Do Země čistých 14

0
192

Červené cihlové zdivo po anglicku věžatého láhaurského muzea příchozího znovu upomíná na to, že se pohybuje na území někdejší Britské Indie. A poklady předchozích civilizací schraňované v jeho zdech zase na to, že historie těchto končin se začala psát o tisíce let dříve než třeba anglická. V oddělení věnovaném dokumentaci boje za nezávislost na Londýnu jsme ještě docela v obraze, ale u expozicí předindických kultur, islámu a především tibetského buddhismu a hinduismu tápeme a nerozumíme. Jsme zakotveni v naprosto jiné tradici, smysl symbolů všude kolem je nám dokonale skryt. Jak nedávno prohlásil moudrý dalajláma, lidé by se neměli odchylovat od víry představující součást jejich kultury a dědictví jejich předků, mají-li porozumět sobě samým.

Míjíme karavany koňských povozů, ve stínu krabic šedých domů hrajeme o život při přebíhání frekventované třídy a v dosud neviděném mraku smogu se snažíme zadržovat dech. Petr se těší na čistý pražský vzduch a jeho vidění situace shrnuté do slov „bordel, smrad a špína“ je asi bližší skutečnosti než z knihy do knihy opisované tvrzení o „perle pákistánských měst“. Během chvíle jsme svědky dvou havárií, mladík sražený rikšou ale rychle vstává a už uhýbá dalším. Z výšky na to shlížejí billboardy s pacolou (místní nacionalistická verze coca-coly) a obří několikapatrové poutače lákají na indické filmy tak prostoduchých kvalit, že by je neodvysílala snad ani Nova.

Při odchodu z klimatizované směnárny nás udeřil prudký náraz horka – pětadvaceti – i více stupňový rozdíl teplot tu prý cizincům přináší angínu. Zatím zkolaboval jen batoh, ale starý pouliční švec si několika zkušenými tahy režnou nití ví rady a spokojuje se jen s dvěma malými bankovkami. I pro jeho vedle stojícího kolegu kuchaře je povolání radostí a posláním – soudě podle toho, jak se na velké pánvi s úsměvem a pohodou mazlí s vajíčky a masem a jak mu pod rukama rychle vzniká lákavě vypadající dvouminutka. „Chili né,“ řveme po zkušenostech pro jistotu, ale kořením je tu stejně cítit vše.

Láhaur byl už od nepaměti střediskem obchodu mezi Střední Asií a nížinou Indu a Gangy, ale současně býval i prvním dobytým městem armádami směřujícími do Indie. Za mongolských vpádů se proto definitivně změnil ve velkou nepřístupnou pevnost a v roce nástupu Habsburků na český trůn se dostal pod svrchovanost velkých Mogulů. Na čas se stal dokonce hlavním městem jejich mocné severoindické islámské říše a nová dynastie ho vyzdobila řadou skvělých honosných staveb, dosud skrytých ve starém jádru životem kypícího města.

Tady si už klestíme cestu úzkými uličkami lemovanými stovkami natěsnaných obchůdků s koberci, látkami, nádobím a přilehlými dílničkami. Ve stínu starých domů, masivních minaretů a plachtoví tu rikša jen s námahou uhýbá staříkovi vlekoucímu na trakaři své živobytí, ale to už je v cestě stádo mul s naloženým zbožím a skupina žen v závojích zavedených zde právě v době Mogulů. Jako by čas trhl oponou a my se náhle propadli o několik staletí zpět. Každý vám tento dojem potvrdí, vždyť od Maroka až po Indonésii se píše přelom 14. a l5.století islámského letopočtu.

Konečně jsme z mumraje venku podle předpisu odkládáme sandále bosky vstupujeme na svatou půdu rozlehlého nádvoří proslulé Královské mešity. Chůze po rozpálené dlažbě je nesnesitelná, a tak se v prostoru vytyčeném vysokými minarety a obehnaném zdí pohybujeme po připravených kobercích a svorně fotíme tři půvabné báně vzácné stavby. Hned naproti ale překvapeně zjišťujeme havarijní stav proslulé císařské mramorové pevnosti, kterou symbolické halířové vstupné zjevně není schopno finančně zabezpečit. Pohled na chátrající stěny, reliéfy, zanedbané hrobky tohoto historicky i nábožensky posvátného místa byl pro studenty historie opravdu skličující.

Z moderní věže „Mínáre Pákistán ještě jednou přehlížíme celý komplex zrcadlící se ve vodách řeky Ráví. Marný boj s žárem tropů hrozil podlomit odhodlání členů expedice, ale naštěstí se už pro nás na obzoru leskly vzdálené vrcholky hor.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno