Do Země čistých 11

Ještě naposledy uhýbáme pohledem před bílou zdí s velkými tvářemi Chomejního a jeho nástupce Chameneího, ale to se nám nad hlavami už třepotá zelená vlajka Pákistánu a pod ní malá slavobrána s nezbytným VELCOME. Pár zděných domků uprostřed pouště vytváří vskutku jen symbolickou hranici, kde z ničeho začíná jednokolejka mizící na obzoru v pustinách pákistánské části Balúčistánu. Protože se tu vlak objeví jen jednou týdně a z pouště k nám rychle mířil vysoký sloup písku v podobě tornáda, mizíme pro jistotu v přistaveném autobusu. „Pojedeme brzy po poledni,“ překřikuje majitel zvedající se vichr…

Ještě naposledy uhýbáme pohledem před bílou zdí s velkými tvářemi Chomejního a jeho nástupce Chameneího, ale to se nám nad hlavami už třepotá zelená vlajka Pákistánu a pod ní malá slavobrána s nezbytným VELCOME. Pár zděných domků uprostřed pouště vytváří vskutku jen symbolickou hranici, kde z ničeho začíná jednokolejka mizící na obzoru v pustinách pákistánské části Balúčistánu. Protože se tu vlak objeví jen jednou týdně a z pouště k nám rychle mířil vysoký sloup písku v podobě tornáda, mizíme pro jistotu v přistaveném autobusu. „Pojedeme brzy po poledni,“ překřikuje majitel zvedající se vichr.

Z hloučku čekajících u celnice se náhle vylupují dvě bledé tváře – Ferry a Zolly, dva studenti z Budapešti. Spojenectví je uzavřeno rychle, naše výpravy dočasně a prozíravě sloučeny a vzápětí společně vzdorujeme zužujícímu se kruhu veksláků s kalkulačkami v kapsách svých hábitů. Protože autobus se nepohnul ani ve čtyři a čas hrál tudíž pro nás, podařilo se nám vyšroubovat kurs z 30 na 37 rupií za dolar. Za své Jeffersony tak dostáváme spoustu Džinnáhů s důvěrně známým portrétem muže, protihráče Gándhího, z jehož vůle se „Země čistých“ před téměř padesáti lety za tragických okolností zrodila.

K půl páté už autobus konečně vyrazil, ale z 600kilometrové trasy do Kvéty se mu nepodařilo ujet ani desetinu. S motorem se porouchala i klimatizace, a tak jsme si mohli jen blahopřát, že rychle přicházející večer srazil teplotu alespoň na 40 stupňů ve stínu (kde by se tu ovšem stín vzal, že). Když navečer přijíždí náhradní starší stroj – tentokrát bez klimatizace a s úložným prostorem na střeše -jsou všichni čtyři Středoevropané vyřízení a z noční jízdy bezodtokou Cháranskou páňví si už nepamatují vůbec nic.

Zato ráno nás budí nárazy a křik cestujících – na silnici plné výmolů pod námi praskla pneumatika. Právě včas, abychom spatřili hru světla a stínu slunce vycházejícího nad opravdu úchvatnými písečnými dunami podél cesty. Na opačné straně horizontu se z pouště rovné jako stůl zvedají skalní hřebeny a nápadně tak připomínají scenérii Vesterál a Lofot, tyčících se majestátně z vod zapolárního Atlantiku. Tam jsme ovšem, před lety coby autostopaři zmírali zimou a deštěm, tady se nám zas Slunce snaží dokázat, čeho je schopno v létě kolem obratníku Raka.

Při nejbližší zastávce máme ve stínu oázy možnost blíž poznat své spolucestující. Ženám však nesmíme vidět ani oči – od hlavy až k patě skryté pod černou burkou zůstaly sedět v autobusu – a tak tu s námi sedí jen muži a děti. S Maďary jsme pro ně stejní exoti jako oni pro nás. Na rozdíl od převážně evropského oblečení v Íránu zde už všichni bez výjimky nosí tradiční islámské až po kolena dlouhé košile, sandále a někdy i fez na hlavách. Většinou jsou to Balúčové, které v jednom státě sjednocuje jediná společná věc: islám a úřední urdština, mateřský jazyk pouhých 7% obyvatel země. Muž s vizáží indického svatého muže nám z ní během dne uděluje malé lekce.

Autobusu občas docházejí při stoupání síly a místy jedeme přes mohutné povzbuzování dětí takřka krokem. Když se pomalu rozjíždíme, je z toho malá oslava, když stojíme, tak se venku bezstarostně hoduje. Thomas Merton jednou uvažoval, oč šťastnější je neuspěchaný život tradičně trpělivého Asiata vedle našeho západního zanícení pro okamžité výsledky.

Rezerva nám odešla další večer. Domorodce napadne: Nevadí, stejné byl čas na modlitbu; podle Gándhího životního stylu ostatně „bránu dne a závoru večera“. Poodešel jsem dál do tmy pouště pod noční oblohou a teprve tehdy překvapeně zpozoroval její jiskření. Od obzoru k obzoru zářil neskutečně jasný pás hvězd – jedna z nesčetných spirál naši galaxie tu naplno rozehrála svou vesmírnou symfonii a svým jasem jako by se dotýkala země. Neslyšné a přesto jakoby se vzdáleným duněním se obtáčela kolem nebeské klenby připraven odhalit všechna dosud skrytá tajemství. V tak nadčasové chvíli pod propastným nekonečnem kosmu se chvěje i evropská duše, i sekularizovaný Evropan cítí bázeň a potřebu… snad komusi děkovat….

Do Země čistých 10

Vypráví se, že Karel May nenavštívil snad ani jediné dějiště svých románů. Pak tedy klobouk dolů, pane May obraz divokého Kurdistánu se ve vaší fantazii zrcadlil úplně věrně a pokud jde o Šíráz – dnes centrum jihoíránské provincie Fárs – ten je pořád stejně krásný, ne-li ještě krásnější než před sto lety, kdy jste pracoval na své „Růži ze Šírázu“. Kouzelné město sadů a zahrad, snad jen o něco větší než za Mayových časů, dosud působí jako zázrak uprostřed pustých velehor Zagrosu a pravidelné volání adhánu jím zní stejně naléhavě, i když se kromě minaretů ozývá i z amplionů nebo přímo z televizní obrazovky…

Vypráví se, že Karel May nenavštívil snad ani jediné dějiště svých románů. Pak tedy klobouk dolů, pane May obraz divokého Kurdistánu se ve vaší fantazii zrcadlil úplně věrně a pokud jde o Šíráz – dnes centrum jihoíránské provincie Fárs – ten je pořád stejně krásný, ne-li ještě krásnější než před sto lety, kdy jste pracoval na své „Růži ze Šírázu“. Kouzelné město sadů a zahrad, snad jen o něco větší než za Mayových časů, dosud působí jako zázrak uprostřed pustých velehor Zagrosu a pravidelné volání adhánu jím zní stejně naléhavě, i když se kromě minaretů ozývá i z amplionů nebo přímo z televizní obrazovky.

Do malárií ohrožovaných tropů Perského zálivu je odtud už jen kousek, a tak se raději obracíme na východ a přes noc přejíždíme rovněž čtyřtisícové hory Kohrúd. Jako první z Evropanů je spatřili už Polové, kteří se tu na rozdíl od nás nevyhnuli střetnutí s pouštními lupiči – ostatně banditů byly prý tyto končiny plné ještě v době zmíněného německého romanopisce… Když palčivé slunce střídá chladnou noc, objevují se hluboké strže kaňonů a široká koryta řek, bez jediné kapky vody. Rozeklané skalní věže ve tvaru zřícenin hradů umocňují pocit děsivé prázdnoty a nehostinnosti, těžko ho ale zachytit na filmový pás, když máme v autobusu kolem sebe vždy plno rozesmátých tváří.

V Kermánu je úž vedro k zalknutí, ale domorodci nám dodávají odvahy: „Tady to ještě nic není, ale jestli jedete do Balúčistánu, tak něco zažijete.“ Tato nejchudší a nejzaostalejší provincie na jihovýchodě Íránu leží na okraji pověstné pouště Lút (česky: Země bez života) a před Vasco da Gamovou plavbou bývala výstavnou branou do Indie, ale to už je dávno pryč. Dnes je tu velmi řídké osídlení mnoha usedlých i dosud kočujících kmenů a národů a pokud nemusí, tak sem Peršan nezabloudí ani omylem.

Na odpočinek zastavujeme v jedné ze zaprášených oáz s hliněnými domky a datlovými palmami. Ventilátoru v jedné z místností odpočívadla vděčíme za to, že jsme na okamžik obživli. Ze štěrkopísečné pouště, kterou jeden arabský cestovatel nazval „nejsmutnější ze všech pouští v zemích islámu“, vanul žhavý vítr jako horký fén a s pískem vířil prach. Ani dobře míněný pozdrav „Salám!“ nepotěší, zprotivil se mi od doby, kdy mne v Maroku v nestřežené chvíli „salámování“ toulavý pes obral o drahocennou šišku salámu. Tady však není na jídlo ani pomyšlení, zajímá vás jedině studená voda, a tu naštěstí zdarma rozdávají za jízdy v autobusu. Však se muž s cisternou, i kvůli nám dvěma, nestačí ohánět.

Pohraniční Zahedán už v ničem nepřipomíná krásu Šírázu, je špinavý a v deníku jsem si k němu poznamenal prostě jen „hrůza“. Navíc jen 30 km nás na severu dělí od nesmlouvavých afghánských Talibanů a na jihu od hrozivého kráteru nejvyšší činné sopky Íránu, v poušti kolem jsou prudce jedovaté zmije, kobry, štíři a nějaký ten sklípkan. V zanedbaném hotelu proto pečlivě prohlížíme postele (nedýchají právě čistotou) a každý kout, na chodbě mi přes cestu přebíhá neidentifikovatelný černý živočich. A přesto právě tady v oprýskané tmavé světnici pod velkým ventilátorem zjišťujeme, že expedice nás učí vážit si i docela obyčejných věcí, například že můžeme spát a dokonce vleže. O posteli, na kterou jsme už během bezmála dvou týdnů skoro zapomněli, ani nemluvě.

A nejen to. Cesta nás obohacuje nejen vším, co vidíme, ale hlavně o nová setkání s lidmi. Do Íránu jsme přijížděli s obavami jako do země vysloveně podezřelé, Západu a tedy i nám nepřátelské, a opouštíme ji s přesvědčením, že za sebou zanecháváme bezvadné lidi a mnoho nových přátel. Slavný francouzský oceánograf Costeau jednou požádal o setinu nákladů na zbrojení, aby všem mladým na Zemi umožnil cestovat: „To bude konec válek,“ řekl.

Na druhý den ráno už zvědavě ťukáme na dveře Pákistánu. To jméno znamená v překladu „Země čistých“.

Do Země čistých 9

Stojíme na skalnaté terase, chráníme si oči před ostrým červencovým sluncem a pomalu přehlížíme scenérii starou 2 500 let. Pod námi se objevují rozvaliny obrovských mramorových paláců a torza opevnění, za našimi zády jsou do skal vytesány hroby panovníků s reliéfy a polámanými sochami. Tak dnes vypadá jeden ze stavitelských zázraků starověku a proslulá rezidence perských králů Persepolis.

Stojíme na skalnaté terase, chráníme si oči před ostrým červencovým sluncem a pomalu přehlížíme scenérii starou 2 500 let. Pod námi se objevují rozvaliny obrovských mramorových paláců a torza opevnění, za našimi zády jsou do skal vytesány hroby panovníků s reliéfy a polámanými sochami. Tak dnes vypadá jeden ze stavitelských zázraků starověku a proslulá rezidence perských králů Persepolis.

Šouráme se mlčky kolem informačních tabulí v perštině, které jsou nám srozumitelné asi tak jako elamské a babylonské nápisy na zbytcích zdí všude kolem. Kdysi rušné centrum největší říše starověku dnes takřka zeje prázdnotou, a tak nerušeně stoupáme po archeology upraveném monumentálním schodišti do síně sta sloupů, kde se před panovníky achajmenovské dynastie všichni vrhali tváří k zemi. Odtud tedy vyjeli Dáreios a pak i Xerxés v čele svých vojsk do známých řecko – perských válek, zde v jejich harémech se odehrávalo drama židovské dívky Ester zachycené na stránkách bible, tady se konečně oženil Alexandr Makedonský, který však za svého triumfálního tažení proměnil tuto pevnost plnou lesku a krásy v šedý kamenolom. Jen s notnou dávkou fantazie tak spatříte alespoň jen část z velkolepého dějinného filmu, který se tu odehrál, ale i ten střípek pak stojí za to vidět.

Před jednou z mohutných pobořených bran mi ochotně pózují dva snědí sympatičtí Peršané – jak se později ukázalo, veteráni devítileté války s Irákem. Oslovují nás perfektní angličtinou a svorně varují před pokusy vyfotit si některou z kolemjdoucích do černého čádoru zahalených žen. A protože od nich slyšíme pozvání k prostřenému stolu – to je v Orientu i dnes vyjádřením úcty a velkého přátelství – neváháme a spolu s Husajnem a Šafrázem odjíždíme do blízkého městečka Marv Dašt.

Vůz brzdí na Šáhid Sadoughi Street u řady výstavných vilek, jejichž bílá barva září v zeleni stejně jako všude na Středním východě. V prosvětlené obývací místnosti bez nábytku a křesel si na pestrých kobercích děláme vleže pohodlí a Husajn běží pro velký hrnec s místní verzí rizota. „Tak jen do toho, než se vrátí paní a zničí nás,“ chechtá se, k míse plné ovoce přidá čerstvě nakrájený meloun a s úsměvem upřesňuje: „Ovšemže mám jen jednu ženu. Mnohoženství je už finančně značně náročné, a tak jsou dnes dvě manželky u nás vzácností.“

Paní přichází brzy. Je velice krásná a asi by se divila známému bestselleru „Bez dcerky neodejdu“, který se dopustil některých polopravd včetně snadno ověřitelných výmyslů. Jeho líčení připomíná situaci v Saudské Arábii nebo ve fundamentalisticky ovládaném Afghánistánu, ale i v případě Íránu je pomluvou a křivým obviněním společnosti, jejíž odlišný pohled na svět nám naprosto nedává právo kritiky nebo vyvyšování se. Tím spíš ne, že díky vysoké úrovni zdejších mezilidských a partnerských vztahů tu oproti Evropě mají např. nesrovnatelně nižší rozvodovost, minimální výskyt onemocnění AIDS a třeba biblické přikázání lásky k rodičům je takovou samozřejmostí, že institucí typu našich domovů důchodců tu není třeba.

Ze svého soukromí se vynořuje Husajn a k našemu údivu svírá v rukou samopal s plným zásobníkem. „Ten mi vláda nechala, však jsem s ním ve válce dostal hezkých pár Iráčanů#“ Spolu se Šafrézem strávil dlouhých šest let v Saddámově zajetí, ve vedrech subtropů o sklence vody denně. Loví v albumu, až nám na fotce ze zajateckého tábora ukazuje vyhublého mladíka ve žlutém mundůru…

„Ne, vůbec nejsem zbožný ani muslim, neběhám každý pátek do mešity jako tady Šafráz,“ směje se. „Ale tvrdím, že Chomejní byl velký muž. Něco bylo před revolucí horší, něco lepší, ale tak už to chodí,“ uzavírá svou řeč i velkou knihu fotografií někdejšího náboženského vůdce.

Když jsme jim naposledy mávali z minibusu, ukázalí si oba pomalu na srdce. To gesto v Orientu znamená, že vzpomínku na vás budou dlouho opatrovat ve svém srdci.

Do Země čistých 8

Jeden z dělníků na opravě mešity nenápadně kývl, vzal nás stranou a za mírný bakšiš nabídl prohlídku prostor turistům zjevně zapovězených. Místnost s torzy archeologických nálezů vystřídaly tmavé chodby a nakonec kruhové schodiště vedoucí až na střechu stavby. „Opatrně,“ tlačil nás náš průvodce ke zdi z obavy před zraky lidí dole a nám se při pohledu na scenérii prý jednoho z nejhezčích měst Asie téměř zatajil dech.

Jeden z dělníků na opravě mešity nenápadně kývl, vzal nás stranou a za mírný bakšiš nabídl prohlídku prostor turistům zjevně zapovězených. Místnost s torzy archeologických nálezů vystřídaly tmavé chodby a nakonec kruhové schodiště vedoucí až na střechu stavby. „Opatrně,“ tlačil nás náš průvodce ke zdi z obavy před zraky lidí dole a nám se při pohledu na scenérii prý jednoho z nejhezčích měst Asie téměř zatajil dech.

Bílé moře plochých střech vsazených do krásných sadů a zahrad a na obzoru val suchých žárem rozpukaných skal – to je milionový Isfahán, od raného novověku královské město a důstojná výzva pro malířovu paletu. Stejně jako v jiných stejně poetických městech Íránu jsme mohli na první pohled vidět, jaké vážnosti a pochopení se těší zeleň u obyvatelů zdejších polopouští. Zelenou barvou islámu září i obrovské obdélníkové Imámovo náměstí s medresou, paláci a modrozelenými kupolemi mešit po jeho stranách. Normálně by toto jedno z nejkrásnějších náměstí Orientu bylo plné turistů, ale míjíme tu jen několik místních a smutný pár utečenců ze sousedního Afghánistánu.

Mohutná řeka protékající městem je jednou z mála, kterou v Íránu letní žár ještě nevysušil. Jen suchému vzduchu a nadmořské výšce Sněžky vděčíme za to, že jsme ještě nepadli, ostatně všude na ulicích se tu můžete napít zdarma a bez obav přímo z chladících zařízení. Žízeň zaháníme i téměř bezplatnými rajčaty a sytých chlebových placek, které tu každý nosí z obchodu přes ruku jako kalhoty, si k tomu můžeme dopřát kolik libo – jedna nás přijde v přepočtu asi na 20 haléřů českých…

U pekaře nás ochotný zástup pouští před sebe a maličká dívka na ulici běží nabídnout z hrstě datlí, ale muž na cestě u řeky nám zastupuje cestu. Divoce napodobňuje údery karate a výmluvně ukazuje na naše ledviny s doklady a penězi. Přepadení – tady uprostřed bezpečného Íránu? Ale kdepak, za chvíli rozumíme: vadí mu černá skla na našich brýlích, znamení to cizácké pýchy a nadřazenosti, a tak je urychleně na chvíli ukrýváme do ledvin. Muž je spokojen my také – konečně jeden nefalšovaný živý fundamentalista!

Všude jsme středem pozornosti a není divu, z Evropy sem mnoho turistů cestu nenajde a z Ameriky teprve ne. Mladíci opravující u garáže auto, studenti, kolemjdoucí na kole, vojáci – všichni s námi chtějí prohodit alespoň několik slov. Pokud umí anglicky, tak většinou lépe než my a nevědomky stírají naše představy o fanatičnosti zdejších muslimů. Vyprávějí o barbarství Saddáma Husajna, který ještě před deseti lety neváhal bombardovat toto město vyhlášené UNESCEM za součást světového kulturního bohatství, vyptávají se na naše náboženství a s nadšením vzpomínají na finále evropského fotbalového mistrovství: „Viděl vás celý Írán, Poborsky byl perfect!“

Když jsme se dlouhým obloukem vyhnuli skupině nepoučitelných taxikářů, nechali jsme se vtáhnout do působivé atmosféry staré části města. Jeho vzhled je dílem důmyslného stavebního plánu Abbáse Velikého, panovníka dynastie Sáfíjovců, který sem na přelomu 16. a l7.století přenesl hlavní město země a učinil z něho klenot islámského světa. Jeho poselstvo se objevilo i na pražském dvoře Rudolfa II. s cílem vytvořit koalici proti společnému nepříteli Turkům!

Osvěženi studenou sprchou (sprchové kouty jsou samozřejmou součástí autobusových i vlakových nádraží) a odolávajíc nejednomu pozvání domů opouštíme krásné město a polykáme další stovky kilometrů směrem na jih k velehorám Zagrosu. Cílem dálkového, samozřejmě klimatizovaného autobusu je Šíráz, ale my se necháváme vysadit ještě za noční tmy před zříceninami Persepole. Přestože budíme celý autobus, všichni nám přejí šťastnou cestu. Majitel nás volá zpátky – vrací nám do posledního dináru peníze odpočítané za několik zbylých neujetých kilometrů…

Do Země čistých 7

Ještě na sklonku l8.století nemělo město pod vyhasínajícím vulkánem Demávend ani tolik obyvatel jako dnešní Ústí, ale už tehdy bylo vybráno za nové hlavní město Persie. Teherán! Podle posledního sčítání desetimilionový kolos a podle našich dojmů lidské bludiště topící se v mračnech smogu, zmatek násobený vyvoláváním obchodníků a nářkem motliteb a žalmů, které se nepříjemně hlasitě rozlévají všude na veřejných prostranstvích. Zbožnost Íránců je příslovečná a jejich údajný fundamentalismus vám rychle přestane vadit ve chvíli, když se s nimi setkáte tváří v tvář. Když se nebudete muset bát o své peníze, o zapomenuté věci, nebo když budete mít strach z předraženého taxíku.

Ještě na sklonku l8. století nemělo město pod vyhasínajícím vulkánem Demávend ani tolik obyvatel jako dnešní Ústí (nad Orlicí – pozn. red.), ale už tehdy bylo vybráno za nové hlavní město Persie. Teherán! Podle posledního sčítání desetimilionový kolos a podle našich dojmů lidské bludiště topící se v mračnech smogu, zmatek násobený vyvoláváním obchodníků a nářkem motliteb a žalmů, které se nepříjemně hlasitě rozlévají všude na veřejných prostranstvích. Zbožnost Íránců je příslovečná a jejich údajný fundamentalismus vám rychle přestane vadit ve chvíli, když se s nimi setkáte tváří v tvář. Když se nebudete muset bát o své peníze, o zapomenuté věci, nebo když budete mít strach z předraženého taxíku.

„Patnáct riálů, pane.“ Necelý půldolar za téměř 15 km jízdy teheránskými ulicemi, přesně, jak říkal Uzbek. Lidé si tu očividně mohou věřit. Čím to je?

Starý bourák s námi prosvištěl kolem povědomého monumentu z konce šáhovy vlády upomínajícím na 2500 let od založení státu, řidič stiskl v dlani svůj růženec a vzápětí se vřítil do ulic starého města. Před 150 lety je pro první plán Teheránu vyměřil chrudimský badatel August Karel Kříž, ale spíš než na vcelku všední české prvenství jsme tu mysleli na amerického astronauta W. Shirru, který při pohledu na chaos v ulicích a auto svého vozu měl prohlásit: „S kosmickou lodí do vesmíru, prosím, ale řídit auto v Teheránu, to tedy ne.“

Dobrý muž za volantem našeho taxi vozem jen smýkl, nárazníkem si rozhrnul část zoufalců a okamžitě se vecpal do škvíry před sebou. Šlápl na plyn a aniž by se obtěžoval ukazováním směru, trhl s námi vždy na tu stranu, kde jiný zaváhal. Dělal jen to, co všichni – závodil. Jako každý si hlídal jen předek a levou stranu auťáku, což v plně obsazeném voze ohrožovalo da1ší životní osudy nás na straně pravé. Nehrané hrůzy v našich očích si nevšiml, protože byl zaměstnán poklidným hovorem s dalšími třemi pasažéry. Na konečné na Jižním terminálu jsme byli vyděšeni stejně jako davy, do kterých tu za nesametové revoluce před 18 lety šáh nechal střílet z nízko letících helikoptér. Barvitě a věrně popsal události tehdejší zběsilé doby očitý svědek a novinář Jaromír Štětina. Nelze pochopit přítomnost současného Íránu a mentalitu jeho obyvatel bez znalostí souvislostí – předchozí šáhovy tvrdé diktatury a nakonec i hlubších vrstev perské minulosti. Šíitský islám je tímtéž co pro Poláky katolicismus; vedle úlohy strážce kultury a vzdělanosti byl vždy oporou národní nezávislosti a hradbou proti všem uchvatitelům od Arabů a Seldžuků až po Mongoly, Afghánce a Rusy Protože Arabové vnucovali na počátku historie muslimů islám suhnitský, rozhodli se Peršané geniálním tahem pro jeho šíitskou verzi, což jim zajistilo odlišnost i ochranu současně. Po celý středověk byla pak jejich země centrem disidentů islámského světa a jejich věrnost šíitskému islámu je i při jen letmém pohledu do krvavé perské historie obdivuhodná.

Poněkud pozdě v hale terminálu zjišťujeme, že nepřijali ani arabské číslice, a tak vedle nákupu broskví, oříšků a chlebových placek věnujeme hlavní pozornost jejich zdejšímu záznamu. Malý inteligentní školák se stává naším pohotovým učitelem… krom toho je třeba obstarat nocleh, a vzhledem k blázinci hlavního města a hlavně kvůli jen několikadennímu transitnímu vízu to bude opět autobus. „Isfahán, Isfahán!“ ozývá se z mnoha stran, a to je přesně to, co potřebujeme. Cena zhruba dvou dolarů na 500 km dlouhou jízdu nás ani nepřekvapuje, kamarádi si odtud loni k Perskému zálivu vzali letadlo za osm dolarů – přišlo je tedy na něco kolem Kč 200,-. Nezapomeňme, že to byl právě Írán, kde vytryskla v roce 1908 první nafta v oblasti Zálivu…

Bavlníková pole brzy mizí a zapadající slunce už vrhá stíny nad rozžhavenou pouští Kevír. Někdy v noci míjíme prostý Chomejního dům. Pokud se odvážíme podívat se kolem sebe očima jeho národa, můžeme se do rána zbavit jednoho ze svých předsudků.

Do Země čistých 6

Ještě před padesáti lety tudy hnali pastevci na istanbulský trh stáda ovcí, dnes nám díky kvalitní síti silnic maloasijská Anatolie ubíhá rychle před očima. Ztrácí se mořský záliv brzy i pruh lesů a luk a v suchém vnitrozemí se vzápětí o slovo hlásí nedohledné kamenité stepi. Při pohledu na téměř holou a vyprahlou oblast by na člověka padla deprese. Do Teheránu máme skoro stejně daleko jako z Prahy na Gibraltar – ale Orientálci nás jako obvykle berou za své. Dvacet cestujících v autobusu patří většinou k různým národům Íránu – někteří nám s potěšením nabízejí ochutnat svá bohatě kořeněná jídla – a příjemný stařík z Uzbekistánu se nám stává zvlášť ochotným průvodcem. „Pasmatritě, éto Fírat, Eufrat!“ volá na druhý den ráno a my ještě ospalýma očima mžouráme na neklidné vody horské říčky, u jejíž břehů o něco níže se před tisíciletími rodila civilizace.

Ještě před padesáti lety tudy hnali pastevci na istanbulský trh stáda ovcí, dnes nám díky kvalitní síti silnic maloasijská Anatolie ubíhá rychle před očima. Ztrácí se mořský záliv brzy i pruh lesů a luk a v suchém vnitrozemí se vzápětí o slovo hlásí nedohledné kamenité stepi. Při pohledu na téměř holou a vyprahlou oblast by na člověka padla deprese. Do Teheránu máme skoro stejně daleko jako z Prahy na Gibraltar – ale Orientálci nás jako obvykle berou za své. Dvacet cestujících v autobusu patří většinou k různým národům Íránu – někteří nám s potěšením nabízejí ochutnat svá bohatě kořeněná jídla – a příjemný stařík z Uzbekistánu se nám stává zvlášť ochotným průvodcem. „Pasmatritě, éto Fírat, Eufrat!“ volá na druhý den ráno a my ještě ospalýma očima mžouráme na neklidné vody horské říčky, u jejíž břehů o něco níže se před tisíciletími rodila civilizace.

