Connect with us

Hory a pohoří

Kavkaz, mohutná hradba hor IV.

Míjíme hodně salaší a totálně brutálním kopcem jdeme do Vierkhniho Baksanu. Ještě potkáváme čtveřici dalších Bělorusů, co jdou taky na Elbrus. Výbavu mají navázanou na koních, krámů, že to svět neviděl, stavební přilby a ten poslední už očividně nemůže, a to ušli tak půl kilometru. Nalehko.

Published

on

07.07.2005 čtvrtek

V noci jsem mile překvapen a to tím, že mi je teplo. Sice, vyslíct se v tom spacáku bylo hodně těžký, ale všechno jde, když se chce. Vstávám v osm. Modroha. Vaříme, balíme, fotíme Ushbu, sebe s Ushbou, Ushbu s námi. Já se polokoupu v ledovcový říčce. Dokonce i zuby si čistím. Trošku. Vyrážíme údolím kde se koně střídají s krávama. Pořád do kopca, jak jinak taky. Začínají první sněhová pole.


Za šest hodin chůze jsme v sedle Irikchat, někde kolem 3600 m. No, chůze, závěrečná půlhodinka byla dobrý supění. Naproti nám jdou navázaní čtyři lidi, chodí od jedný trhlině k druhý a jsou z toho očividně zmateni. Nicméně cestu nacházejí, žádný drama se nekoná. Škoda.

Vidíme Elbrus. Je to teda hromada šutrů a ledu, vypadá impozantně. Další pětitisícovka tady je až v Bezingerský stěně. Pěkný.

Za závětřím z kamenů, který ještě vylepšujeme, stavíme stan na docela rovný ploše, ale na bahýnku. Ble. Dáváme proto pod podlážku bashu, to je lepší. Minulej rok tu údajně všude byl sníh. Jsme trochu pod hřebenem na návětrné straně, tak to se stanama mlátí fest. Pár lidí si staví stany na hřebeni, ale tam se už musí zakopávat do sněhu. Honza s Jiřím si od nás pučují lopatu a staví si kolem stanu sněhovou zábranu, vypadá to spíš, jak kdyby ten stan chtěli obstavit iglú.

Vaříme bramborovou kaši s chilli a kouskem sejra, už mi to začíná chutnat. Pro jistotu se pak ale musím dezinfikovat zbytkem slivovice. Dvakrát. Tavíme sníh do flašek, ať máme pitnej režim, kterej oba silně podceňujeme. Ale víme o tom, to je hlavní.

Ještě dotvářím závětří kolem stanu. Je tu docela bordel po našich předchůdcích, jako všude v rusku. Jsou to hovada. Jdeme se mrknout na jeden vrchol, co je mezi naším sedlem a Elbrusem. Jmenuje se, jak jinak, Irichat a má 3667 metrů nad mořem. Mám zase vejškovej rekord, he he. Jinak, Vrocholky se jménem Irikchat jsme tady našli tři a není to tu nic neobvyklýho, jedno jméno pro víc věcí tu je na denním pořádku. Ještě prozkoumáváme trhlinu, respektive poměrně slušněj odtrh sněhu a hopkáme zpátky. Pořád řešíme možnost průstupu východní stěnou na Elbrus, ono by to šlo, ale já absolutně nemám potuchy co se mnou udělá výška, Karaf zase není úplně zběhlej v horověcech. Ale brbláme o tom dlouho.


Je nádherná viditelnost, pod námi jsou mraky, zapadá slunce a začíná foukat. Studeně.

Na platu Jikaugenkioz se pohybuje skupinka devíti lidí (asi na jednom laně) a začíná pomalu stoupat k nám. Když se k nám dosápou, vypadne z nich něco jako že jsou z Moskvy a že jdou ještě dnes dolů. Co mne ale zaujalo, že sedm z nich jsou ženský.

Je zima, jdeme spát. Ještě zašívám pracovní tenkou rukavicu a Karaf u toho počítá prachy. Protože se motá v dolarech, korunách Českých i Slovenských, rublech, hřivnách, rupiích, francích, eurech a bůh ví v čem ještě je z toho poměrně dost zmatenej.

V noci vítr mlátí se stanem jak blbej, my za ochranným valem z kamenů jsme v pohodě. Ač to je neuvěřitelný, je mi zase teplo.

08.07.2005 pátek

V 7:30 lezu ze stanu. Zase pere slunko a je modrý nebe. Kontroluju tropiko, protože jisté poryvy nočního větru dávaly tušit, že ten stan uletí i s námi. Chceme vařit kaši s chilli, ale po zapálení vařiče hoří všechno okolo, jenom ne ten Var.

„Jsem si už večer říkal, že tu smrdí plyn, sakra.“ „To bude asi zacpaná tryska.“;

Demontujeme vařič a strunou, která je pořád přilepená na reklamačním listu i přes to že je už dva roky neplatnej, šmrdolíme v nějakým průřezu abychom pak zjistili, že tryska je na tý části, co jsme odmontovali. Tak čistíme tu trysku, profukujeme a smontováváme zpět.


„Jé. Ono když se to utáhne, tak to hoří jenom tam kde má.“ „No, ono to je vlastně logický.“

Kaše nakonec uvařena, chilli máme taky stále větší spotřebu. Začínám chápat, proč to Karaf nepřesypal do filmovky a vzal toho celý balení. Už není sejra, ale Karaf odněkud záhadně vytahuje Korbáčiky. Velikonoční. Je tam i ta stuha. Aspoň to bude mít i funkci solničky, koneckonců mám bejt zvyklej z Maltatalu, tam jsme zas měli vánoční balení.

Dáváme do kupy tři lanový družstva. Jedno vede Fugas, jedno Vlasta a jedno já. To i z důvodu, protože jako jeden z mála mám prsák, tak abych tam zahučel radši já. Probíhá rychlokurs o pohybu na ledovci a zastavování pádu, prusíkování z trhlin se radši vyhýbáme. Stejně půjdeme jenom kousek, to navázání je hlavně z důvodu, aby to trošku přešlo do krve těm, co jsou na laně poprvý. Ještě mě Petr učí vázat butterflye jinou metodou, ta je supr a je to takový blbuvzdornější. Ne tak pro Karafa, kterej tento způsob odmítá a šmodrchá to dál starým způsobem.

Traverzujeme hřeben Kyrtyk, jeho severozápadní stranu. Docela to jde. Závěr do sedýlka je už takový lezení, ale kolmý to není, tak valíme nahoru. Sundáváme mačky, sedáme na prdel a mažeme to do údolí, k řece Subashi. Při jednom zvlášť peprném sjezdu kterej už spíše hraničí s nekontrolovatelným pádem se mi rozpadá treková hůlka a půlka zůstává na svahu. Ani projíždějící Karaf není schopen ji chytnout, tak musím znovu nahoru a absolvovat ten mazec ještě jednou. Dole se sušíme, žereme zbytky jídla, odborně spravuju hůlku a zjišťuju, že se mi zase uvolňuje jeden hrot. To nic zas tak hroznýho není, jenom jej musím co pár kroků utahovat, abych jej neztratil, protože náhradní bych už asi nesehnal. Toto jsem koneckonců dělal minulej rok celej pochod po zimním hřebeni Malé Fatry, tak jsem dobře zautomatizovanej. Ten hrot jsem pak doma zalepil a na druhej jsem se vysral a to je právě ten, co blbne teď. Achich.

Jdeme podél Subashi, všude hromady Rododendronů, je nádherně. Docházíme k soutoku s řekou Mkiara. Rozhodujeme se, zda jít na hřeben Syltran k jezeru Syltran, ale vzhledem k situaci, že by jsme zítra museli poměrně prudce naklesat něco přes výškovej kilometr a naše kolena už nejsou co bejvaly volíme jednodušší cestu kolem řeky Kyrtyk, která vzniká soutokem právě Subashi a Mkiary.

Chvíli hledáme most, když ho vidíme, tak by jsme jej radši ani nenašli, vypadá fakt hrozně. Hledáme brod. A to vše u říčky, kterí je široká tak pět metrů, ale kurevsky rychlá a hluboká. Nakonec to po jednom přecházíme po tom mostku. A ono to jde.

Všude smrdí bylinky. To už zase jdeme údolím po širokých pastvinách po cestě, která tu byla vytvořena kvůli těžbě něčeho, ale nakonec se na několika místech propadla, tak se tu netěží, nic tu nemůže jezdit a to je moc dobře. Stačí, že kousek na východ je v kopcích neutronová laboratoř. Kempujeme u řeky kousek od potůčku s relativně pitnou vodou. Vaříme polívku, jaká to změna po těch kaších, s chilli. Sypeme tam toho hromadu.

„Hele, mě to vůbec nepřijde ostrý.“ „No, mě taky teda ne.“ „Fugas, pojď to otestovat, to je nějaký divný.“ „He, teda jako ostrý to je!“ „Fakt jo?“

On, když člověk žere tejden chilli ve všech jídlech a pořád zvedá dávky, tak se na to nějak adaptuje. A chilli údajně vyplavuje endorfiny, takže se cejtíme šťastně. Prej teda.

Jsme asi tak v 2500 metrech, stanujeme na trávě, na severu se tyčí Elbrus, svítí slunce, sem tam připluje mrak. Vařím čaj, Karaf se učí Hindi, spíš opakuje, protože to už kdysi uměl a zdárně to zapomněl. Nevím teda, kde se to tady chystá využít.

Karaf se jde mejt do potoka, vzhledem k tomu, že se vrací skoro suchej nevím jak to dělal. Slunce zapadá, citelně se ochlazuje, tak lezu do spacáku a komunikuju z něj, po chvíli tak činí i Karaf. Někdy před desátou definitivně usínáme.

09.07.2005 sobota

Po ránu mě něco šimrá na držce. Protože v rámci snížení rosnýho bodu ve stanu nezavíráme ložnici, má sem přístup všelijaká havěť jakožto i třeba Fugas s kusem trávy, což je příčina onoho šimrání. Vylízám tedy. Je půl devátý, modrý nebe a slunko.

Tento článek je s laskavým svolením převzat z osobních stránek autora. Tam najdete další články z expedic, které Přípluv absolvoval. Jeho stránky najdete na adrese pripluv.ic.cz

Balíme, vaříme kaši s chilli. Pučujeme plynovou bombu Fugasovi, kterýmu ten jeho supr vařič s plamenem srovnatelným s odpalem nějaký balistický střely vyžral veškerej plyn. Ten toho využívá a vaří jak o život. Z hůlek a repky děláme sušák na prádlo, protože Karaf šel pro změnu prát a tentokrát má ty věci teda fakt mokrý. Pavla zase dělá čaj s mateřídoušky a vytahuje slivovici s naloženou a vyluhovanou mateřídouškou, tož to do sebe lejem.

Jdeme zase po cestě, která je místy propadlá, místy zasypaná. Nad námi krouží Orlosup. Karaf to chce fotit, ale ten jeho fotopřístroj, kterej je zvláštní tím, že mu bezchybně funguje elektronika ale už ne mechanika, pořád zaostřuje a to tak dlouho, že fógl mu mizí za obzorem.

Řvou na nás dva ovčáci, že musíme kolem nich, protože voda vzala cestu, taky tak činíme, dokonce nás ani nesežrali ti dva psi velikosti telat. Po chvíli potkáváme čtyry Bělorusy s vybavením jako před čtyřiceti lety, rifle vyztužený na kolenech a na prdeli kůží, pletený svetry, kanady a že jdou na Elbrus. Tak nevím.

Míjíme hodně salaší a totálně brutálním kopcem jdeme do Vierkhniho Baksanu. Ještě potkáváme čtveřici dalších Bělorusů, co jdou taky na Elbrus. Výbavu mají navázanou na koních, krámů, že to svět neviděl, stavební přilby a ten poslední už očividně nemůže, a to ušli tak půl kilometru. Nalehko.

A jsme v magazinu, neboli obchodu. Kupuju pivo a několik balíků cigaret pro kamarády doma, jeden balík stojí 3,5 ruble. Po příchodu Karafa, kterej tu má i funkci peněženky kupujume další piva, sejra, bonbóny a na závěr 300 gramů chalvy. Karaf ještě letí koupit vajíčka, já kupuju za sto rublů pravý vlněný chlupatý ponožky pro Hanku. Velikost beru tak od oka do doby, než tam zůstanou poslední, tak se po tom sápu a je to vyřešený.

Autobusem, co sem přivezl zbytek lidí a teď pro nás přijel jedeme do base campu. Stavíme stan a jdeme mrknout do půjčovny, co tam ještě mají. Fugas kupuje starej cepín za tři stovky, ještě s dřevěným toporem, težkej jak sviňa. Taky nad tím přemejšlím, ale pak na to kašlu, kupuju jednu skrutku, už za ni chce dvě stovky ale ukecáváme to zase na kilo a ještě dvě tam sprostě kradu, dyť jich tam má ještě hromadu. Ivan jich bere sedm, Roko čtyři celokovový cepíny, ty ještě ukecává na tři stovky za kus z původního pětikila a mažeme zpátky.

Jdu do sprchy. Fakt. Ani se moc nevyslíkám, kraťase, trenky a ponožky stejně potřebujou trochu vody. Vlastně docela dost vody. Pak natahujem mezi stromy repku, suším to, Karafovým nožem si stříhám nehty. Vaříme vajca. Kudrnovci dělaj školení na pochod přes ledovec, to je docela sranda.

„Ivane, proč máš někde navázaný butterflye a někde vůdcáky?“ „No přece aby věděli, kam se maj cvaknout.“

A sakra, tak toto má logiku. Stejně to je prdel. Zděšeně zjišťuju, že stav mých světaznalých pohorek už není úplně ideální. O popraskaný kůži vím, ale že se mi začíná pomalu rozpadat podrážka, to mě docela překvapilo. A nasralo.

Žereme ty vajca, zapíjíme heřmánkovou slivovicí a že jako skočíme na jedno. Karaf zase něco zašívá a že dojde. Dávám si chičin, kdosi šašlik z berana a pak na něj čeká tři hodiny. Tady se zkrátka nikam nespěchá. Ke všemu je to maso takový gumový. Pivo bylo teplý, tak to nalupali do mrazáku, takže teď mi v lahváči plavou zmrzlý kry. Jeden místní děda popíjí venku s průvodcema od Kudrny, ti aby to vydrželi, tak se musí střídat. Vypadaj dost hrubě, ale uchlastali ho. Pivo taje pomalu a dost klouže jak má na sobě tu ledovou krustu. Tak to nemůže dopadnout jinak, než že se chce Petr napít a po vyklouznutí flašky z ruky sprchuje čtyři lidi naproti. Kdybych mezi nimi neseděl já, tak se bavím ještě o něco víc.

Chci odejít, ale Karaf zrovna došil, tak jsem rychle vrácen zpátky. A že dáme panáka. Putinku s percem. Čili vodku s papričkou.

„Kurva, tak to je hrubý.“

Podle nálady obsluhy nám ji dávají někdy za patnáct, někdy za dvacet rublů. A už to lítá. Ivana už Osman odnáší, ten je total. A repete. A pivo. Fugas kalí s jedním borečkem, co se mě tu snažil první večer opít nad borščem, ne bez neúspěchu, a vypadá taky už nějak sešle. Chlápek se furt ptá po mně, alpinist Robert (to že jsem horolezec mu silně imponovalo), naštěstí jsem zapřen.

„…no, a pak … vylezeme severní vrchol … Elbrusu….“

No, Martin v tom má teda taky jasno. Vlasta, kterej je jako druhej průvodce donucen chlastat s místníma nám tajně nosí panáky vodky. Vždycky to do sebe klopnu, až později mě dochází, že tady se pod deci nepije. Pozdě. Roko tancuje kavkazské tance.

„Umění být průvodce je umění chlastat.“

No hotovo. Všichni našrot a pořád jeden panák za druhým. Putinka.

Continue Reading
Click to comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Hory a pohoří

Užijte si zimní dovolenou v Krkonoších se vším všudy

Published

on

Kam se v zimě vypravit na dovolenou, když chcete zkombinovat sportování s odpočinkem? Rozhodně do Krkonoš. Najdete zde totiž hotely a ubytování s luxusním wellness, a především široký výběr sjezdovek nebo tratí na běžkování. A podle čeho vybrat ten správný hotel? S tím vám pomůže následující článek.

Jaký typ dovolené si chcete užít?

Když hledáte ubytování v Krkonoších, je dobré zohlednit to, jaký typ dovolené si chcete užít. Kdo míří primárně na sportovní dovolenou, bude v jeho zájmu hlavně blízkost k lanovce nebo běžkařským tratím. Naopak pro ty, kdo si chtějí užít klidnější dovolenou plnou wellness, bude na prvním místě hlavně kvalita poskytovaných služeb v daném ubytovacím zařízení. Hotely v Krkonoších jsou naštěstí dostatečně pestré, takže si každý přijde na své. Jen si během hlavní sezóny dejte pozor na volné kapacity.

Výběr podle výletů v okolí

Pokud nechcete během dovolené popojíždět daleko autem, snažte se vybrat si takovou lokalitu, odkud to budete mít blízko na výlety. Oblíbené tak jsou například hotely v Harrachově, odkud můžete dojít například k Mumlavským vodopádům. Tento výlet bývá k dispozici i během zimního počasí a nejde o nijak složitou cestu. Jde také o lokalitu, kde nechybí několik obchodů a další rozcestníky s turistickými trasami.

Všímejte si hodnocení ubytování

Pro spokojenou dovolenou je důležité, aby ubytování splňovalo určitý standard. A to nejlépe ověříte s pomocí hodnocení lidí, kteří zde byli před vámi. Recenze na různé hotely, penziony i další ubytovací zařízení pohodlně najdete na jednom místě. Stačí, kdy si budete vybírat hotely a ubytování na Hotely.cz. S pomocí jednoduchého filtrování zúžíte nabídku přesně podle toho, co zrovna potřebujete. Zařídit si vysněnou dovolenou přesně podle vašich představ tak není nic složitého.

Continue Reading

Hory a pohoří

PILATUS – posvátná hora strážící švýcarský Luzern

Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na
nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami
opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce
metrů.

Published

on




Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška


Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.


Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.

Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.






Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.

My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.



Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!

Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska.




Continue Reading

Hory a pohoří

Trek v Prokletije – nejvyšších hor Kosova

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.

Published

on




Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.


První pocity z Kosova

Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.



Pravoslavná duchovní zastávka v údolí Dečani

V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.

Prokleté hory – střecha Kosova

Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.



Na korbě, na traktoru nebo s Enverem

Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.




Království Prokletých hor

Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.



Ptačí výhledy z Djeravice

Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.



Užitečné rady při cestě do Kosova

Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.




Continue Reading

Nové články