Cejlonský Adam’s Peak – po schodech k východu slunce

0
72

02.00 a.m., 5 000 schodů, 7 km, 2 243 m.n.m. a miliony barevných myšlenek a představ, které se během čtyř hodin výstupu nedokážou vyrovnat okamžiku nejfamóznějšího východu slunce z posvátné hory Adam´s Peak nebo-li po srílansku Sri Pady na ostrově Šrí Lanka.

Asijská doprava je bezkonkurenční

Naše putování se odvíjí od turisticky prosáklého města Kandy, kde s neznámým očekáváním nastupujeme do autobusu, mířícím do Hattonu. Třesoucí se plecháč zápasí nejen se strmým stoupáním plným ostrých zatáček, ale i s velkým množstvím cestujících. Tři hodiny jízdy trávím jak sezením, tak i stáním, protože vlastní vahou přidržuji naši bagáž, aby nevypadla z nikdy nezavírajících se zadních dveří autobusu. Narvaným drkotajícím se prostředkem na čtyřech kolech se protahuje výběrčí, který si ode mě bere 80 rupií za cestu z Kandy do Hattonu. Dokonce nepočítá ani bágl, což je překvapující, protože se nám často stávalo, že jsme za krosny připláceli extra částku kvůli místu.


V Hattonu chceme rychle přesednout na jiný autobus až do Dalhousie, ale na nádraží plném žebráků zjišťujeme, že už dnes žádný nejede. Nezbývá než si vzít tuk-tuka, z kterých já mám osypky, jen když to slovo někdo vysloví. Tuktukáře bych přirovnala k pražským taxikářům, kteří se snaží cizince odrbat a vytahat z nich co nejvíce peněz za nepoměr služeb. Přemlouvám své vlastní svědomí a nasedám do malého vozítka, chrchlajícího při stoupání strmými zatáčkami připomínající serpentiny u Benešova. Vedle mě sedí místní Srílančan, kterého jsme vzali s sebou, protože se k hoře vypravil tak jako my. Ovšem on v rámci své buddhistické víry. Řidič tuk-tuku má trasu projetou jako své boty a tak na různých místech zpomaluje a ukazuje nám divoké lišky, prasátka a vyhřívajícího se hada. I to mě nepřesvědčuje o tom, abych změnila názor. Když porovnám, že teď jedeme z Hattonu do Dalhousie 30 km za 1 hodinu a platíme 1500 rupií dohromady, tak budu opravdu raději preferovat autobusy a vlaky před „srílanskými taxikáři“.

Základna v Dalhousie – ještě že máme tolik párů ponožek


Ze silnice je v dálce vidět osvícená linka, která kopíruje cestu na posvátnou horu. Ale prvořadé je teď najít v Dalhousie ubytování, protože už se setmělo. Tentokrát zůstáváme hned v prvním přespávacím zařízení. Noc ve „White guesthouse“ nás stojí 1000 rupií/2 osoby. Dřevěná chatička má své mouchy, respektive v tuto chvíli své komáry a další drobný hmyz, protože mezi dřevěným obložením jsou díry, které se snažíme zacpat ponožkami. Jde alespoň o ten pocit, že jsme tam něco dali. Moskytiéra plní funkci okrasnou, takže asi hodinku uzlíkujeme než si konečně můžeme jít na pár hodin zdřímnout. Usnout se mi moc nedaří, začínám být nervózní z nadcházejícího treku, na který se tak dlouho těším. V dvě hodiny ráno vymačkávám nedočkavě budík. S nadšením vyskočím z postele a s radostí si na čelo upevňuji novou čelovku, zakoupenou speciálně pro tuhle příležitost. Možná bych měla ten můj elán produkovat pozvolněji. To ještě netuším, jak se mi pak bude hodit při výstupu posledních schodů.  

První kroky kolem čajových lístků

Vyšlapanou cestou se vydávám z Dalhousie tmou vstříc novému dobrodružství a kupodivu nepotkáváme ani žádné turisty, což je pro mě naprosto ideální. Míjíme sochu, která má připomínat Buddhu z Aukany. Napojujeme se na most a dál pokračujeme po cestě. Procházíme kolem voňavých čajových plantáží, drahocenně zdobených buddhistických svatyň a obchůdků sbitých z toho, co bylo právě při ruce. Ty, co mají plechové stříšky, jsou chráněné před monzuny, ale některá obydlí mají jen rákosový střešní povrch. Před chatrčemi plápolají plamínky z ohníčků, na kterých vře voda na čaj a ohřívá se nad nimi několik párů upracovaných rukou s hrubými čárami v dlaních.