Rozeklané skalnaté vrchy patří ke Kurdistánu stejně neodmyslitelně jako vojenské kontroly, které nás zastavují čím dál častěji. Kurdské vesničky z hlíny a kamení jsou rozsety všude kolem, ale muže v nich neuvidíme – třímají zbraně v horách kolem v houževnatém odporu proti turecké moci. Vyhýbáme se tankům, sem tam zpozorujeme i obrněný transportér. Fotografovat se nevyplácí, a tak při prohlídkách třídíme prospekty ještě z Istanbulu. Když jsem nalistoval obrázek byzantské mozaiky Svaté rodiny, jedna ze zahalených žen ho náhle s upřímnou islámskou zbožností vroucně políbila. „Ísa, Mirjam,“ šeptala s posvátnou bázní a hned svému malému potomkovi začala vypravovat. Bude o hlavních postavách křesťanství vědět víc než leckterý jeho evropský vrstevník.

Jako další připomínka biblických časů se na náhorní plošině brzy začíná rýsovat majestátný Ararat. Se svým ledovcovým čepcem na nás vyhaslý vulkán shlíží z výšky nesrovnatelné s kteroukoliv horou Evropy a svým chladem dýchá na vše kolem. Škoda, že nemůžeme vidět arménský Jerevan skrytý za ním, stejně tak se vyhneme i blízké enklávě Ázerbajdžánu. Jen několik okamžiků nás ale dělí od dlouho očekávané hranice s Íránem, kde bychom se podle našich představ měli setkat s jedním z nejfanatičtějších režimů světa. Jde z toho hrůza, ale Uzbek zatím nad našimi obavami nechápavě kroutí hlavou. Brzdíme.

Přísná velká tvář ajatolláha Chomejního shlíží zachmuřeně v tmavém lidmi přeplněném průchodu na protější stěnu, kde se pro změnu zase mračí turecký Atatürk. Tady na nejvýchodnější výspě NATO jsme svědky mlčenlivého dialogu obou tvrdých mužů, z nichž každý propůjčil své charisma boji za odlišné ideály: první za islámský stát, druhý za jeho potlačení. Jeden se postavil do čela toho, co druhý usiloval zničit.

Dojem z temných místností a špatně osvětlených hal umocňuje zástup žen, nyní už bez vyjímky skrytých pod černými závoji čádoru. Vyhýbáme se celým rodinám ležícím na kobercích nebo špinavé zemi a po formalitách se řadíme do jedné z dlouhých nehýbajících se front. Ubíhají hodiny. Kontrola je důkladná, ale korektní, přesně podle předpisů, a tak ani malý tuhý líh a sušené polévky na dně batohu neunikají pozornosti. „What is it? Dugs? To určitě, vézt sem alkohol a drogy je asi stejně dobrý nápad jako přibalit si na čtení Satanské verše. Petrovi dochází, jak odvážně tu musí působit jeho igelitová reklamní taška s dámou ve večerní toaletě, ale už je pozdě. Další celník zase nalistoval v jednom z mých průvodců fotografii dívky z tureckého nočního klubu a dlouho si ji prohlížel i se záběry z pánských lázní. Sorry víme dobře, že v Iránu považujete za pohoršující chodit i jen v tričku a kraťasech.

Neschopnost západních turistů přizpůsobit se zdejším zvyklostem vedla k drastickému omezení turistického ruchu, tak nadějně rozběhnutého po skončení války s Irákem a po Chomejního smrti v roce 1989. I naše opomenutí mohlo znamenat vyhazov a konec expedice. Naštěstí ale bylo oběma evropským hříšníkům odpuštěno a cesta do tajuplné země byla i pro ně volná.

Do Země čistých 5

Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální „koncert“ staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.

Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální „koncert“ staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.

Gigantické interiéry obřích mešit se svými mramorovými oltáři vykládanými perletí jsou na Bosporu přirozeným magnetem turistického zájmu, ale o současnosti Turecka mi víc řeklo toto malé, donedávna tvrdě zakazované řeholní společenství. Tato země, která v l.polovině našeho století prošla obdobím nekompromisního boje za laický stát (se zákazem oficiální výuky islámu a jeho zrušením jako státního náboženství), se dnes pomalu, ale vytrvale islamizuje. V čele svobodně zvolené vlády stojí od minulého roku muž, odsouzený po puči r.1980 za pokus o zavedení islámského režimu.

Pozorný turista si změny všimne i na ulicích: ještě před třemi lety – od té doby se mimochodem počet obyvatel Istanbulu zvýšil pravděpodobně o víc než půldruhého milionu – jsme v jeho ulicích zaznamenali jedinou skupinku zahalených žen, turistek z Iránu. Čím dál víc jich však skrývá své vlasy a odvrací oči při pokusu o rozhovor. Neustále přibývá nejen mešit, ale bohužel i projevů nesnášenlivosti a extremismu. V trestním zákoníku se objevil paragraf o trestu za urážku islámu nebo Proroka, stoupající počet obyvatel se vyslovuje pro zavedení šaríy islámského práva. V očích Evropana jsou to všechno kroky zpět, ale zdejší úhel pohledu je přece jen trochu odlišný.

Bludištěm uliček naštěstí neproniká jen aroma orientálního koření. Všude najdete množství stánků s výborným kebapem, tedy jemně nařezanými kusy skopového upečeného na rožni, občas vámi praští vůně kukuřice vanoucí z roštů podél ulic, leckde vám ochotně nabídnou silně oslazený tmavý čaj. Bez obav se nechte pozvat nebo si svou restauraci vyhledejte sami; obsluha je trysková, jídlo skvělé, ceny nízké a personál se nikdy nezapomene usmívat. Nám k tomu ještě nad hlavami kopala v televizi za marného povzbuzování všech přítomných turecká liga.

„Břídilové“, oklepal se nad výkonem obou mužstev kolega slávista. Sport se zde ovšem provozoval už dávno v době, kdy naši slovanští předkové nerozvážně bloumali mezi Vislou a Dněprem – alespoň na 400 m dlouhém Hipodromu vedle naší restaurace závodili vozatajové před zraky 100.000 diváků už od 3.století. Za 300 let tu pak bylo obklíčeno a zmasakrováno 30.000 císařových odpůrců, a přestože tu krev tekla proudem naposledy v minulém století, spěcháme raději nočními uličkami do bezpečí hotelu.

Hotel Orient přímo pod modrou mešitou v centru města je za své 4 dolary vděčným nocležištěm mladých nemajetných turistů z celého světa. Není tedy divu, že jediné volné místo je k dispozici na rovné střeše, což je ovšem přesně podle našich představ. Našli jsme tu skvělý výhled na noční město a na lodě brázdící vody průlivu, ale především bezvadnou partu studentů z Jižní Afriky, Austrálie, a šikmookého kolegu z Hongkongu, který se už ale domů nevrací. Společně obdivujeme do noci modře zářící Sultan Ahmedovu mešitu, do které bychom se vešli všichni od Hutvaldu až po Rybník.

V její blízkosti jsme na druhý den ráno poprvé na cestě zaslechli češtinu, ale kluci měli bohužel namířeno do Egypta. Tuto atraktivní a při tom velice lacinou cestu kolem Mrtvého moře a skalních měst jordánské Petry (známých ze série filmů Indiana Jonese) jsme zamýšleli absolvovat původně, ale po vlně útoků Džihádu u Nilu jsme si nechali zajít chuť. Pout do Mekky pro nás nemuslimy je vyloučená, a tak se fundamentalistům vyhneme na východě.

Na předním skle našeho luxusního autobusu se blýská nápis „naše kroky řídí Alláh“. Samozřejmě nás tedy veze do Íránu.

Odsouzen za neznalost

Jsem obyčejný člověk, žádný hrdina a nedělá mi problémy mluvit o svém strachu.
Jsem obyčejný člověk, chodím na záchod a občas tam mám existenční problémy.
Po dlouhých hodinách ve vlaku projíždíme předměstím cílové Sofie…

Jsem obyčejný člověk, žádný hrdina a nedělá mi problémy mluvit o svém strachu. Jsem obyčejný člověk, chodím na záchod a občas tam mám existenční problémy. Po dlouhých hodinách ve vlaku projíždíme předměstím cílové Sofie.

„Jdu se ještě vychcat“, říkám Tomášovi a opouštím kupé. Vědět v jaké situaci se za několik krátkých minut ocitnu, nejen že bych mluvil slušnějc, ale podal bych mu ruku a možná ho i objal.

Záchod (místnost) nacházím prázdnou, záchod (malé kruhové plátno pro film s železniční tématikou) bohužel nikoliv. Nejsem žádná citlivka a otočením kliky ve tvaru koule zamykám okolní svět a ulevuji tělu. Jsem relativně mladý, problémy mám pouze se stabilitou. Vlak se probíjí bludištěm výhybek předznamenávajících velké nádraží.

