Píše se rok 2005, let Praha – Káhira se chýlí ke konci.

Patnáctimilionové město se pod námi rýsuje nejdříve jako sametová večerní toaleta se štrasovými sponami, později jako jemný a čím dále tím více orientálně tkaný brokát. Snažím se uvědomit si, zda vzpomínky na první cestu před 13 lety jsou obroušené časem nebo mé tehdejší vnímání bylo zastřené mimořádnými okolnostmi. Prvním letem v životě vůbec a prvním samostatným cestováním na takovou dálku. Ať tak či onak je vše kolem nás – tentokrát cestujeme ve čtyřech – velice ostré a dobře čitelné. Jen těžké vedro na letišti, ačkoli tehdy to bylo o měsíc dříve, se tentokrát nekoná. Velká část letiště je nová, ale východ je stejný a venku, přestože je 2. června, vane příjemný větřík. Odbavení, nákup trochy alkoholu ve freeshopu, setkání s naším agentem Baherem … .

A na tomto místě je nutné seznámit případné nezasvěcené čtenáře s aktéry a dlouhou přípravou Expedice Vlajajaji. K lepšímu pochopení dalšího průběhu cesty pomůže následující mapa.

Můj muž Vladimír pracoval v Egyptě několikrát po různě dlouhou dobu od roku 1981. O deset let později pobyl v Káhiře, odkud vyjížděl na různě vzdálené stavby rozvoden po celém Egyptě, půldruhého roku. Prostřední půlrok jsem tam pobývala s ním a prostřední měsíc – prázdninový, s námi trávili i naši synové.

Takový kousek života vyryje v člověku hlubokou brázdu vzpomínek na zážitky veselé i těžké, ale jak už je v lidské povaze, ta dává vyniknout jen a jen všemu úžasnému.

Pochopitelně jsme se o všechny tehdejší zážitky dělili často s našimi přáteli a ti nejbližší, také hodně zcestovalí, jednoho večera pronesli: Už dlouho máme touhu se tam podívat … . Co kdybychom podnikli společnou cestu? … . Tato památná věta byla pronesena možná před třemi, čtyřmi lety. A pak téměř při každém společném posezení, při společných silvestrovských oslavách, zkrátka kdykoli na to přišla řeč. A najednou to, co se zdálo příjemným konverzačním tématem, dostávalo stále konkrétnější podobu. Před loňskými Vánocemi si Vláďa pořídil internet a náš doposud imaginární výlet začal dostávat konkrétní podobu. Na obrazovce se objevovaly obrázky nabízených bytů, objednávky letenek, exkluzivní nabídky hotelů a bungalovů s bazénem i bez a nabídky na pronájem vhodného auta. Pro oba naše muže následoval šťastný půlrok e-mailů … . A při loňském Silvestru se již připíjelo na zdar expedice.

Vraťme se ale na parkoviště Káhirského letiště ve čtvrtek 2.června 2005 „v hodině mezi psem a vlkem“. Ukazuje se, že do najmutého auta (nasmlouvané Daewoo 1600 ccm) se naše expedice se zavazadly a dvěma „špindíry“ samozřejmě nevejde. Po delším dohadování je tedy najmut ještě taxík a směřujeme k prvnímu cíli naší cesty, ke káhirskému bytu. Ale pozor !! Adresa nesouhlasí, počet místností nesouhlasí a interiér podle fotografií z internetu také ne. Majitel bytu je ovšem patřičně hrdý na svůj majetek. Naše představy o úrovni bydlení a hygieně se samozřejmě trochu liší, takže jeho nadšení příliš nesdílíme. A k tomu ještě agent Baher nasazuje cenu, která je vyšší, než ta potvrzená v internetové dohodě. Všichni kromě Vládi padáme únavou, ale on vyzbrojen arabskými zkušenostmi, přivezenými výtisky internetových dohod a také vnitřní silou, válcuje tři a půl hodiny veškeré požadavky špindírů na pojištění, poplatky za služby a kauci, a v neposlední řadě i na náhradu za taxíka z letiště. Unaveni, leč vítězně, uléháme k šesté hodině ráno.

Dopoledne jdeme na pěší prohlídku okolí, ochutnáváme třtinovou štávu a kupujeme si grilované kuře k obědu. Po obědě přichází Baher dohodnout se o smlouvě na auto a také se stále se opakujícími požadavky. Trvá na svém, ale my také. Tyto nikam nevedoucí rozhovory se táhnou jako červená nit celým naším pobytem a posléze se stanou prostě nepostradatelným koloritem. Jedeme do centra, voňavkář vedle ČSA otravuje i po 13 letech a také vše ostatní se moc nezměnilo. Jen na zpáteční cestě k autu Vláďa zabloudil a protáhl naší pěší trasu asi o tři kilometry, k malé radosti své uťapané ženy.

Pátek 3.června:
Pyramidy v Gize stojí stále na stejném místě, ale okolní písečné duny byly podrobeny terénním úpravám, které stále pokračují. Také cesta podél kanálu je nahrazena novou asfaltkou.

V hospodě se na minutu přesně setkáváme s Podzimkovými, ozdobenými beduinskými šátky, kteří absolvovali přímo reportážní prohlídku celého areálu pyramid. Vyrážíme na opulentní oběd do motorestu jménem Omar Oasis, který je v polovině Alexandrijské pouštní dálnice a ke kterému máme z minulého období vřelý vztah. Pak hledáme nejdříve dost marně některý z kláštěrů (Bishop Makarius), ale po chvíli úsilí se nám to daří. Ovšem zpáteční cesta domů se nedaří po chvíli, ale až po několika hodinách, protože jsme se zamotali v káhirských ulicích a nemůžeme se strefit domů. Byt se totiž nachází v poměrně odlehlé, ale rozsáhlé lokalitě jménem Nasr City, ze které jsme si zapamatovali pouze památník – pyramidku – na místě atentátu na bývalého prezidenta Anvara Sadata. To nás nakonec zachránilo od dalšího bloudění. Domů přijíždíme až kolem 22,00 hod, t.zn. o dvě hodiny později na schůzku s Baherem, který přesto čekal, protože si přišel pro peníze za nájem auta a také sepsat nájemní smlouvu na auto. Samozřejmě že k tomu připojuje zase neúspěšně své požadavky na zaplacení pojistného, kauce a taxika v souvislosti s bytem. Smlouva je podepsána okolo půlnoci, takže máme nárok jít konečně spát.

Sobota 4. června:
Vláďa a já jdeme navštívit našeho starého přítele El Bendaryho do jeho kanceláře, kde se nám dostává srdečného přijetí a zároveň pozvání do jeho rodiny na úterní večeři pro všechny. Potom se vydáváme se slzičkou v oku po svých zavátých stopách na Dookki, Tahriru, Hassanu atd. Něco se změnilo, něco ne, zkrátka nevstoupíš dvakrát do stejné řeky… . V 17.00 vyzvedáváme Podzimkovy, nabité vědomostmi a zážitky z Egyptského muzea, kde jsme je ráno odložili. Domů jedeme tentokrát již téměř bez bloudění. Protože se nám nepodařilo vhodně zaparkovat auto, chce po nákupu v samoobsluze Vláďa zajet na lepší místo před dům, ale marně. Auto nereaguje. Po zjištění, že odešla baterie, následuje bezesná noc, kdy se přivolaný Baher snaží, po dolití kapaliny, z ní dostat trochu života. Nakonec kapituluje, je třeba koupit novou baterii a to je o půlnoci také marné. Ráno uvidíme.

Neděle 5. června:
Po noci plné obav se Vláďa v příslušném obchodě dovídá, že baterie vhodná do našeho auta stojí 180 LE. Avšak Baher od nás včera požadoval 300 LE a v tom smyslu informoval i našeho „bulaba – domovníka“, který ji s námi má jít koupit. Povinnost zaplatit baterii je podle smlouvy na nás, protože to souvisí s nízkým nájmem za auto a neomezeným kilometrovným. Při nákupu využíváme naši informaci a než se bulab dostane ke slovu, platíme správnou cenu i s namontováním. Bulab jen čučí a Baher „chudák“ opět přichází o svůj bakšiš.

Posíleni a rozjařeni morálním vítězstvím, vyjíždíme na prohlídku Old Caira. Kupujeme si velikonoční a vánoční papyry, Jiří obdivuje zlatý oltář svého patrona ve stejnojmenném chrámu.

My všichni si ještě prohlížíme nové vykopávky, k jejichž odhalení přispělo i zemětřesení v roce 1992. Prohlídku Old Caira končíme v typické hospůdce na kávě a čaji.

Pak pokračujeme na Nilometr. Je to prastaré zařízení na principu spojených nádob, kde dle stoupající hladiny Nilu byly vyměřovány zemědělské daně. Výše daní stoupala s výší hladiny životadárné řeky, protože čím více zatopené zemědělské půdy, tím více úrodného bahna a z toho vyplývající bohatší sklizeň. V podstatě hluboká studna je teď vkusně zasazena do budovy, obklopené parkem, kde se zřejmě konají kulturní akce. Před lety, v roce 1986 to tady navštívil Vláďa s dětmi a místní „kastelán“, tenkrát ještě v kalabě, Vláďu poznal po šesti letech v roce 1992, kdy tam přivedl mne. To už byl oblečen po evropsku. Tentokrát, v roce v roce 2005 zabezpečují vstup do areálu dva příslušníci turistické policie. Kde je našemu „kastelánovi“ konec? Jestlipak by nás ještě poznal?

Na Nilometr se jde po nábřeží, odkud je vidět na obdělávané břehy Nilu. Na nich pěstují místní zahradníci na úrodné naplavené půdě spoustu květin a okrasných keřů pro hotely i soukromníky.

Vláďa je natolik zaujat jejich výpěstky a fotografováním, že přehlédl strom a přivodil si obrovskou krvavou bouli. Její nádheru s nadšením obdivovali na zpáteční cestě (to ještě trochu povyrostla) i místní „páni kluci“!

Pondělí 6. června:
El Alamein. Když jsem poprvé uviděla nekonečné řady pomníčků padlých vojáků spojeneckých vojsk, bylo našim synům 17 a 18 let. Proto jsem přičítala nezadržitelné slzy mateřským pocitům, aby už nikdy … . Teď jsme tu sami, kluci dostudovali a velmi úspěšně se postavili do života. Ale velké dojetí přichází znovu. Možná že teď víc nad rodiči, kteří nejen že nikdy neviděli své syny uprostřed jejich životů, ale mnozí nespatřili ani jejich hroby zde. Mám pocit, že i za ně musíme skropit písek slzami a zároveň obdivovat pietu, se kterou je hřbitov udržován a přeměňován v kvetoucí park bouganvilií, ibišků a mimoz. „Při východu ani západu slunce nezapomeneme“. V nekonečných řadách pomníčků hledáme česká jména, je tu Řezníček, Suchanek a asi ještě mnoho dalších, které jsme nenašli.

Další památníky i přes svou monumentálnost už v nás tak velké dojetí nevzbuzují. Německý – v podobě strohé teutonské pevnosti, italský, k němuž vede kouzelně rozkvetlá alej oleandrů a bouganvilií … . A všude tisíce jmen. Památníky protistran jsou za horizontem, aby ani po smrti neviděli na nepřítele. Pahorek mezi nimi je kóta, která pohltila tolik krve, aby rozhodla o výsledku války v Africe … . V zahrádce válečného muzea stojí v poušti nalezené zbytky vojenské techniky, která trochu působí dojmem hraček pro kluky, ale jsou tu i odhalené autentické zákopy.

Slyšela jsem vyprávění, že ne vždy ve válce mlčí můzy nebo alespoň věda. Podstatná část sbírek hmyzu v muzeu při Humboltově univerzitě v Berlíně prý pochází od vojáka – budoucího vědce, který se zúčastnil bojů o El Alamein a v přestávkách bojů se věnoval své zálibě… .

Pokračujeme směrem na Alexandrii a celé pobřeží lemuje více či méně dokončená výstavba přímořských letovisek. Nikde není kousek pláže, kde bychom se vykoupali. Projíždíme tedy Alexandrií, míjíme nově postavenou knihovnu pod záštitou UNESCO a přijíždíme na Mamuru. Tam jsme se kdysi často koupali. Po zbytečném zaplacení vstupu do této oblasti zjišťujeme, že ani zde není místečko pro obyčejného smrtelníka, neboť prezident Mubarak většinu oblasti údajně věnoval svým věrným policistům, vojákům a jejich rodinám. Pak už si jen prohlédneme Montázu, bývalé letní sídlo králů s krásnou, veřejně přístupnou zahradou a s trochou zklamání se vracíme do Káhiry.

Úterý 7. června:
Dnes je na programu Citadela. Vstup je komplikovaný, protože oproti „tehdá“ je dnes jenom jeden vstup, takže musíme dvakrát přeparkovat a pak jít v tom vedru do kopečka po svých. Vláďu to tak znavilo, že při „odborném výkladu“ Jiřího na koberci v mramorové mešitě, ulehl tam, kde všichni ostatní usedli. Po chvíli se objevil něco jako místní dozorce a s obavami o jeho zdraví chtěl volat sanitku. Tak jsme ho uklidnili.

Také jsme zavzpomínali na přítele Karla Kellera, který jako arabista dokázal v podobných mešitách přednášet výklady z koránu jako by se zde narodil. Po prohlídce mešity Mohameda Alího couráme po celé Citadele a fotografujeme panorama Káhiry. V jedné mešitě vidíme hroby rodiny …doplnit…………………. Jinde zase krásně zrestaurovanou kupoli místním studentem. Budova vojenského muzea je citlivě rekonstruována dokonce pomocí plátkového zlata na veřejích, ale expozice se nesou v socialistickém duchu. Vláďa je stále natolik psychicky narušen ranním složitým parkováním, že si návštěvu vojenského muzea nechal ujít. Je to krásné a zajímavé, ale přesto naše srdce jihnou při pohledu na hejno dudků, kteří si užívají siestu na stromech a trávnících parkové úpravy v areálu Citadely. Že by to bylo tím, že živá příroda je věčná a nám je bližší, než památky na vítězná tažení, nebo „kamenolomy“, byť mnohatisícileté? Ale kvůli památkám jsme přece do Egypta přijeli a tak pokračujeme v městské čtvrti pod Citadelou.

My prohlídkou mešity El Rifai, ve které je pohřben král Faruk s rodinou a iránský šach Réza Páhlaví. Stěny jsou pokryty sbírkou různých mramorů ze všech koutů světa a podlahy zase vzácnými „peršany“, z nichž i ten, který je použit při vstupu jako rohožka, by mohl být chloubou mnohého českého bytu. Podzimkovi dávají přednost mnohem starší mešitě Sultan Hassan.

Potom chceme navštívit Andersonovo muzeum, kde anglický lékař, cestovatel a sběratel, soustředil ve svém zdejším domě sbírky užitého umění i běžných předmětů z celého světa. Jelikož vstupné je vysoké a Vláďa už v muzeu byl, dávají nám muži přednost a věnují se odpočinku na lavičce. Z našeho ženského hlediska to ale i přes vysoké vstupné opravdu stálo za to i když průvodce byl trochu „přítulný“. Jsme brzy doma, abychom se hodili do gala a připravili se na návštěvu s večeří u našeho přítele Ahmeda El Bendaryho. Ke troše bloudění při hledání jeho bytu se přidává další Vláďův úraz–zakopnutí o vysoký okraj chodníku, které přináší rozbité koleno a trochu zašpiněné kalhoty. Přesto, že za to samozřejmě mohu já, obětavě ho ošetřuji.

Ještě než zazvoníme u rodiny Bendaryových, nemohu nevzpomenout na několik jiných návštěv, které se uskutečnily při našem minulém pobytu. Pozvání cizince do arabské rodiny je něco mimořádného a dochází k němu až po důkladném seznámení a ještě probíhá na naše poměry velmi neobyčejně. Vláďa sám, jako včelař, byl pozván k arabskému včelaři, aby si prohlédl, jak se včelaří v Egyptě. Zážitky byly přinejmenším zajímavé: Všude je nutno léčit včely z chorob celosvětově rozšířených, zejména od roztoče Varroa. Toto léčení u nás probíhá na podzim, kdy je stočen med a včelky nakrmeny, podáním léků proti této chorobě formou fumigace a aerosolu. Přes zimu, kdy není snůška, tyto léky působí a na jaře se zdravé včelstvo vrhá do práce a snáší pyl i nektar do čistého úlu už bez chemických příměsí. Těmito letitými zkušenostmi českého včelařství vybavený, zíral můj muž nevěřícně na léčení včelstev gabonovými pásky, které celoročně visí ve zdejších úlech. Tak je to ale ve všech jižních zemích, kde snůška probíhá celoročně a jedovaté chemické látky přecházejí z léčiv do medu. Je neštěstí, že levný med z těchto krajin je celosvětově vykupován a i u nás přimícháván do medu, který jde do spotřebitelské sítě.

Ale zpět k návštěvě arabské rodiny. I přes přátelské přijetí mužskými členy, květiny, které Vláďa přinesl paní domu, nebyly předány a uvadly odložené v koutě, protože hostitelka si mohla prohlédnout hosta jen škvírou ve dveřích. U stolu návštěvu obsluhovaly děti.

Jiné dvě návštěvy jsme absolvovali spolu. Jedna – městská se odehrála na sídlišti, kde jsem se při vystupování z auta vnořila i ve vysokých podpatcích nad kotníky do odpadků, které pokrývaly tamější ulice. Na předměstích Káhiry je to o trochu lepší, protože velkou část odpadků zde likvidují chovy kachen a jiných domácích zvířat. Po neomítnutém schodišti jsme přišli do bytu středně zámožného stavebního technika a jeho milé rodiny. Naše návštěva včetně pohoštění se nevymykala řadě podobných návštěv u nás doma nebo kdekoli v cizině. Má zvědavost ale přesto způsobila, že na tuto návštěvu mi zůstanou nezapomenutelné vzpomínky. Právě více ze zvědavosti než z nutnosti jsem požádala, abych mohla na toaletu. Paní domu, v tomto případě nezahalená a sedící s námi a s dětmi u společného stolu, mě uvedla do nevymalované místnosti s cementovou omítkou, letmo rozdělené částečnou stěnou, kde v „tureckém záchodě“ spočíval konec poměrně dlouhé gumové hadice. Její délka odpovídala tomu, že je používána k přívodu vody nejen na WC, ale i do umyvadla na mytí, škopku na mytí nádobí, k vaření jídla i na plnění konvice na kávu…… .

Takto poučena, při návštěvě u bohatého farmáře, vlastnícího několik sadů citrusového ovoce, jsem se už tolik nerozhlížela. Kromě sadů vlastnil farmář pozlacenou sedací soupravu, provedenou v královsky modrém sametu, která trůnila v místnosti s hliněnou podlahou. Na krásně tepaný, mosazný stolek, byl prostřen denní tisk s Mubarakovým projevem a společná mísa s velmi chutnou krmí, která se jedla rukama. Moc pohodlné to nebylo, protože se jednalo o rýži s kousky masa a zeleniny. Už jsem nepátrala po tajích kuchyně, ale v duchu politovala manželku, protože její muž házel prázdné krabičky od cigaret z okna. Rozčarování na sebe nedalo dlouho čekat. Při pozvání na zahradu jsem na ploše asi 4×5 m spatřila jednu palmu a – pod oknem hromadu odpadků … .

KONEC I. ČÁSTI