Mongolsko pohledem skrz hledáček

0
88
Všelijakých kostí a koster je na stepi nepočítaně.

Mongolsko je země krásná a veliká. Středoevropanovi zvyklému na to, že při ujetí pár desítek kilometrů krajina několikrát změní svůj charakter, může zdejší krajina připadat tak nějak pořád stejná. Vzdálenosti jsou zde zkrátka trochu jiné. Pro fotografa je to ale země příjemná.


Hlavní město Ulánbátar je místo fotograficky těžko uchopitelné. Zvlášť pro turistu batůžkáře, který se zde nehodlá příliš dlouho zdržet a spěchá do terénu.

Poněkud ošuntěle působící chaotické město obklopené nekonečnými jurtovišti pokryté prachem přinášeným větry z okolních stepí na první pohled lehce ohromí, ale člověk ho musí nejdřív prochodit a pochopit, což přece jen nějakou dobu trvá. Nejsnadnější fotografovou kořistí se tak nejspíš stane klášterní komplex Gandan, případně tržiště na jižním konci města. Na těchto místech je focení celkem bezproblémové. V hlavním templu v Gandanu je potřeba počítat s nutností zaplatit za fotografování a filmování velmi slušně a mile, leč nekompromisně vymáhaný drobný obulus. Chlapík nás nakonec donutil smazat kus videozáznamu, pár fotek jsme díky včasné výměně karty zachránili. S poplatkem za fotografování je potřeba počítat také v muzeích.


Každopádně focení v hlavním městě vyžaduje alespoň drobnou přípravu a prochození terénu. Provoz na ulicích je asijsky chaotický jak na silnicích, tak na chodnících. Celkem zajímavou kořistí pro fotografa mohou být místní veřejní telefonisté a další lidičkové snažící se všemožně uživit, počítejte ale s tím, že často buď utečou ze záběru, nebo si řeknou o nějaký bakšiš. V noci zas potkáte na ulicích různé týpky, kteří dokáží být spíš nepříjemní, než přímo nebezpeční.

Na přelomu srpna a září 2006 navštívila Mongolsko skupina sedmi mladých lidí z různých koutů Česka, kteří zde pod vedením dvou vedoucích a místních průvodců plnili podmínky programu Edie.

Program Edie (v plném znění Program pro mládež, Cena vévody z Edinburghu) je mezinárodní nesoutěžní program určený mladým lidem od 14 do 26 let, kteří chtějí pracovat na svém zdokonalení. Program založil v roce 1956 manžel britské královny princ Filip, vévoda z Edinburghu. V současné době je do něj u nás zapojeno okolo čtyř stovek lidí.

Více informací najdete na stránkách Programu .



Co se týče fotografování na mongolském venkově, tak se mi skoro chce souhlasit s autorem jedné knihy o fotografování, který tvrdí, že pro pořízení kvalitní krajinářské fotografie je nutné mít mimo jiné i auto s náhonem na všechna čtyři kola s pochůznou střechou. Mongolsko (alespoň ve své střední části) je povětšinou mírně zvlněná step s horami kdesi v dálce a vyloženě svádí k pořizování panoramatických fotografií. Na to je ale často výhodné mít trochu nadhled. Není problém požádat řidiče, aby vyjel někam na mírně vyvýšené místo, případně je dobré použít auto jako rozhlednu a fotit ze střechy. Velice příjemná je i skutečnost, že se zde nachází minimální množství různých krajinohyzdných prvků, takže se povětšinou do záběru téměř nepletou různé sloupy, dráty, potrubí, atomové elektrárny a jiné smetí, nehledě na to, že nebe není počmárané množstvím stop po letadlech.

Nejen panoramaty je živ fotograf. Kdo nemá na fotce alespoň jednoho koně, krávu, jaka, velblouda, ger (jurtu), ve stepi volně pohozenou kostru velkého zvířete, ovoo (posvátné místo), ten jako by v Mongolsku nikdy nebyl. Samozřejmě i různé další zajímavosti a pozoruhodná místa se najdou, jen vzdálenosti mezi nimi bývají holt o trochu větší, než na co jsme zvyklí od nás.

Při focení lidí na venkově taky obvykle nenarazíte na zásadní problém. Občas se stane, že někdo před foťákem uteče, jako třeba holky, které na tržišti v Tsetserlegu prodávaly piniové oříšky, častěji ale se fotografovaní začnou „stavět do pozoru“. Foťák se tak může stát i docela dobrým komunikačním mostem. Nespornou výhodou digitálů je možnost okamžitého zobrazení pořízeného snímku. Při komunikaci s místními tuto vlastnost oceníte za předpokladu dostatku baterek. Kdesi na Internetu jsem narazil na doporučení vzít si s sebou polaroid a použít okamžitou fotku jako drobný dárek při výměnném obchodu. Když o tom tak přemýšlím, tak to není špatný nápad. Pro živé fotky je někdy dobré použít fígl focení ve dvojici, kdy pomocník fotografovaného zabaví a fotograf má pak dostatek času a klidu na práci.



Pokud byste chtěli dotyčnému poslat fotku a zapomněli jste jej požádat o adresu, naskýtá se teoretická možnost doručení využívající zajímavé vlastnosti místní pošty. Jak jsme se dozvěděli, tak v kočovnických oblastech bývá problém s udáváním nějaké stálé adresy. Pošta to řeší tak, že se na adresu uvede jméno a oblast, ve které se adresát naposledy vyskytoval. Jednou za čas do dané oblasti vyrazí pošťák v gazíku a adresáty prostě dohledá. Úspěšnost prý je poměrně velká. Vzhledem k tomu, že lidé na venkově se mezi sebou (prý) poměrně dobře znají, naskýtá se možnost poslat fotku jako pohlednici a do adresy uvést, „doručte člověku na fotografii v obasti té a té“. Osobně jsem to ale nezkoušel.


Na závěr ještě pár drobných postřehů.

  • Na konci léta, kdy jsme byli v Mongolsku my, je počasí celkem stálé a pěkné. Zamračeno a deštivo bylo podle zákona schválnosti jen v době, kdy jsme byli v Charchorinu a chtěli fotit místní klášter.
  • Dle mého subjektivního dojmu je světlo o něco méně ostré, tedy měkčí, než při srovnatelném počasí ve stejném období u nás.
  • V Mongolsku si přijdou na své fotografové ptáků. Zejména všelijakých dravců, volavek a jeřábů jsme viděli nepočítaně.
  • Rozhodně se vyplatí mít s sebou polarizační a přechodový filtr, dostatek baterií a hlavně štěteček, ofukovací balónek a utěrku na optiku. Prach je všudypřítomný.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno