Nedělní ráno je znovu deštivé. Nakonec sice snídáme už bez deště, ale na obloze visí souvislá deka mraků. Vysíláme domů SOS, aby se dcera podívala na internet, jak to vypadá na Schilthornu a Jungfraujochu. Právě tam máme dnes namířeno. Zprávy od dcery nejsou vůbec povzbudivé. Zvolíme vyčkávací taktiku. Sice v osm hodin opustíme přívětivý kemp, ale měníme plán. Za pár kilometrů zastavujeme v Brienzu.
Městečko Brienz si našlo své místo u jezera Brienzer See v nadmořské výšce 571 m. Nejprve oceníme krásu jezera, i když právě se nad ním válí cáry mraků a ranní mlhy, potom jdeme po hlavní ulici až k evangelickému kostelu, jehož románská věž pamatuje 12. století. Hned vedle se z pamětní desky na domě dozvíme, že se zde narodil významný švýcarský spisovatel Heinrich Federer (1866 – 1928). Jenže tyto kulturní krásy nás v tuto chvíli příliš nezajímají, toužíme po přírodních krásách. Neustále hledíme toužebně na nebe a doufáme a doufáme.¨
Když jsme po příjezdu do města zastavili u nádraží hlavní železniční trati, uviděli jsme na druhé straně silnice další nádraží, nádraží ozubené železnice vedoucí pod vrchol Brienzer Rothorn. Než jsme šli do města, vyptali jsme se tady, kolik stojí jízda a zda nedostaneme slevu na naši „fipku.“ Když nám slečna v pokladně slíbí slevu 25 %, jsme nalomeni, že pojedeme nahoru. Po návratu z města už neváháme.
Obsluha v pokladně se vystřídala a ejhle – máme slevu 50 %. To je příjemné. Na malém nádražíčku už funí parní lokomotiva s rudými vagóny. Některé z nich jsou zadané – za chvíli poznáme, že pro Japonce (no přece pro koho jiného) –, ale i tak se nám podaří zaujmout strategickou pozici. Než odjedeme, stihneme si prohlédnout ukázku ozubeného kola na zubaté střední kolejnici a přečíst informační materiály, které jsme obdrželi k jízdence. V nich se nabízí neobyčejný zážitek z jízdy mezi kvetoucími loukami, holými skalami a krásné výhledy samozřejmě nechybí. Brienz Rothorn Bahn – tak je dráha označena na vagónech – je 7,5 km dlouhá a během padesáti pěti minut vyšplhá do výšky 2 244 m, překoná tedy výškový rozdíl více než 1 600 m. Nejvyšší její stoupání činí neuvěřitelných 250 promile. Tuto trasu železnice překonává již od roku 1892. V současnosti vlaky uvádí v pohyb vždy jedna z devíti lokomotiv. Jedna parní je z roku 1891, další parní z roku 1933, čtyři parní z let 1992 –96 a tři dieselové z let 1975 – 87.
Usměvavý výpravčí nám odmávne jako za starých časů a vlak začíná supět nahoru. Nejprve projíždí mezi zástavbou, která se zde šplhá vysoko do strání, pak lesem, v jehož průsecích se začínají objevovat skutečně krásné výhledy. Ještě musí zdolat jízdu pěti tunely – některé z nich mají vytesáno i „výhledové“ okno – a pak už tu je první zastávka – Planalp ve výšce 1 346 m. Dostali jsme se nad čáru lesa. Když se vláček pohnul, museli jsme si chvíli zvykat na ostrý rachot parního stroje, který nás trápí především v tunelech, a také na nějakou tu zatoulanou sazi.
Navíc máme od „spolusedících“ perfektní komentář k tomu, co vidíme a co ještě uvidíme. Moc se divíme, proč německy mluvící rozšafný, podle našeho odhadu, sedmdesátník má zájem s námi zavést hovor. Pak se od něj dozvíme, že pochází z Liberce a že stále vzpomíná… Sice nevíme, na co vzpomíná – napadá nás nechvalně proslulá „sudetoněmecká problematika“ –, ale tento pán v typických kraťasech a se štětkou na klobouku nám připadá až příliš přívětivý, nevykazuje žádné známky nepřátelství vůči nám, Čechům. Jsme ostražití, možná až příliš podezřívaví, a tak trochu se za tento pocit i stydíme. Přece nemůžeme všechny Němce házet do stejného pytle a považovat je za úhlavní nepřátele.
Na jednokolejce se vystřídáme s vlakem jedoucím z vrcholu a dáváme se pomalu do pohybu. Projíždíme loukami, míjíme osamělá stavení s hospodářskými budovami, po cestě křižující železniční trať procházejí turisté a mohutně nám mávají. A výhledy jsou skutečně úžasné, nevíme, na kterou stranu se dívat dříve. A nejen my. Neustále cvakají fotoaparáty a jedou kamery veškerého osazenstva vagónu. Největší „frčák“ s fotografováním je ve chvíli, kdy lak vjíždí do zatáčky a ve své kráse se představuje stařičká lokomotiva.
Doslova téměř bez dechu a v úžasu dojedeme do horní stanice a úžas se usadil na našich tvářích i v následujících dvou hodinách. Vydáváme se na vrchol Brienzer Rothorn (2 350 m n m). Zastavujeme po každých deseti krocích, abychom se „kochali.“ Pohled ze samotného vrcholu je úchvatný. Vůbec nás nezajímá, jak se vrcholy v tři sta šedesáti stupňové vyhlídce jmenují, pouze v mracích tušíme populární Jungfrau (Pannu), Eiger a Mönch (Mnicha). Nevadí nám, že docela silně fouká, že na červenec je trochu chladno, i když nejsme zase tak vysoko.
Pod hranou vrcholu se nám cosi mihne. Ano, uložilo se tam k polední siestě několik kozorožců. Je to zážitek vidět tato mohutná zvířata ve volné přírodě. Pokoušíme se k nim dostat co nejblíže a kupodivu se nám daří. Kozorožci nám vůbec nevěnují pozornost a máme pocit, že snad „chytají bronz.“
Chtěli bychom zde zůstat déle, ale má to jeden háček. V Brienzu jsme si zaplatili parkoviště jen do dvou hodin odpoledne, netušili jsme, že se nám výlet tak vydaří. Jen neradi ve tři čtvrtě na jednu usedáme do vláčku a sjíždíme dolů. Ještě si vychutnáváme pohledy, které jsou zase jiné než ty otevírající se při výjezdu. Dole nám „zapózuje“ i paní či slečna strojvedoucí „naší“ lokomotivy a my z faktu, že žena se uplatní i tady, jsme opět v šoku. Oceňujeme především to, že „něžné ženské stvoření“ se nevyhýbá ani tak „špinavé“ práci, jako je obsluha této staré lokomotivy.
Výjezd na Jungfraujoch definitivně vzdáváme, snad na zpáteční cestě domů by nám v tomto smyslu mohla svitnout naděje. Bude třeba lepší počasí. Jenže je realistické v tomto letošním „poněkud rozmarném“ létě doufat???? Nicméně naděje umírá poslední a my máme stále podle plánu jeden den „k dobru.“ A ten si šetříme právě pro Jungfraujoch či Schilthorn. Vždyť přece být ve Švýcarsku a nenavštívit minimálně Jungfraujoch – to je nepřípustné.
Pokračujeme dále na západ, profrčíme Interlakenem a zastavujeme ve městě Spiez. Než se do něj dostaneme, máme trochu potíže, protože na hlavní silnici se stala nehoda, a my musíme objíždět. Vše ale zvládneme. Projedeme okrajovými částmi, z parkoviště nad starou částí města otipujeme, kudy se dostaneme dolů, a pak hurá za architektonickými památkami věků dávno minulých.
Malebně položený Spiez, lázeňské středisko a důležitý dopravní uzel, leží na břehu jednoho z mnoha nádherných švýcarských jezer, jezera Thuner See. Příliš informací o minulosti tohoto města se nám nepodaří zjistit, lépe na tom jsme u informací o jednotlivých budovách.
Zaparkujeme v těsné blízkosti jezera a k němu také vede nejprve naše cesta. Nedělní odpoledne je zde skutečně prosycené pro nás až nepochopitelným klidem. Předzahrádky mnoha restaurací jsou plné, všude v uličkách i na molu jezera korzují lidé. I my se k nim přidáváme a plnými doušky nasáváme pohodu a klid. Ne že bychom nahlíželi do talířů obědvajících – musíme ale sebekriticky přiznat, že i sem nám občas sklouzne zrak –, ale pohled na jezero i k horám přes něj je přenádherný.
Postojíme na břehu, zajdeme do přístaviště, prohlédneme jízdní řád vyhlídkových lodí a pak se vydáme ke středověkým městským památkám. Vystoupáme po úzkých schůdcích. Vpravo od nás „se usadil“ zámecký kostel sv. Kolumbana z 11. století s gotickými freskami a přímo před námi nás zve k návštěvě vchod do hradu. Jeho nejstarší části pocházejí z 12. stol., k dostavbám docházelo od 14. do 18. století. Dnes zde sídlí muzeum, nacházejí se tu úřední místnosti a v reprezentačních místnostech se konají koncerty. U zámku je v tuto dobu v plném květu krásný park. Posezení v něm určitě srovná nervy. I my podlehneme jeho různobarevné a voňavé kráse.
Odjíždíme ze Spiezu a údolím Nieder Simmental stoupáme opět do hor. Zastavujeme tam, kde nás zaujme přírodní scenérie, u zajímavých staveb i ve chvíli, kdy se ke slovu hlásí náš žaludek. Z vytčené trasy na jihozápad si ještě odskočíme do průsmyku Jaunpass a pak už hledáme kemp. Najdeme ho v městě Saanen.
Tedy nenajdeme ho hned. Po detektivním pátrání nevěřícně hledíme na to, co je definováno jako kemp. Vpravo řeka, pak kousek trávníku, asfaltová cesta (bez zákazu vjezdu), následuje opět pruh trávníku, další, už jen prašná cesta, zase trávník tak na šíři normálního stanu a za ním železniční trať. No poněkud originální kemp, ale my se spokojíme se vším. „Paní domácí“ je vstřícná, sociální zřízení čisté (jak také jinak ve Švýcarsku) a tak se ubytujeme. Večer, se zapadajícím sluncem, vplujeme do ulic, či spíše uliček Saanen. Pozornost věnujeme nejen historicky významnému kostelu z let 1444 – 1447 a dřevěným, vyřezáváním i malbami bohatě zdobeným domům ze 16. – 18. století bernského typu, ale i věcem modernějším. Tady dokonce i pochopíme, proč mnohé dřevěné domy se nám zdály pro dvě či tři rodiny (rodiče a třeba jejich provdané a oženěné děti) příliš velké. V domě žije osm i více rodin, mezi nimiž není evidentně žádný příbuzenský vztah. Takže jsme se setkali s „činžovními“ domy ve švýcarském stylu. Ale to není vše ze zajímavostí tohoto přívětivého městečka. Neodoláme pokušení a nejprve prohlížíme překrásné a velmi funkční vozítko, něco mezi traktůrkem a otevřeným náklaďáčkem. Nakonec se odhodláme se do něj i posadit. Nikdo z kolemjdoucích nás nevyhodí, nikoho svou drzostí nepohoršujeme.
