Kláštery Meteora – pohádkové místo Evropy

Kláštery Meteora mě přitahovaly, protože jsem nikdy nechápal, jak se člověk může dostat až nahoru na nedostupné hladké skály. Věděl jsem, že mniši se nahoru dopravovali v koši (eventuálně síti) a na rumpálu. Když jsem pak z verandy jednoho z klášterů Meteory shlédl dolů do propasti a snažil se představit si tento středověký způsob přepravy, přepadla mě závrať. Ostatně, traduje se vtip, že mnichů se jednou někdo zvědavě zeptal, po jak dlouhé době se mění lana, která koš drží? Zazněla odpověď: „Když se přetrhnou z vůle Boží.“ Ale zároveň mi bylo jasné, že pro dnešní turisty už asi vymysleli nějaký jiný způsob přepravy. Takže jaký?

Vlakem po Řecku

Moje cesta za bájnými kláštery vlastně začala na aténském hlavním nádraží. Tady je potřeba se zastavit, protože jakkoli mi málokde v Řecku přišlo, že je tam „krize“ nějak viditelná, nejvíc ji asi pocítíte právě na hlavním nádraží. Nebudu vás napínat, je tam ruch srovnatelný s nádražím třeba v Roudnici nad Labem. Snad nebudu Roudnici příliš křivdit.

Koupil jsem si lístek v malé hale a chtěl se zeptat, ze které koleje to jede do města Kalambaka na úpatí Meteory. Naštěstí jsem si to rozmyslel. Asi by to zdejší železničáři brali jako provokaci, protože jsem pak zjistil, že se používá stejně jen první kolej! Ale na ni naštěstí přijel správný vlak, čistší než průměrný český rychlík, který jede přímo až do Kalambaky.

Řecká severojižní páteřní železnice je sama o sobě divem, protože vede z Atén do Soluně přes hory. Počet tunelů a mostů či visutých tras nad propastí je tak velký, že člověk musí opravdu obdivovat zdejší inženýry. Když se občas vykloníte z okna, nevidíte ani násep, jen propast. Výjev po vystoupení na nádraží v Kalambace mi ale teprve vyrazí dech. Nad městem se tyčí gigantická kamenná stěna – úplně kolmá a úplně hladká. Její přítomnost na konci mnohasetkilometrové nížiny jako by ani nedávala logiku. A když chvíli hledáte, najdete kdesi nahoře i maličkou věžičku, tedy první z klášterů. Převýšení nad údolím je to zhruba 200 metrů, což si lze představit jako tři petřínské rozhledny na sobě.

Kláštery Meteora v plné kráse

Klášterů Meteora se dochovalo celkem šest: Velká Meteora, Klášter svatého Mikuláše Anapafského, Klášter Varlaam, Klášter Rousannou, Klášter Svaté trojice a Klášter svatého Štěpána. Funguje zde chytrý systém střídajících se otevíracích hodin, takže žádný den nejsou zavřené všechny, a vždycky potřebujete alespoň dva dny, abyste se trefili do otevírací doby všech. Jenže není ani potřeba vidět zevnitř všechny, protože zážitek už se pak opakuje.

Ubytoval jsem se v úžasném penzionu Alsos House v Kalambace s ochotným panem domácím a hlavně pohledem na skály přímo z balkonku. Skály navíc během denní doby měnily barvu, takže člověk může pořád stát na balkónku s foťákem (a řeckým pivem Mythos).

Druhý den jsem se probudil a stoupal skalní stezkou do kopce. Všech šest klášterů se dá pohodlně obejít po okružní silnici během jednoho dne. Vybral jsem si pro návštěvu leden, takže jsem se vyhnul davům a měl jsem i štěstí na teplé a slunečné počasí, až si i pan domácí Yanis stěžoval, že tohle přece není žádná zima (no asi není – rekord byl 23 stupňů). Ale díky tomu se podařily úžasné fotografie se sluncem, modrým nebem a zasněženými horami v pozadí.

Výhledy, které berou dech

Vstoupil jsem po hodinovém stoupání do brány Svatoštěpánského kláštera, který leží nejvýchodněji ze všech. Dnes vede do klášterů většinou můstek přes propast ze sousední skály a nahoru pak schody vytesané ve skále, ale ty vznikly až teprve před sto lety. Takže odpověď na úvodní otázku už jsem znal.

Svatoštěpánský klášter je klášterem ženským. Projdu branou kolem dřevěné budky, kde jedna ze sester prodává vstupenky (jednotné za tři eura pro všechny kláštery) a vyjdu na rajský dvůr. Všechno je tu takové malé, nádvoří, kostel v byzantském stylu s úžasnými pastelově barevnými freskami, zahrádka a strhující výhled do údolí. Výhled z tohoto kláštera je asi nejlepší, protože leží na kraji skalního masivu, nejspíš asi i ze všech nejvýše. Cestou po silnici vinoucí se po horách sám se sebou soutěžím, jestli existuje místo, ze kterého se dají na jednu fotku dostat všechny kláštery. Daří se mi mít tam tři najednou, víc asi nejde.

Alexandr Veliký coby kostlivec

Jako druhý klášter si vybírám Varlaam. K němu musíte opravdu vystoupat vytesané schodiště ve skále od jeho paty. V pokladně nikdo nesedí, mniši asi zahálejí.…zaháleli jen chvíli, vzápětí mě jeden z nich pronásleduje po klášteře, že jsem nezaplatil. V klášteře Varlaam existuje i malé muzeum, kde stále na dřevěné verandě vystavují středověký rumpál a koš, ve kterém se mniši dopravovali. Rozklepala se mi tady kolena závratí, stačilo se jen naklonit přes zábradlí. V klášterním kostelíku mají unikátní fresku Blahoslavený Sisois na hrobu Alexandra Velikého, kde je mocný vladař vyobrazen coby kostra. ..v prach se obrátíš.

Velká Meteora – nejznámější z klášterů

Velká Meteora, nejznámější ze všech klášterů je letos v zimě uzavřen kvůli rekonstrukci, ale v sezóně 2014 už by snad měl být znovu otevřen. Fotím ho alespoň od vstupního mostku. Vracím se okružní silnicí do svého penzionu v Kalambace.

Akropole dobrá, ale Meteoru považuji za jedno z nejpohádkovějších míst Evropy. Skoro se divím, že si ji Peter Jackson nepůjčil do Pána prstenů nebo Hobita. Jiní filmaři ale Meteoru coby na poměry Evropy exotiku skutečně objevili. Takže kláštery můžete vidět v jednom Jamesu Bondovi (Jen pro tvé oči) a v detektivce s Anie Girardotovou a Phillipe Noiretem (Ukradli torzo Jupitera). Ale na vlastní oči je to nejlepší.