Čaj na posilněnou a jde se dál

Láká nás ta atmosféra, a tak se u jedné horské boudičky zastavujeme a místní hubený horský dědoušek nám uvaří čaj. Ta jeho příprava trošku připomíná alchymii, takže z něj raději spouštím oči potom, co vyfoukává a vyklepává z hrnečků prach a drobnou havěť. Očima zabrousím na procesí místních poutníků, kteří už scházejí bosýma nohama z nejposvátnějšího a z nejuctívanějšího poutního místa Cejlonu. Mezi nimi jsou staří lidé, kteří se podpírají o nebytelné zábradlí a s každým krokem kontrolují cestu před sebou. Nejspíše víra a psychická síla jim přičarovala na pár hodin skvělou kondičku. Jak nám místní lámavou angličtinou vypráví: „náboženská víra je jedním z nepsaných pravidel, aby se každý Srí Lančan na Sri Padu minimálně 1× za 5 let vydal.“ Usrkávám z plecháčku obarvenou vodu s lehkým aroma čajových lístků a začínám si připouštět skutečnost, že výstup nebude asi taková brnkačka, jak jsem četla. Na druhou stranu tahle buddhistická Mekka je známa už mnoho století, a tak i stezka je více příznivější a lépe schůdnější než v minulosti. Když vezmu v potaz, jak se ve 12. století nahoru drápali světoznámí cestovatelé jako Fa-Sien, Ibn Battúta, Marco Polo a Robert Knox, tak si říkám, že to musím dokázat. Hlavou se mi dál promítá oprašovaný Adam´s Peak a jeho kořeny.


Cejlonská kněžna – Sri Pada

S horou je spojena spousta legend a mýtů. Favoritem v pověstech je údajný otisk nohy Buddhy, o který požádal místní bůh Saman. Zvláštní vyhloubenina na vrcholu je tedy nazývána jako tzv. „Posvátná šlépěj“. Pro buddhistické věřící znamená otisk Buddhovi nohy. Podle hinduistů patří otisk Šivovi. Muslimové jsou přesvědčeni, že šlépěj tu zanechal Adam, jenž se ocitl v ráji poté, co na vrcholu stál na jedné noze tisíce let v pokání, dokud nebyly smazány všechny jeho hříchy. Jak je vidět, každé náboženství má své vysvětlení a nelze nikomu tvrdit opak. Ale hlavní gró hory je buddhistické, tudíž když na Srí Lance řeknete „Sri Pada“, tak i malé dítě ví, že jde o hlavní srílanský buddhistický symbol, který monumentálně přerůstá sousedící úpatí hor a skal.

Se „Stopičkou“ za stopou

Čaj mě zahřál na těle i na duši a pokračuji opět směrem, kudy vede schodová cesta. Docela dlouhou dobu mě doprovází jeden pejsek, kterých se jak tady, tak po celé Srí Lance potuluje spousty. Jelikož běhá od stopy ke stopě, přičuchává k nim a vrtí při tom ocáskem, tak ho pojmenovávám „Stopička“ a trávíme spolu několik hodin. „Stopička“ mi dělá milou a příjemnou společnost. Vesele s trošku vysmívajícím pohledem poskakuje ze schodu na schod jako by to byla brnkačka a udiveně se podívá, když zpomaluju nebo se dokonce zastavím. Ale mojí pozornost vzbuzují dřevěné stánky a chýšky podél cestičky, kde horští starousedlíci přebývají. Nenápadně nakukuji, jak jednoduše jsou jejich příbytky zařízené. Spí na dřevěných podestách. Před svým „domečkem“ mají jednoduše zařízené krámky s několika druhy vystaveného zboží. Top a nejspíše i nejprodávanější je americká limonáda Coca Cola. Nechybí ani lahve s vodou, sladké sušenky a v některých hrncích se připravují jednoduché placičky pálivé chuti.


Mimo sezónu s čelovkou a tatrankou

Podstatnou roli výšlapu je i vhodná doba, protože Asie je známá svými monzunovými obdobími. Proto i poutní období je zakotveno do suchých měsíců. Kroky prvních poutníků se do prachu vyryjí za úplňku v prosinci, dále pak v lednu a pokračují až do května. Ale nikdo nemůže zaručit, že se ani v těchto měsících neobjeví déšť, snad jen vy sami, když si tu možnost nebudete připouštět. Udělat si poutní trek mimo sezónu je možné, ale musíte počítat, že budou zavřené stánky s čaji a sušenkami a že stezka nebude osvícená, tudíž budete odkázání pouze na vaše čelovky, ruční baterky a vlastní zásoby. Ale i to má své kouzlo.

Krok za krokem, schod za schodem

Schody vytesané ze skály jsou nejdříve dost daleko od sebe s nízkou výškou, po chvíli se mění na pár vyšších stupínků s menším rozestupem. Později se stoupá nenáročně schůdkovou křivkou. Jindy jsou schůdky příkré a nesympatické už zdálky. Některé jsou nerovné, a proto jsem ráda za trekové boty a s mým „štěstím“ se mi nepodařilo špatně šlápnout nebo si vymknout kotník jako málem parťákovi Tomášovi. Posvátná hora sčítá 5000 schodů. Nemusíte je počítat, protože podél cesty jsou rozmístěné lampy s nápisy, kolik schodů máte ještě před sebou. Ale já osobně to raději moc nesleduju, protože by mě to spíš znervózňovalo. Lampy podél usnadňují výšlap, ale doporučuji, vzít si s sebou přeci jen čelovku. Někdy totiž svítí jen některé z osvětlení, a tak jsou některé bloky pokryté tmou. Buddhistická poutní hora se vzpíná do výšky 2 243 m.n.m., což je sice pátý nejvyšší vrchol Srí Lanky, ale jedno z prvních nejbáječnějších přírodních krás na světě. To, že vycházíte v plné síle noci a tmy, šlapete celou cestu do schodů a nevíte, zda východ slunce stihnete, je součástí kouzla okamžiku.


Neodmítej podanou ruku

Místní se vydávají za svou vírou bez očividného pocitu dálky nebo únavy, turisté za východem slunce v podobě sedmikilometrového treku. I já si uvědomuji mou myšlenku a zrychluji své kroky, protože je pět hodin ráno a rozednívání ničím neobelstím. Vím, že mi zbývá posledních „pár“ schodů. Cítím, že mi ale ubývají síly i nadšení. Co se děje? Vždyť už tam skoro jsem. Přeci to teď nevzdám. Každý schodový krok mě nutí ke zpomalování. Nohy jakoby zdřevěněly a nechtěly poslouchat. I „Stopička“ se odpojuje. Zavaluje mě nepříjemné napětí. Oběma nohama stojím na jednom z vysokých schodových stupínků. Otáčím se k hoře zády. Rukou se dotknu zábradlí, které je na trase po pár kilometrech vybudováno jako ochranné. Právě od místa, kdy se k němu dostanete, tak si můžete být jisti, že vám zbývá vyjít 1500 schodů. Dívám se k obrysovým úpatím vrcholků. V průzračné tmě jsou vidět hrubé náčrty vlnek, tak jako jsem na základní škole nemotorně malovala při geometrii na místo rýsovaných úseček. Z mého duševního útěku mě vytrhne postava v pomerančově obmotaném rouše. Mé oči se zastaví na jeho klidném pohledu, ze kterého jiskří úsměv a pohoda. Tak tiché a klidné seznámení zažívám poprvé v životě. Za jeho ústa mluví oči, které sledují, jak zadýchaně vydýchávám a pohrávám si s myšlenkou, že to vzdám. Když si po pár minutách přečte mou mysl, podá mi jemně hřejivou dlaň a otáčíme se zpět k hoře. Stoupáme po schodech, které se s mnišským doprovodem opticky zmenšily. Pomyslně otevírám nový šuplík napěchovaný energií a elánem. Nohy se začínají vítězně prodírat mými vzdávajícími pocity a dlaň mi hoří touhou po zdolání výstupu.

Juchů, díky pane mnichu


Tak jako přestávám doufat, že tahle hora má vrchol, tak se přede mnou vytahují poslední tři schody. Favoritní krok a nejšťastnějším pohledem se dívám na mnicha, který mě pomáhá najít vnitřní sílu a dokázat sama sobě, že to dám. Pouští mou dlaň, semknu ruce a udělám jemné děkovné pukrle, pak euforicky vyskakuju do vzduchu. Užívám si minutu mého vlastního vítězství a výhry toho nejcennějšího – splnění snu. Boty jsou mi najednou malé a těsné, chci cítit horu plnými doušky. Zouvám se a bosými chodidly došlapuji na studené úpatí hory. Hlavou se otočím ke zlatavému prosakování zpoza obrysů hor. Právě to začíná. Nadechnu se svěžího horského vzduchu, který prochlazuje mé tělo od holých nohou až po husí kůži na rukou. Bohužel jsem nepomyslela na náhradní tričko a tak mě teď studí propocené oblečení. Ale ani to neznepříjemní atmosféru chvíle. Představení v hlavním obsazení mě bere dech z úst. Stěží polykám a nechávám se unášet pronikajícím slunečním světlem, které prosvětluje černou tmu. Stín hory, na které stojím, zahaluje vrcholky pod námi. A svůj kabát svléká Adam´s Peak 20 minut, čímž osvobodí ze své mocnosti menší horské sourozence. Stín zůstává tajemstvím již pro spousty generací, protože je naprosto elegantně trojúhelníkový, čemuž vůbec neodpovídá hrbolatý tvar hory. Slunko se vyhupuje o stupínek výš a s ním se vynořují zpočátku slaboučké, později silnější sluneční paprsky a zasahují svou září skály pod námi. Prostupují mlhou směrem do údolí. Opona se otevírá chvilku před šestou hodinou ranní. Skály ukazují svá ladná těla a křivky vrcholků se předvádí v plné kráse. Přidávají se zvukové kulisy. Místní se modlí, sinhálština do mikrofonu pohltí předešlé ticho a bubnování umocňuje přítomnost buddhismu. Při každém dopadu paličky na povrch bubnu se upíná můj pohled na zářivou sluneční kouli. Sluneční oválek jako by se odrážel na trampolíně a každou chvilku povyskočí o píď výš. Když se mu podaří vyhoupnout se tam, kam potřebuje, začíná být cítit síla paprsků, které už nejen že září, ale i hřejí a zklidňují mé zimoutřesoucí se tělo. Ranní světlo upozorňuje na krásu kolem a famózně představuje skály, stěny, vrcholy, údolí kolem sebe. Slunce bizarně a mocensky upozorňuje na svou jedinečnost skloubenou s kamarádstvím přírody pod sebou.


Už znám tvář mého genius loci

Říká se, že z Adam´s Peak nabízí nejkrásnější východ na světě. Osobně můžu říct, že tohle posvátné místo má své kouzlo a umí s ním příjemně zacházet. Cestou jsem zvědavá, zda to opravdu vyšlápnu. Na vrcholku jsem sama na sebe pyšná, že jsem to dala. Při východu slunce sklouzávám očima po paprscích až do těch nejmenších údolí. Když se vyrobilo ráno, tak mě obklopuje hřejivý pocit štěstí. A pak sestupuji se spokojeným srdíčkem. Až teď za denního světla zjišťuji, že se kolem mě rozprostírá mlžný prales se spoustou horských ptáků. Mám štěstí a na větvi vidím kruhovku, o pár metrů níže i kosy. Kroky dolů mi přeci jen nedají klid a často se za paní Horou otáčím. Tak jak se vzdaluju, nevěřím vlastním očím, že jsem tam vylezla. Ještě, že jsme tam šli přes noc a neviděli jsme, co nás čeká. Protože teď přes den vypadá cesta na vrchol dost daleko a téměř nereálně. Proti mně se vynořují starousedlíci. Každý z nich nese na zádech plný pytel zásob. Tím se i vysvětluje, jak nahoru ty zásoby dostávají. Příroda se probouzí a já jsem ráda, že jsem nešla spát a nepropásla tuhle skvělou noc a úžasné ráno.