Severní část Islandu

Okružní cesta se konečně dostala na severní stranu ostrova. Cestou si
dosytosti užíváme místní silniční speciality: mosty jsou téměř vždy
výrazně užší nežli silnice. Sice nás předtím značka upozorní,
i tak je to ale nepříjemné zpomalení. A pokud máme smůlu,
protijedoucí auto potkáme právě zde. Sice platí známé „kdo dřív
přijede, ten dřív mele“, ale ani to nemusí být vždy pravdou.
Přesvědčil mne o tom snad nejdelší most na Islandu, na který jsem
sice vjel s vědomím, že jsem první, ale brzy mne protijedoucí audinka
donutila k zaváhání a zastavení.


Okružní cesta se konečně dostala na severní stranu ostrova. Cestou si dosytosti užíváme místní silniční speciality: mosty jsou téměř vždy výrazně užší nežli silnice. Sice nás předtím značka upozorní, i tak je to ale nepříjemné zpomalení. A pokud máme smůlu, protijedoucí auto potkáme právě zde. Sice platí známé „kdo dřív přijede, ten dřív mele“, ale ani to nemusí být vždy pravdou. Přesvědčil mne o tom snad nejdelší most na Islandu, na který jsem sice vjel s vědomím, že jsem první, ale brzy mne protijedoucí audinka donutila k zaváhání a zastavení. Audinka zastavila také a kousek couvla. Je to dobré, došlo jim, že jsou druzí, řekl jsem si a jel dál. V půlce mostu jsme se potkali. Chvilka gestikulování a bylo jasné – mladí Švédové nacpali audinku k prasknutí, přes nacpaná zadní sedadla neviděli a couvat podle postranních zrcátek si netroufali. Copak o to, ale za mnou stály tři další auta. A tak ven, těm za mnou vysvětlit, že blázniví Švéďáci neumí couvat a doufat v nejlepší. Naštěstí za mnou byli jen domorodci, takže se jen usmáli a začali couvat.

{{reklama()}}

Skalní drak

Po desítkách kilometrů celkem nezáživnou oblastí jsem se pustil do šíleného objezdu poloostrova, ze kterého se můžeme kochat nádhernými pohledy na úzký fjord Midfjodur. Šílenost je především ve více než sedmdesáti kilometrové zajížďce, navíc po úzké prašné silnici. Vedle hrstky farem navíc téměř nenarazíme na živáčka (pokud nepočítáme turisty). Cesta ale stojí za to, nejdříve si můžeme vychutnat skály, na kterých se vyhřívají tuleni (byť bez dalekohledu z toho moc mít nebudeme), o kus dál zase značku varující před zastavením, neboť v okolí hnízdí ptáci, kteří vyrušující turisty nemají v lásce. Hlavním tahákem je ale dvojitý skalní oblouk Hvitsekur, který z pobřežního útesu nabízí skutečně úchvatný pohled. Kdo není líný, může se v době odlivu dostat až k němu, projde se ale pořádně a bez gumáků to doporučit nelze. Fantazii se meze nekladou, podle některých průvodců skalní útvar připomíná pijícího draka, podle jiných zase trolla, který s prvním paprskem slunce zkameněl.


Hotely Eda

Turistická sezóna Islandu je krátká, dobrodruhů, kteří sem přijedou v zimě, je skutečně jen hrstka. A tak není divu, že se hotely snaží během krátké sezóny vydělat, co mohou. Ceny jsou proto často mastné, ale to mne teprve čeká. Druhým problémem je spíše nedostatek hotelů. V posledních letech se to společnosti, které mimo jiné patří také letecká společnost Island Air, podařilo vyřešit šikovným trikem – v létě jsou na hotely předělány místní internáty. Dnes jich takhle funguje již 13 a musím říct, že k všeobecné spokojenosti. Ceny jsou velice přívětivé, všechno funguje (někde se pravda musíme spokojit se sprchou či záchodem na chodbě) a součástí je vždy velice solidní restaurace, o internetu zdarma ani nemluvě. Jak přesně to funguje, to mi není jasné. Jestli hotely, známé pod jménem Eda, na letní sezónu najímají vlastní kuchaře nebo jestli se studenti dopřávají takto chutná jídla celý rok, nehodlám řešit. Pravdou je, že v okolí stejně jiná restaurace není.

Laugarbakki

A tak jsem v prvním hotelu Eda zakotvil i já. Ráno jsem z městečka Laugarbakki o pár domech vyjel a na prvním rozcestí začal fotografovat kameny pomalované do panáků. Zaujal mne i přijíždějící traktor s malebným dědkem za volantem. Můj zájem ho inspiroval, zastavil a začala dlouhá debata o kvalitách jeho traktoru, který s láskou a péčí šolíchá již od roku 1959.


Kostel s trávou

V blízkém okolí je také nejlépe zachovalý kostel se zdmi z trávy, což po dlouhá staletí býval tradiční způsob stavby islandských budov. Kostel ve Vidimyri byl postaven v roce 1834 místním tesařem Jonem Samsonarsonem. Při prohlídce interiéru, kde musíme pro Island celkem nečekaně vysolit několik euro na vstupné, si musíme dát pozor na hlavu, trámy jsou proklatě nízko. Přílišná demokracie však v kostele neexistovala – dodnes je jasné, kde seděly bohaté rodiny a kde se tísnila chudina. I když budova je z pohledu Evropana zmlsaného gotikou téměř nová, oltář z roku 1616 nám to bohatě vynahradí. Jen o pouhých 14 let mladší je pak kostelní zvon.

Směr východní

Silnice se začala prodírat na východ. Za zastávku rozhodně stál skanzen Glaumbaer, který ve vzorném stavu představuje několik propojených domů s tradičním zateplením trávou. Můžeme si je pěkně projít a přemýšlet nad tím, jaké to asi bylo prožívat zde dlouhou zimu, kdy slunce svítí jen několik hodin denně. Ovce byly uvnitř, lidé většinou spali nad stájí, aby si užili teplo. Dnešní okna pocházejí až z 19. století, dříve byla spíše symbolická. Muži i ženy pracovali uvnitř, jeden byl vyčleněn na četbu básní nebo ság. Jestli se při čtení střídali nebo jestli tuto funkci měli ti nejslabší či nejstarší, o tom se nikdo nezmiňuje.


Holfos

O kus dál je malinká rybářská vesnička Holfos, kde jsou překvapivě dvě muzea. Obě vybírají vstupné, ale stojí za to. Obě budovy natřené na černo jsou v prudkém slunci neobyčejně malebné, ale za krásu zaplatíme odpovídajícím pachem théru. Přístav rozhodně nevypadal nijak čiperně, pravdou je, že časné odpoledne není zrovna doba, kdy rybáři vyjíždějí na moře.

Za městem se v dálce krčí uprostřed louky další z pracně zachovalých zatravněných kostelů. Parkoviště nikde, nejdřív musíme otevřít bránu na soukromý pozemek, honem pečlivě zase zavřít, aby farmáři neutekli ovce a ten kilometřík dojet ke kostelíčku. Tentokrát v něm nikdo není, takže zdarma. Pozoruhodné, 300 let staré zvony lze asi těžko ukrást, ale více než 500 let starý oltář lze pohodlně strčit do kufru auta. To ale na Islandu asi nikoho ani nenapadne. Požehnaná to země.

Znovu koně

Mrak prachu mne nutí zastavit. Nejsem sám, provoz se zastavuje také v opačném směru. Vepředu cválá islandský kůň s jezdcem, za ním celé stádo. Kolonu uzavírá pastýřský pes, chudák to má celé na starosti. Zvířecí kolona naštěstí odbočila a mohlo se jet dál, ještě že jsem stačil vyskočit a ukořistit fotku. Islandští koně nemají podkovy, takže se většinou silnicím vyhýbají a chodí po okraji, mezi silnicí a plotem chránícím pastviny.


Biskupské sídlo

Na náboženské památky je tato oblast očividně bohatá. Na Island nepatrná zajížďka do vnitrozemí (a ostatně jediné autem sjízdné místo celého obrovitého poloostrova) mne dostala do místa se jménem Hólar. Dnes si těžko dovedeme představit, že bylo založeno již v roce 1106. Dalších šest set let bylo náboženským centrem severní části Islandu. Dnešní podoba kostela, poněkud honosně nazývaného katedrálou, pochází z roku 1763. Jelikož se mne ujal farář, který až toužebně toužil po nějakých dotazech, byl jsem informován skutečně detailně. Objasnění toho, jak těžký musel v ještě celkem nedávné minulosti být život na Islandu, je jasné i z toho, že v roce stavby poslední verze kostela nebyl na celém ostrově nikdo, kdo by dokázal postavit kamennou stavbu. Proto se kameník musel přivézt až z Německa. Kostel postavil, na Islandu se mu zalíbilo, oženil se zde a zůstal v Hólanu. Na jméno německého kameníka s polským jménem Sabinsky si vzpomeneme už u vchodu, ve zdi je totiž náhrobek jeho dvouměsíční dcery. Celá výzdoba stojí za to, mně osobně se nejvíce líbil oltář. Jako u všech předmětů v kostele, nikdo neví, jak je přesně starý. Ví se jen, kdo jej kostelu věnoval – někdy kolem roku 1520 to byl poslední katolický biskup Jon Arason. Samotný biskup pak nepřežil reformaci, což znamenalo úspěšný konec katolíků na Islandu.

Island – země ohně i ledu

Island láká tři skupiny turistů – samozřejmě skalní cestovatele,
ochotné vydat se s krosnou na zádech na nekonečné pochody. Do druhé
skupiny patří ti, co si půjčí auto a Island poctivě objedou.
A třetí, bohužel nejpočetnější skupinu, tvoří mastňáci, kteří
doletí na Island, ubytují se a během tří dnů objedou autobusem hrstku
nejbližších atrakcí na jihu ostrova. Do té třetí skupiny naštěstí
nepatřím, na tu první už zase nemám věk, takže jsem ostrov objel
autem.

Island se rychle stává zajímavou turistickou destinací.


Láká tři skupiny turistů – samozřejmě skalní cestovatele, ochotné vydat se s krosnou na zádech na nekonečné pochody. Sem patří i ti, co se rozhodnout vydat se do vnitrozemí a překonat Island napříč. Do druhé skupiny patří ti, co si půjčí auto a Island poctivě objedou. A třetí, bohužel nejpočetnější skupinu, tvoří mastňáci, kteří doletí na Island, ubytují se a během tří dnů objedou autobusem hrstku nejbližších atrakcí na jihu ostrova. Do té třetí skupiny naštěstí nepatřím, na tu první už zase nemám věk, takže jsem ostrov objel autem. Ale zase tak úplná procházka sadem to nebyla, najezdil jsem téměř 3 500 km, o tom co jsem nachodil, ani nemluvě.

{{reklama()}}

Pár pověr

Hned na počátku bych chtěl vyvrátit pár pověr. Tou nejzákladnější je fáma o tom, že je Island nejdražší evropskou zemí. Vím, že nedávná finanční krize ceny snížila, ale i tak se nad běžnou evropskou cenou drží jen cena za pronájem auta, zbytek se od evropského průměru nijak neliší. Alkohol se hledá špatně, v restauracích sice je, ale od jeho větší konzumace neodrazuje ani tak vysoká cena jako to, že za danou valutu dostaneme víno prachmizerné kvality. A třetí pověra mluví o tom, že je všude obsáhlá síť benzínových čerpadel. Není tomu tak. Speciálně v oblasti severu je to od pumpy k pumpě pěkně daleko. A ty sice jsou otevřeny 24/7, ale povětšinou jsou bez obsluhy. Peníze do nich strkat nelze, takže si musíme pomoci kreditní kartou. Pokud ale k ní neznáme PIN (a ten u pravé kreditky často neznáme), můžeme mít příštích 300 km smůlu.


Začínáme v Reykjavíku

Ostatně kde jinde, přestože je letiště v Keflavíku, odkud je to do centra poctivých 45 kilometrů. Při cestě navíc dostaneme první varování (nebo lákání, to podle nátury) o tom, co nás na cestě čeká. Samotný Reykjavík je do určité míry zklamáním, ještě nedávná léta blahobytu udělala z barevně zajímavého centra částečně staveniště, částečně ulice plné nezajímavých, byť jistě pohodlných, domů. I tak si ale něco zajímavého najdeme, od místa, kde sušil seno Ingólfur Arnarson, první doložený osadník celého Islandu, až po sídlo ministerského předsedy nebo dům, kde se v minulosti uskutečnilo slavné setkání Reagana s Gorbačovem. Nedaleko od něj je jedna z nejvíce fotografovaných atrakcí – stylizovaná vikingská loď od Jóna Gunnara Arnasona.


Směr severozápad

Kvůli hlavnímu městu jsem stejně nepřijel, takže honem pryč. Možná z trucu jsem se vydal po směru hodinových ručiček, většina zájezdů jezdí opačným směrem. A tak jsem našel silnici č. 1, která v posledních letech konečně obkroužila ostrov, a vyjel.

Nejdříve jsem si ale odskočil do Pingvelliru, který je zajímavý hned ze dvou důvodů: geology potěší, že je to místo, kde se setkávají (či spíše rozestupují) evropské a severoamerické kontinenty. Zájemci o historii zase ocení, že právě zde existoval nejstarší světový parlament. Zástupci jednotlivých klanů se zde každoročně scházeli, jedním z tradičních kroků bylo i recitování všech zákonů. Tuto povinnost měl mluvčí, navíc vše pěkně spatra. Mnoho toho nezůstalo, nicméně je to místo pro všechny Islanďany téměř posvátné. Za prohlídku stojí kostelíček, v jedné ze tří skromných budov těsně u kostela má své letní sídlo ministerský předseda. Milovníci kuriozit okouknou i jezírko Oxará, kde se od roku 1564 topily ženy obžalované téměř z čehokoliv. Dnes se to nezdá, ale prý dřív bylo jezírko mnohem hlubší.


První vodopád

Neodolal jsem a vypravil se k prvnímu pořádnému vodopádu. A hned stál za to, Glymur je nejvyšší vodopád. To jsem ještě netušil, že se k němu budu dvě hodiny drápat, a protože s nějakým valným značením se zde příliš netrápili, byla to cesta plná omylů. A hned napoprvé jsem si okusil to, co se potom pravidelně opakovalo – na nějaké zábradlí si Islanďané nepotrpí. Kdo nebude opatrný, tak prostě spadne a bude to. Že je to v některých případech dobrých 100 metrů rovnou dolů, to už nikoho nezajímá. A tak vidíme děti i starce, jak balancují na posledních centimetrech nad srázem, ať už se jedná o kluzké balvany, sypký sopečný prach nebo zvětralé lávové kameny.

A potom již opravdu na západ. Na konci poloostrova je městečko Akranes, ale to jsem si mohl odpustit, jeho hlavní dominantou jsou komíny cementárny. Při procházce městem mi dlouho vrtalo hlavou, proč je téměř každý zrzavý, teprve později jsem zjistil, že většinu obyvatel tvoří emigranti z Irska.


Ještě kousek

Slunce nezapadalo, tak jsem pokračoval ještě o kousek dál. Město Borganes (a když říkám město, nemůžeme si představit něco jako Brno, na Islandu si tento název zaslouží i vesnice velikosti větší Lhoty) je mezi islandskými městy poněkud zvláštní – je snad jediné, které není závislé na rybolovu. Jelikož sem patří jedna z nejslavnějších ság, najdeme zde i mohylu, která je údajně pohřební mohylou několika hrdinů ságy. I přes značné pochybnosti o pravosti je zde i muzeum, kde se nejenže detailně seznámíme s dotyčnou ságou, ale také o tom, jak vlastně probíhalo osidlování Islandu. S jídlem to bude o něco složitější, restaurace jsou zde přesně dvě, navíc těsně vedle sebe. Hotelová poněkud připomínala drahotu, tak jsem vzal za vděk klubovnou místního golfového klubu. A protože bylo stále světlo, prošel jsem si město ještě jednou.



Západ

Cesta vedla na západ a obtáčela potoostrov Snaefellsnes. Atlantický oceán zde naráží s plnou vervou, takže moc nepřekvapí, že lidí je tu pomálu. To, že na jižní straně jsou sice pobřežní pláně, ale žádný solidní přístav, osídlení nepomáhá a tak míjíme jen pár roztroušených farem, po islandsku označených modrou cedulkou. To aby se všichni dobře našli. Turisté sem samozřejmě jezdí s touhou vidět sopku Snaefellsjokull. Budou ale muset mít štěstí, 1 446 metrů vysoká sopka je přikrytá ledovcem a většinu času je ukrytá v mracích. Kdo má skutečnou kliku, může ji za jasného dne zahlédnout až z Reykjavíku, což je dobrých 100 km daleko. Já byl pod ní a neviděl jsem nic. Zkusil jsem se k ní dostat mastňácky autem, ale po 13 kilometrech cesta končila ledovcem, takže nezbylo než kilometr potupně couvat.


Lávové jeskyně

Těch je cestou několik, ale raději jsem si je odpustil. Ta nejdelší, Surtshellir, ukrytá pod lávovým polem Hallmundarhraun, je dlouhá skoro půl druhého kilometru, ale bez baterky je návštěva k ničemu. Mnohem zajímavější a pro lenocha samozřejmě také mnohem dostupnější je Budir. Kdysi zde byla prosperující rybářská vesnice, dnes z ní zbyly jen prolákliny na kraji lávového pole. Místní zajímá stejnojmenný hotel, vybudovaný znovu po ničivém požáru v roce 2001, turisty spíše malebný kostel natřený načerno.


Skály a ptáci

Do těchto míst umístil Verne vstup do podzemí ve své knize Cesta do středu země. Nutno ale přiznat, že to místní dojí jen velmi decentně. Vedle malé restaurace, která je současně i prvním setkáním s místní klasikou – dřevěným domkem, který má po straně i na střeše (tam méně) vrstvu drnů kvůli izolaci, je v zemi propadlina a vedle ní cedule připomínající verneovku. Co vedlo autora zrovna k této podivné kombinaci jazyků, není světové vědě známo. To je ale atrakce poněkud vedlejší, vždyť kdo dnes čte verneovky. U cedule se zastavuji jen já.

Větší atrakcí je kombinace ptačích hnízd a zajímavých skalních atrakcí. Polorozpadlý oblouk čedičové skály nad mořskou zátokou láká k fotografování ze všech stran. Ještě nedávno byly oblouky dva a bylo možno dojít až na vrchol, část zvětralé skály ale spadla a tak si podle fotografie můžeme zkontrolovat, jak moderní či zastaralý je knižní průvodce, kterého používáme.

Většinu ostatních skal obsadili hnízdící ptáci. Jelikož dobře vědí, že na ně turisté nemají fousy, nenechají se na hnízdech nijak rušit. Výrazně jiná situace ale nastane ve chvíli, kdy se drzí turista rozhodne, že cesta po silnici na parkoviště je moc dlouhá a že to vezme zkratkou přes louku. Z trávy se najednou vznese kolonie racků a vydá hlasité varování. Pokud narušitel ustoupí, ptáci se zase vrátí na hnízdo. Kdo ale nepochopí a tvrdohlavě pokračuje, dočká se okamžitého protiútoku.


Olafsvik

Kdo si chce vyzkoušet sílu v pravé islandské tradici, může se projít od vesnice Dritvik k Djupalonu. Na pobřeží najde čtyři odvážené kameny, které se tradičně zvedaly do výšky pasu. Místní museli být opravdu junáci, nejtěžší kámen váží 155 kg. Na podobné silácké kousky jsem neměl ani chuť ani čas, tak jsem pokračoval dál a dostal se na severní stranu poloostrova. Tam už přístavy jsou. A protože už jsem toho měl ten den dost, našel jsem si hotel v Olafsvíku. Tedy pokud se to dalo hotelem nazývat. Zvenku sice vypadal moderně, jako v každém islandském hotelu navíc výtečná restaurace, ale to bylo tak asi všechno. Pokoj na úrovni hotelu českého okresního města sedmdesátých let, nefungující televize, zásuvka visela na dvou drátech, zeď lehce oplesnivělá. Rozum by radil pryč, v městečku ale jiný hotel není.


Ráno v Olafsvíku bylo poněkud kalné, stejně jako moje nálada po probuzení v hotelu. Ještě honem doběhnout ke kostelu, který nemá jediný pravý úhel, a honem pryč.

Snaefellsnes

Majestátní sopka i s ledovcem se ukáže jen málokdy, přece jenom je vysoká téměř 1 500 metrů, takže většinu času je ukrytá v mracích. Přístupy k ní jsou dva, jeden těsně za Olafsvíkem, druhý naopak z jihu. Doporučit nemohu ani jeden, v zimním období tam sice existuje lyžařský vlek, z toho ale v létě žádnou radost mít nebudeme. Cesta za Olafsvíkem je sice pěkná, ale nevalné kvality. Po dvanácti kilometrech nekompromisně končí sněhovým závalem. Další možnosti jsou dvě – auto nechat na kraji a vydat se na ledovec, nebo kus couvat a cestu vzdát. Cesta k vrcholu trvá nejméně čtyři hodiny a bez cepínu se nedoporučuje, navíc v mlze nemá valnou cenu. A tak zase zpět a pokračovat v okružní cestě.


Ovce

Kvůli ovcím jsme nemuseli zrovna k ledovci, na Islandu se s nimi setkáváme všude. Vedle toho, že připomínají známou skutečnost, že v každé rodině je nějaká černá ovce, mají také oprávněný pocit, že jim patří silnice. Takže pokud je uvidíme a nebudou za plotem, je nutná bdělost a ostražitost, neboť jejich chuť přecházet se blíží sebevraždě. Zatímco beran popojde na silnici a zastaví se, ovečky rychle přeběhnou. Beran se mezitím chvilku dívá řidiči do očí a nakonec krokem rozvážným odkráčí na druhou stranu. Ovce se pasou volně až do září, to je seženou do speciálních zařízení a podle toho, kolik jich farmáři potřebují na zimu, jsou zahnány buď do stájí nebo na jatka. Pomstou pro řidiče pak mohou být večeře, neboť mimořádně kvalitní jehněčí nabízí prakticky každá restaurace.

Za majákem


Městečko Stykkisholmur má atrakcí hned několik. Tu pravděpodobně nejzajímavější, v podobě kopce Helgafell, jsem si odpustil. Místní folklór je sice zajímavý, údajně platí, že kdo se na kopec vydrápe poprvé, má právo na tři přání. Existuje ale řada omezení, cestou se musí mlčet a nesmí se podívat zpět, přání nutno vyslovit směrem na východ a ještě k tomu musí být jen příjemná. Raději jsem se podíval na zajímavý kostel, ze kterého je krásný pohled na město a zátoku. Tak úplně jsem se ale plazení do kopce nevyhnul – nad přístavem je na skále zajímavě vypadající maják, a tak jsem neodolal. Místo nějakého strmého kopce jsou tam sice schody, zato jich je požehnaně. Výhled ale stojí za to.

Nejužitečnější sluha


Tak na Islandu nazývají své koně. Jedná se o zvláštní plemeno, které se za tisíc let, co jej na ostrov přivezli norští osadníci, nijak nezměnilo. Elegantní asi nebude to pravé slovo, které nás při pohledu na menší, zavalité a svalnaté koníky napadne. Jsou ale ideálně připraveni na drsnou islandskou přírodu i zimu, experty navíc potěší skutečnost, že zvládnou pět způsobů chůze, o čemž se běžnému koni může jen zdát.

Domorodci jsou na své plemeno patřičně pyšní a dělají doslova všechno proto, aby bylo zachováno i pro příští generace. Samozřejmě platí naprostý zákaz importu koní na Island, dokonce i koně, které ostrov opustí, se nesmí vrátit. Stáje k jízdě nabízejí prakticky v každém městečku. Má to ale pár háčků – jednak tvrdí ostrované jsou ochotni pustit i naprostého začátečníka na sólovou jízdu, jednak přísné předpisy trvají na tom, aby byl jezdec oblečen buď ve zcela novém ošacení (a farmář zkontroluje igelitový obal i cedulku z obchodu) nebo mít islandským veterinářem vydané potvrzení o tom, že oděv prošel desinfekcí. Naštěstí nám každá farma oblečení půjčí.

Další pokračování cesty po Islandu zas příště. Čeká na nás drsný sever.

Spontánně do Karibiku

Sedím v kavárně v Bogotě. Je docela zima, venku prší. Na
Karibik myslím čím dál víc. Hamaka, v ruce knížka a po ruce rum.
Pěkná klidná pláž někde, kde to neznám. Takže ani Santa Marta, ani
Cartagena.

Sedím v kavárně v Bogotě. Je docela zima, venku prší. Na Karibik myslím čím dál víc. Hamaka, v ruce knížka a po ruce rum. Pěkná klidná pláž někde, kde to neznám. Takže ani Santa Marta, ani Cartagena.


“Perfektní to bylo na San Andrés”, doporučuje mi kámoš, Peruánec, který v Kolumbii žije. “Ale tobě by se tam nelíbilo, jsou tam velký hotely”. Velký hotely jsou všude, stačí zajít kousek za město, kam chodí všichni s batohem, říkám si a klapu do počítače číslo karty. Let na Isla de San Andrés, včetně levného pojištění, je v akci. Přesto je to i tak docela drahé.

O dva dny později a dvanáct set kilometrů severněji:

Sedím v kavárně na San Andrés. Je vedro, venku praží slunce. Žádná hamaka, knížka ani rum. Město plné velkých hotelů a turistů válejících se na pláži. Karibská malebnost vesniček na pobřeží se nekoná, Boba nikde neslyším, okružní jízda hrkající dodávkou byla spíš zklamání. To jsou ty spontánní rozhodnutí. Namísto karibského ráje kolumbijská obdoba Chorvatska. Jen místo Chorvatů jsou tu Kolumbijci. Místo Čechů taky Kolumbijci, místo Němců taky. I místo Holanďanů a Italů. Všechno střední vrstva. Pozná se to snadno, podle podkožního tuku.


O další dva dny později:

Kupuju si okružní jízdu loďkou po korálových útesech. Do loďky se nás vejde pět. Těším se na šnorchlování trochu dál od turistické pevniny. Přijíždíme na maličký ostrov, pár botníků a dvě dřevěné restaurace. Pár lodí ještě asi přijede, ale zatím tu jsem sám.

Potápění je fajn, po chvilce si jdu odpočinout. Přijíždí další loďky. A další. A větší a víc. Začíná něco, co bych přirovnal k vylodění v Normandii. Jen je tepleji a místo střelby se připravuje Coco loco.

Na přeplněné pláže, hlučné sousedy a nepohodlnou postel se sice cestovní pojištění nevztahuje, ale i takhle spontánní nákup letenek, kdesi v bogotské kavárně, je možné snadno doplnit zřízením cestovního pojištění online. Což je super.



Ten stejný den, ale odpoledne, zpět ve městě:

Sedím na pláži, místo dobrého seviche dojídám kousek nedobrého kuřete a jsem trochu naštvaný. Na sebe. Ze všech karibských pobřeží Kolumbie jsem si vybral to nejdál a nejvíc turistické. Ani se mi už moc nic nechce dělat. Vzpomínám na lidi, co asi dělají doma a najednou mi to dochází, ty vole, vždyť oni jsou teď v práci a po venku chodí ve svetru a v bundě!

Oslavy čínského nového roku

Oslavy čínského nového roku jsou významnou rodinnou událostí.
Nejlepší podívaná na vás přirozeně čeká v čínských městech.
Ulice zaplaví velkolepé barevné průvody, domy jsou ozdobeny girlandami
z lampionů a květin a po setmění ozáří města světla
ohňostrojů.

Rádi byste poznali kulturní bohatství Číny, její dlouholetou historii či přírodní krásy? Jedním z období, kdy se vyplatí Čínu navštívit, jsou oslavy čínského nového roku neboli Svátků jara. Jedná se o nejdůležitější čínský svátek, který slaví Číňané po celém světě. „V České republice žije asi 5 600 Číňanů,“ říká český sinolog Martin Kříž, „a tak se s oslavami těchto Svátků jara setkáváme i u nás v Čechách. Například občanské sdružení Česko-čínská společnost přivítá společně čínský nový rok tanečním večerem. Oslavy čínského nového roku jsou významnou rodinnou událostí, a ti, kteří mají rodinu v Číně, pojedou určitě na svátky domů.“ Nejlepší podívaná na vás přirozeně čeká v čínských městech. Ulice zaplaví velkolepé barevné průvody, domy jsou ozdobeny girlandami z lampionů a květin a po setmění ozáří města světla ohňostrojů.


Co je vlastně čínský rok?

Čínský kalendář je pravděpodobně nejstarší na světě a na rozdíl od našeho se řídí pohyby měsíce, proto jej často nazýváme lunární kalendář. Datum čínského nového roku je pohyblivé a kolísá mezi 21. lednem a 20. únorem. Každý rok v kalendáři má k sobě přiřazeno jméno zvířete podle čínského zvěrokruhu. Tato zvířata nám určují dvanáctiletou periodu, jež se kombinuje s další pětiletou periodou, kde se střídají základní elementy: dřevo, oheň, země, kov a voda, které upřesňují vlastnosti příslušného znamení. Loňský rok byl ve znamení dřevěného koně a 19. února 2015 vstoupíme do roku dřevěné ovce. Bude se jednat o začátek čínského roku 4713.


Samotné oslavy trvají 15 dní, a tak máte dostatek času se oslav zúčastnit. Do Číny se z Prahy pohodlně dostanete s leteckou společností Emirates. Vybrat si navíc můžete ze čtyř destinací: Pekingu, Šanghaje, Hongkongu či Kantonu v jižní Číně. Ceny letenek v ekonomické třídě začínají na 13 068 Kč*. Pokud si chcete dopřát maximální pohodlí nebo cestu spojit s obchodní schůzkou, můžete využít business třídu Emirates, kde ceny začínají na 54 710 Kč**. Oslavy budou zajisté bujaré ve všech městech, a tak se stačí jen rozhodnout, co dalšího chcete v Číně navštívit. Peking návštěvníky nadchne starověkou architekturou a zároveň je vynikajícím výchozím bodem k prozkoumání dalších míst v zemi, včetně Velké čínské zdi. V Šanghaji a Hongkongu vás zase uchvátí moderní architektura a impozantní mrakodrapy. Přístavní město Kanton nabízí řadu buddhistických chrámů či nákupy na největším čínském trhu.

Z Prahy do Číny s Emirates


Z Prahy můžete s Emirates do těchto čtyř klíčových destinací Číny cestovat pouze s jedním přestupem v Dubaji. Na lince do Pekingu, Šanghaje a Hongkongu si navíc můžete vychutnat pohodlí oblíbeného letounu Airbus A380, který je v současnosti největším osobním dopravním letadlem na světě. Další linky jsou obsluhovány letadlem Boeing 777–300ER, který také patří k nejnovějším a technicky nejdokonalejším strojům současnosti.

Toto období je pro návštěvu Číny jedinečné, jelikož si při troše štěstí můžete zabruslit na jezeře v Letním paláci nebo se koulovat na Velké čínské zdi. Pokud jste spíše vyznavačem teplého počasí, můžete se vydat na jih Číny, kde je tropické klima a v zimě si zde užijete příjemné teploty kolem 17 °C.

Průběh oslav čínského nového roku

A jak se Číňané na příchod nového roku připravují? Pečlivě si uklidí celý dům a vyzdobí ho červenou a zlatou barvou, jelikož červená ochraňuje před mytologickými příšerami a zlatá symbolizuje štěstí. Večer před Novým rokem se pak celá rodina sejde a společně povečeří. Typickým pokrmem je ryba. Další jídla se pak v každé oblasti liší. Na severu Číny se tradičně servírují plněné knedlíčky Jiaozi a ve východní Číně vás pohostí novoročním koláčem z hojně používané mouky z lepkavé rýže. „O půlnoci pak všichni otevřou okna, aby starý rok mohl odejít.


Podle tradice je jeden ze zlých duchů vkrádajících se do lidských příbytků citlivý na hluk a světlo ohně, a proto jsou oslavy velmi hlasité a plné ohňostrojů,“ popisuje Martin Kříž. Na Nový rok se Číňané oblečou do nového oblečení a navštěvují své příbuzné s přáním všeho dobrého. Jedí polévky s dlouhatánskými nudlemi, aby byli dlouho živí. „Naopak byste neměli jít ovesnou kaši, která přináší chudobu, prát prádlo a mýt si vlasy, aby se vám neodplavilo štěstí,“ popisuje Martin některé z čínských novoročních tradicí. Ulice jsou následující dva týdny nádherně ozdobeny čerstvými květinami, lampiony a čínskými draky ve všech možných podobách. Oslavy končí patnáctým dnem, který je známý jako Svátek lampionů, kdy lidé zavěšují své svítící lucerny v chrámech a večer s nimi vyrazí na průvod při světle úplňku. Opět se jedná o úžasnou podívanou! „Tento den byste určitě měli ochutnat tradiční Tang Yuan, sladké kulaté knedlíčky z rýžové mouky, které se podávají ve vařící vodě. Ať už jsou plněné hlohovým cukrem, nebo sladkou datlovou pastou, či bez náplně, jsou zaručenou lahůdkou,“ doporučuje Martin.

Rok dřevěné ovce


A jaký by podle Martina měl být nadcházející rok dřevěné ovce? „Ovce je v čínské mytologii symbolem mateřství, klidu, pokoje a harmonie. Po uspěchaném roku koně nás proto čeká klidnější období naplněné spokojeností a pohodou. Rok ovce je zároveň nejpříznivějším období k početí a narození dítěte. Děti, které se v tomto období narodí, budou obdařeny uměleckými schopnostmi. Obecně se bude jednat o vysoce kreativní a umělecké období. Prvek dřeva v roce ovce totiž zaručí úspěchy lidem pracujícím v oblasti uměleckých směrů a věd. Nové naděje a možnosti přinese rok dřevěné ovce také do mezilidských vztahů. Bezstarostnost ovce může některé lidi nabádat k užívání si a nehledění na peníze. Na to je potřeba dát si dobrý pozor.“


Slovníček základních čínských frází:

– 你好 Ni hao (ni-chao) Dobrý den! – 谢谢 xie xie (sie-sie) Děkuji. – 不用谢 bu yong xie (pu-jung sie) Není zač. – 再见 zai jian (dzaj-ťien) Na shledanou. – 你会讲英语马? Ni hui jiang ying yu ma? (ni chuej ťiang jing jü ma) Hovoříte anglicky? – 对不起 dui bu qi (tuej pu čchi) Promiňte. – 请问, … qing wen (čching-wen) Prosím Vás, … – 我听不懂。Wo ting bu dong (wo tching pu tung) Nerozumím. – 我不会说汉语。Wo bu hui shuo hanyu (wo pu chuej šuo chan jü) Neumím čínsky. – 多少钱?duoshao qian ? (tuo-šao čchien?) Kolik (to) stojí? – 我是捷克人。 Wo shi jie ke ren (wo š ťie kche žen) Jsem Čech. – 请问,您贵姓? Qing wen, nin gui xing? (čching wen, nin kuej sing ?) Jak se jmenujete? – 你是哪里人?ni shi nali ren? (ni š´ nali žen?) Odkud jsi / jste? – 恭贺新禧 gong he xin xi (kung che sin si) Šťastný nový rok!



Poznámky: /* Výše uvedené ceny platí pro prodej od 24. ledna 2015 a vztahují se na odlety v obdobích od 24. ledna do 25. března 2015 a od 7. dubna do 30. listopadu 2015. Ceny se nevztahují pro odlety v období od 13. února do 22. února 2015. /** Výše uvedené ceny platí pro prodej od 24. ledna 2015.

Stopem po Kosovu – Peja a kosovské hory

Najednou se jeden z pánů zeptá na náboženské vyznání.
Odpovídám, že jsem katolík. To se mu líbí, sám je sice muslim, ale mezi
Albánci i v tomto městě je početná katolická menšina. „Catholic
good,“ říká „orthodox not good.“

Peja

O Peji a okolí napsal zajímavou knihu Martin Dvořák, český politik a diplomat, který zde působil v letech 1999 a 2000 v rámci mise OSN. Jedná se vlastně o sbírku e-mailů, které průběžně posílal domů a ve kterých popisuje situace, které jej potkaly, a hodnotí průběžný vývoj mise. Z mnohých zpráv je cítit značné zklamání z plodů vynaloženého úsilí a peněz, ale i radost z dílčích úspěchů, které třeba nebyly v médiích příliš zdůrazňovány.


Za patnáct let se situace změnila a mnohé Dvořákovy postřehy pozbyly platnosti. Země funguje, bez problému se zde domlouváme anglicky nebo německy a na hlavních ulicích v celém centru čile bují restaurační a kavárenské podniky i obchody, kde lze sehnat obdobné zboží jako u nás. Některé problémy však zůstávají. Zmiňoval jsem přítomnost vojáků, albánské a srbské vlajky nebo zkorumpovanou policii. Přímo na jenom z náměstí v centru Peji vidíme hned dvě známky toho, že ještě stále není situace taková, jak si politici v čele NATO vysnili. Vedle prázdné plochy, po níž jezdí malá autíčka s dětmi, stojí velké auto s obřími obrazovkami, kde ve smyčce běží spot upozorňující na petici žádající vyšetření znásilňování kosovských žen během války. A přímo naproti vidíme další zavřené informační centrum pro turisty. Vybudováno bylo díky grantům ze západu, nicméně peníze evidentně došly a centrum zeje prázdnotou. Co se po válce změnilo určitě, jsou jména ulic. Kromě jmen významných rodáků a slavných Albánců, jako je třeba Matka Tereza, tu své ulice mají i západní politici jako Madeleine Albright nebo Bill Clinton.

Přímo ve městě z turistických informací zůstaly jen informační cedule na významnějších domech, které obsahují popis nejen v albánštině a angličtině, ale dokonce i v srbštině. Označují několik starých kamenných stavení, městské lázně a samozřejmě několik mešit. Tou nejvýznamnější je mešita Bajrakli z patnáctého stolení umístěná přímo v centru spletě uliček s mnoha obchůdky a stánky. Kolem teče kanálek s vodou, která příjemně osvěžuje městské prostředí, samozřejmostí jsou vodovodní kohoutky před vchodem. Vcházím dovnitř a kromě skvělých maleb na zdech si všímám i skupinky postarších pánů sedících na vzorkovaném koberci. Pohotově mě zdraví a kynou, ať si sednu k nim. Přidřepnu do pomyslného kroužku a hned začíná přátelský rozhovor v lámané angličtině s prvky albánštiny i srbštiny. Jeden z mužů vytahuje mobil a volá známému, že je to průvodce, umí dobře anglicky a vše nám ukáže. Já děkuji za nabídku, ale odmítám, město si s Jirkou zvládáme projít sami. Alespoň si do zápisníku zapisuji průvodcovo telefonní číslo.


Najednou se jeden z pánů zeptá na náboženské vyznání. Odpovídám, že jsem katolík. To se mu líbí, sám je sice muslim, ale mezi Albánci i v tomto městě je početná katolická menšina. „Catholic good,“ říká „orthodox not good.“ Být pravoslavným v této zemi znamená totéž co být Srbem. „You must visit Peja Patriarchate. It´s our most interesting monument,“ dodává. Je to paradoxní, protože areál patriarchátu patří právě oné nenáviděné pravoslavné církvi a od třináctého století byl významným kulturním centrem středověkého Srbska. Dnes slouží jako klášter a jeho nádherné budovy jsou zapsány na seznamu UNESCO.

