Do Země čistých 8

0
400

Jeden z dělníků na opravě mešity nenápadně kývl, vzal nás stranou a za mírný bakšiš nabídl prohlídku prostor turistům zjevně zapovězených. Místnost s torzy archeologických nálezů vystřídaly tmavé chodby a nakonec kruhové schodiště vedoucí až na střechu stavby. „Opatrně,“ tlačil nás náš průvodce ke zdi z obavy před zraky lidí dole a nám se při pohledu na scenérii prý jednoho z nejhezčích měst Asie téměř zatajil dech.

Bílé moře plochých střech vsazených do krásných sadů a zahrad a na obzoru val suchých žárem rozpukaných skal – to je milionový Isfahán, od raného novověku královské město a důstojná výzva pro malířovu paletu. Stejně jako v jiných stejně poetických městech Íránu jsme mohli na první pohled vidět, jaké vážnosti a pochopení se těší zeleň u obyvatelů zdejších polopouští. Zelenou barvou islámu září i obrovské obdélníkové Imámovo náměstí s medresou, paláci a modrozelenými kupolemi mešit po jeho stranách. Normálně by toto jedno z nejkrásnějších náměstí Orientu bylo plné turistů, ale míjíme tu jen několik místních a smutný pár utečenců ze sousedního Afghánistánu.

Mohutná řeka protékající městem je jednou z mála, kterou v Íránu letní žár ještě nevysušil. Jen suchému vzduchu a nadmořské výšce Sněžky vděčíme za to, že jsme ještě nepadli, ostatně všude na ulicích se tu můžete napít zdarma a bez obav přímo z chladících zařízení. Žízeň zaháníme i téměř bezplatnými rajčaty a sytých chlebových placek, které tu každý nosí z obchodu přes ruku jako kalhoty, si k tomu můžeme dopřát kolik libo – jedna nás přijde v přepočtu asi na 20 haléřů českých…

U pekaře nás ochotný zástup pouští před sebe a maličká dívka na ulici běží nabídnout z hrstě datlí, ale muž na cestě u řeky nám zastupuje cestu. Divoce napodobňuje údery karate a výmluvně ukazuje na naše ledviny s doklady a penězi. Přepadení – tady uprostřed bezpečného Íránu? Ale kdepak, za chvíli rozumíme: vadí mu černá skla na našich brýlích, znamení to cizácké pýchy a nadřazenosti, a tak je urychleně na chvíli ukrýváme do ledvin. Muž je spokojen my také – konečně jeden nefalšovaný živý fundamentalista!

Všude jsme středem pozornosti a není divu, z Evropy sem mnoho turistů cestu nenajde a z Ameriky teprve ne. Mladíci opravující u garáže auto, studenti, kolemjdoucí na kole, vojáci – všichni s námi chtějí prohodit alespoň několik slov. Pokud umí anglicky, tak většinou lépe než my a nevědomky stírají naše představy o fanatičnosti zdejších muslimů. Vyprávějí o barbarství Saddáma Husajna, který ještě před deseti lety neváhal bombardovat toto město vyhlášené UNESCEM za součást světového kulturního bohatství, vyptávají se na naše náboženství a s nadšením vzpomínají na finále evropského fotbalového mistrovství: „Viděl vás celý Írán, Poborsky byl perfect!“

Když jsme se dlouhým obloukem vyhnuli skupině nepoučitelných taxikářů, nechali jsme se vtáhnout do působivé atmosféry staré části města. Jeho vzhled je dílem důmyslného stavebního plánu Abbáse Velikého, panovníka dynastie Sáfíjovců, který sem na přelomu 16. a l7.století přenesl hlavní město země a učinil z něho klenot islámského světa. Jeho poselstvo se objevilo i na pražském dvoře Rudolfa II. s cílem vytvořit koalici proti společnému nepříteli Turkům!

Osvěženi studenou sprchou (sprchové kouty jsou samozřejmou součástí autobusových i vlakových nádraží) a odolávajíc nejednomu pozvání domů opouštíme krásné město a polykáme další stovky kilometrů směrem na jih k velehorám Zagrosu. Cílem dálkového, samozřejmě klimatizovaného autobusu je Šíráz, ale my se necháváme vysadit ještě za noční tmy před zříceninami Persepole. Přestože budíme celý autobus, všichni nám přejí šťastnou cestu. Majitel nás volá zpátky – vrací nám do posledního dináru peníze odpočítané za několik zbylých neujetých kilometrů…

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno