Kavkaz, mohutná hradba hor IX

Kolem nás lítaj žigulíci, co tu mají zase jednu Ruskou zvláštnost. Mají kouřový skla. Všechny. Čili včetně předního. Vypadá to dost vesele. Kouřový skla si dávaj i na Gazíky a Uazy. To vypadá ještě veseleji.
V Piatigorsku lítáme tři hodiny po tržnici kde mají všechno od sejrů, kazet, cívek až po televize a ledničky, myslím, že by tu šel sehnat i tank, sháním to námořnický triko, je poslední, je mi dlouhý jak sviňa, ale za 220 rublů se nedalo nevzít. Fugas kupuje policejní tílko (to má červený pruhy) za stovku.
Ještě kupuju tři flašky vodky, nějaký cigára – papirosy belomorky. Dáváme s Vlastou supr šašlik za 40,-. Vegetarián Karaf si kupuje chleba. Ještě beru pitnej režim do vlaku, čtyři flašky vody a jeden Sprite, jak to doma nepiju, tak tady mě to v tý lednici úplně nalákalo.

20.07.2005 středa

Po ránu kafe, vajca a v deset jdeme na trek k čelu ledovce Schelda. Neldelšího ledovce centrálního Kavkazu. Samozřejmě, pořád do kopce.

Po cestě zase jdeme pře vojenský ležení, tak se identifikujeme, ukážem hromadu papírů a razítek a po šutrech skáčeme k ledovci.

Je to hromada sněhu a ledu, z vrchu pokrytý vrstvou hlíny a kamení. Jak svítí slunce a odtává ten sníh, tak šutry s celkem slušnou kadencí zvrchu padají, tak se tu radši dlouho nezdržujeme.

Zase po šutrech zpět. Beru si skoro kilovej kámen jako těžítko do fabriky a nabírám z řeky Scheldy písek. Nevím proč, v mapě je psaná jako Shkhelda. Kousek před vojenskou kontrolou čekám na ostatní, akorát vidím dva vojáky jak s dalekohledem mizí za kamenem s cílem pozorovat nějaký ženský, co sem dorazily z tábora a teď se tam někde opalujou. Holt to maj kluci těžký. Ale ne nejhorší. Tak si ještě vyfotím housenku a vojáka. Toho tajně, oni nějak nechcou. Housenky jsem se taky neptal.


Sláva chvíli toho borce přemlouvá, ať mu jako zapózuje, ale ne. Asi se bojí, že by mu ukradl duši. Nebo spíš, že by dostal pojeb.

Nějak mi lupe v botě. Ta podrážka sice drží, ale ďoura se zvětšuje. Na funkci to vliv nemá. Ale sere mě to. Jinak, i přes to, že jsem sem táhl malou tubu s krémem a ani jednou je nekrémoval, tak mám furt sucho.

Jdeme se nažrat do šašlikárny, tentokrát si dávám pečenou Kuricu s fritovanejma bramborama. Konečně maso. Po dvaceti dnech. Ty vole. Neuvěřitelný… Kdosi si dává ten můj objev Žuljen, dokonce i Karaf, kterej houby normálně nejí. Pitomý je, že baba ho za stejný prachy udělala tak polovičku.

Protože je hic, tak se prolejváme pivama. Přichází osm ruských alpinistů a jedna alpinistka. V trati byli patnáct dní, taky na to vypadaj, stotřiceti litrový batohy, stavební helmy, no pohoda. Furt žerou a už po první sklince domácího vína se začnou motat a shazovat sklo ze stolu. Klasika.

V base campu se uz pomalu balím na zítřejší cestu, spát budu jen v tenkým cestovním spacáku. Karaf letí do Elbrusu koupit pohledy a vodku Prijut 11. Na etiketě je ten barák ještě než vyhořel, vypadá to jako z nějaký sci-fi. Nakonec bere těch vodek sedm. Baba už o pětku přidražila, tak má asi radost, potvora. Pavla dělá bramboráky z pytlíku, tak žereme. Sice to je zase něco instantního bramborovýho, ale tentokrát to má chuť.

Vrací se nám Mirka, která ten Elbrus nakonec dala. Takže je čtrnáctá. Jediná žena od nás. Takže 73,7 % úspěšnost. Pěkné. A ještě jsem dostal kámen. Nějaká vyvřelina nebo co to je za asfalt z 5500 m.n.m.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

Poslední pochlastávání. Probíhá několik Putinek s percem a stává se tu z toho docela slušná kalba. Zevnitř řvou místní melodie a nějaká disco hudba. Nemůže to dopadnout jinak, než že tam končíme. Já tam jsem doslovat odvlečen Vlastou. Tam se maskuju v kuchyni, žeru jim tu nějaký pirohy a konzumuju vodku. Místní mládež má radost z technorytmů, my zase z místní hudby. Tak to Osman, kterej se vžil do role DJ, všelijak mixuje. Posilněn několika pivy a podobným množstvím vodky tancuju kozáčka. Už to není co bejvalo, dejchat nemůžu, ale úspěch to je plný. Radši se pakuju.

Potom se mě kdosi slovensky ptá, jestli tancuju v nějakým souboru.

„Ne, jenom když su ožralej…“

Karaf si našel novou kamarádku Renatu, tak se věnuje jí a já se tím pádem můžu věnovat jeho pivu. O půlnoci padám do komatu.

21.07.2005 čtvrtek

Vrací se Karaf. Jsou čtyři hodiny ráno. Nedopadl tak zle, páč docela dost lidí kalilo nonstop. Taky na to teď vypadaj. Vstáváme netradičně v sedm, dobalujeme, naposledy fotíme, poslední panák s Osmanem a cpeme se do busu, kterej nás vyhodí v Piatigorsku.

V 8:30 vyjíždíme. Je děsný vedro. Po cestě jedeme přes jednu policejní gajku, to je v pohodě, pak tři policejní kontroly. Prvnímu stačí čtyry piva, druhej je zmrd a chce úplatek 200 $, nebo že prej naloží řidiče a odveze do Nálčiku na krev. No zmrd, prostě. Poslední kontrola v pohodě, to nechcou dokonce ani ty piva. Jet přes rusko autobusem s jinou espézetkou než místní bych teda už nechtěl. Čůráci.

Kolem nás lítaj žigulíci, co tu mají zase jednu Ruskou zvláštnost. Mají kouřový skla. Všechny. Čili včetně předního. Vypadá to dost vesele. Kouřový skla si dávaj i na Gazíky a Uazy. To vypadá ještě veseleji.

V Piatigorsku lítáme tři hodiny po tržnici kde mají všechno od sejrů, kazet, cívek až po televize a ledničky, myslím, že by tu šel sehnat i tank, sháním to námořnický triko, je poslední, je mi dlouhý jak sviňa, ale za 220 rublů se nedalo nevzít. Fugas kupuje policejní tílko (to má červený pruhy) za stovku. Ještě kupuju tři flašky vodky, nějaký cigára – papirosy belomorky. Dáváme s Vlastou supr šašlik za 40,-. Vegetarián Karaf si kupuje chleba. Ještě beru pitnej režim do vlaku, čtyři flašky vody a jeden Sprite, jak to doma nepiju, tak tady mě to v tý lednici úplně nalákalo.

V obchodech mají takovej systém, že člověku seberou tašku, dají do skříňky, člověk vyfasuje číslo a jde. Po zaplacení se to vrací. Zkrátka se tu krade co jde.

Jdeme ještě mrknout na sochu Lenina, ten je tady taky nesmrtelnej. Teď se podstavec hodí maximálně tak jako trenažer pro mládež na skateboardech, jeden si tu za chvilu rozbije držku s takovouto. Za Leninem hoří věčnej oheň z takový trubky, která by šla zakrýt víčkem od ešusu. A bylo by po ohni. To by mě ale asi popravili na místě. Do třetice tu je několik pamětních desek hrdinům boje, někteří ještě neumřeli, ale desku i s místem na datum úmrtí tu mají. Na procházku sem asi nechodí.

V 15:00 se loučíme s osazenstvem busu a ti odjíždí kamsi do prdele. Teda domů. A my jdeme na vogzal, neboli nádraží. Jde se furt rovně, každej koho se ptáme mává rukou, že jako rovně, sakra to je štreka, holt Rusko. Rusko je bolšoe. Rusko je velké. Karaf píše pohledy, já jdu ještě koupit šest litrů vody.

Máme lístky na plackartu do Charkova za 600 rublů jeden. Ve vlaku ještě platíme 40 rublů za povlečení. Dežurnaja je mladá pěkná holka, ostatně jako skoro všechny v týto soupravě, ale tváří se jak kakabus a nechce s námi komunikovat. Pojezd, neboli vlak odjíždí v 16:09, zase na čas. Konečná je v Minsku. Tentokrát jsme pohromadě a v jedný buňce, to je fajn. Jsme zkušenější, tak máme kafe, čaje, instantní věci co jsme posbírali po lidech v základním táboře, půjčil jsem si i hrnek a Karaf táhne ešus.

Fugas vybíhá pro pivo, baba ho sprdla jaký že chce, on že studený, ona jestli světlý nebo tmavý, on že tři stejný, ona tři stejný nemá, tak mu něco vrzla a bylo.

Ve vlaku je teplo, holý nohy trčí do uliček, jsme sice na kraji, ale protože se vylýzá jenom jedněmi dveřmi, musíme vždycky přes celej vagón. Když člověk vleze do druhýho vagónu a vyleze tam, tak ho dežurnaja sprdne. Moc se tu s tím neserou.

Fugas jde zase pro pivo, tentokrát se vrací s jeden a půl litrovou petkou, že chtěl velký J.

Mažeme to do noci. Vaříme pudink na ráno, aby stačil ztuhnout, drobíme do něj zbytky medovníku. Dojídáme chalvu. Nad námi je obrovskej brutální úplněk, nebo spíš něco, co bude brzy úplňkem.

22.07.2005 pátek

Třese se mnou dežurnaja, aspoň usmát by se mohla, že jsme jako na hranicích. Je půl sedmý. Velká hodinová ručička putuje o jednu otočku zpět, přejíždíme časový pásmo. Na Ukrajinu. Tak si tedy dáváme Ukrajinský časy, Karafův telefon si dává čas Kuvajtskej.

Celníci. Vyplňujeme tranzitní kartičky pro Ukrajinu a odevzdáváme ty ruský. Imrvére tu hraje rádio. Proboxovávám se na záchod, kterej je pořád blokovanej nějakejma hygieny chtivejma ženskejma. Pak zase kontrola. Borca zajímá hlavně kovová flaška na vodu a čelovka.


Snídáme ten pudink, kterej stejně neztuhl, oproti včerejšku jenom vystydl. Jako psí čumák. Vařím si caro. Naproti nám sedící bělorusi nám dávájí pirožky s kartopflem a okurku. Supr snídaně.

Jedeme Ukrajinou. Jedna baba se nám nenápadně sápe po Rexlexu, no čumí na to jak spadlá z višně. Za prvý na latinku, za druhý na ty fotky. Dobře jí tak. Já už mám přečtený všechno, co mi přišlo pod ruku, Reflex, Everest, Epocha, 21. století, všechno. Usínám.

A jsme v Charkově. Je 13:02, zase jsme přijeli na čas. Neuvěřitelný. Do Užhorodu už nic přímýho nejede. Tak bereme první vlak tím směrem. Na lístky jsou hrozný řady. Fugas to zkouší u různých okýnek, Karaf stojí frontu, já hlídám batohy. Když je Fugas u okýnka, tak to baba zavře a pošle ho vedle. Tak jde vedle, dostane se k okýnku a baba zavře zase. To už je dobře nasranej, jde ke třetímu a na řadu se dostává stejně s Karafem co stojí u čtvrtýho. Jedeme do Kyjeva. Expresem. První třídou. Za 200,-.

Jdeme nakoupit nějakou vodku. Nacházím Army shop, tak tam jdeme zkusit ty trika a pily. Nemaj, neznaj, netušej ale posílají nás do druhýho kšeftu. Jdeme na metro. To se sestává z díry do země, strašně rychlejch eskalátorů (ožralej bych z toho nevystoupil), okýnka, kde se prodávaj plastový kolečka, jedno kolečko, jeden vlez do placenýho protoru a dělej si tam co chceš a jak dlouho chceš. To je dobrý. Procházíme takovejma chytačema neplatičů, přesně jak bylo v seriálu Jen počkej, zajíci, kde to toho vlka vždycky chytlo za ocas. Dole ruský vagóny, jako kdysi v Praze, takže žádná změna. Je pátek, špička, tak to je masakr. Jedeme dvě zastávky, přestup, další dvě a jsme tu.

Army shop po chvíli doopravdy nacházíme, ale je to spíš takovej butik s maskovanejma hadrama, buzolou a americkou baterkou. To nás spíš zaujal krám s vodkou na protější straně ulice. Já kupuju flašu, Karaf tři a zase do metra. Po cestě Karaf vystupuje a jde mrknout na trh s nadějí, že to triko přece jen někde sežene. My jedeme na nádraží, kde končíme v krámě s vodkou.

Na nádraží si dávame pivo a kafe, kafe je zas takový malý, připravovaný v džezvě a silný jak sviňa. Vlak stojí na nástupišti, Karaf nikde, tak jdeme omrknout situaci. Před vagónem stojí dežurnyj, místo modrý uniformy má fialovou a zrovna ho drbe vedoucí soupravy za to, že je nedostatečně upravenej. Uvnitř jsou střídavě kupéčka po třech a po šesti lidech, pohodlný křesílka, uprostřed stůl, dvě televize, klimatizace, koberec, no hotovo. Sedíme rozházeně, ale nakonec se Fugas mění s jedním vojákem, tak jsme vedle sebe. Letím pro Karafa, ten tam už poměrně nervózně vyhlíží, na sobě pruhovaný námořnický tílko, v báglu ještě triko s dlouhým rukávem, no září spokojeností.

V tašce s pitným režimem nám zbyla už jen flaša vodky. Veselé… Do Kyjeva, hlavního města Ukrajiny, přijíždíme opět na čas, v 22:17. Je tu obrovský, moderní, upravený, čistý a pěkný nádraží. Vlak do Lvova bychom tak tak stihli, kdyby nebyly volný už jen dvě místa. Tak pojedeme zítra do Užhorodu. Máme 11 hodin čas. Ale zase máme plackartu, která stojí třetinu peněz na dvounásobnou vzdálenost. Jedeme za nějakejch 50 hřiven. Dřív než autobus od cestovky už ale v Brně nebudeme. Nevadí.

Ještě jsme zkoumali možnost jet do Čopu. Jenže si nemůžeme vybavit, kde je. Jsme tu tři. Jeden světaznalej, jeden evropyznalej, jeden něco mezi a ani jeden si nedokážeme uvědomit, kde je Čop. Kurva.

Tak jdeme na jídlo. Pečená brambora v alobalu, po rozříznutí nakydaná máslem a sejrem, rozmatlaná a se salátem za 8 hřiven. Ač to něčím připomíná ty naše kaše co jsme žrali tři tejdny, je to dobrý. Dávám si dvě. Karaf taky. Je tu na vybrání asi osm druhů salátů, tak si dávám jinej, a on to je nakrájenej párek s kečupem. Supr, mám maso.

Kavkaz, mohutná hradba hor VIII.

Vlečeme se pořád vzhůru, před náma hopká Petr s kamerou, kterej chytl druhej dech, čili laplo mu to pod kotlem jak on říká.
Když si tak konečně sedíme na ledovým platu na šutrech, ozve se rana jak z děla a nad našimi hlavami vyprskne z hřebene kamenná lavina. Rotující šutry letící tak stokilometrovou rychlostí kolem našich hlav jsou zajímavou podívanou, radši se ale skrčím za ten největší šutrák co tu je.

17.07.2005 neděle

V osm ráno stále ještě prší. V noci tu mlátily blesky, lítalo to horizontálně z jedný morény na druhou, do toho řezaly hromy, jednu chvíli jsme se nacházeli v epicentru bouřky jak prase. Tuším, že se dnes nikam nepude.

„Dneska se nikam nejde, prší.“

Jak kdybych to nevěděl. Vstávám v deset a leje. Vstávám ve dvanáct a leje.

Jen v trenkách letím na záchod, hrozná zkušenost. Jsou dvě a leje. Všechno jsme sežrali, teda kromě tří kaší, protože vařit v apsidě plný cepínů, maček a lan se nám teda moc nechce. Nechce se nám vůbec. Jsou tři a začíná nám hrabat.

„Už neprší.“ „Jak jsi na to přišel?“ „To jenom kape ze stromů.“ „Tady žádný nejsou.“ „To neznemaná, že z nich nemůže kapat.“ „Ale zpívaj ptáci.“ „Tady jsou ptáci?“ „Jo, kafky.“ „Kafčata, vole.“ „To jsou malý kafky.“ „To jsou zase kafkátka vole.“

Je pět a leje. Svítí slunce a leje. Začíná hřmít. Řešíme podstatu čtyřiašedesátkový soustavy. Porůznu taky spíme a máme hlad. A leje. Kdybych ráno nešel na ten záchod, tak jsem se odtud ještě nedostal.

„Vidím modro! 2 x 3 metry. A vedle toho modra je mrak, z kterýho na nás prší.“ „Mám rád modro. Šmoulové. To jsou svině.“ „Mám kamaráda a ten neměl rád lečo a ninja želvy.“ „Lečo je dobrý.“ „Ninja želvy byly taky v pohodě.“

No, hrabe nám už docela dost.

„Myslíš, že Leonardo měl něco společnýho se šmoulama?“ „Kterej Leonardo. Di Caprio nebo Da Vinci?“ „Ne vole, želva!“ „Tak to nevím, ninja želvy jsem viděl jen jednou a nějak to ve mně nezanechalo nějaký citový zachvění.“ „Kristepane. Citový zachvění…“

Komunikace s inženýry je věc složitá. Kor, když jim hrabe. Svítí slunce a prší. Už 21 hodin. Teda, 21 hodin prší, slunce do toho svítí stěží pět minut.

„To už je lepší v lágru, tam máš aspoň ty svý 2 x 3 metry.“ „Nebo v nemocnici. Tam máš chleba.“

Večeříme. Žvýkačky.

„Na, dám ti dvě. Ať se pořádně najíš.“ „Kurva, to je bez cukru!“ „Kolik je hodin?“ „Šest.“ „Tý jo, to za chvilu půjdem spát.“ „Mám plnou hubu žvýkaček a hlad mám furt.“ „To jo, nemáš ještě jednu?“ „Když je sežereme teď, tak nebudeme mít co žrát další dva dny.“ „Máme ještě kaši.“ „No právě…“

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

Načež lezeme ven a děláme kaši s chilli. Čaj. Karaf vysomroval vitacit, tak v čaji plavou mezi kusy rozkašených instantních brambor ještě kusy vitacitových hrudek. Začíná pršet. Teda, ono ani pořádně nepřestalo.

Přichází na pokec Rusáci, baba zmalovanej ksicht jak kdyby šla na námluvy, druhá jde v lezečkách, no skvadra jak cip a že jdou zítra na Jantugan. Tihle? Lezeme do stanu a zase se bavíme o jídle. Vysnívám si řízek velikosti lopaty. Tuto představu mi trochu degraduje přítomnost vegetariána, tak nakonec chci cokoliv. Hlavně velikosti lopaty! Asi uškrtím toho kamzíka.

18.07.2005 pondělí

V osm ráno je modroha. Taky to je, po pětatřicetihodinovým dešti, žádoucí. I přes noční slejvák byla pořád slyšet kytara. Buď už mám halucinace, nebo to jsou fanatici. Letím se vysrat k takový srací skalce. Když zaujmu polohu ozve se za mnou:

„Je tu ale nasráno, co?“

A on tu kousek za mnou sere maskovanej Goráč. He he. To má štěstí, že jsem nezačel srát před něj, protože jsem ho absolutně nezaregistroval.

V 9:30 odcházíme do sedla Koiavganaush. Tím ladně přejdeme do doliny Adyr-su. Jantuganští Rusi ještě nevyrazili, pitomci. Teď jsme někde v 2600 metrech. Sedlo má 3572 metrů. Už nástup na morénu dává tušit, že to veselohra nebude. Dole otáčí Goráč, kterej se ještě necítí úplně v pořádku a Richard. Ten to otáčí i s půlkou Slávova stanu a jídlem.


Moréna je fakt brut. To co jsem uviděl na vrcholu snad ani radši popisovat nebudu. Sodoma.

Vlečeme se pořád vzhůru, před náma hopká Petr s kamerou, kterej chytl druhej dech, čili laplo mu to pod kotlem jak on říká.

Když si tak konečně sedíme na ledovým platu na šutrech, ozve se rana jak z děla a nad našimi hlavami vyprskne z hřebene kamenná lavina. Rotující šutry letící tak stokilometrovou rychlostí kolem našich hlav jsou zajímavou podívanou, radši se ale skrčím za ten největší šutrák co tu je.

Potom po ledě, to už jsme pod sedlem, poslední výšvih, dost dlouhej. Neberu si mačky, nicméně to byla chyba, protože sníh zvolna přešel v led. Tak traverzuju na skálu, to je zase spíš hromada šutrů, která u sebe drží jenom na dobrý slovo. Lezu doslova jak laňka (dá-li se toto říct o pětasedmdesáti kilovým chlapovi s pětadvaceti kilama na zádech), bojím se, že to se mnou celý ujede. Tím pádem by to docela solidně pohřbilo většinu naší výpravy co leze pode mnou. Ti si vesele ťapkaj v mačkách.

V sedle jsme na brutální převěji, která jde bohužel obejít, takže žádný akční slaňování nebude. Dolů jdeme za sebou, křižujeme svah, kterej má dobrejch 65° sklon. Nácvik brždění cepínem si prodělala jenom Pavla, která nějako ujela a třicet metrů se to snažila zastavit.

Potkáváme pár Rusů horolezců. Po sněhu po prdeli a později po nohách po trávě se dostáváme na takovou nakloněnou rovinu, kde budeme spát. Jsme zase v cca 2600 metrech. Tož veselej den to byl.

Slunce se schovává a začíná foukat. Bude s námi spát i Sláva, jehož polovina stanu je teď už někde v base campu.

Vaříme kaši kterou jsme ušetřili z rána, protože nám Vlasta daroval polívku a Fugas rozinky. Teď jsme ještě dostali tatranku a od Pavly chleba se sejrem z nějaký tuby, tak to jde. Co je férový, že ani ostatní už nemaj co žrat. No, je to na houby, protože tím pádem nejde od nikoho somrovat. Dneska jsme už měli být v základním táboře, ale ten propršenej den nám to holt natáhl.

Děláme litry čaje což má za následek to, že v noci chodím pořád chcát.

19.07.2005 úterý

Budí mne Karaf se Slávkem fotící ranní inverzi. Brzo ráno nás opouští Mirka s Vlastou. Mirka se chce ještě jednou pokusit o zdolání Elbrusu. Vlasta z toho moc nadšenej není, ale nakonec udělá vše pro to, aby ji to nějak usnadnil. Začíná tím, že jí to dovolil. A teď ještě ji bude dělat společnost do base campu a pak se asi ještě zúčastní transportu pod stěnu. Mě se nechce vstávat vůbec. Vymrčuju si čaj do stanu a posléze i úplně poslední jídlo. Kaši s chilli. Pod námi se v několika patrech povalují mraky, tož si teda taky něco nakonec vyfotím. By se neřeklo, že nemám smysl pro umění, pche.

Potom balíme a valíme z kopca dolů, do údolí Adyr-su. Mezi krávama s chlupatejma ušima, bejkama, kolem tábora na cestu a podél řeky údolím. Během dvouhodinové poměrně rychlé chůze míjíme pět takových dřevěných přístřešků zvláštních jenom tím, že by šly eventuelně použít jako bivak při výstupu či sestupu. Jsou po cestě po čtvrtinovejch úsecích, dobrý. Cesta jinak poměrně nudná, hory vidět nejsou, jsme v lese, je hic a už abychom tam byli. Cestou pokouším stopovat i bez toho, že bych měl u sebe nějaký prachy, ale ty tři auta co kolem projely na mne totálně pečou.

Docházíme k výtahu pro auta. Silně mi to připomíná výtah na hrázi Orlické přehrady pro lodě. Tady by byla ta cesta tak příkrá, že sem radši hodili dvě kolejnice, plošinu a lano a ono to funguje.

Kontrola povolení a jdeme vedle po schodech. Napočítal jsem jich 321 plus nějaký upadnutý, nějaký skalní výstupky, prkna a tak.

Docházíme na hlavní silnici u Baksanu. Shodou okolností celý naše lanový družstvo jde do obchodu, ostatní na stopa. Kupujeme klasicky chleba, vajíčka, piva, sýr a chalvu. Když sedím před magazinem a piju pivo vidím, jak ostatní nastupují na korbu Gruzavika. Honza se rozhoduje taky pro nákup chalvy, tak jde dovnitř a hned na babu spustí:

„Kolik stojí kilo?“

Babě zazáří oči a začne to rvát na váhu.

„Ne, ne, chcu vědět za kolik je kilo.“

Baba pokračuje. Vkládá se do toho Sláva.

„Skolko kilo?“

Baba pochopila.

„Třicet ruble.“ „Dvě kila!“

Domlouváme cenu s jedním borcem s Uazem do Elbrusu, rveme se tam dozadu čtyři a jedeme. Mladej je nějakej nevybouřenej závodník, zatáčí vždycky až v momentě, kdy se skoro převracíme do škarpy, no, vůbec s tím dělá psí kusy. V kempu stavíme stan, žereme a vegetujem. Přichází šest Čechů který nevíme kam zařadit.

„Jdete z Elbrusu?“ „To vypadáme tak euforicky?“ „Ne, spíš zklamaně.“ „To jsme unavení z vlaku.“ „Nekecej, vždyť tam se tři dny jenom leží…“

Si asi mysleli, že jsme sem byli dopraveni busem, nebo co. Másla.

Vyměňujeme ještě 50 $, ať můžem v Piatigorsku nakupovat. Zálusk máme hlavně na ty pruhovaný vojenský trika, kapesní pily a ty šátky co nosí místní vojáci. A když už jsme při penězích, dáváme chičin a pivo. Pro pivo si jdeme, na chičin čekáme hodinu.

Pro změnu přijíždí pět Slováků na motorkách. To je veselá parta. Aspoň. Zjišťujeme, že z Kudrnovců na Elbrus nevylezl nikdo. Tak to otočili a jeli na trek co jsme šli teď my, ale z druhý strany. V dešti nechrápali, ale šli, načež promokli, zmrzli, vzbouřili se a vymohli ještě jeden pokus o Elbrus. Na treku zůstal jenom Roko se čtyřma babama. Ze zbytku to napodruhý dala tak polovina lidí. Zbytek teď nasraně sedí v hospodě a hledá neexistující viníky svých neúspěchů.

Dáváme druhej chičin, každej po dvou, a na ty čekáme 75 minut. No hotovo, todlencto. Kus těsta ze sejrem a člověk na to čeká celej večer. Všude v baru se válej sušený ryby, ostatně jako kdekoliv tady. Líbí se mi ale, že když člověku nerozumí, pustí ho klidně do kuchyně, aby rukama nohama ukázal co chce. Takže za barem je každou chvíli někdo a Ivan teď v kuchyni dělá langoše. Jsem přežrán, je mi blbě, je půlnoc, jdu spát.

Kavkaz, mohutná hradba hor VII.

V údolí Baksan, kousek od base campu jdeme do muzea přírody, horolezectví a Vladimíra Vysockého. Je vyřešený stylem, že tu nikdo není, zvoníme tedy, přibíhá takovej klučina, beze slova nám prodá lísty, jeden za dvacku a jsme uvnitř. Celý muzeum je jedna místnost s cepínem, mačkama, fotkama, kusem lana, pár vycpanejma turama (tady všechno co má rohy je tur a hotovo) a obrovským obrazem, kde je Putin na lyžích.
Pak kupujeme pár piv, nějaký sladký tyčky a mezi krávama co si tu tak ležérně přešlapují po silnici jdeme de tábora.

14.07.2005 čtvrtek

Karaf se přimotává ve 3:30 a smrdí tak, že vím, že dneska nás nevybere nikdo. Ale pozitivum to je jediný. Já se dusím.

V 9:00 startuje Karosa, že poveze Kudrnovce na pokus o Elbrus. Výfuk nám čudí přímo do stanu. Takže po ránu doslova vybíhám. Chvíli po mně i přidušenej opilec Karaf.


V 10:00 startujeme my a jdeme na jednodenní trek do sedla Becho. Podél řeky Yusengi. Je docela hezky, tak jdeme furt do kopce. Tam trochu kape, tak to otáčíme a jdeme zase z kopce. Nevím co bylo horší.

V údolí Baksan, kousek od base campu jdeme do muzea přírody, horolezectví a Vladimíra Vysockého. Je vyřešený stylem, že tu nikdo není, zvoníme tedy, přibíhá takovej klučina, beze slova nám prodá lísty, jeden za dvacku a jsme uvnitř. Celý muzeum je jedna místnost s cepínem, mačkama, fotkama, kusem lana, pár vycpanejma turama (tady všechno co má rohy je tur a hotovo) a obrovským obrazem, kde je Putin na lyžích.

Pak kupujeme pár piv, nějaký sladký tyčky a mezi krávama co si tu tak ležérně přešlapují po silnici jdeme de tábora.

„Ta kráva je ještě větší tele než tele. Kráva je vůl.“

Abychom si spestřili jídelníček, tak ke kaši jíme ty vařený vajca.

„Kurva, nemáme sůl.“ „Ty sis ještě nezvyk‘?“ „Ne.“

Karaf kdesi sehnal kefír, tady se tomu říká ajran, tak to do sebe lejem. Je dobrej, je to skoro jídlo a od českýho se liší tím, že je z mlíka J. Mezitím przníme Edmundův hrnek. Totiž, Fugas si z Novýho Zélandu dovezl hrnek, přesnou kopii toho, co měl v třiapadesátým Hillary s sebou na Everestu. Nedbaje toho o jakou úžasnou věc se jedná mu tam Pavla rtěnkou dopisuje Clintonová a ještě šup obtisk pusy. Fugas to zjišťuje asi po dvaceti minutách a skoro to nepřežil. He, he.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

Sbíráme na sebe maily, protože tři letci už musí zítra zmizet, aby se doma mohli zdárně zapojit do pracovního procesu. Karaf je odvlečen Osmanem a dělá tam překladatele jakýmusi Němcovi, co přijel sólo autem. Karaf tedy mluví anglicky, ale už to neumí převýst do Ruštiny, Osman to má přesně naopak. Do toho ten Němec. A víno. Tuším, že se Karaf před půlnocí do stanu nedostane.

My luštíme černobílou kopii mapy a zkoumáme co jako zejtra.

15.07.2005 pátek

Je krátce po půlnoci, když se přimotává Karaf. Tak jsem se trefil. Smrdí zase jak včera, asi mu ty ponožky spálím, čímž sice způsobím krátkodobou ekologickou havárii, ale z dlouhodobějšího hlediska zachráním lidstvo.

Vstáváme zase kolem osmý, dnes už naštěstí bez přispění autobusu. V deset vyrážíme na čtyřdenní trek na jih ke Gruzii.

V jedenáct dobýváme šašlikárnu, čili tři takový šopy, kde se nejen šašliky dělají a hodláme jíst. Já si dávám žuljen, aniž bych tušil co to je. Karaf se cpe salátem a medovníkem, co tu relativně levně prodávají za rohem. Kolem mě se zápasí s borščem, šašlikem, chičinem, někdo si donesl větrníky, ke všemu se lemcá pivo, no konečně něco dle našich představ.

Tak, žuljen jsou houby s brynzou, je toho hodně a je to dobrý jak sviňa. Plave to v mastným a bez chleba to žrat nejde, ale to by bylo poslední, co by mi vadilo. Je to supr.

Potom vyrážíme na předlouhou cestu prašnou silnicí stále do kopce, dolinou Adyl-su. Slávův hloubkoměr, nebo co to na tý ruce má ukazuje 35°C, stín neexistuje, ke všemu táhnu zase lano, no na umření. V očích pot a výraz vraha, jak se tak dívám, nejsem sám.

Tak se aspoň fotím s buldozerem, ať se trochu rozptýlím, moc to ale nepomáhá. Konečně se vnořujeme do lesa. Mý brutálně rozpraskaný rty zalejvaný tím slaným potem signalizujou cosi ve smyslu, že se na to tady můžou vysrat. Jejich boj. Docházíme k celnici, či co to je. Plátěnej hangár obestavěnej valem z kamenů a ostnatýho drátu, vepředu mladíček v maskáčích, sandálích a Kalašnikovem. Ukazujeme povolení ke vstupu do týto oblasti a pasy, všechno si pečlivě zapisuje a tváří se věru studovaně.

Maj tu ti vojáci takový dobrý převlečňáky, vypadá to jako maskovaný pyžamo XXXL. Ale co je supr, tak taková hadra na hlavu se špagátem na uvázání vzadu. Kanady co mají nafasovaný nosili asi už i jejich otcové, tak rozpadlý boty jsem v životě neviděl. Proto taky většina z nich chodí v takovejch modrejch gumovejch trepkách, ty zase pro změnu vypadají jako z nějaký akce v Hypernově, ale vzhledem k tomu, že je má většina tak to asi fakt fasujou.

A zase jdeme. A zase do kopce. Překonáváme řeku, potkáváme pořád vojáky, jednoho s pytlem brambor na hrbě, asi nějakej nováček, ostatní spíš tak lelkující na šutrech.

Docházíme na camp Zelenaja Gostinica, tady budeme dvě noci bydlet. Je to tu supr, už tu je několik táborů a hromada odpadků. Jsou to prasata. Flek to je dobrej, lidí, respektive stanů se sem vejde hodně, je do podkovy chráněnej skálama a z boků ještě ledovcovýma morénama. Na několika místech tu vyvěrá ze země voda, ke všemu se filtruje přes písek a je fakt dobrá. Ne jak ta destilka z ledovce.

Žereme vajca na tvrdo, chleba a sejra. A dožíráme žluklou chalvu. Což ovšem znamená, že nám zbyly zase už jenom kaše.


Slunce se střídá s mraky, Karaf z toho všeho flegmaticky usíná před stanem, já vařím čaj. Strava horolezce je čaj. Kousek vedle nás se tyčí Jantugan, jinak taky Kavkazský Matterhorn, suprovej kopec 3991 metrů vysokej. Nevím jestli to bude lezitelný.

Večer se bavím tím, že s Fugasem se snažím o spravení benzínového MSR což se nám i daří. Postup stejnej jak u toho plynovýho. Rozebrat a složit. A funguje to. Potom poměrně dlouho řešíme problémy typu, jestli Helvetica je nebo není produkt Adobe a že Corel je na hovno. To jsem v těchto končinách doopravdy nečekal. A že někomu budu dělat referáty o výrobě nasávané kartonáže a jejím následným potisku, to už tuplem ne.

Už lezu do stanu, když nás přišli omrknou tři kamzíci, jsou kousek od nás, takový kozy, zkrátka. Z Ruského tábora zní do noci kytara. Děsně falešně. Za půl hodiny mne budí Karaf:

„Ty vole, oni hrajou Visáče…“

A taky že jo. Chvíli poslouchám, nakonec zase usínám a cestou do snů mne provází melodie Visacího Zámku. Jede traktor, je to Zetor, jede do hor…

16.07.2005 sobota

Ráno v osm se nám klepe stan. To nás budí Fugas. Vaříme, jak jinak, bramborovou kaši s chilli. Nebo spíš chilli s kaší. Po moréně supíme nalehko nahoru na Jankuatský ledovec. Tam lezeme do úvazků, na lano vážeme uzly a posléze i sebe. Já vážu z jednoho konce lana, Karaf z druhýho a když se setkáváme uprostřed zjišťuju, že zatímco já jsem ty suky dělal po metru a půl, Karaf to tam nabouchal po dvou metrech. Tak to ještě trocha upravuju a jakožto vedoucí lanovýho družstva, který jsou tři po čtyřech lidech, vyrážíme na led. Potkáváme jednoho Rusa, nenavázanýho a v teniskách, kterej nám povídá cosi o trhlinách a nezadržitelně postupujeme vpřed. Cesta to je dlouhá, svítí slunce, sníh taje, nabaluje se na mačky až to pěkný není. Překonáváme trhliny. Po nějaký době docházíme pod trhlinu jednoho z vrcholů Jantugan, který tu jsou samozřejmě tři. Tam jdeme podél obří trhliny, ale nacházíme most, tak ji překonáváme. Padá mi mačka, tak ji beru na těch posledních padesát metrů do ruky a jsme na hranici Ruska a Gruzie. Evropy a Asie. Do Gruzie se táhne Jantuganské plato, jako kdyby tady těch Jantuganů bylo málo.

Tady je konec dnešní cesty. Teda, polovička cesty. Ještě dolů. „Hele, vylezeme na to Gumachi, když jsme tady.“ Slávek je taky pro, tak Karafův návrh akceptujeme. „Musíme ale valit, už je dost pozdě.“

Jdeme nenavázaní, začátkem po skále potom po ledovci a sněhu, tak po 55° svahu, no jdeme, lezeme. Pohybujeme se už v Gruzii, z Ruský strany to tudy dost dobře nejde. Je to dřina, ale daří se mi držet jakejs takejs náskok. Jsem v sedle o něco dřív, zbývá asi tak třicetimetrové lezení po skále. V mačkách, kdy chvílemi stojím jen na předních hrotech a s cepínem v jedný ruce to je moc veliká dobrota. Lezení bych typnul tak za 3 UIAA, Ruská stupnice udává 2A. Ze spoda slyším Slávu.

„Tady to je trochu do kopce.“

Asi právě dolezli na závěrečnej 70° strmej výšvih. Ale to už jsem na vrcholu. Jsou tři hodiny. Dělám tedy rychle foto na samospoušť, buď mám vyfocený nohy nebo půl hlavy, foťák zatíženej kamenem, aby neabsolvoval půlkilometrovej let do údolí, nakonec se ale fotodokumentace daří. Jsem v 3805 metrech nad mořem, pěknej vrchol. Jméno hory Gumachi Turkicky znamená: hora potažená bílým plátnem. Dole vidím ostatní jak pomalu odcházejí, jeden človíček na nás čeká, jen nejsem schopnej identifikovat, kdo to je.

Otáčím se, v sedýlku, odkud je mimochodem nádhernej výhled na dalšího velikána Chegettau-Chat, kterej trčí do 4102 metrů, sbírám Karafa se Slávou a klapeme dolů. Dole poznávám Petra, kterej se kochá Gruzií.

Navazujeme se, i přes to, že jsem už sundal prsák jsem vpředu, on ho koneckonců teď nemá nikdo, a mažeme to dolů. Stíháme to za hodinu a půl, je tedy něco před pátou, odvazujeme se, Karaf motá lano i s uzlama a vracíme se do tábora.

Tam si za odměnu, nebo spíš za trest, vaříme kaši s chilli. Žeru Marsku určenou na zítřejší výstup. Kolem nás pobíhají mladí Rusáci a učí se zatloukat skoby, to je docela veselý. Mají na prdeli takový pěnový destičky, to jsem tu viděl snad u každýho místního. Když si sednou tak jsou v suchu, na měkkým a v teple. Někdo to transportuje na batohu, někdo to z tý prdele nesundává ani u toho zatloukání skob.


Lezu na druhou morénu fotit ledovcový Bashkarinskoye jezero a Jantugan s měsícem. Tím pádem nacházím i supr flek tak na tři čtyři stany i s pitnou vodou. Škrábe se za mnou Karaf, usedá na šutr a čeká na příhodný světelný podmínky. Na druhý straně je dobrá dvojka. Borec v helmě (samozřejmě že stavební, tady nic jinýho nefrčí), s cepínem a vysokohorsky oblečen a obut fotí na ledovci jistou slečnu v sandálích a šatičkách. No to je kombinace J.

V táboře je pořád odkudsi slyšet kytara. Vrací se Goráč, kterej pro střevní problémy typu sračka jak řemen, s námi na ledovec nešel.

„Kam jsi šel?“ „Nahoru.“ „A kde jsi byl?“ „Nahoře.“

Zkrátka voják. Ten žádný tajemství neprozradí.

Kolem nás zase běhají ti kamzíci, tentokrát jenom dva. Hodně lidí odchází na morénu fotit západ slunce, Karaf tam sedí už hodinu bez hnutí. Třeba umřel. Toto zří i Fugas.

„Jen foťte, foťte, já už na to seru. Mám pořád první film a to myslím, že kdybych šestnáctkrát nevyfotil sebe tak tam nemám vůbec nic.“

Karaf je nahoře už dvě hodiny. Ale už se dvakrát pohnul. Spát jdu po devátý a začíná pršet.

Kavkaz, mohutná hradba hor VI.

Jdeme po ledovci, světýlka čelovek ostatních jsou hluboko pod námi. Je hrozná kosa, pořád hejbu prstama na noze abych zachoval krevní oběh. Horší to je s rukama. Dle stržených výrazů ostatních mi je jasný, že v tom nejsem sám. Jdeme s hůlkama, takže pořád musím dotahovat ten pitomej hrot. Jako by to tu trochu praskalo, vítr nám obrovskou rychlostí vmetá do obličejů sníh, už se ani neotáčím, jenom se skláním. Daleko na východě pomalu svítá. Trochu zaostávám za ostatními, Karaf na mne vždy čeká. Taky nevypadá nejšťastněji.

12.07.2005 úterý

Budí mne hukot okolo. Je jedna hodina ráno a vstáváme. Letím se s čelovkou ještě pro jistotu vysrat, což se nakonec ukázalo jako správná volba. Protože jsem spal víceméně oblečenej, beru jenom flísu, bundu, návleky, mačky, kuklu, čepku a dvoje rukavice a jsem ready.

4170 m.n.m. – Před druhou hodinou ranní vyrážíme z šopy. Je logicky tma, zima a dost kurevsky fouká. Taky se ten vítr nemá o co rozbít, Elbrus trčí kilometr a půl nad ostatní kopce kolem. Protože absolutně nevím kudy máme jít, jelikož včerejší aklimatizaci jsem doslova prosral, držím se Karafa, kterej mi tu dělá sparing partnera a trochu se orientuju podle světýlek jdoucích nad námi.

Jde se mi moc dobře, podle rady jsem vyrovnal dech s kroky, dva až tři nádech, teprve potom výdech, no, jde to. Jde se nám až moc dobře, protože za necelou hodinku jsme nad těma světýlkama, takže má jediná orientace je ta tam. Dohání nás Petr, Martin a Jarda, tak se probíjíme dohromady. Ještě cestou sbíráme Slávu a potom se k nám přidává Petra s Martinem. Pod nás přijíždí rolba, tady se tomu říká ratrak a vyhazuje nějaký lidi. To je teda výstup.


4690 m.n.m. – Pastuchovy kameny. Opouštíme hradbu šutrů a dostáváme se na volný ledový pole, který je nekonečný. Nějak se nemůžeme shodnout, kam jít. Já jsem ticho a jdu jak ovce se stádem, protože fakt netuším. Ostatní tu včera na otočku byli. Zatáčíme doleva.

Jdeme po ledovci, světýlka čelovek ostatních jsou hluboko pod námi. Je hrozná kosa, pořád hejbu prstama na noze abych zachoval krevní oběh. Horší to je s rukama. Dle stržených výrazů ostatních mi je jasný, že v tom nejsem sám. Jdeme s hůlkama, takže pořád musím dotahovat ten pitomej hrot.

4800 m.n.m. – Jako by to tu trochu praskalo, vítr nám obrovskou rychlostí vmetá do obličejů sníh, už se ani neotáčím, jenom se skláním. Daleko na východě pomalu svítá. Trochu zaostávám za ostatními, Karaf na mne vždy čeká. Taky nevypadá nejšťastněji.

5000 m.n.m. – Krize. Pomalounku vylízá slunce, mám toho dost, motá se mi hlava, je mi jasný, že jsme zakufrovali, vidíme postavičky lidí jdoucích po cestě. Je od nás napravo a dost daleko. Ostatní jsou už nahoře pod sedlem. Jsem schopnej udělat tak tři kroky, celou vahou napadám do hůlek. Není mi vůbec dobře. Jeden krok a vždy to pode mnou celý ujede. Do toho ten vítr, chvílemi jdu na všechny čtyry aby mě to nesmetlo. Do hajzlu. Karaf si toho vyloženě všiml, a tak v pauzách mezi focením východu slunce fotí mě. Pěkný. Dává mi ale napít čaje, na chvíli si sedám, vytahuju ještě jedny rukavice, který mají na sobě ještě jedny bez prstů. Soukám do sebe Carbosnack a snažím se nějak ty prsty rozehřát. Do údolí z mých úst vyletí několik nadávek. Vlastně docela dost. Prsty brní a pálí, což je příznak toho, že se mi tam vrací krev, teď už jen chvilku počkat. Kurva, ono se řekne chvilu, ale to co teď v prstech probíhá je masakr. Nasazuju ty rukavice, takže teď mám na sobě čtvery.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

5100 m.n.m. – Je světlo a vidím kousek od sebe cestu, která se stáčí do traverzu do sedla. Neuvěřitelný. Supím tam. Najednou před obličejem vidím mačku. To ke mně přiskákal nějakej místní guide s tím, že asi trochu zamachruje před svými klienty.

„Where are you from?“ „Čechia.“ „What are you here?“ „I‘m look for a way.“ „It‘s a glacier, a lot of marginal crevasse, it is a very dangerous!“ „I’m know…“

Tím jsem ho odzbrojil, tak zas hopká ke svým klientům, kteří jsou sotva živí a jeden se chystá toto potvrdit tím, že to tu pozvrací. Koneckonců, jeho informace o trhlinách mě utvrdila v tom praskání. Kurva teda, ještě že jsem to nevěděl tam.

Jsem ale na cestě, do kopca to je jen už mírně. To je silně pozitivní, ke všemu vylezlo slunce. Ne, že by nějak pálilo, ale ta žlutá koule dodává sílu. Při traverzu předbíháme nejen ty jeho klienty, ale i jeho samotnýho.

5200 m.n.m. – Ještě se teda schováváme za šutr, kterej nás vůbec nechrání a já opakuju proceduru s prstama na rukách s tou vyjímkou, že už na ně nic nedám. Tentokrát bolestí řvu. Že zase sprostě je nasnadě. Všude kolem nás je nablito, tak se tu Karaf ještě vyhrčí a už traverzem do sedla. Dostávám se do pohody, vydejchávám tak po dvaceti krocích, musím teda ještě odolávat tomu rozvířenýmu sněhu. Už nehejbu prstama na nohách. Zmrzly mi na kost pohory a nějak se stáhly, takže jsem jak ve skeletech.

5416 m.n.m. – Sedlo. První koho vidím je Fugas. Sakra, myslel jsem, že už to mají všichni od nás za sebou. Jako že jsou nahoře, ne mrtví. Spravuje Martinovi mačku, ten sem došel jenom s jednou. Pomáháme mu. Poprvý se dívám na hodinky, je devět.

„Ty vole, to je bomba, já myslel, že je tak poledne.“

Vedle nás leží nějakej totálně vyčerpanej Rus. Vedle sebe tradičně nablito, ale všichni ho překračujou a kašlou na něj. Když se k němu přiblížíme, trochu se pohne a dělá pokusy o posazení se. To se mu nakonec daří, tak si ho už nevšímám. Při pohledu nad sebe vidím na cestě asi 15 lidí a všichni sedí. To mi, zároveň se zjištěním toho času, dodává novou sílu. Vyrážíme k vrcholu. Jdu první, za mnou Martin, Karaf a Fugas. Nějak jsem ožil, to se mi pod vrcholama, nevím proč, stává vždycky, ale tady ožívám takovým stylem, že během deseti minut mám těch patnáct lidí za sebou, odpočívám po padesáti krocích tak na tři, čtyři nádechy a zase supím dál. Jako lokomotiva.

5500 m.n.m. – Dohnal jsem Slávu s Richardem. Dostávám trochu čaje a vyrážím vpřed. Cesta se narovnává, tak se jde ještě líp. Vůbec mi nepřijde, že jsem tak vysoko.

5600 m.n.m. – Potkávám Petra, Martina, Jardu, Vlastu, Jirku a Goráče jak se vrací z vrcholu. Ten už je na dohled. Už kolem mne proběhl Honza. Mažu to, ať tam už jsem. Ti tři, co vyrazili ze sedla se mnou nejsou vidět.


5642 m.n.m. – 10:30 hodin místního času stojím na vrcholu. Mazec. Strkám nějakým Estonkám foťák, ať mě vyfotí když už tady jsem.

„Spasiba, chvala, danke, díky…“

Na thank’s jsem si nějak nevzpoměl. Už vidím Slávu a Richarda, ten poslední výšvih se škrábou pomalounku, ale jsou tu. Ještě mi to nedá a že si zkusím zapálit. No, stálo mě to osm sirek, předělání zapalovače v plamenomet a dvacet minut času, ale podařilo se.

Karaf doráží necelou hodinu po mě. Tak ještě fotku s vlajkou Rajbas a mažeme dolů. Na vrchol jsem šel 8,5 hodiny, na vrcholu hodinu, tak schválně, za jak dlouho se dostaneme dolů.

Cestou dolů mám zase trochu náskok. Fugase potkávám, jak se škrábe nahoru, je někde v místech, kde jsem potkal toho Slávka a Richarda.

„Nic si z toho nedělej, už nejsi nejmladší.“

Není nad to prohodit k někomu pár povzbuzujících slov. Čekám v sedle na ty tři. Asi půl hodiny. Ale nefouká tu tolik, sedl jsem si na bágl, tak to jde. Dolů to je hodně z kopce, hodně dlouhý a hodně na hovno. Pokusy o sjezdy na prdeli nejsou nic moc. Když vidím, kudy jsme to šli potmě, tak mi z toho jde hlava kolem.

Na boudě jsme po třech a půl hodinách. Konečně. Po třinácti hodinách sundávám mačky. Fasujeme čaj v termosce, supr. A žereme. Fugas přichází tři hodiny po nás. Z nás jsem byl na vrcholu osmej, dohromady se tam vyškrábalo 13 lidí z 19. Mám ranky okolo očí, jak mi vítr hnal do obličeje ledový krystalky. Oči byly totiž v noci jediný nezakrytý. Karaf má pobodaný jedno oko, jak se mu to povedlo vážně netuším. Vypadá jak boxer.

Vlasta povídá, jak dole potkal borce z Adventury, který měli před výstupem školení:

„Tak, teď se trochu prospíme, po půlnoci vyběhneme na brdeček…“

Poměrně zajímavej popis jeden a půl kilometrovýho převýšení. V pěti tisíci metrech nad mořem.

„Vy rychlejší půjdete trochu pomaleji, vy pomalejší půjdete trochu rychleji. Je to jasný? Opakuju, vy rychlejší…“

Většina z nich to prej otočila poměrně brzy. Fugas se ještě vrací k mé povzbuzující větě.

„To je hrozný, člověk leze úplně vyfluslej, Angličani mu říkaj samý good luck a on mi řekne todle.“

Spát jdeme záhy. Ještě aby ne.

13.07.2005 středa

Budíme se před devátou. Snídáme kaši s chilli. V deset opouštíme budku a částečně po nohách, částečně po prdeli se dopravujeme k horní stanici lanovky. Tam se nachází Garabashi botchki, 11 velkejch ocelovejch rour, kde se bydlí a garáž pro ratraky. Mám asi halucinace, bo slyším saxofon. Mezi těma barelama na bydlení stojí boreček, fakt hraje na saxík a okolo lidi tancujou. Zjišťujeme možnosti ubytování v zimě a helio ski.


Sedačková lanovka nejezdí, tak zase po prdeli dolů, nacházím Karafův cepín, co právě ztratil, aniž by o tom věděl.

Kabinka jezdí, tak se tam rveme zadara, chlapovi jsme nakecali, že to už máme zaplacený. Takže zase načerno. Sice trvá asi dvacet minut než se to dá do pohybu, ale dolů se dostáváme.

Poslední lanovka taky nejezdí. Tak naši lest ženeme do extrému a chceme vrátit prachy který jsme nikdy nikomu nezaplatili. Prej, že jo, ale ať mu dáme lístek. Vzhledem k tomu, že tady dostat od někoho lístek, je úkol nadmíru obtížný dostáváme hovno a jdeme pěšky. Brutální kopec, brutální šotoliště.

Jsem spálenej, vysušenej, hubu mám rozpraskanou, kolem očí ranky od toho lítajícího ledu a ještě se šinu prachem dolů.

První co dole dělám je koupě piva a později i sýrový chičiny. Potom se nás třináct rve do maršrutky pro osm a jedeme do Base Campu. Karaf ještě valí pěšky do toho kšeftu se šroubama.

Stavím stan, lezu do sprchy a zároveň i peru. Dáváme si kafe s 80% rumem. Přijíždí žigul a vysypává tu Karafa a spol. Karaf má v ruce igelitku s jídlem. Vajca, ajran, 2 kila sýra a chleba.

Děláme smaženici a po tom, co nám kdosi jedno vejce rozšlápl a co jsem jedno rozbil já radši zbytek vaříme na tvrdo ať z nich ještě něco máme.

Přišlo pár lidí z přechodu Kavkazu. Osman instaluje světla. Na večer si nás svolává, jenže večer je jak nudla, tak to tlumočí Ivan. Zkrátka, už tu vybrali tři tábory, takže všechno budeme zamykat. Včetně bot. Vzhledem k tomu, že mají pistole, tak by to z jejich strany bylo vyřízený rychle.

Večer nad flaškou Four Roses slavíme úspěchy. Potom přesun dovnitř na středeční disco. Já vyžeru půl piva a jdu spát. Ve stanu se skoro napíchnu na cepín, co si Karaf připravil na obranu a případný protiútok proti brokovnici. Asi mu to chce narvat do hlavně. Před půlnocí jsem tuhej.

Kavkaz, mohutná hradba hor V.

Nasazujeme návleky, hážeme na záda ty krysy a jdeme hekat k Prijutu. Po cestě potkáváme ty oskeletovaný Japonce z Chegetu. Ti jsou totálně hyn a to byli jenom na tom Prijutu. Taky ovšem potkáváme jednoho Estonce, je mu 73 let a na Elbrus jde po dvanácté. Zajímavej koníček. Ovšem nic proti zdejší legendě, chlap Čoki Zaliganov, ten byl na vrcholu 209x. Naposledy ve 110-ti letech. Zemřel ve 116-ti. Co dělal posledních šest let nevím. Asi ho to už nebavilo, furt běhat nahoru.

10.07.2005 neděle

Půlnoc už zmizela v časovém propadlišti a my pořád sedíme a chlastáme. Teda, někteří už leží, ono to jinak dost dobře nejde. Kavkazské tance už tancujeme všichni. Totálně našrot jsme už taky všichni.

Proto se není čemu divit, že mám okno jak prase…

Probouzí mne chlad. Hledám spacák a akorát vidím, že se mi do něj sápe Martin, kterej se nějak ocitl v našem stanu. Je z toho zmatenější než já. Nějak se mi daří odeslat ho do éteru, ale do spacáku se už nedostávám. Tak se aspoň tak napůl přikrývám a tuhnu. To že mám u hlavy Karafovy boty už nevnímám. Kde jsou moje boty absolutně netuším.


Probouzí mě hic. Lezu ven, kde zjišťuju, že boty jsou pod stromem a taky, že mám poblitý záda. Ale tak rafinovaně, že já jsem to být nemohl, to bych musel mít zlomenej krk. Což díkybohu nemám. Už se tu motá i Martin.

„Ty vole, mě údajně do toho vašeho stanu donesl Osman.“

Když nad tím tak přemejšlím, tak mě taky kdosi zvedal před hospodou, a vzhledem k tomu, že lidi odnáší jenom právě Osman, tak i já jsem se stal objektem vhodným dopravy do stanu. Aspoň, že se mnou trefil do správnýho. Vaříme vajca a žereme k tomu nahnilýho sejra ze včerejška. Karaf dokonce sehnal i sůl.

„Ty jo, ty vajca jsou nějaký sladký.“ „To jo, to asi po tý vodce.“ </em

To, že Karaf místo soli vyfasoval cukr nás nenapadá. A je to tak. Hotovo. A Osman tu obchází a jenom se směje. V deset odjíždíme cestovkovým autobusem k lanovce na kopec jež se zove Cheget-Karabashi.

Dvousedačkou jedeme do mezistanice, to chcou za zpáteční 100,-. Snad nám to nahoře vezmou. Pak jednosedačkou za sedmdesát rublů. Pak hodinu do kopce, to je akorát na zdolání 400 výškových metrů. Jsme na bodu 3461 metrů. Vidíme do Gruzie, ale víc mne zaujímá severní stěna Donguzorunu. Každou chvíli tam jezdí lavinky, no veselo. Vedle nás je nějaká výprava Japonců co tu jsou ve skeletech a vůbec, vypadají spíš jako kosmonauti.

Dolů sjíždím po sněhových polích po nohách. Kdosi schází k jezeru, já na to dnes nemám morál. Zpáteční lístek na lanovku využívám na úplně jinou, ale jedu. Na druhou lanovku je řada nekonečná, tak jdeme na pivo. K tomu fasujeme supr krígl. Po dopití ho chcu od babky koupit, ta mně jej nakonec věnuje. Tak toho využívá i Karaf.

Další lanovkou jedeme načerno, mají být rychlejší, ujeli jsme jim. Dole ve stánku kupuju vlněný tlustý fusakle za šedesát rublů, ty jsou výborný. Velikost tipuju, protože mi nepřijde jako dobrej nápad vyzouvat si tu pohory. Dokonce tu i jedna dívenka mluví anglicky. Karaf si kupuje ty chlupatý fusky jako jsem koupil včera Hance.

Jdeme do jednoho lezeckýho kšeftu. Ten se dělí na dvě půlky. Jedna je v podstatě Hudy Sport, takovej ten styl, druhá je prodejní půjčovna. Mají tam jedny skelety, rámový mačky, ledovcový šrouby, ledovcový skoby a mapy. Kupujeme s Karafem každej po dvou titanovejch šroubech s kličkou, kus za 350,- a Karaf si ještě pořizuje mapu Bezingerský stěny. Vedle ještě kupujem každej jednu ruskou HMS za 130 rublů, Fugas mapu okolí za šest kil a jdeme na stopa.

Prvně nám staví nějakej žigul, ale chce 250 rublů za odvoz, tak ho posíláme kamsi, potom stopuju Gazelu. Upravenou na polonákladní vůz.

„Jedete do Elbrusu?“ „Nasedněte.“ „A za kolik?“ Cena se musí domluvit předem. „Kolik dáte?“ „Kilo, řekni mu kilóóó,“ huláká Karaf ze zadu. „Tak nasedněte.“


V campu Petr, kterej jako jedinej nebyl schopnej ráno vstát marně hledá svoji flísku. Už je dost nešťastnej, vidí se zmrzlej pod Elbrusem (vzhledem k tomu, že mu z Brna neodjely skelety a má jen takový hadrový botky to je víc než pravděpodobný), když mu ji Osman nese.

To, že Rusko je policejní stát se opět potvrdilo a to, když se řidič vracel, zastavili ho policajti a chtěli flastr, že před tím nezastavil. Pět set dolarů. Problém je v tom, že oni nás cestou tam nestavěli. To by vyváděli jinak. No, ukecal to na tři kila, ale jsou to zmrdi, že to snad není ani možný.

Všelijak se kaboní, čas od času spadne pár kapek, ale nakonec to je dobrý. Prádlo se mi už dosušilo, tak to je v pohodě. Karaf se už nějakou dobu morduje s mačkama, protože měl pučený Vlastovy rychlonasazovací, protože jemu sice seděj na skelety, ale už ne na pohory. Tak udělali change. Když Vlasta viděl ty indický, tak asi na chvíli pochyboval o výhodnosti kšeftu, ale byl v situaci, kdy nic jinýho dělat nemohl. Něco málo sežereme, kaši s chilli, holt, život je boj. Už mě zas tak nejede. Spravujeme Vlastovu trekovou hůlku, kterou mu Fugas v sedle Irikchat zmrzačil dvojím úderem cepínem. Nakonec to dopadá tak, že ji máme rozloženou na prvočinitele, ale alespoň základu bylo dosaženo. A to, že jde použít na chození.

Je večerní sezení, kde se dozvídáme co a jak a že zejtra teda ten Elbrus a že nás všechny bude bolet hlava, nebudeme mít chuť na jídlo, nebudeme moct spát a jistojistě se všichni do jednoho poblijeme. A beztak i omrzneme. Načež to Fugas zakončuje.

„Netvařte se tak smutně.“ „A vy se, synovci, nesmějte!“

Smál jsem se jen z důvodu, že jsem si nějak vzpomněl na bitku s pětačtyřicetimetrovým vodopádem v Maltatalu. Karaf si asi vybavil něco podobnýho. A aby to měl Vlasta jednodušší, nazývá nás oba jako synovce. Nikdo před zítřkem nejde chlastat, tak si kupujeme piva a pomocí bodla na nožíku děláme z hliníkový lopaty co má Karaf (a z který se po nasazení na cepín stane celkem mocný nástroj) deadmana, a zároveň desku na ukotvení stanu. Ještě vážeme na stanový očka z repky, aby se mohl kotvit i pomocí cepínu tak mi to nedá a jednu repku si instaluju na ruku. Ta předchozí mi tam vydržela přes sedm let, tak jsem zvědavej, kolika se dožije tato.

11.07.2005 pondělí

Celou noc štěkal a vyl debil hlídací pes, tak kolem osmý lezu ven abych ho zabil. Už se o to asi pokusil někdo jinej, protože pes utekl do lesa. Balíme si bágly na tři dny, stan necháváme tady, protože Osman domluvil spaní na Prijutu 11, respektive kdesi okolo, protože Prijut jim před deseti lety vyhořel a ještě nebyli schopní ho dát dohromady. Ještě ani nezačali.

Táhnu s sebou 4,7 litru vody, ať nemusím plejtvat plynem při tavení sněhu. Pro jistotu beru i žďárák, jeden nikdy neví. Ještě navařit do termosek čaj z koky, co Fugas dotáhl z Ekvádoru, pučit si od Pavly krém s UV 100, tož to jsem ještě neviděl a po desátý nás bus veze k lanovce. Ona totiž kousek pod Prijut 11 vede lanovka. Pěšky se musí po hrozný cestě po nějakým šotolišti, radši si budu ty kolena šetřit, no ne?

Lanovka stojí 210 rublů, tři jízdy po sedmdesáti. Tohoto nevyužívá Honza, kterej se rozhodl si ty klouby stůj co stůj zničit a vyráží pěšky. Bojujeme o místa s ruskou snowboardovou mládeží a ve dvou skupinách jedeme nahoru. Lanovka vrže tak děsným způsobem, že začínáme závidět Honzovi, kterej v podobě červený tečky supí kdesi pod náma.


Přesedáme do další kabinty, která už tak nevrže, ale když vidíme, jak za plnýho provozu opravují jedinej sloup, co tu v cestě stojí a přes kterej vede lano od tý naší lanovky, tak to taky moc happy není.

Přesedáme na sedačku. Jsme tu všichni, krom toho sebeničícího se Honzy a Jirky, kterej se nám nějak ztratil. Vlasta na něj čeká, my s batohem na břiše, takže se můj výhled omezuje na hroty maček, sedačkujeme nahoru. Do 3800 metrů. Nasazujeme návleky, hážeme na záda ty krysy a jdeme hekat k Prijutu. Po cestě potkáváme ty oskeletovaný Japonce z Chegetu. Ti jsou totálně hyn a to byli jenom na tom Prijutu. Taky ovšem potkáváme jednoho Estonce, je mu 73 let a na Elbrus jde po dvanácté. Zajímavej koníček. Ovšem nic proti zdejší legendě, chlap Čoki Zaliganov, ten byl na vrcholu 209x. Naposledy ve 110-ti letech. Zemřel ve 116-ti. Co dělal posledních šest let nevím. Asi ho to už nebavilo, furt běhat nahoru.

A jsme, poměrně lehce, na Prijutu 11. Je to tu 4157 metrů. Vyhořelej kér, pod ním nějaká kamenná bouda. Borec neví nic o nějaký rezervačce, pořád chce pět minut, po pěti minutách dalších pět minut, až se nasereme a jdeme pryč. Při nahazování batohu samozřejmě zapomínám otevřený víko, takže si mačkama perforuju hlavu.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

O asi patnáct metrů výš je taková dřevěná budka, borec vypadá jako Messner, jsou tu v pohodě, vejdeme se sem a je to jen za 200,- na hlavu a noc. Dole to je o 150,- dražší. Už tu jsme skoro všichni, když přibíhá kdosi od toho spodního baráku, že na nás čeká, vyhazuje nějaký ubytovaný Rusy a že to bude jenom za tři kila, ale už jsem ubytovanej tady a kašlu na to. Tak nakonec pět lidí zůstává dole, čtrnáct nás je nahoře. A ještě to tu dopadá tak, že jsme tady sami, ti tři co tu byli se přesunuli vedle do podobný budky. Je tu k dispozici plyn, tak tavíme sníh.

Jinak bouda se sestává z místnůstky s dvouma stolama a lavicema tak na půl prdele a třema cimrama, kde jsou dva fleky na spaní nad sebou, každej tak pro tři lidi. A půdičku, kterou pořád prolízá majitel a něco pořád hledá. A onen avizovaný sporák, kde jsou funkční dva hořáky.

Vaříme bramborovou kaši s chilli. A sejrem. Změna. Bereme místní hrnec velikosti menší vany, Karafovu lopatu a jdeme znovu na sníh. Je tu sice trubka z který vytýká voda, ale minule se tu z toho všichni posrali, tak to neriskujem. Což nemůže pochopit domácí, ale i jemu to vysvětlujeme.

Šup a jsme v mraku. Nějak to ve mně začíná bublat, tak zatímco jdou skoro všichni na aklimatizačku na Pastuchovy kameny o 500 metrů výš, já lítám do takový zajímavý kadibudky, která už je několik let plná. A to jsem se šel schválně vysrat dole, abych tady nemusel. No, za večer jdu šestkrát. Fakt supr. Jsem totálně odvodněnej, zrovna tady to moc sranda není. Zachraňuje mě až Jarda, kterej se živí jako dětskej doktor, sype do mě Smectu, což je takovej prášek, kterej by šel použít i jako beton. To by bylo, aby mě to ty střeva nějak nezalepilo. Ještě do sebe sypu endiaron.

Vrací se zbytek a celej večer se jenom žere, hlava nikoho nebolí, blít se taky nebude, no zkrátka přesně proti příručce horský medicíny. „Laďo, jak pískáš na tu píšťalku, když nemůžeš popadnout dech?“ „To musíš zkoušet různý otvory…“

Furt vaříme čaje a pokračujeme ve žraní. Do spodního baráku přichází Jirka, kterej si to přebral kolem sebe, jel jenom dvěmi lanovkami a to si na každou ještě koupil zpáteční, třetí trasu šel pěšky a ještě ho lapl ochranář, kterej ho skásnul o 20 $, protože papír s povolením na vstup sem má u sebe Fugas. Prej si šel dole koupit chleba a pak už tam nikdo nebyl. No hotovo. Zkrátka, líná huba, holý neštěstí.

Jdeme spát, a spí se mi vyloženě výborně. Ach ty příručky…


Kavkaz, mohutná hradba hor IV.

Míjíme hodně salaší a totálně brutálním kopcem jdeme do Vierkhniho Baksanu. Ještě potkáváme čtveřici dalších Bělorusů, co jdou taky na Elbrus. Výbavu mají navázanou na koních, krámů, že to svět neviděl, stavební přilby a ten poslední už očividně nemůže, a to ušli tak půl kilometru. Nalehko.

07.07.2005 čtvrtek

V noci jsem mile překvapen a to tím, že mi je teplo. Sice, vyslíct se v tom spacáku bylo hodně těžký, ale všechno jde, když se chce. Vstávám v osm. Modroha. Vaříme, balíme, fotíme Ushbu, sebe s Ushbou, Ushbu s námi. Já se polokoupu v ledovcový říčce. Dokonce i zuby si čistím. Trošku. Vyrážíme údolím kde se koně střídají s krávama. Pořád do kopca, jak jinak taky. Začínají první sněhová pole.


Za šest hodin chůze jsme v sedle Irikchat, někde kolem 3600 m. No, chůze, závěrečná půlhodinka byla dobrý supění. Naproti nám jdou navázaní čtyři lidi, chodí od jedný trhlině k druhý a jsou z toho očividně zmateni. Nicméně cestu nacházejí, žádný drama se nekoná. Škoda.

Vidíme Elbrus. Je to teda hromada šutrů a ledu, vypadá impozantně. Další pětitisícovka tady je až v Bezingerský stěně. Pěkný.

Za závětřím z kamenů, který ještě vylepšujeme, stavíme stan na docela rovný ploše, ale na bahýnku. Ble. Dáváme proto pod podlážku bashu, to je lepší. Minulej rok tu údajně všude byl sníh. Jsme trochu pod hřebenem na návětrné straně, tak to se stanama mlátí fest. Pár lidí si staví stany na hřebeni, ale tam se už musí zakopávat do sněhu. Honza s Jiřím si od nás pučují lopatu a staví si kolem stanu sněhovou zábranu, vypadá to spíš, jak kdyby ten stan chtěli obstavit iglú.

Vaříme bramborovou kaši s chilli a kouskem sejra, už mi to začíná chutnat. Pro jistotu se pak ale musím dezinfikovat zbytkem slivovice. Dvakrát. Tavíme sníh do flašek, ať máme pitnej režim, kterej oba silně podceňujeme. Ale víme o tom, to je hlavní.

Ještě dotvářím závětří kolem stanu. Je tu docela bordel po našich předchůdcích, jako všude v rusku. Jsou to hovada. Jdeme se mrknout na jeden vrchol, co je mezi naším sedlem a Elbrusem. Jmenuje se, jak jinak, Irichat a má 3667 metrů nad mořem. Mám zase vejškovej rekord, he he. Jinak, Vrocholky se jménem Irikchat jsme tady našli tři a není to tu nic neobvyklýho, jedno jméno pro víc věcí tu je na denním pořádku. Ještě prozkoumáváme trhlinu, respektive poměrně slušněj odtrh sněhu a hopkáme zpátky. Pořád řešíme možnost průstupu východní stěnou na Elbrus, ono by to šlo, ale já absolutně nemám potuchy co se mnou udělá výška, Karaf zase není úplně zběhlej v horověcech. Ale brbláme o tom dlouho.


Je nádherná viditelnost, pod námi jsou mraky, zapadá slunce a začíná foukat. Studeně.

Na platu Jikaugenkioz se pohybuje skupinka devíti lidí (asi na jednom laně) a začíná pomalu stoupat k nám. Když se k nám dosápou, vypadne z nich něco jako že jsou z Moskvy a že jdou ještě dnes dolů. Co mne ale zaujalo, že sedm z nich jsou ženský.

Je zima, jdeme spát. Ještě zašívám pracovní tenkou rukavicu a Karaf u toho počítá prachy. Protože se motá v dolarech, korunách Českých i Slovenských, rublech, hřivnách, rupiích, francích, eurech a bůh ví v čem ještě je z toho poměrně dost zmatenej.

V noci vítr mlátí se stanem jak blbej, my za ochranným valem z kamenů jsme v pohodě. Ač to je neuvěřitelný, je mi zase teplo.

08.07.2005 pátek

V 7:30 lezu ze stanu. Zase pere slunko a je modrý nebe. Kontroluju tropiko, protože jisté poryvy nočního větru dávaly tušit, že ten stan uletí i s námi. Chceme vařit kaši s chilli, ale po zapálení vařiče hoří všechno okolo, jenom ne ten Var.

„Jsem si už večer říkal, že tu smrdí plyn, sakra.“ „To bude asi zacpaná tryska.“;

Demontujeme vařič a strunou, která je pořád přilepená na reklamačním listu i přes to že je už dva roky neplatnej, šmrdolíme v nějakým průřezu abychom pak zjistili, že tryska je na tý části, co jsme odmontovali. Tak čistíme tu trysku, profukujeme a smontováváme zpět.


„Jé. Ono když se to utáhne, tak to hoří jenom tam kde má.“ „No, ono to je vlastně logický.“

Kaše nakonec uvařena, chilli máme taky stále větší spotřebu. Začínám chápat, proč to Karaf nepřesypal do filmovky a vzal toho celý balení. Už není sejra, ale Karaf odněkud záhadně vytahuje Korbáčiky. Velikonoční. Je tam i ta stuha. Aspoň to bude mít i funkci solničky, koneckonců mám bejt zvyklej z Maltatalu, tam jsme zas měli vánoční balení.

Dáváme do kupy tři lanový družstva. Jedno vede Fugas, jedno Vlasta a jedno já. To i z důvodu, protože jako jeden z mála mám prsák, tak abych tam zahučel radši já. Probíhá rychlokurs o pohybu na ledovci a zastavování pádu, prusíkování z trhlin se radši vyhýbáme. Stejně půjdeme jenom kousek, to navázání je hlavně z důvodu, aby to trošku přešlo do krve těm, co jsou na laně poprvý. Ještě mě Petr učí vázat butterflye jinou metodou, ta je supr a je to takový blbuvzdornější. Ne tak pro Karafa, kterej tento způsob odmítá a šmodrchá to dál starým způsobem.

Traverzujeme hřeben Kyrtyk, jeho severozápadní stranu. Docela to jde. Závěr do sedýlka je už takový lezení, ale kolmý to není, tak valíme nahoru. Sundáváme mačky, sedáme na prdel a mažeme to do údolí, k řece Subashi. Při jednom zvlášť peprném sjezdu kterej už spíše hraničí s nekontrolovatelným pádem se mi rozpadá treková hůlka a půlka zůstává na svahu. Ani projíždějící Karaf není schopen ji chytnout, tak musím znovu nahoru a absolvovat ten mazec ještě jednou. Dole se sušíme, žereme zbytky jídla, odborně spravuju hůlku a zjišťuju, že se mi zase uvolňuje jeden hrot. To nic zas tak hroznýho není, jenom jej musím co pár kroků utahovat, abych jej neztratil, protože náhradní bych už asi nesehnal. Toto jsem koneckonců dělal minulej rok celej pochod po zimním hřebeni Malé Fatry, tak jsem dobře zautomatizovanej. Ten hrot jsem pak doma zalepil a na druhej jsem se vysral a to je právě ten, co blbne teď. Achich.

Jdeme podél Subashi, všude hromady Rododendronů, je nádherně. Docházíme k soutoku s řekou Mkiara. Rozhodujeme se, zda jít na hřeben Syltran k jezeru Syltran, ale vzhledem k situaci, že by jsme zítra museli poměrně prudce naklesat něco přes výškovej kilometr a naše kolena už nejsou co bejvaly volíme jednodušší cestu kolem řeky Kyrtyk, která vzniká soutokem právě Subashi a Mkiary.

Chvíli hledáme most, když ho vidíme, tak by jsme jej radši ani nenašli, vypadá fakt hrozně. Hledáme brod. A to vše u říčky, kterí je široká tak pět metrů, ale kurevsky rychlá a hluboká. Nakonec to po jednom přecházíme po tom mostku. A ono to jde.

Všude smrdí bylinky. To už zase jdeme údolím po širokých pastvinách po cestě, která tu byla vytvořena kvůli těžbě něčeho, ale nakonec se na několika místech propadla, tak se tu netěží, nic tu nemůže jezdit a to je moc dobře. Stačí, že kousek na východ je v kopcích neutronová laboratoř. Kempujeme u řeky kousek od potůčku s relativně pitnou vodou. Vaříme polívku, jaká to změna po těch kaších, s chilli. Sypeme tam toho hromadu.

„Hele, mě to vůbec nepřijde ostrý.“ „No, mě taky teda ne.“ „Fugas, pojď to otestovat, to je nějaký divný.“ „He, teda jako ostrý to je!“ „Fakt jo?“

On, když člověk žere tejden chilli ve všech jídlech a pořád zvedá dávky, tak se na to nějak adaptuje. A chilli údajně vyplavuje endorfiny, takže se cejtíme šťastně. Prej teda.

Jsme asi tak v 2500 metrech, stanujeme na trávě, na severu se tyčí Elbrus, svítí slunce, sem tam připluje mrak. Vařím čaj, Karaf se učí Hindi, spíš opakuje, protože to už kdysi uměl a zdárně to zapomněl. Nevím teda, kde se to tady chystá využít.

Karaf se jde mejt do potoka, vzhledem k tomu, že se vrací skoro suchej nevím jak to dělal. Slunce zapadá, citelně se ochlazuje, tak lezu do spacáku a komunikuju z něj, po chvíli tak činí i Karaf. Někdy před desátou definitivně usínáme.

09.07.2005 sobota

Po ránu mě něco šimrá na držce. Protože v rámci snížení rosnýho bodu ve stanu nezavíráme ložnici, má sem přístup všelijaká havěť jakožto i třeba Fugas s kusem trávy, což je příčina onoho šimrání. Vylízám tedy. Je půl devátý, modrý nebe a slunko.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

Balíme, vaříme kaši s chilli. Pučujeme plynovou bombu Fugasovi, kterýmu ten jeho supr vařič s plamenem srovnatelným s odpalem nějaký balistický střely vyžral veškerej plyn. Ten toho využívá a vaří jak o život. Z hůlek a repky děláme sušák na prádlo, protože Karaf šel pro změnu prát a tentokrát má ty věci teda fakt mokrý. Pavla zase dělá čaj s mateřídoušky a vytahuje slivovici s naloženou a vyluhovanou mateřídouškou, tož to do sebe lejem.

Jdeme zase po cestě, která je místy propadlá, místy zasypaná. Nad námi krouží Orlosup. Karaf to chce fotit, ale ten jeho fotopřístroj, kterej je zvláštní tím, že mu bezchybně funguje elektronika ale už ne mechanika, pořád zaostřuje a to tak dlouho, že fógl mu mizí za obzorem.

Řvou na nás dva ovčáci, že musíme kolem nich, protože voda vzala cestu, taky tak činíme, dokonce nás ani nesežrali ti dva psi velikosti telat. Po chvíli potkáváme čtyry Bělorusy s vybavením jako před čtyřiceti lety, rifle vyztužený na kolenech a na prdeli kůží, pletený svetry, kanady a že jdou na Elbrus. Tak nevím.

Míjíme hodně salaší a totálně brutálním kopcem jdeme do Vierkhniho Baksanu. Ještě potkáváme čtveřici dalších Bělorusů, co jdou taky na Elbrus. Výbavu mají navázanou na koních, krámů, že to svět neviděl, stavební přilby a ten poslední už očividně nemůže, a to ušli tak půl kilometru. Nalehko.

A jsme v magazinu, neboli obchodu. Kupuju pivo a několik balíků cigaret pro kamarády doma, jeden balík stojí 3,5 ruble. Po příchodu Karafa, kterej tu má i funkci peněženky kupujume další piva, sejra, bonbóny a na závěr 300 gramů chalvy. Karaf ještě letí koupit vajíčka, já kupuju za sto rublů pravý vlněný chlupatý ponožky pro Hanku. Velikost beru tak od oka do doby, než tam zůstanou poslední, tak se po tom sápu a je to vyřešený.

Autobusem, co sem přivezl zbytek lidí a teď pro nás přijel jedeme do base campu. Stavíme stan a jdeme mrknout do půjčovny, co tam ještě mají. Fugas kupuje starej cepín za tři stovky, ještě s dřevěným toporem, težkej jak sviňa. Taky nad tím přemejšlím, ale pak na to kašlu, kupuju jednu skrutku, už za ni chce dvě stovky ale ukecáváme to zase na kilo a ještě dvě tam sprostě kradu, dyť jich tam má ještě hromadu. Ivan jich bere sedm, Roko čtyři celokovový cepíny, ty ještě ukecává na tři stovky za kus z původního pětikila a mažeme zpátky.

Jdu do sprchy. Fakt. Ani se moc nevyslíkám, kraťase, trenky a ponožky stejně potřebujou trochu vody. Vlastně docela dost vody. Pak natahujem mezi stromy repku, suším to, Karafovým nožem si stříhám nehty. Vaříme vajca. Kudrnovci dělaj školení na pochod přes ledovec, to je docela sranda.

„Ivane, proč máš někde navázaný butterflye a někde vůdcáky?“ „No přece aby věděli, kam se maj cvaknout.“

A sakra, tak toto má logiku. Stejně to je prdel. Zděšeně zjišťuju, že stav mých světaznalých pohorek už není úplně ideální. O popraskaný kůži vím, ale že se mi začíná pomalu rozpadat podrážka, to mě docela překvapilo. A nasralo.

Žereme ty vajca, zapíjíme heřmánkovou slivovicí a že jako skočíme na jedno. Karaf zase něco zašívá a že dojde. Dávám si chičin, kdosi šašlik z berana a pak na něj čeká tři hodiny. Tady se zkrátka nikam nespěchá. Ke všemu je to maso takový gumový. Pivo bylo teplý, tak to nalupali do mrazáku, takže teď mi v lahváči plavou zmrzlý kry. Jeden místní děda popíjí venku s průvodcema od Kudrny, ti aby to vydrželi, tak se musí střídat. Vypadaj dost hrubě, ale uchlastali ho. Pivo taje pomalu a dost klouže jak má na sobě tu ledovou krustu. Tak to nemůže dopadnout jinak, než že se chce Petr napít a po vyklouznutí flašky z ruky sprchuje čtyři lidi naproti. Kdybych mezi nimi neseděl já, tak se bavím ještě o něco víc.

Chci odejít, ale Karaf zrovna došil, tak jsem rychle vrácen zpátky. A že dáme panáka. Putinku s percem. Čili vodku s papričkou.

„Kurva, tak to je hrubý.“

Podle nálady obsluhy nám ji dávají někdy za patnáct, někdy za dvacet rublů. A už to lítá. Ivana už Osman odnáší, ten je total. A repete. A pivo. Fugas kalí s jedním borečkem, co se mě tu snažil první večer opít nad borščem, ne bez neúspěchu, a vypadá taky už nějak sešle. Chlápek se furt ptá po mně, alpinist Robert (to že jsem horolezec mu silně imponovalo), naštěstí jsem zapřen.

„…no, a pak … vylezeme severní vrchol … Elbrusu….“

No, Martin v tom má teda taky jasno. Vlasta, kterej je jako druhej průvodce donucen chlastat s místníma nám tajně nosí panáky vodky. Vždycky to do sebe klopnu, až později mě dochází, že tady se pod deci nepije. Pozdě. Roko tancuje kavkazské tance.

„Umění být průvodce je umění chlastat.“

No hotovo. Všichni našrot a pořád jeden panák za druhým. Putinka.

Kavkaz, mohutná hradba hor III.

Na okraji Piatigorsku na tržnici lezeme do Gazely, což je novej dodávkovej typ Gazu, maršrutka tady tomu cestovnímu prostředku říkají, borcovi, co po nás chce tisícovku bereme iluze a dáváme dohromady jenom šest stovek a čekáme až se to naplní. Pak se pojede. Probíháme ještě kousek tržiště, měníme tisícovku s jedním maršrutkářem, co beze slova vytáhne z tepláků pakl bankovek všech tvrdých měn a rublů a beze slova to vymění, testnu zdejší záchod, kterej je tureckej a vím, že další tři tejdny to nebude lepší a jedeme už do toho Vierkhniho Baksanu, kterej je už jen 15 kilometrů od Elbrusu, místa, kde se nalézá náš base camp.

04.07.2005 pondělí

První co ráno vidím je ta jedna včerejší blondýna z družby, která na mě mává se snahou mě vzbudit. Nevím jak se jí to povedlo, ale fakt mě to vzbudilo. Je pět ráno a jsme v Minerálních Vodách. To znamená, že vystupujeme. Jdeme do nádražní haly, kde u vchodu sedí policajt a chce doklady. To že se všude uplácí nám je věc známá, tak z toho moc nadšení nejsme. Tento je ale nějakej charakterní nebo taky ospalej, tak mu stačí pas Fugasův, naše ani nechce, tak to je v pohodě. V hale zjišťujeme co a jak vlaky, taky zjišťujeme, že jsme mohli ještě pár zastávek jet tím vlakem z kterýho jsme vylezli a taky zjišťujeme, že tu není směnárna. Ven musíme zase kolem kontroly, protože ten fiškuntál si zamčel protilehlý dveře, aby mu nikdo neunikl.

Venku se na nás hned věší nějakej vekslák s hubou plnou zlata a že nám dá 25 rublů za dolar. To neberem, jdeme omrknout okolí a nacházíme bankomat. Protože zdejší ulice jsou plný poměrně velkých toulavých psů není náhodou, že při dobývání bankomatu musíme dva probudit a odstranit. Ti se tak lekli, že vyskočili metr vysoko, houpli na Karafa kterej šel první a vystřelili pryč. Vybíráme 9.000 rublů s tím, že kurs se pohybuje okolo 28 rublů za dolar, sežereme tatranku, vyhneme se babě co tu zametá ulicu koštětem připomínajícím vytrhlej mladej stromek a jdeme hledat autobusový nádraží. To nakonec nacházíme, ale je to štreka jak sviňa. Směrem kam míříme nejede nic, aspoň to tak vypadá.

„Jedete do Nalčiku?“ „Ne, to musíte na letiště.“ „Aha, a jak se tam dostaneme?“ „Tam zrovna jedu.“

No, tady nikdo nic navíc zbytečně neřekne. Holt, líná huba, holý neštěstí. Platíme každej 5 rublů, vsedáme do minibusu, kterej má za sebou nejen svá nejlepší léta, ale i ty horší a kodrcáme se na letiště.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

Letištní hala zvenku vypadá jako vybydlenej panelák z roku 1960, radši jdeme pryč, kdyby to náhodou spadlo, ať to není na nás. Na jakýmsi autobusáčku na nás hned skáčou tři taxikáři a jsou neodbytní, že jedním z nich nakonec jedeme. Do Vierkhniho Baksanu za tři kila dohromady. Je to nějaký divný, protože to je sto osmdesát kilometrů, tak se ho ještě pětkrát ptáme, na místo i cenu a prej jo. Skáčeme do Lady staré jak já, borec na to dupne a stočtyřicítkou to maže po dvouproudé silnici, z které se chvílemi stává až pětiproudá. Zkrátka, jak je potřeba. Na plný kule pustí rádio s nějakou údernou hudbou. Předjíždí se zleva, předjíždí se zprava, no hotovo.

Při další komunikaci z něho lezou otázky typu kolik u nás stojí kilometr taxíkem, kolik děvka a hned se nabízí, že nějakou sežene, a taky to, že do Baksanu s náma nepojede, ale že nás vyhodí u maršrutky v Piatigorsku. A ve finále to nebude za tři kila, ale za šest a tak všelijak to zdůvodňuje. Nakonec mu dáváme 550,- hajzlovi. Faktem je, že nás nenatáhl finančně, délka cesty při místní taxe byla přijatelná, ale obchcal nás ohledně dovozu. No, ale ještě že nás tento sebevrah nevezl až tam.

Na okraji Piatigorsku na tržnici lezeme do Gazely, což je novej dodávkovej typ Gazu, maršrutka tady tomu cestovnímu prostředku říkají, borcovi, co po nás chce tisícovku bereme iluze a dáváme dohromady jenom šest stovek a čekáme až se to naplní. Pak se pojede. Probíháme ještě kousek tržiště, měníme tisícovku s jedním maršrutkářem, co beze slova vytáhne z tepláků pakl bankovek všech tvrdých měn a rublů a beze slova to vymění, testnu zdejší záchod, kterej je tureckej a vím, že další tři tejdny to nebude lepší a jedeme už do toho Vierkhniho Baksanu, kterej je už jen 15 kilometrů od Elbrusu, místa, kde se nalézá náš base camp.

Je nás uvnitř 13 a řidič, tedy všechny sedadla jsou zaplněný, mazi náma batohy a další krámy, borec to maže zase 140 kiláků v hodině, na silnici kličkuje mezi krávama aniž by zpomalil, no zase veselo. Naproti nám sedí nějaká alpinistka s obrovskejma kozama a vedle ní nějakej alpinista s obrovským pupkem, teda, kam jedou tady tito mi je záhadou. Sedím úplně u zadních dveří a čekám, že co nevidět vypadnu. Po cestě lidi porůznu vysedají, do Baksanu dojíždíme už jen v pěti, tam vylízají ti dva a my na borca, jestli nás hodí do Elbrusu. Chce za to od každýho stovku, to je logika toto, tak stopadesát kiláků nás veze za dvě stovky a za zbylých patnáct chce polovinu toho. Posíláme ho do prdele a vystupujeme. Jdeme na stopa. Ten má tady tu výhodu, že každej zastaví, ale tu nevýhodu, že za autostop se tady platí. Proto každej staví. Nás bere jakejsi dědula s vnukem, chce za to jenom stovku dohromady. Jsme tedy namačkaní v žigulu a mezi krávama se přibližujeme k cíli.

Jsme už nějakou dobu v Kabardino-Balkarské republice, autonomní republice Ruské federace. Jdeme omrknout camp, hledáme majitele Osmana, nacházíme jenom manželku s tím, že Osman jel do Minerálních vod na letiště pro lidi, co sem letí letadlem a budou tu pobývat částečně s námi, částečně s Kudrnou.

Necháváme si tu věci a jdeme mrknout na další dva campy a zjistit cenu základních potravin jako je pivo a vodka. Pak jdeme mrknout na vesnici Elbrus která se sestává z pár chýší, čtyř paneláků, z toho dva jsou totálně vybydlený, a asi sedmi obchodů. Někde vzadu je benzina s poštou. S Karafem kupujeme instantní bramborový kaše a asi kilo a půl sejra a jdeme na chičin, což je placka z bramborovýho těsta plněná sejrem nebo masem. Dáváme ještě kafe a pivo. To pijem ze sklenic na koňak.

Ležíme v campu, kolem nás pobíhají lidi co tu narychlo dodělávají záchod. Tureckej záchod vyřešili tak, že Osman koupil klasickou záchodovou mísu a celou ji zabetonovali do podlahy. Tam jak někdo uklouzne, tak je doslova v hajzlu. Dochází sms od Vlasty, že právě na gajce, což je policejní kontrola co je na silnici pravidelně každých sto kilometrů a která staví snad jen zahraniční vozidla, zaplatili úplatek 250 $, aby mohli jet vůbec dál a že dorazí po půlnoci.


Nad campem vlaje vyvěšená Ruská, Česká a ještě nějaká vlajka. Přijíždí letci. Deset lidí. Dáváme nějaký piva, chičiny, kafe. Časem jsem zabloudil do kuchyně, kde pán domu Osman nalejvá Fugase jakožto hlavního průvodce vodkou. Hned mě usazuje ke stolu, dostávám boršč, pivo a panáka. Během konzumace polívky do sebe narvu tři panáky, nejde to jinak a jedno pivo. Potom začnou krájet okurky a rajčata a sypat na to kila soli, neklamný znamení, že se s panákama zdaleka nekončí.

Ve finále jsem po muslimsku stačil urazit Osmanovu ženu a to tak, že si hážu nohu přes nohu, ta ve vzduchu trčí směrem k ní, což je tady něco jako kdybych ji přímo poslal do prdele. Jí to je teda jedno, už je asi zevropštělá, ale vyloženě to irituje jednomu dědulovi, kterej mimochodem pořád pohledem zkoumá tu mou bradku. Asi to tu fakt má nějakej význam. Jenom zatím nevím jestli pro mě dobrej nebo špatnej.

Poslední vodku už nedopíjím. Protože můj spacák a stany jedou někde v autobuse, Osman nás nechává přespat v hotelovým pokoji, respektive v místnosti s vlhkými zdmi a jednou postelí. Karaf, protože se nevintegroval mezi nás, chrápe někde u někoho ve stanu, ale bez spacáku. Ale, co tě nezabije, to tě posílí. Zkouším ještě sprchu a už su tuhej…

05.07.2005 úterý

Ve dvě ráno nás budí Vlasta, že jsou jako konečně tady. Mírně prší. Definitivně vstávám v osm. Včera jsme v opilecké pýše domluvili jednodenní trek dolinou Těrskol do sedla Těrskolak. Odjezd v devět. Hledám batoh, přebaluju do malýho batůžku, vskakuju do maršrutky a za řevu nějakýho šílenýho rapu nás Osmanův syn veze do Těrskolu. Dva letci, tedy jako ti, co přiletěli letadlem, jedou lanovkou na Prijut 11 a jelikož si vezou snowboardy, pokusí se na nich, pod záminkou aklimatizace, zmrzačit. Prvně vyhazujeme je, potom vystupujeme my. Což jsem moc nepochopil, protože lanovka je až za Těrskolem. Nás zbylých je osm.

Jdeme dolinou, všude spasená tráva, sem tam kráva, jdeme kolem potůčku, no romantika jak sviňa. Teda, jen do doby, kdy musíme asi 400 výškových metrů nahoru po suti, sněhu a trávě. Nicméně to jde.

Sedíme asi v 3500 metrech což už je jen tak mimochodem můj výškový rekord, všichni se kochají pohledem do krajiny a já zbavuju svý oblečení čokolády, co se mě roztekla do báglu. Kurva.

Jdeme dolů, za našimi zády se tyčí Elbrus, vždycky když se otočím, tak je v mraku, ale tuším, že si ho ještě budu užívat dlouho, tak mě to zas tak moc netankuje.

Při jedný zastávce jsem atakován krávou, která tupě běží dopředu, přímo na mne, jí to moc nevadí, mě dost, tak se zvedám, kráva se lekla, hodila smyk doleva a skončila v potůčku. Tupý zvíře.

U vesnice potkáváme partu Čechů obtloustlíků, co sem jeli z Prahy autem a že to chtěli zkusit. Dobrý. Ve vesnici pivo, já jdu na horskou službu zeptat se, kde by se tu daly koupit šrouby do ledu. Jak se řeknou rusky nevím, ale přes pomocná slova jako je ledorub (cepín) a kožky (mačky) se nakonec dorozumíváme. Ten boreček byl výstavní člen horské služby, celej ksicht od omrzlin, no hotovo.

Dle domluvy nás bere mladej Osman a veze do base campu. Tam Fugas s Vlastou marně zápolí s erárním čtyřplotýnkovým vařičem, tak jsem se rozhodl to spravit. Já, technickej antitalent. Nicméně jsem to spravil. Stylem, že jsem to nadzvedl, ono se to rozpadlo, tak jsem to složil, pak ještě dvakrát a už to frčí. Blejská se a hřmí a začíná lejt, narychlo tedy stavíme stan a jdeme konzumovat nějaký to pivo a nudle, jedno z našich posledních smysluplných jídel.

Ještě je malý setkání, je nás tedy 19, z toho čtyři ženy. Ti co nemají a řekli si fasujou mačky a cepíny a úvazky a tak, já se do noci bavím tím, že jim to seřizuju.

V hospodě je zatím kalba, to chlastaj ti, co trpěli tři dny v autobuse a nemohli se tomu chlastání tolik věnovat. Roko, jeden z průvodců u Kudrny učí místní lid tancovat Kavkazské tance. Očividně to nedělá poprvý. A očividně mu to teda jde.

„Vrch těla musí být napjatý jako struna, jenom nohy jedou.“ „A jak jsou kroky?“ „To je jedno, hlavně rychle!“

Když jdeme spát zjišťuju, ža jsme kokoti, protože jsme nezavřeli průduchy na tropiku, takže zatímco ostatní lezou do spacáků, my vytíráme kaluž přes čtvrt stanu. Za chvilu na to ale serem a zalýzáme taky. A leje a leje a leje.

06.07.2005 středa


Ráno je nádherně a modroha. Posléze zjišťuju, že jsem větší kokot než jsem si myslel. I přes to, že jsem boty nechal v apsidě, jsem je ze zvyku automaticky položil na bok. To by nevadilo, ale já jsem je položil tak, že mi do jedný nateklo od země. No, je toto normální? Běhám proto bosky a snažím se tu botku vysušit. Stejně tak stan, abych ho balil mokrej jak pár lidí tady okolo, zas tak blbej teda nejsem.

Potkávám Slávka, se kterým jsem se na tomto domlouval v lednu, už jsem si myslel, že ho cestou zapomněli někde na parkovišti.

Jdeme do půjčovny lezeckýho matroše, půjčit jeden úvazek, protože ne na všechny se včera dostalo, ten je teda starej desítky let jako všechno tady. Ukecávám borca aby mě prodal jeden ledovcovej šroub za stovku. Hodně starej šroub teda, ale jako prchačka ze stěny dobrej. Radši tam nechám tohle, než nějakej novej Raveltik. A aby se neřeklo, tak mu ještě jeden čóruju. Tak. K tomu jsem byl ale naveden, i když mě to taky napadlo hned při vstupu sem J. Balíme, u toho mne pozoruje jeden Rus a jako že zná Pokornýho a Růžičku, ne hokejisty ale horolezce, tak chvíli komunikujeme, jenom do doby teda, kdy začne mlet o Jágrovi.

Vaříme instantní bramborovou kaši, těch jsme koupili deset po deseti rublech a na kopcích to bude jedna stogramová kaše pro dva lidi, jako Karafa a mě, na celej den. Je to hroznej brut, s tím co jsme dostali v tom kupéčkovým Kavkazským Expresu se to vůbec nedá srovnat. Karaf do toho krájí sejra. „Nedávej tam to chilli, ať to jde žrat.“ „Právě proto to tam sypu.“

V 11:00 vyrážíme na první čtyřdenní trek. Kudrni už jsou dvě hodiny v trati. Poslední nákupy v Elbruse a jdeme do kopce. Krpál jak sviňa. Nahoře trochu oddych a po vrstevnici, lesem a po pastvinách a přes potoky a mokřiny k ledovcové moréně nad kterou se zvedá další hebl. Potkáváme dva němce na který Fugas mluví rusky, pak se teda přechází na angličtinu.

Supíme nahoru a vidíme pod námi Kudrnovce jak už mají postavený stany. To toho teda moc neušli.

Na kopci odpočíváme do doby, kdy nás přichází navštívit osel a furt se mezi náma motá tak musí bejt každej v pohotovosti. Potom, co mi přišlápl tkaničky a chystal se na boty mi už dochází trpělivost, ale osel je tupec a je mu to všechno jedno.

Chvíli ještě jdeme, jsme asi v 2700 metrech když rozbíjíme tábor. Všude kolem nás běhají koně, ale ti se s námi nebaví.

Vaříme kaši se sejrem a chilli a čaj. Zjišťuju, že tu je jeden borec, Goráč se mu říká, co byl před třemi lety s tatou v Laosu, Thajsku a Kambodži. Přišli jsme na to podle stejnejch lžiček. Karaf si spravuje výstroj, takže už hodinu zašívá. Slunce se pomalu schovává za kopce a začíná bejt pěkná kosa. Kdosi vzadu sprejem impregnuje stan, to je mazec.

Večer dostáváme od Boučků naprosto vyčerpávající přednášku na téma snowboarding. U toho zase pár lidičkám seřizuju mačky. Ještě že Vlasta vzal ty kombinačky a šroubovák s sebou.

Ještě děláme jeden čaj a lezu do pelechu. Karaf furt šije…

Kavkaz, mohutná hradba hor II.

Ti dva dole vyfasovali nějakou krabicu s jídlem, my se taky těšíme, ale dostali jsme hovno. Asi mají zaplacenej nějakej nadstandard. Achich. Usínám. Ve dvě hodiny mě budí nějaká kontrola v civilu, průkazku drží jak gestapák, vypadá taky podobně, ale je to Rus. Vždycky se nás s Karafem na něco zeptá, podívá se na nás, zjistí že mu absolutně nerozumíme, mávne rukou a zeptá se na něco jinýho s naprosto stejným výsledkem. Toto se opakuje asi tak čtyřikrát, tak se aspoň podívá na pasy a jde otravovat jinam.

02.07.2005 sobota

Vlak je přistavenej, tak bereme lístky a jdeme zjistit, kde že to vlastně jedeme. Každej vagón tu má svýho dežurnyje, což je v podstatě průvodčí kterej se o ten svůj vagón stará. Ukazujeme mu lístky a posílá nás na naše spací místa. Fugas s Karafem je mají hned na začátku vagónu nad sebou, já na konci. No co, na ty tři hodiny jízdy to je jedno.

Lístek stál 44 hřiven, ještě platíme 11 hřiven příplatek za povlečení, který můžeme mít, nebo taky nemusíme. Jedeme na takzvanou plackartu, čili vleže. To je dobrý.


Vlak je dlouhej jak prase, vzhledem k širokorozchodnejm kolejím i širokej, což je dobrý v tom, že krom čtyř postelí v buňce, co je něco jako otevřený kupé, jsou ještě dvě postele nad sebou vždy naproti. Ty jsou otočený rovnoběžně s uličkou, která je mezi. Vymyšlený to je fikaně, ze spodní postele v uličce jde udělat stoleček a dvě sedátka a ještě je pod nima úložnej prostor, vrchní se sklopí nahoru a je místa habaděj. V buňkách stůl je, tak není potřeba těchto machinací, jenom se sklopí horní postel. Dohromady si tady lehne 54 lidí. Všude jsou repráčky a hraje tu rádio, člověk si to v tý buňce může i štelovat, teda jenom hlasitost, ale to se docela hodí.

Na konci vagónu má kukaň dežurnyj, naproti je samovar s horkou vodou, která je k dispozici. To jsem sice věděl, ale hrnek a kafe jsem si stejně nevzal. Je 1:25 a pomalu se dáváme do pohybu. Povlíkám si lehátko, moc teda nechápu, proč jsme to na tři hodiny vyfasovali a usínám. Hlavu mám proti směru jízdy. Probouzím se po pátý hodině a zjišťuju, že jedu hlavou ve směru jízdy a kolik že to jako vlastně je a že jsme jako už měli být vystoupení. Vzhledem k tomu, že mám nad hlavou Fugasův batoh vím, že mě tu nezapoměli, tak chrápu dál. Probouzím se někdy v devět, jdu zjistit co že se to děje. Načež zjišťuju, že teda v Charkově máme být v 4:25, ale až další den, tedy ne po třech hodinách jízdy, ale po sedmadvaceti. No jo, ona ta Ukrajina je docela dlouhá, to nám už ale nedošlo.


Fugas se v tu dobu, kdy jsme mysleli, že máme vystupovat, doopravdy probral, vlak stál v nějaký zastávce zahalené mlhou, tak letěl za dežurnyjem, začal s ním třást a říká mu:

„Charkov, je toto Charkov?“ „Zavtra…“

Jednoduchá odpověď na vysvětlení celé situace, ale dost výstižná na to, aby z nás udělala voly.

Ti dva ještě pospávají, Karaf si pro jistotu tu postel ani nepovlíkl, tak na zastávce vyskakuju a kupuju tři piva, ať se máme dobře. Po jejich konzumaci jdu s Fugasem do restauračního vozu, kde jsem teda ještě nikdy nebyl, proto radostně vítám fakt, že pivo tu maj za necelý 4 hřivny a hned si objednávám. Pije se líp než kafe, který je sice naplněný jen asi do dvou třetin hrnku, ale při drncání vlaku je nadlidskej úkol to vypít. Ale zase je za jednu hřivnu. Na jednom nádraží ještě kupujeme čaj, když už tu je zadarmo ta voda. Karaf si kupuje zase vodu, pro změnu zelenou, sladkou a hnusnou. Když vlak zastaví, tak se k němu hned nahrne hromada ženskejch co prodávaj piva, oříšky, vařený brambory, různý placky, pirohy, maliny, no všechno. Tahají to v taškách a po kapsách, no mazec. Ale systém to je dobrej.

Když se potom vlak rozjede, chodí po vagónech různí prodejci plyšových hraček (ta baba měla snad sto padesát kilo a sotva se do tý uličky vlezla), řetízků, křížků, časopisů, karet, no zkrátka všeho. Mezi nima pobíhá dežurnyj s metlou a zametá, kolem něj chodí lidi s hrnkama do samovaru, no žije to tady. Zase jdeme s Fugasem atakovat jídelní vagón, tam si nás poměrně rychle všímá jeden připitej Ukrajinec a že se jmenuje Andrej a že si dáme vodečku. Po tomto Fugas bídně prchá a jde se vyměnit s Karafem, kterej zatím hlídá naše věci ve vagónu. S Andrejem proběhne nějaký to pivo, ten se pak někam odpotácí. Tak piju s Karafem. Po nějaký době se Andrej vrací, vyloženě se musel chvíli prospat, tak na to vypadal a pití pokračuje. V pokročilejší opilecké fázi, kdy už o něm víme všechno volá nastávající ženě, ale nějak mu to nemluví, tak telefon přebírá Karaf, tomu to zase mluví až moc, tak do chudáka holky něco hustí. Když jí voláme podruhý, tak tím telefonem praštila a je vymalováno.

Ve vagónu, obklopen samými Ukrajinci a Rusy čtu. Čtu všechno co mi přijde pod ruku, takže jsem si zase rozšířil obzory mé vzdělanosti. Azbuku už umím dokonale, trochu mám hokej v tvrdým a měkkým znaku, ale to je detail, v angličtině taky nepoužívám členy a jde to. Projíždíme Kijevem, je večer ale pořád hic. Proto jdeme před spaním ještě na pivo, kde potřetí potkáváme Andreje, kterej je nějakej střízlivej, nicméně si nás pamatuje. Je i vysprchovanej, to znamená, že to kam jsem vlezl v domnění, že jdu na záchod a viděl jsem tam sprchu nebyla halucinace ale fakt. No, proběhnou nějaký piva, něco platí Andrej, něco my, nakonec jsem rád, že jsem se dostal na svý lehátko.

03.07.2005 neděle


„Charkov, vstávat!“ budí nás dežurnyj. Jsou čtyři hodiny ráno a vstávat se mi tedy vůbec nechce. Nicméně Charkov je kousek, tak balím povlečení a jdu ho odevzdat. Trochu se dohadujeme, protože dežurnyj tvrdí, že jsme mu nevrátili kus nějakýho hadru, nakonec to špinavý povlečení rozbalujeme a ono to tam je. Dežurnyj je zahanben, zalýzá do toho svýho kutlochu a už jej nevidíme.

Do Charkova vjíždíme po dvaceti sedmi hodinách jízdy přes celou Ukrajinu na minutu přesně. A aby toho nebylo málo, tak přesně ve chvíli, kdy se vlak definitivně zastavil mi vteřinovka na hodinkách skočila na dvanáctku. Takže na vteřinu přesně. Pěkný.

V nádražní hale jsou všude policajti, tak nás hned legitimujou. Docela je zaujme Fugasův šátek s motivy lístků konopí.

„A canabis u vás ne?“
„To teda ne!“

Šátek je pro jistotu schován a jdeme se mrknout před nádraží, kde stejně nic není. Obcházíme jeden blok domů, potkáváme pár vagónů šalin, stejných jak v Brně, taky jsou od nás, jenomže ve Štatlu by si je postavili tak do Technickýho muzea, tak hrozně vypadaj. Mě se to ale líbí.

Vracíme se na nádraží. To je absolutně obrovský a krásný, fakt vymakaný. Lístky jsou koupený, tentokrát máme kupéčka, prej jediný co bylo, taky jsme tam museli asi čtyřikrát, než nám baba něco našla. A to jeden stál 250 hřiven, plackarta by byla za 100,-. Zase ale máme čísla 8, 10, 12. Takže budeme hodně pohromadě, aspoň něco. Pijeme čaj.

Vlak jede v 9:34, radši už předem běháme po nástupišti. Vlakem probíhají celníci, tak tam nemůžeme, což ovšem zjišťujeme až ve chvíli, kdy se Fugas hrne dovnitř a dežurnaja, taková malá ostrá baba, ho sprdla a vyrazila ven. Na nástupišti se zase prodává všechno. Pečený kuřata, který ti borci vždycky držej dvě v jedný ruce, takže to vypadá jak pečenej pes, pivo, který do vlaku podávaj dírou mezi dvěma vagónama, zmrzlina, bombóny, čokolády, porcelánový sady sklinek a váz, ovoce, zeleninu…

Dovnitř jsme se nakonec dostali, jsem v kupé s Fugasem, ale ten si to nakonec prohazuje s Karafem, ať je mládí pohromadě. Vlak to je zase luxusní, uzavřený kupéčka, který stejně nikdo nezavírá, lehátka v chodbičce už nejsou, zato tam je koberec a noviny, na dveřích přesnej jízdní řád i s mapkou (ten byl teda i v tom minulým vlaku), dokonce i záchod vypadá poměrně hygienicky, no supr.


S povlečením jsme vyfasovali i takovej balíček s mýdlem, ubrouskem na ksicht, hajzlpapírem, ubrouskem na zuby (fakt) a papírovou pokrývkou prkýnka na záchod. Karaf se rozvaluje na posteli a prohlašuje krásnou větu:

„Vůbec teď nezávidím těm, co to mají o dva a půl tisíce dražší.“

Totiž, jak jsme se nevešli do autobusu, respektive, my by jsme se tam vešli, protože jsme přihlášení docela dlouho, ale Odehnal potřeboval někoho do vlaku, tak zkusil nás dva, že nám dá 2500 Kč slevu každýmu, což se nedalo nevzít. Přišlo nám to formou sms na Hörnli hütte, a ke všemu mám z toho radost, protože poznáme ty dvě země daleko víc. Vlastně, lidi co jedou autobusem Ukrajinu nepoznají vůbec.

Pod náma je nějakej mladej klučina s ještě mladší holčičkou, asi sestrou. Ta je poměrně dost hyperaktivní, pořád nám rovná boty, smradlavý to pohorky, vždycky, když se sápu nahoru na postel mi připravuje takovej vysouvací žebříček, když mi něco spadne, tak než to zjistím už mi to podává, zkrátka, lepší spolucestující jsme si nemohli přát. A to spolu pojedeme nějakejch 18 hodin. Ve vlaku zase běhají prodejci všeho možnýho, od stříbrných křížků na krk přes jídlo všeho druhu až po elektrotechnický součástky.

Ti dva dole vyfasovali nějakou krabicu s jídlem, my se taky těšíme, ale dostali jsme hovno. Asi mají zaplacenej nějakej nadstandard. Achich. Usínám. Ve dvě hodiny mě budí nějaká kontrola v civilu, průkazku drží jak gestapák, vypadá taky podobně ale je to Rus. Vždycky se nás s Karafem na něco zeptá, podívá se na nás, zjistí že mu absolutně nerozumíme, mávne rukou a zeptá se na něco jinýho s naprosto stejným výsledkem. Toto se opakuje asi tak čtyřikrát, tak se aspoň podívá na pasy a jde otravovat jinam.

Boreček co spí pod Karafem nám s mírně vyděšeným obličejem podává krabici s jídlem, co nám u něj nechala dežurnaja, není to sice takovej objem jako co dostal on, ale je to alespoň něco. Nachází se tam džus, čokoláda, sušenky, paštika, bramborová kaše v kelímku, sýr, marmeláda, kafe, čaj, cukr a plastovej příbor s párátkem a ubrousky. Tak žereme.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

Poblomcáváme po chodbičce, pijeme čaj s Kátinou slivovicí a je nám fajn. Když je možnost vystoupit na zastávce a chvíli jen tak běhat po pevné zemi, tak lezeme ven. Má to ovšem tu nevýhodu, že tady vlaky odjíždí podle nějaký intuice strojvedoucích či co, žádný zapískání, žádná výpravčí, žádný světlo, tak zpravidla naskakujeme už za jízdy. Naštěstí rozjet tak obrovskou mrchu není jen tak, takže se to daří i v rozvázanejch pohorkách. A jsme na Ukrajinskoruských hranicích Ilovaisk. Hodinky posunujeme zase o jednu hodinu dopředu. A už tu běhají celníci. Berou naše pasy.

„Vaše vízum.“
„Co? My přece na Ukrajinu vízum nemáme, to je zrušený.“ #8222;Tady rozkazuju já!“

Nutno dodat, že Ukrajinští celníci jsou ještě větší zmrdi než Ruští. Nakonec chtěl jenom tu tranzitní kartičku, co jsme vyplňovali před Užhorodem. Jedna půlka při vstupu do země, jedna při výstupu ze země.

Podobnou kartičku vyplňujeme i do Ruska. První Ruskej celník chce vidět naše batohy. Po spatření těch našich ranečků a po informaci, že míříme na Kavkaz se poněkud zarazí. „Good luck.“ Mávne rukou a jde radši pryč.

Chvíli prší, do toho svítí slunce, takže na nebi se dělá duha, obrovská, nekonečná. A nad ní se udělala ještě jedna, tož to je něco. Jedeme kolem Azovského moře co je v podstatě jezero, ale místní to mají za moře, nad ním ty duhy, no paráda. Toto všechno střídá bouřka jak sviňa. Mlátí blesky, světla je jak ve dne. Abychom zahnali chmurné myšlenky, družíme se s dvěma děvčaty, to je příjemný, i když si moc nerozumíme. Ti naši dva v tom kupé jsou víceméně potichu, maximálně se tak usmívají, to taky jde. Pak dokonce i chvíli komunikuju s dežurnajou, která si myslí že se jmenuju Ladimír, pak Vladimír a pak dochází na Roberta. Asi to vyčetla z tranzitní kartičky. Nevím proč, ale pořád nenápadně zkoumá tu moji bradku, asi to tu má nějakej význam.

Vaříme čaj se slivovicí, kombinujeme to přímo se slivovicí a najednou je flaška prázdná. No, naštěstí vjíždíme do země levný vodky.

Do uliček na koncích vlaku, kde jsou kuřárny, prší, teče to přes světlo, který je mimochodem červený, vlivem vody bliká a vypadá to tu jako v potápějící se ponorce.

Ještě pozřu kus sušenýho kuřecího masa co s sebou veze Fugas a jdu spát.

Kavkaz, mohutná hradba hor I.

Jdeme podél řeky, kde jsou nějací stávkující, stany mají na dlažbě a na trávě cedule. No, udělal bych to jinak. Naopak. Jejich boj. Vypadají, že tu stávkují už dlouho a že je to očividně baví. Vzhledem k tomu, že způsob protestu s čímsi vyjadřují hlavně v horizontální poloze.
Probíháme město, kde jsou buď bary nebo nějaký butiky. Neuchází mi jedna důležitá věc a to, že drtivá většina ženskejch je fakt pěknejch.
Ve starým městě Karaf kupuje nějakou žlutou brču s kombinací ananasu a kokosu, no zlatý pivo. Vcelku tu nic není, starý uličky a parčík, to je vše.
U řeky dáváme další pivo. Je pátek, v podstatě začátek prázdnin a podle všeho to tak vypadá. Mládež se vyvaluje na lavičkách kolem řeky a chlastá. Koneckonců, proč ne.

Předtím…

Kavkaz. Mohutná hradba hor, která se táhne od Černého moře k moři Kaspickému v délce asi 1500 kilometrů. Šířka tohoto mohutného horského pásma dosahuje necelých 200 kilometrů v oblasti centrálního Kavkazu. Na jihu je pak Kavkaz lemován Malým Kavkazem a Arménskou vysočinou. Nejvyšším vrcholem Kavkazu je Elbrus, jehož západní vrchol dosahuje výšky 5642 m. Další pětitisícovky pak musíme hledat východně od Elbrusu v oblasti Bezingi a Kazbek. Kavkaz se rozkládá na území tří zemí. Je to Ruská federace (včetně řady autonomních republik jako je Dagestán, Čečensko, Ingušsko, Severní Osetije, Kabardino-Balkarská republika, Karačajevo-Čerkesská republika a Adygea), Gruzie a Ázerbajdžán. V případě Malého Kavkazu jsou to pak Gruzie, Ázerbajdžán a Arménie. No to by byl jeden blbej, kdyby zůstal sedět doma, no ne? Kor když jsem se pro tuto cestu rozhodl už někdy v srpnu minulýho roku.

30.06.2005 čtvrtek

Takže to má za následek to, že jsem z práce utekl už v jedenáct a obtěžkán asi tak pětadvacetikilovým batohem a malým příručním batůžkem se dobelhal na Třebíčský nádraží. Dvě zavazadla mám nevšedně proto, že jsem se s Karafem nějako nevlezl do autobusu, kde jedou lidi od Kudrny a Rajbasu a pojedeme proto vlakem. Ještě se k nám přidá strýc Fugas, který jede jakožto hlavní průvodce, ale kterej už třídenní cestu autobusem absolvoval minulej rok a usoudil, že na to už nervy teda nemá.

Velkej batoh pošlu busem, malej, kde je flísa a letní spacák a flaška slivovice, kterou jsem mimochodem vyfasoval včera v hospodě od Káti, aby nám ta cesta jako teda proběhla v moravským duchu, beru s sebou. Je 16:30 a strašnej hic, když ověšen výše uvedenou bagáží vylízám v Brně a potácím se na Veveří do Hudy pro reklamovanou čelovku. Doufám, že ji vyfasuju, protože jinak jedu bez světla a to by mě trošku sralo. Jako teda, sralo by mě to dost. A asi i Karafa, kterej by mě musel dělat světlušku.


Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

V Hudy to dopadá dobře, až na to, že jsem ve skrytu duše doufal, že dostanu výrobek zcela nový, tím pádem i s novejma bateriema, a oni to opravili. Mrchy. No, vzhledem k tomu, že reklamovat to šla Hanka, tak se stará Kysilková trochu cuká s vydáním, nicméně číslo řidičáku, všechny mý iniciály a podpis jí nakonec stačí.

Před Hudáčem mám sraz s Karafem a že jako půjdeme do Rajbas-Namche odevzdat batohy a hurá na pivo. Co je dobrý, je to, že Karaf přichází přesně, co je blbý, že ač batoh má, tak prázdnej. Tak u Honzy Odehnala necháváme jenom bágl můj, valíme do Moiry koupit vložky do rukavic a na Palečák na koleje sbalit Karafa. Ten tu je dneska poslední den, tak se ještě polostěhuje, na příští rok koleje nedostal. Co by taky chtěl, už to studuje deset let, jediný pozitivum co na tom vidím je, že už dva roky ho nedotuje stát, tudíž i já. Tak.

Karaf se snaží do Gemmy 60l narvat neuvěřitelnou hromadu věcí, já mezitím surfuju po netu.

„Kurva, jak já to tam všechno narvu … hek, hek … co vlastně všechno potřebuju … hek … jé, teď se mi rozjel zip, no do prdele … sakra, ještě lopatu … uf, uf, uf … no mě z toho mrdne, jdeme na pizzu.“

Poměrně dobrej nápad, vzhledem k tomu, že ta největší a nejdražší tady stojí 50 kaček, pivo za patnáct, člověk si to točí sám a když je rychlej, tak stíhá i upíjet a mlátit tam nadmíru a vůbec to maj ti študáci dobře vymyšlený. Po osmý hodině se konečně dostáváme do putiky Padowetz. Teď už to víceméně poběží podle standardního scénáře. Nalochčit se a šup do nějakýho dopravního prostředku, kterej nás odveze kamsi. Zpravidla na východ. U Padowetza už sedí Alda, Kecal a Zajda, který sem Karaf poslal už někdy na půl sedmou s tím, že to stihneme. Nestihli jsme.

Ještě přichází Chrasťa s Robinem, ti jsou hned využiti a fasujou Karafův bágl, že to jako zejtra dopoledne hoděj Rajbasovi a hotovo. Přicházející Dana fasuje ještě notebook, asi aby na Karafa nezapomněla, když s ním bude po návratu bydlet. Dál se už jenom chlasče. Naštěstí.

Před půlnocí se jdu podívat do hospody Na Cestě, která je u Kudrny, tudíž asi minutu chůze odtud. Tam jsou všichni sežraný jako hovada, protože dneska je pro Kudrnu Bílej čtvrtek, zítra Černej pátek, protože odjíždí hromada zájezdů. No a ti průvodci se musej nějak uklidnit, že jo, tak to tu vypadá jak to vypadá. Nejelegantněji jsou zlití Ivan s Rokem, shodou okolností ti dva, co jedou na Kavkaz s náma. Teda, za Kudrnu, ale busem pojedou s Rajbasákama. Roko nějako nemůže chodit a Ivan se pořád diví, že jako jedeme vlakem. Abych moc nevyčníval rychle do sebe leju nejbližší víno co nacházím na stole, beru Fugasa a potácíme se na autobus, kterej jede defacto za chvíli.

01.07.2005 pátek

„Já se na to vyseru, toto se může stát jenom v tých zajebaných Čechách, do prdele kurva hergot…“

Tak takto podobně se tu už deset minut rozčiluje nějakej nacionálně založenej Slovák, aniž by vzal na vědomí, že všech pět autobusů, který ho nevzaly byly výhradně Slovenští autodopravci. My už jsme taky poněkud napěnění, protože už máme bejt skoro hodinu na cestě a bus nikde.

„Hele, proč máme lístky jenom do Prešova, když ten bus jede až do Michalovců a tam my chceme?“ „Ta baba mi tvrdila, že to jede jenom do Prešova.“ „Ale tady jasně píšou Michalovce.“ „Třeba to stejně nepřijede…“ Načež přijíždí bus. Řidiči nasraní, Slováci derouc se dovnitř a následně vyhozeni ven jsou nasraní už totálně, my bereme v podstatě tři poslední místa, ještě že jsem donutil Karafa koupit ty místenky. Máme mít číslo kolem pětky, to že je před pětkou čtyřicítka Karaf taktně zamlčel, takže se mačkáme na zadní pětce co to jde.


Usínáme ale stejně a probouzí mne nějaká paní v šedé uniformě. Jéhe, hranice. Když ale vidí můj výraz zmateného opilce a snahu pravou rukou probudit Karafa a zároveň si levou vyndat pas, jenom mávne rukou, otočí se a odejde. Opět usínám. V Prešově se částečně dle předchozí domluvy a částečně kvůli zaspání nebudíme, takže vystupujeme stejně až v Michalovcích. Aspoň jsme něco ušetřili za cestu, a vůbec, jat načerno dálkovým autobusem není špatný. Tam sedáme do zahradní restauračky mezi vlakovým a autobusovým nádražím a pokračujeme v konzumaci piv.

Autobus, co jede do Užhorodu, přijíždí překvapivě přesně, suneme se tam a mažeme to směr Ukrajina. Tam na hranicích vyfasujeme jakejsi papír a že to máme vyplnit. Tak to dáváme dokupy a předáváme řidičovi, kterej běhá s pasama mezi autobusem a pohraničníkama, my ven nemůžeme. „Proč jste to sakra nevyplnili?“ „My jsme to vyplnili.“ „Ale jenom půlku, rychle, dopište to celý, ale rychle, rychle!“ Načež to teda dopisujeme, dáváme řidičovi, ten odbíhá zase přibíhá, dá nám oštemplovanou tu druhou půlku lejstra a valíme. Ještě si přeřídit hodinky o hodinu dopředu.

V Užhorodu jsme za chvilku. Mažeme na nádraží zjistit co a jak. Nádraží je velký, nádherný a zvenku vypadá spíš jak zámek. Jsou čtyři a vlak nám jede hodinu a půl po půlnoci. Tak kupujeme lístky, pro který se musí s pasem a jsou na jméno a jdeme do města. Předtím teda ještě do směnárny, jedna hřivna, což je místní platidlo dělá nějakých pět korun. Batohy hážem do úschovny a už teda konečně jdeme.

Prohlídku města začínáme na pivu v takový modrý plechový budce, jedno pivko stojí dvě hřivny což jde a je točený což taky jde. Trvá to teda hrozně dlouho, pak zjišťujeme, že svůj podíl na tom má fakt, že ta baba jednou rukou točí pivo a druhou rukou pomocí lžičky odhazuje kamsi pěnu. Nicméně piva se dočkáváme a jde to i pít. Pohoda.

Dochází konečně na to město. Co mě tu zaujalo jsou kruhový objezdy, přes který vede hlavní silnice. Není to tedy jako u nás, že přednost je na kruháku, není to ani jako kdysi u nás, že přednost měl přijíždějící. Tady je vždycky před vjezdem značka, která tu hlavní určuje. Což je docela zajímavý, chvílema je zajímavá i ta dopravní situace. Nezdá se mi, že by se těma značkama někdo nějak zabýval.

Jdeme podél řeky, kde jsou nějací stávkující, stany mají na dlažbě a na trávě cedule. No, udělal bych to jinak. Naopak. Jejich boj. Vypadají, že tu stávkují už dlouho a že je to očividně baví. Vzhledem k tomu, že způsob protestu s čímsi vyjadřují hlavně v horizontální poloze. Probíháme město, kde jsou buď bary nebo nějaký butiky. Neuchází mi jedna důležitá věc a to, že drtivá většina ženskejch je fakt pěknejch. Ve starým městě Karaf kupuje nějakou žlutou brču s kombinací ananasu a kokosu, no zlatý pivo. Vcelku tu nic není, starý uličky a parčík, to je vše. U řeky dáváme další pivo. Je pátek, v podstatě začátek prázdnin a podle všeho to tak vypadá. Mládež se vyvaluje na lavičkách kolem řeky a chlastá. Koneckonců, proč ne.


Vracíme se po druhý straně řeky a jdeme zase do naší budky na pivo. K tomu ještě přikusujeme topinky na který si sypeme Karafovo chilli, jenom mi je záhadou, proč toho vzal takovou krabicu, která se mu už mimochodem rozsypala do batohu. Že chilli krom pálení i docela slušně barví je všeobecně známo, ale Karaf působí dojmem, že je na tyto situace zvyklej, tak to ani moc nekomentuje. Na nádraží dáváme kafe, který je strašně malinkatý, ale brutálně silný, hážeme tam snad 5 kostek cukru a Fugas jde koupit do toho koňak. Ten je tu levnej. Ale jak žena za pultem viděla cizince vrazila mu ten nejdražší. Panák za třináct hřiven. To je do kafe skoro až škoda, nicméně tam nakonec končí. Letím na záchod kamsi do křá, ale vzhledem k přítomnosti dvou čoklů velikosti telat to vzdávám a potřebu jdu vykonat na udržovaný nádražní trávník. Proti vzteklině sice očkovanej jsem, ale nechci zrovna teď zkoušet nakolik to funguje. Potom běhám po nádraží a pořád čtu všechny nápisy co potkám, protože azbuku neumím a musím se ji naučit. Teda, nemusím, ale jestli si chci něco někde přečíst, tak bych teda sakra měl. Tak čtu.