Autor: Valovi

Úterý 3. Srpna

Vstáváme po sedmé hodině, vlhká půda nepříjemně studí. V noci se přehnala bouřka a důkladně pršelo. Jsme ale spokojeni, stan, i když je už starý, téměř dvacetiletý, nezklamal. Teď je polojasno, mrakům se nechce odplout pryč. Kromě sebe krmíme i zdejší ptačí havěť, mezi níž jsou nejpočetnější vrabci. Ještě jednou si vyběhneme na dunu (i z kempu na ni vedou schody) a vychutnáme si pro změnu pohledy v ranním slunci.

Právě zde se loučíme s Atlantikem, vracet se budeme francouzským vnitrozemím. Nebude to ale úprk domů, i při cestě zpět budeme „prozkoumávat“ především města, která se nám „postaví do cesty.“ Najíždíme na rychlostní komunikaci a potom na dálnici směr Bordeaux. Ještě před ním předjíždíme český kamión s poznávací značkou „našeho“ Ústí nad Orlicí a mohutně se zdravíme. Bordeaux objedeme obchvatem a pak už pod koly našeho auta ubíhá dálnice směr Saintes. Tam bude naše dnešní první zastávka.

Saintes (sént) je na první pohled obyčejné město, na druhý pohled je to neobyčejné město. Proč neobyčejné? V turistických průvodcích se o něm sice něco málo praví, ale superlativy chybějí. Když sem přijedeme a uvidíme ho z tzv. druhé strany – to znamená z nábřeží té novější části města – zdá se nám, že mu je hned z mnoha důvodů v tomto směru křivděno. Nad siluetou staré části města se zvedá mohutná, bohatě členěná věž katedrály, ostatní památky budeme hledat ukryté v uličkách, na pahorcích i v údolích, na nichž a v nichž se město rozložilo. Těch málo informací, které máme k dispozici, nám napovídá, že bychom se mohli setkat i s lecčíms zajímavým.

Nejprve se seznámíme alespoň ve stručnosti s historií tohoto města. Je více než dlouhá. Průvodce praví, že město Saintes se může pochlubit neobvykle bohatým architektonickým dědictvím z různých dob svého vývoje. Toto město při dolním toku Charente k tomuto mělo ty nejlepší předpoklady. Po staletí zde byl jediný most přes dolní úsek řeky, který hojně využívali poutníci směřující do Santiaga de Compostela. Ten již dnes neexistuje, ale dokládá starořímské základy tohoto sídliště. Původně ale bylo hlavním sídlem kmene Santonů, jež se dostalo pod římskou nadvládu. Saintes se v římské době nazývalo Médiolanum Santonum a s několika památkami z římské doby se i my při procházce setkáme. Do podoby města se však zapsal výrazně i středověk, jeho „otisk“ je spjat především s působením církve.

Zaparkujeme na nábřeží a přes most se vydáme do starého města. Okamžitě nás pohltí jeho půvabné ulice a uličky se starobylými stavbami, jen palác justice má své místo u rušné tepny, po níž jsme do města sjížděli. Jdeme neomylně ke katedrále, naše cesta ale není přímá. Tu nahlédneme do uličky křižující tu „hlavní“ a na jejím konci zahlédneme zajímavou stavbu. Kdo by odolal odhalit tajemství té krásné budovy? My samozřejmě se svou věčně pátrací povahou neodoláme. Tentokrát jsme objevili městskou knihovnu.

V úžasu – po kolikáté už – stojíme před katedrálou St-Pierre, nacházející se v samotném srdci starého města, na levém břehu řeky Charente. Její románsko-gotické základy jsou patrné na první pohled. V 1. polovině 11. století zničil požár původní katedrálu a ta dnešní vznikla ve 12. století pod patronací biskupa Pierra de Confolens. V následujících staletích prodělal kostel několik přestaveb, až mu byla dána podoba, kterou má dnes. Již bohatě zdobený portál dává návštěvníkovi najevo, že význam tohoto kostela určitě nebyl zanedbatelný.

Projdeme kolem vkusně upravené radnice s krásným parkem, stoupáme na jedno z návrší, abychom vzápětí opět sklesali do dalších uliček a přiblížili se k jedné z památek z doby antiky. Amfiteátr je galsko-římského původu, pochází z 1. století a bavit se v něm mohlo až 15 000 diváků. Nad jeho zbytky se tyčí kostel St-Eutrope, který má románské základy a byl poutním kostelem pro věřící putující do Santiaga de Compostela. V 15. stol. poznamenalo jeho podobu zázračné vyléčení krále Ludvíka XI. z vodnatelnosti. Král nechal kostel doplnit gotickými přístavbami, ty ho ale spíše znehodnotily.

Přejdeme na druhý břeh řeky, projdeme kolem zbytků dalších antických staveb a alespoň na chvíli usedneme na nádvoří opatství Abbaye aux Dames. I ono je prezentováno jako architektonický skvost především románského slohu s typickými rysy stavitelství oblasti Saintonge. Jeho kostel St-Marie byl vysvěcen v roce 1047 a upraven ve 12. stol. V 17. – 18. století v něm získalo vzdělání mnoho šlechtičen.

Při svém návratu k autu ještě „potkáme“ římský Germanikův oblouk z počátku našeho letopočtu, jímž se vcházelo na most, posedíme na nábřeží, městu věnujeme poslední pohledy a – jedeme zase dál. Tentokrát využíváme obyčejnou silnici. Projíždíme oblastí spjatou s výrobou koňaku, samotné město Cognac ale necháváme za sebou. Blíží se poledne a tak hledáme místo vhodné pro „obědové stolování.“ Trochu netypicky si vybereme náměstíčko v St. Hilaire. Je zde stín, obecní WC a –ejhle, naproti přes silnici dokonce informační centrum. To přece nemůžeme nenavštívit.

Ujímá se mě usměvavá slečna a okamžitě začíná „nabízet“ kulturní i přírodní krásy blízkého i vzdáleného okolí. Problémem je ale opět jazyk. I přes tento „handicap“ se nakonec dorozumíme a na její doporučení se po obědě zastavujeme neplánovaně v St. Jean-d´Angély. Naši průvodci o tomto městě zarytě mlčí a tak jediným vodítkem v cestě za jeho krásami nám je drobná brožurka.

Saint-Jean-d´Angély leží na řece Boutonne, v místě, kde stálo galsko-římské sídlo Angeriacum. Po pádu římské říše patřilo území akvitánským vévodům a jeden z nich, Pippin, zde založil opatství. Klášter i město pak zničili Normané. Po opětné obnově město prožilo dobu rozkvětu a v roce 1204 získalo od anglického krále a jeho ženy Eleonory Akvitánské práva. I za stoleté války bylo město zničeno, aby opět vstalo z rozvalin.

Nejprve „zabloudíme“ mezi hrázděné domy z 15. – 17. stol., potom se zastavíme na náměstí. To sice pochází až z 18. – 19. století, vévodí mu však krásná renesanční kašna z roku 1546. O více než sto let je starší nedaleká hodinová věž. Torzo opatství a kostela působí i nyní monumentálním dojmem.

Dlouhá není ani zastávka v Niortu (nyór), středověkém městě na řece Sévre Niortaise. Architektonické památky jsou až příliš poznamenány věkem, ta nejznámější, hradní věž (donjon) z 12. století se právě opravuje. Ale přece něco neobvyklého zde mají. Ve starém městě je povrch chodníků i vozovky v jedné úrovni a odděluje je od sebe kovová, vlnící se příšera, kterou bychom mohli nazvat „hadodrakem.“

Podvečer trávíme v Poitiers (puatijé). Nejprve se posilníme bezvadným kebabem a pak vyrážíme za historií města úzce spojeného s dějinami celé Francie. Turistický informační materiál praví, že v jeho okolí se odehrály tři bitvy významné pro dějiny Francie. Při nejslavnější z nich, v roce 732, se franckému vládci Karlu Martelovi podařilo zastavit postup Arabů z jihu dále na sever, na další, která se odehrála za stoleté války v roce 1356, Francouzi nevzpomínají v dobrém, neboť v ní byli poraženi Angličany. A ta třetí? Tak o té nevíme, máme zase po čem pátrat.

Ale vraťme se k historii Poitiers pěkně po pořádku. Město leží na náhorní planině, nad řekou Clain a jejím přítokem Boivre. Ve starověku bylo zdejší sídliště nazýváno Limonum a bylo jakýmsi hlavním městem kmene Piktaviů. Proto se mu někdy také říkalo Pictavium. Když se tato oblast dostala pod nadvládu Římanů, město se výrazně rozrostlo. Byla to doba stavby venkovských vil, vzniku sítě silnic a měst přeplněných budovami a zařízeními pro volný čas lidí, např. lázněmi a amfiteátry. Tato doba ovlivnila i Poitiers, z památek na ni se nám však téměř nic nedochovalo.

Přelom 2. a 3. století našeho letopočtu zahájil období zmatků a úpadku. Zemí procházely hordy barbarů, nejprve ničily vše, na co přišly, ale od 5. století se barbaři začali na nově získaných územích usazovat natrvalo. Města Poitiers se zmocnili Vizigóti. Ani oni tu nebyli pány na věčnost. V bitvě u Vouillé nedaleko Poitiers (že by to byla ta třetí významná bitva, v pořadí tedy ta první?) zvítězil v roce 507 Chlodvík, francký král, nad vizigótským králem Alarichem II. a získal tak pro rozšiřující se franckou říši další území.

Dědicem západní části francké říše po jejím rozpadu se stal v bojích a intrikách vznikající francouzský stát. Ten bohužel ne všechny oblasti uhájil v soupeření s mocnými Angličany. I Poitiers se r. 1154 dostalo pod anglickou moc. Po dvou érách anglické nadvlády začalo město vzkvétat za Jeana de Berry (1369 – 1416), po r. 1431, kdy zde byla založena univerzita, se Poitiers stalo centrem vzdělanosti a kulturního života vůbec. Náboženské války, věčné to francouzské téma, se podepsaly i na tomto městě. A potom – potom můžeme konstatovat už tolikrát zopakované – léta rozkvětu se střídají s léty úpadku, klid lidí je vystřídán jejich smutkem, strachem a úzkostmi spojenými s jejich na první pohled obyčejným žitím. Ale co člověka jako jedince zajímá více než jen jeho obyčejné žití? Odpověď – tak tu si vyslovte každý sám. A nás provede městem více než 2 000 let kultury a historie.

Procházku začínáme u budovy z 19. století, u radnice. Pěší zóna směřující k nejstarším památkám je i v podvečer plná lidí, především samozřejmě turistů. Účel mnoha budov, kolem nichž procházíme, neznáme, ale opět je pro nás důležitá spíše jejich krása. K nim vedou úzké, křivolaké, srázné, na mnoha úsecích jakoby špatně dlážděné uličky. Toť typický obraz starého původu města.

Na pěší zóně jako první „potkáme“ palác justice. Ten prohlédneme nejprve „zpředu“ a potom „zezadu.“ Představí se nám renesanční průčelí, z boční ulice uvidíme starší části budovy. Tento původní palác anjouovských králů je nesporně jednou z nejzajímavějších staveb tohoto města. Z doby Jindřicha II. a Richarda Lví srdce se zde zachoval sál z 12. století. V roce 1429 zde údajně vyslýchali tolikrát zmiňovanou Janu z Arku.

Potom dojdeme na náměstí Place de Gaulle. Určitě nejzajímavější stavbou zde je kostel Notre-Dame-la-Grande (Panny Marie Veliké). Tento grandiózní, i když na první pohled malý kostel náleží k hlavním poutním chrámům Poitiers. Jeho neobyčejně bohatě zdobené průčelí musí snad upoutat každého, kdo do těchto končin zabloudí. Praví se, že tu najdeme nejbohatší sochařsky zdobenou románskou fasádu ve Francii. Než tuto fasádu zhlédneme, nedokážeme si představit, co toto konstatování znamená. Tedy z dálky nic moc, zblízka – úchvatné. Je až neskutečné, jaká kamenná krása se nám představí. Průčelí s dvěma věžičkami s kuželovitými střechami na jeho okrajích je zdobeno tím nejjemnějším kamenným krajkovím. Uprostřed trojúhelníkovitého štítu se nachází Kristus ve Slávě obklopený symboly evangelistů, na průčelí je patrný dokonce maurský vliv. Sochy, zvířecí i rostlinné motivy, sloupy a sloupky, obojí bohatě tvarované – to a ještě více (alespoň pro odborníky – znalce umění) patří neodmyslitelně k charakteristice tohoto architektonického skvostu. Bohužel v dnešní pozdní hodině je již zavřeno, interiér tedy neuvidíme.

Rozhlédneme se po náměstí, obdivujeme kočičí krásku (nebo kocouřího krasavce, tak dalece zvíře nezkoumáme) – ta se způsobně usadila na židli ve venkovní zahrádce zdejší restaurace a snad čeká, co jí naservírují. Obsluha na ni ale poněkud zapomíná a všímá si pouze lidských zákazníků.

K významným církevním stavbám se počítá katedrála St-Pierre. K ní dojdeme ulicí, z níž katedrálu neustále vidíme, a ona před námi roste a roste, až se ocitneme před její gotickou krásou. Její původ se datuje do 12. století, vysvěcena byla ale až v roce 1379. Každá ze dvou věží je jiná, obě hlídají bohatou výzdobu sebe samých i chrámového průčelí.

Pro změnu k nejstarším křesťanským stavbám v zemi se řadí nedaleké baptisterium St-Jean. Údajně se stavělo mezi lety 220 a 330, potom se ještě mnohokrát přestavovalo. Bylo v něm pokřtěno mnoho vyznavačů pohanství, dnes však slouží úplně jinému účelu. Je v něm umístěno muzeum opatrující fresky Krista a císaře Konstantina, dále merovejské sarkofágy i další památky z této doby.

Je tu pozdní večer a s ním hledání noclehu. Jeden kemp – zavřený, druhý kemp – tak ten už nejméně dva roky nefunguje, třetí kemp – ten se nám nepodaří objevit a – dál už nehledáme. Naskytne se nám přijatelné místo pro „divoké spaní.“ Vezmeme s ním zavděk a v jedenáct v noci se konečně ukládáme ke spánku. Jen cikády ruší náš klid.

Pondělí 2. srpna

„Klasika“ se opakuje i v tomto pondělním ránu. Vyspali jsme se dobře, co bude následovat, je nám jasné. Kolem osmé hodiny ranní jsme připraveni k odjezdu. Ráno sice nic moc, jsme ale optimisté. Prostě – bude lépe. Tak neoblomně věříme. A tak jedeme směrem k pobřeží, i když víme, že se ještě zastavíme u velkého sladkovodního jezera, které též stojí za pozornost.

Nejprve se seznámíme s prvním velkým sladkovodním jezerem, s jezerem Lac d´Hourtin-Carcans. Je tu pusto, mlhavo, dokonce lze říci, že tu je i v tuto letní dobu nevlídno. Nu, co se dá dělat? Ani nepřízeň počasí nás neodradí od návštěvy pobřeží. Název Hourtin-Plage zní povzbudivě. Parkoviště v písečných dunách, nízká oblačnost, moře v dáli a – naše zvědavost, jak toto pobřeží vypadá. Tak by se dala popsat ve stručnosti naše momentální situace.

Po schůdcích sestoupíme až k pláži. Je teplo, spíše dusno. Sundáváme boty a prožíváme ten slastný pocit brouzdání se v teplém písku. Tam a zpět, doprava a doleva, směrem k vodě i směrem ke břehu, za asistence jemného větříku – tak si vychutnáváme dnešní ráno. Nutno říci, že nám je v tuto chvíli více než příjemně. Navíc pozorujeme mladé lidi – chlapce i dívky – vybavené surfy, jak se na pláži rozcvičují a jak zkoušejí kvalitu vln. Ne všem se do této činnost chce s nadšením. I francouzská mládež dokáže nasadit „kyselý ksicht.“

Vnitrozemím objedeme již zmíněné jezero od severu k jihu a dostáváme se k jeho jižnímu cípu. Tam leží městečko Maubuisson. Déšť je na spadnutí a tak se rozhodujeme, že se jen jemně „courneme“ po městě. Zaparkujeme a jdeme na obhlídku. Lidé, především turisté, se už probudili, i oni stejně jako my nakupují, nahlížejí do obchodů, nechávají se zlákat nabídkou. Kupují suvenýry, mnozí z nich sáhnou i hlouběji do peněženky a vybírají z kvalitních vín. Zdejší vinotéka je nádherný obchod s esteticky uspořádanými lahvemi, jejichž cena se pohybuje od deseti až do – pro nás neuvěřitelných – sto padesáti Euro. Nechybí tu samozřejmě ani ochutnávka.

Začíná pršet. Přemýšlíme, čím si v tuto chvíli zlepšit pokaženou náladu. Čím jiným než dobrým jídlem. Rychlá občerstvení jsou otevřená a tak nasáváme vábné vůně a řešíme problém, co ochutnáme. Nakonec se rozhodneme pro dvoje „cosi.“ Obojí je masitý pokrm. Jinak přesněji nevíme, co jíme, můžeme jen zkonstatovat, že obojí je dobré. V tu chvíli nám vůbec nevadí – stejně jako Francouzům – že prší.

Drobně prší – podle naší známé písně: „Prší krásně.“ Francouzi si z toho nic nedělají, pohodově jedou po cyklistické stezce k moři a že to s tím koupáním myslí vážně, tak tomu nasvědčuje fakt, že s sebou vezou slunečník. Asi znají rozmary zdejšího počasí lépe než my. Rádi bychom jim důvěřovali a dočkali se sluníčka.

Dojedeme na pobřeží, do Carcans-Plage, a nerozhodně se motáme po parkovišti a kolem stánků podél cesty vedoucí k moři. Prohlížíme nabízené zboží, u potravin nám tečou sliny, v občerstvení neodoláme nabídce. S „teplem“ v žaludku se vydáváme k moři. Než k němu dojdeme, počasí se opravdu umoudří, vyjasní se a rtuť teploměru rychle šplhá do výšek typických pro léto. Je neoddiskutovatelné, že stejným tempem stoupá i naše nálada.

I zde musíme nejprve vystoupat na vrchol duny a z něho potom sklesat k moři. I tady nás nepustí volně dunou, musíme jít po oplocené stezce. Zase následuje příjemně bezcílné brouzdání se pískem, hledání mušliček, hluboké nádechy pro zdraví, romantické pozorování mořské hladiny i siluet lodí v dáli na obzoru. V této chvíli zapomínáme na čas, na to, že máme jakýsi itinerář cesty. Co na tom, že zde zůstaneme déle. Vždyť je nám tu tak dobře. Tato dvou či tříhodinová pohoda nám dá sílu pro další cestu.

Ještě se usmějeme u trochu humorného plakátu zvoucího k jakémusi představení s býky – asi k rodeu, textu samozřejmě nerozumíme – a vracíme se do vnitrozemí. V piniovém lese nepohrdneme bohatou nabídkou šišek a ty největší kusy končí v kufru našeho auta. Určitě nejsme v tomto počínání první ani poslední, v těsné blízkosti silnice a parkovišť jsou šišky beznadějně vysbírány.

Příjemně naladěni směřujeme do Bordeaux. Náladu nám ale přece jen kazí pohled na již zmíněné morbidní černé postavy. Silnice je rovná, přehledná, počasí letní, auto nás zatím nezklamalo a poslušně nás veze do pátého největšího francouzského města, do křižovatky evropského obchodu již od předřímských dob a samozřejmě i do významného přístavu.

Město Bordeaux (bordó) leží v meandru řeky Garonny a jeho historie je dlouhá, předlouhá, i když zachované památky se váží téměř převážně k 18. století. Původně zde vyrostlo sídlo kmene Biturigů a to se v 1. století př. n. l. dostalo pod nadvládu všemocného Říma. Tak vznikla Burdigala. Císař Dioklecián potom město opevnil. Doba zmatků zvaná stěhování národů přinesla sídlišti zkázu. R. 507 se dostalo do moci Franků, v r. 729 ho zpustošili Maurové (Arabové). Jeho význam odhadl francký král Karel Veliký a učinil z něj hlavní město oblasti Akvitánie. V 9. století, po úpadku francké říše, se město stalo několikrát cílem normanských nájezdů. „Chvilkové“ pány, Normany, vystřídali na dlouhých téměř tři sta let Angličané, ti byli pány města v letech 1154 – 1451. Pod anglické panství přivedla město Eleonora, dcera akvitánského vévody, která se stala anglickou a francouzskou královnou. Je skoro nepochopitelné, že francouzskou nadvládu Bordeaux nechtělo přijmout. V roce 1572 zakusilo hrůzy náboženských válek, bartolomějská noc si zde vyžádala 300 obětí. Pod anglickou nadvládu se pak město dostalo ještě jednou, i když jen nakrátko v roce 1814, za doby posledních Napoleonových bojů. Za věrnost prokázanou Bourbonům udělil francouzský král Ludvík XVIII. synovi vévody z Berry, pozdějšímu hraběti Chambordovi, titul duc de Bordeaux. V 19. století se Bordeaux stalo též bezprostředním centrem politického dění, r. 1870 bylo sídlem prozatímní vlády a r. 1871 se zde sešlo národní shromáždění.

Nejen politikou ale žilo a žije Bordeaux. Co by to bylo za francouzské město, kdyby nebylo spjato s proslulým francouzským gurmánstvím, ať jde o jídlo nebo pití. Při vyslovení jména Bordeaux snad všichni zareagují: „No přece kdo by neznal bordeauxská vína.“ Ano, jde především o červená vína, v menší míře o vína bílá. Právě červená vína se chlubí i zvláštním odstínem rudé barvy a tak označení barva bordó zná každá švadlenka. Jinak o červených vínech z této oblasti se v odborných publikacích tvrdí, že se vyznačují příjemnou trpkostí, charakteristickou vůní a chutí. Pro výrobu červených vín se pěstují zejména odrůdy cabernet, verdot, merlot, malbec a jiné. V oblasti vín nejsme těmi správnými „fajnšmekry“ a tak musíme těmto informacím věřit.

Mapu nemáme, proto ve městě nejprve bloudíme. Po několika pokusech Francouzů vysvětlit nám, kde se nachází „centre ville,“ se přece jen „trefíme.“ Na nábřeží dokonce objevíme vjezd do podzemních garáží, ale – no, jak to nazvat – snad jen že zblbneme. Neumíme najednou do garáží chráněných závorou zajet. A přitom jsme tento akt absolvovali již nespočetněkrát. Jako správní blbci couváme příkrým sjezdem zpět na frekventovanou ulici. Co si o nás myslí Francouzi, kteří nám dávají možnost vyjet, raději nedomýšlíme.

Zaparkujeme na velkém, i když v této době rozkopaném parkovišti na nábřeží a poněkud otřeseni svou blbostí – teď nám teprve dochází, že jsme prostě nedokázali zmáčknout jeden knoflík – vyrážíme za novými poznatky. Nejprve obdivujeme most Pont de Pierre přes široký říční tok s množstvím secesních luceren, potom kolem nás profrčí moderní nízká tramvaj a vstup do starého města nám nabízí brána Porte Cailhau. Ta poněkud nezapadá do dlouhého pásu elegantních klasicistních budov na nábřeží, vznikla určitě o mnoho let dříve než ony. My jdeme po nábřeží ještě o kousek dál a do města vstoupíme vítězným obloukem.

Jen pár kroků a stojíme na náměstí u baziliky St-Michael. Práce na ní byly zahájeny roku 1350 a trvaly dvě stě let. Vznikla tak gotická stavba s bohatě zdobenými portály a krásnými vitrážemi v oknech. Letáček, který je v bazilice k dispozici, nám poskytne další informace. Především vyzývá návštěvníky, aby usedli do lavic a nechali na sebe působit prostor a světlo, perspektivu a ladné linie. Při tom si mohou prohlížet vznešenost tří chrámových lodí, kde klenbu drží 32 pilířů. Z 18 století pocházejí varhany, ve stejné době sem byly umístěny i mříže uzavírající kaple.

Osaměle stojící zvonice je vysoká neuvěřitelných 107 m a je nejvyšší kamennou věží ve Francii. Se starobylou krásou v této chvíli výrazně kontrastuje nepořádek, ba přímo krásně česky řečeno bordel, na přilehlém náměstí. Konal se tu trh a s úklidem si nikdo nedělal problémy. Je pravdou, že než prohlédneme baziliku, již na náměstí nastoupily úklidové čety. A práce jim jde dobře od ruky.

Zabloudíme do starých, nepříliš vábně vypadajících uliček a doufáme, že narazíme na některé architektonické památky na minulé věky. Pár století pamatuje půvabná brána St-Jacobi, její zvon zvěstoval městu šťastné i tragické chvíle. Ulicemi i uličkami dojdeme ke gigantické katedrále St-André a u ní se zastavíme.

Na titulní straně letáčku jsme nejprve upozorněni na tři důležité informace spjaté s katedrálou. Tento kostel je prvním, který byl zasvěcen sv. Ondřejovi, nachází se na poutní cestě do španělského Santiaga de Compostela a byl uznán organizací UNESCO za významné kulturní dědictví. Katedrála byla postavena ve stylu vrcholné gotiky, i když se s její stavbou začalo již v 11. století a měla i svou předchůdkyni. Pravděpodobně ve 4. století zde vznikl první galsko-římský kostel a na konci 11. století byla vysvěcena předrománská stavba. V době vlády Plantagenetů došlo ke zvýšení zdí lodí a ke změně klenby. O dvě století později byla katedrála upravena, chór a příčná loď přibyly ve 14. a 15. století. Svými rozměry soupeří s chrámem Notre-Dame v Paříži – ten je o pouhých 6 m delší a o 4 m širší. Rozměry katedrály jsou opravdu pompézní. Katedrála je 124 m dlouhá, příčná loď je bez pár centimetrů široká 44 m, klenba v chóru dosahuje do výšky 29 m. Věže katedrály jsou 81 m vysoké. Skulptury a obrazy zkrášlují její exteriér i interiér. I tady stojí zvonice mimo kostel, ta pochází z roku 1440 a je 50 m vysoká.

Kolem Velkého divadla, jedné z nejkrásnějších staveb francouzského klasicismu, a kolem dalších budov dorazíme na okraj velké „zelené“ plochy, Esplanade des Quinconces. Toto rozlehlé prostranství se stromořadími, sochami a kašnami bylo vytyčeno v letech 1827 – 58 na místě Chateau de Trompette z 15. století. Najdeme zde i Monument aux Girondins. Je to bohatě zdobený pomník z let 1804 – 1902 a připomíná girondisty, které v době teroru, v letech 1793 – 95, poslal pod gilotinu Robespierre.

Projdeme na nábřeží, zastavíme se ještě na náměstí Place de la Bourse. Toto elegantní, harmonicky vyvážené náměstí obklopují ze dvou stran majestátní budovy z 18. století – Palais de la Bourse a Hotel des Douanes. Déle se v Bordeaux nezdržíme, i když víme, že by tu bylo co prohlížet. V dusném pozdním odpoledni odjíždíme. Chceme dnes ještě „zvládnout“ i jednu přírodní zajímavost.

Ta se nazývá Dune du Pilat – tak praví originální francouzská mapa – nebo v překladu českého průvodce Pilátova duna. Jak se k ní blížíme, začínáme mít v názvu poněkud zmatek. Proč Pilátova – ptáme se. Ukazatelé zvou ke zvláštnosti Dune de Pyla, městečko v její blízkosti nese název Pyla-sur-Mer (tak je označeno i v mapě), ale blízkou pláž zase mapa označuje jako Pilat-Plage. Tak jak to vlastně s tím názvem je? Rozluštit tuto hádanku se nám nedaří.

Na záchytném parkovišti těsně pod dunou je i v tomto předvečerním čase plno. Po cestě proudí davy lidí tam a sem, prohlížejí jídelní lístky okolních občerstvení a zastavují se v prodejnách suvenýrů. Do davu vystupujícího po cestě k duně se zařadíme i my a jsme patřičně napjatí zvědavostí, co nám zde příroda předvede. Prý se jedná o největší evropskou dunu vysokou 110 m, širokou 500 m a dlouhou 3 km.

Po schodech vystupujeme na neskutečnou masu písku a pozorujeme, jak lidé na písečném svahu „vyvádějí.“ Sjíždějí dolů po nohách, po zadní části těla, na prknech. Jiní se obtížně šplhají nahoru. Je to docela pěkné divadlo. Vystoupáme nahoru a vydáváme se na procházku po duně. Sundáváme boty, boříme se do příjemně teplého jemného písku. Hluboko pod námi se na jedné straně zrcadlí ve večerním slunci mořská hladina, na druhé straně pozorujeme, jak věčně se pohybující písek nezadržitelně pohlcuje blízký borovicový les. A před námi do dáli jen samý písek.

Místo uhlazeného návratu po schodech podlehneme touze sklouzat po písku dolů. A jaké to je? No prostě – zážitek. Dole máme chodidla zdravě oškrabaná a v žaludku nám kručí hlady. K tomu se přidává i „mlsná slina.“ Vyhlédneme si jednu z restaurací a v ní povečeříme. Jednou moules a lá creme a frités, jednou frito mixto. První zmíněné jídlo jsou slávky v ochucené smetaně, druhé tvoří fritované kousky ryby, moules, kalamáry a krevety – vše v těstíčku – a k obojímu hranolky. Vychutnáváme si labužnicky dobré jídlo i pohodu vlahého večera.

Hledat kemp se nám moc nechce a tak zakotvíme v nekřesťansky drahém kempu La Foret hned pod dunou. Je umístěn právě v tom lese, na který jsme se z duny dívali. Svým obyvatelům poskytuje snad veškeré myslitelné služby počínaje bazénem a taneční zábavou konče. Než nám v recepci s úsměvem a perfektní němčinou vysvětlí, co vše v kempu najdeme, uplyne úctyhodně dlouhá doba.

„Předjezdec“ nás dovede k určenému místu a vysvětlí nám, že auto máme parkovat na cestě a nemáme zajíždět na plochu vedle. Sice nevíme proč, ale ctíme zákaz. Hygiena, večeře a chvíle rozjímání. Naše zraky letí opět k duně a k lidem, kteří ještě po 22. hodině brouzdají pískem a jezdí na něm na prknech. Kolem nás projdou dvě štěbetající holčičky, slyšíme češtinu. Promluvíme na ně též česky a přivodíme jim tím šok. S otevřenou pusou se na nás ohlédnou a rychle mizí mezi stany a přívěsy.

Neděle 1. Srpna

Nedělní ráno je stejně krásné jako to sobotní. „Rachtáme“ už od sedmi hodin, brzy se k nám přidává i další rodina, jejíž „páníček“ spal ve spacáku venku. Během hodiny máme sbaleno a vyrážíme směr La Rochelle.

La Rochelle (la rošel) patřil a patří k významným francouzským městům a to významným hospodářsky i kulturně. Město je připomínáno poměrně pozdě, tedy až v 10. století. Pravděpodobně je však mnohem starší. Již od 11. století byl centrem obchodu a rušným přístavem. V roce 1154 ho koupil Jindřich Plantagenet a v roce 1199 vdova po Jindřichovi udělila městu mnoho výsad. V roce 1224 se dostalo do moci Ludvíka VIII., v roce 1360 bylo vráceno Anglii. Proti jejímu panství zde vypuklo povstání a jeho výsledkem bylo vyhnání Angličanů. V minulosti bohužel ve válkách mělo tedy město vždy snahu podporovat tu nesprávnou stranu – Angličany ve stoleté válce a hugenoty v náboženských válkách – a tak na to také často doplácelo. Při bojích hugenotů, za kardinála Richelieua, bylo r. 1628 obleženo a při něm zahynulo 23 000 obyvatel. Obyvatelé byli vyhladověni, hradby strženy a město zbaveno všech privilegií. V roce 1648 tu bylo zřízeno biskupství a podle ediktu nantského muselo město opustit 5 000 jeho občanů – protestantů. Dobou rozkvětu pro město bylo 18. století, kdy La Rochelle patřil k nejvýznamnějších francouzským přístavům, přes něž šel obchod s koloniemi.

Sjíždíme do podzemních garáží na náměstí Place Verdun a prohlídka města může začít. Náměstí i ulice jsou zatím liduprázdné, i přes tuto ranní dobu je však katedrála Saint-Louis otevřena. Ta je první památkou, na kterou ve městě narazíme. Již v roce 1152 zde první obyvatelé La Rochelle postavili kostel Saint-Barthélémy. Z něho do dnešní doby „přežila“ gotická věž z 15. století, nacházející se za katedrálou. Kostel byl v náboženských válkách na konci 16. století zničen. Na počátku 17. století přistoupili protestanti k výstavbě nového kostela, který se potom stal katedrálou. I on byl ale zničen. Teprve r.1741 přinesl Jacques-Ange Gabriel, první královský architekt, plány nové stavby a r. 1742 se začalo se stavbou. I ta se protáhla na dlouhou dobu, nakonec byla dovedena do dnešní podoby. Uvnitř nás upoutají především krásné malby na skle.

Procházíme poněkud ponurými podloubími, která rozjasňují výlohy jednotlivých obchodů. Ulici lemují domy většinou ze 16. – 17. století. Míříme do starého přístavu na konci úzké zátoky. Projdeme obloukem v hodinové věži (Porte de la Grosse Horloge). Ta je gotická a slouží i jako zvonice. Před námi se otevře půvabné přístavní zákoutí. I ono se teprve probouzí do krásného dne.

Nejmohutnějšími stavbami jsou dvě věže a to Tour de la Chaine a Tour St-Nicolas. Kdysi byl mezi nimi natažen těžký řetěz, který měl chránit město před nepřáteli z moře. Obě pocházejí ze 14. století. V první jmenované bylo skladiště střelného prachu, druhá sloužila jako pevnost a vězení. Nedaleko odsud, na konci hradeb, zbudovaných na konci 15. století, se nachází věž Tour de la Lanterne též z 15. století. Původně sloužila jako maják, potom i jako vězení. Vězni zanechali na jejích stěnách mnoho kreseb, nejčastěji znázorňujících lodě.

Loudáme se po nábřeží, obhlížíme množství plachetnic kotvících v zátoce. Neméně půvabný pohled poskytují „vyšperkované“ kavárny a restaurace. Stolky a židličky už jsou v řadách vyrovnány na chodnících a zvou k posezení. Jako unikát se nám jeví maják v bytové zástavbě. Zde na nábřeží, na Quai Louis Durand, si také povšimneme, že ulice, pokud nese jméno nějaké osobnosti, není označena jen prostým názvem, ale pod ním je uvedeno, čím se dotyčný proslavil a kdy žil. Opravdu nenásilné předávání informací.

Rozkvět La Rochelle často souvisel s rozkvětem blízkých ostrovů Ré a Oleron. Na první jmenovaný se vydáváme. I na něj vede z pevniny odvážně ladný most, k naší „neradosti“ s poměrně vysokým mýtem. Zaplatíme a můžeme si do libosti ostrov prohlížet. Především dlouhé, prosluněné pláže a příjemné klima dělají z ostrova oblíbený cíl všech milovníků slunce i nezničené přírody. Ostrov skutečně nabízí to nejrůznější vyžití – 90 km cyklostezek vede krásnými lesy i vinicemi, chráněnými oblastmi i salinami. Cyklisté dojedou do půvabných vesniček s malými bílými domečky i kostelními věžemi, které často sloužily i jako majáky, přivádějící lodě do bezpečných přístavů, do přístavů těch nejrůznějších člunů a jachet. A k tomu přistupuje ještě dobrá, ba možná více než dobrá strava, připravovaná z darů moře. Kdo by zase této nabídce odolal? Neodoláme ani my a zbytek dnešního dne věnujeme tomuto ostrovu, bílému ostrovu, typickému svými křídovými útesy a písečnými dunami.

V podmračeném počasí jedeme do nejznámějšího centra ostrova, do „hlavního města“ Saint-Martin-de-Ré. Některé materiály mluví o tom, že v tomto případě jde o vesnici, jiné konstatují, že se jedná o město. Tak tedy nevíme, jaké zásady platí ve Francii pro město či vesnici, pro nás je důležité, že v tomto případě se budeme řídit jen svým instinktem – to znamená, že můžeme pouze konstatovat: „Toto nás okouzlilo, toto o něco méně.“

Projíždíme nevýraznou krajinou, až dojedeme do již zmíněného Saint-Martin-de-Ré. Zaparkujeme na záchytném parkovišti na okraji města, poblíž pevnosti. Je tu téměř plno, čekáme ve městě „nával.“ Ale nic není tak horké, jak se uvaří. Brzy poznáváme, že toto pravidlo platí i tady.

Nejprve zamíříme do parku u hradeb. A ejhle – první překvapení. Po parku se procházejí osli se slušivými nohavičkami na předním i zadním páru nohou a na svém hřbetu poslušně nesou dětské cestující. Podle počtu oslů můžeme pouze soudit, že se jedná o dobrý „byznys.“ Jenže čistota oslích nohaviček je pochybná. Bodejť by ne – nařiďte zvířeti, že se má chovat „čistotně“ ke svému oděvu. Ani pohled z hradeb směrem k moři není příliš estetický. Bahnitá plocha, táhnoucí se do dáli, typický zápach bahna, šeď všech staveb kolem, z níž se vyděluje pouze červeně rámovaný maják na jednom z ostrohů ostrova. Tak to je první dojem z města Saint-Martin-de-Ré.

Procházka městem nás ujistí v tom, že se jedná skutečně o starobylé lidské sídliště. Domy mají tu správnou „patinu věků,“ vnitřní přístav se řídí přílivem a odlivem dnes stejně jako kdysi, lodě leží bezmocně v bahně. I místní kostel nepřežil „tlak doby,“ jeho část jsou pouhopouhé trosky. Jen nabídka restaurací je dnes podřízena turistické komerci, zatímco dříve šlo spíše o prostou obživu. I tímto se projevuje proměna života v běhu věků.

Dojedeme k nejzápadnějšímu cípu ostrova, na němž pochopitelně nechybí maják. Zde jsou dokonce majáky dva –jeden nový a jeden starý a nazývají se Phare des Baleines. Dlouho se tu nezdržíme, i tady vše ovládají požadavky turistického ruchu – množství stánků nabízí všechny možné (a občas i nemožné) suvenýry, restaurace vystavují poutače zvoucí k návštěvě. Nabízejí se v nich především dary moře a hlavně ústřice, které se na ostrově uměle chovají.

Cestou zpět prokličkujeme oblastí solných mokřin, zastavíme se u zřícenin cisterciáckého opatství Abbaye des Chateliers a vykoupeme se u vjezdu na ostrov. Pak nás čeká přejezd zpět na pevninu a po ní pojedeme a pojedeme a pojedeme. Míjíme město Rochefort, kdysi soupeře La Rochelle, silnice za ním směrem na jih vede oblastí kanálů. Připadáme si na ní jako na houpačce – silnice se nejspíš propadá do mokré půdy. A tak máme zácvik na trajekt. Rádi bychom se totiž dostali až do Royanu a z něj se trajektem přeplavili na poloostrov Médoc, vybíhající ve své mohutné mase na sever a západ od města Bordeaux.

Z nekonečné roviny se jakoby náhle zvedá k nebi věž kostela Église St-Pierre-de-Sales v Marennes. Název kostela přeložený do češtiny nám už leccos vypoví o charakteru zdejší krajiny – kostel je zasvěcen sv. Petru na salinách. Když vystoupíme na náměstí u kostela, doslova nás „bací“ vedro. Teploměr se vyšplhal na 36 stupňů. Na pořad dne přichází tedy opět koupání, moře je odsud, co by kamenem dohodil. Písečná pláž, teplá voda, lehký větřík – co více bychom chtěli.

Po silnici lemované borovicovým lesem s dalším nízkým křovinatým podrostem a za hlasitého doprovodu cikád (tady je slyšíme při této cestě poprvé) dojedeme do Royanu. Bez zaváhání sklesáme k trajektu a – no to snad ne! Fronta aut je možná více než kilometrová. Je tedy otázkou, zda dnes vůbec se na trajekt dostaneme. Je sedm večer a informační tabule praví, že poslední trajekt odplouvá o půl deváté. No nic, zkusíme být trpěliví.

Trpělivost se nám vyplatí. Po osmé hodině už najíždíme na notně se kymácející trajekt a než se rozkoukáme, odrážíme od břehu. Než se rozkoukáme podruhé, jsme na protějším břehu. Protější břeh ale není mořským břehem, tak široce a dlouze ústí do moře řeka Gironde. A vlastně – vždyť to je úplně jedno, zda jde o přívoz přes moře nebo řeku. Jsme spokojeni, že jsme se ještě dnes dostali na mys Grave.

Krajina, kterou projíždíme, je téměř neobydlená a neobdělávaná. Na nekonečných loukách se pasou především koně. Z letargie nás burcují jen černé, asi „plechové“ postavy s naznačenou stékající krví. Umístili je tam, kde došlo k dopravním nehodám se smrtelnými následky. Je jich tu až příliš, pravdou je, že rovná silnice zde svádí k rychlé jízdě. Docela morbidní průvodci. Na nás působí deprimujícím dojmem. A to máme pořád pocit, že Francouzi jsou ukáznění řidiči.

Brzy na nás dolehne obvyklý „večerní“ problém a sice otázka, kde hledat kemp. Nabídka kolem komunikace žádná. Zajedeme i do městeček při hlavní silnici, ani tam nepochodíme. Až jako zázrakem narazíme na poutač kempu. Jedeme podle jeho instrukcí a i když máme docela podrobnou mapu, nevíme, kde jsme. Chvála bohu, kemp najdeme, a ještě jednou chvála bohu, je otevřený. Asi se nachází někde u Naujac-sur-Mer. Tento fakt není v tuto chvíli podstatný, hlavní po nás je to, že nás bez problémů ubytují a dokonce mluví i německy. Na moje znalosti až příliš dobře.

Kemp se jmenuje ROCHADE (až později zjistíme, že v něm pro zábavu ubytovaných postavili šachovnici s velkými figurami), je rozsáhlý, umístěný v listnatém porostu – tomu se asi zatím nedá říkat les. Na něj je příliš nízký. Olše, jívy, břízy poskytují však ubytovaným dostatek stínu v horkých denních chvílích. I nám je zatím až příliš teplo – v 21,00 hod naměříme 31 stupňů. Zvykáme si, že se „suneme“ k jihu a tam i u Atlantiku se turista může ohřát více, než mu je libo.

Rychle stavíme stan – zase za mimořádné pozornosti ubytovaných. Následuje nezbytná hygiena, příprava večeře a nechybí ani chvíle na rozjímání. Kdybychom byli sebevíce unaveni, musíme se vzájemně svěřit se svými dojmy, musíme každý z nás říci, co v tento den pro nás bylo nejsilnějším zážitkem, co nás šokovalo, na co určitě nikdy nezapomeneme. Pak teprve můžeme lidně ulehnout a říci: „Dobrou noc, zítřejší den bude snad pro nás stejně nebo i více objevný jako ten dnešní.“ Tedy dobrou noc a sladké sny. A ještě něco – co nejméně komárů.

Sobota 31. Července

Sobotní ráno je krásně pohodové. Všude je slyšet jen „bonžúr“ a „mersi“ a vidět úsměvy. Tak tomu říkáme dovolená. Docela těm zde déle ubytovaným místní pohodu závidíme. My ale musíme dál. Včera jsme nestihli vše, co jsme měli v plánu, a tak budeme dohánět. Chceme se alespoň podívat do oblasti již zmíněných solných bažin a na tzv. pobřeží Cote d´ Amour u le Croisic a u Batz-sur-Mer.

Projíždíme oblastí salin. Ze silnice to tu příliš poutavě nevypadá, navíc naši jízdu doprovází typicky zápach. Zajímavější pohled se určitě naskýtá z výšky. Prý stojí zato vyjít na kostelní věž v Batz a odtamtud se otevře ten správný pohled. Kostel je ale až do odpoledne zavřen, tento zážitek si tedy nedopřejeme. Pouze zakoupíme pohledy, na nichž jsou právě saliny z ptačí perspektivy. Je to úchvatné.

Celá oblast je rozdělena hrázemi na malé nádrže, v nichž se odpařuje mořská voda, která sem přitéká s každodenním přílivem systémem kanálů. Solivarníci pak opatrně mohou sbírat sůl. Způsob jejího dobývání se po staletí příliš nezměnil. Na dřevěných „kolečkách“ je sůl dopravována na kupy a pak putuje na další úpravy. U kraje cesty se nabízí sůl a jakási rostlina se solí. Obraz krajiny dokreslují větrné mlýny.

Le Croisic je půvabné městečko, dnes ale přecpané k prasknutí, není ani kde zaparkovat. Rychle se také zaplňují parkoviště těsně za městem. Jsme přesvědčeni, že lidé se tady někde koupou. Chyba lávky. Brzy pochopíme svůj omyl. Z auta vystoupí celé osazenstvo, obuje gumáky, vezme kbelíky, všelijaké síťky, motyčky a lopatičky a vydává se k moři. A okem ostřížím lidé sledují za odlivu obnažené útesy. Na nich a v prohlubních mezi nimi sbírají různou mořskou havěť, nejčastěji moules – slávky a huitres – ústřice.

I v nás se probudí lovecká vášeň, dědictví dávných dob, a vydáváme se lovit nejspíše moules. Je jich tu mnoho, na kamenech se jich drží celé trsy. Jsou ale příliš malé a tak nám dá hodně práce, než najdeme pár větších. Uložíme je do ponožky – nic vhodnějšího nemáme po ruce – a doufáme, že vydrží bez újmy do večera, kdy si z nich chceme připravit chutný zákusek. Sice to bude zákusek netypický, zákusek naslano, ale množství potřebné k nasycení jsme nesebrali.

Jen nakrátko zajedeme do vnitrozemí, do chráněné oblasti Parc Naturel Régional de Briére. Toto největší francouzské rašeliniště je chráněnou oblastí od roku 1970 a jeho unikátní fauna i flóra sem prý láká množství turistů. Na jižním přístupu do parku je ale dnes před polednem ještě mrtvo. Informační centrum a restaurace jsou už v provozu, lodičky k projížďkám jsou připraveny, na louce vedle kanálu se „něco“ chystá. Staví se tu velké stany, přenosným plotem se ohrazuje prostranství, připravují se stoly a lavičky. Že by lidová veselice? Jinak ale turisté tu nejsou. Jen tři muži na kolech přemýšlejí – nevíme o čem.

S úspěchem projedeme po průtahu v Saint-Nazaire a před námi se objevuje jeden z největších francouzských mostů, most přes řeku Loiru, která zde vtéká do moře širokým ústím. Do provozu byl uveden v roce 1975, je více než 3 300 m dlouhý, 15 m široký a jeho světlá výška činí 61 m. Vzdálenost mezi Saint-Nazaire a Saint-Brévin-les-Pins na protějším břehu řeky zkrátil o více než 100 km, neboť další most přes Loiru je až hluboko ve vnitrozemí, tam, kde její tok není ještě tak široký.

Provoz se zpomaluje a tak máme čas se rozhlížet. Je sice zamženo, vše pod námi se barví do odstínů šedi, ale stojí to za podívání. Přístav se zaoceánskými lodními kolosy, jeřáby, sklady překládaného zboží – to vše máme zase trochu z ptačí perspektivy. Silnice stoupá do nejvyššího bodu mostu, v našem směru se jede ve dvou pruzích. Na vrcholu stoupání je nám rázem jasno, proč se provoz zpomalil. Dva pruhy v našem směru se „zcuknou“ v jeden, aby dva pruhy stoupaly z protisměru. Tak tuto „drobnost“ konstruktéři poněkud nedomysleli.

Příbřežní silnice nás vede na jih, zastavíme až u dalšího zajímavého mostu. Ten pro změnu spojuje pevninu s ostrovem Ile de Noirmoutier. Ne, nechceme na něj najet, hledáme místo ke koupání, protože rtuť teploměru šplhá ke třiceti stupňům. Voda není příliš čistá, na jejím momentálním stavu se podepisuje samozřejmě i odliv. Přece jen najdeme čistší zátočinu a můžeme se „rochnit.“

Pár kilometrů ještě jedeme po pobřeží, pak uhneme do vnitrozemí. Hledáme kemp. Není tak pozdě, ale nechceme riskovat, že cestou do La Rochelle na žádný nenarazíme. A tak se „chytneme“ první směrovky, která zve k využití kempu na farmě. Do La Rochelle nám zbývá kolem padesáti kilometrů, bylo by tedy dobré se zde ubytovat. Kemp bez problémů najdeme, i když je zastrčený u obydlí uprostřed polí. Posunky se „domluvíme“ a můžeme se ubytovat.

Na zahradu by se vešlo nejméně dvacet velkých stanů, jsou tu však tři a tři přívěsy. A k nim za chvíli přibude náš ministan. Děti z jednoho přívěsu zvědavě okukují, jak stan s klasickými kolíky zatloukanými do země stavíme. Asi to ještě neviděly, dnes jsou už jen stany s pružnými tyčemi apod. Tyto kempy na farmách nám jsou obzvláště sympatické. Cena v nich je o čtvrtinu až třetinu nižší než v kempech městských či obecných ve vnitrozemí (zde platíme 8,15 Eur, v městských kempech jsme platili většinou kolem 11 – 12 Eur) a vyjde na polovinu ceny průměrného kempu na pobřeží (ten stojí mezi 14 – 16 Eur). A to stačí od moře ujet třeba jen pouhých 10 km.

Posílíme se večeří po česku – polévka, maso s přílohou, pivo, francouzská je jen čerstvá zelenina – a zákusek si dáme francouzský. Přijde zlatý hřeb večera – již zmíněné moules. Když je otevřeme, dospějeme k poznání, že jsme nasbírali „mrchy malinké,“ ale i tak si je na olivovém oleji upečeme. Chutnají výborně. Rodí se v nás přesvědčení, že bychom měli tuto dobrotu ochutnat, ale připravenou francouzskými odborníky.

Je zde klid, opět lenošíme, pozorujeme ostatní ubytované i majitele farmy. V nedalekém kanále kuňkají žáby, řvou tu cvrčci, občas nad našimi hlavami proletí racek. Den se chýlí ke svému konci, je deset večer a slunce pomalu zachází za obzor. I ten skromný ruch v kempu utichá.

Pátek 30. července

Stejně jako byla klidná noc, je klidné i ráno. Trochu jsme si přispali a dokonce nejsme první, kdo vstává. Vedle nás se objevil obytný přívěs a stan. Brzy poznáme, že v přívěsu bydlí pohledná slečna či paní a ve stanu ještě pohlednější rotweiler. Ten se po ránu rozcvičuje tím, že kolem stanu lehce honí špalek asi metr dlouhý a dobrých 40 cm tlustý. Vzápětí se ukáže, že pes má i páníčka – ten se právě vydává na nákup.

Dnes si nejprve dáme porci kultury, potom budeme pokračovat v poznávání pobřeží a na závěr bychom mohli zase skončit u kultury. Doufejme, že se nám podaří plán splnit, že počasí bude slunečné, že večer si opět řekneme: „Na zážitky dnešního dne nezapomeneme.“

Na okraji Tronoanu, vesničky u pobřeží, stojí starobylý kostel Notre Dame. I ten nese všechny znaky bretaňského farního dvora, i když je chudší než ty v Saint-Thégonnecu, Sizunu, Guimiliau a dalších. Je ale stejně úchvatný. Jeho dnes omšelá kamenná krása, místy s porostem mechu a lišejníku, se zrodila v dávném 11. století. Kostel se sochařskou výzdobou portálu, zajímavý interiér i půvabná kalvárie dokazují, že už tehdy měli lidé smysl pro krásu. A protože Bůh byl pro ně nade vše, věnovali mu veškeré své umění.

Mys Pointe de la Torche už není tak skalnatý, je ale stejně větrný – alespoň v době naší návštěvy. Projdeme mezi plůtky k moři – to je samozřejmě za odlivu značně daleko – ale tabule praví jasně: „Koupání a surfování životu nebezpečné.“ I když moře ustoupilo do dálky, slyšíme jeho hukot. A to je dnes prý relativně klidné.

Vybíráme silnice a silničky, které co nejvěrněji kopírují pobřeží. Prostě přitažlivost moře pro nás suchozemce je neoddiskutovatelná. Zastavujeme všude tam, kde se nám naskytne pohled na moře, obdivujeme upravené domky pochopitelně nejčastěji v modrobílém provedení, s mohutnými keři hortensií těch nejrůznějších barev, u Saint-Quénolé objevíme opět menhiry i bretaňské kříže, v samotném Saint-Quénolé obejdeme zříceniny kostela s dosud mohutnými zbytky věže.

Více času věnujeme městu Penmarc´h. Zdejší farní dvůr už bereme jako samozřejmost, více zvědavosti v nás vyvolává maják Phare d´Eckmühl. Ten se nachází na okraji mysu, je pochopitelně v provozu a navíc je i přístupný veřejnosti. Na majáku jsme ještě nikdy nebyli, tak není co řešit. Maják pochází z konce 19. století, je 65 m vysoký, na vyhlídkovou plošinu vede 307 schodů a prý je z něj nádherný rozhled. Tak se praví v informačním letáčku, který obdržíme u pokladny.

Funíme po schodech nahoru a tam – zůstaneme stát doslova s pusou otevřenou. Viditelnost není sice ideální, těch slibovaných 30 až 50 km do dáli tedy nedohlédneme, ale i pohled do bezprostředního okolí je úchvatný. Na pevnině jsou jakoby ledabyle rozhozeny domy, auta vypadají jako špendlíkové hlavičky, zelené plochy jsou pravidelné i nepravidelné, až na obzor se klikatí stříbřité stužky silnic. Směrem k moři, těsně pod námi, stojí další, mnohem nižší maják a v jeho blízkosti kaple. Za ním se táhne původně pevninská plošina, při přílivu zatápěná, při odlivu zcela jasně viditelná. I tady tedy moře ukouslo část pevniny.

Po tomto neobvyklém zážitku příjemně naladěni pokračujeme v cestě. Ve městě Pont-l´Abbé se od srdce zasmějeme u dveří jednoho domu s klepadlem. To klepadlo má totiž podobu umně vyvedeného krásně barevného ptáka, něco mezi datlem a žlunou. Zatáhnete za provázek a pták zobákem zaklepe na dveře. Vtipný nápad.

Přírodní krásy nás provázejí i na další cestě. Zastavujeme u mostu klenoucího se přes záliv u Benodetu a jdeme se „kochat.“ Procházíme až nad vršky pinií, hluboko pod námi jsou na vodě v přesných řadách zakotvené lodě, většinou plachetnice, na druhém břehu vpravo v zeleni jsou schovány domy Benodetu. Na další „mostní“ zastávce u Arzalu nás pro změnu zdraví les plachetních stožárů. To už jsme odbočili z hlavní silnice směr Saint-Nazaire a chystáme se prozkoumat další část pobřeží. Změníme trochu plán a rozhodneme se (po včerejším problému s hledáním kempu) nejprve najít kemp, ubytovat se a teprve potom si najít místo ke koupání a projet kus pobřeží.

U Camoelu narazíme na nepatrný poutač na kemp s udáním vzdálenosti a tak jedeme. A kupodivu kemp po ujetí udaných metrů najdeme. Obsluha příjemná, prostředí klidné, kemp je malý. Rychle postavíme stan a vyrážíme. Zapisujeme si křižovatky z hlavní silnice, abychom zpět vůbec trefili. Také nás udivuje, že nejvyšší povolená rychlost začíná být v této oblasti udávána neobvyklým číslem – je povoleno jet 45 km/hod. Koupeme se v laguně u Pénestinu, voda je nezvykle teplá. Na pláži je téměř prázdno, obsazeny jsou spíše lavičky v sousedním piniovém háji. Bezstarostně lenošíme.

V pozdním odpoledni projíždíme po pobřeží, na chvíli zastavíme v Piriac-sur-Mer a v la Turballe a nakonec zamíříme do Guérande (gérand). Ocitneme se u jeho hradeb, uvnitř kterých tušíme středověké jádro. To si přece nemůžeme nechat ujít. Je sice již šest večer, ale máme kde spát, tak se můžeme zdržet do pozdějších večerních hodin.

Guérande leží na plošině, která se zvedá nad sousedním územím slaných bažin. Vstoupíme do něj jednou z bran a přímá ulice nás dovede na náměstí. Je na něm neuvěřitelně živo. Restaurace jsou zaplněné, lidé postávají na chodnících, prohlížejí zboží nabízené v místních obchůdcích. Tuto pohodu doprovázejí zpěvem dva umělci. Lidské hemžení důstojně pozoruje románsko-gotický kostel svatého Aubina.

V přilehlých uličkách je snad ještě větší ruch než na náměstí. Obleženy jsou obchody s pohlednicemi i suvenýry, v dalším obchodě si lidé vybírají vína, výklad hned vedle zve k ochutnávce něčeho sladkého, tady se nabízí oblečení i doplňky. Mezi nimi pochopitelně nechybí pestrá škála nabízených krajek a výšivek, též tak typických pro Bretaň. Restaurace zvou na menu o několika chodech sestávajících z místních specialit. Takovému množství lákadel asi neodolá nikdo.

Vesničku Kerbili, v níž je „náš“ kemp, najdeme na první pokus. Pomalu se stmívá a my rekapitulujeme dnešní zážitky. A také vaříme, večeříme a sledujeme dráhu vycházejícího měsíce. Ani v našem věku trocha té romantiky člověku neuškodí. A jak se po chvílích klidu krásně usíná.

Čtvrtek 29. července

Ráno je neletně mlhavé a chladné, v kempu byl v noci klid a pohoda. Jednotlivá místa jsou zahloubena do písečného podkladu o od sebe oddělena křovinatým plotem. Tak je dočasným obyvatelům dáno alespoň částečné soukromí, prostě se nedívají sousedům přímo do talíře. Můžeme platit až v 9,00 hod a tak se jen bezcílně „mrskáme“ po kempu a okukujeme bytující. Mlha se k naší radosti do devíti hodin zvedne a na nás vykoukne slunce. Nic nám nebrání pokračovat v objevování dalších přírodních krás francouzského pobřeží Atlantiku, které nás při návštěvě před dvěma roky tolik zaujalo a zanechalo v nás nezapomenutelné dojmy.

Slepou silnicí vedoucí kolem kempu dojedeme až na její konec a – přírodní krásy začínají oslovovat naše nitro. Stojíme na šíji tvořené písečnými dunami a vybíhající do moře. Na jedné straně se díváme na širou hladinu oceánu, dnes klidnou, pohled na druhou stranu je různorodější. Do pevniny se tu „zakusuje“ zátoka, i toto místo jako mnohá další při západním pobřeží bylo původně pobřežní nížinou. Uplatňuje se zde totiž výrazně právě poklesová tendence zdejších břehů. Za zátokou, při odlivu téměř bez vody, s loděmi bezmocně ležícími v bahně, se rozložilo město le Conquet. I ono si našlo místo na pobřežní šíji.

Chceme-li do le Conquet zavítat, musíme objet celou zátoku a ujet tak kolem dvaceti kilometrů. Přes zátoku vede do města pouze lávka pro pěší. Město je po ránu ještě ospalé, v ulicích se pohybují spíše zásobovací vozy, lidí zatím je v ulicích poskrovnu. I v tom je půvab tohoto města, kde z každé starobylé stavby dýchá odkaz dávných věků. Můžeme odhadovat, kolik šťastných i tragických lidských osudů se v nich odehrálo, a doufejme, že ještě odehraje. Snad se město nebude postupně nořit do moře, snad bude žít a okouzlovat i další generace.

Procházíme středověkými uličkami, nejhezčí středověké kamenné domy jsou přeměněny ve stylové restaurace a vinárny, v dalších se dodnes bydlí. Nechybí tu ani typické bretaňské domečky s malými okny, bíle omítnuté, s modře natřenými dveřmi, vraty a dalšími stavebními doplňky. Záliba v modré barvě se projevuje i ve výběru hortensií – ty také patří neodmyslitelně k Bretani a jsou často modré, s neskutečně bohatým květenstvím. No prostě řečeno, vše „je do barvy.“ Navštívíme i starý omšelý kostel typu bretaňského farního dvora. Na jeho průčelí nás zaujme socha sedícího Krista s trnovou korunou. Jeho ztvárnění v této podobě není obvyklé.

Po desáté hodině město jako mávnutím proutku ožívá. Ze všech ulic míří do přístavu lidé obtěžkaní slunečníky, lehátky a dalšími věcmi nezbytnými pro pobyt na pláži. Lodě na ostrovy Ouessant a Moléne jsou připraveny přepravit všechny ctitele koupání a slunění do míst, která prý tady patří k nejkrásnějším.

Úzkou silničkou se vracíme na sever, střídavě se přibližujeme k pobřeží a zase od něj odjíždíme. Kraj působí zadumaně, chudě a přitom z něj vyzařuje zvláštní kouzlo. Na mysu Corsen zastavíme, ponoříme se mezi skaliska, nasloucháme hukotu vln tříštících se o ně, bosi se brouzdáme pískem. Vůbec nám nevadí, že obloha zešedla a na naše hlavy padají první kapky deště. Ten jakoby se k tomuto pochmurnému kraji nejlépe hodil.

Cestou do vnitrozemí všude „potkáváme“ znaky bretaňské zbožnosti – kostely a kostelíčky, kříže a křížky na podstavcích. V „zapomenutém“ Plouarzelu obdivujeme farní dvůr i s přilehlým hřbitovem (je to trochu morbidní, ale v tomto místě a v tomto počasí nám to připadá normální), v Saint-Renanu zastavíme alespoň na náměstí, které se snad od středověku nezměnilo. Jen auta jsou důkazem toho, že jsme v 21. století.

Objedeme Brest a nabereme jihojihovýchodní kurs. Krásnou čtyřproudovku směr Quimper už známe. Tentokrát však nejedeme do Quimperu, ale uhneme z ní k západu na poloostrov Crozon. Dnes chceme zajet ještě k několika mysům v oblasti zvané Finistere. Někdo by mohl namítnout: „Proč k několika, nestačila by návštěva jednoho, vždyť všechny jsou stejně skalnaté.“ Při naší minulé cestě jsme ale byli těmito končinami tak okouzleni, že jsme vyslovili přání se sem opět vrátit a strávit zde více času. A toto neskromné přání se nám právě vyplňuje.

Na samém západě Crozonského poloostrova vybíhá do moře mnoho prstovitých výběžků a na konečcích těchto pomyslných prstů se nacházejí právě nejdivočejší a nejzajímavější mysy. K mnoha z nich vede silnice, na další se dá pohodlně dojít, ze všech se otevírají krásné pohledy. Již v úsecích cesty, kdy se silnice přiblíží k pobřeží, se nám naskýtá jeden pohled krásnější než druhý. Ne nadarmo je tato silnice v mapě olemována zelenou barvou, což značí mimořádné přírodní krásy. Počasí se zlepšilo, na mysu Pointe des Espagnols už svítí slunce. Brest na druhém břehu zátoky se sice skrývá v mlze, ale jinak tu je krásně. Žluté kručinky a fialový vřes i na tomto mysu zmírňují dojem nehostinnosti a působí „teple.“

Vjezd pro lodě u tohoto mysu je široký pouze 2 km, bývá nazýván goulet neboli lahvové hrdlo a lze z něj pozorovat čilý lodní provoz v brestském přístavu. Toho si byli vědomi už Španělé, kteří během náboženských válek na konci 16. století z těchto míst marně zasahovali proti protestantům. A hned je jasné, odkud se vzalo zvláštní jméno mysu. Dodnes na něm jsou vojenské základny, takto strategicky významné místo asi nemůže sloužit ničemu jinému.

Přes Camaret se dostaneme na další mys, na mys Pointe de Pen-Hir. I on je divoký, s nebezpečnými skalisky, žulové štíty se vypínají z moře až do výšky 70 m. Jen to slunce mu dodává přívětivější podobu. Než dojedeme na parkoviště, kterým silnice končí, zastavujeme u mohutných opevnění z války. Bunkry – v jednom z nich je umístěno malé muzeum – jsou ještě docela zachovalé, některé jsou předsunuté odvážně nad skaliska. Kotva připomíná, že zde sloužilo námořní vojsko, a památník byl postaven na paměť těch, kteří nepřežili.

I tady nás osloví divoká a drsná krása skalisek, nejen těch pod námi, ale i těch vyčnívajících z moře daleko od břehu. Při převládajících západních větrech narážejí vlny plnou silou do skalních stěn a voda šplíchá neskutečně vysoko. Z pohledu do hlubin se nám točí hlava, kolem uší hvízdá vítr. Vše se děje za hlasitého pokřiku racků. Těm snad jedině nehostinnost zdejšího kraje nevadí.

Vracíme se zpět a ještě zastavujeme před Camaretem, abychom se prošli po louce plné menhirů. Tito svědci pravěku vypovídají o tom, že zde odedávna žili lidé. Nebo sem jen přicházeli uctívat nezkrotné přírodní síly a svá obydlí měli v přívětivějším vnitrozemí? Ať tomu bylo tak či tak, menhiry přežily tisíciletí a v nás dnes vyvolávají mnoho otázek. Na mnohé z nich zatím neznáme odpovědi.

V podvečer si ještě vyjedeme na horu Menez-Hom. Tedy podle našeho mínění – ona to žádná hora není. Jejích 330 m nadmořské výšky nám vůbec „horovatě“ nepřipadá. Jenže Bretaňcům ano. Z jejího vrcholu se otevírá panoramatický pohled na rozeklané pobřeží i do klidného vnitrozemí. I dnes, i když není víkend a je už poměrně pozdě, je zde „nabito.“ A to nejen na zemi. Čerstvý vítr využívají letci na závěsných kluzácích i na padácích.

Dnešní pozdní hledání kempu se nám mění doslova v odysseu. Sice hned několik kempů „potkáme,“ ale bohužel už jsou zavřené. Recepce funguje jen do osmnácti hodin. Konečně o půl deváté narazíme nedaleko Pointe de la Torche, v Beuzecu, na zastrčený kemp, kde jsou ještě ochotni nás ubytovat. Poněkud komisně působící slečna či mladá paní v recepci zpovídá manžela: „Auto, tente, d´person, animals?“ Na první tři slova manžel souhlasně kývne, při čtvrtém slovu mu „spadne čelist.“ Otáčí se ke mně s prosbou o pomoc. Rychle na něj vyštěknu: „Ptá se tě, jestli máme s sebou zvířata.“ Manžel se obrací k ubytovatelce a s úsměvem jí sdělí: „Haf, haf – no.“ I ona se úsměvu neubrání. Zbytek večera i noc prožijeme bez nepříjemných překvapení.

Středa 28. července

Obloha je vymetená, rodí se nám krásný den. Radost nám nezkazí ani fakt, že v noci se kolem našeho stanu „špacírovala“ nejspíš krysa a na igelitu před stanem nám zanechala „exkrementový“ pozdrav. I tady jsme postrachem kempu, vstáváme totiž v 6,30 hod, zatímco „normální“ lidé opouštějí svá lůžka nejdříve v osm. Navíc v 6,15 si na nás zařvala SMS od dcery. V kempu je klid, pouze jedna z pěti zde bytujících rodin je už též na nohou. Panička venčí dva nezbedné psy a obzvláště na jednoho neustále volá: „Zombie, Zombie.“ Skutečně krásné jméno pro psa.

„Oktice“ si to opět sviští po pěkné silnici, na níž se střídají čtyřproudové úseky se stodesítkou se starými dvouproudovými s devadesátkou. Provoz není silný, navíc se jezdí velice ohleduplně. I tento fakt vedle kvalitnějšího benzínu se v dobrém slova smyslu podepisuje na spotřebě. Na tři sta padesáti kilometrech, které překonáváme mezi městy Angers a Brest, klesne spotřeba na 6,3 l/100 km, zatímco většinou se pohybuje kolem 6,9 l/100 km. Celý úsek překonáváme pouze s jedinou zastávkou na parkovišti, kde neodoláme nabídce ve zdejším „občerstvení“ a ochutnáme prý typický „steak hašé po francouzském způsobu.“ Jde o slisované, rychle usmažené mleté okořeněné maso. Něco na způsob hamburgeru s hranolkami, ale určitě lepší chuti.

Do Brestu, druhého největšího města Bretaně s dvěma sty tisíci obyvatel a významného francouzského přístavu, jsme se nevydali ani tak za kulturními krásami, ale především za brestskou atrakcí číslo jedna. Tou je tzv. Océanopolis, něco mezi muzeem a akváriem. Jeho název by ve volném překladu znamenal něco jako zábavní a vzdělávací oceánografické středisko. Není divu, že toto „zařízení“ nás, suchozemce, nesmírně láká.

Vjedeme pohodově do okrajových čtvrtí města, najdeme mapu, prohlédneme si ji, najdeme na ní Oceánopolis a jsme přesvědčeni, že nemůžeme zabloudit. Zdání však klame. Stačí jedna objížďka, jeden kruhový objezd, na který ještě nestačili dát směrovky, a už jsme…., no prostě kdesi. Co teď? Cestovatel – amatér by hledání cíle určitě vzdal. Leč my jsme „profíci.“ Tedy alespoň můj manžel. Přece „nebude z boje utíkat.“ Ocitneme se u benzínové pumpy a manžel, stejně neznalý francouzštiny jako já, jen s větší odvahou „dělat blbce a přežít to“ se ptá a ptá. Nakonec zakoupí mapu města, nechá si na ní vyznačit, kde jsme a kam se máme dostat.

Tak fajn – jedeme. Jedeme a jedeme, ale kde to máme slunce a kam ukazují silniční ukazatelé? Tak to určitě není směr Océanopolis. Obracíme a znovu „civíme“ do mapy. Ano, obsluha pumpy nakreslila na mapu pumpu na protější stranu silnice a to nás zmátlo. No nic, i to se může stát. Teď už jsme se dopracovali k poznání, že musíme jet na druhou stranu. Tak také učiníme a po přesném počítání křižovatek, kruhových objezdů a odbočujících ulic se trefíme do té správné, která nás dovede na „megaparkoviště“ u Océanopolisu. Jsme spokojeni a – těšíme se.

Přes silnici od parkoviště se před námi rozložil „bílý krab.“ Tak totiž Francouzi přezdívají stavbě, do níž míříme. Je bílá, nízká, s mnoha chapadly jako ten krab. Nízké budovy neurčitého tvaru, jedna zapadá do druhé, skutečně jakoby se plazily. Budova byla postavena podle plánů architekta Jacquese Rougerie. Pohodlně zakoupíme vstupenky (tedy žádná levná záležitost, vstupné činí téměř 15,– Eur), nicméně „provazové“ cestičky k pokladně svědčí o tom, že občas tu bývá nával.

Ocitáme se ve skutečném i simulovaném podmořském i přímořském světě. Jsou v něm představeni nejen živí tvorové, ale návštěvník zde najde i různé „naučné“ programy, určené především pro děti. Dnes je tu relativně prázdno a tak si můžeme vše prohlédnout tak říkajíc „zblízka.“ Základními dvěma stavbami jsou tropický pavilón a polární pavilón. Jejich názvy dávají tušit, co je v nich k vidění. Postupně se nám nabídne pohled do akvárií shora i ze stran, klidně si v nich plavou nejen tuleni, ale i žraloci, nechybí zde ježovky, sasanky, koráli a další mořské organizmy, dovádějí zde tučňáci. Samozřejmě jsou hojně využity i všechny výdobytky techniky. Skutečně i simulovaně Vás spustí pod mořskou hladinu, pomocí počítačové simulace, videa a filmu může návštěvník lépe pochopit, jak ovlivňují hvězdy moře, jak složité je sestavit předpověď počasí, jak je to vlastně s přílivem a odlivem, jak se rozmnožují žraloci a mnoho dalšího.

Z nadhledu se díváme do obrovského akvária, za chvíli vstoupíme do výtahu a rázem se ocitáme pod vodní hladinou. Kolem nás se prohánějí „mořské potvory,“ některé z nich (včetně žraloků) „ožužlávají“ sklo v místech, kde na něj klepeme. Klepání na sklo tady totiž není zakázáno. O kousek dál nás nacpou do dalšího výtahu. Ten je kulového tvaru, připomíná batyskaf. Pomalu se vydáváme simulovaně pod mořskou hladinu. Za malými kulatými okénky defiluje mořská fauna i flóra, prostředí za okénkem postupně tmavne. Pomyslný batyskaf se nebezpečně zakymácí a komentátorka jen suše oznámí: „Narazili jsme na skálu v hloubce té a té.“ Přesný údaj o hloubce jsme nezaregistrovali. Za chvíli vystupujeme a můžeme jen zkonstatovat, že to byl Zážitek opravdu s velkým Z. Během čtyř hodin, které v Océanopolisu strávíme, je těch zážitků bezpočet.

Plni nových poznatků se vypravíme na chvíli do města. Zastavíme jen u mohutné pevnosti nad ním. Ta není přístupná veřejnosti, je sídlem vojenské námořní posádky. I tak se rozhlédneme po přístavu i okolních budovách a obdivujeme nedaleký moderní most. Pak se celkem už bez problémů vymotáme ze spleti ulic a míříme na západní mys Bretaně, na mys Pointe de Saint-Mathieu. Obraz zřícenin starého kláštera a ladného majáku na tomto mysu nás zaujal na titulní straně jednoho z čísel časopisu Země světa a tak není divu, že bychom tento kout rádi uviděli ve skutečnosti.

Slunce v předvečer dne klesá na obloze a jeho paprsky barví vše na mysu do oranžova. Je sice již šest večer, čilý provoz tu ale ani v tuto hodinu neutichl. Procházíme kolem majáku, klášterních trosek, nahlédneme do nedaleké kaple a pak si vyšlápneme po pěšince nad útesy. O tomto kouzelném koutu Francie se nám nepodařilo zjistit žádné informace, to ale není v tuto chvíli podstatné. Romantika zdejší krajiny nás plně vtáhne do svého nitra a my si rázem připadáme o pár let mladší. Před námi hrozivá masa oceánu, pod námi rozeklaná skaliska, za námi maják a zříceniny a v našich duších klid. Jaké lepší zakončení dne bychom si mohli přát.

Nicméně zpět do reality. Tu pro nás představuje hledání kempu. Jsme úspěšní, směrovky nás dovedou do kempu u le Conquet. Je dost zaplněný, ale pár volných míst se tu najde. Jedno z nich je nám v recepci určeno a my můžeme zahájit každodenní večerní „rituál.“ Postavit stan, provést osobní hygienu, navečeřet se a jít spát. Ne, dnes ještě ne. Je příjemně teplo, z dáli k nám doléhá šplouchání mořských vln a slunce se chystá k západu.

Sbalíme nejnutnější věci a vyrážíme k moři. Je k němu kousek cesty, přes silnici a písečnou dunu. Voda je poněkud chladná, ale osvěžující. Jen za ní musíme kus jít, jsme zde totiž stejně jako posledně za odlivu. Tajně jsme doufali, že letos pro změnu zažijeme příliv. Leč asi ne, opět se budeme brodit bahnem a skákat ze skaliska na skalisko, pokud zatoužíme po koupání. Slunce pomalu klesá k obzoru a my jeho pouť zasněně sledujeme. Již tolikrát jsme toto přírodní divadlo viděli, stále nás však okouzluje a zvláštním způsobem uklidňuje.

Úterý 27. července

Zatažená obloha provází naši pokračující cestu po zámcích a městech na Loiře a jejích přítocích. Vyrážíme na francouzské poměry brzy, už v osm hodin, a za několik málo kilometrů zastavujeme u zámku Villandry (vilándry). Musíme dokonce půl hodiny počkat, než bude zámek otevřen. Turistické materiály praví, že právě u tohoto zámku se nachází jedna z nejkrásnějších zahrad. Není divu, že jsme zvědaví. Tu půlhodinu trávíme střídavě „nakukováním“ přes plot do zahrady a pozorováním rychle se zaplňujícího parkoviště před ní.

Překrásná třešeň uprostřed „načančaného“ dortu – tak zní naše první hodnocení zámku a jeho zahrad. Mohutná kovaná mříž nám umožní vstup do této renesanční elegance. Proč právě renesanční? Villandry byl totiž postaven ve 30. letech 16. století jako poslední z velkých renesančních zámků v údolí Loiry, jeho zakladatelem byl ministr financí krále Františka I. Jean le Breton. Ten nechal zbořit starou pevnost z 12. století (zachoval z ní jen mohutný donjon), postavil zde toto šlechtické sídlo a kolem něj vytvořil zahrady. Ty byly ale bohužel v 19. století zničeny a nahrazeny módním anglickým parkem. Na počátku tohoto století je však do jejich původní podoby obnovil Dr. Joachim Carvallo, který zámek koupil, a v jeho práci prý dosud pokračuje jeho vnuk.

Nejkrásnější jsou tyto ve třech základních úrovních postavené zahrady z ptačí perspektivy. My si je prohlédneme nejprve z roviny a až později vystoupíme na terasu, odkud do pohledu z ptačí perspektivy moc nechybí. Přejdeme po klenutém můstku kanál, vlevo od nás s několika kaskádami. Pohled dolů, sice do nepříliš čisté vody, nám vyloudí úsměv na rtech. Věřte nebo ne, voda se rozvlní a přesně k nám připlouvají kapři. A co víc – jako kdyby byli cvičení, vystrkují z vody tlamičky, otevírají je a žebrají o pamlsky. Vezmou za vděk rohlíkem i českými sušenkami.

Zahrady tvoří spleť těch nejrůznějších rostlin včetně dřevin. Názvy zahrad dávají tušit, co se ve které pěstuje. Jednotlivé záhony nebo skupiny záhonů od sebe oddělují živé stříhané ploty, nechybí zde besídky porostlé popínavým vínem, fontány a již zmíněné kanály. Nejprve se projdeme „bylinkovou“ zahradou. Ta nesměla chybět v žádné středověké větší zahradě, poskytovala hospodyním koření k dochucování pokrmů i k léčbě různých nemocí. Nejrozsáhlejší je „zeleninová“ zahrada. Nenajdete v ní sice žádné brambory a rajčata (ta se ještě v době vzniku zahrad v Evropě nepěstovala), i tak vám přechází zrak z ohromného množství rostlin. „Zeleninovou“ zahradu tvoří čtverce osázené s nebývalým citem a smyslem pro harmonii. Každá rostlina je opatřena popisem s její historií a významem. Kdybychom uměli francouzsky, asi bychom se dověděli mnoho nového. Zahrada je „ošetřována“ dvakrát do roka – jednou na jaře a jednou v létě. Samozřejmě kromě běžného odstraňování plevele apod. Každé tři roky je potom zelenina vyměňována, aby se jednostranně nevyčerpávala půda. Právě v této zahradě se snoubí podoba zahrady středověkých francouzských mnichů s italskými vlivy. Mniši měli v oblibě vysazovat zeleninu do geometrických obrazců a Italové k tomu přidali oblibu fontán, listnatých stromů a květinových záhonů. Tak se tedy zrodila neopakovatelná krása těchto zahrad.

Projdeme dalšími částmi zahrady a – nevycházíme z údivu. I ovocné stromy, umně tvarované, jsou estetickou pastvou pro naše oči. A co teprve horní část zahrady s jehličnany sestříhanými do těch nejnemožnějších tvarů. Na malých záhonech skrytých v ornamentu širokého, asi tři čtvrtě metru vysokého živého plotu rozkvétají květiny různého tvaru i barev. Některé z nich vidíme poprvé v životě. Francouzi mají rádi symboly a tak květiny v zahradě lásky představují právě mnoho tváří tohoto citu – lásku romantickou, vášnivou, tragickou i vrtošivou. Vyšší jehličnany jakoby střeží klid a pohodu „prvního rostlinného patra.“ Tu mají podobu koule na útlé nožce, tam jsou na kmeni jehličnanové „koláče“ s mezerami a celé umělecké dílo je zakončeno též jehličnanovou „kopulí“ (ach, jak jen ten tvar popsat).

A ten pohled z terasy. Vše jako na dlani. Ta přesná, různobarevná mozaika dole je nezvyklá, jedinečná a působivá. Stojíme a stojíme, s pusou otevřenou jako ti kapři ve zdejším kanále, jen důvod k tomu máme jiný. V údivu zde nestojíme sami. Dolů do zahrad se obdivně upírají zraky dalším asi dvaceti lidí. Prostě – turisté se už probudili.

Od dalšího zámku, který jsme si v jejich nepřeberném množství vybrali k návštěvě, nás opět dělí jen pár kilometrů. Na každém rozcestí registrujeme cedule zvoucí k zámkům, z nichž však mnohé jsou přeměněny v luxusní hotely. I přes tuto skutečnost těch, které zachovávají historické interiéry, je zde dost.

Po řetězovém mostě – mimochodem i tato technická památka má v sobě cosi umělecky krásného – přejedeme na pravý břeh Loiry a už stojíme na okraji města Langeais (lánžé). Město působí na první pohled ospale, jakoby sem turisté ani nenašli cestu. Město se nepyšní jedním z mnoha zámků, ale něčím v této oblasti méně obvyklým a to mohutným hradem. Oni ho totiž dřívější obyvatelé nejspíše na ten zámek nestihli přestavět. Zdejší hrad je skutečně typicky feudální, s padacím mostem, padací mříží a bez renesančních prvků, určený výlučně na obranu.

Langeais patřil Plantagenetům do r. 1206 a určitě jej znal i proslulý Richard Lví srdce. Během stoleté války se jej zmocnili několikrát Angličané a konečně jej opustili až v roce 1428 za výkupné a s podmínkou, že celý hrad s výjimkou hradní věže bude zbořen. Nově hrad nechal zbudovat Ludvík XI., stavba trvala pouhých šest let (1465 – 70) a od té doby nebyl téměř upravován. Ludvíkovy důvody pro stavbu byly čistě obranné, protože mocní vévodové sousední Bretaně znamenali pro jeho vládu neustálou hrozbu. Jeho strohá šedá masa se před námi objevila ihned, jakmile jsme vstoupili na hlavní ulici.

Hrad prohlédneme pouze zvenčí, nahlédneme do nádvoří, uvidíme i zříceniny čtvercové hradní věže primitivního hradu z doby kolem roku 1000 na nedaleké vyvýšenině, ještě pár pohledů z jiné městské ulice, potom poklidný oběd na nábřeží Loiry, pohled na oblohu – snad se nám počasí nepokazí – a hurá k zámku Azay-le-Rideau (aze l rydó).

Dojeli jsme k řece Indre, levému přítoku Loiry, a můžeme se kochat prý nejženštějším zámkem v této oblasti. Původně na tomto místě stál již ve 12. století opevněný hrad, feudální tvrz rodu Ridelů, podle kterých se jmenuje město i zámek. Ten byl vypálen a jeho posádka vyvražděna v roce 1418 vzpurným dauphinem (pozdější král Karel II.). Byla to pomsta za urážky, jež si musela jeho armáda pochodující do bezpečí hradu Chinon vyslechnout. V troskách ležel sto let.

V roce 1515, na počátku vlády krále Františka I, se jeho ministr financí Gilles Berthelot rozhodl pro stavbu přepychového sídla podle tehdejšího vkusu. Navrhla ho Philippa Lesbahyová, manželka výše zmíněného ministra a dědička rodu Ridelů. Na první pohled vypadá spíše goticky, ale věže vůbec nesloužily k obraně. Vodní příkopy neměly přispět k nedobytnosti sídla, vše zde bylo určeno pro zábavu. O jeho dalším osudu se tradují dvě zaručeně správné zprávy. Podle jedné se králi Františkovi I. zámek tak zalíbil, že ho později zkonfiskoval pro své potřeby. Druhá – pravděpodobnější – tvrdí, že král pojal podezření na nekalé finanční příjmy Berthelota a nechal je tedy přešetřit. Berthelot utekl a zbytek života strávil v exilu. Zámek přešel do králových rukou.

Během dalších staletí se ještě několikrát změnili majitelé, kteří se ale většinou zachovali ke stavbě „rozumně,“ a tak se i dnešní člověk může přesvědčit, v jakém přepychu žili bohatí a mocní v období renesance. A proč by také ne! Vždyť renesanční heslo by mohlo znít: „Vše pro pohodlí v pozemském životě, co bude po smrti, nás zase tolik nezajímá.“

Při vstupu do parku nás zaujme mohutné, otevřené schodiště. I ono je poplatné době – tehdy se stavělo přímé schodiště, nikoliv vřetenové (kvůli obraně bylo totiž vhodnější příkré a úzké ve spirále kolem hlavního sloupu nebo kruhové stěny). Zdejší schodiště je tedy přímé a má odpočívadla v místech, kde se schody zatáčejí. Klenuté lodžie schodiště i další stavební prvky uplatněné na zámku prozrazují jednoznačně italský vliv.

Ve vstupní hale „vyfasujeme“ tištěného průvodce v němčině a sami se vydáváme do jednotlivých místností. Je v nich přítmí, osvětlením se tu neplýtvá. I tak – nebo snad právě proto – jsou interiéry velmi působivé. Bohaté štukatérské práce, všude monogramy prvních majitelů i erby se salamandrem a dikobrazem Františka I. a jeho královny, které sem Berthelot umístil jako okázalý projev úcty ke svým královským pánům, dřevěné obklady stěn, dobový nábytek, opět ohromné krby (samozřejmě v každé místnosti jiný a všechny stejně krásné), rodinné portréty, tapisérie s výjevy mytologickými, křesťanskými i z tehdejšího života, přenosné španělské skříňky, vyšívané baldachýny nad postelemi. Prostě luxus a šarm zde měly své sídlo.

Se zámkem se loučíme u vodní hladiny, v níž se klidně zhlíží. Zatímco za tímto zámkem jsme museli sjet k vodě, k dalšímu, nedalekému d´Ussé (usé) budeme muset vystoupit o něco výše. Ne zase o tolik, aby nás to unavilo a my nemohli vnímat starobylou krásu. Těšíme se, protože prý právě tento pohádkový zámek inspiroval Charlese Perraulta k čemu jinému než k napsání pohádky, pohádky o Šípkové Růžence.

Prvním pánem v Ussé byl v roce 1004 zmiňovaný Viking Gelduin I., který zde vystavěl dřevěnou tvrz. Hrad postavil roku 1462 Jean de Bueil jako tvrz s poprsněmi, otvory pro metací zbraně, cimbuřím a střílnami. Rodina Espinayů, komorníci Ludvíka XI. a Karla VIII., zámek zakoupila a renesančně upravila. Úpravy se týkaly hradeb kolem hlavního nádvoří, navíc byly přistavěny vikýře a pilastry. V 17. století bylo zbouráno severní křídlo, aby uvolnilo místo pro palácové terasy. Z nádvoří je tak možno na stavbě rozpoznat tři stavební epochy.

Postojíme na terasách, naše oči se nechávají okouzlit umnými ornamenty z různobarevných květů v zahradě pod námi, líně tekoucí vody řeky Indre nás uklidňují. A než se nadějeme, jsme vyzváni k prohlídce. Ta zdejší se může absolvovat jen s průvodcem, v pokladně jsme navíc dostali základní informace v němčině.

Interiéry jsou sice zařízené, ale působí poněkud omšele. Zámek je v soukromých rukách (vlastní ho rodina vévody de Blacas), majitelé nejspíše nejsou tak solventní, aby vše dokázali neustále opravovat a „oprašovat.“ Již bez průvodce vystoupíme do věže a nahlížíme do komnat. Ty jsou kromě jiného oživené postavami připomínajícími již zmíněnou pohádku.

Krátké nahlédnutí do žaláře, do nějž se vchází z hradního příkopu, zastávka v renesanční kapli z roku 1538 v zámeckém parku, drobné občerstvení v bistru u křižovatky, seběhnout na parkoviště u řeky, vyvětrat sluncem až příliš vyhřáté auto a pak – pokračovat v cestě zhruba západním až severozápadním směrem do města Saumur. Než do něj dojedeme, je nám dopřáno zhlédnout jednu zvláštnost. Vpravo si plyne Loira, vlevo, hned za silnicí, se objevuje jakási divně „provrtaná“ skála. Tak toto jsou prý obydlí troglodytů.

Kdo byli troglodyti, nevíme, v průvodci není tento pojem vysvětlen. Až přijedeme domů, můžeme pátrat. Teď si jen přečteme, že ti si hloubili obydlí buď pod zemí nebo je tesali do skal (především do měkkého vápence, tzv. tufu) a že tyto příbytky byly po staletí nejlevnější a nejbezpečnější. Dnes se v nich už většinou nebydlí, využívají se pro pěstování hub, ke skladování vína a samozřejmě jako turistická zajímavost. V mnohých jsou restaurace a hotely.

Ani v Saumuru (sómýr) se dlouho nezdržíme, i když počátky lidského osídlení v těchto místech sahají až do starověku. Tehdy se nazýval Salmurium. V roce 1024 přešlo sídliště do rukou rodu Anjou, r. 1549 na vévodu z Guise a tehdy se též stalo baštou hugenotů. Zastavíme na kraji města u mohutného barokního kostela Notre Dame des Ardilliers a o kousek dál už zvedáme zrak až k oblakům. Na příkrém kopci, na němž asi stávala římská pevnost, se nad námi hrozivě tyčí hrad, jehož dnešní podoba pochází ze 14. – 15. století. Na jeho podobě se podepsalo i to, že hugenoti z něj v 16. století učinili obrannou pevnost, v 18. století zde bylo vězení (byl tu vězněn i neblaze známý markýz de Sade) a v 19. století kasárny.

Ve městě, které právě drží odpolední klid, se zastavíme na náměstí Place St-Pierre s několika hrázděnými domy a středověkým kostelem Saint-Pierre. Schody vedou nahoru do Maison des Campagnons, kde se odehrává děj Evženie Grandetové, jednoho z nejznámějších děl Honoré de Balzaca. Radnice postavená v „novoslozích“ (snad je to pokus o novogotiku a novorenesanci) působí trochu kýčovitě. Přes její nádvoří se dostaneme zase na nábřeží, k parkovišti. Přejedeme most Pont Cessart na druhý břeh Loiry a ještě pár pohledů věnujeme siluetě starého města. V pozdním odpoledni opustíme město a míříme do našeho dnešního posledního cíle, do Angers.

Angers (ánže) má za sebou též pohnutou historii. Toto město údajně patří k nejzajímavějším městům Francie. Ve starověku bývalo místo sídlem Andů čili Andegavů. Kdysi hlavní místo kraje Anjou prožilo největší rozkvět právě za vlády hrabat z Anjou v 10. – 12. století (příslušník tohoto rodu Jindřich Plantagenet se r. 1154 stal dokonce anglickým králem). Jeho ulicemi a uličkami šly dějiny, v domech se rodili a umírali lidé dobří i zlí, chudí i bohatí. Ale kdo jsou dobří a kdo zlí, kdo jsou chudí a kdo bohatí? Ne, to bychom zabloudili do filozofických úvah a kvůli těm se na cesty většinou nevydáváme. Pravda – někdy se jim neubráníme. A za čím že především podnikáme své cesty? No přece za historií, která dodnes zanechala nesmazatelnou stopu na mnoha výtvorech lidských rukou. My sem míříme především za dvěma architektonickými skvosty.

Prvním z nich je hrad. Nejprve ho postavil Foulques Nerra, hrabě z Anjou, na místě galsko-románské pevnosti. Pak patřil nějaký čas Plantagenetům, jeho dnešní podoba však pochází z 1. poloviny 13. století. Ludvík IX. jej nechal zbudovat jako obrannou pevnost za rekordních deset let. Anjou pak přešlo do rukou francouzské královské koruny a s ním i město Angers.

Klid hradu, jeho obyvatel a dnes i vzácných uměleckých sbírek střeží sedmnáct mohutných věží, které byly dříve ještě mohutnější. Během již tolikrát zmiňovaných náboženských válek mezi katolíky a hugenoty v 16. století začal být hrad příliš nebezpečný. Protože by se mohl stát hugenotskou pevností, vydává Jindřich III. příkaz hrad zbořit. Král byl ale zavražděn a tak při bourání stihli pouze snížit věže o jedno a půl patra na úroveň hradeb. Hrad byl zachráněn a jeho bíle a černě podélně pruhované věže (byly stavěny z černé břidlice, která se v této oblasti těží, a z bílých žulových desek dovezených z Bretaně) dodnes nahánějí hrůzu.

Nedaleko od hradu ční k nebi katedrála St-Maurice s románskou fasádou a vitrážemi z 12. století. Loď je dlouhá 120 m a vysoká 26 m. Bohatou sochařskou výzdobu průčelí si můžeme „vychutnat“ ve večerním slunci, krása interiéru nám ale zůstane utajena. Je už zavřeno. O to déle hledíme dolů k řece i k zástavbě na jejím druhém břehu. Usedáme na schodech pod katedrálou a tiše přemýšlíme o všem možném.

V zastrčené vesničce Pruillé jako zázrakem objevíme kemp. Recepce je ale zavřená, snad tedy zaplatíme ráno. Nechce se nám hledat další kemp, navíc ze zkušenosti už víme, že v centrální Francii moc kempů není. Postavíme stan, osprchujeme se, uvaříme večeři a protože se ještě úplně nesetmělo, vyrážíme na zvědy. Kemp leží u blíže neurčeného vodního toku, v němž mají své království sinice (tak zelenou vodu jsme nikdy neviděli), dohlédneme až do zátočiny, kde se rýsuje co jiného v této oblasti než zámek.

Po návratu ke stanu se s námi dá do komunikace nedaleko kempující Angličan. Proč do komunikace a ne do rozhovoru? Jednoduše proto, že Angličan umí jen anglicky a my jen německy (o češtině nemluvě). O rozhovoru tedy nemůže být řeč. I tak se obě zúčastněné strany dost nového dozvědí. Angličana zajímá hlavně, odkud jsme, co to je za značku CZ. Když se mu snažíme objasnit, že jsme „Czech Republik,“ dlouho nechápe. Ne, takový stát nezná, dokonce v jednu chvíli pojme podezření, že jsme z Chile. Pak mu to najednou zapálí a rozzářeně nám sdělí, že už porozuměl. Jsme „Czechoslovakia.“ A to ví, kde tato země leží, Prahu už navštívil. Potom se nám svěřuje s faktem, že je velkým milovníkem kempování. Se svým „obytňákem“ jezdí do pevninské Evropy, protože v Anglii je kempování neskutečně drahé a on by si tuto zálibu nemohl dopřát. Teď zase pro změnu nechápeme my. V naší mysli máme zafixováno, že do kempů chodí ti méně movití, protože zde najdou nejlevnější ubytování. No prostě – zase si musíme poopravit naše neznalosti.

Pondělí 26. července

Ráno začíná oblačnou oblohou, ta se postupně „vylepšuje.“ Je chladno, pouhých 12 stupňů. Jedeme do města Blois (bloa) a jedeme ostražitě. Ne kvůli provozu na silnici, ale kvůli tomu, že tachometr naší „oktice“ se v nejbližší chvíli převalí přes hranici 100 000 ujetých kilometrů. Stane se tak těsně před zmíněným Blois.

Padesátitisícové obchodní středisko na středním toku Loiry si dodnes uchovalo zvláštní magickou atmosféru, z níž dýchá jeho královská minulost. Ve středověku hrálo často významnou úlohu, nejprve jako sídlo orleánských vévodů (např. Karel Orleánský byl básník a mecenáš umělců, na jeho dvoře pobýval i Francois Villon), od 16. století pak jako královské sídlo. Půvab městu dodává nejen zámek, ale i na kopci postavená katedrála, úzké uličky, romantické dvorky a v neposlední řadě i samotná Loira.

Zastavíme na pomalu se zaplňujícím parkovišti nedaleko katedrály a vydáváme se do města. Kolem katedrály St-Louis jen projdeme, je stejně zatím zavřeno, vrátíme se sem později. Křivolakými uličkami, malebnými zákoutími a po mnoha schodech sklesáme k řece a nejprve zamíříme na most. Z něj vidíme město jako na dlani. Až úplně vpravo na kopci stojí radnice, nad ní se majestátně tyčí katedrála, pak následuje změť střech a stříšek, až vlevo se náš zrak zastaví na komplexu zámku schovaném v zeleni a na kostele St-Nicolas, jehož věže nemůžeme přehlédnout a kolem nějž také budeme stoupat k jednomu z nejnavštěvo­vanějších zámků na Loiře. Každoročně jím prý projde 400 000 lidí různých národností.

Přes gotickou krásu kostela St-Nicolas se vznešeně proneseme, připadá nám možná až příliš „běžná,“ dlouho bádáme v materiálech, jakýže to kostel stojí v parku pod zámkem – konečně u jeho dveří objevíme, že ten kostel se nazývá St-Vincent – a pak samozřejmě míříme k památce, kterou především vyhledávají turisté, k zámku.

Ten byl vystavěn ve slohu pozdní gotiky a v renesančním slohu (pochází tedy z 15. – 16. století), zachovaly se ale i části starší stavby (např. někdejší soudní síň ze 13. století). Zámek se doslova utápí v ranním slunci, stánky kolem něj i informační kancelář se teprve probouzejí. Počet turistů směřujících k této památce však i podle zběžného pohledu roste neuvěřitelně rychle. Zatímco v devět ráno zde bylo liduprázdno, o půl desáté je před zámkem plno. Projdeme zámeckým vstupním portálem s bohatou reliéfní výzdobou a – skončíme u mříže uzavírající vstup do nádvoří. Navíc nad našimi hlavami spadají z římsy kusy látky, které mají zabránit příchozím vychutnat si pohled na jednu z největších zajímavostí zámku, na otevřené vřetenové renesanční schodiště v osmiboké věži, jež ztělesňuje mistrovskou ukázku francouzské renesance v křídle Františka I. „Zaplaťte vstupné a pak můžete ke schodišti a k dalším skvostům tohoto zámku,“ tak zní neoficiální nabídka. Chvíli váháme, pak si říkáme, že snad mezi zámky na Loiře budou lepší „skvosty.“ Jen chvíli postojíme, pokocháme se z dálky a potom míříme do města.

Nejkratší cestou se dostaneme k již zmíněné katedrále St-Louis. Její dnešní podoba pochází ze 17. století, z období rekonstrukce původně gotického kostela, protože ten byl zničen v roce 1678 hurikánem. Dnešní kostel je prý pátým v pořadí na tomto místě. Stavělo a přestavovalo se zde od 2.poloviny 10. století. V tuto chvíli nás vůbec nezajímá fakt, kdy byla která část kostela postavena, ale necháváme se „unést“ tím, jak na nás dnešní stavba působí. A v duchu říkáme: „Tak to má být. Proč musí návštěvník znát všechna důležitá data? Ta přece zapomene a v případě potřeby si je najde na všude přítomném internetu. Nejdůležitější je to, jaké „stopy“ návštěva daného místa zanechá v návštěvníkovi, ať zmíněný jednotlivec je „laikem“ nebo „odborníkem.“ I my – byť se alespoň částečně považujeme za odborníky – postojíme v prostém úžasu a v mysli nám rychle probíhají základní data. Jednou větou – zážitek stojí zato.

Alespoň na chvíli postojíme nedaleko katedrály a „kocháme se“ krásami okolních domů. Jsou neoddiskutovatelně starobylé, hrázděné, bohatě zdobené řezbami. Ďábel, obyčejný řemeslník a ještě mnoho dalších motivů, pro nás bohužel nesrozumitelných (snad tuto problematiku v nejbližší době nastudujeme) – to všechno se tu vyskytuje vyřezáno na sloupech zdobících průčelí dosud stojících domů. Nejen my, ale i další turisté tu nejméně chvíli postojí.

Plni dojmů směřujeme k nejkouzelnějšímu zámku na Loiře – tak praví cestovní kanceláře – k zámku Chambord (šámbór). Jedeme podél líného toku Loiry zpět na východ. A protože se hlásí ke slovu náš nenasytný žaludek, hledáme místo vhodné k pohodové svačině. A najdeme ho. Šumění vody, plošinka u břehu, stín stromů, mírné teplo a chutné zásoby kufru našeho auta – to je ta správná nabídka pro mlsný jazyk.

Krásná silnice nás bez problémů přivede k výše zmíněnému, skutečně světoznámému zámku. Sem míří kroky turistů snad ze všech zemí nejen Evropy, ale i z ostatních kontinentů. A to není nadsázka. Pokud si budete listovat kterýmkoliv průvodcem, setkáte se se samými „nej.“ Ano, v mnohém pohledu je to tak – nejen naše „cestovky“ sem jezdí – ale tento zámek se vyskytuje v nabídce většiny světových kanceláří. Až po návštěvě alespoň jeho okolí – opět jsme se rozhodli, že jeho interiéry nám zůstanou neznámé – uznáme, že je opravdu skvostný. Henry James prý kdysi řekl: „Tento zámek je vskutku královský – královský svou velikostí, velkolepou atmosférou a lhostejností k běžným věcem.“ A právě teď se máme přesvědčit o pravdivosti těchto slov.

Již z dálky nás zdraví jeho prý 365 komínů. Je naší chybou, že nemáme sílu je počítat. Ale to by asi nebylo v té nepřehledné změti větších a menších komínů až zase tak jednoduché. Kdo chce tuto akci uskutečnit, ať se „namáhá.“ My svůj čas chceme věnovat něčemu úplně jinému. Než ale můžeme vychutnat krásu této historické památky, prožijeme příjemné chvíle, které nás zase o mnohé obohatí.

My, fotografičtí notorici, fotografujeme zámek ze všech stran. U místa nejkrásnějšího pohledu jsme požádáni dvojicí starších Francouzů, zda bychom je nevyfotografovali s tím krásným „panoramatem.“ Asi vypadáme dost profesionálně a důvěryhodně. Všimli jsme si totiž, že tato dvojice asi chvíli vybírala, koho o tuto službu požádá. Samozřejmě „slovo dalo slovo,“ tedy spíše při našich neznalostech francouzštiny „gesto dalo gesto“ a Francouzi jeví nezvyklý zájem o konverzaci. Ach jo, to je dřina. Nerozumíme si, ale i tak jsme – tedy obě zúčastněné strany – nadšeni relativní drobností. Pochopitelně padne otázka, odkud jsme, a my řekneme obligátní „Czech Republic.“ Paní se okamžitě rozzáří a všemi možnými prostředky nám sděluje, že její příbuzná – nerozumíme, která přesně – pochází z Prahy. Měli by zájem o konverzaci, jenže nám je trapně, že na ně jen nechápavě „civíme.“ Ach, proč byla babylónská věž a zmatení jazyků. O co jednodušší by mezi lidmi možná mnohé bylo. Bylo? Nebo snad ne? I takovéto otázky nás teď dráždí.

Vraťme se k vyzývavě oblým tvarům zámku a k jeho historii. Tento největší zámek na Loiře je prý „duchovním dítětem výstředního Františka I.“ a spatřil světlo světa jako lovecký zámeček výše zmíněného vládce. V roce 1519 byly původní objekty zámku strženy a ten nový se začal budovat snad dokonce podle plánů samotného Leonarda da Vinci. Jenže takováto náročná stavba není stavbou jednoho stavitele, ale i jeho dalších pokračovatelů. Nejinak je tomu i zde. Na italskou práci ukazuje právě labyrint fantastických komínů a svítilen na střešní terase. Ta sloužila dámám, aby mohly pozorovat královské lovy. 55 km2 okolního lesa poskytovalo domov – byť často jen přechodný a krátkodobý – jelenům, divokým prasatům, srncům a další zvěři. Původní majitelé, hrabata z Blois, zde lovila již 600 let před tím, než František I. začal stavět toto sídlo.

Se stavbou zámku v jeho dnešní podobě tedy začal František I. Roku 1537 byly hotovy věže, tvrz a terasy, na jejichž stavbě se podílelo 1 800 dělníků a prý jen dva zedničtí mistři. Ve stavbě zámku pokračoval Františkův syn Jindřich II., zámek se čtyři sta čtyřiceti místnostmi ale dokončil až v roce 1685 Ludvík XIV. I když vnější podoba zámku připomíná středověký hrad, jeho interiér měl poskytovat králi a jeho družině o zhruba dvou tisících lidí všechno v tehdejší době dostupné pohodlí. Jenže jeho komnaty byly příliš obrovské, nebylo možné je vytopit a náklady na jeho provoz byly obrovské. V roce 1748 se majitelem zámku stal maršál de Saxe. Dva roky po jeho smrti začíná zámek upadat. V roce 1840 je vyhlášen historickou památkou, v letech 1970 – 80 dává Giscard d´Estaing Chambord zrestaurovat, opět vybavit interiéry a znovu vykopat vodní příkop.

Zámek poskytoval často přístřeší významným osobnostem, které si právě užívaly přízeň krále. Byl mezi nimi i dramatik Moliére, ten tady napsal komedii Měšťák šlechticem a ta byla v místním divadle r. 1670 také předvedena. V letech 1725 – 33 zde žil nám už známý „exulant“ Stanislav Leszcyński.

Projdeme se kolem zámku, sledujeme množství turistů proudících sem a tam, škvírou nahlédneme do zákulisí venkovního jeviště, na němž právě probíhá asi jakýsi středověký turnaj – soudíme tak podle vyzdobených aktérů, lidí i koní – a vracíme se na ohromné parkoviště. Za ty dvě hodiny, které jsme zde strávili, se znatelně zaplnilo. Po stejné silnici dojedeme opět k Loiře, jen krátce zastavíme na místě, odkud je přes řeku krásný výhled na zámek Menars na protějším říčním břehu, vychutnáme si ještě jednou panorama romantického Blois a za pár minut hledáme místo na zaparkování v městečku Chaumont-sur-Loire (šomón syr loár), nad nímž se v parku nachází další zámek.

Hned u vstupu do zámeckého parku poznáme, že tento objekt i s parkem prochází generální rekonstrukcí. Příchod vyhlídkovou cestou je uzavřen, musíme až daleko do parku a odtud se vrátit k zámku. První pohled na něj nám prozradí, že i on se postupně dočká rekonstrukce. I tak se k němu vydáme a připomeneme si jeho historii.

Původně středověkou obrannou tvrz nechala v letech 1498 – 1510 přestavět v renesančním slohu rodina Amboisů, přesněji řečeno kardinál d´Amboise, ministr Ludvíka XII. I přesto, že je Chaumont nádherně umístěný a poskytuje krásný výhled do údolí Loiry, jeho slavní obyvatelé sem přicházeli a odcházeli, aniž by se zde někdo zdržel významně dlouho. Od zmíněného kardinála zámek odkoupila královna Kateřina Medicejská. Ta – správně žensky vychytralá – ho po smrti manžela nabídla jeho milence Dianě de Poitiers výměnou za příjemnější Chenonceau, po kterém už dlouho toužila. Dianě se zde nelíbilo, hledala nakonec útočiště jinde. Kateřina Medicejská nechala zbudovat anglický park a zřídila tzv. astrologický kabinet, v němž se pokoušela vyčíst z hvězd mimo jiné i osudy svých tří synů. Na počátku 19. století pobývala na zámku známá spisovatelka baronka Madame de Stael, která byla Napoleonem vypovězena z Paříže.

Interiéry si sice nevychutnáme, o to více času strávíme v parku. Dlouho stojíme v místě, odkud se nám mezi starými rozložitými stromy otevře pohled na zámek. Masivní zašpičatělé kruhové věže a padací most vypovídají o jeho původním poslání. Z terasy vedle zámku si vychutnáme pohled na městečko, na Loiru i na nekonečnou rovinu za ní.

Sice normální člověk by řekl, že těch zámků bylo dnes už dost, my ale míříme k dalšímu z nich, k Chenonceaux (šenónsó).Za ním si „odskočíme“ od Loiry k řece Cher, nad jejímiž vodami se jeho část klene. Jsme na něj moc zvědaví, údajně je tak krásný, že to návštěvníkům bere dech. Do jeho dějin se zapsalo šest žen, proto se o něm také často mluví jako o zámku šesti žen. Ale pěkně po pořádku k jeho historii.

Královský finančník Thomas Bohiere získal od rodiny de Marques na počátku 16. století hrad a opevněný mlýn a jeho žena Catherine Briconnetová ho nechala přestavět. Dala zbudovat především věžičkový pavilón a na tehdejší dobu průkopnické přímočaré schodiště. Druhou ženou – majitelkou byla celoživotní milenka krále Jindřicha II., prý i když o dvacet let starší než král, věčně krásná Diana de Poitiers. Ta se zasloužila o geometrické zahrady a most s oblouky přes řeku Cher, který jí umožňoval dostat se na protější břeh, kam jezdila lovit a pěstovala zde bource morušového. Po Jindřichově smrti nutí Kateřina Medicejská Dianu vyměnit Chenonceau za Chaumont a tuto transakci také uskutečnila. Potom přeměnila most na dvoupatrovou galerii v italském duchu, kde měly být taneční sály a přijímací haly. Pod jejím dohledem se tu pořádaly hýřivé recepce a plesy.

Po vraždě Kateřinina syna Jindřicha III. roku 1589 a smrti Kateřiny se sem uchýlila Jindřichova manželka Louisa Lotrinská a přeměnila zámek ve velkou pohřební kapli – nechala totiž stropy vymalovat černobíle, tedy barvami královského smutku. Paní Dupinová, žena statkáře a generála, upravuje zámek na salon pro spisovatele a filozofy – pobýval zde i Jean Jacques Rousseau, častým hostem tu býval i Voltaire. V neklidných revolučních dobách na konci 18. století uchránila madame Dupinová zámek před zkázou, sama ale při pokusech o jeho rekonstrukci zkrachovala. S jeho úplnou renovací začala v roce 1863 paní Pelouzová. V roce 1913 zámek koupila rodina Menierů, výrobců čokolády, která ho vlastní dodnes.

V krásně slunečném, i když poněkud dusném odpoledni mizíme v aleji majestátních platanů. Ta končí tam, kde začínají nádherné zahrady, nacházející se vpravo i vlevo od cesty k zámku a hýřící těmi nejrůznějšími barvami. Procházíme po cestičkách, sledujeme lodičky na řece Cher i zahradníky obírající uvadlé květy, neustále stáčíme zrak k zámku a jeho odrazu v klidné říční hladině.

Stejně uklidňujícím a „teplým“ dojmem působí i zámecké interiéry. Můžeme si jejich krásu vychutnat do sytosti, protože prohlídka není organizována stylem „vpravo se podívejte, …, před vámi na stěně se nachází,…“ U vchodu návštěvník obdrží psaného průvodce a sám se vydává do jednotlivých komnat. A jak dlouho se v té které zdrží, záleží už jen na něm. Jen těch lidí by zde nemělo tolik být a komnaty by mohly být lépe osvětleny.

Hlavní obytné prostory se nacházely ve čtvercovém pavilónu uprostřed řeky Cher. Z tzv. Grande Galerie se vstupuje do čtyř hlavních komnat a dalších obytných prostor v přízemí. Salle des Gardes a komnatu Diany z Poitiers krášlí vlámské tapisérie ze 16. století., tzv. zelený kabinet byl pracovnou Kateřiny Medicejské, ona také zřídila půvabnou knihovnu, z níž se naskýtá pohled na Cher i zahradu. Skvostně byly zařízeny i místnosti v prvním patře. Obrazy (k nejvzácnějším zde bezesporu patří Rubensův Ježíš a svatý Jan), všude tapisérie, dobový nábytek, obrovské krby – to vše v nás zanechá hluboký dojem.

Ještě nahlédneme do prodejny vína, které se zde přímo vyrábí a prodává, „vrčíme“ na černou labuť – ta se pro změnu ve chvíli, kdy si ji chceme vyfotografovat, rozhodla, že si „dá šlofíka“ – a pak už jen natáhneme vůni linoucí se z restaurace umístěné v původní stáji. Příjemně naladěni usedáme do auta a zamíříme do města Amboise (ámbuáz), jemuž vévodí též zámek. U turistické atrakce „číslo dvě,“ u pagody, postavené v roce 1775 ve stylu typickém pro období vlády Ludvíka XVI., se nezastavíme a směřujeme přímo do města. Na nábřeží se pro nás jako zázrakem najde místo na parkování. Brzy pochopíme, proč tomu tak je. Místo je „zakončeno“ mohutným stromem a je jeho existencí zde také patřičně „zkráceno.“ A tak stačí jen málo pramálo citu v noze na plynu a máte předek auta vymodelován určitě ne podle vašich představ. Navíc zadní část auta „vyčuhuje“ do silnice a tak majitelé svých automobilových miláčků nechtějí riskovat. My jsme i v tomto směru dobrodruzi a urychleně zaparkujeme i na tomto problematickém místě.

Francouzi v informačních materiálech o městě konstatují, že je v zemi jen málo budov, které by měly větší historický význam než zámek v Ambois. V keltských a římských dobách zde bylo opevněné návrší, ve středověku na tomto místě vznikl hrad. Během 15. a 16. století, za vlády králů Karla VIII., Ludvíka XII. a Františka I., byl hrad přestavěn v pohodlný zámek. S renovací začal Karel VIII. a po návratu z italského tažení v roce 1496 sem povolal vlašské umělce. Tak se zámek stal prvním královským zámkem v údolí Loiry postaveným v italském stylu. František I. sem pozval největšího vlašského umělce a vědce v té době Leonarda da Vinci. Ten žil v nedalekém zámku Clos-Lucé až do konce svého života – zemřel 2. května 1519 – a je pohřben v zámecké kapli Chapelle St-Hubert, pozdně gotické stavbě z 15. století. V italském stylu byly budovány i zahrady pro veřejná setkání i tajná dostaveníčka, Karel VIII. sem přivezl z Itálie jedny z prvních broskvoní a pomerančovníků pěstovaných ve Francii. Pomerančovníky zde rostou dodnes. V roce 1560 se zámek stal dějištěm nezdařeného spiknutí hugenotů (francouzských protestantů). Ti přišli prosit krále o svobodu víry. Král jejich prosby nejen nevyslyšel, ale tento čin se stal podnětem k ohromnému krveprolití. Protestující byli pověšeni, naházeni v pytlích do řeky nebo sťati. I současní návštěvníci mohou vidět místo, kde na železných hácích na cimbuří viselo prý 1 200 těl mrtvých odpůrců krále Jindřicha II.

Nejprve zamíříme na most, ze kterého je nejkrásnější pohled na zámek, pak zmizíme v uličkách plných turistů, abychom se po pár minutách ocitli na náměstí pod zámkem. Našemu pohledu neunikne Tour des Minimes, původní vchod do zámku. Je znám obrovskou spirálovitou rampou, po které vyjížděli do zámku jezdci na koních i s proviantem. Samotná okrouhlá věž střežící tento přístup je vysoká 40 metrů. I ona jako další části zámku připomíná spíše gotický hrad než zámecké sídlo. Podoba exteriéru ale v tomto případě vůbec neodpovídá podobě interiéru – ten je zařízen se vší renesanční pohodlností.

Na náměstí postojíme u tanečního vystoupení lidových umělkyň – musíme uznat, že jim to dobře jde i přes jejich určitě vyšší věk. Nasajeme poklidnou atmosféru cukráren, kaváren a jejich předzahrádek v přilehlých uličkách, prohlédneme nabízené suvenýry a pohlednice, postojíme pod hodinovou věží a pak už nasedáme do auta, rychle i přes silný provoz se dostaneme z města a jedeme dál na západ, do města Tours (túr). Cestou si vyhlédneme i kemp, který bude naším domovem pro dnešní noc. Doufejme, že do něj budeme po prohlídce města trefit.

Město umění a historie, jak je Tours nazýván, začalo svou existenci jako galsko-římské sídliště. Za sv. Martina, tourského biskupa, proslulo jako důležité centrum křesťanství. V roce 1461 prohlásil Ludvík XI. Tours dokonce hlavním městem Francie, za Jindřicha IV. ale ztratilo přízeň monarchů a hlavním městem se stala Paříž. Město chátralo, rozsáhlé škody mu způsobily války, z nich především prusko-francouzská v roce 1870 a druhá světová. Po ní se historické jádro postupně vylidňovalo a hrozila tak jeho úplná zkáza. V letech 1958 – 1996 byl primátorem Jean Royer, díky jehož politice se město obnovuje a stává se lákadlem pro turisty.

Mohutná katedrála St-Gatien se chce svými vysokými věžemi dotknout hvězd a dokázat tak, že byla jednou z nejvýznamnějších v zemi. Stavěla se od 13. do 16. století a tak není divu, že se na její podobě výrazně podepsala gotika i renesance. I ona prodělává mohutnou rekonstrukci. Zatímco v průvodci starém tři roky se praví, že její průčelí je zčernalé věky, nás oslní už světlou béžovou až téměř bílou barvou. Sochařská výzdoba hlavního portálu je úchvatná, k jeho špici jakoby mířila jedna postava za druhou. Vysoký gotický interiér se topí v barvách vystřelovaných barevnými vitrážemi v oknech, jeho honosná strohost člověku připomene, jak je malý proti vesmíru. Katedrála je 97 m dlouhá a 28 m vysoká, její dvě věže dosahují výšky 66 a 68 m.

Naše večerní procházka pokračuje starým městem. Tady si stále ještě návštěvník uvědomí, že do své krásy město teprve vykvete. Chybí tu i ve Francii tolik běžné popisky stavebních památek, můžeme se jen domnívat, které stavby míjíme. Snad jsme prošli kolem románské věže Tour Charlemagne, jediné památky na první kostel sv. Martina, pod níž je prý pohřbena královna Luitgarda, nahlédli jsme pod úroveň ulice na galsko-římské ruiny a nestačíme se divit u zbytků pravděpodobně románského kostela, umně přeměněného na kavárnu. Z výšky si nás prohlížejí polorozpadlé hrázděné domy.

Prokličkujeme uličkou – její název neznáme – a prodereme se množstvím lidí, kteří nakupují na momentálně fungujícím tržišti, a snad pouhou náhodou se ocitneme na náměstí Place Plumereau zasazeném do středověkého jádra města. Dvou až třípatrové úzké hrázděné domy s vysokým podkrovím, s bohatými dřevořezbami i dalšími ozdobnými prvky, množství stylových kaváren a restaurací nabízejících nejen místní speciality, ale třeba i jen nezávazné posezení u sklenky vína a ještě mnohem více najde návštěvník v tomto půvabném koutu města.

Ještě krátká zastávka u kostela St-Julien, v němž je dnes umístěno Muzeum vín a Muzeum řemesel, a po osmé večer odjíždíme z města do vyhlédnutého kempu. Najdeme ho bez problémů. Nachází se v Montlouis-sur-Loire, je velký, perfektně vybavený, s volným přístupem na sousední koupaliště a pochopitelně vzorově čistý. Dech nám doslova vyrazí vyhřívané sociální zařízení, to aby někdo při sprchování snad nenastydl. Nicméně je to příjemné, protože večer se citelně ochlazuje.

Neděle 25. července

Nedělní ráno je na tuto roční dobu nezvykle chladné, ale slibně jasná obloha dává tušit, že se rodí pěkný den. Slunce se pomalu prodírá i do ulic a uliček starobylého Troyes. Sem jsme dorazili krátce po osmé hodině. Zatím město ještě spí, nikdo nám neporadí, kudy do centra. Vedeni jakýmsi šestým smyslem zahneme jen za roh ulice Rue Kleber, v níž jsme zaparkovali, a je nám jasné, že jsme se „trefili.“ Tedy že jsme ve starém městě.

Toto kdysi hlavní město Champagne bylo postaveno v ohbí horní Seiny na místě galské pevnosti, založili ho Římané v 1. stol. př. n. l. jako osadu na křižovatce obchodních cest. Dodnes tvoří jeho osu původní římská Agrippova silnice. Již ve 3. stol. se zde ujalo křesťanství a církevní hierarchie měla značný vliv na vývoj města. Ne náhodou je proto dnes Troyes městem skvostných gotických kostelů. Attilovi nájezdníci sice město v 5. století nevyplenili, o více než čtyři století později však bylo město vypáleno Normany. Do 11. století bylo Troyes stále malým městečkem, tehdy se vlády nad ním ujímá rod pánů z Blois. Teprve 12. a 13. století, kdy Troyes začalo být sídlem vévodů kraje Champagne, přineslo městu prosperitu. Tehdy se město stalo evropským střediskem mezinárodního obchodu. Pro potřeby trhu zde vznikla trojská unce, jednotka váhy ve zlatnických a šperkařských oborech. Sňatkem Jeanne Navarské s budoucím králem Filipem Sličným se celá oblast dostala pod francouzské panství. V období renesance město proslavila škola architektů, sochařů a sklářů. Dočetli jsme se, že půdorys starého města má prý tvar zátky od šampaňského, a tak nás ani nepřekvapí, když si koupíme pohled s leteckým snímkem města, že na tomto pohledu je Troyes označeno jako „le bouchon de Champagne,“ tedy zátka oblasti Champagne.

Jak jinak může v Troyes začít prohlídka jeho pamětihodností než právě u jednoho z kostelů. Je jím kostel St-Nizier, jehož střecha z barevných tašek se leskne ve vycházejícím slunci. Pak nás pohltí uličky s hrázděnými domy. Místy opravdu neskutečně úzké uličky se občas rozšíří v náměstíčka a náměstí. Jedno z nich se nachází i před mohutnou katedrálou sv. Petra a Pavla. Na první dojem se nám zdá poněkud zchátralá, přesto že se o ní tvrdí, že patří k nejkrásnějším gotickým stavbám v zemi. Za pravdu dáme tomuto tvrzení ve chvíli, kdy zvedneme oči ke kamennému krajkoví kolem hlavního portálu.

Ornamenty, rostlinné motivy, postavy, chrliče těch nejbizardnějších tvarů – to vše zdobí nejen tuto katedrálu, ale i další kostely, k nimž též dojdeme. Zatímco gotická bazilika sv. Urbana se nám představí v celé své kráse, kostel St-Jean se právě za lešením do krásy „přistrojuje.“ Zajdeme samozřejmě i k nejstaršímu kostelu ve městě, kostelu svaté Magdalény.

Při procházce neobdivujeme jen církevní památky. Četné hrázděné domy jsou každý jiný. Ty nejkrásnější najdeme v blízkosti náměstí Place Alexandre Israel. Jeden svou výškou a malým půdorysem (má přízemí, dvě patra a ještě vysoké podkroví) připomíná chaloupku z pohádky, další má na svém boku jakousi věžičku, trámoví toho hned vedle je vyzdobeno bohatými řezbami, u domu o kousek dál nás zase upoutá zvláštní štít. A tak zrak přeskakuje z jednoho domu na druhý a nachází další a další stavební zajímavosti.

Troyes ale nejsou jen kostely a hrázděné domy. Jsou to i široké ulice s paláci. Za všechny stojí za zmínku renesanční palác de Vauluisant, projdeme se i po honosném nábřeží hrabat Champagne. Příjemná procházka má ale jednu stinnou stránku. Stavební skvosty můžeme obdivovat jen zvenčí, jejich dveře jsou nejméně do desíti (někde i do čtrnácti) hodin uzavřené.

Od města Sens (sán), naší příští zastávky, nás dělí zhruba 70 km „dálav.“ Za okénky se míhají opět lány právě sklízeného obilí, pod koly auta „utíká“ jednotvárná silnice. 10 km plná čára, pak něco přes kilometr čtyřproudovka s možností předjet pomalejší vozidla. Ke cti a chvále francouzských řidičů nutno říci, že dodržují pravidla silničního provozu téměř stoprocentně. Všichni až na vzácné výjimky jedou vzorně v koloně, nikdo nepředjede ani traktor. Jeho řidič je ale tak uznalý, že jakmile se naskytne příležitost v podobě parkoviště (a těch je na silnicích hodně, asi i proto, aby se řidiči mohli najíst a napít, protože konzumace jídla při řízení vozidla je zakázána), zahne na něj a počká, až ho auta minou. Kéž by takováto ohleduplnost našla cestu i k nám.

Polední slunce je spalující, to nás však neodradí od návštěvy třicetitisícového města Sens, které se nachází na soutoku řek Yonne a Vanne. I toto město bylo významné již před příchodem Caesara do Galie, i ono prožívalo ve svém vývoji světlé i temné dny. Historické jádro města elipsovitého půdorysu je dnes obklopeno širokými třídami, jež vznikly v místech hradeb a příkopů.

Nejvýznamnější stavbou je katedrála St-Étienne. Byla postavena kolem poloviny 12. století, je tedy jednou z nejstarších velkých gotických katedrál ve Francii. Její podoba ovlivnila stavby mnoha dalších kostelů, o jejím významu svědčí i to, že se zde v roce 1234 ženil král Ludvík IX. Překrásné vitráže z 12.- 16. století zachycují biblické výjevy, mezi jinými i hold Tomáši Becketovi, který žil v Sensu v exilu. Vedle katedrály stojí zajímavá budova Palais synodal Officialité ze 13. století, někdejší sídlo biskupských a později arcibiskupských shromáždění a soudu.

Také Orléans (orléán), město nerozlučně spjaté s Pannou Orleánskou, tedy Janou z Arku, prožívá až příliš klidné nedělní odpoledne. Jeho obyvatelé nejspíš zamířili „k vodě“ a tak v městských ulicích potkáváme především turisty. Ani těch ale není mnoho. Než dojdeme k památce, za níž jsme sem především přijeli, můžeme si oživit pohnutou historii tohoto města.

Na jeho místě stávalo keltské město Cenalum, které v roce 52 př. n. l. zničila Caesarova vojska při slavném římském tažení do Galie. Dějiny města byly potom pochopitelně spjaty s Římskou říší, po jejím rozpadu i sem připutovalo křesťanství a Orléans se stával typickým středověkým městem, především pak hlavním městem intelektuálního života 13. století, jež přitahovalo na královský dvůr, pobývající v zámcích na Loiře, umělce všeho druhu.

Nejznámějším se město stalo za stoleté války právě díky již zmíněné Janě z Arku. V konfliktu mezi Francií a Anglií o nástupnictví na trůně právě prohrávala Francie. Hrozí jí rozhodující, pro ni zničující porážka. Z lidu se vynořila obyčejná dívka s tvrzením, že měla vidění, v němž jí Bůh vyjevil, že ona je vyvolena k tomu, aby zachránila Francii před anglickými nepřáteli. O tomto poslání se jí podařilo přesvědčit dauphina (králova nástupce), budoucího Karla VII., který z obav před anglo-burgundskými spojenci, ovládajícími většinu území severní Francie, uprchl do královských zámků na Loiře. Jana shromáždila vojsko a 8. května 1429 ho přivedla právě před Orléansem k vítězství. Od té doby je Jana nazývána Pannou Orléanskou. Doba ale nebyla hrdinským činům zástupců „z lidu“ příznivě nakloněna a tak Jana byla vydána Angličanům, byla obviněna z čarodějnictví a v roce 1431 v Rouenu upálena ve věku devatenácti let. Orléans na ni však nikdy nezapomněl. Připomínají ji sochy na náměstí Place du Martroi a na nábřeží Loiry, ulice nesoucí její jméno vede ke katedrále. V roce 1965 byl zrekonstruován i hrázděný dům, v němž Jana z Arku v roce 1429 bydlela, její jméno je i v názvu gymnázia. Každoročně si navíc obyvatelé připomínají alegorickým průvodem a požehnáním v katedrále 7. a 8. května osvobození města. Při oslavách nechybí ani ohňostroje a slavnostní osvětlení.

Impozantní katedrála St-Croix (sv.Kříže) pochází ze 13. – 16. století, v roce 1568 ji ale zničili hugenoti (protestanti). V 17. – 19. století byla přestavěna ve zdánlivě gotickém slohu. Stojíme dlouho před jejím bohatě zdobeným průčelím, rámovaným z obou stran věžemi zakončenými vzdušným sloupovím. Opět nás uchvátí kamenné krajkoví venkovní výzdoby, bohaté barevné vitráže i sochařská výzdoba vnitřního prostoru.

Nedaleký palác Hôtel Groslot byl postaven v 16. století z červených cihel. Jeho dočasnými obyvateli byli francouzští králové Karel IX., Jindřich III. a Jindřich IV. V roce 1560 zde zemřel sedmnáctiletý František II. poté, co se se svou dětskou nevěstou Marií, pozdější skotskou královnou, zúčastnil zasedání generálních stavů. V letech 1790 – 1982 budova sloužila jako městská radnice.

Při procházce „potkáme“ ještě mnoho historických staveb. Některé z nich se nám podaří podle plánku určit, jiné ne. To nás ale netrápí. Vždyť i ty neidentifikované na nás zapůsobí svou neopakovatelnou krásou, vnímáme je jako odkaz našich předků, jejichž šikovné ruce dokázaly vytvořit díla přetrvávající staletí. Neodbytně se nám usazuje v mysli otázka, co zbude po nás pro příští generace? Ne, nepokládáme se za velké pesimisty, i tak se spíše kloníme k názoru, že toho pěkného moc nebude.

V Orléansu jsme se dotkli řeky Loiry, jejíž tok chceme v příštích dvou dnech jen s menšími odbočkami sledovat. Její údolí je proslulé honosnými zámky – pozůstatky dávné královské minulosti, vypovídajícími o přepychu nejvyšších společenských vrstev často vykoupeném nelidskou dřinou bezejmenného lidského zástupu. Není to jen údolí Loiry, kde návštěvník najde krásné zámky. Tyto jsou sice turisticky nejznámější, kdo však hledá větší klid, zavítá na zámku v údolích dalších řek v této oblasti. Jsou jimi především řeky Loir, Indre, Cher a Vienne. Poznání jen těch nejdůležitějších (ach jo, podle čeho se vlastně určuje důležitost) by snad vydalo na několik let. Pro návštěvu a nutno říci jen letmé seznámení jsme si vybrali několik těch známějších i ty méně známé. Stranou našeho zájmu zůstane objevování kouzla místních vín (k nejznámějším patří vinice kolem Bourgueil, Chinonu, Muscadetu a Vouvray) i zvláštních obydlí troglodytů, jeskyní vytesaných do skal nebo vyhloubených pod zemí, které představovaly po staletí levné a bezpečné bydlení. O mnoha dalších zajímavostech této oblasti nemáme ani ponětí.

V pozdním odpoledni uhýbáme od hlavního toku Loiry na severozápad a zastavujeme ve městě Vendôme (vándóm). I tímto místem kráčí historie s jejími stinnými i světlými stránkami od galských a římských dob, kdy se zdejší sídlo nazývalo Vindocinum. Vlastní rozvoj města začal od 11. století n. l. Byl postaven zámek a r. 1033 bylo Geoffroyem Martelem založeno opatství. O jeho vzniku se vypráví následující pověst. Právě v roce 1033 prý před očima Geoffroye Martela a jeho ženy spadly do studny u zámku tři hvězdy. Biskup z Chartres v tom viděl znamení svaté Trojice a tak na tomto místě založil benediktinské opatství. V dalších letech se v něm zastavovali putující do Santiaga de Compostela.

Město bylo zasaženo stoletou válkou i náboženskými válkami mezi katolíky a hugenoty. Dnes kvetoucí město (nutno říci, že skutečně i symbolicky) si uchovává poklidnou provinční atmosféru i přesto, že zde zastavuje rychlovlak TGV. Jízda z Paříže do Vendôme mu trvá 42 minut (vzdálenost kolem sto padesáti kilometrů), šedesáti kilometrovou trasu z Tours urazí tento rychlovlak za pouhých 15 minut. „Moderní“ poutníci se do města tak mohou dostat se vším pohodlím.

Z opatství Nejsvětější Trojice poutá pozornost návštěvníků především románská zvonice a gotický kostel. Zvonice stojící mimo kostel pochází z počátku 12. století, původně románské prostory kostela byly postupně přestavovány ve stylu pozdní gotiky. Kostelní portál je jejím mistrovským dílem, interiér krášlí opět sytě barevné vitráže, románské hlavice sloupů a chórové lavice ze 14. století. Ve 13. století, v době největšího rozkvětu opatství, zde žilo více než 100 mnichů. Ti v krásném chóru kostela zpívali sedmkrát denně náboženské písně.

Nedalekému náměstí sv. Martina vévodí věž pojmenovaná právě po sv. Martinovi a pocházející ze 16. století. Její zvonkohra hraje každou hodinu francouzskou melodii ze stoleté války: „Orléans, Beaugency, Notre Dame de Cléry, Vendôme, Vendôme….“ Z tohoto náměstí se rozbíhají ulice a uličky, v nichž návštěvník objeví určitě hodně zajímavých věcí. Nás nejprve mile potěší jakési „pojízdné“ turistické informace, kde nám ochotně poskytnou plán města dokonce v německém provedení. Z něj se dozvíme další zajímavosti a tak hurá za nimi.

V blízkosti náměstí se nachází nejen starobylá kaple Chapelle St-Jacques, spjatá též úzce s osudy poutníků do Santiaga de Compostela, ale především půvabná zákoutí u kanálů řeky Loir, plná květin, zajímavých „stavbiček,“ restaurací a cukráren. Jejich klid jakoby nabádal: „Poutníče, postůj, zapomeň na rychlé tempo současné civilizace a vnoř se do hlubin dávných dějů, které spoluvytvářely život nejen tohoto města, ale i život tvůj.“

Ještě projdeme četnými romantickými zákoutími. Oceníme krásu paláce Hôtel du Bellay, „le Saillant,“ z 15. století a dlouho postojíme u mostu Pont-Neuf. Hledíme na zříceniny hradu na protilehlém kopci. Ten vybudovala hrabata z Vendôme ve 13. a 14. století. Pod ním se rozprostírá močálovitý Parc Ronsard se středověkou lavoir, dvoupatrovou prádelnou a sušárnou. Připomeneme si i to, že v bývalé koleji oratoriánů (kněžské bratrstvo bez řeholních slibů) studoval v letech 1807 – 1813 spisovatel Honoré de Balzac. Dobu svého pobytu ve Vendôme popsal v knize Louis Lambert.

Květy ozdobené město na vodě, jak Vendôme nazývají turistické prospekty, nám poskytne nejen již zmíněnou duchovní stravu, ale i nocleh. Zdejší městský kemp (Camp municipal) se nachází v blízkosti opatství, jen za řekou, a tak proč ho nevyužít. Paní šéfová je poněkud nerudná, její zájem o vyšší naplněnost téměř prázdného kempu je nulový. Vyřídí ale přece jen veškeré formality a my se můžeme ubytovat. Vybereme si klidné místo v koutě u potoka a při tradiční přípravě večeře a spaní pozorujeme „cvrkot přes potok.“ Tam je volné prostranství a na něm se usídlilo s auty a přívěsy několik rodin příslušníků tmavší pleti, no prostě česky řečeno cikánů. A přijíždějí sem další a další, naši pozornost zaujme ze všech nejvíce příjezd jakési minimaringotky. I tak se dá žít a asi i dost dobře. Podle vzezření „lidé za potokem“ netrpí nedostatkem. Mezi těmito obyvateli se bezstarostně promenují nejen kačeny, ale s patřičnou hrdostí i dvě labutí mláďata. V duchu si říkáme, aby se tato opeřená havěť dožila rána.

V klidu povečeříme a jako správní Češi se těšíme na chlazené pivo. Plechovky jsme totiž dlouho před večeří ponořili do zurčící vody blízkého potoka. Naše zděšení po otevření první plechovky je však bezmezné. To pivo je teplejší, než bylo ve chvíli spuštění do vody. A tak si ho moc nevychutnáme. Ano, své vykonaly asi termální prameny, o které v této oblasti prý není nouze. I přes tento „zádrhel“ následuje pohodová „siesta“ pochopitelně s oplatkou „siesta.“ Potom si už můžeme popřát jen „dobrou noc a sladké sny.“ Zítra nás čeká náročný den.