„Musíš jít, už jste skoro na místě“, popoháním sám sebe a otevírám. Otočím klikou a táhnu za ni. Nic. Operaci opakuji. Pohyb klikou stejný, jenom měním proslov. Něco o Sezamu a o tom, že jsem asi někde úplně jinde. Zase nic. Navzdory mé duševní přípravě nepropadat panice v situacích ohrožení života, cítím, že můj život je vážně ohrožen a propadám panice. Čím déle lomcuji dveřmi, tím méně něžnosti se ode mě dočkávají. Vagón se roztančil do nevídaného tanga přes dilatační spáry a odchylky v měření bulharských drážních inženýrů. Celou situaci zhoršuje neprůhlednost bílého okna, které odřezává poslední kontakt se světem. Kde asi sem? Co asi Tom udělá? Všimne si, že někdo chybí? SEŽERE MOJE BON PARI? „Néééééééééééé!!!!!“, propadám v hysterický křik. Řešení, musí být nějaké řešení. Okno je ještě bytelnější, ano musím dveřmi. V tom přichází strážný anděl. Smradlavé vězení, mířící do neznáma a ještě dál sice neotevře, ale napoví, že v kapse mám nůž. Zámek není zdoben jakýmikoliv šroubky a tak zbývá použít nůž jako páčidlo. Páčím u kliky, páčím nahoře, páčím dole. Celá má snaha nezůstane bez efektu. Pořezávám si ruce. Základ je vyzrát nad tančící místností, pořádně se zapřít a páčit do doby než vysílením upustím nůž, pádem na zem proříznu těžký vzduch mé cely a v nehygienickém prostředí s krvavýma rukama důstojně opustím krutý svět. Opírám pravé chodidlo ve výši ramen o zrcadlo, levou nohu na jednom z mála čistších míst asi metr od dveří, levá ruka držící pravou kličku okna zajišťuje stabilitu a pravá ruka, držící nůž, ničící imitaci dřeva v okolí kliky, zachraňuje život zoufalého člověka. Všimnu si, že mé končetiny vyplňují místnost na neuvěřitelných místech, v neuvěřitelném rozpětí. Být sochař, nazval bych svou autosochu „Pavouk v krabičce od sirek“. Poloha svůj účel splňuje a dosahuji stabilní stability. Páčím, škrábu, bodám, ničím. Stále nic. Situace se stává kritickou. Umřu v pekle Depo kolejových vozidel Sofie. Síly ubývají, víra se ztrácí, napadá mě, jestli to bílé okno není nakonec ono pověstné světlo na konci dlouhého, tmavého tunelu. Jsem na sebe přísný. „Takhle chceš skončit, srabe? Dělej něco, zemři jako hrdina!“ V minutce soustředění žádám poslední zbytky duševních i fyzických sil o pomoc. Začínám poslední souboj s monstrem na dvou pantech. Nůž se nekompromisně zařezává pod železná futra, levá ruka potem orosí naleštěný chrom kliky a drtícím stiskem ničící křeče s ní srůstá v jeden objekt. Mozek vyšle povel k poslednímu útoku. Praskot dřeva a nelidské vzdechy přehlušují nárazy kol o koleje. Jako věčnost zdá se 10 sekund odsouzenci. Déle nemůže vydržet. Do poslední vteřiny nasazuje svaly o kterých do té doby neměl ani ponětí a vypětím všeho krčního, mimického a očního svalstva neuvěřitelnou grimasu, které se ještě těsně před prudkým nárazem otevírajících se dveří stihnul krátkým, náhodným pohledem do zrcadla k smrti vyděsit.

Radost z otevřených dveří a křeč v očích na chvíli zkreslila výhled a já si myslel, že přišel opravdový anděl. Stojí tu přede mnou, zlaté vlasy halící obličej plný úsměvu a radosti, oči plné mládí hledí na někoho kdo se právě znovu narodil, otevřel mi dveře, zachránil mi život. Dočasný optický klam způsobený selháním očí střídá realita. Stojí tu přede mnou, šedé čtyři vlasy uvězněny ve vráskách na nose obličeje, jehož oko hledí na neuvěřitelnou polohu hadího může a na kudlu v jeho pravé ruce, obličeje zmítajícího se v traumatickém zděšením stařeny ztrácející vědomí, otevřela dveře, chtěla na záchod. Otřesný pohled z mé strany zkrášluje vysvobození natolik, že kdyby byla stařenka alespoň o 80 let mladší, byl bych jí i políbil. Takhle jen úlevou pronesu: „Děkuji babičko.“ což ji vzhledem k jazykovým znalostem potěší daleko méně, než to, že schovám nůž a odejdu.

Ještě ten den zjistím, že dveře na záchod (i ze záchodu, občas) se v těchto vagónech otevírají a zamykají ne otočením kulové kliky, ale jejím posunem doleva či doprava. Ano, to znamená, že jsem celou dobu bojoval o holý život s otevřenými dveřmi. Ovšem nemrzí mě, že zachránkyně přišla trochu později, neboť to taky znamená, že kdyby přišla a otevřela nezajištěné dveře o něco dříve, nedržel bych v ruce nůž, ale úplně něco jinýho, a její reakce mohla být i daleko dramatičtější.

Dejte sem naše prachy

Zase něco málo z projevů amaterismu, který dokáže udělat z obyčejného vlakového přestupu peprné dobrodružství. S teoretickou znalostí o povinnosti odolávat veškerým nabídkám služeb od podnikatelů bez vlastního statického úřadu, razítka a kasy jsme se přesouvali na jihovýchod. V praxi jsme si poučku osvojili v Budapešti, ani podivnej vlakovej prodavač jídla na nás v nočních hodinách v Lökösháze nevydělal ani florint a to už si člověk myslí, že má ve tváři vyryto: odolávám i Tebe zvládnu. Jenže jsme se pletli a o tom je tento příběh.

aneb jak jsem málem v Bukurešti o kalhoty přišel

Zase něco málo z projevů amaterismu, který dokáže udělat z obyčejného vlakového přestupu peprné dobrodružství. S teoretickou znalostí o povinnosti odolávat veškerým nabídkám služeb od podnikatelů bez vlastního statického úřadu, razítka a kasy jsme se přesouvali na jihovýchod. V praxi jsme si poučku osvojili v Budapešti, ani podivnej vlakovej prodavač jídla na nás v nočních hodinách v Lökösháze nevydělal ani florint a to už si člověk myslí, že má ve tváři vyryto: odolávám i Tebe zvládnu. Jenže jsme se pletli a o tom je tento příběh.

Vlak zastavuje v Bukurešti, je ráno. Navzájem se opouštíme (vlak a my (já a Tom)) a vyrážíme do haly. Nevypadáme nijak podezřele: 2 kluci okolo 20 s baťohama na zádech, obklopeni běžným vybavením bežným spektrem značek běžného českého studenta: od Gemmy po Vitanu. Jenže to je asi i na Bukurešť dost. Hned na nástupišti se nás ujímá mladík, který nás po přivolání staršího mladíka opouští. Snažíme se odolat, ale prohráváme:

„Kam jedete?“ „Do Burgasu.“ „A máte lístek, jede vám to v 18:24.“ „Jo!“ „A máte místenku, je povinná.“ „Ne!“ „Tak to je výborný, ukážu vám kde jí koupíte!“ „Tak to je výborný, další místenky!“ (Problém s nutností místenky pro vlak překročující hranice jsme již měli v Lökösháze, kde jsme nedobrovolně opustili vlak.) Náš rumunský sluha volá na svého kolegu, který se přidává a posléze projevuje stejnou oddanost. „Jenže my nemáme moc peněz.“ „Jste Němci?“ „Ne.“ „Tak Švédi?“ „Ne jsme Češi, kde se kupujou ty místenky?“ „Musíte do města, my vás tam vezmem autem!“ Na naší straně porada v češtině. Na jejich straně porada v rumunštině. „Tak jo, kamarádi, ukažte nám na mapě kde jsme a kam se máme dostat a sbohem.“ „Ne, ne to je daleko, hodíme vás tam!“ „Ukažte nám kterým směrem ta úchylná kancelář, kde se prodávají jízdenky na vlak, a která nemůže být na nádraží je, tipněte vzdálenost a nazdar.“ (To, že se jízdenky a místenky na mezistátní spoj kupují mimo nádraží jsem znal již z dřívější cesty do Rumunska.) „Ne, ne, tak my vás tam dovedem.“

Cesta nám pěkně ubíhala, chlapci se smáli, povídali, vyptávali, my jsme se smáli, odpovídali, hledali únikové cesty a víru v dlouhý život. Už toho o nás věděli dost. Je pravda, že ve věku jsme si z jistých důvodů trochu přidali, ale na otázku zda máme ženy a děti jsme popravdě záporně odpověděli. Možná chyba, mít ženu a děti, kamarády mohla přejít lítost, ukápli by slzu a řekli sbohem. Asi těžko. A tak, bez závazků doma, kráčíme po Bukurešťských uličkách tváří v tvář ……, tváří v řiť. Měl bych taky zmínit rozložení sil: 2 na (zatím) 2 zdá se v pohodě. Byli starší, tak 25-30, ale byli menší. Jistě to vědět nemůžu, ale v počtu hodin strávených v boji jakéhokoliv charakteru byli určitě o mnoho před námi. Taky si nemyslím, že máme v Bukurešti více známých než oni.

Jsme na místě. Opravdová kancelář opravdových rumunských drah. Cestou si obě dvojice řádně popovídali v rodných jazycích. O počasí nepadla ani zmínka, ale plány byly jasné všem. Přistupujem k přepážce a sháníme někoho, kdo alespoň trochu mluví anglicky. Bohužel jediné osoby mluvící Anglicky byly již zmínění 4 hlavní hrdinové.

Náš plán: zeptat se kolik stojí místenka, odpočinout, přečíst knihy, meditovat, hrát šachy, cokoliv, ale hlavně zůstat v budově, kde jsou i lidi bez mafiánských praktik a zvyků a setrvat dokud vrazi neodejdou nebo nezemřou. Nebylo to nic moc, ale poslední co na našich cestách potřebujeme je, aby našim mrtvým tělům někdo ukradl baťohy.

Jeden z únosců držel naše lístky v ruce (proto únosce) a za svý peníze nám obstarával místenky. Jak rád bych teďka skončil tento příběh. Jen bych dopsal: tak jsme je tam seřezali, že nám slouží a kupují místenky do Bulharska dodnes, jenže to bych děj přinejmenším trochu zkreslil.

Náš nový plán: nechat si koupit místenky, najít směnárnu, dát jím peníze a sbohem. Konverzace neustávala. Napětím houstl vzduch pouze když se nemluvilo anglicky. Umím rumunsky pouze apa – voda, což se sice hodí v rumunských horách, ale méně při odposlechu plánů a intrik mafiánské dvojice v rumunském jazyce. Pravda tuším ještě dvě rumunská slova, jenže konverzaci „Salut!“, „Salut!“ již máme za sebou a konverzace „Adieu!“, „Adieu“! v nedohlednu. Začíná se všeobecně přiostřovat. Nechce nám vrátit naše lístky, prý když místenky koupí on, budou levnější. Táta vždycky říká hlavně udělat dojem. To se mi občas vybaví a tak když se mě menší ptá co dělám za sport a neujde mi že velkej dělá místo u dveří chladně odpovídám, že dlouhých deset let běh a nenápadně nastavuji nohu do možného běhu bleskového Rumuna, který se ovšem nehýbá, překvapen mou krátkou řečí. Měl jsem připravenu ještě jednu o boxu, jenže jsem měl na sobě jenom tričko a to už by mi asi nezbaštil. Nevadí, místenky máme, teda má, teď tu směnárnu. Zapomněl jsem říct, že naše každá druhá věta v Bukurešti zněla: „Jsme chudí studenti z ČR, máme děsně málo peněz.“ Zapamatovali jsme si přesnou částku, kterou platili a tajně (v duchu) podle kurzu přepočetli na zhruba 7 dolarů za oba. Problém byl v tom, že nepočítáme-li železnou zásobu, jsme tolik vlastně ani neměli. Podařilo se nám ukořistit všechny lístky, být opravdu dobrým běžcem, přestal bych se potit. Tom bere situaci do svých rukou a praví, že je všechno nějaký podezřelý, že nechápe proč to pro nás dělaj a že si chceme lístky schovat.

„Ho, ho, hoóóó, ha, ha, haáááá, co my bysme asi, co my bysme asi s vašima lístkama, místenkama, penězmama a pasama dělali, co?!“, propadají naši průvodci v upřímný, nesvázaný smích a dodávají, že půjdou ven, kde počkají než my si naše jmění dobře schováme. To taky učiníme a jdeme hledat směnárnu, pravda máme u sebe 5 dolarů, nějaké zbytky různých měn, železnou zásobu dobře schovánu. Dorážíme zpět na nádraží, kde nás prudce zchladlí přátelé drsným basem osloví:

„Deset babek vod každýho a rychle!“ „Ho, ho, hoóóó, ha, ha, haáááá, kde my bysme, kde my bysme je asi vzali, co?!, propadáme v neupřímný, svázaný smích a dodáváme, že je nám to moc líto, ale že jsme jim říkali o naší chudobě a že máme jenom 5 dolarů a ať se moc nezloběj. „Dejte sem naše peníze 20 babek, rychle!“ „Fakt nemáme, za 10 dní jedeme zpátky, když něco najdeme buďte tady, rádi dáme.“ „Za deset dní budu v USA, můj čas sou peníze, ještě 10 minut a bude to 20 dolarů vod každýho!“ Po 20 minutách naprosto stejných vět zločinci ztrácí trpělivost, profesionalitu a životní úroveň: „Vy jste snad blbý nebo co, dejte sem mý prachy, moje děti doma hladoví.“ „Máme 5 dolarů, 10 francouzských franků 50 Kč a 40 Sk.“ Jmenovat sponzorské dary typu Játrová s knedlíčky nebo Majka by bylo nemístní až trapné. „Jestli nedostanu svých 20 dolarů tak do Burgasu nedojedete!“, dodává hlasem šéfa rumunské železnice a mává na chlápka opodál. „Mám tady kamarády cikány, zavolám je a ty to z vás dostanou!“ (Bílého od Róma je v Rumunsku pro našince těžké poznat, oni ten problém nemají, naši společníci Rómy nebyli, ale skin by jim u nás jen těžko dveře podržel.) Jak pravil, tak se stalo. Z ničeho nic jsme se našli obklopeni 20-ti členým gangem kamarádů přes koleno v čele se svým šéfem. Ten nám byl představen jako velitel místní kriminálky a přikázal nám vrátit 20 dolarů strádajícím občanům. Předložili jsme celou naší hotovost se slovy, že naše hymna o chudých českých studentech je nic než holá pravda a že nás to opravdu mrzí. „Tak přidejte ještě sluneční brejle.“ „Jo tak to bude taky problém. Ty totiž taky nemáme. Jedině krém na opalování.“ Tomáš jim sdělil že si své dioptrické hodlá nechat, neměli námitky. „Ukaž hodinky!“ „Tak hodinky ne, pánové, ty byly moc drahý“, dodávám a připouštím si, že je sice správné mluvit pravdu, ale teď si s ní dělám do bot. „Tak rifle, jakou máš velikost?“, překvapuje mě svou dobrotou hodný zloděj co nechce vzít víc než požaduje a nechává mi mé drahé hodinky. „Tak to by taky nešlo, na jih sice jedem, ale navečer není žádný vedro.“

Během živého rozjímání se nám podařilo dostat se z ulice do haly nádraží, kde jsme se cítili celkem bezpečně. Nejvíce rozumu měl, jak to tak bývá, kápo gangu. Nakonec přijali naší nabízenou hotovost bez věcných darů a byli odvolání. Padlo ještě pár výhružek o nedojetí do Bulharska, naštěstí vyšly na prázdno.

Navečer pak ještě potkávám kamaráda z dětství, kterého jsem 8 let neviděl, což mě vyvádí z míry víc než to že našemu vlaku pragotron ohlasí odjezd na 18:64 z nástupiště č. 0. Do Burgasu jsme dojeli bukurešťský podsvětí. „Adieu!“

Poučení z této příhody jsme si vzali k srdci, stejně jako to, že anglicky se kde chcete nedomluvíte, naopak vám může být znalost cizího jazyka svým způsobem přítěží.

Tibet – Lhasa – Potala

Vysoko v zasněžených horách, na tibetské straně Himaláje ztroskotává dopravní letadlo. Situace
těch, kteří katastrofu přežili, je zcela beznadějná. Usnout a zmrznout se zdá být jediným
východiskem. Ze sněhová vánice vystupuje náhle jako přízrak z jiného světa skupina mnichů. Odvádí
ztroskotance z havarovaného letadla, probíjí se s nimi ve vánici velehorskou přírodou, když tu jako
zázrakem, za úzkou soutěskou se otvírá pohled do sluncem zalitého údolí s kvetoucími stromy a
buddhistickým klášterem. Zázrak, sen, neuvěřitelné – Šangri-la – území v tibetském Himaláji, kde čas
plyne jinak, kdo do něj vstoupí, nestárne, nesmí ale Šangri-la opustit.

Vysoko v zasněžených horách, na tibetské straně Himaláje ztroskotává dopravní letadlo. Situace těch, kteří katastrofu přežili, je zcela beznadějná. Usnout a zmrznout se zdá být jediným východiskem. Ze sněhová vánice vystupuje náhle jako přízrak z jiného světa skupina mnichů. Odvádí ztroskotance z havarovaného letadla, probíjí se s nimi ve vánici velehorskou přírodou, když tu jako zázrakem, za úzkou soutěskou se otvírá pohled do sluncem zalitého údolí s kvetoucími stromy a buddhistickým klášterem. Zázrak, sen, neuvěřitelné – Šangri-la – území v tibetském Himaláji, kde čas plyne jinak, kdo do něj vstoupí, nestárne, nesmí ale Šangri-la opustit.

Mount Everest z letadla

Dnes již nevím, zda mi bylo 16 či 18 let, když se mi knížka James Hiltona Ztracený obzor dostala do ruky, hodně knih prošlo mýma rukama, a1e Ztracený obzor jako by vypálil do mé duše nezhojitelné znamení. Myšlenka na Šangri-la, buddhistický klášter v horách, se vracela neustále, filmové zpracování oživilo moji fantazii – a léta ubíhala, nežil jsem v Šangri-la a na rozdíl od jeho obyvatel jsem stárnul.

Převalila se druhá světová válka, existenční problémy, transport na práci do Říše, nálety, útěk z Německa, účast na pražské revoluci a po dlouhé době opět svoboda. Jiskřička vzpomínky na Šangri-la a1e nikdy zcela neuhasla.

