Rubrika: Oblasti

Do Země čistých 7

Ještě na sklonku l8.století nemělo město pod vyhasínajícím vulkánem Demávend ani tolik obyvatel jako dnešní Ústí, ale už tehdy bylo vybráno za nové hlavní město Persie. Teherán! Podle posledního sčítání desetimilionový kolos a podle našich dojmů lidské bludiště topící se v mračnech smogu, zmatek násobený vyvoláváním obchodníků a nářkem motliteb a žalmů, které se nepříjemně hlasitě rozlévají všude na veřejných prostranstvích. Zbožnost Íránců je příslovečná a jejich údajný fundamentalismus vám rychle přestane vadit ve chvíli, když se s nimi setkáte tváří v tvář. Když se nebudete muset bát o své peníze, o zapomenuté věci, nebo když budete mít strach z předraženého taxíku.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Ještě na sklonku l8. století nemělo město pod vyhasínajícím vulkánem Demávend ani tolik obyvatel jako dnešní Ústí (nad Orlicí – pozn. red.), ale už tehdy bylo vybráno za nové hlavní město Persie. Teherán! Podle posledního sčítání desetimilionový kolos a podle našich dojmů lidské bludiště topící se v mračnech smogu, zmatek násobený vyvoláváním obchodníků a nářkem motliteb a žalmů, které se nepříjemně hlasitě rozlévají všude na veřejných prostranstvích. Zbožnost Íránců je příslovečná a jejich údajný fundamentalismus vám rychle přestane vadit ve chvíli, když se s nimi setkáte tváří v tvář. Když se nebudete muset bát o své peníze, o zapomenuté věci, nebo když budete mít strach z předraženého taxíku.

„Patnáct riálů, pane.“ Necelý půldolar za téměř 15 km jízdy teheránskými ulicemi, přesně, jak říkal Uzbek. Lidé si tu očividně mohou věřit. Čím to je?

Starý bourák s námi prosvištěl kolem povědomého monumentu z konce šáhovy vlády upomínajícím na 2500 let od založení státu, řidič stiskl v dlani svůj růženec a vzápětí se vřítil do ulic starého města. Před 150 lety je pro první plán Teheránu vyměřil chrudimský badatel August Karel Kříž, ale spíš než na vcelku všední české prvenství jsme tu mysleli na amerického astronauta W. Shirru, který při pohledu na chaos v ulicích a auto svého vozu měl prohlásit: „S kosmickou lodí do vesmíru, prosím, ale řídit auto v Teheránu, to tedy ne.“

Dobrý muž za volantem našeho taxi vozem jen smýkl, nárazníkem si rozhrnul část zoufalců a okamžitě se vecpal do škvíry před sebou. Šlápl na plyn a aniž by se obtěžoval ukazováním směru, trhl s námi vždy na tu stranu, kde jiný zaváhal. Dělal jen to, co všichni – závodil. Jako každý si hlídal jen předek a levou stranu auťáku, což v plně obsazeném voze ohrožovalo da1ší životní osudy nás na straně pravé. Nehrané hrůzy v našich očích si nevšiml, protože byl zaměstnán poklidným hovorem s dalšími třemi pasažéry. Na konečné na Jižním terminálu jsme byli vyděšeni stejně jako davy, do kterých tu za nesametové revoluce před 18 lety šáh nechal střílet z nízko letících helikoptér. Barvitě a věrně popsal události tehdejší zběsilé doby očitý svědek a novinář Jaromír Štětina. Nelze pochopit přítomnost současného Íránu a mentalitu jeho obyvatel bez znalostí souvislostí – předchozí šáhovy tvrdé diktatury a nakonec i hlubších vrstev perské minulosti. Šíitský islám je tímtéž co pro Poláky katolicismus; vedle úlohy strážce kultury a vzdělanosti byl vždy oporou národní nezávislosti a hradbou proti všem uchvatitelům od Arabů a Seldžuků až po Mongoly, Afghánce a Rusy Protože Arabové vnucovali na počátku historie muslimů islám suhnitský, rozhodli se Peršané geniálním tahem pro jeho šíitskou verzi, což jim zajistilo odlišnost i ochranu současně. Po celý středověk byla pak jejich země centrem disidentů islámského světa a jejich věrnost šíitskému islámu je i při jen letmém pohledu do krvavé perské historie obdivuhodná.

Poněkud pozdě v hale terminálu zjišťujeme, že nepřijali ani arabské číslice, a tak vedle nákupu broskví, oříšků a chlebových placek věnujeme hlavní pozornost jejich zdejšímu záznamu. Malý inteligentní školák se stává naším pohotovým učitelem… krom toho je třeba obstarat nocleh, a vzhledem k blázinci hlavního města a hlavně kvůli jen několikadennímu transitnímu vízu to bude opět autobus. „Isfahán, Isfahán!“ ozývá se z mnoha stran, a to je přesně to, co potřebujeme. Cena zhruba dvou dolarů na 500 km dlouhou jízdu nás ani nepřekvapuje, kamarádi si odtud loni k Perskému zálivu vzali letadlo za osm dolarů – přišlo je tedy na něco kolem Kč 200,-. Nezapomeňme, že to byl právě Írán, kde vytryskla v roce 1908 první nafta v oblasti Zálivu…

Bavlníková pole brzy mizí a zapadající slunce už vrhá stíny nad rozžhavenou pouští Kevír. Někdy v noci míjíme prostý Chomejního dům. Pokud se odvážíme podívat se kolem sebe očima jeho národa, můžeme se do rána zbavit jednoho ze svých předsudků.

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Do Země čistých 6

Ještě před padesáti lety tudy hnali pastevci na istanbulský trh stáda ovcí, dnes nám díky kvalitní síti silnic maloasijská Anatolie ubíhá rychle před očima. Ztrácí se mořský záliv brzy i pruh lesů a luk a v suchém vnitrozemí se vzápětí o slovo hlásí nedohledné kamenité stepi. Při pohledu na téměř holou a vyprahlou oblast by na člověka padla deprese. Do Teheránu máme skoro stejně daleko jako z Prahy na Gibraltar – ale Orientálci nás jako obvykle berou za své. Dvacet cestujících v autobusu patří většinou k různým národům Íránu – někteří nám s potěšením nabízejí ochutnat svá bohatě kořeněná jídla – a příjemný stařík z Uzbekistánu se nám stává zvlášť ochotným průvodcem. „Pasmatritě, éto Fírat, Eufrat!“ volá na druhý den ráno a my ještě ospalýma očima mžouráme na neklidné vody horské říčky, u jejíž břehů o něco níže se před tisíciletími rodila civilizace.

Ještě před padesáti lety tudy hnali pastevci na istanbulský trh stáda ovcí, dnes nám díky kvalitní síti silnic maloasijská Anatolie ubíhá rychle před očima. Ztrácí se mořský záliv brzy i pruh lesů a luk a v suchém vnitrozemí se vzápětí o slovo hlásí nedohledné kamenité stepi. Při pohledu na téměř holou a vyprahlou oblast by na člověka padla deprese. Do Teheránu máme skoro stejně daleko jako z Prahy na Gibraltar – ale Orientálci nás jako obvykle berou za své. Dvacet cestujících v autobusu patří většinou k různým národům Íránu – někteří nám s potěšením nabízejí ochutnat svá bohatě kořeněná jídla – a příjemný stařík z Uzbekistánu se nám stává zvlášť ochotným průvodcem. „Pasmatritě, éto Fírat, Eufrat!“ volá na druhý den ráno a my ještě ospalýma očima mžouráme na neklidné vody horské říčky, u jejíž břehů o něco níže se před tisíciletími rodila civilizace.

Rozeklané skalnaté vrchy patří ke Kurdistánu stejně neodmyslitelně jako vojenské kontroly, které nás zastavují čím dál častěji. Kurdské vesničky z hlíny a kamení jsou rozsety všude kolem, ale muže v nich neuvidíme – třímají zbraně v horách kolem v houževnatém odporu proti turecké moci. Vyhýbáme se tankům, sem tam zpozorujeme i obrněný transportér. Fotografovat se nevyplácí, a tak při prohlídkách třídíme prospekty ještě z Istanbulu. Když jsem nalistoval obrázek byzantské mozaiky Svaté rodiny, jedna ze zahalených žen ho náhle s upřímnou islámskou zbožností vroucně políbila. „Ísa, Mirjam,“ šeptala s posvátnou bázní a hned svému malému potomkovi začala vypravovat. Bude o hlavních postavách křesťanství vědět víc než leckterý jeho evropský vrstevník.

Jako další připomínka biblických časů se na náhorní plošině brzy začíná rýsovat majestátný Ararat. Se svým ledovcovým čepcem na nás vyhaslý vulkán shlíží z výšky nesrovnatelné s kteroukoliv horou Evropy a svým chladem dýchá na vše kolem. Škoda, že nemůžeme vidět arménský Jerevan skrytý za ním, stejně tak se vyhneme i blízké enklávě Ázerbajdžánu. Jen několik okamžiků nás ale dělí od dlouho očekávané hranice s Íránem, kde bychom se podle našich představ měli setkat s jedním z nejfanatičtějších režimů světa. Jde z toho hrůza, ale Uzbek zatím nad našimi obavami nechápavě kroutí hlavou. Brzdíme.

Přísná velká tvář ajatolláha Chomejního shlíží zachmuřeně v tmavém lidmi přeplněném průchodu na protější stěnu, kde se pro změnu zase mračí turecký Atatürk. Tady na nejvýchodnější výspě NATO jsme svědky mlčenlivého dialogu obou tvrdých mužů, z nichž každý propůjčil své charisma boji za odlišné ideály: první za islámský stát, druhý za jeho potlačení. Jeden se postavil do čela toho, co druhý usiloval zničit.

Dojem z temných místností a špatně osvětlených hal umocňuje zástup žen, nyní už bez vyjímky skrytých pod černými závoji čádoru. Vyhýbáme se celým rodinám ležícím na kobercích nebo špinavé zemi a po formalitách se řadíme do jedné z dlouhých nehýbajících se front. Ubíhají hodiny. Kontrola je důkladná, ale korektní, přesně podle předpisů, a tak ani malý tuhý líh a sušené polévky na dně batohu neunikají pozornosti. „What is it? Dugs? To určitě, vézt sem alkohol a drogy je asi stejně dobrý nápad jako přibalit si na čtení Satanské verše. Petrovi dochází, jak odvážně tu musí působit jeho igelitová reklamní taška s dámou ve večerní toaletě, ale už je pozdě. Další celník zase nalistoval v jednom z mých průvodců fotografii dívky z tureckého nočního klubu a dlouho si ji prohlížel i se záběry z pánských lázní. Sorry víme dobře, že v Iránu považujete za pohoršující chodit i jen v tričku a kraťasech.

Neschopnost západních turistů přizpůsobit se zdejším zvyklostem vedla k drastickému omezení turistického ruchu, tak nadějně rozběhnutého po skončení války s Irákem a po Chomejního smrti v roce 1989. I naše opomenutí mohlo znamenat vyhazov a konec expedice. Naštěstí ale bylo oběma evropským hříšníkům odpuštěno a cesta do tajuplné země byla i pro ně volná.

Do Země čistých 5

Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální „koncert“ staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.

Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální „koncert“ staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.

Gigantické interiéry obřích mešit se svými mramorovými oltáři vykládanými perletí jsou na Bosporu přirozeným magnetem turistického zájmu, ale o současnosti Turecka mi víc řeklo toto malé, donedávna tvrdě zakazované řeholní společenství. Tato země, která v l.polovině našeho století prošla obdobím nekompromisního boje za laický stát (se zákazem oficiální výuky islámu a jeho zrušením jako státního náboženství), se dnes pomalu, ale vytrvale islamizuje. V čele svobodně zvolené vlády stojí od minulého roku muž, odsouzený po puči r.1980 za pokus o zavedení islámského režimu.

Pozorný turista si změny všimne i na ulicích: ještě před třemi lety – od té doby se mimochodem počet obyvatel Istanbulu zvýšil pravděpodobně o víc než půldruhého milionu – jsme v jeho ulicích zaznamenali jedinou skupinku zahalených žen, turistek z Iránu. Čím dál víc jich však skrývá své vlasy a odvrací oči při pokusu o rozhovor. Neustále přibývá nejen mešit, ale bohužel i projevů nesnášenlivosti a extremismu. V trestním zákoníku se objevil paragraf o trestu za urážku islámu nebo Proroka, stoupající počet obyvatel se vyslovuje pro zavedení šaríy islámského práva. V očích Evropana jsou to všechno kroky zpět, ale zdejší úhel pohledu je přece jen trochu odlišný.

Bludištěm uliček naštěstí neproniká jen aroma orientálního koření. Všude najdete množství stánků s výborným kebapem, tedy jemně nařezanými kusy skopového upečeného na rožni, občas vámi praští vůně kukuřice vanoucí z roštů podél ulic, leckde vám ochotně nabídnou silně oslazený tmavý čaj. Bez obav se nechte pozvat nebo si svou restauraci vyhledejte sami; obsluha je trysková, jídlo skvělé, ceny nízké a personál se nikdy nezapomene usmívat. Nám k tomu ještě nad hlavami kopala v televizi za marného povzbuzování všech přítomných turecká liga.

„Břídilové“, oklepal se nad výkonem obou mužstev kolega slávista. Sport se zde ovšem provozoval už dávno v době, kdy naši slovanští předkové nerozvážně bloumali mezi Vislou a Dněprem – alespoň na 400 m dlouhém Hipodromu vedle naší restaurace závodili vozatajové před zraky 100.000 diváků už od 3.století. Za 300 let tu pak bylo obklíčeno a zmasakrováno 30.000 císařových odpůrců, a přestože tu krev tekla proudem naposledy v minulém století, spěcháme raději nočními uličkami do bezpečí hotelu.

Hotel Orient přímo pod modrou mešitou v centru města je za své 4 dolary vděčným nocležištěm mladých nemajetných turistů z celého světa. Není tedy divu, že jediné volné místo je k dispozici na rovné střeše, což je ovšem přesně podle našich představ. Našli jsme tu skvělý výhled na noční město a na lodě brázdící vody průlivu, ale především bezvadnou partu studentů z Jižní Afriky, Austrálie, a šikmookého kolegu z Hongkongu, který se už ale domů nevrací. Společně obdivujeme do noci modře zářící Sultan Ahmedovu mešitu, do které bychom se vešli všichni od Hutvaldu až po Rybník.

V její blízkosti jsme na druhý den ráno poprvé na cestě zaslechli češtinu, ale kluci měli bohužel namířeno do Egypta. Tuto atraktivní a při tom velice lacinou cestu kolem Mrtvého moře a skalních měst jordánské Petry (známých ze série filmů Indiana Jonese) jsme zamýšleli absolvovat původně, ale po vlně útoků Džihádu u Nilu jsme si nechali zajít chuť. Pout do Mekky pro nás nemuslimy je vyloučená, a tak se fundamentalistům vyhneme na východě.

Na předním skle našeho luxusního autobusu se blýská nápis „naše kroky řídí Alláh“. Samozřejmě nás tedy veze do Íránu.

Odsouzen za neznalost

Jsem obyčejný člověk, žádný hrdina a nedělá mi problémy mluvit o svém strachu.
Jsem obyčejný člověk, chodím na záchod a občas tam mám existenční problémy.
Po dlouhých hodinách ve vlaku projíždíme předměstím cílové Sofie…

Jsem obyčejný člověk, žádný hrdina a nedělá mi problémy mluvit o svém strachu. Jsem obyčejný člověk, chodím na záchod a občas tam mám existenční problémy. Po dlouhých hodinách ve vlaku projíždíme předměstím cílové Sofie.

„Jdu se ještě vychcat“, říkám Tomášovi a opouštím kupé. Vědět v jaké situaci se za několik krátkých minut ocitnu, nejen že bych mluvil slušnějc, ale podal bych mu ruku a možná ho i objal.

Záchod (místnost) nacházím prázdnou, záchod (malé kruhové plátno pro film s železniční tématikou) bohužel nikoliv. Nejsem žádná citlivka a otočením kliky ve tvaru koule zamykám okolní svět a ulevuji tělu. Jsem relativně mladý, problémy mám pouze se stabilitou. Vlak se probíjí bludištěm výhybek předznamenávajících velké nádraží.

„Musíš jít, už jste skoro na místě“, popoháním sám sebe a otevírám. Otočím klikou a táhnu za ni. Nic. Operaci opakuji. Pohyb klikou stejný, jenom měním proslov. Něco o Sezamu a o tom, že jsem asi někde úplně jinde. Zase nic. Navzdory mé duševní přípravě nepropadat panice v situacích ohrožení života, cítím, že můj život je vážně ohrožen a propadám panice. Čím déle lomcuji dveřmi, tím méně něžnosti se ode mě dočkávají. Vagón se roztančil do nevídaného tanga přes dilatační spáry a odchylky v měření bulharských drážních inženýrů. Celou situaci zhoršuje neprůhlednost bílého okna, které odřezává poslední kontakt se světem. Kde asi sem? Co asi Tom udělá? Všimne si, že někdo chybí? SEŽERE MOJE BON PARI? „Néééééééééééé!!!!!“, propadám v hysterický křik. Řešení, musí být nějaké řešení. Okno je ještě bytelnější, ano musím dveřmi. V tom přichází strážný anděl. Smradlavé vězení, mířící do neznáma a ještě dál sice neotevře, ale napoví, že v kapse mám nůž. Zámek není zdoben jakýmikoliv šroubky a tak zbývá použít nůž jako páčidlo. Páčím u kliky, páčím nahoře, páčím dole. Celá má snaha nezůstane bez efektu. Pořezávám si ruce. Základ je vyzrát nad tančící místností, pořádně se zapřít a páčit do doby než vysílením upustím nůž, pádem na zem proříznu těžký vzduch mé cely a v nehygienickém prostředí s krvavýma rukama důstojně opustím krutý svět. Opírám pravé chodidlo ve výši ramen o zrcadlo, levou nohu na jednom z mála čistších míst asi metr od dveří, levá ruka držící pravou kličku okna zajišťuje stabilitu a pravá ruka, držící nůž, ničící imitaci dřeva v okolí kliky, zachraňuje život zoufalého člověka. Všimnu si, že mé končetiny vyplňují místnost na neuvěřitelných místech, v neuvěřitelném rozpětí. Být sochař, nazval bych svou autosochu „Pavouk v krabičce od sirek“. Poloha svůj účel splňuje a dosahuji stabilní stability. Páčím, škrábu, bodám, ničím. Stále nic. Situace se stává kritickou. Umřu v pekle Depo kolejových vozidel Sofie. Síly ubývají, víra se ztrácí, napadá mě, jestli to bílé okno není nakonec ono pověstné světlo na konci dlouhého, tmavého tunelu. Jsem na sebe přísný. „Takhle chceš skončit, srabe? Dělej něco, zemři jako hrdina!“ V minutce soustředění žádám poslední zbytky duševních i fyzických sil o pomoc. Začínám poslední souboj s monstrem na dvou pantech. Nůž se nekompromisně zařezává pod železná futra, levá ruka potem orosí naleštěný chrom kliky a drtícím stiskem ničící křeče s ní srůstá v jeden objekt. Mozek vyšle povel k poslednímu útoku. Praskot dřeva a nelidské vzdechy přehlušují nárazy kol o koleje. Jako věčnost zdá se 10 sekund odsouzenci. Déle nemůže vydržet. Do poslední vteřiny nasazuje svaly o kterých do té doby neměl ani ponětí a vypětím všeho krčního, mimického a očního svalstva neuvěřitelnou grimasu, které se ještě těsně před prudkým nárazem otevírajících se dveří stihnul krátkým, náhodným pohledem do zrcadla k smrti vyděsit.

Radost z otevřených dveří a křeč v očích na chvíli zkreslila výhled a já si myslel, že přišel opravdový anděl. Stojí tu přede mnou, zlaté vlasy halící obličej plný úsměvu a radosti, oči plné mládí hledí na někoho kdo se právě znovu narodil, otevřel mi dveře, zachránil mi život. Dočasný optický klam způsobený selháním očí střídá realita. Stojí tu přede mnou, šedé čtyři vlasy uvězněny ve vráskách na nose obličeje, jehož oko hledí na neuvěřitelnou polohu hadího může a na kudlu v jeho pravé ruce, obličeje zmítajícího se v traumatickém zděšením stařeny ztrácející vědomí, otevřela dveře, chtěla na záchod. Otřesný pohled z mé strany zkrášluje vysvobození natolik, že kdyby byla stařenka alespoň o 80 let mladší, byl bych jí i políbil. Takhle jen úlevou pronesu: „Děkuji babičko.“ což ji vzhledem k jazykovým znalostem potěší daleko méně, než to, že schovám nůž a odejdu.

Ještě ten den zjistím, že dveře na záchod (i ze záchodu, občas) se v těchto vagónech otevírají a zamykají ne otočením kulové kliky, ale jejím posunem doleva či doprava. Ano, to znamená, že jsem celou dobu bojoval o holý život s otevřenými dveřmi. Ovšem nemrzí mě, že zachránkyně přišla trochu později, neboť to taky znamená, že kdyby přišla a otevřela nezajištěné dveře o něco dříve, nedržel bych v ruce nůž, ale úplně něco jinýho, a její reakce mohla být i daleko dramatičtější.

Dejte sem naše prachy

Zase něco málo z projevů amaterismu, který dokáže udělat z obyčejného vlakového přestupu peprné dobrodružství. S teoretickou znalostí o povinnosti odolávat veškerým nabídkám služeb od podnikatelů bez vlastního statického úřadu, razítka a kasy jsme se přesouvali na jihovýchod. V praxi jsme si poučku osvojili v Budapešti, ani podivnej vlakovej prodavač jídla na nás v nočních hodinách v Lökösháze nevydělal ani florint a to už si člověk myslí, že má ve tváři vyryto: odolávám i Tebe zvládnu. Jenže jsme se pletli a o tom je tento příběh.

aneb jak jsem málem v Bukurešti o kalhoty přišel

Zase něco málo z projevů amaterismu, který dokáže udělat z obyčejného vlakového přestupu peprné dobrodružství. S teoretickou znalostí o povinnosti odolávat veškerým nabídkám služeb od podnikatelů bez vlastního statického úřadu, razítka a kasy jsme se přesouvali na jihovýchod. V praxi jsme si poučku osvojili v Budapešti, ani podivnej vlakovej prodavač jídla na nás v nočních hodinách v Lökösháze nevydělal ani florint a to už si člověk myslí, že má ve tváři vyryto: odolávám i Tebe zvládnu. Jenže jsme se pletli a o tom je tento příběh.

Vlak zastavuje v Bukurešti, je ráno. Navzájem se opouštíme (vlak a my (já a Tom)) a vyrážíme do haly. Nevypadáme nijak podezřele: 2 kluci okolo 20 s baťohama na zádech, obklopeni běžným vybavením bežným spektrem značek běžného českého studenta: od Gemmy po Vitanu. Jenže to je asi i na Bukurešť dost. Hned na nástupišti se nás ujímá mladík, který nás po přivolání staršího mladíka opouští. Snažíme se odolat, ale prohráváme:

„Kam jedete?“ „Do Burgasu.“ „A máte lístek, jede vám to v 18:24.“ „Jo!“ „A máte místenku, je povinná.“ „Ne!“ „Tak to je výborný, ukážu vám kde jí koupíte!“ „Tak to je výborný, další místenky!“ (Problém s nutností místenky pro vlak překročující hranice jsme již měli v Lökösháze, kde jsme nedobrovolně opustili vlak.) Náš rumunský sluha volá na svého kolegu, který se přidává a posléze projevuje stejnou oddanost. „Jenže my nemáme moc peněz.“ „Jste Němci?“ „Ne.“ „Tak Švédi?“ „Ne jsme Češi, kde se kupujou ty místenky?“ „Musíte do města, my vás tam vezmem autem!“ Na naší straně porada v češtině. Na jejich straně porada v rumunštině. „Tak jo, kamarádi, ukažte nám na mapě kde jsme a kam se máme dostat a sbohem.“ „Ne, ne to je daleko, hodíme vás tam!“ „Ukažte nám kterým směrem ta úchylná kancelář, kde se prodávají jízdenky na vlak, a která nemůže být na nádraží je, tipněte vzdálenost a nazdar.“ (To, že se jízdenky a místenky na mezistátní spoj kupují mimo nádraží jsem znal již z dřívější cesty do Rumunska.) „Ne, ne, tak my vás tam dovedem.“

Cesta nám pěkně ubíhala, chlapci se smáli, povídali, vyptávali, my jsme se smáli, odpovídali, hledali únikové cesty a víru v dlouhý život. Už toho o nás věděli dost. Je pravda, že ve věku jsme si z jistých důvodů trochu přidali, ale na otázku zda máme ženy a děti jsme popravdě záporně odpověděli. Možná chyba, mít ženu a děti, kamarády mohla přejít lítost, ukápli by slzu a řekli sbohem. Asi těžko. A tak, bez závazků doma, kráčíme po Bukurešťských uličkách tváří v tvář ……, tváří v řiť. Měl bych taky zmínit rozložení sil: 2 na (zatím) 2 zdá se v pohodě. Byli starší, tak 25-30, ale byli menší. Jistě to vědět nemůžu, ale v počtu hodin strávených v boji jakéhokoliv charakteru byli určitě o mnoho před námi. Taky si nemyslím, že máme v Bukurešti více známých než oni.

Jsme na místě. Opravdová kancelář opravdových rumunských drah. Cestou si obě dvojice řádně popovídali v rodných jazycích. O počasí nepadla ani zmínka, ale plány byly jasné všem. Přistupujem k přepážce a sháníme někoho, kdo alespoň trochu mluví anglicky. Bohužel jediné osoby mluvící Anglicky byly již zmínění 4 hlavní hrdinové.

Náš plán: zeptat se kolik stojí místenka, odpočinout, přečíst knihy, meditovat, hrát šachy, cokoliv, ale hlavně zůstat v budově, kde jsou i lidi bez mafiánských praktik a zvyků a setrvat dokud vrazi neodejdou nebo nezemřou. Nebylo to nic moc, ale poslední co na našich cestách potřebujeme je, aby našim mrtvým tělům někdo ukradl baťohy.

Jeden z únosců držel naše lístky v ruce (proto únosce) a za svý peníze nám obstarával místenky. Jak rád bych teďka skončil tento příběh. Jen bych dopsal: tak jsme je tam seřezali, že nám slouží a kupují místenky do Bulharska dodnes, jenže to bych děj přinejmenším trochu zkreslil.

Náš nový plán: nechat si koupit místenky, najít směnárnu, dát jím peníze a sbohem. Konverzace neustávala. Napětím houstl vzduch pouze když se nemluvilo anglicky. Umím rumunsky pouze apa – voda, což se sice hodí v rumunských horách, ale méně při odposlechu plánů a intrik mafiánské dvojice v rumunském jazyce. Pravda tuším ještě dvě rumunská slova, jenže konverzaci „Salut!“, „Salut!“ již máme za sebou a konverzace „Adieu!“, „Adieu“! v nedohlednu. Začíná se všeobecně přiostřovat. Nechce nám vrátit naše lístky, prý když místenky koupí on, budou levnější. Táta vždycky říká hlavně udělat dojem. To se mi občas vybaví a tak když se mě menší ptá co dělám za sport a neujde mi že velkej dělá místo u dveří chladně odpovídám, že dlouhých deset let běh a nenápadně nastavuji nohu do možného běhu bleskového Rumuna, který se ovšem nehýbá, překvapen mou krátkou řečí. Měl jsem připravenu ještě jednu o boxu, jenže jsem měl na sobě jenom tričko a to už by mi asi nezbaštil. Nevadí, místenky máme, teda má, teď tu směnárnu. Zapomněl jsem říct, že naše každá druhá věta v Bukurešti zněla: „Jsme chudí studenti z ČR, máme děsně málo peněz.“ Zapamatovali jsme si přesnou částku, kterou platili a tajně (v duchu) podle kurzu přepočetli na zhruba 7 dolarů za oba. Problém byl v tom, že nepočítáme-li železnou zásobu, jsme tolik vlastně ani neměli. Podařilo se nám ukořistit všechny lístky, být opravdu dobrým běžcem, přestal bych se potit. Tom bere situaci do svých rukou a praví, že je všechno nějaký podezřelý, že nechápe proč to pro nás dělaj a že si chceme lístky schovat.

„Ho, ho, hoóóó, ha, ha, haáááá, co my bysme asi, co my bysme asi s vašima lístkama, místenkama, penězmama a pasama dělali, co?!“, propadají naši průvodci v upřímný, nesvázaný smích a dodávají, že půjdou ven, kde počkají než my si naše jmění dobře schováme. To taky učiníme a jdeme hledat směnárnu, pravda máme u sebe 5 dolarů, nějaké zbytky různých měn, železnou zásobu dobře schovánu. Dorážíme zpět na nádraží, kde nás prudce zchladlí přátelé drsným basem osloví:

„Deset babek vod každýho a rychle!“ „Ho, ho, hoóóó, ha, ha, haáááá, kde my bysme, kde my bysme je asi vzali, co?!, propadáme v neupřímný, svázaný smích a dodáváme, že je nám to moc líto, ale že jsme jim říkali o naší chudobě a že máme jenom 5 dolarů a ať se moc nezloběj. „Dejte sem naše peníze 20 babek, rychle!“ „Fakt nemáme, za 10 dní jedeme zpátky, když něco najdeme buďte tady, rádi dáme.“ „Za deset dní budu v USA, můj čas sou peníze, ještě 10 minut a bude to 20 dolarů vod každýho!“ Po 20 minutách naprosto stejných vět zločinci ztrácí trpělivost, profesionalitu a životní úroveň: „Vy jste snad blbý nebo co, dejte sem mý prachy, moje děti doma hladoví.“ „Máme 5 dolarů, 10 francouzských franků 50 Kč a 40 Sk.“ Jmenovat sponzorské dary typu Játrová s knedlíčky nebo Majka by bylo nemístní až trapné. „Jestli nedostanu svých 20 dolarů tak do Burgasu nedojedete!“, dodává hlasem šéfa rumunské železnice a mává na chlápka opodál. „Mám tady kamarády cikány, zavolám je a ty to z vás dostanou!“ (Bílého od Róma je v Rumunsku pro našince těžké poznat, oni ten problém nemají, naši společníci Rómy nebyli, ale skin by jim u nás jen těžko dveře podržel.) Jak pravil, tak se stalo. Z ničeho nic jsme se našli obklopeni 20-ti členým gangem kamarádů přes koleno v čele se svým šéfem. Ten nám byl představen jako velitel místní kriminálky a přikázal nám vrátit 20 dolarů strádajícím občanům. Předložili jsme celou naší hotovost se slovy, že naše hymna o chudých českých studentech je nic než holá pravda a že nás to opravdu mrzí. „Tak přidejte ještě sluneční brejle.“ „Jo tak to bude taky problém. Ty totiž taky nemáme. Jedině krém na opalování.“ Tomáš jim sdělil že si své dioptrické hodlá nechat, neměli námitky. „Ukaž hodinky!“ „Tak hodinky ne, pánové, ty byly moc drahý“, dodávám a připouštím si, že je sice správné mluvit pravdu, ale teď si s ní dělám do bot. „Tak rifle, jakou máš velikost?“, překvapuje mě svou dobrotou hodný zloděj co nechce vzít víc než požaduje a nechává mi mé drahé hodinky. „Tak to by taky nešlo, na jih sice jedem, ale navečer není žádný vedro.“

Během živého rozjímání se nám podařilo dostat se z ulice do haly nádraží, kde jsme se cítili celkem bezpečně. Nejvíce rozumu měl, jak to tak bývá, kápo gangu. Nakonec přijali naší nabízenou hotovost bez věcných darů a byli odvolání. Padlo ještě pár výhružek o nedojetí do Bulharska, naštěstí vyšly na prázdno.

Navečer pak ještě potkávám kamaráda z dětství, kterého jsem 8 let neviděl, což mě vyvádí z míry víc než to že našemu vlaku pragotron ohlasí odjezd na 18:64 z nástupiště č. 0. Do Burgasu jsme dojeli bukurešťský podsvětí. „Adieu!“

Poučení z této příhody jsme si vzali k srdci, stejně jako to, že anglicky se kde chcete nedomluvíte, naopak vám může být znalost cizího jazyka svým způsobem přítěží.

Tibet – Lhasa – Potala

Vysoko v zasněžených horách, na tibetské straně Himaláje ztroskotává dopravní letadlo. Situace
těch, kteří katastrofu přežili, je zcela beznadějná. Usnout a zmrznout se zdá být jediným
východiskem. Ze sněhová vánice vystupuje náhle jako přízrak z jiného světa skupina mnichů. Odvádí
ztroskotance z havarovaného letadla, probíjí se s nimi ve vánici velehorskou přírodou, když tu jako
zázrakem, za úzkou soutěskou se otvírá pohled do sluncem zalitého údolí s kvetoucími stromy a
buddhistickým klášterem. Zázrak, sen, neuvěřitelné – Šangri-la – území v tibetském Himaláji, kde čas
plyne jinak, kdo do něj vstoupí, nestárne, nesmí ale Šangri-la opustit.

Vysoko v zasněžených horách, na tibetské straně Himaláje ztroskotává dopravní letadlo. Situace těch, kteří katastrofu přežili, je zcela beznadějná. Usnout a zmrznout se zdá být jediným východiskem. Ze sněhová vánice vystupuje náhle jako přízrak z jiného světa skupina mnichů. Odvádí ztroskotance z havarovaného letadla, probíjí se s nimi ve vánici velehorskou přírodou, když tu jako zázrakem, za úzkou soutěskou se otvírá pohled do sluncem zalitého údolí s kvetoucími stromy a buddhistickým klášterem. Zázrak, sen, neuvěřitelné – Šangri-la – území v tibetském Himaláji, kde čas plyne jinak, kdo do něj vstoupí, nestárne, nesmí ale Šangri-la opustit.

Mount Everest z letadla

Dnes již nevím, zda mi bylo 16 či 18 let, když se mi knížka James Hiltona Ztracený obzor dostala do ruky, hodně knih prošlo mýma rukama, a1e Ztracený obzor jako by vypálil do mé duše nezhojitelné znamení. Myšlenka na Šangri-la, buddhistický klášter v horách, se vracela neustále, filmové zpracování oživilo moji fantazii – a léta ubíhala, nežil jsem v Šangri-la a na rozdíl od jeho obyvatel jsem stárnul.

Převalila se druhá světová válka, existenční problémy, transport na práci do Říše, nálety, útěk z Německa, účast na pražské revoluci a po dlouhé době opět svoboda. Jiskřička vzpomínky na Šangri-la a1e nikdy zcela neuhasla.

Po válce se mi dostalo do ruky mnoho německé literatury, mezi ní i několik cestopisů švédského cestovatele Sven Hedina. V třicátým letech se několikrát vydal na cesty do Asie, procestoval Tien-Schan a část pouště Gobi, severně od Himaláje a na jedné z cest se dostal i do západní oblasti Tibetu. Povolení doputovat až do tajemné Lhasy ale nedostal.

Ani po druhé světové válce se Tibet světu neotevřel, zůstal tajemnou zemí, do které nevedou žádné cesty, po kterých by turisté mohli putovat. A přece občas někdo pronikl až do Lhasy a přinesl nová poselství.

Téměř po neuvěřitelně dobrodružné cestě se až do Lhasy dostali dva horolezci, Rakušan Heinrich Harrer a jeho přítele Peter Aufschnaiter. Začátek vá1ky je zastihl při návratu od Nanga Parbat, byli internováni v britském táboře v Indii, ze kterého se po dramatickém útěku vydali do Tibetu a byli přijati ve Lhase. Po sedmiletém pobytu ve Lhase a navázání přátelství se čtrnáctým Dalaj Lamou, museli Tibet v roce 1950 opustit.

Má jiskřička myšlenek na Šangri-la opět vzplála. Harrer vyda1 své vzpomínky v knize Sedm let v Tibetu, vzpomínky na cestu, která začínala dramatickým útěkem pokračovala pobytem ve Lhase a končila opět útěkem.

Co si mám já nyní, téměř na konci své životní pouti počít s romantickou představou o Šangri-la a zvědavostí skrytou za touhou na vlastní oči spatřit tajemné město Lhasa a vejít do šera tibetského kláštera? Literární díla patří minulosti, vzdáleně a nepochopitelně zní dílo Jean Marqués-Riviéry Ve stínu tibetských klášterů, když tyto kláštery jsou v troskách a mniši pryč. Spíš románově než autenticky vyznívá kniha A. David-Neelové Mipam, lama s paterou moudrostí.

Můj sen má náhle konkrétní podobu a změnit sen ve skutečnost je na dosah ruky, když i tentokrát je cesta trochu křivolaká.. Místo na připravovanou cestu do Mexika odlétám na jaře 1994 do Nepálu s čínským vízem v cestovním pase. Autobusem z Prahy do Frankfurtu n.M., odtud letadlem nejdřív do Spojených arabských emirátů s přistáním v Dubai s krátkým pohledem na bohatství země těžící ropu. Opak toho představila Dhaka v chudé Bangladéši. Z tohoto nejvýchodnějšího bodu letu zpět na západ do Kathmandu v Nepálu a za několik dnů kolem himalájských osmitisícovek letadlem směr Tibet. Nebe bez mráčku a Mt.Everest s okolními osmitisícovkami jako na dlani. Že budu moci někdy spatřit na vlastní oči nejvyšší vrchol světa spolu s Lhotse, Čo Oju a Makalu, je naprosto neuvěřitelné. Bílé vršky a ledovcové srázy se pod námi pomalu přibližují k hnědému pásu zaoblených hor tibetského území, do kterého se občas zařízla hluboká údolí. Z naší výšky ani stopa po lidském osídlení a přece tam h1uboko pod námi, většinou na břehu řeky probíjející své vody pásy několik tisíc metrů #vysokých hor, jsou osady Tibeťanů.

Z letadla a1e krajina vyhlíží pustá, jako z jiné planety. Zdá se neuvěřitelné, že v této horskými pásy a zářezy hlubokých údolí rozbrázděné krajině se nalezne místo pro přistání velikého letadla. Ale stalo se, po dvou hodinách přistáváme v této pustině. Přistávací dráha, několik moderně vyhlížejících budov, z části zřejmě kasárna, na letištní ploše muži v uniformách, na budově nápis v čínštině. Naše letadlo je zde jediné, stranou auto na zavazadla, žádný letištní personál, jen v půlkruhu stojící muži v uniformách pod schůdky z letadla. Z něj vystupuje větší skupina švýcarských turistů, starší generace, dva mladí turisté s tornami a muž v obleku, vyhlížející, že je na služební cestě.

V hale letištní budovy je prázdno. Mimo nás žádní jiní cestující. Švýcaři čekají na zavazadla a já objevuji přepážku s nápisem EXCHANGE a za ní dva pracovníky. Vyplňuji žádanku s čínským a anglickým textem, na které je dole uvedeno, že nespotřebované yuany mi budou opět vyměněny za cizí měnu, pokud opustím Čínu během šesti měsíců. Ne každý stát se chová takto velkoryse, pokud jeho měna není konvertibilní. Se 400 yuany v peněžence vycházím před letištní budovu s vědomím, že letiště se nalézá v místě 80 km vzdáleném od Lhasy. Nedaleko stojí oni dva mladí turisté a přichází i muž ve společenském obleku, zřejmě znalý poměrů. Všichni tři se na něj obracíme s dotazem, jak je možné se dostat do Lhasy a jak se lze ve městě ubytovat. Do dvou připravených autobusů zatím již nastupují členové švýcarské výpravy, opodál stojí tři či čtyři mikrobusy, snad pro zavazadla výpravy. Muž v obleku radí pokusit se vyjednávat, zda nás někdo vezme sebou, řidiči prý budou požadovat nejméně 10 USA dolarů. Zkoušíme štěstí v autobusu s turisty, ti a1e okamžitě odmítají s tím, že autobus je určen pro členy výpravy. Opouštím dvojici turistů a snažím se najít vedoucího švýcarské skupiny. Objevuje se u druhého autobusu a na moji prosbu reaguje kladně, pokud nebude mít námitky přidělený čínský průvodce. S ním bych se a1e nerad domlouval a nastupuji do druhého autobusu, v němž Švýcaři neprotestují, viděli, že jsem mluvil s jejich vedoucím, usedám na malé sedátko vpředu v prostoru pro řidiče, zaplněném zavazadly. Nesedí se mi příliš pohodlně, a1e problém, jak se dostat do Lhasy, mám vyřešený. Jak dopadli mladí turisté, nevím.

Počasí stále slunečné, teplotu odhaduji kolem 25°C. Opouštíme letiště, míjíme řadu obytných budov, jednoduchých krámků a po ne příliš kvalitní silnici vjíždíme do pusté krajiny. Stav silnice nedovoluje jet rychleji než čtyřicet až padesát kilometrů v hodině, často i pomaleji. Asi po půl hodině jízdy se objevuje skupina bílých, přízemních domků, několik desítek stromů a pod nimi se pase stádo černých jaků. První tibetská vesnička jako oasa v hornaté poušti. Autobusy zastavují a fotografové vystupují udělat několik snímků, raději z bezpečné vzdálenosti, nevíme, jak budou chlupatá zvířata reagovat. A opět spíše kodrcáme, než ujíždíme dále. Čtvrtá zastávka je u skalní stěny nad vodou. Na stěně jsou barevné obrazy Buddhů, tři malí, čtvrtý v nadlidské velikosti. Údolí se rozšířilo, jedeme po břehu široké řeky, na březích jsou zelené háje a písčité pláže, nikde a1e žádní koupající se ani rybáři. Zato u mostu musíme zastavit, vojenská hlídka kontroluje provoz. Záškodníci zde snad žádní nejsou, naposled se zde snad bojovalo v době, když Číňané okupovali Tibet. O bojích svědčí i po čtyřiceti letech trosky pevnosti na jednom z vrcholů nad silnicí – příliš daleko pro můj fotoaparát.

Potala

Osmdesát kilometrů a dvě hodiny jízdy končí, vjíždíme na rozsáhlé, oplocené prostranství před moderní skupinou budov, nejvyšší s velikým nápisem Holiday Inn. Vystupuji jako prvý, nemám zavazadla, jen malý ruksáček, ještě jednou děkuji, loučím se s vedoucím výpravy a kolem jakési vrátnice, ve které sedí muž v uniformě, vycházím na ulici. V dálce na kopci stojí bílá a čokoládově hnědá Potala.

Se stavbou Potaly bylo započato za vlády 5. Dalaj Lamy v 17. století, kdy byla postavena spodní, bílá část. Cihlově červená a čokoládově hnědá část byla postavena za života 6. Dalaj Lamy. Vrcholové, malé nadstavby a zlaté střechy vznikly koncem minulého a začátkem tohoto století.

Vlastní historii Lhasy lze vystopovat až do 7. století, kdy tibetský král Srong Btsan Sgam Po se oženil s dcerou čínského císaře ze Sianu, princeznou Won Tsan, a na místě dnešní Potaly vybudoval své královské sídlo. To byl i začátek čínsko-tibetských styků. V té době na místě dnešní Lhasy stál pouze jediný malý chrám. Později se do tohoto údolí dostali mongolští nomádi a současně i několik rodin tibetských pastevců a obojí se zde usadili. Čtvrtý Dalaj Lama, původem Mongol, byl pod ochranou mongolských usídlenců. Asi v 11. stol. byl královský palác vypálen. Přes úzké vztahy k Číně zůstával ale Tibet svobodným královstvím.

Co byla a je stále ještě Potala. Klášter a sídlo Dalaj Lamy, místo věčného odpočinku předchozích Dalaj Lamů, nejsvětější poutní místo všech Tibeťanů, symbol tibetské státnosti a dnes i symbol pasivního odporu proti čínské okupaci.

Blížím se k této monumentální stavbě po široké, rušné ulici. Volné, rozsáhlé území na úpatí Potaly zmizelo. Zmizely vysoké, štíhlé kamenné obelisky a dva malé pavilony v čínském stylu, které tvořily malebné popředí před Potalou. Obě památky Číňané odstranili při budování široké silnice. Obelisky snad musely zmizet i proto, že na jednom z nich bylo vytesáno, že Čína musí platit Tibetu válečnou daň 50.000 rolí hedvábí ročně, když v roce 763 by1a čínská vojska poražena a Tibeťané pronikli až před brány hlavního města císařství.

Podél silnice stojí dnes řada malých krámků, původní vchod do Potaly by1 uzavřen a vchází se jinou, železnou branou z nevábného, prašného prostranství. Zmizela i budova státní tiskárny, ve které se tiskly nádherné svaté knihy velkého formátu. Na protějším vršku hyzdí scenerii kovový, snad televizní stožár. Jen od jezírka proti Potale je pohled přijatelnější.

Kouzlu Potaly a1e nelze nepodlehnout. Je to zcela ojedinělá stavba budící obdiv velkorysostí koncepce, architektonickou jednotou, korunovanou zlatými střechami, tyčícími se proti modrému nebi.

Spolu se zástupem Tibeťanů, oděných do těžkých obleků, a s několika mnichy v hnědočervených hávech procházím železnou branou a vydávám se po dlouhém, stupňovitém svahu vzhůru. Vlevo se táhne bílá zeď, vpravo se tyčí do výše 360 metrů nad okolí třinácti poschoďový komplex paláců, 117 metru vysoký. V Potale je více než 1.000 místností, kaplí, slavnostních sálů, obytných prostor pro mnichy, atd.

Z nádvoří stoupáme vzhůru ke vchodu do prvního paláce. Jako cizinec musím zaplatit 45 juanů a spolu s poutníky vstupuji do potemnělého prostoru. Je zřejmé, že zde pracují řemeslníci, tak rozsáhlá stavba nutně potřebuje stálou údržbu. Prvý dojem z vnitřku není příliš potěšující.

Někteří poutníci odložili své modlitební mlýnky, kterými nepřetržitě otáčeli a vysílali do éteru nekonečný proud modliteb napsaných na proužku papíru uvnitř mlýnku, Kuličky růžence ale nepřestávají propadati mezi prsty druhé ruky, zatímco mlýnek nahradil kovový pohár. Zde již s hořícím knůtkem procházíme dlouhou chodbou, při jejíž levé stěně je vchod do celé řady svatyněk. Žádnou nemíjíme, proud poutníků zvolna vstupuje v řadě po jednom do temné místnosti bez oken, osvětlené jen mnoha desítkami plamínků, knůtky plovou v kovových nádobách, do kterých poutníci přilévají vosk ze svých kalichů a kalíšků ze žlutého nebo bílého kovu. Jiní zapalují vonné koření a všichni tiše pronáší své modlitby. Sochu sedícího Buddhy uprostřed svatyňky obchází zástup zleva, stejnou pozornost a oběti věnuje i buddhistickým symbolům při stěnách po pravé straně. V dlouhé řadě poutníků, mužů, žen a mnichů nevidím děti ani mládež, neznalost tibetštiny mi a1e brání na cokoli se zeptat.

Promluvit jsem nemohl ani s mnichem, či dalšími třemi, kteří dole na silnici putovali do Lhasy tak, že vzdálenost z jejich východiska, vzdáleného desítky či stovky kilometrů, měřili délkou svého těla. Sepnuli ruce před tváří, uklonili se, poklekli, ruce položili před sebe na zem, dlaně chráněné dřevěnou destičkou táhli po zemi před sebe, až se celé tělo a obličej dotkly země a rukami nataženými vpřed. Pak povstali a pokročili na místo, kam dosáhli špičkami prstů na rukou, a celý ceremoniál se opakoval a totéž neúnavné opět a znova, od rána do večera, den za dnem, snad týdny a měsíce, až k dalekému, vytouženému cíli. Bez nároku na odměnu či poctu, jediné, co lze tímto martiriem získat, je zvláštní zásluha za spojení dvou míst na zemi délkou svého těla, položeného nesčíslněkrát do prachu silnic a cest, nechráněni ničím, jen vlněným hávem mnicha a dřevěnými destičkami na dlaních.

Zástup poutníků mne a1e vede dále, stoupáme vzhůru do dalšího pa1áce, na terasu a z ní se opět ponořujeme do nitra bez oken, do větších svatyní s nesčetnými soškami Buddhů, na mnoha místech jsou o ně opřeny barevné fotografie milovaného Dalaj Lamy, který musel toto své sídlo útěkem opustit a žije v exilu na severu Indie v Dharamsale. Sochy a sošky Buddhů i Dalaj Lamy jsou obloženy papírovými penězi, dary poutníků, kteří vesměs neoplývají bohatstvím. V uzavřených místnostech je vzduch těžký, z vonného kořeni stoupá dým a hořící plaménky se pohybují a jako by oživovaly usměvavé tváře kovových, barevných i pozlacených Buddhů. Každý poutník je ponořen do svého rozjímání, do své modlitby, naplňuje se zde základní myšlenka buddhismu, zbaviti člověka utrpení a neubližovat ničemu živému. Mne, cizince, jakoby vůbec nevnímali, splynul jsem s nimi, každý je zde pohroužen do modliteb a obětování drobných darů a také já se stávám součásti tohoto mikrokosmu neubližování.

Stoupáme výš, uzounká schodiště sotva pro jednoho člověka a opět další temné prostory, největší, se sochami Budhů v nadživotní velikosti. Zde odpočívají zesnulí Dalaj Lamové, zde vládne duch převtělení, reinkarnace, nesmrtelnosti duše, věčného života v mnoha podobách. Pro poutníky tady není podstatné práce umělce, který svůj um a zručnost vtělil do kovu s zlata, zde vítězí myšlenky a učení, spojující Tibeťany po staletí, bohaté i chudé, mnichy i novice, každý je tu sám a přece spojen se všemi žijícími i těmi, kteří již nežijí, prostor je plný vítězství myšlenky.

Poslední úzké schodiště vzhůru a zšera vládnoucího ve svatyních, z těžkého vzduchu z hořících knůtků a koření vcházíme do světla, jsme na nejvyšší terase a nad námi září zlaté stříšky a symboly proti modré obloze. Na zdech malby zelené krajiny luk a rýžových polí a rozhozených domečků, vše ne nepodobné kresbám na starém čínském porcelánu. Konce střešních trámů, nesoucích krovy, jsou zdobeny řezbami bájných příšer.

Putování Potalou končí, z šera svatyň jsme vkročili do světla, z meditací a modliteb zpět do života, ve kterém je čas odměřován minutami, hodinami, dny a roky a nikoli věčností.

Pro mne to bylo splnění snu, či mne sem přivedlo něco jiného, co mne mělo přiblížit k tajemství převtělení, nekonečnému koloběhu a nesmrtelnosti? Přišel jsem sem dobrovolně nebo to byla cesta osudu? Vím, že se sem budu v duchu vracet, i když tajemství Potaly zůstalo nepoznáno.

Vidě1 jsem jen nepatrnou část z oněch více než tisíce místností. Uzavřeny zůstaly obytné místnosti Dalaj Lamy, zasedací síně, nepřístupné je vše, co by mohlo jitřit a posilovat ducha odporu proti čínské okupaci, jen občas se objevil jeden z mála mnichů, kteří v Potale žijí, ale Potalu zničit nelze.

Poutní místo Domníval jsem se, že odletem z Kathmandu má cesta do Nepálu a Tibetu skončila. Zbývalo ještě nechat udělat z diapozitivů dvě fotografie a poslat je mému čínskému příteli do Lhasy spolu s děkovným dopisem za jeho pomoc při nalezení ubytování ve Lhase.

Asi za měsíc po návratu se v poštovní schránce objevilo najednou pět leteckých obálek. Schránku vybrala Věra, a aniž se podrobněji na obálky podívala, zůstala překvapená, kde se těch několik dopisů od Evy z USA toulalo. Teprve v bytě, při podrobnější kontrole, s úžasem zjistila, že všech pět dopisů přišlo z Tibetu. Každá adresa psaná jinou rukou, rukopisy dětské, jméno a příjmení po čínském způsobu, na některých obálkách rozděleno na Tamch yna Z denek. Odesílatelé 14 a 15 let staří žáci a žákyně střední školy ve Lhase v Tibetu. /class 2 Grade 2 traffica Middle school, La Sha Tibet China/.

Obsahy dopisů, k nimž za několik dnů přišel šestý, vesměs shodné. Můj čínský přítel přinesl do školy můj dopis, na který žáci odpovídají. Děkují za moji hodinu angličtiny na jejich škole, na kterou nikdy nezapomenou. Píší, abych jim pomohl učit se anglicky, protože angličtina je i pro ně obtížný jazyk. Někteří mne zvou na opětovnou návštěvu Tibetu spolu s manželkou a dcerou. Některé z dopisů podepsali 2 i 3 žáci či žákyně a všem budu muset odpovědět. Obtížné bude, co poradit, jak se naučit snadno anglicky, když i mé znalosti tohoto jazyka jsou značně omezené.

Po prázdninách se pokusím s pomocí učitelky angličtiny nalézt na škole zájemce o dopisování se studenty z dalekého Tibetu.

„Šestidenní“ se škodovkou po Rakousku

Tato cesta byla naší první cestou za „železnou oponu“, ze světa socialismu do světa kapitalismu. Na putování jsme se nesmírně těšili, i když občas
přicházelo i takové to všem známé mrazení v zádech z pocitu nejistoty. Vždyť jsme v tomto prostředí dosud nikdy nebyli!

Tato cesta byla naší první cestou za „železnou oponu“, ze světa socialismu do světa kapitalismu. Na putování jsme se nesmírně těšili, i když občas přicházelo i takové to všem známé mrazení v zádech z pocitu nejistoty. Vždyť jsme v tomto prostředí dosud nikdy nebyli!

Snad právě proto, že tato cesta byla naší prvním výletem do kapitalistické ciziny, vrátili jsme se z ní nabiti mnoha dojmy. Snad právě proto z ní uchováváme také nejvíce vzpomínek. A právě proto, že tato cesta trvala šest dní, říkáme jí dodnes „šestidenní“.

Je půl šesté ráno, probouzí se den. Dnes jím je předposlední zářijová sobota a my stojíme se svým už trochu zánovním vozem Škoda 100 L (rok výroby 1 973) na celnici v Mikulově. Všude vládne ještě klid, v prostoru celnice jsme pouze my a další dva vozy směřující do Československa. Formality jsou vyřízeny rychle, jen menší nesrovnalost s výjezdní doložkou. Zatímco do pasu jsme dostali razítko s dnešním datem, v doložce se objevuje datum včerejší. Celník se omlouvá, jsme dnes první. Pak nám popřeje šťastnou cestu a naše škodovka začíná „ukusovat“ první kilometry předem přesně rozplánované cesty.

A my si zatím opakujeme základní údaje o zemi v srdci Evropy, které nám poskytl propagační materiál Rakouského velvyslanectví v Praze.

Rakousko je vnitrozemským státem, jeho rozloha činí 83 855 km2. Má kolem 7,5 milionů obyvatel (podle sčítání z roku 1981), z nichž 98 % mluví německy, na jihu a východě pak žijí slovinsky, chorvatsky a maďarsky mluvící národnostní skupiny, ve Vídni se také stále udržuje česky mluvící obyvatelstvo.

Rakousko je spolkovým státem devíti zemí. Jsou to: Wien (Vídeň), Niederösterreich (Dolní Rakousy), Oberösterreich (Horní Rakousy), Salzburk (Salcbursko), Tirol (Tyrolsko), Vorarlberk (Vorarlbersko), Kärnten (Korutany), Steiermark (Štýrsko) a Burgenland (Burgenlandsko). Naše cesta povede šesti z těchto zemí.

Vzhledem ke své poloze je Rakousko od pradávna křižovatkou spojovací cesty mezi evropskými hospodářskými a kulturními prostorami.

Území dnešního Rakouska, osídlené již v předhistorické době, bylo na počátku našeho letopočtu přičleněno Římany k jejich impériu, které se však rozpadlo v období stěhování národů.

Kolem r. 800 n. l. vytvořil francký panovník Karel Veliký mezi řekami Dunajem a Drávou Panonskou a Korutanskou marku na obranu proti nájezdům Avarů. R. 976 dostali toto území lénem Babenberkové. Po jejich vymření přešlo území r. 1282 do rukou tehdy bezvýznamného rodu Habsburků, a ten cestou diplomatických jednání, výhodných sňatků i cestou bojů vytvořil rozsáhlou říši. Po rozdělení habsburského rodu r. 1522 na španělskou a rakouskou větev získala rakouská větev r. 1526 po vymření Jagellonců České království a Uhry a položila tak základy mnohonárodnostnímu státu, který žil téměř 400 let. Jeho konec přišel v roce 1918 a z jedné jeho části vznikla Republika Rakousko. Ta se stala v roce 1938 první obětí Hitlera. V roce 1945 byla obnovena jako samostatný stát, v roce 1955 vyhlásila národní rada (parlament) její neutralitu. Od tohoto roku se Rakousko stává často místem mezinárodních setkání, ve Vídni se konaly četné konference OSN a vedla se jednání o odzbrojení.

Ospalé jitro se už změnilo ve vlahé slunné ráno, které dává najevo, že i do Rakouska zavítala „svatováclavská vedra“. Za zády nám už dávno zůstalo malebné městečko Poysdorf a po osmdesáti kilometrech se ocitáme na předměstí Vídně, rozkládající se na březích Dunaje. Na jeho pravém břehu obklopuje město mocný zelený pás lesů – Wienerwald (Vídeňský les), jehož půvabné vrcholky jsou vlastně nejzazšími výběžky Alp, na levém břehu Dunaje začíná nedozírná nížina.

Burgtheater - dvorní divadlo Vídeň nás vítá – objížďkou. Tu zvládneme bez problémů díky perfektnímu značení, vracíme se na Brünner Straße (Brněnskou ulici), z které nás objížďka odklonila, přejedeme Dunaj po Floridsdorf-Brücke a ocitáme se v centru města. Zaparkujeme v úzké uličce nedaleko vídeňské dominanty, chrámu sv. Štěpána, bereme plán města a nezbytné fotoaparáty a začínáme prohlídku hlavního města Rakouské republiky.

Vídeň má asi 1,7 milionu obyvatel, měří 414 km2 a je rozdělena na 23 okresů. Čísla okresů jsou vyznačena na tabulkách se jmény ulic na všech nárožních domech, přehledné plány města jsou na důležitých stanicích pouliční dráhy (Straßenbahn) a na všech stanicích městské dráhy (Stadtbahn). A tyto plány vůbec nejsou potrhané, pokreslené apod. I nám usnadňují orientaci.

Naše prohlídka začíná u vznešeného dómu sv. Štěpána. S jeho stavbou bylo započato kolem roku 1 240 a podíleli se na ní významní stavitelé (i Češi). Je jedním z nejkrásnějších gotických chrámů vůbec, v jeho interiéru najdeme vynikající gotická a barokní díla a jeho 136 m vysoká věž patří odedávna k siluetě Vídně.

Od Svatoštěpánského dómu procházíme ulicí Graben (Příkopy), přepychovou obchodní třídou. Ceny výrobků ve výkladních skříních dosahují závratné výše. Přesto neodoláme a ze zvědavosti vstupujeme do jednoho z obchodů. Je to přepychové klenotnictví. Bereme za kliku masívních dveří, do jejichž rámu je zvenčí zasazeno silné zrcadlové sklo. Dveře se otevírají, před námi se objevuje prostor asi 4 x 3 m a ve vitrínách kolem stěn luxusní šperkařské výrobky. Jediná zákaznice, usazená v křesle, si vybírá prsten. Otáčíme se na patě a chceme vyjít na ulici. A ejhle – klika zevnitř chybí. Rychle přemítáme co dělat. Nezbývá nic jiného než se obrátit na prodavačku s dotazem, jak se dveře otevírají. Prodavačka s úsměvem stiskne kdesi pod pultem tlačítko, cosi zavrčí, dveře se otevřou a my se s oddechnutím ocitáme na ulici.

Po této příhodě ani příliš nevnímáme krásu morového sloupu, dílo Fischera z Erlachu, a kostela sv. Petra, údajně jedné z nejhezčích kopulovitých staveb, a vzpamatujeme se až před kostelem Schottenkirche na náměstí Freyung, kde je čilý dopravní ruch. Po Schottengasse jezdí automobily i drožky. Nikdo na nikoho netroubí, řidiči neoceňují výraznou gestikulací kvality dalších účastníků silničního provozu.

Na Rooseveltově náměstí před novogotickým kostelem Votivkirche obracíme a zastavujeme se před novorenesanční budovou University, založené však již r. 1365. Tak se dostáváme na hlavní okružní třídu Ringstraße, která vznikla v místech zasypaných příkopů v polovině 19. století. Před námi se objevuje 98 m vysoká věž novogotické stavby – vídeňská radnice. Většina radnice je skryta v lešení, právě obnovují její „kabát“. Tmavá, téměř černá barva radnice je vystřídána barvou zářivě bílou. I ve Vídni tedy mají problémy s udržováním historických budov, které nahlodává zub času. Přes ulici se díváme na budovu hlavní vídeňské činoherní scény, na Brugtheater. Tato budova byla za války téměř zničena, dnes ale opět stojí v celé své původní kráse. Dále míjíme Parlament zbudovaný z řeckém stylu, jehož vzhled však narušují před ním postavené čekárny městské dopravy, a zastavujeme na náměstí Marie Terezie. Tomuto náměstí vévodí pomník Marie Terezie (Rakušané si ji velice váží) a vpravo i vlevo od něho stojí navlas stejné budovy dvou muzeí, Přírodovědného muzea (Naturhistorisches Muzeum) a Uměleckohistorického muzea (Kunsthistorisches Muzeum).

Přecházíme hlavní ulici a hradní branou vstupujeme do bývalého císařského sídla, dnes mimo jiné úřad spolkového prezidenta, mocného komplexu budov Dvorního hradu (Hofburg), jehož budovy pocházejí z více století. I tady postávají drožky a čekají na zákazníky. Projdeme celým traktem a kolem původně románské baziliky sv. Michala s gotickými a barokními úpravami a kolem Albertina, v jehož sálech se ukrývají vzácné grafické sbírky (přes 1 milion listů různých škol z různých zemí), se dostaneme před další budovu, která přispívá k bohatému kulturnímu životu města. Je to honosná budova Státní opery (Staatsoper). I tato budova stejně jako Burgtheater byla za 2. světové války zničena a po válce opravena.

Po čtyřhodinové procházce odpočíváme u dalšího kostela, u kostela Karlskirche, postaveného ve stylu vrcholného baroka podle plánů Fischera z Erlachu, a obdivujeme jeho 72 m vysokou kopuli i dva triumfální 33 m vysoké sloupy na jeho bocích.

Belvedér Naše poslední vídeňské zastavení patří zámku Belvedér, který dal na přelomu 17. a 18. století postavit rakouský vojevůdce princ Evžen, vítěz nad Turky. Vídeňáci o této stavbě tvrdí, že je nejkrásnější barokní stavbou na světě. Ze zámecké zahrady se díváme na Vídeň a ať chceme nebo ne, srovnáváme toto měst s Prahou. Vídeň je majestátní, císařsky velkolepá, chybí jí ale kouzlo křivolakých uliček, které právě v Praze jsou němými svědky toho, „jak šel čas“. A už se vůbec nedivíme, proč tolik cizinců vyslovuje slova obdivu k naší stověžaté.

V pozdním odpoledni opouštíme Vídeň výpadovkou na Sankt Pölten. Je to čtyřproudová silnice, která se náhle zúží na dva proudy. Než stačíme strnout nad tím, jak se najednou to množství aut a fiakrů „stlačí“ ze čtyř do dvou proudů bez určení, kdo má přednost v jízdě, jedeme už v jednom z nich i my. Najíždíme na dálnici a hned zde poznáváme, že rakouští řidiči milují asi vysoké rychlosti. Ti, kteří nás předjíždějí, překračují nejvyšší povolenou rychlost o 50 i více km/hod. Dálnice má citelné stoupání, škodovka nám dává najevo, že už není žádnou mladicí, a protože ani my nechceme riskovat placení pokuty, je těch předjíždějících většina.

Slunce se pomalu kloní k západu a my se začínáme ohlížet po kempu, v němž bychom mohli strávit první „rakouskou“ noc. Odbočujeme z dálnice na neméně kvalitní silnici, objevujeme poutač, který nás upozorňuje, že 2 km odtud, v Schönbühelu, je kemp. Vyrážíme. Zastavujeme u zdejšího hostince s úmyslem zeptat se, kde se kemp nachází, protože naše dosavadní hledání je neúspěšné. U stolků před vchodem do hostince sedí několik místních obyvatel. Ihned nám vysvětlili, že kemp je na zahradě hostince, zvou, ať si přisedneme, nabízejí nám holbu piva. Nepohrdneme pohostinstvím zdejších lidí. Oba upíjíme tekutý chleba a je nám jasné, že dnes už dál jet nemůžeme.

Druhý den nás budí brzy ráno chlad a houkání lodní sirény. Proti proudu Dunaje, k němuž se zdejší zahrada svažuje, pluje parník. Romantiku tohoto místa – nacházíme se totiž v malebné soutěsce Wachau – dokreslují zalesněné stráně a obrys blízké pevnosti, vystupující z ranní mlhy.

Také nedaleké městečko Melk se ještě skrývá v ranní mlze. I tak nás ale nenechává na pochybách, že jsme se ocitli v jednom z nejpůvabnějších rakouských měst. Odtud vyšla v 10. století moc Babenberků ( jejich dědička byla první manželkou našeho „krále železného a zlatého“, Přemysla Otakara II.), kteří v 11. století předali svůj hrad benediktinům, a ti zde v době protireformace zbudovali klášter, ovládající pak Podunají. Budovy kláštera (v poslední době restaurované) na kopci nad městem vidíme snad ze všech ulic a uliček, jimiž procházíme a které nás zdraví nepředstavitelným množstvím květin v oknech, přede dveřmi domů, na chodnících a všude tam, kde jen je to trochu možné.

Z Melku přejíždíme na druhou stranu Dunaje a po silnici, která se vine téměř v bezprostřední blízkosti tohoto veletoku, uháníme do Lince. Silnice vede také mnoha zajímavými místy, nás upoutá především městečko Grein s mohutným hradem Greiburgem z 15. století, zastavujeme se v Mauthausenu, kde si uvědomujeme, kolik hrůz viděly stěny místního koncentračního tábora, na jehož místě je dnes památník s pomníky a hroby obětí, a několik kilometrů před Lincem věnujeme pozornost kopci nad Steyreggem, na němž se tyčí zámek z dálky připomínající náš moravský Plumlov.

Ovzduší v tomto místě už dává tušit, že se blížíme k jednomu z rakouských průmyslových center, k Linci, jinak také hlavnímu městu spolkové země Horní Rakousy. Exhalace zdejších podniků doslova vidíme i cítíme.

V Linci pohodlně zaparkujeme u přístaviště lodí a jdeme si prohlédnout starou část města. Památky pocházejí většinou z období renesance a baroka, mezi nimi ale objevíte i novostavby. Před jednou z nich typujeme, jakým účelům tento asi třípatrový objekt a velmi vkusnou barevně členěnou fasádou slouží. vedle vchodu si k našemu údivu přečteme: Volkskrakenhaus – nemocnice. Není kolem ní k našemu údivu ani plot, stojí v jedné – pravda – velice klidné postranní ulici. Přemýšlíme, proč architekt zvolil pro nemocnici právě toto místo. Že by to souviselo se snahou neodtrhovat nemocné od života zdravých lidí? Na každodenní ruch se tady nemocní mohou alespoň dívat.

Steyr pres reku Enns Po druhém břehu Dunaje se vracíme z Lince kousek zpět, až k městu Enns, tam odbočujeme a ujíždíme kolem stejnojmenné řeky do Steyru (Štýru). Město si prohlížíme nejprve „shora“, protože ke staré části musíme sjet až dolů, k řece. Na náměstí jsme schopni tvrdit, že se zde zastavil čas nejméně před 150 lety. Z omylu nás vyvedou pouze zaparkovaná auta. Náměstí je z obou stran obestavěno domy, které pamatují více než století. Radnice pochází z let 1765 – 1778, naproti je „Bummerlhaus“ s fasádou z roku 1497. Jdeme dále po silnici ke kostelu Michaelerkirche. Na ní si všímáme užšího pruhu odděleného plnou žlutou čarou. Tento pruh jsme už registrovali na více místech. je určena pro cyklisty a auta v něm nemají co dělat. Jen mimochodem – cyklistů je v této zemi hodně a všichni je v silničním provozu plně respektují.

Naše další cesta vede přes Kremsmünster, který nám pyšně ukazuje soubor benediktinských staveb (kostel ze 13. stol., klášterní budovy ze 17. a 18. stol.), do Solné komory, země hor, jezer a lázeňských letovisek. Zastávku jsme si naplánovali v solných lázních Gmunden na břehu druhého největšího alpského rakouského jezera Traunsee (Travenské jezero, plocha 25,7 km2). Je krásné nedělní odpoledne, všude velké množství lidí a aut. Nakonec i zde se nám podaří zaparkovat a vmísíme se davů procházejících se na korzu v těsné blízkosti jezera. Míříme na dřevěnou lávku, která spojuje břeh jezera s malým ostrůvkem, na němž se nachází zámek Ort, původně vodní hrad. Z lávky se díváme na hory zvedající se na druhé straně jezera, na Grünberg (987 m n.m.) a majestátní Traunstein (1 691 m n.m.).

Pokračujeme silnicí vedoucí po břehu jezera. Za obcí Traunkirchen se silnice musí „prokousat“ kopcem, skála tady vyrůstá přímo z jezera. Za tunelem na nás čeká překvapení – dlouhá fronta stojících aut. Čekáme čtvrt, půl, tři čtvrtě hodiny. Auta se konečně dávají do pohybu a my objevujeme, co bylo příčinou našeho čekání. Asi tři kilometry před městečkem Ebensee se po dlouhotrvajících deštích polovina vozovky zřítila do jezera. A tak se jezdí na semafory a podle pokynů místních strážců pořádku jen po jedné půlce vozovky a ještě zúžené. Přemýšlíme, jak budou tuto vozovku obnovovat. Vlevo, hluboko pod silnicí, vody jezera, vpravo železnice a pak už jen skály.

Po silnici vinoucí se mezi horami jedeme přes města Bad Ischl, Bad Goisern, Bad Aussee (všechna jsou lázeňskými středisky) k jezeru Grudlsee. Cestou několikrát vidíme tabule s nápisem Salzbergwerk, to znamená, že tady jsou solné doly. Dnes jako před mnoha staletími, kdy Solná komora zásobovala solí téměř celou Evropu.

Osvěžení koupelí v Grundlsee se vracíme do Bad Aussee a odbočujeme k dalšímu jezeru, k Hallstätter See (Halštatskému jezeru). Na této vedlejší silnici se poprvé setkáváme se stoupáním, které nám doslova vyráží dech. Mapa udává 23 %. Stoupání ale není dlouhé, škodovka si s ním poradí dobře. A potom rychle klesáme do kotliny, v níž se rozlévají vody Hallštatského jezera. Je obklopeno horami, nejvyšší patří do masívu Dachstein. Na východním břehu jezera se proplétá železnice, jižní a západní břeh sleduje silnice. Na tomto břehu se také usadila obec Hallstatt. Vidíme ji na chvíli, než zmizíme v tunelu, a pak už nás zdraví jen jezero, ztrácející se ve večerním modrošedém mlžném oparu. Spěcháme. Stmívá se zde pod horami rychle a my musíme dojet do obce Weißenbach, abychom v místním kempu přenocovali.

Ráno nás vítá Attersee, největší rakouské alpské jezero o rozloze 46,7 km2. Včera jsme už jeho krásu nemohli vnímat, také dnes nad jezerem se zvedá hora Schafberg (1 780 m n.m.), jihovýchodně masív Höllengebirge. Téměř 20 km jedeme kolem jezera a pak najíždíme na dálnici směr Salzburg. Všechno se rázem halí do husté mlhy, jejíž závoj se rozestoupí až před naší další zastávkou. Město Salzburg se už utápí v ranním slunci.

Salzburg Do centra města přijíždíme Novou branou – Neutor, což je vlastně portál tunelu, vedoucího pod kopcem Mönchsberg. Za tunelem se rázem ocitáme v bezprostřední blízkosti staré části města. Zaparkovat není kde, proto přejíždíme řeku Salzach do druhé části města. I zde jsou všechna místa obsazena, volno je pouze na parkovišti s označením Kurzparkzone 60 min, tzn. že na tomto místě můžete parkovat pouze hodinu. Jinde ale místo není a tak riskujeme ( sice nevíme, jaký postih za delší dobu parkování by následoval, jen si domýšlíme), víme totiž, že za hodinu se ze staré části města nevrátíme.

Vyprávět o Salzburgu je těžké. Pro jeho okolí jsou typické hory, a ty jakoby vstoupily až do města. Na kopci nad městem (Mönchsberg) se nachází pevnost Hohensalzburg, známá dominanta tohoto cíle snad většiny turistů, kteří navštíví Rakousko. Komu se nechce šlapat nahoru, nechá se tam pohodlně vyvést lanovkou a odtud – tak trochu z ptačí perspektivy – se dívá na město, které se má čím chlubit. Největší množství památek najdete ve vnitřním městě, zkrátka ale nepřijde ani ten, kdo zabloudí do dalších částí městských čtvrtí.

Po vstupu do staré části města na vás okamžitě dýchne hudba. Vždyť Salzburg je rodiště Wolfganga Amadea Mozarta a město tento fakt na mnoha místech připomíná. Především na Mozartově náměstí stojí Mozartův pomník, přes Salzach vede Mozartova lávka, můžete navštívit Mozartův rodný dům, najdete zde Mozarteum atd. Nejpůvabnější ve městě jsou úzké uličky a dvorky jednotlivých domů. V těchto dvorcích objevíte pozůstatky ještě gotických staveb. Dvorky jsou proto malé a tmavé, přesto i zde najdete všudypřítomné květiny. Nejsou to sice kvetoucí pelargónie, jsou to většinou různé listnaté stromky ve velkých květináčích a kádích, ale právě tato zeleň oživuje na první pohled příliš strohé prostory.

Ve starém městě má svou historii snad každá budova, kolem níž procházíte. Z ostatních staveb mimo centrum stojí za shlédnutí zámek Leopoldskron s velkým rybníkem a zámek Mirabell ležící uprostřed překrásných zahrad.

Kolem poledne vyjíždíme z města, ukazatelé nás navedou na dálnici směr Bischofshofen. Dálnice se proplétá údolím podél Salzachu. Na pravé straně se díváme na vrcholky Hagen Gebirge, vlevo nás zdraví Tennen Gebirge. Na některých vrcholcích se usadily v dávné době pevnosti Mezi nejhezčí patří pevnost Hohenwerfen. Silnice je plná tunelů a za každým z nich na vás čeká překvapení v podobě nové přírodní scenérie.

cestou na Bischofshofen Před Bischofshofenem dálnice uhýbá k východu, proto z ní sjíždíme, abychom asi po pěti kilometrech dojeli do Bischofshofenu, známého centra zimních sportů. I v létě má toto místo své kouzlo. Pokračujeme dálnicí do Brucku an der Großglocknerstraße a odsud ohýbáme na jih, na známou vysokohorskou grosglocknerskou silnici. Vjíždíme do Národního parku v srdci nejvyššího rakouského pohoří Hohe Tauern (Vysoké Taury) o rozloze přes 900 km2. Je to svět skal a ledu, zde se nachází nejvyšší hora Rakouska Großglockner (3 798 m n.m.). Čeká nás – či spíše naše auto – velká zkouška. Na nejvyšší bod silnice, na Edelweiß Spitze, musíme absolvovat zhruba 30 km, z nich 20 km prudkého stoupání. Bruck má nadmořskou výšku 757 m n.m., Edelweiß Spitze 2 577 m n.m. (někde uváděno 2 571 m n.m.), tzn., že vyjedeme téměř do výšky našeho tatranského velikána, Gerlachovského štítu. Bude nám chybět pouze 78 m.

Přijíždíme na konec obce Ferleiten v nadmořské výšce 1 145m. Zde zaplatíme mýto – za vjezd na některé rakouské silnice se platí – od ženy v místním kroji obdržíme nálepku na auto a propagační letáček. Zde začíná prudké dvacetikilometrové stoupání. V této chvíli jen v duchu prosíme, aby škodovka stoupání překonala. Vzpomínáme na naši přítelkyni (tato průvodkyně Čedoku nám poskytla před cestou některé cenné rady), která se nás především ptala, jak nám šplhá auto do kopců. A upozorňovala, že nejeden automobil a nejeden autobus na této silnici nedosáhne svého cíle.

Začínáme stoupat. Stráně kolem nás jsou ještě porostlé vegetací. Postupně vyjíždíme z pásma lesů, zároveň s tím přibývá travinový porost a objevují se holé skály. Na jejich vrcholcích je věčný led a sníh. Asi v polovině cesty zastavujeme na odpočivadle s pitnou vodou. Stojan i nádržka jsou vydlabané ze dřeva, zrovna tak stolek a lavice na posezení. Příznivé počasí nám dopřává vnímat nádhernou přírodu kolem nás.

dolní partie Grossglocknerstrasse S odjetím z odpočívadla máme problémy. Vůbec se nedivíme, sklon silnice i odpočivadla je citelný. Když jsme vystupovali, měli jsme pocit, že spadneme na zem. I ta nejnižší rychlost odmítá udržet auto v pohybu. Auto tedy musíme otočit a pomalu rozjíždět. Podaří se a tak znovu projíždíme jednu zatáčku za druhou. Každá zatáčka je označena pořadovým číslem a na tabulce si přečtete i nadmořskou výšku, v níž se právě nacházíte.

Dojíždíme na parkoviště u restaurace na Fuscher Törl (2 428 m n.m.) a odsud pokračujeme necelé dva kilometry už užší silnicí, prudce stoupající, s ještě četnějšími zatáčkami na Edelweiß Spitze. Stoupání v těchto místech odhadujeme na více než 25 %.

Z vyhlídky na Edelweiß Spitze se nám horší velikáni představují v celé své kráse. Na jihozápadě a západě to jsou masívy Schobergruppe, Glocknergruppe ( s nejvyšší horou Großglocknerem) a Granatspitzgruppe, v nichž najdeme hned několik třítisícovek. Třítisícovky objevíme ale i mezi vrcholy při pohledu na jihovýchod a východ. Na severu dnes dohlédneme až do Zell am See za Bruckem. Z této vyhlídky také sledujeme silnici, po níž budeme sjíždět dolů. Zaujme nás především úsek silnice obcházející vrcholek Fuscher Törl. Silnice v tomto místě je vybudována na betonových pilířích a vypadá jako stříbrná stužka svazující tento vrcholek.

Sjíždíme dolů, zastavujeme na parkovišti pod Fuscher Törl a jdeme se podívat do jednoduché kamenné kapličky zbudované zde na paměť obětem großglocknerské silnice. Na desce nechybí ani česká jména.

silnice na Heiligenblut Odjíždíme a klesáme na jih, směrem na Heiligenblut. V prvním úseku není klesání tak citelné, někde je dokonce vystřídáno opětným stoupáním. V tomto úseku kromě zatáček musíme projet také tunely Mittertörltunnel (2 327 m n.m.) a Hochtortunnel (2506 m n.m.). Za každým z nich najdeme překvapení v podobě nových pohledů. Na malém parkovišti nás překvapí jakási „minivýstava“ minerálů, z nichž je utvořeno zdejší pohoří.

Naše cesta dolů je přerušena ještě jednou odbočkou, odbočkou vedoucí až do bezprostřední blízkosti ledovce Pasterze pod Großglocknerem. Stoupáme totiž na Franz-Josephs-Höhe (2 369 m n.m.). Protože silnice vede v lavinových svazích, je v místech největšího lavinového nebezpečí chráněna masívní železobetonovou konstrukcí, jakousi střecho na sloupech. Pod vrcholem zaparkujeme v nejvýše položených patrových garážích v Evropě a od zábradlí se díváme na jezero Margaritzenstausee pod sebou. V něm končí ledovec Pasterze (30 km2, délka splazu 9,5 km), který se sem splazil z vrcholků Johannisbergu (3 460 m n.m.) a Eiskögele (3 434 m n.m.). Nad ledovcem před námi se zvedají vrcholky Glocknerwand (3 722 m n.m.), Großglockner (3 798 m n.m.), Adlersruhe (3 456 m n.m.), Hohenwatkopp (3 308 m n.m.) a Schwerteck (3 247 m n.m.). V zapadajícím slunci mají tyto masy skal a ledu zvláštní kouzlo.

pohled na Grosglocknerssou skupinu Neúprosně se hlásí večer a nám nezbývá nic jiného než spěchat dolů. po patnácti kilometrech soustavného brzdění – i když máme zároveň zařazen 2. rychlostní stupeň – dojíždíme do Rossbachu (1 727 m n.m.), kde je mýto pro vjezd na silnici z jihu. Žena opět v místním kroji kontroluje naši jízdenku a rychle nám dává volno k odjezdu. Příčina jejího rychlého jednání je nám jasná. Z brzd se nám valí kouř, jako kdyby vedle každé z nich kouřilo několik vyznavačů tabákových výrobků. V této chvíli „máme za zlé“ naší přítelkyni, proč se nás raději nezeptala, jak nám auto brzdí. Určitě jsme měli větší problémy se sjezdem něž se stoupáním.

Už se stmívá, my klesáme dál. Projíždíme Heiligenblut (1 301 m n.m.), jemuž vévodí typický a stavitelsky velice cenný vysoký gotický kostel, a svou dnešní cestu končíme v prvním kempu, který objevíme. Už po tmě odvzdušňujeme brzdy a zajišťujeme jejich další bezporuchový chod.

Čtvrtý den našeho putování ujíždíme přes Winklern a Obervellach do Mallnitzu vstříc dalšímu překvapení. V autě se pomalu zahříváme, v noci nám byla zima. Chlad z ledovců nezůstává jen tam nahoře ve dvou, třech tisících metrech, ale klesá až do údolí.

To dnešní překvapení má název přeprava aut po železnici – Autoverladung. Chceme totiž navštívit jedny z nejhezčích rakouských lázní, lázně Badgastein. Z Mallnitzu do Böcksteinu před těmito lázněmi nevede silnice (ve zdejším horském masívu by snad nebylo ani možné ji vybudovat) a tak si na nádraží v Mallnitzu zakoupíme jízdenku pro auto a zařadíme se do fronty čekajících. V sezóně tato fronta dosahuje délky 2 – 3 km. Když se na semaforu před frontou rozsvítí zelená, auta začnou najíždět na speciálně upravené plošinové vozy. První a poslední dva vozy mají jen nízké sklopné postranice, umožňují tak sjetí vozů na boční rampu a opačně. Ostatní vagóny mají jakousi ochrannou klec. Na tyto vagóny se výškově vejdou pouze osobní automobily a nižší nákladní auta, autobusy a nákladní auta o normální výšce se přepravují jen na dvou prvních a posledních vozech.

I nám se rozsvítila zelená a najíždíme na vagóny. Zastavíme a zjišťujeme, že přesně naproti okénku řidiče se na kleci nachází tabulka s textem ve čtyřech jazycích. Uposlechneme pokynů – zatáhneme ruční brzdu, zařadíme nejnižší rychlostní stupeň a – čekáme. Za chvíli se vlak dá do pohybu. Jedeme vlastně pozadu a tak se otáčíme, abychom věděli, co nás čeká. Vyjíždíme z nádraží a za chvíli mizíme v tunelu, který nese název Tauerntunnel. Najdete ho na železnici Tauernbahn, která vede nejvyšším rakouským pohořím Hohe Tauern (Vysoké Taury) a je dlouhá 80 km. Začala se stavět na počátku 20. století a spojuje Schwarzach (leží asi 15 km jižně od Bischofshofenu, míjeli jsme ho při své cestě do Brucku) a Spittal an der Drau – Millstätter See. Trať vede exponovaným terénem, musí především překonávat hluboká horská území. Činí tak krásnými a odvážnými viadukty a navíc klesání a stoupání železnice dosahuje v mnoha místech 25 – 28,8 %. V tunelu se trať vyšplhá do svého nejvyššího bodu, do výšky 1 226 m n.m.

Po čtvrt hodině vyjíždíme z tunelu v Böcksteinu a dál už zase pokračujeme po silnici do Badgastein. Toto lázeňské město leží na svazích řeky Gasteiner Ache, proto nadmořská výška jen centra města se pohybuje mezi 1 013 a 1 083 m n.m. Tyto světoznámé lázně byly navštěvovány už od 13. století, v 19. století se zde léčily mnohé významné osobnosti. Radioaktivní prameny mají teplotu 28 – 47 ° C. V blízkém Böcksteinu jsou léčivé štoly, kde se vyzařuje radon s vlhkým vzduchem, 40 ° C teplým. Město má také velké sportovní centrum.

vodopád v Badgastein Uhýbáme z hlavní silnice a přes Mozartovo náměstí a po ulici Františka Josefa sjíždíme do centra. Na ulici není možné zaparkovat, zajíždíme tedy do krytých poschoďových garáží (Parkhaus). Jsou ukryty za domem Austria, takže tento ve skutečnosti betonový nevzhledný dům není z hlavní ulice vůbec vidět. Vjezd do garáží a výjezd z nich hlídá počítač, černý pasažér tak nemá ani tu nejmenší naději na úspěch.

Vycházíme na malé náměstí před domem Austria. Naproti nám se nachází jedna z hlavních městských budov, kongresový a léčebný dům. Je to moderní víceúčelový objekt. Najdete v něm kongresový sál, informace pro hosty, kasino atd. Před halou stojí fiakry připravené k projížďkám. My zde ale hledáme něco jiného, vodopád, který nechybí na žádném propagačním materiálu o Badgasteinu. Slyšíme jeho hřmění a vzápětí zjišťujeme, že stojíme nedaleko něj. Řeka Gasteiner Ache se řítí průrvou mezi skalami v bezprostřední blízkosti domu Austria. Abychom vodopád viděli, musíme obejít část města a sejít až dolů, pod řítící se masy vod. Je podzim, vody není zase až tak mnoho. Uvědomujeme si, jak je asi vodopád mohutný na počátku léta, kdy v okolních horách taje. Kam až asi stříká voda, když i nyní kapky dopadají na cestu, na níž pod vodopádem stojíme. U cesty je zbudována vysoká dřevěná stěna, která chrání stavby v této části i cestu před rozstřikující se vodou.

Z Badgasteinu zajedeme ještě do Bad Hofgasteinu, také radioaktivních termálních lázní, a odsud se vracíme do Böcksteinu, železniční přepravou do Mallnitzu a pak už po silnici do Obervellachu, kde jsme uhýbali. Pokračujeme přes Spittal an der Drau a Seeboden kolem jezer Millstätter See a Afritzer See do Villachu. Silnice z Obervellachu do Spittalu vede podél železnice Tauernbahn. Zde obdivujeme snad právě nejkrásnější železniční most na této trati. Je to most Falkensteinbrücke v blízkosti hradu Falkenštejna.

Město Villach se rozkládá na řece Drau (Dráva), na úpatí masívu Villacher Alpe. Leží asi 10 km od rakousko-jugoslávsko-italských hranic. Při krásném počasí vidíme jak Villacher Alpe, tak i jugoslávské pohoří Karavanky. Pohled na ně v podvečerním slunci je překrásný. Do Villachu se také jezdí za zdravím, jsou zde oblíbené termální lázně (Warmbad Villach).

Z Villachu uhýbáme na severovýchod a 11 km jedeme kolem jezera Ossiacher See. Jezero je obklopeno zalesněnými horami, jeho přívětivé vody lákají bezpočet turistů. Ani my jim neodoláme. Po osvěžení pokračujeme přes Feldkirchen do Moosburgu se zámkem ze 16. stol. Na okraji obce najdeme malý kemp, v němž přenocujeme.

Pátý den našeho putování nezačínáme příliš slibně. Hlavní město Korutanska Klagenfurt (Celovec) se jen obtížně zbavuje ranní mlhy. Prohlížíme pamětihodnosti města. Nejvíce nás zaujme budova zemského domu (Landhaus), stavba z let 1574 – 1590 se dvěma věžemi a dvouposchoďovým arkádovým nádvořím. Město nese dodnes i stopy tureckého vlivu. Další zajímavostí města je tzv. Svět v malém (Minimundus) u jezera Wörther See. V tomto Světě v malém najdete „v malém“ význačné stavby mnoha států. Nechybí mezi nimi ani Staroměstská radnice.

A opět vyrážíme na cestu. Asi po 35 km před obcí Griffen nás zdraví mohutná hradní zřícenina na vysoké skále, připomínající slovenské Strečno, a si po deseti kilometrech uhýbáme ještě k jihu, abychom zastavili v Sankt Paulu im Lavanttal. V údolí řeky Lavant vznikl v dřívějším hradu Spanheimer benediktinský klášter. V areálu upoutá pozornost mohutná románsko-gotická bazilika z 11.-13. století s krásnými portály, gotickou klenbou a freskami. Místní klášterní knihovna uchovává velké množství vzácných rukopisů a tisků.

Vracíme se na hlavní silnici a projíždíme dalšími městy a vesnicemi. Prvním větším městem je Wolfsberg. Zdraví nás honosným zámkem na kopci nad městem. Při pohledu na něj jsme ochotni uvěřit, že sem někdo „propašoval“ jihočeskou Hlubokou. Původní hrad byl totiž v letech 1846-53 přestavěn na zámek v tehdy oblíbeném historizujícím stylu.

Vyhýbáme se neustále dálnici a raději volíme romantičtější, i když náročnější cestu po vedlejších silnicích. Četná stoupání nám připravuje pohoří Pack, jímž silnice vede. Je podzim, listnáče hrají všemi barvami a my každou chvíli zastavujeme, abychom vychutnali všechny krásy babího léta. Mezi ně patří především pohled na jezero Stausee a na středisko hnědouhelné pánve Lankowitz, město Köflach, obojí obklopené barevnými smíšenými lesy. V zámku Piber, postaveném v letech 1696-1728 a v roce 1966 zrestaurovaném, je hřebčinec známých lipicánů pro vídeňskou dvorní jízdárnu. Vedle zámku je románský kostel, o němž se první zmínka datuje už k roku 1066.

Graz - pohled na Staré město Na východním okraji Alp, na obou březích řeky Mur (Mura) leží druhé největší město Rakouska a hlavní město spolkové země Štýrsko Graz (Štýrský Hradec). Toto starobylé město několikrát za dobu své existence změnilo majitele, není tedy divu, že ve městě najdeme velké množství různých památek. Ze světských staveb to jsou zemský dům (Landhaus), zbrojnice, hrad, šlechtické paláce, z církevních staveb stojí za shlédnutí dóm a františkánský kostel. Kolem staré části města se rozrůstá moderní výstavba. Ve staré i nové části města není nouze o parky a další zelené plochy. Na ulicích ještě i dnes hojně potkáte muže v tzv. štýrském oblečení, tzn. v šedém nebo hnědém obleku se zelenými výložkami, lampasy na kalhotách a s kloboukem se štětkou.

Za Grazem najíždíme na dálnici a po ní směřujeme k Vídni. U Grimmensteinu z dálnice odbočíme, vrátíme se kousek zpět po souběžné silnici a před Aspangem v kempu přenocujeme.

Ranní Aspang je ubrečený a takové je i celé dopoledne. Naše cesta vede do světoznámých, klimaticky příznivých horských lázní a střediska zimních sportů, do Semmeringu. Vystoupáme serpentinami a pak už jen projíždíme samotným Semmeringem. Široce roztroušené hotely se skrývají v mlze. Turistický průvodce sice nabízí krásné pohledy z vrcholků kolem lázní, my však pro mlhu nemáme ani tušení, kde tyto vrcholky jsou.

A tak přes Schottwien, jehož pevnost střežila přístup do Semmeringu, ujíždíme do Vídně. Barokní zámek Schönbrunn, nacházející se mimo vídeňské centrum, je zalit podzimním sluncem. Jádro tohoto rozlehlého zámku vzniklo v letech 1695-1749 podle plánů Fischera z Erlachu a N. Pacassiho. K zámku neodmyslitelně patří rozlehlý park. Vyjdeme až ke 100 m dlouhému a 19 m vysokému glorietu, díváme se na Schönbrunn, na pestré květinové záhony různých tvarů před ním i na Vídeň za ním.

Šestidenní putování se pomalu chýlí ke konci, píšeme poslední stránku našeho „palubního deníku“. Můžeme bez váhání říci, že to bylo putování náročné, i když vedlo po prvotřídních komunikacích. Přineslo nám však řadu nových poznatků o zemi, s níž nás na čas svázal historický vývoj, i o současných lidech v ní.

Maďarsko 1999

Akce se plánovala jako téměř každá jiná akce, tato se lišila pouze tím,
že jsem se vrhl na organizaci já (známý tvůrce katastrof) a to s velkou vervou.
Tím se stalo, že se postupně přidávali a odcházeli lidé. Také přesný termín odjezdu nebyl známý.
Nakonec se odjíždělo okolo druhé hodiny v noci v pátek 9.8.1999
a událo se ještě několik zaznamenáníhodných příhod…

Akce se plánovala jako téměř každá jiná akce, tato se lišila pouze tím, že jsem se vrhl na organizaci já s velkou vervou. Tím se stalo, že se postupně přidávali a odcházeli lidé. Také přesný termín odjezdu nebyl známý. Nakonec se odjíždělo okolo druhé hodiny v noci v pátek 9.8.1999 a událo se ještě několik zaznamenáníhodných příhod.

Nakonec se jelo v sestavě Věroš (já, jinak radiovůz 1), Damon (radiovůz 2), Jirka, Alamak, Saša (moje sestra 🙁 ) , Katka (Damonova sestra) a Pavel (osoba spřátelená).

Abychom nepřišli o rozum z nedostatku kvalitního čtiva, vzali jsme s sebou knihu Achille Gregora Patálie v Pannonii. Mimochodem, moc dobrá kniha, pokud se chystáte vypravit do Maďarska nebo na Jávu.

Den druhý — 10.8.1999 (Věroš) [46,78 km]

Časně ráno jsme se probudili vlivem načasovaného budíku. Přežili jsme to ve zdraví, zase jsme zalezli do spacáků a podruhé jsme už vstali v rozumnou hodinu okolo osmé.

Provedli jsme snídani typu „Co si kdo urval´´, skládající se například v mém případě ze zrní, chleba s loveckým salámem a trochou vína od večera (fuj). Poté jsme uklidili, sbalili stany, počkalo se, až si na kolo přivážu všechno, co vezu (vážil jsem to při odjezdu, bylo toho 30 kilo) a vyrazili.

Krátce po vyražení ze Szápáru jsme potkali maďarského cyklistu a cyklistku. Docela jsem jim záviděl, poté jsem zjistil, že cyklista je nějakej divnej. Neměl na kole řetěz. Briskně jsem vytáhl nýtovačku a ještě rychleji jsem se umazal, protože řetěz byl kvalitně namazán. Po delším úsilí jsme řetěz snýtovali. Mezi tím probíhala živá konverzace, při které jsme se dozvěděli, že za chvilku bude velký kopec. Dělali jsme si sice legraci, že je to kopec velký na maďarské poměry, ale nebyla to pravda. S třiceti kilogramy na nosiči byl nepříjemný i mně.

Alamak mezitím zase píchla, jakožto ministr přes lepení jsem zatím lepil duši. Usoudili jsme, že by nebylo špatné přidat do ráfku další pásek, protože jsme ho neměli s sebou, Jirka vytáhl lepicí pásku a nalepil tam tři vrstvy průhledné pásky. Asi to pomohlo, protože od té doby Alamak už nepíchla.

Kopec měl dole podlou značku, 12% s doplňující cedulkou 3000m. Asi po kilometru jsme potkali další cedulku, tentokrát 2000m. Protože funkční tachometr měli v celé výpravě jen dva lidé (Pavel a já), ta ureptanější část výpravy si stěžovala na pětikilometrový kopec. Tímto jsme se dostali do Csoszpuszta (nad o jsou dvě čárky). Bylk to velmi povznášející pocit, protože jsme nastoupali něco přes 300 metrů.

Jirka ráno koupil chleba (kenyér) a protože jsme ho nesnědli, pokusil se ho přivázat na nosič. To se mu víceméně povedlo, ale spíš méně než více. Cestou ho potratil a honili jsme ho (ten chleba) po zemi. Nejdřív to bylo v pohodě, na rovině se chleba honí docela dobře, ale potom ho ztratil v kopci dolů asi v padesátikilometrové rychlosti. Samozřejmě si toho nevšimnul a tak by zůstal na silnici nebýt mého orlího zraku.

Chleba jsem sice sebral, ale neměl jsem ho kam na kole položit a tak jsem začal řešit problém starého Nerudy: Kam s ním? Nejdřív jsem ho položil nahoru na brašny, ale tam padal. Potom jsem ho položil na přední brašnu, ale tam seskakoval dolů a hrozilo nebezpeči, že ho přejedu, což by byla nenapravitelná škoda. Na sedle by byl v pohodě, ale neměl bych kde sedět. Nakonec jsem ho strčil pod rameno jako aktovku a tak jsem sjížděl ten kopec s chlebem pod ramenem. Bylo to docela dobrodružné, ale v půlce kopce jsem potkal Jirku a jeho svěřence jsem mu zase s díky předal.

Uháněli dále do Várpalota, kam jsme už dorazili vysušení jako sušené tresky. Proto jsme začali hledat koupaliště. Hledání jsme si užili dost, koupaliště jsme však nenašli. Proto jsme zkusili poslední metodu a zeptali jsme se domorodců (Definice: Domorodec je tvor, který si myslí, že je vám schopen popsat cestu.). Nakonec jsme dorazili do Pétfürdö, kde jsme vlezli na koupaliště a do pozdních večerních hodin jsme z něho nevylezli. Přitom jsme pojedli a zkousili uzavřít mezinárodní obchodní transakci, což bylo obé zakončeno úspěchem. Hlad jsme neměli a zmrzlina byla dobrá.

Z Pétfürdö je to už jenom kousek k Balatonu a proto jsme celkem bez problémů dojeli do Balatonkenese. Problémy nastaly až tam. Neznámý cyklista se pokusil torpédovat Jirku a poté skončil na zemi. Mnohem větší problém se vyskytl, když jsme hledali místo k ubytování. Byli jsme už v pásu totality a navíc v turistické oblasti. Když už jsme to vzdávali a byli pevně rozhodnutí, že přespíme za nádražím (byly tam takové pěkné keře), našli jsme zahrádku, jejíž majitel (ač okolo desáté hodiny večerní vytažený z postele) nás byl ochoten nechat přespat. {příhoda nepodstatná: přejeli jsme tu zahrádku}

Postavili jsme stany, uvařili jsme jídlo, vypili pivo, které nám obětavě donesl a šli jsme si v očekávání věcí přístích lehnout.

Den třetí — 11.8.1999 (Věroš) [41,01 km]

Mottor: „Bude tma jak v zavřeném pytli“. A byla.

na pláži Ráno jsme se okolo deváté hodiny nasnídali a začali balit stany. Potom přišla paní domu a pozvala nás k snídani. Nasnídali jsme se u tabule vpravdě bohatýrské s výhledem na Balaton a vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. Nakonec se žádné dobrodružství nekonalo, sebrali jsme se a odjeli na pláž. Jako zasloužilá bludička jsem jel vepředu a nemaje přesných instrukcí, čekal jsem na ohon výpravy na jednom kruhovém objezdu. Maďary jsme asi trošku zmátli, ale co se dalo dělat. Nakonec jsme zdárně dojeli na pláž, tam se usadili a čekali až zatmí. V té době bylo slunce už nakousnuté. Čekali jsme a čekali, čas jsme si krátili máčením v Balatonu. Zkusili jsme ve dně vyhrabat díru a prohrabat se do Austrálie, ale nepovedlo se nám to. Výsledkem byla jenom nerovnost dna. Bude-li se někdo z čtenářů koupat v Balatonu u Balatonkenese a narazi na díru ve dně ve vzdálenosti asi 30 metrů od břehu a bude-li to moci řádně prokázat, bude zařazen do slosování o cenné ceny.

Nakonec se přece jenom setmělo a zase rozednělo. (Pozn. taková tma jako na fotce sice nebyla, ale stálo to za to). Co k tomu dodat více? Tma jako v pytli nebyla, snad se nám poštěstí při dalším zatmění.

Ještě jsme se očvachtali a jeli dál. Kolem Balatonu vede pěkná cyklostezka, které jsme využili. Po nějaké vzdálenosti jsme odbočili na Veszprém a vyrazili do Veszprému. Tam jsme po zdolání jednoho veselého kopce úspěšně dojeli. Zakoupili jsme dvě „Óbludai diamanta víz“ a melouny a na sídlišti před zraky vyděšených obyvatel je snědli. Poté jsme nasedli na vozidla, objeli polokolo okolo Veszprému. Mohli jsme dopadnout i hůře. V Belgii je tradice ve výrobě krajek, inženýři jsou vnuci krajkářek a tak jsou tam silnice plánované jako krajky. Pokud se člověku nepovede správně odbočit, musí si dát ještě jedno kolečko okolo Belgie. V Maďarsku naštěstí krajkářek moc nebylo a tak jsme uháněli dále na Márkó. Za Márkó jsme podlehli nátlaku slabší části populace a zabivakovali v lese na paloučku. Postavili jsme stany, rozházeli do nich brašny a uložili jsme se k zaslouženému spánku.

Nyní musím zaznamenat nezaznamenáníhodnou událost, za kterou si Saša a Alamak zaslouží zapsat do kroniky. V brašnách jsem měl budík a protože prý nemohly spát (já taky neusnu, když vykecávám) vzaly ho, natáhly a hodily ho k nám do stanu. Díky jejich péči jsme se tedy mohli pokochat noční přírodou okolo jedné hodiny večerní. Zastřelit, rozčtvrtit a zahrabat málo!

Den čtvrtý – 12.8.1999 (Věroš) [85,45 km]

Po klasickém úvodu, probuzení se, likvidaci stanů, zabalení a startu jsme v 9.00 už zase šlapali na silnici. Protože jsme neměli moc vody, zastavili jsme se v Hárskútu a poslali Damona s Jirkou pro vodu. Nejenže dostali vodu, ale i napít vína. Škoda, že nedonesli. Za Lókútem byl ukrutný dokopec (viz foto), ale pak úžasný skopec. Popojeli jsme ještě kousek a pak se s námi Pavel rozloučil. Nenechali jsme ho sežrat šelmám ani svému osudu, prostě spěchal domů. My jsme pokračovali přes

Dál jsme svištěli po krásných rovných (na výšku) a křivých (do stran) silnicích, cestou jsme se zastavili v Bákonykopány (doufám, že nemlžím) a chtěli jsme zakoupit chleba. V Bákonykopány bylo podezřele mnoho lidí mluvících česky, polsky a po dotazu jsme zjistili, že je tam nějaký festival mrkvožroutů (vegetariánů, doufám, že se nikdo z nich neurazí). Dál jsme jeli přes Csót až do městečka s krátkým názvem Tét.

Dojeli jsme na křižovatku a přemýšleli kam jet: na Gyor (o s dvojtečkou) nebo na Pápa. Ani jedna z cest nám nevyhovovala, podle mapy jsme měli jet v Tétu rovně na Enese a tak jsme projeli rovně až k JZD (či co to tam mají). Když se silnice změnila ve volovou cestu, došlo i těm nejhloupějším z nás (ahoj, [cenzurováno]), že není možné jet rovně a že se budeme asi muset zeptat domorodců. Nemuseli jsme kromě jazykové bariéry překonávat žádnou jinou, plot jsme nepřelézali, protože v okolí bylo dost domorodců a jedna paní nás poslala hádejte kam? Doleva. Jeli jsme tedy po hlavní doleva, ale po kilometru bez odbočky nám to začalo být podivné a tak jsme stopli kolemjedoucího cyklistu a ten nám řekl, že jedeme špatně a máme jet za ním. Tedy, já nevím, jestli nám to řekl, ale podle této rady jsme se zařídili a úspěšně jsme dojeli na odbočku na Enese, na kterou jsme vjeli.

Cesta na Enese byla správná generální silnice. Generální silnice se staví tak, že přijde generál, střelí a řekne: „Tam, kudy to letěla střela, postavte silnici´´. Silnice je podle toho správně rovná. Tyto silnice se pěstují hlavně v Rusku, viděli jsme je v okolí Kaliningradu. V Kaliningradě nám řekli: „Jeďte rovně a po 50km odbočte doleva´´. Tak jsme jeli rovně a opravdu jsme po 50km odbočili. Bylo velmi riskantní říci: „Na první zatáčce dáme přestávku´´, protože bychom si mohli dát přestávku až po týdnu.

Cesta na Enese ale nebyla tak rovně dlouhá, končila po nějakých ubohých 4km. Cestou jsme s Damonem zjistili kvalitativní zhoršení radiospojení a po krátkém hledání jsme zjistili, že se ulomila špička jedné antény. Od této chvíle jsme už jeli bez radiopojítek a jak ještě uvidíte, málem jsme se ztratili. Leč nebudeme předbíhat. Za nějakou chvilku jsme zastavili v Rábazsentmihály na náměstí. Bylo tam auto s hodonínskou SPZkou. Pěkně jsme si popovídali a nakonec jsme se rozhodli, že se ubytejem v té vesnici i přes její odpudivě dlouhý název.

Zkoušeli jsme najít ubytování, ale skončilo to tak, že jsme si s jednou starší paní moc pěkně popovídali, ale neubytovala nás. Pak jsme potkali jednu mladší paní, ptala se, jestli umíme rusky, odpověděl jsem po pravdě, že moc ne, ona řekla, že taky moc ne a to bylo to poslední, čemu jsem rozuměl. Nakonec jsme ji dovedli k Jirkovi, ten vyjasnil, že se někde dá ubytovat, ale nakonec ta paní přesvědčila hospodského a postavili jsme si stany přímo v hospodě. Od Hodoníňáků jsme si půjčili vařič, likvidovat ty VAR-2 kotlíkem není to pravé ořechové, a uvařili rýži. Nakonec ještě zbylo k snídani, ale nebyla špatná.

Abychom trochu udělali dojem, pustili jsme chlup a koupili si trošku vína. Mohu potvrdit výrok klasika: „Pivo je v Pannonii tak drahé jako u nás víno a víno je tak levné jako u nás pivo´´. Nebylo špatné (to víno). Lehali jsme si do stanů s tím, že zítra už budeme spát v Bratislavě u kamarádů (kamarádek).

Den pátý — 13.8.1999 (Věroš) [85,83]

Z Rábazsentmihály jsme vyrazili časně ráno po klasické snídani – zbytky od večeře + něco do toho zamíchat – kupředu k dobytí spřátelené cudziny. Dojeli jsme do Enese a ačkoliv to vypadalo, že dopadneme stejně jako v Tétu, cestu jsme našli hned. Z Enese jsme si to sypali pěkně dále do Lébény. Tam Katka našla pumpu a začala si s ní točit (foto). Kromě pumpy tam byla i mapa na které jsme zjistili, že nejsme špatně teď, ale jestli se budeme držet původního plánu, špatně nám bude. Původní plán byl jet po staré silnici číslo 1 přes Moson-Magyaróvár, ale ač 3 kilometry od ní vede dálnice, stále je na ní dost nepříjemný provoz. Použili jsme tedy dobrodiní cyklostezek a jeli jsme po nich dost dlouhou cestu.

Cyklostezka vypadala stejně jako cyklostezka v Brně na Královopolské – rozdělená přerušovanou čarou na dva asi metr a půl široké pruhy, ale narozdíl od té brněnské vedla odněkud někam. Jeli jsme po ní dost dlouho, dokonce jsme si dovolili poskládat i balík 2×4 lidé – úžasný pocit sounáležitosti se skupinou, člověk musí dávat pozor na ostatní, nesmí brzdit moc prudce, ani moc pomalu, nesmí s sebou cukat, ale stojí to za to. Ten pocit se (jako většina pocitů) nedá popsat, ale nemá chybu. V Hálászi (to je fakt 1.pád) jsme dali přestávku v parku, asi jsme ji fakt potřebovali (foto). Snědli jsme zase něco zrní, popili vody a přečetly se další dvě kapitoly z Patálií.

Po náročném výstupu na kolo (demostruje Jirka) jsme vyrazili dále. Lépe bychom udělali, kdybychom zůstali, kde jsme byli. Změnily se klimatické podmínky, takže nechtěli-li jsme dortazit do Brna jako sušené sušenky, museli jsme se převléct, což se na kole rovná menšímu představení v přízemní akrobacii. Já i Damon jsme to zvládli v pohodě, Katka však narazila nejprve na problém a potom i do mého předního výpletu. Neměla totiž kam pověsit helmu a nepovedl se nám podávací manévr, kdy mi ji chtěla podat.

Přízemní akrobacie nebyla tak katastrofická, vetší problém na nás čekal v podobě cyklostezky. Maďaři postavili cyklostezky na protipovodňových hrázích, což mělo tu výhodu, že na nich nejezdily auta, ale tu nevýhodu, že tam nebyl asfalt, ale jenom hlína s kamínky. Po deseti kilometrech jsem nechápal, jak mohou závodníci na horských kolech jezdit to, co jezdí. Spolu s klasikem jsme přemýšleli, jestli dřív skončí hráz, nebo bude dřív po nás. Nakonec jsme odbočili na silnici a dojeli do Rajky bez větších dobrodružství.

V Rajce jsme utratili zbylé drobné forinty (těžko věřit tomu, že někteří se ještě pamatuji, že platilo i fillery – já znám kromě sebe i Jirku) za chleba, který jsme na místě snědli a kolu, kterou jsme na místě vypili. Když nás viděl majitel obchodu, raději zavřel, abychom mu ho nesnědli celý. Za Rajkou jsme se upravili, abychom mohli přes hranici a vyjeli na nerovný souboj s celníky.

Celnice byla v pohodě, dostali jsme jenom vynadáno, že parkujeme v celním prostoru na zákaze parkování a celník si tam nemohl postavit auto, ale jinak podezřele v pohodě.

Dojeli jsme do Rusovců a Jirka s Damonem začali shánět telefon a telefonný zoznam. Slovenské telekomunikácie jsou ještě zlomyslnější než Společnost Proti Telefonování (SPT) a automat sežral 20 slovenských korun bez toho, že by se někam dovolali. Začalo jít do tuhého a začali jsme hledat místo k přespání. Holky navrhovaly jít do zámeckého parku, který byl na druhé straně silnice, nejdřív jsme ale zkusili sehnat místo k přespání. Nesehnali jsme, dokonce nám jeden pán řekl, že v tom parku se spí normálně. Poznali jsme, že jsme už zpátky doma a uložili jsme se tedy do parku. Večer tam sice chodili pejskaři se zvířátky, ale to nevadilo.

Za zmínku stojí unikátní způsob osvětlení. V brašnách jsme měli dvanáctivoltové akumulátory a já jsem našel jednu zapomenutou dvanáctivoltovou žárovku. Když se to spojilo dohromady, tak to svítilo. Úžasné… To je ale pokrok.

Den šestý – 14.8.1999 (Věroš) [98,31]

Ráno jsme se probudili v parku, vyjeli jsme ven do Blavy a na cestě ven potkali Štofiho. Tímto mu děkujeme za pomoc, kterou nám prokázal, popsal nám totiž cestu ven z Bratislavy až do Břeclavi. Adresa jeho stránky je http://fly.to/stofi (za ty reklamy nemůžemem), BTW: je tam návod jak projet bezpečně Blavou. Blavu jsme projeli tak rychle, že jsme měli čas jen tak tak pořídit dokumentární snímek, který se kupodivu povedl.

Na Slovensku mají úžasné protipovodňové hráze: nahoře je asfalt a na něm cyklostezka. Aby tam se tam nehemžilo moc aut, jsou tam závory, které mají uprostřed díru, do které se vejde kolo. Dost dobré.

Z Blavy jsme vypadli do Rusovců, tam jsme se zastavili nahoře u kostela a Damon řekl, že se pojedeme podívat na hrad Děvín. Pomalejší skupina jela rovně, protože rychlejší na ni v domnění, že se budeme koukat po značkách — jel jsem v čele pomalejší skupiny. Saša navíc viděla Alamak projíždět a prohlásila nějakou větu, ze které Damon usoudil, že víme, kam jeli. A tím to začalo.

Když jsem už dlouho neviděl Damona ani nikoho z rychlejší skupiny, zastavili jsme u Devínskeho jazera a začali obědvat. Snědli jsme (Alamak, Jirka a já) asi kilo zrní speciál-mix a začali přemýšlet, kde hledat zbylou polovinu. Protože se nikomu nechtělo jezdit, vyhrál jsem jako jediný uchazeč konkurs a vyjel hledat druhou polovinu.

