Pobaltí na kolech: Pod mostem v Rusku

Ráno jsem se probudil jako první, vstal jsem. Naši hostitelé se
ptali, co tak brzo vstávám. Snažil jsem se vymluvit na to, že u
nás je už osm hodin, to však nevyšlo, protože u nás v tu doby je
hodin šest. Dostal jsem čaj, chleba, máslo, sušenky a vynadáno, že
málo jím, že nechci mlíko, a že si málo mažu. Když jsem skoro
dosnídal začali vstávat ostatní a taky snídali. Po té co opravdu
bohatýrsky posnídali i oni rozloučili jsme se, slíbili, že až
budem příště v Kalinigradu, že se určitě stavíme.

Pondělí 28.6. – průjezd Kaliningradskou oblastí

Ráno jsem se probudil jako první, vstal jsem. Naši hostitelé se ptali co tak brzo stávám. Snažil jsem se vymluvit na to, že u nás je už osm hodin, to však nevyšlo, protože u nás v tu doby je hodin šest. Dostal jsem čaj, chleba, máslo, sušenky a vynadáno, že málo jím, že nechci mlíko, a že si málo mažu. Když jsem skoro dosnídal začali vstávat ostatní a taky snídali. Po té co opravdu bohatýrsky posnídali i oni rozloučili jsme se, slíbili, že až budem příště v Kalinigradu, že se určitě stavíme. Vyrazili jsme přes most a do leva do Talpaki. Jeli jsme 40 km po rovné dálnici stále dopředu. Po cestě jsme potkali dokonce i gaiku a tak jsme si připadali jak ve „velkém“ Rusku. Dojem trošku pokazili jen milicionáři, které jsme vůbec nezajímali a mávli rukou, jako že máme jet.


Pak ovšem Jirka píchnul. Zalepili jsme tedy díru, kterou Jirka v duši vytvořil, v autobusové zastávce. Vyrazili jsme dál, ale na odbočce na Gvardějsk což bylo asi o 500 m dál měl zase prázdné kolo. Takže jsme lepili znova.

Druhý pokus také nebyl příliš úspěšný, vydrželo to jen do Gvardějska. Jirka šel s Adamem do servisu a nakoupit chleba k obědu. Když se vrátili načali jsme salám z turistů, napili se kvasu a Jirkovi jsme vyměnili duši. Bohužel Jirka nedojel o moc dál než za ceduli „konec Gvardějska“. Po chvíli domlouvání jsme vymysleli, že se ubytujeme v lese a pojedeme vlakem shánět duši a plášť. Na odbočce do lesa jsme povyměňovali duše, zadní plašť za přední a naopak. Hlavně jsme podložili díru v pláštích kterou Jirka vytvořil, když přejel nějaký střep. Věroš si mezitím zalepil svoji duši, která mu pozvolna utíkala. Vše se nám naštěstí podařilo a tak jasme mohli pokračovat dál.

V Talpaki jsme zahnuli do leva a pokračovali po malebné silnici na Sovětsk. Jeli jsme po ni asi 40 km od Bolšakova kde jsme se snažili sehnat ubytování. To se nám nepodařilo, tak jsme nabrali vodu a jeli hledat místo na spaní. Nakonec jsme se ubytovali pod mostem. Uvařili jsme večeři (špagety), uložili se ke spánku, ale žrali nás komáři a tak jsme si pod mostem postavili stan. Trošku nás znervozňovala auta, která jezdila přes most, ale nakonec jsme si zvykli.

— Damon

Úterý 29.6. – ven z Ruska

Ráno nás probudili dva lidé, kteří přišli rybařit. Potom jsme se vyhrabali, si polívku od Blitany s zabalili se. Začalo pršet – naštěstí jen trochu. Vytahali jsme všechno na silnici, zabalili a vyrazili do Sovětsku. Cestou se začal Damonovi rozpadat nosič. V Sovětsku zajel do autoopravny a dostal prkno, které k nosiči přidrátoval. V centru města jsme utratili poslední ruble za kvas, sušenky a čokoládu jak z pohádky – byl na ní kníže Igore, vrány a něco jako Smolíček Pacholíček.

Ruský obchod vůbec vypadal dost zajímavě. Ve městě to byla velká budova – ne nepodobná našim sídlištním samoobsluhám před rokem 1989, uvnitř bylo šero a na konci toho šera se krčil pult a za pultem se tyčila paní prodavačka.

Pak jsme se vydali k hraničnímu přechodu. Po prokličkování městem jsme se dostali k hraničnímu mostu. Jirka šel první. Paní z pasové kontroly mu nemola v pase najít vstupní razítko (měl ho zlomyslně na konci), takže se trochu zdrželo, ale nakonec jsme výstupní razítka s pěticípou hvězdou dostali všichni.

Na litevské straně vše prošlo normálně. V bance s houkajícím alarmem jsme vyměnili 20 DM za 41,60 místní tvrdé měny a vydali se vzhůru do vnitrozemí. Po 10km jsme si vybrali malou odbočku a zaparkovali jsme tam na oběd. Špatně, kolem nás jezdili stále zemědělci a traktory. Přece jen jsme snědli chleba z Moskvy, salám z turisty a čokoládu z knížete Igora. Pak jsme opět vystoupili na kola a vydali se do nejbližšího okresního města Taurage. Paní na poště sháněla někoho, kdo by se snámi domluvil (anglicky). Nakonec se zadařilo a koupili jsme známku a odeslali (snad úspěšně) fax.

— Damon

Poznámka: Fax jsme sice úspěšně odeslali ovšem k Adamovi domu došel jen prázdný papír, ale Adamovi rodiče podle čísla poznali, že je to z Litvy a že jsme asi v pořádku jinak by jsme telefonovali a zjišťovali jestli to došlo.

Z Tauragé jsme postoupili dále. Skončili jsme u nějaké nádrže u vesnice Skautvilé. Kousek od nás bučela kráva, která strašlivě chtěla podojit, stany jsme měli kousek od vody, prostě pohoda. Uvařili jsme hrách ze špekem, vykoupali se a šli spát. Snad nebude pršet. Všechny krámy teď máme ložené jen tak pod stromem.

Přeji si dobrou noc.

— Adam

Pobaltí na kolech: Z Polska do Ruska

Konečně jsme zastavili a vyházeli jsme všechny naše věci včetně
kol z vlaku na nástupiště. Po odjezdu vlaku jsme se začali stěhovat
z nástupiště do haly. Když už jsme tam všechno měli, přišel nervní
děda se stolečkem a vyhodil nás o 5 metrů vedle. Pak si rozložil
stoleček…

Sobota 26.6. – Gdaňsk


Ráno nás probral průvodčí a chtěl lístky. Teď sedíme a čekáme až to zastaví a my vystoupíme v Gdaňsku.

–Damon

Konečně jsme zastavili. Vyházeli jsme všechny naše věci včetně kol z vlaku na nástupiště. Po odjezdu vlaku jsme se začali stěhovat z nástupiště do haly. Když už jsme tam všechno měli, přišel nervní děda se stolečkem a vyhodil nás o 5 metrů vedle. Pak si rozložil stoleček a začal předstírat prodej slunečních brýlí. My jsme se odsunuti pustili do montáže věcí na kola. Po složité operaci, která zabrala nejméně půl hodiny, jsme byli připraveni. Projeli jsme si centrum města, vysvětlili několika místním lidem, že opravdu nechceme měnit peníze. Pak jsme se vydali dále po ošklivé čtyřproudové silnici směrem na Elblag. Po cestě jsme chtěli odbočit na místní komunikaci. Po ujetí 5 km jsme zjistili, že jsme na ostrově (Elblag), na který vede jen jedna silnice – a to ta po které jasme přijeli. Tak jsme se vrátili a pokračovali podle té hlavní, po které jsme přijeli.

Jeli jsme po “cyklostezce” která se stěží vyrovná tankodromu. Jirka píchl. “Cyklostezka” skončila a my pokračovali po silnici. Naplánovali jsme si cestu přes Wisłinu, ale Věroš přejel odbočku a tak jsme jeli ještě dalších 5 km po té hlavní. Pak jsme jeli přes Wocľavy, Miľocin, Cedry Wľk. a Leszkovy. Měli jsme na mapě vyhlídnutý úplně skvělý most přes Vislu. Jenže on tam nebyl teď, ani před rokem, ani před sto lety … Tak jsme museli najet 5 km na sever zpět na zatracovanou silnici č. 7. Po ní jsme jeli naštěstí jen 5 km a dál jsme pokračovali přes Nw. Košcielnicia další přilehlé vesničky do Noweho dwora. Odtud, přes Powalinu, Mazecino a Kepiny Mľ dojeli k přívozu. Pán nás za velmi výhodnou cenu (0 zlotůvek) převezl na druhou stranu. Pak jsme ještě jeli přes pontonový most a několik dalších vesniček na pobřeží. Nad Suchaczem jsme se zasekli na vyhlídce na Záliv Visly (resp. Kalinigradský záliv – tak mu říkají Rusové). Kde také píšu tyto zápisky.

Ještě jsem zapoměl napsat, že Damon taky píchl, a to v Nw. Koscielnici.

— Adam

Vyjeli jsme z hospody do kopce, sjeli z kopce a potkali srocení vozidel. Byla to svatba, na začátku jela nevěsta a ženich v koňském povozu, pak auta a autobus. Nějakou dobu jsme jeli za autobusem, ale pak jsme ho s Damonem předjeli, pak jsme předjeli i sekačku na trávu, (ta do té kolony nejspíš nepatřila), a zaujali místo s výhledem na povoz. Drželi jsme se jich dost dlouho, časem nás dojel i Jirka s Adamem a tak jsme několik kilometrů dělali jsme čestný doprovod.

Když svatba odbočila v Tolkmicku na druhou stranu než měla, vzdali jsme se jejich přítomnosti a začali hledat, kam složíme hlavy a kola. Jedna paní nás poslala někam a tak jsme tam jeli. Ve sportovním klubu nás ubytovali za peníz. Přesunuli jsme se nahoru do pokoje i skoly a po večeři jsme šli navazovat družbu mezi národy. Nenavazovali jsme dlouho, hned za dveřmi nás ulapili Poláci a tak jsme se snimi domlouvali o všem možném ve všech možných jazycích – rusky, polsky, česky, německy a anglicky. Poláky nejvíce zajímalo jak se v češtině řeknou různé anatomické výrazy 🙂 Nakonec jsme šli spát.

— Věroš


Neděle 27.6. – Ruské hranice, Kaliningrad

Ráno jsme se zbalili, nasnídali, zabalili a chystáme se objet. Takže jsme se zvedli. Vyjeli jsme ďábelským tempem, projeli několik vesnic a zastavili se ve Fromborku. Tam nás zaujala katedrála, kromě katerdrály bylo v místě ještě muzeum a planetárium. (Ve městě Frombork nějakou dobu pobýval Mikuláš Koperník, proto to muzeum a planetárium.) Obojí – muzeum i planetárium, jsme navštívili a planetárium bylo, nechci kafrat, lepší než brněnský. Pak jsme pokračovali k hranici.

V Braniewu jsme si vyzkoušeli kruhový objezd, Damon s Věrošem špatně odhadli směr Kaliningrad a vydali se špatnou cestou. Ale zase se rychle našli, jen si několikrát objeli objezd (konec konců k tomu objezd je). Na přejezdu za Braniewem jsme potkali dva Dány. Nebyli tak napití, ale měli píchlo. Tak jsem jim věnoval duši, vnutili mi za ni 10 zlotých, věřte mi, bránil jsem se dlouho. Pak jsme zapěli s pašeráky “Dál, jen dál” a vyrazili k hranici. Dojeli jsme kilometr od hranice a narazili na frontu. Sháněli jsme tou dobou dvě věci. Poštu, nebo aspoň známku na pohled a schránku a za druhé směnárnu. Z prvního jsme nenašli ani ťuk, všichni nám svorně radili, ať se vrátíme zpátky do Braniewa. Směnárnu jsme našli a vyměnili jsme 20 DM za hrst polských groszů a bankovku popsanou nefalšovaným nábytkem s nápisem 100 rublej. Pak jsme předjeli frontu až na dohled k celnici, zařadili se a čekali.

Pán v autě před námi se nás snažil přesvědčit, že nás na kole do Ruska nepustí, ale já se šel zeptat orgána a ten to rychle vyvrátil. Čili jsme dojeli až k známému orgánovi, ten nám orazítkoval pasy a propustil nás dál. Dojeli jsme k jakési pochybené budce se závorou, pánem s čepicí, samopalem a vysílačkou. Pán se vysílačkou dorozumíval, že tam má čtyři molodce na kolech, jestli je má vyhodit nebo pustit. Naštěstí mu shora nařídili nás pusit. Každému nám vyplnil lísteček se jménem a my popojeli k celnici. Paní v okýnku přelouskala naše jména z papírku i pasu, zapsala si je azbukou do počítače a věnovala nám každému do pasu razítko. Pak jsme popojeli k pánovi, co se nás vyptával, jestli umíme rusky, jak se řekne kolo anglicky a podobně. Pak nám zkontroloval lístečky, prohlásil “molodci” a pustil nás dál. S dojmem konce jsme schovali pasy, Adam i lísteček, že se bude dávat při výjezdu z Ruska, ale ouha. U další budky chtěli zase pasy a odevzdat lísteček. Pak se jelo asi půl kilometru. A byl plot s ostnatým drátem a pak fronta aut, protože přes silnici byla brána, jiný pán nám naposledy zkontroloval pasy, otevřel bránu a vpustil nás do Ruska.

Zastavili jsme kousek za první vesnicí (Мамоново – Mamonovo), dali salám s chlebem a Věroš vyměnil konzolu k tachometru, která mu uhnila. Všude kolem samá břízka, jen Mrazík nebyl nikde vidět. Pak jsme jeli dál a asi ve vesnici Ладушкино (Laduškino) jsme zkusili kupní sílu rublíků. Obchod sice vypadal zavřeně, kromě tří čokolád a vodky tam vlastně nic nebylo. Zato vodky měly v různých baleních od malé lahvičky až po třílitrovou. Koupil jsem čokoládu za 12,60 a pán mi ji vydal z pultu, bo byla poslední.

Posilnění čokoládou jsme vyrazili do Kaliningradu. Tam jsme dojeli tak v sedm místního času. První časový posun, o hodinu víc, než u nás. Přejeli jsme několik děr, které opravdu stály za to a zastavili u trafiky, kde se dalo koupit všechno možné – sirky, cigarety, časopisy, kazety, jídlo a cokoliv jiného. Snad jen tank ne, ale ten možná měli schovaný za rohem. My se spokojili s věcí ne všem známou, s borodinským kvasem. Na nálepce dřív bývali krasnoarmějci, dnes tam jsou carští důstojníci. Tak jsme pokojně popíjeli a z balkonu na nás jakási paní cosi volala. Šli jsme s Damonem blíž, sebral jsem zbytky své ruštiny a rozhovor probíhal asi takhle.

J: Paní se ptá, jestli nechcem nahoru. D: Co tam budem dělat?
J: Paní se ptá, jestli nechcem večeři.
D: Nevim.
J: Paní se ptá, jestli nechcem přespat.
D: Jo, to je jiná.

Takže jsme táhli kola do druhého patra. Byt byl nový, ještě nezařízený. Paní byla strašně příjemná, hned stavěla na čaj a chtěla vařit, ale my ještě chtěli do města. Takže jsme si prohlídli Kaliningrad a našli stopy domoviny. Na jedné zahradní restauraci se vyjímal nápis ХОСТАН – поезия с пеной. Na ubrusech pak bylo napsáno HOSTAN – poezie s pěnou. Milé.

Vrátili jsme se zpátky k hostitelům a nastalo vaření. Já se mezitím vykoupal a po mně i ostatní. V jiné vodě, samozřejmě. Kluci mezitím paní udivili rýží ve varných sáčcích, pro naše hostitele to byla Amerika. Pán se nás ptal odkud jsme, když zjistil, že z Čech, okřál a pak se prozradil, že u nás sloužil se “spřátelenou” armádou. Pojedli jsme vskutku bohatýrsky. Nejdřív rýži s čínou z pytlíku, pak paní nakrájela na půlky 6 vajec a bohatě je zalila majonézou, pořád říkala, jezte, jezte, vždyť vůbec nejíte, ale do nás už se nic nevešlo. Ale přesto nám ještě vnutila čaj, kondenzované mléko, sušenky a bonbony. Jo a taky ještě salát a bůhví co ještě, ale to těžko vzpomínat. Dostali jsme taky vynadáno, že nemyslíme rusky, protože když si nevezmeme, tak urážíme hostitele. To jsme samozřejmě nechtěli, tak jsme si brali. Do spacáku jsem se dovalil jen tak tak a usnul těžkým spánkem.

— Jirka

Pobaltí na kolech: Z Brna do Polska

V roce 1998 jsme založili sdružení
137.NRS Klub bludný kořen.
Bylo to volné sdružení dobrodruhů, kteří vypověděli boj plíživému
zaostávání ducha a těla. S klubem jsme podnikli jsme mnohé povedené i méně
povedené akce, jednou z nich byla i expedice Pobaltí `99, ze
které pochází tyto dosud nepublikované zápisky.

Při cestě jsme navštívili Polsko, Rusko (resp. Kaliningradskou oblast), Litvu, Lotyšsko a Estonsko.


Jak to vlastně začalo

Bylo nebylo… Ale spíš bylo…

V roce 1998 jsme založili sdružení 137.NRS Klub bludný kořen. Bylo to volné sdružení dobrodruhů, kteří vypověděli boj plíživému zaostávání ducha a těla (inspirace knihou Proč bychom se netěšili a sdružením PCW byla velká). V dobách největší slávy a rozmachu mělo naše sdružení šest členů a podnikli jsme mnohé povedené i méně povedené akce. Jednou z akcí byla i expedice Pobaltí `99, ze které pochází tyto dosud nepublikované zápisky.

Při expedici Pobaltí `99 jsme navštívili Polsko, Rusko (resp. Kaliningradskou oblast), Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Vyjeli jsme vlakem z Brna, u Českého Těšína přejeli česko-polské hranice a pak přejeli Polsko vlakem až do Gdaňsku. Z Gdaňsku už jsme jeli po svých, na kolech přes výše popsané země až do Talinnu, odkud jsme se s různými odbočkami vraceli zpět do vlasti. Celkem jsme na kolech najeli asi 1500 km.

Původní syrové zápisky z expedice psal pokaždé každou psal jiný účastník expedice přímo na cestě. Po několika letech jsem je zkusil srovnat zápisky z cesty do trochu čtivějšího kabátku. Případné pochvaly tedy prosím původním autorům, popel na moji hlavu.

–Věroš Kaplan

Den první (Začátek) — Pátek 25.6.

Začalo to celkem nevinně …. — Delegace, Hop-Trop

Sraz na brněnském nádraží byl v 13:00. Když jsem 13:00 přijel, nikdo ze dalších členů expedice tam ještě nebyl. Pak jsem zjistil, že už všichni Bludnokořeni přijeli, ale jinam. Nakonec jsme se sešli, zakoupili lístky do Těšína a vyrazili plni nadšení k vlaku.

Znáte scénku Šimka a Grossmana o byrokratech? Tak přesně tak jsme si připadali my, když jsme podávali kola na nádraží.

Podat kola není to tak jednoduché jako za mých mladých let, kdy člověk přišel, podal, zaplatil a odjel. Dneska se na víc musí vyplnit dva formuláře. Nezalekli jsme se šimla úředního, formuláře jsme vyplnili, prošli jsme i testem na znalost kola (součástí hry na podávání kola do vlaku je i úkol „popiš svoje kolo“) a dostali jsme propustky pro kola na nástupiště. První level splněn.

Kola jsme převedli na místo, kam měl přijet vlak. Přijel, dokonce to byl i náš vlak. Nejsa však ve věcech dráhy dostatečně honění, netušili jsme, že každý kousek vlaku jede jinam. Druhý level splněn.

Poté co jsme kola do služebního vagónu naložili a zase vyložili (byla to špatná polovina vlaku) (-10 bodů), dovedli jsme je k druhému hytláku a dozvěděli jsme se, že chybí nějaký děsně důležitý papír, bez kterého nám kola nenaloží. V té době, už měl být vlak pomaličku v Heršpicích. Vyjednávání dopadlo dvakrát neúspěšně, my jsme žádný důležitý papír neměli a paní průvodčí trvala na tom, že nám ho musel dát. Dodneška nevím, kde byl, nakonec to skončilo remízou. Když se přišla ptát vlaková četa z druhé poloviny vlak, proč ještě nejedeme, paní průvodčí to vzdala a kola nám (do vlaku) vzali. Třetí level splněn.

Ve vlaku jsme se usadili, ti šťastnější začali svačit a ti méně šťastní psát expediční deník.

–Věroš

Tak jsme jeli a jeli, až jsme přes moravskou zemi a Slezko dojeli až do Bohumína. Tam jsme koupili vodu a zapalovač, nechali se od hodného domorodce vyfotit a vyrazili k hranicím. Přejeli jsme most přes Olši (Olzu, co za ní žije Jacek) a ukázali pasy, ani to nemuselo být, vyměnili tvrdou polskou měnu a vyzkoušeli silnice. Popojeli jsme asi 20 km a dojeli do Wodzisława Śl. Tam jsme koupili lístek přes celé Polsko do Gdańska a teď sedíme ve vlaku do Katowic a čekáme, až vyrazíme. Pak sedneme na rychlík a pojedeme nocí do Gdaňsku, kde ráno vystoupíme a budeme dělat kdo ví co.

–Jirka


Vytáhli jsme trička a začali je v klidu přemalovávat na klubová. Po nějaké chvíli přišel pan průvodčí a začal se rozčilovat, že nemáme nárok na 50% slevu. Máme nárok na slevu, jsme přece studenti. Ne, nemáme, jsme studenti z cizí země. Museli jsme tedy doplatit poměrně dost peněz, které jsme neměli. Naštěstí nám vzal i marky, trošku nás natáhl, prohodil nějaký vtípek o tom, že kola nemusí být z Polska a odešel. Dojeli jsme do Katowic.

V Polsku mají vysoké peróny, takže vykládání našich těžkotonážních kol nebylo žádný problém. S Jirkou jsme šli zjistit odkud pojede náš vlak do Gdaňska. Štěstěna stála opět při nás a vlak byl po hodince a půl přistaven ke stejnému nástupišti, kde už jsme byli, jen na druhou kolej, takže jsme nemuseli zaposilovat při stěhování po schodech dolu a nahoru. Milé. V první chvíli po příjezdu vlaku to vypadalo, že kdo se nebude prát, nebude sedět. Protože jsme před sebou měli ještě 9 hodin cesty, tak jsme se s Věrošem jsme prali jako lev (jako lvi ne to už je moc) a nakonec se nám podařilo zabrat místa v jednom kupé spolu s dalšími cestujícími. Začali jsme skrz okno nakládat naše věci.

Když už bylo vše ve vlaku nechali jsme tam Věroše, aby hlídal, zbytek výpravy vzal kola a šel hledat bagažový vůz. Poté co jsme navštívili oba konce vlaku, jsme se zeptali (tedy Jirka zeptal, protože jako jediný tvrdil, že umí polsky). Zodpovědný ajzlboňák nám vynadal a řekl ať si ty kola vyndáme a dáme do posledního vagónu.

Naložili jsme tedy kola do uličky posledního vozu druhé třídy a zahájili jsme skrz vlak stěhování našich věcí ke kolům (asi 4 vagóny). Věroš mezitím navázal družbu se dvěma Polákama. Nabízeli nám vodku a nemohli pořád pochopit, kam ty věci stěhujeme. Konečně se nám podařilo vše odstěhovat. Věroš si ještě na tričko přimaloval vlaječku a z Jirkou šli na polskou vodku za našimi novými kamarády. Adam si zatím dodělával svoje tričko. Já jsem si taky namaloval vlaječku na rukáv a vyrazil za Jirkou a Věrošem. Po chvíli jsme šli zase za Adamem (přes několik vagónů, takže z nás měla průvodčí strašmou radost). Jelikož poslední vagón druhé třídy, tedy ten náš byl prázdný, zabrali jsme ji každý jedno čtyřsedadlo a zalehli. Já jsem ještě pomocí mého univerzálního klíče vypnul topení a světlo a uložili jsme se ke spánku.

–Damon

Tím zatím končí zápisky z cesty vlakem, ráno jsme se už probudili v Gdaňsku.

Dnes stručně

Jak Milan hlásil v půli prázdnin, v současné době se nachází ve
Skotsku. Nedávno se ozval, žije, chystá se k návratu a následnému
zvelebování cestovatele.

Jak Milan hlásil v půli prázdnin, v současné době se nachází ve Skotsku. Nedávno se ozval, žije, chystá se k návratu a následnému zvelebování cestovatele.

Cyklistická miniškola

Cyklistika nespočívá v tom sednout na kolo a vyrazit. Správně pojatá
cyklistika obsahuje mystiku i techniku, klade nároky jak na fyzickou,
tak psychickou stránku osobnosti. Pro zjednodušení vstupu mezi
Opravdové cyklisty jsem se rozhodl sepsat malý cyklistický výkladový
slovníček.

Každý, kdo někdy seděl na kole déle než deset minut, určitě mi potvrdí, že cyklistika je úžasná věc. Je škoda, že ne všichni tuto krásnou činnost za krásnou považují.

Cyklistika nespočívá v tom sednout na kolo a vyrazit. Správně pojatá cyklistika obsahuje mystiku i techniku, klade nároky jak na fyzickou, tak psychickou stránku osobnosti. Pro zjednodušení vstupu mezi Opravdové cyklisty jsem se rozhodl sepsat malý cyklistický výkladový slovníček.

Začneme s obecnými termíny:

  • Bicykl – vynález, který dovoluje zničit se mnohem rychleji, než při pěším pohybu. Na bicyklu se obvykle sedí obkročmo tak, že se kola dotýkají podložky. Bicykly rozlišujeme na horské a silniční.
  • Horské kolo – vyznačuje se vysokou hmotností a je opravdu bytelné. Nenechte se nachytat tím, že Vám někdo bude tvrdit, že má lehké horské kolo. Opravdový horský cyklista má kolo co nejtěžší, aby po rozjetí mělo vysokou energii. Čím je kolo těžší, tím lepší má průchodnost terénem, dobře rozjeté horské kolo vyvrátí i menší pařez a láme klády.
  • Silniční kolo – vyznačuje se většinou tím, že pro dosažení co nejmenšího odporu vzduchu jsou z něho odmontovány všechny nepotřebné součástky a proto by podle vyhlášky nemělo vyjet na silnici.
  • Silnice – stavba, které umožňuje cyklistům pohybovat se z místa na místo a překážet motoristům. Z neznámého důvodu si motoristé myslí, že silnice tu jsou pro ně, ačkoliv se dá prokázat, že bicykly tu byly dříve než auta.
  • Cesta – zařízení, které umožňuje cyklistům pohybovat se místa na místo a překážet turistům.
  • Cyklistická stezka – bájný přírodní útvar, které umožňuje jízdu cyklistům bez toho, aby někomu překáželi. Zatím ji ještě nikdy nikdo neviděl, ale všichni cyklisté věří, že ji někde potkají. Výzkumy naznačují, že by se mohla vyskytovat v cyklistickém nebi, kde vládne velký Lepiduch.
  • Dopravní značky – okrasné objekty stojící okolo silnic. Slouží především k tomu, aby si o ně cyklista mohl opřít kolo. Patník taky není špatný, ale většinou se vylomí 🙁
  • Slalom – soutěžní disciplína, kterou provozuje více cyklistů jedoucích po cestě, kde chodí dost lidí. Po skončení bodovaného úseku si jednotliví cyklisté spočítají, kolik osob kdo srazili či vyděsili, a podle toho si rozdělí medaile.
  • Kopec – plocha, která má nenulovou derivaci ve směru pohybu. Dělí se na dva druhy: skopce (1.pád skopec) a dokopce.
  • Statistika – odvětví matematiky, které způsobuje, že na světě je více dokopců než skopců.
  • Brašna – vtipně sešité kousky textilu, které narozdíl od Kleinovy láhve mají vnější a vnitřní stranu. Na vnitřní stranu se umisťují zavazadla, z vnější strany se připevňuje bycikl.
  • Přízemní akrobacie – správný cyklista je podobný horákovi. (viz kniha Proč bychom se nepotili) Svoji výstroj neveze pasivně, ale každou chvíli se převléká. Přízemní akrobacie se přezdívá činnosti, při které se mění cyklista mění umístění svých oděvních součástek v prostoru a přitom nesleze z kola.
  • Oprava – činnost, při které si cyklista myslí, že zlepšuje technický stav svého kola. Výsledkem je obvykle přemístění špíny z kola na cyklistu. Je dokázáno, že není možné na jednom kole najednou jezdit a opravovat ho, proto je záhodno se této činnosti vyhnout.

Pokud jste se prokousali předchozími jednoduchými poznatky, napijte se pořádně z cyklistické láhve. Další část jsou technické termíny:

  • Brzda – zařízení kromě výroby různých zajímavých zvuků umožňuje za příznivých povětrnostních podmínek snížit rychlost. Opravdoví cyklisté se však řídí zásadou: „Kdo brzdí, prohrává“
  • Rám – nejdražší součást kola. Byly zde sice snahy rám právě pro tuto nectnost z výroby vyloučit, ale zatím nebyly úspěšné.
  • Řetěz – šikovná věc na zvyšování ztrát energie při přenosu mezi šlapátky a zadním kolem. <!–
  • Sedlo – jedno z míst, kde je člověk v dotyku se svým strojem. Narozdíl od dalších čtyř kontaktních ploch si tohoto v 
  • –>
  • Řidítka – součástka, která byla původně určena k ovládání směru pohybu. Dnes slouží především jako nosič na různé páčky a hejblátka, k zavěšování různých předmětů při přízemní akrobacii.
  • Rukavice – při jízdě po nerovném povrchu (prakticky všechny) se přenáší vibrace z předního kola na řidítka. Rukavice tlumí nárazy. Při letu přes řidítka většina lidí natahuje ruce před sebe, kvalitní rukavice snesou i pád na asfalt. Mohu zodpovědně prohlásit, že totéž se o holé kůži na rukách říci nedá.
  • Helma – oděvní součástka, která způsobuje, že cyklista nepadá na hlavu. Je proto hojně využívána. Lepší helmy mají odrazné barvy a způsobují, že se pod nimi hlava nepotí a nedostane úpal ani úžeh.

Vím, že tento slovníček nenahradí zkušenosti získané naježděním několika tisíců kilometrů. Pokud však někoho přesvědčím, že cyklistika je to pravé a ubude aut v ulicích, budu rád.

Úzkokolejná železnice Třemešná – Osoblaha

V osoblažském výběžku se nachází unikátní technická památka, úzkokolejná
železnice Třemešná ve Slezsku – Osoblaha. Jde o jednu ze tří fungujících
úzkokolejných tratí v České republice a poslední, kterou provozují
České Dráhy.


V osoblažském výběžku se nachází unikátní technická památka, úzkokolejná železnice Třemešná ve Slezsku – Osoblaha. Jde o jednu ze tří fungujících úzkokolejných tratí v České republice a poslední, kterou provozují České Dráhy.

Nejlepší doprava je po železnici do stanice Třemešná ve Slezsku. Když vystoupíte z vlaku v této stanici, stačí obejít nádražní budovu, na druhé straně se nachází roztomilé malé koleje.


Celková délka této železnice je 20km, nachází se na ní 105 oblouků o malém poloměru, nejmenší z nich má poloměr 75m. Trať byla postavena na začátku tohoto století a je velice dobře udržovaná. Vcelku podrobné informace o historii se nacházejí v nádražní budově ve Slezských Rudolticích.

Pokud začnete své putování v Osoblaze, doporučuji ke shlédnutí zříceninu, která stojí kousek za Bohušovem. Cesta je značená od bohušovské pošty. Na zřícenině se dá i přespat, nachází se tam několik stojících kamených oblouků, pod které nezatéká. Další šikovné místo na přespání je čekárna v Horních Povelicích.

Pokud hodláte projít trať po kolejích, předem upozorňuji, že místy je okolí tratě osekané pouze do průjezdného profilu lokomotivy a nemusíte mít před vlakem kam uhnout – nezapomeňte si proto prostudovat jízdní řád – je téměř na každé zastávce či v jízdním řádu.

Radhošť – Radegast – Pustevny

Radhošť je jeden z nejznámějších beskydských vrcholů (1129 m.n.m.). Nachází
se severovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm, kde je také vhodné začít
putování…

Radhošť je jeden z nejznámějších beskydských vrcholů (1129 m.n.m.). Nachází se severovýchodně od Rožnova pod Radhoštěm, kde je také vhodné začít putování.

Z Rožnova vede přímo na Radhošť červená turistická značka. Ve městě projdete parkem, na světelné křižovatce přejít silnici a potom odbočit doprava podél hlavní silnice (nikoliv pokračovat rovně jako jsem to udělal já :-). Značka se od hlavní silnice odpojuje po 500 metrech a dál už vede samostatně. Souběžně s ní vede i červená cyklistická značka, která pravděpodobně vedena po silnici.

O červených turistických značkách se říká, že je to značka pro náročné turisty a pro tuto značku to platí obzvlášť. Značka je členitá jak ve vertikálním, tak v horizontálním směru, navíc jsme na mapě našli drobné odchylky od skutečnosti – i přes tato úskalí však existuje vysoká šance, že na Radhošť dorazíte.

Na vrcholu Radhoště stojí kaplička a socha Cyrila a Metoděje. Ke kapličce se v současné době (červenec 2000) přistavuje přístavek, který se k ní vůbec, ale vůbec nehodí. Radši jsem ji nefotil a nafotil jsem si raději pohled do okolí Radhoště.

Z Radhoště je možné pokračovat dále k soše Radegasta a k Pustevnám, odkud jezdí lanovka dolů k Frenštátu pod Radhoštěm. Nadšenci jako my mohou sejít po značce dolů do Kunčic. Po cestě je několik velice malebných vodopádů.

Umění stopovati

Strašně rád poslouchám, když někdo vykládá, jak daleko se dostal stopem.
Před časem jsme s kamarádem přemýšleli, že bychom se také někam podívali,
ale narazili jsme na problém. S naší vizáží nám asi moc lidí nezastaví…

Strašně rád poslouchám, když někdo vykládá, jak daleko se dostal stopem. Před časem jsme s kamarádem přemýšleli, že bychom se také někam podívali, ale narazili jsme na problém. S naší vizáží nám asi moc lidí nezastaví…

Když mi jednou ujel vlak, tak jsem zkoušel stopovat z Brna do Hradce Králové, vzal jsem si na to dokonce čisté ponožky, ale nikdo mi nezastavil. Jako správný turista jsem tedy nahodil batůžek na záda a vyrazil kupředu, před sebou něco málo pod 200 km. Mám-li být mluvit pravdu, musím přiznat, že jsem tu vzdálenost jel asi na šestkrát (z toho pětkrát po dvou kilometrech) a ušel jsem asi 20km pěšky.

Poučeni touto zkušeností, začali jsme vzpomínat na triky obvyklé i méně obvyklé. Jeden kamarád s dlouhými vlasy stopuje tak, že se za vlasy skrývá a řidič zjistí, že jde o kluka, až poté co zastaví. Tato metoda pro nás bohužel není použitelná, protože ani jeden z nás nemá dlouhé vlasy – alespoň v létě ne.

Pomineme-li metody na hranici trestního zákona (červená plácačka) či za ní (lepidlo, rýsováčky na silnici), zůstává už jenom jedna metoda a to práce s návnadou.

Člověk si s sebou na cesty vozí pěknou dívčinu coby návnadu. Problém je pouze v tom, že takových je velký nedostatek a většinou už jsou zadány. Vzpoměli jsme si pouze na jednu a to na moji vlastní sestru. Což o to, sestra je vcelku dekorativní, ale má to jeden háček. Patří k těm lidem, co by si na pusu měli pořídit zbrojní pas. Řešením by bylo zalepit jí pusu kobercovou náplatí, ale poté zase nevypadá tak dekorativně.

Já se snad do světa nepodívám jinak než na tom kole.

Foťák potřetí

Začínám psát už třetí část svého seriálu o (ne)fotografování. Vystavuji
se nebezpečí, že seriál bude dlouhý jako Dallas, proto slibuji, že toho
časem nechám a začnu psát i o něčem jiném. Než mne něco (někdo) napadne,
napíšu ještě jeden článeček o svých fotografických dobrodružstvích…

Začínám psát už třetí část svého seriálu o (ne)fotografování. Vystavuji se nebezpečí, že seriál bude dlouhý jako Dallas, proto slibuji, že toho časem nechám a začnu psát i o něčem jiném. Než mne něco (někdo) napadne, napíšu ještě jeden článeček o svých fotografických dobrodružstvích.

Když jsem zjistil, že některé fotky jsou šedivé, bral jsem to jako vlastnost přístroje. Když už jich takových bylo tolik, že to začalo být podivné i mně, začal jsem přemýšlet, čím by tento zajímavý úkaz mohl být způsoben. Vyloučil jsem UFO (ty, jak je známo létají jenom v létě a nad obilím) i erupce na Slunci (problémové fotky byly focené po jeho západu) a došel jsem k závěru, že jsou podexponované – v češtině to znamená, že mám moc slabý blesk.

Proto jsem začal v návodu hledat informace o tom, jak moc si mohu dovolovat vystrkovat oko a jak může být objekt daleko, abych si na něho mohl posvítit. Našel jsem tam sice spoustu zajímavých informací, ale technické údaje tam nebyly. Až na druhý pokus jsem zjistil, že příslušná pasáž se nachází pouze v německém návodu. Pomineme-li skutečnost, že němčina je pro mne španělskou urbanizační strukturou nevysoké úrovně, zajímalo by mne, jestli si překladatel myslel, že takové věci české čtenáře zajímat nebudou?

P.S.: Na závěr mi dovolte jedno úsloví: „Nemusíte mít nepřátele, stačí jeden dobrý kamarád.“ Přesvědčoval jsem Damona, že jedna fotka se mi obzvlášť povedla – Danka na ní IMHO vypadá opravdu dobře – a čekal jsem, že mi tu fotku pochválí. A víte, co mi ta dobrá duše odpověděla? Že to prý není moje vina…

Občanské radiostanice na cestách

Předminulý týden napsal Milan článek o používání mobilního telefonu na
cestách. V té době jsem slíbil, že napíšu něco o používání CB radiostanic a tento neuvážený počin tímto plním…

Předminulý týden napsal Milan článek o používání mobilního
telefonu na cestách. V té době jsem slíbil, že napíšu něco o
používání CB radiostanic a tento neuvážený počin tímto plním. Pokud
se nějakému uživateli CB bude při čtení tohoto textu ježit porost
na hlavě, nechť mne omluví. Text je psaný pro čitatele, kteří ani
neví, že něco jako CB existuje.

Občanské radiostanice (z anglického překladu Citizen Band) si
může pořídit a provozovat téměř každý (=bez jakéhokoliv povolení),
a to jak u nás, tak i v civilizovaném světě. Uživatelé CB
radiostanic mají v ČR k dispozici 40 očíslovaných kanálů v krátkovlnné části spektra (27MHz). Na trhu je k dispozici mnoho
typů stanic, pro použití na cestách mají asi smysl stanice mobilní
a ruční.

Mobilní stanice jsou stavěny na namontování do auta, jsou
velikosti většího či menšího autorádia a napájí se obvykle z 12V
akumulátoru. Připojují se k anténě, jejíž délka se pohybuje od 60cm
do 2m, jak je komu libo a jak má kdo hluboko do kapsy. Pokud se
jede autem či na kole, tak mobilky mají smysl pro svoji cenu.
Opravdoví nadšenci (třeba já) dokážou zabalit mobilní stanici s anténou a akumulátorem do batohu tak, že je použitelná. (Pro
informaci: moje výbavička má něco přes 4kg.) Na druhou stranu: v okamžiku, kdy pobíhám po kraji, je mi stanice v batohu platná jako
ponorce stěrače.

Ruční stanice (ručky) mají velikost většího či ještě většího
mobilního telefonu a akumulátory (většinou tužkové) mívají jako
samostatný blok v pouzdře stanice. Jako anténa je obvykle použit
krátký pendrek (od 10cm do půl metru) či vysunovací anténa jako
bývá na rádiu. Vzhledem k jejich rozměrům je ručku možné nosit na
opasku a v batohu je také o něco příjemnější.

Vysílačky stejně jako mobilní telefony nemají rády nešetrné
zacházení, navíc mají i svoje specifika.

Výhody proti mobilnímu telefonu:

  • po zakoupení stanic je další provoz (až na elektřinu)
    zdarma
  • vysílačky fungují i na území cizího státu a tam, kde není
    pokrytí signálem pro GSM telefon
  • vysílačka může (máte-li akumulátor) běžet nonstop

Nevýhody:

  • ruční stanice jsou omezeny na asi 1km mimo město, mobilní v batohu na (ať nežeru) 5km, v autě není problém dát 10km, rekord na
    mobilku máme 80km (z Děčínského Sněžníku).
  • všechny stanice se ve vysílání musí střídat. V telefonu můžete
    skočit druhému do řeči, u vysílačky musíte počkat, až protistanice
    domluví.
  • není zaručena odolnost proti rušení a zlým lidem
  • to, co si povídáte, může slyšet kdokoliv
  • v některých státech Vás policisté nemusí mít rádi a můžete se
    dostat do problémů
  • ne vždycky se dovoláte na nouzové volání
  • fungují na elektřinu, musíte dobíjet akumulátory, nebo vést
    dostatečně velké nabité akumulátory (ty zase bývají těžké a/nebo
    drahé). Další možnost je zakoupit solární panely a nabíjet z nich.
  • vysílačkou nemůžete zavolat domů, že jste v pořádku. Na to se
    bohužel musí použít telefon.
  • chcete-li si povídat s kamarády, musí mít taky vysílačku

Zkušenosti z provozu na cestách:

  • Měli jsme s sebou vysílačky v Maďarsku na cykloakci a nemělo to
    chybu do té doby, než Damon ulomil špičku antény. Stačila jedna
    stanice u prvního a jedna u posledního člověka v konvoji. Když
    někdo píchnul, poslední z výpravy to (vysílačkou) nahlásil dopředu
    a všichni jsme počkali, než se sejdeme. Bylo možné poskytovat
    informace o odbočkách a my vepředu jsme zase věděli, jak moc daleko
    za námi se nachází ocas výpravy.
  • Když se jede na akci více auty, je možné do každého auta dát
    staničku a domlouvat se za jízdy mezi vozidly. I to je docela
    šikovné, obvlášť, když člověk zároveň poslouchá, jak si kamióny
    hlásí, kde je jaký radar.
  • Namontujete-li do vysílačky selektivní volbu (takový malý
    obvod), stanice může chovat podobně jako telefon. Čeká, dokud ve
    vzduchu nezachytí svůj kód a potom začne vyřvávat jak na lesy.
    Škoda, že poměr cena/výkon tohoto řešení je nedobrý
  • Znám oddíl, který používá vysílačky na táboře, kromě stožáru na
    vlajku mají postavený druhý stožár na anténu a používají je při
    hrách.

Myslím si, že CB radiostanice se i přes jejich nevýhody dají
dobře využít při výpravách, kde na sebe členové (skupiny) nedokřičí
a potřebují být spolu v kontaktu. Kromě již zmiňované cykloakce mne
napadá využití horolezci. V případech, kdy je třeba spojení s civilizací má navrch klasický mobilní telefon.

73!
Věroš Řečkovice – Brno