Autor: Vlastimil Hanuš

Kaňonovitým údolím Křtinského potoka odedávna prochází cesta, která na své trase míjí několik pozoruhodných míst, z nichž každé by se mohlo stát námětem pro samostatný článek.

Na horním konci je to obec Křtiny, která byla již od počátku šíření křesťanství na Moravě jakýmsi duchovním centrem. Svědčí o tom i její název, který prý pochází od toho, že se zde někdy v dobách ranného středověku nechala pokřtít větší skupina místních pohanských obyvatel. Dnes je obec známá hlavně svým poutním kostelem Jména panny Marie postaveným podle návrhu slavného architekta Giovani Santiniho. Jednou z pozoruhodností tohoto kostela je před několika lety objevená a nedávno opravená a zpřístupněná krypta. Nález barokní kostnice by nebyl sám o sobě zas až tak ojedinělý, kdyby se zde nenašlo dvanáct lebek zdobených namalovanými věnci a písmenem T na čele. Takto zdobené lebky jsou známé především z německého prostředí a křtinský nález je jediný na našem území a nejsevernější ve střední Evropě.

Cesta, dnes (2006) nově opravená asfaltová silnice se od Křtin klikatí údolím dolů podél toku ponorného potoka, který celým údolím protéká svým povrchovým korytem jen za opravdu vysokých stavů vody. Postupně se údolí zařezává stále hlouběji do masivu devonských vápenců a ústí do horní části Josefovského údolí mířícího k Adamovu, které je známé především zbytky huti Františka a železářskou expozicí Technického muzea v Brně. Jakousi pomyslnou protiváhou křtinského poutního kostela na horním konci údolí je jeskyně Býčí skála na jeho spodním konci. Ta je proslulá především nálezem halštatského pohřbu snad dávného velmože. Co se zde vlastně stalo, patrně navždy zůstane zahaleno rouškou tajemství. Přeci jen k nálezu došlo v době, kdy archeologie byla teprve ve svých začátcích a dílo zkázy dokonalo stěhování nálezů mezi různými muzei a vybetonování vstupních prostor jeskyně při výstavbě německé podzemní továrny za druhé světové války. Svůj název dostala jeskyně podle bronzové sošky býčka, která je pozoruhodná náročností kovolitecké práce. Aby toho nebylo málo, tak nedávno byly v Býčí skále nalezeny nejstarší skalní malby na našem území. Další jeskyní, která ve Křtinském údolí stojí za zmínku, je Výpustek. Ve druhé polovině druhé světové války zde Němci začali budovt obrovskou podzemní továrnu, která měla vyrábět letecké motory. Po válce byl v jeskyni vybudován protiatomový kryt vybavený tak, že se do něj mohl v případě potřeby nastěhovat armádní štáb včetně pomocného personálu. Dohromady asi 250 lidí. Později kryt převzala civilní obrana. Nyní probíhá předávání dodnes funkčního krytu civilnímu sektoru. Počítá se s tím, že kryt ve Výpustku bude zpřístupněn veřejnosti. současně s předáváním zde probíhá ještě speleologický průzkum a hlavně likvidace starých ekologických zátěží pocházejících z dob působení armády.

Mohl bych pokračovat dál popisováním pozoruhodností a krás dalších rozsáhlých jeskyní, o které ve skalách lemujících Křtinské údolí není nouze. Mohl bych se sáhodlouze rozepisovat o vodním režimu a komplikovaných trasách vodních toků v podzemí. Tento článek má ale být o volně přístupných jeskyních. Našlo by se jich ve skalách víc, ale zmíním se jen o dvou z nich.

Asi půl kilometru od Býčí skály směrem ke Křtinám prochází modrá značka jeskyní Kostelík. Jedná se o tunelovitou jeskyni vytvořenou kdysi vodami Křtinského potoka, která je zbytkem rozsáhlejšího systému souvisejícího s Býčí skálou. Jeskyně připomíná gotický chrám. Povětšinou v čistotě udržované ohniště obsahující jen hromadu bělavého popela, které se nachází v hlavní prostoře, jen podtrhuje tajemnou a snad až trochu mystickou atmosféru tohoto místa. Na druhou stranu, tedy po proudu potoka a na protějším břehu a vlastně už na začátku Josefovského údolí, prochází značená cesta vedoucí do Adamova druhou volně přístupnou jeskyní. Je to jeskyně Jáchymka pojmenovaná podle místního poustevníka Joachyma, který zde žil v devatenáctém století. Jeskyni se někdy také říká Evina. Stejně jako Kostelík, ji pravděpodobně vymodeloval Křtinský potok. Z archeologických nálezů je možno vyčíst, že jeskyně byla lidmi využívána již od pravěku. Ve 13 století sloužila jako útočiště obyvatel při vpádu Tatarů na naše území. Počátkem dvacátého století se pak stala zdrojem fosfátů obsažených v kostech a netopýřím guanu obsažených v jeskynních hlínách. Při tom byly objeveny pozůstatky pravěkých zvířat a mezi nimi dvě kompletní kostry zvířete podobného vlku. V současné době je celá jeskyně volně přístupná a vezmete-li si baterku, můžete při troše opatrnosti nakouknout do docela slušně velkého jeskynního systému, který místy vytváří až tři patra.

V Křtinském údolí se samozřejmě nachází mnohem víc jeskyní, než jsou ty, které jsem zmínil v tomto článku. Většinou se ale jedná o poměrně rozsáhlé systémy, které nejsou veřejnosti přístupné a které jsou celkem oprávněně zabezpečené vraty a mřížemi. Mimo to se zde nachází i pár menších jeskyní, o kterých se zcela záměrně nezmiňuji. Svou velikostí nemohou Kostelíku a Jáchymce konkurovat a kromě toho je Křtinské údolí součástí CHKO Moravský kras a je zde tedy omezený pohyb návštěvníků mimo cesty, nehledě na to, že „černé“ lezení do podzemí s sebou nese nemalá rizika. Pokud byste přece jen někde v podzemí měli nehodu, volejte linku 150 a oznamte nehodu v jeskyni. Výrazně tím zkrátíte dobu nutnou k tomu, aby mohla zasáhnout Speleologická záchranná služba.

Pro návštěvu některé běžně nepřístupné podzemní prostory je ale nejlepší kontaktovat místní jeskyňáře. Bude-li to jen trochu možné, rádi vám vyhoví. Kontakty najdete na jejich webových stránkách. Odkazy hledejte nejlépe na stránkách České speleologické společnosti – www.speleo.cz

A na závěr ještě informace, jak se do Křtinského údolí dostat. Z Brna je to možné linkou IDS JMK 201 do Křtin. Tam se dá případně přestoupit na linku 157 z Vyškova do Adamova. Ta projíždí Křtinským a Josefovským údolím a mimo jiné zastavuje nedaleko jeskyně Býčí skála. Do Adamova se dá dojet vlakem z Brna nebo z opačné strany – od České Třebové.

Jižní část Moravského krasu na první neoplývá žádnými velkými turistickými lákadly, jako jsou hrady s průvodci, velké hradní zříceniny, pečlivě nasvícené jeskyně s placeným vstupem a podobně. I přes to se tu ale dá najít mnoho zajímavého.

Vydáte-li se z Brna-Líšně pěšky nebo na kole proti proudu potoka Říčky, minete Líšeňské rybníky, několik bývalých a jeden stále funkční mlýn a po pár kilometrech se dostanete do míst, kde se v neprobádaném podzemí dodnes skrývá spousta tajemství. Nad Horním (Kaprálovým) mlýnem, který dnes slouží jako skautská základna, se klikatý tok Říčky střídavě ztrácí v podzemí a chvílemi zase vyvěrá na povrch. Ze své pravé strany přibírá vody Ochozského potoka, zleva pak někde v podzemí vody Hostěnického potoka. Právě v těchto mítsech, je těch zajímavostí možná nejvíc.

Na skalním ostrohu nad soutokem Říčky a Ochozského potoka se nachází známá archeologická lokalita, tunelovitá jeskyně Pekárna, proslulá nálezy pravěkých kamenných a kostěných nástrojů a hlavně rytin na kostech (souboj tří bizonů a stádo pasoucích se koní). K jejímu typickému širokému vchodu se dostanete od rozcestníku po stezce nedávno vylepšené schodištěm z dřevěných hranolů. Podle již zmíněných archeologických nálezů byla tato jeskyně v průběhu historie několikrát obývána různými kulturami lovci sobů počínaje a starými Slovany konče. Když si důkladně prohlédnete stěny jeskyně, můžete najít i skalní malby bizona a kozorožce. Nejedná se o zapomenuté památky na dávné obyvatele, ale o dílo amatérských nadšenců. kteří zde vytvořili kopie maleb z francouzské Altamiry. K malování použili přírodní materiál pocházející z nedalekého okolí a techniku velmi blízkou té, kterou možná používali pravěcí obyvatelé. Vydáte-li se do Pekárny ve správném období zimy, můžete obdivovat ledovou výzdobu sestávající nejen z klasických rampouchů, ale hlavně z ledových „trpaslíků“ dosahujících někdy i skoro metrové výšky.

Pozornějším návštěvníkům asi neunikne nedaleko Pekárny vchod do malé Hadí jeskyně. Na stráni na opačné straně Kamenného žlíbku zhruba ve stejné výšce, jako je Pekárna, jsou vchody do několika dalších jeskyní, z nichž nejnápadnější a největší je jeskyně Křížova, která byla v pravěku pravděpodobně taktéž osídlena.

Když se vydáte dál proti toku Říčky, dostanete se k Ochozské jeskyni. Ta byla objevena v roce 1831 a v letech 1966-1975 byla přístupná veřejnosti. Kvůli častým záplavám ale musel být provoz pro veřejnost ukončen. Dosud neznámým podzemním řečištěm zde protéká Hostěnický potok. Za vysokých stavů teče potok korytem na dně jeskyně, vytéká ven vchodem a vlévá se do Říčky. Na protějším (pravém) břehu říčky se dá nahlédnout do dalších jeskyní zahloubených ve skalním útvaru nazývaném Svaté schody. Prakticky hned naproti Ochozské jeskyně je to Netopýrka. Jedná se o poměrně rozsáhlou jeskyňku, vjejichž hlubinách se nachází občasný drobný vodní tok. Pozor! V plazivkách zadní části jeskyně hrozí závaly. Kousek výš proti proudu je zdaleka viditelný vchod do jeskyně Švédův stůl. Jedná se o významnou archeologickou lokalitu proslulou nálezem čelisti neandrtálského člověka.

Území v okolí Říčky se vyplatí navštívit v různých ročních obdobích. V suchých částech roku se Říčka v délce asi půl kilometru systémem takzvaných Hádeckých ponorů ztrácí v podzemí, zatímco při jarním tání nebo po větších deštích je možné ji vidět v některých místech i v jejím povrchovém korytě. První z Hádeckých ponorů je takzvaná estavela, tedy místo, které se podle výšky vodní hladiny chová někdy jako vývěr, někdy jako propadání. Velice zajímavé jsou i vodní poměry Hostěnického potoka. Ten se ve slepém údolíčku v horní části Kamenného žlíbku propadá v několika místech do podzemí. Podle stavu vody jsou aktivní ponory roztroušeny v úseku skoro půl kilometru. Území je velice cenné mimo jiné i tím, že se jedná o poslední žleb Moravského krasu, kterým nevede asfaltová silnice. Kdysi údolím Říčky procházela formanská cesta. Kvůli clům však formani tuto trasu opustili a začali jezdit oklikou kolem Hádů po trase, kterou dodnes vede silnice z Brna do Jedovnic.

Na své si zde přijdou nejen geologové a fandové podzemních záhad. Tato část Moravského krasu je velice atraktivní i svými krajinářskými hodnotami. Ti, kteří dávají přednost živé přírodě, najdou v horní části údolí mokré a podmáčené louky s vlhkomilnou vegetací a v ostatních částech lesní a lesostepní porosty s teplomilnou flórou a faunou.

Dostanete se sem buď z Brna z konečné autobusu č. 45 Mariánské údolí po modré značce vedoucí údolím Ochozského potoka až do Ochozu u Brna (přístupný linkou 201 a 202 jihomoravského IDS). Z opačné strany se sem dostanete z rozcestí Hádek nebo po žluté značce z Hostěnic (přístupné linkou 202 IDS JMK).

Na závěr ještě jedno důležité upozornění. Do jeskyní Moravského krasu je obecně zakázán přístup. Nakouknutí do jeskyní uvedených v tomto textu (kromě Pekárny) je víceméně tiše tolerováno. Při vstupu do podzemních prostor dbejte na vlastní bezpečnost (v některých místech hrozí například závaly). V případě, že přece jen dojde k nehodě, volejte linku 150 a oznamte nehodu v jeskyni. Výrazně tím zkrátíte dobu nutnou k tomu, aby mohla zasáhnout Speleologická záchranná služba.

Budete-li chtít navštívit některé běžně nepřístupné podzemní prostory, kontaktujte místní jeskyňáře. Bude-li to jen trochu možné, rádi vám vyhoví. Kontakty najdete na jejich webových stránkách. Odkazy doporučujeme hledat nejlépe na stránkách České speleologické společnosti www.speleo.cz

V horkých letních dnech lákají místa, kde se člověk může schovat před žhavými slunečními paprsky a trochu se ochladit. Jednou z možností, kam se uchýlit, jsou podzemní prostory, ve kterých obvykle panuje stálá roční teplota. Dobrou zprávou pro ty, kteří se o tato místa zajímají, může být to, že s postupujícími rekonstrukcemi historických jader našich měst dochází i k průzumu a mnohdy i poměrně rozsáhlýmm opravám historického podzemí. Odtud je pak jen krůček k dalšímu využití. Někdy se historické podzemí využívá k účelu, kterému původně sloužilo, tedy ke skladování všeho možného. Častěji však zde vznikají nové stylové hospody a někdy třeba galerie či výstavní sály. V mnohých městech se snaží alespoň kousek podzemních staveb ukázat veřejnosti.

Jedním z měst, které v poslední době zpřístupnilo své podzemí, je Světlá nad Sázavou, známá dnes spíše tím, že je zde umístěno nápravné zařázení pro ženy. S trochou nadsázky lze říci, že z původní středověké zástavby zbyly ve městě právě jen ty staré sklepy. Ve druhé polovině dvacátého století byla totiž Světlá poměrně silně poznamenána socialistickým stavebnictvím a velká část původních staveb navždy zmizela s povrchu zemského.

O světelském podzemí nehovoří téměř žádné známé historické prameny a není tedy přesně znám jeho účel. Je pravděpodobné, že některé ze skoro dvou set metrů chodeb, byly budovány jako sklepy a část pravděpodobně vznikla jako průzkumné štoly při pokudech o těžbu rud. Podle charakteru ražby lze odhadovat, že nejstarší části pocházejí ze 13. století, podobně jako podzemí v okolních městech, jako je například Ledeč nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Jihlava a další. Prakticky konečné podoby dosáhlo Světelské podzemí někdy v 15. století, ale i potom zde pravděpodobně docházelo k dalším ražbám a úpravám. Jednou za čas asi byly podzemní sklepy důkladně čištěny. Pravděpodobně někdy koncem devatenáctého století přestalo být podzemí ve větší míře využíváno a bylo z části zapomenuto a postupně zaváženo odpadky. Poslední průzkumné práce, včetně hrubého geodetického zaměření a snad i částečného vyčistění, zde byly prováděny za války, v roce 1944. Do vyčištění a zprůchodnění zanedbaných a dávno zapomenutých chodeb se pustili místní nadšenci na konci devadesátých let dvacátého století. Práce byly dokončeny v letech 199- až 2002 a po zabezpečení a instalaci bylo podzemí zpřístupněno veřejnosti.

Až budete skrz Světlou projíždět, vřele doporučuji zajít se do místního podzemí podívat. Chodby mají poměrně úctyhodné rozměry. Výška dosahuje 170 až 210 centimetrů, šířka se pohybuje mezi 160 a 240 centimetry. Na stěnách jsou vidět stopy po nástrojích, v jednom místě uvidíte studnu, skrz kterou, pravděpodobně omylem, stavitelé chodeb „prošli“ a ve stropě jsou vidět i větrací otvory. Náš obdiv k dávným stavitelům ještě vzroste, když si uvědomíme, že středověký horník v místních tvrdých horninách za den práce vyrubal něco kolem dvou a půl centimetru chodby a několikametrové větrací otvory byly vrtány dřevěnými vrtáky.