Senegal

Naše cesta po západní Africe pokračuje v Senegalu, přesněji
v jeho jižní části, do které přijíždíme z Gambie. Senegal má
rozlohu necelých dvěstětisíc kilometrů čtverečních a žije v něm
téměř patnáct milionů obyvatel, z nichž se přes devadesát procent
hlásí k muslimské víře. Po překročení hranice přivolává
průvodce do autobusu pouličního směnárníka, u kterého si měníme
eura na místní měnu, kterou je Západoafrický frank, jímž se platí
i v sousední Guineji Bissau a v dalších dvanácti afrických
státech. Směnný kurz franku je pevně vázán na euro, v poměru
šestsetpadesátšest ku jedné. Směnárník pracuje rychle a tak se již
zakrátko vydáváme na cestu napříč jižním Senegalem, který je od
větší, severní části země, téměř izolován protáhlým územím
Gambie. Naším cílem je rezort, ležící na pobřeží Atlantického oceánu,
v jihozápadním cípu země.

Jízda napříč Senegalem

Během jízdy brzy zaregistrujeme, že proti Gambii jsou silnice
v Senegalu v mnohem lepším stavu a také krajina je zde jiná,
neboť všude kolem rostou rozsáhlé tropické lesy, plné exotických dřevin,
včetně palem a baobabů. Těchto krásných stromů, které jsou symbolem
Senegalu, roste kolem silnice plno. Vždy, když se za oknem autobusu některý
objeví, užasle sledujeme jeho siluetu, která vypadá, jako by strom rostl
kořeny vzhůru. Cesta rychle ubíhá a tak za krátko přijíždíme do města
Diouloulou, ležícího na břehu stejnojmenné řeky. Poté co řeku
přejedeme, krajina se výrazně změní. Podél silnice se nyní rozkládá
rozsáhlá oblast mokřadů, pokrytá soustavou rýžových políček. Po
nějaké době přijedeme k řece Baila, za níž nás znovu obklopí
lesnatá krajina. Vesnice, kterými projíždíme, vypadají obdobně jako
v Gambii a jsou si podobné jako vejce vejci. Ve všech vidíme
nezpevněné uličky pokryté červenou hlínou, převážně nízké malé
domky z nepálených cihel, plechové nebo doškové střechy, plůtky
z křivolakých haluzí, hrající si děti, dobytek pobíhající kolem a
všudypřítomné odpadky. Téměř ve všech sídlech, pak stojí mešita. Po
nějaké době přijíždíme k pravému břehu řeky Casamance. Po mostě
Emille Badiane překonáváme její zhruba jeden kilometr široký tok a
přijíždíme do města Ziguinchor, které je střediskem stejnojmenné
provincie.

Džus

Řidič autobusu nyní odbočuje z hlavní ulice a míří k řece,
kde zastavuje, abychom si udělali přestávku. Jen co stačíme vystoupit, již
je kolem nás několik prodejců, kteří nabízí pomeranče, arašídy,
oříšky kešu a rozličné náramky a náhrdelníky. Na další cestu si
kupujeme oříšky a pomeranče a jako malé dárky, ještě náramky
z mušliček. Po nákupu pak míříme na malé občerstvení do
nedalekého hotelu Le Perrouquet, který stojí u řeky. V baru,
umístěném v hotelovém atriu, jsou kromě jiného, vystaveny lahve
s celou plejádou alkoholických nápojů. My si kupujeme pivo, kávu a
také džus z plodů baobabu, na který nás upozornil průvodce. Nápoje,
za které jsme zaplatili od tisícovky do tisícpětset franků, si poté
přenášíme na terasu, nacházející se přímo na břehu řeky. Při tom
jsme velice zvědavi, jak nám bude chutnat nápoj z baobabu. Usazujeme se
do pohodlných křesílek a trochu nedůvěřivě zvedáme pohár
s tekutinou béžové barvy, husté asi jako kondenzované mléko. Opatrně
polykáme první doušek a zjišťujeme, že džus má příjemnou sladkokyselou
chuť. Nyní popíjíme drink a pozorujeme při tom mohutný tok řeky a loďky
uvázané u mola. Je mezi nimi asi šest metrů dlouhá piroga, vydlabaná
z jediného kmene a několik, zhruba desetimetrových úzkých pestře
pomalovaných lodí, které slouží pro přepravu osob i nákladu. Po
příjemně strávené přestávce pokračujeme v cestě. Opouštíme
město a najíždíme na silnici, která kopíruje tok řeky Casamance a kterou
lemují řady rýžových políček. Po nějakém čase se cesta stočí
k řece Kamobeul a prochází mokřady. Následují rozsáhlé lesní
porosty národního parku Basse-Casamance a nakonec se po zhruba dvěstětřicet
kilometrů dlouhé cestě, dostáváme k Atlantickému oceánu. Nyní
pokračujeme v jízdě po silnici procházející podél pobřeží.
Ještě mineme golfové hřiště Med Golf a poté přijíždíme do města Cap
Skirring. Zastavujeme na jeho okraji a vydáváme se na procházku.

Cap Skirring

Nyní kráčíme po hlavní a víceméně jediné městské ulici a míjíme
řady převážně přízemních domů s obchůdky. Ty nabízí rozmanité
zboží, jako arašídy, oříšky kešu, banány, ananas, pomeranče a maniok,
dále také textil, obuv, originální suvenýry a kuchyňské nádobí. Před
mnohými krámky posedávají prodejci a trpělivě čekají na zákazníky.
Cestou procházíme také kolem několika restaurací. Před každou
z nich, je pak na chodníku umístěna černá tabule s křídou
napsanou nabídkou. My na doporučení průvodce míříme do krámku, nad
nímž je nápis Chez Vero, abychom si zde koupili místní speciality a sice
sušené mango a tyčinky z plodu baobabu. Z obchodu odcházíme
s několika baleními těchto produktů, které nám doma poslouží jako
originální dárky. Chodníky po obou stranách ulice jsou plné lidí a po
vozovce projíždí řady vozidel, mezi kterými vidíme také jednu Octavii.
Ženy, které kolem sebe vidíme, mají na sobě vesměs pestrobarevný oděv,
sahající až na zem. Muži jsou oblečeni víceméně po evropském stylu, jen
někteří z nich, mají na hlavě kulatou čepičku. Co chvíli také
potkáme ženu, nesoucí na hlavě nějaký náklad. Při pohledu na ně se zdá
být až neuvěřitelné, jak rozměrné a těžké předměty dokážou ženy
na hlavě přenést a že udrží balanc. Po chvíli přicházíme na náměstí
s kruhovou křižovatkou, v jejímž středu stojí dvě plastiky,
představující muže a ženu. Nad tímto sousoším, pak vlaje senegalská
vlajka. Zde, ve středu městečka naše procházka končí a my nastupujeme do
autobusu, který za námi mezitím popojel.

Hotel Maya

Nyní máme namířeno do hotelu Maya, který je vzdálen zhruba sedm
kilometrů od města. Když opouštíme Cap Skirring, začíná se již šeřit.
Prvních asi pět kilometrů jedeme po asfaltové silnici a cestou míjíme
místní letiště. Pak autobus odbočí na prašnou cestu obklopenou bujnou
vegetací, která nás přivádí k bráně hotelu, ležícímu na břehu
Atlantiku. Poté co zaměstnanci hotelu sundají zavazadla ze střechy autobusu,
rozcházíme se do svých pokojů. Ty mají vlastní sociální zařízení a
jsou umístěny v půvabných bungalovech s doškovou střechou,
rozmístěných kolem bazénu, ležícího uprostřed areálu, který je tvořen
tropickou zahradou. Po ubytování jdeme na večeři, která se podává
v jídelně nedaleko bazénu. Servírují se tři chody, jako předkrm je
smažená cibule s rajčetem a bagetou, jako hlavní jídlo pak dostáváme
rybu s rýží a dezert, ten si dokonce můžeme zvolit ze tří
možností. Na výběr máme créme brulée, ovocný koláč a čokoládovou
pěnu. Z jídelny odcházíme navýsost spokojeni, neboť jídlo bylo nejen
teplé a chutné ale navíc bylo pozorně servírované, přestože je již po
jednadvacáté hodině. Na závěr večera se ještě zastavujeme v baru,
který s jídelnou sousedí a dopřáváme si večerní drink. Usazujeme se
na terase s výhledem do zahrady a během popíjení rekapitulujeme, co
všechno jsme dnes během cesty viděli. Při tom si uvědomujeme zajímavou
skutečnost, ačkoli je Senegal muslimská země, neviděli jsme během cesty
jedinou zahalenou ženu, všude po vesnicích pobíhají vepři a také, že zde
není problém koupit alkohol. Při našem rozjímání nám nad hlavou září
hvězdy a k našim uším při tom doléhá hukot vln, které ze širého
Atlantiku doráží na nedaleké pobřeží.