Patriarchát se nachází až na samotném konci současného převážně albánského města. Nehlídají jej vojáci, ale kosovská policie. Uniformovaný muž nás u vstupu ke klášternímu pozemku zastavuje, žádá o pasy a pak telefonuje nadřízenému sedícímu kus dál přímo u brány na klášterní dvůr. Velitel dává svolení ke vpuštění a my jdeme dál. Po vkročení do dvora si nás všímá mladá sestra a hned po nás chce za vstup dvě eura. Je to poprvé a naposledy, co zde potkáváme náboženskou stavbu se zpoplatněným vstupem. Strčí nám do ruky letáčky v angličtině shrnující umělecké skvosty i slavnou historii, mávne rukou kamsi dozadu, že tam najdeme WC, vpravo je kostel a zvláště také upozorňuje na několik set let starý morušovník zasazený dle legendy přímo svatým Sávou. A fotit se může jen venku, uvnitř ne. Vyfotím však sotva dvě fotky dvora a jedna ze starších sester odpočívající na lavičce s nedůvěřivým pohledem mě okřikne, abych ten foťák okamžitě schoval. Přijetí nebylo zrovna nejpříjemnější, ale cesty ani dvou eur nelituji. Uvnitř kostela lituji právě jen toho, že se zde nesmí pořizovat fotografie. Jsou to vlastně tři kostely vedle sebe, spojené do jedné budovy. Každý je trochu jiný a jinak veliký, ale všechny jsou, jak jinak, bohatě zdobeny starými freskami. A venku přilepený k tomuto trojkostelu stojí ještě jeden kostel, svými rozměry poněkud skromnější.

Venku u silnice naproti policejní budce stojí další z místních kuriozit – turistické informační centrum, tentokrát otevřené! Podle vzhledu bych jej umístil spíše někam do Rakouska než sem. Kolik do té moderní budovy bylo investováno milionů, raději vědět nechci. Je perfektně vybavené a dokonce zahrnuje i půjčovnu kol. Uvnitř u počítače sedí mladík a zdá se, že jsme ho svou návštěvou překvapili. Jirka si dává kávu, aby tu měli alespoň nějakou útratu, a já prohlížím vystavené propagační materiály. Na letáčku s mapkou města jsou v angličtině popsány hlavní památky města, o pravoslavném patriarchátu, z kulturního i historického hlediska zdaleka nevýznamnější stavbě oblasti, zde nacházím jen okrajovou zmínku. Propagační materiál Evropské unie určený místních obyvatelům je nadepsán sloganem „West means business.“ Mají tady také prospekty o údolí Rugova, které začíná zde a pokračuje k černohorským hranicím, a okolních horách. Hory jsme s Jirkou původně neplánovali, ale když už tady nabízí mapy s vyznačenými trasami, máme za chvíli vymyšlený program na následující den.


Poslední místem, které v Peji navštěvujeme, je etnografické muzeum. Dům, kde je umístěno, byl na své současné místo přepraven z kraje města a z velké části i nově vystavěn. Původní dům sloužil v osmnáctém století návštěvám z řad cestovatelů i obchodníků, kteří hledali ve městě nocleh. Vybavení domácnosti, oděvy, nábytek a vystavené nástroje pochází převážně ze století devatenáctého. Tuhle stručnou historii nám vypráví paní, která, aby nás pustila do expozice umístěné v prvním patře, sem po strmých schodech vystoupala v botách na vysokých podpatcích. Kromě toho nás „nechá vyplnit“ dotazník o spokojenosti s návštěvou. Dotazník ale ve skutečnosti nedá z ruky, přestože by měl být anonymní a pro každého zvlášť. Ptá se nás přímo a odpovědi sama zapisuje, někdy ještě dříve, než stihneme cokoli říct. A když už něco řekneme, tlačí nás k pozitivnější odpovědi. Ve výsledku to vypadá tak, že jsme se vším naprosto spokojeni, muzeum funguje perfektně, není třeba žádných změn a jeho návštěvu budeme doporučovat každému, kdo pojede na Balkán. Jestli tohle je běžný způsob, jak se tady získávají data pro rozvoj turistického ruchu, tak už je mi jasné, proč zdejší situace v této oblasti vpadá tak beznadějně. Při odchodu mi paní dává letáček v angličtině, čímž odpovídá na mou námitku, že pouze albánské letáčky zahraniční turisty neuspokojí. Co na tom, že se ty anglické vytiskly, když na stolečku vedle návštěvní knihy chybí a jsou k dostání jen na požádání? A ještě než odejdeme, musíme zaplatit vstupné jedno euro za člověka. Cena to sice není závratná, ale proč není napsaná u vstupu? Ale na tom přeci nezáleží – dotazník je vyplněn a uložen do desek, nic už se v něm měnit nebude.

Údolí Rugova

V Kosovu těžko najdete rovinu delší než pár kilometrů. Hory jsou všude, nejvíce však na východě země u hranic s Albánií a Černou horou, kde nalezneme několik národních parků a přírodních rezervací. Vrcholky těch nejvyšších hor dosahují více jak dvou a půl tisíce metrů nad mořem. Přestože se nijak zásadně neliší od jiných Balkánských pohoří a poskytují nádherné výhledy z vysokých hřebenů, ledovcová jezera, rozsáhlé divoké lesy a především příjemný klid, skupinky s batohy na zádech tyto oblasti ještě neobjevily. Tomu, že zdejší hory zejí prázdnotou, napomáhá trvající špatná reputace země, varování před možným výskytem zapomenutých min v odlehlých oblastech u hranic s Albánií, ale i neschopnost zdejších úřadů dotáhnout rozvojové projekty financované Evropskou Unií.


U zdi pravoslavného patriarchátu za městem Peja stopneme auto jedoucí do vesnice Boge. Nastupujeme do auta staršího manželského páru a domlouváme se na svezení do vesnice Kućiško, což je pár kilometrů před cílem jejich trasy a kousek od v současné době zavřeného hraničního přechodu do Černé hory. Vydáváme se na serpentýny údolí Rugova. Po celou cestu nás doprovází vysílání rádia K-FOR se sloganem „Station which cares about Kosovo.“ Později zjišťuji, že tato stanice vysílá stejným rozsahem v albánštině i v srbštině. Občas projedeme tunelem vytesaným ve skále a většinu cesty máme z okénka výhled na horskou řeku a srázy, které ji lemují. Nezřídka také zahlédneme restauraci nebo motel, nejsou to žádné dřevěné horské chajdy, ale na první pohled luxusní stavby, jaké bychom očekávali spíše v Alpách. Problém je, že jim chybí zákazníci.

Hosté evidentně chybí i v restauraci, jejíhož provozovatele potkáváme u silnice v místě, kde vystupujeme z auta. Snaží se nás přesvědčit, abychom jeho podnik navštívili, a dokonce se nám snaží i zavolat auto, které nás k nim odveze. K restauratérově smůle však odmítáme a jdeme dál po svých. Na kraji národního parku potkáváme několik dalších ubytovacích a stravovacích zařízení, která všechna vypadají velmi prázdně. Poté, co mineme poslední z nich, nepotkáme už žádné další lidi.

Občas máme drobné problémy s mapou zakoupenou v informačním centru na kraji Peji, je totiž špatně vytisknutá, na některých místech jsou dokonce vidět jednotlivé pixely. Nicméně cesta je velmi dobře značená, na kvalitu ukazatelů si stěžovat nemůžeme. Po zdolání zhruba osmi set metrů převýšení dorážíme za deště k jezeru Kućiško, jehož hladina se nachází zhruba 1900 metrů nad mořem. Poté, co postavíme stan a vítr rozežeme mraky, vylezu ještě o pár desítek metrů výš na hřeben spojující dva vrcholy poskytující skvělé výhledy. Na kosovské straně jsou patrné vesnice a motely v údolí, ale směrem druhým, na Černou Horu, vidím jen další hřebeny a lesy na svazích. Před spaním se ještě jdu vykoupat. Voda je mnohem teplejší, než jsem očekával, a velice čistá, plavou zde čolci a další drobní vodní živočichové.


Druhý den scházíme dolů do údolí a u silnice na stejném místě, kde jsme včera vystoupili, potkáváme ty samé manžele, kteří nám poskytují odvoz zpět do Peji. Ve městě si dáváme oběd, kupujeme si tureckou kávu a džezvy, chvíli ještě bloudíme ulicemi a večer stanujeme na vršku za městem. Naposledy posloucháme večerní zpěvy muezzinů. Následující den se už Kosovo chystáme opustit.

Přes dvoje problematické hranice směrem k Bělehradu

Po vydatné snídani, burku s ayrem, zakoupeném v pekárně na jedné z hlavních ulic, a výtečné turecké kávě v kavárničce stojící na dohled od mešity Bajrakli se přesouváme k výpadovce směrem na Kulu, hraniční přechod do Černé Hory. Ještě jsme si ani nenašli plácek na stopování a už na nás volá řidič auta právě opouštějícího benzínovou pumpu. Ptá se, jestli nepotřebujeme svést. Vypadáme prý jako stopaři. Obchodní agent softwarové firmy se vrací domů do Nového Sadu z obchodního jednání v Prištině a cestu si se svoji manželkou prodlužuje o dvě výletové zastávky zde v Peji a v černohorském Durmitoru. Nenecháváme se dlouho přemlouvat a nastupujeme do auta, ve kterém, navzdory původnímu plánu, jedeme až do Žablijaku.

Srb v předdůchodovém věku hovoří obstojně anglicky, za jízdy probíráme řadu témat. Manželé mají z Kosova podobné pocity jako my, s tím rozdílem, že my jsme pro kosovské Albánce nekonfliktní Češi, zatímco pár pochází ze země problematického souseda. Zkušenost našeho řidiče s Albánci je překvapivě velmi pozitivní. Do Prištiny jezdí již řadu let, má tam řadu obchodních kontaktů a dobrých přátel albánské národnosti. Ani při návštěvě v Peji nezaregistroval nenávistné postoje místních obyvatel. Kosovo respektuje, snaží se na celou věc dívat s nadhledem. Jediné, co mu zde vadí, je kosovská policie. Netrvá to dlouho a je nám jasné proč.

Na hraničním přechodu s Černou Horou chtějí kosovští celníci vidět kromě pasu také doklad o zaplacení speciálního pojištění, které stojí kolem dvaceti euro. Je povinné pouze pro Srby a kupuje se při vstupu do země. Jenže naši přátelé překročili hranice na stejném místě, jako my, tedy na severu obydleném srbskou menšinou, kde celníci-Srbové toto pojištění neprodávají. Po chvíli dohadování nakonec pohraničníci auto pouštějí i bez onoho nesmyslného papíru a pokračujeme ke kontrole černohorské policie. Zde probíhá vše bez problému. Po vjezdu do sousední země se ozve pípání mobilních telefonů obou Srbů, označující příchozí SMSky. Srbové mají totiž v Kosovu blokovaný roaming, všechny textové zprávy, které jim někdo poslal za jejich pobytu v této zemi, přichází až teď. Pan řidič nám vysvětluje, že stejně tak je zablokovaný roaming kosovských telefonů v Srbsku. Nejvíc na tato omezení doplácejí srbské rodiny, z nichž část žije v Srbsku a část v Kosovu.

Po několika hodinách jízdy dorážíme do Žablijaku, kde se loučíme s našimi spolucestujícími. Městečko složené převážně z hotelů po týdnu v Kosovu působí jako zjevení z jiného vesmíru. Stejně tak i množství západních turistů, výše cen na jídelníčku ve zdánlivě „levném“ fast foodu, a fakt, že za pouhý vstup do národního parku se platí tři eura. Nezdržujeme se dlouho, podíváme se k Černému jezeru a pak přespáváme na kopci mimo chráněné území.

Při cestě do Srbska se ještě zastavujeme ve městě Pljevlja, kde potkáváme již poslední známku islámského světa na naší cestě, mešitu Husejna Paši s nejvyšším minaretem na Balkáně. Na hranicích nám celníci provádějí prohlídku, velice podobnou té od kosovské policie v srbské enklávě na severu Kosova. Otevřít batohy, otevřít pouzdro na foťák, vyndat věci z kapes a ukázat obsah peněženky. Naštěstí nic podezřelého s sebou neneseme a můžeme pokračovat do srbského města Prijepolje.


Prilepolje je malé město, kde kromě malého nevýrazného centra a řeky Lim tu celkem nic moc není. Podstatné pro nás je to, že odtud jezdí vlaky do Bělehradu. Sice jede jen jeden spoj denně, cesta po náhradní trase kvůli nedávným povodním trvá dvanáct hodin a na odjezd z důvodu zpoždění musíme čekat téměř do půlnoci, ale potřebujeme stihnout noční vlak z Bělehradu vyrážející o necelý den později a stopem bychom to nemuseli stihnout. Naštěstí je vagón poloprázdný, nacházíme volné kupé s rozklápěcími sedačkami, kde se dá poměrně obstojně vyspat.

Ráno vylézám ze spacáku a přistoupím k okénku na chodbičce, abych sledoval krajinu, kudy projíždíme. Pán u vedlejšího okénka se mě srbsky ptá, odkud jedeme. Říkám, že z Černé Hory. Přemýšlím, jestli se mám zmínit o Kosovu a raději volím srbské názvy navštívených měst. Před Černou Horou jsme byli v Prištině, Prizrenu a Péči (srbský název pro město Peja). „Takže v jižním Srbsku,“ kýve hlavou pán u okénka. Já, i s ohledem na to, že ze spolucestujícího táhne alkohol, nenacházím odvahu mu tuto tvrzení jakýmkoli způsobem vymlouvat.

