Kavkaz, mohutná hradba hor I.

Předtím…

Kavkaz. Mohutná hradba hor, která se táhne od Černého moře k moři Kaspickému v délce asi 1500 kilometrů. Šířka tohoto mohutného horského pásma dosahuje necelých 200 kilometrů v oblasti centrálního Kavkazu. Na jihu je pak Kavkaz lemován Malým Kavkazem a Arménskou vysočinou. Nejvyšším vrcholem Kavkazu je Elbrus, jehož západní vrchol dosahuje výšky 5642 m. Další pětitisícovky pak musíme hledat východně od Elbrusu v oblasti Bezingi a Kazbek. Kavkaz se rozkládá na území tří zemí. Je to Ruská federace (včetně řady autonomních republik jako je Dagestán, Čečensko, Ingušsko, Severní Osetije, Kabardino-Balkarská republika, Karačajevo-Čerkesská republika a Adygea), Gruzie a Ázerbajdžán. V případě Malého Kavkazu jsou to pak Gruzie, Ázerbajdžán a Arménie. No to by byl jeden blbej, kdyby zůstal sedět doma, no ne? Kor když jsem se pro tuto cestu rozhodl už někdy v srpnu minulýho roku.

30.06.2005 čtvrtek

Takže to má za následek to, že jsem z práce utekl už v jedenáct a obtěžkán asi tak pětadvacetikilovým batohem a malým příručním batůžkem se dobelhal na Třebíčský nádraží. Dvě zavazadla mám nevšedně proto, že jsem se s Karafem nějako nevlezl do autobusu, kde jedou lidi od Kudrny a Rajbasu a pojedeme proto vlakem. Ještě se k nám přidá strýc Fugas, který jede jakožto hlavní průvodce, ale kterej už třídenní cestu autobusem absolvoval minulej rok a usoudil, že na to už nervy teda nemá.

Velkej batoh pošlu busem, malej, kde je flísa a letní spacák a flaška slivovice, kterou jsem mimochodem vyfasoval včera v hospodě od Káti, aby nám ta cesta jako teda proběhla v moravským duchu, beru s sebou. Je 16:30 a strašnej hic, když ověšen výše uvedenou bagáží vylízám v Brně a potácím se na Veveří do Hudy pro reklamovanou čelovku. Doufám, že ji vyfasuju, protože jinak jedu bez světla a to by mě trošku sralo. Jako teda, sralo by mě to dost. A asi i Karafa, kterej by mě musel dělat světlušku.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

V Hudy to dopadá dobře, až na to, že jsem ve skrytu duše doufal, že dostanu výrobek zcela nový, tím pádem i s novejma bateriema, a oni to opravili. Mrchy. No, vzhledem k tomu, že reklamovat to šla Hanka, tak se stará Kysilková trochu cuká s vydáním, nicméně číslo řidičáku, všechny mý iniciály a podpis jí nakonec stačí.

Před Hudáčem mám sraz s Karafem a že jako půjdeme do Rajbas-Namche odevzdat batohy a hurá na pivo. Co je dobrý, je to, že Karaf přichází přesně, co je blbý, že ač batoh má, tak prázdnej. Tak u Honzy Odehnala necháváme jenom bágl můj, valíme do Moiry koupit vložky do rukavic a na Palečák na koleje sbalit Karafa. Ten tu je dneska poslední den, tak se ještě polostěhuje, na příští rok koleje nedostal. Co by taky chtěl, už to studuje deset let, jediný pozitivum co na tom vidím je, že už dva roky ho nedotuje stát, tudíž i já. Tak.

Karaf se snaží do Gemmy 60l narvat neuvěřitelnou hromadu věcí, já mezitím surfuju po netu.

„Kurva, jak já to tam všechno narvu … hek, hek … co vlastně všechno potřebuju … hek … jé, teď se mi rozjel zip, no do prdele … sakra, ještě lopatu … uf, uf, uf … no mě z toho mrdne, jdeme na pizzu.“

Poměrně dobrej nápad, vzhledem k tomu, že ta největší a nejdražší tady stojí 50 kaček, pivo za patnáct, člověk si to točí sám a když je rychlej, tak stíhá i upíjet a mlátit tam nadmíru a vůbec to maj ti študáci dobře vymyšlený. Po osmý hodině se konečně dostáváme do putiky Padowetz. Teď už to víceméně poběží podle standardního scénáře. Nalochčit se a šup do nějakýho dopravního prostředku, kterej nás odveze kamsi. Zpravidla na východ. U Padowetza už sedí Alda, Kecal a Zajda, který sem Karaf poslal už někdy na půl sedmou s tím, že to stihneme. Nestihli jsme.

Ještě přichází Chrasťa s Robinem, ti jsou hned využiti a fasujou Karafův bágl, že to jako zejtra dopoledne hoděj Rajbasovi a hotovo. Přicházející Dana fasuje ještě notebook, asi aby na Karafa nezapomněla, když s ním bude po návratu bydlet. Dál se už jenom chlasče. Naštěstí.

Před půlnocí se jdu podívat do hospody Na Cestě, která je u Kudrny, tudíž asi minutu chůze odtud. Tam jsou všichni sežraný jako hovada, protože dneska je pro Kudrnu Bílej čtvrtek, zítra Černej pátek, protože odjíždí hromada zájezdů. No a ti průvodci se musej nějak uklidnit, že jo, tak to tu vypadá jak to vypadá. Nejelegantněji jsou zlití Ivan s Rokem, shodou okolností ti dva, co jedou na Kavkaz s náma. Teda, za Kudrnu, ale busem pojedou s Rajbasákama. Roko nějako nemůže chodit a Ivan se pořád diví, že jako jedeme vlakem. Abych moc nevyčníval rychle do sebe leju nejbližší víno co nacházím na stole, beru Fugasa a potácíme se na autobus, kterej jede defacto za chvíli.

01.07.2005 pátek

„Já se na to vyseru, toto se může stát jenom v tých zajebaných Čechách, do prdele kurva hergot…“

Tak takto podobně se tu už deset minut rozčiluje nějakej nacionálně založenej Slovák, aniž by vzal na vědomí, že všech pět autobusů, který ho nevzaly byly výhradně Slovenští autodopravci. My už jsme taky poněkud napěnění, protože už máme bejt skoro hodinu na cestě a bus nikde.

„Hele, proč máme lístky jenom do Prešova, když ten bus jede až do Michalovců a tam my chceme?“ „Ta baba mi tvrdila, že to jede jenom do Prešova.“ „Ale tady jasně píšou Michalovce.“ „Třeba to stejně nepřijede…“ Načež přijíždí bus. Řidiči nasraní, Slováci derouc se dovnitř a následně vyhozeni ven jsou nasraní už totálně, my bereme v podstatě tři poslední místa, ještě že jsem donutil Karafa koupit ty místenky. Máme mít číslo kolem pětky, to že je před pětkou čtyřicítka Karaf taktně zamlčel, takže se mačkáme na zadní pětce co to jde.

Usínáme ale stejně a probouzí mne nějaká paní v šedé uniformě. Jéhe, hranice. Když ale vidí můj výraz zmateného opilce a snahu pravou rukou probudit Karafa a zároveň si levou vyndat pas, jenom mávne rukou, otočí se a odejde. Opět usínám. V Prešově se částečně dle předchozí domluvy a částečně kvůli zaspání nebudíme, takže vystupujeme stejně až v Michalovcích. Aspoň jsme něco ušetřili za cestu, a vůbec, jat načerno dálkovým autobusem není špatný. Tam sedáme do zahradní restauračky mezi vlakovým a autobusovým nádražím a pokračujeme v konzumaci piv.

Autobus, co jede do Užhorodu, přijíždí překvapivě přesně, suneme se tam a mažeme to směr Ukrajina. Tam na hranicích vyfasujeme jakejsi papír a že to máme vyplnit. Tak to dáváme dokupy a předáváme řidičovi, kterej běhá s pasama mezi autobusem a pohraničníkama, my ven nemůžeme. „Proč jste to sakra nevyplnili?“ „My jsme to vyplnili.“ „Ale jenom půlku, rychle, dopište to celý, ale rychle, rychle!“ Načež to teda dopisujeme, dáváme řidičovi, ten odbíhá zase přibíhá, dá nám oštemplovanou tu druhou půlku lejstra a valíme. Ještě si přeřídit hodinky o hodinu dopředu.

