ostrovů mimo plně civilizovaného a tedy i nejméně zajímavého ostrova Oahu nelze autem objet dokola, čekají nás ty nekonečné zatáčky ještě jednou.
Kráter Haleakala
Ostrov Maui vznikl obrovským výbuchem dvou sopek, nižší Puu Kukui na západě a téměř 4000 m vysoké sopky Haleakala na východě. Masiv Haleakaly je tak enormní, že její láva vyplnila prostor mezi oběma vulkány a vznikl jeden velký ostrov, dnešní Maui. Také proto se ostrovu Maui říká Ostrov údolí. Sopečný kužel se většinou skrývá v oblacích. Pro domorodce je Haleakala, nazývaná Dům slunce, posvátná. Bylo to zde, kde podle staré polynéské legendy polobůh Maui chytil pomocí šestnácti las slunce a držel ho v zajetí. Propustil ho až po slibu, že se bude po obloze pohybovat pomaleji. Neudělal to z žádného sobectví, nebyl to žádný milionář, který ukradl slunce, ale proto, aby svému lidu zajistil více slunečního svitu. Dodnes nacházíme na znamení úcty na jejím okraji obětní kamínky zabalené do listu banánovníku. Ničit tyto obětní kamínky prý přináší smůlu.
Haleakala je spící vulkán, naposledy chrlil lávu v roce 1790, zato tak pořádně, že dolétla až k jižním břehům ostrova, k zátoce La Perouse. Cesta na její vrchol neustále stoupá a kroutí se přitom jako nekonečný had. Přestože je podle odhadů odborníků Haleakala již dávno vyhaslá a poslední výbuch nastal před více než dvěma sty lety, v určitých oblastech nutí sirné výpary ke kašli. Zvolili jsme zdejší specialitu – jízdu na kole spojenou s vítáním rozbřesku na okraji vulkánu. Ne že bychom toužili šlapat 15 kilometrů do kopce, na to jsme moc líní, až nahoru nás pohodlně vyvezou vyhřátým autobusem a ještě cestou dostaneme snídani. Zabaleni ve větrovkách tápeme spolu s ostatními ve tmě a vzdorujeme mrazu a ledovému větru, jehož nárazy nevěští nic dobrého. Snažíme se do nikoho nenarazit, ve tmě bychom ho lehce mohli srazit do propasti. Najednou oranžový paprsek slunce dole hluboko pod námi protíná oblohu jako ohnivý meč, kráter se pomalu projasňuje oranžovou září, nad mořem sílí světlemodrý pruh, obloha získává namodralý nádech, začíná nový den. Chvíli stojíme v němém úžasu, potom se pomalu a mlčky rozcházíme po jednotlivých stezkách vedoucích do nitra enormního kráteru, jeho plocha je 40 čtverečních kilometrů. Vybíráme si tu nejjednodušší a nejkratší cestu, protože ve zdejší vysoké nadmořské výšce brzy lapáme po vzduchu. Pomalu sestupujeme dolů, sopečný prach přechází z tmavošedivé barvy přes oranžovou do zelené a zase zpět, každý krok zvedá malinké obláčky prachu. Nad námi se tyčí oválné obrysy kráteru, mezi nimi se prohánějí první obláčky. Moc rád bych si vzal kousek lávy na památku, ale manželka mi káravě připomíná bohyni ohně Pelé, která podobné suvenýry považuje celkem oprávněně za krádež a trestá věčnou smůlou. Průvodci nám ráno vyprávěli o nesčíslných balíčcích, které havajské pošty dostávají každoročně z celého světa. Obsahují kousky lávy a omluvu nesmiřitelné bohyni ohně.
Zaprášení, zpocení, unavení a hladoví nasedáme na kola a pomaloučku se pouštíme po silnici dolů do údolí. Slunce svítí, okolo je jen pestrobarevný sopečný prach, z něj občas vyráží rostlina připomínající plamenný meč. Proto jí také říkají stříbrný meč. Havajsky se jí říká ahinahina, pro vzdělance přidávám latinský název Argyroxiphium sandwicense. Je velice vzácná, kvete jen jednou za dvacet pět let na pouhý jeden měsíc, takže každý kvetoucí exemplář je po zásluze obsypán zuřivě fotografujícími turisty. Kdysi zde bývala velice běžná, rostla v tak velkých plochách, že za měsíčního svitu měnila barvu sopky na stříbrnou. Dobytek, divoké kozy a prasata, a také asi trocha nenechavých rukou tuto nádhernou rostlinu dohnaly na pokraj záhuby.
Na několika místech stále vyvěrají sopečné plyny, smrdí to tu jako v blízkosti plynárny, některá místa mají nažloutlý nádech od krystalků čisté síry. Stále rychleji se řítíme dolů, proti nám se do kopce drápou autobusy přivážející první, dorůžova vyspané turisty. Plni zážitků jim ani nezávidíme. Slunce brzy vystřídají mraky. Ne, nezkazilo se počasí, to jsme jen sjeli níž a právě projíždíme vrstvou mraků, které při pohledu od moře zahalují celý vulkán. Silnice je navlhlá, brzdit se moc nedoporučuje. Před každou zatáčkou bychom nejraději zavřeli oči, přitom provoz směrem vzhůru houstne. Konečně prorážíme mlžná oblaka a krajina se zase zcela mění, Haleakala je najednou zbarvená do zelena, jsme v oblasti pastvin. Na svazích sopky kovbojové oblečení jak na Divokém Západě objíždějí velké stádo krav, bláznům na bicyklech nevěnují žádnou pozornost.
Projíždíme snad nejúrodnějším územím na celém ostrově. Zdejší pastviny a na nich pracující honáci, vyučení od Portugalců, kteří vlastně přivezly ukulele na Havaj, daly vyrůst i malé město Paniolos, město havajských kovbojů. Dnes zde žije snad největší koncentrace věštkyň, astrologů a podobných podfukářů na celém světě. Nejvíce se mi ale líbil nápis na hospodě s mexickým jídelníčkem: „Pojď se ke mně najíst nebo umřeme hladem oba dva“.
Lahaina
Lahaina, dnes rušné město tak plné turistů, že v něm po deváté hodině ranní nenajdete místo na zaparkování, bylo kdysi sídlem králů a hlavním městem ostrova. Se svým dvorem i se svými jednadvaceti manželkami zde v první polovině 19. století sídlil mocný král Kamehameha I. Jeho nejdůležitější manželka, vlastní sestra Keupuolani, je zde dokonce pohřbená. Poté, co havajští panovníci přestěhovali svá sídla do Honolulu, se v Lahaině usídlili misionáři a posléze velrybáři. První z lodí velrybářů připlula v roce 1819. Dodnes po nich zůstala celá řada památek, misionářská obydlí přebudovaná na muzea, hotely či restaurace. Právě kvůli nim Lahaina dodnes neztratila svoje zvláštní kouzlo.
Nejdříve jsme poklidně poseděli pod údajně největším fíkusem na světě. Před 125 lety sem byl přivezen z Indie na oslavu padesátiletého výročí křesťanské misie. To byl pouhé dva metry vysoký. Dnes je to obr mající dvanáct spojených kmenů, jejichž větve se rozpínají do úctyhodné 70ti metrové vzdálenosti a poskytují příjemný stín celému náměstí. Hrají si tu děti, občas je tu nějaká výstava pod širým nebem, vlastně pod stromem, na kraji někdo hraje na kytaru, na druhém kraji se nějaký potulný kazatel snaží vnutit posluchačům svůj výklad bible.
Procházeli jsme se zbytky pevnosti, postavené na obranu obyvatel proti příliš čiperným velrybářům. Ti se totiž cítili uraženi novými zákony zakazujícími nahým domorodým ženám v pověstném plavání vstříc přijíždějícím lodím, a zahájili na Lahainu palbu z palubních děl. Zajímavá byla i stará radnice, která původně obsahovala celnici, poštu, výběrčí daní, úřadovnu guvernéra, soudní síň, policejní stanici a místnost, kde soudci nechávali porotu hladovět tak dlouho, dokud se porotci neshodli na jednohlasném výroku o vině či nevině souzeného nebožáka.
Večer se obrací větry, chladnější vítr od moře ochlazuje rozpálenou ulici, v přístavu se objevují lodě místních rybářů a úlovky ryb s exotickými jmény ahi, oho či mahimahi, občas je k vidění i korálová rybka humuhumunukunukuapua’a, symbol státu Havaj.
Po několika víkendech proležených v průvodcích z celého
světa, internetu a Google Earth jsme se konečně s přítelkyní
Markétou rozhodli – naším letošním cílem bude Argentina! Jak jsme brzy
zjistili, tato jihoamerická země má tolik co nabídnout, že nám nezbude nic
jiného než obětovat naší dovolenou na celý rok.
Po několika víkendech proležených v průvodcích z celého světa, internetu a Google Earth jsme se konečně s přítelkyní Markétou rozhodli – naším letošním cílem bude Argentina! Jak jsme brzy zjistili, tato jihoamerická země má tolik co nabídnout, že nám nezbude nic jiného než obětovat naší dovolenou na celý rok. Tento osmi dílný „cestopis“ má za cíl spíše než popisování našich jednotlivých dnů, poskytnout co nejvíce zajímavých a hlavně užitečných informací o místech, které jsme navštívili (Buenos Aires, Patagonie, Esteros del Ibera, Iguazu, Salta, Cordóba). Mohli by se vám hodit, pokud se do Argentiny chystáte.
Tento první díl se zaměřuje na naše přípravy na cestu – kdy a kam do Argentiny, možnosti dopravy do a uvnitř Argentiny, turistické průvodce, mapy a co lze zařídit před odletem.
Kdy, kam a na jak dlouho?
Argentina je díky své velikosti v podstatě celoroční destinace, takže tyto otázky spolu velmi úzce souvisí. Ideální čas pro návštěvu Patagonie je jihoamerické léto (prosinec-únor), naopak v tomto termínu je na severu Argentiny (provincie Misiones, Chaco, Salta) nesnesitelné vedro – pro tuto oblast je ideální termín červen-srpen. Na druhou stranu, v těchto termínech je v těchto nejoblíbenějších destinacích samozřejmě nejvíce turistů. Z naší zkušenosti mohu maximálně doporučit jihoamerický podzim (březen – květen), na jihu Argentiny v Patagonii zažijete úžasně barevný podzim (i když v noci může být pěkná zima.
Doprava
Drtivá většina letů přistává na mezinárodním letišti Ezeiza v Buenos Aires. Z Prahy existuje několik možností letů – přes Londýn (British Airways), Paříž (Air France), Řím (Lufthansa) nebo Madrid (např. Aerolineas Argentinas).
Co se týče dopravy po Argentině, existují v podstatě dva způsoby – letadlo nebo autobus. Vlaková siť je velmi zastaralá a až na pár výjimek (Buenos Aires – Cordoba, okolí Buenos Aires) nepoužitelná. Naopak výběr autobusových linek je impozantní, z Buenos Aires se dostanete téměř do každého většího města v Argentině. Autobusy jsou velmi luxusní, v ceně je podle typu třídy (semi cama, cama, ejecutivo) množství jídla, pití, velmi pohodlná a velká sedadla s velkým úhlem naklopení (až 180° v nejvyšší třídě ejecutivo). Tomu bohužel ale také odpovídá cena, která může být někdy i vyšší než letecký spoj!!! (cca. 1 km = 1 Kč za cestu v třídě cama) Přestože jsou silnice na velmi slušné úrovni, vzdálenosti v Argentině jsou obrovské a pokud se chystáte projet Argentinu křížem krážem jako my, počítejte s tím že strávíte dost dní v autobuse. Např. cesta autobusem z Buenos Aires do Ohňové země trvá cca. 2 dny. Na druhou stranu se téměř vždy nalézt noční spoj, sice budete rozlámaní, ale ušetříte cenný čas. V Argentině existuje obrovská spousta společností, ceny jsou v drtivé většině téměř stejné, ale bohužel neexistuje jedna společnost, která by jezdila po celé zemi. Na druhou stranu je možné u některých společností koupit jízdenky přes internet (např. www.andesmar.com.ar), cena je stejná, ale máte jistou jízdenku což je zejména v sezóně velmi důležité:)
Cesta letadlem je samozřejmě mnohem rychlejší. Převážná většina letadel létá z a do Buenos Aires na vnitrostátní letiště Aeroparque Jorge Newberry. Národní dopravce Aerolineas Argentinas (www.aerolineas.com) létá téměř do každého většího města a do všech důležitých turistických destinací. Alternativu představují společnosti LADE a LanChile, které sice nenabízejí tolik spojů, ale většinou mají nižší cenu. Tyto dvě společnosti také nabízejí často spoje mezi důležitými turistickými destinacemi bez nutnosti transitu v Buenos Aires.
Turistické průvodce
Ještě nedávno platilo, že knižní průvodce do Argentiny je k dostání pouze v angličtině. Nicméně české vydání průvodce Argentina + DVD z nakladatelství Jota (vydání 2009, 829 stran, z anglického originálu Rough Guide to Argentina) konečně změnilo situaci:) V angličtině jsou dostání průvodce od Lonely Planet (poslední vydání z roku 2008, 704 stran), Rough Guide (vydání 2008, 900 stran), Footprint (vydání 2008, 722 stran), Bradt (vydání 2006, 432 stran) a Dorling Kindersley (Eyewitness Travel Guide, vydání 2008, 352 stran). Tyto všechny představují samostatné publikace pro Argentinu, značně zhuštěné informace můžete také nalézt v souborných průvodcích pro Jižní Ameriku – Lonely Planet South America on Shoestring, Rough Guide South America on Budget a zejména vynikajícím Footprint South America Handbook. Pokud se chystáte zejména na treking v Patagonii, určitě si nezapomeňte pročíst speciální edici Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. „Britské“ Falklandy (občané Argentiny zásadně neuznávají svrchovanost Británie) jsou navíc samostatně popsány v průvodci Lonely Planet Falklands and South Georgia Island a průvodce Bradt Falkland Islands.
Samostatných průvodců do Buenos Aires je velký výběr (všechny v angličtině) – Lonely Planet Buenos Aires, Lonely Planet Buenos Aires Encounter, Rough Guide Buenos Aires a Dorling and Kindersley (Eyewitness) Buenos Aires TOP 10.
Jaký s sebou?
Po prostudování všech a našich zkušenostech z Argentiny můžeme pro nezávislé delší cestování doporučit kombinaci anglického Lonely Planet Argentina, českého překladu Rough Guide Argentina od Joty + třeba ještě pár stran ze souborného Footprint a pasáže týkající se trekingu v argentinské Patagonii z průvodce Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. V průvodci Lonely Planet Argentina naleznete také několik desítek stran o Uruguay, což určitě oceníte, pokud se tam chystáte na výlet. Toto je samozřejmě „maximalistická“ konfigurace, každý z těchto tří průvodců je skvělá volba:) Pokud se chystáte zdržet více dní v Buenos Aires tak kapesní průvodce od Lonely Planet Encounter nebo Eywitness TOP 10 určitě přijde vhod.
Mapy
Existuje poměrně velké množství klasických automap Argentiny většinou v měřítku kolem 1:2 000 000 (např. Freytag & Berndt, ITM, Nelles apod.).
„Trekové mapy“ z publikací Lonely Planet jsou dostačující pro pohyb po hlavních turistických trasách v patagonských andách v parcích Los Glaciares a Torres del Paine. Klasické trekové mapy v měřítku 1:50 000 vydává argentinské nakladatelství Zagier & Urruty se sídlem v Ushuiay (www.patagoniashop.com). Nabízí mapy oblastí Los Glaciares, Fitz Roy, Torres del Paine, Tierra del Fuego, Aconcaqua apod. Toto nakladatelství také distribuuje velmi dobré automapy jednotlivých oblastí Argentiny z edice argentinského automotoklubu.
Topografické mapy jsou teoreticky k dostání v obchodě Instituto Geográfico Militar v Buenos Aires (www.igm.gov.ar), ale je možné je získat i přes Zagier & Urruty.
Lukáš, který tento článek o turistických mapách napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Footprint, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. V jeho obchodě najdete mimojiné velký výběr průvodců a turistických map pro Jižní Ameriku.
Po několika víkendech proležených v průvodcích z celého světa, internetu a Google Earth jsme se konečně s přítelkyní Markétou rozhodli – naším letošním cílem bude Argentina! Jak jsme brzy zjistili, tato jihoamerická země má tolik co nabídnout, že nám nezbude nic jiného než obětovat naší dovolenou na celý rok. Tento osmi dílný „cestopis“ má za cíl spíše než popisování našich jednotlivých dnů, poskytnout co nejvíce zajímavých a hlavně užitečných informací o místech, které jsme navštívili (Buenos Aires, Patagonie, Esteros del Ibera, Iguazu, Salta, Cordóba). Mohli by se vám hodit, pokud se do Argentiny chystáte.
Tento první díl se zaměřuje na naše přípravy na cestu – kdy a kam do Argentiny, možnosti dopravy do a uvnitř Argentiny, turistické průvodce, mapy a co lze zařídit před odletem.
Kdy, kam a na jak dlouho?
Argentina je díky své velikosti v podstatě celoroční destinace, takže tyto otázky spolu velmi úzce souvisí. Ideální čas pro návštěvu Patagonie je jihoamerické léto (prosinec-únor), naopak v tomto termínu je na severu Argentiny (provincie Misiones, Chaco, Salta) nesnesitelné vedro – pro tuto oblast je ideální termín červen-srpen. Na druhou stranu, v těchto termínech je v těchto nejoblíbenějších destinacích samozřejmě nejvíce turistů. Z naší zkušenosti mohu maximálně doporučit jihoamerický podzim (březen – květen), na jihu Argentiny v Patagonii zažijete úžasně barevný podzim (i když v noci může být pěkná zima.
Doprava
Drtivá většina letů přistává na mezinárodním letišti Ezeiza v Buenos Aires. Z Prahy existuje několik možností letů – přes Londýn (British Airways), Paříž (Air France), Řím (Lufthansa) nebo Madrid (např. Aerolineas Argentinas).
Co se týče dopravy po Argentině, existují v podstatě dva způsoby – letadlo nebo autobus. Vlaková siť je velmi zastaralá a až na pár výjimek (Buenos Aires – Cordoba, okolí Buenos Aires) nepoužitelná. Naopak výběr autobusových linek je impozantní, z Buenos Aires se dostanete téměř do každého většího města v Argentině. Autobusy jsou velmi luxusní, v ceně je podle typu třídy (semi cama, cama, ejecutivo) množství jídla, pití, velmi pohodlná a velká sedadla s velkým úhlem naklopení (až 180° v nejvyšší třídě ejecutivo). Tomu bohužel ale také odpovídá cena, která může být někdy i vyšší než letecký spoj!!! (cca. 1 km = 1 Kč za cestu v třídě cama) Přestože jsou silnice na velmi slušné úrovni, vzdálenosti v Argentině jsou obrovské a pokud se chystáte projet Argentinu křížem krážem jako my, počítejte s tím že strávíte dost dní v autobuse. Např. cesta autobusem z Buenos Aires do Ohňové země trvá cca. 2 dny. Na druhou stranu se téměř vždy nalézt noční spoj, sice budete rozlámaní, ale ušetříte cenný čas. V Argentině existuje obrovská spousta společností, ceny jsou v drtivé většině téměř stejné, ale bohužel neexistuje jedna společnost, která by jezdila po celé zemi. Na druhou stranu je možné u některých společností koupit jízdenky přes internet (např. www.andesmar.com.ar), cena je stejná, ale máte jistou jízdenku což je zejména v sezóně velmi důležité:)
Cesta letadlem je samozřejmě mnohem rychlejší. Převážná většina letadel létá z a do Buenos Aires na vnitrostátní letiště Aeroparque Jorge Newberry. Národní dopravce Aerolineas Argentinas (www.aerolineas.com) létá téměř do každého většího města a do všech důležitých turistických destinací. Alternativu představují společnosti LADE a LanChile, které sice nenabízejí tolik spojů, ale většinou mají nižší cenu. Tyto dvě společnosti také nabízejí často spoje mezi důležitými turistickými destinacemi bez nutnosti transitu v Buenos Aires.
Turistické průvodce
Ještě nedávno platilo, že knižní průvodce do Argentiny je k dostání pouze v angličtině. Nicméně české vydání průvodce Argentina + DVD z nakladatelství Jota (vydání 2009, 829 stran, z anglického originálu Rough Guide to Argentina) konečně změnilo situaci:) V angličtině jsou dostání průvodce od Lonely Planet (poslední vydání z roku 2008, 704 stran), Rough Guide (vydání 2008, 900 stran), Footprint (vydání 2008, 722 stran), Bradt (vydání 2006, 432 stran) a Dorling Kindersley (Eyewitness Travel Guide, vydání 2008, 352 stran). Tyto všechny představují samostatné publikace pro Argentinu, značně zhuštěné informace můžete také nalézt v souborných průvodcích pro Jižní Ameriku – Lonely Planet South America on Shoestring, Rough Guide South America on Budget a zejména vynikajícím Footprint South America Handbook. Pokud se chystáte zejména na treking v Patagonii, určitě si nezapomeňte pročíst speciální edici Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. „Britské“ Falklandy (občané Argentiny zásadně neuznávají svrchovanost Británie) jsou navíc samostatně popsány v průvodci Lonely Planet Falklands and South Georgia Island a průvodce Bradt Falkland Islands.
Samostatných průvodců do Buenos Aires je velký výběr (všechny v angličtině) – Lonely Planet Buenos Aires, Lonely Planet Buenos Aires Encounter, Rough Guide Buenos Aires a Dorling and Kindersley (Eyewitness) Buenos Aires TOP 10.
Jaký s sebou?
Po prostudování všech a našich zkušenostech z Argentiny můžeme pro nezávislé delší cestování doporučit kombinaci anglického Lonely Planet Argentina, českého překladu Rough Guide Argentina od Joty + třeba ještě pár stran ze souborného Footprint a pasáže týkající se trekingu v argentinské Patagonii z průvodce Lonely Planet Trekking in Patagonian Andes. V průvodci Lonely Planet Argentina naleznete také několik desítek stran o Uruguay, což určitě oceníte, pokud se tam chystáte na výlet. Toto je samozřejmě „maximalistická“ konfigurace, každý z těchto tří průvodců je skvělá volba:) Pokud se chystáte zdržet více dní v Buenos Aires tak kapesní průvodce od Lonely Planet Encounter nebo Eywitness TOP 10 určitě přijde vhod.
Mapy
Existuje poměrně velké množství klasických automap Argentiny většinou v měřítku kolem 1:2 000 000 (např. Freytag & Berndt, ITM, Nelles apod.).
„Trekové mapy“ z publikací Lonely Planet jsou dostačující pro pohyb po hlavních turistických trasách v patagonských andách v parcích Los Glaciares a Torres del Paine. Klasické trekové mapy v měřítku 1:50 000 vydává argentinské nakladatelství Zagier & Urruty se sídlem v Ushuiay (www.patagoniashop.com). Nabízí mapy oblastí Los Glaciares, Fitz Roy, Torres del Paine, Tierra del Fuego, Aconcaqua apod. Toto nakladatelství také distribuuje velmi dobré automapy jednotlivých oblastí Argentiny z edice argentinského automotoklubu.
Topografické mapy jsou teoreticky k dostání v obchodě Instituto Geográfico Militar v Buenos Aires (www.igm.gov.ar), ale je možné je získat i přes Zagier & Urruty.
Lukáš, který tento článek o turistických mapách napsal, provozuje internetový obchod Levnéprůvodce.cz. Nabízí kompletní sortiment turistických průvodců edic Lonely Planet, Rough Guide, Footprint, Dorling Kindersley, Freytag & Berndt, Rother, široký výběr turistických map, cykloprůvodců a atlasů. V jeho obchodě najdete mimojiné velký výběr průvodců a turistických map pro Jižní Ameriku.
Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů
z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové
ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím,
že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina,
příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá
shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a
po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do
islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.
Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina, příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.
Cesta tam
Jelikož z České republiky letadla na Island nelétají, jezdí se na letiště do berlínského Shoenefeldu, odkud let do Keflavíku (islandské letiště) trvá cca 3 hodiny a 20 minut. Pak se podél pobřeží vydáte autobusem na autobusové nádraží BSÍ v Reykjavíku. Tam se už můžete rozhodnout, co dál. Ubytovat se, jet do vnitrozemí, kempovat anebo si půjčit auto. Já jsem se rozhodla pro druhou možnost. Ale pozor, pokud chcete kempovat na Islandu, je důležité se správně vybavit. Spacák by měl být do nejméně –10°C, protože i v létě může mrznout, sněžit a podobně. Karimatka je nejlepší nafukovací – lépe izoluje a stan dvouplášťový. Mnohdy se výbava na Island hodně prodraží, ale je opravdu velice důležité ji nepodcenit.
První kemp, první zážitky a první túra
Z Reykjavíku, což v češtině znamená kouřící zátoka, se vydávám autobusem severovýchodně do kempu Hveravelir. Ten se rozkládá na rozsáhlé hrbolaté louce mezi dvěma ledovci – Langjökull a Hofsjökull. Cestou máme několik zastávek. První z nich je hned nejúchvatnější. Ze země erupuje až 30 m vysoký gejzír a to v asi šestiminutových intervalech. Lidé s připravenými fotoaparáty se snaží pořídit co možná nejdokonalejší fotografii, což je opravdu nadlidský výkon, jelikož výbuch trvá několik málo sekund. Od gejzíru pokračujeme dál přes vodopády Gulffos. Říká se jim zlaté vodopády. Jsou 31 metrů vysoké a skládají se ze dvou kaskád. Tady potkávám první japonské turisty s deštníky. Ano, prší.
Přijíždím do kempu, rozbaluji stan a vydávám se na túru lávovým polem ke kráteru. Začínám pociťovat nepříjemnou zimu, která mi leze za nehty, a tak se po dosažení cíle těším na první koupání v termálním jezírku, které se nachází přímo v prostranství kempu. V 7°C se svlékám do plavek a nořím se do čtyřicetistupňového jezírka. Pak už mě nic nerozhází a já spokojeně usínám zachumlaná ve svém spacáku.
Zvířecí budíček a návštěva města
Ráno mě probouzí bečení ovcí, které se procházejí mezi stany. Vždy chodí ve skupinách po třech. Matka a dvě mláďata. Není poznat, jestli jde o samce či samici, obě pohlaví mají rohy. Po pevnině se pohybují volně, až na podzim pastevci podnikají několikadenní treky a snaží se je nahnat do třídičky, kde si je pak s ostatními pastevci podle značek v uších rozeberou.
Rychle balím krosnu a vydávám se autobusem do města Akureyri, v překladu písečné louky. Se svými 17 500 obyvateli se udává jako hlavní město severu. První co mě praští do očí je dvouvěžový kostel. Jeho betonové věže mi svým vzhledem připomínají New York. Město nabízí mnoho způsobů, jak strávit volný čas. Od muzeí, přes operu až po teplý venkovní bazén. Islanďané ani krytý neznají. Rozhoduji se jinak a navštěvuji tamní proslulou cukrárnu. Od této doby jsem se stala závislá na horké čokoládě a každý den si jednu musím dopřát.
Líné ráno
Ani další ráno mne nemine zvířecí budíček. Tentokrát to jsou extrémně velké kachny, které chodí mezi stany. Navštěvuji první obchod. Jelikož mi došly zásoby z domova, tak objevuji kouzlo islandského tvarůžku jménem Skyr. Prodávají ho s různými příchutěmi a opravdu výborně nasytí. Dále kupuji slané máslo Smjör a islandský chléb Flatbraud.
Kouřící kopec – Reykjahlíd a 20 let mladá láva
Autobusem se dostáváme do Reykjahlídu. Cestou zastavujeme u vodopádů Godafoss, u kterých pobudeme déle při cestě na jih. Kempujeme u jezera Mývatn. Jde o rozsáhlé, čisté jezero zasazené do lávového pole, které nemá konce. Všude kolem je fascinující příroda. Vydávám se na výlet k ještě činné sopce Krafle. Odborníci předvídají erupci velice brzo. Naposledy vybuchla před asi 20 lety a tak se dá říct, že lávové pole je ještě mladé. Cesty přes něj vedou po vyznačených trasách a dřevěných můstcích, protože místy je láva ještě žhavá. Všude se z ní kouří, a proto není radno šlapat mimo vyznačená místa. Připadám si jak v Tolkienově Mordoru. Na dohled není nic než láva. Chybí už jen Sarumanovo oko.
Láva a zas jen láva
Vydávám se na 18 kilometrovou pěší túru. Cesta vede přes lávové pole, a tak je poněkud náročná. Bez pořádných pohorek bych ji nedoporučovala. Odkrývá se mi úžasná scenérie. Míjím několik metrů hlubokou díru, která je skoro po okraj zasněžená. Procházím parádními lávovými tunely, až se konečně dostávám na místo, kde se láva zastavila. Začíná pršet, nandávám si pláštěnku, která se za chvíli trhá. Stejně je ale k ničemu, protože na Islandu prší horizontálně, což zapříčiňuje silný mrazivý vítr. Cesta vede mnohdy přes pastevecké oblasti, a tak musím po pochybném žebříku překračovat ostnaté ploty. Konečně se přede mnou odkrývá město a navštěvuji tamní teplý venkovní bazén, abych se alespoň trochu ohřála před večerní projížďkou.
Den ještě nekončí
Opět nasedám do autobusu. Vystupujeme u skalních útvarů z lávy. Někdy připomínají obličej, jindy hrad. Před deštěm se schovávám v jeskyních, ale hned to vzdávám a déšť ne déšť vyrážím na okružní cestu mezi těmito úkazy.
Další zastávkou, která mě vyžene ze suchého autobusu, je místo, kde se stýkají dvě litosférické desky – euroasijská a severoamerická. Jednou nohou stojím na evropské a druhou na americké a připadám si vážně dobře.
Poslední, ale nejsilněji působící (hlavně na ten čichový smysl) zastávkou je místo zvané Dettifoss, kde ze země prýští silné páry se sirnatým zápachem. V bahnité zemi se rozkrývá několik bublajících jezírek, které mají přes 100°C. Všude kolem je tak neuvěřitelný puch jako z několika tisíců pukavců. Asi po hodině prohlížení opouštím toto „smradlavé“ místo a jedu zpět do kempu.
Askja
Druhý den se s dalšími cestovateli vydáváme ze stejného kempu na fascinující výlet k bývalé sopce Askja. Ta po erupci vytvořila obrovský masiv vzdálený 150 km od Severního ledového oceánu. Samotný kráter sopky má 50 km² a rozdělil se na dvě jezera. To větší – Oskjuvatna má 11 km², druhé – Viti (Peklo) není tak velké, ale musí se k němu sejít dosti prudká cesta. Pak se v něm můžete i vykoupat. Teplota vody je cca 22°C, ale pozor, zas je silně cítit sírou, což bez čisté vody ze sebe neodstraníte.
Cesta k ní
Cestou ke kráteru náš autobus brodí dvě islandské řeky. Jedna z nich ukrývá v sobě nejčerstvější vodu na Islandu a dá se z ní rovnou pít. Vidíme i třetí řeku, kterou ale nebrodíme, neboť by nás její neskutečně silný proud smetl jako nic.
Tento den je hezky a svítí sluníčko, takže se to výborně fotí. Celou cestu nám dělá společnost „královna Islandu“, hora Herdubreidarlindur s nadmořskou výškou 1682 m. Je to vyhledávané místo horolezců.
Zastavujeme se také na místě, známém pod pojmem měsíční krajina. To proto, že na ní Američané nacvičovali přistání na Měsíci. Obrovské šedé pole jen s občasným lávovým balvanem. Neuvěřitelné.
Cesta od ní
Když se vracíme zpět do Reykjahlídu, neodpoustíme si ještě zastávku v soutěsce Dreki, která je tvořena rozmanitými skálami. Ukrývá také malý vodopád. Teplota vzduchu se dokonce šplhá na 16°C, a tak svlékáme bundy a mikiny a opalujeme se v horském sluníčku. Jaké pak je překvapení, když se vedle mě ozývá čeština a posléze objevuje další a další mně neznámí Češi. Jsem zvídavá a dozvídám se od nich, že jich je tam celý autobus a že se na Island plavili lodí přes Faerské ostrovy, což trvá asi 2 dny. Po příjemném popovídání následuje cesta zpět do kempu. Během jízdy ještě míjíme hromady kamení nepříliš daleko vzdálené od sebe. Řidič vysvětluje, že jde o někdy i 200 let staré značky, jimiž si pastevci vyznačovali cesty za ovcemi.
Konečně na jih!