Stopem po Kosovu – Albánská města a srbské kláštery

Městečko Gračanica je malou srbskou enklávou nedaleko Prištiny. Kolem
hlavní silnice vlají srbské vlajky a lze zde platit jak eury, tak
i dináry. Kousek od plácku s výbornou cukrárnou a kohoutkem
s vodou nacházíme hlavní místní pamětihodnost, první ze srbských
pravoslavných památek chráněných UNESCEM

Gračanica

Městečko Gračanica je malou srbskou enklávou nedaleko Prištiny. Kolem hlavní silnice vlají srbské vlajky a lze zde platit jak eury, tak i dináry. Kousek od plácku s výbornou cukrárnou a kohoutkem s vodou nacházíme hlavní místní pamětihodnost, první ze srbských pravoslavných památek chráněných UNESCEM, které na své cestě potkáváme – Gračanický ženský klášter ze čtrnáctého století. Kostel Bohorodičky stojí na místě, kde stával kostel již od století šestého. Obsahuje zachované fresky a vnitřní prostor má až mystickou atmosféru. Cedulka zakazující focení a krátké kalhoty se zdá být jedinou známkou omezením pro příchozí. V obchůdku s ikonami prodává příjemná slečna, která nás vstřícně vítá a zve nás na mši, která za chvíli začne.


Večer se vydáváme na kopec nad Gračanické jezero, které je ve skutečnosti vodní nádrží. Z kopce je skvělý výhled na noční Prištinu i na hory na východ od ní. Priština září a doléhají od ní zpěvy muezínů, hory jsou temné a tiché. Při pohledu na mapu zjišťuji, že je zde, v těsné blízkosti největšího města v zemi, opravdu poměrně veliká oblast, kde není prakticky žádné osídlení, jen tudy vede pár malých silniček. Při tom se nejedná o příliš vysoké hory nebo národní park.

Prizren

Z Gračanice nás veze onkolog z prestižní nemocnice Spitali American, která zde sídlí a poskytuje nejlepší medicínské služby v zemi. Dává nám vizitku se slovy, že pokud budeme mít na území Kosova jakýkoli problém, máme mu zavolat. Děkujeme a vystupujeme u dálnice, odkud pokračujeme dalším stopem do městečka Stime, kde po krátké zastávce stopneme autobus. Začíná pořádná průtrž mračen, dovnitř nastupujeme na poslední chvíli. Projíždíme venkovskou oblastí, vesničky působí sympaticky a při pohledu k jihu a k západu se na obzoru vypínají mohutné hory. Čím více se blížíme k městu Prizren, tím jsou hory vyšší, až konečně i naše silnice se ocitá přímo na jejich úpatí a z rovné čáry se chvílemi stávají serpentýny. Poklidný pocit z průjezdu zemí ruší snad jen občasné dopravní značky v podobě malého obdélníčku, na němž je vyobrazen černý piktogram označující tank.


Dorazili jsme do Prizrenu, dle mého názoru nejkrásnějšího města v Kosovu. V hale autobusového nádraží se na nás a naše batohy obracejí udivené pohledy. Úschovnu zavazadel zde bohužel neprovozují, musíme s nimi do centra. Naštěstí je můžeme nechat v restauraci na náměstí, kde si před tím dáme výborný oběd, který nás ale zaskakuje svojí cenou. Poté, co jsme se nechali zhýčkat pro nás relativně nízkými balkánskými cenami se nám sedm euro za jídlo a láhev piva zdá příliš. Proto na odpolední kávu volíme raději malou kavárničku umístěnou trochu stranou, kde turecká káva stojí zde celkem běžných padesát centů.

Stejně jako v Prištině, ani v tomto městě nenalézáme otevřené informační centrum. Po celém centru města stojí řada informačních cedulí s mapou a informacemi v angličtině. Nicméně na každé mapě je zobrazeno vždy jen několik místních památek a to navíc těch, které nejsou přímo v blízkosti cedule, ale třeba až na druhém konci města. Kromě těch nejvýraznějších staveb odkazují na kdejaký starý kamenný dům, takže nejsou příliš nápomocné.

Ale i bez pořádné mapy se za chvíli jakž takž zorientujeme. Starým městem protéká řeka Bistrica, která lemuje nábřeží s řadou restaurací, kaváren a obchůdků. Nejvíce je rušno kolem překrásné mešity Sinan Pasha ze sedmnáctého století. Její vnitřek zdobí výrazné barvy maleb především s florálními motivy a verši z koránu. Jako u většiny mešit i zde se venku nachází kohoutek s vodou. Na zdi visí destička, kde je psáno, že na rekonstrukci stavby výrazně přispěli muslimové z Turecka. Turecké vlajky a nápisy v kosovu nejsou ojedinělým jevem, mezi zdejšími a tamějšími muslimskými komunitami jsou evidentně těsné vztahy.

Na druhé straně řeky stojí o něco starší a na první pohled méně výrazná mešita Bajrkli Gazi Mehmed Pasha, na jejímž minaretu vlaje zase vlajka saudsko-arabská. Dovnitř se bohužel nemůžeme dostat, protože je momentálně zavřená. Stejně tak jsou zavřené i staré turecké lázně, kde probíhá rekonstrukce. V opravě se zdá být i kostel sv. Léviši, nejvýznamnější pravoslavná památka ve městě.


Jiný pravoslavný kostel stojící nedaleko dominanty města mešity Sinan Pasha je otevřený. Hlídají jej kosovští policisté, kteří mě zdraví a ukazují, kudy dovnitř. Vnitřek není nijak bohatě zdoben, v jeho středu visí ze stropu poněkud nevkusně úsporná zářivka. Srb, který zde prodává ikony, mi zakazuje fotit a říká, že Kosovo je špatná země a že vůbec nechápe, co zde ti turisté (tím myslí mě), hledají. Slovy, že kostel není určen turistům, mě de facto vyhání ven. Už jsem si všiml, že zdejší náboženské památky, křesťanské i muslimské, slouží prakticky výhradně k náboženským účelům, a ne jako turistické atrakce. Nicméně při splnění základních podmínek slušnosti (v pravoslavných kostelech jsou to třeba zakrytá kolena či ramena, v mešitách vyzutí z bot) zde s cizími návštěvníky nemá nikdo problém, naopak často zdejší projevují nadšení, že někdo s ciziny se na jejich svatostánek přišel podívat.

Ve spleti uliček nacházíme ještě katolickou katedrálu z 19. století. Je také v rekonstrukci a venku kolem ní pobíhají malé děti, jimž se věnují řeholní sestry. Katolíků je v této oblasti poměrně dost, mají zde kratší historii než muslimové, ale místními jsou přijímáni dobře. Jsou to totiž Albánci, na rozdíl od pravoslavných, kteří zde mají prakticky výhradně srbskou národnost.

Ještě jeden kostelík po cestě potkáváme. Je to vlastně zřícenina stojící na svahu u cesty vedoucí na kopec, na jehož vrcholku stojí zřícenina městské pevnosti Kalaja z jedenáctého století. Kromě skvělého pohledu na rozlehlé město a okolní hory zde vidíme asi největší počet turistů v zemi. S Jirkou se shodujeme na tom, že město má veliký potenciál stát se jedním z největších turistických lákadel Balkánu. Stačilo by jen zprovoznit turistické centrum, dotáhnout započaté projekty, které zde financovala Evropská unie a zavést sem autobusy z turistických destinací v okolních zemích a spojit to s pořádnou reklamou. Zatím se zde s turistickým ruchem ještě pracovat nenaučili, což je nám vlastně sympatické, protože můžeme zadarmo stanovat na kopci nad městem, aniž bychom se báli, že by nás někdo hnal do kempu nebo do hostelu.

Co je však již pro turisty připravené a funguje výborně, je Etnografické muzeum, kde mimo jiné vystavují i krásné obrazy s tradiční tématikou nebo historickou část, kde se chlubí mapou velké Albánie v devatenáctém století, na níž je Prizren vyznačen coby hlavním město. Hned vedle se nachází muzeum archeologické, které je volně přístupné v kteroukoli denní hodinu. Exponáty jsou totiž umístěné ve zdi lemující travnatou plochu kousek od silnice.

Gjakova

Z Prizrenu se stopem dostáváme k mostu k městečku Zrze, kde se stavíme vykoupat v řece vytékající z úzké soutěsky pod most, z něhož skákají místní kluci do vody. Potom pokračujeme dalším stopem do města Gjakova. Veze nás Albánec se švédskou značkou na autě. Ze Švédska, kde pracuje, se domů vrací na léto, aby zde utratil všechny peníze. Libuje si, jak je zde všechno mnohem levnější. Třeba marihuanu zde prý není těžké sehnat a stojí několikanásobně méně než ve Skandinávii. „Kosovo is weed country,“ říká. Podobných aut, jako je jeho, vidíme na kosovských silnicích mnoho. Kromě švédských značek často potkáváme auta německá nebo švýcarská.


Zahraničních aut je dost i ve městě Gjakove, kde se s Albáncem ze Švédska loučíme. S batohy na ulici města působíme trochu jako mimozemšťani, lidé na ulici se za námi otáčí, zdraví nás a ptají se, odkud jsme. Komunikace leží především na Jirkovi, protože většina těch, které tu potkáváme, mluví německy, ale angličtinu neovládá. Je tomu tak i v případě mladíka, kterého potkáváme u mešity v centru města. Právě skončila modlitba, mešita se vyprazdňuje a sympatický člen místní komunity nemá naspěch, pouští nás dovnitř a chlubí se výzdobou pět set let staré stavby. Chce nás vzít i na minaret, bohužel zjišťuje, že nikdo z přítomných u sebe nemá klíče. Loučíme se a jdeme poklidným centrem až na kraj města ke starému kamennému mostu, načež hledáme vhodné stopovací místo dál ke městu Deçan.

Deçan

V malém městečku v podhůří kosovské části pohoří zvaného Albánské alpy nebo též srbsky Prokletie nabíráme vodu a poté se vydáváme po silnici vedoucí do hor k dalšímu ze srbských klášterů. Visoki Dečani stojí až za koncem města na začátku rozlehlých lesů. Cestu střeží check point italské jednotky K-FOR. Vojáci u budky přímo před vstupem do klášterního komplexu se omlouvají. Už je večer a máme zavřeno. Otevírací doba se dodržuje striktně. Máme přijít zítra dopoledne. Souhlasně přikyvujeme a pokračujeme po cestě dál a na břehu horské říčky stavíme stan.

Ráno se vracíme k vojenské budce a Italové nás bez problémů pouští dovnitř. To, čím se pravoslavné kláštery v Kosovu a Srbsku liší, je právě jejich ostraha. V Gračanici dohled nebyl příliš patrný, ale zde je kontrola evidentní na první pohled. Kromě check pointů, vojenských hlídek a cedulky zakazující focení si všímáme i rozvětvených týčí na zdech okolo celého areálu připravených na položení ostnatého drátu. Uvnitř „pevnosti“ panuje obdobná atmosféra jako v srbské Studenici.


Klášter zde stojí již od čtrnáctého století, ale byl mnohokrát opravován. Zdánlivý poklid místních hor totiž přerušilo několik válečných konfliktů, ale i komunistický režim, který zabral velkou část okolních polností, jež nikdy nebyly vráceny. V současné době jsou vnější zdi kostela nádherně vyčištěné a vnitřek je plný krásných fresek. Klášterní budovy nejsou muzeem, ale plně slouží potřebám mnichů. Ti se starají o zahrady a pole ohraničené onou zdí, na níž se bude pokládat ostnatý drát. Některé z produktů jejich práce, víno a sýr, prodávají v malém obchůdku spolu s nádhernými replikami ikon z kostela.

V kostele je kromě nás skupinka cizích řeholníků, kterým místní pop dobrou angličtinou vypráví o dějinách kláštera. Skupinka se přesouvá do klášterních budov. Ptám se, jestli se tam mohu podívat také, a za chvíli se všemi sedím u stolu na terase s výhledem do dvora. Dovídám se, že se jedná o členy kongregace Matky Terezy z USA, Indie a Albánie, kteří přijeli na návštěvu středisek tohoto řádu v Albánii a Kosovu. Sem se stavili na krátký výlet a pop je vstřícně přijal, nehledě na to, že jsou to katolíci s kontakty na Albánce. Chvíli se bavíme o kongregaci i o klášteře. Na mou otázku, jak probíhá spolupráce s vojáky K-FOR odpovídá pop, že velmi dobře. Před pár lety sem někdo hodil granát, který zničil velký kus jedné ze zdí, takže přítomnost armády je zatím bohužel nezbytná.

Po několika příjemně strávených chvílích se loučíme. Děkuji za vřelé přijetí, čaj a sklenici citronády a do kasičky s nápisem „donations“ házím drobný příspěvek. S Jirkou opouštíme střežený prostor, vracíme se do města, kde si kupujeme náš oblíbený burek s ayranem a potom znovu stoupáme k výpadovce města s nataženou rukou a zdviženým palcem. Tentokrát směřujeme do města Peja.

Stopem po Kosovu – Z Bělehradu do Prištiny

„NATO je zlé, v roce 1999 bombardovalo Bělehrad,“ říká
řidič auta, které jsme s kamarádem stopli na výpadovce ze srbského
města Lazarevač, „a přitom k tomu nebyl vůbec žádný důvod.“

„NATO je zlé, v roce 1999 bombardovalo Bělehrad,“ říká řidič auta, které jsme s kamarádem stopli na výpadovce ze srbského města Lazarevač, „a přitom k tomu nebyl vůbec žádný důvod.“ Na válku jsme se neptali, její pamětník o ní začal hovořit sám. Odpovídám, že jsme při půldenní zastávce v srbské metropoli viděli několik zničených budov. Byly tam ponechány coby memento útoku západních vojsk a při pohledu z chodníku běžné rušné ulice působí doopravdy poněkud děsivým dojmem.


Bavíme se jako přátelé, s kamarádem mu říkáme, odkud jsme, co studujeme atp. Co však zatajujeme, je fakt, že cílem naší cesty ve skutečnosti nejsou hory na jih od Čačaku, města, do kterého právě jedeme, ale oblast úzce spjatá se zmíněným bombardováním Bělehradu. Tou oblastí je Kosovo, země obydlená z devadesáti procent Albánci, jejíž samostatnost Srbsko stále neuznalo a nárokuje si právo na její nadvládu.

Nápad navštívit Kosovo se zrodil při opětovném prohlížení mapy Srbska, kterou jsem dva roky před touto cestou dostal v informačním centru na bělehradském hlavním nádraží. Státní hranice na této mapě lemuje tlustá zelená čára, Kosovo, zde pod srbským názvem „Kosovo i Metohija“, je však od zbytku země odděleno o poznání tenčí přerušovanou linkou. Stejným způsobem je označena i Vojvodina. Když jsem přemýšlel, které oblasti v Srbsku by mohly být zajímavé k návštěvě, zaujala mě především ona část v dolní části mapy ohraničená přerušovanou čárou. V červenci roku 2014 jsem s kamarádem Jirkou vyrazil do Bělehradu, odkud jsme se posunuli ještě pár kilometrů vlakem do Lazarevače a odtamtud stopen dále na jih.

Klášter Studenica

Po dlouhém dni stráveném převážně stopováním a jízdou v několika cizích autech, zastavujeme ve městě Ušće. Opouštíme hlavní silnici vedoucí nádherným údolím řeky Ibar a jdeme pěšky po podstatně méně frekventované cestě vinoucí se řídce obydlenou horskou oblastí biosférické rezervace Golija, jejíž nejvyšší vrcholy převyšují Krkonoše. Kolem se rozprostírají převážně jehličnaté lesy ukrývající několik vesniček a pravoslavných klášterů. Večer uleháme na břehu řeky Studenica pár set metrů od stejnojmenného kláštera.


Následující ráno jdeme komplex středověkého kláštera navštívit. Studenica sice patří mezi nejvýznamnější památky v Srbsku a je zapsán na seznam UNESCO, ale návštěvníků zde potkáváme jen několik, všichni jsou to poutníci ze Srbska. Klášter je stále funkční a slouží především náboženským, nikoliv turistickým účelům. Nikdo po nás nechce zaplatit za vstup, obchůdek se suvenýry je otevřený jen na požádání. Uvnitř kostela obdivujeme nádherné fresky, venku v zahradě kromě budov také ticho přerušené jen šuměním lesa a ptačím zpěvem. Jsme sice stále v Srbsku, ale svou historií, architekturou i způsobem fungování se v mnoha ohledech podobá pravoslavným památkám, které nás čekají v Kosovu. Liší se jen v jednou důležitou věcí, o tom ale až později.

Srbský sever Kosova

Pokračujeme stopem dále na jih, vezeme se Srby, kteří také navštívili klášter i romskou rodinou jako vystřiženou z filmu od Kusturici. Po obědě v Rašce nás čeká silnice vedoucí do Kosova. Zastavuje mladý pop z malého kláštera v severním Kosovu. Mluví srbsky, občas tak rychle, že máme problémy s porozuměním. Působí velmi přátelsky a říká, že Srbové a Albánci spolu nemluví, ale my jakožto cizinci nebudeme mít problém ani s jednou skupinou. Nepovažuje Albánce za špatné lidi, myslí si, že v každém národě je stejné množství dobrých i špatných, ale vzhledem k politické situaci jakožto představitel srbské pravoslavné církve s žádnými Albánci v kontaktu není. Na hranicích ukazuje jen dokumenty od auta, naše pasy nikdo vidět nechce, protože jedeme s popem – k němu a k jeho spolucestujícím má hraniční policie úctu. Obě strany hraničního přechodu, srbskou i kosovskou, totiž hlídají Srbové. Dorazili jsme sice do Kosova, nicméně ještě několik desítek kilometrů před námi je obydleno prakticky výhradně Srby.


Pop zastavuje na první benzínce. My si ve zdejší restauraci objednáváme tureckou kávu, kterou bych spíše očekával v albánské části. Platíme ale v dinárech. Cenu v eurech, tedy měně, kterou Kosovo oficiálně používá, číšník neuvedl. Je to zvláštní oblast. Při dalším stopu podél silnice vidíme na každém druhém sloupu srbskou vlajku. Zeď pod mostem někdo posprejoval obrovským nápisem „Fuck of NATO“ a za městem Leposavić, kde nás vysazuje další řidič, stojí srbský předvolební billboard se sloganem: „Za to, co je Srbska.“ Na tomto místě čekáme asi tři hodiny, kolem projíždí auta bez SPZetek, občas konvoj jednotek K-FOR, vidíme hlavně turecké a slovinské vojáky.

Konečně zastavuje první Albánec, kterého na naší cestě potkáváme. Mluví dobře anglicky a po chvíli přátelského rozhovoru si sám od sebe začne stěžovat na Srby. Po pár kilometrech nás zastavuje policie. Muži mají na sobě kosovské uniformy, ale národnostně jsou to Srbové. Žádají po řidiči deset euro na ruku. Že prý, když mu hned zaplatí, může jet bez dalšího zdržování rovnou dál. Náš řidič ale zná dobře praktiky místní policie, o níž tvrdí, že je prolezlá korupcí. Deset euro nenáviděnému Srbovi jen tak do kapsy dát nechce, raději zvolí pokutu s oficiálním papírem a razítkem za třicet pět euro. Než ale dojde k zaplacení, čekáme několik dlouhých minut. Policie cosi řeší, my čekáme v autě a kolem bez problému projíždějí další vozidla, kterých si policie nevšímá. Policisté nám nařizují otevřít batohy, aby do nich mohli nahlédnout vršky a posléze kývnout, že je to ok. Také si řeknou o naše pasy, které bůhví proč zkoumají několik minut. Vrací nám je s tím, že máme do určitého data opustit zemi, protože bez víza zde v „této zemi“ nemůžeme legálně pobývat déle než devadesát dní. Tou zemí, o které mluví, ale nemají na mysli Kosovskou republiku, nýbrž Srbsko. Za datum vstupu považují údaj na razítku ze Subotice, hraničního přechodu mezi Maďarskem a Srbskem. Kývneme, že zemi určitě opustit stihneme, policie se s námi loučí a my jedeme dál.

Před Kosovskou Mitrovicí na pár minut zastavujeme v jednom dvoře, kde náš Albánec nasazuje na auto svoji SPZku a pak pokračujeme kolem slovinského check pointu do albánské části Kosova. Rozdíl je patrný na první pohled – srbské vlajky vystřídaly albánské, sem tam americké, severoatlantské a občas i německé. Z auta vysedáme ve městě Vushtrri svou rozlehlostí připomínajícím města na americkém venkově. Noc trávíme ve stanu v poli za městem.

Priština

Auto, které nám ráno zastavuje u benzínky za Vushtrri sice není speciálně označené, ale velmi rychle zjišťujeme, že se jedná o maršrutku. Na cestě po silnici s probíhajícími rekonstrukcemi přistupuje a vystupuje několik lidí. Po příjezdu do Prištiny platíme euro na osobu, což vzhledem k ujeté vzdálenosti hodnotíme jako dobrou cenu.


Hlavní město Kosova nás vítá svými paneláky, ale i moderními domy a ulicemi plnými aut, mezi nimiž se nezřídka objeví auta označená K-FOR, NATO nebo EU. Na každém rohu vlaje nějaká vlajka: albánská, americká nebo evropská. Samotných kosovských vlajek tu je pomálu, visí jen na nejoficiálnějších místech. Všude kolem jsou podniky se „západními“ jmény, třeba taxíky Dallas nebo hotel Liberty s napodobeninou sochy svobody na střeše.

Kvůli úschovně zavazadel hledáme vlakové nádraží, ale nacházíme jen malou pomalovanou železniční budovu s nápisem Priština, ve které je na dvou plakátech popsán kompletní jízdní řád všech vlakových spojů v zemi. Není zde ani otevřená pokladna, batohy musíme nechat na mnohem používanějším autobusovém nádraží.

Po cestě do centra se fotíme s monumentální sochou Billa Clintona. Jeden kolemjdoucí se nás ptá, jak se nám pomník líbí. „U nás pomníky žijícím osobnostem nestavíme, takže je to trochu zvláštní,“ odpovídáme. Kýve hlavou. „Ano, možná to je trochu zvláštní, ale tenhle člověk toho pro Kosovo hodně udělal a my mu tímto pomníkem chceme vzdát úctu,“ vysvětluje anglicky. O kus dál stojí nová katedrála Matky Terezy. Díky svému mezinárodnímu uznání a popularitě albáncům slouží jako vhodná národní hrdinka.


Domnívali jsme se, že si centrum projdeme spolu s mapkou, kterou dostaneme v turistickém informačním centru. Zjišťujeme však, že informační centrum zde sice je a má dobrou adresu – přímo na jednom z hlavních náměstí blízko obřího obrazu kosovského prezidenta Ibrahima Rugova, jenže není otevřené. Stejně tak nikde v centru nemůžeme najít žádný obchod s pohledy, ani na frekventované promenádě plné obchůdků a restaurací. Na konci pěší zóny stojí zvláštní památník obětem války. Na jakémsi plotě jsou rozvěšeny portréty padlých, které se postupně jeden po druhém zobrazují i na velkoplošné obrazovce nad nimi.

V centru města nacházíme Muzeum Kosova. Vstup je zdarma a uvnitř potkáváme několik zahraničních turistů. Navzdory tomu, že muzeum zjevně přitahuje především cizince, je zde textů v angličtině jen několik. Většina je pouze v albánštině, v srbštině nic. Celé patro zabírá expozice věnovaná válce a NATO, v přízemí pak mnohem menší expozice Kosovo in centuries s několika málo exponáty etnografického charakteru.

V uličkách okolo centra, budících dojem maloměsta, se schovává několik mešit. Je pátek, všude probíhají modlitby, na které přišlo tolik lidí, že klečí i v prostoru vně budov. U jedné z nejstarších a nejkrásnějších mešit ve městě mě zdraví jeden pán a říká, ať jdu dovnitř. Probíhá zde sice modlitba, ale to neznamená, že bych zde nemohl být. Naopak, „it´s normal,“ říká ten pán, skvělou angličtinou mi vypráví, že když on cestuje po Evropě, také navštěvuje místní náboženské památky a vybízí mě, abych si vnitřek mešity bez ostychu vyfotil. Když nebudu fotit přímo tváře jednotlivých lidí, můžu fotit i během bohoslužby.

Oděsa – Zašlá sláva velkoměsta

Probouzím se na lehátku v nočním vlaku ze Lvova. Je už světlo,
odhrnuji tenkou přikrývku a slézám na červený koberec a pokračuji
z kupé ven do úzké uličky k okénku. Venku se střídají
rozlehlé travnaté pláně s lesy, malými políčky a chudými
vesničkami.

Probouzím se na lehátku v nočním vlaku ze Lvova. Je už světlo, odhrnuji tenkou přikrývku a slézám na červený koberec a pokračuji z kupé ven do úzké uličky k okénku. Venku se střídají rozlehlé travnaté pláně s lesy, malými políčky a chudými vesničkami. Po chvíli kupuji pro sebe i pro kamaráda Mika v posledním kupé našeho vagonu za pět hřiven čaj, posnídám nakoupené pečivo a potom dál sleduji krajinu. Ve vagonu je klid a čisto. Dvanáctihodinová cesta přes půlku Ukrajiny v lehátkovém kupé stála v přepočtu méně než tři stovky.


Do Oděsy přijíždíme podle jízdního řádu okolo půl desáté. Na nádraží je rušno, většina cestujících vystupuje právě zde, na konečné stanici. Kvůli délce vlaku je to z našeho vagónu k nádražní budově ještě pár minut chůze. Cestou na nástupišti potkáváme bábušky s cedulemi „kvartýra“. Nabízejí 100 hřiven, tedy zhruba 170 korun, na jednu noc, při větším počtu nocí jde cena dolů. Jedna paní nabízí nocleh za padesát hřiven, načež se kolem ní nahrne dav dalších bábušek, které ji překřikují, že takhle nízkou cenu si přece nemůže dovolit. Když se dotyčná paní dozvídá, že chceme přespat jen jednu noc, cenu odvolává a přestává o nás, coby potencionální zákazníky, jevit zájem. Bere jen ty, kdo zůstávají déle.