Potkal jsem je asi kilometr zpátky, vrátil jsem se zpátky a poslal tam Alamak a Jirku. Navíc jsme najeli 2, já 4 kilometry. Damon dopadl hůř, protože nás vyjel hledat na druhou stranu a najel navíc asi 30 km. Ale jak praví jiný klasik: „Není důležité vyhrát, ale nadřít se.´´

Od Devina vede krásná cyklostezka okolo Dunaje a potom Moravy až k Moravským hranicím. Cestou jsme jedli špendlíky, Saša, Katka a Damon uspořádali hromadnou srážku a následný pád a vůbec jsme si užívali.

Když už jsme nevěděli, kde jsme, odbočili jsme cestou a jeli se zeptat, kde asi jsme. Potkali jsme tajný objekt pohraniční stráže a poté lidi u kombajnu. Otázkou nás předešli: „Víte, kde jste?´´ Damon se nedal zaskočit a briskně odpověděl, že mezi Blavou a Břeclaví, což byla sice pravda, ale bylo nám to platné jako ponorce stěrače. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí, jako třeba, že nemá smysl stavět stan blízko u hranic, že nás mohou vyhmátnout pohraničníci a jako občané ČR bychom měli problémy a že máme ještě popojet.

Popojeli jsme až k silnici. Vyrazili jsme na jednu stranu a po chvíli jsme dorazili na celnici. To sice bylo to, co jsme chtěli, ale celnice měla druhý konec v Rakousku. Saša tam vzbudila soucit, když na otázku, kam chce odpověděla, že domů a tak nám zajistila ubytování v objektu policie. Ne, nezavřeli nás do vězení (taky mne to překvapilo), asi jeden dlouhý kilometr zpátky byla škola v přírodě a objekt policie a tam nám povolili postavit si stan. Jmenovalo se to tam Moravský svätý Ján a bylo to ještě na Slovensku.

K večeři jsme si něco uvařili a před tím jsme ještě dostali večeři od školy v přírodě.

Den sedmý – 15.8. (Věroš) [56,83]

Ráno jsme k snídani kromě zbytků od večeře měli teplý čaj, který nám donesli opět ze školy v přírodě. Potom jsme si ještě v jejich kuchyni umyli nádobí, nechali uvařit polífku ze sáčku, pojedli ji na jejich verandě a začali odjíždět.

Protože začínalo pršet, oblékli jsme si plašiče deště a vyjeli jsme. Déšť je totiž velmi hloupé zvíře, a když si obléknete pláštěnku či jiný plašič deště, většinou toho nechá.

Cestou mi začalo ucházet zadní kolo a časem se k němu přidalo i přední a tak jsem zastavil u benzinové pumpy. Měli tam špatný šlaušek a tak jsem dostal víc duchu ven z duše než dovnitř. Protože jet se musí, dofoukl jsem kolo na rozumnou mez pumpičkou a nedýchal jsem.

Hranice jsme přešli v pořádku, potlačili jsme tendence líbat celníky a vyrazili jsme do Břeclavi. V Břeclavi jsme se rozdělili, Alamak s Jirkou jeli vlakem do Brna a zbytek (Damon, Katka, já a Saša) jsme vyrazili do Lednice, kde podle neověřených informací měla provádět kamarádka.

V kostce: nebyla tam, dali jsme si oběd a asi čtvrt hodiny před nádražím jsem píchl, zalepil to a jelo se dál. Kola jsme naložili do vlaku, sebe taky a jeli jsme až do Brna. A to je vše.

A to je vše

Je možné, že nejsem objektivní, možná jsem trošku sebestředný, ale nikdo jiný kroniku nechtěl napsat. To máte za to…

Všechny maďarské názvy jsem psal v prvním pádě, já nevím, jak to ti Maďaři skloňují. Maďarština totiž nejspíš není řeč, ale nemoc hrdla.

Levoča a Spišský hrad

O Levoče jsem ještě nedávno pouze věděl, že nějaké takové město na Slovensku
existuje. Při naší letošní cestě do Slovenského ráje jsme se tam najednou kolem
jedenácté v noci ocitli a byli jsme nadšeni. Vůbec jsme nelitovali toho, že jsme se tam
nechali odvést i když jsme původně chtěli do Spišské Nové Vsi. No prostě jsme žili v domnění, že Spišský hrad musí stát někde poblíž. Jak to ale celé začalo…

O Levoče jsem ještě nedávno pouze věděl, že nějaké takové město na Slovensku existuje. Při naší letošní cestě do Slovenského ráje jsme se tam najednou kolem jedenácté v noci ocitli a byli jsme nadšeni. Vůbec jsme nelitovali toho, že jsme se tam nechali odvést i když jsme původně chtěli do Spišské Nové Vsi. No prostě jsme žili v domnění, že Spišský hrad musí stát někde poblíž. Jak to ale celé začalo?

Před prázdninami Tom tak nějak navrhl, že pojedeme do Slovenského ráje. Po zvážení finanční situace mužstva, se dohodlo, že přesun proběhne stopem po skupinách. Nakonec byly vytvořeny celé 2 skupiny – Tom s Kristýnou, Lukas a já. S Lukasem jsme naplánovali odjezd na pátek kolem oběda a to jsme ještě měli strach, že se v pondělí v Podlesoku s Tomem a Kristýnou nesejdeme. Jen tak mimochodem nám ještě Tom dal tip na Spišský hrad („Když budete mít čas, tak tam zajeďte, je to kousek od Slovenského ráje…“). Pomocí vlaku jsme se přemístili do Svitav na hlavní silnici směrem na Olomouc a začali stopovat, aut pomalu ubývalo a po 3 hodinách Lukas už vážně přemýšlel o návratu, já jsem jenom přemýšlel, jak to do pondělka stihneme.

Spišský hrad

Najednou si paní Smůla řekla, že už jí to s námi nebaví a zastavilo nám auto. Paní nás odvezla na kraj Olomouce a výrazně nám vylepšila náladu. V Olomouci jsme chvíli váhali kudy dál, nakonec jsme pokusně začali stopovat na silnici na Přerov. I když to byl opravdu jenom pokus o stop, protože víc aut jezdilo směrem na Hranice, ale po škaredé skoro dálnici, tak nás vzalo 3 auto. Byl to Ukrajinec, který tady pracuje, takže jsme si moc nepokecali. V Přerově už jsme si pomalu začali vybírat místo, kde asi přespíme. Po půlhodince nám zastavil starší pán, který nás bravurně převezl přes Beskydy a vysadil nás asi 15 km před ValMezem (pro neznalé Valašké Meziříčí) na nějaké křižovatce, nad kterou se vyjímal zbrusu nový zámek nějakého „Ropáka“ (v místním nářečím je to člověk, který kšeftoval s LTO). Po 3 minutách jsme už jeli do ValMezu. Ve ValMezu jsme se kolem sedmé večer rozhodli, že popojedeme ještě kousek k hranici a tam někde přespíme. Z ValMezu jsme směrem k hranici odjeli během 5 minut stopování (Moraváci jsou bezva lidi) do Dolní Bečvy, kde jsme si už skoro vybrali místo na spaní a na naplánování další cesty. Mezitím jsme se při pokusu dovolat Tomovi dozvěděli, že je ještě na cestě z Londýna a že se čas srazu trochu odloží, jsme se rozhodli navštívit Spišský hrad.

Ještě se nám nechtělo jít spát a tak jsme zkoušeli štěstí, než se setmí. Najednou zastavilo auto s Libereckou SPZkou a k našemu údivu se nás řidič slovensky zeptal, kam chceme svézt. Vypadlo z nás, že na Slovensko… Ještě než jsme přejeli hranice, tak jsme se dozvěděli spoustu věcí, jako že jede vypůjčeným autem z Liberce domů do Levoči a dělá dobré skutky (bere všechny stopaře, které uvidí). Také jsme byli ujištěni, že je Slovenský ráj je hned vedle a taky nám bylo vysvětleno, že na Spišský hrad je to o hodně blíž z Levoči, než ze Spišské Nové Vsi. Cestou z hranic jsme ho ujistili, že rodinné problémy k vůli kterým jede domů se určitě vyřeší a že nemá cenu projet serpentiny rovně kvůli ženský, že Ráj chceme vidět jen slovenský, a pak už bylo dalších 250 kilometrů cesty v pohodě. Cestou jsme skoro nic neviděli, až na nějakou osvětlenou zříceninu o které se nám na zpáteční cestě podařilo zjistit, že se jmenuje nějak jako Starohrad. Najednou jsme uviděli na kopečku osvětlené město a ceduli Levoča, bylo jedenáct hodin a my jsme po 12 hodinách stopu byli na Slovensku v místě, které jak jsme zjistili z mapy je pro naše další cesty ideální výchozí bod.

Levoča

Radnice v Levoče Noční Levoča nás svými osvětlenými památkami opravdu nadchla. Protože jsme byli vysazeni na křižovatce pod „starým městem“, tak jsme vyrazili do centra (světlo láká nejen můry), kde jsme vůbec nic nezjistili, ale čím dál víc se nám osvětlené ulice se starými domy a náměstí líbily. Najednou jsme došli k hradbám a uviděli na kopci další kostelík, pod hradbami byla tma a než zhasla lampa, pod kterou jsme stáli, tak jsme věděli, že kolmo dolů to nepůjde. Začali jsme obcházet hradby a našli jsme pěšinku, která vedla z hradeb dolů. U betonového mostu, který nikam nevedl, jsme se rozhodli, že půjdeme po cestě k osvětlenému kostelu a tam někde zkusíme přespat. Místo jsme našli už po půl kilometru chůze a i když jsme při povídání v autě zaslechli něco o kempu, tak jsme jen konstatovali (asi únavou), že nás nějaká vyšší tráva nerozhází (nevypadalo, že by jí někdo někdy sekal) a ulehli ke spánku.

Hradby Ráno jsme se probudili s výhledem na hradby a po studiu naší „skvělé“ mapy (proč skvělé se zmíním jindy) jsme si řekli, že si Levoču projdeme ještě ve dne. Na náměstí se zrovna chystal start nějakého automobilového závodu, takže tam byl docela zmatek. Do chrámu sv. Jakuba po nás chtěli vstupné a tak jsme si vyřezávaný oltář z principu prohlédli na fotce. Přesyceni památkami jsme se vydali směrem z města hradní bránou. To co jsme uviděli za ní, nás opravdu dostalo… Co může člověk očekávat za hradní bránou – přece hradby, ty už jsme viděli, ale tyhle byly opravdu dokonalé. Pocházejí již ze 13. století a původně jich bylo 2,5 kilometru.

Během prohlídky Levoči nám samozřejmě ujely všechny autobusy směrem na Spišský hrad a tak jsme se pokoušeli stopovat (co jiného, když jediná cesta vede po silnici). Jedna hodná paní nás odvezla do … Byl to sice kousek, ale i tak to potěšilo. Nad vesnicí jsme už v dálce uviděli hrad – to byl ten lepší pohled, bohužel jsme taky uviděli nekonečnou silnici. Když nás ještě na poměrně úzké dvou proudovce, která sice skoro neměla krajnici, zato na svodidlech nešetřili, předjelo několik „závodních“ aut, tak jsme jenom protáhli ksichty a začali šlapat.

Před Spišským podhradím jsme uviděli, jak auta zastavují a nabírají vodu. Když jsme došli blíž, tak jsme se rozhodli taky doplnit zásoby, které padly při předchozím pochodu. Vodu byla asi zdravá, ale jinak to byla klasická smradlavka (sirovodík), která opodál (Sivá Brada) vyvěrala malým gejzírkem, který celý kopeček „vyrobil“ z travertinu (nejsem šutrolog, ale je to odrůda vápence – asi). Od Sivé Brady jsme šli k hradu přes Spišskou Kapitolu do Spišského Podhradí.

Ve Spišském podhradí, o kterém nám bylo řečeno, že je to takové pochybné cikánské městečko, jsme se rozhodli ve stínu na nějakém náměstíčku poobědvat. Více než cikáni, kteří okolo projížděli na koňském povozu s hnojem, nám při jídle vadili jakési podivné ženské (asi z nějakého ústavu), které nahlas řešili nějakou kravinu. Při této estrádě nás přešla chuť říct si někde o vodu a tak jsme oběd trochu zapili smradlavkou a řekli jsme si, že na hradě nabereme novou. Po cestě k hradu se trousilo spoustu lidí a my jsme se už těšili, jak se budeme procházet po mohutných hradbách.

Spišský hrad

Nejstarší nádvoří - podhradí Co o hradě říct, opravdu dobrý tip. Obrovské množství vápence a travertinu poskládané do 4 nádvoří (rozloha 4 ha). Za 10 Sk ke vstupnému se mohlo fotit i v expozici. Hrad je z části opravený a na jeho dalších opravách se pracuje, přece jenom turistická atraktivnost se trochu staví před historickou hodnotu. Po prohlídce zbytků paláců jsme se vydali na obchůzku po hradbách. Hradby byly pěkně opravené a dost dlouhé, na nádvoří byl jakýsi kruh o kterém jsme se dozvěděli, že to bylo vojenské ležení z doby, kdy hrad ještě skoro neexistoval. No jestli se něco takového zachovalo, tak možná jako náznak, ne jako půlmetrový perfektně opravený kruh. To samé se dá říct o další naznačené stavbě, někdejší pohanské modlitebně.

Ryt95 v expozici Z hradu jsme sešli na opačnou stranu, protože tam byla autobusová zastávka a taky jsme se chtěli podívat na hrad z druhé strany. Autobusová zastávka sice byla na svém místě, ale autobus nás dostal. V čase, který se zhruba shodoval s časem odjezdu autobuse se k nám blížila Karosa – linkáč, bohužel 150 m před námi řidič provedl úhybný manévr a odbočil do vesničky, jejíž okraj nám mapa ještě ukazovala… No po 10 minutách ujišťování, že tam autobus jenom zajel a že se vrátí, jsme ho uviděli – nevracel se, ale blížil se k 1,5 km vzdálenému nájezdu na „naší“ silnici. A tak jsme šli…, zkoušeli stopovat…, došli k Sivé bradě…, nabrali smradlavku a pomalu vyrazili po rozpálené asfaltce směrem k Levoče. Asi po 3 kilometrech nám jaksi podivně zastavilo auto a jeho 84 letý řidič (podle sutany nějaký kněz nebo mnich), pomalu, trochu nejistě, ale bezpečně vysadil v Levoče. Prošli jsme se kolem hradeb a vyrazili směrem na Spišskou Novou Ves.

Večer se přibližoval, v Levoči se nám na noc zůstat nechtělo a tak jsme u první autobusové zastávky začali studovat jízdní neřád. Trochu naděje nám dodala informace, že za chvíli něco jede. Podle vysvětlivek to mělo jezdit „v parných týžďnov“ – parno sice bylo, ale asi to znamenalo sudý týden, který zrovna asi nebyl, protože nic nejelo. Koňský povoz, který se k nám blížil udělal podobný manévr jako autobus, ale s tím jsme víceméně počítali. Nakonec nás po pár kilometrech vzal kluk s holkou a i když jsme byli trochu těžší než očekávali, tak nás s humorem dovezli až do Spišské Nové Vsi.

Spišský hrad z druhé strany

Našim dalším cílem byly Novoveská Huta, kde jsme už konečně chtěli začít naše putování po Slovenském Ráji. Cestou jsme už nutně potřebovali nabrat pitnou nesmradlavou vodu, protože i když jsme měli žízeň, tak se mi žaludek (a nejen on) i při vzpomínce na smradlavku bouřil. Když Lukas uviděl ve dvorku auto s SPZkou UO a něco, tak neváhal a zeptal se na vodu. Následoval rozhovor odkud jsme, a tak když zjistili, že bydlíme asi 25 – 35 km od nich následovalo pozvání na československou půdu. Po prověření, jestli neznáme ty a ještě támhlety a tuhle firmu, jsme byli pohoštěni slivovicí, která trochu domluvila smradlavce (kdo ví, jak by to jinak dopadlo).

Pak už jsme jen vyrazili směrem na Novoveskou Hutu a zjistili, že nám již tradičně při rozhovoru se „sousedy“ ujel poslední autobus. Napůl cestě jsme našli vhodné místo na spaní a po odložení báglů šli bez večeře spát.

Hrozba banditů

Probudili jsme se do slunečného, ale mrazivého dne. Rána na Altiplanu bývají velmi chladná – teploměr zde klesá hluboko pod bod mrazu. Ve výšce zhruba 3 500 m.n.m. se není ani čemu divit. Laďa překvapivě tuto noc pohrdl naší skromnou plátěnou ložnicí a strávil noc pod širákem. Byl to od něj opravdu hrdinský čin, ráno se ale vůbec netajil tím, že taky poslední. V těchto podmínkách může nocování ve volné přírodě být
docela pěkně drsňácké – mnohdy jste rádi, že už je ráno.
S východem slunce se rychle oteplilo a my vyrážíme dál, směr Cuzco…

Úryvek z knížky Na kole v říši Inků

Probudili jsme se do slunečného, ale mrazivého dne. Rána na Altiplanu bývají velmi chladná – teploměr zde klesá hluboko pod bod mrazu. Ve výšce zhruba 3 500 m.n.m. se není ani čemu divit. Laďa překvapivě tuto noc pohrdl naší skromnou plátěnou ložnicí a strávil noc pod širákem. Byl to od něj opravdu hrdinský čin, ráno se ale vůbec netajil tím, že taky poslední. V těchto podmínkách může nocování ve volné přírodě být docela pěkně drsňácké – mnohdy jste rádi, že už je ráno. S východem slunce se rychle oteplilo a my vyrážíme dál, směr Cuzco.

Zatím jedeme po asfaltu a libujeme si, jak to dnes pěkně utíká. Tato silnice, která vede z bolívijského La Paz do někdejšího hlavního inckého města Cuzco, patří mezi těch několik vyvolených silnic v Peru, jenž se, alespoň z části, dočkaly asfaltového povrchu. Opravdu ale jen z části. Za chvíli totiž rychlý povrch skončil a začalo něco, co jsme v Peru ještě nepoznali. Prašná kamenitá cesta, to pro nás nebylo nic nového, ale cesta v rekonstrukci – tak to jsme tedy zírali. Těžké stavební stroje cestu doslova vyorávaly a hluboké brázdy připomínaly spíše lán pole, než hlavní silnici. Zda cestu rozšiřovaly nebo zpevňovaly nám v tu chvíli bylo úplně lhostejné, pro nás to znamenalo pouze jedno – i z kopce jsme museli dřít jak mezci. Naše plně naložená kola se totiž v nezpevněném povrchu bořila jak noha v čerstvě napadaném sněhu a zanechávala za sebou křivolakou stopu, za kterou by se u nás nemuseli stydět i ti největší opilci, vracející se na kolech ráno domů.

