Hory a pohoří

Cejlonský Adam’s Peak – po schodech k východu slunce

Published

11 roky ago

11 června, 2013

02.00 a.m., 5 000 schodů, 7 km, 2 243 m.n.m. a miliony barevných myšlenek a představ, které se během čtyř hodin výstupu nedokážou vyrovnat okamžiku nejfamóznějšího východu slunce z posvátné hory Adam´s Peak nebo-li po srílansku Sri Pady na ostrově Šrí Lanka.

Asijská doprava je bezkonkurenční

Naše putování se odvíjí od turisticky prosáklého města Kandy, kde s neznámým očekáváním nastupujeme do autobusu, mířícím do Hattonu. Třesoucí se plecháč zápasí nejen se strmým stoupáním plným ostrých zatáček, ale i s velkým množstvím cestujících. Tři hodiny jízdy trávím jak sezením, tak i stáním, protože vlastní vahou přidržuji naši bagáž, aby nevypadla z nikdy nezavírajících se zadních dveří autobusu. Narvaným drkotajícím se prostředkem na čtyřech kolech se protahuje výběrčí, který si ode mě bere 80 rupií za cestu z Kandy do Hattonu. Dokonce nepočítá ani bágl, což je překvapující, protože se nám často stávalo, že jsme za krosny připláceli extra částku kvůli místu.

V Hattonu chceme rychle přesednout na jiný autobus až do Dalhousie, ale na nádraží plném žebráků zjišťujeme, že už dnes žádný nejede. Nezbývá než si vzít tuk-tuka, z kterých já mám osypky, jen když to slovo někdo vysloví. Tuktukáře bych přirovnala k pražským taxikářům, kteří se snaží cizince odrbat a vytahat z nich co nejvíce peněz za nepoměr služeb. Přemlouvám své vlastní svědomí a nasedám do malého vozítka, chrchlajícího při stoupání strmými zatáčkami připomínající serpentiny u Benešova. Vedle mě sedí místní Srílančan, kterého jsme vzali s sebou, protože se k hoře vypravil tak jako my. Ovšem on v rámci své buddhistické víry. Řidič tuk-tuku má trasu projetou jako své boty a tak na různých místech zpomaluje a ukazuje nám divoké lišky, prasátka a vyhřívajícího se hada. I to mě nepřesvědčuje o tom, abych změnila názor. Když porovnám, že teď jedeme z Hattonu do Dalhousie 30 km za 1 hodinu a platíme 1500 rupií dohromady, tak budu opravdu raději preferovat autobusy a vlaky před „srílanskými taxikáři“.

Základna v Dalhousie – ještě že máme tolik párů ponožek

Ze silnice je v dálce vidět osvícená linka, která kopíruje cestu na posvátnou horu. Ale prvořadé je teď najít v Dalhousie ubytování, protože už se setmělo. Tentokrát zůstáváme hned v prvním přespávacím zařízení. Noc ve „White guesthouse“ nás stojí 1000 rupií/2 osoby. Dřevěná chatička má své mouchy, respektive v tuto chvíli své komáry a další drobný hmyz, protože mezi dřevěným obložením jsou díry, které se snažíme zacpat ponožkami. Jde alespoň o ten pocit, že jsme tam něco dali. Moskytiéra plní funkci okrasnou, takže asi hodinku uzlíkujeme než si konečně můžeme jít na pár hodin zdřímnout. Usnout se mi moc nedaří, začínám být nervózní z nadcházejícího treku, na který se tak dlouho těším. V dvě hodiny ráno vymačkávám nedočkavě budík. S nadšením vyskočím z postele a s radostí si na čelo upevňuji novou čelovku, zakoupenou speciálně pro tuhle příležitost. Možná bych měla ten můj elán produkovat pozvolněji. To ještě netuším, jak se mi pak bude hodit při výstupu posledních schodů.

První kroky kolem čajových lístků

Vyšlapanou cestou se vydávám z Dalhousie tmou vstříc novému dobrodružství a kupodivu nepotkáváme ani žádné turisty, což je pro mě naprosto ideální. Míjíme sochu, která má připomínat Buddhu z Aukany. Napojujeme se na most a dál pokračujeme po cestě. Procházíme kolem voňavých čajových plantáží, drahocenně zdobených buddhistických svatyň a obchůdků sbitých z toho, co bylo právě při ruce. Ty, co mají plechové stříšky, jsou chráněné před monzuny, ale některá obydlí mají jen rákosový střešní povrch. Před chatrčemi plápolají plamínky z ohníčků, na kterých vře voda na čaj a ohřívá se nad nimi několik párů upracovaných rukou s hrubými čárami v dlaních.