Nakonec se domlouváme s bábuškou Ludmilou. Po cestě přes park na tramvaj Ludmila komentuje současnou situaci na Ukrajině slovy: „Krym – vojna, Doněck – vojna, Oděsa – mir.“ Prý se tedy není čeho bát. Na zastávce chvíli čekáme a pak jedeme přibližně půl hodiny do jedné z okrajových částí města blízko pláže, kde čeká slibovaná „kvartýra“. K malému domku se jde skrz zahradu. Na šňůře zde visí prádlo a trubky s vodou vedou do umyvadla a do barelu, ze kterého pokračuje další trubka do sprchy. Uvnitř domu je malá ložnice a vedle ní dokonce kuchyňka. Není to luxusní apartmá, ale nám to na jednu noc stačí. Platíme každý po sto hřivnách a necháme si na papírek napsat všechny důležité informace, jako je adresa, čísla tramvají a maršrutek atp.


Nádherná Oděsa, ošklivá Oděsa

Po vybalení, vyprání a sprše se s Mikem vydáváme maršrutkou do centra města. Zhruba půlhodinová cesta končí v parku na konci slavného bulváru Deribasovskaja. Projdeme přilehlou obchodní pasáž z devatenáctého století a potom i onu hlavní výstavní ulici plnou dražších restaurací, obchodů i atrakcí pro turisty. Na konci nás boční ulice svedou k mostu vedoucímu nad ulicí, která ukazuje pravý opak nádhery bulváru Deribasovskaja vzdálené jen pár minut chůze.

Pod sebou vidíme silnici plnou výmolů a kolem zanedbané domy s oprýskanými zdmi počmáranými sgrafity. Ani park Ševčenko, do kterého vcházíme branou kousek za mostem, neoplývá krásou, spíš než upravené trávníky tu nacházíme vyprahlou trávu a odpadky za nízkou zídkou. Mezi stromy prosvítá moře a obrovské jeřáby oděského přístavu. Po rychlém obědě se vracíme do centra a scházíme kolem rušné silnice k výletní části přístavu. Za nádražní budovou Mořského nádraží stojí vysoká budova hotelu Odessa a za ním kotví luxusní jachty a plachetnice. Navzdory tomu, že jsme ve slavném turistickém letovisku, kupujeme si přímo na nábřeží se skvělým výhledem na přístav i vzdálenější části pobřeží kelímek kvasu za pár hřiven, tedy za celkem běžnou cenu bez turistické přirážky.


Nahoru od přístavu vedou slavné Potěmkinovy schody. Jsem jimi trochu zklamaný, jsou sice mohutné, velice široké a při pohledu vzhůru vzbuzují dojem nekonečnosti, ale stále jsou to jen obyčejné schody. Čekal jsem od nich něco úžasnějšího. K lepšímu dojmu by snad stačilo aspoň to, kdyby nebyly okolní parky na svahu okolo obou stran Potěmkinových schodů tak zanedbané. Na schodech mi nějaký mladík pokládá na hlavu jakéhosi dravce a anglicky mi říká, že mě s ním za euro vyfotí. Nabídku rázně odmítám, ale zároveň je mi ho trochu líto. Na světoznámé památce bych očekával davy lidí, místo toho zde prochází jen pár malých skupinek a jednotlivců. Tato místa neoplývají turisty v takovém množství, jak by se dalo předpokládat.

Nad schody začíná bulvár Primorskij, druhá krásná ulice ve městě. Tato ulice spolu s ulicí Deribasovskaja ohraničuje malou oblast, kde jsou snad všechny domy opravené, roste tu hodně stromů, stojí tu několik velkolepých soch, fontán, muzeí, příjemný parčík nebo překrásná budova oděské opery. Zbytek města působí zašlým někdy až odpudivým dojmem. Z centra odjíždíme zpět opět maršřutkou. Jízdné je oproti českým cenám zanedbatelné, jízdenka na jednu cestu v MHD stojí okolo dvou hřiven. Platí se přímo řidiči, který platbu i vrácení přebytečných drobných vyřídí za jízdy. Po cestě vidíme i několik tramvají, většinou starších kusů, výjimkou však nejsou ani červené vozy se znakem Prahy, který sem pražský dopravní podnik prodal teprve nedávno.

Navečer se stavujeme ještě na pláži u naší kvartýry, a večer trávíme v blízké restauraci a pak na zahradě kvartýry na besedě, kam nás zvou další nocležníci na červinské pivo a sušené ryby. Kromě nás tu nocuje chlapec z Dněpropetrovské oblasti, který sem přijel se svojí matkou dělat zkoušky na námořnickou školu, manželé s malým dítětem z města Černivci a dva kluci kolem dvacítky z Doněcku, kteří zde přes léto pracují na pláži. Ze zmíněných jen rodina z Černivci mluví rodným jazykem ukrajinsky. Kolegové z Doněcku a Dněpropetrovské oblasti hovoří rusky, což ovšem není ani v době války na východě země problém. Koneckonců i bábuška Ludmila mluvila rusky a v podstatě v celé Oděse je ruština nejběžnějším jazykem. Začíná nám být jasné, že rodná řeč nemusí na Ukrajině nutně předurčovat národnostní cítění. Jak později zjišťujeme, na Ukrajině mluví rusky několik milionů lidí, nutně to ale neznamená, že by se tito lidé sami s ruskou národností identifikovali.


Kolem delty Dněstru

Druhý den ráno vyklízíme ložnici a ještě před naším odchodem přichází bábuška Ludmila s novými zákazníky. Pak jedeme zase do centra města, kde bloudíme po ulicích a hledáme, odkud jede autobus do městečka Bilyaivka. Kolem poledne konečně dostáváme od místních spolehlivé informace a skrz obrovský trh s ovocem a zeleninou se prodíráme na autobusové nádraží a rychle nalézáme příslušný spoj. Cesta do Bilyaivky je dlouhá přibližně padesát kilometrů, přesto jízdenka stojí pouhých dvacet hřiven. Zato jedeme velmi pomalu, zastavujeme v různých vesnicích a do našeho cíle přijíždíme přibližně až za hodinu a půl. Málem bychom město přejeli, naštěstí se sice až za zastávkou, ale stále ještě v obydlené zástavbě dozvídáme, kde jsme a vystupujeme ven. Kdybychom tímto autobusem pokračovali dál, dojeli bychom až do Podněsterské republiky, kde by od nás celníci na hranicích mohli požadovat za přechod hranic pár desítek euro.

V Bilyaivce si kupujeme ve stánku mastné plněné pirohy k obědu a vyrážíme po prašné cestě směrem k Dněstru. Bilyaivka je jedním z výchozích bodů k národnímu parku okolo dněsterské delty. Jedno ze slepých ramen této řeky končí u posledních domů městečka. Kolem vody pobíhá kolem dvaceti dětí, které se sem s několika dospělými přišly vykoupat. S velkými batohy působíme malý rozruch, jeden odvážný chlapec se nás jde zeptat, odkud jsme přišli. Bavit se s cizincem je pro něj velká pocta, do těchto míst jich příliš mnoho nezavítá. Ukazuje nám úzkou pěšinku mezi vodou a rozlehlým rákosovým porostem s občasnými převážně uschlými stromy. Tam kousek dál je prý další místo na koupání. Vyrážíme naznačeným směrem a po pár minutách nacházíme další rameno řeky, tentokrát již jedno z hlavních, a o kus dál i plácek, kde se koupají další lidé. Lezeme do vody taky, ale původní plán přeplavat na druhý břeh, kde roste hustý les, nakonec nerealizujeme. Proud je tak silný, že se člověk stěží udrží na místě a není radno vypravovat se dál od břehu. Po vodě občas projede výletní motorový člun, vidíme ale i malou loďku převážející dřevo. Po koupeli se vracíme do Bilyaivky a po zastávce na sklenici kvasu přejíždíme autobusem do vesnice Majaky.


V Majakách se jdeme podívat na přilehlý most před Dněstr. Na jedné straně vidíme široké říční koryto, na druhé obrovské jezero Dněsterský iman, do kterého řeka ústí. Vracíme se do vesnice, v hospůdce ochutnávám ukrajinské pivo Zlatá Praha a po osvěžujícím posezení vyrážíme pěšky po silnici dál. Cestou kolem silnice potkáváme maskované check pointy, kde ukrajinská armáda střeží příjezdové cesty vedoucí z Podněsterské republiky, která zde kvůli svým spojům na Rusko v době války na východní Ukrajině představuje potenciální nebezpečí. Kousek za vojenskými objekty odbočujeme na křižovatce, odkud pak částečně stopem, částečně autobusem projíždíme kolem Dněsterského imanu, obrovské vodní plochy obklopené rákosím a loukami.

Na jednom místě nás řidič autobusu vysadí s tím, že se vychyluje z naší trasy a my stopujeme u prašné cesty plné výmolů, po které jezdí jen minimum aut. Asi za půl hodiny nás bere parta dvou kluků a dvou holek a za svezení do Ovidiopolu chtějí od každého z nás pět hřiven. Velké šance na jiný stop nemáme, takže nasedáme do nepříliš sympatického vozu plného cigaretového kouře a platíme požadovanou částku. V Ovidiopolu si u stánku kupujeme šaurmu, rychlé jídlo podobné tortille. Mike se dává do řeči s místním městským policistou, který ochotně radí, kde sehnat maršrutku směrem dál. Po večeři se už stmívá, opouštíme stánek a marně hledáme ve městě místo, kde maršrutka zastavuje. Naštěstí opět potkáváme policisty, kteří se s námi ochotně baví, nechají se s námi vyfotit a dokonce se nám i ze své pravomoci snaží zastavit nějaké auto, které by nás vzalo. Nakonec zastavuje autobus, který nás odveze do Zatoky.

Zatoka, jak krátce po příjezdu zjišťujeme na vlastní oči, je oblíbenou turistickou destinací. Kolem několik kilometrů dlouhé pláže stojí pruh hotelů, bungalovů a restaurací, z různých směrů se ozývá hlasitá hudba a ulice jsou i v pozdních hodinách plné lidí. Klidnější místo, které s Mikem prohlašujeme za vhodné na přespání, nacházíme až zhruba po dvou hodinách.


Následující den vstáváme v šest ráno, protože máme obavy z místních hoteliérů a údržbářů pláží, kterým by se naše spacáky položené přímo na písku jedné z pláží nemusely líbit. Protože Zatoka leží na úžině mezi mořem a Dněsterským imanem, jdeme se ještě ráno podívat na nejmenší zúžení, kde pevnina mezi oběma vodními plochami má šířku jen několik desítek metrů. Podobné zúžení po průchodu městem a snídani v jedné z restaurací vidíme na druhé straně za městem z auta, které stopujeme na kraj Oděsy. Silnice přes úžinu vede po vyvýšeném náspu, je tedy možné vidět současně jak jezero, tak moře. Jsou to dvě rozlehlé vodní plochy, jen na jedné jsou vidět veliké vlny a na druhé klidná hladina, rákosí a občas nějaké ptactvo.

Ukrajinská pohostinnost – aneb hostem ve vlaku

Z Oděsy vyrážíme nočním vlakem před desátou hodinou večerní. Kupé sdílíme s postaršími manžely od města Nizhyn na sever od Kyjeva. Dáváme se do řeči a než stačíme vybalit vlastní jídlo, už leží na stolečku hotová hostina. Domácí sádlo, okurky a víno, koupený chléb, salám, sušenky, sušené ryby, pivo a hroznové víno. Manželé nás považují za své hosty a vybízejí, abychom se neostýchali a brali si cokoli, co na stole leží. Hodujeme až do půlnoci a při tom si povídáme. Paní vypráví, že byli pár dní na dovolené v Zatoce, my zase povídáme o naší cestě, včetně návštěvy stejného města a přespání na pláži. Paní na to, že by mladí lidé přespávali jen tam pod širákem, není zvyklá, děsí se a ptá se, jestli jsme o tom informovali své rodiče a co celkově o našem výletu míní. Když slyší, že moji rodiče mě na Ukrajinu pustili bez problému, starostlivě kroutí hlavou.

Kolem půlnoci jdu spát a probouzím se v šest. Manželé už snídají, paní na nádraží, kde se dvacet minut stálo, koupila každému makový závin, takže se k nim přidávám a také snídám. Zbytek cesty z větší části trávím u okénka. A že je na co se dívat! Nejedeme totiž nejpřímější trasou, takže mimo jiné přejíždíme násep uprostřed vodní nádrže Čerkasy postavené na Dněpru jižně od Kyjeva, kam vlak směřuje. Výhled na přehradu připomíná moře – vodní plocha je tak široká, že na některých místech není možné dohlédnout na druhý břeh. Na kyjevské hlavním nádraží jsme zhruba v jedenáct. Společně se zde s našimi hostiteli vyfotografujeme a rozloučíme. Manželé jedou dalším vlakem do Nizhyn, já s Mikem se jdeme ubytovat do hostelu. Čeká nás několik dní v Kyjevě.

Ideální dovolená? Řecko Vás rozhodně nezklame!

Pokud rádi cestujete, ale zatím jste se nepodívali do Řecka, možná je
načase to změnit. Vždyť v Evropě byste nalezli jen málo tak
populárních destinací, které lákají turisty z celého světa.

Pokud rádi cestujete, ale zatím jste se nepodívali do Řecka, možná je načase to změnit. Vždyť v Evropě byste nalezli jen málo tak populárních destinací, které lákají turisty z celého světa.


Ještě než vyrazíte za řeckým sluncem…

Vyrazit do Řecka, to znamená vyrazit za historií, překrásnou přírodou, sluncem a nádhernými plážemi. Jestliže alespoň zvažujete, že se ještě letos anebo napřesrok do této jihoevropské země rovněž vydáte, bude se Vám jistě hodit několik důležitých informací.

  • Dovolená v Řecku. Na rozdíl od mnoha jiných určitě nepatří k nejdražším a navíc lze ušetřit nemalé finanční částky. Ptáte se jak? Můžete využít nabídky Firstminute či Lastminute Řecko, a to např. na Greece-tours.cz.
  • Ubytování v Řecku. Chystáte-li se vyrazit individuálně, bydlení je vhodné vyřešit ještě před odjezdem. Řecko nabízí jak luxusní hotely v centrech měst, tak rustikální hotýlky prakticky mimo veškerý shon. Záleží tedy na vašich preferencích, ale také na finančních možnostech.
  • Poznávejte Řecko. Jak už jsme naznačili, tato turistická destinaci je ideální nejen pro relaxaci, ale také k poznávání. Pokud máte rádi aktivní dovolenou, prohlédněte si některé poznávací zájezdy Řecko a jistě naleznete takový, jenž Vám padne do oka.
  • Cestování s dětmi. Dovolená s celou rodinou přináší všem jejím aktérům úžasné zážitky. Chcete-li i Vy vyrazit mimo hranice České republiky s dětmi, právě Řecko Vám můžeme jen a jen doporučit.
  • Cílové destinace: Řecko nabízí mnoho zajímavých míst jak na evropské pevnině (Athény, Olympská riviéra či poloostrov Chalkidiki), tak na přilehlých ostrovech. Vždyť komu by něco neříkal ostrov Kréta, Lesbos, Rhodos, Lefkada anebo ostrov Mykonos. Stačí si pouze vybrat!

Na návštěvě u volyňských Čechů

Jen pár minut jízdy od konečné stanice metra velkoměsto vystřídá
rozlehlý borovicový les, za nímž čeká běžný ukrajinský venkov.
Přejíždíme hranice Kyjevské oblasti a dostáváme se do oblasti
Žitomirské, na historické území Volyně.

Přestože sem vede dobrá silnice a vzdálenost činí zhruba sto padesát kilometrů, autobus z Kyjeva do Korostenu jede něco kolem tří hodin. Část času ale zabere čekání na další zastávce ještě v Kyjevu nedaleko autobusového nádraží, kde jsme s kamarádem Mikem do autobusu nastoupili. Jen pár minut jízdy od konečné stanice metra velkoměsto vystřídá rozlehlý borovicový les, za nímž čeká běžný ukrajinský venkov. Přejíždíme hranice Kyjevské oblasti a dostáváme se do oblasti Žitomirské, na historické území Volyně.


V Korostenu nakupujeme jídlo a stavíme se v kavárně na pozdním obědě. Potom najdeme maršrutku, které nás doveze na křižovatku k hlavní silnici, po které jsme přijeli. Zde stopujeme auto, které nás sveze až na kraj vesnice Malá Zubovština.

Ještě před dvaceti čtyřmi lety zde žili převážně volyňští Češi, dnes tu bydlí hlavně Ukrajinci a Čechů zde zůstala jen hrstka. A právě tuto hrstku jsme se sem vypravili najít. Na první pohled je zde patrná chudoba, cesty jsou prašné nebo poctivě vydlážděné, ale již před mnoha desetiletími. Na některých místech na ulici potkáváme slepice, husy či krůty. Po pár minutách potkáváme první lidi, snažíme se zeptat, jestli zde žijí nějací Češi, ale paní nám nerozumí. Teprve na druhý pokus se dozvídáme, že zde opravdu několik Čechů je, jedna babička bydlí kousek odtud. Paní pohotově zavolá na asi desetiletého kluka, který se zrovna okolo nás projíždí na kole, aby nás k ní dovedl. Ukrajinské děti mají tři měsíce prázdnin, ale málo možností, čím je naplnit. Chlapec má spoustu času, nijak ho nezdržujeme a jdeme s ním.


„Přijeli Češi!“ křičí kluk na paní sedící před svojí chalupou. Babička se nejprve diví, co se to děje, jezdí za ní jen příbuzní a ti tu už nedávno byli a dnes nikoho nečekala. Představujeme se a mluvíme o tom, proč jsme do vesnice přijeli. Babička nám říká, že se jmenuje Nováková, což mezi volyňskými Čechy bylo příjmení rozšířené podobně jako v Čechách. Vypráví nám o své rodině žijící v České republice a pak se zvedne, aby nás zavedla na hřbitov. Tam nacházíme starší nápisy v češtině a novější většinou již v ukrajinštině. Paní Nováková ukazuje hroby své rodiny a několika ve vesnici vážených lidí, jako byl třeba oblíbený lékař, který zde mnoho let působil. Paní Nováková nás vede do domu nedaleko za hřbitovem, kde žije další Česka, paní Ema.

Kdo zůstal po Černobylu

Ema nás ochotně vítá u sebe doma a ukazuje, že si máme jít do obýváku, kde nás usazuje na gauč. Chvíli si povídáme a seznamuje se jejím manželem, Ukrajincem Olegem. Oleg nám daruje svou sbírku básní, kterou bohužel kvůli ukrajinskému jazyku nejsme schopni docenit, a chlubí se svými povídkami otisknutými v lokálním tisku. Ema s námi příliš dlouho neposedí, míří do kuchyně podívat se, čím by nás mohla pohostit. Dostáváme bůček s hořčicí, rýži, kousek sladkého červeného vína, vyrobeného někým ze sousedství, i čaj se sušenkami. Zatímco si pochutnáváme na neplánované hostině, ohřívá naše hostitelka vodu, abychom mohli na závěr parného dne ze sebe smýt pot. Do domu není zaveden vodovod, voda se musí tahat vědrem ze studny a ohřát elektřinou. Po večeři se na předzahrádce teplou vodou z lavoru a houbičkou s mýdlem umyjeme a potom nás Ema bere na krátkou procházku vesnicí.


Jdeme se ještě jednou podívat na hřbitov, kde nám Ema ukazuje hroby svých rodinných příslušníků a vypráví staré vzpomínky. Postupně se také dozvídáme i něco o slavné historii Čechů na Volyni. Na jejich příchod z vesnic okolo Hradecka v roce 1870 ani na období první poloviny dvacátého století si paní Ema nevzpomíná, narodila se až v době druhé světové války, ale dosti dobře si pamatuje na klíčovou událost v dějinách volyňských Čechů. Přibližně sto kilometrů od Malé Zubovštiny stála černobylská elektrárna. Poté, co v roce 1986 došlo k její havárii, stala se vlivem povětrnostních podmínek právě oblast, kde se vesnice nachází, jednou z nejvíce postižených radioaktivním zamořením. V prvních dnech oficiální místa informaci o katastrofě tajila, pak najednou přišel zákaz otevírání oken, pobytu venku a příkaz k utěsnění studen. Až za další dva týdny havárii Gorbačov oficiálně oznámil a o čtyři dny později byly v poškozené oblasti vyhlášeny prázdniny. Sovětská vláda byla pod mezinárodním tlakem nucena obětem pomoci a nabídla jim, že se mohou zadarmo přestěhovat. Rodina Emy tedy odešla do Poltavské oblasti. Syn tam již zůstal, ale manželé se vrátili zpět. V roce 1991 bylo českým obyvatelům Malé Zubovštiny nabídnuto další stěhování. Místní krajanský spolek jej složitě vyjednal se sovětskými respektive ukrajinskými úřady a československou vládou. Hlavním důvodem odchodu volyňských Čechů a finanční pomoci ze strany naší vlády bylo přetrvávající zamoření. Ema mohla odejít také, ale zůstala kvůli nemocné matce. Od té doby se žádná podobná nabídka bezplatného přestěhování nenaskytla.


V průběhu vyprávění nám Ema ukazuje úřad, školu, klub (něco na způsob kulturního domu), březový háj nazývaný Březina a školku, kterou sama pamatuje z dětských let. Po návratu do chalupy manželé rozloží pohovku v obýváku, potáhnou povlečením a dají nám polštáře a přikrývku, abychom zde mohli přespat.

Ema odkudsi vytahuje štos papírů, na kterých je vytisknutá historie vesnice sepsaná někdejším ředitelem místní školy panem Jaroslavem Ornstem. Paní Ema ještě na chvíli zapíná televizi a my si čteme poutavě napsaný text, kde jsou pospány dějiny Malé Zubovštiny od příchodu prvních Čechů po začátek dvacátého prvního století. Dozvídáme se tak, že komunitu založilo 15 až 20 rodin z vesnic Nechanice, Předměřice, Neděliště u Hradce Králové, kde byl na zvyšující se počet obyvatel nedostatek zemědělské půdy. Častá příjmení volyňských Čechů byly Novák, Černý, Dvořák, Erps nebo Ornst. Češi na Ukrajinu přinesli moderní technologie, především uměli dobře používat hnojiva, takže se jim zde vedlo lépe než starousedlíkům.

V průběhu stodvacetileté historie zde fungovaly různé spolky, kulturní iniciativy, česká škola atp. o nichž text přináší obsáhlé informace. Stejně podrobně mapuje události po již zmíněné černobylské katastrofě a vyjednávání o přesunu do Čech. V roce 1991 se naprostá většina obyvatel rozptýlila do třiceti čtyř lokalit ve dvaceti českých okresech. Mnoho lidí odešlo třeba do Krupky, Milovic, Kuřivod nebo Rokytnice v Orlických horách. V některých z těchto městeček dnes dost možná žije více volyňských Čechů než v celé Volyni.

Sušenky od paní Anežky

Kolem šesté hodiny ranní slyším z vedlejší místnosti šum, Ema a Oleg vstávají. Já s Mikem ležíme až do osmé. Když vstaneme, popřeje nám paní Ema dobré ráno a přináší ke snídani párky a prejt. Dopoledne se jdeme s Emou podívat do školy. Jdeme kolem nového pravoslavného kostelíku postaveného z peněz ze sbírky místních obyvatel. Žádný starší „český“ kostel, zde není. Kromě školy navštěvujeme také budovu úřadu. Ani jedna z místních institucí již nenese známky české kultury, všechny nápisy a vývěsky jsou jen v ukrajinštině. Když si všechno doprohlédneme, vrací se Ema domů uvařit oběd a posílá s námi manžela.

Oleg nám ukáže, kde ve vesnici sídlí doktor a kde jsou obchody a pak slíbí, že nás zavede ještě k dalším Čechům. V domě na kraji staré poctivě vydlážděné silnice je prázdno, zkoušíme tedy o něco vzdálenější stavení. Druhý pokus je úspěšný, paní Anežka je doma a naše návštěva ji těší. V devadesátých letech do vesnice prý občas nějací Češi na návštěvu přijeli, v posledních letech sem kromě rodin zbylých Čechů přijeli údajně jen nějaké dvě holky (pravděpodobně dělat výzkum do školy) a jistý profesor z Brna. Jinak o vesnici ze strany českých turistů zájem není, na rozdíl například od českých vesnic v rumunském Banátu. Anežka nás zve do kuchyně, postaví na stůl maso a každému nalije štamprli vodky. Pohoštění završuje výbornými sušenkami, které dopéká až po našem příchodu. Když se ptáme, pro koho sušenky pekla, říká, že pro návštěvy. Vždycky prý někdo ze sousedů přijde, i když se třeba neohlásí předem. Chvíli si povídáme o životě ve vesnici dříve a nyní i o Anežčiných přátelích, kteří se přestěhovali do Čech. Před odchodem nám ještě ukazuje svůj dům, nechá se vyfotit a dává nám na cestu celý pytlík křupavých sušenek.


S Olegem se vracíme k Emě na oběd, který po návštěvě Anežky téměř již nejsme schopní zkonzumovat. Po obědě ještě chvíli posedíme v obýváku. Ema přinese odpolední kávu a Oleg nám říká několik vtipných říkanek zesměšňujících Putina. Bohužel jim moc nerozumíme, ale věříme, že jsou vtipné a v době války na východě Ukrajiny i velmi aktuální. Ema nám na cestu dává nedojedené maso od oběda a my předáváme dárek, láhev Becherovky. S Mikem se shodujeme na tom, že na Malou Zubovštinu a pohostinnost lidí, které jsme zde potkali, budeme vzpomínat velmi dlouho. Zároveň se stydíme, že jsme přinesli jenom Becherovku, protože od manželů Emy a Olega se nám dostalo tak veliké a zcela neočekávané pohoštění, že jej není možné jednoduše vykompenzovat jen touto jednou lahví. O to více si vřelého přijetí vážíme, když bereme v potaz, že senioři na Ukrajině dostávají výrazně nižší důchody než senioři u nás, přičemž ceny základních potravin jsou zde sice také o něco nižší, ale rozdíl již není zdaleka tak veliký.

Paní Ema z ledničky vytahuje lahve s vodou, které pro nás během horkého dne vychladila. Bereme na záda batohy a jdeme ven na ulici před úřad, kde za chvíli zastavuje maršrutka. Loučíme se s českoukrajinským párem a nastupujeme do vozu. Když se mikrobus rozjede, platíme řidiči každý po osmi hřivnách za cestu do Korostenu, odkud nás čeká cesta zpátky do Kyjeva.