A je to tu, vyrážíme na jih do hor na místo zvané Landmannalaugar. Jen Češi těmto horám říkají duhové a je to více než přiléhavý název. Písek na horách je totiž barevně zbarven podle toho, jaký nerost zrovna obsahuje. Vidíme tedy téměř všechny barvy duhy a je to nádhera. Pokud se vám poštěstí, můžete nad horami vidět i duhu, protože toto místo je přeháňkami za svitu slunce proslulé. Cesta z Reykjahlídu tam trvá 8 hodin a 40 minut a jede se kolem vodopádu Aldeyjarfoss a pak kolem největšího islandského ledovce – Vatnajökul, který je nejrozsáhlejší v Evropě. Díky němu také Ledovce pokrývají 11 % Islandu.
Cesta autobusem je mrazivá, všude venku jsou obrovské nánosy sněhu a ledu. Mrzne a náš pan řidič ještě zapíná klimatizaci, a aby toho nebylo málo, tak na „čůracích“ zastávkách nechává otevřené dveře. Přestože mám na sobě asi šest vrstev, klepu se zimou. Utěšuji se tím, že jedu na jih a tam přeci musí být podle pravidel tepleji. A taky že je. V Landmannalaugar nás vítají duhové hory ozářené večerním sluncem. Hned je mi do zpěvu a pořizuji nekonečné množství fotek. Takovou nádheru jsem ještě nezažila.
Hory umějí být i zrádné!
O tom, že hory nejsou jen nádhera, se přesvědčuji následující den a vlastně už večer a ráno. Jelikož ve dne je krásně a jasno, večer je tak neuvěřitelná zima, že jsem i já ve svém extrémně teplém spacáku mrznu. Polární zář, na kterou čekám, se neukazuje a ráno mám na stanu neuvěřitelné množství jinovatky, až se divím, že nemám omrzliny. Nicméně se vzpamatovávám vklouznutím do horkého potoka opět v těsné blízkosti kempu a vyrážím na 30 kilometrovou túru po horách.
Cesta k cíli
Během túry se mi odkrývají neuvěřitelné pohledy na údolí lemované horami místy zasněženými. Připadá mi, jako kdyby hory byly namalované, jako by mi před oči někdo podstrčil obraz. Míjíme sněhové jazyky, stavíme sněhuláky, zastavujeme se u horkých sirnatých výparů, u kterých se ohříváme. Nedochází nám totiž, že pára zvlhčuje. Pokračujeme dál. Počasí se začíná kazit, fouká silný vítr a prší. Akorát dorážíme na obsidiánovou poušť. Poušť pokrytou sopečným sklem. Všude kolem nás jsou pomníčky horalů, kteří tuto cestu nezvládli. Náš 30 kilometrový úsek je totiž jen pětina normálního treku. Padá mlha a je vidět sotva od tyčky, vyznačující trasu, k tyčce. Dosáhli jsme ale cíle a spokojeně se vracíme do kempu. Když jsme na vrcholu poslední hory, která nás dělí od kýženého stanu, opravdu vidíme slabou duhu.
Počasí je proměnlivé
Na Islandu nikdy nevíte, jaké počasí vás překvapí. I když je ráno krásně, během několika málo okamžiků se může obloha zatáhnout a počasí se tak úplně změnit. Proto je důležité, když jdete někam na túru, vzít si do batůžku náhradní oblečení. Pokud se ale počasí změní během doby, co jste ve stanu, nic s tím nenaděláte. Ráno kolem 5 hodiny mě budí silný otřes a zvuk, připomínající jedoucí vlak. Je to neuvěřitelně silný vítr, který naráží do mého stanu a odfoukává jeho vrchní vrstvu. Vstávám a zjišťuji, že ležím v louži a že na mě prší. Okamžitě balím. Venku prší samozřejmě zas horizontálně a jen co přeběhnu do umýváren, jsem promoklá na kost. Hory, které ještě včera byly neuvěřitelně nádherné, se mění v šedé, zamlžené stíny. A místo na kterém jsme kempovali je samo o sobě také jedna velká louže.
Změna plánů
Poslední procházka přes hory se tedy už neuskuteční. Těší mě jen pohled na fotografie pořízené den předtím. Autobus do Reykjavíku jede v 15:00. Je 6:30. V umývárnách nechávám uschnout veškeré vybavení a jdu se občerstvit do předraženého jídelního autobusu, kde trávím co nejvíce času. Dozvídám se totiž od ostatních lidí, že to co nás postihlo, nebylo nic jiného než obávaný blizard.
Děkuji všem, že se mi tohle stalo poslední den a že mě už čeká jen sušení věcí v Reykjavíku, kde na mě čeká má hostitelská rodina.
Tento článek vychází v rámci tématu Do deště, společného tématu uskupení webů 1.Outdoorova.eu.
Ostatní články:
www.nakole.cz – Nepromokavé cyklobrašny Ať už jedete na cykloexpedici na druhý konec světa, nebo potřebujete jen o několik bloků dál na nákup, v dešti a plískanici to nikdy není příjemné. V takovém případě se vždy vyplatí, když máte věci bezpečně uložené v suchu. V následujícím článku najdete několik typů voděodolných brašen na kola, které jsou k dostání na českém trhu.
www.nakole.cz – Kamarád do deště: Podzimní Prahou na elektrokole Tento článek nebude o věrném přátelství Lukáše Vaculíka a Sagvana Tofiho, jak by se na první pohled mohlo zdát. Následující příběh dokazuje, že i v dešti a nepohodě se může jezdit po Praze příjemně a navíc elegantně.
www.nakole.cz – Jak se jezdí v dešti Čeští cyklocestovatelé vyprávějí, jak si obvykle na cestách poradí s deštěm a s nepřízní počasí vůbec.
www.svetoutdooru.cz – Když začne pršet Vybavení do deště tvoří samostatnou kategorii prolínající snad všemi druhy outdoorového vybavení. Proti deštivému počasí se můžeme chránit speciálními doplňky – od pláštěnky až po sofistikované pončo, pořídit si outdorové nepropro vybavení, případně vhodně zkombinovat různé varianty. Připravili jsme přehled, co všechno je v tomto směru k dispozici.
www.hiking.sk – Čo všetko (ne)viete o zrážkach Rozhodujúcim faktorom pri plánovaní potuliek prírodou je počasie. Najradšej máme, ak svieti slnko, no zrážková činnosť je najdôležitejším prvkom pri rozhodovaní. Podľa zrážok prispôsobujeme oblečenie a obutie. Ak máte občas problém porozumieť slovníku meteorológov, ich predpovediam, modelom, družicovým záberom a meteogramom, tak nielen vám sú určené nasledovné riadky.
www.hydromagazin.cz – Kam na vodu, když prší? Déšť většinou není vodákův nepřítel, spíš spojenec. Hlavně zjara a na podzim, kdy je ta pravá sezona skalních pádlistů, kteří v práci netrpělivě kontrolují vodočty a snaží se odhadnout, kde to o víkendu poteče. A tak snad ani pohled HYDRA na společné deštivé téma webů 1.outdoorova.eu nemůže být jiný, než veskrze pozitivní.
www.hydromagazin.cz – Naschvály deště Situace, která se stala poměrně nedávno nám opět jasně dokázala, že déšť prostě neumí pršet ve správnou chvíli a my, kteří ho sledujeme již delší dobu, začínáme mít téměř jistotu, že to dělá naschvál. Fantomas vám vysvětlí proč…
www.svetoutdooru.cz – O vybavení do deště na Světě outdooru Při pořizování vybavení do deště se může hodit informace o zkušenostech s konkrétním vybavením, proto přinášíme přehled testů Světa outdooru, které se dotýkají uvedené problematiky, nebo jsou přímo o věcech do deště určených. Kromě názoru autora najdete další zkušenosti o konkrétním vybavení v komentářích k uvedeným článkům.
Island se v poslední době stal vyhledávaným místem turistů z celého světa. Hojné zastoupení tvoří Němci, Francouzi, Dánové ale i Češi, což mnohdy překvapí, ale z vlastní zkušenosti vím, že je tomu tak. Má totiž hodně, co nabídnout. Úchvatná krajina, příjemní lidé a specifická, i když drahá kuchyně, tak se dá shrnout Island do tří bodů. Já jsem měla tu možnost Island procestovat a po týdnu stráveném v přírodě se dostat ještě na jeden týden do islandské rodiny, se kterou jsem zažila plno zajímavých okamžiků.
Cesta tam
Jelikož z České republiky letadla na Island nelétají, jezdí se na letiště do berlínského Shoenefeldu, odkud let do Keflavíku (islandské letiště) trvá cca 3 hodiny a 20 minut. Pak se podél pobřeží vydáte autobusem na autobusové nádraží BSÍ v Reykjavíku. Tam se už můžete rozhodnout, co dál. Ubytovat se, jet do vnitrozemí, kempovat anebo si půjčit auto. Já jsem se rozhodla pro druhou možnost. Ale pozor, pokud chcete kempovat na Islandu, je důležité se správně vybavit. Spacák by měl být do nejméně –10°C, protože i v létě může mrznout, sněžit a podobně. Karimatka je nejlepší nafukovací – lépe izoluje a stan dvouplášťový. Mnohdy se výbava na Island hodně prodraží, ale je opravdu velice důležité ji nepodcenit.
První kemp, první zážitky a první túra
Z Reykjavíku, což v češtině znamená kouřící zátoka, se vydávám autobusem severovýchodně do kempu Hveravelir. Ten se rozkládá na rozsáhlé hrbolaté louce mezi dvěma ledovci – Langjökull a Hofsjökull. Cestou máme několik zastávek. První z nich je hned nejúchvatnější. Ze země erupuje až 30 m vysoký gejzír a to v asi šestiminutových intervalech. Lidé s připravenými fotoaparáty se snaží pořídit co možná nejdokonalejší fotografii, což je opravdu nadlidský výkon, jelikož výbuch trvá několik málo sekund. Od gejzíru pokračujeme dál přes vodopády Gulffos. Říká se jim zlaté vodopády. Jsou 31 metrů vysoké a skládají se ze dvou kaskád. Tady potkávám první japonské turisty s deštníky. Ano, prší.
Přijíždím do kempu, rozbaluji stan a vydávám se na túru lávovým polem ke kráteru. Začínám pociťovat nepříjemnou zimu, která mi leze za nehty, a tak se po dosažení cíle těším na první koupání v termálním jezírku, které se nachází přímo v prostranství kempu. V 7°C se svlékám do plavek a nořím se do čtyřicetistupňového jezírka. Pak už mě nic nerozhází a já spokojeně usínám zachumlaná ve svém spacáku.
Zvířecí budíček a návštěva města
Ráno mě probouzí bečení ovcí, které se procházejí mezi stany. Vždy chodí ve skupinách po třech. Matka a dvě mláďata. Není poznat, jestli jde o samce či samici, obě pohlaví mají rohy. Po pevnině se pohybují volně, až na podzim pastevci podnikají několikadenní treky a snaží se je nahnat do třídičky, kde si je pak s ostatními pastevci podle značek v uších rozeberou.
Rychle balím krosnu a vydávám se autobusem do města Akureyri, v překladu písečné louky. Se svými 17 500 obyvateli se udává jako hlavní město severu. První co mě praští do očí je dvouvěžový kostel. Jeho betonové věže mi svým vzhledem připomínají New York. Město nabízí mnoho způsobů, jak strávit volný čas. Od muzeí, přes operu až po teplý venkovní bazén. Islanďané ani krytý neznají. Rozhoduji se jinak a navštěvuji tamní proslulou cukrárnu. Od této doby jsem se stala závislá na horké čokoládě a každý den si jednu musím dopřát.
Líné ráno
Ani další ráno mne nemine zvířecí budíček. Tentokrát to jsou extrémně velké kachny, které chodí mezi stany. Navštěvuji první obchod. Jelikož mi došly zásoby z domova, tak objevuji kouzlo islandského tvarůžku jménem Skyr. Prodávají ho s různými příchutěmi a opravdu výborně nasytí. Dále kupuji slané máslo Smjör a islandský chléb Flatbraud.
Kouřící kopec – Reykjahlíd a 20 let mladá láva
Autobusem se dostáváme do Reykjahlídu. Cestou zastavujeme u vodopádů Godafoss, u kterých pobudeme déle při cestě na jih. Kempujeme u jezera Mývatn. Jde o rozsáhlé, čisté jezero zasazené do lávového pole, které nemá konce. Všude kolem je fascinující příroda. Vydávám se na výlet k ještě činné sopce Krafle. Odborníci předvídají erupci velice brzo. Naposledy vybuchla před asi 20 lety a tak se dá říct, že lávové pole je ještě mladé. Cesty přes něj vedou po vyznačených trasách a dřevěných můstcích, protože místy je láva ještě žhavá. Všude se z ní kouří, a proto není radno šlapat mimo vyznačená místa. Připadám si jak v Tolkienově Mordoru. Na dohled není nic než láva. Chybí už jen Sarumanovo oko.
Láva a zas jen láva
Vydávám se na 18 kilometrovou pěší túru. Cesta vede přes lávové pole, a tak je poněkud náročná. Bez pořádných pohorek bych ji nedoporučovala. Odkrývá se mi úžasná scenérie. Míjím několik metrů hlubokou díru, která je skoro po okraj zasněžená. Procházím parádními lávovými tunely, až se konečně dostávám na místo, kde se láva zastavila. Začíná pršet, nandávám si pláštěnku, která se za chvíli trhá. Stejně je ale k ničemu, protože na Islandu prší horizontálně, což zapříčiňuje silný mrazivý vítr. Cesta vede mnohdy přes pastevecké oblasti, a tak musím po pochybném žebříku překračovat ostnaté ploty. Konečně se přede mnou odkrývá město a navštěvuji tamní teplý venkovní bazén, abych se alespoň trochu ohřála před večerní projížďkou.
Den ještě nekončí
Opět nasedám do autobusu. Vystupujeme u skalních útvarů z lávy. Někdy připomínají obličej, jindy hrad. Před deštěm se schovávám v jeskyních, ale hned to vzdávám a déšť ne déšť vyrážím na okružní cestu mezi těmito úkazy.
Další zastávkou, která mě vyžene ze suchého autobusu, je místo, kde se stýkají dvě litosférické desky – euroasijská a severoamerická. Jednou nohou stojím na evropské a druhou na americké a připadám si vážně dobře.
Poslední, ale nejsilněji působící (hlavně na ten čichový smysl) zastávkou je místo zvané Dettifoss, kde ze země prýští silné páry se sirnatým zápachem. V bahnité zemi se rozkrývá několik bublajících jezírek, které mají přes 100°C. Všude kolem je tak neuvěřitelný puch jako z několika tisíců pukavců. Asi po hodině prohlížení opouštím toto „smradlavé“ místo a jedu zpět do kempu.
Askja
Druhý den se s dalšími cestovateli vydáváme ze stejného kempu na fascinující výlet k bývalé sopce Askja. Ta po erupci vytvořila obrovský masiv vzdálený 150 km od Severního ledového oceánu. Samotný kráter sopky má 50 km² a rozdělil se na dvě jezera. To větší – Oskjuvatna má 11 km², druhé – Viti (Peklo) není tak velké, ale musí se k němu sejít dosti prudká cesta. Pak se v něm můžete i vykoupat. Teplota vody je cca 22°C, ale pozor, zas je silně cítit sírou, což bez čisté vody ze sebe neodstraníte.
Cesta k ní
Cestou ke kráteru náš autobus brodí dvě islandské řeky. Jedna z nich ukrývá v sobě nejčerstvější vodu na Islandu a dá se z ní rovnou pít. Vidíme i třetí řeku, kterou ale nebrodíme, neboť by nás její neskutečně silný proud smetl jako nic.
Tento den je hezky a svítí sluníčko, takže se to výborně fotí. Celou cestu nám dělá společnost „královna Islandu“, hora Herdubreidarlindur s nadmořskou výškou 1682 m. Je to vyhledávané místo horolezců.
Zastavujeme se také na místě, známém pod pojmem měsíční krajina. To proto, že na ní Američané nacvičovali přistání na Měsíci. Obrovské šedé pole jen s občasným lávovým balvanem. Neuvěřitelné.
Cesta od ní
Když se vracíme zpět do Reykjahlídu, neodpoustíme si ještě zastávku v soutěsce Dreki, která je tvořena rozmanitými skálami. Ukrývá také malý vodopád. Teplota vzduchu se dokonce šplhá na 16°C, a tak svlékáme bundy a mikiny a opalujeme se v horském sluníčku. Jaké pak je překvapení, když se vedle mě ozývá čeština a posléze objevuje další a další mně neznámí Češi. Jsem zvídavá a dozvídám se od nich, že jich je tam celý autobus a že se na Island plavili lodí přes Faerské ostrovy, což trvá asi 2 dny. Po příjemném popovídání následuje cesta zpět do kempu. Během jízdy ještě míjíme hromady kamení nepříliš daleko vzdálené od sebe. Řidič vysvětluje, že jde o někdy i 200 let staré značky, jimiž si pastevci vyznačovali cesty za ovcemi.
Konečně na jih!
A je to tu, vyrážíme na jih do hor na místo zvané Landmannalaugar. Jen Češi těmto horám říkají duhové a je to více než přiléhavý název. Písek na horách je totiž barevně zbarven podle toho, jaký nerost zrovna obsahuje. Vidíme tedy téměř všechny barvy duhy a je to nádhera. Pokud se vám poštěstí, můžete nad horami vidět i duhu, protože toto místo je přeháňkami za svitu slunce proslulé. Cesta z Reykjahlídu tam trvá 8 hodin a 40 minut a jede se kolem vodopádu Aldeyjarfoss a pak kolem největšího islandského ledovce – Vatnajökul, který je nejrozsáhlejší v Evropě. Díky němu také Ledovce pokrývají 11 % Islandu.
Cesta autobusem je mrazivá, všude venku jsou obrovské nánosy sněhu a ledu. Mrzne a náš pan řidič ještě zapíná klimatizaci, a aby toho nebylo málo, tak na „čůracích“ zastávkách nechává otevřené dveře. Přestože mám na sobě asi šest vrstev, klepu se zimou. Utěšuji se tím, že jedu na jih a tam přeci musí být podle pravidel tepleji. A taky že je. V Landmannalaugar nás vítají duhové hory ozářené večerním sluncem. Hned je mi do zpěvu a pořizuji nekonečné množství fotek. Takovou nádheru jsem ještě nezažila.
Hory umějí být i zrádné!
O tom, že hory nejsou jen nádhera, se přesvědčuji následující den a vlastně už večer a ráno. Jelikož ve dne je krásně a jasno, večer je tak neuvěřitelná zima, že jsem i já ve svém extrémně teplém spacáku mrznu. Polární zář, na kterou čekám, se neukazuje a ráno mám na stanu neuvěřitelné množství jinovatky, až se divím, že nemám omrzliny. Nicméně se vzpamatovávám vklouznutím do horkého potoka opět v těsné blízkosti kempu a vyrážím na 30 kilometrovou túru po horách.
Cesta k cíli
Během túry se mi odkrývají neuvěřitelné pohledy na údolí lemované horami místy zasněženými. Připadá mi, jako kdyby hory byly namalované, jako by mi před oči někdo podstrčil obraz. Míjíme sněhové jazyky, stavíme sněhuláky, zastavujeme se u horkých sirnatých výparů, u kterých se ohříváme. Nedochází nám totiž, že pára zvlhčuje. Pokračujeme dál. Počasí se začíná kazit, fouká silný vítr a prší. Akorát dorážíme na obsidiánovou poušť. Poušť pokrytou sopečným sklem. Všude kolem nás jsou pomníčky horalů, kteří tuto cestu nezvládli. Náš 30 kilometrový úsek je totiž jen pětina normálního treku. Padá mlha a je vidět sotva od tyčky, vyznačující trasu, k tyčce. Dosáhli jsme ale cíle a spokojeně se vracíme do kempu. Když jsme na vrcholu poslední hory, která nás dělí od kýženého stanu, opravdu vidíme slabou duhu.
Počasí je proměnlivé
Na Islandu nikdy nevíte, jaké počasí vás překvapí. I když je ráno krásně, během několika málo okamžiků se může obloha zatáhnout a počasí se tak úplně změnit. Proto je důležité, když jdete někam na túru, vzít si do batůžku náhradní oblečení. Pokud se ale počasí změní během doby, co jste ve stanu, nic s tím nenaděláte. Ráno kolem 5 hodiny mě budí silný otřes a zvuk, připomínající jedoucí vlak. Je to neuvěřitelně silný vítr, který naráží do mého stanu a odfoukává jeho vrchní vrstvu. Vstávám a zjišťuji, že ležím v louži a že na mě prší. Okamžitě balím. Venku prší samozřejmě zas horizontálně a jen co přeběhnu do umýváren, jsem promoklá na kost. Hory, které ještě včera byly neuvěřitelně nádherné, se mění v šedé, zamlžené stíny. A místo na kterém jsme kempovali je samo o sobě také jedna velká louže.
Změna plánů
Poslední procházka přes hory se tedy už neuskuteční. Těší mě jen pohled na fotografie pořízené den předtím. Autobus do Reykjavíku jede v 15:00. Je 6:30. V umývárnách nechávám uschnout veškeré vybavení a jdu se občerstvit do předraženého jídelního autobusu, kde trávím co nejvíce času. Dozvídám se totiž od ostatních lidí, že to co nás postihlo, nebylo nic jiného než obávaný blizard.
Děkuji všem, že se mi tohle stalo poslední den a že mě už čeká jen sušení věcí v Reykjavíku, kde na mě čeká má hostitelská rodina.
Tento článek vychází v rámci tématu Do deště, společného tématu uskupení webů 1.Outdoorova.eu.
Ostatní články:
www.nakole.cz – Nepromokavé cyklobrašny Ať už jedete na cykloexpedici na druhý konec světa, nebo potřebujete jen o několik bloků dál na nákup, v dešti a plískanici to nikdy není příjemné. V takovém případě se vždy vyplatí, když máte věci bezpečně uložené v suchu. V následujícím článku najdete několik typů voděodolných brašen na kola, které jsou k dostání na českém trhu.
www.nakole.cz – Kamarád do deště: Podzimní Prahou na elektrokole Tento článek nebude o věrném přátelství Lukáše Vaculíka a Sagvana Tofiho, jak by se na první pohled mohlo zdát. Následující příběh dokazuje, že i v dešti a nepohodě se může jezdit po Praze příjemně a navíc elegantně.
www.nakole.cz – Jak se jezdí v dešti Čeští cyklocestovatelé vyprávějí, jak si obvykle na cestách poradí s deštěm a s nepřízní počasí vůbec.
www.svetoutdooru.cz – Když začne pršet Vybavení do deště tvoří samostatnou kategorii prolínající snad všemi druhy outdoorového vybavení. Proti deštivému počasí se můžeme chránit speciálními doplňky – od pláštěnky až po sofistikované pončo, pořídit si outdorové nepropro vybavení, případně vhodně zkombinovat různé varianty. Připravili jsme přehled, co všechno je v tomto směru k dispozici.
www.hiking.sk – Čo všetko (ne)viete o zrážkach Rozhodujúcim faktorom pri plánovaní potuliek prírodou je počasie. Najradšej máme, ak svieti slnko, no zrážková činnosť je najdôležitejším prvkom pri rozhodovaní. Podľa zrážok prispôsobujeme oblečenie a obutie. Ak máte občas problém porozumieť slovníku meteorológov, ich predpovediam, modelom, družicovým záberom a meteogramom, tak nielen vám sú určené nasledovné riadky.
www.hydromagazin.cz – Kam na vodu, když prší? Déšť většinou není vodákův nepřítel, spíš spojenec. Hlavně zjara a na podzim, kdy je ta pravá sezona skalních pádlistů, kteří v práci netrpělivě kontrolují vodočty a snaží se odhadnout, kde to o víkendu poteče. A tak snad ani pohled HYDRA na společné deštivé téma webů 1.outdoorova.eu nemůže být jiný, než veskrze pozitivní.
www.hydromagazin.cz – Naschvály deště Situace, která se stala poměrně nedávno nám opět jasně dokázala, že déšť prostě neumí pršet ve správnou chvíli a my, kteří ho sledujeme již delší dobu, začínáme mít téměř jistotu, že to dělá naschvál. Fantomas vám vysvětlí proč…
www.svetoutdooru.cz – O vybavení do deště na Světě outdooru Při pořizování vybavení do deště se může hodit informace o zkušenostech s konkrétním vybavením, proto přinášíme přehled testů Světa outdooru, které se dotýkají uvedené problematiky, nebo jsou přímo o věcech do deště určených. Kromě názoru autora najdete další zkušenosti o konkrétním vybavení v komentářích k uvedeným článkům.
Zima se blíží, první dny začíná být sychravo a vlezlo. „Na golf to
dnes, miláčku, už asi nebude.“ „Když já bych si rád zahrál.“ Co
teď? Poslat ho do kryté haly, ale tam to nemá rád – lepší je příroda a
procházka po luxusním greenu. Řešení je velice zajímavé a dá se využít
i jako dárek k blížícím se vánocům. Je téměř stoprocentně
zaručený velký úspěch s takovýmto dárkem. „Golfové safari po
Jihoafrické republice,“ to zní dobře. Ale co když já golf nehraji, nebudu
se nudit?
Zima se blíží, první dny začíná být sychravo a vlezlo. „Na golf to dnes, miláčku, už asi nebude.“ „Když já bych si rád zahrál,“ slýchávají partnerky milovníků golfu. Co teď? Poslat ho do kryté haly, ale tam to nemá rád – lepší je příroda a procházka po luxusním greenu. Řešení je velice zajímavé a dá se využít i jako dárek k blížícím se vánocům. Je téměř stoprocentně zaručený velký úspěch s takovýmto dárkem. „Golfové safari po Jihoafrické republice,“ to zní dobře. Ale co když já golf nehraji, nebudu se nudit? To jsou úvahy partnerek, nebo v opačném případě partnerů vášnivých golfistů či golfistek.
Tak nejprve co celé golfové safari je!
Golfový okruh je určený pro náročné hráče, ale i pro jejich doprovod. Jedná se devíti denní okruh na palubě luxusního vlaku Rovos Rail, kdy si hráči vyzkouší své golfové umění na šesti různých hřištích. Pro doprovod hráčů je připraven volitelný program mimo golfová hřiště. Čekají je safari po národních parcích, prohlídky měst i návštěvy historicky zajímavých míst.
Tato speciální cesta začíná v Pretorii a směřuje na východ k Nelspruitu. Zahrát si můžete na hřišti Hans Merensky Golf Estate nebo navštívit světově známý Krugrův park. Na vaše golfové umění čeká i Royal Swazi Golf Club u Manzini v Svazijském království, zatímco ne-hráči navštíví sklárny Ngwenya, poobědvají u Malandelas a následně si prohlídnou přírodní rezervaci Mkhaya. Další zastávkou je území Zulů a rezervace Hluhluwe. V Durbanu si hráči zahrají na jednom z nejhezčích hřišť jižní Afriky a to na Durban Beachwood Club a nehrající partnerky se vydají na prohlídku města. U úpatí hor Drakensberg naleznete impozantní 18-ti jamkové hřiště při Champagne Sports Resort. Odtud je možné absolvovat výlet s průvodcem na bitevní pole. Poslední částí Golf-safari je v San City hřiště Gary Player Country Club. Celý okruh opět končí v Pretorii.
Dočetla jsem se, že jde o cestování vlakem. To jsem nikdy neslyšela. Co to znamená?
Již první krok po vstupu na palubu soukromých vlaků Rovos Rail napoví, že se jedná o jedny z nejluxusnějších vlaků na světě ne-li ty nejluxusnější. Od svého vzniku v roce 1989 si vlaková společnost Rovos Rail získala mezinárodní reputaci světové třídy cestování. Dřevem vykládaný interiér s jemnými detaily, vynikající kuchyně a přepych pětihvězdičkové úrovně služeb, vás bude rozmazlovat během cesty za golfovými hřišti Jihoafrické republiky. Vlak vás vrátí do romantického času minulých dob cestování s vymoženostmi dnešní moderní doby. Zkušení cestovatelé zde naleznou nové možnosti, jak poznat kouzlo a tajemství Afriky a přitom si užít relaxace a elegantního stylu.
Vlaky mohou být taženy parní, elektrickou nebo dieslovu lokomotivou. Maximální počet hostů v 36 restaurovaných vagónech je 72 osob. Společnost si vybudovala v Pretorii soukromé nádraží, které slouží pouze pro vlaky Rovos. Můžete zde nalézt malé železniční museum. Celé nádraží se rozkládá na 10 tisíc m2 a má 15 železničních tratí, jde opravdu o honosný domov této společnosti, který stojí za zhlédnutí. Toto místo je začátkem i koncem celého Golf Safari.
Restaurované vagóny určené k nočnímu spánku i k odpočinku během dne nabízí vše z moderní doby v eleganci dávných dob. Každá ze suit je klimatizována a určena pro dvojici pasažérů. Jejich typické Edwardovské rysy zachycuje přepych luxusního dřeva a kovaných doplňků. Lůžka v kupé jsou v manželské úpravě nebo odděleny. Všechny suity nabízí hostům mimo lůžka i psací stůl, úložný prostor, vlastní trezor na cennosti a minibar s občerstvením. Pokojový servis je vám k dispozici celých 24 hodin denně. V připojené koupelně naleznete dobové prvky propojené s moderním standardem dnešní doby, ať už jde o zásuvku, fén či sprchu.
Vlaky vezou tři různé druhy kupé. Royal Suites – každé z těchto královských kupé zabírá polovinu vagónu a je zde k dispozici 16 m2 elegantního luxusu. Naleznete zde oddělenou obývací část a koupelnu s viktoriánskou vanou a samostatným sprchovým koutem. Deluxe Suite – zabírá 11 m2 a je určena pro dva cestující, kteří mohou volit mezi manželskou postelí nebo oddělenými lůžky. V koupelně je sprchový kout, toaleta a umyvadlo. Pullman Suite – je třetí možnost ubytování ve vlacích Rovos Rail. Jeho velikost je 7 m2, v koupelně naleznete sprchový kout, toaletu a umyvadlo. Lůžka jsou v obytné části na noční spánek umístěna nad sebe a během dne se upravují na pohodlný gauč.
Život na palubě se dá jednoduše nazvat elegance, zážitky a styl. Každý z hostů by před cestou měl na tuto skutečnost pomyslet a nezapomenout si zabalit večerní šaty, které se vám hodí při každodenní večeři. Snídaně jsou podávány z bohatých švédských stolů. Výborní kuchaři si nechávají na večeřích záležet a připravují pro vás, své hosty, tříchodová menu skládající se z předkrmu, hlavního jídla a moučníku. Každý má navíc výběr, zda zvolí hlavní pokrm masový nebo rybu eventuálně pouze vegetariánské jídlo. Stejné je to i s obědem. Restaurační vozy jsou určeny výhradně pro nekuřáky. Kuřácký salónek se nachází u vozu umístěného na konci vlaku zvaného Observation car, kde je ideální místo ke sledování ubíhající krajiny. Obývací vagón slouží také k odpočinku, sklence vína či odpočinku u televize.
A co ceny? A kdy se na cestu můžu vydat?
Golf safari na 8 nocí vás přijde v termínu 7. 4. - 15. 4. 2010 na 84 660 Kč v Pullman Suit a 125 460 Kč v Deluxe kupé na osobu. Poslední místa se najdou i před vánoci a to v termínu 2. 12. – 10. 12. 2009, cena činní 69 360 Kč v Pullman kupé, 102 000 Kč Deluxe kupé na osobu. Ceny letenek do Johannesburgu jsou pak dle aktuální nabídky na trhu (od 30 tisíc včetně tax). Víza ani očkování nejsou nutná.
Kde si můžu Golf Safari koupit?
Cestu Vám zabezpečí a pomůže naplánovat specializovaná cestovní kancelář pro vlakové cesty Dovolená Snů s.r.o. Kompletní příprava cesty zahrnuje rezervaci letenky, vlakový program eventuálně ubytování v hotelu, transfery, cestovní pojištění a další služby pro zpříjemnění dovolené včetně zajištění přepravy golfech holí. Podrobnosti o jednotlivých programech najdete na www.DovolenaSnu.cz . Vaše dovolená bude přesně taková, jakou jste si vybrali.
Zima se blíží, první dny začíná být sychravo a vlezlo. „Na golf to dnes, miláčku, už asi nebude.“ „Když já bych si rád zahrál,“ slýchávají partnerky milovníků golfu. Co teď? Poslat ho do kryté haly, ale tam to nemá rád – lepší je příroda a procházka po luxusním greenu. Řešení je velice zajímavé a dá se využít i jako dárek k blížícím se vánocům. Je téměř stoprocentně zaručený velký úspěch s takovýmto dárkem. „Golfové safari po Jihoafrické republice,“ to zní dobře. Ale co když já golf nehraji, nebudu se nudit? To jsou úvahy partnerek, nebo v opačném případě partnerů vášnivých golfistů či golfistek.
Tak nejprve co celé golfové safari je!
Golfový okruh je určený pro náročné hráče, ale i pro jejich doprovod. Jedná se devíti denní okruh na palubě luxusního vlaku Rovos Rail, kdy si hráči vyzkouší své golfové umění na šesti různých hřištích. Pro doprovod hráčů je připraven volitelný program mimo golfová hřiště. Čekají je safari po národních parcích, prohlídky měst i návštěvy historicky zajímavých míst.
Tato speciální cesta začíná v Pretorii a směřuje na východ k Nelspruitu. Zahrát si můžete na hřišti Hans Merensky Golf Estate nebo navštívit světově známý Krugrův park. Na vaše golfové umění čeká i Royal Swazi Golf Club u Manzini v Svazijském království, zatímco ne-hráči navštíví sklárny Ngwenya, poobědvají u Malandelas a následně si prohlídnou přírodní rezervaci Mkhaya. Další zastávkou je území Zulů a rezervace Hluhluwe. V Durbanu si hráči zahrají na jednom z nejhezčích hřišť jižní Afriky a to na Durban Beachwood Club a nehrající partnerky se vydají na prohlídku města. U úpatí hor Drakensberg naleznete impozantní 18-ti jamkové hřiště při Champagne Sports Resort. Odtud je možné absolvovat výlet s průvodcem na bitevní pole. Poslední částí Golf-safari je v San City hřiště Gary Player Country Club. Celý okruh opět končí v Pretorii.
Dočetla jsem se, že jde o cestování vlakem. To jsem nikdy neslyšela. Co to znamená?
Již první krok po vstupu na palubu soukromých vlaků Rovos Rail napoví, že se jedná o jedny z nejluxusnějších vlaků na světě ne-li ty nejluxusnější. Od svého vzniku v roce 1989 si vlaková společnost Rovos Rail získala mezinárodní reputaci světové třídy cestování. Dřevem vykládaný interiér s jemnými detaily, vynikající kuchyně a přepych pětihvězdičkové úrovně služeb, vás bude rozmazlovat během cesty za golfovými hřišti Jihoafrické republiky. Vlak vás vrátí do romantického času minulých dob cestování s vymoženostmi dnešní moderní doby. Zkušení cestovatelé zde naleznou nové možnosti, jak poznat kouzlo a tajemství Afriky a přitom si užít relaxace a elegantního stylu.
Vlaky mohou být taženy parní, elektrickou nebo dieslovu lokomotivou. Maximální počet hostů v 36 restaurovaných vagónech je 72 osob. Společnost si vybudovala v Pretorii soukromé nádraží, které slouží pouze pro vlaky Rovos. Můžete zde nalézt malé železniční museum. Celé nádraží se rozkládá na 10 tisíc m2 a má 15 železničních tratí, jde opravdu o honosný domov této společnosti, který stojí za zhlédnutí. Toto místo je začátkem i koncem celého Golf Safari.
Restaurované vagóny určené k nočnímu spánku i k odpočinku během dne nabízí vše z moderní doby v eleganci dávných dob. Každá ze suit je klimatizována a určena pro dvojici pasažérů. Jejich typické Edwardovské rysy zachycuje přepych luxusního dřeva a kovaných doplňků. Lůžka v kupé jsou v manželské úpravě nebo odděleny. Všechny suity nabízí hostům mimo lůžka i psací stůl, úložný prostor, vlastní trezor na cennosti a minibar s občerstvením. Pokojový servis je vám k dispozici celých 24 hodin denně. V připojené koupelně naleznete dobové prvky propojené s moderním standardem dnešní doby, ať už jde o zásuvku, fén či sprchu.
Vlaky vezou tři různé druhy kupé. Royal Suites – každé z těchto královských kupé zabírá polovinu vagónu a je zde k dispozici 16 m2 elegantního luxusu. Naleznete zde oddělenou obývací část a koupelnu s viktoriánskou vanou a samostatným sprchovým koutem. Deluxe Suite – zabírá 11 m2 a je určena pro dva cestující, kteří mohou volit mezi manželskou postelí nebo oddělenými lůžky. V koupelně je sprchový kout, toaleta a umyvadlo. Pullman Suite – je třetí možnost ubytování ve vlacích Rovos Rail. Jeho velikost je 7 m2, v koupelně naleznete sprchový kout, toaletu a umyvadlo. Lůžka jsou v obytné části na noční spánek umístěna nad sebe a během dne se upravují na pohodlný gauč.
Život na palubě se dá jednoduše nazvat elegance, zážitky a styl. Každý z hostů by před cestou měl na tuto skutečnost pomyslet a nezapomenout si zabalit večerní šaty, které se vám hodí při každodenní večeři. Snídaně jsou podávány z bohatých švédských stolů. Výborní kuchaři si nechávají na večeřích záležet a připravují pro vás, své hosty, tříchodová menu skládající se z předkrmu, hlavního jídla a moučníku. Každý má navíc výběr, zda zvolí hlavní pokrm masový nebo rybu eventuálně pouze vegetariánské jídlo. Stejné je to i s obědem. Restaurační vozy jsou určeny výhradně pro nekuřáky. Kuřácký salónek se nachází u vozu umístěného na konci vlaku zvaného Observation car, kde je ideální místo ke sledování ubíhající krajiny. Obývací vagón slouží také k odpočinku, sklence vína či odpočinku u televize.
A co ceny? A kdy se na cestu můžu vydat?
Golf safari na 8 nocí vás přijde v termínu 7. 4. - 15. 4. 2010 na 84 660 Kč v Pullman Suit a 125 460 Kč v Deluxe kupé na osobu. Poslední místa se najdou i před vánoci a to v termínu 2. 12. – 10. 12. 2009, cena činní 69 360 Kč v Pullman kupé, 102 000 Kč Deluxe kupé na osobu. Ceny letenek do Johannesburgu jsou pak dle aktuální nabídky na trhu (od 30 tisíc včetně tax). Víza ani očkování nejsou nutná.
Kde si můžu Golf Safari koupit?
Cestu Vám zabezpečí a pomůže naplánovat specializovaná cestovní kancelář pro vlakové cesty Dovolená Snů s.r.o. Kompletní příprava cesty zahrnuje rezervaci letenky, vlakový program eventuálně ubytování v hotelu, transfery, cestovní pojištění a další služby pro zpříjemnění dovolené včetně zajištění přepravy golfech holí. Podrobnosti o jednotlivých programech najdete na www.DovolenaSnu.cz . Vaše dovolená bude přesně taková, jakou jste si vybrali.
Domácí i zahraniční turisty v Kappadokii lákají jedinečné
přírodní krásy, zejména prapodivné vulkanické vyvřeliny pozoruhodných
tvarů a velikostí, a podzemní města.
Země známá i neznámá, starodávný kus země omýván třemi moři na rozhraní Evropy a Asie a v současné době oblíbený exotický cíl slovenských a českých rekreantů.
Turecko. Stát, který dostal od Stvořitele všechno. Klíče k mořskému bohatství, vysoká, řídce zalesněná pohoří, životadárné úrodné nížiny protkané řekami, jezery a přehrady, urbanizovanou krajinu s vyspělými městy a množství přírodních pozoruhodností a historických památek roztroušených po zemi jako perly na hermelínovém plášti.
A samozřejmě i nejrůznější protiklady. Turecko je po všech stránkách nesmírně zajímavá a svérázná krajina s evropským nátěrem na masivním asijském podkladě. Za tuto dvojjedinost Turci vděčí největšímu ze svých synů, velkému Mustafa Kemalu Atatürkovi, kterého si v zemi ještě i 70 let po smrti právem ctí jako zakladatele moderního Turecka. V Turecku vnímavý turista velmi rychle zachytí ještě další přednost země: lidé jsou tu nesmírně milí a pohostinní – tedy oplývají vlastnostmi, na které jsme my, středoevropani, v poslední době trochu pozapomněli.
K nejnavštěvovanějším oblastem Turecka právem patří Kappadokie (počeštěně též Kapadocie). Po geografické stránce jde o oblast o rozloze přibližně 300 km2, která se rozkládá mezi Ankarou a Sivas a dále mezi městy Konya a Malatay. Kdysi byla Kappadokie srdcem Chetitské říše a později i římskou provincií. Hlavními centry dnešní Kappadokie jsou města Ürgüp a Göreme. Ve staré perštine slovo Kappadokie vyjadřovalo, že šlo o zemi krásných koní. Za Římanů byl prodej věhlasných kapadócských klisen prý zatížen speciální daní. Koní už však dnes v Kappadokii není příliš vidět. Ze čtyřnohých společníků člověka zde spíše postřehneme zatoulané a často velmi vyhublé psy, sem tam velbloudy, ale jen jako atrakci pro turisty, pokud ovšem nezvolí jako způsob dopravy balón.
Domácí i zahraniční turisty v Kappadokii lákají jedinečné přírodní krásy, zejména prapodivné vulkanické vyvřeliny pozoruhodných tvarů a velikostí, a podzemní města. Naše skupinka navštívila oba typy kappadocských pozoruhodností. Nejprve jsme vyhledali podivné kuželovité skalní věže v přírodním muzeu nedaleko města Göreme.
Peri bacalan (z turečtiny pohádkové komíny) v pradávných dobách vytvořila příroda ze ztvrdlého tufu (sopečného popela). Naší výchozí základnou bylo asi 60tisícové město Nevsehir, hlavní město stejnojmenné provincie. Do Nevsehiru jsme přijeli autobusem z Adany – je dobré si zajistit jízdenky předem v cestovní kanceláři. Cesta moderním klimatizovaným a čistým autobusem z Adany do Nevsehiru trvala zhruba 4 hodiny. Jednosměrný lístek na cestu Adana – Nevsehir stál 30 tureckých lir, t. j. cca 15 eur.
Cesta dálkovým autobusem v Turecku je příjemný zážitek. Během cesty podával průvodce dvakrát čaj nebo kávu, jednou koláček, balenou vodu kolikrát kdo chtěl a několikrát nabízel k osvěžení kolínsku vodu, kterou si cestující potřel ruce, ramena a zátylek. Průvodce stříkal kolínskou dokonce i do klimatizace.
Přibližně po dvou hodinách jízdy je přestávka u nějakého restauračního zařízení. Cestující tráví přestávku různě, obvykle vyhledají toalety, zakoupí si ayran, což je skvělé, vychlazené jemně slané jogurtové mléko; mnozí, i ženy, kouří. Je trochu zvláštní vidět mladé ženy s šátkem na hlavě a zahalenými rameny, sukní až po kotníky (podle přísnějšího chápání koránu tyto části ženina těla mají zůstat skryty před cizíma očima a mají být ponechány pouze pro manžela), s dítětem na jedné ruce, a v druhé svírající cigaretu…
V Nevsehiru se vyplatí přespat v turistickém hotelu, který kompletně vedou studenti přidružené střední hotelové školy. Z hotelových pokojů je krásný výhled na místní pevnost na kopci. Za hotelem a školou jsou sportovní zařízení, která může nevsehirské škole závidět ledajaké školské zařízení u nás: běžecká dráha, dvě fotbalová hřiště a tenisový kurt. Nocleh v turistickém hotelu stojí jen 21 lir (tj. asi 10,5 EUR) včetně s obrovskou snídaní. Evropanovi (a ještě více Evropance) jsou Turci ve vnitrozemí schopni snést doslova i modré z nebe.
Městečko Göreme, v němž je zmiňované muzeum v přírodě, je vzdálené jen 12 km od Nevsehiru, obě lokality jsou dobře spojeny autobusovými linkami nebo dolmuši, což jsou vlastně dodávky s počtem cca 17 cestujících. Přírodní muzeum je umístěno v pahorkatině, asi 3 – 4 km za městem Göreme. Na horkém slunci, které určuje počasí v létě ve střední Anatolii, může být procházka mírně stoupajícím terénem k skalnatému muzeu dosti namáhavá.
Göremské muzeum v přírodě je od roku 1985 zapsáno ve světovém dědictví UNESCO. Jde o kolekci byzantských kostelů, kaplí, příbytků, klášterů, které byly vytesány do sopečných skalních vyvřelin, některé z útvarů vypadají jakoby vznikly na dvakrát, t. j. na jedné vyvřelině je jakoby přistavený druhý útvar. Země místy trochu připomíná měsíční krajinu. V muzeu se v člověku probudí zbytky fantazie, potlačené moderní dobou, a vnitřním okem zde rozpoznáte fantastické věci. Z poměrně vlnitého terénu vystupují špičaté nebo i hranatější útvary, do kterých člověk nebo příroda vyryli různé otvory: okna, dveře a dokonce holubníky.
Hned při vstupu do göremského muzea je ve skále ženský klášter. Lze však vidět pouze jídelnu a schody do kaple, zbytek sedmipatrového objektu je zavřený. Nedaleko stojí obdobný mužský klášter. Ve skalním městečku se nachází několik křesťanských kostelů, všechny vytesány do skal: kostel sv. Bazila, sv. Gregora, kaple sv. Kateřiny, Tmavý kostel, Jablkový kostel, Kostel se sandály. Kostely jsou většinou jednolodní, s okrouhlou klenbou a často s apsidami. Téměř ve všech lze obdivovat překrásné a zachovalé byzantské fresky, většinou v červené barvě. Kostely pocházejí z 11. – 13.století. Všechny jsou přístupné v rámci vstupného, jen do Pokřiveného kostela je třeba ještě zvlášť zaplatit vstupné. Do některých z kostelů je třeba vystoupit po úzkém žebříku. Téměř u všech kostelů, dokonce i těch ve výšce, se v minulosti pochovávalo. Pár hrobů je dokonce odkrytých a lze vidět lidské kosti.
Vstupné do muzea je 15 lir, studenti mají slevu. Hned při vstupu je stanoviště policie, která zajišťuje bezpečnost turistů.
Samotné městečko Göreme je také atraktivní, velmi čisté, s citelnou arabskou jiskrou. Arabský ráz navozují zejména do ulice otevřené malé restaurace a prodejny s hrnčířskými výrobky a pestrými koberci s překrásnými vzory. Druhou stranu ulice lemuje řada menších či větších restaurací přilepených k vyschlému potoku, přes který vede pět dřevěných mostů. Prodejny nebo i menší restaurace jsou dokonce i na mostech.
Ze specialit si lze za velmi rozumnou cenu pochutnat například na Yaprak Sarmase, jde o plněný vinný list, naplněný nádivkou z rýže a rozinek nebo s rýží a mletým masem, dále na sigara bores, což jsou tyčinky z lístkového těsta plněné sýrem smíchaným s petrželkou , vypražené na oleji, zkusit se může i Caciky – jogurt smíchaný s jemně nakrájenou okurkou a rozdrcením česnekem. Na uhašení žízně je vždy vhodný výborný turecký čaj. Turistovi často domácí nabídnou čaj jen tak z přátelství a kdekoli. Je zajímavé, že v Turecku se pěstuje na náhorních plošinách několik druhů čaje. Turci pijí čaj stále a kdekoli, často s velkým množstvím cukru.
Země známá i neznámá, starodávný kus země omýván třemi moři na rozhraní Evropy a Asie a v současné době oblíbený exotický cíl slovenských a českých rekreantů.
Turecko. Stát, který dostal od Stvořitele všechno. Klíče k mořskému bohatství, vysoká, řídce zalesněná pohoří, životadárné úrodné nížiny protkané řekami, jezery a přehrady, urbanizovanou krajinu s vyspělými městy a množství přírodních pozoruhodností a historických památek roztroušených po zemi jako perly na hermelínovém plášti.
A samozřejmě i nejrůznější protiklady. Turecko je po všech stránkách nesmírně zajímavá a svérázná krajina s evropským nátěrem na masivním asijském podkladě. Za tuto dvojjedinost Turci vděčí největšímu ze svých synů, velkému Mustafa Kemalu Atatürkovi, kterého si v zemi ještě i 70 let po smrti právem ctí jako zakladatele moderního Turecka. V Turecku vnímavý turista velmi rychle zachytí ještě další přednost země: lidé jsou tu nesmírně milí a pohostinní – tedy oplývají vlastnostmi, na které jsme my, středoevropani, v poslední době trochu pozapomněli.
K nejnavštěvovanějším oblastem Turecka právem patří Kappadokie (počeštěně též Kapadocie). Po geografické stránce jde o oblast o rozloze přibližně 300 km2, která se rozkládá mezi Ankarou a Sivas a dále mezi městy Konya a Malatay. Kdysi byla Kappadokie srdcem Chetitské říše a později i římskou provincií. Hlavními centry dnešní Kappadokie jsou města Ürgüp a Göreme. Ve staré perštine slovo Kappadokie vyjadřovalo, že šlo o zemi krásných koní. Za Římanů byl prodej věhlasných kapadócských klisen prý zatížen speciální daní. Koní už však dnes v Kappadokii není příliš vidět. Ze čtyřnohých společníků člověka zde spíše postřehneme zatoulané a často velmi vyhublé psy, sem tam velbloudy, ale jen jako atrakci pro turisty, pokud ovšem nezvolí jako způsob dopravy balón.
Domácí i zahraniční turisty v Kappadokii lákají jedinečné přírodní krásy, zejména prapodivné vulkanické vyvřeliny pozoruhodných tvarů a velikostí, a podzemní města. Naše skupinka navštívila oba typy kappadocských pozoruhodností. Nejprve jsme vyhledali podivné kuželovité skalní věže v přírodním muzeu nedaleko města Göreme.
Peri bacalan (z turečtiny pohádkové komíny) v pradávných dobách vytvořila příroda ze ztvrdlého tufu (sopečného popela). Naší výchozí základnou bylo asi 60tisícové město Nevsehir, hlavní město stejnojmenné provincie. Do Nevsehiru jsme přijeli autobusem z Adany – je dobré si zajistit jízdenky předem v cestovní kanceláři. Cesta moderním klimatizovaným a čistým autobusem z Adany do Nevsehiru trvala zhruba 4 hodiny. Jednosměrný lístek na cestu Adana – Nevsehir stál 30 tureckých lir, t. j. cca 15 eur.
Cesta dálkovým autobusem v Turecku je příjemný zážitek. Během cesty podával průvodce dvakrát čaj nebo kávu, jednou koláček, balenou vodu kolikrát kdo chtěl a několikrát nabízel k osvěžení kolínsku vodu, kterou si cestující potřel ruce, ramena a zátylek. Průvodce stříkal kolínskou dokonce i do klimatizace.
Přibližně po dvou hodinách jízdy je přestávka u nějakého restauračního zařízení. Cestující tráví přestávku různě, obvykle vyhledají toalety, zakoupí si ayran, což je skvělé, vychlazené jemně slané jogurtové mléko; mnozí, i ženy, kouří. Je trochu zvláštní vidět mladé ženy s šátkem na hlavě a zahalenými rameny, sukní až po kotníky (podle přísnějšího chápání koránu tyto části ženina těla mají zůstat skryty před cizíma očima a mají být ponechány pouze pro manžela), s dítětem na jedné ruce, a v druhé svírající cigaretu…
V Nevsehiru se vyplatí přespat v turistickém hotelu, který kompletně vedou studenti přidružené střední hotelové školy. Z hotelových pokojů je krásný výhled na místní pevnost na kopci. Za hotelem a školou jsou sportovní zařízení, která může nevsehirské škole závidět ledajaké školské zařízení u nás: běžecká dráha, dvě fotbalová hřiště a tenisový kurt. Nocleh v turistickém hotelu stojí jen 21 lir (tj. asi 10,5 EUR) včetně s obrovskou snídaní. Evropanovi (a ještě více Evropance) jsou Turci ve vnitrozemí schopni snést doslova i modré z nebe.
Městečko Göreme, v němž je zmiňované muzeum v přírodě, je vzdálené jen 12 km od Nevsehiru, obě lokality jsou dobře spojeny autobusovými linkami nebo dolmuši, což jsou vlastně dodávky s počtem cca 17 cestujících. Přírodní muzeum je umístěno v pahorkatině, asi 3 – 4 km za městem Göreme. Na horkém slunci, které určuje počasí v létě ve střední Anatolii, může být procházka mírně stoupajícím terénem k skalnatému muzeu dosti namáhavá.
Göremské muzeum v přírodě je od roku 1985 zapsáno ve světovém dědictví UNESCO. Jde o kolekci byzantských kostelů, kaplí, příbytků, klášterů, které byly vytesány do sopečných skalních vyvřelin, některé z útvarů vypadají jakoby vznikly na dvakrát, t. j. na jedné vyvřelině je jakoby přistavený druhý útvar. Země místy trochu připomíná měsíční krajinu. V muzeu se v člověku probudí zbytky fantazie, potlačené moderní dobou, a vnitřním okem zde rozpoznáte fantastické věci. Z poměrně vlnitého terénu vystupují špičaté nebo i hranatější útvary, do kterých člověk nebo příroda vyryli různé otvory: okna, dveře a dokonce holubníky.
Hned při vstupu do göremského muzea je ve skále ženský klášter. Lze však vidět pouze jídelnu a schody do kaple, zbytek sedmipatrového objektu je zavřený. Nedaleko stojí obdobný mužský klášter. Ve skalním městečku se nachází několik křesťanských kostelů, všechny vytesány do skal: kostel sv. Bazila, sv. Gregora, kaple sv. Kateřiny, Tmavý kostel, Jablkový kostel, Kostel se sandály. Kostely jsou většinou jednolodní, s okrouhlou klenbou a často s apsidami. Téměř ve všech lze obdivovat překrásné a zachovalé byzantské fresky, většinou v červené barvě. Kostely pocházejí z 11. – 13.století. Všechny jsou přístupné v rámci vstupného, jen do Pokřiveného kostela je třeba ještě zvlášť zaplatit vstupné. Do některých z kostelů je třeba vystoupit po úzkém žebříku. Téměř u všech kostelů, dokonce i těch ve výšce, se v minulosti pochovávalo. Pár hrobů je dokonce odkrytých a lze vidět lidské kosti.
Vstupné do muzea je 15 lir, studenti mají slevu. Hned při vstupu je stanoviště policie, která zajišťuje bezpečnost turistů.
Samotné městečko Göreme je také atraktivní, velmi čisté, s citelnou arabskou jiskrou. Arabský ráz navozují zejména do ulice otevřené malé restaurace a prodejny s hrnčířskými výrobky a pestrými koberci s překrásnými vzory. Druhou stranu ulice lemuje řada menších či větších restaurací přilepených k vyschlému potoku, přes který vede pět dřevěných mostů. Prodejny nebo i menší restaurace jsou dokonce i na mostech.
Ze specialit si lze za velmi rozumnou cenu pochutnat například na Yaprak Sarmase, jde o plněný vinný list, naplněný nádivkou z rýže a rozinek nebo s rýží a mletým masem, dále na sigara bores, což jsou tyčinky z lístkového těsta plněné sýrem smíchaným s petrželkou , vypražené na oleji, zkusit se může i Caciky – jogurt smíchaný s jemně nakrájenou okurkou a rozdrcením česnekem. Na uhašení žízně je vždy vhodný výborný turecký čaj. Turistovi často domácí nabídnou čaj jen tak z přátelství a kdekoli. Je zajímavé, že v Turecku se pěstuje na náhorních plošinách několik druhů čaje. Turci pijí čaj stále a kdekoli, často s velkým množstvím cukru.
stromeček s džbánky, každý džbán symbolizuje přání
Hroby uvnitř kostela
Atatürk a turecko-slovenské přátelství v praxi: turecká študentka Pelin a autorka článku
Po dlouhé roky ospalé městečko v centru Floridy získalo
v šedesátých letech postavením vesmírného střediska Kennedy Center
v oblasti Cape Canaveral nový dech, v roce 1971 se slavnostně
otevřely brány Disney Worldu a sláva Orlanda jako hlavního města americké
zábavy mohla začít v nespoutané síle.
Po dlouhé roky ospalé městečko v centru Floridy získalo v šedesátých letech postavením vesmírného střediska Kennedy Center v oblasti Cape Canaveral nový dech, v roce 1971 se slavnostně otevřely brány Disney Worldu a sláva Orlanda jako hlavního města americké zábavy mohla začít v nespoutané síle. Ze třicetitisícového městečka uprostřed jezer je dnes metropole s miliónem obyvatel, z nichž většinu živí zábavný průmysl. Kdo z turistů si dnes vzpomene vojáka Orlanda Reevese, který v roce 1835 kupodivu na břehu jezera Lake Eola nespal na stráži a všiml si plavoucích Indiánů, kteří se snažili vojáky přepadnout. Právě od tohoto čackého vojáka pochází jméno Orlando.
Hotely, hotely, hotely
Zvědavý návštěvník se má na co těšit, díky fenomenálnímu úspěchu postaviček z disneyovek narůstají hotely jako houby po dešti, s nimi přicházejí nejrůznější více či méně kýčovité turistické pasti, rostoucí turistická infrastruktura láká další atrakce a kruh se uzavírá. Hotely se staví stále větší, když opomeneme nejrůznější věžičky, to jak se Američané zoufale snaží, aby jejich současná architektura alespoň trochu odrážela staré evropské hotely, tak jsou to budovy povětšině ohyzdné, uvnitř na první pohled samý mramor a chrom, ale při bližším podívání nejlevnější plastik a natřené atrapy. Na výběr je toho ale hodně, od hotelů předstírajících 5 hvězdiček až po letoviska s nejrůznějšími tématy, od filmů až po hotely z divočiny Západního pobřeží Ameriky.
Jen atrakcí živ je člověk
O to více je tu atrakcí, neboť hotely je nutno nějak naplnit. Radní města kdysi dali Disneymu právo autonomní vlády nad pozemky, z čehož dodnes plynou zvláště mizivé daně a vlastní vodovody. Od doby, kdy branami Disney Worldu prošel první zvědavec, těch atrakcí přibylo požehnaně – jen namátkou vzpomeňme Epcot, SeaWorld, Disney-MGM Studios, Universal Orlando, Bush Gardens, Discovery Cove, Gatorland nebo Wet’n’Wild, a to jsem zcela určitě na něco zapomněl. Doba poklidných procházek na březích jezer a v pomerančových hájích je dávno pryč, do Orlanda se musí nacpat všechno, včetně repliky hlavního schodiště z Titaniku, a pokud město půjde cestičkou vyšlapanou Las Vegas, dočkáme se i Eiffelovy věže. Celé to všechno funguje jako obrovský vysavač na peníze, celodenní vstupné do některého z větších zábavných parků stojí až 48 dolarů na osobu, k tomu připočtěme 7 dolarů za parkoviště, něco na jídlo. Rodinná kasa se v každém případě prohne.
Turistický ráj
Přes chvílemi až neuvěřitelnou kýčovitost se sem však Američané všeho stáří sbíhají jako vosy na med a pro Evropany je až překvapující, že většinu návštěvníků netvoří děti, ale dospělí. Atrakce jsou také již dávno zaměřeny spíše na dospívající mládež nežli na mrňousy toužící po objetí Myšákem nebo Minie, na řadu atrakcí zejména v Universal Studiu či Islands or Adventuge menší děti z bezpečnostních důvodů ani nemohou.
Unaven zástupy Američanů odděných v jednotnou uniformu návštěvníků Orlanda, tj. bílého trička, šortek a tenisek, a davy dětí s plastickýma ušima disneyových myšáků, zajel jsem raději do předměstí Orlanda, kde v blízkosti Slovenské zahrady a hned za rohem od Stefánokovy ulice leží pohostinný podnik česko-slovenských emigrantů Chef Henry’s Cafe. Henrich vaří dokonalou svíčkovou jako od maminky, Estera zase peče božský štrůdl posypaný malinami a ostružinami. V restauraci se otáčejí dvě dcery. Očekával jsem, že sál bude plný různě melancholických starých i nových emigrantů, kterým se zastesklo po rodném jídle, ale překvapivě jsem byl v celé restauraci jediným Čechem, zřejmě se pověst šéfa Henryho donesla k lidem unaveným převahou hamburgerových království. Dokonce mne pozvali i ke stolu, kde osm Američanů oslavovalo u pečené kachny nedávnou expedici na Slovensko. O Slovensku jsem se toho moc nedozvěděl, možná pouze něco o množství vypité borovičky a slivovice, něco o snědených haluškách a spoustu o spoře odděných průvodkyních, jejichž nepatrné spodní prádlo lehce pohoršovalo místní ženy. V každém případě se jim však na Slovensku natolik zalíbilo, že příští rok tam pojedou znovu.
Orlando je místo rozhodně zajímavé, pokud však s sebou nemáme malé děti nebo netoužíme po davech lidí, nezajímají nás ani atrakce plné kolotočů a horských drah, ani obchody pyšnící se dvěma tisíci triček, asi pro nás nebude to pravé ořechové a uděláme lépe, když se mu velkým obloukem vyhneme.
Po dlouhé roky ospalé městečko v centru Floridy získalo v šedesátých letech postavením vesmírného střediska Kennedy Center v oblasti Cape Canaveral nový dech, v roce 1971 se slavnostně otevřely brány Disney Worldu a sláva Orlanda jako hlavního města americké zábavy mohla začít v nespoutané síle. Ze třicetitisícového městečka uprostřed jezer je dnes metropole s miliónem obyvatel, z nichž většinu živí zábavný průmysl. Kdo z turistů si dnes vzpomene vojáka Orlanda Reevese, který v roce 1835 kupodivu na břehu jezera Lake Eola nespal na stráži a všiml si plavoucích Indiánů, kteří se snažili vojáky přepadnout. Právě od tohoto čackého vojáka pochází jméno Orlando.
Hotely, hotely, hotely
Zvědavý návštěvník se má na co těšit, díky fenomenálnímu úspěchu postaviček z disneyovek narůstají hotely jako houby po dešti, s nimi přicházejí nejrůznější více či méně kýčovité turistické pasti, rostoucí turistická infrastruktura láká další atrakce a kruh se uzavírá. Hotely se staví stále větší, když opomeneme nejrůznější věžičky, to jak se Američané zoufale snaží, aby jejich současná architektura alespoň trochu odrážela staré evropské hotely, tak jsou to budovy povětšině ohyzdné, uvnitř na první pohled samý mramor a chrom, ale při bližším podívání nejlevnější plastik a natřené atrapy. Na výběr je toho ale hodně, od hotelů předstírajících 5 hvězdiček až po letoviska s nejrůznějšími tématy, od filmů až po hotely z divočiny Západního pobřeží Ameriky.
Jen atrakcí živ je člověk
O to více je tu atrakcí, neboť hotely je nutno nějak naplnit. Radní města kdysi dali Disneymu právo autonomní vlády nad pozemky, z čehož dodnes plynou zvláště mizivé daně a vlastní vodovody. Od doby, kdy branami Disney Worldu prošel první zvědavec, těch atrakcí přibylo požehnaně – jen namátkou vzpomeňme Epcot, SeaWorld, Disney-MGM Studios, Universal Orlando, Bush Gardens, Discovery Cove, Gatorland nebo Wet’n’Wild, a to jsem zcela určitě na něco zapomněl. Doba poklidných procházek na březích jezer a v pomerančových hájích je dávno pryč, do Orlanda se musí nacpat všechno, včetně repliky hlavního schodiště z Titaniku, a pokud město půjde cestičkou vyšlapanou Las Vegas, dočkáme se i Eiffelovy věže. Celé to všechno funguje jako obrovský vysavač na peníze, celodenní vstupné do některého z větších zábavných parků stojí až 48 dolarů na osobu, k tomu připočtěme 7 dolarů za parkoviště, něco na jídlo. Rodinná kasa se v každém případě prohne.
Turistický ráj
Přes chvílemi až neuvěřitelnou kýčovitost se sem však Američané všeho stáří sbíhají jako vosy na med a pro Evropany je až překvapující, že většinu návštěvníků netvoří děti, ale dospělí. Atrakce jsou také již dávno zaměřeny spíše na dospívající mládež nežli na mrňousy toužící po objetí Myšákem nebo Minie, na řadu atrakcí zejména v Universal Studiu či Islands or Adventuge menší děti z bezpečnostních důvodů ani nemohou.
Unaven zástupy Američanů odděných v jednotnou uniformu návštěvníků Orlanda, tj. bílého trička, šortek a tenisek, a davy dětí s plastickýma ušima disneyových myšáků, zajel jsem raději do předměstí Orlanda, kde v blízkosti Slovenské zahrady a hned za rohem od Stefánokovy ulice leží pohostinný podnik česko-slovenských emigrantů Chef Henry’s Cafe. Henrich vaří dokonalou svíčkovou jako od maminky, Estera zase peče božský štrůdl posypaný malinami a ostružinami. V restauraci se otáčejí dvě dcery. Očekával jsem, že sál bude plný různě melancholických starých i nových emigrantů, kterým se zastesklo po rodném jídle, ale překvapivě jsem byl v celé restauraci jediným Čechem, zřejmě se pověst šéfa Henryho donesla k lidem unaveným převahou hamburgerových království. Dokonce mne pozvali i ke stolu, kde osm Američanů oslavovalo u pečené kachny nedávnou expedici na Slovensko. O Slovensku jsem se toho moc nedozvěděl, možná pouze něco o množství vypité borovičky a slivovice, něco o snědených haluškách a spoustu o spoře odděných průvodkyních, jejichž nepatrné spodní prádlo lehce pohoršovalo místní ženy. V každém případě se jim však na Slovensku natolik zalíbilo, že příští rok tam pojedou znovu.
Orlando je místo rozhodně zajímavé, pokud však s sebou nemáme malé děti nebo netoužíme po davech lidí, nezajímají nás ani atrakce plné kolotočů a horských drah, ani obchody pyšnící se dvěma tisíci triček, asi pro nás nebude to pravé ořechové a uděláme lépe, když se mu velkým obloukem vyhneme.
Vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných
1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta
ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody.
S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné
výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde
je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě.
Aneb Zázrak Emoce Radost Majestátnost A Trochu Tajemna
Odjezd do krásného neznáma
Do neznáma se odjíždí vždy těžko, ale když člověk tak trochu ví, co ho čeká, je to hned příjemnější. A my tak trochu tušili. Ve 23:15 vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných 1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody. S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě. Pro sebevrahy je to tu opravdový ráj, stačí „zapomenout“ zatočit volantem a máte to jisté. A co teprve když potkáte autobus, to jsou teprve krušné chvíle. Potkáváme spoustu cyklistů a motorkářů, opravdový ráj.
Někdy odpoledne dojíždíme do vesničky Täsch, zhruba 5 km před Zermattem. Místní kemp se stává naším domovem na následující týden. Stavíme stan a nedočkavě sedáme na kolo a vyrážíme do Zermattu. Nemůžu se dočkat, až spatřím tu úžasnou horu – Matterhorn. Je fakt nádherná a celý týden se jí nemůžu nabažit. Narychlo projíždíme Zermatt a ještě kousek vyjíždíme do kopce nad městečko. Mimochodem jinam než do kopce tu cesty nevedou. Co taky čekat, když v Zermattu končí silnice, normální auta sem nesmí a kolem vás se tyčí nádherné majestátní hory.
Nakonec máme tento den na kontě 987 km v autě a 17,5 km na kole. No samozřejmě ty bikové km jsou příjemnější. Přijíždíme do kempu a do půl hodiny se spouští déšť a pomalu se blíží švýcarská bouřka. Naštěstí jsme ve stanu, takže pohodička… dobrou noc.
Na kole pod Matterhornem
Z kempu vyrážíme v 11:15 do Zermattu, cesta do kopce nám trvá zhruba půl hodinky. Tady se rozhodujeme, zda vyjedeme nahoru lanovkou nebo si to vyšlápnem na kole. No nakonec zvítězilo kolo a jedeme. Menší problémy s hledáním cesty se nám trošku vymstily, protože tlačíme kola po úzké cestě, která má sklon nevhodný pro cyklisty. Malé zaváhání a skončili bychom několik desítek metrů v rokli. Vysílení odpočíváme v půli kopce a kolemjdoucí Ital nás ujišťuje, že to za 5 minut bude lepší. A světe div se, měl pravdu. Nechápu, že sem mu rozuměla, když italsky nevládnu, asi vůle boží nás zachránila. Po neskutečném stoupání na Sunnegga Paradise (2288 m. n. m.) si užíváme nádherné výhledy, i když Matterhorn se nám schovává za mlhu.
Odpočíváme u jezera Leisee a užíváme si krásných výhledů na Matterhorn a okolní hory. Vyrážíme dál, ale po chvíli pro jistotu otáčíme kola a sjíždíme zpátky dolů. Z údolí za námi se valí černota a déšť. Není to příjemné, když víme, že právě v tom údolí je náš kemp. No netrvá to ani deset minut a jsme mokří od hlavy až k patě, švýcarský déšť má opravdu svoje kouzlo. Mokří, ale spokojení přijíždíme do kempu. Najeto 31 km – půlka do kopce, půlka z kopce – typický profil našich tras.
Pěšky, vlakem nebo vrtulníkem?
Dnes volíme odpočinkový den, nějak nás asi ten první zmohl. Kola necháváme zahálet a vyrážíme do Zermattu pěšky lesíkem podél železnice, která je pro tuto oblast hodně typická. Když přijedete do této oblasti, tak dál jak do vesničky Täsch se autem nedostanete. Zbývají dvě možnosti, využít místních taxíků anebo nasednout na vláček a vyjet vzhůru. Jízdenka přijde zhruba na 7 CHF. Zermatt se řadí k ekologickým městům, takže jakmile přejedete hranice města, tak tu auto nepotkáte. Na začátku je záchytné parkoviště, asi pro místní obyvatele. Po městě jezdí jen vtipně vypadající elektroautíčka. Procházíme Zermatt – nádherné dřevěné domečky jsou na sobě nahuštěny tak, že si lidé vidí vzájemně do oken. Prostě tu není místo na velké pozemky kolem, údolí se nezvětší. Neustále nám nad hlavami hlučí helikoptéry, ty tu slouží k vyhlídkovým letům, záchranářům a přes léto i jako doprava stavebního materiálu do vysokých hor. Léto je jediná možnost, kdy se dají lanovky, vleky a restaurace nahoře zmodernizovat.
Sněhová královna
Dnes máme v plánu něco náročnějšího a tak vstáváme už v 6:30. V 8 hodin sedáme na kola a opět stoupáme do Zermattu. Už nám to skoro připadá skoro jako rovina. Kola parkujeme u dolní stanice lanovky, strach o ně rozhodně nemáme. Rozhlížím se kolem a vidím, že tu parkují daleko zajímavější biky, než máme my. Lanovkou vyjíždíme do stanice Trockener Steg ve výšce 2939 m. n. m. Výhledy jsou impozantní a pohádkové. Ale my nemáme dost a stoupáme vzhůru za sněhem, nemůžeme se ho dočkat. Kupodivu je tu nádherně, sluníčko, ani mráček a krásné teploučko. Kdo by to byl řekl, když se pomalu blížíme k ledovci. Možná právě proto postupně mizí a za pár desítek, možná spíš stovek let už tu nebude. Na sněhu si užíváme, překročili jsme hranici 3000 m. n. m. Sníh je studený a mokrý, ale v tomhle počasí je to příjemné osvěžení. Připadám si jako moderní sněhová královna. Vracíme se dolů k lanovce a odtud se vydáváme po značené turistické trase kolem ledovcových jezírek – pořád se blížíme k Matterhornu, té dominantní skále, která se v minulosti stala osudnou řadě horolezců. Tahle hora je právem považována za jednu z nejkrásnějších hor v Alpách, přestože nepatří k nejvyšším, má „pouhých“ 4478 m. n. m. Dlouhou dobu byla považována za nezdolatelnou alpskou čtyřtisícovku, poprvé byl pokořen až v roce 1865.
Procházíme kolem jezer po trase Matterhorn glacier trail. Cesta vede po ledovci, který je pokryt kameny a sutí. Pak už sestupujeme stále jen dolů. Kdo si ale myslí, že to je jednoduchý sestup tak ani náhodou. Překonat převýšení zhruba 1500 metrů je pěkný záhul pro kolena. A že si občas připadáme jak kamzíci? Na to si postupně zvykáme. Jsme opravdu rádi, že na nás dole čekají kola a můžeme se svézt bez námahy do kempu. Na kole máme 10 km, pěšky zhruba 18 km.
I biker tu najde svůj ráj
Už to je trochu trapný, ale opět po ránu na kole do Zermattu. Původní plán byl zjistit lanovku, vrátit se do kempu, sbalit věci a přespat nahoře na sněhu. Ale poslední lanovku nestíháme a tak měníme plány a nakonec to stojí zato. Zhruba v 15:30 vyrážíme na kolo, je nádherně. V 16 hodin chytáme lanovku na Sunnegga paradise (2288 m. n. m.) a odtud jedeme překrásnou bikovou trasu kolem celého údolí. Projíždíme kolem horských jezer Leisee, Moisee a Grünsee až ke stanici lanovky Riffealp (2211 m. n. m.). Trasa místy náročná a nesjízdná, místy nádherná a pohodová. Cestou nepotkáme ani živáčka, přece jen všichni turisté už jsou dávno dole. Cestou dolů si užíváme západ slunce za Matterhornem, nezapomenutelný zážitek. Do kempu se vracíme po osmé večer. Najeto za celý den celkem 45 km, z toho nahoře po kopcích 25 km.
Švýcarské vyvrcholení v nebi
Přiblížil se poslední den, který strávíme v okolí Zermattu a je to vlastně takový vrchol našeho výletu. Vyjedeme nejvýš, kam to jen jde. Cíl této nejvýše položené horské lanovky v Evropě je na hoře Klein Matterhorn ve výšce 3883 m. n. m., převýšení z 1650 m. n. m. je více než slušné. Lanovkou s námi jedou lyžaři, no jsme blázni my nebo oni? Teplotní rozdíl je asi 15°C, taky slušný. Nahoře chladno a 0°C. Jsme rádi za teplé oblečení, čepice a rukavice. Nahoře je to jako v nebi nebo v pohádce, popravdě nemůžu najít ten správný výraz. Počasí nádherné, všude kolem jen hory a modrá obloha – není to trochu kýč? Sousední hora se jmenuje Breithorn, měří 4164 metrů a vidíme spoustu horolezců, kteří se ji vydávají pokořit. Docela slušnej provoz nahoru a dolů. Breithorn je považován za nejlehčí čtyřtisícovku v Evropě, ale i tak se bez cepínu a maček neobejdete. Já tohle vybavení nemám a tak se jen procházím po horských zasněžených pláních, pozoruju hory kolem a lyžaře na nich a říkám si, zda někdy ještě budu výš, než jsem právě teď. Kdoví… Přece jen mám z hor respekt a horolezecké ambice nemám. Výhled na Matterhorn z téhle strany je stále nádherný, ale už nepůsobí tak dominantně jako z Zermattu. Najednou splývá s okolními horami a už byste ji skoro ani nepoznali. Je ale pozdní odpoledne, a tak sedáme na lanovku a opět se vracíme do nížiny, do horkého srpnového dne.
Nádherných 6 dní v Zermattu a okolí uteklo jako voda a nám zůstane spousta krásných vzpomínek na aktivní horskou dovolenou. A výsledek? Švýcarsko jsem si zařadila na seznam nejkrásnějších míst na zemi. Při odjezdu doufáme, že tu nejsme naposled. Kdoví, třeba se sem za pár měsíců vrátíme s lyžemi v kufru.
Aneb Zázrak Emoce Radost Majestátnost A Trochu Tajemna
Odjezd do krásného neznáma
Do neznáma se odjíždí vždy těžko, ale když člověk tak trochu ví, co ho čeká, je to hned příjemnější. A my tak trochu tušili. Ve 23:15 vyrážíme z Prahy, dle navigace nám do cíle zbývá neskutečných 1056 km. Takže se těšíme na víc jak 10 hodin v autě. Cesta ubíhá celkem rychle, noční přejezd má své výhody i nevýhody. S rozedněním jsme ve Švýcarsku a začínáme si užívat neskutečné výhledy. Jsme unešení krajinou, přejíždíme nádherná horská sedla, kde je opravdu zručnost a opatrnost řidičů na místě. Pro sebevrahy je to tu opravdový ráj, stačí „zapomenout“ zatočit volantem a máte to jisté. A co teprve když potkáte autobus, to jsou teprve krušné chvíle. Potkáváme spoustu cyklistů a motorkářů, opravdový ráj.
Někdy odpoledne dojíždíme do vesničky Täsch, zhruba 5 km před Zermattem. Místní kemp se stává naším domovem na následující týden. Stavíme stan a nedočkavě sedáme na kolo a vyrážíme do Zermattu. Nemůžu se dočkat, až spatřím tu úžasnou horu – Matterhorn. Je fakt nádherná a celý týden se jí nemůžu nabažit. Narychlo projíždíme Zermatt a ještě kousek vyjíždíme do kopce nad městečko. Mimochodem jinam než do kopce tu cesty nevedou. Co taky čekat, když v Zermattu končí silnice, normální auta sem nesmí a kolem vás se tyčí nádherné majestátní hory.
Nakonec máme tento den na kontě 987 km v autě a 17,5 km na kole. No samozřejmě ty bikové km jsou příjemnější. Přijíždíme do kempu a do půl hodiny se spouští déšť a pomalu se blíží švýcarská bouřka. Naštěstí jsme ve stanu, takže pohodička… dobrou noc.
Na kole pod Matterhornem
Z kempu vyrážíme v 11:15 do Zermattu, cesta do kopce nám trvá zhruba půl hodinky. Tady se rozhodujeme, zda vyjedeme nahoru lanovkou nebo si to vyšlápnem na kole. No nakonec zvítězilo kolo a jedeme. Menší problémy s hledáním cesty se nám trošku vymstily, protože tlačíme kola po úzké cestě, která má sklon nevhodný pro cyklisty. Malé zaváhání a skončili bychom několik desítek metrů v rokli. Vysílení odpočíváme v půli kopce a kolemjdoucí Ital nás ujišťuje, že to za 5 minut bude lepší. A světe div se, měl pravdu. Nechápu, že sem mu rozuměla, když italsky nevládnu, asi vůle boží nás zachránila. Po neskutečném stoupání na Sunnegga Paradise (2288 m. n. m.) si užíváme nádherné výhledy, i když Matterhorn se nám schovává za mlhu.
Odpočíváme u jezera Leisee a užíváme si krásných výhledů na Matterhorn a okolní hory. Vyrážíme dál, ale po chvíli pro jistotu otáčíme kola a sjíždíme zpátky dolů. Z údolí za námi se valí černota a déšť. Není to příjemné, když víme, že právě v tom údolí je náš kemp. No netrvá to ani deset minut a jsme mokří od hlavy až k patě, švýcarský déšť má opravdu svoje kouzlo. Mokří, ale spokojení přijíždíme do kempu. Najeto 31 km – půlka do kopce, půlka z kopce – typický profil našich tras.
Pěšky, vlakem nebo vrtulníkem?
Dnes volíme odpočinkový den, nějak nás asi ten první zmohl. Kola necháváme zahálet a vyrážíme do Zermattu pěšky lesíkem podél železnice, která je pro tuto oblast hodně typická. Když přijedete do této oblasti, tak dál jak do vesničky Täsch se autem nedostanete. Zbývají dvě možnosti, využít místních taxíků anebo nasednout na vláček a vyjet vzhůru. Jízdenka přijde zhruba na 7 CHF. Zermatt se řadí k ekologickým městům, takže jakmile přejedete hranice města, tak tu auto nepotkáte. Na začátku je záchytné parkoviště, asi pro místní obyvatele. Po městě jezdí jen vtipně vypadající elektroautíčka. Procházíme Zermatt – nádherné dřevěné domečky jsou na sobě nahuštěny tak, že si lidé vidí vzájemně do oken. Prostě tu není místo na velké pozemky kolem, údolí se nezvětší. Neustále nám nad hlavami hlučí helikoptéry, ty tu slouží k vyhlídkovým letům, záchranářům a přes léto i jako doprava stavebního materiálu do vysokých hor. Léto je jediná možnost, kdy se dají lanovky, vleky a restaurace nahoře zmodernizovat.
Sněhová královna
Dnes máme v plánu něco náročnějšího a tak vstáváme už v 6:30. V 8 hodin sedáme na kola a opět stoupáme do Zermattu. Už nám to skoro připadá skoro jako rovina. Kola parkujeme u dolní stanice lanovky, strach o ně rozhodně nemáme. Rozhlížím se kolem a vidím, že tu parkují daleko zajímavější biky, než máme my. Lanovkou vyjíždíme do stanice Trockener Steg ve výšce 2939 m. n. m. Výhledy jsou impozantní a pohádkové. Ale my nemáme dost a stoupáme vzhůru za sněhem, nemůžeme se ho dočkat. Kupodivu je tu nádherně, sluníčko, ani mráček a krásné teploučko. Kdo by to byl řekl, když se pomalu blížíme k ledovci. Možná právě proto postupně mizí a za pár desítek, možná spíš stovek let už tu nebude. Na sněhu si užíváme, překročili jsme hranici 3000 m. n. m. Sníh je studený a mokrý, ale v tomhle počasí je to příjemné osvěžení. Připadám si jako moderní sněhová královna. Vracíme se dolů k lanovce a odtud se vydáváme po značené turistické trase kolem ledovcových jezírek – pořád se blížíme k Matterhornu, té dominantní skále, která se v minulosti stala osudnou řadě horolezců. Tahle hora je právem považována za jednu z nejkrásnějších hor v Alpách, přestože nepatří k nejvyšším, má „pouhých“ 4478 m. n. m. Dlouhou dobu byla považována za nezdolatelnou alpskou čtyřtisícovku, poprvé byl pokořen až v roce 1865.
Procházíme kolem jezer po trase Matterhorn glacier trail. Cesta vede po ledovci, který je pokryt kameny a sutí. Pak už sestupujeme stále jen dolů. Kdo si ale myslí, že to je jednoduchý sestup tak ani náhodou. Překonat převýšení zhruba 1500 metrů je pěkný záhul pro kolena. A že si občas připadáme jak kamzíci? Na to si postupně zvykáme. Jsme opravdu rádi, že na nás dole čekají kola a můžeme se svézt bez námahy do kempu. Na kole máme 10 km, pěšky zhruba 18 km.
I biker tu najde svůj ráj
Už to je trochu trapný, ale opět po ránu na kole do Zermattu. Původní plán byl zjistit lanovku, vrátit se do kempu, sbalit věci a přespat nahoře na sněhu. Ale poslední lanovku nestíháme a tak měníme plány a nakonec to stojí zato. Zhruba v 15:30 vyrážíme na kolo, je nádherně. V 16 hodin chytáme lanovku na Sunnegga paradise (2288 m. n. m.) a odtud jedeme překrásnou bikovou trasu kolem celého údolí. Projíždíme kolem horských jezer Leisee, Moisee a Grünsee až ke stanici lanovky Riffealp (2211 m. n. m.). Trasa místy náročná a nesjízdná, místy nádherná a pohodová. Cestou nepotkáme ani živáčka, přece jen všichni turisté už jsou dávno dole. Cestou dolů si užíváme západ slunce za Matterhornem, nezapomenutelný zážitek. Do kempu se vracíme po osmé večer. Najeto za celý den celkem 45 km, z toho nahoře po kopcích 25 km.
Švýcarské vyvrcholení v nebi
Přiblížil se poslední den, který strávíme v okolí Zermattu a je to vlastně takový vrchol našeho výletu. Vyjedeme nejvýš, kam to jen jde. Cíl této nejvýše položené horské lanovky v Evropě je na hoře Klein Matterhorn ve výšce 3883 m. n. m., převýšení z 1650 m. n. m. je více než slušné. Lanovkou s námi jedou lyžaři, no jsme blázni my nebo oni? Teplotní rozdíl je asi 15°C, taky slušný. Nahoře chladno a 0°C. Jsme rádi za teplé oblečení, čepice a rukavice. Nahoře je to jako v nebi nebo v pohádce, popravdě nemůžu najít ten správný výraz. Počasí nádherné, všude kolem jen hory a modrá obloha – není to trochu kýč? Sousední hora se jmenuje Breithorn, měří 4164 metrů a vidíme spoustu horolezců, kteří se ji vydávají pokořit. Docela slušnej provoz nahoru a dolů. Breithorn je považován za nejlehčí čtyřtisícovku v Evropě, ale i tak se bez cepínu a maček neobejdete. Já tohle vybavení nemám a tak se jen procházím po horských zasněžených pláních, pozoruju hory kolem a lyžaře na nich a říkám si, zda někdy ještě budu výš, než jsem právě teď. Kdoví… Přece jen mám z hor respekt a horolezecké ambice nemám. Výhled na Matterhorn z téhle strany je stále nádherný, ale už nepůsobí tak dominantně jako z Zermattu. Najednou splývá s okolními horami a už byste ji skoro ani nepoznali. Je ale pozdní odpoledne, a tak sedáme na lanovku a opět se vracíme do nížiny, do horkého srpnového dne.
Nádherných 6 dní v Zermattu a okolí uteklo jako voda a nám zůstane spousta krásných vzpomínek na aktivní horskou dovolenou. A výsledek? Švýcarsko jsem si zařadila na seznam nejkrásnějších míst na zemi. Při odjezdu doufáme, že tu nejsme naposled. Kdoví, třeba se sem za pár měsíců vrátíme s lyžemi v kufru.
Příjemně strávit dovolenou jde i v mnoha částech České
republiky. I já jsem se letos přesvědčil, že jsou zde místa,
o kterých jsem neměl tušení a dokážou mile překvapit. Nejen
památkami, ale také krásnou přírodou. Dokonalou oblastí pro sportovní
aktivity, odpočinek a poznávání památek jsou Beskydy a jejich okolí.
Příjemně strávit dovolenou jde i v mnoha částech České republiky. I já jsem se letos přesvědčil, že jsou zde místa, o kterých jsem neměl tušení a dokážou mile překvapit. Nejen památkami, ale také krásnou přírodou. Dokonalou oblastí pro sportovní aktivity, odpočinek a poznávání památek jsou Beskydy a jejich okolí.
Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm
První den naší dovolené jsme se rozhodli strávit poměrně klidně, vzhledem k tomu, že s námi byly i menší děti. Vydali jsme se proto do Rožnova pod Radhoštěm, kde se nachází krásný skanzen lidové architektury. Zajímavostí je, že Valašské muzeum v přírodě, patří k nejstarším ve střední Evropě. Založeno bylo kolem roku 1925, když se ve městě konal Valašský folklórní festival, na popud bratří Jaroňků. Během dalších let se areál muzea postupně rozrůstal a přibývaly další stavby lidové architektury.
Po zaplacení vstupného a vyřádění dětí na kolotočích a jiných atrakcí jsme se vydali na skutečnou prohlídku. První částí skanzenu jsme se procházeli zcela sami, bez průvodců, pouze v některých objektech na nás čekali zaměstnanci v dobových kostýmech, kteří byli na požádání ochotni poskytnout potřebné informace. Vše důležité jsme se samozřejmě dozvěděli také z velkého množství informačních tabulí. Z několika opravdu skvostných staveb nás zaujal především kostel sv. Anny z Větřkovic, jenž byl postaven mezi léty 1939 až 1941. Pozoruhodný byl také malý hřbitov rozprostírající se kolem kostela. Zdejší malé hrobečky, vzpomínají na významné rodáky okolního kraje. Nejedná se ovšem o pravé hroby, pouze o jakési památníky, které mají připomínat významné osobnosti. Najdete tu například jméno slavného Emila Zátopka, jehož rodištěm byla nedaleká Kopřivnice.
Přibližně po hodině proplétání se mezi historickými stavbami jsme se vydali do další části muzea – Mlýnské doliny. Ta představuje „průmyslovou“ část skanzenu. Tentokrát jsme byli již od počátku doprovázeni průvodcem, jenž nám poskytl informace o jednotlivých funkčních stavbách. Již podle názvu je patrné, že se jednalo o mlýn, dále hamr, pilu či lisovnu oleje. Unikátní je, že většina nářadí ve stavbách je dodnes zcela funkční a tak se tu dočkáte i názorné ukázky.
Po příjemně stráveném dopoledni, jsme si dali pozdní oběd. Pochutnali jsme si tak na pravé valašské kyselici a haluškách. Svůj výlet do Rožnova pod Radhoštěm jsme nakonec zakončili v místním aquaparku, což ocenili především děti.
Na kolech na Pusteny
Následující dny jsme se rozhodli zasvětit sportu. Přesněji řečeno cyklistice, jelikož místní kopce jsou na kolo doslova ideální. Na poprvé jsme se pustili do výšlapu na Pustevny. Pravdou je, že nás lehce zmohl, ale měli jsme dobrý pocit, že jsme nedali přednost cyklobusu. Zastávka na vrcholu Pousteven sloužila tedy k odpočinku, občerstvení, ale také prohlídce zdejších staveb. Ty jsou ostatně také součástí Valašského muzea v přírodě.
Na konci 19. století proudili na Pustevny a nedaleký Radhošť davy turistů, a proto zde byly budovy, jež sloužily pro přenocování a občerstvení poutníků. V roce 1899 byly přistavěny další, jelikož kapacita stávajících byla malá. Projektu se chopil architekt Dušan Jurikovič, jenž vtiskl stavbám nenapodobitelný rukopis. Součástí areálu je i malá dřevěná zvonička, která je dílem téhož architekta.
Po kratší přestávce jsme pokračovali v naší jízdě dál, tentokrát přes hřeben na Radhošť. Po příjezdu nás však čekalo nemilé překvapení. Bájná socha Radegasta, jenž na fotkách a pohlednicích vypadala velkolepě, byla neuvěřitelně malá. Tudíž jsme si jen smutně pořídili fotky a naše kroky následovali k mnohem hezčí kapli sv. Cyrila a Metoděje. Postavena byla v roce 1898 a v nedávné minulosti byla restaurována do dnešní podoby. Obložena je dřevem, ovšem její vnitřek je kamenný. Kámen však těžko odolával nepříznivým podmínkám, a proto bylo nutné jej pokrýt dřevem.
Výlet po Beskydských kopcích by byl úžasným zážitkem, nebýt tak velkého množství turistů, jenž obklopovali každou stavbu a památku.
Muzeum Tatry
V posledních dnech naší dovolené jsme absolvovali tak trochu pánský výlet. Cílem bylo muzeum Tatry v Kopřivnici. Muzeum vzniklo v roce 1947 z původně soukromé sbírky jednoho z místních obyvatel. Postupně se začalo rozrůstat až do dnešní podoby a zrodila se tak unikátní sbírka. Desítky, nejen osobních, automobilů potěší snad každého muže. Navíc se zde ukrývá velké množství dalších pokladů souvisejících s automobilovým průmyslem. Součástí Kopřivnice je také muzeum fojtství, jenž nabízí ukázku života lidí z dob minulých. Na návštěvu tohoto areálu nám ovšem již nezbyl čas.
Týden v českých krajích jsme si výborně užili. Zasportovali jsme si a také poznali nová místa, která nám doposud unikala. Jelikož jsme nestihli navštívit všechno, co nám tento valašský kraj nabízí, určitě se na toto místo ještě vrátíme. Výhodu je, že „na své“ si tu přijdou i děti.
Příjemně strávit dovolenou jde i v mnoha částech České republiky. I já jsem se letos přesvědčil, že jsou zde místa, o kterých jsem neměl tušení a dokážou mile překvapit. Nejen památkami, ale také krásnou přírodou. Dokonalou oblastí pro sportovní aktivity, odpočinek a poznávání památek jsou Beskydy a jejich okolí.
Valašské muzeum v Rožnově pod Radhoštěm
První den naší dovolené jsme se rozhodli strávit poměrně klidně, vzhledem k tomu, že s námi byly i menší děti. Vydali jsme se proto do Rožnova pod Radhoštěm, kde se nachází krásný skanzen lidové architektury. Zajímavostí je, že Valašské muzeum v přírodě, patří k nejstarším ve střední Evropě. Založeno bylo kolem roku 1925, když se ve městě konal Valašský folklórní festival, na popud bratří Jaroňků. Během dalších let se areál muzea postupně rozrůstal a přibývaly další stavby lidové architektury.
Po zaplacení vstupného a vyřádění dětí na kolotočích a jiných atrakcí jsme se vydali na skutečnou prohlídku. První částí skanzenu jsme se procházeli zcela sami, bez průvodců, pouze v některých objektech na nás čekali zaměstnanci v dobových kostýmech, kteří byli na požádání ochotni poskytnout potřebné informace. Vše důležité jsme se samozřejmě dozvěděli také z velkého množství informačních tabulí. Z několika opravdu skvostných staveb nás zaujal především kostel sv. Anny z Větřkovic, jenž byl postaven mezi léty 1939 až 1941. Pozoruhodný byl také malý hřbitov rozprostírající se kolem kostela. Zdejší malé hrobečky, vzpomínají na významné rodáky okolního kraje. Nejedná se ovšem o pravé hroby, pouze o jakési památníky, které mají připomínat významné osobnosti. Najdete tu například jméno slavného Emila Zátopka, jehož rodištěm byla nedaleká Kopřivnice.
Přibližně po hodině proplétání se mezi historickými stavbami jsme se vydali do další části muzea – Mlýnské doliny. Ta představuje „průmyslovou“ část skanzenu. Tentokrát jsme byli již od počátku doprovázeni průvodcem, jenž nám poskytl informace o jednotlivých funkčních stavbách. Již podle názvu je patrné, že se jednalo o mlýn, dále hamr, pilu či lisovnu oleje. Unikátní je, že většina nářadí ve stavbách je dodnes zcela funkční a tak se tu dočkáte i názorné ukázky.
Po příjemně stráveném dopoledni, jsme si dali pozdní oběd. Pochutnali jsme si tak na pravé valašské kyselici a haluškách. Svůj výlet do Rožnova pod Radhoštěm jsme nakonec zakončili v místním aquaparku, což ocenili především děti.
Na kolech na Pusteny
Následující dny jsme se rozhodli zasvětit sportu. Přesněji řečeno cyklistice, jelikož místní kopce jsou na kolo doslova ideální. Na poprvé jsme se pustili do výšlapu na Pustevny. Pravdou je, že nás lehce zmohl, ale měli jsme dobrý pocit, že jsme nedali přednost cyklobusu. Zastávka na vrcholu Pousteven sloužila tedy k odpočinku, občerstvení, ale také prohlídce zdejších staveb. Ty jsou ostatně také součástí Valašského muzea v přírodě.
Na konci 19. století proudili na Pustevny a nedaleký Radhošť davy turistů, a proto zde byly budovy, jež sloužily pro přenocování a občerstvení poutníků. V roce 1899 byly přistavěny další, jelikož kapacita stávajících byla malá. Projektu se chopil architekt Dušan Jurikovič, jenž vtiskl stavbám nenapodobitelný rukopis. Součástí areálu je i malá dřevěná zvonička, která je dílem téhož architekta.
Po kratší přestávce jsme pokračovali v naší jízdě dál, tentokrát přes hřeben na Radhošť. Po příjezdu nás však čekalo nemilé překvapení. Bájná socha Radegasta, jenž na fotkách a pohlednicích vypadala velkolepě, byla neuvěřitelně malá. Tudíž jsme si jen smutně pořídili fotky a naše kroky následovali k mnohem hezčí kapli sv. Cyrila a Metoděje. Postavena byla v roce 1898 a v nedávné minulosti byla restaurována do dnešní podoby. Obložena je dřevem, ovšem její vnitřek je kamenný. Kámen však těžko odolával nepříznivým podmínkám, a proto bylo nutné jej pokrýt dřevem.
Výlet po Beskydských kopcích by byl úžasným zážitkem, nebýt tak velkého množství turistů, jenž obklopovali každou stavbu a památku.
Muzeum Tatry
V posledních dnech naší dovolené jsme absolvovali tak trochu pánský výlet. Cílem bylo muzeum Tatry v Kopřivnici. Muzeum vzniklo v roce 1947 z původně soukromé sbírky jednoho z místních obyvatel. Postupně se začalo rozrůstat až do dnešní podoby a zrodila se tak unikátní sbírka. Desítky, nejen osobních, automobilů potěší snad každého muže. Navíc se zde ukrývá velké množství dalších pokladů souvisejících s automobilovým průmyslem. Součástí Kopřivnice je také muzeum fojtství, jenž nabízí ukázku života lidí z dob minulých. Na návštěvu tohoto areálu nám ovšem již nezbyl čas.
Týden v českých krajích jsme si výborně užili. Zasportovali jsme si a také poznali nová místa, která nám doposud unikala. Jelikož jsme nestihli navštívit všechno, co nám tento valašský kraj nabízí, určitě se na toto místo ještě vrátíme. Výhodu je, že „na své“ si tu přijdou i děti.