Čaj na posilněnou a jde se dál

Láká nás ta atmosféra, a tak se u jedné horské boudičky zastavujeme a místní hubený horský dědoušek nám uvaří čaj. Ta jeho příprava trošku připomíná alchymii, takže z něj raději spouštím oči potom, co vyfoukává a vyklepává z hrnečků prach a drobnou havěť. Očima zabrousím na procesí místních poutníků, kteří už scházejí bosýma nohama z nejposvátnějšího a z nejuctívanějšího poutního místa Cejlonu. Mezi nimi jsou staří lidé, kteří se podpírají o nebytelné zábradlí a s každým krokem kontrolují cestu před sebou. Nejspíše víra a psychická síla jim přičarovala na pár hodin skvělou kondičku. Jak nám místní lámavou angličtinou vypráví: „náboženská víra je jedním z nepsaných pravidel, aby se každý Srí Lančan na Sri Padu minimálně 1× za 5 let vydal.“ Usrkávám z plecháčku obarvenou vodu s lehkým aroma čajových lístků a začínám si připouštět skutečnost, že výstup nebude asi taková brnkačka, jak jsem četla. Na druhou stranu tahle buddhistická Mekka je známa už mnoho století, a tak i stezka je více příznivější a lépe schůdnější než v minulosti. Když vezmu v potaz, jak se ve 12. století nahoru drápali světoznámí cestovatelé jako Fa-Sien, Ibn Battúta, Marco Polo a Robert Knox, tak si říkám, že to musím dokázat. Hlavou se mi dál promítá oprašovaný Adam´s Peak a jeho kořeny.

Cejlonská kněžna – Sri Pada

S horou je spojena spousta legend a mýtů. Favoritem v pověstech je údajný otisk nohy Buddhy, o který požádal místní bůh Saman. Zvláštní vyhloubenina na vrcholu je tedy nazývána jako tzv. „Posvátná šlépěj“. Pro buddhistické věřící znamená otisk Buddhovi nohy. Podle hinduistů patří otisk Šivovi. Muslimové jsou přesvědčeni, že šlépěj tu zanechal Adam, jenž se ocitl v ráji poté, co na vrcholu stál na jedné noze tisíce let v pokání, dokud nebyly smazány všechny jeho hříchy. Jak je vidět, každé náboženství má své vysvětlení a nelze nikomu tvrdit opak. Ale hlavní gró hory je buddhistické, tudíž když na Srí Lance řeknete „Sri Pada“, tak i malé dítě ví, že jde o hlavní srílanský buddhistický symbol, který monumentálně přerůstá sousedící úpatí hor a skal.

Se „Stopičkou“ za stopou

Čaj mě zahřál na těle i na duši a pokračuji opět směrem, kudy vede schodová cesta. Docela dlouhou dobu mě doprovází jeden pejsek, kterých se jak tady, tak po celé Srí Lance potuluje spousty. Jelikož běhá od stopy ke stopě, přičuchává k nim a vrtí při tom ocáskem, tak ho pojmenovávám „Stopička“ a trávíme spolu několik hodin. „Stopička“ mi dělá milou a příjemnou společnost. Vesele s trošku vysmívajícím pohledem poskakuje ze schodu na schod jako by to byla brnkačka a udiveně se podívá, když zpomaluju nebo se dokonce zastavím. Ale mojí pozornost vzbuzují dřevěné stánky a chýšky podél cestičky, kde horští starousedlíci přebývají. Nenápadně nakukuji, jak jednoduše jsou jejich příbytky zařízené. Spí na dřevěných podestách. Před svým „domečkem“ mají jednoduše zařízené krámky s několika druhy vystaveného zboží. Top a nejspíše i nejprodávanější je americká limonáda Coca Cola. Nechybí ani lahve s vodou, sladké sušenky a v některých hrncích se připravují jednoduché placičky pálivé chuti.

Mimo sezónu s čelovkou a tatrankou

Podstatnou roli výšlapu je i vhodná doba, protože Asie je známá svými monzunovými obdobími. Proto i poutní období je zakotveno do suchých měsíců. Kroky prvních poutníků se do prachu vyryjí za úplňku v prosinci, dále pak v lednu a pokračují až do května. Ale nikdo nemůže zaručit, že se ani v těchto měsících neobjeví déšť, snad jen vy sami, když si tu možnost nebudete připouštět. Udělat si poutní trek mimo sezónu je možné, ale musíte počítat, že budou zavřené stánky s čaji a sušenkami a že stezka nebude osvícená, tudíž budete odkázání pouze na vaše čelovky, ruční baterky a vlastní zásoby. Ale i to má své kouzlo.

Krok za krokem, schod za schodem

Schody vytesané ze skály jsou nejdříve dost daleko od sebe s nízkou výškou, po chvíli se mění na pár vyšších stupínků s menším rozestupem. Později se stoupá nenáročně schůdkovou křivkou. Jindy jsou schůdky příkré a nesympatické už zdálky. Některé jsou nerovné, a proto jsem ráda za trekové boty a s mým „štěstím“ se mi nepodařilo špatně šlápnout nebo si vymknout kotník jako málem parťákovi Tomášovi. Posvátná hora sčítá 5000 schodů. Nemusíte je počítat, protože podél cesty jsou rozmístěné lampy s nápisy, kolik schodů máte ještě před sebou. Ale já osobně to raději moc nesleduju, protože by mě to spíš znervózňovalo. Lampy podél usnadňují výšlap, ale doporučuji, vzít si s sebou přeci jen čelovku. Někdy totiž svítí jen některé z osvětlení, a tak jsou některé bloky pokryté tmou. Buddhistická poutní hora se vzpíná do výšky 2 243 m.n.m., což je sice pátý nejvyšší vrchol Srí Lanky, ale jedno z prvních nejbáječnějších přírodních krás na světě. To, že vycházíte v plné síle noci a tmy, šlapete celou cestu do schodů a nevíte, zda východ slunce stihnete, je součástí kouzla okamžiku.

Neodmítej podanou ruku

Místní se vydávají za svou vírou bez očividného pocitu dálky nebo únavy, turisté za východem slunce v podobě sedmikilometrového treku. I já si uvědomuji mou myšlenku a zrychluji své kroky, protože je pět hodin ráno a rozednívání ničím neobelstím. Vím, že mi zbývá posledních „pár“ schodů. Cítím, že mi ale ubývají síly i nadšení. Co se děje? Vždyť už tam skoro jsem. Přeci to teď nevzdám. Každý schodový krok mě nutí ke zpomalování. Nohy jakoby zdřevěněly a nechtěly poslouchat. I „Stopička“ se odpojuje. Zavaluje mě nepříjemné napětí. Oběma nohama stojím na jednom z vysokých schodových stupínků. Otáčím se k hoře zády. Rukou se dotknu zábradlí, které je na trase po pár kilometrech vybudováno jako ochranné. Právě od místa, kdy se k němu dostanete, tak si můžete být jisti, že vám zbývá vyjít 1500 schodů. Dívám se k obrysovým úpatím vrcholků. V průzračné tmě jsou vidět hrubé náčrty vlnek, tak jako jsem na základní škole nemotorně malovala při geometrii na místo rýsovaných úseček. Z mého duševního útěku mě vytrhne postava v pomerančově obmotaném rouše. Mé oči se zastaví na jeho klidném pohledu, ze kterého jiskří úsměv a pohoda. Tak tiché a klidné seznámení zažívám poprvé v životě. Za jeho ústa mluví oči, které sledují, jak zadýchaně vydýchávám a pohrávám si s myšlenkou, že to vzdám. Když si po pár minutách přečte mou mysl, podá mi jemně hřejivou dlaň a otáčíme se zpět k hoře. Stoupáme po schodech, které se s mnišským doprovodem opticky zmenšily. Pomyslně otevírám nový šuplík napěchovaný energií a elánem. Nohy se začínají vítězně prodírat mými vzdávajícími pocity a dlaň mi hoří touhou po zdolání výstupu.

Juchů, díky pane mnichu

Tak jako přestávám doufat, že tahle hora má vrchol, tak se přede mnou vytahují poslední tři schody. Favoritní krok a nejšťastnějším pohledem se dívám na mnicha, který mě pomáhá najít vnitřní sílu a dokázat sama sobě, že to dám. Pouští mou dlaň, semknu ruce a udělám jemné děkovné pukrle, pak euforicky vyskakuju do vzduchu. Užívám si minutu mého vlastního vítězství a výhry toho nejcennějšího – splnění snu. Boty jsou mi najednou malé a těsné, chci cítit horu plnými doušky. Zouvám se a bosými chodidly došlapuji na studené úpatí hory. Hlavou se otočím ke zlatavému prosakování zpoza obrysů hor. Právě to začíná. Nadechnu se svěžího horského vzduchu, který prochlazuje mé tělo od holých nohou až po husí kůži na rukou. Bohužel jsem nepomyslela na náhradní tričko a tak mě teď studí propocené oblečení. Ale ani to neznepříjemní atmosféru chvíle. Představení v hlavním obsazení mě bere dech z úst. Stěží polykám a nechávám se unášet pronikajícím slunečním světlem, které prosvětluje černou tmu. Stín hory, na které stojím, zahaluje vrcholky pod námi. A svůj kabát svléká Adam´s Peak 20 minut, čímž osvobodí ze své mocnosti menší horské sourozence. Stín zůstává tajemstvím již pro spousty generací, protože je naprosto elegantně trojúhelníkový, čemuž vůbec neodpovídá hrbolatý tvar hory. Slunko se vyhupuje o stupínek výš a s ním se vynořují zpočátku slaboučké, později silnější sluneční paprsky a zasahují svou září skály pod námi. Prostupují mlhou směrem do údolí. Opona se otevírá chvilku před šestou hodinou ranní. Skály ukazují svá ladná těla a křivky vrcholků se předvádí v plné kráse. Přidávají se zvukové kulisy. Místní se modlí, sinhálština do mikrofonu pohltí předešlé ticho a bubnování umocňuje přítomnost buddhismu. Při každém dopadu paličky na povrch bubnu se upíná můj pohled na zářivou sluneční kouli. Sluneční oválek jako by se odrážel na trampolíně a každou chvilku povyskočí o píď výš. Když se mu podaří vyhoupnout se tam, kam potřebuje, začíná být cítit síla paprsků, které už nejen že září, ale i hřejí a zklidňují mé zimoutřesoucí se tělo. Ranní světlo upozorňuje na krásu kolem a famózně představuje skály, stěny, vrcholy, údolí kolem sebe. Slunce bizarně a mocensky upozorňuje na svou jedinečnost skloubenou s kamarádstvím přírody pod sebou.

Už znám tvář mého genius loci

Říká se, že z Adam´s Peak nabízí nejkrásnější východ na světě. Osobně můžu říct, že tohle posvátné místo má své kouzlo a umí s ním příjemně zacházet. Cestou jsem zvědavá, zda to opravdu vyšlápnu. Na vrcholku jsem sama na sebe pyšná, že jsem to dala. Při východu slunce sklouzávám očima po paprscích až do těch nejmenších údolí. Když se vyrobilo ráno, tak mě obklopuje hřejivý pocit štěstí. A pak sestupuji se spokojeným srdíčkem. Až teď za denního světla zjišťuji, že se kolem mě rozprostírá mlžný prales se spoustou horských ptáků. Mám štěstí a na větvi vidím kruhovku, o pár metrů níže i kosy. Kroky dolů mi přeci jen nedají klid a často se za paní Horou otáčím. Tak jak se vzdaluju, nevěřím vlastním očím, že jsem tam vylezla. Ještě, že jsme tam šli přes noc a neviděli jsme, co nás čeká. Protože teď přes den vypadá cesta na vrchol dost daleko a téměř nereálně. Proti mně se vynořují starousedlíci. Každý z nich nese na zádech plný pytel zásob. Tím se i vysvětluje, jak nahoru ty zásoby dostávají. Příroda se probouzí a já jsem ráda, že jsem nešla spát a nepropásla tuhle skvělou noc a úžasné ráno.

Hory a pohoří

PILATUS – posvátná hora strážící švýcarský Luzern

Published

8 roky ago

11 února, 2016

administrator

Exkurze do výšin posvátné dračí hory – s malou odbočkou do dávné historie a technických vymožeností dneška

Až budete ve švýcarském Luzernu, oko vám nejednou ulpí na nepřehlédnutelném masivu posvátné hory Pilatus, mnoha mýty a legendami opředeném gigantu, strážícím město z výšky přes dva tisíce metrů. A možná dostanete chuť uniknout těm hordám fotek chtivých asijských turistů v okolí Kapličkového mostu v centru města a zamířit tu všechnu krásu obhlédnout z poněkud větší vzdálenosti – na samotný vrchol.

Na ten se dá dostat několika způsoby a různě je kombinovat. Lanovkou, zubačkou z jiné strany, nebo pěšky. My zvolili pěší variantu, i značených stezek na vrchol je celá řada a vedou ze všech světových stran. Z Pilatusu se stal během několikaletého pobytu ve Švýcarsku náš tradiční každoroční cíl výletu. Zvolili jsme výstup z dobře přístupné vesničky Eighental, zhruba půl hodinky cesty autobusem z centra Luzernu.

Po úvodní pasáži, kdy lesy střídají malebné typicky alpské pastviny, začíná stezka strmě stoupat v místy značně exponovaných serpentinách. Však taky nejeden křížek lemující značenou pěšinu důsledně varuje před nepozorností a uklouznutím. Zvuk kravských zvonců pomalu slábne, jak nabíráme výšku. Kanceláří „vycvičení“ kamarádi poněkud brzy, již po dvou hodinách chůze, naznačují, že oněch dnešních plánovaných 7 hodin na nohou bude poněkud moc. To zrovna stojíme před strmým finálovým výšvihem, kdy se zdá, že hora z této severní strany nemá slabinu a stěna nepůjde prostoupit. Ale zhruba v polovině oněch sedmi hodin již stojíme v nejvyšším bodě dnešní výpravy a utíráme pot.

Na vrcholu může být díky přítomnosti dvou „ulehčovacích“ prostředků (lanovka a zubačka) docela rušno a pravděpodobně vám tam zkříží cestu i pár turistů v džínech či na vysokých podpatcích, ale to je jen daň za to, že Švýcaři pomocí moderních stavitelských technologií rádi zpřístupňují jinak těžce dosažitelná místa všem lidem bez rozdílu věku či fyzičky. Tedy všem majetným lidem. Naštěstí na úplném vrcholu, což je ještě několik minut chůze a dalších desítek výškových metrů nad restaurací a koncem lanovky, je větší klid – sem už dojde jenom hrstka lidí a právě odsud lze naplno vydechnout nad tou nádherou, otevírající se pod námi jakoby z letadla. Z vrcholu, geografického centra Švýcarska, se otevírají úchvatné pohledy z ptačí perspektivy jak na ty z nejvyšších vrcholů centrálních Alp, tak na život pod vámi v okolí města Luzern – na sytě zelené pahorky a malebné louky. A taky směrem k důležitému místu ve švýcarské historii, nedaleké louce Rütli, na které v roce 1291 zástupci 3 kantonů uzavřeli pakt o společné obraně proti Habsburkům. Vznikl tak spolek, který byl počátkem dnešní konfederace. Nepřehlédnutelné Luzernské jezero – německy Vierwaldstättersee – znamená v překladu jezero čtyř lesních kantonů, které s jezerem sousedí. A právě tři z těchto čtyř kantonů byly ony lesní osady na počátků švýcarské historie na louce Rütli.

My pokračujeme strmým sestupem jinou stezkou na vlak, vstříc jezeru a vesničce Hergiswil na jeho březích. Cestou na nás v nejstrmějších pasážích dohlížejí kozorožci, kteří v prudkém suťovém terénu dále od stezky mistrně manévrují, aniž by jim od nohou padal, na rozdíl od nás, jediný kamínek. V pozdním odpoledni, již na dohled naší cílové stanici a jezeru, přibývá zemědělských příbytků a civilizace a my křižujeme ještě poslední na zeleno nabarvené pastviny.

Švýcarsko během své historie zkoncentrovalo mnoho lidí, kteří na světlo světa přinesli nejen na svou, ale i na dnešní dobu neskutečně ambiciózní projekty. Jedním z nich je právě na Pilatus vedoucí zubačka – nejstrmější ozubnicová dráha světa! Člověk by myslel, že s tímhle titulem doplněným o fungující lanovku, se tahle hora spokojí. V téhle zemi ale snad ani neumí zahálet a tak investice 18 miliónů franků do modernizace posledního úseku lanovky na Pilatus přinese v roce 2015 další dech beroucí vylepšení. Nové kabinky lanovky budou konstruovány s designovými prvky letadlového kokpitu a s pomocí velkých oken mají cestujícím přivodit dojem létání. No, není to rozhodně první příklad, kdy jsou v téhle zemi vynaloženy nemalé prostředky (tedy lépe řečeno horentní sumy) na mírné vylepšení něčeho, co i tak dost dobře fungovalo. Jak švýcarské!

Autor: Jan Kostura, píše pro CK Mundo, která pořádá poznávací zájezdy do Švýcarska.

Hory a pohoří

Trek v Prokletije – nejvyšších hor Kosova

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou
a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje
také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků?
A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní
vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.

Published

9 roky ago

14 prosince, 2015

administrator

Prokletije neboli Prokleté hory jsou obvykle spojovány s Černou Horou a severní Albánií. Víte, že část tohoto rozlehlého pohoří zasahuje také do Kosova? Že je jedním ze dvou kosovských národních parků? A že rozhodně stojí za návštěvu dříve, než zde majetní místní vybudují lyžařská střediska? Jeďte se přesvědčit.

První pocity z Kosova

Kosovo je nejmladším státem Evropy, který vznikl jednostranným vyhlášením nezávislosti na sousedním Srbsku v roce 2008. Uznala jej většina členů Evropské unie, některé země jako třeba Srbsko, Slovensko, Španělsko a Rusko se postavily radikálně proti a část světa zůstala neutrální. První dojmy z návštěvy Kosova jsou rozporuplné, země je oproti balkánským sousedům hustě osídlená. Albánský chaos a slušně řečeno nepořádek doprovází budování obludných staveb ve stylu balkánského baroka. Do toho sochy pistolníků z UCK, Bill Clinton, socha Svobody a všudy přítomné nápisy „Jo negociata!“ „Žádné vyjednávání!“ Zkrátka, i když jsem Balkánem již mnohokrát políbená, v Kosovu se jako doma zrovna necítím. Vyjednávání se mi nedaří zvláště při autostopu. Řidič ochotně zastaví, proběhne trocha zdvořilostní komunikace, no a když se chcete rozloučit, je z vozidla rázem taxík a výlet se nečekaně prodraží. Za to chuť opustit civilizaci a vyrazit konečně do hor roste.

Pravoslavná duchovní zastávka v údolí Dečani

V podhůří Prokletije v údolí říčky Dečani stojí jeden z nejznámějších pravoslavných klášterů na území Kosova s rozsáhlou sbírkou zachovalých fresek. Zamíříte-li do těchto končit, rozhodně jej neopomeňte. Klášter Visoki Dečani založil v roce 1327 Štěpán Uroš Dušan, po jeho smrti se místo stalo posvátným. Místo s údajně léčivými účinky uctívali pravoslavní a římskokatoličtí křesťané, ale také Muslimové. Tato největší sakrální stavba středověkého Srbska postavená v románském a raně gotickém stylu je dnes zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Na přelomu tisíciletí byl klášter několikrát vypálen, dnes jej bedlivě střeží příslušníci mírových sil KFOR. Vojáci vás bez problémů pustí dovnitř, je třeba jen odevzdat cestovní pas a ukázat, že v kapsách nenosíte zápalky.

Prokleté hory – střecha Kosova

Prokletije, albánsky Bjeshkët e Nemuna se zdvihá na pomezí Černé Hory, Albánie a Kosova. Vápencový skalnatý labyrint je nejvyšší částí Dinárských hor. Na území Kosova se nachází skupina Djeravica se stejnojmenným vrcholem, který se tyčí do výšky 2.656 m. Djeravica je dosažitelná hned z několika světových stran. My jsme se do Prokletých hor vydali z východu a dolů scházeli krásnou hřebenovkou přes vrchol Rupa až do údolí řeky Dečani.

Na korbě, na traktoru nebo s Enverem

Vydáte li se do hor stejně jako my z městečka Junik, čeká vás patnácti kilometrový pochod po šotolinové cestě. Mávejte na vše, co pojede kolem, ať je to traktor, náklaďák s pískem nebo třeba zánovní džíp s americkou značkou. Někdo určitě zastaví a nezáživné štrádování vám zkrátí. Třeba to bude zrovna Enver, majitel sítě kasín na Karlovarsku, který nám před pár lety připravil horké chvilky, když polovinu výpravy odvezl na druhý konec pohoří. „Unesená“ skupinka se měla blaze, byla nakrmena, ubytována pod střechou, vybavena vizitkami a pozvána do západočeských heren. Skupina druhá běhala po kopcích, lovila telefonní signál a strachovala se o orgány skupiny první. V horách s bídným mobilním pokrytím se deset lidí nahání těžko, ještě že cíl – nejvyšší vrchol Djeravica je jen jeden.

Království Prokletých hor

Když tedy překonáte úvodní šotolinovou etapu a nástrahy kosovských řidičů, otevře se před vámi horské království. Nad hranicí lesa se tyčí skalnaté vrcholy, z hor stéká množství potůčků s čistou vodou a všude kolem se pasou stáda ovcí. V kopcích je nečekaně živo. Kosovské rodiny, které odešly za prací na západ, berou alespoň na pár týdnů roha ze zlatých dolů západní Evropy a vrací se zpět do svých rodných hor. V každé osadě se s námi dá pár místních do řeči. Anglicky a německy tady mluví skoro každý a nezřídka se setkáte i s češtinou a slovenštinou. Příběhy se opakují jako přes kopírák. V Kosovu je bída a korupce, zemi šéfuje mafie, nejlepší je sbalit kufry a odjet do Rakouska, Německa či Švýcarska a domů se vracet jen na léto. Takové hory jako v Kosovu na západě nemají a čistý vzduch a dobrou vodu také ne. Jenže uživit se v horách je dřina a na zánovního volkswagena si zde člověk za celý život nevydělá. Nezbývá než souhlasit, vypít dva panáky albánského koňaku, odmítnout třetího a stoupat dál.

Ptačí výhledy z Djeravice

Výstup na nejvyšší vrchol Kosova je poměrně pohodový. Z východní strany vede značená cesta, ale za dobrého počasí ani není nutné držet se značky. Šplhat se dá svahem stylem „superdiretissima“, který funguje stejně dobře jako vyšlapaná pěšina. Exponovanější cesta vede z jihozápadu po skalnatém hřebínku. Terén je sice ostřejší, ale výhledy na Velké a Malé jezero stojí za tu dřinu. Samotný vrchol vás odmění nádhernými leteckými pohledy na kosovskou placku a na záplavu prokletých vrcholů v sousední Černé Hoře a Albánii. Nespěchejte do údolí. Toulejte se dál po trojmezí, navštivte muslimské salaše, ochutnejte místní domácí sýr a užívejte divočiny, dokud tu ještě je. Možná že Enver a jemu podobní splní své sny a na úpatí Djeravice vybudují největší balkánské lyžařské středisko.

Užitečné rady při cestě do Kosova

Cestování po Kosovu rozhodně není nuda, připravte se na intenzivní zážitky všeho druhu. Zajímavé chvilky nastávají na hranici se Srbskem. V současné době (2015) je pro vstup do Kosova nutný cestovní pas. Ideální je mít sebou pas i občanku. Pokud do Kosova vstoupíte z jiné země než-li ze Srbska, snažte se z něj také vycestovat jinam než do Srbska. Jedete-li přes Srbsko a chcete se tam z Kosova opět vrátit, dbejte na to, aby vám v pase zářilo srbské vstupní razítko. Jinak vás s velkou pravděpodobností zpátky přes čáru nepustí a Kosovo budete muset opustit jinudy. Před cestou navštivte webové stránky MZV a zjistěte si aktuální situaci.

Hory a pohoří

Korab a Šar planina – poslední evropská divočina

Published

9 roky ago

20 července, 2015

administrator

Hledáme-li v Evropě místa, kde se dá bezmyšlenkovitě toulat po kopcích, lesích a zelených loukách, postavit stan, kde se zachce, užít si samotu a klid rozlehlých a liduprázdných hor, zamíříme na Balkán. Před nedávnem nás toulavé boty zavedly také do Makedonie, země neuvěřitelně pohostinných lidí, sladkých rajčat a řízné rakije. Jakožto milovníky hor, lákala nás především Šar planina, neboli „Pestré hory“. Osmdesát kilometrů dlouhý hřeben, který na celých šedesáti kilometrech nepadá pod 2.000 m.n.m. Nejrozlehlejší pastviny v Evropě, kde se vedle stád ovcí prohání i roztomilí pejsci Šarplaninci. Dvacet tři vrcholů přesahujících nadmořskou výšku 2.500 m a třicet devět jezer nejrůznějších tvarů a velikostí. Zkrátka dlouho jsme se nerozmýšleli a vyrazili.

Golem Korab – hora na hranici

Šar planinu jsme se rozhodli projít od jihu k severu, jako výchozí bod jsme zvolili místo zvané Pobeda – dnes již téměř opuštěnou stanici makedonských pohraničníků strategicky umístěnou na trojmezí Makedonie, Albánie a Kosova. Jen pár kilometrů od stanice se tyčí nejvyšší hora Makedonie i Albánie – Golem Korab 2.763 m patřící do pohoří Korab, které je stejně jako Šar planina součástí šarského horského systému. Do roku 2009 byly albánsko makedonské vztahy dost vyhrocené a z makedonské strany nebylo možné na horu vystoupit bez sáhodlouhých byrokratických procedur, úplatků, poplatků a doprovodu armády. Albánci na tom nebyli o mnoho lépe, za diktátorského režimu Envera Hodži bylo překročení hranice trestáno smrtí.

Dnes už je Golem Korab bez problému přístupný ze všech stran. Makedonci se zde dokonce vyřádili s červenou a bílou barvičkou a trasu na vrchol velice hustě vyznačili. Samotný výstup překvapí svou nenáročností. Samozřejmě, že vyžaduje jisté fyzické síly k překonání více jak 1.000 m převýšení, turistický chodník je však celou dobu vcelku příjemný. Žádné šplhání po čtyřech a balancování nad propastmi. Dokonce i těsně pod vrcholem se pasou stáda makedonských i albánských ovcí, malí drzí pasáčci natahují ruce po bonbonech a albánsky nadávají, že nemáme víc. Zkrátka hranice už dávno není takovým strašákem jako dřív.

Na Šar planinu jedině v doprovodu Šarplanince

Od zrušeného hraničního přechodu už vyrážíme přímo na několikadenní túru Pestrou planinou. Po značení se slehla zem, Makedonci zřejmě zbytkem barev vymalovali svá obydlí a na Šar planinu nezbylo. Nevadí, taháme staré jugoslávské mapy a míříme směr severozápad. Už od Pobedy nás doprovází chundelatá obluda, nic nepomáhá zahánění klackem, vrhání kamenů, ani výhružky. Krmit tě nebudeme, kamaráde, sami máme málo, dělej, jak myslíš. Hned první večer docházíme k salaši u potoka, pastýři jsou jako vždy vstřícní, ochutnáváme sýr, měníme makedonskou rakiju za našu slivovicu a jako dárek na cestu odnášíme dvě kila paprik. No nic, další dva dny budou paprikové. Méně vstřícní jsou místní pejskové, celou noc se s naší chundelatou obludou hádají o měsíc. Ráno se věrného Šarplanince snažíme nechat u salaše, ale bezúspěšně, chce se projít s námi a chránit nás před vlky a medvědy. Dostává jméno Jovanka a k večeři kolečko salámu.

Titov Vrv – nejvyšší hora Šar planiny

Na programu dalšího dne je krátká zacházka z hlavni trasy na Titov Vrv 2.748 m, dříve Velký Turek, který je nejvyšším vrcholem Šar planiny. Nejrozumnější cesta na špičatou horu s rozpadlou rozhlednou vede z lyžařského střediska Popova Šapka, my ovšem přicházíme z úplně opačného směru, a tak se škrábeme po čtyřech cestou necestou a ujíždějícím suťoviskem přes vrchol Turčin, až se nakonec doškrábeme k cíli. Rozhledna už nemá schody, ale i tak je odsud výhled krásný. Máváme do dálky Golem Korabu, není možné, že jsme tam byli teprve předevčírem. A taky koukáme kudy dál Šar planinou, skalnatý Treskavac a Kobylica vypadají strašidelně, bude to výživné.

Šar planinské pravidlo č.1 – každý vrchol se dá traverzovat

Nejsme žádní lovci vrcholů a tak nás traverzy velice těší, pár metrů pod kopcem vždy najdeme nezřetelnou ovčí stezku a pár metrů funění si odpustíme. Tu obcházíme zleva, tu zprava, takže ani ty kotníky nejsou večer vyhnuté na jednu stranu. V horách už jsme pár dnů a kromě prvního večera u salaše nikde ani živáčka. O to víc překvapí čtyřčlenná skupinka z bágly jdoucí z protisměru. To musí být Češi! Jsou to Češi, pozdravíme, rakiju nabídneme a pokračujeme každý po svém.

Albánské vesničky na konci světa

Pod Černým Vrvem nepěkně černá i obloha, váháme, zda to risknout a došplhat přes další sedlo k malému jezírku, jenže hlasitý hrom dělá v plánech jasno. Pláštěnky na batoh a hurá dolů do vesničky s poetickým názvem Vejce. V podhůří Šar planiny žije početná albánská menšina, čas jako by se zde zastavil někdy před sto lety. Staré chalupy, stará mešita a pohostinní starousedlíci. Malá hospůdka, kde si pochutnáváme na kávě z džezvy, jen to pivko chybí. Albánci jsou muslimové a zrovna tady na území Makedonie berou Alláhova přikázání dost vážně. Tak aspoň nakoupíme vejce na večeři, zatáboříme na fotbalovém plácku a ráno zpátky na hřeben.

Za dýmem jegunovských oceláren

Za Černým Vrvem se šarplaninský hřeben přiostřuje, přibývá skal a vzdušných výhledů, občas se i kolínka rozklepou. Postup je pomalejší a chvíle odjezdu se blíží. Nedá se nic dělat, posledních pár kilometrů pod osamělý vrch Ljuboten necháme na příště. Do údolí sestupujeme z Jezerského Vrvu více jak 2.000 výškových metrů, kolena tento počin kvitují s povděkem. Aspoň že dole ve vesnici Dobrošte nejsou Albánci, dneska už to pivo vážně potřebujeme. Poslední nocleh u malebné hospůdky ve stylu makedonského podnikatelského baroka. Úspěšně předstíráme, že ta chundelatá obluda, která žebrá u každého stolu, není naše. Ráno už jen pár kilometrů kukuřičným polem k nádraží v dědině Jegunovce s romantickou kulisou dýmu z místních oceláren a jede se domů. Jovance přejeme hodně štěstí, snad si najde novou skupinu a provede ji Šar planinou zpátky pod Korab.