Během našeho pobytu v jižním Senegalu, který je druhou zemí na
naší cestě po západní Africe, jsme ubytováni v hotelu Maya,
ležícím na pobřeží Atlantického oceánu. Po včerejším večerním
příjezdu, se probouzíme do dalšího dne našeho pobytu a za krásného
slunečného rána míříme na snídani. Ta se podává v jídelně,
která má jednu stěnu otevřenou do zahrady. K snídani, kterou
servíruje pozorná obsluha, máme omeletu, bagetu, máslo, sýr a džem a
k tomu ještě džus, čaj a kávu. Po jídle se vracíme do bungalovu a
chystáme se, že se půjdeme vykoupat.

Pláž

Po betonovém chodníčku se dostáváme do tropické zahrady, která je
součástí hotelového areálu, mezi palmami pak přejdeme k nízkému
plotu a brankou projdeme na břeh Atlantiku. Před sebou nyní máme asi
padesát metrů širokou pláž pokrytou jemným pískem a za ní nesmírný
oceán. Na břeh se valí nekonečný příboj vln, doprovázený silným
hukotem. Náš plán, že se vykoupeme v Atlantiku bere za své díky
vlnám, které jsou vysoké zhruba dva metry a které nás při prvním pokusu
vstoupit dále do vody, zahání zpátky na břeh. Místo koupání se tedy
vydáváme na procházku. Kráčíme pískem po pláži, která je zcela
liduprázdná a ani zde nejsou žádné slunečníky. Okraj pláže je pokryt
velikým množstvím vyplavených mušlí a nevysoký břeh je porostlý
tropickou vegetací. Cestou míjíme také odpadky a rovněž chuchvalce
rybářských sítí, vynesených sem příbojem. Poté co dorazíme na okraj
malého zálivu, čeká na nás překvapení. Po písku se totiž pohybuje
stádo skotu, spásajícího oddenky rostlin rostoucích na břehu. Chvíli
sledujeme rohatá zvířata při pastvě a pak pokračujeme v procházce.
Jen co se vzdálíme od stáda, narazíme na rybáře. Muž je oblečen
v tričku a v plavkách, stojí ve vodě a opakovaně nahazuje udici
do vln. Přitom je opětovně až do výše pasu zaplavován vlnami. Slunce již
pořádně pálí a tak jsme rádi, že jsme si sebou vzali pokrývku hlavy. Po
nějaké době nás čeká další překvapení, kterým jsou velké hromady
mušlí, navršených na břehu. Domorodci totiž lastury sbírají a
používají je jako stavební materiál, když je přidávají do betonu. My
také během cesty sbíráme mušle. Za chvíli jich však máme tolik, že je
již nemáme kam dát a tak vytřídíme jen ty nejhezčí, které si bereme
sebou. Zhruba po hodině chůze přicházíme na místo, kde po celé šířce
pláže vystupuje z písku zvětralá vyvřelina. Na chvíli zde usedáme a
pozorujeme oceán a břeh, na němž se v oparu na konci dlouhého zálivu,
rýsuje silueta města Cap Skirring. Naše procházka končí a my se vracíme
zpátky. Nepočítaje tři hotelové hosty, kteří se sluní na pláži našeho
hotelu, potkali jsme během celé procházky, jednoho jediného člověka.

Čtyřkolky

Odpoledne nasedáme do autobusu, který nás dopravuje z hotelu do Cap
Skirringu. Na náměstí odbočujeme na ulici vedoucí do přístavu a po
chvíli zastavujeme u půjčovny čtyřkolek. Na programu máme totiž
projížďku po okolí města. Není zde ale celá naše skupina, nýbrž jen
osm odvážlivců, kteří se nyní rozdělují do párů. Nežli budou
připraveny všechny čtyřkolky, musíme chvíli čekat a tak si krátím čas
fotografováním. Kromě jiného, mám také v úmyslu vyfotit dvě
kolemjdoucí ženy, nesoucí na hlavě rozměrný náklad. Přistupuji
k nim a naznačuji, že je chci fotit. Obě ženy zavrtí hlavou, že ne a
jedna z nich, mě navíc odhání rukou. Musím tady svého záměru
zanechat. Úplně se však nevzdávám a vyfotím si ženy nepozorovaně,
alespoň zezadu. Během čekání se také dáváme do řeči s mladíkem,
který má čtyřkolky na starosti. Ten se ptá z jaké jsme země a když
zjistí, že z Česka, ihned říká, že zná naše fotbalisty Čecha a
Nedvěda a také Spartu Praha. Poté se ještě pochlubí, že Senegalci
porazili na posledním mistrovství světa ve fotbale Polsko. Nyní se cítím
trochu zahanben, neboť naši fotbalisté, se na rozdíl od této africké
rozvojové země, na závěrečný turnaj vůbec neprobojovali. Mezitím jsou
přistaveny všechny čtyřkolky a tak zamíříme ke strojům.

Instruktáž

Já s partnerkou si vybíráme čtyřkolku zelené barvy a usazujeme se
na nevelké sedadlo. Poté nám správce půjčovny dává krátkou
instruktáž. Při tom na nás mluví anglicky a náš průvodce vše
překládá do polštiny. Moje představa o tom, že se čtyřkolka
ovládá stejně jako motocykl, se během školení ukazuje být zcela mylná a
tak se vzhledem k tomu, že rozumím výkladu tak sotva napůl, snažím
hlavně zapamatovat, jak se stroj brzdí. Instruktáž končí, nato všichni
startujeme své stroje a poté se po troše zmatků, dává celá malá kolona
do pohybu. V čele jede průvodce, který jediný sedí na čtyřkolce
sám. Nejprve jedeme po vyasfaltované ulici směrem k pobřeží. Poté
odbočíme na prašnou cestu, která prochází podél rybářského trhu, jenž
se rozkládá na pláži. Nyní během jízdy míjíme dlouhé řady
rybářských lodí, ležících v písku nedaleko od břehu. Před těmito
plavidly, jsou pak v několika řadách umístěny desítky
přístřešků, ve kterých se prodávají ryby. Jelikož je podvečer, je trh
již téměř prázdný. Vzduch v okolí je prosycen intenzivním pachem
z ryb a také kouřem, vznikajícím při pálení dřevěného uhlí. Jeho
výroba totiž probíhá v prostoru mezi cestou a pláží, jak je patrné
nejen podle kouře ale i podle hromad dřeva, navršených podél cesty a
již hotového uhlí, uloženého ve velikých pytlích. Poté co mineme rybí
trh, stočí se cesta k pobřeží a přivádí nás na pláž, kde náš
průvodce zastavuje.

Projížďka

Nyní se všichni shromáždíme kolem průvodce a čekáme na instrukce. Ten
říká, že pojedeme po pláži a upozorňuje nás, že v žádném
případě nesmíme vjíždět do vody. Pokračujeme v jízdě. Mokrý
písek pokrývající pláž je dostatečně pevný, takže se čtyřkolky
neboří a zanechávají za sebou jen mělkou stopu. Postupně během jízdy
zrychlujeme, až naše stroje na široké pláži dosáhnou rychlosti padesát
kilometrů za hodinu. Za krátko tak přijedeme k místu, ke kterému jsme
došli během předchozí procházky a kde přes celou šířku pláže,
vyčnívá z písku láva. Tento asi dvacet metrů dlouhý úsek je
značně nerovný, s výčnělky vysokými kolem třiceti centimetrů.
Všichni před touto překážkou zastavujeme a čekáme, co udělá průvodce.
Ten se se svým strojem dává do pohybu, bravurně zdolává lávovou bariéru
a ukazuje nám, kudy máme projet. Za ním se přes překážku dostávají
další stroje. Nyní je řada na nás. Obezřetně se rozjíždím a vedu stroj
přes lávu. Ten se s námi nebezpečně kolíbá a naklání, až mám
pocit, že se musíme převrátit. Partnerka za mými zády, mě při tom
neustále nabádá k opatrnosti. Čtyřkolka je ale neobyčejně stabilní
a tak překážku bez újmy zdoláme. Před námi je nyní znovu zcela volná
pláž a tak zkoušíme se svými stroji různé manévry a soupeříme, kdo
z nás je rychlejší. Během cesty projedeme také kolem našeho hotelu.
Po chvíli se před námi objeví stádo skotu a tak zpomalujeme a opatrně jej
objíždíme. Jízda poté bezproblémově pokračuje a my si jí opravdu
užíváme. Po ujetí asi patnácti kilometrů průvodce zpomaluje a odbočuje
z pláže. Projížďka nyní pokračuje po písečné cestě. Zprvu si
nejsem jist, zda tudy vůbec projedeme, neboť kola se boří do hlubokého
písku a čtyřkolka se smýká z jedné strany cesty na druhou. Stroj je
ale i na tomto terénu stabilní a neuvěřitelně průchodný. Úzká
cesta se klikatí mezi keři a stromy a chvílemi to vypadá, že musíme do
některého z nich narazit. Nakonec i tuto nástrahu zdárně
zdoláváme a zhruba po dvou kilometrech dobrodružné jízdy pískem
přijíždíme k silnici, po které se vracíme do Cap Skirringu. To se
již stmívá a řidiči ostatních strojů rozsvěcují světla. Já si ale
nemohu vzpomenout jak rozsvítit a tak se během jízdy domlouvám
s kolegou jak na to. Nakonec také rozsvěcuji a zařazuji se do kolony.
Když se po asi jeden a půl hodině vracíme zpátky do města
k půjčovně, je již zcela tma. Adrenalinová projížďka na
čtyřkolkách končí a musím říci, že i přes moje počáteční
obavy, byla pro nás oba velice povedeným zážitkem.