V Užhorodu jsme za chvilku. Mažeme na nádraží zjistit co a jak. Nádraží je velký, nádherný a zvenku vypadá spíš jak zámek. Jsou čtyři a vlak nám jede hodinu a půl po půlnoci. Tak kupujeme lístky, pro který se musí s pasem a jsou na jméno a jdeme do města. Předtím teda ještě do směnárny, jedna hřivna, což je místní platidlo dělá nějakých pět korun. Batohy hážem do úschovny a už teda konečně jdeme.

Prohlídku města začínáme na pivu v takový modrý plechový budce, jedno pivko stojí dvě hřivny což jde a je točený což taky jde. Trvá to teda hrozně dlouho, pak zjišťujeme, že svůj podíl na tom má fakt, že ta baba jednou rukou točí pivo a druhou rukou pomocí lžičky odhazuje kamsi pěnu. Nicméně piva se dočkáváme a jde to i pít. Pohoda.

Dochází konečně na to město. Co mě tu zaujalo jsou kruhový objezdy, přes který vede hlavní silnice. Není to tedy jako u nás, že přednost je na kruháku, není to ani jako kdysi u nás, že přednost měl přijíždějící. Tady je vždycky před vjezdem značka, která tu hlavní určuje. Což je docela zajímavý, chvílema je zajímavá i ta dopravní situace. Nezdá se mi, že by se těma značkama někdo nějak zabýval.

Jdeme podél řeky, kde jsou nějací stávkující, stany mají na dlažbě a na trávě cedule. No, udělal bych to jinak. Naopak. Jejich boj. Vypadají, že tu stávkují už dlouho a že je to očividně baví. Vzhledem k tomu, že způsob protestu s čímsi vyjadřují hlavně v horizontální poloze. Probíháme město, kde jsou buď bary nebo nějaký butiky. Neuchází mi jedna důležitá věc a to, že drtivá většina ženskejch je fakt pěknejch. Ve starým městě Karaf kupuje nějakou žlutou brču s kombinací ananasu a kokosu, no zlatý pivo. Vcelku tu nic není, starý uličky a parčík, to je vše. U řeky dáváme další pivo. Je pátek, v podstatě začátek prázdnin a podle všeho to tak vypadá. Mládež se vyvaluje na lavičkách kolem řeky a chlastá. Koneckonců, proč ne.

Vracíme se po druhý straně řeky a jdeme zase do naší budky na pivo. K tomu ještě přikusujeme topinky na který si sypeme Karafovo chilli, jenom mi je záhadou, proč toho vzal takovou krabicu, která se mu už mimochodem rozsypala do batohu. Že chilli krom pálení i docela slušně barví je všeobecně známo, ale Karaf působí dojmem, že je na tyto situace zvyklej, tak to ani moc nekomentuje. Na nádraží dáváme kafe, který je strašně malinkatý, ale brutálně silný, hážeme tam snad 5 kostek cukru a Fugas jde koupit do toho koňak. Ten je tu levnej. Ale jak žena za pultem viděla cizince vrazila mu ten nejdražší. Panák za třináct hřiven. To je do kafe skoro až škoda, nicméně tam nakonec končí. Letím na záchod kamsi do křá, ale vzhledem k přítomnosti dvou čoklů velikosti telat to vzdávám a potřebu jdu vykonat na udržovaný nádražní trávník. Proti vzteklině sice očkovanej jsem, ale nechci zrovna teď zkoušet nakolik to funguje. Potom běhám po nádraží a pořád čtu všechny nápisy co potkám, protože azbuku neumím a musím se ji naučit. Teda, nemusím, ale jestli si chci něco někde přečíst, tak bych teda sakra měl. Tak čtu.