Měsíc Ramadán arabského kalendáře připadl letos na přelom července a srpna. Pro muslimy tato doba znamená půst, ale také duchovní a duševní očistu. Horké počasí postní pravidla ještě ztěžuje, na obyvatelích Bangladéše není ale vyčerpání skoro znát. Po několika prvních utahaných dnech bez jídla nabrali novou energii a každodenní život v této jihoasijské zemi se znovu rozběhl.

Ramadán při pobytu v Bangladéši zastihl i nás. I když jsme o tomto svátečním měsíci mnoho nevěděly, měly jsme jasno v tom, že se chceme postit stejně jako naši hostitelé. Naše hladovění mělo být vyjádřením úcty, snahou Bangladéšany lépe pochopit, ale hlavně novou zkušeností a také hecem. Mé představy o brzké snídani a celodenním dopingu v podobě přeslazených čajů se rozplynuly, když jsme chvíli před začátkem zjišťovaly, co všechno vlastně půst v měsíci Ramadánu obnáší.

Duchovního růstu během Ramadánu má být dosaženo vlastním utrpením. Každý muslim má během celého měsíce zakoušet život chudých. To neobnáší jen vynechání jídla během dne, jak jsem si původně představovala. Základním pravidlem Ramadánu je zákaz polykat, tedy jíst, pít a dokonce polykat vlastní sliny. I když plivání všude nás už v Bangladéši rozhodně nepřekvapovalo, během Ramadánu se počet plivačů a plivanců ještě rozrostl.

Příchod Ramadánu jsme očekávaly s napětím, protože nikdo přesně nevěděl, na který den připadne. Začátek postního měsíce se určuje podle viditelnosti měsíce. Ramadán začíná v den následující po noci, kdy je po novu měsíc opět viditelný. Začátek oznamuje televizní vysílání i hlášení z tlampačů mešit. Začátek půstu je očekáván s překvapivým nadšením: „Na Ramadán se těším, cítím se na něj připravený a vím, že to zvládnu,“ ujišťoval nás před začátkem jeden z našich přátel.

Náš půst jsme zahájily spolu s ostatními jakousi noční snídaní. První jídlo dne musí být ukončeno před ranní modlitbou ve 4 hodiny ráno. I když je svítání ještě v nedohlednu, vše se řídí saudskoarabským časem, který nařizuje posnídat v tuto dobu. V polospánku jsem se pokoušela nacpat rýží s čočkou, jak nejvíc to šlo. Místní obyvatelé, pro něž je měsíc půstu každoroční rutinou, se smáli mému nepřítomnému výrazu a chvatně jedli, aby nepřekročili daný čas ani o minutu.

Už při ranním probuzení mi bylo jasné, že den bez pití se v bangladéšských podmínkách prostě přežít nedá. Období dešťů je letos obzvlášť horké, a tak denní teploty neklesají pod třicítku. Podle vlastních pravidel se tedy rozhoduju pít podle libosti, jen když vydržím celý den nejíst. První den je krušný pro všechny. Bangladéšani, pro něž běžně není nic problém, mrtvě posedávají a mdle se přiznávají, že se necítí úplně dobře. Pracovní doba pro zaměstnance je během Ramadánu zkrácená. Končit se má ve tři, většina ale odchází chvíli po poledni, aby posledních pár hodin hladu a žízně prospala. Právě tuto taktiku jsem zvolila taky a vzbudila se chvíli před sedmou k večernímu iftaru, prvnímu jídlu po setmění. O iftar se můžete rozdělit s přáteli nebo pozvat k jídlu chudé.

Venku bylo ještě úplně světlo, řídily jsme se ale podle Saudské Arábie a spolu s hlasatelkou v televizi jsme odpočítávaly poslední vteřiny. Toto jídlo nebylo jen vysvobozením po celém dni, ale také společenskou událostí. Začínaly jsme modlitbou, pokračovaly jsme smaženou sladkostí, banánem a datlemi, na závěr jsme jedly cizrnu. Menu je prakticky stejné každý den a ve všech rodinách. Obchodníci s potravinami, jejichž tržby během dnů Ramadánu razantně klesají, chytře proměňují své stánky s čajem a sušenkami na stánky s iftarovými sladkostmi, sušeným ovocem a nakládanou cizrnou.

Zatímco já jsem se po několika dnech cítila úplně zmožena ranním vstáváním a během dne jsem nevydržela bez litru džusu nebo coly, život v ulicích Bangladéše se rychle vracel do normálu.

Postící se Bangladéšan zvládne celý den řídit rikšu, vařit v rozpálené kuchyni nebo opravovat chodníky. K našemu překvapení jsme zjistily, že většina dětí se začíná postit v deseti letech. Kde berou energii k tomu, aby nás učily hrát fotbal a kriket, nechápu. Po prvním týdnu prozradí postní dobu jen ulice, jež se několikrát denně téměř úplně vyprázdní. I ti, kteří pravidlo pěti modliteb denně, během roku nedodržují, si modlitbu během Ramadánu nenechávají ujít. „Je to jako, když si dáš do banky peníze s vyšším úrokem. Každá modlitba, všechno dobré, co v Ramadánu uděláš, se ti úročí mnohonásobně víc,“ bylo mi vysvětleno.

Náš pseudopůst jsme vydržely týden. Posunutý denní režim a nulová výkonnost mě vedly k přemýšlení nad smyslem toho všeho. „Pro nás je Ramadán duchovním prožitkem, osobní zkušeností. Navíc jsme na něj zvyklí a připravení,“ vysvětloval nám pan Raihan, když se nás snažil od půstu odradit. Kvůli přísunu vody i spousty slazeného pití si ani netroufám říct, že jsem Ramadán držela. Osmý den jsme raději otevřeně poprosila o celodenní dávky jídla. Prohlašovat, že se postím, a dopíjet přitom litrovku coly, byla asi přece jen víc urážka, než vyjádření respektu místní kultuře.