Autor: Věroš Kaplan

Neděle 11.7.

Dnes ráno začal Věroš plašit už velmi brzo. Uvařil zelňačku se slepičí krémovou. Snědli jsme to asi v 7:00 místního času a zase ulehli, protože byl mokrý stan od rosy a vůbec.

Když už slunko pralo do stanu moc, začal jsem palšit já a začalo se balit. Když už jsme měli téměř vše zabaleno, přinesl nám pan domácí vdolky s cukrem a mléko od krávy. Dobalili jsme vše a vyrazili na silnici. Tentokrát jsme byli na silnici v 10:00, možná ve tři čtvrtě. Šlapali jsme jako o závod, do Valgy nám zbývalo 60 km. Po cestě jsme jednou zastavili na cukr a pak jsme narazili na značku práce na silnici práce na silnici 12km..

Zprvu jsem myslel, že 1,2 km a tu tečku někdo ukradl, ale za chvíli to bylo opravdu 12 km. Kodrcali jsme se po vyfrézované silnici, pak po uválcované hlíně a štěrku, kousek jen po štěrku, to ani nejelo a taky v protisměru. Když jsme zdolali tento úsek, který měl opravdu 12 km už nám scházelo do Valgy je 6 km a to bylo hned.

Na náměstí jsme spočítali všechny naše estonské korunky a šli jsme Věroš a já koupit oběd. Na první pokus jsme koupili 4 krát chleba, paštiku a 2 krát sýr a zbylo nám ještě 20 korun. Jo a taky kvas. Vše jsme snědli a Adam a Věroš utratili zbytek za čokoládu, zmrzlinu a banány.

Vyrazili jsme na přechod, ale dřív, než jsme opustili Estonsko, zeptal jsem se, jestli si můžeme vyměnit peníze na laty. Poslali nás zpět, odkud jsme přišli, na rozestavěný přechod, do kterého jsme už jeli. Tam nám opravdu vyměnili 20 DM na laty (dostali jsme asi 6,48 LVL).

Po této úspěšné transakci jsme vyrazili hledat nádraží do Valky. I přesto, že jsme se ptali dvou domorodých obyvatel, nádraží se nám najít nepodařilo. Vydali jsme se tedy po silnici směr … na další nádraží. Po 6 km jsme narazili na přejezd a o kousek dál i na nádraží. Paní, která hlídala nádraží jsme se zeptali kde je voda a jestli nemá jízdní řád. Pro vodu nás poslala k nedaleké studni, kde jsme si napumpovali, ale neřád neměla. Ve stínu WC jsme uvařili večeři, brkaši + špek a taky ji sežrali. No a v 19:30 přijel vlak, do kterého jsme se nalodili. Paní průvodčí nám řekla (rusky), že máme jít na konec vlaku, že je tam místo na kola. Tak jsme se svezli na kole vlakem, protže vlaky tady jsou dlouhé a hlavně široké. Možná i bystrozraké :-). No a teď tu sedíme ve velice pohodlných křeslech, Věroš a Adam vykládají pasians a já píšu deník. Už ne.

— Damon

Ještě pořád Damon: Během cesty jsme se dali do řeči se jedním pánem, který nás přesvědčoval, že máme vystoupit v … a jet dál do Rigy na kolech,že je to tam moc krásné. My jsme ale byli rádi, že už jedem domů a vlakem, a tak jsme jeli až do Rigy. V Rize jsme Věroš a já šli otravovat paní v pokladně, kdy jede vlak do Kaunasu. Paní nám řekla, že vlak jede ve 23:35 a bylo 22:20 a že stojí 6 latů do spacího, 9 latů do singlu plus 2,54 za kola. To je hodně peněz, ale nakonec jsme se domluvili, že pojedem. Vyměnili jsme teď 90 DM a dostali 27 latů a kooupili jsme si lístky. No nakonec lístek stál 5,54, takže nám zbylo 5 latů. Jako na sviňu pán ve směnárně zavřel. Vydali jsme se k vlaku, dokonce jsme ani nemuseli po schodech, tak dobře jsme s věrošem koupili lístky.

Ještě než jsme se nalodili (navlačili), pozdravili nás tři individua. byli to Češi, kteří tu byli na pěšárně a jeli do Šiauliai. Paní průvodčí se sice ošívala, že takovým vlakem velocipedy vozit nelze, ale měli jsme na ně lístky, a tak nám je naložili úplně na konec vlaku.

Totiž to nebyl jen tak ledajaký vlak, byl to lehátkový rychlík do Vilniusu. Každý vagon měl dvě průvodčí, každý lístek byl na určité lehátko. Nafasovali jsme čisté prostěradlo a deku, no a do takového vlaku jsme chtěli naložit kola. Ale odjeli jsme. Kousek za Jelgavou jsme rozestlali a šli spát.

— Damon

Poznámka při přepisu: Místa označená … nejsou ta, kam lidi běžně posíláme, ale nikdo si nevzpomene, jak se to vlastně jmenovalo.

Pondělí 12.7.

Po další hodině jízdy nás vyrušila průvodčí. Jsou hranice. Jsme rozchrápaní, a tak celníkovi vnucujeme pasy a pasovému říkáme, že nic nevezeme. Přesto nás pustili. Spali jsme dál, cesta ubíhala pěkně. Věroš půl hodiny před Kaunasem začal plašit, že už budeme vystupovat. Tak jsme se trochu otřepali a ve 3:45 jsme stáli na perónu v Kaunasu. Kola nám neukradli, a tak jsme vyrazili na prohlídku spícího něsta.

Damon si dal slalom mezi čárami jinak rušné šestiproudé silnice. Všude bylo zavřeno, ale podařilo se nám přece jen nalézt otevřenou směnárnu. Tak jsme se zbavili pěti latů a získali 22 litů. Poté jsme vyrazili pryč, než začne ranní špička. Všude měli zavřeno, ale v žaludku kručelo. Tak jsme si řekli jednomu pánovi o vodu a uvařili si polívku.

Nad mapou jsme pak vydumali, že to dnes dotáhnem až do Suwalek a odtud pojedem domů. Je to sice pěkný flák cesty, ale když je teď sedm hodin ráno…

Pak jsme vyrazili. Cestou do Marijampole, které je v půlce cesty se nic zvláštního nestalo.

Protože bylo teprve 10 hodin, tak jsme oběd nechali do dalšího městečka. Zde jsme si koupili jen zmrzku, buchty s rozinkami a giru (kvas). Pak jsme pokračovali. Já jsem předstíral, že to tady znám, tak jsem zakufroval. Než jsem se stačil vymotat, Věroš se někoho zeptal a ten mu ukázal správnou cestu. To ovšem nebyl konec obtíží. Z Marijampole byla silnice uzavřena a my pokračovali po objížďce. Nastavili jsme si tak cestu asi o 6 km, z toho 3 km po opravované vozovce bez asfaltu. Holt ta objížďka šla jinudy. Pak jsme ale najeli na správnoou silnici, po které dalších 20 km nejezdily náklaďáky.

Ve městečku Kalvarija – Jirka jsme šli nakoupit oběd. Nebyla to samoobsluha, a tak nákup byl dobrodružstvím. Zvítězili jsme. Po obědě jsme ještě utratili zbytky místní měny a vyrazili do 40 km vzdálených Suwalek. V nohách jsme přece jen už něco měli (90 km), takže se nejelo úplně lehce, ale nebylo to zas tak hrozné. Na hraničním přechodu si nás polský úředník prohlížel a srovnával nás s fotkama v pasech. Nakonec se zeptal, odkud a kam jedeme a popřál nám šťastnou cestu.

Silnice do Suwalek byla ve stavbě, a tak na některých úsecích se nejelo nejlépe. Navíc ještě ubývaly síly.

V Suwalkách nastalo další dobrodružství. Hledání nádraží. Každý domorodec nás poslal jiným směrem. Nakonec jsme ale zvítězili. Z paní v okénku jsme dostali, že vlak v 19:20 do Gliwic opravdu jede. Pak šel Věroš s Damonem zpět do města vyměnit peníze. Přinesli zlaťáky, takže jsme si mohli koupit lístky. Nakonec jsem je koupil až do Chalupek přes Katowice.

Ještě jsme si uvařili večeři na peróně a pak jsme nastoupili. Ještě jsem zapomněl říci, že jsme si všichni umyli nohy pod vodovodním kohoutkem na peróně. Pak ještě Damon odskočil koupit zmrzlinu.

Teď sedíme ve vlaku, a pokud nezapomeneme v Katowicích vystoupit, tak se snad už nic nemůže stát.

— Adam

Úterý 13.7.

Adam v předchozím dni poznamenal, že pokud v Katowicích nezapomeneme vystoupit, nemůže se nic stát. Leč Adam míní a život mění.

Tentokrát se život vtělil do průvodčího. Vlak se v Czestochowe rozděluje na dvě poloviny, jedna letí do Krakówa, druhá na Katowice a potom do Gliwic. My jsme seděli v té polovině, co jela (po polski letěla) do Krakówa a my chtěli jet do Katowic.

Už jsme docela sehraní, vylodění jsme zvládli docela rychle. Kola jsme posadili do vlaku až na konec. Pak přišel průvodčí a chtěl rozsvítit koncová světla v nějaké skříňce, o kterou jsme měli opřená kola. U polských vlaků se to totiž dělá až na konci posledního vagónu. To i v naší staré Škodovce 120 to šlo udělat z místa řidiče. PKP se zřejmě v oblasti technických vymoženstí mají ještě co učit. Odtud byla cesta velmi pohodlná.

V Katowicích jsme vystoupili a viděli něco, co se u nás jen tak nevidí. Dva polští cyklisté vykládali v vlaku kola. Nejdřív přední, potom zadní a nakonec rám. Na nástupišti je složili dohromady a odjeli. Už chápu, proč se průvodčí rozhlížel po kupé, kde ta kola máme.

Z Katowic jsme dojeli do Rybnika a s přestupem do Chalupek. V Chalupkach jsem najednou měl pocit, že jsme v České republice, všude spousta aut s bílou SPZ vytlačovala ze silnice tu trošku s černými.

V kantoru jsme směnili zlotówki za české koruny a utratili zbylé zlotówki. V pohodě a už bez razítka jsme překročili hranice a ocitli se v ČR. Dojeli jsme na nádraží, podali kola, snědli smažák, na který jsme se těšili minimálně od Šiauliai, ale spíš dřív, nakoupili koblihy a čokoládu a teď sedíme ve vlaku a jedeme domů, do Brna…

–Věroš

Čtvrtek 8.2.

Ráno se Adam probudil, šel ven a donesl hodiny. Bylo 6:15. Plán byl, že vstanem dřív a pojedeme do KURESSAARE a zpět a u někho si schováme věci. Ovšem 6:15 bylo moc trošku brzo. Další vstávání se ale nezdařilo, navíc jsem zjistil, že do KURESSAARE je to o dost dál, než jsem myslel. Uvařili jsme teda polívku (slepičí), posnídali a vyrazili na silnici. Přes to všechno jsme byli na silnici už ve čtvrt na jedenáct. První zastávku jsme učinili u větrného mlýna kousek před mostem na druhý ostrov. Pán anglicky neuměl, rusky taky moc ne, ale domluvili jsme se, že chceme tři studentské na prohlídku mlýna. Chtěl po nás 3 krát 3 koruny. Nejmenší jsme ale měli 50 EEK, tak nás pustil zadarmo. Mlýn byl hezkej, ale mrňavej. Dál jsme pokračovali po mostě, který nebyl most, ale pouze násep a na levé straně byla cyklostezka.

Za mostem jsme vyrazili na KURESSAARE, po silnici 74. S Věrošem jsme jeli jako vždycky vepředu a asi po 15 km jsme zastavili, abychom počkali na Adama a nabrali vodu. Nabrali jsme vodu, posadili se k silnici a čekali. Když se Adam po půl hodině neukázal, Věroš zavelel, že jedem zpět. Mě se moc nechtělo a navíc tady byla možnost, že Adam nás minul a honí nás dál. Stopl jsem tedy Golf přijíždějící od KURESSAARE a slečny se lámanou angličtinou zeptal, jestli neviděla člověka ve stejném tirčku. Domluvili jsme se, že jo a že je to poměrně dlouho a že měl černou helmu. Dohnal jsem tedy rychle Věroše, otočili jsme to a začal stíhací závod na 30 km. Věrošovi jsem velmi rychle ujel, takže každý jel sám za sebe. Adam honil nás, já honil Adama a Věroš honil mě. Spočítal jsem si, že na 30 km nemám šanci Adama dojet, tak jsem si říkal, ať zůstane na začátku KURESSAARE.

A taky že jo. Adam čekal u cedule a čekal 40 min. Věroš dojel asi za 15 minut po mně. Snědli jsme čoko a vyrazili na oběd. Kousek za začátkem obce byla sámoška, kde jsme nakoupili spoustu jídla, které jsme pak společnými silami sežrali. Až na to kilo cukru a tři jablka. Od samošky jsme jeli do středu města, kded jsme chvíli projížděli a pak jsme jeli do přístavu ROMANASSAARE. V přístavu jsme chvilku očumovali lodě, pána co právě přijížděl jsme se zeptali kam jezdí, on nám řekl, že jezdí na ostrov Abruka, což se nám nehodilo. Vyrazili jsme tedy zpět. Tentokrát ovšem proti větru. Jeli jsme směrem na PIHLU, kded jsme v autobusové zastávce zdlábli další čoko a trochu cukru. Odtud jsme odbočili a jeli zpět na 74, kousek po ní a pak na Laimjalu. Asi po osmi kilometrech jsme začali shánět místo na stan. V první chalupě nám paní řekla, že ne. Vlastně ani nevíme, jestli nám vůbec rozuměla, ale zavolala si muže a ten už uměl trochu rusky. Spustili jsme tedy nacvičenou větu. Pán nám v první chvíli dovolil postavit si stan hned u domu, pak nás vzal k řece, kde jsme se taky ubytovali. Já se s pánem ještě vrátil pro vodu. Kluci mezitím postavili stan. Ještě než jsme se pustili do vaření vyzkoušeli jsme s Adamem teplotu říčky. Moc teplá nebyla, ale bylo to fajn. Udělali jsme oheň, na něm Věroš těstoviny a já s Adamem na vařiči omáčku od Knorra. Téměř vše jsme zdlábli a šli spát.

–Damon

Pátek 9.7.

Den jako každý jiný. Teda ne zas až tak. Dneska máme stan ve stínu, a proto je vše mokré od rosy. Věroš šel vařit písmenkovou polívku Knorr. S Damonem jsem se koukal do mapy, kudy kolmo a kudy vlakem.

Pak jsme se nasnídali. Věrošovi se přitom šprajclo ypsilon v krku 🙂 Po snídani jsme přenesli stan na sluníčko, aby uschnul. O půl dvanácté jsme byli na silnici jak na koni. Věrošovo koleno a protivítr zpomalovali náš postup vpřed. Nejhorší to bylo na silnici mezi ostrovy Saarema a Muhu. Pak už to šlo docela dobře. Ve vesnici jsme se rozšoupli v obchodě a koupili si oběd a něco k večeři. To jsme nabalili na kola a vyrazili na trajekt. Loď kupodivu stála stejně peněz jako směrem na ostrovy. Na trajektu jsme zaujali místo u stolečku a začali obědvat. Nechali jsme akorát pár drobečků pro lodní myši 🙂

Z Virtsu jsme pokračovali proti větru směrem na Lihulu. Pak jsme odbočili vpravo a jedné chalupy nabrali vodu. Pak jsme pokračovali po menší silničce na Pärnu Cesta ubíhala příjemně. Po 10 km se silnice rozšířila a stalo se z ní záložní vojenské letiště. Po 3 km se opět runway změnila v silnici a pokračovala dále.

My jsme zastavili a dali si jahody, co rostly u silnice. Potom jsme ještě spořádali čokoládu. Sedli jsme na kola. Před námi se objevila cedule „okres Pärnu“ a silnice změnila povrch. Z asfaltky se stala široká prašná cesta, po které jsme jeli 4 km, kde se na křižovatce opět z prašné cesty stala asfaltka. Čas se pomalu chýlil k večeru, a tak po 20 km jsme zastavili u domečku a požádali o přespání.

Postavili jsme si stan, dali si pomeranče a začali vařit večeři. Přitom se k nám přidal místní kocour a začal loudit. Když neuspěl, tak (jak jsem později zjistil) se spokojil s mým toaletním papírem, ze kterého nadělal hromadu malých toaleťáčků.

Už nevím ,co bych dál napsal, tak končím.

–Adam

Sobota 10.7.

Když jsem se ráno vzbudil a přesvědčil se, že mám vstát, bylo přesně 10:30 nebo tak nějak. Bylo by vhodné vyhlásit, že v 8:00 se začíná vstávat, do 9 už je sbalený stan a (nebo) snězená polívka. Zkrátka takovou menší tyranii.

Trochu času jsme ušetřili užitím paralelismu, neb zároveň s vařením snídaně se balil stan. Na silnici jsme zase šlapali okolo půl dvanácté. Před výjezdem jsme ještě nabrali vody, což bylo s místní studnou malé dobrodružství.

V pohodě jsme dojeli asi 6 km do Parnu, kde byla na mapě nakreslená dálnice. Šlo o obyčejnou dvouproudovou silnici, po zjištění, že na ní jezdí i traktory, jsme na ni odvážně vyrazili taky. Aby byl pocit dálnice lepší, udělali silničáři výluku a provoz svedli do jednoho pruhu.

Do Pärnu jsme dorazili v pohodě, místní cyklostezky jsou šikovné, ale Adamovi se na ní povedlo přetrhnout lanko od zadní brzdy. Damon ho přesvědčil, že to nic není, a jelo se dál až na konec Pärnu k nádraží. Nádraží je postaveno daleko za koncem města, což je určitě praktické, neboť dým a saze z lokomotiv nelétají do města.

Po zběžné prohlídce nádraží jsme zjistili, že nádraží je dokonale zavřené, jedna kolej chybí, druhá kolej vlak už asi dlouho neviděla a po třetí se asi jezdí. Po detailnější prohlídce Adam našel něco, co vypadalo jako jízdní řád a vyvěštil, že vlak nádraží navštěvuje dvakrát denně a jezdí pouze z Tallinnu. Usoudili jsme, že přes hranice nás to nedostane, bohatýrsky poobědvali a vyrazili na Valgu.

Cesta na nás zkoušela různé úskoky, jako třeba odbočky, zatáčky a kopce, ale vydrželi jsme. Snědli jsme i cestovní čokoládu, vyrobili ji v Německu, dovezli ji lodí na ostrov Muhu, tam jsme ji koupili my a najeli s ní něco přes 100 km.

Cesta zkusila ještě jeden trik, udělala opravu. Ani to nás neodradilo, dojeli jsme na autobusovou zastávku a snědli zbytek potravin. Takový jabka s cukrem vůbec nejsou k zahození, co má taky člověk žrát, když už mu nic nezbvývá.

Jeli jsme ještě chvíli a potom se ubytovali. Dneska žádné myšlenky nebdou. Za pár dní už jsme doma

— Věroš

Úterý 6.7.

Tak jsme se probudili. Svítilo sluníčko a foukal vichr. Začal jsem vařit polévku – hrachovku a dal do ní tři vejce, co jsme získali večer. Po jídle jsme se začali balit. Stan umí dělat kotrmelce. Udělal jich pět a pak mu to Damon zatrhl. Raději jsme ho spakovali.

Poděkovali jsme pánovi za mléko, jahody a vejce a vyrazili do Tallinnu. Cesta s větrem v zádech ubíhala příjemně. U veliké cedule s nápisem TALLINN se Damon s Věrošem rozhodli, že se necháme vyfotit. Nastal ale problém. Nebyl tam nikdo, kdo by nás vyfotil. Věroš se tedy vydal do blízké benzinky přesvědčit někoho k vytvoření fota. Kupodivu uspěl. Pán při fotografování už méně, ale to jsem zjistili až v Brně.

Pokračovali jsme dál a bez větších problémů jsme dorazili do centra. V národní knihovně Estonska jsme se dostali k Internetu, a rozeslali jsme tak hromadu mailů a SMS-ek.

Neboť jsme hladověli, vybrakovali jsme nejbližší obchod s „pood“em a odnesli si chleba a další věci. Věroš se rozhodl, že koupí 1 kg cukru, aby byla energie. Stalo se. Pak jsme si šli (tedy jeli) prohlížet centrum. Na terénní vložku uličkami dlážděnými kamením Věroš doplatil defektem zadního kola. Poté jsme použili báječnou cyklostezku, kudy je těžké projít i pěšky. Věroš pak jel vyměnit peníze do banky. Zvítězil. Poté jsme se vydali na nádraží.

Tallinn se mi moc líbil. Asi nejhezčí město, které jsme navštívili. Vlakem, který se spíše podobal metru nebo šalině (tramvaji 🙂 – pozn. redakce) jsme vyjeli 40 km za Tallinn. Dál už místo vlaku jezdí autobus, do kterého se s kolem nastoupit nedá.

Tak jsme si koupili zmrzku a pokračovali dál na kolech. Naše pouť vedla po silnici nakreslené v mapě 1:500 000 žlutě. Ta se spíš podobala polní nebo lesní cestě s hromadou kamení. Po 2 km jsme se dostali na normální silnici. Asi po dalších deseti jsme dorazili k železničnímu přejezdu, kde blikala světla. Vlak ale nejel. Možná tam stále ještě blikají… Pak jsme si vybrali stavení, kde bychom mohli přespat, ale měli tam nicht freundlich hund a ukázali nám místo u souseda. Ten ale nebyl doma, tak jsme raději jeli dál. Asi po kilometru jsme se opět zeptali a paní, která uměla anglicky nás pustila na svou „apple garden“ a nechala nás vysprchovat u nich doma. K večeři byla bramborová kaše Blitana se špekem a cibulí. Končím, protože na to přestávám vidět.

— Adam

Věrošův dodatek: Adam zapomněl napsat, že na místě, kde jsme spali bylo hafo komárů. Na síťce stanu jich jenom Damon napočítal šest z jedné a pět z druhé strany. Venku jsme chodili nabalení jako Eskymáci, aby komáři neprokousli několik vrstev.

Středa 7.7.

Ráno jsem se vzbudil a kupodivu jsem neměl hlad. Aby mne náhodou nepřepadl, obrnil jsem se proti komárům a rozhodl se uvařit polévku.

Rozhodl jsem se uvařit polévku začky „Pejsek & Kočička“, dal jsem tam samé dobré věci, což bylo s obsahem mých brašen dost problematické. Nakonec jsem našel hovězí polévku, zeleninovou, kudrnaté nudle a humrovou příchuť. Ačkoliv jsem snědl velký díl kudrnatých nudlí za syrova, zbylo jich ještě dost.

Když jsem začal volat „Polívka“, nikdo se neozýval, zařval jsem tedy na Damona „spite?“, on odpověděl, že spí, ale po chvíli přemlouvání se mi podařilo ho přesvědčit, že je vzhůru a nespí.

Venku by nás sežrali komáři, proto jsme polívku snědli ve stanu, dávajíc tím mládeži špatný příklad. Když už bylo po polívce, náhodou jsem zřel tachometr a zděsil jsem se. Bylo tři čtvrtě na sedm, tedy 6:45. Bylo mi jasné, že takové brzké vstanutí mohlo zanechat stopy na mém zdraví, proto jsem si lehl a usnul. Zdálo se mi o vláčcích a zrovna když na mne měla přijít řada (hrát si s vláčkem), tak mne Damon vzbudil. To je kamarád, co?

Rychle jsme se zabalili a v jedenáct jsme už zase šlapali na silnici. Cesta byla docela zajímavá až na tři úseky ofrézované silnice v souhrnné délce okolo 7 km. To se ale popsat nedá, to se musí zažít a nejlépe projet. Obzvlášť působivé bylo, když proti nám na té štěrkohlíně prohrnul Land Rover úžasnou rychlostí. Koupili jsme si zmrzlinu a jechali dál.

Dnes je velký den. Dosáhli jsme tisícího kilometru. Toto památné místo je přesně někde mezi pátým a šestým sloupem elektrického vedení. V Lihule jsme nakoupili a snědli oběd, potkali místního člověka (dědka) a věnovali mu dvoukorunu (českou) oplátkou za suvenýry, které jsme nechtěli, ale nedal se ukecat.

Z Lihuly jsme uháněli přes benzinovou pumpu přímo do Virtsu, kde jsme se natrajektili a přepluli na ostrov Muhu. Já bych se Muhu jmenovat nechtěl, ale ostrovu to zřejmě nevadí. Na ostrově byla krásná silnice, asi po 4 kilometrech jsme potkali billboard s reklamou na mumzeum větrného mlýna. Stopl jsem si 400 m, pak jsme odbočili. Viděli jsme mlýn, potom vylezla paní, která neuměla anglicky, ani rusky a zavolala si na nás pána, který uměl anglicky stejně jako ona a rusky o něco méně. Ačkoliv anglicky neuměl, řekl si za prohlídku o dolar a 35 centů (30 EEK). Pěkně jsme mu poděkovali a jeli dál. Někde před mostem na Saarema je prý funkční větrný mlýn. Až pojedeme kolem, tak se nakoukáme aspoň za 100 korun (místních), ať má vztek.

Za vesnicí Liiva jsme našli dobré lidi a rozbili stan. Teď Adam s Damonem předstírají práci na večeři – rýži s masem. Zatím tu nejsoou žádní komáři, což je po včerejší noci příjemné. Je tu krásně, ale přece jenom doma je doma.

Útržky: – V průběhu jsme plánovali výpravu k Blatenskému jezeru. – Adam pravděpodobně vyvaří další bombu. Měl jsem jednu, vařil jsem s ní po různých akcích asi rok, pak mu přišla do ruky a úplně ji vyvařil. Právě se chstá něco podobného udělat s Damonovou bombou. – Nevím, jak ostatní, ale já se děsně těším dom. Damon se zase těší, až si dáme v Bohumíně smažák, joj to bude dobrota. Těším se i na kamrády a kamarádky. – dochází nám cukr. V Tallinnu jsme koupili kilo cukru (suhkur) a už jsme skoro na dně. – Má písnička „Už se ten Tálinskej rybník nahání“ něco společného s Tallinnem? Asi ne, dost dobře si nedokážu představit, jak se nahání moře. – Pečlivý čtenář si jistě povšimnul, že u té řvoucí krávy (-týden) jsem vyměnil pravé šlapátko. ještě ten samý den mi v autoservisu vyměnili i levé, ale stál to za to. Když pán vyndal osičku, vytáhl ji i se závitem z kliky a vypadalo to, že už tam nové šlapátko nedá, protože nebude mít za co držet. Nakonec ji tam dostal a díky mu za to. Nic za výměnu nechtěli, což nás samozřejmě potěšilo. Cenu v našem cykloservise si dovoluji odhadnout tak na 70 Kč a ještě by mě přesvědčovali, že bych měl vyměnit středové složení (ne že by to nepotřebovalo) a vůbec. Konec útržků.

Večeře byla dobrá, jdeme spát. Doufám, že jsem na nic nezapomněl.

— Věroš

Neděle 4.7.

Ráno jsme jako obvykle vstali, neobvyklé bylo to, že jsme se probudili na seně. Asi od šesti hodin vyřvával nějaký kohout, proč to netuším. Domnívám se, že byl špatně nařízený, nebo se předbíhal. V sedm jsem to vzdal a vylezl jsem ze spacáku. To zvíře bylo podlé hanba mluvit, jen co zjistil, že jsme venku, tvářil se jakoby nic. „Já nic, já muzikant“ a byl zticha. Magie!

Asi tak hodinu po mně vstali i Damon s Adamem a začali se rozhlížet, co bude k snídani. U Maggi mají nějaké malé hrnce, polévka se jmenovala „Plný hrnec (2 litry)“, ale v kotlíku jí bylo sotva na dně. Magie podruhé!

Po zabalení kol jsme vyrazili na Tallinn. Čísla na směrovkách se pořád zmenšovala, ráno tam bylo okolo 283 km, večer už míň, ale nepředbíhejme.

Sypali jsme si to po silnici A1 směrem na Tallinn, za námi se zvedala oblaka prachu, ve kterých jsme mizeli a zase se objevovali a najednou z ničeho nic (romantik by napsal jako blesk z čistého nebe) se objevila na rovné silnici veliká budova. Nebyla sice na kuří nožce, ale stejně nás překvapila. Byla to celnice a hraniční přechod. Přešli jsme hranice, přesunuli se z Lotyšska do Estonska a vyjeli vstříc dalším dobrodružstvím.

Naučná vložka

Dovolím si malou vložku, která by se lépe hodila jinam, ale lépe teď, než nikdy:

<NAUČNÁ VLOŽKA>

• Litva se litevsky píše LIETUVA, anglicky LITHUANIA
• Lotyšsko – lotyšsky LATVIJA, anglicky LATVIA
• Estonsko – estonsky EESTI KELES, anglicky ESTONIA

Zmatky s Latvija nás trošku zmátly, zejména na hraničních přechodech, když celníci měli na ramenou nápisy Latvija a byli z Lotyšska.

</NAUČNÁ VLOŽKA>

Protože jsme chtěli mít nějaké peníze (konečně rozumná země, používají koruny, 1 estonská koruna má 100 centů), začali jsme hledat místo, kde se mění marky za koruny. Dva pokusy byly neúspěšné, potřetí Damon zmizel za dveřmi s námpisem „Hotell“ s 50 DEM a objevil se se spoustou peněz, asi 400 EEK. Zaparkovali jsme před barem a Damon a Adamem se vydali do obchodu (o dvoje dveře vedle) nakoupit. Snědli jsme všechno, co donesli a vyrazili dál. Silnice byla patrně vzorkovnicí asfaltu pro nějaký místní asfaltový veletrh, tolik různých druhů povrchu jsem na tak krátkém úseku silnice ještě neviděl – na pěti kilometrech deset různých barev a vzorků.

Třetí zastávka byla před hospodou, tam jsme si vzali židle a snědli jsme pytlík zrní. Plánujeme vydat kuchařku „Zrní na 100 způsobů“. (hned po příručce „1000 neskautských způsobů rozdělávání ohně).

Ještě chvíli a dojeli jsme do Pärnu, u benzínové pumpy jsme doplnili zásoby tekutin, koupili jsme láhev kvasu, tady se mu říká jinak a koupili jsme mapu Estonska, kterou Jirka zapomněl v Brně. Projeli jsme bludištěm města a hledali pláž. Našli jsme směrovku, která byla estonsko-anglicky a bylo na ní napsané „beach“. Už jsem chtěl vyjet směrem, který naznačovala, ale Damon mě včas zarazil, že ji nějaký chuligán ohnul. Budiž za to blahořečen a vzdán mu dík. Nebýt jeho, možná bych do této chvíle bloudil po ulicích Pärnu a dělal turistickou atrakci „Bludný cyklista“. Bez cedulky jsme se tady vrhli za davem a na pláž dojeli taky. Damon zavelel, „Podřaď a jedem!“, ačkoliv jsme podřadil, uvízl jsem. V písku se prostě jezdit nedá, obzvlášť po jemné pískové pláži s plně naloženým kolem.

(Myslím, že rusky na té ceduli bylo azbukou napsáno „ženskyj plaž“, ale to jistě nevím a není to podstatné.) Jestli je pravda to co si myslím, dámy prominou.

Kola jsme dotlačili na pláž, položili a smočili se ve vlnách Baltu. Smočení jsme odjeli hledat ubytování. Asi se lepšíme, v prvním stavení nám nikdo neotevřel, ale už v druhém jsme měli úspěch. Povečeřeli jsme a šli spát. Toto píšu, když už ostatní spí. Já jdu spát taky

— Věroš

Pondělí 5.7.

Ráno jsme se postupně začali probouzet, slunko svítilo, vstávat se nám nechtělo. Věroš vstal a začal se živit sušeným mlíkem, já jsem se pustil do vaření snídaně. Když byla polívka hotová, tak jsme ji snědli, aniž bychom vylezli ze spacáku.

V jedenáct už jsme byli zase na silnici a šlapali směrem na Tallinn. Po cesě jsme nabrali vodu u prvního motorestu a pak jsme zastavili až u „létajícího talíře“, který byl u odbočky na Pärnu-Jagupi. Když dojel Adam a chvíli si odpočinul, chystali jsme se na odjezd. Věroš si s sebou ještě chtěl vzít cedulku, ale pán tam sekal trávu. Projeli jsme tedy městem a pokračovali po silnici č.4 na Tallinn. Kousek před Märjamaa jsme potkali cyklistu, který měl nabalené kolo, že ho skoro nebylo vidět (kolo, cyklistu vidět bylo docela dobře). Zamávali jsme mu a Věroš si všiml, že má nějaké povědomé brašny (měl ty samé co on) a když popojel ještě kousek, bylo vidět i nápis Czechia na blatníku. Věroš zařval: „To je Čech“ a on se otočil a přijel za náma. Pokecali jsme a dověděli se, že jede z Německa, že projel Švédsko a Finsko a že mu pršelo a že jezdí až 200 km za den a… že je taky z Brna. My mu vylíčili naše zážitky. Mezitím nás dohnal Adam a pokračovali jsme do Märjamaa, kde jsme zastavil ipřed obchodem. S Adamem jsme nakoupili vše k obědu (chleba, salám, sýr, kvas) a špek k večeři a čokoládu na pozdějc. Před obchodem jsme to všechno snědli včetně banánů, na které jsem předtím ve výčtu zapomněl – před výjetím jsme zapomněli zjistit, z které strany loupeme banány a jestli jsme banánově kompatibilní. Asi dva páni se nás ptali, odkud jsme.

Po bohatýrském obědě jsme se pomalu rozjeli dál. Po cestě jsme ještě nabrali vodu, snědli kus čokolády a dorazili jsme na začátek dálnice na Tallinn. Podle mapy jsme si našli, že chceme jen na městečko Keila, a tak jsme se vydali podle cedulek přes spoustu odboček. Věroš to označil za hlavolam. Vyplivlo nás to, ale špatně. Adam tvrdil, že jsme špatně odbočili asi 200 m zpátky. Tak jsme se začali nenápadně vracet jednosměrkou, abychom zjistili, že tam co si Adam myslel, nic nebylo. Zeptali jsme se tady pána a ten nás poslal zpátky, že tam je odbočka na Keila a opravdu asi o 200 m dál, než jsme to otočili byla ta správná odbočka.

Po ujetí asi 100 m (Nemyslíš náhodu 10 km Damone 🙂 ) jsme se začali rozhlížet po noclehu. Vydali jsme se do nejbližšího stavení, kde Věroš s Adamem domluvili spaní u jezírka na čerstvě posečené louce. Pán, který uměl i anglicky nám ukázal, kde si můžeme postavit stan. Postavili jsme tady stan, Adam a já jsme se šli vykoupat. Akorát jsme se chystali pustit se do vaření, přijel a přivezl nám litr mlíka přímo od krávy a 10 vajec a krabičku jahod. Chvíli jsme konverzovali a pak jsme se pustili do vaření. Plánovanou brkaši jsme vyměnili za čočku, do které jsme si udělali míchaná vajíčka. Po té, co se nám podařilo všechno sníst a že toho bylo dost, vlezli jsme do spacáků.

— Damon

Pátek 2.7.

Ráno nás probudil v sedm Jirkův budík, nikomu se nechtělo vstávat a Jirka ho jen posunul o půl hodiny později. O půl osmé jsme doopravdy vstali a začali se rychle balit. V osum přijel majitel chaty a odvezl Jirku k nim domů, kde jsme včera nechali Jirkovo kolo. Než jsme se na místo přepravili my na kolech, Jirka dostal instrukce, kde má v Jelgavě nakupovat, kde vyměnit peníze a nevylučuji, že možná i instrukce, koho zdravit a s kým se nebavit.

Vyrazili jsme tedy vyměnit peníze. Po další úspěšné transakci, při které jsme za 50 DEM získali 12,30 místních zlaťáků (LVL – Latvijas lat), jsme vyrazili do místního obchodu s velocipedy. Jirka se rozhodl, že přezuje z pláště 25×622 na plášť 32×622 (to znamená z velmi tenkého pláště na tenký – je podivuhodné, že se mu s tím povedlo dojet až do Jelgavy. Taky se tomu s odstupem času dost divíme).

V obchodě opravdu měli právě jeden plášť 32×622. Duše už ne. A neměli ani duše do současného pláště. Tak jsem to vzdali, Jirku poslali napřed a dojeli na nádraží (v 9:45 místního času). Po chvíli bádání se nám podařilo pochopit tabule na kterých bylo napsáno, kdy nám jede vlak. (10:10) Jirka si stoupl k okénku a požádal o čtyři lístky do Rigy pro lidi a pro čtyři kola. Paní nám po dvaceti minutách bušení do počítače za asistence dvou dalších pokladních vydala lístky za dva a něco LVL, kde 2 osoby byly za 1,04 a kolo 0,10. Neseděl nám ani součet, natož vrácené peníze (bylo jich víc :-), ale už jsme paní nechtěli trápit a šli jsme na peron. Lístky nám paní vydávala tak dlouho nejspíš proto, abychom se nenudili. Po chvilce přijel „sibiřský plašič medvědů“ a čtyři vagony.

Paní v pokladně nám výslovně řekla vagón číslo 4, dokonce to několikrát napsala na papír, abychom si byli jisti, a tak jsme vyrazili na konec vlaku. Na konci vlaku byl vagon číslo 3, vagón číslo 4 byl před ním, tedy předposlední. Když jsme se přesunuli ke dveřím vagonu č.4, dveře sice byly označeny, ale nešly otevřít. Po chvilce lomcování dveřmi jsme pochopili o co jde. Každý cestující měl konkrétní vagon, do kterého měl nastoupit. Každý vagon měl svou průvodčí, která trhala lístky u jedněch dveří vagonu a druhý byly zamčený. Nechali jsme všechny nastoupit a začali nakládat kola do vysokých a úzkých dveří. Naštěstí původní sovětské vagony jsou o dost širší než naše, a tak jsme to jakžtakž zvládli. Vlak nikde nestavěl, až v Rize. Naštěstí. V Rize jsme se vykutáleli za nádraží, kde jsme obědo-snídali. A vyrazili jsme do víru metropole. Hodní domorodci z Jelgavy nám poradili jednu trafiku, kde prodávali místo novin kola. Na jeho kolo tam stejně nic neměli, ale aspoň nás poslali na tržiště. Vydal jsem se s Jirkou na tržiště. O tom, že tam ten stánek s koly stojí, nepochybuji, ale najít se nám ho nepodařilo. Koupili jsme akorát kvass (už ne giru) a kilo jahod. Sežrali jsme jahody a Jirka, tentokrát s Adamem, se vydal na další lov do džungle lidí, tramvají, aut a ulic. Po hodině se vrátili, pořídili tři duše a Věrošovi lepení. Jirka si ještě v trafice s kolama koupil krásný nový zelený plášť, po přezutí s předním červeným a zadním zeleným pláštěm vypadal jako semafor a vyrazili jsme na prohlídku města.

Prohlédli jsme si starobylý střed s dómem, zkonrolovali WC u McDonalda a Jirka ještě vyměnil přední duši. Vyrazili jsme z Rigy ven. Na první pokus jsme sice našli místní Park Kultury a oddechu, ale uspokojil nás až druhý pokus, když jsme vyjeli směrem na Carnikavu.

Už bylo odpoledne, tak jsme v Carnikavě začali shánět spaní. Za čtyř domů nás vyhodili, v páté chatě nám dovolili postavit si stan na trávníku téměř anglickém. Postavili jsme tedy stan, uvařili polívku, a zalezli spát. Za zmínku ještě stojí, že Jirka hned vedle našeho stanu objevil několik rostlinek konopí. 🙂 Snad ho nikdo v noci nepřijde sklidit.

— Damon

Sobota 3.7.

Na anglickém trávníčku u pána v Carnikavě se pěkně spalo. Probudilo mě, když pán říkal klukům, že až budeme odcházet, tak máme zavřít branku. Já jsem spal dál. Když jsem se probudil, tak jsme šli uklohnit polívku od Blitany. Jirka nechtěl, s tím, že je mu blbě a má průjem. Když jsme se nasnídali, tak nám Jirka oznámil, že jede dom. Nelíbilo se nám to, ale když si postavil hlavu, tak se nedalo nic dělat. Po vzoru české armády jsme použitelné součástky z Jirkova kola a výbavy rozebrali a vyměnili s našimi – zejména Damon dostal po letech pořádný hliníkový nosič výměnou za ten vyztužený ruským prkýnkem (snad ho Jirka nevyhodí), Věroš dostal plnou bombu a já jsem čočku. Na oplátku jsme Jirkovi věnovali pytel smetí, rozloučili v vyrazili směrem na Tallin.

Jirkova poznámka: Cesta domů byla rychlá a snadná. Přes noc z Rigy do Vilniusu, přes den Vilnius – Šeštokai – Warszawa, noc ve Warszawie, ráno pak Warszawa – Wroclaw – Klodzko, na kole do Lichkova a courákama přes Letohrad do Brna. Přijel jsem 5.7. asi v deset večer)

V prvním menším městečku (větší vesnici) jsme se zastavili na oběd. Začalo pršet, a tak jsme zaujali výhodná místa v přístřešku od lékárny. S Damonem jsme šli za 0,34 peněz místní měny (víc nám Jirka nenechal) koupit chleba. Koupili jsme dva bochníky po 0,17 penězích. Damon někde vykouzlil paštiku ještě od března, a tak jsme chleba neměli suchý. Přestalo pršet a my osedlali bicykly a s prázdnou kapsou a plnými žaludky jsme vyrazili dále. Do večera už nezapršelo. K večeru jsme dorazili do Salačgriva, malého městečka u moře. Zde jsme se jali hledat ubytování. Probíhala tady zrovna místní obdoba olympijských her, ale přesněji to nevíme, bylo tam moc lidí a nedalo se tam projet. Raději jsme jeli kousek dál. Hodná paní nás nechala spát na seně a dala nám mléko. Ještě dlouho do noci byl slyšet řev z nedaleké slavnosti k těm „jako“ olympijským hrám.

P.S.: K večeři byla rýže a rajská omáčka a česnek a pepř (který jsem „jen“ trochu vysypal)

Adam

Středa 30.6. – děti doma dostaly vysvědčení (a v Litvě možná taky)

Ráno nás vzbudil zvuk, jako když někdo mlátí železným kladivem do kovové helmy. To jenom pán s kosou zrovna přeparkovával krávu.

Než jsem se vzbudil do vzhůru, Adam s Jirkou už byli pryč. Než se vrátili, Damonovi bylo špatně, a to tak, že hodně. Posnídali jsme, Jirka s Adamem vlezli do rybníčka a Damon mezitím spolkl prášek a něco jídla. Odpočívali jsme, já jsem se zatím rozhodl, že vyměním šlapátka (trošku se sypala) za nová, která jsem si vezl z Brna a propašoval je přes troje hranice. Problémové levé šlapátko nešlo povolit ani po použití menšího množství magie, takže jsme vyměnili jenom pravé. Pravé šlapátko bylo sice v pořádku, ale když už jsem se na tom kole rozhodl něco opravit, tak se alespoň něco opravit musí.

Zabalili jsme nepořádek a vydali se nakoupit a sníst oběd.

Před obchodem jsme zastavili, domluvili se, že půjdeme do jiného obchodu, zvedli se a jeli do jiného obchodu. Tam jsme nakoupili makový chleba, zjistili, že je to spíš vánočka a Jirka prohásil něco v tom smyslu, že od příště nakupujeme v samoobsluze, tam že prý ze sebe neděláme blbce.

Jirkova myšlenka: Samoobsluhu jsem po dlouhém hledání nenašel ani ve Vilniusu, asi v Litvě nejsou a nejlepší bude naučit se litevsky.)

Zlikvidovali jsme zbytek turisty a dostali chuť na něco k pití. Do obchodu jsme teď vyrazili já s Adamem a koupili jsme limonádu v pohodě, paní ukazovala na láhve a stačilo jen kývnout a zaplatit a láhev byla naše. Obsah pochopitelně taky. Venku jsme láhev prozkoumali zvenku a zevnitř a zjistili jsme že:

• na etiketě je dřevěný panáček (asi jako Pinochio)
• ze dřeva se limonáda dělá špatně
• etiketě nerozumíme
• limonáda je asi bonbónková, kdyby se ve vodě rozpustily bonbóny, chutnalo by to stejně.
• ze složení jsme moc chytří nebyli, co je to angliarügšte to teda nevím. Pravděpodobně anglický angrešt.

Pak už jsme jen jeli a jeli a jeli až jsme dojeli do Këlmë. Tam jsme koupili limonádu s obrázkemi nějakého ovoce, abychom věděli z čeho je. A pak jsme zase vyrazili a jeli dál. Cestou jsme přibrzdili, abychom se naučili nějaká slovíčka: autoservices, agroservices, plomykva (myčka). Bylo to i s obrázkem.

Pak jsme zase jeli a po zastavení udělali veliký objev. V Litvě mají kvas, ale píše se Gira a čte se to gira. Chutná stejně dobře jako v Rusku – zažehnali jsme tedy největší problém výpravy. Na další cestě jsme potkali cyklostezku, začala asi 10 km před Šiauliai a vedla až tam. Po cyklostezce jsme jechali skoro až k městu a k jezeru, kde jsme chtěli původně přenocovat. Bylo tam nepočítaně komárů a tak jsme nakonec rozbili stan u jednoho dobrého pána.

Ještě večer nám donesl mléko, my si uvařili rýžovou pochoutku s rýží a šli spát.

Ještě předtími jsme se naučili dvě nová slova: pienas – mléko, cašenai – špek. Jak zpívá Pavel Dobeš, když není špeku – nejsou ani výkony.

— Věroš

Čtvrtek 1.7.

Vstali jsme celkem rozumně. Hodný starý pán nám přinesl pienas, zeleninu do polífky, chleba, cašenai a vodu na umytí. Takže jsme snědli všechno kromě chleba a špeku, umyli se a vyrazili do Šiauliai.

Tam jsme našli hlavní třídu, projeli ji tam, postáli zamyšleně na jejím konci, projeli ji zpátky, vyměnili si dalších 20 DEM za 42 LTL (lietuvas lit), dali si kvas, zmrzlinu a vyrazili dál. Ještě jsme si prohlídli kostel a sehnali mapu města a dali si meloun. Nějaká paní se nám litevsko-polsko- rusky snažila vysvětlit, že za městem je křížová hora, a tu že musíme vidět. Asi tam fakt je, je napsaná v katalogu Kudrny. Pak jsme pokračovali po úplně rovné silnici. Na jednom přejezdu na mě někdo volal: „Ahój“. Byli to stěhováci z Brna, jeli do Tallinnu jak my. Ještě se pak vpředu bavili s Věrošem a Damonem, ve stylu:“Šlapej, je to ještě daleko.“

Poznámka: Minout Křížovou horu byla kravina. Ale to jsme tehdy nevěděli. –Věroš

Takže jsme dojeli až do Joniškisu, dali si opět kvas a omylem baltik kolu a vyrazili na hranici. Kontrola byla klasická, dostali jsme bumážky, razítko do pasu, několikrát prohásili, že nevezem nic, co by stálo za řeč, posunuli si hodinky, neb co hranice, to posun času a vjeli do Lotyšska.

V první vesnici jsme zjistili, že jsme minuli poslední banku. Pak se jedlo jako vždycky dál, chtěli jsme dojet za Jelgavu a tam někde přenocovat. Ale já jsem píchl, takže jsme do Jelgavy třikrát lepili, já byl nervozní jak sáňky v létě.

Rozhodlo se, že ráno tam zkusíme sehnat duši a teď večer spaní. Obešli jsme tři lidi. První nás poslal, ať si lehneme na louku. Další by nás vzal, ale ukecali ho příbuzní či co, aby se s náma nebavil. Tak nás aspoň poslal k sousedům. Tam se s námi bavili anglicky a nabídli nám zahradní domek. Kluci tam dojeli na kole, já autem. Zahradní domek byl I.A třídy, vykoupali jsme se v řece, vařili jsme brrr-kaši s česnekem a špekem, pak přijel Ervin (ten hodný človíček) a přivezl buřtíky a pivo a byla „international party“, pilo se pivo, mluvilo o všem možném, dokud neodjeli a my nešli spát. Ještě jsem se chvíli oháněl proti komárům, bzučeli mi do ucha, několik (set) jsem jich pobil a usnul.

— Jirka