Černá hora

0
609

Vítám vás na dalším nezapomenutelném a neopakovatelném zájezdu, mí stateční a vytrvalí přátelé…Trocha adrenalinu a exotiky se nám opět nevyhne, to mi věřte…:-)

Kdo by tomu byl věřil? Při pohledu na vodu padající ze skály, spoustu malých vodopádků a jezírek, které se našim očím zjevují během celé procházky v oblasti Plitvických jezer…Koho by napadlo, že za pár dnů se octneme v liduprázdných horách, kde není ani živáčka??? To ale předbíhám…Nejprve zamíříme do Boky Kotorské, pokocháme se historickými budovami a necháme si vyprávět zajímavé historky o zdejších hradbách, klášterech a přístavu.

Nikdo neví, zda se má bát či třást nedočkavostí, neboť jsme se právě přikodrcali k albánským hranicím…Naše pasy už možná nespatříme a domů už se třeba také nevrátíme (naznačuje nám to pohledem zdejší celník, jenž se později projeví jako sympaťák). Neklame nás zrak? Po vystoupání na tureckou pevnost máme přehled o celém okolí….Ačkoli na pelikány obývající Skadarské jezero nedohlédneme, jsme panoramaty uneseni. Později nám město vyrazí dech – dovedete si představit, že by u nás bylo vrakoviště vedle kostela???:-)

Dny plynou a my podnikáme treky v pohoří Komovi, cestou potkáme jen pár Čechů a ovcí. Sotva si odpočineme, už „vybíháme„ na Visitor, kde se rozdělíme a jak tomu již bývá, už se nenajdeme…Už víme, že i na jeden den je potřeba vzít si čelovku a především pořádné zásoby jídla!!! Později se naší „expediční skupině„ všichni smějí. Aby ne, celou noc si užívali pohostinnosti zdejšího mafiána. Naštěstí je další den odpočinkovým, každý si ve městečku nakoupí, co hrdlo ráčí a odpoledne nikdo neotálí a všichni si užíváme radovánek v pekelně studeném jezeře. Zdá se, že dnes nebudeme stoupat tak, abychom večer padli do spacáků vysílením jaky vždy.:-) Dívajíce se do mapy, máme koutky úst od ucha k uchu. Před námi je totiž vidina treku do pohoří Prokletie… Naším cílem se stává dolina, ke které dojdeme po asfaltce.

Ale jelikož jsme vyrazili do hor – ne na procházku, nasedáme do autobusu a jedeme vstříc horským dobrodružstvím. Před námi se totiž objevují vrcholky pohoří Durmitor, jež nenechají v klidu žádného horala, za to dám krk. Projíždíme nejhlubším evropským kaňonem, pod sebou vidíme vraky autobusu a aut a kolem nás se všude vypínají dominantní obrysy hor, v nichž se za pár dnů budeme toulat i my. ( Už se smráká, a tudíž mi připadají ještě mnohem krásnější a strašidelnější)…Nemůžeme se dočkat, mluví to každému z tváře.

Další informace o Černé hoře přinesl v článku na Cestovateli Pavel Michaliga. Mějte však na paměti, že článek je z roku 2000 a tak by potřeboval výraznou aktualizaci. O to se můžete pokusit v diskuzi pod původním článkem.

Konečně jsme na místě, všichni máme dostatek energie a jídla na cestu – vyrážíme! Nejprve máme pod nohama travnaté drny a kolem les a spoustu květin, občas narazíme na pramen zvaný „izvor„, u něhož vždy dopřejeme tělům odpočinek – byť krátký. Svah je stále prudší a prudší. Obloha potemněla. Vrchol Bobotov Kuk je v nedohlednu. Stoupáme sutí a cítíme kapky deště ve tváři. Je to jako ve filmu. Ale my vrchol zdoláme!:-) Ti, kteří již nechtějí pokoušet svou psychiku a zdraví, vracejí se do tábora. Sedíce pod skalním převisem, ukrýváme se před hromy a blesky. Promočení a špinaví dorazíme do chaty a sotva uvaříme něco málo k večeři, již se oddáváme sladkému snění. Ráno není vidět ani na krok, ale časem se mlha rozplyne…Ujdeme sotva k blízkému jezírku a obloha je bez mráčků… Za odměnu nám místí majitel „kempu„ (odpoledne se sem opět vrátíme) opeče jehně, my mu pomůžeme se šopským salátem a družíme se do ranních hodin.:-) Zítra totiž dáme horám sbohem. Na pláži ještě chytíme trochu bronzu, umyjeme se, aby nás rodiče poznali, a hurá domů…:-)

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno