Pondělí 28.6. – průjezd Kaliningradskou oblastí
Ráno jsem se probudil jako první, vstal jsem. Naši hostitelé se ptali co tak brzo stávám. Snažil jsem se vymluvit na to, že u nás je už osm hodin, to však nevyšlo, protože u nás v tu doby je hodin šest. Dostal jsem čaj, chleba, máslo, sušenky a vynadáno, že málo jím, že nechci mlíko, a že si málo mažu. Když jsem skoro dosnídal začali vstávat ostatní a taky snídali. Po té co opravdu bohatýrsky posnídali i oni rozloučili jsme se, slíbili, že až budem příště v Kalinigradu, že se určitě stavíme. Vyrazili jsme přes most a do leva do Talpaki. Jeli jsme 40 km po rovné dálnici stále dopředu. Po cestě jsme potkali dokonce i gaiku a tak jsme si připadali jak ve „velkém“ Rusku. Dojem trošku pokazili jen milicionáři, které jsme vůbec nezajímali a mávli rukou, jako že máme jet.
Pak ovšem Jirka píchnul. Zalepili jsme tedy díru, kterou Jirka v duši vytvořil, v autobusové zastávce. Vyrazili jsme dál, ale na odbočce na Gvardějsk což bylo asi o 500 m dál měl zase prázdné kolo. Takže jsme lepili znova.
Druhý pokus také nebyl příliš úspěšný, vydrželo to jen do Gvardějska. Jirka šel s Adamem do servisu a nakoupit chleba k obědu. Když se vrátili načali jsme salám z turistů, napili se kvasu a Jirkovi jsme vyměnili duši. Bohužel Jirka nedojel o moc dál než za ceduli „konec Gvardějska“. Po chvíli domlouvání jsme vymysleli, že se ubytujeme v lese a pojedeme vlakem shánět duši a plášť. Na odbočce do lesa jsme povyměňovali duše, zadní plašť za přední a naopak. Hlavně jsme podložili díru v pláštích kterou Jirka vytvořil, když přejel nějaký střep. Věroš si mezitím zalepil svoji duši, která mu pozvolna utíkala. Vše se nám naštěstí podařilo a tak jasme mohli pokračovat dál.
V Talpaki jsme zahnuli do leva a pokračovali po malebné silnici na Sovětsk. Jeli jsme po ni asi 40 km od Bolšakova kde jsme se snažili sehnat ubytování. To se nám nepodařilo, tak jsme nabrali vodu a jeli hledat místo na spaní. Nakonec jsme se ubytovali pod mostem. Uvařili jsme večeři (špagety), uložili se ke spánku, ale žrali nás komáři a tak jsme si pod mostem postavili stan. Trošku nás znervozňovala auta, která jezdila přes most, ale nakonec jsme si zvykli.
— Damon
Úterý 29.6. – ven z Ruska
Ráno nás probudili dva lidé, kteří přišli rybařit. Potom jsme se vyhrabali, si polívku od Blitany s zabalili se. Začalo pršet – naštěstí jen trochu. Vytahali jsme všechno na silnici, zabalili a vyrazili do Sovětsku. Cestou se začal Damonovi rozpadat nosič. V Sovětsku zajel do autoopravny a dostal prkno, které k nosiči přidrátoval. V centru města jsme utratili poslední ruble za kvas, sušenky a čokoládu jak z pohádky – byl na ní kníže Igore, vrány a něco jako Smolíček Pacholíček.
Ruský obchod vůbec vypadal dost zajímavě. Ve městě to byla velká budova – ne nepodobná našim sídlištním samoobsluhám před rokem 1989, uvnitř bylo šero a na konci toho šera se krčil pult a za pultem se tyčila paní prodavačka.
Pak jsme se vydali k hraničnímu přechodu. Po prokličkování městem jsme se dostali k hraničnímu mostu. Jirka šel první. Paní z pasové kontroly mu nemola v pase najít vstupní razítko (měl ho zlomyslně na konci), takže se trochu zdrželo, ale nakonec jsme výstupní razítka s pěticípou hvězdou dostali všichni.
Na litevské straně vše prošlo normálně. V bance s houkajícím alarmem jsme vyměnili 20 DM za 41,60 místní tvrdé měny a vydali se vzhůru do vnitrozemí. Po 10km jsme si vybrali malou odbočku a zaparkovali jsme tam na oběd. Špatně, kolem nás jezdili stále zemědělci a traktory. Přece jen jsme snědli chleba z Moskvy, salám z turisty a čokoládu z knížete Igora. Pak jsme opět vystoupili na kola a vydali se do nejbližšího okresního města Taurage. Paní na poště sháněla někoho, kdo by se snámi domluvil (anglicky). Nakonec se zadařilo a koupili jsme známku a odeslali (snad úspěšně) fax.
— Damon
Poznámka: Fax jsme sice úspěšně odeslali ovšem k Adamovi domu došel jen prázdný papír, ale Adamovi rodiče podle čísla poznali, že je to z Litvy a že jsme asi v pořádku jinak by jsme telefonovali a zjišťovali jestli to došlo.
Z Tauragé jsme postoupili dále. Skončili jsme u nějaké nádrže u vesnice Skautvilé. Kousek od nás bučela kráva, která strašlivě chtěla podojit, stany jsme měli kousek od vody, prostě pohoda. Uvařili jsme hrách ze špekem, vykoupali se a šli spát. Snad nebude pršet. Všechny krámy teď máme ložené jen tak pod stromem.
Přeji si dobrou noc.
— Adam