Cestovatel.cz

V létě 2015 jsem na jeden měsíc navštívil Ugandu a její část jsem si dle možností projel. Na celou dobu pobytu jsem měl pouze 1050 USD, takže jsem ani nepočítal s návštěvami předražených rezervací, v nichž lze vidět africké kočky, lidoopy nebo africké tlustokožce, ani národních parků s horami vysokými 4000 až 5000m/m. Vlastně ani nepatřím mezi ty, pro které je Afrika srdeční záležitostí, spíš jsem chtěl po předchozích návštěvách Asie (a zemí jako Irán, Irák, Korea, Laos, Kambodža aj.) vidět něco nového a mít možnost srovnání.

Po osmé ranní vyrážím v matatu směr Fort Portal, cesta je fajn, před polednem přesedám v Kagadi. V novém matatu je to naprd, vzadu na sedadle pro tři opět sedíme čtyři, kluci sedící vedle vyfasovali na klín cizí zavazadla, jeden z kufrů se mi rohem boří do stehna, opírám se pouze levým ramenem a ruce mám zkroucené před/pod sebe. Náladu zlepšuje hezká zvlněná příroda, objevují se čajové plantáže.

Ve tři hodiny vysedám ve Fort Portalu (Hoima – F. Portal =195 km), obědvám pečené kuře ve vývaru z rajčat a paprik s rýží (vč. limči za 7 700 UGX), i tady ochutnávám matooke, je lepší než v Hoimě, ale i tak to není nic pro mé chuťové buňky. Hledám nocleh, k mání jsou G-H přímo u bas paku (a to nechci kvůli nočnímu troubení…) a dražší hotely, a tak se nechávám odvézt B-B do Yes Hostelu za městem (noc ve společném pokoji stojí 20 000, platím 2 noci a jsem úplně sám na pokoji se šesti lůžky).

Pěšky se vracím do města, procházím si centrum, káva v sympatické cukrárně je servírována opět jako konev, piksla a cukřenka – namíchej si sám. I tady se po setmění ulice mění na velkoprodej právě pečených i vařených pochutin, u velkého grilu kupuju kuřecí stehno a čapat, ale focení mi opět zakazují… Yes hostel se zaplnil skupinkami mladých turistů (z Německa, Francie a USA), ale i tak na pokoji zůstávám sám. S večeří mi pomáhá místní černobílá kočka.

V noci leje jak z konve, ráno je pod mrakem a to mi hatí plány jet na k jezeru Sako, odkud má být nádherný výhled. Proto po ranní kávě mířím z hostelu do botanické zahrady, ale i když se pohybuju v její blízkosti, posílají mě místní stále tam a zpět, někteří o ní vůbec neví. Nakonec ji nacházím (stojí hned u hlavního tahu do Kampaly), mě ale nejvíc přitahuje zeleň rostoucí u příjezdové cesty. Hodinu se na ní motám a okukuju vše, co tady roste a je to plné výrazných barev.

U silnice do Kampaly pak vidím praktické botaniky – místní pěstitelé zde v obdélníkových políčkách pěstují a přesazují rostlinky budoucích keřů a stromů a mají s tím spoustu práce; do igelitového válečku dlouhého 6 cm a širokého 4cm musí vtlačit prsty promělněnou hlínu a vložit sazeničku. Váleček pak přidají ke stovkám již seřazených válečků, které tu tvoří celá políčka. A ty pak tvoří v okolní krajině hezkou mozaiku. Procházím celým městem, z pošty posílám do ČR pohledy (dorazí postupně během září, poslední na konci října 2015, jeden se někde ztratí…) Lezu na kopec s královským palácem (trapná kulatá stodola bez špetky architektonické fantazie). Z kopce pozoruju okolí, přes zbořený plot mířím k paláci, tam se černého dědouška ptám, zda je tu muzeum nebo co, ale jsem nemilosrdně vykázán pryč s tím, že je to “secret area“ a volá na mě ozbrojenou milicionářku. Pod palácem piknikují studenti, po mně žebrají peníze. A když chci vyfotit toulavého psa u plotu, zas na mě dědek řve, že fotím “secret area“, milicionářka se tomu jen směje, ale focení mi taky zakazuje. V jídelně ochutnávám prosnou kaši (zvanou Millet, další z místních zvyklostí, a ani tomuhle nepřicházím na chuť). Při večerní cestě do hostelu míjím metr dlouhého přejetého hada, ráno tam ještě nebyl.

Po příjemné tiché noci snídám omeletu a odjíždím s B-B k jezeru Nkuruba, vzdáleného necelých 30 km od F. Portalu. Jedem polňačkou i vyštěrkovanou cestou přes vísky, míjíme i několik velkých haciend, na cestě se pohybuje spousta místních s bicykly přetíženými obrovskými trsy zelených banánů. Pokračujem kolem cedule se šipkou na “TOP OF THE WORLD“ po hodně špatné cestě a po prudkém stoupáku vjíždíme na soukromý pozemek. Platím za výhled 5 000 UGX a stojí to za to – pod kopcem jsou tři velká jezera – zatopené krátery a máme štěstí, v tom největším se koupe hroch (jediný, který žije v okolí, místní hlídač ani nezná pohlaví).

Večer čekám ve Fort Portal na noční bus, místo v 6 přijíždí v sedm, sedadlo mám hned za řidičem. V šeru se po pravé straně objevuje majestátní pohoří Rwenzori, nejvyšší vrchol se vypíná do 5 109 m/m, ostatní kopce mají lehce pod 5 000 a je to nádherná podívaná. Pak usínám, často mě budí řidič, který každou půlhodinu křičí do mobilu. Na jedné zastávce večeřím čapat, na jiné kupuju limo a oplatky. V noci autobus brzdí a troubí, koukám přes řidiče na silnici a v rozespalosti si říkám, že ty kravky na cestě mají nějak široké zadnice a pak mi to dochází – jsou to hroši, tři utíkají před busem, další dva se podivně otáčí v mokřině vedle silnice a do celého autobusu přivádí všeobecné veselí. Zrovna projíždíme krajem mezi Edwardovým a Georgovým jezerem, přesto tu výskyt hrochů na silnici není – dle ostatních- obvyklý. Pán sedící vedle se mi přiznává, že hrocha vidí poprvé a to žije v UG celý život.

Ve tři v noci dorážíme do Kabale (F.P. – Kabale = 295 km), ostatní to oslavují pouštěním hlasitých písní a modliteb z mobilů. Většina zůstává sedět, já taky a do páté ranní v autobuse podřimujeme. Pak opět ostatní na mobilech ladí otravné písničky a hlasitě brebentí, kolem šesté se pomalu z busu vytrácíme. Procházím ztemnělé město, na skládce za hustým křovím řeším akutní problém přeplněných střev a pomáhám kypré dámě s kanystry plnými vody; ona si jde jako princezna, hlasitě se směje a volá na sousedy, ať kouknou, muzungu jí nese vodu! Já za ní funím s batohem na zádech a kanystry v napnutých pažích. Kolem osmé se ptám v obchůdku označeném slovy HOTEL po noclehu, ale nic takového tu neprovozují, v dalším takto označeném mi nabízí, že vyklidí sklad (a v něm mne ubytují), ale nemají moskytku, azyl pak nacházím v New Vienna G-H, za 30 000/noc. Po krátkém spánku razím do města, a aniž bych to dopředu plánoval, beru B-B , který mě za 15 000 odveze k jezeru Bunyoni a zpět.

U města objíždíme kopec a mezi jiné míříme, prudce stoupáme, stále vidím po levé ruce jeden hřeben zdejšího pohoří, ve vesnici na jiném hřebeni se nám odhaluje pohled na velké jezero s mnoha ostrovy. Sjíždíme dolů, řidič jede jako prase, v jednom úseku tak-tak míjíme protijedoucí B-B. U břehu ale jezero působí jako nezajímavý rybník, navíc se na mne lepí průvodce s tím, že mám zaplatit za focení a furt do mně hučí informace, které mne nezajímají. S mým B-B stoupám zpět do vísky na hřebenu, tam řidiče posílám domů, já zkusím do Kabale dojít po svých přes hory. Na zahrádce s vyhlídkou objednávám kávu (kvůli absenci el. energie musí kvůli přípravě mé kávy nahodit agregát…) doráží sem i tři Amíci s průvodcem. Dle barmana mám jít do Kabale po silnici (tj. 10 km), přes hory to –prý- je “very difficult“ (a to mi tvrdil i můj řidič B-B), ale já už jsem rozhodnutý a po kafíčku stoupám vesnicí nahoru. Mířím k hřebeni, který jsem pozoroval z B-B (ten po mé levačce) a po něm zkusím jít. Místní mě přátelsky zdraví, děti ohlašují mou přítomnost voláním „Muzungu! Muzungu!“, skupinka dětí mi dává místní ovoce (…nevím, jak se to jmenuje, ale je to moc dobré…) za odměnu jim dávám propisky – tu poslední dostává kluk ze sousedství, který na cestu odhazuje hračku (na klacku plastová láhev s přidělanými kolečky) a peláší ke mně pro dárek od muzunga, děcka jsou nadšené, jako by to byl první dárek v jejich životě. Jedna bubulínka rychle strká ruku s propiskou za záda a natahuje druhou – prázdnou, všichni se hlasitě smějí tomu, jak rychle jsem ji odhalil… Na jejich maminku už tužka nezbyla, bere to sportovně, na rozdíl od těch nejmenších. Ten, co odhodil hračku mi smutně vysvětluje, že nemá žádný sešit ani knížku, do které by si čmáral (– tak to sem jaksi nedomyslel, příště budu rozdávat tužky i papír). Bubulata mě pak ještě s příjemným žvatláním doprovází do kopce, po půl kilometru je musím je od sebe odehnat domů za mámou.

Domky v kopcích jsou zděné s dřevěnými prvky (okna, dveře…) a často plechovou střechou, hospodářské stavby jsou celé ze dřeva, stejně jako kuchyně – ani zde na západě země nejsou součástí bydlení, ale mají vyhrazený samostatný domek, anebo se jídlo klohní venku na ohni pod prodlouženou stříškou. U stavení se často pase kravka a kozy, zvědavé děti opět voláním “muzungu!! muzungu!!“ odhalují blízkost bílé huby. Ty nejmenší anglicky neumí, větší se ptají, kam jdu, jak se mám a jak se jmenuju, představuju se jako Muzungu Buzungu Muzulungu, dětem se se to moc líbí a tři bubulata moje jméno hlasitě křičí do okolí, jejich volání mého nynějšího jména slyším ještě kilometr od jejich domku. Ještě jednou jdu kouknout na jezero, tady z velkého převýšení je to opravdu krásná podívaná. Kromě všech různých kaktusů zde rostou různě barevné květiny, kolem poletují pestří motýli a ptáčci. Hezký pohled je i na okolní kopce, často celé rozparcelované na políčka místních zemědělců – zdálky tvoří jedinečnou mozaiku.

Ve vsi na vrcholu hřebene se silnice (vlastně dost blbá polňačka…) rozdvojuje, instinktivně se dávám doleva a místní mi potvrzují, že to je správná cesta do Kabale, po dvou kilometrech mne dvě půvabné dívky posílají na cestu doprava z kopce a už vidím před sebou, či spíše pod sebou město. Ve dvanáct jsem vyrazil, teď je půl třetí a já scházím do Kabale, přímo do ulice poblíž mého G-H. Čekal jsem, že celý tento výlet bude náročnější, nevím, proč mě od něj černoši u jezera odrazovali. Po sprše razím do města, v předraženém bufetu jím kuře s rýží za nekřesťanských 16 000 UGX a procházím si cik-cak město. Další den ráno se s B-B vezu do města k autobusu, zmocněnec dopravní firmy mi sděluje, že dnes autobus nepojede; ano, pamatuje si mě ze včerejška, ano, říkal mi, že odtud teď dnes pojede bus, ano, tak to včera bylo – ale dnes je vše jinak a bus zkrátka nejede. Zachraňuje mne jiná dopravní firma, zrovna se autobus plní a na mě zbývá jedno z posledních míst. Sedím mezi malou holčičkou, která sama cestuje až do Kampaly a krásnou mladou dámou, vonící příjemným parfémem.

Bubulka dostala na cestu nějaké peníze, ale hned je utrácí za blbosti (limča, oplatky, sušenka) a v druhé půlce cesty po mě žebrá jídlo (taky mám nějaký oplatky…), dávám ji i čtyřbarevku a sešit, aby si při dlouhé cestě mohla čmárat. Dáma po mé levici usíná a opírá si hlavu o mé rameno, to se nelíbí malé bubulce a dámu budí a hubuje jí; není to nic platné, dáma vyhravá a její vlasy mě příjemně šimrají na krku. Po 280 km vystupuju v Masace, podle šipky mířím k G-H “Good Life“, ale nacházím ho až po hodině upocené chůze – je zavřený. Hned poblíž je jiný G-H, v něm mačo žere matooke s fazolema, dvě velmi mladé dívenky s nápadně krátkýma sukýnkama jen tak sedí a přiblble se uculují – po zjištění, že hledám nocleh mě mačo vykazuje ven – tohle je bordel, sem se spát nechodí… Těch děvčat je mi dost líto, vypadají tak na 15, 16 let. Ale tváří se vesele a spokojeně…

Pak procházím Masaku, ve dvou příjemných a velmi levných G-H odmítám nocleh, protože nemají moskytiéru. Ubytování nacházím v jiném, sice za 30 000 UGX, ale elektrika i sprcha fungují, navíc se o dům stará hezká mladá komunikativní maminka s malým bubulátkem. Jdu do města, ale je to díra, nic zajímavého. Na G-H si nesu bohatou večeři (špíz, čapat a kukuřici). V noci dle nezaměnitelných zvuků z vedlejšího pokoje zjišťuji, že není nutné si pronajmout pokoj na celou noc… Ráno se na to ptám mé “bytné“ – vysvětluje, že pronajmou každému, kdo zaplatí. Splývání guest-housů s hodinovým hotelem mě stále překvapuje, prostituce je v UG evidentně obvyklejší, než bych čekal. A dle výskytu pohlavních nemocí v rovníkové Africe dost zavání rizikem; už chápu, proč v Yes hostelu (ve Fort Portalu) visí velká cedule “poskytovatelé sexuálních služeb zde nejsou vítáni“.

Ráno se na bas paku nakládám do taxíku a vyrážíme na ostrovy Sse Sse, které leží na nedalekém Viktoriině jezeře. V osobním autě nás jede deset dospělých – čtyři vpředu (po dvou na jedné autosedačce), já + další tři vzadu a na našich klínech sedí další dva. Vpředu má navíc matka dvě děti, jedno v náručí, druhé u noh, pod našima nohama vzadu jsou dvě slepice. Ze zadního otevřeného kufru věci přepadávají přes okraj, drží jen díky pevnému popruhu a provazům. Za 15 000 se takto vezu až do Kalangaly (hlavního “města“ souostroví), s osobákem najíždíme na trajekt, vyplouvá přesně v deset hodin a za 30 min. vyjíždíme z lodi na ostrovní břeh. Po dalších 40 min. jízdy cestou – necestou vystupuju v Kalangale a mířím z kopce ke břehu do jednoho z několika kempů, kde stavím stan (20 000/noc).

Po břehu jdu na severovýchod ostrova, v ruinách nedostavěného resortu pozoruju různé barevné ptáčky i velké dravce, ve vodě přede mnou mizí ještěři, kteří pak lezou po stromech rostoucích z vody.

Ve vodě je hodně rybářů, kontrolují sítě, někteří plácají pádlem do hladiny, aby ryby do sítí nasměrovali. V blízké džungli se strhává bitka divokých psů, jejich štěkot, řev a vytí nahání strach. Tři psi bydlí i v kempu a k večeru se poblíž mého stanu houfují opice. U samiček dojímá starost o opičátka, u samců naopak obdivuju (a to bude vypadat obzvlášť úchylně) barvu jejich varlat – koule svítivě modré tak, že si to nelze ani představit (bohužel jsem chlapáka nevyfotil, ale zadejte si do vyhledávače “blue balls monkey“…). I když to tu připomíná přímořské letovisko, ve vodě Viktoriina jezera se nikdo nekoupe (a turistům to není doporučeno kvůli výskytu nemocí), u břehu navíc plave dost odpadků. Za tmy jdu do Kalangaly, místní jsou natěšení, za čtyři dny má přijet ugandský král (v UG úřaduje král i prezident) a proto všude na ostrově staví slavobrány a prodávají kloboučky a vlaječky na přivítání. Zpět do kempu si přináším čapaty, hranolky s rajčetem a dvě jablka (to vše za 5 000).

Další den mířím skrz Kalangalu na jih, po velmi strmém srázu procházím džunglí až ke břehu, který zde splývá s lužním lesem. Cesta u břehu se po asi třech kilometrech ztrácí, snažím se projít džunglí, ale velmi rychle začínám bloudit, a tak se vracím na stezku a po ní zpět. S místníma opičkami hrajeme podivnou hru – vždy se ke mě zvědavě a pomalu blíží ve větvích stromů, když k nim udělám krok já, rychle mizí. Za chvíli se vrací, když se nehýbu, přijdou až na dva metry ke mně, blíž už se neodváží. Na louce v džungli pase černošský stařík kravku, naviguje mne na správnou cestu, dávám mu napít z mé lahve, velmi děkuje a u toho se křesťansky křižuje na hrudi. Blížím se ke Kalangale, procházím kolem různých stavení a skrze otevřené dveře vidím i dovnitř; někde je hned u vstupu místnost s kobercem na zemi a dekou oddělená postel s moskytiérou, jinde je hned za vstupními dveřmi “obývák“ se starým omšelým kanapem, u toho stará křesílka a židle kolem nízkého stolku, v dalším domku se dveřmi projde až k zadním dveřím do dvora, na levé straně naskládané krabice (evidentně se zbožím určeným do krámku) a naproti napravo pak vysoká těžká postel s nebesy (coby držákem moskytiéry). V Kalangale obědvám fazole v nálevu s rýží (moc dobré fazole, nejlepší, jaké jsem kdy kde jedl!).

Z kempu pak vyrážím na západ, ale cesta po dvou kilácích končí v džungli. V pobřežní vísce obstarávám večeři – dva kusy grilovaného kuřete. Večer u kempu pozoruju opičky, v noci leje až do rána, v 7 se naloďuju na trajekt do Entebbe. Sedím v “economy class“ na dřevěné lavici, venku stále prší a nám oknem na stůl teče dešťová voda, proto utíkám do “bussines class“ – jediný rozdíl je v tom, že lavice je potažená koženkou. Po třech a půl hodinách vystupuju na břehu v Entebbe, hned u vody nastupuju do matatu a za 4 000 se vezu do Kampaly. Na William street si pronajímám pokoj (velice sympatický za 10 USD/noc, ale i zde v noci uslyším z dalších pokojů zvuky těch, co si pronajmou pokoj jen na několik příjemných minut).

Následující tři dny v Kampale zmateně hledám někoho, kdo mi půjčí motorku a na ní se pak vydám na parádní třídenní výlet k jezeru Kyoga. O mém výletě na motorce si můžete přečíst na motorkari.cz.