Po hodině „školy smyků“ jsme přijeli do vesnice, kde rekonstrukce končila a najeli jsme na „starou dobrou“ kamenitou cestu. Protože se blížilo poledne a podle mapy bychom do další vesnice mohli dojet až někdy k večeru, zastavujeme na oběd. Zaparkovali jsme u omšelého stavení s nápisem BAR a chtěli vejít dovnitř, když najednou u nás smykem zastavilo policejní auto. „Buenos dias!“, ozývá se z otevřeného okénka. Odpovídáme stejným pozdravem a tím jsme s plynulou konverzací skončili. Policajt na nás spustil lavinu slov, nerozumíme ani slovo. Snad jakoby mluvil rusky nebo co. Na Peruánce taky moc nevypadá, spíš na Evropana. Znalostí španělštiny jsme sice dvakrát nezářili, ale tady jsme pouze rozuměli, že jsou nějaké problémy. „Abla usted despásio!“, prosíme ho, ať mluví pomaleji. Ale kdepak, nebylo možné jej zastavit. Zdálo se nám, že ten člověk nám chce říci něco moc důležitého. Dáváme mu tedy do ruky kapesní slovník, ať se alespoň nějak domluvíme, vzápětí vytahujeme i mapu. Když jsme společně z jednotlivých slov poskládali věty, dozvídáme se závažné varování: „V tomto úseku nenocujte! Za každou cenu musíte do setmění dojet do Marangani, jinak vám hrozí velmi vážné nebezpečí přepadení bandity! Spěte v hotelu!“ Tak tohle je vážná věc. O teroristických organizacích jsme určité informace měli už z domova a nebyly moc příjemné. Věděli jsme, že jsou například schopni zajmout celý vlak, či autobus. A několik cyklistů – není třeba dál domýšlet. „Gracias!“, děkujeme za špatné zprávy. Policajt nastartoval a už chtěl odjet, ale ještě se zeptal, odkud jsme. Odpovídáme námi mnohokrát vyřčenou španělskou frázi: „Jsme z České republiky, Evropa!“. Jeho tvář překvapivě roztála. „Já jsem z Ukrajiny!“. Motor zaburácel, přední kola se protočila v písku a auto zmizelo v oblacích prachu. Ještě chvíli jsme nechápavě koukali tím směrem. Vida, tak přece Rus! Ta jeho „bledá“ tvář se mi hned nezdála. Kdyby to řekl hned, možná bychom si lépe popovídali rusky. Ačkoliv… Co si budeme nalhávat, už je to taky pár let, co jsme opustili školní lavice.

Během oběda zvažujeme naše možnosti. Hm, dojet do příští vesnice… To se lehko řekne, ale Marangani je vzdálená 46 km, navíc přes průsmyk ve výšce 4 300 m.n.m.! Převýšení se sice nezdá nijak tragické, ale kopec to je. Navíc ta kamenitá cesta. No jo, ale když nepojedeme, co tady budeme dělat? Strávit celé odpoledne v téhle vesnici? Stejně bychom museli někde zajistit nocleh. Teď je poledne, to by se dalo zvládnout. „Jedeme! Přece nejsme žádní poseroutkové!“, zněla naše jednoznačná odpověď.

Po obědě okamžitě vyrážíme. Ale znáte to, když moc chcete, všechno je proti vám. Hned za vesnicí se zvedl silný vítr. A hádejte, kterým směrem foukal. Ano, přesně proti nám. Nepříjemné, ale jedeme dál. Rychlost jízdy je velmi nízká, navíc už pomalu nabíráme výšku. Začínáme si uvědomovat, že tato etapa bude asi hodně napínává. Vítr je opravdu protivný. A toho prachu! Jezdí zde hlavně nákladní auta a autobusy, tím pádem se ukrutně práší. Blížící se auta jsou vidět už z velké dálky, mračna zvířeného prachu zde mají skoro stejný efekt, jako indiánské kouřové signály. Poprvé jsem na prášící se auto zareagoval docela přirozeně, tak nějak evropsky – zatajil jsem dech. Hrůza! Jako kdybych zapomněl, že v této výšce kyslíku moc není a nelze jím takto lehkomyslně plýtvat. A ještě ke všemu do kopce. Těch pár vteřin, než auto projelo a hustá prašná clona trochu prořídla, se dalo lehce vydržet. Ale potom! Plíce nebyly schopné kyslíkový dluh dohnat. Musel jsem okamžitě zastavit a těžce popadnout dech. Prach neprach, hlavně zhluboka dýchat. Připadal jsem si jako potápěč, kterému ve velké hloubce dojde kyslík a z posledních sil se vynoří nad hladinu. Další auta už mně na hruškách nenachytala, raději jsem vždy preventivně zastavil. Tak trochu škodolibě mně potěšilo, že kamarádi podobnou zkušeností prošli také. Proti prachu jsme sice ve výbavě měli respirátory, jenže použít je při jízdě do kopce by znamenalo dýchat trvale na poloviční výkon. To už nám byl milejší ten prach.

Jen velmi pozvolna stoupáme vzhůru, nepřetržitě fouká a cesta není zrovna nic moc. I zde jsou totiž některé úseky v rekonstrukci – opět si chvílemi připadáme, jako kdybychom jeli po čerstvě zoraném poli. Čím dál nervózněji pohlížíme na hodinky a sledujeme ujetou vzdálenost. Blíží se už čtvrtá hodina a vrchol stoupání je v nedohlednu. Poslední známky civilizace jsme viděli asi před hodinou a půl, kdy jsme minuli jednu bezejmennou osadu, sestávající z několika málo chýší. Pak už jsme nepotkali nikoho, ani dělníky či stavební stroje. I provoz utichl. Co když tady nahoře budeme muset nocovat? Hrozí nám opravdu tak vážné nebezpečí? Zatím si tyto chmurné myšlenky necháváme každý sám pro sebe a šlapeme dál. Je pravda, že už za hodinu zapadne slunce a během ani ne půl hodiny bude absolutní tma, ale teď je teď. Musíme dál, kam to až půjde!

Krátce po půl páté zastavujeme na vrcholu stoupání. Pustý průsmyk, žádné výhledy, jenom vpravo nahoře vidíme sněhové pole. Čím více se blížíme k městu Cuzco a tím pádem i k bájnému Machu Picchu, krajina očividně dostává jiný ráz. Žádná poušť, jak na jihu Peru, ale sem tam zelený svah – fakt krása… Moc se tady nezdržujeme – pár snímků, teple se obléci, nasadit helmy a rychle pryč. Je nám jasné, že za půl hodiny nemáme šanci dojet až do Marangani, ale časovou tíseň si teď raději moc nepřipouštíme a pádíme dolů. Cesta je široká, žádné hluboké srázy, moc nebrzdíme, kola uhání dolů jak utržená ze řetězu. Začal nerovný souboj s časem. Cesta nás však opět překvapila – nenadálá vysoká roleta proměnila naše řídítka v roztřesenou sbíječku a div nám nezlomila zápěstí. Prsty jen instinktivně nahmataly brzdové páčky a křečovitě je tiskly k sobě. Sotva jsme však kola ustálili, najeli jsme znovu na krásný rychlý povrch. Na displeji budíku opět naskočily vyšší cifry. Vzápětí další roleta, znovu prudké brzdy. Do háje! Kdyby aspoň byla včas vidět! U páté rolety rezignujeme – nebrzdíme. Teď už není čas na city, je pět hodin, stmívá se, musíme dolů. Případné místo na spaní bychom tady stejně nenašli. Nijak se nedomlouváme, každý ví, o co jde. Kola víc letí vzduchem, než jedou. Brašny se třepou, jak nudle na vidličce, jakoby se každou chvíli měly rozstřelit do všech stran. Hodina pravdy udeřila: jestli kola tuhle bláznivou jízdu vydrží, pak už všechno. V jednom okamžiku jsem se stačil podívat na budík. Proboha, padesátka! Ihned zpomaluji. Vzápětí slyším žuchnutí. Krucinál! Batoh jsem na zadních brašnách neměl připevněný až tak precizně a teď se mi to vymstilo. Koho by taky napadlo, že v Peru budeme závodit ve sjezdu. Smykem zastavuji a ještě vidím, jak se batoh za mnou v dáli kutálí ve zvířeném prachu. Pokládám kolo do písku a běžím pro něj. Dávám si ho raději na záda, tam může spadnout jedině se mnou. Zůstal jsem teď úplně sám, kamarádi upalují ostošest, ani neměli možnost moje zastavení postřehnout. Okamžitě roztáčím pedály a jedu za nimi. Za zatáčkou stojí dvě mužské postavy, při míjení jsem na ně letmo pohlédl. Tedy, potkat je za tmy bych opravdu nechtěl. A vůbec, kde se tu vlastně vzali? Vždyť široko daleko nebylo žádné stavení, ani auto jsme dlouho nepotkali!? Stmívá se, raději moc nepřemýšlet, dolů, honem dolů!

Dojíždím své kamarády a současně se pod námi objevuje vesnice. No ale…, tohle přece ještě nemůže být Marangani, tak rychle zase nejedeme! Sjíždíme do hlubokého údolí, slunce už dávno zmizelo za vrcholky hor a v domech se rozsvěcují svíčky a petrolejové lampy. Před vesnicí vidíme po levé straně tábor silničářů. Míjíme bránu, po zuby ozbrojená hlídka se samopaly v ruce nás mlčky pozoruje. Zdá se, že zdejší kraj je opravdu drsný. Ten „ukrajinský“ policajt dobře věděl, o čem mluví. Pomalu projíždíme malinkou vesnicí. Cesta je zde obzvlášť rozbitá, některé úseky spíše připomínají říční brody. Dokonce tu mají i objížďky. Dopravní značka Začátek obce před vesnicí nebyla, takové „zbytečnosti“ v Peru nepotřebují, ale i tak je nám jasné, že v Marangani ještě nejsme. Za vesnicí už vjíždíme do absolutní tmy. Dnešní etapa začíná gradovat, do smíchu nám moc není. Marangani však nemůže být daleko, určitě to zvládneme. Ono taky hledat teď za tmy v neznámém hornatém terénu místo na spaní a navíc ještě baterkou na sebe upozorňovat by nebylo zrovna rozumné. Pokračujeme dál. Jenže zkusili jste někdy jet za tmy na kole po polní cestě, kterou neznáte? A s těžkými brašnami? Na asfaltové silnici není co řešit, bílá čára vás krásně naviguje. Ale tady? Když nevíte, kde je příkop, nevidíte před sebou díry ani kameny, tudíž si ani nevšimnete si, že najednou je třeba objížďka, pak je to hra pro silné nervy. Oslní-li vás dálková světla, musíte zastavit a doufat, že nestojíte uprostřed cesty. A to nemluvím o potulných psech, kteří se zničehonic vyřítí z neprostupné tmy a sápou se vám po noze zrovna ve chvíli, kdy máte plné ruce práce s ovládnutím svého stroje. Zbývalo jen, aby se před námi objevila temná postava s puškou v ruce. To už bych se asi vážně smíchy neudržel. V takových vypjatých situacích si často sami sobě nadáváte a říkáte si: „kdybych jen byl tušil…“. Ale to jsou právě ty okamžiky, které utužují vaší psychiku a vzpomínáte potom na ně celý život. Akorát je potřeba živ a zdráv se vrátit domů.

V dáli jsme spatřili rozzářené domy a pouliční lampy. Tak toto není pouhá vesnice, tady mají elektřinu, jsme v Marangani! Hurá, dokázali jsme to! Ještě jsme sice museli pracně překonat poslední objížďku, ale už vjíždíme do prosvětlené ulice a pláště krásně ševelí na betonovém povrchu. Jsme spokojeni. Bohužel, radovali jsme se předčasně. Ani v těch nejčernějších myšlenkách nás nenapadlo, že noční utrpení tady neskončí.

Kousek před náměstím zastavujeme u malého krámku s potravinami. Sesedám z kola a jdu dovnitř zeptat se na hotel. Prodavačka se lekla a okamžitě popošla ke své matce. O hotelu nevěděla nic. No dobře, naproti je další krámek, tam mi určitě poradí. Neporadili. Prodavačka vytřeštila oči a zmizela za dveřmi. Co je? Jsem snad čert? Jedeme tedy až na náměstí a rozhlížíme se po hotelu. Nikde nic. Tam je hospoda! Probudila se v nás česká mentalita – v hospodách přece vědí všechno. Vešel jsem dovnitř a…, teď jsem se lekl já. Temná putyka, nízké stropy, plno hostů, jejich osmahlé tváře tmu ještě více umocňovaly, přiznám se – žaludek se mi sevřel. Prošel jsem celou hospodou až k „výčepu“, desítky párů očí sledovaly každý můj pohyb. Šenkýřka na mně překvapeně koukala, ale byla ochotna se mnou diskutovat. „V Marangani není hotel!“, řekla mi jasně a stručně. Cože? Zalapal jsem po dechu. „Jeďte do Sicuani, tam jsou hotely.“ No ano, bezva nápad, jako bychom za dnešek toho měli málo. Jsme celí nedočkaví jet kamsi do Sicuani. Co nám to ten policajt v poledne vykládal? Nerozumím tomu. Venku se radíme, co dál. Je tu jedna možnost – zkusit požádat o nocleh u někoho v soukromí. Rozhlížíme se po náměstí a očima vybíráme budoucí „oběť“. Tam! V horní části náměstí jsou otevřené dveře a svítí se. Okamžitě tam jdu. Ve dveřích jsem se musel opět sehnout, ti Peruánci jsou opravdu malí. Uvnitř přítmí, dlouhý dřevěný stůl, kolem něj kupa dětí, mezi nimi žena, asi matka. A jéje, to jsem si teda moc dobře nevybral! Z mé lámané španělštiny dostaly děti záchvat smíchu, žena zachovala důstojnost. „Nocleh ne, jeďte do Sicuani, tam jsou hotely!“ Tak tohle jsem už dneska někde slyšel. Ach jo. Nic jiného jsem ani čekat nemohl. Šel jsem ven a přede dveřmi náhle ztuhl. Uviděl jsem se v zrcadle. No tě bůh! Zarostlý, neskutečně špinavý, zaprášený od hlavy až k patě, vážně už mi chyběly jen ty rohy. Až teď jsem všechno pochopil – v Marangani zkrátka ubytování neseženeme.

Objíždíme náměstí kolem dokola a zastavujeme u policejní stanice. Což přespat tady? Muž v uniformě byl velmi přátelský, podal nám ruku a vyslechl naše problémy. Nakonec nás ale stejně odkázal na hotel v Sicuani, tady prý ať nespíme. „V Sicuani jste za chvíli, je to jen 13 kilometrů.“ „Vždyť je tma, není vidět!“, snažíme se oponovat. „Tak jeďte autobusem, cesta stojí pouze jeden Sol!“ Celkem dobrý nápad. Policajt ani nečekal na náš souhlas, okamžitě vyběhl do ulice a zastavil zrovna jedoucí mikrobus. Při pohledu na malé vozítko jsme sice nechápali, jak budeme dovnitř cpát kola, ale čekali jsme, co policajt s řidičem domluví. „Můžete jet! Každý zaplatí 20 Solů!“, radostně nám policajt oznámil výsledek jednání. Jakže, tolik? Pěkná přirážka! To raději půjdeme pěšky. Určitě bychom sice aspoň polovinu usmlouvali, ale i tak, za takové peníze ani náhodou.

Znovu vjíždíme do černé tmy. Tentokrát ale trochu jinak. Vytahujeme pouze jednu baterku, s ní jede v čele Pepa, my ostatní v těsném závěsu za ním a pomaličku se posouváme vpřed. Veškeré překážky a odchylky od přímého směru okamžitě hlásíme tomu druhému za sebou. Asi po půl hodině se mraky protrhaly a cestu nám částečně osvítil měsíc. No to je jinačí kafe! Hned se lépe jede. Až na ty protivné, krkolomné objížďky. Cesta je totiž na řadě místech sesutá, před několika měsíci zde řádil pověstný klimatický jev El Niňo a kromě jiných tragických následků se řádně podepsal i na komunikacích. Objízdná trasa je zpravidla velmi krátká, pár set metrů, ale s objížďkou evropského formátu nemá absolutně nic společného. V podstatě se jedná o vyjeté koleje, které nezřídka vedou doslova v příkopu, bez ohledu, zda příkop je mělký či hluboký. Jízda na kole se tady rovná jízdě zručnosti. A co víc, těch kolejí je obvykle několik! Turista, neznalý místních podmínek, pak na takové objížďce spíše jen instinktivně tuší, kudy vlastně má jet. A je celkem jedno, zda jede autem či na kole. Najít správnou objízdnou „stopu“ bývá kolikrát těžké ve dne, natož teď za tmy. Co je ale vůbec nejdůležitější – nesmíte přehlédnout, že zrovna tady cesta končí a následuje objížďka! Je-li uprostřed cesty plechovka, ve které hoří oheň, máte vyhráno. Pokud oheň nehoří, musíte doufat, že uvidíte velké šutry, jimiž bývá cesta občas přehrazena. A to dříve, než do jednoho z nich narazíte. Nejsou-li ani šutry nebo si jich nevšimnete, pak bůh s vámi…

Stejnou měrou jako objížďky nás strašně rozčilovali zdivočelí psi. Nejhorší vždycky bylo prvotní leknutí, když tajuplné ticho tmavé noci náhle prořízlo metr od nás mohutné zaštěkání. Sami znáte ty okamžiky, kdy jdete ulicí a za plotem na vás zničehonic vybafne statný vlčák. Na infarkt. Tady jich obvykle zaútočilo několik současně, z každé strany jeden a se zuřivým štěkotem na nás doráželi. Naštěstí Petr i Laďa mají tak silný hlas, že když šlo opravdu do tuhého, dokázali psí štěkot překřiknout a rázem byl klid. Aspoň na chvíli. I tak je s podivem, že celá noční anabáze se obešla jen s několika malými pády.

Zhruba po hodině a půl jsme pod námi uviděli rozzářené město. No konečně! Už jsem té tmy a písku měl až nad hlavu. Vjíždíme do první osvětlené ulice a hodnotíme dnešní etapu: 105 km! Strašné. Kdyby mi někdo řekl, že tohle se dá ujet s těžce naloženým kolem, v písku a kamení, vážně bych si myslel něco o bláznech…

Na kolech přes Andy

V roce 1998 se uskutečnila cyklistická expedice TITICACA ’98, jejichž šest účastníků si před sebe postavilo nelehký úkol: pokusit se na kolech přejet Andy na jihu Peru. A to hned dvakrát, od Tichého oceánu k jezeru Titicaca a obráceně.

Přestože expedice dopadla úspěšně, nejednalo se o procházku růžovým sadem. Účastníci museli bojovat nejen se značným převýšením a kamenitými cestami, kde rychlost jízdy na plně naložených kolech byla často i z kopce jen o něco málo vyšší než rychlost chůze, ale též se v horách potýkali s velmi ztíženou orientací. V Peru neexistují na rozcestích směrovky a v rozsáhlých neobydlených oblastech tudíž chybné odbočení znamená pro cyklistu několikadenní bloudění s omezenou možností přísunu vody či potravin.

Cesta to byla těžká i bolestivá, ale v konečném součtu nesmírně nádherná a také poučná. V současné době vzniká knížka, která formou zážitků, postřehů a vlastních pocitů umožní nahlédnout nejen do zákulisí této expedice, ale i na dnešní Peru a jejich obyvatele – potomky slavných civilizací.