Do Země čistých 12

0
473

Je to starý trik. Na noční ulici se ochotný rikšák ujímá po cestě vyčerpaných turistů a anglicky jim dohazuje levné ubytování na opačném konci města. Když je tam doveze, jeho znalost angličtiny je ta tam a turisty už obstupují vazby z hotelu, požadující patnáctinásobek původně domluvené ceny. Do této z cestopisů důvěrně známé pasti, jsme se nechali chytit také a jen díky spřáteleným Maďarům odrazili pokus o fyzické napadení. Naše výprava se rozrostla právě včas.

Dvousettisícová Kvéta na úpatí skalnatého masivu Sulejmanských hor nepůsobí ani jinak sympatickým dojmem. Sídlo označené televizí BBC jako „nejfundamentalističtější město Pákistánu“ bylo v polovině 30. let silným zemětřesením zcela srovnánose zemí, a tak tu po bývalé kráse paláců a pevností není ani památky. Zato celé město obklopují nejrůznější slums, důsledek ruského přepadení Afghánistánu, po kterém se v 80. letech Kvéta stala jedním obrovským uprchlickým táborem. Ted se k lidem bez střechy nad hlavou připojila i naše čtveřice a pár zbylých hodin noci strávila na perónu armádou hlídaného nádraží.

Je před námi půldruhéhotisíce kilometrů dlouhá cesta do proslulého Láhauru, a tak se vyplatí pozeptat se na možnost slev pro studenty. Nakonec jsme je po neuvěřitelné anabázi obdrželi a na vlastní kůži tak zažili horor zdejší byrokracie – prý důsledek britské koloniální správy. Ulice podél nádraží přitom lemovala oblaka smogu z několika zdejších autorikš a občas hromady odpadků – našemu shánění se po odpadkových koších se obyvatelé „Země čistých“ vždy jen pobaveně usmáli. Z televizoru v obchůdku jedné u postranních uliček na nás nečekaně jukli Křemílek a Vochomůrka, ale než jsme se stačili zaposlouchat do svérázného dabingu, večerníček skončil následován pravidelnými modlitbami přímo z posvátné Mekky.

Líně a pomalu se rozjíždí vlak, který se pro nás šest – ráno sem dorazili ještě Piotr a Adrian z polské Čenstochové – stává na další desítky hodin domovem. V přeplněném starém vagónu bez dveří a oken si hlídáme své tvrdé židle a horskými průsmyky s množstvím tunelů se vzdalujeme od afghánské hranice směrem k Indu. Ve vyschlých širokých korytech řek si nemůžeme nevšimnout černých plstěných stanů kočovníků, jejichž příbytek i životní styl se téměř neliší od nomádů pouští severní Afriky.

Po sestupu.do nížiny už vedrem nemůžeme usnout, potíme se a s tichým zadostiučiněním pozorujeme, že i šaty našich snědých spolucestujících by se daly ždímat. Tak nějak se hlásí tropy, údajně stále ještě suché. Kolegové z Budapešti jsou navíc vzhledem ke svému umístění za lokomotivou kouřem přefouknutí na černo a za chybějícími okny se už hlásí Jacobabád, jehož jméno je povědomé – no ovšem, před lety tu zaznamenali dosud největší teplotní rekord celé Asie. V téměř padesátistupňovém parnu se nám už točí hlava, nechápavě koukáme na nefunkční ventilátory u stropu a poprvé plně rozumíme vojákům armády Alexandra Velikého, kteří tu svého vůdce odmítli dál následovat do Indie.

Ve starobylém Sukkuru poblíž ještě starobylejšího Mohendžodára křížíme konečně tok mohutného Indu a po napojení na starou železnici z Karáčí se obracíme na sever. Právě při její stavbě Britové objevili pozůstatky vyspělé městské civilizace z 3. a 2.tisíciletí př.kr , označované dnes za kolébku indických dějin. O jejích dlážděných ulicích s důmyslným systémem podzemní kanalizace se může mnoha zdejším městům dnes jen zdát – páchnoucí stoky na nádražích i v uličkách špinavých měst vypadají už opravdu asijsky Chudoba v zemi se 70% negramotností je nezměrně větší než v Íránu – poprvé vidíme žebráky a slepce procházející na zastávkách přeplněným vagónem, malomocní a lidé se znetvořenými údy si razí cestu uličkou po zemi. Budeme je potkávat často a naše oči si na tu bídu a lidské neštěstí musí zvyknout. Vedle toho se naše starosti s dražším cestovným, potravinami i místní nepitnou vodou stávají stále malichernějšími…

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno