Connect with us

Hory a pohoří

Kavkaz, mohutná hradba hor V.

Nasazujeme návleky, hážeme na záda ty krysy a jdeme hekat k Prijutu. Po cestě potkáváme ty oskeletovaný Japonce z Chegetu. Ti jsou totálně hyn a to byli jenom na tom Prijutu. Taky ovšem potkáváme jednoho Estonce, je mu 73 let a na Elbrus jde po dvanácté. Zajímavej koníček. Ovšem nic proti zdejší legendě, chlap Čoki Zaliganov, ten byl na vrcholu 209x. Naposledy ve 110-ti letech. Zemřel ve 116-ti. Co dělal posledních šest let nevím. Asi ho to už nebavilo, furt běhat nahoru.

Published

on

10.07.2005 neděle

Půlnoc už zmizela v časovém propadlišti a my pořád sedíme a chlastáme. Teda, někteří už leží, ono to jinak dost dobře nejde. Kavkazské tance už tancujeme všichni. Totálně našrot jsme už taky všichni.

Proto se není čemu divit, že mám okno jak prase…

Probouzí mne chlad. Hledám spacák a akorát vidím, že se mi do něj sápe Martin, kterej se nějak ocitl v našem stanu. Je z toho zmatenější než já. Nějak se mi daří odeslat ho do éteru, ale do spacáku se už nedostávám. Tak se aspoň tak napůl přikrývám a tuhnu. To že mám u hlavy Karafovy boty už nevnímám. Kde jsou moje boty absolutně netuším.


Probouzí mě hic. Lezu ven, kde zjišťuju, že boty jsou pod stromem a taky, že mám poblitý záda. Ale tak rafinovaně, že já jsem to být nemohl, to bych musel mít zlomenej krk. Což díkybohu nemám. Už se tu motá i Martin.

„Ty vole, mě údajně do toho vašeho stanu donesl Osman.“

Když nad tím tak přemejšlím, tak mě taky kdosi zvedal před hospodou, a vzhledem k tomu, že lidi odnáší jenom právě Osman, tak i já jsem se stal objektem vhodným dopravy do stanu. Aspoň, že se mnou trefil do správnýho. Vaříme vajca a žereme k tomu nahnilýho sejra ze včerejška. Karaf dokonce sehnal i sůl.

„Ty jo, ty vajca jsou nějaký sladký.“ „To jo, to asi po tý vodce.“ </em

To, že Karaf místo soli vyfasoval cukr nás nenapadá. A je to tak. Hotovo. A Osman tu obchází a jenom se směje. V deset odjíždíme cestovkovým autobusem k lanovce na kopec jež se zove Cheget-Karabashi.

Dvousedačkou jedeme do mezistanice, to chcou za zpáteční 100,-. Snad nám to nahoře vezmou. Pak jednosedačkou za sedmdesát rublů. Pak hodinu do kopce, to je akorát na zdolání 400 výškových metrů. Jsme na bodu 3461 metrů. Vidíme do Gruzie, ale víc mne zaujímá severní stěna Donguzorunu. Každou chvíli tam jezdí lavinky, no veselo. Vedle nás je nějaká výprava Japonců co tu jsou ve skeletech a vůbec, vypadají spíš jako kosmonauti.

Dolů sjíždím po sněhových polích po nohách. Kdosi schází k jezeru, já na to dnes nemám morál. Zpáteční lístek na lanovku využívám na úplně jinou, ale jedu. Na druhou lanovku je řada nekonečná, tak jdeme na pivo. K tomu fasujeme supr krígl. Po dopití ho chcu od babky koupit, ta mně jej nakonec věnuje. Tak toho využívá i Karaf.

Další lanovkou jedeme načerno, mají být rychlejší, ujeli jsme jim. Dole ve stánku kupuju vlněný tlustý fusakle za šedesát rublů, ty jsou výborný. Velikost tipuju, protože mi nepřijde jako dobrej nápad vyzouvat si tu pohory. Dokonce tu i jedna dívenka mluví anglicky. Karaf si kupuje ty chlupatý fusky jako jsem koupil včera Hance.

Jdeme do jednoho lezeckýho kšeftu. Ten se dělí na dvě půlky. Jedna je v podstatě Hudy Sport, takovej ten styl, druhá je prodejní půjčovna. Mají tam jedny skelety, rámový mačky, ledovcový šrouby, ledovcový skoby a mapy. Kupujeme s Karafem každej po dvou titanovejch šroubech s kličkou, kus za 350,- a Karaf si ještě pořizuje mapu Bezingerský stěny. Vedle ještě kupujem každej jednu ruskou HMS za 130 rublů, Fugas mapu okolí za šest kil a jdeme na stopa.

Prvně nám staví nějakej žigul, ale chce 250 rublů za odvoz, tak ho posíláme kamsi, potom stopuju Gazelu. Upravenou na polonákladní vůz.

„Jedete do Elbrusu?“ „Nasedněte.“ „A za kolik?“ Cena se musí domluvit předem. „Kolik dáte?“ „Kilo, řekni mu kilóóó,“ huláká Karaf ze zadu. „Tak nasedněte.“


V campu Petr, kterej jako jedinej nebyl schopnej ráno vstát marně hledá svoji flísku. Už je dost nešťastnej, vidí se zmrzlej pod Elbrusem (vzhledem k tomu, že mu z Brna neodjely skelety a má jen takový hadrový botky to je víc než pravděpodobný), když mu ji Osman nese.

To, že Rusko je policejní stát se opět potvrdilo a to, když se řidič vracel, zastavili ho policajti a chtěli flastr, že před tím nezastavil. Pět set dolarů. Problém je v tom, že oni nás cestou tam nestavěli. To by vyváděli jinak. No, ukecal to na tři kila, ale jsou to zmrdi, že to snad není ani možný.

Všelijak se kaboní, čas od času spadne pár kapek, ale nakonec to je dobrý. Prádlo se mi už dosušilo, tak to je v pohodě. Karaf se už nějakou dobu morduje s mačkama, protože měl pučený Vlastovy rychlonasazovací, protože jemu sice seděj na skelety, ale už ne na pohory. Tak udělali change. Když Vlasta viděl ty indický, tak asi na chvíli pochyboval o výhodnosti kšeftu, ale byl v situaci, kdy nic jinýho dělat nemohl. Něco málo sežereme, kaši s chilli, holt, život je boj. Už mě zas tak nejede. Spravujeme Vlastovu trekovou hůlku, kterou mu Fugas v sedle Irikchat zmrzačil dvojím úderem cepínem. Nakonec to dopadá tak, že ji máme rozloženou na prvočinitele, ale alespoň základu bylo dosaženo. A to, že jde použít na chození.

Je večerní sezení, kde se dozvídáme co a jak a že zejtra teda ten Elbrus a že nás všechny bude bolet hlava, nebudeme mít chuť na jídlo, nebudeme moct spát a jistojistě se všichni do jednoho poblijeme. A beztak i omrzneme. Načež to Fugas zakončuje.

„Netvařte se tak smutně.“ „A vy se, synovci, nesmějte!“

Smál jsem se jen z důvodu, že jsem si nějak vzpomněl na bitku s pětačtyřicetimetrovým vodopádem v Maltatalu. Karaf si asi vybavil něco podobnýho. A aby to měl Vlasta jednodušší, nazývá nás oba jako synovce. Nikdo před zítřkem nejde chlastat, tak si kupujeme piva a pomocí bodla na nožíku děláme z hliníkový lopaty co má Karaf (a z který se po nasazení na cepín stane celkem mocný nástroj) deadmana, a zároveň desku na ukotvení stanu. Ještě vážeme na stanový očka z repky, aby se mohl kotvit i pomocí cepínu tak mi to nedá a jednu repku si instaluju na ruku. Ta předchozí mi tam vydržela přes sedm let, tak jsem zvědavej, kolika se dožije tato.

11.07.2005 pondělí

Celou noc štěkal a vyl debil hlídací pes, tak kolem osmý lezu ven abych ho zabil. Už se o to asi pokusil někdo jinej, protože pes utekl do lesa. Balíme si bágly na tři dny, stan necháváme tady, protože Osman domluvil spaní na Prijutu 11, respektive kdesi okolo, protože Prijut jim před deseti lety vyhořel a ještě nebyli schopní ho dát dohromady. Ještě ani nezačali.

Táhnu s sebou 4,7 litru vody, ať nemusím plejtvat plynem při tavení sněhu. Pro jistotu beru i žďárák, jeden nikdy neví. Ještě navařit do termosek čaj z koky, co Fugas dotáhl z Ekvádoru, pučit si od Pavly krém s UV 100, tož to jsem ještě neviděl a po desátý nás bus veze k lanovce. Ona totiž kousek pod Prijut 11 vede lanovka. Pěšky se musí po hrozný cestě po nějakým šotolišti, radši si budu ty kolena šetřit, no ne?

Lanovka stojí 210 rublů, tři jízdy po sedmdesáti. Tohoto nevyužívá Honza, kterej se rozhodl si ty klouby stůj co stůj zničit a vyráží pěšky. Bojujeme o místa s ruskou snowboardovou mládeží a ve dvou skupinách jedeme nahoru. Lanovka vrže tak děsným způsobem, že začínáme závidět Honzovi, kterej v podobě červený tečky supí kdesi pod náma.


Přesedáme do další kabinty, která už tak nevrže, ale když vidíme, jak za plnýho provozu opravují jedinej sloup, co tu v cestě stojí a přes kterej vede lano od tý naší lanovky, tak to taky moc happy není.

Přesedáme na sedačku. Jsme tu všichni, krom toho sebeničícího se Honzy a Jirky, kterej se nám nějak ztratil. Vlasta na něj čeká, my s batohem na břiše, takže se můj výhled omezuje na hroty maček, sedačkujeme nahoru. Do 3800 metrů. Nasazujeme návleky, hážeme na záda ty krysy a jdeme hekat k Prijutu. Po cestě potkáváme ty oskeletovaný Japonce z Chegetu. Ti jsou totálně hyn a to byli jenom na tom Prijutu. Taky ovšem potkáváme jednoho Estonce, je mu 73 let a na Elbrus jde po dvanácté. Zajímavej koníček. Ovšem nic proti zdejší legendě, chlap Čoki Zaliganov, ten byl na vrcholu 209x. Naposledy ve 110-ti letech. Zemřel ve 116-ti. Co dělal posledních šest let nevím. Asi ho to už nebavilo, furt běhat nahoru.

A jsme, poměrně lehce, na Prijutu 11. Je to tu 4157 metrů. Vyhořelej kér, pod ním nějaká kamenná bouda. Borec neví nic o nějaký rezervačce, pořád chce pět minut, po pěti minutách dalších pět minut, až se nasereme a jdeme pryč. Při nahazování batohu samozřejmě zapomínám otevřený víko, takže si mačkama perforuju hlavu.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

O asi patnáct metrů výš je taková dřevěná budka, borec vypadá jako Messner, jsou tu v pohodě, vejdeme se sem a je to jen za 200,- na hlavu a noc. Dole to je o 150,- dražší. Už tu jsme skoro všichni, když přibíhá kdosi od toho spodního baráku, že na nás čeká, vyhazuje nějaký ubytovaný Rusy a že to bude jenom za tři kila, ale už jsem ubytovanej tady a kašlu na to. Tak nakonec pět lidí zůstává dole, čtrnáct nás je nahoře. A ještě to tu dopadá tak, že jsme tady sami, ti tři co tu byli se přesunuli vedle do podobný budky. Je tu k dispozici plyn, tak tavíme sníh.

Jinak bouda se sestává z místnůstky s dvouma stolama a lavicema tak na půl prdele a třema cimrama, kde jsou dva fleky na spaní nad sebou, každej tak pro tři lidi. A půdičku, kterou pořád prolízá majitel a něco pořád hledá. A onen avizovaný sporák, kde jsou funkční dva hořáky.

Vaříme bramborovou kaši s chilli. A sejrem. Změna. Bereme místní hrnec velikosti menší vany, Karafovu lopatu a jdeme znovu na sníh. Je tu sice trubka z který vytýká voda, ale minule se tu z toho všichni posrali, tak to neriskujem. Což nemůže pochopit domácí, ale i jemu to vysvětlujeme.

Šup a jsme v mraku. Nějak to ve mně začíná bublat, tak zatímco jdou skoro všichni na aklimatizačku na Pastuchovy kameny o 500 metrů výš, já lítám do takový zajímavý kadibudky, která už je několik let plná. A to jsem se šel schválně vysrat dole, abych tady nemusel. No, za večer jdu šestkrát. Fakt supr. Jsem totálně odvodněnej, zrovna tady to moc sranda není. Zachraňuje mě až Jarda, kterej se živí jako dětskej doktor, sype do mě Smectu, což je takovej prášek, kterej by šel použít i jako beton. To by bylo, aby mě to ty střeva nějak nezalepilo. Ještě do sebe sypu endiaron.

Vrací se zbytek a celej večer se jenom žere, hlava nikoho nebolí, blít se taky nebude, no zkrátka přesně proti příručce horský medicíny. „Laďo, jak pískáš na tu píšťalku, když nemůžeš popadnout dech?“ „To musíš zkoušet různý otvory…“

Furt vaříme čaje a pokračujeme ve žraní. Do spodního baráku přichází Jirka, kterej si to přebral kolem sebe, jel jenom dvěmi lanovkami a to si na každou ještě koupil zpáteční, třetí trasu šel pěšky a ještě ho lapl ochranář, kterej ho skásnul o 20 $, protože papír s povolením na vstup sem má u sebe Fugas. Prej si šel dole koupit chleba a pak už tam nikdo nebyl. No hotovo. Zkrátka, líná huba, holý neštěstí.

Jdeme spát, a spí se mi vyloženě výborně. Ach ty příručky…


Continue Reading

Hory a pohoří

Užijte si zimní dovolenou v Krkonoších se vším všudy

Published

on

Kam se v zimě vypravit na dovolenou, když chcete zkombinovat sportování s odpočinkem? Rozhodně do Krkonoš. Najdete zde totiž hotely a ubytování s luxusním wellness, a především široký výběr sjezdovek nebo tratí na běžkování. A podle čeho vybrat ten správný hotel? S tím vám pomůže následující článek.

Jaký typ dovolené si chcete užít?

Když hledáte ubytování v Krkonoších, je dobré zohlednit to, jaký typ dovolené si chcete užít. Kdo míří primárně na sportovní dovolenou, bude v jeho zájmu hlavně blízkost k lanovce nebo běžkařským tratím. Naopak pro ty, kdo si chtějí užít klidnější dovolenou plnou wellness, bude na prvním místě hlavně kvalita poskytovaných služeb v daném ubytovacím zařízení. Hotely v Krkonoších jsou naštěstí dostatečně pestré, takže si každý přijde na své. Jen si během hlavní sezóny dejte pozor na volné kapacity.

Výběr podle výletů v okolí

Pokud nechcete během dovolené popojíždět daleko autem, snažte se vybrat si takovou lokalitu, odkud to budete mít blízko na výlety. Oblíbené tak jsou například hotely v Harrachově, odkud můžete dojít například k Mumlavským vodopádům. Tento výlet bývá k dispozici i během zimního počasí a nejde o nijak složitou cestu. Jde také o lokalitu, kde nechybí několik obchodů a další rozcestníky s turistickými trasami.

Všímejte si hodnocení ubytování

Pro spokojenou dovolenou je důležité, aby ubytování splňovalo určitý standard. A to nejlépe ověříte s pomocí hodnocení lidí, kteří zde byli před vámi. Recenze na různé hotely, penziony i další ubytovací zařízení pohodlně najdete na jednom místě. Stačí, kdy si budete vybírat hotely a ubytování na Hotely.cz. S pomocí jednoduchého filtrování zúžíte nabídku přesně podle toho, co zrovna potřebujete. Zařídit si vysněnou dovolenou přesně podle vašich představ tak není nic složitého.

Continue Reading

Hory a pohoří

PILATUS – posvátná hora strážící švýcarský Luzern

Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na
nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami
opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce
metrů.

Published

on

Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška


Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.


Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.

Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.



Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.

My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.



Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!

Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska.

Continue Reading

Hory a pohoří

Trek v Prokletije – nejvyšších hor Kosova

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.

Published

on

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.


První pocity z Kosova

Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.



Pravoslavná duchovní zastávka v údolí Dečani

V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.

Prokleté hory – střecha Kosova

Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.



Na korbě, na traktoru nebo s Enverem

Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.

Království Prokletých hor

Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.



Ptačí výhledy z Djeravice

Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.



Užitečné rady při cestě do Kosova

Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.

Continue Reading