Prázdninovou destinací ze stránek katalogů cestovních kanceláří
bangladéšský Cox’s Bazar asi ještě nějakou chvíli nebude. Ani během
koupání není ženám dovoleno odhalit nohy nebo břicho, přilehlý přístav
místy připomíná spíše skládku a hotely a restaurace by v očích
náročnějšího turisty propadly.
Prázdninovou destinací ze stránek katalogů cestovních kanceláří bangladéšský Cox’s Bazar asi ještě nějakou chvíli nebude. Ani během koupání není ženám dovoleno odhalit nohy nebo břicho, přilehlý přístav místy připomíná spíše skládku a hotely a restaurace by v očích náročnějšího turisty propadly. Koho ale více než slunění na pláži přitahuje setkání s barmskými emigranty, prohlídka buddhistických památek a procházka mezi sušárnami ryb, neměl by toto městečko na východě země vynechat.
Jestliže ve většině míst Bangladéše je bílý turista zjevením, nečekanou a nepochopitelnou senzací, pak v Cox’s Bazaru je důvod jeho návštěvy jasný – návštěva pláže, koupání, odpočinek. Město Cox‘s Bazar je místem dovolených mnoha Bangladéšanů i cizinců. Spojení „nejdelší pláž světa“ zní přece jen lákavě a její návštěva je téměř povinností všech cizinců, kteří se v Bangladéši ocitnou. Cox‘s Bazar je v očích Bangladéšanů chloubou země, nejkrásnějším místem Bangladéše a pro mnoho z nich i v pro ně dostupném vesmíru.
To, že se k návštěvě Cox’s Bazaru nejlépe hodí zimní období, jsme se dozvěděli až na místě. Srpnové období dešťů se najednou projevilo v celé své kráse, předvedlo, jak dokáže vytrvat několik dní bez přestání, promočit všechno naše oblečení naskrz, lámat deštníky a způsobit menší záplavy v nezpevněných ulicích. „Cox‘s Bazar je nejkrásnější v lednu nebo únoru,“ jakoby omluvně vysvětlovali ti, které jsme potkali při ukrývání se před deštěm pod nejrůznějšími přístřešky a převisy, „venku je sice zima, ale moře je čisté a vůbec neprší.“ Zimní teploty v Bangladéši klesají na deset stupňů, mnoho odvážlivců se ale prý od koupání v moři nenechá odradit. Ti ostatní si prý alespoň užívají pohledu na blankytné moře, krásných západů slunce, krás okolí a atrakcí, které hlavní turistická sezóna nabízí.
Řidiči lodí, rikš ani pouliční prodejci se, na štěstí pro nás, deštěm nechat odradit nemohou. Měli jsme tedy možnost poznat alespoň tu „neplážovou“ stránku města. K největším lákadlům patří především nedaleký ostrov Maheškali, buddhistický chrám a barmský trh. Na ostrov Maheškali jsme vyrazili motorovým člunem z přístavu v západní části města. Místo na hranici mezi dokonalou fotogeničností a vrcholem hnusu bylo v podstatě bažinou plnou odpadků, v níž kotvilo množství starodávných lodí pirátského vzhledu sloužících rybářům a soukromým přepravcům. Naše plavidlo bylo obyčejným motorovým člunem, zážitek z něj byl však umocněný množstvím lidí, kteří se na jeho palubu směstnali, a černou plachtou, pod níž jsme se svorně mačkali ve snaze ochránit se před deštěm. Představovala jsem si lodě převážející ukryté uprchlíky a děsila se při každém šplouchnutí, zatímco spolucestující obyvatelé ostrova prožívali cestu jako každodenní rutinu. Kvůli nulové nadmořské výšce země a zvedající se hladině řek zatápí voda stále nová a nová území. Každoroční stěhování i cesty domů motorovým člunem jsou tedy denním chlebem stále většího počtu Bangladéšanů.
Maheškali je domovem buddhistického i hinduistického chrámu, obyvatel žijících o něco pomaleji a uspořádaněji než na pevnině a mnoha sušíren ryb. Sušené ryby, neboli šutky (či šutky – tutky, protože bangla miluje rýmovaná slovíčka), jsou specialitou oblasti. Sušení je vlastně jen formou konzervace, ryba se opět namáčí a při vaření získá svou původní podobu. Vysušené ryby se však lépe skladují a také převážejí jako suvenýry příbuzným, na něž nesmí žádný Bangladéšan při návštěvě Cox’s Bazaru zapomenout. Z kopce se svatyní nad hinduistickým chrámem je krásný výhled do zeleně okolí, na moře, pevninu i stráně, na nichž se pěstují hořké listy betelu. Spíše než oba chrámy, upoutalo mě právě jejich kopcovité okolí umožňující nadhled, který mi v celé, naprosto placaté Bangladéši, tak chyběl.
Navštivte Markétin Fairtrade obchůdek tuktuki.cz a dejte svému šatníku nový rozměr. Budete originální a fér.
I samotné město Cox‘s Bazar se od ostatních měst Bangladéše v něčem liší. Kvůli poloze těsně u hranic s Myanmarem tvoří velkou menšinu Barmánci. Tito buddhističtí obyvatelé dělají město barevnější co do složení obyvatelstva, barvy domů i nabídky zboží. Jedna z hlavních ulic, „barmský trh“, je posetá obchůdky Barmánců, z nichž některé připomínají tržnice s čínským zbožím, jiné ale téměř hraničí s rukodělnou tvorbou. K sehnání je vše od modlitebních pomůcek, přes bělící krémy a dřívka až po ručně tkané tašky od barmských uprchlíků. Za zhlédnutí také rozhodně stojí buddhistický chrám Aggameda Khyang v centru města, respektu hodná dřevěná stavba ve stylu barmského buddhismu s klášterem a přilehlým komplexem budov.
Do posledního okamžiku jsme se nedokázali smířit s představou, že náš výlet k moři ukončíme bez aspoň symbolického okoupání. Na pláž jsme naivně mířili každý den, ale déšť jakoby se stupňoval s tím, jak jsme se k rozbouřené vodě blížili. Útočiště jsme vždy našli v téměř jediné přes den otevřené restauraci na pláži, kde jsme si po několika měsících rýže s čočkou dopřáli přepychu západní kuchyně. Znamenitá kuchyně i celkový vzhled plážové párty restaurace napovídali, že přeci jen existují dny, kdy Cox‘s Bazar praská pod náporem turistů. Začátkem srpna, v období dešťů snoubícího se se závěrem postního měsíce Ramadánu však bylo celé město dost za zenitem. Jako kdysi slavné letovisko vyzařující poslední zbytky zašlé slávy působila ušmudlaná pláž, bahnité moře, opuštěné restaurace a stánky se suvenýry i několik vytrvalých plážových prodavačů šňůrek s mušličkami. „Next time,“ odpovídali jsme domorodcům podivujícím se nad termínem našeho příjezdu do Cox’s Bazaru. Teď už víme, že období dešťů na pobřeží řádí, i když zbytek země zmírá horkem a suchem.
Za podporu na naší cestě děkujeme očkovacímu centru Avenier a firmě Transalpinus, která nás vybavila filtrem Katadyn na přípravu pitné vody.
Hasičská schůze bouřlivější víc než nedělní politický duel.
Tradiční ples tančících hasičů a hasiček bezkonkurenčně trumfující
fotbalové a myslivecké zábavy. Hasičské cvičení, kdy touha po
vítězství předčí lecjakou sportovní olympiádu.
aneb Ohlédnutí za hasičskou tradicí
Hasičská schůze bouřlivější víc než nedělní politický duel. Tradiční ples tančících hasičů a hasiček bezkonkurenčně trumfující fotbalové a myslivecké zábavy. Hasičské cvičení, kdy touha po vítězství předčí lecjakou sportovní olympiádu. Precizně nacvičená pořadovka, běh na 100 m s úctyhodnou zručností spojování hadic. Kolektivní útok, obecenstvo čekající na rychlý a bravurní trysk vody. Bleskurychle zamáčknuté stopky lichého počtu rozhodčích. Brigády a stavění máje, pořádání výletů a stmelování vesnice. To vše patří k profilu dobrovolného hasiče/hasičky.
Hasičský den zahajují farmářské trhy
Na prodejním stolečku se nesystematicky povalují kartonové lístečky „Ochutnejte zdarma“, „Ochutnávka“. A za nimi se na staročeských talířích klaní malé kousky, rozlomené podle osy jader a rozinek. Mladá slečna prodává napečené dobroty, aniž by k tomu musela přemlouvat. Její elegance mluví za ní. Sezamové tyčinky napravo lemují její štíhlost. Medové oválky jako by jí z oka vypadly. Dlouhé kakaové vlasy sepnuté sponou ji pomalu padají do tváře jako i mně čokoládové čtverečky semknuté půlkou vlašského jádra. Lidé nakukují do pekařského stánku a se stydlivým pohybem ruky ochutnávají celozrnné sladkosti.
Sousední dřevěný stánek se pyšní vůní koření od štiplavého kmínu až po skořicovou vůni Cejlonu. Bylinkové koření se pronáší vzduchem nad Masarykovým náměstím v Benešově jako by hledalo své kořínky. Když popojdu o pár metrů dále, připadám si jak na holandské půdě, protože stánek je zaplněný bílými dirkatými kolosy sýrů. Ale u pána se zeleninou se patriocky vracím k českému česneku. Návštěvníci farmářského trhu berou hlavičky naducané několikavrstvými stroužkami útokem. Prodavač se pilně ochomýtá kolem své červené váhy, kterou pamatujeme ještě, když se stávaly fronty na banány.
Zvednul se vítr a proutěný košík si odskočil ze svého prodejního místa po vydlážděném náměstí kolem sklenic s českým medem. Protáhl se kolem paní, která prodává keramiku z hrnčířského kruhu a zastavuje se u voňavých včelích svíček smotaných jako květy růží. Kdyby měly trhy soutěžit o nejmenší stánek, vyhrála by to dívka s ručně vyráběnou bižutérií, která sem úplně tak nezapadala. Chvílemi jsem si na trzích připadala spolu s jedním kloučkem v kočárku jako jedna z nejmladších účastníků. Asi proto, že atmosféru květnové soboty podtrhovala „Vlašimská sebranka“, která vystoupila s repertoárem dechovky za doprovodu zlatavých žesťových nástrojů.
Prvotní hlas hasičské sirény se z Masarykova náměstí přesouvá na Konopiště
A právě odtud vychází v 10 dopoledne hasičský slavnostní průvod s půvabem historické pýchy. Bohužel název „Hasičský den na Konopišti“ není natolik originální jako hasiči v historických sněhově bílých mundurech, kteří kráčí s kamenně chladným pohledem a rozvážným krokem. Ještě aby ne. Každý má tu čest, nést hasičský prapor, houpající se na bytelné dřevěné žerdi. Koňské povozy s nablýskanými hasičskými stříkačkami se hodnotí svým rokem výroby. Zlatavými medailonky a barevnými stuhami se ozdobení valaši bravurně proplétají mezi vozy obléknutými do rajčatového hasičského kabátu. Na mostě nad železničními kolejemi, které nechal zhotovit následník trůnu František Ferdinand d´Este průvod zpomaluje, aby měli hasiči čas pokynout nevěřícím řidičům a udiveným chodcům. Za doprovodu hasičského pištění sirén jede průvod dál po silnici vedoucí na Konopiště, kde od 13hod pokračuje program. Možná kvůli dlouhé časové odmlce se za hasičskou sirénovou kapelou vydalo jen několik málo nadšenců. Ostatní si doposud vychutnávali atmosféru farmářských trhů se snídaňovou klobáskou v ruce.
Vláčkem k amfiteátru
I přes nepřízeň počasí vyzývá zámecké prostředí k procházce přes konopišťský park nebo pěší cestičkou podél silnice. Ti znalejší odbočili z pěší cesty za Benešovem doleva a prošli vyšlapanou zkratkou ke Konopišti, kde se mohli pozdravit s medvědem Jiříkem. Chvílemi se množství stop vyrovnává benešovskému Pochodu za povidlovým koláčem. Našli se i tací, kteří čekali na vlakové zastávce historického vláčku, jezdícího z Benešova. Projede zajímavými místy města a pak vás mašinka doveze až k zámku. Ti, co přijeli autem, nechávají své vozidlo na placeném parkovišti. Úplnou náhodou se potkávám se zástupkyní kastelánky, která s lehkou stydlivostí ve tváři povídá: „Nevím, nevím, ale auto bych tu asi nenechávala. Nedávno jsme dostali dopis od jedné návštěvnice, že se jí prohlídka zámeckých komnat moc líbila. Netušila, že když je parkoviště hlídané a ona za něj zaplatí, že jí někdo může ukrást auto.“ Ano, vrátila se po pár hodinách na parkoviště a její Fabie byla fuč i s parkovacím lístkem.“
Zámecké komnaty ve stínu hasičské techniky
Do začátku hasičského dění zbývají dvě hodiny. Nejdříve se jen tak procházím parkem a vzhlížím na konopišťské věže od zámeckých skleníků. Uducané pěšiny mě vedou podél obory s lesní zvěří až k příkopu, kde bydlí medvěd. Jméno Jiřík mu bylo dáno do vínku nejspíše podle nebojácného bojovníka, který za dobro bojoval proti zlému drakovi. Přesouvám se na vydlážděné nádvoří a nechám se vést davem. Vystraší mě elektronická tabule s časy jednotlivých prohlídek, která svítí modře jako na vlakových nádražích odjezdy a příjezdy vlaků. Ale trasy s fotkami vedle na zdi vypadají poutavě. Z nabízených možností vybírám třetí okruh. Nejdříve mě paní pokladnice upozorní, že je ten okruh nejdelší, nejvíce historicky zaměřený a s omluvným pohledem dodává: „I nejdražší“. Naopak jsem mile překvapená. Je vidět, že paní za pokladnou odvádí skvělou práci. Nejde jí jen o prodej vstupenky, ale i o spokojenost návštěvníka. Za pár minut stojím se třemi lidmi a s průvodkyní na hlavním schodišti, vysázeném loveckými trofejemi. Hubeňoučká slečna v huňatém modrém svetru se představuje jako Hanka Kouklíková. Díky Hančinýmu poutavému vyprávění se přenáším o 126 let zpátky. Procházíme prvním zařízeným pokojem, ze kterého dýchá opečovávaná omšelá atmosféra. Dozvídám se o životě následníka trůnu, o jeho zálibě k lovu i o společensky kontroverzní svatbě s hraběnkou Žofií Chotkovou. Při popisu atentátu z 28. června 1914 mi naskakuje husí kůže. Z přemýšlení o tom, za jak podivných okolností vyhasíná život první oběti první světové války, mě vytrhne pohled na kabinu původního hydraulického výtahu. Srdíčko mi pookřálo i přes tu všudypřítomnou prokletou zimu a jinak tomu není ani venku. Po nasycení informací se rychlým krokem vydávám z nádvoří k amfiteátru.
Předkapela v rendlíku: pojízdná hasičská kuchyně se šesti a s gulášem
Před vkročením do letního divadla na mě čeká bojovné procpávání haldou návštěvníků. Mezi fandy hasičské techniky se proplétají rivalové sborů, kteří se rozpoznávají podle jednotlivých uniforem. Nepřeberné množství stánků sestavených z bakelitových tyček a potištěného pláště nabízí pochutiny, ze kterých si vybere i ten nejmlsnější jazýček. Dlouhá štangle dětí stojí před cukrovou vatou a heliovými balonky. Maminky vyčkávají na své „Coffee to go“ a mužské osazenstvo šmudlá v ruce mince na kelímek s točeným Hubertem a klobáskou za 45 Kč.
Nalevo za stánky se názorně předvádí průběh záchranné hasičské akce při autonehodě. Zmuchlané plechy věrohodně naznačují nebezpečné dopravní momenty, které se během chvíle mohou změnit v hrůzu. Kráčím trávou dál po louce a prohlížím si zaparkovaná hasičská auta. Chvílemi si připadám jako v muzeu. Jedno vypadá jako obytný přívěs, druhé připomíná teréňák do hor, třetí je takový brunclík na čtyřech kolech, ale jedno mají společné – barvu. Mezi červeňáky parkuje i vozidlo „VB“. Okolo se prochází lampasák v kožené bundě s plácačkou za opaskem. Zaujme mě kouř, který se hrne z hasičské pojízdné kuchyně. Umělohmotné talíře se prohýbají pod kolosy houskových knedlíků a staročeského guláše, který voní na míle daleko. Když jde o jídlo, tak jde soutěživost stranou. K hasičskému sboru chodí i hasiči jiných uniforem pro nášup. Všichni společně si pochutnávají na dřevěných lavičkách, kde se mačká jeden strávník vedle druhého. Historická i současná technika zkrášluje i provoňuje prostor před amfiteátrem spolu se vzpomínkou na pana Eberta, vynálezce hasičské stříkačky stejnojmenné značky. Škoda, že ohlédnutí nesahá až do počátků hasičství, které vzniklo už ve starověkém Římě a čítalo 500 otroků.
Plameny hasičství: Rozděláním ohně se vykřesaly hasičské sbory
Prvotní hasičské kořeny mají co dočinění s tím, jak rozdělat oheň, získat teplo, připravit jídlo. S mocí ohně se zapálila i lícová strana: umí škodit a je potřeba ho umět zkrotit. Velkým průkopníkem se stala Marie Terezie, která roku 1751 vydala „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny markrabství moravského“. Listina radila, jak se zachovat při vzniku požáru. Marie Terezie, zvaná jako „Tchyně Evropy“ nejenom, že zavedla povinnou školní docházku, ale i povinnost vzájemné sousedské výpomoci při hašení požáru. Josef II. pokračoval ve šlépějích své matky a vydal nový požární řád, který zakazoval stavět domy ze dřeva. Stavby musely mít povinně postavený cihlový komín a požáry byly vyšetřovány s následným potrestáním viníků.
Hasičské sbory jako takové se začaly formovat v 19. století. Odborně vycvičené skupiny s potřebnými prostředky nahradily všeobecnou pomoc obyvatelstva. První český dobrovolný hasičský sbor vznikl ve Velvarech roku 1864 a postupně se přidávaly další: Benešov, Hořovice, Chrudim Klatovy, Kolín, Kroměříž, Kutná Hora, Mělník, Nové Město nad Metují, Tábor, Votice aj. Díky formování a vznikání dobrovolných hasičských útvarů se dochovaly historické stříkačky, které dnes můžeme vidět přímo v provozu. Vyblýskaností a elegancí přitahuje červená stříkačka z Pyšel, která předčí mnohé svou ladnou konstrukcí. Stojí vznešeně vedle pojízdné vývařovny a tváří se pyšnou odměřeností.
Největší útlum českého hasičství se zaznamenává za 1. a 2. světové války. Většina členů byla nedobrovolně odvedena do služby. Roku 1935 se do požárnické výzbroje zařadily plynové masky. Hasičská organizace byla jednou z mála spolků, která zůstala zachována i v protektorátu. Mozaiku vzpomínek uzavírá stánek před vstupem do amfiteátru: hasičské vybavení a doplňky.
Vlající praporová smršť
Napochodovaná barevná praporová řada se členy hasičských sborů připravuje pro návštěvníky jedinečný zážitek. Mladí statní hasiči svírají se ctí levou rukou vlající prapory na dřevěných žerdích. Po vyrovnání chlapců s prapory přistupuje pan Páv, starosta OSH ČMS okresu Benešov, a zdobí všechny hasičské vlajky ozdobnou stuhou. Není co dodat. Pocta a síla okamžiku je vidět v každém hasičském obličeji.
SDH Zderadice: bílé hasičské rukavice & sv. Florián
Pozornost mi sklouzává k chlapci se sněhově bílými hasičskými rukavicemi, jehož dlaň svírá prapor za SDH Zderadice. Pár minut předtím než nakročil do průvodu, mi díky focení praporu pověděl pár slov o jejich sboru. Martinovi bude 29 let a nést prapor je pro něj veliká čest. Vzpomíná, že sbor dobrovolných hasičů ve Zderadicích byl založen roku 1935 a od té doby se formuje dodnes. Se spikleneckým úsměvem prozrazuje, že nejvíce se vždycky těší na každoroční ples, díky němuž malinká dědina jednou v roce ožívá a návštěvnost ji tiše může závidět i vedlejší obec Maršovice. Ples je pro ně jediná větší příležitost, kdy si hasiči mohou vydělat a poté si dovolit lepší hasičské vybavení. Na Martinově tváři zpozoruji lítostivý tón v hlase. Prozrazuje, že větší hasičské sbory jsou sponzorovány naprosto jinak než malinký vesnický: „Když se účastníme hasičských soutěží, tak místo aby lidé ocenili, jak umíme vyjít se zastaralou technikou, stáváme se terčem posměchu sborů s novější technikou, kde už nejde o umění, ale o chloubu moderní doby. V průběhu vyprávění si prapor přendavá do pravé ruky se slovy: „No není to lehká záležitost.“ A rozpovídává se o robustním látkovém obdélníku: „ Velkou zásluhu na zhotovení měl bývalý starosta sboru Milan Vacek a paní Věra Rokytenská. Myšlenka starosty Milana byla zrealizována paní Věrou. SDH Zderadice pak hotové dílo financovalo ze společné pokladny. Martin se nadechuje a sděluje dál: “Vyšlo nás to na 20 tis Kč, což je pro malinký vesnický sbor opravdu veliká částka, ale nelitujeme toho. Následně jsme si prapor nechali vysvětit místním panem farářem a starosta ho předal mladým hasičům, ve kterých je teď zasazená jiskřička naděje, že budou vést sbor zodpovědně jako doposud.“
Zastavuje se u nás houf slovenského mužstva v červených tričkách a ptají se na praporovou výzdobu. Martin jim ukazuje, že na lícu je na modré ploše velký znak Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska se čtvrceným státním znakem ČR. V něm první a čtvrté pole představuje stříbrného dvouocasého lva ve skoku se zlatou korunkou a zbrojí na červeném podkladě. Ve druhém modrém poli je vyšita stříbro-červeně šachovaná orlice se zlatou korunkou a zbrojí. Ve třetím zlatém obrazci je červená orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným trojlístky a s křížem uprostřed, se zlatou korunkou a červenou zbrojí. Načež dodává: „Kolem znaku máme věnec šesti lipových listů s řapíky směřujícími do středu a pod ním dva zkřížené dvouhákové žebříky. Přes ně pak ve svislé ose sekyrka s ostřím nahoře. Nad znakem je do oblouku vyšitý zlatavý nápis „Sbor dobrovolných hasičů“ a pod znakem je opět do oblouku slovo „Zderadice“. Nechybí rok založení a celý obdélník rámují zlatavé třásně.“ Mladý hasič otáčí prapor na stranu rubu a pokračuje v popisu: „Tady na červenou plochu jsme nechali vyšít patrona hasičů, kterého ze shora chrání nápis „Hasič ke cti“ a zezdola se zlataví písmenka „Obci k ochraně“. Tak jako na lícu i tady jsme Floriánka orámovali lipovými lístečky. Je to naše hasičské miminko, na které jsme pyšní. Proto si velmi ceníme, že jsme byli pozváni na hasičský den Středočeského kraje.
Zderadice: Malinká vesnička, která čítá něco kolem 100 obyvatel. Nemají radnici, obchod ani kostel, ale skoro každý je ve sboru dobrovolných hasičů. Postavili si svojí hasičárnu, vybavili se nezbytnou výzbrojí, pořádají každoročně tradiční akce a drží pospolu.
Tradiční útok s vodou a netradiční veselou náladou
Pro velký zájem soutěžních družstev je klání koňských stříkaček rozděleno do dvou bloků. Všech devět českých týmů se na přehlídku s původními hasičskými stříkačkami vyfešákovalo do vyžehlených papírově bílých uniforem. Dneska odhodili titul hasiče a propůjčili si roli dřívějšího „požárníka“. Dva zahraniční týmy budou předvádět své výkony až v úplném závěru soutěže. Všechna družstva mají stejný úkol. Přijet s koňskou stříkačkou pod podium, nasát vodu z připravené kádě, správně spojit hadice a uhasit červený plamínek. Každé mužstvo má na to ovšem jiný grif.
Za tým Dubějovice nastupují staří pardálové, kteří se nenechají ničím rozhodit. S klidným počínáním nandavají vodu ručně z přistavené kádě. Navícekrát startují stříkačku z roku 1914. Ležérně rozmotávají hadice a s ohnivým klidem hasí naaranžovaný plamínek. Tým z Prčic nechtěně oddaluje moment uhašení ohýnku, protože se vodě nechce do hadic. Nakonec se Prčičákům podaří vodu přemluvit a i oni vítězí nad živlem.
Následuje pauza propojená s představením soutěže v hasičské kráse. Poté se opět vrací k předvádění hasičského umění. Mužstva z Potroupimy a z Dubějovic zahajují svou ukázku tradičním požárnickým zvoláním: „Stříkačku k hašení pohotově.“, „Vodu vpřed.“ Zdislavice se na útok pojistili lahví Fernetu a před fyzicky náročným výkonem si každý člen dává frťana. Poté se věnují uhašení rádoby plazícího se plamínku. Na divácké zvolání: „No, vy byste toho teda uhasili!“, s olíznutím rtů konstatují: „Co má shořet, shoří.“
Všichni účastníci berou útok s nadhledem a s úsměvem. Ouštice se nechtějí moc zapotit, tak zapojují k hasičskému útoku i diváky. Dva tatíci z předních řad „musí“ přispět rukou k dílu a pomoci týmu s nasáváním vody. Mnozí z hlediště jim závidí nejen spoluúčast, ale i domácí makové koláčky, které si potom odnáší plnými hrstmi ze scény.
S největší vervou a vážností vystupují poslední dva zahraniční sbory. Slovenský sbor z Košic (Matějovu nad Hornádou) berou útok tak rychle, že diváci nestihnou průběžně sledovat práci strojníka u mašiny a mladíka v útoku. Maďarští hosté z Budapešti ze 13. okrsku si zapůjčují koňskou stříkačku od Slováků. S ní nevědomky přebírají rychlost a šikovnost. Předvádí famózní výkon.
Holky ze sborů: Miss hasička a Miss sympaťačka
Stejně důležitou soutěží jako jsou koňské stříkačky, je i volba Miss hasička a Miss sympaťačka. Z 6 nominovaných mladých dívek bude zvolena jen jedna, která si odnese titul Miss hasička a Miss sympatie. Dívky podstupují 3 disciplíny. Nejdříve je promenáda v hasičské uniformě. Následuje volná scénka s hasičskou tématikou: slečny zpívají v doprovodu s harmonikou, předvádí scénku hasiček, jedoucích na hasičskou soutěž, tančí, učí hasičskou vlastivědu a galantně točí modrou stuhou. Třetím úkolem krásných hasiček je nenáročné několikaminutové povídání s každou nominovanou. Jak diváci, tak porodci se dozvídají, že hasička může být nadšenou fotbalistkou nebo jak je jednoduché stát se hasičkou už v šesti letech. Soutěž o nejkrásnější hasičku středočeského kraje uzavírá promenáda ve společenských šatech s oficiálním vyhlášením, na kterém se podílejí jak organizátoři, tak sponzoři.
Hasičský den je opepřen doprovodným hudebním programem. Pozvaní zpěváci zpívají na živo a jejich hlasy se rozléhají v přírodním zámeckém prostoru. Tím dnešní den nekončí. Je to jeden ze dnů dobrovolných hasičských sborů, kdy se snaží stmelovat kolektiv a s vtipem a osobní nápomocí vést k rozkvětu své vesnice. Na hasičských tvářích se usadilo kouzlo dobrovolnosti. Nechodí stereotypně přes týden do práce, o víkendu do posilovny a do kina. Svou hasičskou odpovědnost odvádí ať je pondělí nebo sobota. Snaží se obnovit požárnickou tradici a lidem připomenout smysl života: Uhasit oheň soudružností.
Měsíc Ramadán arabského kalendáře připadl letos na přelom července a
srpna. Pro muslimy tato doba znamená půst, ale také duchovní a duševní
očistu. Horké počasí postní pravidla ještě ztěžuje, na obyvatelích
Bangladéše není ale vyčerpání skoro znát. Po několika prvních
utahaných dnech bez jídla nabrali novou energii a každodenní život
v této jihoasijské zemi se znovu rozběhl.
Měsíc Ramadán arabského kalendáře připadl letos na přelom července a srpna. Pro muslimy tato doba znamená půst, ale také duchovní a duševní očistu. Horké počasí postní pravidla ještě ztěžuje, na obyvatelích Bangladéše není ale vyčerpání skoro znát. Po několika prvních utahaných dnech bez jídla nabrali novou energii a každodenní život v této jihoasijské zemi se znovu rozběhl.
Ramadán při pobytu v Bangladéši zastihl i nás. I když jsme o tomto svátečním měsíci mnoho nevěděly, měly jsme jasno v tom, že se chceme postit stejně jako naši hostitelé. Naše hladovění mělo být vyjádřením úcty, snahou Bangladéšany lépe pochopit, ale hlavně novou zkušeností a také hecem. Mé představy o brzké snídani a celodenním dopingu v podobě přeslazených čajů se rozplynuly, když jsme chvíli před začátkem zjišťovaly, co všechno vlastně půst v měsíci Ramadánu obnáší.
Duchovního růstu během Ramadánu má být dosaženo vlastním utrpením. Každý muslim má během celého měsíce zakoušet život chudých. To neobnáší jen vynechání jídla během dne, jak jsem si původně představovala. Základním pravidlem Ramadánu je zákaz polykat, tedy jíst, pít a dokonce polykat vlastní sliny. I když plivání všude nás už v Bangladéši rozhodně nepřekvapovalo, během Ramadánu se počet plivačů a plivanců ještě rozrostl.
Příchod Ramadánu jsme očekávaly s napětím, protože nikdo přesně nevěděl, na který den připadne. Začátek postního měsíce se určuje podle viditelnosti měsíce. Ramadán začíná v den následující po noci, kdy je po novu měsíc opět viditelný. Začátek oznamuje televizní vysílání i hlášení z tlampačů mešit. Začátek půstu je očekáván s překvapivým nadšením: „Na Ramadán se těším, cítím se na něj připravený a vím, že to zvládnu,“ ujišťoval nás před začátkem jeden z našich přátel.
Náš půst jsme zahájily spolu s ostatními jakousi noční snídaní. První jídlo dne musí být ukončeno před ranní modlitbou ve 4 hodiny ráno. I když je svítání ještě v nedohlednu, vše se řídí saudskoarabským časem, který nařizuje posnídat v tuto dobu. V polospánku jsem se pokoušela nacpat rýží s čočkou, jak nejvíc to šlo. Místní obyvatelé, pro něž je měsíc půstu každoroční rutinou, se smáli mému nepřítomnému výrazu a chvatně jedli, aby nepřekročili daný čas ani o minutu.
Už při ranním probuzení mi bylo jasné, že den bez pití se v bangladéšských podmínkách prostě přežít nedá. Období dešťů je letos obzvlášť horké, a tak denní teploty neklesají pod třicítku. Podle vlastních pravidel se tedy rozhoduju pít podle libosti, jen když vydržím celý den nejíst. První den je krušný pro všechny. Bangladéšani, pro něž běžně není nic problém, mrtvě posedávají a mdle se přiznávají, že se necítí úplně dobře. Pracovní doba pro zaměstnance je během Ramadánu zkrácená. Končit se má ve tři, většina ale odchází chvíli po poledni, aby posledních pár hodin hladu a žízně prospala. Právě tuto taktiku jsem zvolila taky a vzbudila se chvíli před sedmou k večernímu iftaru, prvnímu jídlu po setmění. O iftar se můžete rozdělit s přáteli nebo pozvat k jídlu chudé.
Navštivte Markétin Fairtrade obchůdek tuktuki.cz a dejte svému šatníku nový rozměr. Budete originální a fér.
Venku bylo ještě úplně světlo, řídily jsme se ale podle Saudské Arábie a spolu s hlasatelkou v televizi jsme odpočítávaly poslední vteřiny. Toto jídlo nebylo jen vysvobozením po celém dni, ale také společenskou událostí. Začínaly jsme modlitbou, pokračovaly jsme smaženou sladkostí, banánem a datlemi, na závěr jsme jedly cizrnu. Menu je prakticky stejné každý den a ve všech rodinách. Obchodníci s potravinami, jejichž tržby během dnů Ramadánu razantně klesají, chytře proměňují své stánky s čajem a sušenkami na stánky s iftarovými sladkostmi, sušeným ovocem a nakládanou cizrnou.
Zatímco já jsem se po několika dnech cítila úplně zmožena ranním vstáváním a během dne jsem nevydržela bez litru džusu nebo coly, život v ulicích Bangladéše se rychle vracel do normálu.
Postící se Bangladéšan zvládne celý den řídit rikšu, vařit v rozpálené kuchyni nebo opravovat chodníky. K našemu překvapení jsme zjistily, že většina dětí se začíná postit v deseti letech. Kde berou energii k tomu, aby nás učily hrát fotbal a kriket, nechápu. Po prvním týdnu prozradí postní dobu jen ulice, jež se několikrát denně téměř úplně vyprázdní. I ti, kteří pravidlo pěti modliteb denně, během roku nedodržují, si modlitbu během Ramadánu nenechávají ujít. „Je to jako, když si dáš do banky peníze s vyšším úrokem. Každá modlitba, všechno dobré, co v Ramadánu uděláš, se ti úročí mnohonásobně víc,“ bylo mi vysvětleno.
Náš pseudopůst jsme vydržely týden. Posunutý denní režim a nulová výkonnost mě vedly k přemýšlení nad smyslem toho všeho. „Pro nás je Ramadán duchovním prožitkem, osobní zkušeností. Navíc jsme na něj zvyklí a připravení,“ vysvětloval nám pan Raihan, když se nás snažil od půstu odradit. Kvůli přísunu vody i spousty slazeného pití si ani netroufám říct, že jsem Ramadán držela. Osmý den jsme raději otevřeně poprosila o celodenní dávky jídla. Prohlašovat, že se postím, a dopíjet přitom litrovku coly, byla asi přece jen víc urážka, než vyjádření respektu místní kultuře.
Za podporu na naší cestě děkujeme očkovacímu centru Avenier a firmě Transalpinus, která nás vybavila filtrem Katadyn na přípravu pitné vody.
Jiří Zbořil, choreograf divadla SEMAFOR a tanečník, který tančil pro
Norskou královnu. Jak se dívá na cestování on? (Rozhovor)
Víme o vás, že jste se doslova protančil světem. Můžete nám říct, jak k tomu došlo?
Jednoduše. Ještě jako student Konzervatoře jsem hostoval v pár představeních Pražského komorního baletu Pavla Šmoka a tento soubor byl vyhlášený tím, že neustále cestoval po světě. Můžu říct, že snad není místo na světě, kde by „Šmokovci“ nevystupovali. Já měl to štěstí, že jsem na několika zájezdech byl.
Kde se Vám nejvíc líbilo?
Mě nejvíce oslovilo Turecko, přesněji Istanbul. Je to pro mě takové magické místo. Mám pocit, že jsem tam snad někdy v minulém životě žil. Vždycky, když tam vylezu do ulic, tak mám pocit, že jsem doma.Ty nádherné mešity a nádherná zákoutí. Možná má to město své kouzlo právě v tom, že se rozkládá na dvou kontinentech. Ráno snídáte v Evropě a večer sedíte u kávy v Asii. No není to nádhera? Rád se tam vracím.
A severské země se Vám nelíbí?
Ale jo, líbí. Nicméně, já mám raději teplo. Ze severských zemí se mi nejvíce líbilo v Norsku.
Jste vystudovaný tanečník, z čeho se skládá takový den tanečníka?
No většinou, když jste naplno v praxi, tak každodenním trénikem na tanečním sále, potom zkoušení nových choreografií a vymýšlení nových výrazových prostředků, aby se divák nenudil. Večer pak představení.
V čem jsme Vás mohli vidět?
Třeba právě v představeních Pražského komorního baletu Pavla Šmoka – Golem, Don Juan, Pohádka nebo v Divadle na Vinohradech v představení Ze života hmyzu. V muzikálech Starci na chmelu, Galileo,Romeo a Julie, Miss Saigon, Zasněžená romance…a v dalších.
Je něco co byste si rád ještě vyskoušel?
Už pár let moderuju různé akce a to mě nesmírně baví. Nabízí mi to oproti tomu přísnému tanečnímu řádu obrovskou volnost a možnost improvizace. Víte v baletu je nekompromisní řád, je daná hudba, daná choreografie a vy musíte přijít a odtančit to, co vám někdo určí, u moderování vznikají krásné situaci, které přináší daný okamžik.
Spolupracujete s velkými osobnostmi českého divadla. Máte někoho, s kým děláte nejraději?
Určitě ne. S každým z nich je to jiné.
S kým vším spolupracujete?
Tak už dlouhá léta třeba s herečkou Gabrielou Vránovou z Vinohradského divadla, se kterou jezdíme poetické večery nebo s legendou českého baletu Vlastimilem Harapesem, kterého představuji divákům z úplně jiného úhlu, než jak ho znají. Mimochodem, ten má za sebou taky procestováno kus světa. Velkou radost mám, třeba ze spolupráce s královnou českého dabingu Valérií Zawadskou nebo zpěvačkami Marcelou Březinovou a Miluškou Voborníkovou.
Je vidět, že máte hodně práce. Co děláte ve volném čase?
Ve volném čase právě rád cestuji a poznávám nové kraje a lidi. Je toho tolik, kde jsem ještě nebyl a chtěl bych se tam podívat, třeba do Brazílie. Mám kamarádku Brazilku a její vyprávění o této zemi mě uchvacuje a láká. Těším se, až tam společně vyrazíme.
A máte u nás v Čechách nějaké oblíbené místo?
Mám rád podřipsko, je tam krásně. Nebo Novohradské hory a okolí Horní Stropnice. Tam jezdím rád. Strašně mě baví kolo a rád objíždím zajímavá místa. Je to paráda.
Jste nově patronem Nadace Divoké husy. Co Vás vede k tomu, že se věnujete oblasti charity?
Tato nadace je mi blízká svoji filosofií. Divoké husy peníze nedávají, ale zdvojnásobují výtěžek charitativní akce. Takže vyberete na charitativním večeru např. 15 tisíc kourun a nadace Divoké husy vám tento výtěžek navýší na 30 tisíc Kč. No uznejte, jestli to není báječné. Motivuje to jednotlivé organizaci k aktivitě.
Na první pohled pouťová výzdoba se při druhém pohledu mění na
poutače mnoha kandidátů. Město Rajshahi jsme zažily v předvolebním
zmatku, ten však nic neubral pomalému a pohodovému tempu. V Bangladéši
v období největších veder to asi ani jinak nejde.
Na první pohled pouťová výzdoba se při druhém pohledu mění na poutače mnoha kandidátů. Město Rajshahi jsme zažily v předvolebním zmatku, ten však nic neubral pomalému a pohodovému tempu. V Bangladéši v období největších veder to asi ani jinak nejde.
Rajshahi je jedním z největších měst Bangladéše ležícím na západě těsně u hranice s Indií. Pokud se od ostatních měst v zemi něčím liší, pak nespočtem studentů navštěvujících několik zdejších vysokých škol. Kdo ale podle popisů v průvodci čeká intelektuální Mekku země, nedočká se. Rajshahi je bangladéšským městem jako každé jiné – nepřehledné, barevné, rušné a v den předvolbami navíc ještě zamořené papírovými lákači.
Rajshani není úplně turistickým rájem
Do Rajshahi jsme vyrazili v pátek. V této muslimské zemi je pátek jediným volným dnem, a to jen pro ty šťastlivce, kteří nepracují v obchůdcích, na trzích nebo jako řidiči. Jedná se o hlavní město stejnojmenného distriktu, takže dostat se sem v jakoukoli dobu autobusem nebo rikšou není problém. Jízdu vlevo po úzkých silnicí ozvláštňují náklaďáky, kozy, buvoli, cyklisti a chodci v protisměru. Ti všichni se sobě vyhýbají s precizností přeborníků v Tetrisu. Vše ale vždycky dobře dopadne, chce to jen trpělivost a pevné nervy.
K vidění v Rajshahi není dohromady nic. Turisty může přilákat snad jen nejstarší muzeum v Bangladéši ukrývající buddhistické a hinduistické sochy a několik maleb. Město Rajshahi nemá důvod se čímkoliv vzrušovat. Život tu plyne v rytmu pouličních stánkařů, odpolední siesty a čaje. Možná proto na mě působil celý ten předvolební humbuk tak násilně. Jako hodně přezdobený vánoční stromeček vypadaly telegrafní sloupy, dráty, domy, stánky, plotky, prostě všechno. Jako by někdo vysypal na město plný pytel konfet. Jako by dotyčný chtěl přece jen vykřesat z místních lidí trochu předvolební hysterie.
Souboj Ananasu se Zámkem
Bangladéšské volby neprobíhají tak úplně podle našich středoevropských představ. Jednotliví kandidáti nemají čísla, ale symboly. Předvolební kampaň je tedy soubojem Ananasu se Zámkem, Pumpou, Brýlemi, Slonem a Papouškem. Ty se derou do podvědomí z už zmíněných plakátů a vlaječek, ale i v podobě polystyrénových a kašírovaných plastik. Jednotný design toho všeho je pro mě prostě nepochopitelný.
Navštivte Markétin Fairtrade obchůdek tuktuki.cz a dejte svému šatníku nový rozměr. Budete originální a fér.
Jeden den v Rajshahi nám úplně stačil. Prošli jsme místní zoologickou, ono nejstarší muzeum, projeli jsme se na lodičce přes řeku a udělali nezbytné, v menším městě nemožné, výběry z bankomatu.
Průběh voleb jsme další den sledovali už jen v televizi. Přestože výsledky voleb ovlivňují celý distrikt, volit mohou pouze obyvatelé čtyř okresních měst. Ostatním nezbývá než radit svým známým a příbuzným, kteří v Rajshahi žijí. Jednotliví kandidáti nemají čísla, ale symboly. Voliči pak pod vybraný symbol na svém volebním lístku otisknou prst. Fronty před školami a nemocnicemi, kde se volby konaly, přenášely televize celý následující den. V Thanapaře, vesnici asi 35 kilometrů od Rajshahi, zajistilo zpravodajství denní dávku emocí namísto každodenních telenovel.
Sčítání výsledků trvalo až do dalšího dne. Vyhrál Ananas. Prý to nic nezmění a prý by nic nezměnil ani jiný kandidát. V Bangladéši, kde dvě hlavní politické strany nestojí proti sobě svými názory, ale osobními spory, se není asi čemu divit.
Za Banglatým Markéta Nešporová
Za podporu na naší cestě děkujeme očkovacímu centru Avenier a společnosti Transalpinus, která nám poskytla osobní filtr Katadyn na přípravu pitné vody.
Siófok leží na východním pobřeží jezera Balaton v Maďarsku. Na
dovolenou se sem jezdilo už za minulého režimu, kdy moc jiných možností
nebylo. V posledních letech se však Balaton a jeho okolí těší
opětovnému nárůstu zájmu turistů. Zaslouží si jej nejen díky nádherné
přírodě, ale také léčivým termálním pramenům a kvalitě – nejen –
lázeňských služeb.
Siófok leží na východním pobřeží jezera Balaton v Maďarsku. Na dovolenou se sem jezdilo už za minulého režimu, kdy moc jiných možností nebylo. V posledních letech se však Balaton a jeho okolí těší opětovnému nárůstu zájmu turistů. Zaslouží si jej nejen díky nádherné přírodě, ale také léčivým termálním pramenům a kvalitě – nejen – lázeňských služeb.
Místní pohostinnost si zamilujete
Siófok představuje rozlohou největší město při Balatonu. Na své si tu přijdou milovníci kulturních akcí, přírody i poklidné lázeňské atmosféry. Město leží v blízkosti vinařské stezky, a tak tu můžete na každém rohu posedět u dobrého vínka. Kvality místní gastronomie jsou známy po celém světě. Maďaři umí připravit nejen skvělý guláš, ale také šunku, kozí sýry nebo sladkosti. Jsou připraveni udělat vše pro vaše pohodlí – včetně služby rozestlání postele. Tu nabízí jeden z nejluxusnějších hotelů – hotel Plaza. Výhodné pobyty v něm si můžete objednat na slevovém portálu Pepa.cz.
Nejhezčí pláže
Město je lemováno 17 km dlouhým pobřežím. Jedním z center je Velká pláž s 600 m dlouhou promenádou a kapacitou 13 000 turistů. Najdete tu veškeré zázemí pro milovníky vodních sportů i večerních diskoték. Nejznámější pláže jsou Zlatý břeh a Stříbrný břeh. Atmosféru obou dokreslují přístavy s kotvícími plachetnicemi a řada obchůdků. S dětmi zkuste pláž Slané jezero se 110 m dlouhým tobogánem. Koupat se v Balatonu je většinou možné již od května.
Wellness a zážitkové lázeňství
Chcete zažít atmosféru pravých římských lázní? Pak musíte navštívit místní aquapark pojmenovaný po císaři Galeriovi. Najdete tu ledopád, zážitkové sprchy, světelné podvodní efekty, obří jacuzzi či finskou saunu. Lázní tu ale pochopitelně najdete mnohem víc – léčebný termální pramen vyvěrající v Nagybérenyu (15 km od Siófoku) je výborný při onemocněních pohybového aparátu nebo při kožních a urologických potížích. Díky slevám na wellness pobyty můžete vyrazit ještě dnes!
Možnosti kulturního vyžití
Pravidelně se tu konají kulturní i sportovní akce. Siofók každoročně v červenci hostí Mezinárodní folklórní festival. Závodí se tu například v triatlonu. Najdete tu širokou možnost aktivního trávení času, parků i muzeí. K návštěvě doporučujeme Středomořské akvárium se 130 000 litry mořské vody. Za výlet určitě stojí také skanzen Szántódpuszta s ukázkou místního vesnického života v 18. a 19. století.
Zájem Čechů o dovolenou u Balatonu nebo v maďarských termálech rok od roku narůstá. Výhodou termálů je možnost jejich celoročního využití. Pokud by vás dovolená v této oblasti lákala, můžete si jí díky slevám na pobyty dopřát až s poloviční slevou.
Severní ostrov sám o sobě je rušnější než Jižní. Poznáte to
na silnicích, četnosti měst a počtem obchodů a fast foodů kolem silnic.
Pomalu se blížíme k NP Tongarino, kde můžete vyrazit na vyhlášený
celodenní i vícedenní trek k sopkám a krásným jezírkům.
Nedaleko už se rozléhá velké jezero Taupo, poblíž kterého již narazíte
na geotermickou činnost v podobě horkých pramenů.
Každý z nás někdy slyšel o Novém Zélandu a jeho úžasné přírodě. Jistě si vybavíte detaily z filmu Pán prstenů anebo si představíte nekonečná stáda ovcí. Ale jak tato krajina doopravdy vypadá?
Procestoval jsem téměř celý Nový Zéland, jak Severní tak Jižní ostrov. Celá cesta se dá zvládnout asi za tři týdny. Pokud se rozhodnete navštívit jen jeden ostrov, bude Vám stačit sedm až deset dní. Když se zeptáte místních, který ostrov je hezčí, pravděpodobně uslyšíte odpověď Jižní ostrov. To se zdá logické, protože Jižní ostrov je větší a nabízí větší rozmanitost, není tak hustě obydlený jako ostrov Severní. Z pohledu Evropana, který již zná hory, jezera a pastviny se může lehce stát, že ho zaujme výrazněji ostrov severní.
Národní park Mount Cook
Má cesta začíná v největším městě Jižního ostrova, Christchurch. Cestujeme autem ve dvou lidech a to v měsíci lednu, což je na Zélandu hlavní turistická sezóna a zároveň má být nejteplejší počasí. Z Christchurch ležícím na východním pobřeží se vydáváme křížem k pobřeží západnímu, které slibuje mnoho zajímavostí. Severně od Christchurch můžete narazit také na zajímavá místa, jako jsou horké prameny, tuleni apod., ale to nás čeká i na jiných místech naší cesty, a proto se vydáváme opačným směrem na jihozápad. První zastávkou je jezero Tekapo, které má nepopsatelně mléčně zelenou barvu a vypadá doslova jako namalované. Nedaleké vrcholky hor jen podtrhují atmosféru a dávají tušit, jak bude vypadat naše další zastávka v Národním parku Mount Cook plném hor a ledovců. Zde najdete nejvyšší horu Zélandu Mt. Cook a můžete si vybrat z mnoha krásných treků vedoucích tímto parkem. My jsme si zvolili asi čtyřhodinový trek, který vede horskou přírodou s výhledem na nedaleké ledovce. Parádní!
Zlatokopové v Arrowtownu a horský Queenstown
Pokračujeme dále přes typické zélandské vesničky, kde benzinky i obchůdky často zavírají již v pět odpoledne. Kouzelná atmosféra kolem jezer a pastvin plných ovcí pokračuje až do Queenstownu. Nedaleko tohoto známého městečka jsme se zastavili v Arrowtownu, původně zlatokopeckém městečku, dodnes udržovaném v historickém duchu. Teď už nás ale čeká Queenstown, kouzelné město zasazené mezi hory a kaňony u břehu jezera. Toto městečko je vyhlášenou destinací pro turisty, nabízí nekonečné množství aktivit a výletů. Můžete vyrazit na horská kola, rafting, bungee jumping, skok z padáku nebo jen lanovkou na nejvyšší kopec a nádherný výhled do okolí. Městečko má kouzelnou atmosféru i ve svém centru, najdete zde mnoho restaurací a kaváren, v létě také pláž a v zimě slouží jako centrum pro okolní lyžařská střediska.
Fjordy v Národním parku Fiordland
Z Queenstownu se často vyráží na Milford Sound a přesně to děláme také my. Milford Sound je údajně nejhezčí mésto Nového Zélandu. Nachází se v srdci národního parku fjordů. Potíž bývá často s počasím, často prší a je mlha. Nezbytností je výlet na lodi, která vá s vezme mezi strmé soutěsky fjordů, kolem nesčetných vodopádů a uvidíte i tuleně. Většina turistů se shoduje, že i přes déšť a nevlídné počasí tento výlet lodí stál za to. Milford Sound je na naší trase trošku zajížďka, a tak trávíme další den na cestě zpět do Queenstownu. Zde se již moc nezdržujeme a ujíždíme severně k vyhlášeným ledovcům.
Jezero ve Wanaka
Projíždéme typickou krajinou po západním pobřeží, odpočíváme v malebném městečku Wanaka, kde si u jezera dáváme typické Fish and chips (rybu s hranolkami). Život na Jižním ostrově ubíhá velmi poklidným tempem. Další den jsme již u obřího ledovce Franz Josef. Je jen málo ledovců na světě, který se plazí až těsně k zelenému lesu do nížiny. Za slunečného počasí je to nádhera, bílá masa ledu, která se třpytí do modra a s okolními vodopády a zeleným porostem vytváří krásnou podívanou. Doporučuji si zaplatit organizovanou tůru na ledovec samotný, což je velký zážitek. Od ledovců směřujeme dále k severu do teplejších oblastí. Čeká nás zastávka v Punakaiki, známém to místě západního pobřeží pro své „palačinkové skály“. Opravdu krásné místo, tak jako celá následující cesta po pobřeží dále na sever, s mnoha úžasnými vyhlídkami.
Rozmanitý Národní park Abel Tasman
Na několik dní se zastavujeme na úplném severu Jižního ostrova u vyhlášeného Národního parku Abel Tasman. Toto místo jen podtrhuje pestrost Nového Zélandu, kdy jsme se v rámci jednoho ostrova přemístili od hor, fjordů, jezer, ledovců až ke krásným plážím. Tento národní park je opravdu nádherný, ať už si ho projdete pěšky nebo si půjčíte kánoe. Místní pláže s azurovou vodou patří k nejhezčím a na některých místech najdete dokonce i tuleně! Nedaleko Abel Tasman se naloďujeme na trajekt, který nás veze na Severní ostrov.
Severní ostrov Nového Zélandu
Po několikahodinové projížďce na trajektu dramatickou krajinou, se vyloďujeme ve Wellingtonu, hlavním městě Nového Zélandu. Po krátké prohlídce tohoto moderního města vyrážíme dále k severu. Blížíme se do krajiny sopek a geotermické činnosti. Za pěkného počasí vidíme čnít ze středu severního ostrova několik sopek. V okolí můžete vidět pastviny s dobytkem a ovcemi.
Fakta o Novém Zélandu
Nový Zéland se rozkládá na dvou ostrovech – Severním a Jižním.
Hlavním městem je Wellington.
Žije zde více ovcí než lidí.
Nejlepší čas vydat se na Nový Zéland je od října do dubna.
Lyžařská sezóna je od června do září.
Zpáteční letenka ČR – Nový Zéland již od 25.000 Kč.
Na viva-australie.cz najdete širokou nabídku poznávacích balíčků po Novém Zélandu.
Vulkány v Národním parku Tongarino
Severní ostrov sám o sobě je rušnější než ostrov Jižní. Poznáte to na silnicích, četnosti měst a počtem obchodů a fast foodů kolem silnic. Pomalu se blížíme k Národnímu parku Tongarino, kde můžete vyrazit na vyhlášený celodenní i vícedenní trek k sopkám a krásným jezírkům. Nedaleko už se rozléhá velké jezero Taupo, poblíž kterého již narazíte na geotermickou činnost v podobě horkých pramenů.
Od tohoto jezera je to již kousek do vyhlášeného města Rotorua, které je zároveň Mekkou turismu. Celá oblast Rotoruy je ovlivněna vulkanickou činností, najdete zde mnoho parků vybudovaných na lávových polích, s jezery ze kterých stoupá horká pára, gejzíry horké páry, bublající bahna a siřičité pole, kde je půda zbarvena do všech barev. Bublající jezírka se spoustou dýmu najdete dokonce i v obyčejném parku uprostřed města. Turisté hojně vyhledávají horké lázně a koupele a my nejsme výjimkou, jsou zde za menší poplatek na každém kroku. Rotorua je také centrem adrenalinových aktivit a původní kultury Maorských obyvatel. Navštívit můžete Maorskou vesnici nebo si třeba vyzkoušet zorbing, extrémní rafting apodobně. Rozhodně je to místo, kde se dá strávit několik příjemných dnů.
Nejsevernější část Zélandu – Coromandel
Z Rotoruy se dá vyrazit různými směry. Na západ najdete obrovský labyrint jeskyní a vodních cest, směrem na východ zase známé vinařské oblasti. My však pokračujeme dále na sever, do nedaleké oblasti zvané Coromandel. To už jsme uplné v severní části Zélandu, typické je teplé počasí podobné tropickému, což se projevuje na bujné vegetaci. Coromandel má krásné pobřeží a pláže, je jako stvořený pro koupání a relax, ale typické turistické resorty zde moc nenajdete. Vyhlášená jsou dvě místa, jedním je „Hot water beach“, kde si při odlivu na konkrétním místě na pláži vyhloubíte díru v písku a ta se Vám zaplní horkou vodou. Působí zde ještě pozůstatky vulkanické činnosti a voda je ohřívána z vnitra země. Je zážitek sedět si ve vlastním horkém bazénku a pár metrů před sebou mít studený oceán. Druhým známým místem je vyhlášená pláž „Cathedral beach“, některými považována za vůbec nejhezčí pláž na celém Zélandu. K pláži vede pěkná procházka po pobřeží. Odměnou je opravdu krásná pláž s azurovou vodou, zasazená mezi velké vyčnívající skály, které mohou připomínat katedrálu.
Moderní Auckland
Z této oblasti to již není daleko do největšího města Zélandu – Aucklandu. Moderní a dynamické město, kde se potkávají kultury celého světa má pěkný přístav a architekturu. Výběžek severně nad Aucklandem zvaný „Bay of Islands“ je turistickou oblastí, kde najdete příznivé klima pro letní dovolenou a radovánky na pláži. Pro nás je ale konečnou stanicí, z které odlétáme do Austrálie. Nový Zéland je úžasnou krajinou. Těžko na světě najdete jinou zemi, která nabízí větší přírodní rozmanitost. Stejně težké je vybrat jedno nejjhezčí místo na těchto ostrovech, Zéland prostě stojí za to vidět!
Autorem článku je Karel Topič, specialista na exotické zájezdy na míru, z cestovní kanceláře dovolenánapřání.cz, kde najdete kompletní nabídku exotických zájezdů na míru do celého světa.
K našim západním sousedům se na dovolenou příliš turistů
z Česka nevydává. Ačkoliv se nám může zdát, že nás Německo
nemůže ničím překvapit, opak je pravdou. V Německu leží několik
národních parků, které jsou přímo stvořené pro cykloturistiku či
pěší túry.
K našim západním sousedům se na dovolenou příliš turistů z Česka nevydává. Ačkoliv se nám může zdát, že nás Německo nemůže ničím překvapit, opak je pravdou. V Německu leží několik národních parků, které jsou přímo stvořené pro cykloturistiku či pěší túry.
Nejznámějšími turistickými destinacemi je Saské Švýcarsko ležící na severní česko-německé hranici. Tato krajina se vyznačuje pískovcovými skalními útvary, stolovými horami, skalními soutěskami a vzácnou faunou a flórou. Hlavním cílem v Saském Švýcarsku je především nejstarší turistický kamenný most Basteibrücke, jenž byl postaven již v roce 1851. Severozápadně se pak nacházejí Drážďany. Jelikož se tato oblast nachází na hranicích s Českou republikou, není divu, že je českým turistům velmi známá. Stejně tak německá část Šumavy, tzv. Bavorský les (Bayerischer Wald) na jihozápadních česko-německých hranicích.
Mittelrhein – údolí řeky Rýn
Německo však skrývá další přírodní poklad. Řeč je o oblasti Mittelrhein, neboli o údolí řeky Rýn na středním toku. Mittelrhein patří k nejkrásnější části Rýnu. Údolí se táhne od městečka Bingen přes historické město Koblenz až po bývalé hlavní město Západního Německa, Bonn. Řeka Rýn zde tvoří hranici tří spolkových zemí – Hesenska, Severního Porýní-Vestfálska a Porýní-Falc. Romantické údolí, mimo jiné zapsáné na Seznam světového dědictví UNESCO, je lemováno řadou středověkých hradů a zřícenin, střežící ze strmých kopců okolní krajinu. Cestování po údolí je velmi snadné a příjemné – objevování hradů, plavby po Rýnu, ochutnávky vín na místních vinicích či cyklistické projížďky. Hlavní turistická sezona začíná v dubnu a končí v září.
Kde cestu začít a která zajímavá místa stojí za návštěvu? Necelých 400 kilometrů západně od česko-německých hranic leží univerzitní město Heidelberg. Univerzita Ruprechta-Karla byla založena v roce 1368 a jedná se tak o nejstarší univerzitu na území Německa. Historickým centrem (Altstadt) vede ulice Hauptstrasse. Měří přesně jednu míli (1,6 km), což z ní dělá nejdelší pěší zónu v celém Německu. Ulice končí na náměstí Marktplatz, ze kterého dále vede stoupání na symbol města, na zříceninu hradu. Na prohlídku města stačí jedno odpoledne. Vyráží-li skupina dvou a více cestujících, velice se vyplatí pronajmutí soukromého apartmánu. Jednou takovou možností je zarezervování si ubytování na stránkách www.wimdu.cz. Apartmány jsou nabízeny prostřednictvím hostitelů. Ti pronajímají například byty v centru města, ale také rekreační chaty v přírodě. Co se týče ceny, je ubytování velice výhodné. Platí se pouze za apartmán, takže čím více hostů, tím nižší cena vychází na jednoho cestujícího.
Následující den je již určen pro objevování krás údolí řeky Rýn. Pro výlet se velmi vyplatí cestování regionálními vlaky. Deutsche bahn nabízejí skvělé nabídky. Za zmínku stojí především nabídka Schönes Wochenende Ticket a Quer durchs Land Ticket. První ze zmiňovaných nabídek platí během víkendu. Až 5 cestujících může neomezeně cestovat za 42 Euro. Druhá nabídka platí od pondělí do pátku. Lístek stojí 44 Euro a s příplatkem 6 Euro za dodatečného cestujícího může taktéž cestovat až 5 cestujících najednou. Obě dvě nabídky platí pouze pro regionální vlaky. Spoje na delší vzdálenosti a mezinárodní spoje (ICE, IC, EC, City Night Line) nejsou v této nabídce zahrnuty.
Z Heidelbergu, resp. z jiných měst ležící v blízkosti řeky Rýn je nejlepší vydat se ráno směrem na Koblenz. Cesta vlakem podél řeky je skutečným zážitkem. Není zde kopce, na kterém by se netyčila zřícenina středověkého hradu. Prvním, který stojí na cestě za pozornost, je hrad Burg Stahleck ze 12. století, střežící okolní vinice. Nejpozoruhodnějším hradem na cestě je Marksburg. Ten je jediným zachovalým hradem v údolí Mittlerhein. Dále se například z Rýna vynořuje malý skalnatý ostrůvek, na němž stojí hrad Pfalzgrafenstein. Po přibližně dvouhodinové cestě (bez zastávek na výše zmiňovaných hradech) vlak vjíždí do města Koblenz, kde se vlévá řeka Mosel do Rýna. V přibližně tisíc let starém městě se nachází středověké kostely a řada historických budov. Dále pak například gotický most přes řeku Mosel, pevnosti okolo města nebo středověký hrad ze 13. století.
Z Koblenze podél řeky Mosel vede pak cesta lemována vinicemi a krásnou přírodou. Doporučujeme vydat se vlakem do vesnice Moselkern. Z té se pak dá velmi snadno dostat k hradu Eltz, jenž patří k nejúchvatnějším hradům v celém Německu. Samotná cesta k hradu vede údolím kolem řeky Elztal. Cesta je dlouhá pouhých 6 kilometrů, na jejímž konci na turisty čeká majestátní středověký hrad, jenž se vypíná nad okolní krajinou již po více než 850 let.
Země nabízí nádherné výlety po přírodě a historických městech. Navíc cestování v početnější skupině je velmi výhodné. Byla by tedy velká škoda nevyužít této možnosti a nevydat se na pěknou několikadenní cestu do Německa.
Burg Eltz (Dirk Vorderstrasse http://bit.ly/14eEhVv)
Po asi dvou až třech hodinách chůze jsme dosáhli vytouženého cíle.
Čekali nás dvě pláže obklopené palmami, krásnými kamennými útesy,
jemným pískem a teplou vodou. Tayrona je krásné místo, nenajdete zde
zaběhlou infrastrukturu, skvělé služby, ale krásnou přírodu ano.
Jaká je ta Kolumbie?
Při touze objevovat nové destinace jsem pomyslel na Kolumbii. Vždyť jsem o ní slýchával od svých přátel během života v Austrálii mnoho pochvalných slov a také mi vyvraceli slova o tom, jak nebezpečná tato země může být. V Česku si každý pod Kolumbií vybaví drogy, drogové kartely, násilí a střelné zbraně. Stejně tak komentovali můj nápad také mí rodiče a velký zástup mých známých. Nicméně už jsem něco procestoval a mám zkušenosti z Jižní Ameriky, tudíž vím, že nic není tak horké jak se říká, takže hurá do Kolumbie.
Tuto cestu jsem spojil s návštěvou mého oblíbeného Peru, kde se vždy oplatí zastavit. Příjemně naladěn pobytem v Peru jsem náhle seděl v letadle do Bogoty. Už samotné názvy míst, které jsem si vytyčil v Kolumbii, mi zněly v uších exoticky, no uznejte sami: Bogota, Santa Marta, Tayrona, Cartagena nebo Isla Margarita.
V Kolumbii nás přivítalo nevlídné a deštivé počasí a Bogota je město jako každé jiné,velké a plné domů a silnic. Pozitivní bylo, že předem domluvený Kolumbijec čekal na svém místě. V Bogotě jsme se moc nezdrželi a po velmi zevrubné návštěvě jsme letecky pokračovali dále do exotičtější části země, na její samý sever pobřeží Karibiku.
Karibik v Santa Martě
Přiletěli jsme do Santa Marty, město nikterak zajímavé, pokud by ale nesousedilo údajně s nejhezčím národním parkem Kolumbie Tayrona NP. Pokud se podíváte na fotky, tak budete uchváceni nádhernými plážemi, hustou zelenou vegetací, prostě přírodní ráj na březích Karibiku. A tak i jsme se i my vydali do téhle oblasti, která turisticky ještě není nikterak zkažená. Ale pěkně od začátku, celá oblast se nachází poměrně nedaleko Venezuely a jak již bylo řečeno na jižních březích Karibiku. Po příletu jsme okamžitě registrovali tropické klima, horko a vlhký vzduch. Kolumbijskou atmosféru jsme začali nasávat v místní hromadné dopravě, kdy jsme se rozhodli využít levného autobusu z letiště do města. Místní kluci visející za jednu ruku z autobusu a lákající k nastoupení mne naladili na jižanskou notu. Záhy jsem zjistil, že najít anglicky mluvícího člověka nebude tak lehký úkol. Po menších útrapách jsme se dostali až k našemu hotelu, místní horko ve mně spolehlivě vzbuzovalo touhu se ubytovat a hned vyrazit na pláž se osvěžit. Byli jsme ubytováni v centru města Santa Marta, jen pět minut od pláží. Jaké však bylo zklamání z místních pláží! Kalná voda, nelákavé a prázdné pláže. Takže koupání se nekonalo a velké očekávání tropického ráje se rozplývalo. Zavděk jsem vzal místní bohatou nabídkou tropického ovoce, čerstvých džusů a jiných pokrmů.
Pláž a příroda v NP Tayrona
Hned druhý den jsme vyrazili směr Tayrona NP, ani zde nebyla žádná nabídka CK, a tak jsme vyrazili na vlastní pěst. Jak se dalo čekat, cesta byla dobrodružná, přesedání na různé autobusy, proplétání se místními trhy, gestikulace ve španělštině a naděje, že uvidíme pláže jako na těch fotkách z počítače.
Po nějaké době jsme se dostali ke vstupní bráně do parku a vůbec nám nevadilo, že nás čekal lehčí trek k oněm plážím, procházka tropickým pralesem plným zvuků ptactva místních opic. Dali se zde najmout i koně, ale my si to chtěli vychutnat po svých.
První pláž co jsme zahlédli, byla výrazně hezčí než ve městě. Okolní příroda hustého zeleného porostu, stromů a palem nás uklidňovala a navozovala tu pravou tropickou atmosféru. Pláží jsme prošli několik, některé byly průměrné jinak naopak zastrčené a moc hezké, lidí kolem pomálu. Civilizace zde mnoho nebylo a vládl zde klid, po cestě pár domorodých osad či turistického ubytování. Našim cílem byla ta nejhezčí pláž, kterou jsme znali z obrázků. Po asi dvou až třech hodinách chůze jsme ji dosáhli a já si s úlevou mohl říci: „Ano, je to tu krásné, ty obrázky nelhali.“ Čekali nás dvě pláže obklopené palmami, krásnými kamennými útesy, jemným pískem a teplou vodou. Tayrona je krásné místo, nenajdete zde zaběhlou infrastrukturu, skvělé služby, ale krásnou přírodu ano.
Přeskočím pár dnů a vyberu to, co stojí za povídaní. Naše další kroky vedly do vyhlášeného města na pobřeží, do Cartageny. Ano, slavné město Cartagena de Indias, které se kdysi bránilo pirátům a bylo významným městem již v dobách dávno minulých. Doprava do Cartageny, přes místní službu objednaných minibusů, nakonec fungovala spolehlivě. Hned na začátek musím říci, že Cartagena nezklamala! Je to nádherné město se skvělou atmosférou. Najdete zde vše, co si přejete! Moderní hotely přímo na plážích, atmosféru místních Kolumbijců a tradiční kulturu a krásnou historickou část města, obehnanou působivými hradbami. Jako něco navíc působí možnost výletů na blízké tropické ostrovy Islas Margaritas a jejich krásné pláže, které vybízejí ke koupání. Takový výlet lodí jsme také vyzkoušeli, vždyť jde o koupání v Karibiku! Ostrůvky byly krásné, voda měla pěknou blankytně modrou barvu, ale pro člověka, který má srovnání s plážemi z celého světa to nic nového nebylo a pláže z parku Tayrona byly o notný kus působivější a krásnější. Celý tento výlet a i ostrovy samotné jsou holt daleko komerčnější. Navštívit můžete mořské otevřené aquarium, pohovořit si s místními Kolumbijci nebo se jen povalovat po pláži.
A zpět do historického centra Cartageny, které vřele doporučuji. Procházet se můžete křivolakými historickými uličkami, které jsou lemovány krásnými starobylými domy s dřevěnými balkóny a podloubími. Na jednom rohu Vás zaujmou nádherná historická vrata, na druhém zase balkón porostlý barevnými květy, jinde zůstanete stát při pohledu na krásný historický dvorek zdobený fontánou a bazénkem. Místy je to jako by se zastavil čas, kolem projíždí koňské povozy a z náměstíčka za rohem se ozývá tradiční hudba. Procházet se zde mohu celé hodiny a stále budu unesen místní atmosférou.
Celé historické centrum je lemovanou hradbami z dávných dob, kdy se Cartagena musela bránit pirátům, dnes se po hradbách můžete procházet a užít si krásné výhledy na moře, třeba z jedné z kaváren či restaurací. Celé centrum žije a v uličkách potkáte turisty, místní obyvatele nebo pouliční prodejce, kteří Vám nabídnou typické klobouky, doutníky nebo něco dobrého k snědku. Výbornou atmosféru dokreslují statné Kolumbijky oděné do pestrobarevných šatů, které jako by tančily po ulicích s mísami ovoce na hlavách, tyto tmavé ženy skvěle zapadají do místního koloritu a vy cítíte, že jste v Kolumbii. My jsme se navíc trefili do místních oslav a na ulicích byly k vidění různé taneční show a hudební skupiny s tradičními nástroji a krásnými tanečnicemi. Po prohlídce historického centra už jen stačí si vybrat jednu z krásných místních restaurací, dá se říci, že snad každá z nich působí útulným dojmem a vytváří dokonalou atmosféru tohoto jižanského města. Lidé jsou milí a vstřícní, město je nabyté jakousi energií a v uličkách můžete cítit tu podmanivou vůni. Jednou větou Cartagena byla přesně to, co jsem čekal od Kolumbie – vůně, barvy, atmosféra.
Celý pobyt v Kolumbii jsme zakončili netradičním výletem k takové menší bahenní sopce. Jak jinak nazvat asi 30 metrový bahenní kopec, z jehož nitra a z hloubky více než 100 m je vytláčeno ven teplé ozdravné bahno plné minerálů, ve kterém se můžete doslova koupat a válet. Toto místo leží na kraji jezera, daleko od města Cartagena, nedaleko jsou jen vesničky a příroda, takže máme možnost poznat další tvář Kolumbie. Samotná procedura koupání se v bahnu je docela vtipná. Každý jde do plavek a po hliněné malé „sopce“ jde až na její vrchol. Na vrcholu je v nitru „sopky“ vytvořen jakýsi bazének o velikosti asi 16 metrů čtverečních, ve kterém se lidé koupou. Ono slovo „koupou“ není asi správný výraz, ponoříte se do bahna a jakoby se vznášíte, protože pod sebou nemáte žádné dno, o které se můžete opřít. Je to zvláštní ale pod Vámi je minimálně 100 metrů tekutého bahna. Žádné strachy, bahno je tak husté, že Vás udržuje na hladině a každý Váš pohyb připomíná pohyb kosmonauta ve vesmíru. Máchat se tam můžete dostatečně dlouho, legrační pocit i pohled je na těla po vylezení z kráteru ven, bahno se drží všude, člověk je jako bahenní mumie.
Očista pak probíhá ve vedlejším jezeře. Žádné velké zázemí, sprchy a šatny nečekejte, stále jsme v Kolumbii. Ale to vůbec nevadí, jezero je mělké a voda je příjemně teplá. Vedle Vás nastoupí místní dívky a ženy a začnou z Vás (za menší finanční obnos) bahno smývat. Vůbec nevadilo, že začalo pršet, i tak to byl skvělý a velmi netradiční zážitek, který každému doporučuji. Sečteno podtrženo, viděl jsem z Kolumbie jen pár míst, ale Kolumbie je krásná země, která má svou atmosféru a stojí za to navštívit, každý si zde může najít to své a odnese si jen ty nejlepší zážitky.
Autorem článku je Karel Topič, specialista na exotické zájezdy na míru, z cestovní kanceláře dovolenánapřání.cz.
Vyšlapanou cestou se vydávám z Dalhousie tmou vstříc novému
dobrodružství a kupodivu nepotkáváme ani žádné turisty, což je pro mě
naprosto ideální. Míjíme sochu, která má připomínat Buddhu
z Aukany. Napojujeme se na most a dál pokračujeme po cestě. Procházíme
kolem voňavých čajových plantáží, drahocenně zdobených buddhistických
svatyň a obchůdků sbitých z toho, co bylo právě při ruce.
02.00 a.m., 5 000 schodů, 7 km, 2 243 m.n.m. a miliony barevných myšlenek a představ, které se během čtyř hodin výstupu nedokážou vyrovnat okamžiku nejfamóznějšího východu slunce z posvátné hory Adam´s Peak nebo-li po srílansku Sri Pady na ostrově Šrí Lanka.
Asijská doprava je bezkonkurenční
Naše putování se odvíjí od turisticky prosáklého města Kandy, kde s neznámým očekáváním nastupujeme do autobusu, mířícím do Hattonu. Třesoucí se plecháč zápasí nejen se strmým stoupáním plným ostrých zatáček, ale i s velkým množstvím cestujících. Tři hodiny jízdy trávím jak sezením, tak i stáním, protože vlastní vahou přidržuji naši bagáž, aby nevypadla z nikdy nezavírajících se zadních dveří autobusu. Narvaným drkotajícím se prostředkem na čtyřech kolech se protahuje výběrčí, který si ode mě bere 80 rupií za cestu z Kandy do Hattonu. Dokonce nepočítá ani bágl, což je překvapující, protože se nám často stávalo, že jsme za krosny připláceli extra částku kvůli místu.
V Hattonu chceme rychle přesednout na jiný autobus až do Dalhousie, ale na nádraží plném žebráků zjišťujeme, že už dnes žádný nejede. Nezbývá než si vzít tuk-tuka, z kterých já mám osypky, jen když to slovo někdo vysloví. Tuktukáře bych přirovnala k pražským taxikářům, kteří se snaží cizince odrbat a vytahat z nich co nejvíce peněz za nepoměr služeb. Přemlouvám své vlastní svědomí a nasedám do malého vozítka, chrchlajícího při stoupání strmými zatáčkami připomínající serpentiny u Benešova. Vedle mě sedí místní Srílančan, kterého jsme vzali s sebou, protože se k hoře vypravil tak jako my. Ovšem on v rámci své buddhistické víry. Řidič tuk-tuku má trasu projetou jako své boty a tak na různých místech zpomaluje a ukazuje nám divoké lišky, prasátka a vyhřívajícího se hada. I to mě nepřesvědčuje o tom, abych změnila názor. Když porovnám, že teď jedeme z Hattonu do Dalhousie 30 km za 1 hodinu a platíme 1500 rupií dohromady, tak budu opravdu raději preferovat autobusy a vlaky před „srílanskými taxikáři“.
Základna v Dalhousie – ještě že máme tolik párů ponožek
Ze silnice je v dálce vidět osvícená linka, která kopíruje cestu na posvátnou horu. Ale prvořadé je teď najít v Dalhousie ubytování, protože už se setmělo. Tentokrát zůstáváme hned v prvním přespávacím zařízení. Noc ve „White guesthouse“ nás stojí 1000 rupií/2 osoby. Dřevěná chatička má své mouchy, respektive v tuto chvíli své komáry a další drobný hmyz, protože mezi dřevěným obložením jsou díry, které se snažíme zacpat ponožkami. Jde alespoň o ten pocit, že jsme tam něco dali. Moskytiéra plní funkci okrasnou, takže asi hodinku uzlíkujeme než si konečně můžeme jít na pár hodin zdřímnout. Usnout se mi moc nedaří, začínám být nervózní z nadcházejícího treku, na který se tak dlouho těším. V dvě hodiny ráno vymačkávám nedočkavě budík. S nadšením vyskočím z postele a s radostí si na čelo upevňuji novou čelovku, zakoupenou speciálně pro tuhle příležitost. Možná bych měla ten můj elán produkovat pozvolněji. To ještě netuším, jak se mi pak bude hodit při výstupu posledních schodů.
První kroky kolem čajových lístků
Vyšlapanou cestou se vydávám z Dalhousie tmou vstříc novému dobrodružství a kupodivu nepotkáváme ani žádné turisty, což je pro mě naprosto ideální. Míjíme sochu, která má připomínat Buddhu z Aukany. Napojujeme se na most a dál pokračujeme po cestě. Procházíme kolem voňavých čajových plantáží, drahocenně zdobených buddhistických svatyň a obchůdků sbitých z toho, co bylo právě při ruce. Ty, co mají plechové stříšky, jsou chráněné před monzuny, ale některá obydlí mají jen rákosový střešní povrch. Před chatrčemi plápolají plamínky z ohníčků, na kterých vře voda na čaj a ohřívá se nad nimi několik párů upracovaných rukou s hrubými čárami v dlaních.
Čaj na posilněnou a jde se dál
Láká nás ta atmosféra, a tak se u jedné horské boudičky zastavujeme a místní hubený horský dědoušek nám uvaří čaj. Ta jeho příprava trošku připomíná alchymii, takže z něj raději spouštím oči potom, co vyfoukává a vyklepává z hrnečků prach a drobnou havěť. Očima zabrousím na procesí místních poutníků, kteří už scházejí bosýma nohama z nejposvátnějšího a z nejuctívanějšího poutního místa Cejlonu. Mezi nimi jsou staří lidé, kteří se podpírají o nebytelné zábradlí a s každým krokem kontrolují cestu před sebou. Nejspíše víra a psychická síla jim přičarovala na pár hodin skvělou kondičku. Jak nám místní lámavou angličtinou vypráví: „náboženská víra je jedním z nepsaných pravidel, aby se každý Srí Lančan na Sri Padu minimálně 1× za 5 let vydal.“ Usrkávám z plecháčku obarvenou vodu s lehkým aroma čajových lístků a začínám si připouštět skutečnost, že výstup nebude asi taková brnkačka, jak jsem četla. Na druhou stranu tahle buddhistická Mekka je známa už mnoho století, a tak i stezka je více příznivější a lépe schůdnější než v minulosti. Když vezmu v potaz, jak se ve 12. století nahoru drápali světoznámí cestovatelé jako Fa-Sien, Ibn Battúta, Marco Polo a Robert Knox, tak si říkám, že to musím dokázat. Hlavou se mi dál promítá oprašovaný Adam´s Peak a jeho kořeny.
S horou je spojena spousta legend a mýtů. Favoritem v pověstech je údajný otisk nohy Buddhy, o který požádal místní bůh Saman. Zvláštní vyhloubenina na vrcholu je tedy nazývána jako tzv. „Posvátná šlépěj“. Pro buddhistické věřící znamená otisk Buddhovi nohy. Podle hinduistů patří otisk Šivovi. Muslimové jsou přesvědčeni, že šlépěj tu zanechal Adam, jenž se ocitl v ráji poté, co na vrcholu stál na jedné noze tisíce let v pokání, dokud nebyly smazány všechny jeho hříchy. Jak je vidět, každé náboženství má své vysvětlení a nelze nikomu tvrdit opak. Ale hlavní gró hory je buddhistické, tudíž když na Srí Lance řeknete „Sri Pada“, tak i malé dítě ví, že jde o hlavní srílanský buddhistický symbol, který monumentálně přerůstá sousedící úpatí hor a skal.
Se „Stopičkou“ za stopou
Čaj mě zahřál na těle i na duši a pokračuji opět směrem, kudy vede schodová cesta. Docela dlouhou dobu mě doprovází jeden pejsek, kterých se jak tady, tak po celé Srí Lance potuluje spousty. Jelikož běhá od stopy ke stopě, přičuchává k nim a vrtí při tom ocáskem, tak ho pojmenovávám „Stopička“ a trávíme spolu několik hodin. „Stopička“ mi dělá milou a příjemnou společnost. Vesele s trošku vysmívajícím pohledem poskakuje ze schodu na schod jako by to byla brnkačka a udiveně se podívá, když zpomaluju nebo se dokonce zastavím. Ale mojí pozornost vzbuzují dřevěné stánky a chýšky podél cestičky, kde horští starousedlíci přebývají. Nenápadně nakukuji, jak jednoduše jsou jejich příbytky zařízené. Spí na dřevěných podestách. Před svým „domečkem“ mají jednoduše zařízené krámky s několika druhy vystaveného zboží. Top a nejspíše i nejprodávanější je americká limonáda Coca Cola. Nechybí ani lahve s vodou, sladké sušenky a v některých hrncích se připravují jednoduché placičky pálivé chuti.
Mimo sezónu s čelovkou a tatrankou
Podstatnou roli výšlapu je i vhodná doba, protože Asie je známá svými monzunovými obdobími. Proto i poutní období je zakotveno do suchých měsíců. Kroky prvních poutníků se do prachu vyryjí za úplňku v prosinci, dále pak v lednu a pokračují až do května. Ale nikdo nemůže zaručit, že se ani v těchto měsících neobjeví déšť, snad jen vy sami, když si tu možnost nebudete připouštět. Udělat si poutní trek mimo sezónu je možné, ale musíte počítat, že budou zavřené stánky s čaji a sušenkami a že stezka nebude osvícená, tudíž budete odkázání pouze na vaše čelovky, ruční baterky a vlastní zásoby. Ale i to má své kouzlo.
Krok za krokem, schod za schodem
Schody vytesané ze skály jsou nejdříve dost daleko od sebe s nízkou výškou, po chvíli se mění na pár vyšších stupínků s menším rozestupem. Později se stoupá nenáročně schůdkovou křivkou. Jindy jsou schůdky příkré a nesympatické už zdálky. Některé jsou nerovné, a proto jsem ráda za trekové boty a s mým „štěstím“ se mi nepodařilo špatně šlápnout nebo si vymknout kotník jako málem parťákovi Tomášovi. Posvátná hora sčítá 5000 schodů. Nemusíte je počítat, protože podél cesty jsou rozmístěné lampy s nápisy, kolik schodů máte ještě před sebou. Ale já osobně to raději moc nesleduju, protože by mě to spíš znervózňovalo. Lampy podél usnadňují výšlap, ale doporučuji, vzít si s sebou přeci jen čelovku. Někdy totiž svítí jen některé z osvětlení, a tak jsou některé bloky pokryté tmou. Buddhistická poutní hora se vzpíná do výšky 2 243 m.n.m., což je sice pátý nejvyšší vrchol Srí Lanky, ale jedno z prvních nejbáječnějších přírodních krás na světě. To, že vycházíte v plné síle noci a tmy, šlapete celou cestu do schodů a nevíte, zda východ slunce stihnete, je součástí kouzla okamžiku.
Neodmítej podanou ruku
Místní se vydávají za svou vírou bez očividného pocitu dálky nebo únavy, turisté za východem slunce v podobě sedmikilometrového treku. I já si uvědomuji mou myšlenku a zrychluji své kroky, protože je pět hodin ráno a rozednívání ničím neobelstím. Vím, že mi zbývá posledních „pár“ schodů. Cítím, že mi ale ubývají síly i nadšení. Co se děje? Vždyť už tam skoro jsem. Přeci to teď nevzdám. Každý schodový krok mě nutí ke zpomalování. Nohy jakoby zdřevěněly a nechtěly poslouchat. I „Stopička“ se odpojuje. Zavaluje mě nepříjemné napětí. Oběma nohama stojím na jednom z vysokých schodových stupínků. Otáčím se k hoře zády. Rukou se dotknu zábradlí, které je na trase po pár kilometrech vybudováno jako ochranné. Právě od místa, kdy se k němu dostanete, tak si můžete být jisti, že vám zbývá vyjít 1500 schodů. Dívám se k obrysovým úpatím vrcholků. V průzračné tmě jsou vidět hrubé náčrty vlnek, tak jako jsem na základní škole nemotorně malovala při geometrii na místo rýsovaných úseček. Z mého duševního útěku mě vytrhne postava v pomerančově obmotaném rouše. Mé oči se zastaví na jeho klidném pohledu, ze kterého jiskří úsměv a pohoda. Tak tiché a klidné seznámení zažívám poprvé v životě. Za jeho ústa mluví oči, které sledují, jak zadýchaně vydýchávám a pohrávám si s myšlenkou, že to vzdám. Když si po pár minutách přečte mou mysl, podá mi jemně hřejivou dlaň a otáčíme se zpět k hoře. Stoupáme po schodech, které se s mnišským doprovodem opticky zmenšily. Pomyslně otevírám nový šuplík napěchovaný energií a elánem. Nohy se začínají vítězně prodírat mými vzdávajícími pocity a dlaň mi hoří touhou po zdolání výstupu.
Tak jako přestávám doufat, že tahle hora má vrchol, tak se přede mnou vytahují poslední tři schody. Favoritní krok a nejšťastnějším pohledem se dívám na mnicha, který mě pomáhá najít vnitřní sílu a dokázat sama sobě, že to dám. Pouští mou dlaň, semknu ruce a udělám jemné děkovné pukrle, pak euforicky vyskakuju do vzduchu. Užívám si minutu mého vlastního vítězství a výhry toho nejcennějšího – splnění snu. Boty jsou mi najednou malé a těsné, chci cítit horu plnými doušky. Zouvám se a bosými chodidly došlapuji na studené úpatí hory. Hlavou se otočím ke zlatavému prosakování zpoza obrysů hor. Právě to začíná. Nadechnu se svěžího horského vzduchu, který prochlazuje mé tělo od holých nohou až po husí kůži na rukou. Bohužel jsem nepomyslela na náhradní tričko a tak mě teď studí propocené oblečení. Ale ani to neznepříjemní atmosféru chvíle. Představení v hlavním obsazení mě bere dech z úst. Stěží polykám a nechávám se unášet pronikajícím slunečním světlem, které prosvětluje černou tmu. Stín hory, na které stojím, zahaluje vrcholky pod námi. A svůj kabát svléká Adam´s Peak 20 minut, čímž osvobodí ze své mocnosti menší horské sourozence. Stín zůstává tajemstvím již pro spousty generací, protože je naprosto elegantně trojúhelníkový, čemuž vůbec neodpovídá hrbolatý tvar hory. Slunko se vyhupuje o stupínek výš a s ním se vynořují zpočátku slaboučké, později silnější sluneční paprsky a zasahují svou září skály pod námi. Prostupují mlhou směrem do údolí. Opona se otevírá chvilku před šestou hodinou ranní. Skály ukazují svá ladná těla a křivky vrcholků se předvádí v plné kráse. Přidávají se zvukové kulisy. Místní se modlí, sinhálština do mikrofonu pohltí předešlé ticho a bubnování umocňuje přítomnost buddhismu. Při každém dopadu paličky na povrch bubnu se upíná můj pohled na zářivou sluneční kouli. Sluneční oválek jako by se odrážel na trampolíně a každou chvilku povyskočí o píď výš. Když se mu podaří vyhoupnout se tam, kam potřebuje, začíná být cítit síla paprsků, které už nejen že září, ale i hřejí a zklidňují mé zimoutřesoucí se tělo. Ranní světlo upozorňuje na krásu kolem a famózně představuje skály, stěny, vrcholy, údolí kolem sebe. Slunce bizarně a mocensky upozorňuje na svou jedinečnost skloubenou s kamarádstvím přírody pod sebou.
Říká se, že z Adam´s Peak nabízí nejkrásnější východ na světě. Osobně můžu říct, že tohle posvátné místo má své kouzlo a umí s ním příjemně zacházet. Cestou jsem zvědavá, zda to opravdu vyšlápnu. Na vrcholku jsem sama na sebe pyšná, že jsem to dala. Při východu slunce sklouzávám očima po paprscích až do těch nejmenších údolí. Když se vyrobilo ráno, tak mě obklopuje hřejivý pocit štěstí. A pak sestupuji se spokojeným srdíčkem. Až teď za denního světla zjišťuji, že se kolem mě rozprostírá mlžný prales se spoustou horských ptáků. Mám štěstí a na větvi vidím kruhovku, o pár metrů níže i kosy. Kroky dolů mi přeci jen nedají klid a často se za paní Horou otáčím. Tak jak se vzdaluju, nevěřím vlastním očím, že jsem tam vylezla. Ještě, že jsme tam šli přes noc a neviděli jsme, co nás čeká. Protože teď přes den vypadá cesta na vrchol dost daleko a téměř nereálně. Proti mně se vynořují starousedlíci. Každý z nich nese na zádech plný pytel zásob. Tím se i vysvětluje, jak nahoru ty zásoby dostávají. Příroda se probouzí a já jsem ráda, že jsem nešla spát a nepropásla tuhle skvělou noc a úžasné ráno.