Po válce se mi dostalo do ruky mnoho německé literatury, mezi ní i několik cestopisů švédského cestovatele Sven Hedina. V třicátým letech se několikrát vydal na cesty do Asie, procestoval Tien-Schan a část pouště Gobi, severně od Himaláje a na jedné z cest se dostal i do západní oblasti Tibetu. Povolení doputovat až do tajemné Lhasy ale nedostal.

Ani po druhé světové válce se Tibet světu neotevřel, zůstal tajemnou zemí, do které nevedou žádné cesty, po kterých by turisté mohli putovat. A přece občas někdo pronikl až do Lhasy a přinesl nová poselství.

Téměř po neuvěřitelně dobrodružné cestě se až do Lhasy dostali dva horolezci, Rakušan Heinrich Harrer a jeho přítele Peter Aufschnaiter. Začátek vá1ky je zastihl při návratu od Nanga Parbat, byli internováni v britském táboře v Indii, ze kterého se po dramatickém útěku vydali do Tibetu a byli přijati ve Lhase. Po sedmiletém pobytu ve Lhase a navázání přátelství se čtrnáctým Dalaj Lamou, museli Tibet v roce 1950 opustit.

Má jiskřička myšlenek na Šangri-la opět vzplála. Harrer vyda1 své vzpomínky v knize Sedm let v Tibetu, vzpomínky na cestu, která začínala dramatickým útěkem pokračovala pobytem ve Lhase a končila opět útěkem.

Co si mám já nyní, téměř na konci své životní pouti počít s romantickou představou o Šangri-la a zvědavostí skrytou za touhou na vlastní oči spatřit tajemné město Lhasa a vejít do šera tibetského kláštera? Literární díla patří minulosti, vzdáleně a nepochopitelně zní dílo Jean Marqués-Riviéry Ve stínu tibetských klášterů, když tyto kláštery jsou v troskách a mniši pryč. Spíš románově než autenticky vyznívá kniha A. David-Neelové Mipam, lama s paterou moudrostí.

Můj sen má náhle konkrétní podobu a změnit sen ve skutečnost je na dosah ruky, když i tentokrát je cesta trochu křivolaká.. Místo na připravovanou cestu do Mexika odlétám na jaře 1994 do Nepálu s čínským vízem v cestovním pase. Autobusem z Prahy do Frankfurtu n.M., odtud letadlem nejdřív do Spojených arabských emirátů s přistáním v Dubai s krátkým pohledem na bohatství země těžící ropu. Opak toho představila Dhaka v chudé Bangladéši. Z tohoto nejvýchodnějšího bodu letu zpět na západ do Kathmandu v Nepálu a za několik dnů kolem himalájských osmitisícovek letadlem směr Tibet. Nebe bez mráčku a Mt.Everest s okolními osmitisícovkami jako na dlani. Že budu moci někdy spatřit na vlastní oči nejvyšší vrchol světa spolu s Lhotse, Čo Oju a Makalu, je naprosto neuvěřitelné. Bílé vršky a ledovcové srázy se pod námi pomalu přibližují k hnědému pásu zaoblených hor tibetského území, do kterého se občas zařízla hluboká údolí. Z naší výšky ani stopa po lidském osídlení a přece tam h1uboko pod námi, většinou na břehu řeky probíjející své vody pásy několik tisíc metrů #vysokých hor, jsou osady Tibeťanů.

Z letadla a1e krajina vyhlíží pustá, jako z jiné planety. Zdá se neuvěřitelné, že v této horskými pásy a zářezy hlubokých údolí rozbrázděné krajině se nalezne místo pro přistání velikého letadla. Ale stalo se, po dvou hodinách přistáváme v této pustině. Přistávací dráha, několik moderně vyhlížejících budov, z části zřejmě kasárna, na letištní ploše muži v uniformách, na budově nápis v čínštině. Naše letadlo je zde jediné, stranou auto na zavazadla, žádný letištní personál, jen v půlkruhu stojící muži v uniformách pod schůdky z letadla. Z něj vystupuje větší skupina švýcarských turistů, starší generace, dva mladí turisté s tornami a muž v obleku, vyhlížející, že je na služební cestě.

V hale letištní budovy je prázdno. Mimo nás žádní jiní cestující. Švýcaři čekají na zavazadla a já objevuji přepážku s nápisem EXCHANGE a za ní dva pracovníky. Vyplňuji žádanku s čínským a anglickým textem, na které je dole uvedeno, že nespotřebované yuany mi budou opět vyměněny za cizí měnu, pokud opustím Čínu během šesti měsíců. Ne každý stát se chová takto velkoryse, pokud jeho měna není konvertibilní. Se 400 yuany v peněžence vycházím před letištní budovu s vědomím, že letiště se nalézá v místě 80 km vzdáleném od Lhasy. Nedaleko stojí oni dva mladí turisté a přichází i muž ve společenském obleku, zřejmě znalý poměrů. Všichni tři se na něj obracíme s dotazem, jak je možné se dostat do Lhasy a jak se lze ve městě ubytovat. Do dvou připravených autobusů zatím již nastupují členové švýcarské výpravy, opodál stojí tři či čtyři mikrobusy, snad pro zavazadla výpravy. Muž v obleku radí pokusit se vyjednávat, zda nás někdo vezme sebou, řidiči prý budou požadovat nejméně 10 USA dolarů. Zkoušíme štěstí v autobusu s turisty, ti a1e okamžitě odmítají s tím, že autobus je určen pro členy výpravy. Opouštím dvojici turistů a snažím se najít vedoucího švýcarské skupiny. Objevuje se u druhého autobusu a na moji prosbu reaguje kladně, pokud nebude mít námitky přidělený čínský průvodce. S ním bych se a1e nerad domlouval a nastupuji do druhého autobusu, v němž Švýcaři neprotestují, viděli, že jsem mluvil s jejich vedoucím, usedám na malé sedátko vpředu v prostoru pro řidiče, zaplněném zavazadly. Nesedí se mi příliš pohodlně, a1e problém, jak se dostat do Lhasy, mám vyřešený. Jak dopadli mladí turisté, nevím.

Počasí stále slunečné, teplotu odhaduji kolem 25°C. Opouštíme letiště, míjíme řadu obytných budov, jednoduchých krámků a po ne příliš kvalitní silnici vjíždíme do pusté krajiny. Stav silnice nedovoluje jet rychleji než čtyřicet až padesát kilometrů v hodině, často i pomaleji. Asi po půl hodině jízdy se objevuje skupina bílých, přízemních domků, několik desítek stromů a pod nimi se pase stádo černých jaků. První tibetská vesnička jako oasa v hornaté poušti. Autobusy zastavují a fotografové vystupují udělat několik snímků, raději z bezpečné vzdálenosti, nevíme, jak budou chlupatá zvířata reagovat. A opět spíše kodrcáme, než ujíždíme dále. Čtvrtá zastávka je u skalní stěny nad vodou. Na stěně jsou barevné obrazy Buddhů, tři malí, čtvrtý v nadlidské velikosti. Údolí se rozšířilo, jedeme po břehu široké řeky, na březích jsou zelené háje a písčité pláže, nikde a1e žádní koupající se ani rybáři. Zato u mostu musíme zastavit, vojenská hlídka kontroluje provoz. Záškodníci zde snad žádní nejsou, naposled se zde snad bojovalo v době, když Číňané okupovali Tibet. O bojích svědčí i po čtyřiceti letech trosky pevnosti na jednom z vrcholů nad silnicí – příliš daleko pro můj fotoaparát.

Potala

Osmdesát kilometrů a dvě hodiny jízdy končí, vjíždíme na rozsáhlé, oplocené prostranství před moderní skupinou budov, nejvyšší s velikým nápisem Holiday Inn. Vystupuji jako prvý, nemám zavazadla, jen malý ruksáček, ještě jednou děkuji, loučím se s vedoucím výpravy a kolem jakési vrátnice, ve které sedí muž v uniformě, vycházím na ulici. V dálce na kopci stojí bílá a čokoládově hnědá Potala.

Se stavbou Potaly bylo započato za vlády 5. Dalaj Lamy v 17. století, kdy byla postavena spodní, bílá část. Cihlově červená a čokoládově hnědá část byla postavena za života 6. Dalaj Lamy. Vrcholové, malé nadstavby a zlaté střechy vznikly koncem minulého a začátkem tohoto století.

Vlastní historii Lhasy lze vystopovat až do 7. století, kdy tibetský král Srong Btsan Sgam Po se oženil s dcerou čínského císaře ze Sianu, princeznou Won Tsan, a na místě dnešní Potaly vybudoval své královské sídlo. To byl i začátek čínsko-tibetských styků. V té době na místě dnešní Lhasy stál pouze jediný malý chrám. Později se do tohoto údolí dostali mongolští nomádi a současně i několik rodin tibetských pastevců a obojí se zde usadili. Čtvrtý Dalaj Lama, původem Mongol, byl pod ochranou mongolských usídlenců. Asi v 11. stol. byl královský palác vypálen. Přes úzké vztahy k Číně zůstával ale Tibet svobodným královstvím.

Co byla a je stále ještě Potala. Klášter a sídlo Dalaj Lamy, místo věčného odpočinku předchozích Dalaj Lamů, nejsvětější poutní místo všech Tibeťanů, symbol tibetské státnosti a dnes i symbol pasivního odporu proti čínské okupaci.

Blížím se k této monumentální stavbě po široké, rušné ulici. Volné, rozsáhlé území na úpatí Potaly zmizelo. Zmizely vysoké, štíhlé kamenné obelisky a dva malé pavilony v čínském stylu, které tvořily malebné popředí před Potalou. Obě památky Číňané odstranili při budování široké silnice. Obelisky snad musely zmizet i proto, že na jednom z nich bylo vytesáno, že Čína musí platit Tibetu válečnou daň 50.000 rolí hedvábí ročně, když v roce 763 by1a čínská vojska poražena a Tibeťané pronikli až před brány hlavního města císařství.

Podél silnice stojí dnes řada malých krámků, původní vchod do Potaly by1 uzavřen a vchází se jinou, železnou branou z nevábného, prašného prostranství. Zmizela i budova státní tiskárny, ve které se tiskly nádherné svaté knihy velkého formátu. Na protějším vršku hyzdí scenerii kovový, snad televizní stožár. Jen od jezírka proti Potale je pohled přijatelnější.

Kouzlu Potaly a1e nelze nepodlehnout. Je to zcela ojedinělá stavba budící obdiv velkorysostí koncepce, architektonickou jednotou, korunovanou zlatými střechami, tyčícími se proti modrému nebi.

Spolu se zástupem Tibeťanů, oděných do těžkých obleků, a s několika mnichy v hnědočervených hávech procházím železnou branou a vydávám se po dlouhém, stupňovitém svahu vzhůru. Vlevo se táhne bílá zeď, vpravo se tyčí do výše 360 metrů nad okolí třinácti poschoďový komplex paláců, 117 metru vysoký. V Potale je více než 1.000 místností, kaplí, slavnostních sálů, obytných prostor pro mnichy, atd.

Z nádvoří stoupáme vzhůru ke vchodu do prvního paláce. Jako cizinec musím zaplatit 45 juanů a spolu s poutníky vstupuji do potemnělého prostoru. Je zřejmé, že zde pracují řemeslníci, tak rozsáhlá stavba nutně potřebuje stálou údržbu. Prvý dojem z vnitřku není příliš potěšující.

Někteří poutníci odložili své modlitební mlýnky, kterými nepřetržitě otáčeli a vysílali do éteru nekonečný proud modliteb napsaných na proužku papíru uvnitř mlýnku, Kuličky růžence ale nepřestávají propadati mezi prsty druhé ruky, zatímco mlýnek nahradil kovový pohár. Zde již s hořícím knůtkem procházíme dlouhou chodbou, při jejíž levé stěně je vchod do celé řady svatyněk. Žádnou nemíjíme, proud poutníků zvolna vstupuje v řadě po jednom do temné místnosti bez oken, osvětlené jen mnoha desítkami plamínků, knůtky plovou v kovových nádobách, do kterých poutníci přilévají vosk ze svých kalichů a kalíšků ze žlutého nebo bílého kovu. Jiní zapalují vonné koření a všichni tiše pronáší své modlitby. Sochu sedícího Buddhy uprostřed svatyňky obchází zástup zleva, stejnou pozornost a oběti věnuje i buddhistickým symbolům při stěnách po pravé straně. V dlouhé řadě poutníků, mužů, žen a mnichů nevidím děti ani mládež, neznalost tibetštiny mi a1e brání na cokoli se zeptat.

Promluvit jsem nemohl ani s mnichem, či dalšími třemi, kteří dole na silnici putovali do Lhasy tak, že vzdálenost z jejich východiska, vzdáleného desítky či stovky kilometrů, měřili délkou svého těla. Sepnuli ruce před tváří, uklonili se, poklekli, ruce položili před sebe na zem, dlaně chráněné dřevěnou destičkou táhli po zemi před sebe, až se celé tělo a obličej dotkly země a rukami nataženými vpřed. Pak povstali a pokročili na místo, kam dosáhli špičkami prstů na rukou, a celý ceremoniál se opakoval a totéž neúnavné opět a znova, od rána do večera, den za dnem, snad týdny a měsíce, až k dalekému, vytouženému cíli. Bez nároku na odměnu či poctu, jediné, co lze tímto martiriem získat, je zvláštní zásluha za spojení dvou míst na zemi délkou svého těla, položeného nesčíslněkrát do prachu silnic a cest, nechráněni ničím, jen vlněným hávem mnicha a dřevěnými destičkami na dlaních.

Zástup poutníků mne a1e vede dále, stoupáme vzhůru do dalšího pa1áce, na terasu a z ní se opět ponořujeme do nitra bez oken, do větších svatyní s nesčetnými soškami Buddhů, na mnoha místech jsou o ně opřeny barevné fotografie milovaného Dalaj Lamy, který musel toto své sídlo útěkem opustit a žije v exilu na severu Indie v Dharamsale. Sochy a sošky Buddhů i Dalaj Lamy jsou obloženy papírovými penězi, dary poutníků, kteří vesměs neoplývají bohatstvím. V uzavřených místnostech je vzduch těžký, z vonného kořeni stoupá dým a hořící plaménky se pohybují a jako by oživovaly usměvavé tváře kovových, barevných i pozlacených Buddhů. Každý poutník je ponořen do svého rozjímání, do své modlitby, naplňuje se zde základní myšlenka buddhismu, zbaviti člověka utrpení a neubližovat ničemu živému. Mne, cizince, jakoby vůbec nevnímali, splynul jsem s nimi, každý je zde pohroužen do modliteb a obětování drobných darů a také já se stávám součásti tohoto mikrokosmu neubližování.

Stoupáme výš, uzounká schodiště sotva pro jednoho člověka a opět další temné prostory, největší, se sochami Budhů v nadživotní velikosti. Zde odpočívají zesnulí Dalaj Lamové, zde vládne duch převtělení, reinkarnace, nesmrtelnosti duše, věčného života v mnoha podobách. Pro poutníky tady není podstatné práce umělce, který svůj um a zručnost vtělil do kovu s zlata, zde vítězí myšlenky a učení, spojující Tibeťany po staletí, bohaté i chudé, mnichy i novice, každý je tu sám a přece spojen se všemi žijícími i těmi, kteří již nežijí, prostor je plný vítězství myšlenky.

Poslední úzké schodiště vzhůru a zšera vládnoucího ve svatyních, z těžkého vzduchu z hořících knůtků a koření vcházíme do světla, jsme na nejvyšší terase a nad námi září zlaté stříšky a symboly proti modré obloze. Na zdech malby zelené krajiny luk a rýžových polí a rozhozených domečků, vše ne nepodobné kresbám na starém čínském porcelánu. Konce střešních trámů, nesoucích krovy, jsou zdobeny řezbami bájných příšer.

Putování Potalou končí, z šera svatyň jsme vkročili do světla, z meditací a modliteb zpět do života, ve kterém je čas odměřován minutami, hodinami, dny a roky a nikoli věčností.

Pro mne to bylo splnění snu, či mne sem přivedlo něco jiného, co mne mělo přiblížit k tajemství převtělení, nekonečnému koloběhu a nesmrtelnosti? Přišel jsem sem dobrovolně nebo to byla cesta osudu? Vím, že se sem budu v duchu vracet, i když tajemství Potaly zůstalo nepoznáno.

Vidě1 jsem jen nepatrnou část z oněch více než tisíce místností. Uzavřeny zůstaly obytné místnosti Dalaj Lamy, zasedací síně, nepřístupné je vše, co by mohlo jitřit a posilovat ducha odporu proti čínské okupaci, jen občas se objevil jeden z mála mnichů, kteří v Potale žijí, ale Potalu zničit nelze.


Poutní místo Domníval jsem se, že odletem z Kathmandu má cesta do Nepálu a Tibetu skončila. Zbývalo ještě nechat udělat z diapozitivů dvě fotografie a poslat je mému čínskému příteli do Lhasy spolu s děkovným dopisem za jeho pomoc při nalezení ubytování ve Lhase.

Asi za měsíc po návratu se v poštovní schránce objevilo najednou pět leteckých obálek. Schránku vybrala Věra, a aniž se podrobněji na obálky podívala, zůstala překvapená, kde se těch několik dopisů od Evy z USA toulalo. Teprve v bytě, při podrobnější kontrole, s úžasem zjistila, že všech pět dopisů přišlo z Tibetu. Každá adresa psaná jinou rukou, rukopisy dětské, jméno a příjmení po čínském způsobu, na některých obálkách rozděleno na Tamch yna Z denek. Odesílatelé 14 a 15 let staří žáci a žákyně střední školy ve Lhase v Tibetu. /class 2 Grade 2 traffica Middle school, La Sha Tibet China/.

Obsahy dopisů, k nimž za několik dnů přišel šestý, vesměs shodné. Můj čínský přítel přinesl do školy můj dopis, na který žáci odpovídají. Děkují za moji hodinu angličtiny na jejich škole, na kterou nikdy nezapomenou. Píší, abych jim pomohl učit se anglicky, protože angličtina je i pro ně obtížný jazyk. Někteří mne zvou na opětovnou návštěvu Tibetu spolu s manželkou a dcerou. Některé z dopisů podepsali 2 i 3 žáci či žákyně a všem budu muset odpovědět. Obtížné bude, co poradit, jak se naučit snadno anglicky, když i mé znalosti tohoto jazyka jsou značně omezené.

Po prázdninách se pokusím s pomocí učitelky angličtiny nalézt na škole zájemce o dopisování se studenty z dalekého Tibetu.