Na karibské ostrovy jezdíme z řady důvodů – někdo se rozloží na pláži, jiný si jede nakoupit špičkový rum, další za přírodou. A právě tuhle možnost nabízí karibský ostrov Guadeloupe, který šéfuje francouzské části Karibiku.

Oba ostrovy se od sebe značně liší, placatý Grande-Terre je turistickým rájem, zatímco hornatý a deštným pralesem pokrytý Basse-Terre má sice pláží také víc než dost, ale písek je našedlý až černý, takže opticky láká mnohem méně. Na Basse-Terre si na své přijde zejména turista milující klid a pokud navíc touží po přírodě, může si jí dopřát, co srdce ráčí. Největší lákadla jsou dvě: jedním je 20 000 hektarový zázrak tropické přírody v podobě parku Parc National de la Guadeloupe, kde si odvážlivec (hrozí mu tak akorát promoknutí, zato téměř pořád) může prohlédnout nejen tropický dešťový prales, ale také nesčetné vodopády a v případě spolupracující přírody i téměř 1 500 metrů vysokou sopku La Soufiere. Coby lenoch jsem odmítl osmihodinovou expedici na sopku a spíše jsem se snažil juknout sopce do soukromí z pohodlí silnice kroužící kolem ostrova a především z města Basse-Terre. Po pravdě řečeno nepodařilo se, La Soufiere byla zahalena do závoje mraku a mlhy. To mne poněkud utěšilo, protože o moc víc bych neviděl ani, kdybych se potil cestou nahoru pěšky.

Botanická zahrada

Druhým lákadlem je zcela mimořádná botanická zahrada, kterou najdeme nad ospalým městečkem Deshaies. Budeme k tomu potřebovat auto, neboť místní veřejná doprava má do dokonalosti daleko, cesta však bude stát za to. Na sedmi hektarech je naprostý botanický ráj, nabízející na jedné straně více než 200 místních rostlin a dřevin, ale také bohatý výměr importované flóry. Je nutné si uvědomit, že prakticky všechny komerčně důležité rostliny a stromy se do Karibiku dostaly až s bělochy.

Vstupné není z nejnižších, 13 a půl eura na první chvíli zarazí, když se ale pustíme do cestiček mezi jezírky a vodopády, brzy přestaneme litovat investované valuty a ani nám nepřijde, že zahrada existuje jenom něco málo přes 20 let. Vše je nejen velice solidně popsáno, ale navíc často složeno do společných oblastí, takže na jednom kuse můžeme obdivovat roje kolibříků létajících kolem desítek velkých kultivarů Bougainvileí, o kus dál se zase procházíme stromořadím plným orchidejí. S nimi se zde určitě nenadřou, na Guadeloupe jich roste nejméně 100 druhů. Následuje háj ibišků, vystřídaný pestrobarevnými zázvory. Zapomenout se nedá ani na arboretum, zaměřené zejména na palmy. Zlatím hřebem je desetimetrový vodopád, jehož strany jsou věnovány vodomilným rostlinám, milovníci fotografií ale musí přijít odpoledne, jinak je vodopád proti slunci.

Vše za poplatek

Celá zahrada je zajímavou směsí poklidem dýchající přírody a na ospalý Karibik nečekaného smyslu pro kšeft. U velkého rybníku obrostlého bambusovým hájem a plném leknínů si za jedno euro můžeme v automatu koupit pytlík krmiva pro pestrobarevné ryby ve vodě, na druhé straně zahrady je zase poměrně velká voliéra, do které je možné vstoupit. Zatímco pro Ary a Amazoňany tady byly kreolské domečky vybarvené tak, aby ladily s papoušky, menší Lori se volně pohybovali po voliéře a spokojeně pózovali nadšeným turistům. A aby ne, na kraji stojí další automat a za další euro dostaneme pytlík s oříšky.

Venku potom čekají další tématické okruhy, kterých je celkem patnáct – nejdříve stromy s jedlými plody, i když tady je to spíše jako procházka světem – kokosová palma a papája přišla z Indie, litchi z Číny, avokádo z Brazílie, mango ze vzdáleného Réunionu, chlebovník z Polynésie. A následuje kousek věnovaný masožravým rostlinám, za nimi se u země krčí kaktusy a sukulenty. Pozornost získává kaktus se snad nejpodivuhodnější historií – Gymnocalycium michalovichii. Pokud si botanici úplně nevymýšlejí, tak jej objevil Michalovic v kulturách po atomovém výbuchu v Hirošimě. Zatímco amatéři občas považují červenou část za květ či plod, ve skutečnosti červená Gymnocalycia ztratila chlorofyl, takže přežívá pouze po naroubování na jiný kaktus, nejčastěji Hylocereus. Zahrada je opravdu okouzlující, navíc kvetoucí keře a rostliny se občas doslova prohýbají pod motýly, a pokud při procházce několika kilometry pěšinek neuvidíme desítky kolibříků, měli bychom po návratu navštívit očního doktora

Pokud se hodláme plácnout přes kapsu, na kraji botanické zahrady je malý hotýlek a několik vil k pronájmu. Neomezený přístup do botanické zahrady je v obou případech samozřejmostí. Velké zahradnictví hned za dveřmi v nás Evropanech asi vzbudí spíše závist, ale můžeme se s ním procházet do libosti a ověřit si přitom, co jsme si z botanické zahrady zapamatovali.

Ať již jsme sem přijeli za jakýmkoliv účelem, odlétat budeme spokojení, opálení a ověnčení taškami s rumem. A jelikož mateřská Francie drží ceny letenek na mimořádně příznivé úrovni, nepochybně se sem příští rok zase vrátíme. Pro rum, pro dotek kreolské pohody a pro krásu zdejší přírody.

Na karibské ostrovy jezdíme z řady důvodů – někdo se rozloží na pláži, jiný si jede nakoupit špičkový rum, další za přírodou. A právě tuhle možnost nabízí karibský ostrov Guadeloupe, který šéfuje francouzské části Karibiku.

Oba ostrovy se od sebe značně liší, placatý Grande-Terre je turistickým rájem, zatímco hornatý a deštným pralesem pokrytý Basse-Terre má sice pláží také víc než dost, ale písek je našedlý až černý, takže opticky láká mnohem méně. Na Basse-Terre si na své přijde zejména turista milující klid a pokud navíc touží po přírodě, může si jí dopřát, co srdce ráčí. Největší lákadla jsou dvě: jedním je 20 000 hektarový zázrak tropické přírody v podobě parku Parc National de la Guadeloupe, kde si odvážlivec (hrozí mu tak akorát promoknutí, zato téměř pořád) může prohlédnout nejen tropický dešťový prales, ale také nesčetné vodopády a v případě spolupracující přírody i téměř 1 500 metrů vysokou sopku La Soufiere. Coby lenoch jsem odmítl osmihodinovou expedici na sopku a spíše jsem se snažil juknout sopce do soukromí z pohodlí silnice kroužící kolem ostrova a především z města Basse-Terre. Po pravdě řečeno nepodařilo se, La Soufiere byla zahalena do závoje mraku a mlhy. To mne poněkud utěšilo, protože o moc víc bych neviděl ani, kdybych se potil cestou nahoru pěšky.

Botanická zahrada

Druhým lákadlem je zcela mimořádná botanická zahrada, kterou najdeme nad ospalým městečkem Deshaies. Budeme k tomu potřebovat auto, neboť místní veřejná doprava má do dokonalosti daleko, cesta však bude stát za to. Na sedmi hektarech je naprostý botanický ráj, nabízející na jedné straně více než 200 místních rostlin a dřevin, ale také bohatý výměr importované flóry. Je nutné si uvědomit, že prakticky všechny komerčně důležité rostliny a stromy se do Karibiku dostaly až s bělochy.

Vstupné není z nejnižších, 13 a půl eura na první chvíli zarazí, když se ale pustíme do cestiček mezi jezírky a vodopády, brzy přestaneme litovat investované valuty a ani nám nepřijde, že zahrada existuje jenom něco málo přes 20 let. Vše je nejen velice solidně popsáno, ale navíc často složeno do společných oblastí, takže na jednom kuse můžeme obdivovat roje kolibříků létajících kolem desítek velkých kultivarů Bougainvileí, o kus dál se zase procházíme stromořadím plným orchidejí. S nimi se zde určitě nenadřou, na Guadeloupe jich roste nejméně 100 druhů. Následuje háj ibišků, vystřídaný pestrobarevnými zázvory. Zapomenout se nedá ani na arboretum, zaměřené zejména na palmy. Zlatím hřebem je desetimetrový vodopád, jehož strany jsou věnovány vodomilným rostlinám, milovníci fotografií ale musí přijít odpoledne, jinak je vodopád proti slunci.

Vše za poplatek

Celá zahrada je zajímavou směsí poklidem dýchající přírody a na ospalý Karibik nečekaného smyslu pro kšeft. U velkého rybníku obrostlého bambusovým hájem a plném leknínů si za jedno euro můžeme v automatu koupit pytlík krmiva pro pestrobarevné ryby ve vodě, na druhé straně zahrady je zase poměrně velká voliéra, do které je možné vstoupit. Zatímco pro Ary a Amazoňany tady byly kreolské domečky vybarvené tak, aby ladily s papoušky, menší Lori se volně pohybovali po voliéře a spokojeně pózovali nadšeným turistům. A aby ne, na kraji stojí další automat a za další euro dostaneme pytlík s oříšky.

Venku potom čekají další tématické okruhy, kterých je celkem patnáct – nejdříve stromy s jedlými plody, i když tady je to spíše jako procházka světem – kokosová palma a papája přišla z Indie, litchi z Číny, avokádo z Brazílie, mango ze vzdáleného Réunionu, chlebovník z Polynésie. A následuje kousek věnovaný masožravým rostlinám, za nimi se u země krčí kaktusy a sukulenty. Pozornost získává kaktus se snad nejpodivuhodnější historií – Gymnocalycium michalovichii. Pokud si botanici úplně nevymýšlejí, tak jej objevil Michalovic v kulturách po atomovém výbuchu v Hirošimě. Zatímco amatéři občas považují červenou část za květ či plod, ve skutečnosti červená Gymnocalycia ztratila chlorofyl, takže přežívá pouze po naroubování na jiný kaktus, nejčastěji Hylocereus. Zahrada je opravdu okouzlující, navíc kvetoucí keře a rostliny se občas doslova prohýbají pod motýly, a pokud při procházce několika kilometry pěšinek neuvidíme desítky kolibříků, měli bychom po návratu navštívit očního doktora

Pokud se hodláme plácnout přes kapsu, na kraji botanické zahrady je malý hotýlek a několik vil k pronájmu. Neomezený přístup do botanické zahrady je v obou případech samozřejmostí. Velké zahradnictví hned za dveřmi v nás Evropanech asi vzbudí spíše závist, ale můžeme se s ním procházet do libosti a ověřit si přitom, co jsme si z botanické zahrady zapamatovali.

Ať již jsme sem přijeli za jakýmkoliv účelem, odlétat budeme spokojení, opálení a ověnčení taškami s rumem. A jelikož mateřská Francie drží ceny letenek na mimořádně příznivé úrovni, nepochybně se sem příští rok zase vrátíme. Pro rum, pro dotek kreolské pohody a pro krásu zdejší přírody.

Petřín a česká Eiffelovka

Se svou výškou šedesáti metrů sice nepatří k nejvyšším, je spíš známá jako zmenšená verze pařížské Eiffelovky, ale už proto, že stojí v nadmořské výšce 324 m. V krásném přírodním okolí Petřína a přitom v centru Prahy, je vyhledávaná turisty, studenty, školáky i zamilovanými páry. Je prostě jedním ze symbolů hlavního města a oblíbeným místem snad všech Pražanů. Výhled přes malostranské střechy na celou okolní Prahu je nezapomenutelný, když máte štěstí na počasí. Kromě českého středohoří a Řípu můžete vidět i Krkonoše a Sněžku, vzdálenou 150 km od Petřína.

Rozhledna byla postavena u příležitosti Zemské jubilejní výstavy v roce 1891, podle plánu inženýrů Františka Prášila a Julia Součka. Ocelová konstrukce je volnou kopií Eiffeovy věže v Paříži a váží 175 tun. Jsou tu dvě točitá schodiště, jedno pro výstup nahoru a druhé pro sestup dolů – 299 schodů, výtah pro osoby se sníženou pohyblivostí a dvě vyhlídkové plochy, vyšší je 55 m nad zemí.

Jára Cimrman

V podzemních prostorách Petřínské rozhledny je malá, zajímavá výstava o životě a díle fiktivního českého génia Járy Cimrmana, známého hlavně ze Svěrákových a Smoljakových her. K vidění jsou tu kuriózní Cimrmanovy vynálezy a jiné zajímavosti. Je tu také stálá expozice Klubu českých turistů a výstava exponátů ke 150 výročí založení Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy.

Zrcadlové bludiště

Je atrakcí, která se při návštěvě Petřínské rozhledny nedá vynechat. Stejně jako ona je i Zrcadlové bludiště projektem Klubu českých turistů. Do síně smíchu se zakřivenými zrcadly se táhnou davy turistů, odcházejí uslzení od smíchu, rozpačití, možná i uražení. Připravte se na ojedinělou a bláznivou přehlídku svých vlastních karikatur!

Protože se na Petříně konají i svatby, můžete tu potkat i čerstvě oddaný pár, se smíchem pózující pro své nanejvýš originální svatební fotografie. Za východem z bludiště je vyobrazen výjev z konce třicetileté války, kdy byla Praha dobývána Švédy. Vyobrazením v životní velikosti vtahuje návštěvníky přímo do středu krvavé bitvy. Zrcadlové bludiště je v provozu celoročně, nejlépe se k němu dostanete pěšky od tramvaje z Malostranského náměstí nebo lanovkou.

Lanovkou na Petřín

Petřínská lanovka je oblíbenou atrakcí pro děti, (právě kvůli jízdě lanovkou můžete děti snadno zlákat k výletu na Petřín), ale i pro dospělé, kteří se prostě jen nechtějí šplhat do vysokého kopce. Lanovka je součástí městské hromadné dopravy a proto nebudete potřebovat žádné zvláštní jízdenky, jsou tu platné stejné lístky jako na metro a tramvaj.

Lanovka je dlouhá 510.4 m a byla vybudována ve stejné době a stejnými zakladateli a staviteli jako Petřínská rozhledna. Na lanovce probíhají každoročně několikatýdenní kontroly a případné opravy, jinak bývá v provozu denně od 9.00 do cca 23.30 hod.

Hladová zeď

Masívní hradba na Petříně, zvaná Hladová nebo taky Zubatá zeď, měla v letech 1360 – 1362 posílit opevnění Pražského hradu a Malé strany. V roce 1361, kdy v zemi vypukl hladomor, poskytla údajně stavba zdi obživu těm nejchudším a právě v té době si získala své jméno.

Zeď byla původně asi 4.5 m vysoká a 1.8 m široká. Prošla mnoha úpravami, v době Marie Terezie i dostavbami a rozšiřováním, v pozdější době bylo probouráno a zase zazděno několik průchodů skrz hradbu. Nechal ji postavit král Karel IV., existuje dokonce legenda, že se sám osobně podílel na stavbě jako dělník.

Jak napsal Bohuslav Balbín: „Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou. Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel. Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.”

Štefánikova hvězdárna

Hvězdárna byla založena Českou astronomickou společností v roce 1928. V sedmdesátých letech prošla rekonstrukcí a od roku 1979 je součástí organizace Hvězdárny a Planetária hl. m.Prahy. Jsou tu dokonce i uloženy ostatky astronomů Štycha a Anděla, kteří se na vzniku hvězdárny podíleli.

Hvězdárna pořádá nejrůznější přednášky a výstavy pro veřejnost, je tu možné absolvovat i astronomický kurs. V některých obdobích v roce se tu můžete věnovat pozorování Slunce, planet na noční obloze a objevovat zajímavosti nekonečného světa nad námi.

Romantická oáza uprostřed metropole

V šedesátých letech si Petřín užil své jako symbol volné lásky a všech, kdo ji vyznávali. Právě touto svou symbolikou se tolik proslavil a je dodnes vyhledáván mladými lidmi a mileneckými páry.

I socha K. H. Máchy podtrhuje poetickou atmosféru Petřína. Přestože je tu zvěčněn jako zosobnění nesmělosti a romantické cudnosti, tak jak působí i jeho literární tvorba, právě on byl ve svém osobním životě ukázkou nevázanosti a výstřednosti. V každém případě sem neodmyslitelně patří a je zasněným strážcem všech, kdo se kolem něho ruku v ruce procházejí. Na 1. máje pak mnozí z nich přijdou položit kytičku k nohám bohémského básníka a zahájit tak další “milostnou sezónu“ na Petříně.

Zasněžený Petřín

Do jara je daleko, ale Petřín stojí za procházku i v zimě. Po zablácených vánocích se možná začátkem příštího roku dočkáme nějaké sněhové nadílky, a když aspoň pár dnů vydrží, posilněte se voňavým svařákem, zahřejte se výstupem k rozhledně a pak si dopřejte krásný výhled na zasněženou Prahu.

Petřín a česká Eiffelovka

Se svou výškou šedesáti metrů sice nepatří k nejvyšším, je spíš známá jako zmenšená verze pařížské Eiffelovky, ale už proto, že stojí v nadmořské výšce 324 m. V krásném přírodním okolí Petřína a přitom v centru Prahy, je vyhledávaná turisty, studenty, školáky i zamilovanými páry. Je prostě jedním ze symbolů hlavního města a oblíbeným místem snad všech Pražanů. Výhled přes malostranské střechy na celou okolní Prahu je nezapomenutelný, když máte štěstí na počasí. Kromě českého středohoří a Řípu můžete vidět i Krkonoše a Sněžku, vzdálenou 150 km od Petřína.

Rozhledna byla postavena u příležitosti Zemské jubilejní výstavy v roce 1891, podle plánu inženýrů Františka Prášila a Julia Součka. Ocelová konstrukce je volnou kopií Eiffeovy věže v Paříži a váží 175 tun. Jsou tu dvě točitá schodiště, jedno pro výstup nahoru a druhé pro sestup dolů – 299 schodů, výtah pro osoby se sníženou pohyblivostí a dvě vyhlídkové plochy, vyšší je 55 m nad zemí.

Jára Cimrman

V podzemních prostorách Petřínské rozhledny je malá, zajímavá výstava o životě a díle fiktivního českého génia Járy Cimrmana, známého hlavně ze Svěrákových a Smoljakových her. K vidění jsou tu kuriózní Cimrmanovy vynálezy a jiné zajímavosti. Je tu také stálá expozice Klubu českých turistů a výstava exponátů ke 150 výročí založení Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy.

Zrcadlové bludiště

Je atrakcí, která se při návštěvě Petřínské rozhledny nedá vynechat. Stejně jako ona je i Zrcadlové bludiště projektem Klubu českých turistů. Do síně smíchu se zakřivenými zrcadly se táhnou davy turistů, odcházejí uslzení od smíchu, rozpačití, možná i uražení. Připravte se na ojedinělou a bláznivou přehlídku svých vlastních karikatur!

Protože se na Petříně konají i svatby, můžete tu potkat i čerstvě oddaný pár, se smíchem pózující pro své nanejvýš originální svatební fotografie. Za východem z bludiště je vyobrazen výjev z konce třicetileté války, kdy byla Praha dobývána Švédy. Vyobrazením v životní velikosti vtahuje návštěvníky přímo do středu krvavé bitvy. Zrcadlové bludiště je v provozu celoročně, nejlépe se k němu dostanete pěšky od tramvaje z Malostranského náměstí nebo lanovkou.

Lanovkou na Petřín

Petřínská lanovka je oblíbenou atrakcí pro děti, (právě kvůli jízdě lanovkou můžete děti snadno zlákat k výletu na Petřín), ale i pro dospělé, kteří se prostě jen nechtějí šplhat do vysokého kopce. Lanovka je součástí městské hromadné dopravy a proto nebudete potřebovat žádné zvláštní jízdenky, jsou tu platné stejné lístky jako na metro a tramvaj.

Lanovka je dlouhá 510.4 m a byla vybudována ve stejné době a stejnými zakladateli a staviteli jako Petřínská rozhledna. Na lanovce probíhají každoročně několikatýdenní kontroly a případné opravy, jinak bývá v provozu denně od 9.00 do cca 23.30 hod.

Hladová zeď

Masívní hradba na Petříně, zvaná Hladová nebo taky Zubatá zeď, měla v letech 1360 – 1362 posílit opevnění Pražského hradu a Malé strany. V roce 1361, kdy v zemi vypukl hladomor, poskytla údajně stavba zdi obživu těm nejchudším a právě v té době si získala své jméno.

Zeď byla původně asi 4.5 m vysoká a 1.8 m široká. Prošla mnoha úpravami, v době Marie Terezie i dostavbami a rozšiřováním, v pozdější době bylo probouráno a zase zazděno několik průchodů skrz hradbu. Nechal ji postavit král Karel IV., existuje dokonce legenda, že se sám osobně podílel na stavbě jako dělník.

Jak napsal Bohuslav Balbín: „Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou. Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel. Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.”

Štefánikova hvězdárna

Hvězdárna byla založena Českou astronomickou společností v roce 1928. V sedmdesátých letech prošla rekonstrukcí a od roku 1979 je součástí organizace Hvězdárny a Planetária hl. m.Prahy. Jsou tu dokonce i uloženy ostatky astronomů Štycha a Anděla, kteří se na vzniku hvězdárny podíleli.

Hvězdárna pořádá nejrůznější přednášky a výstavy pro veřejnost, je tu možné absolvovat i astronomický kurs. V některých obdobích v roce se tu můžete věnovat pozorování Slunce, planet na noční obloze a objevovat zajímavosti nekonečného světa nad námi.

Romantická oáza uprostřed metropole

V šedesátých letech si Petřín užil své jako symbol volné lásky a všech, kdo ji vyznávali. Právě touto svou symbolikou se tolik proslavil a je dodnes vyhledáván mladými lidmi a mileneckými páry.

I socha K. H. Máchy podtrhuje poetickou atmosféru Petřína. Přestože je tu zvěčněn jako zosobnění nesmělosti a romantické cudnosti, tak jak působí i jeho literární tvorba, právě on byl ve svém osobním životě ukázkou nevázanosti a výstřednosti. V každém případě sem neodmyslitelně patří a je zasněným strážcem všech, kdo se kolem něho ruku v ruce procházejí. Na 1. máje pak mnozí z nich přijdou položit kytičku k nohám bohémského básníka a zahájit tak další “milostnou sezónu“ na Petříně.

Zasněžený Petřín

Do jara je daleko, ale Petřín stojí za procházku i v zimě. Po zablácených vánocích se možná začátkem příštího roku dočkáme nějaké sněhové nadílky, a když aspoň pár dnů vydrží, posilněte se voňavým svařákem, zahřejte se výstupem k rozhledně a pak si dopřejte krásný výhled na zasněženou Prahu.

Mnoho generací mojí rodiny žije právě tady. A tak jako má každý své volné místo v srdci pro to své město, svůj rodný dům, pro svůj tajný koutek z dětství, pro své sny co se plní i neplní tak tím vším je pro mě Praha. Můj domov, mé sny a mé vzpomínky. Moje rodiště a celoživotní bydliště.

Historie místa, kde se dnes rozkládá hlavní město je velmi dlouhá. Praha leží v Pražské kotlině, v součásti Středočeské pahorkatiny. Místo, které je díky svým kopcům a kopečkům dostatečně členité, právě toto místo okolo břehů stříbrného toku řeky Vltavy od pradávna lákalo k osídlení. A tak už od doby kamenné tady bývali první osídlenci. Po lovcích mamutů se zde usídlili neolitičtí zemědělci, které vystřídaly kmeny Keltů, Germánů, od 6. století již natrvalo Slovanů. Během 9. a 10. století se slovanské kmeny postupně sjednocovaly až zde vzniknul první raně feudální přemyslovský stát.

První křesťanský kostel, který byl postaven na území Prahy, býval na pustém ostrohu nad Vltavou. Jmenoval se kostel P. Marie a byl postaven roku 870 Bořivojem I., knížetem kmene Čechů. Nedlouho na to vzniká v místě samé zeleně kam až oko dohlédne sám Pražský hrad, který je sídlem přemyslovských panovníků. Na Pražském hradě vzniká stavba rotundy sv. Víta a to roku 926 a už od roku 973 je stolicí biskupskou. Na protilehlém břehu Vltavy se brzy skví Vyšehrad a místa pod ním jsou protkána důležitými obchodními cestami. V podhradí Hradu i Vyšehradu je dán již základ osídlení městského typu s mnoha tržišti a velkým sortimentem krásně ručně zpracovaných výrobků. Koncem 9. století se nacházela v tomto úžasném přírodním rámu dřevěná i kamenná zástavba. Roku 965 navštívil Prahu židovský kupec Španěl Ibrahím Ibn Jákub, aby vydal svědectví o místě okolo břehů Vltavy. Roku 1085 se Praha stává královským městem. Jestlipak si z dějepisu pamatujete, že prvním českým králem byl Vratislav I.? A od té doby započal zápas doposud neporušené přírodní krásy v okolí řeky Vltavy s dílem lidských rukou a mozků. Co přinese budoucnost? Symbiózu přírody a města? Naštěstí všichni měli touhu zohlednit přírodní podmínky v urbanistickém řešení míst, i když i tady výjimky potvrzují pravidla.

Roku 1172 je v Praze dokončena stavba druhého kamenného mostu ve střední Evropě a to Juditina. Po roce 1230 vznikají Staré a Havelské Město. Na protějším břehu Vltavy zakládá roku 1257 Přemysl Otakar II. Nové Město, které se později jmenuje Menší Město a ještě později, abyste věděli, o které území přesně jde, Malá Strana.

Románská Praha, tj. Praha 10. až 13. století prožívá přechod od spíše vesnického charakteru do typu města. Už tehdy si místní lámou hlavu, co vlastně bylo prvním osídlením těchto míst. Zda brod přes řeku Vltavu (u dnešního Domu umělců), kde vznikla první kupecká osada, nebo „sídliště“ kde si Přemyslovci vybudovali v druhé polovině 9. století hradiště na ostrohu právě nad tímto brodem. Nevíme to dodnes. Ale příčinou všeho byl brod. Nebýt brodu nebylo by Prahy.

Představte si, že Staroměstské náměstí existuje a pulzuje obchodním životem již od roku 1100 a od roku 1338 tady stojí už Staroměstská radnice. A všude kolem, mezi řídkou zástavbou a rozsáhlými tržišti je spousta zeleně, lesů, polí, sem tam soukromých zahrádek a na Vltavě mnoho a mnoho ostrovů. Z Hradu a Vyšehradu jsou vyhlídky na moře trávy a stromů, polí, lesů a zahrad. Představte si, že v této době Pražané vidí opak toho co my dnes. Moře domů a zástavby nebytové a jen sem tam zahrada soukromá a zahrada městská, množství mostů to už je jen pohled pro naše oči. Jen řeka Vltava zůstává, dlouhý lesklý had uprostřed města. Neviděli odtud ani dnešní pražskou dominantu, katedrálu sv. Víta, jejíž stavba započala až roku 1344, kdy bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství. Katedrála byla oficiálně dostavěna až roku 1929, o šest století později.

Největšího rozmachu a rozkvětu Praha dosahovala v epoše vlády Karla IV. a to v letech 1346 až 1378. Nejen, že se Praha stala hlavním městem Českého království a říše Římské, vznikaly zde spousty vinic a zahrad. Pražané se mohli pyšnit první universitou ve střední Evropě. Navíc rok jejího založení 1348 přináší i založení Nového Města ( dodnes stejné území i název). 14. a celé 15. století se v Praze staví ve slohu gotickém. Právě založením Nového města, rozšířením Malé strany o Újezd a tím, že Praha byla opevněna tzv. Hladovou zdí a dostala přesné kontury stala se největším městem tehdejší Evropy. Měla tři trhy: Dobytčí, Koňský a Senný a na ně byla navázána přesná síť ulic, proložená kostely, kláštery, hřbitovy. Tehdy se o Praze říkalo, že je nejen největším městem Evropy, ale také nejdůmyslněji urbanisticky řešeným městem. Za hradbami byla nekonečná zeleň vinic a dalších hřbitovů, luk, polí a lesů.

Emauzy, Apolinář, později kaple sv. Václava s množstvím obrazů, soch, s obkladem drahokamů, zlatých štuků (na hrobě světcově bylo množství drahokamů a perel v počtu nad 1300 kusů), právě díky nim dostala Praha přízvisko zlatá.

Léta Páně 1419 – 1437 jsou poznamenána pokusy duchovenstva o reformu církve, která vyústila v husitské revoluční hnutí. To, že reformní kazatel a mučedník Jan Hus byl upálen v roce 1415 v Kostnici se od školních lavic určitě nevymazalo z hlavy žádnému Pražanovi. Do roku 1526 se datuje nástup habsburské dynastie na český trůn (až do roku 1918).

První představitel nové české královské dynastie Ferdinand I. otevřel po roce 1526 náruč renesanci, která u nás ovládala naše stavebnictví do 17. století.. Roku 1530 zřídil vlašskou zahradu. Byl to úplně první architektonicky řešený přírodní pás v Praze. V něm byl letohrádek od Paola della Stelly, nejčistší renesanční dílo v tehdejší střední Evropě.

V letech 1583 až 1611 dochází opět k nevídanému rozmachu Prahy. Za vlády českého krále Rudolfa II. se Praha stává opět sídlem císaře a také místem společenského, kulturního i vědeckého dění. Rudolf má podobné sklony jako Karel a tak miluje umění, starožitnosti, zlato a drahokamy, kresbu, malbu i sochařské výtvory. Stejně jako Karel i on pořizuje nové korunovační klenoty a to roku 1602. Škoda, že jeho světem je jen Pražský hrad a ne celá Praha. Karel IV. byl velkorysejší a jeho pohled byl kompletnější.

České stavovské povstání proti Habsburkům v letech 1618 – 1620 bylo poraženo, nastávají krušné roky, úpadek českého jazyka a národního vědomí. Rok 1784 je důležitým mezníkem pro Prahu. Jsou spojena čtyři dosud samostatná pražská města – Hradčany, Malá Strana, Staré Město, Nové Město – v jeden celek. Léta 1784 – 1848 znamenají dobu obrození českého národa, počátek průmyslové revoluce, vznik českých institucí. Slohem doby pobělohorské protireformace až do poloviny 18. století je sloh barokní.

Už od počátku 18. století přicházejí místo stavebníků architekti, které si najímají kultivovaní investoři.Vynikají absolutním ideovým architektonickým i zlatnickým nadprůměrem. Malostranští zlatníci dosáhli na světovou úroveň. V Praze vznikají taková architektonická díla jako vrcholný pražský barok, Dienzenhoferova kupole sv. Mikuláše, koruna tehdejší barokní Prahy. Na malostranských a hradčanských úbočích Prahy jsou krásné barokní zahrady.

Slohem druhé poloviny 18. století je zdrobnělý sloh barokní, tzv. rokoko. Po něm následuje sloh empírový, který napodobuje sloh řecký a římský a u nás se staví tento typ domů do 20. let 19. století. Příkladnou ukázkou empírové šlechtické vily je Letohrádek Kinských ( 1827 až 1831, architekt Jindřich Koch). Významný je rok 1918, který přináší vyhlášení samostatnosti Československa a Praha se stává hlavním městem nového státu. Konec 19. století a počátek 20. století až do první světové války se v Praze staví ve slohu secesním. Jde především o činžovní zástavbu. Do let 1939 – 1945 spadá doba krušná a to okupace nacistickým Německem, do roku 1945 povstání českého lidu a osvobození Prahy Sovětskou armádou. Únor roku 1948 znamenal nástup Komunistické strany Československa k moci. Zatímco v roce 1950 bylo v Praze ještě 4384 soukromých obchodů, na počátku 60. let jich zbylo pouze 97. V průběhu roku 1948 bylo znárodněno asi 1200 stavebních firem a postupně sloučeno do velkých státních stavebních podniků (Kohout, Vančura 1986: 172). V 50. letech byla pod ekonomickým a politickým tlakem převedena do vlastnictví státu většina nájemních domů (Sýkora 1996a: 365). Proměnila se i sociální struktura části rodinných a činžovních vil. Bytová výstavba se v socialistické Praze soustředila téměř výhradně na výstavbu sídlišť. Ačkoliv do sídlištní výstavby mohou spadat již projekty budované v období první republiky (Spořilov, Zahradní Město), vilové čtvrti a družstevní zástavbu z let 1946–7 (např. Solidarita), jejich hlavní rozvoj je spojen s obdobím socialismu a označován jako komplexní bytová výstavba (KBV). Narozdíl od projektů z poloviny 40. let a zcela v kontrastu s vilovými městečky let třicátých jsou socialistická sídliště složena především z výškových budov. Snahou komunistického režimu byla maximální ekonomická úspornost při vysoké kvantitě výstavby. Původně vznikaly menší projekty, které navazovaly na starší zástavbu a infrastrukturu. Ty byly od poloviny 60. let vystřídány ucelenými samostatnými komplexy a od počátku 70. let nahrazovány budováním izolovaných „sídlištních měst“ mimo kompaktně zastavěné vnitřní město. Noví obyvatelé byli často z jedné čtvrti vnitřního města, která se měla přestavět, asanovat. Často se v jednom domě objevila řada sousedů z původního bydliště na Žižkově, v Košířích, v Nuslích či v jiných čtvrtích vnitřního města. Psalo se, že tito většinou nuceně přestěhovaní obyvatelé, byli doplňováni mladými rodinami čekajícími v pořadnících bytového úřadu nebo pracovníky státem preferovaných profesí.

Reformní snahy Pražského jara roku 1968 byly ukončeny intervencí pěti států Varšavské smlouvy. Četla jsem, že sedmdesátá léta znamenala zásadní přelom ve vývoji Prahy. Srovnání relativní zaostalosti našeho hlavního města s ostatními socialistickými metropolemi přimělo stranu a vládu k sérii opatření na podporu Prahy. V závěrech XVI. sjezdu KSČ byl rozvoj Prahy označen jako „priorita národního hospodářství, zabezpečovaná silami celé republiky. Kromě územního rozšíření Prahy a rozsáhlých investic do metra, infrastruktury i bydlení bylo rozhodnuto i o přesunech pracovních sil do Prahy. Rovněž sídliště ze 70. a 80. let mají odlišný charakter. Začínají se stavět rozsáhlejší soubory na zelené louce.

Po tzv.„sametové revoluci“ v roce 1989 byla vytvořena vláda národního porozumění, prezidentem republiky byl zvolen Václav Havel. Mnozí z nás si už pamatují, že roku 1990 byly vypsány první svobodné volby po čtyřiceti letech. V lednu roku 1993 došlo k rozdělení federace se Slováky a vzniku samostatné České republiky. Některým z nás to přišlo líto, uměli jsme aspoň dobře slovensky. No netrvalo to dlouho a je tu Evropská unie. A s ní rozkvět cestování a jazykových dovedností. A naše děti koukající na Markýzu jsou zdatné nakonec i v té Slovenštině.

Víte, že Praha, hlavní město České republiky, je naší nejvýznamnější městskou památkovou rezervací? Od roku 1992 je historické jádro města o rozloze 866 ha zapsáno do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Praha je jedním z devíti měst, kterým Evropská unie udělila titul Evropská metropole kultury roku 2000.

O Praze a jejích památkách nejen o zeleni, která dělá Prahu Prahou by se dalo psát velmi a velmi dlouho. Seriál by mohl mít klidně dílů jednou tolik. Ale všeho do polosyta, je staré známé pořekadlo. Je aspoň volný prostor pro vás samotné, projít se pražskými uličkami a pražskou zelení a najít si to své místečko srdci nejbližší a svůj zelený koutek, kde se dá spočinout a jen tak dlouze sedět a rozjímat.

Prošli jsme se spolu již mnoha stoletími Prahy, nejen jejími zahradami, ale i jejich historií i současností. Pro mnohé Praha vzdálená stala se tak Prahou blízkou, romantickou a měnící se s časem. Snažila jsem se ukázat stavební i kulturní minulost míst, najít bohatství pražských zákoutí, jejich netušené detaily stejně tak jako dané architektonické základy odvíjející se od zpracování každé jednotlivé lokality v kontextu s dobou, ve které zahrada či park původně vznikaly. Pokoušela jsem se nalézt vývojovou kontinuitu života Prahy jako takové. Město je živý organismus, rostoucí a měnící se s věkem svých více jak tisíc let.

Nikdy jsem neměla ráda označení Praha historická, Praha soudobá, Praha socialistická nebo Praha kapitalistická. Praha je především kulturní, umělecká, je vzácnou pokladnicí umění z rukou předešlých generací stejně tak, jako z rukou současných architektů. Je to symbiotický celek, ve kterém jsou chráněny skvosty minulosti a budovány pozoruhodné výtvory současnosti. Všichni máme na paměti, aby Praha, která byla od nepaměti (nebo od dob Ibrahíma Ibn Jákuba ?) předmětem chvály a obdivu byla jím pro nás pro všechny dodnes i do budoucna. Kdysi i pan Humboldt prohlásil, že Praha je nejkrásnější město Evropy, stejně jako pan Wagner byl polapen jejími půvaby, tak mnoho známých básníků, skladatelů, malířů a dalších umělců vklínilo její krásu do mnoha dalších uměleckých děl a opěvovalo její nádheru skutečně bohatě..Matně vzpomínám na Beethovena, Mozarta, Dostojevského, papeže Jana Pavla II či britskou královnu Alžbětu II. Co Kafka, Neruda nebo Seifert? Všichni jí byli opojení.

Praha má odjakživa svůj náboj a navíc krásnou polohu téměř ve středu Evropy. Snad právě proto má své typické přívlastky Praha srdce Evropy (díky své poloze), Praha stověžatá (pro svých skoro 500 věží), Praha zlatá (a to by se dalo jmenovat, že by stránka nestačila), Praha perla měst (netřeba komentář) nebo známá Praha caput regni (Praha matka království – což má vepsáno ve svém znaku renesanční okno na jižní straně Staroměstské radnice), či Praha – Řím severu. Mně se z toho nejvíce líbí přízvisko „Praha – kamenný sen“. Ty staré domy z kamene jsou tady dodnes). Já sama bych jí ještě dodala další malé přízvisko „Praha – vějíř výhledů“. Její jedinečné výhledy z vyvýšených míst, třeba z Hradu, Vyšehradu, Letné, Vítkova, parku Sacré Coeur nebo Riegrových sadů nenechají nikoho na pochybách, že si Praha všechny tyto přívlastky hrdě zaslouží.

Její architektura v sobě nese stopy poezie věků a její zahrady jsou očistné oázy v ruchu moderního velkoměsta. Praha toho má opravdu hodně za sebou a doufejme, že také velmi před sebou. Staví se tu jako o život, narůstají nejen krásné vila domy s luxusním bydlením, nové nebytové prostory k podnikání, přibývají další stanice metra ale i nové zahrady a parky, vznikají nové ostrůvky zeleně, země ticha, v hluku města.

Praha má nejen mnoho svých dominant jako Hrad, Nový Svět, Staroměstské náměstí, Malou stranu, Židovské Město, Vyšehrad, Klementinum, Karolinum, Prašnou bránu, všechna svá náměstí, zahrady a parky ale také mnoho krásných kulturních míst, které by návštěvník hlavního města neměl vynechat jako kavárnu Slavia (vypít si kávu se šlehačkou mezi pražskými umělci), návštěvu Národního divadla nejen pro kulturní prožitek při sledování nějakého dramatu ale i pro vdechnutí ducha národa a pro prohlídku jedné z nejcennějších a nejpamátnějších staveb České republiky. Víte například, že ND má od základu výšku budovy 26 metrů? Nebo že lustr nad hledištěm váží 2 tuny a má 260 žárovek? Nebo že na oponu bylo spotřebováno 26 kilogramů barev, váží 180 kg a byla malována 90 dní? Je dílem Vojtěcha Hynaise z roku 1883. A tušíte kolik lidí se maximálně do divadla vejde? Vězte, že 984 se vešlo dříve před úpravami, dnes sem může přijít 979 diváků. Jsou to všechno jen detaily, ale není milé a zajímavé je znát?

Navíc, když navštívíte Prahu, není možné vynechat procházku po symbolu města, po Karlově mostě, který je bezesporu jedním z nejkrásnějších na světě. A tvrdí se, že i nejpevnějších, protože jeho stavitel nechal míchat do malty vápno s vínem a vejci. A protože po celé Praze nebylo tolik vajec, co bylo potřeba Karel IV.nařídil, aby všechna města z celé země přispěla nějakým podílem.Do Prahy tehdy přijížděly plné vozy vajíček, které byly v bedýnkách, v proutěných koších, v truhlicích a všechno vystlané slámou a senem, aby se neporozbíjely už cestou. Kdysi jsem se dočetla, že obyvatelé z Velvar vzkazu neporozuměli a protože se báli, aby se vejce cestou nerozbila, nechali je všechna uvařit. Zpráva o natvrdo uvařených vejcích se brzy rozkřikla po celé Praze a všichni se nasmáli. Víte, že stavitel nechal zazdít do jednoho z oblouků mostu divotvorný meč? Prý to byl dar zbožného poustevníka a přivezl si ho z cest.

Dům umění Rudolfinum Vám přinese také nezapomenutelný zážitek při jakémkoliv z koncertů. A nevidět v Praze tryskat vodu z Křižíkovy fontány a večer ty záplavy světla a hudby o mnoho byste přišli. Taky si neumím představit, že by někdo navštívil Prahu a přitom neslyšel cinkot světoznámých a proslulých Loretánských zvonků nebo se neprošel po starých zámeckých schodech. I ten Tančící dům na nábřeží se Vám protančí až k srdci. A noční světla z Václavského náměstí ve Vás budou rezonovat ještě za ranního kuropění.

Je mnoho dalších a dalších míst a věcí, které jsou pro Prahu tak typické. Třeba romantika sama a to jsou její ostrovy. Pouze 100 metrů chybí korytu Vltavy k tomu, aby na území města mělo délku celých 40 kilometrů. V příštím seriálu o Praze romantické se tedy staneme Sherlocky na nábřeží a podíváme se, kolik ostrovů a ostrůvků do dnešních dní Praze zbylo. Bývalo jich mnoho, možná ještě pamětníci vzpomenou na některé z 30. let minulého století. Dodnes jich zbylo celkem devatenáct a po těch nej se spolu, pokud budete chtít, projdeme na podzim.